ACTA LINGUISTICA LITHUANICA

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XLII (2000)

Rita MILIŪNAITĖ

Ústav litevského jazyka, Vilnius

NOVÉ JAZYKOVÉ JEVY: PŘIROZENÝ A UMĚLÝ VÝBĚR

Spisovný jazyk a společnost, která jej užívá, jsou spojeny dvojím druhem vztahů – takovými, které se utvářejí spontánně, a takovými, jež jsou podporovány vědomou jazykovou činností. Máme sklon více mluvit o vědomé stránce fungování spisovného jazyka (dále jen sj) – probíráme principy kodifikace, samotné normy, obecně otázky kultivace sj, zatímco spontánní stránka zůstává jakoby ve stínu. Ani neregulované užívání sj však nelze přehlížet, neboť právě v něm se krystalizují normy, „ověřuje se“ opodstatněnost doporučení jazykových odborníků a vznikají v něm především nové jevy.

Za běžných podmínek si kultivovaný sj zachovává určitou rovnováhu, tj. není narušován přirozený sklon živého jazyka k vývoji a zároveň jsou uspokojovány potřeby jazykového společenství. Můžeme se domnívat, že si náš současný spisovný jazyk takovou rovnováhu zachovává? Odvážil bych se tvrdit, že tato rovnováha je značně narušena, což jasně ukazují zvláštnosti fungování nových jevů v současném užívání sj i reakce společnosti na tyto jevy.

V učebnicích lingvistiky se objevuje názor, že jazyk se mění pozvolna, aniž si toho mluvčí vůbec všimnou: „I bez zvláštních sociologických výzkumů je jasné, že jazykové společenství se domnívá, že dnes mluví přesně tak jako včera a že současná generace mluví přesně tak, jako mluvili její rodiče“ (Karaliūnas 1997: 49). Ba co víc, tvrdí se, že „jedinec si neuvědomuje ani jazykové zákonitosti“, protože „mluvčí jazykové jevy nikdy nekritizují a každý národ je obecně spokojen s jazykem, který zdědil a užívá“ (tamtéž).

Současný stav našeho sj se i bez zvláštních výzkumů jeví zcela opačně: jazyk se nevyvíjí pozvolna, nýbrž jím někdy, zdá se, zmítá horečka revoluce. Zaprvé, jazykové společenství změny jazyka pociťuje a různými způsoby na ně reaguje, nejčastěji vyjadřováním nespokojenosti s nejhmatatelnějšími novinkami, které boří dosavadní návyky a vnášejí zmatek do každodenního užívání (například se lidé pohoršují nad přívalem nových cizích slov, původním pravopisem cizích vlastních jmen, necizími intonacemi ve veřejném úzu apod.). Zadruhé, příliš náhlé jazykové změny zvětšují odstup mezi generacemi a vrstvami jazykového společenství a někdy hrozí, že se lidé nebudou dorozumívat. Není tomu tak i dnes, kdy jazykovědci starší, ba i střední generace, které jsou požádány o radu ohledně užívání některých nových slov, musejí poprvé zjišťovat a objasňovat, co je například didžejus, draivas či singlas, tedy něco, co už mládež běžně užívá a

3

co už vrostlo do jejího jazyka. Dokonce i některá nová cizí slova, která byla cíleně sledována, vybrána a zařazena na seznamy nepřípustných výrazů, se některým zdají nahodilá a neslýchaná. Našli bychom i další příklady ukazující, že příliš prudké změny vyvolané novinkami se obracejí proti samotné společnosti: některé jazykové roviny a oblasti užívání se stávají příliš variantními a uživatelé jazyka, kteří musejí neustále hádat, kde, kdy a co zvolit (mimochodem, často také proto, aby se zavděčili „těm jazykovědcům“), začínají ztrácet důvěru v sebe i v jazyk, který by si za běžných podmínek měli osvojit ve škole a který by jim později v životě neměl působit větší potíže.

Náš spisovný jazyk tedy ne vždy dokáže bez překážek plnit své nejdůležitější funkce a vědomá jazyková činnost, třebaže je někdy navenek aktivní, přesto nedokáže vyvážit nápor spontánních procesů. Při hledání způsobů, jak rovnováhu obnovit, se podívejme zblízka na spontánní vznik nových jevů a zvláštnosti jejich fungování v úzu.

Když se podíváme na současné desetiletí, můžeme zaznamenat takové jazykové procesy, které bývaly v klidnějších dobách buď velmi nepatrné, nebo se projevovaly až v podstatně delším časovém úseku. Máme na mysli jak rozšiřování funkcí sj v různých oblastech společenského života, tak vnitřní změny samotného jazyka (srov. Rudaitienė, Vitkauskas 1998: 11–29). Například před 10–15 lety se každé nové slovo jevilo téměř jako událost, zatímco dnes se na nás denně valí dresingai, mobingai a roumingai, dypai, čipai a klipai, steperiai a steipleriai... Když listujeme beznadějně zastarávajícími slovníky, nenajdeme v nich ani taková slova, která nám už zcela zdomácněla, jako jogurtas, makiažas, reitingas, ani jejich významy (například stilistas v příručkových slovnících znamená „spisovatel píšící dobrým stylem“ a „odborník na stylistiku; korektor stylu a jazyka“, dnes však také „módní návrhář“). Na cestě do nového „Slovníku spisovného jazyka“ jsou, jak lze předpokládat, sauskelnes, žiniasklaida a řada dalších novotvarů, které se neustále objevují.

Ačkoli se obecně uznává, že „slova jsou nejproměnlivější a nejotevřenější částí jazykového systému“ (Palionis 1985: 212), nové jevy se objevují i v gramatickém systému. Změnila se dokonce i grafická podoba litevského textu: do svého jazyka jsme vpustili cizí písmena pro cizí vlastní jména a názvy, apostrof narušuje psanou celistvost slova (byť cizího). Ani intonace někdy neodolávají cizímu vlivu a ztrácejí rysy jazykového rytmu a střídání hlasu, které jsou nám vlastní.

Na všechno, co se nově objevuje, se můžeme dívat z několika hledisek: 1) zda to vzniklo na půdě našeho vlastního jazyka, nebo v důsledku vlivu jiných jazyků; 2) zda jde o nový jev, který se utvořil spontánně, nebo o výsledek vědomé jazykové činnosti; 3) zda jde o pomíjivou novinku, nebo o novinku se sklonem šířit se. U spisovného jazyka, který je vědomě upravován, kultivován a normován, vzbuzuje největší obavy samozřejmě to, co je mu cizí, a to, co vzniká spontánně; zdá se, že tyto dva rysy novinek dnes v úzu převládají. Proto odhlédneme-li od jazykových novinek, které se vědomě zavádějí a podporují (značnou část z nich tvoří terminologie různých oborů, systematicky upravovaná podle potřeby), bude nás dále zajímat, jaké jsou tyto spontánně vznikající—

4

protože vznikající novinky jsou různorodé, neboť právě jejich odlišnost by měla především určovat náš rozdílný přístup k nim.

Obecně vzbuzuje vše nové často podezřívavost, nedůvěru, nebo dokonce strach. Před několika lety se například mladá spisovatelka v jednom rozhovoru přiznala, že měla mnoho potíží s redaktorkou svého díla, která z textu škrtala vše, co nenašla schválené v jazykových normativních příručkách, a odmítala tedy i to, co bylo nové. To je ovšem už krajnost, kdy se především nechápe specifičnost uměleckého jazyka ani přirozená potřeba jazyka neustále se obnovovat, protože jazyk, který se nemění a nerozvíjí, je už jazykem umírajícím.

Takže – na které novinky se můžeme dívat klidně a před kterými bychom se měli mít na pozoru, ba se jim bránit?

Dočasné novinky a přirozený výběr

Podle četnosti užívání a rozšířenosti lze novinky podmíněně rozdělit do dvou skupin: 1) dočasné novinky a 2) nové jevy šířící se v úzu.

O osudu dočasných novinek rozhoduje přirozený výběr – ani se nerozvinou v jev, pouze splní svou funkci v určitém kontextu a zaniknou. Jde o jednorázové, situační (alespoň neaktuální pro naše každodenní užívání) výpůjčky či neologismy, takzvané okazionální útvary (Paulauskienė 1994: 53), jakož i různé nahodilé či kontextové varianty apod.

Nové, neznámé slovo se často snažíme vysvětlit, nějakým způsobem definovat, aby adresát, který se s ním setká poprvé, nezůstal v informační slepé uličce: Seznámení s vínem začalo seznámením s someljé – člověkem, který v restauraci radí hostům s výběrem vína a jeho kombinováním s jídly LR 1998 02 13. Mobingas [...] je nové a výstižné slovo, pocházející z angličtiny a znamenající „napadnout, začít někomu nadávat, spílat“. Dnes se tímto slovem označuje „psychoteror na pracovišti“ R 1998 11 04 a podobně.

K přibližnému pochopení neologismů někdy není zapotřebí ani minimální kontext (např. kultūrpelkė LR 1998 09 08, verslavyris R(Br) 1998 11 21), jindy se jejich význam objasní až po pochopení popisované situace. Například podle slova akiratis bylo vytvořeno ausiratis. Kontext je následující: rozhlasového novináře (sportovního komentátora) se někdo ptá: [...] připomeňte, jak dlouho už jste zmizel z našeho zorného pole, přesněji řečeno – ausiračio R 1997 03 10. Jiný autor potřeboval ironicky pojmenovat neexistujícího tvora – gyvatvabzdį, neboť si představu, že takový druh existuje, vnukla věta gramaticky i stylisticky zmatená: „Při provádění prací v lesích mohou být pracovníci požaháni hady a jiným jedovatým hmyzem.“ ŠA 1996 08 31. Autor neologismu může také podrobněji vysvětlit příčiny a způsob vzniku nového slova. Například M. Kontrimaitė píše ve zprávě o „Poetickém podzimu v Druskininkách ’98“:

Vlastně se poslední večer stále víc měnil v žaimu. To je můj vlastní neologismus odvozený od žemaitského slova žaimotis, – jak to jen přesně přeložit – zhruba „rozvalit se“. [...] Tak navrhuji

5

hezky a národně znějícím způsobem nazývat všechny happeningy, performance i jiné postmodernistické fluksování Dvd 1998 11 06.

Dobrým příkladem může být také dětská řeč: když se dítě učí mluvit a poznávat možnosti jazyka, vytváří si vlastní slova, která jsou srozumitelná jen v jeho nejbližším okolí, nejčastěji v rodině. Například bez zvláštního vysvětlení by asi nebylo možné porozumět slovu sijonė (nemá to nic společného se slovem sijonas). Dítě, které prostě zná sloveso sijoti, ale neví nebo zapomnělo, jak se nazývá předmět, kterým se tato činnost provádí, tedy síto, se zeptá: Mami, kam jsi dala moji sijonė, se kterou jsem v létě prosíval písek? (ze slovesa si vytvoří podstatné jméno pomocí přípony -onė, kterou zná, protože ve svém jazyce už má dėžionę a slyšel kaponę). Několik dalších dětských novotvarů: paslėpa „úkryt“, likenos „odpad, zbytky“, apvilkinys „oděv“, darborankiai „pracovní nástroje“.

Nezřídka autora při vyjadřování omezují zvláštnosti kategorie rodu podstatných jmen (srov. Paulauskienė 1994: 153–165), a proto se v případě potřeby mohou vytvářet (nebo prostřednictvím překladů přejímat) slovní tvary, které nejsou zaznamenány v normativních příručkách. Dejme tomu, že je potřeba ženský protějšek ke slovu kalvio, a tak se vytvoří kalvė (například novinářka o své práci říká: jsem kovárnou krátkých zpravodajských reportáží LA 1998 06 06). K nepraktickému, neskloňovanému mezinárodnímu slovu atašė se připojí přípona označující ženský rod: Hle, naše kulturní atašiūtė ve Švédsku. Krásná, milá dívka, provdaná za Švéda LM 1999 09 11. A zde je zdůvodnění vzniku tvaru auklis:

Mohou být muži chůvami, sekretářkami, kojkami? Ve Francii se nebojí volit si „ne-mužská“ povolání. Je pravda, že názvy povolání „asistentka ředitele“, „kosmetička“ nebo „chůva“ dosud nemají mužské protějšky, ale to nic neznamená. Mít muže-chůvu je snem nejednoho batolete. Takový „auklis“ běhá rychleji a o fotbale i autech ví víc než jeho kolegyně R(J) 1997 09 06.

Nikoho by nepřekvapilo tvrzení, že popová hvězda si vzala fotomodela, ačkoli popžvaigždė – podstatné jméno ženského rodu – zde označuje osobu mužského pohlaví, zatímco fotomodelis je naopak podstatné jméno mužského rodu, které označuje zástupkyni ženského pohlaví. Srovnejme ještě věty: Všechny modely se cítily poškozené R(J) 1994 12 10. Závidějí si supermodelky hodně? R(Br) 1995 07 01. Model S. Slaterová, propuštěná z vězení, [...] neskrývala svou radost LR 1996 10 09. Tento nesoulad v rodové shodě postřehne jazykově citlivý humoristův pohled, a pro označení mužů se ze slova žvaigždės vytvoří žvaigždinas, stejně jako z katės – katinas. A ze slova modelio se při hovoru o školačkách předvádějících módu přirozeně vytváří podoba modeliukė. Ještě několik podobných útvarů: [...] když po odchodu spustil zpěv – to je ale opravdový slavík! R(J) 1996 06 29. Ne nadarmo [...] básníci opěvují ženu, matku, strážkyni rodinného krbu, moudrou rádkyni [...] a nakonec „hromosvodku“, která zajišťuje rovnováhu psychoemocionálního stavu celé rodiny R(Br) 1995 09 09. Tak ji přitahovala vznešenost, jako by porodila nikoli matku, ale pomníčku R(J) 1996 12 21. A možná by muž tuto zkušenost nevykládal tak jako moje postava v ženském rodě LM 1997 03.

6

Dočasné novinky jsou nejčastěji výrazem individuality, a proto jich lze více najít v oblastech užívání jazyka, které jsou méně svázány kodifikovanými normami – v krásné literatuře, hovorovém jazyce i publicistice –, tedy tam, kde je třeba působivosti. Někdy se takové jednodenní novinky začnou užívat i šířeji, ale jen zřídka překročí hranice užívání v malé skupině nebo společenské vrstvě; a pokud ano, mohou zůstat jednoduše nepochopeny. Takto si čtenář novin stěžuje, že narazil na nesrozumitelné slovo vlaberizmas: „Ale to slovo jsem nenašel v žádném slovníku cizích slov ani ve filozofickém slovníku“ D 1996 07 18. Redakce musí vysvětlit, že jde o slovo označující aforismy, které vytváří známý karikaturista Vladimir Beresniov, utvořené z prvních slabik autorova jména a příjmení (D 1996 07 20).

Pokud se taková novinka stane společensky účelnou, „uchytí se“, může se šířit a stane se majetkem všeobecného úzu. Dočasné novinky by tedy samy o sobě neměly vyvolávat ani strach, ani obavy, ledaže by se začaly šířit a ukázalo se, že jsou z hlediska jazykového systému nějak vadné.

Mezistupněm v životě novinek jsou módní jazykové výrazy, záležitosti „na několik sezon“, které se ujmou jako aktuální, ale časem ustoupí alespoň z aktivního úzu. Například vedle vojenského termínu mobilizacija se v hovorovém jazyce (a v publicistice, která jej odráží) dočasně objevilo homonymum s ironickým nádechem, vytvořené ze slova mobilus, -i: telefoninė mobilizacija (ŠA 1991 02 06), jehož význam by se dal přibližně vyjádřit jako „hromadné opatřování mobilních telefonů“.

Jedním ze zajímavějších příkladů novinek tohoto druhu je častější užívání tvarů ženského rodu vedle mužského v případech, kdy samotný tvar mužského rodu může mít i zobecněný význam společný oběma rodům. Řečeno lingvistickou terminologií, u tvarů mužského rodu dochází k neutralizaci. Například když řekneme Tato poezie je přístupná každému milovníkovi poezie, slovem milovník označujeme obecně lidi obou pohlaví z určité skupiny. Autentická věta z literárněkritické stati však zní takto: Že poezie napsaná v mateřském jazyce, přístupná každému milovníkovi i každé milovnici poezie, dosáhla a dosahuje básnických výšin, dokázali a dokazují i naše básnířky a básníci [...] Dvd 1995 02 03. Je zřejmé, že užívání tvarů ženského rodu je zde nadbytečné, podporují je však feministické ideje a příklady z jiných jazyků. Zde je úryvek z recenze výstavy zahraničního autora:

Na závěr výtka kurátorům projektu, kteří tak neobratně přeložili název výstavy. Domnívám se, že sám autor ani netuší, že dílo „Nuspavlink pats“ je určeno pouze mužům, takže v kontextu dnešních zvyklostí a aktuálních společensko-politických témat je takový název strašně nekorektní. V civilizovaných zemích se už dávno všude užívají oba rody skloňovaných slov (pats / pati), zejména při tak slavnostních příležitostech LM 1997 04 12.

7

Z takového úhlu pohledu by stejně „strašně nekorektně“ měla vypadat i naše lidová slovesnost, ledaže bychom jí také dali „civilizovanou“ podobu: Co sám / sama nechceš, nedělej druhému / druhé atd. Je dobře, pokud tvary ženského rodu v textu skutečně plní rozlišovací funkci a užívají se cíleně (například v inzerátech při hledání zaměstnanců je někdy opravdu třeba ukázat, že na pohlaví uchazeče nezáleží: Firma potřebuje účetního nebo účetní); samotný tvar mužského rodu účetní by mohl vyvolávat pochybnosti, zda se na takový inzerát mohou hlásit ženy. Ale důrazně vnucované nadbytečné tvary vedou třeba k takovému inzerátu: Odpovědní muži, odpovědné ženy! Po řádném umytí rukou neodnášejme mýdlo! KD 1998 12 31. Podívejme se také, jak by vypadaly například naše právní kodexy, kdyby se v nich bez rozmyslu začal vedle tvaru mužského rodu psát i tvar ženského rodu. Takto by zněl článek 265 trestního řádu: [...] žalobce, -kyně, obžalovaný, -á, obhájce, -kyně, poškozený, -á a jeho nebo její zástupce, -kyně, jakož i civilní žalobce, -kyně, civilní žalovaný, -á a jejich zástupci, -kyně mají stejná práva předkládat důkazy [...].

Hold módě někdy vzdává i jazyk. Při hodnocení podobných jevů, které nějakou dobu přetrvávají, je třeba sledovat, zda nemají nějaký negativní dopad, i když tato móda možná brzy pomine. Například nedávno módní lambadà. Než se novináři naučili správně ji přízvukovat, móda už pominula, ale nikdo si nemůže být jistý, že se zase někdy nevrátí.

Šířící se novinky a umělá selekce

Některé novinky se z různých důvodů šíří. Právě zde bychom měli soustředit největší pozornost a zkoumat, jak se šíří, jak zapouštějí kořeny v půdě našeho jazyka, které jsou pro náš jazyk potřebné a kterých bychom se měli vzdát.

Šířící se novinky mohou nějakou dobu přetrvávat a také přirozeně nebo vynuceně (kodifikací) z užívání ustoupit (například sponso-rius a jeho odvozeniny, které dosáhly vrcholu užívání kolem let 1992–1993, po vyjádření Jazykové komise na konci roku 1993 z veřejného prostoru skutečně téměř vymizely). V jiných případech se šířící se novinky v užívání upevní a mohou přejít do jazykové struktury.

Šíření novinky dokládají především statistické údaje o užívání, tj. četnost užívání a prosazování se v různých oblastech užívání spisovného jazyka. Dalším znakem šíření je větvení z hlediska jazykového systému. Způsoby tohoto větvení závisí na jazykových vlastnostech daného jevu, především na jazykové rovině.

Lexikální novinky časem získávají řadu odvozenin, např.: pilstukas – pilstukininkas, dešrainis – dešrainininkas (příklad z reklamy: Už ses zařadil do řad dešrainininků? LR 1998 05 07). Cizí slova s sebou přinášejí slova příbuzná (kantri muzika – kantristas – kantriteka; grafiti – graferis apod.). Aby nové slovo mohlo správně fungovat, přejímá se nebo tvoří slovo se stejným kořenem podle toho, co je nejvíce potřeba: 1) název věci, 2) název činnosti, 3) název vykonavatele činnosti,

8

4) název vlastnosti věci nebo činnosti a další: hakeris – hakeriauti, paparacis – paparaciškas, -a (paparaciška nuotrauka KV 1998 09 25), serveris – serverynas, ofisas – ofisininkas – ofisinis, -ė (ofisinė pramoga R 1998 05 28). Svérázné upevnění neologismu žiniasklaida v užívání dokládají záhy vzniklé napodobeniny purvasklaida (LA 1997 12 07) – purvasklaidininkas (R 1998 06 01) atd.

Jazyk má sám o sobě určité ochranné prostředky proti větvení lexikálních cizích slov. Například ani ti, kdo užívají printerį, nezačnou printinti (Klimavičius 1997), protože existuje domácí sloveso spausdinti. Přirozená selekce je však obvykle příliš slabá na to, aby v jazyce bez vědomého zásahu zůstalo jen to, co je skutečně potřeba.

Cizí slovo není těžké postřehnout, hned je lze zavrhnout nebo se nad jeho užíváním pohoršovat, dokonce si z něj dělat legraci, pohrávat si s ním a hledat nečekané zvukové souvislosti: Zatímco tisíce lidí dupaly a pohupovaly se v rytmu country hudby, stovky shromážděných trpělivě čekaly ve frontách na toalety LR 1998 06 29.

Změny významů slov a nová frazeologie jsou z hlediska normování patrně nejtvrdší oříšky. Tyto změny se nedají snadno uchopit, protože není vždy jednoduché určit, zda jde o výsledek vývoje vlastního jazyka, nebo o posun významu pod vlivem jiných jazyků (srov. Klimavičius 1985: 197–199; Jakaitienė 1997: 5), na který bychom mohli pohlížet jako na přijatelné rozšíření či přenesení již existujícího významu, anebo zda jde o skutečně doslovný významový kalk, který nezapadá do systému významů nějakého slova či sémantické skupiny.

Například sloveso šildyti získalo nedávno v užívání význam, který není zachycen ve slovnících, ale snadno bychom jej pochopili z věty: Na koncertě před vystoupením hostující zpěvačky z Nizozemska rozehřála publikum naše známá popová skupina. Je zřejmé, že sloveso šildyti se do takového kontextu dostalo pod vlivem jiných jazyků, ale zcela oprávněně, protože takové užití má oporu v systému významů tohoto slovesa, který je nám známý.

Složitější je významová změna jiného slova – přídavného jména gyvas, -a. V užívání se šíří spojení gyva muzika (laida ar pan.), gyvai groti, která vyjadřují, že děj probíhá a je zároveň na místě předváděn i sledován – na rozdíl od děje, který už proběhl a jen se opakuje ze záznamu: „Organizátoři Eurovize se kvůli úspoře prostředků určených na soutěž rozhodli, že na koncertě bude „živě“ zpívat pouze zpěvák, zatímco veškerá ostatní hudba zazní z nahrávek R 1999 03 19. „Festival „Mládežnická estráda“ je festivalem hudby z playbacku, ale skupinám, které si velmi přejí hrát živě, se taková možnost poskytuje KV 1997 02 28. „Dobrý večer, pánové, nechtěli byste se zastavit? Dnes večer máme živou pornografii,“ – [...] oslovuje je stylový dlouhovlasý mladík LR (S) 1998 10 02. Někdy se zde užívá také přídavné jméno tikras, -a: Diskotéka se v tomto klubu koná každý den, v pátek zní skutečná hudba R 1996 10 05. Koncert skutečného zvuku z koncertního studia LNK KV 1995 10 07. Gyva muzika pro nás především znamená „náladovou, energickou, strhující“ hudbu a při střetu s tímto novým významem nás samo užívání staví před výzvu. Přečtěme si reklamu pohřebního ústavu: „Lakrima“ má tři obřadní síně. [...] V té nejdražší zní živá hudba LR 1997 10 04.

9

Cizí významy nebo celé frazeologické obraty někdy tak nenápadně proniknou do užívání, že se s nimi začne zacházet jako s vlastními. Hranice mezi vlastním a cizím tu záhy mizí, slovní spojení se přetvářejí, objevují se nové kontexty a významové odstíny a lidé si s nimi pohrávají. Tak vzniká přísloví Člověk člověku sponzorem LM 1993 11 13. Žargonový výraz zabíjet čas Jurgis Gimbėris rozšifrovává takto. Na otázku Jak zabít čas? odpovídá: Třeba i klackem – než se napřáhneš a než se trefíš… KD 1997 10 11. Po přetvoření rčení kuřata se počítají na podzim (k němu viz Petkevičienė 1995) se počítá všechno: Běhy se počítají na podzim R 1997 09 24; Krásky budeme počítat na podzim R 1997 09 18; Kuřata se počítají na podzima co gymnázia? Dlg 1998 04 17 atd.

V posledních letech se ve veřejném (!) užívání stále více rozšiřuje žargonové rčení střecha mu ujíždí. Dostává se do úst vládních představitelů (Podle předsedy Seimasu [...] „někomu už z těch zákonů proti KGB ujíždí střecha“ PB 1998 07 17; Chtěl jsem sladit dovolenou a práci. [...] Lidově řečeno, začala mi ujíždět střecha LR 1999 02 02), přetváří se na období ujíždějících střech (D 1995 10 12; LR 1998 07 20), hledají se souvislosti s doslovným významem střechy:

Za sovětské éry se na tom místě nestavělo, naopak, byla zbořena malá evangelicko-luterská modlitebna, která jako zázrakem přežila a kterou jsem po návratu ze Sibiře ještě viděl, pravda, bez střechy. Tehdy se nenašlo několik tisíc sovětských rublů na opravu její střechy, zatímco dnes si myslím, že Biržajcům snad „ujely střechy“, když si nepamatují historii svého města LA 1998 08 26.

A naopak, samotné střeše se přisuzuje význam „hlavy“, „vědomí“ (např.: „do střechy“ to pořádně praští, zvlášť v Lurdech, kam přijíždíme v noci ŠA 1998 05 16).

Podobně si přisvojili slovo hřebík pro nejdůležitější část, hlavní bod či vrchol nějaké akce, a aniž by vyslechli varování, že „ten hřebík není náš“ (Klimavičius 1992), udělají z něj osu celého článku: jeden soubor na folklorním festivalu – ohnivý hřebík, ostatní soubory – hřebíčky, a samotný vrchol slavnosti – opravdový vrchol. Hranice tedy už byla překročena: hřebík je pro autora článku náš (ŠA 1998 05 30).

Novinky pronikají do gramatického systému také nenápadněji a pomaleji. Jestliže se cizí novinka nepřizpůsobí gramatickému systému, často spolu delší či kratší dobu soupeří různé varianty. Konkurence cizích nesklonných podstatných jmen a jejich skloňovaných variant (hobi: hobis) může dobře ukázat, že samotný přirozený výběr nedokáže odfiltrovat nepraktické nesklonné podoby, když se jich objeví zvlášť mnoho. V posledních letech se začaly užívat nesklonná přejatá slova kari, kivi a další, která maří ustálenou tendenci skloňovat podobná slova, zakotvenou i v normativních příručkách. Znovu se užívají podoby brendi, bikini, žaliuzi, přestože jsou kodifikovány podoby bikinis, brendis, žaliuzės (TŽŽ: 1985).

Na druhou stranu nelze říci, že by v samotném úzu nebyl sklon ke skloňování. Uživatelé citliví k živému jazyku skloňují dokonce i slova považovaná za nesklonná želė, reziumė, spageti; z nesklonného mis vzniká misė (zveřejnila novou litevskou mis a vicemisių trojici JG 1991, Nr. 9; budete se moci [...] potěšit sbíráním litevské mise KV 1993 06 04). Skloňuje se dokonce i kazi-

10

no (které mimochodem před válkou skloňovaly noviny Lietuvos aidas: Sešlo se plné kasino Arabů 1937 10 23, cit. z LA 1997 11 14); srov. dnešní televizní mluvčí: Její syn ji prosil o dům v tom kasinu (ačkoli se pak „opraví“: v tom kasinu) LTV(P) 1994 01 18.

Ponechávat nové nesklonné podoby přirozenému výběru, tedy domnívat se, že „ukáže samo užívání“, patrně není účelné. Doporučení Jazykové komise, jak skloňovat některé takové novotvary (euro, kari), představují sice jen částečné, ale přinejmenším nějaké řešení problému (srov. Dobelienė 1997).

Přejaté jazykové jednotky mohou umožňovat další pronikání – začíná takzvaná jazyková interference, kdy se přebírají nejen samotné cizí jednotky, ale i vztahy mezi slovy (Karaliūnas 1997: 345–347). Například ustálené rysy naší větné stavby, slovosledu, ba i intonace jsou stále více ovlivňovány cizími nesklonnými či hybridními názvy – jmény firem a kolektivů, zvláště když se v textu užívají samostatně, bez vysvětlujících slov určujících rod: v Tallinnu „Kalev“ porazil „Zagreb“ LR 1997 10 23; Francouzští útočníci rozdrtili „Barcelona“ R 1997 10 18; Poté KamAZ porazil krasnodarský „Kubane“ R 1997 02 12 a mnoho dalších příkladů. Někdy je v názvu firmy litevské skloňované slovo, které však jako by blokuje následující cizí slovo a celý název se stává nesklonným: obrátil se na „Krantas Shipping“ kancelář; Staňte se „Bitė GSM“ přítelem; […] S kartou „Bitė GSM“ můžete již dnes využívat mobilní spojení v Dánsku LR 1995 11 10; pravda, později se začalo skloňovat Bitė: S „Bite GSM“ – do Česka a Itálie D 1996 12 02. Nevznikají snad kvůli podobným nesklonným názvům už i taková spojení jako: nedaleko „Širvinta“ obchodu; nad „Nijolė“ salonu (Vaskelaitė 1997: 22–23)? A není už příliš daleko ani k výroku Půjdu do „Hermis Draudimą“. Když do gramatického systému vpouštíme nějakou novinku, musíme být obzvlášť opatrní, vždyť k sesuvu hor někdy stačí, aby se pohnul jediný nepatrný kamínek.

Pro samovolné prosazení novinek je velmi příznivým faktorem čas. Čím déle v užívání funguje nekodifikovaný nový jev, tím větší může být pozdější rozpor mezi skutečnou a kodifikovanou normou, uvážíme-li, že jazykové návyky a jazykové povědomí naší společnosti nejsou takové, aby se vždy volila nejvhodnější varianta (v užívání se nejprve objeví vagnorkos, a pak se násilím začnou nahrazovat podobou vagnorėlėmis apod.).

Nové jevy se nešíří zcela chaoticky – lze v nich rozpoznat určité zákonitosti. Nesmíme však zapomínat, že ve věku informačních technologií stát či národ stále více ztrácí svou uzavřenost a může stále méně kontrolovat, co do něj přichází ze zahraničí. Lze tedy předpokládat, že samovolně se utvářejících jevů nebude ubývat. Vědomá jazyková činnost si proto vyžádá stále větší úsilí a bude stále obtížnější dosáhnout rovnováhy zmíněné na začátku.

Nejdůležitější otázka tedy zní: co ponechat samovolnému vývoji, tj. přirozenému výběru, a kde je zapotřebí výběr umělý, tj. vědomý výběr novinek. Odpověď na tuto otázku by měla záviset na tom, zda jazykoví normotvůrci dokážou rozpoznat možné důsledky prosazení té či oné novinky. Zčásti zde může pomoci takzvaný

11

princip společenské účelnosti: „neumožňuje odmítat tak rozšířené novinky, které hranice jazykového systému neničí, nýbrž rozšiřují“ (Principai 1997: 2–3). Proto se stává obzvlášť důležitým širší pohled na vývoj spisovného jazyka – jeho plánování. Uživatelům je třeba ukázat jak tendence v užívání novinek (například srov. Girčienė 1997, Kupčinskaitė 1997), tak směr vývoje jazyka, a nespokojovat se s hodnocením jednotlivých nových jevů.

Normování jazykových novinek by mělo sestávat z několika etap: 1) zaznamenání a sledování novinky a určení její souvislosti s podobnými jevy; 2) formulace problému; 3) rozhodnutí, zda jev ponechat přirozenému výběru, nebo se pokusit uměle ovlivnit jeho fungování; 4) doporučení (pokud jej nelze ihned kodifikovat), nebo jasná kladná či záporná kodifikace; 5) zavádění jazykového prostředku do užívání.

Závěrečné poznámky

Jako jeden z vývojových zákonitostí společných všem jazykům se uvádí to, že na přirozeně se rozvíjející jazyk kladou různé mimojazykové okolnosti určité požadavky a „jazyk při uspokojování těchto požadavků mění některé prvky své struktury, avšak mění je tak, jak to diktuje jeho aktuální stav a jak to umožňují vnitřní možnosti jazyka“ (Golovinas 1982: 150). Vezmeme-li v úvahu spisovný jazyk posledního desetiletí, nemohli bychom říci, že se mění přirozeně: působení jiných jazyků je velmi silné. O to větší smysl má hovořit o umělém výběru nových jevů.

Novinky se šíří jak strukturálně, tak funkčně, tj. jednak se větví v jazykovém systému, jednak rozšiřují oblasti užívání. Při hodnocení novinek musíme vycházet především z výzkumu užívání: z něj by mělo být zřejmé, kdy novinka vznikla a jaké jsou její charakteristiky užívání (četnost, rozšíření v konkrétních oblastech užívání, lexikální a gramatické prostředí apod.). Důležité je hledat souvislosti nově zaznamenaného jevu s dalšími podobnými jevy, jinými slovy, nahlížet na novinky systémově, protože právě to může pomoci předvídat důsledky prosazení dané novinky. Pak už lze zkusit odpovědět na otázku: potřebujeme tuto novinku skutečně, nepotlačí obvyklé výrazové prostředky a nepodnítí vznik dalších nežádoucích jevů?

Nový jev nelze vždy ihned zhodnotit a vydat přísná doporučení. V takových případech se novinka jakoby ponechá svému osudu, tj., jak se rádo říká, rozhodování se přenechá samotným uživatelům a pak se uvidí, co z toho vzejde. Pokud však hledíme do budoucna, měli bychom se snažit přesněji určit, co lze skutečně ponechat samovolnému vývoji a kde je nutné vědomě a cíleně zasáhnout. Uživatelé jazyka by měli být předem orientováni a varováni; novince by tedy měl být přinejmenším přibližně vytyčen směr – k jazykovým normám, nebo na smetiště jazyka, dokud nedozraje jasné rozhodnutí.

Došlo 1999 03 19

12

ŠALTINIAI

D – „Diena“

Dlg – „Dialogas“

Dvd – „Dienovidis“

JG – „Jaunimo gretos“

KD – „Kauno diena“

KV – „Kalba Vilnius“

LA – „Lietuvos aidas“

LM – „Literatūra ir menas“

LR – „Lietuvos rytas“

LR (S) – „Lietuvos ryto“ priedas „Stilius“

LTV (P) – Lietuvos televizija (Panorama)

PB – „Panevėžio balsas“

R – „Respublika“

R(Br) – „Respublikos“ priedas „Brigita“

R(J) – „Respublikos“ priedas „Julius“

ŠA – „Šiaurės Atėnai“

Skaitmenys prie pavyzdžių rodo šaltinio leidimo metus, mėnesį, dieną.

LITERATŪRA

Dobelienė R. 1997: Bendra Europos valiuta turėtų būti euras. – Lietuvos rytas, 1997 05 28.

Girčienė J. 1997: Naujosios svetimybės spaudoje. – Kalbos kultūra 69, 64–68.

Golovinas B. 1982: Kalbotyros įvadas, Vilnius: Mokslas.

Jakaitienė E. 1997: Lietuvių kalbos žodžių reikšmių kitimas. – Gimtoji kalba 7, 1–5; 8, 1–4.

Karaliūnas S. 1997: Kalba ir visuomenė, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

Klimavičius J. 1985: Semantiniai vertin iai ir motyvacijos pamokos. – Lietuvių kalbotyros klausimai 24, 197–222.

Klimavičius J. 1992: Ne mūsų ta vinis. – Gimtoji kalba 10, 29–30.

Klimavičius J. 1997: Ar visada reikia skolintis, jei yra savas. – Lietuvos rytas, 1997 10 29.

Kupčinskaitė A. 1997: Nelietuviškų kalbos elementų (demenų) vartojimo polinkiai. – Kalbos kultūra 69, 56–61.

Palionis J. 1985: Kalbos mokslo pradmenys, Vilnius: Mokslas.

Paulauskienė A. 1994: Lietuvių kalbos morfologija, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

Petkevičienė R. 1995: Ar gerai sakyti: Viščiukus skaičiuoja rudenį? – Gimtoji kalba 11, 10.

Principai 1997: Lietuvių bendrinės kalbos tvarkybos principai, kodifikacijos kriterijai ir jų taikymas / Patvirtinta Valstybinės lietuvių kalbos komisijos. – Gimtoji kalba 4, 1–3.

Rudaitienė V., Vitkauskas V. 1998: Vakarų kalbų naujieji skoliniai, Vilnius: Enciklopedija.

TŽŽ – Tarptautinių žodžių žodynas, Vilnius: Vyriausioji enciklopedijų redakcija, 1985.

Vaskelaitė R. 1997: Bankas ir kubas. 1997 m. kovo 18 d. / Recenzija. – Gimtoji kalba 4, 22–23.

13

NEW LANGUAGE PHENOMENA: NATURAL AND ARTIFICIAL SELECTION

Summary

During the last decade standard Lithuanian has been rapidly developing. This is due to several reasons. There are remarkable changes not only in the lexis, a layer always likely to change, but also in grammar; there are changes even in the graphicshape of the Lithuanian text.

According to the frequency and distribution of the innovations, they can be divided into the following two groups: 1) transient innovations and 2) phenomena spreading in the language usage. Transient innovations perform their function in their context and become extinct. The statistics of the usage data (frequency and stability of the phenomenon in various spheres of language use) as well as the widening scope of the innovation from the point of view of the language system testify to the spread of the new phenomenon. In course of time the innovations can naturally or via codification become extinct.

Innovations should be subject to adjustment to the language norm at several stages, namely: 1) by recording the innovation, observing it and establishing relations with similar phenomena; 2) by wording the problem; 3) by proposing a solution – either by deciding that the phenomenon should be left to the natural selection or attempting to artificially influence its functioning; 4) by issuing a recommendation (if it is impossible to codify at once) or a clearly negative or positive codification; 5) by establishing the innovation in language use.

Whether the innovation should be left for the natural or artificial, conscious selection, should be decided by the ability of language users to foresee the possible consequences of the innovative usage.

14