ACTA LINGUISTICA LITHUANICA

XLIV (2001), 259–260

IN MEMORIAM

Jonas Zemvaldas Balkevičius

1923 04 20 – 2000 12 08

Ti nejpoctivější se také ztrácejí – cítit slova a hledat mezi nimi souvislost, nebo cítit souvislost a hledat pro ni slova? (Donaldas Kajokas)

Tyto dva druhy vnímání – slova a souvislosti – a hledání s nimi spojená, jež často určují profesní volbu člověka, provázely také významného litevského syntaktika a lexikografa Jonase Balkevičiuse. Umělecká a aristokratická povaha jejich nositele před cizími lidmi skrývala existenci případných osobních problémů, zatímco citlivost a úcta k druhému, schopnost komunikovat, svědčily o vnímání a pojmenované souvislosti nejen mezi slovy.

Jonas Balkevičius napsal dvě knihy o syntaxi – Syntax současné litevštiny (1963) a Syntax predikativních konstrukcí litevského jazyka (1998) – které rámovaly cestu jeho teoretického bádání; publikoval články o syntaxi litevštiny a lotyštiny i o otázkách jazykové kultury litevštiny a připravil učební pomůcky pro střední školy. S jeho pracemi se musel seznámit každý, kdo chtěl zaklepat na bránu království litevské a lotyšské lexikografie: byl jedním z autorů Lotyšsko-litevského slovníku (Vilnius, 1977), odborným redaktorem Litevsko-lotyšského slovníku (Riga, 1964), který sestavily Apolonija Bojatė a Valteris Subatnieks, a spolu s Laimute Balode, Apolonijou Bojatė, Valteriem Subatniekiem a Albertem Sarkaniem připravil Lietuviešu–latviešu vārdnīca / Litevsko-lotyšský slovník (Riga, 1995); pro poslední dva slovníky napsal také po jedné Stručné gramatice litevštiny; publikoval studii Lotyšský jazyk (Rodné slovo, 1993, č. 1–11), určenou k samostatnému studiu. Byl překladatelem lotyšské krásné literatury a oficiálním tlumočníkem státních delegací Litevské republiky.

Od mládí učil, přednášel a vedl: v letech 1942/43 působil jako učitel v Nereta, v letech 1943/44 v Alizavě, v letech 1944–49 na 9. střední škole v Kaunasu; v letech 1949–56 pracoval jako zástupce ředitele Kaunaské pedagogické školy; v letech 1960–94 působil na Vilniuské univerzitě: v roce 1963 obhájil dis-

260 |

IN MEMORIAM

ertaci, od roku 1966 byl docentem; v letech 1964–68 proděkanem Fakulty historie a filologie, v letech 1968–75 proděkanem Filologické fakulty a v letech 1979–84 jejím děkanem (proslul jako vynalézavý organizátor oslav a akcí). Takový by byl přehled jeho práce a pedagogické činnosti, svědčící o oblastech jeho působení, pracovitosti a schopnostech.

Vzpomínky vykreslují Jonase Balkevičiuse jako vynikajícího řečníka – ti, kdo navštěvovali jeho předměty („Syntax současné litevštiny“, „Rysy struktury slovních spojení“, „Interpunkce litevského jazyka“, „Základy rétoriky“), dostávali také lekce správné dikce a rétorického umění. Herecká povaha a pedagogický talent – metodické podávání látky, logické myšlení, schopnost zaujmout a ovládnout publikum – se snoubily s přirozeným osobním jednáním. Základním pravidlem jeho kolegiálního styku byla upřímnost a odstup založený na úctě. Jonas Balkevičius si vytvořil obraz okouzlujícího profesora a nedočkal se zlých studentských pomluv. Snad proto, že sám nikoho neosočoval. Ne umlčovat, ale přimět k řeči – to byl jeho styl komunikace. Demokratičnost nezmizela ani při opravování písemných prací – jako vedoucí seminárních a diplomových prací neměl potřebu hrát roli spisovatele, redaktora či zatvrzelého kritika; povzbuzoval tak studenty, aby samostatně objevovali, dokazovali nebo se mýlili.

Smrt – bolestně nabývaný poklad, spojený se strachem, že už neřekneš to, co jsi mohl – jen cítil souvislost a hledal pro ni slova, ale včas je nenašel nebo se neodvážil. Příliš pozdě… Když ztratíme blízké, utěšujeme se, že jsme bohatí tím, že na ně vzpomínáme. Dokud vzpomínáme, cítíme se sami živí. Čas se nám nezdá být všemocným zlodějem – dokáže odnést, skrýt a zaprášit to, na čem každodennímu životu záleží. Po ztrátě učitelů se můžeme dotýkat jen akvarelu vzpomínek, protože už nedokážeme vytvořit přesný otisk portrétu – v minulosti jsme nevěnovali dost pozornosti různým drobnostem. „Školní“ sny (když už člověk není žákem, ale současné problémy si vypůjčí tvář některého učitele či vyučujícího a děsivou školní situaci) bohužel portrét Jonase Balkevičiuse na desce mé paměti nevylepší – nejde o strach z otrávených jehel: Učitel, kterého ses nebál, má jen malou šanci přijít do snu.

Jūratė Pajėdienė