LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXVI (1996)

LIETUVIŲ KALBA: TYRĖJAI IR TYRIMAI

Pietro U. DINI

O J. GERULIŲ – VYDAVATELI MAŽVYDOVÝCH DĚL (GA, MPr)

Rašydamas apie lietuvių kalbos senųjų raštų leidimą, jau A. Augstkalnis (1935: 156) pastebėjo, kad ”turim ateity saugotis praeities klaidų pakartojimo. Ir jeigu visi tylės, kaip ligšioliniai recenzentai, tai tikrai gali atsitikti”. O iš tikrųjų šitie žodžiai labai tinka ir Mažvydo tekstams bei jų leidimams: apie tai norėtųsi šiuo pranešimu atkreipti filologų lituanistų dėmesį, aptarti du Mažvydo tekstus: Giesmę šv. Ambraziejaus (toliau GA) bei Parafrazį (toliau MPr)¹.

1. Nejprve o Mažvydově Parafrazi. V sérii svých článků o jazyce spisů M. Mažvydase si Z. Zinkevičius letmo v jedné poznámce povšiml, že: „Diakritické znaménko písmene û je ve fotografickém vydání Formos krikštymo a Parafrazio z roku 1922 od J. Gerulise, jak ukazuje srovnání s dostupnými mikrofilmy, místy vytištěno nejasně nebo dokonce zcela setřeno. Zda se takové příklady vyskytují i v textu zpěvníků ve vydání Gerulise, nelze bez originálu určit“ (Zinkevičius 1978: 38, poznámka 45).

A skutečně, když například prozkoumáme text MPr uchovávaný v knihovně Uppsalské univerzity a porovnáme jej, byť jen velmi povrchně, s textem vydaným Gerulisem, bije do očí (nehledě na další drobnější jevy), že se často písmeno <u> má opravit na <û>. Přesněji řečeno lze tvrdit, že ve fotografickém vydání MPr od Gerulise se tento jev vyskytuje celkem dokonce 15krát v těchto tvarech: <u>→<û>

135, 13 je napsáno <tu>, zatímco v originále MPr je <tû>; 136, 8 je napsáno <nug>, zatímco v originále MPr je <nûg>; 137, 9 je napsáno <roċitu̇ duna>, zatímco v originále MPr je <roċitu̇ dūna>; 137, 10 je napsáno <nug>, zatímco v originále MPr je <nûg>; 139, 8 je napsáno <nug>, zatímco v originále MPr je <nûg>; 139, 18 je napsáno <duſti>, zatímco v originále MPr je <dûſti>; 140, 6 je napsáno <nug>, zatímco v originále MPr je <nûg>; 140, 8 je napsáno <Duna>, zatímco v originále MPr je <Dûna>; 140, 13 je napsáno <ku>, zatímco v originále MPr je <kû>; 410, 20 je napsáno <tu>, zatímco v originále MPr je <tû>; 142, 2 je napsáno <iſchdutas>, zatímco v originále MPr je <iſchdûtas>; 140, 4 je napsáno <Schitu>, zatímco v originále MPr je <Schitû>; 147, 1 je napsáno <duk>, zatímco v originále MPr je <dûk>; 148, 1 je napsáno <duki>, zatímco v originále MPr je <dûki>.

Jde pouze o jeden případ, možná nepříliš významný, avšak ukazuje, čeho dalšího

¹Tento příspěvek vznikl během stáže na Vilniuské univerzitě (1993 09 17–1993.10.08); financovalo ji CONSIGLIO NAZIONALE DELLE RICERCHE.

21

by bylo možné očekávat od vědeckého vydání Mažvydových spisů, aniž bychom se spokojili s Gerulisovým fotografickým přetiskem z roku 1922 (opakovaným v roce 1923).

2. V poslední době jsem „udělal tečku“ za svým dříve započatým výzkumem druhé památky litevské písemné kultury — GA M. Mažvydase, vydané roku 1549 v Královci (Dini 1984, 1986, 1987, 1989 a konečně 1993²). Při přípravě monografie a zkoumání textu, zařazeného také do Gerulisových vydání z let 1922 a 1923, jsem si povšiml některých zvláštností tohoto Mažvydova díla, o nichž se mi zdá velmi vhodné hovořit na této konferenci.

Jedním z cílů zmíněného výzkumu bylo stanovit přesnější znění textu GA. GA náhodou objevil roku 1897 polský bibliograf Z. Celichowski v knihovně v Kórniku u Poznaně a téhož roku je vydal. Je důležité poznamenat, že J. Gerulis (v letech 1922 a 1923) i všichni pozdější vydavatelé GA vycházeli z textu vydaného Celichowským v roce 1897. Po pečlivém zkoumání originálu GA a jeho srovnání s pozdějšími vydáními však mohu směle tvrdit, že fotografický text GA vydaný Gerulisem vyžaduje na některých místech opravy.

Celkem bylo nalezeno šest tvarů, které je třeba opravit a o nichž stojí za to pojednat podrobněji a bod po bodu. Tyto tvary se dělí do čtyř typů: 1) zápis chybného písmene, 2) vložení nepotřebného písmene, 3) vypuštění potřebného písmene, 4) vynechání diakritických znamének nosových samohlásek.

První typ je nejrůznorodější:

<n>→<u>: Gerulis 81,14 (srov. Celichowski 1897: 22) uvádí <panta> nom. sg., zatímco v originále je <pauta> id.;

<a>→<u>: Gerulis 88, 3 (srov. Celichowski 1897: 29) uvádí <amβia> gen. sg., zatímco v originále je <amβiu> gen. pl.;

<i>→</f>, <r>→<i>: Gerulis 91, 22 (srov. Celichowski 1897: 32) uvádí <iichgr> praep., zatímco v originále je <iſchgi> id.;

<r>→<x>: Gerulis 92, 14 (srov. Celichowski 1897: 33) uvádí <linrmay> adv., zatímco v originále je <linxmay> id.

Druhého typu je pouze jediná forma:

<з>→<,>: Gerulis 86, 2 uvádí <зmogų>, zatímco v originále je <зmo-gu,> acc. sg., srov. kontext originálu: Tu ant iſchgelbeghima prieydams зmo / gu, neſſibayſeijey mergos зiſtos kuna. Domnívám se, že při přípravě textu do tisku Celichowski, tj. první vydavatel GA (který litevštinu ovládal jen málo, nebo vůbec!), v uvedených řádcích mezi slova зmogų a neſſibayſeijey omylem vložil písmeno з, pravděpodobně jako označení čárky. Protože všichni pozdější vydavatelé GA nekriticky převzali Celichowského text, tato chyba se dochovala až do dnešní doby; na základě morfosyntaktických argumentů jsem na ni upozornil už jinde (Dini 1987), nyní ji potvrzuje studium originálu. Mimochodem, na tomto místě stojí za povšimnutí rozdíl mezi

² Tato monografie podává systematický obraz fenomenologie pramenů GA i Mažvydovy činnosti překladatele a uvádí metodu, kterou se Mažvydovy texty zkoumají. Jak známo, GA byl předán jako velikonoční dar tehdejšímu vládci ragaitského okresu, kde měl Mažvydas brzy působit jako pastor. Dílo se skládá ze tří velikonočních písní: hlavní „Tawe diewa garbinam“ a „Per tawa /chwentą priekelimā“ a „Chriſtus Diewas muſu“.

22

Mažvydova tisku z roku 1549 a tisku téhož textu z roku 1570.

U třetího typu byla rovněž nalezena pouze jedna forma:

ø→<ʃ>: Gerulis 92, 7 uvádí <ſunu>, zatímco v originále je <ſunus> nom. sg., srov. kontext originálu: Christus ſunus Diewa, Welnuwą pra / wiją, ir pati pamine, galwa ijo ſutri / ne. Protože v tomto jediném případě Gerulis nenásleduje Celichowského (srov. 1897: 33), lze se domnívat, že jde o banální tiskovou chybu, která vznikla při přetisku Celichowského textu odloupnutím barvy.

Konečně čtvrtý typ — nejbohatší na příklady. Jde o vynechání diakritického znaménka u nosovky, v průměru přibližně jednou na každé dvě strany:

<a>→<ą>: Gerulis 81, 15 (srov. Celichowski 1897; 22) uvádí <ta> pron. acc. sg. f., zatímco v originále je <tą> id.; Gerulis 82, 3 (srov. Celichowski 1897: 23) uvádí <amβinaghi> acc.sg., zatímco v originále je <amβinąghi> id.; Gerulis 85, 2 (srov. Celichowski 1897: 26) uvádí <Cӡeʃtingaghi> acc. sg., zatímco v originále je <Cӡeʃtingąghi> id.; Gerulis 90, 9 (srov. Celichowski 1987: 31) uvádí <dangu> acc. sg., zatímco v originále je <dąngu> id.; vypuštění diakritického znaménka je podezřelé také u Gerulise 83, 5.

<e>→<ę>: Gerulis 81, 12 a 81, 13 (srov. Celichowski 1897: 22) uvádí <ije> acc. sg., zatímco v originále je <įje> id.; Gerulis 83, 1 (srov. Celichowski 1897: 24) uvádí <tawęʃp> acc. sg., zatímco v originále je <tawęʃp> id.; označení nosovky je podezřelé také u Gerulise 82, 5 a 82, 6. Kromě toho také u Gerulise 86, 6 (srov. Celichowski 1897: 27).

3. Je zřejmé, že Gerulis ve svých vydáních převzal text vydaný Celichowským v roce 1897 značně nekriticky a nepřihlížel k originálu, který byl tehdy, stejně jako dnes, uložen v knihovně v Kórniku. Nechtěl bych zde mluvit o nedbalosti samotného Gerulise jako filologa (ačkoli je těžké si představit, jak mu mohl být originál GA nedostupný), ale těchto šest opravitelných forem, byť jich není mnoho, je přesto významných a zasluhují pozornost, protože znovu dokazují, že opravy mohou vyžadovat i další Mažvydova díla.

Jinými slovy, případy MPr a GA ukazují, že tato situace se týká jak Mažvydových spisů, které jako první objevil a vydal sám Gerulis, tak těch, které poprvé objevil a vydal někdo jiný než Gerulis. To vyvolává otázku, zda lze Gerulisovu edici Mažvydových spisů i nadále skutečně důvěřovat.

Gerulisova vydání Mažvydových spisů z let 1922 a 1923 mají velkou zásluhu na tom, že zpřístupnila široké čtenářské veřejnosti všechna díla zakladatele litevského písemnictví. Būga ve své recenzi Gerulisova vydání napsal: „nyní jsou Mažvydovy spisy dostupné každému, kdo o ně má zájem. Pusťme se tedy do studia Mažvydy! Mažvydas poskytuje práci nejen lingvistům, ale i dalším filologům“ (Būga 1961: 691). Jeho výzva se bohužel nesetkala s očekávaným ohlasem a, jakkoli to může znít paradoxně, tyto fotografické přetisky zdaleka nemohou povzbudit další paleografické zkoumání, protože samotné Mažvydovy spisy podle mého názoru Gerulisovským způsobem „nabalsamovaly“³.

³ Je důležité si povšimnout, jak podobnou roli sehrálo v prusistice dílo R. Trautmanna „Die altpreussischen Sprachdenkmäler“ (Göttingen, 1910).

23

Je nejvyšší čas, aby se daly do pohybu i ledy vědeckého vydávání Mažvydových spisů... Gerulisovu knihu už dnes zřejmě nelze považovat za vědecké vydání Mažvydových spisů.

LITERATŪRA

Būga K. 1961: Rinktiniai raštai 3, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

GA — Mažvydas M. Giesme S. Ambraziejaus bey S. Augustina... Karalauczuy, 1549.

MPr — Mažvydas M. Paraphrastis, permanitina poteraus malda... Karalauczuy, 1589.

Augstkalns A. 1935: Smulkūs pastebėjimai. — Archivum Philologicum 5, 149—159.

Celichowski Z. 1897: M. Mosswida Waitkuna przekład litewski pieśni Te Deum Laudamus z r. 1549, Poznań.

Dini P. U. 1984: Martynas Mažvydas e la lingua del Canto di s. Ambrogio. — Europa Orientalis 3, 17—31.

Id. 1986: Apie Mažvydo 1549 m. Te Deum vertimą. — Baltistica 22(1), 66—75.

Id. 1987: Apie Mažvydo vertimų bei šaltinių fenomenologiją I: Giesme s. Ambraziejaus bey s. Augustina. — Baltistica 23(1), 52—56.

Id. 1989: Apie Mažvydo vertimų bei šaltinių fenomenologiją II: Giesme Schwenta Dwaſſe muſſump ateik. — Kalbotyra 40(1), 11—16.

Id. 1993: L’inno di S. Ambrogio di Martynas Mažvydas. Il secondo monumento linguistico lituano. Studio filologico-linguistico del testo antico lituano (1549) e delle sue fonti latine e polacche, Roma, 1993.

Gerulis J. 1922: Mažvydas. Seniausieji lietuvių kalbos paminklai iki 1570 metams, Kaunas.

Id. 1923: Mosvid. Die ältesten litauischen Sprachdenkmälern bis zum Jahre 1570, Heidelberg.

Zinkevičius Z. 1978: M. Mažvydo raštų kalba. — Baltistica 14(1), 38—44.

24