LIETUVIŲ KALBOS SANDAROS TYRINĖJIMAI

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXVI (1987)

STASYS TUMĖNAS

O ROZŠÍŘENÍ PŘEDLOŽKOVÝCH KONSTRUKCÍ V SEVERNÍCH AUKŠTAITSKÝCH NÁŘEČÍCH

Úvodní poznámky

Největší pozornost dialektologů obvykle přitahují fonetika, lexikum a morfologie nářečí — oblasti, v nichž jsou rozdíly oproti spisovnému jazyku nejvýraznější. Syntaktické rysy nářečí — slovosled ve větě, úloha intonace, prosazování předložek a dalších analytických konstrukcí apod. — jsou zatím zkoumány jen málo. Z prací, které pojednávají o užívání předložek, je třeba zmínit články E. Grinaveckienė¹, J. Senkuse² a J. Šukyse³. V nich jsou předložky jednotlivých nářečí uvedeny v abecedním pořadí a jsou vyznačeny jejich významy, které mají větší význam.

Z metodologického hlediska jsou pro zkoumání předložkových konstrukcí důležité práce J. Kilia⁴, v nichž se autor snaží určit sémantické distinktivní rysy jednotlivých předložek místního významu ve spisovném jazyce.

Předložky se v litevských nářečích užívají velmi různorodě. Téměř všem nářečím je společný rys — prosazování předložkových konstrukcí. Roste nejen úloha předložek, ale také spojek a částic; ukazovací zájmena se místy mění na pomocná slova, takzvané artroidy⁵.

⁶ V tomto článku se šíření předložkových konstrukcí považuje za charakteristický projev analytismu. Jednou z příčin nárůstu předložkových konstrukcí v nářečích je vliv jiných jazyků. Například v mluvě Klaipėdské oblasti se mnohé předložkové konstrukce prosadily vlivem němčiny⁷, v lotyštině vlivem němčiny a ruštiny. To však není jedinou příčinou šíření předložkových konstrukcí. Cílem tohoto článku je na základě zkoumání textů severních aukštaitských nářečí (východních aukštaitských panevėžiškých a západních aukštaitských šiauliškých) určit poměr užívání pádových a předložkových konstrukcí v těchto nářečích.

¹ Grinaveckienė E. Významy a užívání předložek v jižním nářečí severozápadních aukštaitů. — In: Gramatická stavba litevského jazyka (Otázky litevské lingvistiky). V., 1967, sv. 9, s. 151—170.

² Senkus J. Užívání předložek a jejich významnější významy v nářečích kapsů a zanavyků. Práce Akademie věd Litevské SSR. Řada A, 1960, sv. 1(8), s. 125—150.

³ Šukys J. Významnější případy pronikání předložkových konstrukcí do nářečí pontininků a západních puntininků. — In: Otázky litevské lingvistiky. V., 1963, sv. 6, s. 275—286.

⁴ Kilius J. Systém místních předložek a pádů ve spisovné litevštině / kandidátská disertace [strojopis]. — V., 1973.

⁵ Rosinas A. Lietuvių bendrinės kalbos įvardžių semantinė struktūra. — V., 1984, p. 48—52.

⁶ Laigonaitė A. Význam a užívání lokálů v současné litevštině. — V., 1957, s. 33.

⁷ Nitiny D. Systém předložek v lotyšském spisovném jazyce: Autoreferát disertační práce... kandidáta filologických věd. — Vilnius, 1981; Nitiny D. K otázce vlivu ruského jazyka na lotyšské předložkové konstrukce. — In: Kontakty lotyšského jazyka. Riga, 1977.

171

Aby bylo možné postihnout změny v užívání předložek, byly údaje shromážděné od představitelů starší a mladší generace nářečních mluvčích porovnány s texty, které na konci XIX. století zaznamenal A. Baranauskas.⁸ Vycházelo se především ze souvislých textů hovorového jazyka a folkloru z 11 lokalit panevėžyského nářečí: Siesiků, Raguvy, Krekenavy, Šeduvy, Rozalimu, Pasvalysu, Pušalotu, Joniškėli, Linkuvy, Pašvitiny a Žeimeli a ze 6 lokalit šiauliaišského nářečí: Kėdainiů, Šaukotu, Šiauliů, Pakapė, Kriuků a Joniškisu.

Charakterističtější případy užívání předložek

V důsledku fonetických změn vznikly v severních aukštaitských nářečích novější varianty předložek: åpe „apie“, ap’l’ọjk „aplink“, nò „nuo“, prėš „prieš“, pò „po“, ọnt „ant“, sò „su“, terp „tarp“ atd. Mnohé předložky však mají podobné významy jako ve spisovném jazyce, pouze rozsah užívání některých předložek, zejména ọnt, par, prọ, sə, terp, je značně širší.

Iliativ téměř vymizel a užívá se pouze ve východní části panevėžyského nářečí. Ustupující iliativ nahradily předložkové konstrukce. Na konci XIX. století iliativ zřejmě užívali ještě i severní Panevėžané, neboť A. Baranauskas zaznamenal v Joniškėli větu: Łape inkżšti leńgwiai ińkżiśe gałwą uzbònən… (viz tamtéž, s. 155). Na druhou stranu v jiném textu téže pohádky nacházíme zaznamenanou větu: Łãpia ikiśt lùngwe ikiśżia gálwo unt uzbòno…

Předložky ing, int téměř vymizely z užívání — vytlačila je konstrukce į s akuzativem. Předložka ing není v šiauliaišském nářečí úplným synonymem předložky į. Užívá se, když je třeba přibližně vyjádřit směr (ve významu „směrem k“). Případy užití předložky ing byly v Joniškisu v době A. Baranauskase zaznamenány 13krát, dnes 5krát, v Kriukech 7krát a 2krát, v Pakapė 3krát a 0krát. Téměř všude se již neužívá předložka nuog / nọg, zaznamenaná pouze v okolí Kriuků.

Dále jsou pojednány ty předložky zkoumaných nářečí, jejichž sémantika se nejvíce liší od spisovného jazyka.

ọnt|ọn⁹ „ant“. Jde o předložku, která se v severních aukštaitských nářečích užívá nejčastěji. Po odečtení 76 zjevně přeložených konstrukcí s genitivem je poměr výskytů této předložky v textech o rozsahu přibližně 2 autorských archů, zachycujících různá období vývoje jazyka, následující: v Pašvitiny 24: 20: 27¹⁰, v Pušalotu 23: 21: 28, v Siesiku 18: 7: 14, v Joniškisu 30: 19¹¹, v Pakapė 14: 21, v Šiauliích 30: 22.

⁸ Specht F. Litauische Mundarten gesammelt von A. Baranowski. – Leipzig, 1920, Bd. 1.

⁹ V panevėžyském nářečí se rozlišují dvě varianty této předložky — ọnt nebo ọn. Souhláska t se na konci nevyslovuje, když následující slovo začíná neznělou souhláskou, např.: ọn kiẽ ma ‘ant kiemo — kieme’, ọn tãka ‘ant tako’. Když následující slovo začíná samohláskou nebo dvojhláskou, je souhláska t zřetelně slyšitelná, např.: ọnt áukštą ‘ant aukšto’, ọnt ãk’ù „ant akių“. Předložka ọnt se užívá i tehdy, když následující slovo začíná znělou souhláskou, např.: ọnt gãtv’ės ‘ant gatvės — gatvėje’, ọnt žė’mės ‘ant žemės’. Před sonantami l, m, n, r se tvar předložky střídá, např.: ọn, rupò’nulọnt_rupò’n’ù. Střídání tvarů ọnt/ọn je zřetelněji patrné v řeči starších představitelů nářečí.

¹⁰ První číslice označuje počet předložkových konstrukcí v textech z konce XIX. století, druhá z poloviny XX. století a třetí v textech zaznamenaných od současné mladší generace.

¹¹ Z nářečí západních aukštaitských šiauliaišů jsou uvedeny pouze statistické údaje z textů zaznamenaných na konci XIX. století a z řeči současné mladší generace.

172

V literárním jazyce je obecný význam předložky ant „být nahoře a dotýkat se něčího povrchu“.

V pojednávaných nářečích se tato předložka užívá mnohem rozmanitěji a její konstrukce s genitivem v mnoha případech nahrazuje lokál literárního jazyka, např.: ne-būket’ onˌlieˌtos, onˌsáˌules padėˌk | tuoˌį ež’dž’uvi’s, al’ˌkep ti’c’onˌkiema priˌrištos tōˌs kár’v’es’, onˌteiˌsma tōˌpāˌt’ pasāˌke.

Předložka ont|on s genitivem často vyjadřuje také směr pohybu, např.: māˌte jīˌ onˌklet’es’ noaiˌnant’, novėje kaškōˌr ontˌmiˌška | musdūˌ kár’v’u mil’š’t’.

V těchto případech může předložka ont|on s genitivem nahradit konstrukci i…+pū.se „polovina“, např.: ontˌmiˌška = iˌmiˌška pū.se.

V severních aukštaitských nářečích se tato předložková konstrukce užívá také v případech, kdy se v literárním jazyce používá dativ, např.: onˌtieˌk gi.vol’u viens pieˌmo „k takovému stádu zvířat jen jeden pastýř“, onˌtieˌk vi.štu t’okˌviens gaid’s’ „k takovému hejnu slepic jen jeden kohout“.

Par „přes“. Předložka par nejčastěji označuje místo, vzdálenost, čas, způsob děje, srovnání; může také vyjadřovat povolání či profesi. Např.:

parˌtōˌbāˌle neparei’s’ | t’ok r péˌl’k’e jonˌbu.va, jós nāˌk’t’ parˌdarž | parˌdarž eˌpabėˌga, veži.ms važ’uō’i parˌmiˌško, jósˌnedorns žmogė’l’s’ | jaunī’s’t’e parˌpasā’ul’ kel’ā’v’es’, parˌlaū’ks nū.take kepˌāk’s’ eždēˌg’es’ (srov. spis. lit. k. laukais), pas’k’auˌ toksˌg’r’ōv’s’ ē’je parˌlaū’ko, trōs mets tarnāvo parˌbe’no, kō’igsˌpāšekę tęˌt’ok parˌdārbo.

Z příkladů lze pozorovat, že v severních aukštaitských nářečích předložková konstrukce par s akuzativem vytlačuje instrumentál. Je patrný nárůst užívání předložky par, například v Kriukuose 1: 3, v Šiauliai 8: 14.

Prọ „skrz“. Předložka prọ se užívá s akuzativem a označuje místo, které je buď protnuto, nebo obejito. Zástupci mladší generace někdy zaměňují předložky par a prọ, tedy užívají je jako synonyma, zatímco zástupci starší generace je rozlišují výrazněji. Užívání předložky prọ narůstá: v Pašvitiny bylo zaznamenáno prọ 1: 2: 5; v Pasvalys 0: 2: 4, v Siesikai 0: 2: 4, v Kriukuose 1: 6. Např.:

tā upėˌla proˌl’ōnkavo tekė.ie | bēt visā’i nēˌsekę | māt loŋkau onˌkālna, vaģ’s’ bọs eļeņ’d’es’ proˌlāŋgo, eˌtōˌ kā’imo kē’l’s’ ai’n proˌpāt’ šēk’š’en’s’, gaspādō’r’s’ proˌdōn’č’kęˌnušespi’ūam | teˌgēra jauˌnelā.uk.

Po „po“. Předložka po se v severních aukštaitských nářečích užívá s několika pády – genitivem, dativem, akuzativem a instrumentálem. Může vyjadřovat čas, místo i způsob. V šiauliaiském nářečí se užívá častěji než v panevėžiškém, například: v Joniškis 16: 17, v Kriukuose 14: 19, v Pašvitiny 6: 1: 8, v Pasvalys 3: 1: 4, v Siesikai 7: 6: 8. Např.:

šova poˌvež’om pal’ōnda, isegon’d’e vai’ke kepˌmāt poˌsuō’tes pal’ōnda, starkė me’kst braid’t’ poˌbals, kepˌtō’s kár’v’es’ duō’s tāˌpie’na jei poˌbālo legiˌkē’l’u braid’da gani’klo, kāˌčęˌraudonuo’i kaiˌp poˌmuo’d’em’es’, poˌžem’ viē’tos visiem’ užteks, prasigē’re tās | musd’auˌjāu poˌvaika bọs, poˌkai’re tęˌ

173

gèr’ l’òne užā’uga, savā’ite po_savā’ites’ e_uprai’n me’te, nereik’ ai’t’ ne_po_ vir / ne_po_mar’c.

So „s“. Tato předložka vyjadřuje vztahy společenství, způsob, prostředek, čas, účel, objekt a kvalitu. V pojednávaných nářečích je obzvlášť častá. Bylo zjištěno, že v nejsevernějších oblastech aukštaitštiny, kde se přízvuk nejvíce stahuje a koncovky se redukují, se instrumentál jednotného čísla bez předložky so téměř neužívá, zatímco instrumentál množného čísla se užívá s předložkou i bez ní, protože se v paradigmatu množného čísla netvoří homonymní pády. Početní poměr případů užití předložky so je v Pašvitinys 19: 16: 28, v Linkuvě 16: 17: 22, v Pasvalys 9: 8: 13, v Siesikiai 11: 14: 17, v Joniškis 25: 29, v Pakapė 16: 21, v Šiauliai 12: 17. Např.: atjó·je so_var’kòl’, atvaž’āvo so_auto.bos, sen’aū· ā·rdavam t’òk so_var’k’l’es’, nebeži.na kõ· dā·ra | t’òk mósuo·i | mósuo·i so_kèr’v’, mā·na babū·tes’ namē·l’s’ so_sen’ stóg. A. Baranauskas zaznamenal takové věty v Joniškis: nēs wienām žmógus nū sawēs gīndamas nudrāške weida su nāgais; nāmai daugiaus medinei su lantētems dengti…; senõbēj Jōniškes apīgarda būwa stauni prekiāwimu sù āpyneis.

Terp „mezi“. Konstrukce terp s genitivem namísto inessivu je výrazným specifickým rysem severního panevėžiškiského nářečí. Užívání a rozšíření této konstrukce bylo pojednáno¹².

V panevėžiškiském nářečí byla v textech stejného rozsahu z konce 19. století konstrukce terp s genitivem vyjadřující místo zaznamenána pouze 7krát, zatímco v řeči současné generace dokonce 32krát; srov. Linkuva 1: 4: 5, Pušalotas 1: 4: 5, Pasvalys 0: 2: 4, Siesikiai 0: 2: 1; řidší je v šiauliškiském nářečí: Joniškis 1: 4, Pakapė 1: 3, Kriukai 0: 2. Např.: v’ōšt vē·rd terp_púo·da, v’ės’ pi.neg terp_kišē·n’es’, vā·rn tū·p’ terp_mē·dže, sósį.mušē jie· terp_savēs’ po_gegužī·nes’, terp_panē·l’u mā·t’es’ e_neprāstu.

* * *

Inessiv má sklon k nahrazování předložkovými konstrukcemi nejen v severní aukštaitštině, ale i v západožemaitských nářečích¹³. Tendence k analytismu neobchází ani spisovný jazyk, v němž se inessiv v určitých případech rovněž nahrazuje předložkovými konstrukcemi; srov. inessiv typický pro lidovou slovesnost: Kalne rugelių tu nerīši a konstrukci spisovného jazyka ant s genitivem.

Od starších lidí se podařilo zaznamenat věty, v nichž se namísto předložkových konstrukcí obvyklých pro většinu mluvčích nářečí užívají pády bez předložek, např.: ka amėręko kõr važ’uo·i vės’ sudie.v atai·dava sakī’t’; tam_dvar’ dā·rba bū·dava je-go_kēt’ ešvaž’uo·dava gevē·n’t’ rigō·; jon_cāp’t’ e_esedē·je kišē·ne palovī· budam, vie·ns t’òk ešē·je kar’uo·mene | tuõj mi.re.

Je pravděpodobné, že takové příklady odrážejí dřívější stav, kdy předložkové konstrukce ještě nevytlačily odpovídající konstrukce bez předložky.

¹² Viz Laigonaitė A. cit. dílo, 32; Tumėnas S. Několik poznámek k distribuční hranici předložky terp v severním panevėžiškiském nářečí. — In: Otázky syntaxe a sémantiky/ referáty vědecké konference věnované 60. výročí založení SSSR. Šiauliai, 1982, s. 47—49.

¹³ Laigonaitė A. cit. dílo, s. 32.

174

Obecné zákonitosti

Výsledky srovnání textů severních aukštaitských nářečí, zaznamenaných v různých obdobích, potvrzují hypotézu o zákonité souvislosti mezi prosazováním předložkových konstrukcí analytického typu a morfologickými změnami způsobenými redukcí koncovek¹⁴. Vztah mezi pády a předložkovými konstrukcemi v panevėžyském nářečí určují 2 faktory: historický a geografický. Předložkové konstrukce se v současnosti užívají mnohem častěji než v textech zaznamenaných na konci XIX. století; zvláště časté jsou v řeči mladší generace tohoto nářečí. V panevėžyském nářečí je ještě výraznější úloha geografického faktoru. Pro jižní Panevėžané je typické podmíněné odsouvání přízvuku, zatímco severní Panevėžané odsouvají přízvuk všeobecně. Při postupu z jihu na sever se stupeň redukce koncovek zvyšuje. Čím dále na sever, tím více homonymních tvarů se objevuje v deklinačním paradigmatu. Aby se předešlo homonymii a rozlišily se významy, rozšiřuje se užívání předložkových konstrukcí. Počet užití předložek v nářečních textech roste stejně jako redukce koncovek při postupu z jihu na sever. Například v textu stejného rozsahu bylo zaznamenáno užití předložky į v Linkuvě 17: 12: 16, v Pušalotu 1: 11: 10, v Siesikách 3: 8: 6krát, prē v Pašvitiniu 4: 7: 11, v Pasvalysu 2: 6: 10 a v Krekenavě 1: 2: 2krát.

Panevėžané na západě sousedí se západními aukštaitskými šiauliaiškými nářečími. Šiauliaišští odsouvají přízvuk mnohem méně a koncovky redukují v menší míře. To se odráží i na syntaktické úrovni. V šiauliaišském nářečí nemá geografický faktor při prosazování předložkových konstrukcí téměř žádný význam. Rozložení předložek v jižní a severní části se téměř neliší. Například předložka ant|ont byla zaznamenána u mladší generace obyvatel Joniškisu 19krát, v Pakapė 21krát a v Šaukotu 16krát; předložka iš 17krát, 14krát a 18krát; předložka pro v Joniškisu 7krát, v Kriukách 6krát a v Šaukotu 8krát. Úloha historického faktoru při nárůstu počtu předložkových konstrukcí je však zřejmá. Například poměr počtu užití předložky pro v Joniškisu činí 2: 7, v Kriukách 1: 6 a v Šiauliai 2: 5; u předložky su pak 25: 29, 16: 21 a 12: 17; u předložky prieš 0: 4, 1: 5 a 0: 3.

Je třeba poznamenat, že předložkové konstrukce s tvary jednotného čísla jsou mnohem častější, neboť v plurálovém paradigmatu nevznikají homonymní pády, a potřeba syntaktického rozlišení je proto méně naléhavá.

ŠÍŘENÍ PŘEDLOŽKOVÝCH KONSTRUKCÍ V SEVERNÍCH AUKŠTAITSKÝCH NÁŘEČÍCH

Resumé

Tato práce popisuje ta předložková slova severních aukštaitských nářečí litevštiny, jejichž užívání a sémantika se liší od spisovného jazyka: ant|on „na“, pro|pr „skrz, kolem“, per|par „přes“, po|po „pod“, terp „mezi“, su|so „s“.

Na základě statistických údajů byla zjištěna souvislost mezi rozšířením předložkových konstrukcí analytického typu a redukcí koncovek způsobenou fonetickými procesy.

¹⁴ Tumėnas S. Linksnių ir prielinksnių konstrukcijų santykis panevėžiškių tarmėje. – Kn.: Jaunųjų filologų darbai, V., 1986, t. 2.

175

Vzájemné vztahy pádových a předložkových konstrukcí závisejí na historických a geografických faktorech.

V panevėžyském nářečí se přízvuková atrakce a redukce koncovek zesilují od jihu k severu. Stejný směr je charakteristický také pro šíření analytických předložkových konstrukcí. V severních lokalitách nářečí (Žeimelis, Pašvitinis, Linkuva aj.) se předložkové konstrukce užívají mnohem častěji než v jižních lokalitách (Raguva, Siesikai).

V západoaukštaitském šiauliaiském nářečí se přízvuková atrakce a redukce koncovek ve srovnání s panevėžyským nářečím projevují slabě. Rozdíly v rozšíření analytických konstrukcí na území nářečí (geografický faktor) jsou proto nevýrazné.

Srovnání údajů o nářečí v současné fázi jeho vývoje se záznamy z konce XIX. století však rovněž jasně ukazuje na rostoucí aktivitu analytických konstrukcí.