Acta baltico-slavica / Archeologia, historia, ethnographia et linguarum scientia/ XXIII. Polska Akademia Nauk, Institut Slawistyki. Warszawa: Slawistyczny Ośrodek Wydawniczy, 1996, 260 s.
1. obr. Acta baltico-slavica obálka 23. svazku
Před několika lety vyšel ve Varšavě tiskem 23. svazek publikace Acta baltico-slavica, v němž jazykovědci i různí badatelé kultury naleznou zajímavý jazykový a historický materiál týkající se Litvy a jejích nejbližších sousedů. Tomu odpovídá i složení redakční komise: varšavští jazykovědci a historici I. Grek-Pabisowa /odpovědná redaktorka/, Aleksander Gieysztor, Jan Jaskanis, Michal Kondratiuk, Piotr Losowski, Antonina Obrębska-Jabłońska, Jerzy Okulicz, Poznaňané Michal Hasiuk a Tadeusz Zdancewicz, krakovský Leszek Bednarczuk, Minský Viktor Martynov a Vilňan Vytautas Mažiulis.
183
Page 2
Nemálo článků se týká litevštiny. Svazek začíná baltistickými články, z nichž první dva jsou napsány německy. Žaneta Markevičienė a Vladas Grinaveckis v článku „Erweiterung und Kürzung von manchen Wörtern in den Mundarten der litauischen Sprachen“ / „Prodlužování a zkracování některých slov v litevských nářečích“ / uvádějí velké množství příkladů, převážně z aukštaitských nářečí, z různých slovních druhů litevštiny: zájmena aš ir ašei, ašen, ašeai, ašeinos, tū ir tūjei, tūjen, tūjeinos, mán ir mánen, mánenai; skloňovaná číslovka dù, dvi ir dùjen, dùjenai, dùjeno, dùjaino, dvìen, dvìenai, dvìenos, dvìeino; slovesa duóti ir dúoten, dúotenai, dúotien, dúodienai, sùkti ir sùkten, sùktenai, sùktien, sùktienai, éinai ‘jde’, sùkai ‘točí’, mylìai ‘miluje’, tùrai ‘má’, rašydavai, rašydau ‘psával’, sakýdavai ‘říkával’; příslovce, předložky, spojky a částice: aplink ir aplinkui, aplinkai, aplinkais, aplinkó, aplinkos ap- linkós, aplinkuo, aplinkom, aplinkun, atgal/atgal ir atgalì, atgalìais, atgalìos, atga- lion atgalion, atgalìonai, atgalìom, atgalìaus; dabar ir dabarós, dabarčios, dabarčiaus, dabarčius, dabarčiai, dabarčiu, dabarškčiai, dabartės, dabartėlio, dabartėlios, da- bartėlės, dabarstė, dabarštėlei, dabar̃gu vedle zkrácených podob dár, dar, také ar ir à dár ir dá, vėl ir vė, kodėl ir kodė, todėl ir todė, kõl, šìol, tõl ir kõlei, šiõlei tõlei, kõlia, šiõlia, tõlia, kõleik, šiõleik, tõleik a další.
V. Grinaveckis v článku „Zu einem Fall des Infinitivgebrauchs in den Mundarten der litauischen Sprache“ / „O jednom případě užití infinitivu v litevských nářečích“ / pojednává o užívání infinitivu typickém především pro západní Litvu: dūgnas matyti, namai matyti, nieko nematyti, varpai girdėti, gerai išmanyti, aiškiai jausti nebo jùsti. Ve východní Litvě se místo infinitivu nejčastěji užívá zvratná forma 3. osoby přítomného času: dūgnas namai mátos(i), varpai gìrdis(i) a podobně.
Většina ostatních článků je napsána polsky. K baltistickým lze zařadit také článek Romana Roszka, který umí krásně mluvit litevsky a na příkladech z puńského nářečí pojednává o různých případech vyjadřování opakovaného děje; přesněji řečeno, rozebírá významové odstíny minulého opakovacího času sloves / būdavo, eidavo, rašydavo / a minulého jednorázového času / buvo, ėjo, rašė, rašinėjo /. Autor svou prací potvrzuje názor, že takzvaný minulý opakovací čas je pouze jednou z forem minulého jednorázového času.
Jeden z nejvýznamnějších polských baltistů Wojciech Smoczyński rozebírá varianty paralelních členů staré pruštiny stess: steis. Při morfologické interpretaci zápisů se autor domnívá, že flexe členu vychází ze dvou kmenů stes- a steis-, z nichž diftongický kmen je novotvar vzniklý v důsledku opozice plurálu stei-: singuláru ste-.
Jolanta Mędelska, jazykovědkyně z Toruně, publikuje charakteristická citoslovce a zvukomalebná slova polské kulturní řeči ve Vilniusu, užívaná v polském tisku v Litvě; značná část z nich jsou lituanismy, například: am-am, au-au, apshi ‘apsik’, capt, ciu-ciu, čirkšt, čiuk, dzingul, ga-ga, gurkt, jukš, kar, op(a), paplak, pokšt, put-put, šast, šlep(t), štiš, tarkšt, zur(u) a další.
184
Page 3
Druhý článek této lingvistky se nazývá „Polský kulturní dialekt v Litvě po druhé světové válce: jazyk „starší generace“ a „mladé generace“.“ Také zde se na základě polského tisku v Litvě zkoumá vliv litevštiny a ruštiny na místní polštinu. Uvádí se, že v jazyce starší generace je podstatně více běloruských prvků. Jazyk příslušníků inteligence mladší generace je bližší normě spisovné polštiny. To potvrzuje názor mnoha badatelů, že Litevci z jihovýchodních pohraničních oblastí se nejprve pomaďařštili (zběloruštili) a teprve poté začali přecházet k polštině.
Varšavští lingvisté Malgorzata Ostrówka, Norbert Ostrowski a Anna Zielińska pojednávají o „Současné jazykové situaci v Lotyšsku / v okolí Daugavpilsu /“, která se zdaleka nevyrovná situaci Poláků v Litvě. M. Ostrówka ve svém článku „Z problematiky polského školství v Litvě v letech 1993–1994“ konstatuje, že v jihovýchodní Litvě vzrostl počet polských škol i polských žáků a jejich situace se zlepšila.
Vroclavská autorka Stefania Walasek v prvním článku uvádí historické údaje o běloruském gymnáziu v Klecku a ve druhém o osudu běloruských a ruských škol s matematickým zaměřením (reálných gymnázií) v Novogrudoku, kde se vyučovalo v letech 1921–1927.
Rížský filolog Boris Infantjev ve článku „Rus a Polák v lotyšských písních“ uvádí mnoho příkladů lidových písní, v nichž se často vyskytují lexémy: krievs „Rus“, krieviņš „Rusáček“, krieviete „Ruska“, polis „Polák“, poliete „Polka“ a podobně. Má se za to, že zmínky o Rusech a Polácích v písních jsou součástí historického dědictví a odrážejí jak jejich dočasný či trvalý pobyt na lotyšském území, tak přátelské i nepřátelské kontakty, které s nimi mnohé národy v průběhu staletí navázaly a udržovaly.
Článek varšavského autora Piotra Borawského je věnován Tatarům, kteří v Litevském velkoknížectví zastávali úlohu kozáků.
Minskaja Svetlana Prochorova informuje čtenáře o XI. mezinárodním sjezdu slavistů, který se konal v Bratislavě / na Slovensku / ve dnech 30. srpna až 8. září 1993 a jehož ústředním tématem byla „slavo – baltica“.
V oddílu diskusí a polemik Vilniusčan Artūras Dubonis ve svém článku „Leitis v litevské společnosti /XIII.–XVI. století/“ vyslovuje názor, že leičiai zmiňovaní v litevských historických pramenech byli jednou ze skupin rolníků, kteří přímo náleželi k velkoknížecímu dvoru, k jeho dominiu. Následující jazykové úvahy však zatím nejsou příliš přesvědčivé.
V oddílu recenzí Jan Jurkiewicz přináší přehled třetí knihy „Staré litevské literatury“, nazvané Vstup do devatenáctého století, Vilnius: Pradai, 1994.
Oddíl kroniky tvoří články věnované úmrtím dvou významných litevských lingvistů, Aleksandrase Vanagase a Vlada Grinaveckise, a jednoho z nejvýznamnějších polských historiků Litvy, Jerzyho Ochmańského. O životě A. Vanagase, jeho nejdůležitějších dílech a jejich významu napsal blízký přítel zesnulého, polský onomastik Michalas Kondratiukas; život a dílo V. Grinaveckise přiblížil Vytautas Vit-
185
Page 4
kauskas, zatímco vědeckou dráhu, kterou prošel J. Ochmański, pěkně představil zesnulého kolega Janas Jurkiewiczus.
Aloyzas Vidugiris
Aloyzas VIDUGIRIS
Institut litevského jazyka
Antakalnio g. 6
LT-2055 Vilnius, Litva
Obdrženo 12. 1. 2000
IN MEMORIAM TATJANA BULYGINA (1929–2000)
Dne 19. dubna 2000 zemřela v Moskvě po těžké nemoci Tatjana Bulygina (Šmeliova). Ztratili jsme významnou badatelku litevského jazyka a upřímnou přítelkyni našeho národa.
T. Bulygina se narodila 16. května 1929 v Moskvě. V roce 1951 absolvovala obor anglický jazyk na Moskevské univerzitě. Jejími nejbližšími spolužáky byli později proslulí ruští vědci, dobře známí i v Litvě: oriental istka Tatjana Jelizarenkova, indoevropeista Viačeslav Ivanov a Vladimir Toporov, který ve stejném roce absolvoval obor slavistika.
Pod vedením profesora Michaila Petersona napsala T. Bulygina kandidátskou disertaci o současných spojeních s genitivem v litevském spisovném jazyce. Článek na téma disertace publikovala také v „Lietuvių kalbotyros klausimai“ (1959, 2, s. 90–108). Po obhajobě disertace v roce 1960 se T. Bulygina věnovala především otázkám teorie jazykovědy. V roce 1964 vydala studii o pražské lingvistické škole (in: Osnovnye napravlenija strukturalizma. M., 1964, s. 46–126). V roce 1968 vyšla její studie věnovaná problematice gramatických opozic (in: Issledovanija po obščej teorii gramatiki. M., 1968, s. 175–231). Pro badatele litevského jazyka je obzvlášť významná práce T. Bulyginy „Morfologinė žodžio struktūra dabartinėje lietuvių literatūrinėje kalboje“ (in: Morfologičeskaja struktura slova v indoevropejskich jazykach. M., 1970, s. 7–70), v níž se poprvé pokusila o strukturální popis morfologické stavby litevského slova.
V roce 1977 vyšlo knižně nejvýznamnější dílo T. Bulyginy „Problematika teorie morfologických modelů“ (Problemy teorii morfologičeskich modelej. M., 1977). Jako hlavní lingvistický materiál autorka v této práci zvolila ruštinu a litevštinu. V roce 1980 byl T. Bulygině za tuto práci udělen doktorský titul ve filologických vědách.
T. Bulygina publikovala zajímavé články o sémantice věty a otázkách sémiotiky. Spolu se synem Aleksejem Šmeliovem přeložila do ruštiny sémiotiky
