LIETUVIŲ KALBOS SPECIALIOJI LEKSIKA

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXII (1983)

K. GAIVENIS

NĚKTERÉ ASPEKTY LIDOVÉ LITEVSKÉ SPECIÁLNÍ SLOVNÍ ZÁSOBY

1. Úvodní poznámky

1.1. Moderní definice terminologie (základní, nejinformativnější část slovní zásoby odborného jazyka¹) je poněkud v rozporu s pojmem „lidové termíny“. Za lidové termíny by bylo možné označit nanejvýš jen část takzvaných vědeckých termínů – terminologizovaná slova lidového jazyka. V některých knihách² se však za termíny označují i slova lidového jazyka, která nikdy nebyla terminologizována ani používána v odborném jazyce. Označení lidová terminologie, přestože se již užívá i v litevských vysokoškolských učebnicích, může proto vyvolávat jisté pochybnosti. Pojmy „speciální slovní zásoba“, „terminologie“, „profesionalismy“ a „nomenklatura“ jsou si blízké, ale liší se rozsahem a jsou různě hierarchicky uspořádány. Do nejširšího pojmu „speciální slovní zásoba“ spadá pojem „terminologie“, ale pojmy „nomenklatura“ a „profesionalismy“, přestože do pojmu „speciální slovní zásoba“ patří, nejsou podřazeny pojmu „terminologie“ a pouze se s ním protínají. Ta část slovní zásoby lidového jazyka, kterou nyní někdy označujeme jako lidovou terminologii a dialektickou terminologii, tedy spadá do pojmu „speciální slovní zásoba“, protíná se s pojmem „profesionalismy“, ale s pojmem „terminologie“ se nepřekrývá. Z všech těchto důvodů budeme v tomto článku používat označení lidová speciální slovní zásoba, nikoli lidová terminologie.

1.2. Lidová litevská speciální slovní zásoba se soustavně sbírá již několik desetiletí. Jejími nejdůležitějšími sbírkami jsou akademický „Slovník litevského jazyka“ a jeho kartotéka a „Atlas litevského jazyka“ a jeho kartotéka. Významným zdrojem této slovní zásoby jsou také nářeční slovníky³. Materiál pro tento článek byl čerpán především z tištěných svazků akademického „Slovníku litevského jazyka“, částečně doplněných materiálem z jeho kartotéky. Pojednáváme o důležitějších tematických skupinách lidové speciální slovní zásoby, které nebyly zmíněny v „Atlasu litevského jazyka“. Cíle tohoto článku jsou tedy dva: 1) pojednat o důležitějších tematických skupinách litevské lidové speciální slovní zásoby a některých jejích rysech a 2) popsat specifika terminologizace tohoto druhu slovní zásoby.

¹ Даниленко В. П. Русская терминология. – М., 1977, с. 201.

² Невская Л. Г. Балтийская географическая терминология. – М., 1977; Трубачёв О. Н. Ремесленная терминология в славянских языках. – М., 1966; Толстой Н. И. Славянская географическая терминология. – М., 1969; Schütz J. Die geographische Terminologie des Serbokroatischen. – Berlin, 1957 a další.

³ Vitkauskas V. Šiaurės rytų dünininkų šnektų žodynas. – V., 1976 ir kt.

4

2. Rysy litevské lidové speciální lexiky

2.1. Naši předkové se odedávna živili zemědělstvím a chovem dobytka. Proto máme také mnoho rozmanitých lidových názvů z této oblasti. O něco chudší je naše lidová řemeslnická slovní zásoba. Poměrně skromný je i slovník odrážející společenské vztahy. Slova lidové speciální lexiky jsou většinou názvy konkrétních věcí, abstraktních je poměrně málo. V „Lietuvių kalbos atlase“ jsou nejčastěji uváděny názvy staveb a jejich částí, předmětů domácí potřeby a pracovních nástrojů i jejich součástí; poměrně málo se zde uvádějí názvy ptáků, rostlin a zvířat. Najdeme v něm také ještě několik lidových slov označujících příbuzenské a společenské vztahy, názvů jídel a tu a tam i pojmenování náležející k anatomii lidí či zvířat. Tato slovní zásoba byla pečlivě vědecky zmapována a je dostupná každému badateli.

Lidové ekvivalenty speciální lexiky se od termínů liší stylistickou expresivitou a mnohoznačností. Složené názvy zde téměř nenajdeme. Jednoslovné názvy druhů jsou však velmi rozšířené a rozmanité.

2.2. Život prostého člověka byl vždy úzce spjat s prací – základem existence a pokroku společnosti. Práce pro něj nebyla jen zdrojem obživy, ale přinášela mu také radost a zároveň člověka samého rozvíjela. Pracovní proces se v litevské lidové speciální lexice odráží méně než rozmanité pracovní nástroje, pomůcky a předměty práce. Práce se člověku ne vždy dařila. V naší lidové slovní zásobě se právě proto nachází značné množství názvů různých druhů pracovních chyb, přeřeknutí a nedostatků, např.: klapatė (Srv⁴, Pg, Krkln) | klebātė (Užp, Lel) | klabātė (Sv, Ds, Srv) | klebiūtas (Ktk) || klám(pa) (Šlv) || klūmbė (Lnkv, Grž, Jnšk, Rm, Ps) || plámpa (Jnk, VL, Žg, Lk) || kumulū̄s (Kps) „nerovnost vzniklá při mlácení cepem“, kópėčios (Kps) || šárka (Skdv, Klvr) „chyba, nerovnost v tkanině“, kumėlė (Slm, Trgn, Ds, PnmP, Al) „chyba vzniklá při navíjení na provaz nebo při navíjení nití“, atómauka (Ig, Ds) || príelaipa (Škn, Plt, Grg) | príelipas (Bt, Jnšk, Prng) „zhrublé místo na niti při předení, které při tkaní sklouzne“, kumeliūkas (Lkm) || ažūkartas (Kp, Ds) „křivé posečení žitného pruhu srpem“, blyžė (Lš, Mrc, Mrk) „podélná mezera v tkanině vzniklá vynecháním jedné či více osnovních nití“, brúokšmis (Kl) || zrėkas (Lz) „brázda vzniklá při vláčení“, próreta (Pc, J) „řidší podélný pruh v tkanině vznikající při vynechání nitě v paprsku“, blaką (Prk, Up, Yl, Už, Plt, Trg, Plm, Nmš) | blákė (Ds, Skrd, Brž, Kps, Slm, Kb, Nč, Vl) || péršova (Ps, Rm) „porušený vzor tkaniny po přetržení jedné či dvou nití“ a další. Za rys typický snad jen pro náš jazyk je třeba považovat to, že pracovní chyby se pojmenovávají přenesenými názvy zvířat a ptáků, např.: kumeliūkas (Lkm) „křivé posečení žitného pruhu srpem“, šárka (Skdv, Klvr) „chyba, nerovnost v tkanině“ a další.

Lidé při práci používali nejjednodušší nástroje a pomůcky. Většina z nich se dnes již nepoužívá a stala se etnografismy. Máme mnoho rozmanitých lidových názvů těchto nástrojů, např.: badiklė (Dbč) „pomůcka k pokrývání slaměné střechy“, leistuvė (Trgn) „zařízení ze dvou pohyblivě spojených prkének k lisování medu z plástů“, mįklės

⁴ Všechny zkratky jsou stejné jako v „Lietuvių kalbos žodyne“.

5

(Dgls) „pomůcka k lisování sýra“, nytyklė (Trgn, Užp) „zařízení k pletení síťovin“, raškės (Dgls) „pomůcka ke sklizni jablek“, knūžas (Ob) || brunklys (Sr) || brūzdulkis (Pkn, Jnšk) || bruzgotas (Ut, Trgn) | bruzgūlis (Čk, Šmk, Lks, J) | bruzguolys (Š, Sv, Jž) || niūgis (Gršl) || žniūgas „pomůcka ke stažení rypáku poráženého prasete“, kalakšna (Trgn) „pomůcka k nasazování ráfků na paprsky“, dreškys (Sdk) „pomůcka k označování spojů trámů“, brusčius (Br) „nástroj k drcení hrud“, klekėtas (Lš, Pbr) „pomůcka používaná honci při lovu“, austinėliai (Šts) „zařízení k tkaní šál“, klebetas (Vvr, Pln, Plt, Tl, Žr, Klp, Lkv, Vvr, Tv, Kv) | klibėtas (Krtm) || kobinys (Škn, Rd, Krp, Šts) || veiverýs „zařízení k stáčení provazů“, atašagė (Rtn, Lš, Lp) | atašagtis (Lz, Kp) || ašprastis (J, Pin) „pomůcka k napínání tkaniny při tkaní“, krūnas (Žd, Yl, Skd) „zařízení k vytváření vzorů“, laūkštis (Erž, Vrn, Rtn, Kb, Asv, Vlk, Klš, Dkš) || krijėlis (Vb, Rm, Pn, Pmp, Sv, Lš, Plv, Stk, Srk, Al, Trgn, Vrn, Kt) „zařízení k navíjení nití“, kabūklas (J) || krōgis (Klp, Dr) || žeginis || žegėklis „zařízení nasazované praseti na krk, aby se neprotahovalo ploty“, kaliklis (Smž) || kropas (Šts, J) || pāvaras (Šts) || vilktuvas „zařízení k nasazování obruče na sud“, kalė (Grk) | kalaitė (Jnš) „pomůcka k měření rozestupu mezi latěmi“, koplė (Kp) „pomůcka k vyjímání medu ze dna dutiny stromu“, kumelys (Dl, Ldk, Mšk, Rd, Er) „zařízení k připevňování prken k latím“, pimpalas (Kl, End) „pomůcka k určení svislého řezu na konci vzoru“, briokštas (Dov, Jnšk, Klov, Škn) „nástroj k vyznačení spojů trámů“ a další.

Litevská speciální lexika související s pracovními nástroji se vyznačuje tím, že mnoho názvů druhů označuje hůlku a provázek. V některých případech jde o samostatné pracovní předměty vyrobené speciálně k danému účelu (o určité tloušťce a délce), v jiných je speciální pouze funkce, kterou plní. Např.:

Hůlka: ailis (Kin, Prk) || degėte (Ds) || nuta (Prk) „k prostrčení sítí nebo vrší“, dūpinas (Vžns) „k plašení ryb“, pérvaras (Ml, Rgv, Grž, Pg) „prostrkuje se uchy nádoby na věno“, pašmaikštė (Vkš) „k míchání ohně a žhavých uhlíků“, krabākštas (J) || krākė (Šv, Slnt, Plt) „k opírání při chůzi“, kratiklis (Srj, Al, Vl, Ds, Kps) „k vyklepávání pazdeří či nečistot z koudelí nebo vlny“, pinas (Švn, Kt, Jz, Rdm, Lp) „tyčka rámu tkacího paprsku“, krekvėlė (Vlk) || matarėlis (Krok) „k přitlačení slámy při pokrývání střechy“, graiklis (Grv) „k vyhrabávání brambor pečených v žhavém popelu“, ylis (Nm) „s hřebíkem na konci, k odrážení při jízdě po ledě“, klostis (Ms) „k přitlačení namočeného lnu“, laīstas (Sg) „vkládá se mezi sušená prkna“, pākilas (Krt) „k zvedání těžkých břemen“, nytai (Krk) „boční tyčky čeřínku“, kedėklis (Nt) „k čechrání vlny“, keinis (Jnš, Pšš, Kdn, Pp, Srv, Akm) | geinys (Šd, Sml) || ritmuša (Kv) || kilnikas (Rm, Krkn) „k tlučení vymláceného zrna“, kliūkė (Ad, Tvr, Švnč) „k míchání kyselu a kaše“ a další.

Provázek: aptvara (K) || pavara „k převrácení sítě“, pastojikė „provázek, jímž se ke břehu přivazuje síť vhozená do vody“, pināklis „provázek ke stažení lýkového střevíce“, lykis (Prk, Kin) „provázek, kterým se obšívají okraje plachet rybářských člunů“, mešvirvė (Slv) „provázek k zavázání masa (v komíně)“, atšanklės „provázky, jimiž se síť stahuje do váčků“, atōšiūlis (Vrn, Dbč) „konopný provázek k zašívání lýkových střevíců“, apvārka (Rm, Nj) || rauklė (Pš, Ps, Všk, Stč, Jnš) || āpraukas (Tl) „provázek ke stažení lýkových střevíců“, apiv aras (Šd, SIm, Rm, Grž, Srd) „k ovázání noh onucemi“, istrakas (Al) || instrakūolis (Kps) || pērpinas (Vdk) || srūstis „k navlékání nití do brda“, āpvaras (Prk) „k připevňování plachet ke stěžni

6

přivázat“, plokė (Nč) „konopný provázek“, paida (Skdy) „ke zpevnění podešve lýkové obuvi“, kinklė (Užv) „kterou se křížem svazují přední a zadní nohy koně“, pakaušis | pakaušokas (Krkl, Žr, Pln, Krtn, Šd) „ke svázání ohlávky nahoře“, pakópasaitis (Grdž) „kterou se k nohám přivazují opratě“, priel(a)ikas „kterou si rozsévač přivazuje osivo“, panarà | pànaras (Klm, Rs, Žg, Šn, Kl, Krs, Šlv) || panerėklas (Jž, Ob, Sb, On, Dbk) || narstis (Ut) || pasija (Krok) | pasina (Vlk, Lš, Lp, Al, Ūd, Žin) || pãkaras (Pbs) „k přivázání biče k násadě biče“, jáugtas (Sl) || pasinỹs (Rud) „přivázaný provázek na nošení džbánu nebo hrnce“, pasturlýné (Pgg) „ke stažení sena nebo slámy při přepravě“ a další.

Pojem „čas“ se v lidovém jazyce pojí nikoli tolik s astronomickým časem a střídáním ročních období jako s dobou různých prací, např.: artoja (Ml, Ck) || artuvės (Trgn) „doba orby“, mėžė (Ig, Vrn) „doba hnojení polí“, apyvartos (Ds, Sdk) „měsíční obrat“, šãktarpis || apýlaužis (Užp) „doba, kdy začíná mrznout, ale při jízdě nebo chůzi se ještě neboří“, žlėja (Lnkv, Šl) „doba, kdy začíná svítat“, beduonė (Gs, Brt, Rod, Arm, Ad, Krv, Ml) „doba nedostatku chleba“, bradienà (Ps, Jnšk, Grž) „doba, kdy cesty ještě nejsou vyschlé“, dykumà (Antz) „doba mezi měsíčními obraty“, malžtis (NdŽ) „doba dojení“, kėlinys (Všk) „časový úsek poloviny dne“, tarpijos „měsíční fáze mezi starým a novým měsícem“, mynė (Šv, Bt) „doba lámání lnu“, linãrautis (Srv, Ps) || linãrovis | linãrovys (Vl, Kt, Lel, Skdt) || linarūtė (Šd, Sml, Ds) „doba trhání lnu“, pãdaužos (Mrc, Kb, Lš, Vdk) || pãraiz os (Ms, Slnt Als, Brs) „doba mezi úplňkem a začátkem ubývání měsíce“, ãtryškis (Grg) „doba, kdy dojná kráva dává hodně mléka“, budrā (Užv) „půlnoc“, dėčia (Jž, Ut) „doba snášení vajec“, póstovis (Plt, Brs, Žd, Grsl, Krt, Trk) „doba od zaprahnutí krávy do otelení“, kėlena (Sml, Šd, Sln, Lnkv, Jnš, Pšl, Pbr, J) „třetina pracovního dne“, išgryčiai (Dg, Nč, Vrn) „doba, kdy se v létě ráno vyhání dobytek a v poledne se žene zpět domů“, laidymai (Grv) „jarní doba pastvy pracovních volů“, laidiņys || palaidiņys || pólaidis (Šr, Prng, Vj, Rk, Slm, Srv, Trgn, Ds) „jarní doba tání sněhu a rozmrzání půdy“, lãpskleidis (Klvrž) „doba rašení listů“, laukarỹs (Pns, J) „doba orby polí“, laukãvokis (Šv) „doba čištění polí“, apiaušrė | apiaušris (Slv, Stč) „doba před svítáním, kdy si lidé v zimě po snídani jdou odpočinout“, apýdienis (Dglš, Dkš, Tvr, Gs) „doba před rozedněním nebo setměním“, pajamà (Pd) „doba, kdy měsíc přechází z první čtvrti do úplňku“, iṅgrybis (Dglš) „doba růstu hub“ a další.

2.3. Naši předkové žili od pradávna na území, jehož reliéf utvořily ledovce a jejich vody. V důsledku kopcovitého reliéfu se vytvořily poměrně různorodé půdy. Kromě toho vede přes Litvu jeden z nejjezernatějších pásů Evropy. Před zahájením poválečných rozsáhlých meliorací bylo v naší zemi poměrně mnoho (na 1 km² asi 0,4 km) potoků, bažin, pramenišť a dalších menších přirozených vodních ploch. Také litevské klima je proměnlivé, přechodné od oceánského klimatu západní Evropy ke kontinentálnímu klimatu východní Evropy. To vše (zeměpisné prostředí a klima) utvořilo také poměrně bohatý a rozmanitý podsystém speciální slovní zásoby. V naší lidové slovní zásobě najdeme více pojmenování míst, která se přirozeně něčím odlišují od okolí (a), než míst souvisejících s lidskou pracovní činností v prostředí kolem člověka (b), např.: a) keĩnavė (Ul) „bažinaté místo na louce“, kinis (An) „vyvýšené místo v bažině“, atlãida (Grg, Rt, End, Sln) „vyšší místo na louce“, perša (Dov) „prameništní místo v bažině“, atãvėja (Kp) || atgaiša (Jb) | atgaišis (J, Pln, Brs) || atgaira (Kv, Als, Sr, Vkš) || pagairė (Alk, Lnkv, Ps, Krč, Grž, Rs, Ob, Up, Kp) | pagaira (Jn, Sr, Ds, Nm, Trg, Vdžg) „větrům vystavené místo“, klãima (Žd, Skn, Krp) | klãjima (Vkš) || prógymė (Rt, Kv) | próguma (Tv, Tt, Jrb, Rm, Up, Kv) || laukėsmė (Als) | laukymė (Skd, Grg, Sr, Yl, Plt, Rt) „řídké místo nebo mýtina v lese“, ingi-nyš (Dglš) || igerklis (Trgn, Sv) || išsiauris (Vdš, Dglš) || sąvara || pavernė (Vlk) „úzké místo mezi dvěma jezery, kopci nebo lesy“, atãbradas (Kkl, Rš, Ds, Plv, Trgn, Dkšt, Rk) „mělké místo na okraji jezera či řeky“, išbrada (Ds) „místo s pevným dnem v řece, kterým lze přebrodit (mělká mělčina)“, atšoda (Plng, Slnt, J) || vãdaksnis || įtvinolis (Vks, Trk) || atšiauta (Mžk, Šts) || atšėda (Šts) | atšėdis (Ggr, Šts) || liuognas (Trk) „místo zatápěné povodňovou vodou“, šėklius (Trgn) || paplieka (Zp, Skr) „mělké místo v jezeře“, atvãjus (Al, Vlk, Zp) || atvanga „klidné místo v řece, kde se proud stáčí“, dumbrà (Kl) || sietuva „hluboké místo v řece“, pliesmuõ (Ds) „nezamrzající místo v jezeře“, pãlios (Krsn, Dkš, Smn, Krok, Brb) „místo na pokleslé hladině jezera“, lašmuõ (Klt, Lkm, Ign) „místo v jezeře, kam přitéká nebo odkud vytéká potok“, apsiakis (Šauk, Dr) „místo v zátočině řeky“, paščiurys (Ds) „místo, kde se řeka přibližuje k lesu“; b) nuoskinà (Mlt, Lkm, Kt, Ktk) „místo po vykáceném mladém lese“, prakõpnė (Drsk, Kp, Lkm, Antš) || prapleikė (Vdš, Dglš, Lkm) „neobrostlé místo v obilí“, apsòstas (Pnd) „místo, kde dříve stával statek“, karykla (Všn, Slk, Trgn) „místo k sušení rybářských sítí“, laidaras | laidoris (Mžk, Žgč, Krž, Up) „ohrazené místo na pastvině, kam se zahání dobytek“, kovė (N, LsB) || išvara (Vl, Slv, Ldk, Žž, Pg, J) „místo, kam se zaháněl dobytek z celé vesnice před vyhnáním na pastvinu“, karklotis (Ggr) „místo, kde byly vykáceny vrby“ a další.

7

v prostředí člověkem obhospodařované (b), např.: a) keĩnavė (Ul) „bažinaté místo na louce“, kinis (An) „vyvýšené místo v bažině“, atlãida (Grg, Rt, End, Sln) „vyšší místo na louce“, perša (Dov) „prameništní místo v bažině“, atãvėja (Kp) || atgaiša (Jb) | atgaišis (J, Pln, Brs) || atgaira (Kv, Als, Sr, Vkš) || pagairė (Alk, Lnkv, Ps, Krč, Grž, Rs, Ob, Up, Kp) | pagaira (Jn, Sr, Ds, Nm, Trg, Vdžg) „větrům vystavené místo“, klãima (Žd, Skn, Krp) | klãjima (Vkš) || prógymė (Rt, Kv) | próguma (Tv, Tt, Jrb, Rm, Up, Kv) || laukėsmė (Als) | laukymė (Skd, Grg, Sr, Yl, Plt, Rt) „řídké místo nebo mýtina v lese“, ingi-nyš (Dglš) || igerklis (Trgn, Sv) || išsiauris (Vdš, Dglš) || sąvara || pavernė (Vlk) „úzké místo mezi dvěma jezery, kopci nebo lesy“, atãbradas (Kkl, Rš, Ds, Plv, Trgn, Dkšt, Rk) „mělké místo na okraji jezera či řeky“, išbrada (Ds) „místo s pevným dnem v řece, kterým lze přebrodit (mělká mělčina)“, atšoda (Plng, Slnt, J) || vãdaksnis || įtvinolis (Vks, Trk) || atšiauta (Mžk, Šts) || atšėda (Šts) | atšėdis (Ggr, Šts) || liuognas (Trk) „místo zatápěné povodňovou vodou“, šėklius (Trgn) || paplieka (Zp, Skr) „mělké místo v jezeře“, atvãjus (Al, Vlk, Zp) || atvanga „klidné místo v řece, kde se proud stáčí“, dumbrà (Kl) || sietuva „hluboké místo v řece“, pliesmuõ (Ds) „nezamrzající místo v jezeře“, pãlios (Krsn, Dkš, Smn, Krok, Brb) „místo na pokleslé hladině jezera“, lašmuõ (Klt, Lkm, Ign) „místo v jezeře, kam přitéká nebo odkud vytéká potok“, apsiakis (Šauk, Dr) „místo v zátočině řeky“, paščiurys (Ds) „místo, kde se řeka přibližuje k lesu“; b) nuoskinà (Mlt, Lkm, Kt, Ktk) „místo po vykáceném mladém lese“, prakõpnė (Drsk, Kp, Lkm, Antš) || prapleikė (Vdš, Dglš, Lkm) „neobrostlé místo v obilí“, apsòstas (Pnd) „místo, kde dříve stával statek“, karykla (Všn, Slk, Trgn) „místo k sušení rybářských sítí“, laidaras | laidoris (Mžk, Žgč, Krž, Up) „ohrazené místo na pastvině, kam se zahání dobytek“, kovė (N, LsB) || išvara (Vl, Slv, Ldk, Žž, Pg, J) „místo, kam se zaháněl dobytek z celé vesnice před vyhnáním na pastvinu“, karklotis (Ggr) „místo, kde byly vykáceny vrby“ a další.

Mnoho druhových názvů měly pojmy „půda“, „louka“, „pole“ a další, které úzce souvisejí se zemědělstvím. Např.:

Půda: pimpėlė (Šts) „neúrodná“, pėpis (Brs, Yl, Šts, Skd) „svrchní vrstva rašeliniště“, kraùlis (Dov, Klp) || degýnai (Dr) „načervenalá, sloučeninami železa ztvrdlá půda“, akýžemis (Kp) || dujà (Nmn, Rdm, Dbč, Nč) || dūplė (Vlk) „velmi lehká půda s černozemí“, kraukšlas (Lk, Varn) „těžká hlinitá půda“, dūbai (Pc) „sypká hnědá půda“, rūdė „nekvalitní půda s příměsí rašeliny“, caplys (Trgn, Skd) „tvrdý jíl smíšený s černozemí“, smėltė || pasmėlta (Sv) „půda u písku“, giáurė (Jn) „jalová, studená půda“, glėinė (Lš) „mokrá hlína“, juodžvizdris (Brž) „černozem s štěrkem“, balčiùgė (Jz, Rmš, Pun) „bělozem, bílá půda“, apýnašos (Dglš) „půda naplavená na louku při povodni“, murainė (Pgg) | mūras (Vl) || pažliõgis (J) „mokrá, rozbahněná půda“ a další.

Louka: lėknas (Jnš, Brž, Ps, Žg) || lãikšės (Ndž, Kos) || lankėšnas (Ggr) || lėnkė (Vn, Juk) || linguõklė (Ps) || liekmės (Gud) „mokré, bažinaté louky“, grinė (Prng, Grdm) | gruinė (Ilg, Skrd, Plv, Grš) | grynáila (Trgn) „louka, na níž neroste tráva“, baltiena (Lš) „louka, na níž roste tvrdá, hrubá tráva“, bimbarýnė (Šts) | bimbrýnė (Rs) „méně kvalitní louka“, paliejai (Trš, Trk) „zaplavované louky“, galijos (Lž) „vzdálené louky“, ilgosios (Slm) „daleko se táhnoucí louky“, kerpūžynė (Trg) „louka porostlá lišejníky a křovinami“, draustinė (Ss) „louka, na kterou mají pastevci zakázaný přístup—

8

va (na níž se pase pouze o svatodušních svátcích)“, kauzynė (Šv) | kauzaryne (Vvr, J) | kauzariją (Šts) | kauzuryne (Krkl) | kauzūrynas (Krkl, Ggr) || bridegaurynė (Šv, Varn, J) || kirbija (Ggr) „chudá, hrbolatá louka“, paraiša (Gig, Ms) „louka, na níž se pasou přivázaná zvířata“ a další.

Půda: laigmėnė (Arm) || atšėlė (Pln) „půda, na níž se druhým rokem seje stejné obilí“, atlaišai (Šts) „půda, která se dva roky neosévala“, atkilà (Up) „druholetá obdělávaná jetelina“, atšaliai (Pln, Plng) „neobdělávaný pozemek s kamenitou či mokrou půdou, obvykle ponechaný jako pastvina“, baubarōnas (Ds) „suchý, holý úhor“, liepalotė (Mrc) „obdělávaný kousek půdy v lese“, pakrionė (Rz) „půda svažující se k potoku“, palėnkė (Grš) „mokrá půda téměř vždy zaplavená vodou“, dogmė (Paž, J) „půda dobré kvality“, paperšnys (Dsm) „mokrá, neúrodná půda“, apmatà (Krp, Lž) | atmatà (Krp) || bãdlaukis (Mžk) „zarostlá, neobdělávaná půda“, akėja (Dglš, Lel) „půda rozrytá brázdami“, arienà (Jñš, Žrm) „zoraná půda“ a další.

Proměnlivé počasí a závislost lidské práce na klimatu přispěly ke vzniku mnoha specifických názvů v této oblasti. Například:

Mrak: gurūš (Lz) „velký černý mrak“, kraiklis (Jž) „peřový mrak“, duburys (Ds) || galvotinis (Vvr) „kumulus“, pamėnas (Ant) „červený mrak na noční obloze“, galvōžis (Grz) | galvōkas (Kp, Slm, Tr) || pėrdebesis (Mlt, Užp, Sdk, Ktk) || kōšis (Prk) || drūblė (Prng, Ut, Lkm) || gurōnas (Trgn) „malý, rychle postupující dešťový mrak“, murmūtis (Grg) || dangulýs (Rod, Vrn) „malý kupovitý mrak“, plieka (Rt) „malý tenký mráček“, pakarai-lis (Užp, Sdk, Km) „lehký mráček bez deště“ a další.

Led: išbruka (Krž) || kriogžlė (Ds, Užp, J) || paplãiša (Ggr) || kraukšlė (Vlk) || čėrškenos (Č) || saūsledis „tenký, křehký, vyschlým mrazem zmrzlý led“, añtburba (Vvr) | ámburgos (Slnt, Pln, Vvr) || atlaijūs (Ūd, Onš) || užpalas „voda, která vytekla na led a zmrzla v silné vrstvě“, keŕnys (Svn) „led na zamrzlých oknech“, iliai (Gmž, Lkm) „ledové krystaly“, blerbalas (J) || gargolis (Kvr) || lekėtas (Rt, Als, Vvr, Grg) || cap-lys (Rmš) | cãpas (Bgs) || lašledis (J) || pãlašas (Šts) „rampouch ze střechy“ a další.

Déšť: karšatis (Bst) | karšiava (Brt) || bãngas (Stk, Vs, Lp) || pilagà (Sn) „prudký déšť“, šãršas „úzký pruh deště“, dujà (Klv, J, Krš, Mžk, Šts) || dūlkšmas (Slnt, J, Plt, Užv, Užk, Šts) || dulkýs (Brš) || duoklýs (Gdl, Dkš) || dūliava (Slnt) || drūkena (Brt) || purkšnà (Rs, Gs, Kbr) | purkšlys (Dkš, Pc, Smn, Mrs, Krn) | purkšlė (Slk, Trgn) | purškūtė (Gs) „drobný déšť“, drebà (Skr) || dreblýs (Kp, Svn) | drėblius (Šmn, PnmP) || drėbnà (Lp) || droblas (Ppl) | drōblius (Šš, Tvr, Brž, Ds, Slk) „déšť se sněhem, déšť se sněhem“, pãliejus (Lk) || pliaugė (Žg) || rigà (Gs, Ilg) „dlouhotrvající déšť“ a další.

Vítr: statinis || priešvėjis (Blv, Grž, J) „protivítr“, plend-rà (PrL) „slabý vánek“, rugis (N, K, LsB) „večer“, pietvīs (Als) „jižní vítr“, pilvinis (Vlks, K) „jihozápadní vítr“, áudenis || auštrinis (Klp, Plng, Kin) „severovýchodní vítr“, aušlaukas (Nd) „vítr, který přináší jihozápadní déšť“, marinis (PrL) „západní vítr“, ožinis (Rsn, Krg, Plng, Klp, Prk, Kin, PrL, Sg) „jihovýchodní vítr“, laūnagis (Plng) „jižní vítr“ a další.

2.4. Pro litevskou speciální lidovou slovní zásobu je příznačná konkrétnost. Najdeme v ní jen několik málo názvů abstraktních pojmů, například: čiūžmà (Ss, Alk) „mno-

9

„množství, spousta“, makena (Dglš) „malé množství“, paità (Sn) „rozmar“ aj. Patří sem také názvy některých mytologických bytostí, např.: alkis (Grg) „vymyšlená příšera, která lidi stahuje do vody“, gābras (suv.) „zlý duch řádící za vánice“, gavėnas (An, Vad, Kp, Slm) „pohádková bytost žijící v sušárně (obvykle v postním období)“, nakviša (Brs, Akm, J, Kv, Yl, Grg) „mytologická bytost způsobující nespavost“, pūščius (Sln) „bytost, která vyfoukává vymlácené obilí“, rodžiai (Trgn) „peníze nebo statky, které se zjevují a vybízejí k vysvobození ze zakletí“ apod.

Zvláštní druhová pojmenování měly také tyto pojmy:

Slepice: apuokas (Rdm) „s obrostlými tvářemi“, ražokė (Ggr) „přepeřená“, čem-pė (Švn) „s obrostlýma nohama“, znāčkinė (Rtn) „snášející malá vejce“, kārka (Prk, Trgn) „krákající“, cakōlinė (Grv) „vodící kuřata“, lėjikė (Rod) | lėjūkė (Pls) „snášející měkká vejce“, lutikė (Šv) „s krátkýma nohama“, čičerikas (Grš) || pėcelis (Vn) „kohout malého plemene slepic“, puliātė (Drsk) „mladá slepice“, čiurulėlė (Lk) „slepice malého plemene“ aj.

Vejce: klāpčius (Trgn) || klekatūnas (Grv) || kliūškis (Mžk, Jrb, Trg, Gd, Klp, J) || pāperas (Šl, Jnšk, Vad, Kvr, Vj, Slm, Dglš, Srv, Sdk, Vžns, Dkk) „nakřáplé (neoplozené) vejce“, kirkūtis (Pnd) „první vejce mladé slepice“, išdada (Pln) | išedis (Pln, Už) | išdėlis (H, Žmt, Kt, Šl, Svn, Šmn, Dgl, Slm, Er, Srv) „poslední vejce snesené v sezoně“, ristūkas (Skr) „vejce kutálené při hře“, žnačkỹs (Sn) | žnačkas (Mrc, Krok, Lp, Mrk, Vlk) „velmi malé vejce“, išgintinis (Užp) „vejce darované při vyhánění“, pikperis (Grk, J, Nmk) | piktperis (Rt, Lky, Up, Kltn) „vejce podložené k vysedění“ aj.

Hračka: čičiŕšnė (Slk) || zirbė (Slk) „káča na ježdění po ledě“, žimbė (Ds, Ant) || zirbė (Slk) || bīrbilas (Čk, Vv) || užūklis (Krs) || zvirbālka (Gdr) | zvirbiukas (Šr) „tyčinka nebo knoflík s provlečenou šňůrkou (při roztočení hučí)“, zimbžylė (Dgl) || laidynė (Kv, Als, Krok, Erž, Stk, Vkš, Jz, Kps) || svilksnė „provázek nebo vyvýšená tyčka k házení kamenů“, zirbė (Ds) || zirbėlė (Mlt) || birklė (Grv) „větrný mlýnek“, kojōkai (Klov, Rd, Ar, Žvr, Lnkv, Er, Šmk, J) || kābolys (Ktk) || keinis | keinjys (Tt, Ll) || kėkšis (Ob, Jž, PnmR, Kp) || kylėkai (Ps) || kojūnės (An) || kujōkai (Vrb, Nm, Šln, Skr, Šmk, Žg, Kt, Sv, Erž, Vkš, Šlv) || kūja (Kp, Trgn, Ds) || kūikis (Vkš) || kirkālis (Ut, Jž, Vžns, Sv, Ds) || kėblė (Pln) | kėbliai (Užv) | keblys (Plk, J) || pėdės (Vikj) || stypynės „kůly, na kterých děti chodí“, kėmsas (OG) „kulatý kus ledu na sjíždění z kopce“ aj.

Lavička: kōjinis (Prk) | kōjainis (Prk, Klp) || keržlys (Pl) „podstavec pod díži nebo sud“, židelis (Kin) „s opěradlem“, krasia (Pnd, Brž, Pl, Slm, J) „dřevěná, pohovce podobná“, kumėlė (Rdš) „k bití a mučení zločinců“, plautas (RtŽ, Krtn, Skd, Als, Žr, Žg, Brž, Dbk, Pn, Šd, Kp, Sv, Nmč) „do lázně“, laktà (Krkl) || maigūnas (J. Jabl.) „lůžko ve starobylé světnici“, galvōnas (Šmn) || šūlas „na kterém se vyrábějí kola“, pakōpnė (Stk, Azm, Jz) „dřevěná lavice na peci“, prikūltas (Brs, Sd, Skd, Krp, Yl, Ub, Žr) | priskūltas (Mžk, Brs, Plt, Žd, Žr, Tl) | priskūltas (Žd, Lkž, Vkš, Štk, Brs, Žlb) „na praní prádla“.

Strom: kemerōnas (Lkm, Sld) | kemerzōnas (Švnč, Dglš) || kebėžis (Jž, Pnm) || kėžas (J) | kerókšlis | kerókšnis | keróklis | kerónas (Grž, Šts, Slk, Vj, Ktk, Trgn) || abalėškas (Ob) „spálený“, ābaras (Alk, VšR) „pryskyřičnatý“, kérplėša (K, KzZ,

10

J) || išvarta (Skr, Up, Rs, Dkš, Rmš, Šmk, Žvr, Kl) || griaumedis (J) || vėtralauža / vėjalauža „vyvrácený strom i s kořeny“, gūlas (Vlk, Dsm) „strom ležící ve vodě“, kampa (Prk) „strom shnilý po dlouhém ležení ve vodě“, lampėkas (Dbč) „vlhký, zetlelý strom“, kemzras (Plk) „trouchnivina k vykuřování včel“ aj.

Kůra: ąpžaldas (Ml) „druhá vrstva stromové kůry“, drožlė (Užp) „kůra, z níž se pálí dehet“, kėrpė (KzR) || ketai (Skdv) „silná popraskaná březová kůra“, karnà (Ad, Krtn, On, Vs, Vžns, Brsl, Vdžg, Mlt, Gs, Ob, Trgn) „spodní kůra lípy, vrby nebo jívy“, atlupà (Brt) „odchlíplá stromová kůra“, mauknà (PnmR, Krkl, Sr, Žd, Kvt, KlvrŽ, Ss, Šts) || lūpsnė (Žv) „silná kůra stromu (obvykle smrku)“ aj.

Pro člověka z lidu v minulých staletích měla divoká flóra a fauna větší bezprostřední význam než dnes. Lidová medicína se opírala o léčivé rostliny a lov a rybolov patřily k důležitějším zdrojům potravy. Člověk z lidu znal více rostlin a živočichů a měl pro ně zvláštní pojmenování. Lidová pojmenování drobných živočichů a rostlin (zejména ta zaznamenaná jen přibližně) se dnes obtížně přesně identifikují. Proto je jich v „Lietuvių kalbos žodyne“ mnoho uvedeno bez úplné definice. Např.:

Rostlina: aňgažolė (Lp) | aňgiažolė (Kt) „taková lesní bylina“, avilikė (Grdm) „taková luční bylina“, bakščiūkas (Vlk) „taková rostlina s jehličkami“, briklėštis (Alk) „taková bylina“, dyguolis (Rtn, Mre) „taková pichlavá bahenní rostlina“, garšklas (Jrb) „taková bylina, roste zejména na svazích, listy má podobné javorovým, mají ji ráda prasata“, geltonižis (Dj) „taková bylina, jetelník“, gelžinžolė (Ggr) „taková bylina“, gerkliažolė (Drsk) „taková léčivá bylina“, gervakaklė (Vv) „taková lesní bylina, kvete modře“, giedrutis (Bd) „taková zahradní květina, žlutě kvetoucí“, gijūtis (Ml) „bylina užívaná k zastavování krvácení“, girgėlė (Lp) „taková zahradní květina“, girgžduolė (Zr) „taková červeně kvetoucí bylina“, gōtas (Šl) „taková bylina“, ledinė (Šts) „taková bylina“, lėgis (Vl) „taková bylina“, lingė (Vl) „taková rostlina“, mainytžiedė (Dr) „taková květina“, naginė (Grd) „taková bylina“, pamarñakis (Kp) „taková bylina rostoucí v bažinatých místech“, patrūkelės (Ml) „taková bylina podobná kopru“, pelkiai (Krk) „takové bahenní rostliny“, piškūtis (J) „taková rostlina“, piūklštė (Lp) „taková bylina rostoucí u vody“, ragūžė (Kp) „taková květina“, rasūkė (Alk) „taková květina“, riėstinės (Brs) „takové malé žlutě kvetoucí byliny“, rūgštė (Alk) „taková polní bylina s nažloutlým podlouhlým květem“ aj.

Pták: arškėtėlis (Antš) „takový lesní pták“, blindėlė (Trgn) „malý nahnědlý ptáček“, čakštinas (PnmR) „takový hnědošedý pták“, čėčėkas (Grv, Plš) „takový pták“, čikirllis (Vrn) „strakatý pták z mokřadů“, čirškėlė (Ds) „takový pták“, piemenaitė (Pls) „takový divoký pták, většinou chodící za dobytkem“, pitkė (nlt?) (Vlk) „takový ptáček“, rūgiasėjis (Nč, Grv) „takový pták“ aj.

Ryba: badžiūlė (Grv) „taková ryba“, gaidrė (Lp) „taková říční ryba“, glėzus (Plng) „taková malá rybka“, grąnždingas (Grg) „taková ryba; vranka“, lakūnas (Plng) „taková ryba“, maliáuka (Grv, Dkšt) „taková ryba“, pesia (Ds) „taková menší rybka“, planklašis (Trk) „taková ryba“, plygė (Sn, Kč, Rod) „taková široká, menší ryba“, plūškė (Vkš, Trš) „malá rybka podobná plotici“, rūilis (nlt?) (Šts) „taková jezerní ryba“, apėnis (Grv) „taková ryba“ aj.

11

Houba: nonys (Sdk, Ds) „jedlá houba rostoucí na vlhkých místech, svrchu načervenalá a zespodu žlutá“, pakašė (Vkš) „taková houba“, pazdriegždė (Grv) „taková houba“, pilkė (Vl, Skr, Erž) „taková houba“, putōnas (Grv) „taková houba“, raistėkas (Dbč, Lz) „taková bahenní houba“, raudōnpienė (Šts) „houba rostoucí v lískových keřích“, raukšlis (Vlž) „taková houba“, rūdė (Smal) „taková houba“ a další.

K těmto názvům je třeba učinit několik poznámek: 1) některé z těchto názvů lze přesněji identifikovat, např.: a) rūgiasėjis (Nč, Grv) „takový pták“ – luňák hnědý (Pluvialis apricaria L.); b) gramzdinas (Grg) „taková ryba; hlaváč“ – gružlys (Gobius fluviatilis L.), neboť LKŽ: hlaváč = guirė, gramzda, gružas (Gobio fluviatilis); guirė = gružas, gramzda, gužlys, stekė (Gobio fluviatilis); gružas 3. zool. viz gružė 1; gružė = Gobio fluviatilis; gružlis, gružlys = gružė 1; gramzdas viz gramzdė; gramzdė = gružlys, gružas (Gobio fluviatilis); c) geltoni žis (Dj) „taková bylina, jedrūnėlis“ – pryskyřník (Ranunculus), neboť LKŽ: jedrūnėlis = geltoni- žis, srov. jedrynėlis, a jedrynėlis = pryskyřník (Ranunculus); 2) doklady názvů námi uvedených a některých dalších živočichů a rostlin v LKŽ někdy ukazují, že: a) identifikace je nepřesná; b) že se vyskytují opomenuté druhové názvy z této oblasti, např.: a) čekutis (RŽ, RŠ, Ds, Švnč) „sluka lesní (Scolopax gallinago): Ó ty čekut, čekutku, proč lezeš do krbu“, srov. čėčekas (Grv, Plš) „takový pták: V krbu se líhnou čėčekai“. Doklad ukazuje, že čekutis a čėčekas jsou – kūltupis (Oenanthe oenanthe L.); akmenė (Pn) „pták z čeledi pěnicovitých, kultupys (Oenanthe oenanthe): Když akmenė zpívá ‚lyk, lyk‘, brzy bude pršet“. V současné naší ornitologické terminologii se akmenė nazývá nikoli kūltupis (Oenanthe oenanthe L., rus. обыкновенная каменка, něm. Steinschmätzer, lot. akmeņcakstīte), nýbrž Arenaria interpres L. (rus. камнешарка, něm. Steinwälzer, lot. akmeņtārtiņš); b) pesia (Ds) „taková malá rybka: Pauparai chytají spolu s pesiom“, raukšlis (Vlž) „taková houba: Raukšlis neboli brekiukė“. Názvy pauparas a brekiukė v LKŽ nenajdeme; 3) názvy některých rostlin se shodují s litevskými příjmeními, např.: leleiva (Trgn) „lilie zlatohlavá (Lilium martagon)“: Leleiva; meirūnas (Vž, JV) „léčivá a kořeninová rostlina pěstovaná v zahradách (Majorana hortensis)“ a (Trgn) „zahradní saturejka, meira (Satureja hortensis)“: Meirūnas a další, ale sotva je lze považovat za přímý zdroj původu těchto příjmení.

3. Terminologizace litevské lidové speciální lexiky

3.1. Jedním z důležitějších způsobů tvorby termínů je přejímání hotových termínů. Přejímat lze nejen z jiných jazyků, ale také z nářečí a vůbec z lidového jazyka. V litevských terminologických slovnících se nachází nemálo terminologizovaných slov lidového jazyka, např.: V. Gudelis, „Slovník geologických a fyzickogeografických termínů“ (1956): балка – raguva (geomorf.), бар – 1. seklus (geomorf.), белая смена (грозового облака) – vainys (meteop.), буруны – guožos (=gožos, tj. lámající se vlny) (fyz. geogr.), ванна – lobas „malá prohlubeň se strmými svahy a protáhlým tvarem“ (geomorf.), ваклюза – verdenė (hydrogeol.), стоячие волны – seklos, stojaté vlny (fyz. geogr.), дресва – žabaras „ostrohranný štěrk“ (geol.), зыбь – šarsas „vlnění po ustání větru“ (fyz. geogr.); M. Mi-

12

kalajūno „Rusų–lietuvių kalbų meteorologijos terminų žodyne“ (1975): копка – plutelė, (sniego) čerkšna, налень – apdraba „sniego apnašas“, барашки – 2. lūžtys „lūžtančių bangų viršūnės“, гололёд – lijundra, зарница – amalas „tolimo žaibo atšvaitas“, капель – palašas „atodrėkio lašėjimas“; V. Anskaičio ir M. Kilo „Rusų–lietuvių kalbų žemės ūkio terminų žodyne“ (1971): антракноз – (fit.) дегуляй; кошница – doklas, krežis „pintinė pašarui nešioti“; лодышка – (anat.) kulkšnis, gurnelis; медяная роса – lipčius; подошва башмака – šliužė (dalgio) ir kt.

Ve „Slovníku současné litevštiny“ (1972) je uvedeno nemálo odborné lidové slovní zásoby blízké terminologii s příslušnými nářečními značkami, např.: pružinové brány (žem.) „pružinové brány“, loňská tráva (ryt.) „loňská nepokosená tráva“, chuť k jídlu (žem.) „chuť k jídlu, apetit“, hrouda (žem.) „hruda, balvan“, prohnutí podrážky (ryt.) „1. prohnutí podrážky boty“, holé místo (ryt.) „holé místo, záplata“ atd.

Ačkoli většina zde uvedených reálií dosud nemá ve vědeckém jazyce odpovídající litevské termíny, nepodařilo se však zmíněná slova terminologizovat. Odborníci namísto nich dávají přednost buď slovním spojením – víceslovným složeným termínům, nebo neologismům s výraznou slovotvornou motivací, např.: борона пружинная – pružinové brány (ŽŪŽ), плешина – holé místo, lysina (ŽŪŽ), промежуточная часть ботинка – zúžení podrážky atd. Proč? Důvodů je více. Důležitější z nich jsou patrně tyto: 1) velká část litevské odborné slovní zásoby je tvořena slovy užívanými v úzkém okruhu (dialektismy nebo příležitostnými výrazy hovorového jazyka); 2) značná část lexémů tohoto druhu má nejasnou motivaci a je asociativní; 3) část přejatých pojmů, pro jejichž označení je třeba najít pojmenování, už má v jiných jazycích buď ekvivalenty s odlišnou motivací, nebo se označuje mezinárodními slovy s etymologicky či slovotvorně jasným původem apod. Kromě toho je třeba mít na paměti, že slova odborné lidové slovní zásoby narážejí při terminologizaci nejen na extralingvistické, ale také na lingvistické překážky (podrobněji viz 3.2). Na druhou stranu odborníkům z různých vědních oborů, kteří pracují na uspořádání terminologie ve své oblasti, chybějí přesnější informace o litevské odborné lidové slovní zásobě daného oboru, protože máme pouze abecední slovník litevštiny a nemáme žádný ideografický slovník litevštiny. Odborníci si zpravidla uvědomují, že litevské slovo, nikoli výpůjčka či neologismus (zejména kalk), má dostat přednost, pokud se litevský lidový ekvivalent hodí k pojmenování daného pojmu jak sémanticky, tak morfologicky. V praxi normalizace termínů jsou však takové případy poměrně vzácné.

Při terminologizaci lidového slova je však častěji třeba toto slovo změnit (sémanticky nebo morfologicky). V takových případech vznikají v terminologických komisích neshody a zvláštní lidový ekvivalent často prohrává.

3.2. Francouzský lingvista A. Darmsteter (A. Darmesteter), o nějž se opírá V. Pizani⁵, rozlišil dva případy polysémie slov: irradiativní (kdy slovo získává nový význam, který pokaždé vychází z původního významu) a řetězovou (každý nový význam dává vzniknout dalšímu významu) polysémii. Oba tyto případy polysémie lze pozorovat i v litevské lidové

⁵ Пизани В. Этимология. – М., 1956, с. 149.

13

ve speciální slovní zásobě, ačkoli se zde vyskytují nejen smíšené případy (jeden význam je radiační, zatímco jiné jsou řetězcové atd.), ale také některé další zvláštnosti, např.: avižė: 1) (Pg) „flox (Phlox paniculata)“; 2) (Dkš, LBŽ) „jílek mámivý (Lolium temulentum)“; 3) (LBŽ) „psineček písečný (Ammophila)“; 4) (Pl, Krč, Všk) „kremblys, který roste v době setí ovsa“; 5) (Kp, Nm, Skd) „čtyřkřídlý hmyz; vážka (Libella)“; 6) (Vžns) „takový pták, strnad (Emberiza citrinella)“. Je zřejmé, že název strnada obecného avižė a název vážky avižė nepocházejí ani z rostlinných významů tohoto slova, ani naopak. Na druhou stranu mezi zoologickými významy tohoto slova rovněž neexistuje etymologická souvislost: strnad obecný se nazývá avižė proto, že je to přezimující ptáček, který se dříve v zimě živil (na trzích a v městečkách u koní ovsem z krmítka, nebo na vesnicích u stodol a stohů slámy) ovsem, zatímco název vážky avižė pravděpodobně vznikl podle podobnosti s šustěním („Vážky letí a šustí.“ J). Nejde tedy o sémantickou divergenci, nýbrž o pracovní homonymii. Při vytváření nových termínů v různých vědních oborech a při využívání pracovních homonym lidových názvů je třeba na to brát zřetel, protože zavádějící sémantické asociace brání tomu, aby se novotvary ujaly a etablovaly ve vědeckém jazyce.

Vícevýznamné lidové názvy často označují příbuzné pojmy a mohou být důležitým zdrojem poznání jejich vývoje, např. gurgždis: 1) (P, K, Mt) „rostlina z čeledi miříkovitých (Chaerophyllum)“; 2) (P, Ak, K. Būg, C, R) „děhel lesní (Angelica silvestris)“; 3) (Kv, Vdk, Slnt, J) „děhel lékařský (Archangelica officinalis)“; 4) (J) „libeček lékařský (Levisticum officinale)“; 5) (MŽ, Ls, Mit) „bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria)“; 6) (TM) „krabilice hlíznatá (Cicuta virosa)“; 7) (Užv) „bolehlav plamatý (Conium maculatum)“; ābrė: 1) (Krp, Žg, Jnš) „velká díže na mísení chleba“; 2) (Ut, Sk) „hluboký žlab na podávání kvasu“; 3) (Škn) „žlab na solení masa“; 4) (Jnš, Žg) „bedna sbíjená z prken na krájení řepy“ atd.

Mnohoznačnost lidových speciálních názvů zpravidla nepředstavuje velkou překážku jejich terminologizace, protože většina slov tohoto druhu je přece jen jednovýznamová nebo málo význačná. Podstatně větší překážkou je neznámost těchto slov ve spisovném jazyce, nejasnost jejich pracovní motivace atd.

Pro litevskou lidovou speciální slovní zásobu je příznačné, že většina jejích slov (i zřetelných odvozenin) je poměrně krátká. To dobře odpovídá požadavkům kladeným na termíny. Na druhou stranu je však pro litevská slova tohoto druhu velmi typická fonomorfologická variantnost, kterou je třeba považovat za určitou překážku terminologizace, např.: linārautis (Srv, Ps) || linārovis | linarovys (Vl, Kt, Lel, Skdt) | linarūtė (Šd, Sml, Ds) „doba vytrhávání lnu“, klapātė (Srv, Pg, Krkn) | klebātė (Užp, Lel) | klabātė (Sv, Ds, Grv) | klebūtas (Ktk) „nerovnost vzniklá při klepání kosy“, kaužynė (Šv) || kauzarynė (Vvr, J) | kauzarija (Šts) | kauzurynė (Krkl) | kauzurynas (Krkl, Ggr) „špatná, podmáčená louka“ apod.

3.3. Dosud se nejlépe dařilo terminologizovat lidové názvy rostlin a živočichů. Jejich bohatá synonymie se snadno může využít k pojmenování rodových—

14

goms gentims bei rūšims. Pavyzdžiui, Zoologijos terminų komisijos posėdžiuose (1980.I.15 ir 1980.II.6) svarstant lietuviškus drugių pavadinimus, nutarta žodžio drugys sinonimus peteliškė ir plaštakė panaudoti kai kurioms gentims bei rūšims pavadinti. Peteliškėmis nutarta vadinti didžiuosius naktinius drugius: Mormonia sponsa – ąžuolinė peteliškė, Catocala fraxini – mėlynsparnė peteliškė, C. nupta – paprastoji peteliškė, C. pacta – mažoji peteliškė, C. electa – pietinė peteliškė ir t.t. Plaštakėmis vadinama kita dieninių drugių gentis: Nymphalis xanthomeles L. – raudonjuostė plaštakė, N. polychloros L. – daugiaspalvė plaštakė ir kt.

V botanice, medicíně, veterinářství a dalších vědních oborech se lidové názvy již dlouho úspěšně terminologizují. Například slovem gelta se v lidovém jazyce označuje jakékoli chorobné žloutnutí. V terminologii fytopatologie a medicíny má však tento termín velmi přesně vymezené významy a řadu druhových názvů, např.: Beta virus 4⁶ (Longisporus chenopodii) – žloutenka řepy, Pisum virus 8 (Viciavirus chlorogenus) – žloutenka hrachu; Fragaria virus 1 (Plakidas) – okrajová žloutenka listů jahodníku; Hepatitis infectiosa – infekční žloutenka, Hepatitis salvarsanica – toxická žloutenka, Anaemia haemolytica – hemolytická žloutenka atd.

Lidové názvy se poněkud obtížněji uplatňují v současné polytechnické terminologii, avšak slova z běžného jazyka lze i zde v řadě případů úspěšně použít k pojmenování poměrně speciálních technických pojmů, např.: мотовило – lenktuvai (kombajnu) ŽŪŽ, стулка переднего колеса (велосипеда) – priekinė stebulė KŽ, наливная труба (автомобиля) – (automobilio) benzino bako kaklelis KŽ, tekinimo staklių arkliuko iltis LTE (arkliukas str.), боров – ulė, gulstinis dūmtraukis PolŽ atd.

V lidové slovní zásobě je ještě mnoho nevyužitých slov. V různých terminologických soustavách je lze uplatnit k označení druhových pojmů. V případě potřeby lze jejich význam poněkud transformovat, změnit morfologickou podobu atd. Uvedeme několik desítek takových lidových (zejména nářečních) slov vhodných k terminologizaci: asnis „delší srst na kožichovém zvířeti“, dagšlas „struska, skvrna“, dykra „pustina, mýtina“, dognis || kopnia „záplata, odlišné místo na nějaké ploše“, erčia „prázdné místo“, ėška „chuť k jídlu“, gramantas „hruda“, gunklas „zbytnění nitě nebo provazu“, perglyta „ztenčení nitě nebo provazu“, kėmuras „hrozen“, kėstes „dvě spojené tyčky na nošení sena nebo slámy“, kukis „1. hák na obracení hnoje a vozu; 2. nástroj na splétání pout a provazů“, naiva „vleklá nemoc“, minda „rašelinová hmota“, magnas || plova „bahnitý terén“, pėdžia „1. sloup nesoucí střechu stodoly nebo seníku; 2. sloup vahadla studny; 3. kůl či jiná opěra“, peikšmas „oddíl; mezera“, leliuškė „měkká hlávka zelí“, taniai „hnis“, saistas „slovo, které se má dodržet“, riesmė „jedno naložení pece“, sinkliai „drobné zbytky slámy“, sintis „dušnost, astma“, spirklas „opěra, vzpěra“, speltė „otvor nad pecí“, sprunklis „tyč na stažení“, šultis „hromada“, šiošė „slupka“, šandrai „naplaveniny“, tumoras „nádor“, stapas „vazný trám“, kotmuo „tlustý konec snopu obilí“ atd.

⁶ Latinský název v tomto případě označuje původce nemoci – virus.

15

4. Závěry

4.1. Litevská lidová speciální slovní zásoba je rozsáhlý a tematicky rozmanitý lexikální subsystém. Zvláště typická jsou pro něj pojmenování rostlin a živočichů, geografického prostředí a přírodních jevů, pracovních nástrojů, procesů a úkonů, domácího náčiní, jídel, měr a měřidel, příbuzenských vztahů aj. Lidovou speciální slovní zásobu nelze ztotožňovat s terminologií a nazývat ji lidovou terminologií.

4.2. Většinu slov tohoto druhu tvoří odvozeniny. Složených slov je velmi málo a přenos lexikálního významu se jako prostředek tvoření nových slov téměř nevyužívá. Tendence k expresivitě je v tomto lexikálním subsystému výraznější než tendence k pravidelnosti. Nebylo zjištěno, že by způsoby pojmenování byly typické pro jednotlivé oblasti či tematické skupiny. Za jeden ze specifických rysů tvorby této slovní zásoby ve srovnání s jinými jazyky je třeba považovat využívání názvů domácích a divokých zvířat k označování některých abstraktních pojmů (např. pracovních chyb).

4.3. Litevská lidová speciální slovní zásoba patří k pasivní slovní zásobě. Zvláště typická je pro ni fonologicko-morfologická variantnost a synonymie. Pojmenování tohoto druhu se rovněž vyznačují sémantickou divergencí a slovotvornou homonymií. Sémantická motivace části slov tohoto druhu se již obtížně rekonstruuje, protože jde o osamocená slova bez příbuzných protějšků v našem jazyce.

4.4. Lidová speciální slovní zásoba se považuje za hlavní zdroj terminologie, její význam pro tvorbu termínů v různých vědních oborech však postupně klesá. Nejsnáze se terminologizují a dosud byly nejvíce terminologizovány lidové názvy rostlin a živočichů a přírodních jevů. Terminologizaci slov tohoto druhu brání nejen mimojazykové, ale i některé jazykové příčiny.

Z LITEVSKÉ LIDOVÉ SPECIÁLNÍ SLOVNÍ ZÁSOBY

Shrnutí

Lidovou speciální slovní zásobu nelze ztotožňovat s terminologickou slovní zásobou a nazývat ji lidovou terminologií, neboť většina této slovní zásoby je nejen neterminologizovaná, ale vůbec se neužívá ani v obecně spisovném jazyce.

Litevská lidová speciální slovní zásoba je rozsáhlý a tematicky rozmanitý lexikální subsystém. Zvláště typická jsou pro ni pojmenování živočichů a rostlin, místní geografická a meteorologická pojmenování, názvy pracovních procesů a pracovních nástrojů, lidových jídel a nádobí, příbuzenské názvy aj. Většinu takových pojmenování tvoří odvozená slova, složených slov je mezi nimi velmi málo. Za charakteristický rys této slovní zásoby je třeba považovat užívání názvů domácích zvířat v lidové řeči k označování některých abstraktních pojmů souvisejících s prací apod.

Lidová speciální slovní zásoba se považuje za hlavní zdroj litevské terminologické slovní zásoby, její význam pro jazyk vědy však postupně klesá. Překážkami terminologizace této slovní zásoby jsou její fonologicko-morfologická variantnost, mnohoznačnost a asociativnost.

16