LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXVI (1996)

LIETUVIŲ KALBA: TYRĖJAI IR TYRIMAI

Danguolė MIKULĖNIENĖ

O AKCENTUAČNÍCH VARIANTÁCH DEKLINOVANÝCH SLOV V JIŽNÍCH AUKŠTAITSKÝCH NÁŘEČÍCH

Dosud se o akcentuačních variantách deklinovaných slov pojednává častěji z hlediska spisovného jazyka — při zvažování, která z nich je pro spisovný jazyk vhodnější. V nářečích jsou možné nejrůznější případy přízvuku, obvykle se však přiklání k přízvuku na koncovce (Būga 1961: 79; Skardžius 1935: 35—42, 144—155; 1968: 58—59, Iliič-Svityč 1963: 29—30, 41—42, 55; Girdenis 1967: 6 aj.).

Snahu mluveného jazyka o oxytonesi se pokusili zdůvodnit statisticky: podle údajů B. Stundžii (1984: 88) představují u dvouslabičných slov varianty s kořenovým a koncovým přízvukem 86% všech případů kolísání. Nejčastěji kolísají akcentní paradigmata slov se stejným kořenem a různým tónovým průběhem — první a třetí (srov. beržas 1 / beržas 3, tėvas 1 / tėvas 3), druhé a čtvrté (srov. aušra 2 / aušra 4, bala 2 / bala 4). Polovinu — 31,6% — tvoří slova, u nichž se přízvuk mění zároveň s tónovým průběhem kořene (srov. audra 1 / audra 4, kaina 1 / kaina 4) (Stundžia 1984: 87, tabulka 1).

§1. Jižní aukštaitská nářečí se vyznačují množstvím akcentních variant: obsahují značný počet slov a jejich tvarů, které mají přízvuk jinak než ve spisovném jazyce, srov. ze Zietely ir pas_t o k ū s ž m o n i s; vieni v i e n ū s mėgo; mės pastatėm itus p ė d ų s (Vidugiris 1959: 207—209), nebo z okolí Dieveniškių zaznamenané ir dar blizga k a u l a i; o kur čieį r a k t a i; pinki t v a r t a i, vienos duri˙s aj. (Lipskienė, Vidugiris 1967: 195—196).

V těchto nářečích kolísá zejména přízvuk singulárového instrumentálu a plurálového akuzativu: slova se zřetelným akutem ve třetí (někdy i první) přízvukové třídě často dostávají přízvuk na koncovku. V nářečí Dieveniškės se tak může říkat arklūis, galvàs, grūdūs (Lipskienė, Vidugiris 1967: 196), ve Švendubrė — karštų, nuogų, pėsčių; arklius, karštus (Naktinienė, Paulauskienė, Vitkauskas 1988: 8), v Punska — pėdų, pėdūs; gyvų, gyvūs; ilgų, ilgūs; šaltų, šaltūs (Grumadienė 1992: 11).

§2. Protože se akcentuační varianty obvykle zaznamenávají v nejvíce vymírajících, a proto intenzivně zkoumaných jihovýchodních příhraničních aukštaitských nářečích, bývá existence akcentových dublet často spojována s vlivem slovanských jazyků (srov. Zinkevičius 1966: 31). Jejich neustálým působením se narušuje vztah mezi tónovým průběhem nářečí a místem přízvuku v určitých slovních tvarech a dochází k tendenci morfologicky vyrovnávat akcentní paradigma — na kolonický nebo koncový typ přízvuku (srov. Grumadienė 1988: 144; 1994: 104).

148

Při rozpadu systému přízvuku nářečí hrají slovanské jazyky nepochybně roli katalyzátoru, avšak směšování přízvukových tříd nelze vždy považovat za nový jev. Uvedené varianty se vyskytují nejen ve vymírajících příhraničních nářečích, ale také na celém území jižních aukštaitských (dzūkských) a sousedních nářečí¹. A to i severně od něj — například v jižní části východoaukštaitského nářečí širvintišků, kde jsou zároveň patrné tendence ke kolonickému přízvuku (Morkūnas 1969: 117). Tedy až po zónu posunu přízvuku.

§3. Byly činěny pokusy hledat fonetické příčiny tohoto jevu: vysvětloval se horším rozlišováním tónového průběhu dlouhých samohlásek ve východních a jižních aukštaitských nářečích (Stundžia 1984: 86), sbližováním tónu cirkumflexu a akutového přízvuku (Naktinienė, Paulauskienė, Vitkauskas 1988: 8) nebo přizpůsobením cirkumflexního tónového průběhu v kmeni slova akutovému, který má dané nářečí (Grinaveckis 1991: 110—111). Přítomnost tvarů se zachovaným akutovým přízvukem — například singulárový akuzativ kárštą (trm. ká.rštu.) vedle karštù, karštùs nebo árklį (trm. á.rkl'i.) vedle arkliùs (a árklius) (Naktinienė, Paulauskienė, Vitkauskas 1988: 8) — ukazuje, že kmenový akút v jižních aukštaitských nářečích zcela nezanikl. Kromě toho je ve dvojhláskách dobře zachován fonologický protiklad tónových průběhů².

Podle názoru Z. Zinkevičiuse několik sousedních forem užívaných v téže lokalitě (a dokonce týmž informátorem — aut. p.) svědčí o nefonetické povaze akcentuačních variant, a proto je třeba je vysvětlovat především „zapomenutím starobylého přízvuku a jeho pozdějším analogickým vyrovnáním“ (Zinkevičius 1979: 91). Je tedy logické předpokládat, že „vyrovnané“ varianty, které se z hlediska synchronie považují za hyperkorektní (Grumadienė 1988: 144—148), mohou mít také historické předpoklady své existence.

§4. O jejich existenci již svědčí spisy M. Daukši, srov. u M. Daukši *daiktùs (daiktús) vedle dáiktus (dáiktus), *darbùs (darbùs) vedle dárbus (dárbus, dárbus), *pėdàs (pedás); *gardžiàs (gardžiás) vedle gárdžius (gárdžius, gárdžius), *gyvù, gyvùs (giwú, giwùs) vedle gývus (giwus), *pilnù (pilnù), stejně jako *aiškùmi, *patogùmi (aiškùmi, patogùmi) vedle aiškius, (ne)patógius (aiškius, acc. pl. patógus, nepatógus).

Je otázkou, zda jsou tato podstatná jména s přízvukem na koncovce jen prostými tiskovými chybami — plurálový akuzativní tvar *daiktùs zaznamenal P. Skardžius pětkrát (dáiktus — šestkrát), *darbùs třikrát (dárbus — rovněž třikrát). Je zcela pravděpodobné, že M. Daukšovi mohla být známa z jižních aukštai-

¹ Dokládá to materiál z rukopisného fondu Oddělení jazyka a dialektologie Ústavu litevského jazyka a z dialektologických expedic posledních let (1991 — Žasliai, Pelesė; 1992 — Valkininkai, Dieveniškės, Balbieriškis; 1993 — Leipalingis, Mielagėnai; 1994 — Dieveniškės; 1995 — Vištytis).

² Tónový průběh dlouhých samohlásek (resp. ie, uo) dosud nebyl dostatečně prozkoumán. Ačkoli se i o východních kaunaských nářečích, sousedech západních Dzūků, říká, že také „téměř nerozlišují /.../ akutový a cirkumflexní tónový průběh přízvučných dlouhých samohlásek a dvojhlásek ie, uo“ (Lietuvių 1970: 29), zdá se předčasné hovořit o jejich neutralizaci v kmeni slova (srov. Grinaveckis 1991: 118—119). Tím spíše, že jižní západní Aukštaitové rozlišují akut od cirkumflexu dokonce i v nepřízvučných slabikách (Girdenis 1973: 74—75; Zinkevičius 1983: 121—122).

149

čių tarnių arba, pasak P. Skardžiaus (1935: 40), ”tai galėjo būti ir vilniečio korektoriaus padaras”. Nors galūnėje sukirčiuotas formas (bent jau būdvardžius) P. Skardžius ir priskyręs prie korektūros riktų, tačiau jo nuomonės neparemia senųjų raštų įvardžiai, skaitvardžiai, nė patys būdvardžiai.

Že slova s přízvukem na koncovce nelze považovat ani za náhodu, ani za omyl, dokládají zájmena M. Daukši kokìs, vìs, tokìs, ~ìs: důsledně se na koncovce přízvukuje instrumentál singuláru *kokìa (kokía, kokė), *tokìa (tokía) nebo akuzativ plurálu *kokìas (kokės, kokìas, kokėjg), *tokìas (tokės) vedle tókias (tókias), *tokìas (tokìas), jakož i tókùs (tókùs); spolu s dalšími pádovými tvary dokládají, že šlo o oxytony (Skardžius 1935: 198). Zájmena baritona sousední tvary s přízvukem na koncovce neměla.

Číslovky stejně jako zájmena zřejmě rovněž zachovávaly paradigma s přízvukem na koncovce. Dokládají to tvary akuzativu plurálu v textech M. Daukši *keturìas (kieᵃ turìas, keturés), *septynìas (septinés) (Skardžius 1935: 183) a také nesklonné tvary číslovek v anonymním katechismu z roku 1605 *pirmà (pirmá), *ant(a)rà (ontárá), *trečià (Trecìá) vedle trẽčia (Trẽcia), *ketvirtà (Ketwirtá) (Zinkevicius 1975: 63).

§5. Vzhledem k malému počtu dokladů lze za relikty přízvuku na koncovce jen stěží považovat *gardžius, *gyvùs, *pilnù — tím spíše, že K. Būga má sklon vysvětlovat tvar *gardžius jako podobu z jiného nářečí (Būga 1961:77). Nepřímé doklady však existují.

Především jde o nominativ plurálu dvouslabičných mužských adjektiv s akútem baltì (< *bált-ie), s přízvukem na koncovce — zcela stejně jako pirmì (< *pirm-ie) nebo kokì (< *kák-ie) — a nominativ singuláru ženského rodu baltà (< *bált-ā) jako pirmà (< *pirm-ā) nebo kokià (< *kák-(j)ā). Před prosazením Saussurova a Fortunatovova zákona se tedy tyto tvary přízvukem — dvěma akutovými přízvuky — vůbec nelišily od instrumentálu singuláru a akuzativu plurálu, srov. báltu/baltù (< *bált-uo), báltus/baltùs (< *bált-uos) (Mikulienė 1993: 22).

V době M. Daukši již Saussurův a Fortunatovův zákon ovlivnil baritony s cirkumflexovým kořenem, srov. *drãsus (drãsus), drãsu (drãsu), ale drąsiùs (draṡiùs), *graudùs (graudùs), graudùmi (gráudumi), ale graudžià (i.sg. graudžiá), *sunkùs (súkus), sunkù (súku), ale sunkìus (sùkius) (Skardžius 1935: 143–144). Co tedy považovat za stopu kořenového přízvuku, ne-li *sveikì (ſweikì), sveikùs (ſweikùs) vedle sveikà (ſweiká), sveikàs (ſweikás), sveikù (i.sg. [weikù) (Skardžius 1935: 151)?

Za relikty baritónového přízvuku je zřejmě třeba považovat také adjektiva středního rodu, srov. *drãsu, *sunkù, *teísu (téis[u), *vãrgu (wãrgu) vedle podstatně vzácnějšího tvaru vargù (wargù) (Skardžius 1935: 143–144). Stejný přízvukový vzorec — bjaũru (biaũru), daílu, graũdu, patógu, sunkù (ſunkù) — se užívá ve slovníku F. Kuršaitise (Kurschat 1883).

Lze tedy předpokládat, že dvouslabičná adjektiva měla, stejně jako zájmena či číslovky, dvě přízvuková paradigmata — kořenové a koncovkové.

§6. Katechismus z roku 1605 se nezmiňuje náhodou: předpokládá se, že jeho překladatel pocházel z jižní části oblasti vilenských dialektů (Zinkevicius 1968: 109 a násl., 1975:

150

4). Svými akcentačními zvláštnostmi se jazyk anonymního katechismu blíží spisům M. Daukši, a proto je třeba uznat — buď do nich výrazně zasáhl zmíněný „vilniuský korektor“ (srov. také tvrzení K. Būgy (1961: 77): „Daukšova postila je překladem několika lidí“), nebo — přízvukování nářečí překladatele katechismu se tehdy příliš neodchylovalo od nářečí rodného kraje M. Daukši. Všechny akcentační varianty nalezené ve starých písemných památkách se totiž dodnes zachovaly v jižní aukštaitské oblasti.

Především jde o zájmena s koncovým přízvukem, užívaná všeobecně. V různých variantách — tokìs, ~ìà; tokiàs, ~ià; tokỹs, ~ià (vedle tókis, ~ia nebo tókias, ~ia) a kokìs, ~ià; kokiàs, ~ià; kokỹs, ~ià (vedle kókis, ~ia nebo kókias, ~ia) — byla zaznamenána v okolí Gervėčů (Kardelytė 1975: 69), Lazūnů (Vidugiris 1959:208; Petrauskas, Vidugiris 1985: 124, 268; 1987: 5, 6 a násl.), Zietely (Vidugiris 1959: 208, 209; 1960: 122; Zinkevičius 1966: 318), Varanava (Grinaveckienė 1994: 96, 106), Dieveniškės (Grinaveckienė 1993: 166), Druskininků (Naktinienė, Paulauskienė, Vitkauskas 1988: 161, 410), Punska (Mikalonienė, Morkūnas 1988) a jinde.

Za druhé — v jižních aukštaitských nářečích se rozšířily tvary středního rodu, které si dodnes zachovaly přízvuk na kmeni, — přídavná jména typu sunkù (Vidugiris 1959: 206; Kardelytė 1975:54; Petrauskas, Vidugiris 1985: 250; 1987: 26, 31 a násl.; Naktinienė, Paulauskienė, Vitkauskas 1988: 357). Protože dokonce i v oblasti kapsů a zanavyků se přízvukují dvojím způsobem (na kmeni i na koncovce) — například baĩsù, baĩgù, bjáurù, graũdù, nýkù, skaũdù, svárbù, sunkù... (Senkus 1960: 142), — lze tvrdit, že varianta s koncovým přízvukem sunkù je novější.

Za třetí — číslovky z lazūnského nářečí vienù, vienùs; aštuonìas (vedle aštuóni), septynìas (vedle septýnis) (Petrauskas, Vidugiris 1987: 10, 19, 20, 33, 34, 38, 57), které potvrzují autenticitu tvarů číslovek ve spisech M. Daukši.

Z toho by tedy vyplývalo, že Dzūkijci „popletli“ přízvukování pouze u podstatných a přídavných jmen a číslovek skloňovaných jako přídavná jména?

§7. Tehdy se zdá být zcela pravděpodobné morfo(fono)logické vyrovnání koncovek (srov. Girdenis 1991): po prosazení Saussurova a Fortunatovova zákona se koncovky těchto pádů začaly přízvukovat i ve slovech s akútním kmenem. Především to platí o přídavných jménech, srov. sveĩkas: sveĩkù (<*sveĩk-úo), sveikùs (<*sveĩk-úos) a báltas: báltu/baltù (<*bált-úo), báltus/baltùs (<*bált-úos). Na jejich analogii, zcela shodnou s případem přízvukování nom. pl., srov. sveĩkì (<*sveĩk-ìe) a báltì (<*bált-ìe), — mohly mít vliv koncovky ie a uo s přízvukem na první složce, jejichž akút byl důsledkem silné pozice koncovky (Mikulėnienė 1992: 14).

K upevnění akútních koncovek pravděpodobně přispěla přítomnost homonymních flexí v jižních aukštaitských nářečích (Mikulėnienė 1993: 22), srov. instrumentály jednotného čísla přídavných jmen mužského a ženského rodu — báltu/baltù (<*bált-úo) báltu/baltù (<*bált-ú <*bált-ą(n)).

Zobecněné přízvukování akútních koncovek se mohlo rozšířit také na podstat-

151

podstatným jménům. Zvláště proto, že například u podstatného jména kmene ǒ se liší instrumentál singuláru vilkù a dativ singuláru vìlkų pouze místem přízvuku; koncovka -u je přitom typická pro jižní aukštaitské dialekty (Zinkevičius 1966: 208, mapa č. 75; Kazlauskas 1968: 148; Lietuvių 1991: 40, mapa č. 36).

§8. Tendenci přízvukovat v koncovce akūtové kořeny akuzativu plurálu podstatných jmen mohlo podmínit kolektivní plurál, který je v dzūkijských dialektech živý dodnes (Mikulėnienė 1994: 18). Formálně se shodovaly formy podstatných jmen kmene ǒ v plurálu i nomina collectiva s koncovkou -ai (Stundžia 1981: 191 nn.; 1994: 21; Ambrazas 1992: 36–37; Kortlandt 1993: 46–47). Koncově přízvukované tvary beržùs, grūdùs, kelmùs, pėdùs, tvartùs... (Vidugiris 1959: 207; Petrauskas, Vidugiris 1985: 71,90; 1987: 9, 13 nn.) lze tedy chápat jako případy vyrovnání paradigmatu (srov. beržai, grūdai, kelmai, pėdai, tvartai...).

Tuto hypotézu podporují podstatná jména pluralia tantum, která se přízvukují podle téhož vzoru; srov. akėčiàs, pavalkùs v lazūnském dialektu (Senkus 1959: 217, 222), marškiniùs, pelėnùs (Petrauskas, Vidugiris 1987: 5 nn.). V lazūnském dialektu se patrně obecně ustálilo koncové přízvukování víceslabičných podstatných jmen; srov. audeklùs, pjautuvùs, sėmenùs, vailokùs (Senkus 1959: 217, 225), avižùs, riešutùs, obuoliùs, samanàs, valgymùs, voveràs... (Petrauskas, Vidugiris 1987: 5, 7 nn.).

Je pravda, že vedle nich jsou zaznamenány i varianty s přízvukem na kořeni, například márškinius (Senkus 1959: 221), áudeklus (Petrauskas, Vidugiris 1985: 20) nebo avìžas (Petrauskas, Vidugiris 1987: 42); ty neumožňují bezvýhradně tvrdit, že koncové přízvukování těchto podstatných jmen bylo starší, ale tuto možnost ani nevylučují (Kazlauskas 1968: 35–36).

§9. Zobecněné koncové přízvukování plurálu mohlo působit také na singulárové formy s přízvukem na kmeni, které se zachovaly. V jejich kořeni či sufixu se pak jako odraz tohoto vlivu objevuje cirkumflex, obecně typický pro přízvuk posunutý z původního místa (Zinkevičius 1966: 40–41); srov. krėslas (3)/krėslas (4), mókslas (4), ǒras (4), žìedas (4)... (Naktinienė, Paulauskienė, Vitkauskas 1988), anebo deriváty se sufixem -ėjas, ~à — dė́jėjas, ~à (4), dengė́jas (4) mezgė́ja (4), siuvė́jas, ~à (4)... (Naktinienė, Paulauskienė, Vitkauskas 1988; viz také — Kurschat 1883).

Galbūt taip paaiškinami ir P. Skardžiaus (1935: 40) minėtieji tarminiai variantai — daiktas, veidas, žiedas. Plg.:

sing. dáiktas: plur. dáiktai: kol. plur. daiktaĩ → sing. daĩktas daiktùs

Pokládáme-li cirkumflexní přízvuk těchto singulárových forem za sekundární, připouštíme možnost cirkumflexní metatonie. Nezměněná intonace kořene některých slov v dialektech (např. káulas, šáukštas ar tvártas) však ukazuje, že tento proces nebyl ve všech případech dokončen; srov.:

sing. káulas: plur. káulai: kol. plur. kaulaĩ → sing.... kaulùs

§10. Uvedené přízvukové varianty si v hovorovém jazyce neustále konkurují, a proto je někdy pro lingvisty obtížné určit akcentuální pa-

152

paradigma: tvary jednotného čísla mohou vykazovat baritónní přízvuk, tvary množného čísla pohyblivý přízvuk, srov. nářečí Lazūnai tvārtas (1): tvārti, tvārtan (Senkus 1959: 216—217) a tvartai (3): tvartóp, tvartai (Petrauskas, Vidugiris 1985: 273). Někdy se pohyblivá paradigma s akútní kořennou slabikou zaznamenává s výjimkou, srov. kaulai (3): akuz. sg. kaũlų, kaulai, ale kaulùs: Ānas kaulùs palāužė džirbdamõs (Petrauskas, Vidugiris 1985: 112).

V jižních aukštaitských nářečích je tedy zobecněná „silná“ pozice koncovky instrumentálu jednotného čísla a akuzativu množného čísla z diachronního hlediska určena nikoli tolik fonetickými, jako spíše morfologickými okolnostmi. Proto vztah mezi přízvukovou intonací kořene a místem přízvuku, který v důsledku vlivu paradigmatu kolísá v určitých tvarech dvojslabičného slova, nemůže být považován za nejdůležitější a jediný ukazatel akcentového paradigmatu.

LITERATURA A PRAMENY

A m b r a z a s S. 1992: On the development of nomina collectiva in the Baltic languages. — Linguistica Baltica 1, 35—48.

B ū g a K. 1961: Lietuvių kalbos žodynas. — Būga K., Rinktiniai raštai 3, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 9—483.

G i r d e n i s A. 1967: Kodėl įsigali ”galūninis” vardažodžio kirčiavimas. — Mokslinė aukšt. m-klų dėstytojų konferencija lietuvių kalbos klausimais. Programa ir pranešimų tezės. VU, Vilnius, 6.

G i r d e n i s A. 1973: Zapadnolitovskije i drevneprusskije slogovyje akcenty. — Baltijskije jazyki i ich vzaimosvjazi so slavjanskimi, finougorskimi i germanskimi jazykami. Tezisy dokladov naučnoj konferencii, posvjaščennoj 100-letiju so dnja roždenija akad. Ja. Endzelina, Riga, 71—75.

G i r d e n i s A. 1991: Žodžio galo priegaidžių kilmė ir raida lietuvių kalboje. — VI tarptautinis baltistų kongresas, 1991 m. spalio 2—4 d. Pranešimų tezės, Vilnius, 33—34.

G r i n a v e c k i e n ė E. 1993: Šaltinių šnektos tekstai. — Periferinės lietuvių kalbos tarmės (Lietuvių kalbotyros klausimai 30), 134—180.

G r i n a v e c k i e n ė E. 1994: Lietuvių tarmių tekstai 1. Balatna (Varanavas), Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

G r i n a v e c k i s V. 1991: Apie vakarų dzūkų tarmės kirčiavimą. — Grinaveckis V., Lietuvių kalbos tarmių kirčiavimo klausimai. VPI, Vilnius, 110—119.

G r u m a d i e n ė L. 1988: Sociolingvistinis vilniečių lietuvių kalbos tyrimas: konsonantizmas ir akcentuacija. — Lietuvių kalba ir bilingvizmas (Lietuvių kalbotyros klausimai 27), 132—149.

G r u m a d i e n ė L. 1992: Kirčiuočių mišimas Punsko jaunimo kalboje. — Lietuvių kalbos tarmės ir jų tyrinėjimai. Praeitis ir dabartis. Antanui Saliui (1902 07 21—1972) paminėti. Konferencijos pranešimų tezės. 1992 m. lapkričio 5—6 d., Vilnius, 11.

G r u m a d i e n ė L. 1994: Keletas naujesnių Punsko šnektos linksniavimo ir kirčiavimo ypatybių. — Lietuvių kalbos tarmės ir jų tyrinėjimai (Lietuvių kalbotyros klausimai 34), 97—106.

I l l i č - S v i t y č V. M. 1963: Imennaja akcentuacija v baltijskom i slavjanskom, Moskva: Nauka.

K a r d e l y t ė J. 1975: Gervėčių tarmė (fonetika ir morfologija), Vilnius: Mintis.

K a z l a u s k a s J. 1968: Lietuvių kalbos istorinė gramatika, Vilnius: Mintis.

K o r t l a n d t F. 1993: Taková chladná rána. — Baltistica 28(1), 45—48.

K u r s c h a t F. 1883: Wörterbuch der Litauischen Sprache, Halle.

Lietuvių 1970: Lietuvių kalbos tarmės. Chrestomatija, Vilnius: Mintis.

Lietuvių 1991: Lietuvių kalbos atlasas 3, Morfologija, Vilnius: Mokslas.

153

L i p s k i e n ė J., V i d u g i r i s A. 1967: Nářečí Dieveniškės. — Lietuvių kalbos gramatinė sandara (Lietuvių kalbos kultūros klausimai 9), 183—222.

M i k a l o n i e n ė B., M o r k ū n a s K. 1988: Punsko valsč. Kreivėnų k. tarminiai tekstai. (Rankraštis saugomas Lietuvos kalbos instituto Kalbos istorijos ir dialektologijos skyriuje. Reg. Nr. 63).

M i k u l ė n i e n ė D. 1992: Priegaidžių raidos klausimu. — Jono Kazlausko diena: istorinės gramatikos dalykai. Konferencijos programa ir tezės, Vilnius, 13—14.

M i k u l ė n i e n ė D. 1993: Dėl pietų aukštaičių ir rytų aukštaičių vilniškių akcentinių paradigmų mišimo. — Lietuvių kalba: tyrėjai ir tyrimai. Jurgui Geruliui (1883 08 13— apie 1945) paminėti. Konferencijos pranešimų tezės, Vilnius, 21—22.

M i k u l ė n i e n ė D. 1994: Dėl ō-kamienių daiktavardžių raidos. — Lietuvių kalba: tyrėjai ir tyrimai. Pranui Skardžiui (1899 03 26—1975 12 18) paminėti. Konferencijos pranešimų tezės. Vilnius, 17—18.

M o r k ū n a s K. 1969: Rytų aukštaičių pietinės tarmės morfologija. — Lietuvių kalbos gramatikos tyrinėjimai (Lietuvių kalbotyros klausimai 11), 107—146.

N a k t i n i e n ė G., P a u l a u s k i e n ė A., V i t k a u s k a s V. 1988: Slovník druskininského nářečí, Vilnius: Mokslas.

P e t r a u s k a s J., V i d u g i r i s A. 1985: Slovník nářečí Lazūnai, Vilnius: Mokslas.

P e t r a u s k a s J., V i d u g i r i s A. 1987: Texty z nářečí Lazūnai, Vilnius: Mokslas.

S e n k u s J. 1959: Lazūnų tarmės tekstai. — Lietuvių kalbotyros klausimai 2, 215—230.

S e n k u s J. 1960: Kapsų-zanavykų tarmių būdvardžio ir skaitvardžio kait ybos bruožai. — Lietuvių kalbotyros klausimai 3, 133—159.

S k a r d ž i u s P. 1935: Daukšova akcentologie, Kaunas.

S k a r d ž i u s P. 1968: Přízvukování litevského jazyka, Čikaga.

S t u n d ž i a B. 1984: Lietuvių kalbos dviskiemenių daiktavardžių kirčiavimo variantai. — Kalbotyra 35(1), 86—92.

S t u n d ž i a B. 1981: Daugiskaitiniai asmenvardiniai oikonimai ir jų reikšmė linksniavimo bei kirčiavimo sistemų rekonstrukcijai. — Lietuvių onomastikos tyrinėjimai (Lietuvių kalbotyros klausimai 21), 185—198.

S t u n d ž i a B. 1994: Daiktavardžio kamienų bei giminių variantai baltų kalbose (ide. ir bendroji baltų bei slavų kalbų leksika). — Baltistica 27(2), 13—30.

V i d u g i r i s A. 1959: Kai kurios Zietelos tarmės ypatybės. — Lietuvių kalbotyros klausimai 2, Vilnius, 195—213.

V i d u g i r i s A. 1960: Slovník zietelského nářečí. — Otázky litevské jazykovědy 3, 113—133.

Z i n k e v i č i u s Z. 1966: Litevská dialektologie, Vilnius: Mintis.

Z i n k e v i č i u s Z. 1968: O nářečí katechismu z roku 1605. — Baltistica 4(1), 109—116.

Z i n k e v i č i u s Z. 1975: Z dějin litevské akcentologie. Přízvukování katechismu z roku 1605, Vilnius.

Z i n k e v i č i u s Z. 1979: Stažení přízvuku a přízvukové paradigma. — Kalbotyra 30(1), 90—93.

Z i n k e v i č i u s Z. 1983: O vývoji přízvuku a intonací v litevštině. — Baltistica 19(2), 120—122.

154

K otázce přízvukových variant substantiv v jihovýchodoaukštaitských nářečích

Shrnutí

Poměrně velké množství přízvukových variant vykazují jihovýchodoaukštaitská nářečí. Mnohá slova a tvary se zde přízvukují jinak než ve spisovném jazyce, srov.: vienùs / vienùs, pedùs / pėdùs, kaulai / kàulai aj. Přízvuk zvláště kolísá ve tvarech instrumentálu singuláru a akuzativu plurálu.

Protože se většina přízvukových variant vyskytuje v jihovýchodoaukštaitských nářečích, tedy v pohraniční oblasti litevštiny, bývají tyto varianty často připisovány vlivu slovanských jazyků. Ačkoli je slovanský vliv zjevný, směs přízvukových paradigmat nelze vždy pokládat za nový jev.

V tomto článku je vysloven názor, že k vzniku přízvukových variant v jihovýchodoaukštaitských nářečích mohly přispět také diachronní podmínky. Srovnáme-li příslušný materiál ze starší písemné tradice (postilu a katechismus M. Daukši, anonymní katechismus z roku 1606, slovníky F. Kurschata) s pozdějšími výzkumnými údaji z aukštaitských nářečí (Lazūnai, Gervėčiai, Dieveniškės, Druskininkai, Punskas), zjistíme, že v těchto nářečích se zachovaly všechny přízvukové varianty doložené ve starší písemné tradici. Nejde tedy o nové jevy.

Je zdůrazněno několik možných příčin vzniku přízvukových variant. Za prvé je třeba uvést morfo(fono)logické vyrovnávání koncovek, srov.: sveìkas: sveikù (<*sveik-úo), sveikùs (<*sveik-úos) a báltas: báltu / baltù (<*bált-úo), báltus / baltùs (<*bált-úos). Přízvukování těchto koncovek je analogické nominativním tvarům plurálu (srov.: sveikì a baltì). K upevnění koncového přízvuku mohly přispět také homonymní flexivní koncovky; srov. v těchto nářečích totožné tvary instrumentálu maskulin a feminin v singuláru báltu / baltù a báltu / baltù a dativ singuláru maskulin o-kmenových substantiv vìlkù a instrumentál singuláru vilkù. Za třetí, přízvukování akuzativních tvarů plurálu substantiv muselo být ovlivněno dosud živými tvary Nomina Collectiva v těchto nářečích. Když se kolektiva na -ai stala součástí běžného jazykového úzu, zcela splynula s plurálem o-kmenových substantiv.

Je pravděpodobné, že koncový přízvuk plurálu mohl ovlivnit přízvuk slabiky kmene singulárových tvarů, srov.: sing. dáiktas: plur. dáiktai: nom. kol. plur. daiktai → sing. daiktas

V jihovýchodoaukštaitských nářečích tedy mohla být sjednocená „silná“ pozice koncovky instrumentálu singuláru a akuzativu plurálu z diachronního hlediska určována především morfologickými, a méně již fonetickými podmínkami.

155