LIETUVIŲ AREALINĖS LINGVISTIKOS KLAUSIMAI LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

A. VIDUGIRIS

O VZTAHU LEXIKÁLNÍ SYNONYMIE A GEOGRAFIE SLOVA

Lexikální neboli slovní synonymie a geografie slova jsou vzájemně úzce propojenými předměty zkoumání lexika. Lexikální synonymie je čistě lingvistický jev a náleží do oblasti lexikologie, zatímco geografie slova, chápaná nejen jako rozšíření slova, jeho užívání na určitém území neboli jím zaujímaný areál či plocha, ale také jako teritoriální neboli areální geografický přístup k lexikálním jednotkám, náleží do oblasti metodologie.

O lexikální synonymii i geografii slova — přesněji areální lingvistice neboli lingvistické geografii¹ — se samostatně píše poměrně hodně, avšak o jejich vztahu se buď mlčí, nebo se o něm zmiňuje jen letmo². Na vině je pravděpodobně vnější neslučitelnost těchto dvou objektů: systémová povaha lexika vyžaduje, aby se všechny jeho složky, tedy i synonymie, zkoumaly na základě vnitřních systémových vztahů, zatímco areální geografická metoda zkoumání těchto jevů se uplatňuje jakoby zvnějšku, extralingvisticky. Na druhou stranu jsou lingvistické atlasy velmi vzácné a lexikální mapy v nich obsažené zachycují pouze nepatrnou část slovní zásoby, a proto zatím nemohou uspokojit ani různé badatele zabývající se lexikem.

K tomu, aby se autor ujal tohoto nelehkého tématu, ho nejvíce podnítil mimořádně rozmanitý a bohatý materiál svazku věnovaného lexiku v Atlasu litevského jazyka³ a dlouholetá práce na jeho shromažďování, kartografickém zpracování a přípravě k tisku. Proto jsou hlavní tvrzení článku ilustrována především materiálem z tohoto atlasu.

Lexikální jednotky (slova nebo frazeologická spojení) jsou oboustrannými jazykovými znaky formální a významové roviny a pojí je různé vzájemné vztahy jak z hlediska vnější formy neboli výrazu, tak z hlediska vnitřního obsahu neboli významu a sémantiky. Obecně má přednost kritérium vnitřního obsahu — sémantické kritérium.

Jak v případě synonymie, tak v případě areální lingvistiky se lexikální jednotky obvykle identifikují, ztotožňují či srovnávají na základě téhož významu, téhož obsahu. Slova lze ztotožňovat také na základě jejich výrazu — vnější akustické či vizuální podoby —

¹ Areální lingvistika neboli lingvistická geografie je široký pojem. Jejím hlavním předmětem zkoumání jsou územní rozdíly mezi různými rovinami jazykového systému (fonetickými, morfologickými, lexikálními a syntaktickými jevy) a zčásti také jejich funkční, stylové i chronologické aspekty, srov. Вопросы теории лингвистической географии, Москва, 1962, p. 9–11.

² Plg. A. Lyberis, Lietuvių kalbos sinonimų žodynas, Kaunas, 1961, p. 4–5; J. Pikčilingis, Leksinė ir gramatinė sinonimika, Kaunas, 1969, p. 9, 24 ir kt.

³ Lietuvių kalbos atlasas, I, Leksika Vilnius, 1977.

109

z hlediska. V takovém případě by však bylo třeba hovořit o jevech homonymie a polysémie neboli mnohoznačnosti slov, které již přímo nespadají do tématu tohoto článku.

Termín identifikace lze v lexikologii vykládat jako určení totožnosti alespoň mezi dvěma lexikálními jednotkami na jedné rovině, přičemž na druhé rovině se maximálně liší. Jinými slovy, jedno slovo se podle jedné z rovin (v tomto případě významu) ztotožňuje s jiným. To v zásadě odpovídá definici synonym: „Lexikální synonyma jsou slova téže slovní třídy, která znějí odlišně a označují tutéž věc (ola — urvas), tutéž vlastnost (uolus — stropus), tutéž činnost (bėgioti — lakstyti“⁴.

V areální lingvistice (neboli lingvistické geografii) se na základě shodného významu (obsahu) podobně zjišťuje rozšíření různě znějících slov v určitých uživatelských oblastech — areálech. Taková různě znějící slova, rozšířená v různých oblastech užívání na území litevského jazyka, se často pokládají za synonyma, např.: arklas^⁵ „starobylé nářadí k orání půdy“, žãgrė, žãmbis (a žãmbris), žuobris, stagutė^⁶, sklastis „zařízení k zajištění dveří“, sklendė, velkė (a velkė), stūmà, šovynė (a šovà), kištùvas; vaivorykštė, orãvyrkštė, dangõrykštė, laimės juosta, der̃mjuostė, straublỹs, drignė, linksmynė atd.⁷ Areály většiny těchto slov s omezenou oblastí užívání se liší. Jinak řečeno, téměř každé z nich má jiný areál rozšíření. Proto jsou slova s přibližně shodnými areály poměrně vzácná.

Stejné kritérium shodného významu však hraje v synonymii a areální lingvistice odlišnou roli. V synonymii je společný význam nejdůležitějším, zásadním pojítkem slov odlišné formy. V areální lingvistice je společný význam pouze prostředkem nebo podmínkou pro určení areálů, respektive izoglos různě znějících slov. Podle tohoto významu lingvista ztotožňuje různá slova, aby nalezl jejich ekvivalenty na celém území daného jazyka. Společný význam tedy působí jako pojítko jen zdánlivě. Ve skutečnosti zde plní rozlišovací úlohu.

Nejdůležitějším rysem synonymie je její systémovost, protože synonymy mohou být pouze slova užívaná v rámci jediného jazykového systému. Naproti tomu slova s omezenou oblastí užívání patří k různým nářečním systémům. Jde v podstatě o heterosystémové lexikální jednotky, svébytné lexikální protějšky neboli ekvivalenty, které se na základě shodného významu nespojují, nýbrž rozlišují. Někteří navrhují nazývat taková heterosystémová slova vzhledem k jejich totožnému významu tautonymy⁸. Podle našeho názoru je lepší ponechat termín tautonymum pro označení významových totožností v rámci jednoho jazykového systému, například úplných neboli absolutních synonym apod. Protože lexikální jednotky se shodným významem v rámci jednoho systému, neboli „homosemanty“⁹, se podle tradice

^⁴ J. Pikčilingis, cit. dílo, s. 4.

^⁵ Tyto i další příklady jsou uváděny převážně podle zmíněného Lyberisova slovníku synonym; jejich areály budou patrné z map „Atlasu litevského jazyka“. Většina těchto slov je také uvedena ve „Slovníku současného litevského jazyka“, Vilnius, 1972 (dále jen DLKŽ).

^⁶ A. Lyberis ve slovníku synonym uvádí podobu stagùtas. V materiálu Atlasu litevského jazyka jsou zaznamenány pouze tvary ženského rodu: stagùtė, stùgė.

^⁷ Dále srov. B. Rokaitė, Názvy duhy v litevských nářečích, „Sborník Litevské akademie věd. Řada A,“ 2(15), 1963, s. 275—279.

^⁸ Plg. J. Filipec, Česká synonyma a hlediska stylistiky a lexikologie, Praha, 1961, p. 93; C. Г. Бережан, Семантическая эквивалентность лексических единиц, Кишинев, 1973, p. 303.

^⁹ Vzhledem k nepřesnosti termínů synonymie a synonymum se někdy navrhuje nahradit je termíny homosemija ir homosemant, C. Г. Бережан, cit. dílo, s. 99—102.

110

nazývají se synonymy, proto by se ekvivalentům významů různých systémů, s důrazem na jejich heterosystémovou povahu, lépe říkalo heteronyma¹⁰. Heteronymům je tedy vlastní příslušnost k různým nářečním systémům, a tím i územní omezenost. Omezeně se však mohou užívat nejen heteronyma, ale také různé etnografismy nebo názvy méně běžných rostlin aj. Vzácné etnografismy nebo botanické termíny užívané v určité omezené oblasti jinde obvykle nejsou známy, protože se tam nevyskytují ani samotné reálie; srov. názvy součástí vozu lušņies, lušnapancio a šlaunų nebo saní užkalų. Heteronyma rozšířená v jedné či několika určitých částech jazykového území mají jinde obvykle ekvivalenty téhož významu, které by bylo možné podmíněně nazvat územními koreláty. Heteronymy lze tedy nazvat všechna slova litevského jazyka, která se vyznačují nejen omezeným rozsahem užívání, ale mají také územní koreláty v celém areálu příslušné reálie.

Navíc ani heteronyma sama nejsou všechna rovnocenná. Některá vstoupila do systému spisovného jazyka a stala se jeho součástí. Taková heteronyma tvoří na rovnocenném základě synonymické dvojice, řady nebo bloky¹¹. Vzhledem k tomu, že ne všechna slova spisovného jazyka se odedávna užívají na celém litevském jazykovém území a značná část z nich se vyskytuje pouze ve větší či menší části tohoto území (tj. s důrazem na to, že do spisovného jazyka přešla z různých nářečních systémů), lze hovořit o heteronymní povaze určité části slovní zásoby spisovného jazyka, a tedy i některých synonym. Jiná, užívaná v užším rozsahu, heteronyma, která zpravidla již nejsou součástí lexikálního složení spisovného jazyka, se nazývají nářečními výrazy neboli dialektismy. Proto by neměla být zahrnována do souboru synonym spisovného jazyka, neboť jde o heterosystémové lexikální jednotky (DLKŽ u nich zpravidla uvádí zkratky dz, ryt., žem.).

Jelikož základem identifikace synonym i rozlišování heteronym je shoda významu, je důležité stanovit jednotnou srovnávací jednotku, tím spíše, že významy různých slov, zejména svým rozsahem, často nejsou totožné. Za takovou jednotku se zpravidla ze všech srovnávaných členů volí jednovýznamové slovo s nejmenším rozsahem významu a nazývá se sémantickou variantou¹².

Rozsah sémantické varianty je nejlépe patrný u absolutních synonym neboli homosemantémů, které tvoří heteronyma, např. ántinas, gaigalas; kankorėžis, burkūtis, gurgutis, kirkūžė, žehelýs; karvelis, balandis, nebo litevské slovo a jeho nelitevský (mezinárodní či přejatý) ekvivalent, např.: kalbotyra, lingvistika; mėšimtis, procentas; pirkia, gryčia, stuba; tvartas, kūtė aj. Jejich sémantický rozsah je zcela totožný a navzájem se nijak neliší. Každý člen srovnávací skupiny má jednu sémantickou variantu a zcela vyčerpává obsah ostatních.

Obsah víceznačných slov tvoří nikoli jedna sémantická varianta, nýbrž jejich souhrn. S jinými slovy mohou vstupovat do synonymických vztahů podle jednoho nebo ně-

¹⁰ Termín heteronymie užívají i jiní lingvisté, srov. J. Gossens, Strukturelle Sprachgeographie, Heidelberg, 1967, p. 86.

¹¹ Slova blízkého významu, která se liší zvukovou podobou, se do synonymických řad obvykle spojují řetězově, jedno prostřednictvím druhého, zatímco do synonymických bloků se řadí větvovitě, tj. odděleně, např.: slovo pilkas vstupuje do synonymických vztahů samostatně se slovy palvas, širvas nebo širmas, žilas, srov. C. Г. Бережан, cit. dílo, p. 54—77.

¹² Termín sémantická varianta je v tomto případě vhodnější než séme a v lingvistice se již dlouho užívá; srov. Вопросы лингвистической географии, Москва, 1962, p. 149; C. Г. Бережан, cit. dílo, p. 46. Také v litevské lingvistice se užívá již delší dobu, srov. autorovu studii Semantinių dialektizmų atrankos ir grupavimo klausimu, — Lietuvių kalbos istorijos ir dialektologijos tyrinėjimai (tezės), Vilnius, 1971, p. 22.

111

sémantické varianty. Například jednovýznamové slovo tvartas, které má celkem pouze jeden sémantický variant, vstupuje do vztahu s mnohovýznamovým slovem dagtis pouze podle jednoho jeho sémantického variantu, zatímco podle ostatních sémantických variantů může dagtis vstupovat do synonymických vztahů se slovy stogas, dugnas aj. Podobný vztah mají také slova kankorėžis: skuja, tvartas, grūbas, namas aj. Slova vyjadřující širší pojmy dagtis, grūbas, namas, skuja zahrnují do rozsahu svého významu obsah slov s užším významem kankorėžis, tvartas (případy inkluze). Obsahy dvou či více mnohovýznamových slov, která vstupují do synonymických vztahů podle některého sémantického variantu (např. klūonas: klojimas, rātai: vežimas), se překrývají. V obou případech jde o takzvanou částečnou synonymii neboli parasémii¹³. Při zkoumání homosemických lexikálních synonymických vztahů je tedy třeba pracovat nikoli se slovy jako celky, ale pouze s jednotlivými složkami struktury významu – sémantickými varianty. K určení ekvivalentních sémantických variantů obvykle postačují výkladové slovníky, které poskytují dostatečný obraz sémantické struktury polysémního slova, tj. zachycují souhrn všech sémantických variantů¹⁴. Shoda významů slov, tj. sémantických variantů, je základním identifikačním neboli relevantním znakem synonymie. Za další relevantní znak se považuje shoda jejich kategoriálního gramatického významu, tj. příslušnost k jedné morfologické třídě – slovnímu druhu¹⁵, např.: klėtis, svīrnas; sunkūs, svārūs, svambūs, smagūs; dirbti, triūšti, plūšti, krutėti, veikti; palengva, pamažu aj.

Heteronyma se rovněž klasifikují podle sémantické jednotky o témže rozsahu. Kritérium klasifikace představované shodným sémantickým variantem zde neurčují pouze heteronyma náležející do spisovného jazyka, ale slova užívaná na celém území litevského jazyka. Podle jednotného „Programu“ jsou zaznamenána i mnohovýznamová slova, která jsou již rozlišena podle požadovaného významového ekvivalentu a oddělena od ostatních významů. Máme-li před sebou veškerý materiál, jsou vztahy sémantické ekvivalence mezi srovnávanými (klasifikovanými) slovy obvykle zcela zřejmé. V synonymii jsou naproti tomu tyto vztahy méně jasné. Základ srovnání – sémantický variant – je třeba očistit a oddělit od ostatních významů tím, že se analyzuje a rozčlení rozsah významu. Uplatnění metod areální lingvistiky tedy může při zkoumání synonymie výrazně pomoci.

Pro heteronyma litevského jazyka je navíc typické, že většina z nich není v nářečích známa ve všech významech uvedených v DLKŽ, v nichž se mohou užívat ve spisovném jazyce. V nářečích se užívají převážně jen v určitých významech – v jednom nářečí v jednom, v jiném v jiném. Například tam, kde se stavba určená k ukládání nevymláceného obilí nazývá klojimu (toto slovo tam obvykle označuje také obilí položené na mlatě k vymlácení při jednom výmlatu), znamená klūonas prostor pro stohování snopů, louku u stodoly; tam, kde se tato stavba nazývá kluonu, se prostor pro stohování snopů nazývá převážně kluoniena, anebo v Žemaitsku, kde se uvedená stavba nazývá jauja, jāujė, jāujas, jāujis, rejā, daržinė, se pro mlat používají slova klojimas nebo kluonas. S výjimkou míst, kde se areály těchto slov stýkají, se však jako synonyma užívají jen zřídka. V nářečích tedy tato slova většinou synonymy nejsou, stejně jako v jednom

¹³ C. Г. Бережан, мин. веик., р. 97.

¹⁴ A. P. Evgenjeva, Základní otázky lexikální synonymie, – Studie o synonymii současného spisovného ruského jazyka, Moskva–Leningrad, 1966, s. 26; V. G. Gak, Pokus o použití srovnávací analýzy při studiu struktury významu slova, „Otázky jazykovědy“, 1966, č. 2, s. 97; S. G. Berežan, cit. dílo, s. 50.

¹⁵ C. Г. Бережан, min. veik., p. 49–50.

112

Z hlediska některého nářečního systému je nelze nazývat ani heteronymy. Jde o běžné heterolexikální a heterosémantické (formou i obsahem odlišné) slovní jednotky, které mohou vstupovat do homosémických synonymických vztahů pouze mimo nářečí, tj. ve spisovném jazyce, a to díky své polysémii. V nářečích se homosémanty mohou stát jen výjimečně, tj. tehdy, když mluvčí některého nářečí užije tato slova ve významu, který mají ve spisovném jazyce nebo v sousedním nářečí apod.

Vývoj a zdokonalování lexika podmiňuje rozpor mezi jeho možnostmi (zdroji či inventářem slov) v určitém časovém období a rostoucí potřebou lidí vyjadřovat své myšlenky srozumitelněji, rozmanitěji a přesněji¹⁶. „Slovo je hledání,“ tvrdí psycholingvisté¹⁷. Výsledkem tohoto rozporu jsou také synonyma neboli homosémanty. Vztahy mezi lexikálními jednotkami nejlépe vystihuje jejich naprostá neshoda, odlišnost jak formou, výrazem (heterolexie), tak obsahem, významem (heterosémie). Synonyma jako komunikační jednotky shodné významem jsou tedy nadbytečnými, dodatečnými prvky jazyka. Jazyk je však toleruje, a dokonce rozmnožuje prostřednictvím přejímání slov, tvoření slov, sémantické expanze i přenášení významů metaforou a metonymií¹⁸.

Užívání synonyma v jazyce samo o sobě vyžaduje, aby při zastupování již existujícího slova a vyjadřování téhož pojmu tento pojem vyjadřovalo poněkud jinak, případně aby vyjadřovalo něco trochu odlišného.

Synonyma vznikají na základě binárního principu (dvojčlennosti), tedy opozicí neboli protikladem: k užívanému slovu se snažíme postavit jiné – „účinnější, působivější“, např.: arklys, žirgas, ašvienis, kūinas; gyvatė, angis, kirmìnas (ir kirmėlė), šnibždė, šnypštėlė, piktoji, ilgoji; miškas, giria, medė ir medžias. Synonyma odlišující se takovými „působivějšími“ významovými odstíny (srov. ašvienis, kūinas, žirgas, kirmìnas ir kirmėlė, ilgoji, pilkoji, šnypštėlė, giria, medė ir medžias) nazývají lingvisté obvykle příznakovými, „markovanými“ členy opozice, ve vztahu k prvním, zpravidla neutrálním, nepříznakovým, „nemarkovaným“ členům opozice (srov. arklys, gyvatė, miškas). Neutrální, nepříznakové členy opozice mají v synonymických řadách a blocích nejširší význam a plní úlohu dominanty¹⁹. Jsou jakýmisi opěrnými body, podle nichž se porovnávají a identifikují ostatní příznaková synonyma (s různými významovými odstíny). Příznakové členy opozice neboli synonyma se od neutrálních obvykle liší různou mírou vyjádření vlastnosti předmětu a intenzity děje, různým rozsahem pojmů, odlišným subjektivním hodnocením předmětu či jevu, tj. postojem mluvčího k označovanému objektu, a také odlišným lexikálním okolím a syntaktickými vztahy (distribucí) apod.²⁰ Vedle základní informace, tj. lexikálního významového obsahu, plní taková synonyma také expresivní a estetické funkce. Synonymum je tedy zvláštní transformací již existujícího jazykového slova²¹.

¹⁶ P. A. Будагов, Проблемы развития языка, Москва—Ленинград, 1965, p. 33—36.

¹⁷ A. A. Леонтьев, Психологическая структура значения, — Семантическая структура слова, Москва, 1971, p. 18.

¹⁸ C. Г. Бережан, min. veik., p. 133.

¹⁹ J. Pikčilingis, min. veik., p. 24.

²⁰ J. Pikčilingis, min. veik., p. 22—24; Словарь синонимов русского языка, I. Ленинград, 1970, p. 11.

²¹ C. Г. Бережан, min. veik., p. 150. Transforma se také nazývá přejmenováním nebo sémantickou transformací, srov. B. Г. Гак, Семантическая структура слова, как компонент семантической структуры высказывания, — Семантическая структура слова, Москва, 1971, p. 81—82.

§. Užs, Nr. 1026

113

Shodný lexikální význam podle sémantické varianty (nebo podle kvantitativního parametru) je nejdůležitějším znakem ekvivalence těchto slov. Liší se pouze stylistické a funkční odstíny (podle kvalitativního parametru). Obvykle tvoří základ vzniku intersynonymních opozic a mohou bránit tomu, aby se členy opozice zaměňovaly. Tyto odstíny jsou však nepodstatnými či irelevantními diferenciálními znaky synonymie a neruší sémantickou rovnocennost těchto slov, protože emocionální a expresivní odstíny se nedotýkají logického jádra významu²². Tyto stylistické a funkční (kvalitativní) rozdíly jsou pro synonyma nezbytné. Obvykle nejen podmiňují existenci synonym, ale také určují jejich životaschopnost a přibývání. „Jazyk ‚nesnáší‘ bezvýznamné totožnosti a vzniklé absolutní, neboli úplné, synonymum časem vytlačí svého ‚partnera‘ nebo jej přiměje změnit význam a stát se neúplným“²³.

Pro heteronyma jsou takové kvalitativní odstíny významů srovnávaných slov nejen netypické, ale i nežádoucí, neboť narušují jejich sémantickou ekvivalenci. V areální lingvistice musí mezi srovnávanými či kartografovanými členy panovat úplná sémantická ekvivalence jak podle sémantické varianty (kvantitativního parametru), tak podle expresivního a emocionálního odstínu významu (kvalitativního parametru). Výrazy „expresivní, emocionální, stylistické a funkční odstíny významu“ se však hodí pouze pro označení slov jedné jazykové soustavy — synonym. Při pojednání o heteronymech je proto třeba pracovat jen s kvalitativními rozdíly či odstíny lexikálních významů, které představují hlavní rozdíl mezi synonymy a heteronymy. V areální lingvistice tedy nelze srovnávat například slova arklys, báimė, kūpeta s odpovídajícími slovy žirgas, kūnas; išgąstis, siaubas; kūgis, stirta, protože se neshodují rysy pojmů, které tato slova označují. Srovnávat by je bylo možné pouze tehdy, kdyby některé z těchto slov mělo v určité části daného území význam ekvivalentní významům ostatních slov příslušné skupiny podle obou parametrů. Například v hlavní části areálu litevského jazyka miškas a giria označují lesy různé velikosti (jsou tedy zde i v nářečích synonymy), avšak na okrajích areálu může být slovo giria, označující les libovolné velikosti a nemající jiná synonyma, považováno za heteronymum a srovnáváno, tj. stavěno do opozice, se slovy miškas, medė, medžias. Podle kvalitativního parametru významu se tedy synonyma a heteronyma navzájem vylučují.

Je-li podmínkou identifikace synonym shodný význam podle sémantické varianty a základem opozice jejich kvalitativní rozdíly ve významu neboli expresivní a emocionální odstíny, jimiž se tyto rozdíly projevují, pak podmínkou srovnávání, tj. rozlišování heteronym, je jejich úplná shoda podle obou parametrů významu; základ opozice heteronym tvoří jejich protiklad podle místa (území, areálu, geografie), neboli diatopie, a podle vyjádření, neboli formy. Heteronyma tedy vytvářejí opozice nikoli významové (obsahové), nýbrž diatopické, založené na vyjádření (formě), přičemž stejný význam je nejdůležitější podmínkou, neboli zárukou, těchto opozic.

Synonyma se vyskytují jak v nářečích, tak ve spisovném jazyce. Některá jsou společná nářečím i spisovnému jazyku. Jiná jsou známa pouze v nářečích. Zejména ta poslední se vyznačují značnou rozmanitostí. Podle „Programu pro sběr materiálu k Atlasu litevského jazyka“ byly zaznamenány především základní nářeční názvy, takzvaná heteronyma, a jen příležitostně

²² C. Г. Бережан, мин. veik., p. 68.

²³ J. Pikčilingis, min. veik., p. 8.

114

na styku jejich izoglos bylo zaznamenáno po dvou i více názvech, z nichž některé pronikly také do spisovného jazyka a samy tvoří synonymické řady. Mnohé z těchto základních názvů mohou mít v nářečích také synonyma, avšak s výjimkou ojedinělých případů (srov. arklys ir kuinas) „Program“ jejich zaznamenávání nepožadoval. Proto mnoho takových nářečních synonym zaznamenáno nebylo. Už z variantních názvů a heteronym pro kuinas však lze usuzovat na rozmanitost nářečních synonym, jejich expresivitu a emocionalitu, srov.: dvėsena, dvasna, dienagalys, gausėna, galadienis, kėvė, sprõgena, stipena. Variantními názvy se někdy vyznačují i další základní názvy zaznamenané podle „Programu“, například: vaivorykštė, peteliškė, laumžirgis, kraujažolė a další. Některé z nich mohou být užívány poměrně široce a vytvářet souvislé areály, jiné jsou řidší a rozptýlené na větších územích, další se vyskytují jen na jednom či druhém místě. To platí jak pro základní názvy neboli heteronyma, tak pro jejich nářeční a často zároveň i spisovné synonymní protějšky. Tato rozmanitost názvů a jejich nestejnoměrné areálové rozložení souvisí s dvojí povahou jazyka, s jeho dichotomií, tj. s rozlišováním systémových faktů jazykové roviny (neboli plánu) od náhodných, individuálních faktů řeči jako roviny jazykového procesu, respektive mluvení a realizace.

Lexikální jednotky na jazykové rovině se vyznačují určitými stálými systémovými invariantními vlastnostmi. Díky systematickému užívání si slovo, které vstoupilo do jazykové sféry, zachovává svůj význam i v „situaci neužívání; síť intraverbálních vztahů jakoby načrtává možné hranice užití slova — jeho sémantický potenciál“. Jde o takzvaný systémový význam neboli sémantiku slova²⁴. Systémový význam jako jazykový fakt vyšší roviny se realizuje v užívání, které zachovává jeho stálost. Jinými slovy, užívání ustavuje stálé spojení neboli vztah mezi slovem (jako souborem fonémů a grafémů) a pojmem (signifikátem), který toto slovo vyjadřuje²⁵.

Naproti tomu v řeči, neboli realizaci, vystupují do popředí takzvané vztahy pojmenování, které jsou proměnlivé, protože jedna a tatáž věc či jev (jeho obsah) může být vyjádřena různými pojmy, a může tedy získat různé jazykové znaky — slova²⁶. Významy slov lze vyjadřovat prostřednictvím různých asociací, případně lze slovům samotným přisoudit jiný význam. Mluvčí (i spisovatel) má k dispozici poměrně mnoho možností, jak spojovat objekty skutečného světa nejrůznějšími významovými vztahy a pojmenovávat je podle vlastního uvážení, samozřejmě jen do té míry, do jaké mu posluchač či čtenář může porozumět. Mluvícím navíc pomáhají i mimojazykové podmínky²⁷. Nový význam slova tedy závisí na kontextových podmínkách a projevuje se pouze v řeči jednotlivých jedinců; nevstupuje proto do sémantické struktury slova jako její stálá složka²⁸. Jde o takzvaný situační význam neboli sémantiku slova²⁹.

²⁴ А. А. Брудный, Значение слова и психология противопоставлений, — Семантическая структура слова, Москва, 1971, р. 20.

²⁵ В. Г. Гак, Семантическая структура слова как компонент семантической структуры высказывания, — Семантическая структура слова, Москва, 1971, р. 78—79.

²⁶ Ten pat, р. 79.

²⁷ С. Г. Бережан, min. veik., р. 110.

²⁸ Н. Н. Амосова, К вопросу о лексическом значении слова, „Вестник ленинградского университета. Серия истории, языка и литературы“, № 2, вып. I, Ленинград, 1957, р. 159.

²⁹ А. А. Брудный, min. veik., р. 20.

8*

115

Stejně jako se od systémových ustálených významů odlišují nestálé kontextové nebo situační významy, je třeba od systémových synonym odlišovat synonyma situační neboli kontextová, a to jak v literárním jazyce, tak i v nářečích.

Přísnější požadavky na takové rozlišování se obvykle kladou na sestavovatele synonymických slovníků současných spisovných jazyků. Jinými požadavky se řídí rozbory jazyka uměleckého díla některého spisovatele. Zde se přenášení a rozšiřování významů slov, stejně jako vhodné užívání různých heteronym nebo jejich pracovních variant, považuje za klad díla a zásluhu spisovatele. Konečně se všude požaduje nejen přesnost jazyka, ale také výraznost, obraznost a pružnost, a to jak v publicistické a populárně-naučné literatuře, tak v mluveném jazyce. Rozlišování či výběr systémových a kontextových synonym tedy závisí na cíli a účelu jejich užívání.

Na druhou stranu se přenesené významy některých slov během delší doby ustálí a začnou je užívat všichni příslušníci určité jazykové společnosti. Nestálé skutečnosti mluveného jazyka, takzvané okazionalismy, se tedy mohou stát normativními jazykovými skutečnostmi a jako stylistické varianty se mohou spojit se stávajícími slovy stejného nebo blízkého významu v ustálené synonymické vztahy.

Pro srovnání mohou posloužit výše uvedená pojmenování hada, považovaná za synonyma, z nichž kirmėnas, kirmėlė, šnižbždė, šnypštelė, ilgoji, piktoji jsou zjevně slova mluveného jazyka. V nářečích se mnohá z nich stala systémovými skutečnostmi, jakýmisi heteronymy. Jejich „hovorový“ charakter se ukáže teprve při srovnání s termínem spisovného jazyka gyvatė, který je obvykle známý i ve všech nářečích, ale jako určité tabu se jeho užívání často vyhýbá. Proto se místo něj užívají jiná pojmenování, většinou eufemistického původu a spojená s tabu (když se ze strachu z neštěstí či z pověrčivosti člověk vyhýbá tomu, aby nebezpečného tvora nazval jeho pravým jménem). Tato druhotná pojmenování, ačkoli ne vždy tvoří souvislé areály, se někdy užívají častěji než slovo gyvatė, například kirmėnas v některých žemaitských nářečích a jinde. Užívání dvou či tří pojmenování na určitém místě ukazuje, že i v nářečích mohou být synonyma. Synonymické dvojice nejčastěji tvoří „celonárodní“ termín gyvatė spolu s jedním nebo dvěma z uvedených eufemismů.

Odlišuje se pouze synonymum angis, které je původem starým heteronymem a se slovem gyvatė tvoří diatopickou opozici. Ta však, ačkoli zaujímá jen malý areál v jihozápadní části Litvy (dříve se užívala také v litevských nářečích bývalého Východního Pruska), nyní ustupuje pojmenování gyvatė, které se rozšířilo ve větší míře a stalo se termínem spisovného jazyka. Ačkoli angis jako heteronymum také zaniká, ve spisovném jazyce se prosazuje jako synonymum, často užívané v přenesených významech s určitým nádechem vznešenosti a slavnostnosti apod. Za tuto změnu významu slova angis mohou nejspíše staré, převážně náboženské texty.

To, jak se heteronyma, která pronikla do spisovného jazyka, stávají synonymy, přesvědčivě dokládá nejen poslední případ angies, ale také většina výše uvedených příkladů. Spisovný jazyk jako nově se utvářející jazykový systém však svou normativní povahou značně omezuje vztahy heteronym, která do něj pronikla, a někdy je svým způsobem nutí měnit významy apod. Nejlépe je proto sledovat, jak se synonyma heteronymního původu přirozeně utvářejí v nářečích; srov. klėtis a svirnas. Tam, kde se užívá pouze jedno z těchto slov, označují obě totéž — mají zcela stejný sémantický rozsah podle obou významových parametrů. Na rozhraní areálů těchto slov se však jejich významy začínají diferencovat: klėtimi se obvykle nazývá rolníkova sýpka

116

určená k uskladnění obilí, zatímco svirnas je větší nebo hezčí sýpka, často panská nebo patřící bohatším rolníkům. V areálu slova klėtis se slovo svirnas mohlo někde rozšířit také z jiného sociálního prostředí (polonizované šlechty) jako zpětná výpůjčka, neboť pojmenování s baltskou kořennou částí svir-n- se pro tentýž objekt hojně užívá v sousedních běloruských nářečích a je známo také v ruských a polských nářečích³⁰.

Sklon nazývat větší sýpku svirnu (obvykle v areálu slova klėtis) na čas zesílil v letech kolchozního uspořádání, kdy se začaly stavět velké svirny (obilní sklady). V poslední době se však stále více prosazují modernizované obilní sklady, označované jako sandėliais, zatímco slova klėtis, svirnas nadále označují tytéž etnografické objekty. Už samotné rychlé šíření slova svirnas v pozměněném významu však zřetelně ukazuje, jaký význam má sémantická diferenciace pro existenci a četnost synonym heteronymního původu.

V nářečích lze pozorovat také značné množství opačných případů — jevů sémantické abstrakce. V jednom nářečí se dvojice nebo více slov mohou užívat jako synonyma s diferencovanými významy, zatímco v jiném, nejčastěji okrajovém nářečí, se jedno z těchto slov užívá ve zobecněném významu; například výše uvedené synonymum slova miško, giria, nebo dvojice mėgti (änas mėgsta išgért; bernai sa mergomi mėgstasi³¹ Zietela) ir mylėti (aš myliu lietuviškai dudėnc; änas mėlyi vaikus Šalčininkai). Proces, při němž se místo několika synonym začíná užívat jedno slovo, které je zastupuje, tedy obvykle provází zobecnění významu neboli sémantická abstrakce.

Je pravda, že vysvětlit, jak se synonyma mění v heteronyma, tj. slova, která nejsou synonymy, je obtížnější. Jevy desynonymizace (kdy slova přestávají být synonymy) jsou poměrně vzácnější a méně zjevné, protože na ně nepůsobí takový organizující a normativní systém, jakým je spisovný jazyk. Jsou poněkud typičtější především pro vymírající a nivelizující se okrajová nářečí, která se v důsledku někdejšího historického, správního, sociálního a kulturního rozdrobení a uzavřenosti utvářela poměrně dlouho, a postupně se proto izolovala od nářečí hlavní oblasti litevského jazyka.

K případům desynonymizace dochází také v centrálních nářečích, obvykle však patří do staršího období vývoje jazyka. Například dochovaná heteronyma — dialektismy mėdė v severozápadní části žemaitského nářečí, medžias v jihovýchodních aukštaitských nářečích a poměrně četné místní názvy a další slova s kořenem med- v různých nářečích, stejně jako lotyšské mežs „les“ a pruské median „tamtéž“, ukazují, že starobylé označení lesa mělo kořen med-. Později je nahradilo nově utvořené slovo miškas, protože odvozeninami od kořene med- se začal označovat konkrétní strom. Mnohé etymologické studie lexika, které obvykle uvádějí také areály užívání zkoumaných slov, tento jev nepřímo ilustrují.

Heteronyma a synonyma jsou tedy úzce propojené lexikální jednotky. I v nářečích mohou být tatáž slova jak synonymy, tak heteronymy. Jejich vzájemná závislost se projevuje přechodností: heteronyma se mohou stát synonymy a synonyma zase heteronymy.

Za pozůstatky určitých heteronymních dialektismů je nejspíše třeba považovat také některá zastaralá slova, která vyšla z aktivního užívání nebo z něj právě vycházejí, tedy archaismy, vy-

³⁰ Plg. Дыялекталагічны атлас беларускай мовы, Мінск, 1963, 239 žemėlapi; В. Даль, Толковый словарь, IV, Москва, 1955, p. 150; Słownik języka polskiego, VI, Warszawa, 1915, p. 791.

³¹ Příklady byly zapsány autorem během dialektologických expedic.

117

zachovávajíce se ve starých písemných památkách nebo nářečích, například ažvenis, pėkus atd. V průběhu času se tedy mění jak synonyma, tak heteronyma. Jedna zanikají, jiná vznikají. Tyto jevy jsou obvykle podmíněny procesy diferenciace a abstrakce významů. V různých časových úsecích jsou proto vztahy mezi synonymy a heteronymy odlišné. Jinými slovy, obojí jsou historicky podmíněné jazykové prvky. Nelze tedy v jedné časové rovině srovnávat diachronně odlišné jevy. Vzájemné vztahy synonym a heteronym v literárním jazyce a nářečích i pouze v nářečích se nejvěrněji odrážejí jen v rámci jednoho časového úseku, určitého období vývoje jazyka, tj. při dodržení synchronnosti (současnosti) těchto jevů.

V hovorovém jazyce mohou do synonymních vztahů vstupovat nebo se mezi heteronyma dostávat také lexikální jednotky různých sociálních systémů, např. sociální slangové výrazy a různé profesionalismy. Jde převážně o jednotlivá slova užívaná příslušníky úzkých sociálních skupin: aristokracie nebo městské chudiny, řemeslníky, námořníky, zloději, žebráky, žáky atd. Jsou to slova z hlediska sociálního neboli diastratického náležející k různým systémům, která je třeba chápat jako náhodné skutečnosti řeči neboli okazionalismy.

Synonyma a heteronyma mají společné rysy nejen z hlediska významu a obsahu, ale také výrazu a formy. Za samostatná synonyma i heteronyma se považují slova s různými kořeny, např.: gyvatė, angis, kirminas; miškas, giria, medė; sutemà, sámbreškis, sámblysis atd. Slova, která si zachovávají tentýž kořen, ale liší se slovotvornými afixy, skloňováním nebo přízvukovým paradigmatem či nepravidelnými fonetickými prvky, je třeba pokládat za varianty prvních z nich³², např.: kírminas ir kirmėlė; medė ir medžias; sutemà ir sántemis, sámbreškis ir brėkšmà, vieversys ir voveršys arba cyrulys ir čyrulys atd. Jistě existují i méně zřetelné, mnohem problematičtější rozdíly ve formě slov, které zkoumají nejen odborníci na slovotvorbu, ale také fonologové a lexikologové. Tyto vnější rozdíly mezi slovy mohou být tématem samostatné studie.

Vše, co bylo uvedeno výše, ukazuje, že synonyma a heteronyma jsou úzce související jazykové prvky. Obojí jsou slova znějící odlišně, jejichž hlavním spojujícím a identifikačním prvkem je ekvivalentní význam. Ekvivalence významu slov znějících odlišně však ještě nic nevypovídá o jejich synonymii či heteronymii. Synonymní vztahy vznikají pouze tehdy, když se dvě nebo více slov trvale užívají v jednom jazykovém systému. Za synonyma lze považovat pouze ta slova, která tvoří nezbytnou součást slovní zásoby, součást současného spisovného jazyka i živého celonárodního hovorového jazyka³³. Hlavním rysem synonymie je její systémovost, jejímž základem jsou intersynonymní významové opozice. Proto je synonymie jedním z nejdůležitějších prostředků jazykové obraznosti.

Heteronymii naproti tomu tvoří slova znějící odlišně, která se náhodně shodují významem — heterosystémové lexikální jednotky. Nejsou mezi sebou spojena žádnými systémovými vztahy a nevytvářejí významové opozice. Jejich absolutní totožnost jim dokonce brání stát se synonymy spisovného jazyka. Tento nedostatek však vyvažuje mimořádná zvučnost a jednoduchost heteronym. Proto se mnohá heteronyma užívají jako synonyma spisovného jazyka. Heteronyma jsou pouze možná neboli potenciální synonyma. Ne všechna se však synonymy stanou. Někdy dokonce ani

³² V mapách Atlasu litevského jazyka jsou takové varianty obvykle kartografovány blízkými šrafami, značkami nebo podobnými izoglosami, jimiž byly označeny základní názvy.

³³ Slovník synonym ruského jazyka, I, s. 7.

118

ani úzké heteronymum užité významným spisovatelem nelze ještě považovat za synonymum spisovného jazyka. Proto je třeba i zařazení mnoha z nich do A. Lyberisova „Slovníku synonym litevského jazyka“ chápat spíše jako určité doporučující seznamy heteronymních synonym. Ještě více jich uvádí DLKŽ, avšak nikoli tolik za účelem doporučení jako za účelem výkladu.

Synonyma heteronymního původu se vyznačují tím, že se ve spisovném jazyce užívají střídavě: jedno, druhé nebo třetí. Lze tedy říci, že ještě nejsou ustálená. Především nejsou ustálené synonymní řady takových synonym, protože je obvykle tvoří významově totožná slova, která nevytvářejí opozice. Jediným základem opozice mnoha takových heteronymních synonym je jejich funkční nerovnocennost. Za dominantu se považuje jedno z nejčastěji užívaných heteronymních synonym ve spisovném jazyce, které se obvykle chápe jako neutrální člen opozice, zatímco ostatní jako funkčně omezené členy nebo určitá nářeční slova. Toto chápání bývá často subjektivní a vychází z nářečí pisatele, který nezná méně obvyklé názvy objektů ve spisovném jazyce, protože někdy dosud ani neexistují. Teprve se utvářejí. Nepochybně značnou část takových normativních heteronymních názvů a jejich synonym v praxi upřesní svazek Atlasu litevského jazyka věnovaný lexiku. S rozvojem jazykových výrazových prostředků lze časem očekávat, že se mnohé takové totožnosti významově rozliší.

Lze také předpokládat, že se budou měnit i dominanty; o jejich místo se obvykle ucházejí slova západoaukštaitských nářečí, která jsou základem spisovného jazyka, a zčásti také slova jiných sousedních, někdy i vzdálenějších nářečí, jejichž areály užívání osvětlí zmíněný svazek atlasu. Například z dvojic uvedených ve slovníku A. Lyberise karvėlis: balañdis, klėtis: svìrnas, rãtai: vežimas atd. vyplývá, že za dominanty je třeba považovat první slova v těchto dvojicích. Užívání však ukazuje, že druhé členy jsou někdy zastoupeny hojněji a mají všechny předpoklady zaujmout místo prvních.

Počet synonym v jazyce není žádná pevně daná veličina. V povědomí mluvčích nemají pevný počet ani pořadí, nýbrž závisí na kulturní úrovni lidí, jejich odborných dovednostech, psychické struktuře atd.³⁴ Totéž lze obecně říci také o slovní zásobě jazyka nebo o bohatosti slovní zásoby každého jednotlivce. Souvisí to s tím, že lexikum jako systém nemá pevně daný soubor slovní zásoby, a proto je otevřeno vnějším vlivům. Otevřenost lexikálního systému jazyka usnadňuje pronikání slov z různých jiných systémů, tedy i z jiných jazyků. Jestliže je lexikální složení spisovného jazyka obvykle přijímající systém, nejvíce mu dávají nářeční systémy, které jsou v podstatě takzvanými složkami celonárodního jazyka. Slova nářečních systémů — heteronyma — jsou tedy slovy téhož celonárodního jazyka. V tom, aby se stala plnoprávnými slovy spisovného jazyka, jim někdy brání pouze jejich územní, a tím i funkčně stylová omezenost.

Je-li synonymie slov jedním z hlavních prostředků jazykové obraznosti, pak je heteronymie jedním z nejdůležitějších zdrojů synonymie. Heteronyma jsou tedy pomocnými prvky synonymie, které se synonymy souvisejí pouze takzvanými doplňkovými vztahy.

Jelikož lze synonyma i heteronyma vymezovat metodami areální lingvistiky, je možné také areální neboli geografické pojetí jejich vzájemných vztahů-

³⁴ С. Г. Бережан, мин. veik., p. 135.

119

…vání. Ačkoli je tento článek pouze skromným pokusem o takový přístup, ukazuje také, že areálová výzkumná metoda může značně usnadnit nejen řešení praktických lingvistických otázek, ale i výrazně rozšířit možnosti teoretické lingvistiky.

А. ВИДУГИРИС

O VZÁJEMNÉM VZTAHU LEXIKÁLNÍ SYNONYMIE A GEOGRAFIE SLOVA

Resumé

Pojednávají se vztahy mezi lexikální synonymií a geografií slova (tímto termínem se rozumí nejen užívání slova v teritoriálním smyslu, tj. oblast, kterou zaujímá, ale také areálová, geografická interpretace lexikálních jednotek). Základem tohoto článku je lexikální materiál z „Atlasu litevského jazyka“ a rozsáhlé materiály shromážděné autorem během četných dialektologických expedic.

Pro litevský spisovný jazyk jsou charakteristické takové synonymické řady, jejichž složkami jsou slova užívaná v omezeném areálu v různých dialektech, např.: árklas, žãgrė, žañbis, žiobris „radlice“; sklãstis, sklendė, stūmã, šõvynė, kištùvas „dveřní závora, zástrč“. Na rozdíl od synonym jako jednotek jednoho jazykového systému se tato slova, která mají původ v různých jazykových systémech, pracovně nazývají heteronymy.

Synonyma a heteronyma se shodují pouze v kvantitativním parametru významu — sémantické variantě, avšak v kvalitativním parametru se vzájemně vylučují. U synonym jsou tyto kvalitativní rozdíly základem jejich existence, neboť tvoří intersynonymické opozice, např.: arklỹs, žìrgas, kùinas. Heteronyma jsou obvykle totožná a takové opozice netvoří. To nepříznivě ovlivňuje stabilitu heteronymických synonymických řad a někdy i jejich dominant.

V jiných ohledech jsou však synonyma a heteronyma úzce spjatými lexikálními jednotkami. Pozorujeme mezi nimi přímou i nepřímou závislost a přechodnost. Když heteronyma přirozeně vstupují do synonymických vztahů, bývají obvykle doprovázena diferenciací významu, např.: klė̃tis „běžná stodola“: svìrnas „hezčí stodola“ (obvykle v přechodném areálu těchto slov). Naopak pro desynonymizaci je charakteristické zobecnění významů, např.: girià „jakýkoli les“ v některých okrajových dialektech (v centrálních dialektech a ve spisovném jazyce mìškas „jakýkoli les“: girià „velký les“). Tento jev se však projevuje pouze v diachronním pohledu. Při rozboru synonym i heteronym je tedy třeba důsledně dodržovat synchronní hledisko a také rozlišovat systémové jazykové jevy od nesystémových, nahodilých jevů řeči.

Je-li synonymie hlavním prostředkem výrazovosti jazyka, pak heteronymie je jedním z hlavních zdrojů synonymie. Mezi heteronymy a synonymy tedy existuje další vzájemný vztah.

Článek upozorňuje na význam areálového výzkumu nejen pro utváření a normování litevského spisovného jazyka, ale i pro rozvoj lingvistické teorie jazyka.