ACTA LINGUISTICA LITHUANICA

XLIV (2001), 189–200

Označení duchovních a jejich historie

Algis Rubinas

Litevský jazykový institut, Vilnius

Článek pojednává o litevských označeních duchovních a jejich historii. Lze mezi nimi rozlišit tři vrstvy: (1) starší přejatá slova, původem nakonec řecká nebo latinská, převzatá však prostřednictvím jiných evropských jazyků (polštiny, němčiny apod.) a nesoucí stopy tohoto zprostředkování; (2) uměle vytvořená přejatá slova, utvořená v nedávné době připojením litevských koncovek k latinským kmenům; (3) kalky vytvořené s cílem nahradit slova cizího původu.

0. ÚVOD

Křesťanství přišlo do Litvy pozdě, když už naše sousední národy byly křesťanské. Stará litevská víra má kořeny v dávných dobách. Je stejně stará jako litevský národ a také jako sami Baltové. V době baltské prajazykové jednoty všichni Baltové mluvili týmž prajazykem a vyznávali tutéž víru.

Staré litevské náboženství bylo náboženstvím přírody. Staří Litevci uctívali bohy a projevovali úctu ohni, hadům, stromům, slunci a měsíci.

Když do Litvy přišlo křesťanství, bylo třeba zříci se starých bohů a obřadů, a proto se musela změnit i veškerá náboženská slovní zásoba, neboť staré pohanské pojmy nebyly vhodné k označení pojmů nového křesťanského náboženství. Staré pohanské náboženství se začalo považovat za náboženství démonů, a proto se od jeho obřadů upustilo, a spolu s nimi i od všech náboženských pojmů. Stará litevská pohanská slovní zásoba byla odsunuta stranou a na její místo měla nastoupit zcela nová křesťanská slovní zásoba a nová pojmenování, neboť ani stará pohanská jména, ani staré pohanské pojmy se pro nové náboženství nehodily. Pokřtěný Litevec dostával nové nekřesťanské křesťanské jméno a musel se účastnit nových, do té doby neznámých křesťanských obřadů, jejichž názvy neznal. Bylo třeba pojmenovat nejdůležitější obřady a ty, kdo jim předsedají, a proto musela vzniknout označení křesťanských duchovních a základních křesťanských pojmů.

Tento článek pojedná o tom, jak se označení duchovních objevila v náboženské slovní zásobě litevštiny, neboť nově pokřtěný člověk se s označeními duchovních setkával jako první. Proto je nejprve třeba objasnit, co vlastně v náboženské slovní zásobě označení duchovních jsou. Jak a kdy vznikla litevská označení duchovních?

Jakými cestami se mohla dostat do Litvy? V čem se podobají označením duchovních sousedních křesťanských národů a v čem se od nich liší? Za označení duchovních budeme považovat slova, jimiž se označují osoby, které mají nějaký vztah k Bohu a které se díky tomuto vztahu snaží, aby jej mělo co nejvíce lidí. Většinu této slovní zásoby

190 |

A L G I S R U B I N A S

tvoří osoby, které přijaly nějaké svěcení nebo byly zákonně přijaty do mnišského stavu. Náboženská lexika přišla do Litvy dvěma cestami. Část náboženské lexiky se dostala přes sousedy, protože Litevci museli se sousedními národy tak či onak udržovat vztahy, setkávali se s jejich jazyky a vypůjčili si z nich více či méně různých slov. Němci křtili poprvé a Poláci podruhé, proto lze předpokládat, že část náboženské lexiky přišla prostřednictvím těchto jazyků. Další část náboženské lexiky se do Litvy dostala prostřednictvím teologických děl napsaných církevní latinou.

Cílem článku je prozkoumat, jak se náboženská lexika dostala do Litvy. Srovnáním náboženské lexiky sousedních křesťanských národů se pokusíme zjistit, odkud a kdy, za jakých podmínek a jak křesťanská náboženská lexika pronikla do litevštiny. Hlavním zdrojem pro přípravu tohoto článku je Lietuvių kalbos žodynas a staré písemné památky (katechismy, bible, postily a staré slovníky).

1. STARÉ VÝPŮJČKY

1.1. Některá označení duchovních se do litevštiny dostala již dávno, jiná jsou novější výpůjčky a odvozeniny. Pohanská litevská označení duchovních se pro křesťanské duchovní nehodila, a proto byla křesťanská náboženská lexika přejímána od národů, které Litvu pokřtily. Litevce pokřtili poprvé Němci, tato christianizační činnost v Litvě však po Mindaugově smrti brzy ustala. Po druhém křtu, který přišel prostřednictvím Poláků, byla christianizace Litvy dokončena. Spolu s křtem se do Litvy dostala první přejatá náboženská lexika prostřednictvím Poláků. Tuto starou náboženskou lexiku nazýváme starými výpůjčkami. Patří k ní především duchovní s určitým stupněm svěcení. Jsou to diakon, kněz a biskup. Nejprve bylo třeba pojmenovat duchovního stojícího výše než diakon a níže než biskup, který měl udržovat kontakty s lidmi a bydlet u kostela. Vedl bohoslužby, kázal, křtil, oddával a pohřbíval, takže lidé potřebovali znát označení tohoto duchovního. Pro jeho označení bylo zvoleno německé slovo kunigas, jemuž byl přisouzen druhý význam. Dnes kunigas znamená pouze duchovního, jeho původní význam však byl ‚pán, vládce; panovník, kníže‘. Ve významu ‚panovník‘ se slovo užívalo v nejstarších litevských písemných památkách, srov.: Sultoiole karalus ƀemes ir Kunigai fueiole rodon wienon priſch wielchpati / ir priſch io Chriſtu Mž 506. V tomto významu se výpůjčka užívá v: C₁ 908, KLG 24, R, Mž, K. Ve starých písemných památkách se kunigas užívá také ve významu katolického či luterského duchovního, stojícího výše než diakon a níže než biskup, srov.: Kunigas idant makitu ƀmanes Mž 11. TAS jra ludimas Iona / kada ſunte Szidai ich Įerusalem Kunigus ir Leuitas / idant ghi klauſtu / kas tu eſſi? VLn EE 7 Jn 1,19. V tomto významu se označení užívá v: BB Jn 18,19, BP₁ 149, DK 13, 97, 99, 68, 98, 101, 89, 100, PK 160, DP 17, 27, 50, 158, 67, 205, 65, 158, 67, 205, 322, 24, 49, 69, 95, 410, ¹SD 51, 67, 139, 172, SD 84, SP 41,73, MT 101, ChB Jn 18,19, Mk 1, 44, C, 908, BK 22, 25, H, R, Mž, GN Lk 10,31, Jn 18,19, N, K, R tž, M.

Sirvydas ve svém slovníku překládá kunigą do latiny již pouze jako ‚sacerdos‘, polsky ‚kapłan, ksiądz‘, ale kunigė pro něj znamená nejen představenou kláštera, ale také kněžnu (lat. principis uxor, polsky księżna).

Kdysi se užívala také kratší podoba kungas. Tato podoba se vyskytuje v Anonymním katechismu AK 30, 32. Ve starých slovnících se nachází podoba kūningas, která znamená ‚pán,“},{

DVASININKŲ PAVADINIMAI IR JŲ ISTORIJA

191

vládce, pán¹ N, ‚kníže‘ R 208, K a ‚kněz‘ N. Valančius ve svém díle Žemaičių vyskupystė užívá podobu kunegas M. VALANČ Ž, 19, 24 a od ní odvozené slovo kunegystė.

Lotyši mají slovo kungs ‚pán‘, ale baznīckungs znamená ‚katolický kněz‘. Také v elbingském pruském slovníčku se nachází konags ‚král‘. Všechna tři litevská označení kněze, stejně jako jejich lotyšské a pruské protějšky, jsou německé výpůjčky.

Slovo kūnigas je přejato ze středohornoněmecké podoby kunig ‚král‘, které dnes odpovídá německé König ‚král‘. Středohornoněmecké kunig pochází z germánského *kuningaz ‚král‘; starohornoněmecké a starosaské kuning, staroanglické cyning (dnes king). Ve druhém či třetím století si Finové a Estonci vypůjčili z germánského *kuningaz své kuningas ‚král‘. Z téhož zdroje, jen patrně o něco později, pochází také slovanské *kunegъ, *kunezь: rus. князь ‚kníže‘, čes. kněz ‚kníže; kněz‘, pol. ksiądz ‚kněz‘ (význam se změnil vlivem latinského dominus). Ještě v 16. století označovali Poláci slovem ksiądz nejen kněze, ale i světského panovníka. Litevci se starými Germány nebyli v kontaktu, proto kuningo nelze považovat za výpůjčku z pragermánštiny. Pro všechny Balty byli zdrojem této výpůjčky Němci, kteří se koncem 12. století usadili na dolním toku Daugavy a o něco později na dolním toku Visly. Bratři německého Řádu mečových bratří a Řádu německých rytířů pocházeli z různých částí Německa a jejich jazyk měl samozřejmě značné nářeční rozdíly. Tyto rozdíly jsou patrné také v tehdejších kronikách a dokumentech. Ve zdrojích ze 13. a 14. století lze rozlišit dokonce čtyři varianty: kunings, kuniges, kunges a konigs. Z těchto písemných variant lze usuzovat, že výslovnost starohornoněmeckého kuning nebyla cizí ani ve 13. století, ačkoli veršovaná kronika z konce tohoto století užívá pouze středohornoněmecké kunig. Pravopis dokládá také pozdější výslovnost kung, konig. Označení kněze se tedy mohlo z němčiny přejímat prakticky ve všech těchto podobách. Je proto pochybné, že by jak kungas, tak lotyšské kungs vznikly z kunigo pozdějším vypadnutím samohlásky. Protože se Litevci s Němci setkali nejprve na dolním toku Daugavy, lze předpokládat, že odtud kolem roku 1200 přejali kūnigas. Fonologicky o něco archaičtější kuningas bylo převzato spíše od křižáků.

Vedle označení kūnigas nacházíme ve starých písemných památkách pro tohoto duchovního také kaplanas, takže lze předpokládat, že slovo kūnigas ještě nebylo vžité a všeobecně rozšířené. Kolísání mezi podobami kaplano a kunigo je velmi zřetelné ve Vilentových evangeliích a epištolách. Na jednom místě užívá kaplanas, srov.: Nūlidave tada / iog eia tū kieliu kaplanas / ir ilchwides ghj aplenke EE 107 (Lk 10,31); Bet eik / ir paffirodik kaplanui / VLN EE 27–28 (Mt 8,4); kaplanas vardu Zacharialchus BB Lk 1,5, BB Lk 10,31, ChB Lk 10,31, BP 375 (Lk 10,31), DP 56, SP 81, KN 263; jinde však užívá kūnigas: Chriftus elti ateghies / ieng ghis butu wiraulefki kunigas VLN EE 51 (Hbr 9,11). Ve starých slovnících se užívají také jiné podoby této výpůjčky: kaplonas N, MŽ 119, kāplionas K. Podoba kaplonas přišla z polštiny, srov. pol. kapłan.

Z výrazu kunigo vytvořili Litevci slovo kunigaikštį, které je doloženo již v Mažvydových spisech, srov.: Idant Karalems ir Kunigaikfchtems pakajiu ir f̄andara dūtumbi Prafchom tawe ifch klaufik mus MŽ 557 a ve Vilentových evangeliích a epištolách: Nefa ifch tawes ateis man Kunigaigchtis / kurfai būs Wiefchpatis ant mana f̄moniu Ifrahel EE 22 Mt 2,6; Ifch Suda priegtam iog Kunigaikfchtis fchio Swieta jau apfuditas jra EE 69 Jn 16,11. Litevské slovo kunigáikštis je utvořeno od slova kūnigas pomocí přípony -aikštis.

Od označení kunigas bylo odvozeno mnoho slov. Některé odvozeniny tohoto označení se vztahují pouze ke katolíkům nebo ke katolíkům i protestantům, jiné pouze k protestantům. Katoli-

192 |

ALGIS RUBINAS

K protestantům náleží odvozeniny: kunigauti LKŽ_VI 893 „být knězem“, kunigavimas LKŽ_VI 893 „být knězem“, kunigobavis LKŽ_VI 893 „bývalý kněz“, kunigėdra LKŽ_VI 893 „nepřítel kněží“, kunigėjimas LKŽ_VI 893 „nabytí kněžských vlastností“, kunigėti LKŽ_VI 894 „nabýt kněžských vlastností“, kunigesnis LKŽ_VI 894 „mající více kněžských vlastností“, kunigybė LKŽ_VI 894 „kněžství“, kunigybė LKŽ_VI 894 „kněžství“, kunigija LKŽ_VI 894 „kněží, jejich celek“. K odvozeninám náležejícím výhradně protestantům se řadí deriváty doložené ve slovnících Malé Litvy: kuniginas LKŽ_VI 894 „pastor“, kunigynė „bývalý kněžský statek“, kunigininkas LKŽ_VI 894 „knězův žák připravující se k biřmování“, kuniginis LKŽ_VI 894 „zastánce kněžských názorů a kněží“, kunigpalaikis LKŽ_VI 895 „mizerný kněz“, kunigužis LKŽ_VI 895 „protestantský nebo luterský kněz“.

Jak sami Litevci v dávných dobách, ještě jako pohané, skutečně nazývali své kněze, zatím s jistotou nevíme. V jazyce litevských lidových písní se vyskytuje šventikas (Reiks maldyti šventikus, kad laikytų maldeles JD 1228), zdá se, že jde o poměrně starou odvozeninu: jednak se toto slovo v litevštině dosud užívá jako příjmení Šventikas, které se zcela shoduje s pruským osobním jménem Sventicke. Původní význam tohoto slova mohl být „svatý člověk, světec, svatý muž“. Zdá se, že staří Litevci, stejně jako některé jiné starověké indoevropské národy, označovali představitele svého náboženského kultu mimo jiné i podle svatosti; srov. starořecké ἱερεύς „kněz, obětník, věštec, svěcenec“ (z ἱερός „silný, mocný, božský, svatý, zasvěcený“), latinské sacerdos „kněz“ (z *sacri-dot- „dávající svaté“: sacer „svatý“ a -dot- z kořene slovesa dare „dávat“), ruské священник „kněz“.

Jiné křesťanské národy označují duchovního, který stojí výše než jáhen a níže než biskup, různě. Ve slovanských pravoslavných jazycích se osoba přijatá do duchovního stavu nazývá popu (toto slovo se užívá i v litevštině), zatímco pro polského katolického kněze mají Rusové označení ксендз, přejaté z polského ksiądz. Němci mají výraz Priester, který pochází z církevní latiny presbyter „presbyter, starší kněz“. Do církevní latiny se dostal z řeckého πρεσβύτερος < πρεσβύτης „starý, vážený, významný“. V religionistických a slovnících cizích slov nacházíme označení presbiteris, které znamená „vůdce raně křesťanské obce“. Není jasné, kdo byl duchovní označovaný jako presbiteriu. Ani dnes to teologové nedokážou říci, protože nemají údaje o tom, kdo byl označován latinským slovem presbyter. Současní překladatelé Písma svatého překládají toto slovo do litevštiny jako starší, dřívější překladatelé však latinské presbyter překládali do litevštiny různě. V Bretkūnasově Bibli nacházíme Plebonai (na okraji Wirejnieji), kteří v 1 Tim 5,17. Giedraitis toto místo překládá jako Kunigai, kurie gerai priweizda 1 Tim 5,17. V Chylinského Bibli nacházíme Teprypažįsta jog Wirauley kurie redi gierey. Skvireckas překládá Gerai viršininkaujantys kunigai 1 Tim 5,17. Lotyši mají mācītājs. Protestantští duchovní se v komunitách, aby se odlišili od katolíků, nazývají pastory.

Ačkoli kněz vedl bohoslužby a uděloval svátosti, nemohl nikoho vysvětit na kněze ani udělovat svátost biřmování. To mohl činit pouze křesťanský duchovní s nejvyšším svěcením, duchovní, který biskupským svěcením dosáhl plnosti kněžství – biskup. Biskup spravoval diecézi, ustanovoval kněze do farností a rozhodoval o různých záležitostech. V tomto významu se slovo vyskytuje již v nejstarších litevských jazykových památkách: ³SD, 400, SP I 60, 160, SP I 285–286, SP II 198, Q 182, H 163, R, R75, Mž, GN 1 Tim 3,2, Fil 1,1, KlG 160, Sut, D. Pošk, N, K, Mit VI 42, M. Valanč, PrL XVII 8, JV 1005, NS 1251 (Škn), J, K. Būg.

DVASININKŲ PAVADINIMAI IR JŲ ISTORIJA

193

Původem označení biskup je církevnělatinské slovo episcopus, pocházející z řeckého ἐπίσκοπος „dozorce“, neboť úkolem biskupa v prvních staletích křesťanství bylo v doslovném smyslu slova dohlížet na život obce. Do litevštiny se toto označení dostalo přes zprostředkující jazyky. Nejprve toto označení převzali Němci, srov. starohornoněmecké bisc of, středohornoněmecké bischof. Od Němců si je vypůjčili Češi, srov. biskup, a od Čechů toto označení převzali také Poláci, srov. polské biskup, wiskup. Přes polštinu se toto slovo dostalo do litevštiny.

Litevské označení křesťanského duchovního s nejvyšším svěcením odpovídá významem polskému biskup, wiskup, ruskému епископ (přímo z řečtiny), německému Bischof (přes němčinu přejatá lotyšská podoba bīskaps) a anglickému bishop.

V M. Mažvydově katechismu nacházíme dnes již v živém jazyce zaniklou podobu biskupas jako označení duchovního s nejvyšším svěcením, srov. Reik tadrin Bilkupas butu cžiltas jr nepatepta kuna MŽK 29. Jiní autoři z Malé Litvy překládají toto místo z Bible takto: BIlkupas tur buti benutarties VLN ENCH 39 (1 TIM 3,2); Bet Bilkupas tur buti benutarties BB 1 TIM 3,2. Také v katolické postile Daukšase nacházíme bilkupai DP 120, 28, 59, 61, 205, 68. V postile evangelických reformátů Morkūna nacházíme BIlkupas MP₃ 82. V Chylinského Bibli nacházíme označení biskupa užweždetojas CHB 1 TIM 3,2, FIL 1,1. Je třeba předpokládat, že na vznik tohoto označení mělo vliv slovo z nizozemského pramene op-sjender, jímž bylo přeloženo řecké ἐπίσκοπος „dozorce“.

Z tohoto označení vznikla řada odvozenin, jejichž významy úzce souvisejí s významem tohoto slova: vyskupáuti DŽ, NdŽ, LEₓ 275, vyskupáuti NdŽ „být biskupem“, išvyskupáuti NdŽ „být po určitou dobu biskupem“, vyskupáavimas NdŽ, DŽ¹, A 1884, 96, LEₓ 89, NdŽ, vyskupystė Š, RŽ, DŽ, NdŽ, KŽ, Q 93, H 163, D. Pošk, N, M, L, ŠT 34, vyskūpystė (2) K, RTR, FRNW₁, R 75, MŽ 100, SG 76, GN 1 PvTm 3,1 „biskupský titul a zastávané místo“, vyskupiškas, -a NdŽ, KŽ, SD 14, D. Pošk, N, L, LL 8, vyskupiškas (1) Krš, vyskūpiškas (1) K₁ 242, K, RTR, NdŽ „biskupův, náležející biskupovi, pro něj charakteristický“, 1 vyskupiškis, -ė (2) NdŽ, KŽ, D. Pošk, vyskūpiškis, -ė (2) K, NdŽ „člověk žijící u biskupa, člověk pod jeho ochranou“.

Duchovní, který měl první stupeň kněžského svěcení, nemohl v kostele sloužit bohoslužby a jáhni nebyli s lidmi v kontaktu, proto se označení diakonas dostalo do jazyka prostřednictvím písemných pramenů, zejména Písma svatého. V tomto významu se slovo užívalo již v nejstarších litevských jazykových památkách: CHB 1 TIM 3, 8–12, CHB FIL 1,1, GN 1 TIM 3, 8–12, GN FIL 1,1.

V Mažvydových spisech se namísto slova diakonas užívají výpůjčky kaplanas (Kaplanai leſta wenas moteis wirai MŽK 30 1 TIM 3, 12) a kunigas (Kunigai ſechto budu weſliby, ne dwileſuwei MŽK 30 1 TIM 3, 8). Bretkūnas toto místo z Bible přeložil jako Teipug, Diakai turi buti cželtingi BB 1 TIM 3, 12. V Chylinského Bibli je toto místo přeloženo jako Diakoney teypag (reykeia idand) butu wiezliweys CHB 1 TIM 3, 12. V Giedraitisově Novém zákoně je toto místo přeloženo jako Diakonay teipajeg giedingi GN 1 TIM 3, 12. Není jasné, proč Mažvydas pro označení jáhna užívá slova kunigas a kaplanas, protože toto místo z Písma svatého převzal z latinského katechismu J. Willicha, v němž se užívá slovo diaconus.

Původem označení diakonas je řecké slovo διάκονος „služebník“. Z řečtiny se přes Nový zákon nejprve dostalo do latiny, srov. diaconus. Z latiny proniklo také do lidové latiny, kde tak vzniklo diacus. Když se dostalo do církevní latiny.

194 |

A L G I S R U B I N A S

Slovo si zachovalo původní řeckou podobu diaconus. Řecké slovo διάκονος se do evropských jazyků dostávalo dvěma cestami: přes církevní latinu a přes lidovou latinu. Němci si z lidové latiny vypůjčili diacus, srov. střhn. diaken, a přes církevní latinu diaconus, srov. něm. Diakon. Z němčiny si obě podoby tohoto označení, diacus a diaconus, vypůjčili Češi; z diacus vzniklo žák a z diaconus – diakon. Z češtiny se obě podoby tohoto označení dostaly do polštiny. Přes polštinu přešlo označení do litevštiny. V tomto významu se rozšířilo po všech křesťanských zemích: Lotyši užívají diakons, Rusové диакон, který se do ruštiny dostal přes církevní slovanštinu z řeckého διάκονος (Vasmer 1964: 512). Rusové mají také další podoby tohoto označení: дьяк a дьякон. Poláci mají dyakon, diakon, Němci Diakon. Němečtí evangelíci mají pro označení diakona jiné slovo: Gemeindehelfer. Toto označení zřejmě sahá až do prvních století křesťanství, kdy jednou z povinností diakona bylo pomáhat chudým a vdovám.

Z téhož zdroje pochází slovo žėkas, které má dva významy: jeden označuje žáka: M. VALANČ: Ei tu, žėke, žėkeli, visų žėkų mokytojau, švento rašto skaitytojau RT. Pasakyk, žėkeli, kas dangų girdėt? LTR (Rod). Esmi žėko mokytojas, švento rašto pildytojas LMD (TVR); druhý znamená „knězův pomocník při mši“ Mž 494: Kadda Ponas Dievas ira garbinams (chwentomis gielemelis, tada ir ghie drauge fu ʃēkeleis tur giedoti BP II 357; Po tam Kunigas alba ʃēkelei tur gedoti MŽ 500. Zdá se, že Mažvydas se pokouší vrátit dřívější význam slova diakon – vykonávat pomocné práce v kostele. Označení žėkas se nachází již ve starých písemnostech ¹SD 208, Q 465, Sut, N, RtŽ, M. Zdrojem slova je výraz lidové latiny diacus, který je zkrácenou podobou řeckého διάκονος. Výpůjčka žėkas se do litevštiny dostala přes polštinu, srov. żak „student“. Poláci si toto slovo vypůjčili z češtiny, srov. žák „žák“. Z polštiny si toto slovo vypůjčili Rusové, srov. rus. жак „žák katolické školy“, a Ukrajinci, srov. ukr. жак „student bursy, seminarista, chovanec duchovního semináře“.

1.2. Po zavedení křesťanství bylo třeba pojmenovat nově vzniklé kněžské úřady, proto ke starým výpůjčkám patří označení duchovních, která pojmenovávají duchovní podle jejich úřadu. Nejprve bylo třeba pojmenovat správce farnosti, který měl udržovat styky s lidmi a bydlet při kostele. Pro označení správce farnosti byla zvolena výpůjčka plebōnas, která přišla přes polštinu a užívala se až do 17. století. Toto označení nacházíme v BB Sk 31,31, BP 1, DP 388, 366, 299, ¹SD 123, ³SD 114.

Podoba plebōnas přišla přes polštinu, srov. pleban. Poláci toto slovo získali nejspíše z češtiny, srov. čes. pleban „vesnický farář“, Češi pak z církevní latiny (FrnW)¹. Mažvydas užívá pro označení správce farnosti dvě podoby: plebōnas Mž 11, 95, 556 a plebanas Mž 11. Slovo plebonas se nachází také ve Vilentově Enchiridione Catechismas mafas / del palpalitu Plebonu ir Koznadiju Vln ENCH 1; v Margarita theologica se poprvé objevuje podoba Klibonas MT XIX, někdy se vedle Klibonas užívá i plebōnas.

Od druhé poloviny 17. století se v písemnostech všeobecně prosazuje podoba klebōnas. Protože v 16. století měla polština vedle pleban také nář. pol. kleban, ujala se v Litvě místo slova plebonas

¹ Salys (1985: 280) mano, kad lietuvių plebōnas, klebōnas, klibōnas kirčio vieta sutinka su gudų plebán, klebán, klibán, tai gudai bus greičiausiai tarpininkavę mums skolinantis žodį klebōnas, nes jei būtų skolinta tiesiai iš lenkų, turėtų būti klebōnas.

DVASININKŲ PAVADINIMAI IR JŲ ISTORIJA

195

podoba klebonas. V tomto významu se slovo užívalo již v nejstarších památkách litevského jazyka: KLG 158, LEX 133, B, R, MŽ, GN Mt 12,5. Z pozdějších pramenů tohoto označení je třeba uvést K, M, J, RtŽ.

Z tohoto označení vznikla řada dalších označení z náboženské slovní zásoby. Některé odvozeniny tohoto označení náležejí výhradně katolíkům nebo katolíkům i protestantům, jiné pouze protestantům. Ke katolíkům i protestantům náležejí odvozeniny: klebonáuti LKŽVI 21 „být farářem“, paklebonáuti LKŽVI 21 „nějakou dobu být farářem“, praklebonáuti LKŽVI 21 „setrvat nějakou dobu ve funkci faráře“, klebonávimas LKŽVI 21 „působení ve funkci faráře“, kleboniêtis LKŽVI 22 „obyvatel fary“, klebonýstė LKŽVI 22 „působení ve funkci faráře, farářské místo“. K odvozeninám náležejícím pouze protestantům patří deriváty doložené ve slovnících Malé Litvy: klebonáitis CII 204, N, Q 396 „farářův syn“, klebonáičia [K], N „farářova dcera“, klebonienė K, N, R „farářova manželka“, klebonikė [K], N „farářova dcera“, kleboniškas „náležející faráři“, klebonytis CII 204 „farářův syn“, klebonkà KII 115 „farářova manželka“.

Polština má vedle pleban také proboszcz, vypůjčené přes němčinu (střhn. brobest, něm. Propst) z latinského propositus. Ve starých litevských slovnících, písemnostech a nářečích nacházíme označení správce farnosti prābaščius, vypůjčené z polského proboszcz, N, [K], S. DAUK, Žem, ŠLN, DS, Č: Prābaščius rašo gromatą an dzekoną, klausia rodos VoL 373; O senasis prabaštėlis dar gyvas? SKRD.

Latina označuje správce farnosti slovem parochus, které dříve u Římanů znamenalo správce poštovní stanice. Za určitý státem stanovený poplatek měl poskytovat ubytování a stravu magistrátům a poslům na cestách. Později, se vznikem farností (ve 4. století), získalo slovo význam správce farnosti. Toto slovo se do latiny dostalo z řeckého πάροχος.

Správce farnosti, farář, míval jednoho nebo několik kněžských pomocníků. Označení vikāras přišlo přes polštinu, srov. pol. wikary „vikář“. Zdrojem slova vikāras je latinské vicarius „zástupce“. V Daukšově postile nacházíme podoby tohoto označení: Wikorius DP 99, 247, 612, Wikariumis DP 203. V polské postile Jakuba Wujka nacházíme na témže místě Wikary. Z toho vyplývá, že označení bylo jednoduše převzato z polštiny.

Se vznikem mnoha farností bylo třeba ustanovit vyššího kněze, který by dohlížel na skupinu farností a spravoval děkanát. Označení dekānas přišlo přes polštinu, srov. pol. dziekan „děkan“. V tomto významu bylo slovo poprvé použito ve slovníku K. Sirvydase ¹SD 97.

Zdrojem označení dekānas je církevnělatinské slovo decanus „desátník“, odvozené z latinského slova decem „deset“. Ve starověkém Římě se slovem decanus označoval představený deseti nižších úředníků císařského paláce. Význam vyššího kněze získalo slovo v církevní latině později, když již existovala biskupství a biskupové jmenovali děkany, kteří spravovali deset farností. Přes církevní latinu se toto slovo rozšířilo do všech křesťanských zemí a dnes všude označuje kněze, který spravuje děkanát: Lotyši mají dekāns, Poláci dziekan, Němci Dekan (starší podoba Dechant), Francouzi doyen (z něho angl. dean).

Hlavou katolické církve je popiežius. Toto označení se široce užívalo již v nejstarších památkách našeho písemnictví: VLN 4, DK 39, PK 206, DP 50, MTP 38, SD 241, ¹SD 119, Q 68, R 274, MŽ, K, RtŽ.

196 |

A L G I S R U B I N A S

Zdroj názvu popiežius je církevnělatinské slovo papa „otec“. Do litevštiny se toto označení dostalo přes zprostředkující jazyky. Nejprve toto označení převzali Němci, srov. starobavorské papas, starohornoněmecké babes. Od Němců si je vypůjčili Češi, srov. papež, a od Čechů si toto označení vypůjčili Poláci, srov. pol. papież. Přes polštinu se slovo dostalo do litevštiny (Būga 1959: 26; FrnW).

Od tohoto označení vznikla také řada odvozenin: Popiežė „žena stojící v čele protestantské církve v Anglii“ DP 85, popiežiauti „být papežem“ NdŽ, popiežiavimas „vykonávání papežského úřadu“ NdŽ, popiežija „papežové a jejich celek“ LL 138, NdŽ, popiežinis „náležející papeži, související s ním“ NdŽ, popiežystė „papežství“ DP 19, popiežystė „papežská moc“ K II 104, Q 68, SD 119, R 274, DP 84, popiežiškas „náležející papeži, pro něj charakteristický“ DP 89, MT 75, popiežiškai K, popiežiškis „náležející papeži, související s ním“ MT XXV.

Katolický kněz musel působit nejen ve farnostech, ale také vykonávat liturgické obřady v soukromých kaplích nebo v klášteře a být učitelem náboženství. Kněz zastávající tyto povinnosti se nazýval kapelionu. Jde o staré slovo, zaznamenané již ve slovníku K. Sirvydase jako kapelonas ¹SD 83, SD 96. Zdrojem litevského kapelionas je církevnělatinské capellanus.

Ve starých písemných památkách se užívají i jiné podoby: kapelionis M, M. VALANČ, kāplionas K, kaplonas N, MŽ 119. Měkká souhláska v litevské podobě kapelionas odráží polskou podobu kapelan.

Toto označení je rozšířeno i v dalších jazycích, srov. něm. Kapellan, fr. chapelain, angl. chaplain, lot. kapelāns.

Od tohoto označení vznikla slova, jejichž význam úzce souvisí s jeho významem: kapelionauti „být kaplanem“, kapelionavimas „působení ve funkci kaplana“.

1.3. Ve starých písemných památkách se užívají označení duchovních vyjadřující čestný titul duchovního. Taková označení máme dvě: jedním z nich je kanaunininkas. V tomto významu se slovo užívalo již ve starých litevských jazykových památkách S. DAUK, [K], M. VALANČ.

Ve starých písemných památkách nacházíme také podobu kanonykas WP 199, KL 30, SD 83. Staré označení kanonykas přišlo přes polštinu, srov. pol. kanonik z církevnělatinského canonicus. Do latiny se slovo dostalo z řečtiny, srov. řec. κανών „norma, pravidlo“. Toto označení je rozšířeno i v dalších jazycích, srov. lot. kanoniķis, pol. kanonik, rus. каноник. V polštině je vedle dnes užívané podoby kanonik doložena také souběžná podoba kanownik, která by mohla být (i když to nelze dokázat) zdrojem litevské podoby kanaunininkas.

Dalším knězem s čestným titulem v katolickém duchovenstvu je prelatas. Ve starých písemných památkách se užívá latinské slovo prālōtas, přejaté přes polštinu (srov. prałat), doložené u S. DAUK, M. VALANČ, VoL 104. Dauksa v Katekizme užívá polskou výpůjčku prōłatos, srov. Antri tewai pagalėi Dwasią, tai yra kunigai, Pratōtai ir mokitoiei DK 82. Zdrojem slova je církevnělatinské praelatus, které znamená „mající přednost, nejlepší“.

Z označení prōłatos vytvořil M. Valančius odvozeninu pralotystė „oblast spravovaná prelátem“.

2. N O V O T V O R B Y

2.1. Ve druhé polovině 19. století se litevský národ ocitl na pokraji propasti a vyvstala obava o jeho přežití. Začalo hnutí národního obrození. Probíhal urputný boj za práva rodného jazyka, především v církvi.

DVASININKŲ PAVADINIMAI IR JŲ ISTORIJA

| 197

Všichni Litevci pocítili potřebu jednoho společného jazyka. Snažili se jej zdokonalovat a očistit od staletých nánosů – cizích konstrukcí a barbarismů ve slovní zásobě. Církevní jazyk však dlouho zaostával za jazykem světským. Stav litevského církevního jazyka neuspokojoval obrozeneckou inteligenci. Ke konci 19. století se mezi kněžími a na farách začalo mluvit litevsky. Polonizující kněží, kteří v kázáních prznili litevštinu, nebyli tolerováni. Když se pochopilo, že většina cizích slov pronikla do litevštiny prostřednictvím církve, snažili se napravit chyby minulosti. Z náboženské lexiky bylo třeba odstranit barbarismy a vytvořit novou litevskou slovní zásobu. Proto se stará přejatá náboženská lexika převáděla do litevštiny. Tak vznikla litevská označení duchovních a byly zavedeny nové podoby těchto názvů, přiblížené původním latinským podobám. Jako příklad lze uvést podobu prelátas, která byla vytvořena z dřívější podoby prálotas s cílem přiblížit ji latinskému slovu praelatus. Název je doložen v LKŽ_X 602.

Vzniklo zcela nové označení pãstorius, které znamená protestantského evangelického kněze. V tomto významu je slovo doloženo v LKŽ_IX 535. Vyskytuje se také další podoba tohoto označení, pastóras JD 1084. Zdrojem slova je latinské slovo pastor „pastýř, ovčák, kněz“. Toto označení je rozšířeno i v dalších jazycích, srov. lotyš. pastors, pol. pastor, rus. пастор, něm. Pastor, angl. pastor.

2.2. Se začátkem obrození se opouštěla stará polská přejatá slova a podle vzorů jiných jazyků se tvořila nová litevská označení duchovních. Vyvstala potřeba společného označení pro všechny osoby řádně přijaté do duchovního stavu, které složily řeholní sliby nebo nějakým způsobem náležely k církevní hierarchii.

Vznik výrazu dvãsininkui umožnila okolnost, že vedle slova kněz bylo nezbytně zapotřebí nového zvláštního označení pro určitý náboženský pojem, totiž tak, jako se anglické priest (staroanglické prēost z pozdně latinského presbyter z řeckého πρεσβύτερος „starší“) „kněz“, francouzské prêtre a německé Priester odlišují od anglického clergyman, francouzského ecclésiastique (z latinského ecclēsiasticus „církevní, náležející k církvi“) a německého Geistlicher, tak se i v litevštině časem začalo slovo kunigas „představitel náboženského kultu, který po přijetí kněžského svěcení vykonává kněžské povinnosti“ odlišovat od slova duchovní „člen duchovního stavu zasvěcený službě Bohu“. Význam slova Dvãsininko je mnohem širší než význam slova kunigo: duchovní je obecný pojem, kněz je pouze podtypem duchovního. Bylo vytvořeno slovo dvãsininkas. V tomto významu je slovo doloženo v LKŽ_II 942.

Kromě právě uvedeného významu se slovo dvãsininkas v litevských nářečích užívá také ve významu „kdo chytá duchy, zabývá se duchy“ (LKŽ_II 942).

Litevské slovo dvãsininkas vzniklo ze slova dvasia a přípony -ininkas, s níž utvořená podstatná jména nejčastěji označují osoby.

Označení dvãsininkas vzniklo nedávno a poprvé se objevuje v Jablonského spisech. Pro osoby přijaté do duchovního stavu se užívaly různé podoby tohoto označení: Sirvydas používá podobu dvasingystė ¹SD 27, SD 47, [K]; dvasiškija Š „duchovní stav“, dvasiškis Š, dvasionis, srov. Pusę viešųjų mokyklų dv asionys veda VAIŽG.

Podobně bylo toto označení utvořeno i v jiných jazycích: Lotyši mají slovo garīdznieks, polské duchowieństwo znamená „duchovenstvo“, ruské духовенство znamená „duchovenstvo“.

Z tohoto označení vzniklo dvãsininkiškas, -a LKŽ_II 943 „charakteristický pro duchovního, jako duchovní“.

198 |

ALGIS RUBINAS

V Litvě již bylo mnoho klášterů, měly své vlastní názvy, ale neexistovalo společné označení pro všechny členy řeholních řádů. Takové označení je poprvé doloženo v J. Jablonského spisech vienuolis. V tomto významu se slovo užívalo v RtR, BŽ 609, Š, DŽ, NdŽ.

Litevské vienuolis je utvořeno ze slova vienas a přípony -uolis. Lze se domnívat, že vznik litevského vienuoliui ovlivnilo latinské slovo monachus ‘mnich’. Latina převzala monachus z řeckého slova μόνοχος ‘samotář, člověk žijící v ústraní, poustevník’. Z tohoto řeckého slova prostřednictvím latiny pocházejí německé Mönch ‘mnich’, anglické monk, polské mnich (vedle zakonnik ‘mnich’), lotyšské mūks (ženská forma mūkene), zatímco přímo z řečtiny pochází ruské монах. Vedle formy vienuolis nacházíme v Kuršaitisově slovníku vienuōlys, vienuolius.

Litevské slovo mnich se objevilo až pozdě. Jak se mnichům říkalo po křtu Mindaugase nebo Jogaily, nevíme. Tento název nenacházíme ani v Mažvydových spisech. Ve starých písemnostech se člen mnišského společenství nazývá minychas (z polského mnich). Poprvé je doložen ve Vilentově Enchiridionu: ik fcholei Minichai ir mi-nichkas y Klochtoriu Vln Ench 46, dále také BP II 355, WP 132, Lex 123. Daukša užívá různé podoby: minychas DP 89, 91, 233, 565 a minykas DP 13, 70, 84, 119 atd. Tuto podobu nacházíme také ve Sirvydově slovníku SD 153 a v Malé Litvě se užívá v Q 349. Ve starých písemnostech se místo slova mnich užívá označení zakonykas, neboť ve 13. století, kdy vznikaly žebravé řády, jejichž členové usilovali nejen o osobní dokonalost, ale také apoštolovali, vydávali se na misie a stýkali se s lidmi, se v kanonických textech katolické církve začalo mnichům říkat Ordens Leute, zakonni, tedy lidé dodržující zákony řeholní instituce. Slovo přešlo do litevštiny z polštiny jako zakonnik nebo ze staroslověnského законникъ. Výpůjčka se užívá v Daukšově postile jako zakonykas DP 612, 535, 308, 324 a DK 131. Různé podoby výpůjčky užívají staré písemnosti i nářečí: žōkanininkas NdŽ, zakōninkas (-ykas), např.: Jednou štolba, poučený jedním zakoninkem, vyšel do stáje se svíčkou hromničkou a uviděl ďábla jedoucího na koni LTs IV 512; To byli zakōnykai, bratr a sestra Dv; žōkanykas (-nykas BzF 201, KŽ), NdŽ, BsMt II 38, S. Dauk, M. Valanč, např.: A jak daleko chce milosrdný Pán Bůh, abys od sebe nezaštval kohokoli z těchto žkanniků, abys mohl uniknout onomu věčnému trápení DP 11, žōkaninkas NdŽ, KŽ, zōkauninkas, např.: Zokauninkas vzal, zapálil hromničku a postavil ji na stůl S I 313, zokonininkas KŽ, žōkoninkas (-ykas; M), I, NdŽ, KŽ, Sut, DP 324, S. Dauk. Z této výpůjčky je odvozeno slovo zokōninkiškas ‚charakteristický pro zokoniky, mnichy‘. K označení mnicha užívá M. Daukšova postila slovo pūstelnykas DP 196 (srov. polské pustelnik nebo staroslověnské пустельникъ) WP 192.

Z označení vienuolis vznikla řada dalších slov souvisejících s mnišským životem, srov. vienuolystė ‘stav mnicha, mnišský život’, vienuoliškas, vienuoliškumas, vienuolinis ‘charakteristický pro mnicha’, vienuolyniškas ‘takový jako v klášteře, charakteristický pro klášter’.

V církvi jsou funkce, které kněz vykonává jen po určitou dobu. Kněz, který vyslýchá zpovědi, je nuodėmklausys. Toto označení je poprvé doloženo v písemných pramenech ve spisech M. Valančiuse. V Juškasově slovníku se nachází forma nuodėtklausis.

Latina má pro označení zpovědníka dokonce dva názvy: paenitentiarius ir confessarius.

DVASININKŲ PAVADINIMAI IR JŲ ISTORIJA

199

Ostatní příbuzné jazyky mají pro označení kněze, který zpovídá, různé názvy, srov. rus. духовник ‘zpovědník’, pol. spowiednik, něm. Beichtiger a Beichtvater (Beichte ‘zpověď’); z posledního pochází lotyšské biktstēvs.

Kněz, který pronáší kázání, je pamókslininkas. V tomto významu je označení poprvé doloženo v písemných pramenech v A. Lalisově „Litevském a anglickém slovníku“. V tomto významu se slovo užívalo v RtR, LKŽ_IX 304.

Slovo pamókslininkas se v litevských nářečích užívá také v dalších významech: ‘ten, kdo rád poučně hovoří, poučuje ostatní’ Krš, ‘ten, kdo se učí a připravuje ke konfirmaci’ TP 1881, 19.

Litevské slovo pamókslininkas je utvořeno ze slova pamókslas a přípony -inin-kas, s níž utvořená podstatná jména nejčastěji označují osoby.

V litevském slovníku je doložena forma pamokslasakýs, nalezená ve slovníčku Silvestra Gimžauskase, LKŽ_IX 304.

Autoři starých písemných památek užívali pro označení kazatele výpůjčku z polštiny, srov. pol. kaznodzieja (kazać + *dzieja), přičemž druhou část slova přizpůsobili litevštině (lit. -deja podle dėti). Podoby této výpůjčky se liší: koznadeja [K], VLN ENCH 1, KLG 41, koznadeja BzB 295, M. VALANČ, koznadejas R, MŽ, N, koznadejeus BzB 102, koznodiejus BB Iz 40,3, koznadėjienė N, [K] ‘kazatelka’.

Vznik slova patrně ovlivnila označení pro kazatele v jiných jazycích, srov. círk. lat. k. praedicator < praedicare, rus. проповедник, lot. sprediķotājs.

3. ZÁVĚRY

1. Všechna stará označení duchovních byla převzata od sousedních křesťanských národů. Nejvíce se přejímalo z polštiny. Přejatá označení většinou nebyla polskými slovy, ale pouze latinskými označeními duchovních, která přišla prostřednictvím Poláků. Většinu latinských označení nebylo možné přeložit do žádného jazyka, protože šlo o latinská slova, která náboženský význam získala teprve v církevní latině. Proto tato slova nikdo nepřekládal, nýbrž je ponechával v latině. Taková označení, která přešla do některého jazyka, si většinou zachovávala latinskou podobu nebo se upravovala podle zákonitostí daného jazyka. Litevská označení duchovních se nejvíce šířila prostřednictvím církevní literatury. Tehdejší církevní literatura se nejčastěji překládala z církevní literatury v polštině. Spolu s překlady přicházely také křesťanské pojmy. Tak přišla označení popiežius, vyskupas a další.

2. Na konci 19. století, v období národního obrození, se začala věnovat pozornost církevnímu jazyku a jeho lexiku. Stará označení latinského původu, která přišla přes polštinu, se znovu polatinšťovala. Například podoba prālotas byla přiblížena latinské podobě, a tak vzniklo prėlatas. Pozornost se věnovala i označením přejatým z polštiny a začala se nahrazovat litevskými. Místo polského kaznodzieja vzniklo pamokslininkas, místo zakònininkas – vienuolis. Politevšťoval se celý církevní jazyk i náboženské lexikum.

ZKRATKY

Zkratky pramenů jsou stejné jako v Lietuvių kalbos žodyne.

200 |

Algis Rubinas

LITERATŪRA

Būga, K. 1958, 1959, 1961: Rinktiniai raštai 1, 2, 3, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

Drotvinas, V. 1987: Lexicon Lithuanicum, Vilnius: Mokslas.

Fraenkel, E. 1955–1965: Litauisches etymologisches Wörterbuch 1–2, Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag, Göttingen: Vandenhoeck u. Ruprecht.

Gutauskas, J. 1992: Krikščionybė Lietuvoje, Kaunas: Caritas leidykla.

Jougan, A. 1958: Słownik kościelny łacińsko-polski, Poznań–Warszawa–Lublin: Księgarnia św. Wojciecha.

Kabelka, J. 1964: Kristijono Donelaičio raštų leksika, Vilnius: Mintis.

Karulis, J. 1992: Latviešu etimoloģijas vārdnīca 1–2, Rīgā: Avots.

Kavaliauskas, Č. 1992: Trumpas teologijos žodynas, Vilnius: Logos knyga.

Kruopas, J. 1998: Rinktiniai raštai, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Kvietkauskas, V., red. 1985: Tarptautinių žodžių žodynas, Vilnius: Vyriausioji enciklopedijų redakcija.

Kudzinowski, Cz. 1977: Indeks-słownik do ‘Daukšos Postilė’ 1–2, Poznań: Wydawnictwo UAM.

Lenzenweger, J., Stockmeier, P. 1996: Katalikų Bažnyčios istorija 1–2, Vilnius: Katalikų pasaulis.

Machek, V. 1957: Etymologicko slovník jazyka českého a slovenského, Praha: Nakladatelství Československé Akademie V–d.

Mayenowa, M., red. 1966–1985: Słownik polszczyzny XVI wieku 1–16, Wrocław–Warszawa–Kraków: Zakład Narodowy im. Ossolińskich.

Mažiulis, V. 1988–1997: Prūsų kalbos etimologinis žodynas 1–4, Vilnius: Mokslas (1), Mokslo ir enciklopedijų leidykla (2), Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas (3–4).

Michelini, G. 2000: Martyno Mažvydo raštai ir jų šaltiniai, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Newman, B. M. 1971: A concise Greek-English dictionary of the New Testament, Stuttgart: Deutsche Bibelgesellschaft.

Rybelis, A., red. 1991: Religijotyros žodynas, Vilnius: Mintis.

Sabaliauskas, A. 1990: Lietuvių kalbos leksika, Vilnius: Mokslas.

Salys, A. 1985, 1992: Raštai 3, 4, Roma: Lietuvių Katalikų Mokslo Akademija.

Stang, Chr. S. 1966: Vergleichende Grammatik der baltischen Sprachen, Oslo–Bergen–Tromsö: Universitetsforlaget.

Toporov, V. N. 1975–1990: Русский язык, A–D; E–H; K–L, L, Москва: Наука.

Urbas, D. 1996: Martyno Mažvydo raštų žodynas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

Urbutis, V. 1981: Baltų etimologijos etiudai, Vilnius: Mokslas.

Vasmer [Фасмер], M. 1950–1973: Этимологический словарь русского языка 1–4, Москва: Прогресс.

Zinkevičius, Z. 1987–1992: Lietuvių kalbos istorija 1–5, Vilnius: Mokslas.

Algis Rubinas Lietuvių kalbos institutas Antakalnio g. 6, 2055 Vilnius, Lietuva

Gauta 2001 04 20