LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXVI (1996)

LIETUVIŲ KALBA: TYRĖJAI IR TYRIMAI

Laima GRUMADIENĖ

SOCIOLINGVISTICKÝ ASPEKT VÝZKUMU SOUČASNÉ LITOVŠTINY V BĚŽNÉ ŘEČI

1. Nový „Program výzkumu nářečí litevského jazyka a jejich interakce“. Dialektologové z Ústavu litevského jazyka a Vilniuské univerzity připravili „Program výzkumu nářečí litevského jazyka a jejich interakce“ (dále jen „Program“), jehož cílem je „zkoumat z různých hledisek jazyk obyvatel všech oblastí Litvy a jazykovou situaci jednotlivých regionů, odhalit tendence vývoje nářečí, jejich vzájemné působení a vztahy k jiným jazykům — jazykům sousedů — nebo k jejich nářečím“ (z předmluvy „Programu“).

Myšlenka takového či podobného programu se probírá už celé desetiletí (na republikovém semináři mladých lingvistů, na dialektologických seminářích pořádaných Ústavem litevského jazyka, na mezinárodních konferencích ve Vilniusu, Varšavě, Minsku a jinde; viz Grumadienė, Stundžia 1990a; 1990b). Samotný projekt a program se měnily, stejně jako složení pracovní skupiny a její vedení; skupinu opustili V. Čekmonas a B. Stundžia. Přestože nebyla přijata jednotná koncepce, byl připraven dotazník o pěti částech: „Sociolingvistika“ (V. Čekmonas a L. Grumadienė), „Fonetika“ (L. Grumadienė), „Přízvukování“ (D. Mikulėnienė a B. Stundžia), „Morfologie“ (D. Mikulėnienė a K. Morkūnas), „Lexikum“ (A. Vidugiris); přípravu práce k vydání vedl K. Morkūnas. Dvě části „Programu“ již vyšly (Lietuvių...: 1995a; 1995b). „Program“ obsahuje velké množství otázek (přes 2000), takže odpovědi nejen „doplní již shromážděné i právě shromažďované dialektologické fondy a budou využity jak při jazykovězeměpisných, tak při monografických pracích“ (z předmluvy „Programu“), ale umožní také odpovědět na otázky jiného druhu, které vyvstávají při výzkumu současné mluvené litevštiny. Princip výběru otázek v „Programu“ spočívá v předložení co nejúplnějšího spektra možných otázek, a proto lze pro každý výzkum vybrat jen některé z nich, neboť část otázek se týká některých jazykových variet, zatímco jiná část dalších. To platí zejména o oddílech „Fonetika“ a „Morfologie“: jsou zde uvedeny naprostá většina otázek souvisejících s různými subsystémy litevského jazyka (nářečími či jejich varietami), takže je samozřejmé, že některé otázky nemohou být relevantní pro všechna nářečí. Právě proto jsou otázky v oddílu „Fonetika“ rozděleny na základní a doplňující: doplňujícím otázkám je třeba věnovat pozornost pouze tehdy, pokud odpovědi na základní otázky odrážejí specifika nářečí, ukazují, že probíhá určitá změna jevu, nebo vykazují variabilitu. Oddíl „Fonetika“ úzce souvisí s „Morfologií“, protože otázky v prvním z nich mají také morfologickou povahu, tj. postavení hlásky

190

se uvádí nejen podle fonetických znaků (v přízvučné či nepřízvučné slabice, na začátku, uvnitř či na konci slova), ale také podle morfologických (o jaký slovní druh, který pád či čas jde apod.). Děje se tak kvůli usnadnění shromažďování údajů (není třeba zjistit, jak se vyslovuje právě to konkrétní slovo — stačí vědět, jak se vyslovují slova podobného typu) a s ohledem na možnost počítačového zpracování údajů. Otázky z oddílů „Fonetika“ i „Morfologie“ se výborně hodí k opakovanému výzkumu již dříve zkoumaných nářečí, protože umožňují srovnávání. V oddílech „Přízvukování“ a „Lexikum“ jsou otázky vybírány podle poněkud odlišného principu: snaží se získat odpovědi na dosud málo prozkoumané otázky, tedy na ty, jimž se v předchozích dialektologických programech věnovalo o něco méně pozornosti. I v těchto oddílech je však uvedeno množství otázek z dřívějších dotazníků, a proto lze také srovnávat, jen ne tak systematicky jako z hlediska fonetiky či morfologie. Oddíl „Sociolingvistika“ je zcela nový a je věnován především výzkumu interakce nářečí litevského jazyka a dalších jazyků. Obsahuje však samostatnou podkapitolu — „Charakteristika informátora“ — která je podle autorů důležitá pro veškerý dialektologický výzkum v současných podmínkách, kdy se v životě uživatelů tradičních nářečí odehrává tolik změn; počítá se zde také s počítačovým zpracováním údajů.

V tomto článku bych chtěla upozornit na to, že „Program“ umožňuje zabývat se nejen tradičním předmětem litevské dialektologie — jazykem starších venkovských obyvatel —, ale také dosud nezvyklými, avšak rovněž velmi důležitými předměty: přizpůsobováním se mluvčích nářečí spisovnému jazyku či některému interdialektu, vznikem regionálních interdialektů, jazykem měst a dalšími podobnými jazykovými varietami aj. Stále platí tato slova A. Pupkise (1980: 56): „... nářeční prvky pronikají do spisovného jazyka především z polonářečního jazyka těch mluvčích, kteří mají na spisovný jazyk větší vliv: spisovatelů, redaktorů, autorů různých písemností apod. V litevské lingvistice se dosud nikdo nepokusil zjistit, jakým způsobem se tyto nářeční prvky dostávají do spisovného jazyka a kteří mluvčí polonářečního jazyka na něj v tomto ohledu působí více. Tato otázka je pro jazykovou kulturu velmi důležitá: protože nářečí jsou stále významným zdrojem zdokonalování našeho spisovného jazyka, výzkum cesty nářečních prvků do spisovného jazyka by usnadnil jejich regulaci a umožnil by škole úspěšněji vyučovat spisovnému jazyku.“

2. Struktura současné mluvené litevštiny. O současné mluvené litevštině a jejích zdrojích obohacování — nářečích, argotu, žargonech a dalších jazycích — se v litevské lingvistice poprvé pojednává v již zmíněné knize A. Pupkise. Mluvený jazyk se zde dělí na spisovný mluvený jazyk, užívaný oficiálně a veřejně — v divadle, rozhlase, televizi, ve škole, na shromážděních —, a neoficiální, soukromý jazyk, užívaný například v rodině, mezi kolegy nebo při rozhovorech se známými (1980: 58). Později se objevily i další pokusy pojednat o polonářečním jazyce (Grumadienė 1992; 1993a). Při pokusech rozdělit jazyk na nářečí, polonářečí či spisovný veřejný jazyk je vhodné přihlížet k jazykovým společenstvím — skupinám lidí, které spojuje užívání stejné či podobné jazykové variety a uznávání stejných jazykových norem. Mimochodem, jazykové společenství je základním pojmem sociolingvistiky. Při bližším zkoumání

191

se ukazuje, že pouze mluvčí nářečí by mohli být spojováni s jazykovým společenstvím žijícím na určitém území; pak by však bylo nutné „nevšímat si“ jazyka značné skupiny lidí, kteří tam žijí (přistěhovalců či místních obyvatel s vyšším vzděláním apod.), protože pro společenství je charakteristický stejný či velmi podobný jazykový systém. Tentýž člověk navíc může patřit k několika jazykovým společenstvím. Proto se jazyková společenství stále častěji vymezují nejen podle společného území, ale také podle sociálních či demografických znaků: věku, vzdělání, povolání, společenského postavení či jiných. Právě otázky v oddílu „Charakteristika informátora“ pomáhají tyto skutečnosti popsat.

Kdybychom se podívali na jazyk obyvatel kteréhokoli menšího litevského městečka, určitě bychom našli mluvčí, kteří hovoří poměrně čistým nářečím, i takové, kteří mluví téměř nářečně, ale už nepoužívají (důsledně nebo s výjimkami) původní, nejdůležitější, a proto výrazné nářeční rysy; našli bychom i ty, kdo mluví téměř spisovně, pouze se svérázným nářečním přízvukem, občas vkládají nářeční slova či výrazy, a také ty, kdo už za žádných okolností nářečím nemluví, přestože je v dětství ovládali. Všechna tato na první pohled neuspořádaná jazyková vyjádření odrážejí procesy, jejichž směr a intenzitu lze určit pomocí sociolingvistických i čistě lingvistických metod.

Takové procesy probíhají jak při vzájemném působení složek různých jazykových rovin, tak při střídání prvků jedné či druhé jazykové soustavy nebo podsoustavy v průběhu řeči. Podle Gumperze (1982: 66) lidé, kteří se ocitnou v situaci, kdy jsou nuceni pokoušet se užívat nikoli svou, nýbrž cizí, byť velmi podobnou jazykovou varietu, neustále volí a kombinují pravidla dvou jazykových soustav či podsoustav. K tomu dochází i v litevském jazykovém prostředí, dokonce i v nejodlehlejší vesnici při rozhovoru se starším informátorem, když se snaží přizpůsobit „inteligentnímu“ jazyku posluchače a působit vzdělaněji; natož pak u mladších či vzdělanějších informátorů (srov.: Chambers 1992).

Při pokusu soustavněji zkoumat jazyk takzvaných „zkažených“ mluvčích nářečí, kteří hovoří polonářečně, se ukázalo, že jde o mimořádně široké spektrum. Na druhou stranu se jazyk těch, kdo mluví „nečistou“ spisovnou řečí, velmi liší. Proto lze jen stěží v současné mluvené litevštině důsledně vymezit nějaká polonářečí či jiné poměrně nejasné jazykové variety. Domnívám se, že by bylo vhodné pojednat o čtyřech jednotlivých jazykových jevech: tradičních nářečích, regionálních interdialektech, jazycích velkých litevských měst a normativním spisovném jazyce.

Tradiční nářečí jsem tak radikálně označila za jazykový jev proto, že v čisté podobě téměř neexistují: ať už mluvčí nářečí hovoří jakkoli nářečně, stále častěji do své řeči vkládají prvky jiných jazykových soustav či podsoustav, nejčastěji ze spisovného jazyka. Například východní Aukštaitové, kteří poměrně důsledně užívají un, in tam, kde je ve spisovném jazyce an, en, najednou řeknou: supranta, kanda místo očekávaného suprunta, kunda apod. Existují však i opačné procesy: při expedici do Vištytisu (okres Vilkaviškis) v roce 1995 jsme si všimli, že mladí používají více specifických koncovek západních Aukštaitů než starší lidé a mluví jako by „nářečněji“. Podobné jevy v žemaitském nářečí zaznamenali J. Pabrėža a I. Remenytė. Začíná být zřejmé, že

192

Orientace se zaměřuje na normy určitých regionálních interdialektů, například marijampolského, mažeikijského, panevėžyského, utenyského, alytuského či jiných. Takové regionální interdialekty jsou výsledkem vzájemného působení okolních nářečí a spisovného jazyka; jsou sice nejednotné, mají však vlastní systém norem.

Velká litevská města — Klaipėda, Šiauliai a samozřejmě Kaunas a Vilnius — mají svou lingvistickou tvář; jazykové normy, které se v nich užívají, se liší nejen navzájem, ale také od spisovného jazyka i regionálních interdialektů, přestože jsou oběma těmito posledními výrazně ovlivněny.

Normativní spisovný jazyk je jakýmsi konstruktem, abstrakcí; není známo, zda vůbec existuje v čisté podobě (Grumadienė 1993b). (Jak často je takový jazyk slyšet v rozhlase a televizi?).

3. Procesy probíhající při jazykové změně. Litevská nářečí se dosud jen málo zkoumají jinými metodami než lingvistickogeografickou. Aniž bychom zpochybňovali vhodnost této metody, chtěli bychom se zamyslet nad tím, jak by bylo možné využít nedávné zkušenosti dialektologů a sociolingvistů z celého světa při zkoumání současné situace litevštiny, neboť i v Litvě se objevují procesy podobné těm, které probíhají v jiných zemích (srov. Waltersas 1994). Aniž bychom se domnívali, že by se tradiční dialektologie měla proměnit v sociolingvistiku, přesto upozorňujeme na některé přednosti sociolingvistického výzkumu při objasňování osudu a užívání jazyka v dynamickém současném světě.

P. Trudgillas (1986), tyręs anglų kalbos tarnių tarpusavio ir norminės bendrinės kalbos sąveiką, mano, kad yra tirtinas vadinamasis koineizacijos ar koinė radimosi procesas — tai esąs naujų kalbos atmainų formavimasis sąveikaujant skirtingoms tos pačios kalbos atmainoms, o jo priežastis — vidinė šalies gyventojų migracija. Tiesa, koinė suprantama gana įvairiai (Siegel 1987: 186—187): vieni koinė radimąsi sieja su tarmės ar tarmių virtimu bendrine šnekamąja ar standartine kalba; kiti — su regioninių lingua franca formavimusi, atsirandančiu sąveikaujant tarmėms, bet pastarosioms savųjų funkcijų neprarandant; tretiems būtina koinė radimosi sąlyga atrodo esanti migracija — tarmių atstovams pakeitus gyvenamąją vietą ir aplinką, neišvengiamai kinta ir jų kalba — įgauna koinė bruožų ar tiesiog virsta koinė. Taigi koinė radimasis vienaip ar kitaip siejamas su miestų kalbos formavimusi. Minėtais atvejais sąveikauja vienos kalbos tarmės ar kitokios jos atmainos, kurios iš principo yra suprantamos vienos kitoms. Todėl, matyt, visose kalbose koinė radimasis turi bendrų bruožų (Kerswill 1994: 4): pradiniam etapui būdingas didelis įvairavimas individualiuoju lygmeniu pritaikant savo kalbą prie aplinkinių kalbos, sunkokai paaiškinamas diskurso ar socialinių veiksnių įtaka — kartais susidaro įspūdis, kad tokie žmonės tiesiog painioja dviejų kalbos atmainų normas. Vėlesnio koineizacijos etapo kalboje aptinkama paprastinimo reiškinių fonetikos, fonologijos ar morfologijos lygmenimis, susikuriama ”tarpinių kalbos formų”, nesančių nė vienoje iš sąveikaujančių kalbos atmainų (pavyzdžiui, trumpųjų kirčiuotų žodžio galo balsių ilginimas Vilniaus miesto kalboje).

Někdy se teorie vzniku koiné ztotožňuje s teorií substrátové interference (Thomason, Kaufman 1988: 37; Appel, Muysken 1987: 157): když určitý

193

jazykové společenství užívající určitou jazykovou varietu doplní početná skupina příchozích, kteří si místní jazyk osvojují jen částečně, a takto přizpůsobený jazyk pak někdy začíná ovlivňovat i jazyk místních obyvatel (Harris 1991: 191—212). Právě takové procesy bychom mohli hledat v jazyce měst Kaunas či Šiauliai, výrazně ovlivněném migranty z okolních nářečí. Výzkum interakce norského nářečí a městského jazyka, který provedl P. Kerswillo (1994), znovu potvrdil, že na změnu nářečí je třeba nahlížet jako na proces, jehož hybnou silou a nezbytnou podmínkou je migrace obyvatel. V takovém případě je třeba zdůraznit sociolingvistický aspekt výzkumu nářečí: jazykovou změnu podmiňují vnitřní jazykové zákonitosti, ale vyvolávají ji sociální faktory. Výzkumy vědců z různých zemí ukazují, že chceme-li porozumět mechanismu změny nářečí, je třeba zkoumat jazyk jednotlivců, protože každý mění svůj jazyk individuálně, byť existují i společné rysy (Bortoni—Ricardo 1985). Zvláště je třeba věnovat pozornost tomu, že je nezbytné mít informace nejen o věku, vzdělání, povolání, pohlaví atd. informantů, ale také o jejich životních osudech — kde a kdy, za jakých okolností mohly vzniknout podmínky, které je nutily měnit obvyklé jazykové normy (změnilo se místo bydliště či povaha práce, postoj okolí apod.). Tato okolnost přímo nutí studovat současně všechny jazykové variety, které se vzájemně ovlivňují; jazyk jednotlivce je tedy třeba zkoumat v sociálním kontextu. Takovým kontextem je jazykové společenství. V prostředí litevštiny existují různé druhy jazykových společenství, která mohou jazykovou změnu nasměrovat tím či oním směrem.

Při zkoumání jazyka starších venkovských obyvatel není pojem stylu důležitý, to však nelze říci o jazyce mladších, zejména vzdělaných lidí; proto je třeba přihlížet i k možné změně stylu v závislosti na komunikační situaci, vztazích mezi účastníky rozhovoru apod. (Dressler, Wodak 1982).

Kalbos bendrijose esama kodų perjunginėjimo apraiškų (Dorian 1982): kai į sakinį ar pasakymą įterpiama kitos sistemos (nebūtinai kitos kalbos) ar posistemės lyčių. Šis reiškinys dažniausiai būna susijęs su pokalbio tema ir pašnekovų socialiniais vaidmenimis: šnekėdami apie vietos gyvenimo aktualijas, pateikėjai vartoja daugiau vietos kalbai būdingų lyčių, o ėmę kalbėti apie tolimus, nekasdieni(us) dalykus, keičia arba kaitalioja ir kalbos pobūdį — vartoja daugiau bendrinės kalbos ar panašios į ją lyčių. Pavyzdžiui, net ir pateikdami tautosaką, dainą ar pasaką, tarmės atstovai neretai stengiasi prikaišioti kaip galima daugiau bendrinės kalbos formų, nes jaučiasi atlieką tą kūrinį viešai, tarsi scenoje. Čia pat, atokvėpio minutėmis, bendrinės kalbos lyčių paprastai pasitaiko daug mažiau, nes kalbai nebeskiriama tiek dėmesio, ne ji tampa svarbiausia.

V nářečích na periferii a v oblastech sousedících s areály, kde se mluví jinými jazyky, se objevují také projevy pidžinizace (Mühlhäusler 1986) — splývání dvou jazyků. Jde o jev zcela jiné povahy, při němž je vědomý vliv na jazyk velmi malý. Například určitou míru pidžinizace lze pozorovat v jazyce mluvčích těchto periferních nářečí, kteří začínají skloňovat mnohá slova jak z mateřského, tak i z jiného jazyka, který dobře ovládají a často užívají, podle téhož vzoru — podstatná jména obou jazyků získávají rod jazyka, který má v jazykovém systému vzájemně působících jazyků silnější postavení, apod. To vše lze

194

zkoumat nejen jako nesouvislá jazyková fakta, ale také hledat příčiny jejich vzniku a zákonitosti jejich užívání.

Nesmíme přehlížet výpůjčky. Jde o slova či idiomy z jiného jazyka, většinou zvenčí přizpůsobené systému vlastního jazyka, jejichž užívání do značné míry ovlivňuje také situace, téma a status partnera v rozhovoru, nejen lingvisticky podmíněné okolnosti. Ačkoli se výpůjčky někdy na první pohled podobají střídání kódů, neměli bychom je ztotožňovat. V litevské lingvistice dosud převládal negativní postoj k zaznamenávání výpůjček v nářečích — svědčí o tom akademický slovník litevského jazyka: výpůjček je v něm velmi málo, tím však také zůstává neukázáno, jak se v nářečích skutečně pojmenovávaly některé pojmy či jevy a činnosti — litevština se tím nestává ani čistší, ani znečištěnější, pouze se uvádí méně informací. Zřejmě by stálo za to tuto mezeru alespoň nyní zaplnit, je však třeba zohlednit skutečné výpůjčky (jediná užívaná slova, která nemají náhradu) i slova z jiných jazyků či z jiné variety téhož jazyka, která vznikla v procesu střídání kódů — okazionalismy.

Bylo by opravdu zajímavé odpovědět na otázku, kterou položil W. Labov: proč ke strukturálním změnám dochází právě v daném jazyce a právě v dané době, a nikoli v jiných strukturálně podobných jazycích nebo v témže jazyce, avšak v jiné době (Weinreich, Labov, Herzog 1968). Proto J. Milroy (1992: 24) zdůrazňuje, že je nezbytné zkoumat příčiny a okolnosti aktualizace jazykových procesů, což podle něj nelze učinit bez zohlednění samotných uživatelů jazyka a jejich životních příběhů. Co podněcuje mluvčí k tomu, aby omezovali, nebo dokonce odstraňovali rozdíly mezi svým jazykem a jazykem svého okolí, tj. aktualizovali jazykové změny?

P. Trudgillas (1986: 98—102) yra pastebėjęs, kad besistengiantys pritaikyti savo kalbą prie kitos kalbos atmainos arba vengia kai kurių ryškių skirtumų, tiesiog „apeina aštrius kampus”, arba atsisako jų laipsniškai — iš pradžių ryškesnių, vėliau vis mažiau tekrintančių į akis. Tai viena iš pagrindinių koineizacijos ypatybių. Tyrinėtojų nuolat pabrėžiama subjektyvaus vertinimo, nuostatų, vertybių skalės reikšmė: kas aplinkinių pašiepama ar net smerkiama, to pirmiausia siekiama atsikratyti (Giles, Taylor, Bourhis 1973).

Nejprve se mluvčí snaží zbavit nápadných rysů svého jazyka — rozdílných fonologických opozic či fonetických kontrastů (Trudgill 1986: 11—38), proto je třeba vzájemné působení litevských nářečí nebo nářečí a spisovného jazyka popisovat především z tohoto hlediska, přičemž se vychází z otázek oddílů „Fonetiky“ a „Přízvukování“. V každém jednotlivém případě by stálo za to na základě tradičních popisů nářečí určit ty nápadné nářeční rysy a zaměřit se nejprve na ně. V dotazníku „Fonet ikos“ se rozlišují „základní“ a „vedlejší, doplňující“ otázky: není-li „základní“ otázka v konkrétním výzkumu aktuální, není třeba podrobněji zkoumat ani „doplňující“. Takový by byl postupný výzkum změn v nářečí či jiné jazykové varietě. Postupný proces je zvláště typický pro vznik koiné.

Jevy na morfologické úrovni (změny kmenů, zobecňování paradigmat, zánik či změna atematických slovesných tvarů nebo koncovek některých jmenných pádů apod.) jsou projevem zjednodušování jazyka.

195

Takové jevy se objevují i při vzniku koiné, tyto projevy v podstatě ochuzování jazyka jsou však typické pro pidžinizaci jazyka. Vzájemné působení jazykových variet však nemusí nutně vést ke zjednodušování, či dokonce ochuzování — mohou také vznikat složitější gramatické či sémantické formy; to platí zejména pro slovotvorbu a lexikální rovinu. Střídavé užívání některých jazykových prvků závisí na stylu řeči, tj. v některých případech se v jazyce vyskytují, v jiných nikoli.

4. Sociolingvistická metoda výzkumu jazyka. Otázky v uvedené části „Programu“ věnované „Sociolingvistice“ jsou formulovány tak, aby přinesly odpovědi na otázku, jaký vliv mohou mít sociální či demografické faktory na užívání jazyka. Jazyk by bylo možné sociolingvisticky zkoumat podle těchto parametrů: sociální postavení rodičů informanta, povolání samotného informanta, věk, pohlaví, vzdělání, místo (či místa), kde vzdělání získal, jazyky, v nichž se vzdělával, kdy a kam odešel či odkud přijel a kolik let strávil v zahraničí. To vše by byly takzvané objektivní sociální a demografické údaje.

V „Programu“ jsou otázky, které by pomohly získat také takzvané subjektivní údaje — zjistit postoje, hodnocení a orientace samotných informantů a lidí v jejich okolí (Trudgill 1972): například otázkou, který jazyk (či jazyková varieta) jim připadá nejkrásnější, v kterém z nich se nejlépe modlí či zpívají církevní písně, zpívá apod. Tak lze objasnit jazykovou prestiž a orientační jazykové normy. Již v roce 1972 W. Labov upozornil na to, že lidé otevřeně prohlašují jedny jazykové normy za prestižní (zpravidla kodifikované či jinak všeobecně přijímané), ve skutečnosti však poněkud skrytě, nebo dokonce aniž si to dostatečně uvědomují, „vyznávají“ jiné normy, které sice veřejně málokdo označuje za prestižní, ale staly se normami řídicími, protože jsou znakem příslušnosti k určitému jazykovému společenství (Labov 1972: 249).

Otázky „Programu“ umožňují zjistit také postoje lidí v okolí k určitému jazyku či jazykové varietě (kněze, představitelů majetných vrstev apod.), a tak se dozvědět, zda existuje určitý společenský tlak na změnu jazyka, nebo naopak na jeho zachování v co nejméně změněné podobě. P. Kerswill (1994: 52) upozorňuje, že zástupci nářečí, kteří jsou na ně více hrdí, mu zůstávají věrnější i po změně bydliště. Někdy takové chování závisí také na sociálním postavení rodiny: děti z majetných rodin si více věří a nesnaží se skrývat svůj původ. Toto pozorování je aktuální i v Litvě a příčina tohoto jevu může být i jiná: Žemaité se přece svým jazykem chlubí častěji než Aukštaité, zejména východní.

Sociolingvistický výzkum jazyka vyžaduje zkoumat také konkrétní jazyková fakta. Proto by stálo za to probrat, jak lze získat odpovědi na otázky „Programu“ v jiných oddílech než „Sociolingvistika“. Tradiční dialektologický postup spočívá v tom, že si několik lidí rozdělí několik desítek či stovek otázek z dotazníku a klade je místním obyvatelům téže lokality, obvykle starším lidem — není nutné shromáždit všechny odpovědi od jediného informanta. Jde o metodu jazykové geografie; jejím prostřednictvím lze zjistit, zda se zkoumaný jazykový rys vyskytuje v jazyce zkoumaných mluvčích, přičemž variaci není třeba, nebo téměř není třeba věnovat pozornost, ledaže by se zaznamenala do poznámek. „Ne takové“ odpovědi

196

… jsou vyřazovány, protože se hledají převládající rody a zkoumá převládající jev. Jakmile se začneme zajímat o jazykovou variabilitu, taková metodika přestává vyhovovat. Nemluvě o tom, že je nutné zkoumat jazyk jednotlivce, a tedy odpovídat i na otázky části „Sociolingvistiky“: je třeba rozhodnout, které jevy budou zkoumány důkladněji, protože shromažďovat odpovědi na všechny otázky „Programu“ od jediného informátora by trvalo nesmírně dlouho a šlo by o obtížně splnitelný úkol. Je tedy nutné vybrat několik (několik desítek, pokud je to žádoucí) jazykových jevů, jejichž užívání se vyznačuje variabilitou, nebo které jsou z jiných důvodů považovány za důležité: například zkoumat výslovnost přízvučných ie, uo v prostředí severních žemaitských nářečí; tvary jednotného čísla dativu maskulin u jmenných slovních druhů v prostředí jižních aukštaitských nářečí apod. Souhrn variability v užívání takových jevů by tvořil sociolingvistické proměnné, tj. k reprezentaci jevu by někdy bylo zapotřebí celé škály reprezentantů, především těch, kteří jsou spojeni se sociolingvistickými parametry: věkem, pohlavím, okolnostmi promluvy apod. Získaná data lze zpracovávat kvantitativními i jinými metodami — podle povahy úkolu. (Podrobněji o sociolingvistických proměnných viz Waltersas 1994: 65—66).

5. Místo závěrů. Těmito poznámkami jsme chtěli upozornit na novou „Programu výzkumu litevských nářečí a jejich interakce“ a na možnosti, které nabízí pro zkoumání v zásadě jakékoli variety současné mluvené litevštiny, nejen „čistých“ nářečí. Pokoušíme se představit některé nejnovější výzkumy interakce nářečí jiných jazyků, zejména principy výzkumu, o nichž se v těchto studiích diskutuje. Základním principem navrhovaného sociolingvistického výzkumu jazyka je zkoumat jazyk jednotlivce v kontextu jeho prostředí a co nejvíce zjišťovat o možném vlivu prostředí na to, zda jednotlivec vědomě či nevědomě svůj jazyk mění. Podstatou metody sociolingvistického výzkumu je odhalit zákonitosti jazykového chování jednotlivých osob, které jsou v určitých ohledech propojeny, a určit hlavní faktory, jež toto chování regulují; tím se určují vlastnosti jazyka fungujícího v jazykovém společenství i směry jeho změn.

LITERATŪRA

A p p e l R., M u y s k e n P. 1987: Language Contact and Bilingualism. London, Edward Arnold.

B o r t o n i-R i c a r d o S. — M. 1985: The Urbanization of Rural Dialect Speakers. Cambridge, Cambridge University Press.

C h a m b e r s J. K. 1992: Dialect Acquisition. — Language. 68/4, 673—705.

D o r i a n N. C. 1982: Defining the Speech Community to Include its Working Margins. — S. Romaine (ed.). Sociolinguistic Variation in Speech Communities. London, Edward Arnold. 25—34.

D r e s s l e r W. U., W o d a k R. 1982: Sociophonological Methods in the Study of Sociolinguistic Variation in Viennese German. — Language in Society. 11, 339—370.

G i l e s H., T a y l o r D., B o u r h i s R. 1973: Towards a Theory of Interpersonal Accommodation Through Speech: Some Canadian Data. — Language in Society. 2, 177—192.

G r u m a d i e n ė L. 1992: Bendrinė ir pisau tarmine kalba. — Gimtoji kalba. 11, 1—3.

G r u m a d i e n ė L. 1993ₐ: Pustarmių radimasis. — Lietuvių kalba: tyrėjai ir tyrimai. Jurgiui Geruliui paminėti. Konferencijos (Lietuvių kalbos institutas, 1993 10 20—22) tezės. Vilnius. 15—16.

197

Grumadienė L. 1993ᵇ: Sociolingvistinis požiūris į dabartinės bendrinės lietuvių kalbos tarties normas. — Aktualūs bendrinės tarties klausimai. Valst. lietuvių kalbos komisijos organizuoto seminaro (1993 12 13) tezės. Vilnius. 6.

Grumadienė L., Stundžia B. 1990ᵃ: Dabartinės lietuvių kalbos tyrimo programos apmatai. — Lituanistica. 3, 107—110.

Grumadienė L., Stundžia B. 1990ᵇ: Ar tesime “Lietuvių kalbos atlaso” tradicijas? — Gimtoji kalba. 5, 23—26.

Gumperz J. J. 1982: Discourse Strategies. Cambridge, Cambridge University Press.

Harris J. 1991: Conservatism Versus Substratal Transfer in Irish English. — P. Trudgill, J. Chambers (eds.). Dialects of English: Studies in Grammatical Variation. London, Longman. 191—212.

Kerswill P. 1994: Dialects Converging. Rural Speech in Urban Norway. Oxford, Clarendon Press.

Labov W. 1972: Sociolinguistic Patterns. Philadelphia, University of Pennsylvania Press.

Lietuvių... 1995ᵃ: Lietuvių kalbos tarmių ir jų sąveikos tyrimo programa. Morfologija. — Sudarė D. Mikulėnienė ir K. Morkūnas. Vilnius.

Lietuvių... 1995ᵇ: Lietuvių kalbos tarmių ir jų sąveikos tyrimo programa. Leksika. — Sudarė A. Vidugiris. Vilnius.

Milroy J. 1992: Linguistic Variation and Change. Oxford, Basil Blackwell.

Mühlhäusler P. 1986: Pidgin and Creole Linguistics. Oxford, Basil Blackwell.

Pupkis A. 1980: Kalbos kultūros pagrindai. Vilnius, ”Mokslas”.

Siegel J. 1987: Language Contact in a Plantation Environment. Cambridge, Cambridge University Press.

Thomason S., Kaufman T. 1988: Language Contact, Creolization, and Genetic Linguistics. Berkeley, Calif., University of California Press.

Trudgill P. 1972: Sex, Covert Prestige and Linguistic Change in the Urban British English of Norwich. — Language in Society, 1, 179—195.

Trudgill P. 1986: Dialects in Contact. Oxford, Basil Blackwell.

Waltersas K. 1994: Dialektologija. — Grumadienė L., Marcinkevičienė R. (sud.). Sociolingvistika ir kalbos kultūra. Straipsnių rinkinys. Vilnius, ”Gimtoji kalba”. 62—74.

Weinreich U., Labov W., Herzog M. 1968: Empirical Foundations for a Theory of Language Change. — W.P. Lehmann, Y. Malkiel (eds.). Directions for Historical Linguistics. Austin, University of Texas Press. 95—189.

SOCIOLINGUISTIC ASPECT IN INVESTIGATING THE CONTEMPORARY SPOKEN LITHUANIAN

Summary

The new ”Program of the investigation of the Lithuanian dialects and dialect contact” is compiled by the Lithuanian dialectologists (ed. K. Morkūnas). Aim of this article is to emphasize the usefulness of the sociolinguistic method in studying contemporary dialects. A lot of dialect contact studies in other countries is reviewed. The author’s conception of the contemporary spoken Lithuanian is presented. The processes of koineization, substratum interference, borrowing, code-switching, style-shifting, etc. are discussed. Centering on individual’s speech in its social context is resumed as the main sociolinguistic principle of the dialect contact investigation.

198