LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXVIII (1997)

Vita PRANSKŪNAITĖ

NÁZVY KONIPASEK V LITEVSKÝCH NÁŘEČÍCH

Nejrozšířenějším názvem drobného ptáčka (Motacilla) s dlouhým, pohyblivým ocasem v litevských nářečích je kielė¹. Přímé ekvivalenty názvu kielė se vyskytují v dalších baltských jazycích, srov.: lotyš. ciėlava, prus. kylo. Etymologové spojují toto slovo s indoevropskými slovesy kořene *kēi-, která označují pohyb (Fraenkel 1962: 251; Karulis 1992: 170–171; Sabaliauskas 1990: 149; Toporov 1980: 361–365). V jiných indoevropských jazycích nejsou, zdá se, známy názvy tohoto ptáka, které by přímo odpovídaly litevskému kielė. Z hlediska sémantiky však lze litev. kielė spojovat se složenými názvy v jiných jazycích, srov.: rus. трясогузка, трясохво́стка, pol. trzęsio-gonek, něm. Bachstelze, fr. hochequeue, angl. wagtail aj., jejichž jedna složka označuje pohyb a druhá ocas. V litevských nářečích byl název konipaska s takovou stavbou zaznamenán pouze v jediné lokalitě – šytrauodėgė (Musninkai, okres Širvintos). V. Toporov při srovnávání baltského kielė s názvy v jiných indoevropských jazycích usuzuje, že i v baltských jazycích mohl existovat složený výraz s druhou složkou ve významu „ocas“, ačkoli pro rekonstrukci takové struktury nepředkládá spolehlivé doklady (Toporov 1980: 364).

Název kielės se objevuje v prvním vydání slovníku K. Sirvydase (asi z roku 1620), v rukopisném německo-litevském slovníku ze 17. století „Lexicon Lithuanicum“, ve slovníku P. Ruigyse (1747) i v dalších lexikografických pracích a publikacích z 18.–19. století (ve slovnících K. Milka, F. Kuršaitise a A. Jušky, v textech S. Daukantase).

Téměř ve všech současných litevských nářečích je rozšířena podoba názvu kielė s pevným přízvukem (1), na mnoha místech však toto slovo náleží také k paradigmatu s pohyblivým přízvukem (3) – kielė. Na mnoha místech se obě podoby užívají střídavě, přičemž jedna z nich zpravidla převládá. Například v oblasti jižních aukštaitských nářečí a ve východních kaunaských mluvených varietách má tato podoba tvar kielė, jinde kielė. Pouze poslední podoba byla zaznamenána především v oblasti všeobecného posunu přízvuku (např. v severní části pane

¹ Názvy konipaska, jejich rozšíření a užívání v litevských nářečích jsou zde popsány především na základě údajů zaznamenaných podle dotazníku „Apklausas 1“, který A. Salys sestavil v roce 1941 pro výzkum zeměpisného rozšíření slov. Tyto údaje byly shromážděny v letech 1942–1943 z mnoha míst Litvy a od roku 1972 jsou průběžně doplňovány. Využito bylo také velkého „Slovníku litevského jazyka“ (LKŽ), jeho kartotéky a dalších zdrojů.

185

vižijských nářečí, v části oblasti žemaitských nářečí) a na západním okraji kaunaských nářečí. Pouze v okrajových žemaitských mluvených varietách (Kelmė, Kuršėnai, Pagramantis, okres Tauragė, Raseiniai) se vyskytuje také podoba s pohyblivým přízvukem. K rozšíření podob kielė a kielė viz také obr. 1 a LKŽ V 748; kielė DrŽ 151; LzŽ 117.

Na jednotlivých místech v oblasti východních aukštaitských nářečí (Eriškiai, Panevėžys, Smilgiai) se užívá podoba tohoto názvu kiela (LKŽ V 748).

V nářečích se vyskytuje řada zdrobnělin od kořene kiel-: kielàitis, kieliù-kas, kiel(i)ùkė, kielùtis, kielùtis (LKŽ V 748–749), kieláikė (DrŽ 151), kieláitė (LzŽ 117). Údaje z „Apklauso 1“ jsou ještě bohatší: zaznamenáno bylo deset zdrobnělých podob kielės. Z nich se nejčastěji užívají: kielėlė (vyskytuje se téměř na celém území litevského jazyka), kielikė (východně od Šaukėnů, Užventisu a Šilalė, tj. téměř v celé oblasti raseiniškijských nářečí, v západním cípu Klaipėdské oblasti a také v okolí Jonavy a Kaunasu), kielùkė (v jižních dzūkijských mluvených varietách), kieláitė (na jihovýchodě litevského jazykového území), kielýtė (v oblasti východních aukštaitských nářečí kolem Rokiškisu, Zarasů a Molėtů). Méně časté zdrobnělé odvozeniny od kielės, které se vyskytují ve všech nářečích: kielùtė, kieliūtė, kieliūtė, kieliùkas.

Kořen názvu ptáka kielė se odráží v místních a osobních jménech z oblastí, kde se toto slovo užívá: Kieliai (vesnice v okrese Širvintos), Kielionys, Kieliškas (vesnice v okrese Prienai), Kieliškės (vesnice v okrese Kaišiadorys), Kieliškiai (vesnice v okrese Biržai), Kieliūgala (vesnice v okrese Panevėžys); Kieliškas (jezero v okrese Prienai) (Lietuvos 1963: 74; Vanagas 1970: 172); Kiela, Kielà, Kėlė, Kieláitis, Kieliaũskas, Kiẽlius (Lietuvių 1985: 988–989).

Především v žemaitských nářečích a sousedních šiauliaiských západních aukštaitských mluvených varietách (Ariogala, okres Raseiniai, Dimšiai, Lieporiai, okres Šiauliai, Stupurai, okres Joniškis), méně často v jiných mluvených varietách (např. Zapyškis, okres Kaunas), se vedle názvu kielė užívá také ledspira. V oblasti telšiaiských a šiauliaiských nářečí převládá podoba lėdspira (přízvukový typ 1), zatímco ve větší části raseiniškijské oblasti (Kelmė, Raseiniai, Varniai, okres Telšiai) ledspirà (přízvukový typ 3ᵇ); viz obr. 1 a také Vitkauskas 1976: 171. Jen tu a tam jsou známy podoby tohoto názvu s kmenem na ė: lėdspyre (1; Meškuičiai, okres Šiauliai), ledspyre (3ᵇ; Kražiai, okres Kelmė). Podobu s tímto kmenem zaznamenal A. Juška, srov.: „pták, který na jaře přiletí jako první, aby kopal do ledu, se nazývá ledspire“ (LKŽ VII 227). Na mnoha místech byla vedle základní podoby – lėdspira / ledspirà – zaznamenána také zdrobnělá (mazlivá) podoba ledspirikė, v okolí Kuršėnai pak ledspyriùkas (Vitkauskas 1976: 171).

V nářečích, pro něž je typický název lėdspira (ledspirà), je nejčastěji znám i první název tohoto ptáčka – kielė. Někteří respondenti v odpovědi na otázku v dotazníku „Apklausa 1“ uvádějí, že ledspira je druh konipaska.

Původ názvu ledspira si lidé často vysvětlují sami: konipas se po návratu z jihu rozběhne a ocasem rozbíjí led, a proto mu dříve říkali ledspira (Kaltinėnai, okres Šilalė (kartotéka LKŽ)). T. Ivanauskas o tomto ptáčkovi píše: „na jaře se spolu s čápem objevují první konipasi, často na ledu, na okrajích řek a jezer. Žemaité tedy konipaska správně nazvali ledspira, protože po jeho návratu z jihu taje le-

186

kutinis ledas“ (Ivanauskas 1964: 209). Adomynėje (Kupiškio raj.) užrašyta: mėlynoji kiela atskridus ledą išspiria, žalioji kiela žolę atneša (LKŽ kartoteka).

Protože se na jaře vrací spolu s čápem (v nářečích nazývaným také garnius), získala konipasí „pověst“ čápovy družky. Někde (Klampučiai, okres Vilkaviškis) se jí tak také říká – garnio draugė. O konipasí se říká: čáp ji na jaře přináší z jihu pod křídlem (Daukšiai, okres Marijampolė (kartotéka LKŽ)), gandro atneštoji (Dotnuva, okres Kėdainiai), konipasí přilétá s čápem: říká se, že ji čáp přináší na ocase (Eržvilkas, okres Jurbarkas (LKŽ V 748)); zakrátko přiletí čáp, na ocase přinese ledspyrėlę (kartotéka LKŽ). V Paževonys (okres Vilkaviškis) byl zaznamenán druh konipase garninė, v Jieznas (okres Prienai) – baltoji nebo busilinė. Toto srovnávání s čápem či garniem možná vzniklo nejen kvůli družnosti, ale i kvůli zbarvení.

Kromě uvedených názvů byly tu a tam zaznamenány i názvy s jinými kořeny: piemenė (Šlapaberžė, okres Kėdainiai), piemeniukas (Antalieptė, okres Zarasai), piemenukė (Alovė, okres Alytus), piemenaitė (Joniškis, okres Molėtai, Krosna, okres Lazdijai, Plutiškės, okres Marijampolė), dikā vištaitė (Dubi Čiai, okres Varėna). Na několika místech bylo zaznamenáno zylė, zylėlė, avšak zde byli nejspíš ptáci zaměněni, třebaže v Lukošaičiai (okres Šiauliai) bylo zaznamenáno zylė kieliūkė. V Butrimonys (okres Šalčininkai), Kamojys (Bělorusko), Pliupai (okres Kėdainiai), Rodūnia (Bělorusko) a Siesikai (okres Ukmergė) byl zaznamenán název slovanského původu pliška, pliška (srov.: bělorus. пліска, pol. pliszka²). Ke stejnému kořeni patří i příjmení litevského původu přejatá z jiných jazyků: Pliskà, Plyskáitis, Pliskáuskas, Pliskévičius, Pliskus, Pliškà, Pliškáitis, Pliškáuskas (Lietuvių 1985: 477–478), srov.: bělorus. Плиска, Плиско, Плискевич, pol. Pliska, Pliszka.

T. Ivanauskas píše, že se v Litvě vyskytují pouze dva druhy konipasů: baltoji neboli žiloji kielė, nazývaná také ledspira (Motacilla alba), a geltonoji kielė neboli bandkielė (Motacilla flava). Pokud bychom však věřili údajům z dotazníku „Apklausas 1“, zaznamenaným v litevských nářečích, napočítali bychom jich více než dvacet druhů. „Rozlišují se“ z nejrůznějších hledisek. Podle místa výskytu či hnízdění se rozlišují tyto druhy konipasů: kalnų, stoginė, balų, vandeninė, pievinė, arimų. Ve Vilkabaliai (okres Vilkaviškis) a Kalvarija (okres Marijampolė) bylo zaznamenáno: poskakuje po zoraných polích, proto se říká, že ji vyorává. Podle barvy se rozlišuje baltoji nebo busilinė (baltūkė), geltonoji (geltonūkė), pilkoji (pilkutė), mėlynoji (mesvóji, mėlynukė, mėlynūtė), žilojii (žilūkė, žylė, žylaitė), žebroji, sidabrinė, šėmoji, širmanoji, juodoji. Někdy druh označuje barvu konkrétní části těla nebo způsob zbarvení: geltonsnapė, raudonpilvė, geltongūžė, baltagurklė, baltabruinė, baltašiknė, geltonmarė, mėlynmarė, margóji. Z některých názvů je patrné, že konipasi mají rádi blízkost dobytka a zdržují se

² K etymologii tohoto slovanského slova viz Фасмер М. Этимологический словарь русского языка 3, Москва: 1971, 283.

187

u stád: karvākielė, bandōs kielė, bańdkielė, kumelkielikė.

O rozšíření názvů druhů konipasů v nářečích se hovoří obtížně, protože uvedené druhy byly zaznamenány na různých místech litevského jazykového území. Výjimku tvoří bandōs kielė neboli bańdkielė, známá pouze v severních žemaitských nářečích. Méně časté druhy byly zaznamenány: v Aukštadvaris (okres Panevėžys) a Šilai (okres Panevėžys) – širmoji, v Sintautai (okres Šakiai) – šėmoji, ve Vilkaviškis – sidabrinė. Nejméně názvů druhů bylo zaznamenáno v Žemaitsku. Někde se konipasi dále rozdělují na domácí a divoké: laukinė – šedý, naminė – žlutý (Virškupėnai, Papilys, okres Biržai). Ne všichni respondenti průzkumu rozlišují druhy konipasů.

Člověk konipasa neustále vídá, jak se pohybuje kolem jeho domu, chlévů a dobytka, pozoruje jeho chování a často se s ním srovnává: ko čia šokinėji, kaip kielė (nedáš pokoj) (LKŽ V 748); burcija kaip kielė prieš lietų (kartoteka LKŽ); nenulaikai uodegos kaip kielė (Kazlų Rūda). Vzhledem k malé a štíhlé postavě konipasa se o drobném, hubeném člověku říká: tai jau dideliai kielingas vyras, jei nė pūro avižų nepaneš(a) (LKŽ V 748); o člověku s hubenýma nohama – kielakojis, kielablauzdis (LKŽ V 748); o štíhlé dívce – kielarūrė (kartoteka LKŽ), a v Pilviškiai (okres Vilkaviškis) se dokonce nadává: mat jį kielės (LKŽ V 748)! Ve Vadokliai byla zaznamenána pověra, že z chování konipasa lze předpovědět neštěstí: Jeigu sutinki kur paukštį kielą, tai reikia sakyti „kiela viks, vadegėlą kvips“. Į kȧtrą šoną atkreips uodegą, iš ten lauk nelaimės (kartoteka LKŽ).

Porovnáme-li odpovědi z let 1942–43 s novějšími, zaznamenanými po roce 1972, a shrneme-li zde uvedené údaje, lze vyvodit několik závěrů. Na litevském jazykovém území jsou nejrozšířenější názvy kielė a ledspira. Respondenti „Apklauso 1“ z mnoha míst neuvedli, zda se ledspira používá jako název ptáka konipasa, nebo pouze jako označení druhu. Kvůli některým mezerám v dotaznících doplňovaných od roku 1972 je obtížné sledovat vývoj těchto dvou synonymně užívaných názvů na území téhož nářečí (z mnoha míst odpovědi vůbec nejsou). I z těchto poměrně kusých údajů je však patrné, že na celém nářečním území vytlačuje název kielė z obecného jazyka z užívání výraz ledspirą. Ledspira byla po roce 1972 zaznamenána pouze v šesti bodech: na východním a jihovýchodním okraji telšského nářečního území (Vegeriai, Raudėnai, Luokė) a v jednom bodě varnišského území přiléhajícího k této oblasti (Gintėnai). Jak však bylo uvedeno, novější údaje nejsou úplné. Z méně častých názvů stojí za zmínku varianty kořene piemen-, užívané v jižní Litvě, které však byly také téměř vytlačeny názvem kielės. V posledních letech byla piemenukė zaznamenána pouze na jediném místě – v Alovė v okrese Alytus.

LITERATURA A PRAMENY

DrŽ: Naktinienė G., Paulauskienė A., Vitkauskas V. Druskininkų tarmės žodynas, Vilnius: Mokslas, 1988.

Fraenkel E. 1962: Litauisches etymologisches Wörterbuch, Heidelberg-Göttingen: Carl Winter. Universitätsverlag.

188

Obr. 1. Názvy konipáska

Ivanauskas T. 1964: Lietuvos paukščiai 3, Vilnius: Mintis.

Karulis K. 1992: Latviešu etimoloģijas vārdnīca 1, Rīga: Avots.

Lietuvių 1985: Vanagas A., Maciejauskienė V., Razmukaitė M. Lietuvių pavardžių žodynas, Vilnius: Mokslas.

Lietuvos 1963: Lietuvos TSR upių ir ežerų vardynas, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

Lietuvos 1976: Lietuvos TSR administracinio-teritorinio suskirstymo žinynas 2, Vilnius: Mintis.

LKŽ V, VII: Slovník litevského jazyka 5, Vilnius: Nakladatelství státní politické a vědecké literatury, 1959; 7: Mintis, 1966.

LžŽ: Petrauskas J., Vidugiris A. Lazūnų tarmės žodynas, Vilnius: Mokslas, 1985.

Sabaliauskas A. 1990: Lietuvių kalbos leksika, Vilnius: Mokslas.

Toporov 1980: Топоров В. Н. Прусский язык. Словарь. И–К, Москва: Издательство „Наука“.

Vanagas A. 1970: Lietuvos TSR hidronimų daryba, Vilnius: Mintis.

Vitkauskas V. 1976: Šiaurės rytų dünininkų šnektų žodynas, Vilnius: Mokslas.

NÁZEV KONIPÁSKA (LITEVSKY KIELĖ) V LITEVSKÝCH NÁŘEČÍCH

Shrnutí

Pro ptáčka kiele (konipásek) s dlouhým pohyblivým ocasem je v litevských nářečích nejrozšířenějším označením kielė. Ve většině litevského jazykového území má toto slovo stálý přízvuk – litevsky kiélė (1). V mnoha obcích, zejména na jihovýchodě Litvy, má však toto slovo v rámci svého paradigmatu proměnlivý přízvuk, srov.: kielė.

V žemaitských nářečích a sousedních nářečích v oblasti Šiauliai se vedle litevského kielė užívají také označení litevské lėdspira/lėdspirā.

Kromě těchto označení se vyskytují také odvozeniny od jiných kořenů: odvozeniny od litevského piemen- a také označení slovanského původu: pliška, plīška.

V nářečích se pro druhy kielė vyskytuje mnoho označení, která vycházejí z barvy, respektive pestrosti opeření, z místa, kde tento pták žije, nebo kde si staví hnízdo. Srovnání odpovědí na otázky, které v letech 1942–43 shromáždil Antanas Salys a které jsou uvedeny v dotazníku „Apkla usas 1“ / „Anketa 1“, s novějšími odpověďmi zaznamenanými v roce 1972 ukazuje, že v celém nářečním území vytlačilo ostatní názvy tohoto ptáka slovo kielė, užívané ve spisovném jazyce.

189