LIETUVIŲ ONOMASTIKOS TYRINĖJIMAI

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXI (1981)

BONIFACAS STUNDŽIA

MNOŽNÁ OSOBNÍ OIKONYMA A JEJICH VÝZNAM PRO REKONSTRUKCI SKLOŇOVACÍCH A AKCENTUAČNÍCH SYSTÉMŮ

0. Významnou skupinu litevských toponym tvoří místní názvy osobního původu. Zde jsou zkoumána oikonyma utvořená z plurálu osobních jmen s kmenem ā a ē.

0.1. Oikonyma byla shromážděna z „Administrativně-teritoriálního členění Litevské SSR“ (V., 1976, díl 2), osobní jména¹ — z kartotéky příjmení Institutu litevského jazyka a literatury Akademie věd Litevské SSR a z připravovaného slovníku litevských příjmení². Při analýze shromážděných údajů se setkáváme s několika obtížemi: 1) příjmení uložená v kartotéce bývají často zapsána neodborníky a s chybami, někdy dokonce bez vyznačeného přízvuku; co teprve mluvit o určení přízvukového paradigmatu; 2) vedle příjmení s kmenem ā se často vyskytují také příjmení s kmenem o (Survilà: Survilas), proto bylo nezbytně nutné přesněji určit geografické rozšíření obou variant; 3) nemáme etymologický slovník litevských příjmení (teprve se připravuje). Z toho důvodu nebylo možné využít některá oikonyma: a) u nichž se nepodařilo určit kmen výchozího osobního jména, např.: Ašmonai: Ašmona(s), Buzai: Buzà || Būzas, Jovaišai: Jóva iša(s); Meškėliai: Meškėlė || Meškėlis (celkem asi 20 okn); b) u nichž je etymologie výchozího osobního jména nejistá nebo nejasná (část z nich je zřejmě zapsána neautenticky): Čiulada, Dubravà (srov. litev. dubravà, -āvas LKŽ II 78, pol. Dubrawa, bělor. Дубрава atd.), Kiena, Medekšà (srov. bělor. Мадэкша, pol. Medeksza)³, Pažerà [: žėrėti (?)], Šilva [< Šiluvà (?), srov. šilmà < šilumà, resp. šilimà], Tūita, Valečkà ← Valentinas (?); Vinča ← Vinca(s)? atd. (celkem asi 25 okn)⁴.

0.2. Celkem bylo nalezeno 226 uvedených plurálových oikonym; zkoumáno je 183 (pro geografickou analýzu se využívá o něco více, viz poznámku 4). Většina vybraných oikonym (ze 183 celkem 156) je utvořena z osobních jmen s kmenem ā (z osobních jmen s kmenem ē je 27 okn).

¹ Osobní jména (avd) byla identifikována na základě současných příjmení. Termín osobní jméno (antroponymum) se zde používá proto, že většina oikonym je stará a vznikla podstatně dříve, než se ustálila naše současná příjmení.

²Využívám této příležitosti, abych poděkoval vedoucímu oddělení současného litevského spisovného jazyka LKLI, kandidátu filologických věd A. Vanagui, za pomoc, rady a svolení využít zmíněnou kartotéku i strojopis prvního svazku slovníku příjmení.

³ Nei M. Biryla (Бирула М. В., 1969, 265), nei J. Bystronis (Bystroń J., 1936, 281) šio avd kilmės nepaaiškina.

⁴Některá oikonyma utvořená z posledně uvedených osobních jmen byla zahrnuta do mapy rozšíření (viz poznámku 11).

185

1.1. Při zkoumání námi sledovaných oikonym v množném čísle je vhodné rozlišovat dva jejich modely (podle vztahu k singulárovému kmeni, resp. paradigmatu výchozího antroponyma): 1) (i)o-kmenová oikonyma, tj. model se střídáním kmenů, resp. paradigmat (neutralizací); 2) oikonyma s kmenem ā, resp. ē (jednoduchý model).

1.1.1. Podstatně produktivnější je model kmene (i)o, zahrnující 118 oikonym (tj. ≈ 64% všech okn)⁵: Barzdai: Barzdā, Bulkai: Bùlka, Juškai: Jùška, Linkai: Linka, Noreikai: Norēikà, Blõžiai: Blõžė, Dirsiai: Dirsė atd. Výchozích antroponym tohoto modelu je 104 s kmenem ā, 14 má kmen ē.

1.1.2. Paradigma bez střídání kmenů je doložena u 65 oikonym⁶ (16 z nich má také paralelní model se střídáním kmenů, viz pozn. 5), např.: Alseikos: Alsēika, Andreikos: Andreikà, Dindos: Dindà, Karéivos: Karēiva; Dailidės: Dailidė, Lāpės: Lāpė.

1.2. Oikonyma v množném čísle prvního modelu [s kmenem (i)o] se vyznačují nejen střídáním skloňovacích paradigmat, ale také určitým střídáním přízvukových paradigmat. Více než dvě třetiny (39 z 55) takových oikonym mají přízvuk na koncovce (4. přízvukový vzor), zatímco výchozí antroponymum má v jednotném čísle baritonní (resp. příponovou) akcentuaci⁷ (1., 2. přízvukový vzor): Dìlbai (4): Dìlba (1), Guobai (4): Gúoba (1), Kirkai (4): Kìrka (1), Minelgai (4): Minélga (1), Paurai (4): Páura (1), Šarkai (4): Šárka (1), Varžai (4): Várža (1); Blõžiai (4): Blõžė (2), Dirsiai (4): Dirsė (1), Lapiai (4): Lāpė (2) atd. Většina antroponym s kmenem ā a ē tohoto typu pochází z apelativ (33 z 39). Je tedy třeba předpokládat, že zákonitosti, které lze v tomto případě vysledovat v onomastice, mohou přispět k řešení problémů historické morfologie a akcentologie.

Analogická distribuce přízvukových paradigmat je v některých nářečích typická i pro další oikonyma v množném čísle s kmenem (i)o (bez střídání kmenů). V „Adresáři administrativně-územního členění Litevské SSR“ (V., 1976) bylo nalezeno přes 200 dvojslabičných oikonym v množném čísle antroponymického původu, která se přízvukují podle 4. přízvukového vzoru, zatímco výchozí antroponyma mají v jednotném čísle baritonní, resp. příponovou akcentuaci. Taková oikonyma jsou soustředěna v oblasti západních aukštaitských kaunaských nářečí (≈ 44%) a v severní a západní části žemaitských nářečí (≈ 27%). V menším počtu se vyskytují i jinde, včetně okrajových nářečí, např.: Banaičiai (4) Šk*: Banáitis; Grigaliūnai (4) Kps, Prn: Grigaliūnas, srov. Grigaliūnai (1) Šr, Švnč; Tūmeliai (4) Šlu: Tūmėlis; Perkūnai (4) Klp: Perkūnas; Jurgeliai (4) Brž: Jurgėlis; Petreliai (4) Viln: Pet- rėlis; Šeštokai (4) Lzd: Šeštõkas atd.

1.3. Výchozí antroponyma oikonym obou modelů jsou různého původu⁸. Z 183 antroponym lze 105 (≈ 57%) spojovat s litevskými apelativy, např.: Bilda: bilda (:bildėti), Bùrba:

⁵ Šestnáct takových oikonym má také paralelní tvary s kmenem ā (13 oikonym), resp. ē (3 oikonyma): Bimbai || Bimbos, Linkai || Linkos, Petrõškai || Petrõškos atd.; Lapiaí || Lāpės, Laumiai || Laũmės, Pėmpiai || Pėmpės. Tyto variantní formy se geograficky liší.

⁶ Z nich má 52 oikonym kmen ā a 13 kmen ē.

⁷ Jednotného čísla proto, že množné číslo antroponym, jak uvidíme později, může mít přízvuk na kořeni, resp. na příponě, i na koncovce.

^* Zkratky názvů sídel se používají stejně jako v LKŽ.

⁸ Z hlediska původu nevykazují výchozí antroponyma jednotlivých modelů oikonym žádný významnější kvantitativní rozdíl. Antroponyma jsou etymologizována na základě těchto děl: Slovník litevských příjmení,

186

bùrba (:burbėti), Linka (:liñkti), Kimšà (:kimšti), Rimšà (:rimti); Bimba: bimba, Diršė: diršė, Pėmpė: pėmpė, Vaštakà: vaštaka ‘takový pták = lyska’. Z ostatních vybočuje 10 dvousložkových antroponym (téměř všechna jsou stará): Dalgėda, Gerdvilà, Norėikà, Nórgėla, Sangáila, Survilà⁹ atd. Zbývajících 78 osobních jmen je buď vytvořeno z přejatých apelativ, nebo jsou jednoduše převzata, zpravidla ze slovanského jmenného fondu (38): Bùlka (srov. pol. Bulka, bělorus. Булка), Dùdà (srov. pol. Duda, bělorus. Дуда: pol. duda, bělorus. dūda > lit. dūdà), Kìrka: kirka (sl.)¹⁰, Šaškà: šaškà (sl.) ‘takový meč’; ostatní jsou odvozena z křestních jmen (40).

Základová slova většiny osobních jmen odvozených od křestních jmen vznikla mimo půdu litevského jazyka. Jsou to většinou lidové východoslovanské podoby křestních jmen, např.: bělorus. Іваука ← Іван, pol. Iwaszko ← Iwan: zdrob. Ivoškà; bělorus. Юхно ← Евфимий: zdrob. Juknà; bělorus. Сау́ка ← Савва, pol. Sawka ← Sawa: zdrob. Sáukà atd. Jen některé křestní jméno se mohlo utvořit také v litevštině: Dòmas ← Dominykas: zdrob. Domėikà, Razmà ← Erázmas: zdrob. Razmà, Valentà ← Valentinas: zdrob. Valentà.

Obecně více než dvě třetiny (123) osobních jmen kmenů ā a ē, z nichž byla utvořena pomnožná oikonyma, souvisejí s apelativy. Většina těchto antroponym (85%) je odvozena z litevských, resp. baltských apelativ, ostatní z přejatých (zpravidla slovanských).

1.4. Po stručné kvantitativní, akcentuační a etymologické charakteristice zkoumaných údajů je třeba pojednat také o jejich geografii. Modely zde zkoumaných oikonym označme konvenčně takto: 1. a) Burbai: Bùrba; b) L apiai: Làpė. 2. a) Bùrbos: Bùrba; b) Làpės: Làpė¹¹.

1.4.1. Ze schématu je patrné, že oikonyma prvního modelu (se střídáním kmenů) se soustřeďují v oblasti západních aukštaitských kaunaských nářečí¹² (38 oikonym) a u Žemaitů (31 oikonym). (i)o-kmenová oikonyma se vyskytují i jinde, např.: po 13 oikonymech na území západních aukštaitských šiauliaiských a východních aukštaitských panevėžiškých nářečí, 20 v ostatních východoaukštaitských nářečích, 5 oikonym v západním cípu jižních aukštaitských nářečí. Z ostatních tedy vybočují západní Aukštaité, Žemaité (ne

t. 1. A—K (rukopis); Zinkevičius Z. Lietuvių antroponimika. — V., 1977; Vanagas A. Mūsų pavardės. I. — Kn.: Žodžiai ir žmonės. V., 1974, p. 87—152; Vanagas A. Mūsų pavardės. II. — Kn.: Žmonės ir kalba. V., 1977, p. 49—92; Kuzavinis K., Savukynas B. Lietuvių vardų etimologinis žodynas. — Kn.: Vardai ir žodžiai. V., 1971, p. 43—157; Бірыла М. В. Беларускія антрапонімы. — Мінск, 1966, т. 2, 1969; Bystroń J. St. Nazwiska polskie. Lwów, 1936; Słownik staropolskich nazw osobowych. — Wrocław—Warszawa—Kraków, 1965—1979, t. 1—5; Gottschald M. Deutsche Namenkunde. — Berlin, 1954.

⁹ Většina oikonym utvořených z těchto osobních jmen je o-kmenová (8): Gerdvilai, Noreikai, Survilai atd.

¹⁰ Osobní jméno Kirka lze spojovat také s pol. Kirka, bělorus. Kipko.

¹¹ Při určování rozšíření oikonym se dbalo na to, aby osobní jméno pocházelo ze stejného nebo velmi blízkého místa jako oikonymum z něj utvořené. Proto nebyla část oikonym (především o-kmenových) do schématu zahrnuta. Zastoupení oikonym jednotlivých modelů je následující: 1) Burbai — 113 oikonym, Lapiai — 7 oikonym; 2) Bùrbos — 76 oikonym, Làpės — 15 oikonym. Poznámka. Započítány jsou i geografické varianty téhož oikonyma, například je známo nejméně 5 vesnic jménem Dailidės. Jinak je stejných oikonym poměrně málo.

¹² V tomto článku se vychází z klasifikace litevských nářečí navržené A. Girdenisem a Z. Zinkevičiusem (viz Kalbotyra, sv. 14, s. 139—147).

187

všichni, viz schéma), severní panevėžiškiai aj. V těchto oblastech (zejména na území kauniškých nářečí) je o-kmenových oikonym poměrně mnoho; ā-kmenová oikonyma jsou zde vzácná (viz 1.4.2), s výjimkou Žemaitů, kde se místy vyskytují častěji (například v okrese Kelmė).

1.4.2. Oikonyma druhého modelu se soustřeďují v nářečí východních aukštaitských vilniškých (34 oikonym). Jinde se taková oikonyma vyskytují v menším počtu: v malých skupinách jsou roztroušena přibližně po celé Litvě, např. 12 oikonym v oblasti jižních aukštaitských, 21 u Žemaitů (z toho 8 v okrese Kelmė), 4 na jihu kauniškých nářečí západních aukštaitských (okres Prienai), 16 oikonym je rozptýleno po území východních aukštaitských (mimo vilnišké).

1.4.3. Shrnutím údajů o rozšíření oikonym lze konstatovat, že geografická distribuce obou modelů je poměrně jasně vymezena: oikonyma prvního modelu (Burbai, Lapiai) se soustřeďují na území západních aukštaitských (zejména kauniškých), ve většině oblasti Žemaitů a také v některých východních aukštaitských nářečích (severní panevėžišké, širvintišké); oikonyma druhého modelu (Būrbos, Lāpės) se soustřeďují v oblasti východních aukštaitských vilniškých (viz schéma).

2.1. Zkoumané modely oikonym bezpochyby souvisejí s plurálem osobních jmen ā-, ē-kmenového typu, který má v nářečích rovněž dvě podoby: Burbai, Lapiai, respektive Būrbos, Lāpės¹³. Zeměpisné rozšíření těchto variant se v zásadě shoduje s rozšířením probíraných modelů oikonym.

2.1.1. Tvary se střídáním kmenů, respektive koncovek [(i)o-kmen] užívá většina západních aukštaitských a západní okraj jižních aukštaitských (Lzd, Vs, Kpč, Lp), např.: Kabelkai: Kabelka, Kalėdai: Kalėda, Švitrai: Švitra, Gerviai: Gėrvė¹⁴. Takové užívání je typické také pro mnoho Žemaitů (Mžk, Trk, Tl, Slnt, Krtn, Skdv, Šauk, Krš, Varn, Rs), některé východní aukštaitské: jižní panevėžišké, širvintišké, část uteniškých a anykštėnských. Téměř ve všech litevských nářečích je model i)o-kmenů typický také pro plurál osobních jmen (i)u-kmenových, např.: Butkai: Būt­kus (srov. oikonymum Butkai Kš, Klp, Tl, Trg), Kubiliai: Kubilius (srov. oikonymum Kubiliai Kš, respektive Kubiliai Brž, Klm, Šk, Ut).

Existují nářečí, v nichž jsou plurálové tvary osobních jmen ā-, ē-kmenového typu se střídáním kmenů typické jen pro část paradigmatu. V okolí Tverečiusu (nářečí východních aukštaitských vilniškých) se užívá (nebo se alespoň užívalo): Garlai, Garlų, Garlāms, Garlāis, ale Gārlas: Gārlą (Otrębski J., 1934, 209 a násl.). Střídání zachovává tedy pouze plurálový akuzativ osobní kmen a přízvuk.

2.1.2. Téměř všichni (jižní aukštaitští (s výjimkou západního okraje) a většina východních aukštaitských vilniškých, kupiškėnských a uteniškých (Rk, Km, Žb, Ob, Ds, Zr, Krns, Ktk), severní panevėžišké (Lnkv, Ps, Jnšk, Pš)) užívají plurálové tvary osobních jmen ā-, respektive ē-kmenového typu bez střídání kmenů, např.: Būrbos, Stričkos, Dailīdės. Takto nejčastěji

¹³ Burbai, Lapiai, respektive Būrbos, Lāpės „rodina Burbů nebo Lapů (více rodin); lidé s těmito příjmeními“ → „místo, kde žijí tyto rodiny, respektive lidé“. Jde o obvyklý způsob pojmenování: vlastnost nějaké věci, osoby apod. se přenáší na místo s touto věcí atd. spojené.

¹⁴ Téměř analogické střídání kmenů v nářečí Tverečiusu popsal jako první J. Otrembskis (1934, 209 a násl.). Na toto užívání v nářečí Mituvo upynas (okolí Jurbarkasu) upozornila E. Grinaveckienė (1959, 179; 1960, 161). Podrobněji o tom psal A. Girdenis (1962, 4 a násl.).

188

Obr. 7. Schéma rozšíření oikonym v množném čísle vytvořených z osobních jmen s kmeny na ą a ė

189

Tak se chovají i litevské dialekty podél lotyšské hranice (zřejmě vlivem lotyštiny, která, jak se zdá, má u uvedených antroponym pouze takovéto tvary množného čísla).

2.2. Pro množné číslo osobních jmen se střídáním kmenů, resp. paradigmat [stejně jako u pojednávaných oikonym na kmen (i)o, viz 1.2], je charakteristický koncový přízvuk (akcentuační paradigma 4), na rozdíl od jinak baritonního, resp. s přízvukem na předponě, paradigmatu jednotného čísla, např.: Baužai (4): Bauža (1), Mažeikiai (4): Mažeikė (1,2); Gerviai (4): Gervė (1), Kateliai (4): Katėlė (2). Tam, kde se užívají takovéto tvary osobních jmen množného čísla s kmenem ā, resp. ē, se i množné číslo osobních jmen s jinými kmeny obvykle přízvukuje na koncovce (akcentuační paradigma 4 nebo 3): Gailiai (4): Gailius, Sprindžiai (4,3): Sprindis, Kazlauskiai (4,3): Kazlãuskis, Šimkūnai (4,3): Šimkūnas atd. (Pro Žemajťany a východní Aukštaiťany je typičtější třetí přízvukové paradigma; čtvrté akcentuační paradigma nejlépe reprezentují západní Aukštaiťané z Kaunasu¹⁵). Uvedenou přízvukovou zákonitost zřejmě dodržují všechna litevská nářečí, která mají množné číslo osobních jmen s kmenem ā, resp. ē, tvořené příponou -(i)ai¹⁶.

2.2.1. Pokud se množné číslo osobních jmen s kmeny ā, resp. ē tvoří podle kmene jednotného čísla (Dūrbos, Lāpės), mívá paradigma množného čísla jmen s jinými kmeny obvykle přízvuk na kořeni, resp. na předponě (akcentuační paradigma 1, 2): Sprindžiai, Kazlauskiai atd. Toto pravidlo zřejmě pravidelněji dodržují pouze někteří Žemajťané. Pro Aukštaiťany (včetně periferních nářečí za hranicemi Litvy), kteří mají variantu množného čísla osobních jmen s kmenem ā, resp. ē, bez střídání kmenů, je charakteristický koncový přízvuk (akcentuační paradigma 3 nebo 4; častější je paradigma 3): Trinkūnai, Mackoniai, Ūdrai: Ūdras, Bulbieniai (4) Str (srov. bulbieniai (2) ‚bramborová nať‘) atd. Vzhledem k souvislosti mezi množným číslem osobních jmen s kmenem ā, resp. ē, se střídáním kmenů a koncovým přízvukem (viz 2.2) lze předpokládat, že i tito Aukštaiťané mívali variantu množného čísla osobních jmen s kmenem ā, resp. ē, s koncovkou -(i)ai (nominativ).

2.2.2. Protože tvary množného čísla osobních jmen s kmeny (i)o- a (i)u (obvykle víceslabičných) mají dvě varianty koncového přízvuku — čtvrté a třetí akcentuační paradigma —, vyvstává otázka, která z nich je původní, starší. Lze opatrně odhadovat, že v tomto případě je starší čtvrtá přízvuková skupina, protože: 1) pouze ta se projevuje u tvarů množného čísla osobních jmen s kmeny ā, resp. ē, se střídáním kmenů (viz 2.2); 2) u Žemajťanů, pro něž je typický pohyblivý přízvuk množného čísla antroponym s kmenem (i)o, resp. (i)u (akcentuační paradigma 3), se poměrně často vyskytují víceslabičná oikonyma v množném čísle odvozená od osobních jmen (zejména v západní a severní části), přízvukovaná podle čtvrtého paradigmatu, např.: Skurvydai (4) Als: vlastní jméno Skūr vydas, Pakauskiai (4) Tl: vlastní jméno Pakāuskis (podrobněji viz 1.2); 3) u východních Aukštaiťanů (například některých Utenaňanů a Vilňanů) mají osobní jména s kmeny (i)o, resp. (i)u, v přízvukových paradigmatech 1 a 2 a příslušná oikonyma velmi výrazný vedlejší přízvuk na koncovce genitivu množného čísla (Šim'kū,nius, Tu'mė,nus, Ru'giė,nius), který zde nejspíše předpokládá původní koncovou akcentuaci, místy i skutečně doloženou (srov. Bulbienius, Šimkūnius atd.)¹⁷.

2.3.1. Předpokládá se, že množné číslo osobních jmen s kmenem (i)ā, resp. ē, tvořené příponou -(i)ai (Dūdai, Gauliai: Gául ia, Lapiai), vzniklo analogicky podle produktivnějších kmenů (i)o-

¹⁵V oblasti kaunišského nářečí se soustřeďují také oxytónické varianty substantiv, viz Petraitienė Z. Dviskiemenių daiktavardžių kirčiavimo variantai lietuvių kalboje. Dipl. darbas. — VVU, 1981.

¹⁶Samozřejmě po vyloučení důsledků posunu přízvuku, které jsou charakteristické pro některá nářečí.

¹⁷Podrobnější analýzu tohoto zajímavého problému neumožňuje rozsah článku.

190

kamienių avd daugiskaitą (Grinaveckienė E., 1960, 161). Kitokių nuomonių, rodos, nėra.

Při takovém uvažování je především obtížné vysvětlit, proč ā-kmenová, ē-kmenová osobní jména, která mají jinak kořenový, resp. sufixální přízvuk, mají v množném čísle s alternací kmenů sklon přecházet k přízvuku na koncovce, který není produktivnější než baritonický, resp. sufixální.

2.3.2. Zdá se nejrozumnější předpokládat, že dva pojednané plurálové varianty osobních jmen¹⁸ měly různé významy. Distribuci těchto variant lze v nářečích ještě zjistit (podle dostupných údajů místy v okolí Jurbarkasu a jinde na okrajích západních hornolitovských kaunaských nářečí, tu a tam v jižním panevėžyském nářečí, v jihozápadním koutě západních hornolitovských nářečí)¹⁹. Množné číslo osobních jmen s alternací kmenů a/nebo akcentových paradigmat²⁰ v takovém případě označuje jméno rodiny či rodu vytvořené z osobního jména — má tedy kolektivní význam, který dokládá mimo jiné i užívání: západní hornolitovská kaunaská nářečí a některá severovýchodní hornolitovská vilniuská nářečí (v těch posledně uvedených pouze fakultativně) užívají plurál osobních jmen s -(i)ai s násobnými číslovkami²¹, např.: dvě, tři … rodiny Dūdů, Gudelů.

Druhý plurálový variant, vytvořený podle kmene a přízvuku jednotného čísla, se užívá k označení jednotlivých členů rodiny, resp. rodu, např. bratři, bratranci… Dūdové, Dirsové.

První plurál, který má specifickou oxytonickou formu s (i)ai neutralizující opozici kmenů, rodů a akcentových paradigmat, a specifickou sémantiku (označuje nedělitelný celek), bychom nazývali kolektivním plurálem; druhý pak prostým. Osobní jména různých kmenů mohla manifestovat dva plurálové varianty například takto: 1) model s neutralizací opozice kmenů, rodů a akcentových paradigmat v kolektivním plurálu:

18 Tokia prielaida atitinka J. Šmidto (1889) išplėtotą tezę apie dvi ide. daugiskaitos funkcijas; be to, žr. Kuryłowicz J., 1964, 204.

19 Za osobní informace děkuje autor článku kandidátům filologie J. Paulauskasovi, A. Vidugiriui, doc. A. Piročkinovi, B. Savukynasovi a dalším.

20 Alternace kmenů předpokládá také alternaci akcentových paradigmat, pokud má osobní jméno baritonický, resp. sufixální přízvuk (viz 1.2, 2.2). Model plurálů lišících se pouze opozicí přízvukových paradigmat (Šimkūnai: Šimkūnai) je znám místy v okolí Jurbarkasu, nikoli však všude. Jako možnou ji předpokládá E. Grinaveckienė (1960, 162).

21 V tomto případě se násobné a kolektivní číslovky liší pouze tím, že kolektivní forma je silným (příznakovým) členem opozice a obvykle vyjadřovala přibližný počet (treji metai: trejetas metų). Na tuto skutečnost upozornil autora doc. V. Labutis.

22 Takové formy osobních jmen u-kmenového typu se neužívají ani tam, kde se plurál osobního jména tvoří podle kmene a přízvuku jednotného čísla.

Burbai L apiei Barkai Bùrba Lãpė Barkus Bùrbos Lãpės *Bárkūs

191

2) model s neutralizací opozice akcentuačních paradigmat v hromadném plurálu:

2.3.3. Prakticky ve všech litevských nářečích byla distribuce dvou plurálových variant osobních jmen zobecněna ve prospěch jednoho, resp. druhého členu²³. Převládá plurálová varianta s neutralizací opozice kmenů a akcentuačních paradigmat, tj. s -(i)ai²⁴. Převládají také oikonyma v plurálu tohoto modelu, utvořená z osobních jmen s kmenem ā, ē (viz 1.1.1 a schéma).

Taková oikonyma se vyskytují i tam (podél lotyšské hranice, v severních panevėžyských a kupiškėnských nářečích, místy i na jiných územích východních aukštaitských nářečí, včetně vilniuských), kde podle dosavadních údajů není známo plurálové osobní jméno s kmenem (i)ā, ē s koncovkou -(i)ai (viz schéma). Protože oikonyma v plurálu odvozená od antroponym mají kolektivní sémantiku (viz poznámku 13), jsou odvozena od kolektivního plurálu osobních jmen, jehož tvary ve výše uvedených nářečích vytlačilo paradigma prostého plurálu²⁵.

2.4. Lze vyslovit hypotézu, že opozice prostého a kolektivního plurálu, doložitelná v místních názvech, byla vlastní i apelativům. Tuto hypotézu by částečně podporovala skutečnost, že většina osobních jmen (≈ ⅔), z nichž byla oikonyma v plurálu utvořena, má apelativní původ (viz příslušná místa v tomto článku). Nejdůležitější však je, že pozůstatky opozice dvou plurálů lze nalézt ještě i v samotných apelativech. Tyto pozůstatky jsou stejně jako v toponymii dvojí:

1. Prostý plurál stojí v opozici ke kolektivnímu plurálu s neutralizací opozice deklinačních a akcentuačních paradigmat²⁶, např.: liepos, sg. liepa: liepai (4) „lipový háj“ Št (informace V. Mažiulise), srov. také liepūkai „lipové květy“ Dkš; pėdos, sg. pėda „spodní část nohy, tlapa; otisk nohy, důlek“ Lp, Dp 178: pėdai (3) „stopy vtlačené něčíma nohama“ Lp, Dp 183, 192, 210 (LKŽ IX 736); plaušos „vlákna, nitky z nějakého materiálu“ S. Dauk: plaušai „spodní vláknitá vrstva lýka“ S. Dauk²⁷.

2. Kolektivní plurál se projevuje neutralizací opozice akcentuačních paradigmat, tj. koncovým přízvukem, ve srovnání s plurálem prostým (resp.

²³ Smíšená plurálová paradigmata osobních jmen v některých nářečích (viz 2.1.1) je třeba považovat za důsledek zániku uvedené distribuce (kontaminace dvou paradigmat).

²⁴ Pouze variantu kolektivního plurálu zobecnila snad ve všech litevských nářečích osobní jména s kmenem (i)u (viz 2.1.1).

²⁵ To, proč byl na jednom místě vytlačen model prostého a na jiném model kolektivního plurálu, záviselo na různých příčinách, pro jejichž rozbor zde není dostatek prostoru.

²⁶ Počet příkladů (dokladů) je zde i dále poměrně omezen.

²⁷ Srov. následující věty S. Daukanta (LKŽ X 109): [Žemaitové] z maukny palagus, punes <…> zpracovávali, chmelovými úponky a vlákny i proutky šili a svazovali || Plaušai [v obou případech zvýraznil autor. — B. S.] obalují celý strom jako horní vrstva kůry. Poznámka. Význam slova plaušos, uvedeného v první větě, není v LKŽ X 109 zcela přesně popsán. Zde se nemá na mysli vláknitá vrstva lýka, nýbrž jednotlivá vlákna této vrstvy, „nitky“.

192

jednotného čísla) baritonická paradigma nebo paradigma s přízvukem na předponě, např.: úošviai (1), sg. úoš-vis: uošviai (4) ‚tchán a tchyně; jejich dům = uošvija‘; dial. tėvai (1), sg. tėvas (baritonickou paradigmu ukazuje lotyšské tēvs): tėvai (4) ‚otec a matka, родители‘; váistai (1), sg. váistas ‚obvykle nějaká léčivá bylina‘: váistai (4) ‚лекарство‘ Dkš (informace V. Labučia); šimtai (2), šímtas (označuje přesný počet): šimtai (4) – označuje přibližný počet, ‚mnoho‘ Glv, Nm; úoksai (1), sg. úoksas: okn Uoksāi (4); vartai (2): okn Vartāi (4)²⁸; vókyčiai (1), sg. vóky tis: vokyčiai (3ª) ‚německý národ atd.‘ Trk (informace A. Girdenise); lietùviai (2), sg. lietùvis: lietuviai (4) ‚litevský národ atd.‘ Grv; siuvėjai (2), sg. siuvėjas: siuvėjai (4) ‚rodina krejčích‘ Ldvn, Jrb (informace J. Kabelky; Grinaveckienė E., 1960, 162 a násl.)²⁹.

2.4.1. Aby zde postulovaná teze byla jasnější, porovnejme tyto věty: Tyhle byliny jsou dobré léky a Otci dali porci léků Dkš; Dvě stě (rublů) a Stovky jich tam létají Glv (Morkūnas K., LKK XI 127); Po dvoře šli tři Němci a Za války ti Němci napáchali hodně škod Trk; V Záříčí se Bělorusky vdávají za Litevce a Ve čtrnáctém roce <…> bojovali Poláci, Litevci Grv (Kardelytė J., 1975, 101, 131); V továrně pracují krejčí, kadeřníci … a Tady žijí krejčí z naší vesnice… ‚rodina krejčích‘ Ldvn.

2.4.2. S pojednanou distribucí přízvukových paradigmat podstatných jmen nejspíše souvisí také podobné rozložení přízvuku u příčestí trpného v některých žemaitských nářečích, srov. pristatýta, ištaisýta [pristatìˑtą, ištaisìˑtą] – ženský rod jednotného čísla s přízvukem na předponě: pristatytà, ištaisytà [pristatìˑtą, ištaisìˑtą] – takzvaný tvar středního rodu s přízvukem na koncovce Lc, Lž, Ktk, Akm, Mžk, Vkš, Kal, Pln. Srov. tyto věty: To maso bude každé ráno přineseno a Všechno bude ráno přineseno; Tobě bude ta věc hned opravena a Zdá se mi, že už je opravená, silnice vede Pln³⁰.

2.5.1. Myšlenka, že v litevštině (a přinejmenším ve východobaltských jazycích) existovalo kolektivní plurále s -(i)ãi, není zcela nová. Podobnou hypotézu, byť velmi útržkovitě, vyslovil již J. Otrebmskis, když vysvětloval příčiny vzniku variant podstatných jmen o-kmenů a a-kmenů. Tvrdil, že při pluralizaci východobaltských kolektivních substantiv [nomina collectiva s *-(i)ã] vznikl nový (sekundární) plurálový tvar s -(i)ãĩ [≤ *-(i)ã], který po určitou dobu zachoval kolektivní význam (Otrebski J., 1956, 3, 28).

²⁸ Na kolísání přízvukových paradigmat se již dávno upozorňuje, např.: kálnai (1): kalnai (3), krántai (2): krantai (4) atd. (Grinaveckienė E., 1960, 162; Ильич—Свитыч В. М., 1963, 22 a násl.; Kazlauskas J., 1968, 48; Kardelytė J., 1975, 46). Zdá se, že nikdo nekonstatoval, že by se význam těchto souběžných tvarů mohl lišit.

²⁹ O tom, že odvozeniny s týmiž příponami mají v jednotlivých nářečích často přízvuk buď na předponě, resp. na kořeni, nebo na koncovce (pohyblivý přízvuk), například šáutuvai, psal obšírněji A. Girdenis (1972, 68 a násl.). Domnívá se, že „značná část uvedených příkladů ‚kořenového‘ či ‚koncového‘ přízvuku jsou relikty, které se od ostatních odvozenin odlišují nejen svou podobou (přízvukem), ale i obsahem“ [toto slovo jsem zvýraznil já. – B. S.], viz Girdenis A., 1972, 69. V rozhovorech s A. Girdenisem se vykrystalizovala také zde předkládaná teze, že koncovkové varianty jinak baritonických podstatných jmen (srov. vókiečiai: vokiečiai) mohou být pozůstatky někdejšího kolektivního plurálu.

³⁰ Této přízvukové skutečnosti si všiml a informoval o ní doc. A. Girdenis.

13. 91

193

2.5.2. Ani tato hypotéza J. Otrembskia není zcela původní. Vychází z názoru J. Schmidta, že Baltové měli kolektiv (= neutrum pl.³¹) s koncovkou -ai (< *-āi), která se po splynutí (ztotožnění) mužského a středního rodu podstatných jmen zobecnila jako nominativ podstatných jmen mužského rodu o-kmenů. Obvyklé ztotožňování litevského vilkai se slovanským vьlci, řeckým λύκοι atd. je tedy podle J. Schmidta nemožné³² (Schmidt J., 1889, 231).

Koncovku (formant) litevského -ai (ežer-ai, ger-ai, t-ai) odvozoval J. Schmidt z *-āi (tj. *-ā + i), přičemž tuto podobu považoval za indoevropsky starobylou, za jednu z variant nominativu plurálu středního rodu (= kolektiva)³³ (Schmidt J., 1889, 227–233).

Původ -ai z *ā + i J. Schmidt zdůvodňoval také přízvukem³⁴. Všiml si, že singulár mnoha litevských podstatných jmen o-kmenů má baritonický přízvuk, zatímco plurál je přízvučný na koncovce, např.: namas (srov. s. ind. dámas, řec. δόμος): namai, srov. rus. дома́ (Schmidt J., 1889, 41). Jak známo, takové rozložení přízvukových paradigmat je typické pro singulár a plurál středního rodu (= kolektiv).

2.5.3. Někteří lingvisté souhlasili s názorem J. Schmidta na původ litevského -ai, jiní s ním nesouhlasili³⁵. Uvedenou hypotézu kritizoval ve zvláštní studii E. Nieminen (1922). Zdá se, že v poslední době nikdo nevěřil, že Baltové mohli mít kolektiv (přesněji kolektivní plurál, tj. pluralizovaný kolektiv) s -(i)ai (Stundžia B., 1978, 113, poznámka 8).

2.5.4. Aby byl jasnější vztah mezi koncepcí J. Schmidta, J. Otrembskia a zde předkládanou koncepcí, pokud jde o užívání termínů, je třeba alespoň stručně zvážit vztah kolektivního plurálu podstatných jmen ke kolektivu. Není pochyb o tom, že vztah kolektivního plurálu k singuláru (resp. prostému plurálu) je flexivní, nikoli derivační. Dokládá to specifická (neutralizační) forma tohoto plurálu [s -(i)ai] a jeho sémantika (označuje kolektiv, tj. nedělitelný celek). Z hlediska další rekonstrukce z toho plyne, že kolektivní plurál je třeba odvozovat od derivační kategorie kolektiva (collectivum, *ā/a-collectivum) a chápat jej jako pluralizovaný kolektiv, tj. jako přechodnou fázi gramatikalizace kolektiva (collectivum > pluralis)³⁶. Relativní chronologie

³¹ J. Schmidt je tvůrcem teorie, podle níž ide. neutrum pl. představuje starý kolektiv (*ā-collectivum), který považoval za derivační kategorii singuláru ženského rodu (Schmidt J., 1889, 6 et passim). A. Me-jė chápal kolektiv jako tvar středního rodu (Meje A., 1938, 30, 330 a násl.). Zajímavou hypotézu publikoval Chr. S. Stang (1970, 16 a násl.), když *ā-kolektivu přisoudil status kategorie jmenné třídy. K užívání termínu kolektiv viz Valeckienė A., 1978.

³² Podobný názor zastával ještě před J. Schmidtem další zakladatel vědeckého bádání o ide. kolektivu, G. H. Malov (Mahlow G. H., 1879, 81).

³³ Pokud jde o J. Schmidtovu hypotézu, prozatím si povšimněme, že autor tohoto článku zastává poněkud odlišný názor na původ a stáří litevského -ai a jeho vztah ke střednímu rodu.

³⁴ To byl jeden z důležitějších argumentů této hypotézy, s nímž pracoval stoupenec J. Schmidtovy teorie A. Me-jė a jemuž kritici věnovali značný prostor, zejména J. Endzelīns (Endzelīns J., 1974, 291 a násl., 591 a násl.).

³⁵ Plačiau ir bibliografiją žr. A. Valeckienės straipsnyje (1978, 69, 2 išnaša). Dėl liet. -ai kilmės žr. Mažiulis V., 1970, 170 t. t.

³⁶Gramatikalizace kolektivu (derivační kategorie), tj. jeho přeměna v plurál (flektivní kategorii), je diachronní univerzálie (Kurylowicz J., 1964, 5 et passim). Podrobněji o flektivních a derivačních kategoriích a jejich vztahu viz tamtéž, s. 35–37.

194

Otázky související s gramatikalizací kolektivu a geneze koncovky (formantu) hromadného plurálu -(i)ai již nejsou úkolem tohoto článku (kromě toho viz poznámku 33).

2.6. Namísto závěrů. Analýza osobních množných oikonym, plurálu osobních jmen a některých reliktních apelativů ukazuje, že v litevštině (a přinejmenším ve východobaltských jazycích) kontrastovaly dvě podoby plurálu substantiv (nejspíše i všech jmen): prostý a hromadný plurál. Vlastnosti hromadného plurálu lze rekonstruovat takto:

1. Specifická forma s přízvukem na koncovce a s -(i)ai (nominativ) a specifická sémantika (označuje nedělitelný celek), např.: liepai ‘lipový háj’: liepa, Burbai ‘rodina Burba’: Būrba; uošviai ‘tchán a tchyně; jejich dům = a rodina’: úošvis, lietuviai ‘litevský národ atd.’: lietùvis, lietùviai (označuje počitatelnou skupinu lidí).

2. Neutralizace opozic kmenů, rodů a akcentových paradigmat (v i)o-kmenovém paradigmatu. Proto je toto plurálové paradigma v opozici k ostatním plurálovým paradigmatům třeba považovat za člen slabý (nepříznakový).

3. Vztah k singuláru (resp. k prostému plurálu) není flektivní, nýbrž derivační. Hromadný plurál je tedy třeba chápat jako mezistupeň gramatikalizace derivační kategorie kolektivu (*āla-collectivum).

2.6.1. Souhrnně lze rekonstruovat následující modely opozice dvou plurálů:

1) model s neutralizací opozic skloňovacích a akcentových paradigmat a rodů v hromadném plurálu, např.:

2) model s neutralizací opozice akcentových paradigmat v hromadném plurálu, např.:

2.6.2. Už z těchto modelů uvedených pro názornost je patrné, že koncepce dvou podob plurálu má velkou vysvětlovací sílu. Předpokládáme-li deklinační model s neutralizací opozic kmenů, rodů a akcentových paradigmat v hromadném plurálu [(i)o kmen], stává se srozumitelnějším nejen smíšení plurálových, ale i singulárových paradigmat substantiv; objasňuje se šíření koncového přízvuku a obecně změny akcentových paradigmat (zejména v případech, kdy baltský přízvuk na koncovce odporuje kořenovému přízvuku ve staré řečtině a sanskrtu), nebo naopak, srov. vilkai: gr. λύκοι, sg. λύκος; s. ind. vṛ́kas, sg. vṛ́kas nebo dūmai, lotyš. dūmi: gr. θυμός, s. ind. dhūmās (další příklady viz Иллич—Свитич В. М., 1963,

13*

195

85 a násl.). Uvedený deklinační model umožňuje nově nahlížet na takové formy jako šūnai, žvėriai, tai atd.; umožňuje vysvětlit část alternací podstatných jmen s kmeny o/ā- a io/ē. Hlavní příčinou jejich vzniku byla nejspíše neutralizace opozice kmenů a rodů v systému kolektivního plurálu, která měla podporovat časté zavádění kmene o, resp. io, také do singuláru — zejména u těch slov, jejichž kolektivní užívání převažovalo. Tato „invaze“ kmene o, resp. io se nepochybně netýkala všude stejných slov a neprobíhala jednotně, takže se v jednotlivých nářečích objevily variantní singulárové formy s kmenem o/ā, resp. io/ē. Takové formy (slova) se mohou vyskytovat i v témže nářečí, ale obvykle mají odlišný význam nebo jedna z nich funguje pouze ve frazeologických spojeních a jiných ustálených spojeních, např.: liepa: liepas Trk [tato forma (slovo) se užívá pouze v přirovnáních, např. aukštas kaip liepas]. Uvedených variant mělo zvláště přibývat s ústupem plurálu s neutralizací opozice kmenů a rodů pro kolektivní význam³⁷. Jakmile se na něj „zapomnělo“, opozice dvou plurálů přestala být potřebná a zanikla ve prospěch jednoho či druhého členu (nejdéle se tato opozice zachovala v periferních a poměrně specializovaných mikrosystémech, například v rodových jménech odvozených od avd, v termínech příbuzenství atd.). Ta slova s kmenem ā-, resp. ē-, jejichž plurál zobecnil variantu s neutralizací kmenů, přešla v singuláru ke kmeni o, resp. io, např. plaušai: plauša → plaušas. Slova s kmenem ā, resp. ē se zachovala tehdy, pokud se pro jejich plurál zobecnila varianta prostého plurálu.

Jak vidíme, tímto způsobem lze vysvětlit nikoli všechny, nýbrž pouze ty alternace kmenů o/ā- a io/ē, jejichž forma s kmenem ā-, resp. ē je starší. Část uvedených alternací tedy mohla vzniknout i z jiných příčin (viz Stundžia B., 1978, 112 a násl., 118)*.

DODATEČNÉ ZKRATKY

a.p. — akcentační paradigma

avd — osobní jméno (antroponymum)

dpv. — současné (litevské) příjmení

inf. — informace

okn — oikonymum

p. — jih

r. — východ

š. — sever

v. — západ

³⁷ Podobně vysvětloval střídání podstatných jmen s kmenem o/ā také J. Otrembskis. Tvrdil, že jelikož se koncovky sekundárního „paradigmatu -ai“ (viz 2.5.1) po určitou dobu připojovaly nejen k podstatným jménům s kmenem o, ale i k podstatným jménům s kmenem ā, mohly existovat střídání jako laža: dgs. lažai. „Tam, kde se zapomnělo na kolektivní význam tvarů s -ai a kde se tyto tvary staly pouze plurálovými tvary podstatných jmen s kmenem o, byly podle nich utvořeny i odpovídající tvary singuláru, totiž s -as (nominativ). Vedle ženských tvarů (vyža, laža, spūrga) tak vznikly mužské — vyžas, lažas, spūrga[s]“ (Otręb ski J., 1956, 28). Z toho by vyplýval závěr, že tvary s kmenem ā jsou starší než tvary s kmenem o. Tak tomu však nemůže být ve všech případech (viz Stundžia B., 1978, 118).

*Autor děkuje doc. V. Čekmanovi, doc. A. Girdenisovi, prof. V. Mažiulisovi a kandidátu filologických věd A. Vanagasovi, kteří přečetli rukopis tohoto článku a vylepšili jej cennými připomínkami.

196

LITERATŪRA

Bystron J. Nazwiska polskie. – Lwów–Warszawa, 1936.

Endzelīns J. Darbu izlase. – Rīga, 1974, t. 2.

Girdenis A. Tirkšių tarmės morfologija. – V., 1962 (rankraštis).

Girdenis A. Lietuvių kalbos vardažodžio priesagų kirčio susiformavimas. – Kn.: Baltistica. V. 1972, 1 priedas.

Grinaveckienė E. Būdingesnieji giminės, skaičiaus ir linksnio vartojimo atvejai Mituvos upyno tarmėje. – Kn.: Lietuvių kalbotyros klausimai. V., 1959, t. 2.

Grinaveckienė E. Mituvos upyno tarmės daiktavardis. – Kn.: Lietuvių kalbotyros klausimai. V., 1960, t. 3.

Kardelytė J. Gervėčių tarmė. – V., 1975.

Kazlauskas J. Lietuvių kalbos istorinė gramatika. – V., 1968.

Kuryłowicz J. The Inflectional Categories of Indo-European. – Heidelberg, 1964.

Mahlow G. H. Die langen Vocale AEO in den europäischen Sprachen. – Berlin, 1879.

Mažiulis V. Baltų ir kitų indoeuropiečių kalbų santykiai. Deklinacija. – V., 1970.

Nieminen E. Der urindogermanische Ausgang -āi des Nominativ-Akkusativ Pluralis des Neutrums im Baltischen. – Helsinki, 1922.

Otrębski J. Wschodniolitewskie narzecze twereckie. – Kraków, 1934. Cz. 1. Gramatyka.

Otrębski J. Gramatyka języka litewskiego. – Warszawa, 1956, t. 3.

Schmidt J. Die Pluralbildungen der indogermanischen Neutra. – Weimar, 1889.

Stang Chr. S. Zum indoeuropäischen Kollektivum. – In: Stang Chr. S. Opuscula linguistica. Oslo, Bergen, Tromsö, 1970.

Stundžia B. Dėl baltų ó-/ā-kamienių daiktavardžių gretybių. – Baltistica. V., 1978, t. 14(2).

Valeckienė A. Lietuvių kalbos bevardės giminės įvardžių kilmė. – Kn.: Gramatinės kategorijos ir jų raida (Lietuvių kalbotyros klausimai, t. 18). V., 1978.

Бырыла М. В. Беларуская антрапонімія. – Мінск, 1966, т. 1; 1969, т. 2.

Ильич-Свитыч В. М. Именная акцентуация в балтийском и славянском. – М., 1963.

Мейе А. Введение в сравнительное изучение индоевропейских языков. – М.–Л., 1938.

ПЛЮРАЛЬНЫЕ АНТРОПОЙКОНИМЫ И ИХ ЗНАЧЕНИЕ ДЛЯ РЕКОНСТРУКЦИИ СИСТЕМЫ СКЛОНЕНИЯ И АКЦЕНТУАЦИИ

Резюме

На основании анализа плюральных антропойконимов и некоторых реликтовых апеллятивных форм делается попытка обосновать возможность существования в восточнобалтийских языках противопоставления двух вариантов множественного числа: простого и собирательного. Реконструируются следующие особенности собирательного множественного числа:

1. Специфическая окситонная (4 а. п.) форма на -(i)ai в им. п. и специфическая семантика (значение неразложимого целого), напр.: liepai ‘липняк’: liepa ‘липа’, Burbai ‘семья Бурбы’: Burba ‘Бурба (антропоним); tėvai ‘родители’: tėvas, tėvai ‘отцы’.

2. Нейтрализация в парадигме (i)o-основы: а) оппозиции основ, рода и акцентуационных парадигм, напр.: liepai: liepa, мн. ч. liepos; sūnai ‘сыновья’: sūnūs, мн. ч. sūnūs ‘сыны’; б) оппозиции акцентуационных парадигм: tėvai (4): tėvas (1), lietuviai (4): lietuvis (2) и т. д.

3. Не флективное, а деривационное отношение к единственному (resp. простому множественному) числу; при этом собирательное множественное число относится к типу плюрализованного коллектива, т. е. представляет собой промежуточный этап грамматикализации деривационной категории коллектива (*āja-collectivum).

197

Существование модели деклинации с нейтрализацией оппозиций основ, рода и акцентуационных парадигм в системе собирательного множественного числа делает более понятным процесс смешения парадигм существительного не только во множественном, но и в единственном числе; проясняется также распространение окситонной акцентуации и вообще изменения в акцентуационных парадигмах (особенно в тех случаях, когда „конечное“ ударение балтийских языков противоречит „корневому“ ударению древнегреческого и индийского языков или наоборот, ср. vilkai: др.-гр. lýkoi, др.-инд. vṛkás или dā́tai, латыш. dāti: др.-гр. ὀψός, др.-инд. dhūmās). Эта модель позволяет заново взглянуть на такие формы как debesiai ‘облака’, žvėriai ‘звери’, tai ‘это’ и подобные, и дает ключ к объяснению части дублетных форм (слов) с о/ā- и i̯o/e̯-основами, напр.: plaušas || plaušà, dalgis || dalgė.