KALBŲ KONTAKTAI LIETUVOS TSR

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXIII (1983)

ALOYZAS VIDUGIRIS

O JAZYKOVÝCH KONTAKTECH V JIHOVÝCHODNÍ LITVĚ

Úvod

Jazykovým kontaktem neboli kontakty se obvykle rozumí styk jazyků, který se projevuje jazykovou komunikací kolektivů lidí hovořících různými jazyky za určitých geografických, historických a sociálních podmínek (Ахманова О. С., 1966, 535). Zvláště velkou jazykovou rozmanitostí se vyznačuje jihovýchodní Litva, kde v souvislých oblastech i na větších a menších jazykových ostrovech přicházejí do kontaktu litevská, běloruská a polská nářečí, jejich spisovné varianty a také ruština, nemluvě o dalších jazycích, které se zde rovněž vyskytují. Jihovýchodní Litva, která je odedávna přímo spojena s mnohem větším územím, kde „probíhají nejintenzivnější a nejrozsáhlejší kontakty slovanských a baltských etnolingvistických a kulturních komplexů“ (Судник Т. М., Толстая С. М., Топоров В. Н., 1967, 38), je z mnoha hledisek pro vědu velmi důležitá. K podrobnému popisu jazykových vztahů na tomto území nebo alespoň v jeho části, jejich vývoje a příčin by byla zapotřebí samostatná rozsáhlá studie. Tento článek si klade za cíl z čistě sociologického hlediska poněkud podrobněji charakterizovat jazykový kontakt v samotném jihovýchodním cípu Litevské SSR, který se v zásadě kryje s územím dnešního okresu Šalčininkai, a sledovat jeho vývoj. Kromě toho se zde používané jazyky snažíme zkoumat podle povahy jejich kontaktu a funkce, kterou plní, tj. jako systém neboli takzvanou jazykovou situaci (Никольский Л. Б., 1970, 7; Никольский Л. Б., 1976, 80). Proto se vedle nich často používá také termín jazyková situace.

Před druhou světovou válkou patřil dnešní okres Šalčininkai ke čtyřem okresům: okolí Akmenynė (nebo Kamenka), Daučiūnai, Jašiūnai, Šalčininkėliai, Šalčininkai a Turgeliai náležela k okresu Vilnius, Butrimonys, Dainava, Eišiškės, Gerviškės a Kalesninkai k okresu Lida, Rūdninkai k okresu Trakai a Dieveniškės a Poškonys k okresu Ašmena. Okres Šalčininkai tedy svou pestrou etnolingvistickou situací, podmíněnou mimo jiné i příslušností k různým správním celkům, může v jistém smyslu představovat mnohem rozsáhlejší příhraniční oblast Litvy a Běloruska.

Jazyková mozaika a kontakty tohoto okresu, zejména nářečí litevštiny a jejich svébytnost, již dávno přitahují pozornost badatelů z různých zemí. Tato nářečí jsou zkoumána jednotlivě i v rámci expedic, které se zde konaly v letech 1952, 1955, 1963, 1964, 1966 a 1974. Největší pozornost se dostalo litevskému nářečí v okolí Dieveniškės, které zkoumali a ve svých pracích se jím zabývali E. Volteris (Wolter E., 1895, 173–187), K. Būga (Būga K., 1906), J. Jablonskis (Jablonskis J., 1906), P. Arumaa (Arumaa P., 1930, 19–30,

46

(61—65), E. Frenkelis (Fraenkel E., 1936, 14—107), Z. Zinkevičius (Zinkevičius Z., 1966), J. Lipskienė a A. Vidugiris (Lipskienė J. ir Vidugiris A., 1967, 183—222; Lipskienė J., 1968, 196—207; Vidugiris A., 1968, 190—196), I. Ermanytė a K. Eigminas (Ermanytė I., Eigminas K., 1968, 211—235) a další. V této i dalších obcích okresu Šalčininkai sbírali jazykový materiál J. Balčikonis, N. Grigas, J. Senkus, J. Dovy­daitis, M. Sapijanskaitė-Kuosienė, K. Morkūnas, V. Vitkauskas, M. Razmukaitė a další. V poslední době se věnuje stále větší pozornost kontaktům mezi zde užívanými jazyky. Vzájemné působení fonologických a gramatických systémů místní litevštiny, běloruštiny a polštiny v okolí Šalčininkai zkoumala M. Łekomceva (Лекомцева М. И., 1972, 116—134, 174—185), v okolí Kalesninkai V. Čekmanas (Чекман В. Н., 1973, 29—43), v okolí Dieveniškės T. Sudnik (Судник Т. М., 1975, 102—121, 202—210), v Butrimoniys a některých dalších obcích jihovýchodní Litvy E. Grinaveckienė (Grinaveckienė E., 1969, 219—229; Грина­вецкене Е. И., 1972, 294—408). Místním polským dialektem a jeho vztahy k litevštině a běloruštině v celém Vilniuském kraji se zabývala H. Turska (Turska H., 1939), polským nářečím v obci Lopatiškės (Lopatovščizna) (bývalý obvod Turgeliai, dnes obvod Mariampolis v okrese Vilnius) A. Zdaniukievičius (Zdaniukiewicz A. A., 1972; Zinkevičius Z., 1974, 204—214), zatímco místními běloruskými nářečími se zabývali E. Grinaveckienė, J. Kovalčiuk, J. Mackevič, E. Romanovič (Грина­вецкене Е. И., Ковальчук И. П., Мацкевич Ю. Ф., Романович Е. М., 1972, 377—393) a další.

S rozšiřováním lingvistického výzkumu baltsko-slovanských jazykových vztahů a kontaktů roste také zájem o sociologickou stránku tohoto kontaktu. V zásadě se žádný serióznější lingvistický výzkum neobejde bez rozboru sociálních faktorů, které obvykle určují vývoj lingvistických skutečností. Protože práce z této oblasti chybějí, badatelé se většinou musejí spokojit s nahodilými doslechy, subjektivními a často protichůdnými poznámkami apod.

Litevští lingvisté zkoumají tato témata a sledují vývoj etnolingvistických vztahů v tomto kraji během různých jazykových expedic či jiných výjezdů již více než 20 let. Jen za tuto dobu (autor článku vychází především z údajů svých výzkumů z let 1955—1980) došlo v mozaice jazykových vztahů tohoto cípu k určitým posunům nejen kvantitativním, ale i kvalitativním (kolik takových změn se tedy odehrálo už dříve?!). To vše by měli badatelé tohoto kraje znát alespoň v obecných rysech, aby si mohli utvořit správný obraz někdy velmi složitých jazykových vztahů a určit objektivní zákonitosti jejich vývoje.

Rozšíření a charakteristika užívaných jazyků

Každé územně-politické společenství je obvykle charakterizováno nejen relativně stálými ekonomickými, politickými a kulturními, ale také jazykovými vztahy. Jazykové vztahy, projevující se kontaktem jazyků, se dále podrobněji rozlišují podle jednotlivých složek neboli užívaných jazyků, z nichž každý má řadu zcela specifických rysů. Proto pochopení jejich vzájemných vztahů a jazykové situ-

47

ace jako systému do značné míry závisí na správném popisu specifických rysů jazyků, které se zde užívají. Dále jsou tyto jazyky pojednány v pořadí podle rozšíření a četnosti užívání: běloruština, polština, litevština a ruština.

a. Běloruský jazyk. Převládajícím jazykem jihovýchodního cípu Litevské SSR je místní běloruské nářečí, které je v podstatě pokračováním západní části centrálního běloruského nářečí, značně promíšeným prvky litevských a polských nářečí tohoto kraje. Místní obyvatelé je nejčastěji nazývají (pa)prastą kalbą, praštas nebo tuteišas lietuvis, případně se o něm říká, že dudena (někdy klėga, kalba, ščarina) paprastai (па-просту, по-простему, па-тутэйшаму) atd.

Pro většinu obyvatel popisované oblasti je tento jazyk hlavním jazykem, i když ne vždy mateřským. Pro mnohé příslušníky starší generace, zejména v jižní části uvedeného území, je jazykem nemateřským, tedy druhým; hlavním jazykem se stal postupem času z různých důvodů, neboť mateřský jazyk (obvykle litevština) tu pro mnohé již hlavním jazykem není.

Ačkoli běloruština zde není úředním jazykem, její oblast užívání je poměrně široká. Především je pro mnohé jazykem domácím či rodinným. Ještě častěji se užívá jako neoficiální veřejný jazyk. Obvykle se jí hovoří na různých setkáních místních obyvatel, někdy na oficiálních schůzích, při společných pracích apod. Protože bělorusky spolu hovoří nejen místní Litevci a místní Poláci, ale také mnoho místních obyvatel při styku s rusky mluvícími lidmi, lze toto běloruské nářečí považovat za svébytný jazyk vzájemné komunikace neboli kontaktů v tomto regionu. Jinými slovy, místní běloruské nářečí zde plní určitou úlohu regionálního jazyka.

Místní běloruské nářečí je do určité míry ovlivněno také spisovnou běloruštinou, neboť značná část obyvatel často poslouchá běloruský rozhlas a sleduje jejich televizní pořady. Vliv spisovné běloruštiny zde přesto není tak velký, jak by se dalo vzhledem k rozšíření místního běloruského nářečí očekávat. Hlavní příčinou tohoto jevu je zde snad to, že lidé hovořící tímto nářečím se obvykle nepovažují za Bělorusy a svůj jazyk chápou jako svébytné nářečí místního polského (nebo ruského) jazyka.

b. Polský jazyk. V popisované oblasti se poměrně široce užívá také polština, přesněji kulturní periferní dialekt polštiny („polszczyzna kresowa“ nebo „polszczyzna litewska“), který se utvořil na základě polského jazyka a místních litevských i běloruských nářečí (Веренис̌ В. Л., 1965, 193–209; Вярэніч В. Л., 1973, 5–21). Tento polský dialekt zatím ovšem nezahrnuje rozsáhlejší souvislé území. Jako mateřský a hlavní jazyk jej užívá mnoho obyvatel větších měst a městeček (např. Eišiškės, částečně Šalčininkai, Dieveniškės, Jašiūnai, Rūdninkai, Turgeliai aj.) a někteří potomci obyvatel tzv. šlechtických statků (v okolí Eišiškės, Jašiūnai, Pabarė, Turgeliai aj.). Jinak se zde polský dialekt nejčastěji užívá vedle místních běloruských a někdy litevských nářečí. Obecně je pro většinu obyvatel tohoto kraje tento polský dialekt prostředkem vzájemného dorozumívání. Zároveň je často také jazykem místní správy. Polsky spolu obvykle hovoří neznámí lidé nebo lidé ze vzdálenějšího okolí, kteří se setkají, sousedé, kteří chtějí zachovat „dobrý tón“, a samozřejmě místní intelektuálové. Velmi často je zde polština považována za známku zdvořilosti, dobrého vychování a vzdělanosti.

48

Polština, která byla dříve jazykem místního statkářstva a církve, se začala mezi místními obyvateli všude aktivně užívat (nebo se alespoň o její užívání usilovalo) především v letech okupace buržoazním Polskem (1920–1939).

Polština není u všech místních obyvatel stejná. Představitelé starší generace obvykle ovládají pouze místní polský dialekt. Mnozí představitelé mladší generace, kteří absolvovali osmileté (dříve sedmileté) a střední školy, z nichž většina zde vyučuje v polštině, zpravidla již lépe ovládají spisovnou polštinu. Část mladých lidí, kteří navštěvují nebo navštěvovali pouze školy s litevským či ruským vyučovacím jazykem, už polštinu ovládá jen málo.

Vliv spisovné polštiny se zde projevuje nejen prostřednictvím škol, ale také prostřednictvím tisku (kromě polských novin, knih a časopisů vydávaných v Litevské SSR si mnozí předplácejí a čtou také tiskoviny vydávané v Polské lidové republice), rozhlasu, televize (tj. pořadů v polštině jak z naší republiky, tak z PLR), amatérské umělecké činnosti aj.

Velký vliv polštiny a polské kultury vůbec je zde dán také tím, že většina místních obyvatel, kteří doma často mluví bělorusky nebo litevsky, se oficiálně považuje za Poláky. Kromě toho má řada místních rodin blízké příbuzenské vztahy s Polskou lidovou republikou v důsledku emigrace v době války a po válce.

c. Litevština – v podstatě pokračování nářečí západních Dzúků (nebo jižních Aukštaitů) – se zde užívá velmi nerovnoměrně. Ačkoli se tradiční dzúcké nářečí jako celek zachovalo v poměrně širokém pásu od státní hranice Litevské SSR na jihu přibližně k řece Visinčia na severu, tj. až ke Gudeļům a Šalčininkėliům, převládající postavení si až dodnes udrželo jen v jednotlivých místech této oblasti. Větší souvislé oblasti, kde převládá užívání litevštiny, jsou v okolí Dieveniškės, zejména ve střední a západní části výběžku Dieveniškės (Lipskienė J. ir Vidugiris A., 1967, 183—185), a v západním cípu okresu Šalčininkai, převážně při hranici s okresem Varėna (vesnice Mištūnai, Naniškės, Naujažvaris aj.). Tradiční dzúcké nářečí zde užívají příslušníci různých generací – od nejstarších až po děti.

Ve střední části oblasti, přibližně od Kalesninků po Šalčininkai, tvoří místní obyvatelé, kteří litevsky umějí a mluví, jen malé procento. V okolí Butrimonů, Dainavy, Daučiūnů, Gerviškiů a Kalesninků mluví nebo umějí mluvit litevsky většinou lidé starší generace a jen někteří z mladších. V okolí Šalčininků, Šalčininkėliů a Eišiškės už zástupců i té nejstarší generace zůstalo jen málo. Protože se mladší generace doma už nějakou dobu fakticky neučí mluvit litevsky, tj. doma se s nimi litevsky nemluví, oblast užívání litevštiny se stále zužuje. Litevštiny se lidé vzdávají především ve smíšených rodinách, kde manžel nebo manželka litevsky vůbec neumí nebo ji ovládá hůře než například běloruštinu či polštinu. Někdy však rodiče, kteří litevsky umějí i poměrně dobře, s dětmi litevsky nemluví, aby to pro ně bylo ve škole snazší (většina škol zde vyučuje v polštině), a později si od tohoto jazyka odvyknou úplně. Několik takových rodin se ještě najde v okolí Dainavy (vesnice Gilviniškės a Vėžionys), Butrimonů a Gerviškiů (Jurgonys, Kaniūkai, Šiauliai neboli staré Strielčiai) a někdy i v jiných vesnicích.

4. 949

49

Velká část obyvatel této oblasti už litevštině rozumí pouze pasivně, tj. rozumí jí lépe či hůře, ale již jí nedokáže plynně mluvit. Jde většinou o osoby, které samy už aktivně nemluvily, ale doma slýchaly rodiče, prarodiče apod. mluvit litevsky, nebo které sice od dětství mluvily litevsky také samy, ale později na ni zapomněly. Při výzkumech bylo možné se s takovými příslušníky starší a někdy i střední generace ještě poměrně často setkat v celé jižní části okresu Šalčininkai (i v samotném městě Šalčininkai), od výběžku Dieveniškės až po okolí Dainavy a Kalesninků. Litevsky však někdy zpívají i ti, kdo litevsky mluvit neumějí.

Na sever a severovýchod od zmíněné řeky Visinčia – v okolí Akmenynė, Jašiūnai, Rūdininkai a Turgeliai – místní litevské dzúcké nářečí v podstatě již zaniklo. Nikdo jím zde už nemluví, jen někteří si je ještě pamatují z vyprávění rodičů, prarodičů či sousedů. Ani nejstarší informátoři tímto nářečím sami už nemluvili, ačkoli někteří si ještě pamatují jednotlivá slova od rodičů či prarodičů, umějí je vysvětlit a něco přeložit. Zmiňují osoby, které jím mluvily dříve. O tom, že zde ještě nedávno žilo litevské dzúcké nářečí, svědčí také litevský substrát v místních běloruských a polských nářečích (Zdaniukewicz A. A., 1972, 5–6; Zinkevičius Z., 1974, 207–214). Několik zdejších starousedlíků, které jsme potkali a kteří trochu uměli litevsky (napůl nářečím, napůl spisovným jazykem), vysvětlovalo, že se tento jazyk naučili až jako dospívající nebo dospělí, když sloužili „v Litvě“ nebo jinak přicházeli do styku s lidmi odjinud, kteří mluvili litevsky.

Místních obyvatel, kteří se litevsky naučili později, zejména příslušníků mladší generace, je zde více. Obvykle mluví spisovným jazykem. Jde většinou o osoby, které nedávno absolvovaly různé školy ve Vilniusu, Kaunasu a jinde nebo po určitou dobu pracovaly či pracují společně s lidmi mluvícími litevsky. Litevsky víceméně rozumějí téměř všichni, kdo absolvovali osmileté nebo střední školy, většina z nich však mluvit nedokáže (jen málokdo se dokáže dobře naučit litevsky pouze při hodinách litevštiny ve škole).

Ve škole se litevsky obvykle o něco lépe naučí žáci zmiňované jižní části oblasti, kterým doma mohou trochu pomoci rodiče či prarodiče, kteří litevštinu, tj. místní dzúcké nářečí, nezapomněli. Proto představitelé mladší generace z těchto okolí při mluvení litevsky přimíchávají také některé prvky místního dzúckého nářečí. Mnozí příslušníci střední generace z okolí Butrimonů, Gerviškiů a Dainavy, kteří se litevsky učili v místních školách fungujících v letech 1940 až 1953, umějí mluvit výrazně nářečněji (napůl nářečím, napůl spisovným jazykem).¹

Je třeba uvést, že v jižní části oblasti ovládá spisovnou litevštinu poměrně dobře také mnoho příslušníků nejstarší generace. Většina z nich čte litevský tisk, poslouchá rozhlas, sleduje televizní pořady a vůbec aktivně sleduje litevský kulturní život. Někteří ovládají spisovný jazyk lépe a užívají jej častěji než nářečí. Přednost, kterou zde dávají spisovnému jazyku, je třeba vysvětlovat především týmiž důvody, kvůli nimž se tento jazyk nyní prosazuje ve všech našich nářečích. Na druhé straně má značný vliv také specifikum místních podmínek: slovanské jazyky této oblasti jsou izolovány-

¹ V současné době se v okrese Šalčininkai vyučovaly všechny předměty litevsky na kompletních středních školách v Dieveniškės, Eišiškės a Šalčininkai (tj. se souběžnými třídami s polským a ruským vyučovacím jazykem), na osmileté škole v Poškonyse, v základních školách v Daubutiškiai a Kazuliai v okolí Dieveniškės a ve vesnici Mištūnai v okolí Dainavy.

50

Tyto litevské nářeční variety mohou udržovat kontakt s litevštinou už jen prostřednictvím spisovného jazyka, zprostředkovaně rozhlasem, televizí, tiskem apod. Spisovný jazyk tedy těmto nářečním varietám zase vlévá život, aby mohly dále existovat.

Litevský spisovný jazyk jako úřední a administrativní jazyk se zde však obecně užívá jen ve velmi omezené míře, protože, jak jsme uvedli, značná část místních obyvatel již litevsky nemluví.

d. Ruština. Ačkoli ruština nebyla před druhou světovou válkou téměř nikomu z místních obyvatel mateřským jazykem, nebyla lidem v tomto kraji ani zcela cizí. Mnozí muži ze starší generace se učili rusky ve školách ještě za carské vlády, osvojili si jazyk během vojenské služby nebo při vzdálenějších cestách za státními pracemi. Kromě toho lze ruštině dobře porozumět i bez toho, že by se ji člověk někde učil, pokud umí bělorusky, a to vzhledem ke genetické příbuznosti těchto jazyků; po určitém procvičení se lze také domluvit. Ruština se zvláště rozšířila v sovětských letech. Vícejazyční obyvatelé tohoto kraje se ji poměrně snadno a dobře učí ve školách nebo poslechem rozhlasu, sledováním televizních pořadů a filmů, při práci, cestování či běžném styku s lidmi různých národností. Kromě toho žije v Šalčininkách a Eišiškėch také mnoho obyvatel přistěhovalých z jiných republik, zejména z Běloruska, jejichž mladí lidé mluví převážně již rusky. Je pravda, že místně užívaná spisovná ruština někdy obsahuje i určité příměsi místních polských nebo běloruských jazyků. Jako jeden z nejdůležitějších jazyků administrativy a jako jazyk často plnící mezinárodní funkci se poměrně rychle šíří nejen jako jazyk veřejného života, ale i jako jazyk kultury vůbec. Proto přibývá škol s ruštinou jako vyučovacím jazykem. Ruština tak zde úspěšně nahrazuje litevštinu a polštinu a částečně omezuje jejich užívání i šíření.

Funkční vztahy mezi kontaktními jazyky

Každý jazyk, který se zde užívá, má určitou vlastní oblast užívání, závislou na místních společenských kolektivech. Protože jihovýchodní kout Litevské SSR tvoří společenství kolektivů, které nemluví jedním jazykem, ale pojí je úzké hospodářské a kulturní kontakty, jsou úzkými vzájemnými vztahy propojeny také jazyky, které tomuto společenství slouží. Jinými slovy, z hlediska komunikačního kontinua jazyky neboli jazykové systémy, které tomuto společenství slouží, tvoří vzájemně systém neboli takzvaný archisystém (Никольский Л. Б., 1976, 80).

Jazykovou situaci může podle funkcí, které jazyky plní, tvořit několik komponentů, obvykle uspořádaných v určité hierarchii. Současnou jazykovou situaci v jihovýchodní Litvě lze podmíněně označit za tříkomponentní. Funkci místních jazyků zde plní litevština, běloruština a polština. Takzvaným makrozprostředkujícím jazykem je ruština. Otázka regionálního jazyka je poněkud složitější. V širším smyslu by funkci regionálního jazyka musela plnit litevština jako administrativní spisovný jazyk, v užším smyslu pak polština, která zde převládá jako jazyk veřejného života a místní správy. Zatím však ani jeden, ani druhý jazyk, vezmeme-li je samostatně, nedokáže sloužit všem obyvatelům popisovaného regionu, kteří mluví různými jazyky.

4*

51

Litevštině brání v plnění této role příliš pokročilý proces jazykové změny, zatímco polština se nestačila všude upevnit. Jedním z nejrozšířenějších a nejsrozumitelnějších jazyků je zde místní běloruské nářečí, které však nemůže plnit všechny funkce, jež dokáže plnit pouze příslušný spisovný jazyk, neboť nebylo ani oficiálně schváleno, ani kodifikováno. Díky genetické příbuznosti však jeho užívání vytváří značné možnosti pro osvojení ruštiny. Ruština se tak poměrně často užívá nejen jako mezinárodní, tj. makrozprostředkující jazyk, ale také jako jazyk regionální. Zde se tedy začíná utvářet v zásadě dvoukomponentní jazyková situace.

Bilingvismus a diglosie

Výsledkem vzájemného působení kolektivů mluvících různými jazyky či dialekty, často odlišných etnickým a sociálním původem, není pouze jazyková situace, ale také bilingvismus a diglosie. Bilingvismus neboli diglosie se zpravidla popisuje jako odraz téže jazykové situace z hlediska osoby či jedince (Никольский Л. Б., 1976, 90).

Jazykové kontakty v tomto kraji se projevují různými typy a druhy bilingvismu. Jedinci, kteří by se obešli pouze s jedním jazykem, tj. monolingvní jedinci, zde ve skutečnosti nejsou, snad s výjimkou malých dětí. Není zde však mnoho ani takových místních lidí, kteří by stejně dobře ovládali dva nebo všechny zde užívané jazyky (zástupců takzvaného koordinačního typu bilingvismu). Většina lépe ovládá některý jeden, nejčastěji užívaný či hlavní jazyk, zatímco ostatní, méně často užívané neboli sekundární jazyky, které si zpravidla osvojila později, ovládá hůře (jde o zástupce takzvaného subordinačního typu bilingvismu). Protože zde užívané jazyky zaujímají v jazykové činnosti jedince či skupiny jedinců nestejné postavení (ekvivalentní bilingvismus se vyskytuje zřídka), je namístě hovořit o funkčním bilingvismu, přesněji o složeném typu bilingvismu, neboť v počáteční fázi bilingvismu každý jazyk užívali titíž jedinci v různých oblastech činnosti a často jej tak užívají dodnes. A protože většina jedinců s mateřskou litevštinou obvykle ovládá také další zde užívané jazyky, zatímco příslušníci jiných jazykových skupin umějí litevsky mnohem méně často apod., převládá zde takzvaný typ jednostranného bilingvismu.

Konkrétní druhy bilingvismu obvykle závisí na tom, který jazyk se užívá přednostně, na místě, kde který jazyk převládá, a často také na věku jeho mluvčích. Například pro starší mluvčí jsou podle četnosti a přednosti užívání jazyků v celém území typické tyto druhy bilingvismu: běloruština–polština, litevština–běloruština, litevština–běloruština–polština, polština–běloruština, běloruština–polština–ruština, běloruština–litevština–polština, méně často litevština–polština, litevština–běloruština–polština–ruština, polština–běloruština–ruština apod. U mladších mluvčích je pořadí těchto druhů bilingvismu poněkud jiné, neboť na mnoha místech pokleslo užívání litevštiny (zejména místního dzūkijského nářečí) jako mateřského a prvního jazyka. Na mnoha místech ji nahradila běloruština a částečně polština. Vzrostla proto úloha litevštiny spisovné, kterou část obyvatelstva užívá jako osvojený, sekundární jazyk.

52

Kromě toho se značně rozšířily sféry užívání spisovné polštiny (zejména na venkově) a ruštiny (zejména ve městech).

Protože diglosie je v podstatě jednodušší jev (zahrnuje pouze subsystémy jednoho jazykového systému) než bilingvismus, není rozdíl mezi „bilingvismem bez diglosie“ a „bilingvismem s diglosií“ zásadní. Jevy diglosie (typy a druhy) proto již nejsou podrobněji rozebírány samostatně.

Ačkoli jen stručný, zde podaný přehled dynamiky typů a druhů bilingvismu i diglosie a jejich vývoje ukazuje, že v jihovýchodní Litvě probíhá složitý proces nejen jazykové interakce, ale také jazykové změny. Tento jev není nový. Jeho počátky a příčiny je třeba hledat nikoli tolik v současnosti jako v minulosti.

Nejdůležitější údaje o vývoji jazykových kontaktů

Įvairių tyrinėjimų duomenimis (Būga K., 1961, 550; Топоров В. Н., Трубачев О. Н., 1962, 3–16, 236; Седов В. В., 1970, 191–192; Хабургаев Г. А., 1980, 45–60), seniau baltų gyventa žymiai toliau į rytus ir pietus, negu tiesiogiai liudija rašytiniai istorijos šaltiniai. Lietuvių etninė teritorija, formuojantis lietuvių tautybei, į pietus ir rytus yra siekusi taip pat toliau negu dabar (Łowmiański H., 1931, 53–56; Jasas R., 1965, 17). Tiesa, ši lietuvių ir rytinių slavų riba niekada nėra buvusi labai aiški ir pastovi, nes „čia buvo susidūrusios ir sumišusios dvi skirtingos gyventojų dalys, kurios kitados buvo sudariusios Lietuvos valstybę – lietuviai ir gudai (t. y. baltarusiai)“ (Jakubovskis J., 1921). Kitaip sakant, mišriai buvo gyvenama tam tikra vienur platesnė, kitur siauresnė pereinamoji lietuvių ir baltarusių paribio zona. Vietomis, ypač prie svarbesniųjų kelių, ji galėjo paplatėti ir dėl tam tikros abipusės gyventojų migracijos². Dėl įvairių istorinių politinio, ekonominio ir kultūrinio pobūdžio aplinkybių ši paribio juosta paprastai kito ne lietuvių elemento naudai (Jakubovskis J., 1921, 4).

Přesto až do poloviny XIX. století litevština stále převládala v celém někdejším Vilniuském okrese, ve velké části Ašmenského okresu a v severní části Lidského okresu (Baliński M. i Lipiński T., 1846, 122, 251, 264). Cenné informace o užívání jazyků v části území, které zkoumáme – ve farnosti Šalčininkai (k níž tehdy patřila i filiálka Šalčininkėliai) – poskytl v roce 1827 místní farář P. Grinaškevičius. Poté, co poznamenal, že „všichni rolníci místní farnosti mluví rodným litevským jazykem“, dále uvedl, že litevština se jihovýchodně od Šalčininkai užívá ještě v okolí Kaulėliškės, Dieveniškės, Subatninkai, Įvija až k Nemunu (Ведомости, 1827, 5). Obydlená místa Gervėčiai, Lazūnai aj., dnes známá jako litevské jazykové ostrovy, tehdy tedy ještě přímo navazovala na hlavní litevské jazykové území.

Pro značnou část místních obyvatel však litevština již tehdy nebyla jediným jazykem. Tentýž P. Grinaškevičius poznamenal, že litevští rolníci „kvůli blízkosti vilniuského měst-

²Určitou infiltraci východoslovanského prvku do jihovýchodních litevských etnických zemí mohlo podpořit hlavní město Litevského velkoknížectví – Vilnius a Trakai – jakožto přitažlivá centra, stejně jako pustá půda a usedlosti, které se uvolnily po válkách a morových epidemiích XVII.–XVIII. století (Baliński M. i Lipiński T., 1846 122–123; Dundulienė P., 1963, 105–122).

53

ského centra a dvou hlavních silnic (wielkich traktów), které farností procházejí, ovládají také polštinu; pouze v tomto jazyce se modlí. Šlechta v okolí i na všech velkostatcích litevsky vůbec neumí, mluví pouze polsky.“ Poté znovu zdůraznil, že „rodným jazykem prostého lidu místní farnosti je litevština“, a hned nato uvedl, že „prostý lid umí a dokonce mezi sebou mluví rusínsky (tj. bělorusky. — A. V.)“ (Ведомости, 1827, 5). Z toho je patrné, že všechny uvedené jazyky se zde užívaly ve větší či menší míře diferencovaně. Všichni rolníci mluvili litevsky, zatímco statkáři, šlechta a duchovenstvo polsky. Protože místní statkáři, šlechta a často i duchovní litevsky neuměli, museli se rolníci učit jazyku srozumitelnému vyšším vrstvám, chtěli-li jim porozumět. Většina rolníků však polsky ještě neuměla, s výjimkou modliteb naučených nazpaměť, a proto se při styku s příslušníky vyšších vrstev či přistěhovalci, kteří litevsky neuměli, snažili využívat místní běloruské nářečí, které zde již dříve plnilo funkci prostředku dorozumění a do jisté míry i regionálního jazyka. Časem se toto místní běloruské nářečí zřejmě začalo užívat jako veřejný jazyk a poté začalo vytlačovat litevštinu i z hlavní společenské buňky – rodiny. Výraznější ústup litevštiny však ještě nebyl patrný. V nejlepším případě byla většina místních obyvatel dvojjazyčná a určitá část možná i trojjazyčná.

V dotazníku o užívání jazyků vyplněném téhož roku 1827 ve farnosti Turgeliai byla stručná a výstižná odpověď: „Litevské jazykové nářečí“ („Dialekt mówienia litewskiego języka“) (Ведомости, 1827, 7). Dále se uvádí, že statkáři a šlechta ve farnosti mluví polsky, zatímco měšťané rusky (tj. bělorusky). Z toho lze usuzovat, že v té době zde převládalo litevské dzūkijské nářečí, zatímco měšťané již častěji užívali místní běloruské nářečí, přinejmenším na veřejnosti.

V „Kronice“ farnosti Eišiškės z roku 1849 se uvádí, že „farníci v Eišiškės mluví litevsky, rusky (tj. bělorusky) a polsky“ (Kronika, 1848, A — 2667). Tuto poznámku lze chápat dvojím způsobem: buď se tyto tři jazyky užívaly na různých místech a v různých rodinách jako samostatné domácí jazyky, nebo je užívali titíž obyvatelé. Ačkoli místní obyvatelé v jednotlivých vesnicích či skupinách vesnic začali slovanským jazykům podléhat o něco dříve, celková jazyková situace se příliš nelišila, tj. byla slovanizací jen málo předstihnuta oproti podobné jazykové situaci v okolí Šalčininkai. Okolí Rūdninkai bylo podle údajů A. Ritticha (Риттих А. Ф., 1875) ještě ve třetí čtvrtině XIX. století litevské a slavizovalo se během poslední čtvrtiny téhož století. Podle vzpomínek nejstarších místních obyvatel se ještě do počátku XX. století vyskytovalo značné množství starších lidí, kteří litevsky rozuměli nebo i mluvili, a to i ve vesnicích, kde podle oficiálních statistik z konce XIX. století již nebyli zaznamenáni žádní litevsky mluvící obyvatelé (Anonim, 1898, 65 — 66; Rozwadowski J., 1904, 93. Первая всеобщая перепись, 1905).

Tiek vietos žmonių pasakojimu, tiek įvairių tyrinėjimų duomenimis (Turska H., 1939, 6 — 56; Zinkevičius Z., 1966, 24 — 31; Zinkevičius Z., 1976, 22 — 23; Vidugiris A., 1971, 236 — 248), lietuvių kalbos nykimas šiame Lietuvos kampe ypač suintensyvėjęs po baudžiavos panaikinimo (1861) ir 1863 — 1864 m. sukilimo, t. y. iš esmės tas suintensyvėjimas sutapo su kapitalistinių gamybinių santykių įsigalėjimu kaime ir su kovos paaštrėjimu tarp lenkiškos orientacijos dvarininkijos bei dvasi-

54

ninkijos na jedné straně a carských úředníků na straně druhé o vliv na litevské rolníky. Jazyková situace, v níž již zřetelně postupovala jazyková změna, se odráží v popisu šalčininského volostního okruhu z roku 1872, vypracovaném podle zvláštního programu rozeslaného Ruskou geografickou společností. V tomto popisu se uvádí: „Hlavními obyvateli volostního okruhu jsou Litevci, proto se užívá litevština. Na některých místech se mluví bělorusky. Mnozí Litevci přejímají tento (tj. běloruský) jazyk a někteří z nich jím mluví plynně“ (Сведения, 1872, 11139). Z odpovědí ostatních volostních okruhů v témže dotazníku je patrné, že podobná situace byla i jinde, např. v okolí Benekainiai a Butrimonys (Сведения, 1872, 11250) aj.

V té době se zvláště rychle slavizovalo okolí, které leželo blíže Vilniusu. Jak rychle se etnolingvistická situace tohoto kraje měnila ve druhé polovině XIX. století, vidíme, když porovnáme údaje z první poloviny XIX. století s údaji z jeho konce, lokalizovanými na „Mapě litevského jazyka ve Vilenské gubernii“, kterou sestavil J. Rozwadowski (na základě statistiky shromážděné A. Platerem v roce 1890 a zpracované Anonimem v roce 1898) (Anonim, 1898, 1—72; Rozwadowski J., 1904, 93). Navzdory nedostatkům a tendenčnosti této statistiky (Rozwadowski J., 1904, 89—93; Š-klys, 1903, 36) je zřejmé, že koncem XIX. století byla již téměř úplně slavizována nebo právě slavizovala větší část bývalého vilenského okresu, velká část okresu Ašmena a značná část okresu Lida. V jihovýchodní Litvě zůstala méně slavizovaná pouze nejjižnější část vilenského okresu, která se zhruba kryla s tehdejší šalčininskou farností a podle církevního správního členění náležela k děkanátu Rodūnia.

K děkanátu Rodūnia³ tehdy patřily také farnosti Butrimonys (tehdy filiálka benekainské farnosti), Dieveniškės a Eišiškės (poslední z nich tehdy zahrnovala i dnešní farnosti Kalesninkai a Pabarė) (Synodus, 1744, 64—69; Executorium, 1854, 10—61). K děkanátu Ašmena náležela dnešní farnost Nòrviliškės, jejíž severozápadní část je dnes součástí okolí Dieveniškės. Farnosti Rūdninkai a Turgeliai v severní části popisované oblasti (k druhé z nich dlouho patřily dnešní farnosti Akmenynė, Jašiūnai a Taboriškės) spadaly pod vilenský děkanát (Synodus, 1744, 42, 53; Executorium, 1854, 10—61), kde litevsky uměli mluvit většinou jen příslušníci starší generace nebo jednotlivé rodiny⁴.

Různá rychlost procesu jazykové změny tedy zjevně souvisí s hranicemi církevního správního členění. Významnou roli zde na druhé straně sehrál také Vilnius, který byl v té době jedním z nejdůležitějších center polské kultury v tomto kraji a měl zásadní vliv na rychlost slavizace bližšího okolí. Poměrně rychle se slavizovaly i jihovýchodní okraje, které přímo sousedily s územím běloruského jazyka.

Litevština ve skutečnosti ustupovala jak na okrajích, tak uprostřed. Nejdůležitějšími ohnisky šíření slovanských jazyků byly statky, dvory, šlechtická sídla, městečka a farní

³ V mnoha farnostech, které tehdy náležely k děkanátu Rodūnia, se dodnes v různé míře zachovali lidé mluvící litevsky nebo tomuto jazyku rozumějící, například v Armoniškės, Asavõs, Benekainiai, Kaulėdiškės, Lazūnai, Nočia, Pelėsõs, Ródūnia, Varanėvo aj.

⁴ Podle vyprávění místních obyvatel žily takové rodiny nebo staří lidé ještě v první polovině XX. století v okolí Jašiūnai, Pãrudaminis, Turgeliai aj.

55

centra, kde se soustřeďovalo více carských správních a kulturních institucí a žili lidé různých národností. Již E. Volteris, který v letech 1886 a 1893 navštívil okresy Lida a Ašmena a okolí Benekainiai, Dieveniškės, Eišiškės, Kaniava, Rodūnia a dalších míst, upozornil, že popolanštěná šlechta se Litevcům neustále vysmívá a různě jim nadává (Вольтер Э., 66). Navzdory posměchu však i tam, kde převládá šlechta, „je přesto slyšet litevská píseň a řeč jako jazyk domácí. Litevci (nebo snad staří Jatvingové) mluví třemi jazyky: s nadřízeným rusky nebo prostě, tj. bělorusky, s knězem polsky a mezi sebou litevsky, a to dokonce nahlas, když se nikdo nesměje. I na veřejných shromážděních lze slyšet mluvit litevsky“ (Вольтер Э., 66). K tomuto svědectví E. Volterise lze dodat, že litevštinu pronásledovali nejen prostí šlechtici, ale i popolanštěné vyšší vrstvy, a z jiného důvodu také carští úředníci.

Na jazykovou a národní orientaci obyvatel mnoha oblastí měla v té době velký vliv osobní postoje a činnost katolických duchovních. Duchovní polské orientace využívali svého téměř neomezeného vlivu na rolníky a v procesu asimilace tohoto kraje sehráli velmi negativní roli. Dosáhli toho, že mnozí rolníci, kteří dosud mluvili litevsky, začali považovat polštinu za jediný jazyk vhodný pro veřejné užívání, jazyk vyšších společenských vrstev, vědy, náboženství, literatury a kultury vůbec. Důsledkem tohoto přesvědčení bylo výrazné urychlení zániku „prosté“ litevštiny. Příslušnost ke katolické víře se navíc často začala ztotožňovat s příslušností k polskému národu. Tento názor vznikl v letech carského útlaku, kdy bylo katolictví jako „polská víra“ (srov. zde oblíbené rčení „polska wiara“) chápáno jako protiklad pravoslaví, tj. státní „ruské víry“. Většina obyvatel se proto podle náboženského vyznání začala považovat za Poláky, bez ohledu na svůj původ či mateřský jazyk. Lidem mluvícím litevsky i bělorusky bránilo považovat vlastní jazyk za základ národnosti to, že tyto jazyky neměly právní postavení a vládnoucí třída i vyšší vrstvy na ně pohlížely negativně jako na jazyky „nižšího“ stavu, tj. lidu. Litevština na tom byla ještě hůře: polonizátoři se jí snažili přisoudit nálepku pohanského jazyka, tedy jazyka, kterému se měl dobrý katolík vyhýbat. Skutečné národní vědomí mnoha lidí tak fakticky vyhaslo, aniž se stačilo probudit.

Souběžně probíhající „katastrofické opouštění litevštiny“, jak to označila H. Turska (Turska H., 1939, 46), se zde časově většinou krylo s koncem XIX. století a první polovinou XX. století. Podle tvrzení místních obyvatel se ve velké části okresu Šalčininkai mluvilo litevsky převážně až do okupace buržoazním Polskem (1920) nebo do první světové války (1914).

Je pravda, že na počátku okupace mnozí odhodlanější rolníci navzdory pronásledování, pokutám a věznění bojovali za litevské školy a čítárny, avšak v letech 1931— —1936 byly zcela zakázány⁵. Rozerváni různými národními přesvědčeními a kapitalistickými vztahy se však Litevci tohoto kraje již nedokázali déle bránit a nakonec se vzdali svého jazyka i národnosti. Velké škody na životě litevštiny

⁵ Takových škol nebo čítáren zřízených po jejich uzavření bylo v letech 1922—1925 až 1931—1936 v okolí Eišiškės, Kalesninkai a Dainava 6, v okolí Butrimonys, Daučiūnai a Gerviškės 8 a v okolí Dieveniškės a Poškonys 11 (Martinkėnas V., 1970).

56

K tomu přispěla také národnostní nevraživost podněcovaná nacionalisty v letech druhé světové války. Čím méně lidí v tomto kraji mluvilo litevsky, tím těžší to pro ně bylo. Tuto těžkou bezprávnou situaci, kterou museli snášet místní obyvatelé hovořící litevsky, stručně charakterizoval starý obyvatel Šalčininků Macys Rimpa (75 let): „Tadū kas lietuviškai dudėno, tai ne žmogus buvo“ (zapsal autor v roce 1963).

Teprve v letech sovětského zřízení, kdy se zásadně změnily politické, ekonomické, ideologické a kulturní podmínky, se změnily vzájemné vztahy mezi obyvateli a litevská národnostní diskriminace ztratila své opodstatnění.

Důsledky minulosti však přetrvaly. V důsledku politiky národnostní asimilace, kterou vyšší vrstvy a vládnoucí třída po dlouhou dobu systematicky prosazovaly, se etnolingvistická tvář tohoto kraje zásadně změnila.

Nerovnoměrné tempo slavizace se vysvětluje vlivem sílícího litevského národního uvědomění a jednotlivých představitelů litevské kultury⁵. V poslední době litevština, tj. tradiční místní dzūkština, ve střední části zkoumaného území zcela zaniká. Někdy tuto nářeční formu kvůli množství slovanských výpůjček a omezeným možnostem použití neoceňují ani její vlastní mluvčí, pravda, většinou již lidé orientovaní na polskou kulturu. Větší autoritu zde má pouze spisovná litevština jako jeden z jazyků administrativy a vyšších škol; jako vyučovací předmět se vyučuje také na všech školách v tomto kraji. Ani možnosti jejího praktického uplatnění zde však nejsou široké, což následně omezuje její společenskou váhu a vliv.

V tomto ohledu jsou zde v poslední době příznivější podmínky pro slovanské jazyky: polštinu, běloruštinu a ruštinu. Při popisu specifických rysů ústupu litevštiny a prosazování slovanských jazyků v tomto kraji je třeba říci, že se zde přece jen rychleji šířila nikoli protežovaná polština, ale běloruština, která jakoby polštině zastoupila cestu. K rozšíření běloruštiny zde přispěla řada okolností. Protože litevské etnické pohraničí odedávna sousedilo s oblastmi obývanými Bělorusy, plnila běloruština úlohu jakéhosi dorozumívacího prostředku, tj. byla jakýmsi regionálním jazykem. Místní Litevci naproti tomu neměli takové kontakty s polskými etnickými oblastmi a poměrně vzácná příležitostná setkání s polsky hovořícími statkáři či duchovními nestačila k tomu, aby se dobře naučili polsky. Kromě toho byla běloruština vzhledem ke své příbuznosti s polštinou a množství polských výpůjček vnímána jako její varianta či nářečí. Neutrálně se jí říkalo místní (tutejša) nebo prostá řeč a nebyla spojována s běloruštinou jako jazykem samostatného národa. Bělorusky zde často mluvila dokonce i šlechta (Turska H., 1939, 32). Přestože se běloruština šířila rychleji než polština, nestihla získat celonárodní ohlas (běloruské národní uvědomění, stejně jako litevské, se z objektivních důvodů rozvíjelo opožděně), a s polštinou proto nekonkurovala, nýbrž se stala jakousi její spojenkyní. Jinými slovy, při jazykové polonizaci obyvatelstva sloužila jako určitý přechodný jazyk, stejně jako jinde, kde se od litevštiny přecházelo k polštině rovněž přes běloruštinu (Turska H., 1939, 10).

⁶ Obyvatelé okolí Butrimonys a Gerviškės s úctou vzpomínají na kulturní činnost místních učitelů Veroniky Jankelaitytė (1888–1965) a Adomase Mikny (1892–1974). V okolí Dieveniškės sehrála pozitivní úlohu činnost osvětového pracovníka P. Butvyda, který zde působil delší dobu (od roku 1885) (Žiminskas J., 1944, 3), a podobně.

57

Polština, dříve jazyk místní pozemkové šlechty a církve, se mezi rolníky rozšířila jako veřejný jazyk především v době polské okupace. Snažili se ji naučit a používat v různých oblastech veřejného života. Dodnes zůstává polština na mnoha místech veřejným jazykem řady škol a místní správy. Jako jazyk každodenního života se však začíná více prosazovat teprve v poslední době, zvláště v rodinách mladší generace. Proto sovětští badatelé při popisu jazykové polonizace obyvatel celého kraje rozlišují tři období: 1) do roku 1920, 2) od roku 1920 do druhé světové války a 3) poválečná léta (Вярэніч В. Л., 1973, 5–21; Чекман В. Н., 1973, 42).

Autorita ruštiny rok od roku roste. Plní zde nejen úlohu mezinárodního jazyka, ale stává se také jedním z nejdůležitějších jazyků regionální správy, školství, vědy a kultury vůbec.

Je samozřejmé, že tento pokus nastínit vývoj jazykových vztahů v jihovýchodní Litvě a předložit schéma kontaktu zde užívaných jazyků je poněkud zjednodušený a vyžaduje průběžné doplňování a opravy nejen kvůli nedostatku příslušných výzkumů, ale také proto, že jazykové vztahy v tomto kraji jsou mimořádně proměnlivé a dynamické.

LITERATŪRA

Anonim. Obszar języka litewskiego w gubernii Wileńskiej. – Kn.: Materiały antropologiczno archeologiczne i etnograficzne. Kraków, 1898, t. 3.

Arumaa P. Litauische mundartliche Texte aus der Wilnaer Gegend mit grammatischen Anmerkungen. – Dorpat, 1930.

Baliński M. i Lipiński T. Starożytna Polska pod względem historycznym, geograficznym i statystycznym. – Warszawa, 1846, t. 3.

Būga K. Rinktiniai raštai. – V., 1961, t. 3.

Būga K. Užrašai. 1906 (rankraštis). Vilniaus valstybinio V. Kapsuko universiteto Mokslinės bibliotekos Rankraščių skyrius. F. D–545, l. 26–27.

Dundulienė P. Badas ir maras Lietuvoje, feodalizmo laikais. – Lietuvos TSR Aukštųjų mokyklų mokslo darbai. Istorija, 1963, t. 4.

Ermanytė I., Eigminas K. Žemės kalba (vietovardžiai). – Kn.: Dieveniškės. V., 1968.

Executorium decretum de limitibus diocesis Vilnensis. – Vilnae, 1854.

Fraenkel E. Der Stand der Erforschung des im Wilnagebiete gesprochenen Litauischen. – Baltico-slavica. Wilno, 1936, t. 2.

Grinaveckienė E. Lietuvių ir slavų kalbų gramatinio kontaktavimo reiškiniai pietryčių Lietuvoje. – Kn.: Lietuvių kalbos gramatikos tyrinėjimai. V., 1969.

Jablonskis J. Dieveniškės. 1906 (rankraštis). Lietuvos TSR Mokslų Akademijos Centrinės bibliotekos Rankraščių skyrius. F. JJ–37.

Jakubovskis J. Tautybių santykiai Lietuvoje prieš Liublino uniją. – K., 1921.

Jasas R. Lietuvių kilmė. – Kn.: Lietuvos TSR istorijos bruožai. K., 1965.

Kronika 1848. Vilniaus valstybinio V. Kapsuko universiteto Mokslinės bibliotekos Rankraščių skyrius. F. A.–2667.

Lipskienė J., Vidugiris A. Dieveniškių tarmė. – Kn.: Lietuvių gramatinė sandara. V., 1967

Lipskienė J. Frazeologizmai. – Kn.: Dieveniškės. V., 1968.

Łowmiański H. Studja nad początkami społeczeństwa i państwa Litewskiego. – Wilno, 1931, t. 1.

58

Martinkėnas V. Vilniaus krašto lietuviškos pradžios mokyklos ir skaityklos 1919–1939 metais: Medžiaga mokyklos istorijai (mašinraštis. V., 1970). – Lietuvos TSR Mokslų Akademijos Centrinės bibliotekos Rankraščių skyrius. F. 284–2.

Rozwadowski J. Mapa języka litewskiego w gubernii Wileńskiej. – In: Materiały i prace komisji językowej Akademii umiejętności w Krakowie. Kraków, 1904, t. 1.

Synodus diocesana Vilnensis. – Wilnae, MDCCXLIV (1744).

Š-klys. Prie statistikos Vilniaus gubernijoje. – Varpas, 1903, Nr. 2.

Turska H. O powstaniu polskich obszarów językowych na Wileńszczyźnie. – Wilno, 1939.

Vidugiris A. Pastabos apie tarmės leksiką. – Kn.: Dieveniškės. V., 1968.

Vidugiris A. Kalbų sąveikos klausimu. – Kn.: Dubingiai. V., 1971.

Wölter E. Zur Kunde der Wilnaer litauischen Dialekte. – Mitteilungen der litauischen litterarischen Gesellschaft. Heidelberg, 1895, 20.

Zdaniukiewicz A. A. Gwara Łopatowszczyzny. Fonetyka, fleksija, słownictwo. – Wrocław–Warszawa–Kraków–Gdańsk, 1972.

Ziminskas J. Eišiškių sritis tautinio atgimimo priešaušryje. – Ateitis, 1944, Nr. 51(354).

Zinkevicius Z. [Rec.:] Alojzy Adam Zdaniukiewicz, Gwara Łopatowszczyzny. – Baltistica, 1974, t. 10(2).

Zinkevicius Z. Lietuvių dialektologija. – V., 1966.

Zinkevicius Z. Lietuvių antroponimika. Vilniaus lietuvių asmenvardžiai XVII a. pradžioje. – V., 1977.

Ахманова О. С. Словарь лингвистических терминов. – М., 1966.

Ведомости о костелах и монастырях Виленской епархии. 1827. – Lietuvos TSR Centrinis-valstybinis istorinis archyvas. F 694, b. 1, Nr. 769.

Верениц В. Л. Польские говоры на территории СССР и задачи их изучения. – В кн.: Пытані мовазнаўства и методыкі выкладання моў. Мінск, 1965.

Вольтер Э. Рукописи. – Центральный архив АН СССР в Ленинграде. Ф. 178, оп. 1, № 66.

Вярэч В. Л. Польскія периферыйныя гаворкі на ўсходзе. – В кн.: Польские говоры в СССР. Минск, 1973, ч. 1.

Гринявецкене Е. И. Некоторые явления контактирования литовских и славянских говоров (на материале языковых контактов в юго-восточной Литве). – Балто-славянский сборник. М., 1972.

Гринявецкене Е. И., Ковальчук И. П., Манкевич Ю. Ф., Романович Е. М. Северо-западные белорусские говоры литовского пограничья. – Балто-славянский сборник. М., 1972.

Лекомцева М. И. О взаимодействии фонологических систем в районе балто-славянского пограничья. – Балто-славянский сборник. М., 1972, с. 116–134.

Лекомцева М. И. Система значений глагольных граммем в пограничных литовско-славянских говорах. – Балто-славянский сборник. М., 1972, с. 174–185.

Никольский Л. Б. Изучение языковой ситуации как прикладная языковая дисциплина. – В кн.: Проблемы изучения языковой ситуации и языковой вопрос в странах Азии и северной Африки. М., 1970.

Никольский Л. Б. Синхронная социолингвистика. – М., 1976.

Первая всеобщая перепись населения Российской империи в 1897 г. Виленская губерния. – Вильна, 1905.

Риттих А. Ф. Этнографическая карта Европейской России. – СПб., 1875.

Сведения о состоянии сельского хозяйства и промышленности. – Vilniaus valstybinio V. Kapsuko universiteto Mokslinės bibliotekos Rankraščių skyrius. F. A–63, A–64, b. 11139, 112507.

Седов В. В. Славяне Верхнего Поднепровья и Подвинья. – М., 1970.

Судник Т. М., Толстая С. М., Топоров В. Н. К характеристике южной части балтийско-славянского языкового союза. – Советское славяноведение, 1967, № 2.

Судник Т. М. Диалекты литовско-славянского пограничья: Очерки фонологических систем. – М., 1975.

59

Топоров В. Н., Трубачев О. Н. Лингвистический анализ гидронимов Верхнего Поднепровья. — М., 1962.

Хабургаев Г. А. Становление русского языка. — М., 1980.

Чекман В. Н. Фонетические особенности говоров села Колесники Эйшишкского района Лятовской ССР. — В кн.: Польские говоры в СССР. Минск, 1973, ч. 1.

А. ВИДУГИРИС

О КОНТАКТИРОВАНИИ ЯЗЫКОВ В ЮГО-ВОСТОЧНОЙ ЛИТВЕ

Резюме

В статье в социологическом аспекте характеризуется функциональное контактирование языков, или т.н. языковая ситуация, и прослеживается его образование на территории юго-восточной Литвы, по существу совпадающей с территорией нынешнего Шальчининского района, в состав которого вошли разные местности бывших Виленского (Вильнюсского), Тракайского, Лидского и Ошмянского уездов. Здесь взаимодействуют местные диалекты литовского, белорусского и польского языков, их литературные варианты и русский язык. Результаты этого взаимодействия постоянно привлекают внимание лингвистов разных стран.

По функциям, которые выполняют употребляемые на указанной территории языки, в сущности формируется двухкомпонентная ситуация: функцию местных языков выполняют литовский, белорусский и польский диалекты, а языка-макропосредника и (нередко) регионального языка — русский язык. Исполнять роль регионального языка — как третьего компонента — литовскому литературному языку мешает то обстоятельство, что на значительной части указанной территории местный литовский диалект подвергся сильной ассимиляции; польскому же языку препятствует то, что он не успел укрепиться во всех сферах общения.

Во второй половине XIX в. преобладавший на данной территории литовский язык стал быстро вытесняться славянскими языками. Этот процесс объясняется ассимиляторской политикой, проводившейся правительством царской России. В конце XIX—начале XX в. в северной и северо-восточной части указанной территории произошла полонизация местного населения, распространившаяся вскоре и на остальную — южную и юго-западную часть. Характерно, что большинство местных жителей под воздействием внушения местного дворянства и реакционного духовенства стали считать себя поляками, хотя в быту продолжали употреблять литовский язык. Таких людей еще немало среди представителей старшего поколения жителей южной части исследуемой территории.

В процессе полонизации населения взамен литовского языка быстрее распространялся не польский, а местный белорусский диалект, который на литовско-белорусском пограничье и ранее играл определенную роль в качестве контактного языка. Запоздалым развитием белорусского национального самосознания объясняется тот факт, что данный язык местным населением по существу не считался языком белорусов как отдельной нации, а воспринимался (из-за генетической близости и обилия полонизмов) как своеобразная разновидность или диалект польского языка. В процессе языковой полонизации местного населения он играл роль посредника или переходного языка. Поэтому местный белорусский диалект и теперь не имеет заметного общественного веса, хотя в то же время является одним из наиболее распространенных в общении языков.

Польский язык, раньше бывший языком местного дворянства и духовенства, среди крестьян распространялся главным образом как официальный язык в годы т. н. польской оккупации (1920—1939). В эти годы местное население стремилось пользоваться им в разных сферах жизни, хотя языком семьи он стал только в ограниченном масштабе. В настоящее время на большой части указанной территории польский язык является языком местной администрации, многочисленных школ и культурно-просветительских учреждений.

60

A. VIDUGIRIS

ÜBER DIE KONTAKTE DER SPRACHEN IM SÜDÖSTLICHEN LITAUEN

Zusammenfassung

Im Artikel wird im rein soziologischen Aspekt der funktionelle Kontakt der Sprachen oder die sogenannte sprachliche Situation charakterisiert und ihre Bildung auf dem Territorium des südöstlichen Litauens verfolgt, das im wesentlichen mit der administrativen Fläche des Schaltschininkai – Bezirks zusammenfällt, dessen Bestandteile verschiedene Umgebungen der ehemaligen Bezirke von Vilnius, Trakai, Lida und Aschmena sind. Auf dem oben genannten Territorium wirken örtliche Dialekte der litauischen, belorussischen und polnischen Sprachen, ihre literarischen Varianten, sowie die russische Sprache zusammen. Die Ergebnisse der Zusammenwirkung dieser Sprachen fesseln ständig Aufmerksamkeit der Sprachforscher aus verschiedenen Ländern.

Gemäß den Funktionen der gebrauchten Sprachen formiert sich hier im wesentlichen aus zwei Komponenten bestehende sprachliche Situation: die Funktion der örtlichen Sprachen erfüllen die litauischen, belorussischen und polnischen Dialekte, die Funktion der Sprache – des Makrovermittlers und ziemlich oft die Funktion der regionalen Sprache erfüllt aber die russische Sprache. Der litauischen literarischen Sprache hindert die Rolle der regionalen Sprache – als der dritten Komponente – zu erfüllen der Umstand, daß hier auf dem großen Teil des Territoriums die Assimilation des litauischen Dialektes zu viel weit von sich gegangen ist, und der polnischen Sprache – weil sie nicht zurechtkam, in allen Bereichen des Verkehrs sich zu befestigen.

Wegen der assimilatorischen Politik, die eine lange Zeit die herrschenden Klassen führten, wurde hier überall noch in der zweiten Hälfte des XIX. Jh. vorherrschende litauische Sprache schnell von den slawischen Sprachen verdrängt. Am Ende des XIX. Jh. und am Anfang des XX. Jh. ist die Polonisierung der örtlichen Bevölkerung auf dem nördlichen und nordöstlichen Teil des genannten Territoriums geschehen, und in schnellem Tempo umfaßte sie den übriggebliebenen südlichen und südwestlichen Teil. Es ist bezeichnend, daß die Mehrheit der örtlichen Bevölkerung unter der aktiven Suggestion des örtlichen Adels und der reaktionären Geistlichkeit sich zu den Polen zu zählen begann, obwohl sie mit einander noch litauisch sprachen. Solche Vertreter besonders der älteren Generation gibt es auch gegenwärtig viel genug im südlichen Teil des Territoriums, das erforscht wird.

Während des Prozesses der Polonisierung der örtlichen Bevölkerung verbreitete sich schneller anstatt der litauischen Sprache nicht die protegierte polnische Sprache, sondern der örtliche belorussische Dialekt, der auf dem litauisch-belorussischen Grenzgebiet schon früher bestimmte Rolle der regionalen Sprache gespielt hatte. Wegen der verspäteten Entwicklung des belorussischen nationalen Selbstbewußtseins wurde diese Sprache von der örtlichen Bevölkerung nicht für die Sprache der Belorussen als der einzelnen Nation, sondern wegen der genetischen Nähe und dem Überfluß an Polonismen für eigenartige Abart oder einen Dialekt der polnischen Sprache gehalten. Für die sprachliche Polonisierung der örtlichen Bevölkerung diente sie als ein bestimmter Vermittler oder als eine Übergangssprache. Deshalb hat der örtliche belorussische Dialekt auch jetzt kein bemerkbares gesellschaftliches Gewicht, obwohl er gleichzeitig eine der am meisten im Verkehr gebrauchten Sprachen ist.

Die polnische Sprache, die früher Sprache des örtlichen Adels und der Geistlichkeit war, verbreitete sich unter den Bauern hauptsächlich als gesellschaftliche Sprache in den Jahren der sogenannten polnischen Okkupation (1920–1939). In diesen Jahren strebte die örtliche Bevölkerung nach ihrer Beherrschung und nach ihrem Gebrauch in verschiedenen Bereichen des Lebens, obwohl zu der Familiensprache sie nur im beschränkten Maße wurde. Gegenwärtig ist die polnische Sprache im großen Teil des genannten Territoriums die Sprache der örtlichen Administration, vieler Schulen und der Kultur.

-2-