ACTA LINGUISTICA LITHUANICA

XLIX (2003), 51–59

Projevy pravopisné normotvorby

Ewangelie polskie y litewskie

ve vydáních z let 1647 a 1674

MILDA LUČINSKIENĖ

Institut litevského jazyka, Vilnius

Tento článek se zabývá grafemikou dvou vydání (1647 a 1674) díla Jonase Jaknavičiuse Ewangelie polskie y litewskie. Rozdíly mezi nimi odrážejí autorovu snahu dospět ke konzistentnější ortografii. Projednávají se například tyto jevy: užívání jednotlivých grafémů, zaznamenávání diftongoidů v /m/, /n/, diftongů /au/, /uo/, /ai/, /ei/, /ui/ a užívání horního makronu k označení postvokalického nosového prvku. Prvky ustáleného pravopisného úzu lze rozpoznat v užívání „a pochylone“, v užívání <w> k označení druhé složky diftongu /au/ a v pravopisu jednotlivých lexémů a vlastních jmen. Přímý vliv polského výchozího textu na tyto opravy není zřejmý. Novinkou ve vydání z roku 1674 je užívání nosových zkratek ē, ī, ō. Změny související s užíváním sazebních liter svědčí o zásazích korektorů, snad i samotného tiskaře. Vydání z let 1679 a 1690 se od vydání z roku 1674 výrazně neliší a opravy zavedené v tomto vydání se zjevně udržely až do roku 1705, kdy byly Ewangelie přepsány do západolitevské jazykové variety.

1. ÚVOD

O abecedách a pravopisu užívaných jednotlivými autory psala řada badatelů starší litevské písemné kultury; nejobsáhlejší přehled podal Jonas Palionis. Tento přehled pojednává o abecedě jako systému písmen a o pravopisných principech, tedy o tom, na jakých základech se užívala jednotlivá písmena, ačkoli tyto dva jevy spolu úzce souvisejí (Palionis 1967: 19). Podobně se pravopis chápe i v posledních letech – termínem pravopis se označuje grafika a ortografie. Grafika se chápe jako systém grafických znaků užívaných v písmu k vyjádření fonémů jazyka a hlásek řeči, zatímco ortografie představuje principy a pravidla užívání těchto znaků (Michelini 2000: 44). Tento článek přináší přehled některých rozdílů v grafice a ortografii v díle Jonase Jaknavičiuse Ewangelie polskie y litewskie (dále jen Evangelijose) ve vydáních z let 1647 a 1674. Pojednávat se tedy bude o rozdílech v abecedě a pravopisu, které vznikly v důsledku úprav provedených přípravnými redaktory či editory, korektory a vydavateli při přípravě vydání Evangelijų z roku 1674 k vydání. Bylo zjištěno, že v Jaknavičiusových Evangelijose (1647, 1674, 1679 a 1690), stejně jako v kancionálu Slavocinského z roku 1646 a zčásti i v překladu Belarminova katechismu, se užívala abeceda Sirvydase. Pravopis samohlásek se většinou opíral o fonet

52 | Milda Lučinskienė

na základě principu, zatímco souhlásky u Sirvyda (Daukšy, Kleina), a tedy i u Jaknavičiuse, byly zapisovány na základě morfologického principu (Palionis 1995: 28–30). Podobná je i ortografie těchto vydání, její nejednotnost však způsobovalo to, že tentýž foném byl označován několika grafémy či skupinami grafémů a naopak – tentýž grafém označoval více než jeden foném nebo jeho variantu (Michelini 2000: 44).

2. ANALÝZA OPRAV

2.1. Užívání grafému á v JE₄₇ a JE₇₄

Jedním z nejčastějších pravopisných rozdílů je a nahrazované á (asi 2500 příkladů)¹ a naopak (asi 100 příkladů):

(i) a → á: JE₄₇ karalíjte _2₁₆ → JE₇₄ Káralíjte _2₂₁; JE₄₇ Pranáßo _4₁₀ → JE₇₄ Pránáßo _4₂₃; JE₄₇ parabíta _4₁₄ → JE₇₄ párábíta _5₃; JE₄₇ paßakie _5₂₀ → JE₇₄ páßakie _{6₁₀–₁₁}; JE₄₇ apßakídámas _7₁₅ → JE₇₄ ápßakídámas _8₈; JE₄₇ wadina _9₃ → JE₇₄ wádiná _10₂; JE₄₇ wáfara _2₁₂ → JE₇₄ wáfárá _2₁₇

Grafém á se užíval v Evangelijose, Petkevičiusově Katechismu, Morkūnově Postile (Zinkevičius 1988: 198, 203), v Kleinových gramatikách, Knygoje nobážnystės (Jakulytė 2001: 73)². Tak častá diakritická značka akut na á vznikla vlivem polského „a pochylone“, jímž se označovala samohláska, na litevský text. Je známo, že pravopis starých textů 16.–17. století i pozdější doby nebyl sjednocen a každá tiskárna měla vlastní tendence v užívání grafémů. Toto nejednotné označování samohlásek „samogłosek pochylonych“ ztěžuje rozlišení jazykových faktů od pravopisu. V Polsku neexistovala instituce, která by mohla tiskárnám nařídit dodržování jednotnějšího pravopisu (Birkenmajer 1971: 230). V 17. století přibývalo už v samotném Polsku případů nesprávného zápisu a a á; tento trend zesílil zejména v první polovině 18. století, kdy se á začalo užívat mnohem častěji a bez dodržování jakýchkoli norem, takže totéž slovo, tentýž tvar se někde psal s a a jinde s á (Klemensiewicz 1985: 287).

Palionis upozornil na to, že ve druhé části Sirvydo PS je již častější „a pochylone“ a že „nemá žádný fonologický ani prozodický význam“ (Palionis 1979: 21). Protože tuto část PS připravoval k tisku Jaknavičius, je pravděpodobné, že tento grafém užíval častěji než Sirvydas.

JE₇₄ akutem se označuje samohláska a v dlouhé či krátké slabice a někdy dokonce všechny samohlásky a obsažené ve slově. Někdy se tatáž slova v JE₇₄ psala dvojím způsobem, např. á se velmi často píše v přivlastňovacích zájmenech mano, tavo, savo; pravopis těchto zájmen kolísá takto: fawo – 98x, fáwo – 62x; mano – 84x, máno – 31x; tawo – 32x,

¹ Srovnávací analýzu textů JE₄₇ a JE₇₄ umožnily počítačové konkordance slovních tvarů těchto vydání. Připravili je pracovníci Ústavu litevského jazyka Milda Lučinskienė a Vytautas Zinkevičius (programátor) pod vedením Šiaulių Ambrazo v rámci „Programu užívání a rozvoje státního jazyka Litevské republiky na léta 1996–2005“, financovaného z prostředků Státní komise pro litevský jazyk při Seimasu Litevské republiky.

² O užívání á v Knygoje nobážnystės píše podrobněji D. Jakulytė.

EWANGELIE POLSKIE Y LITEWSKIE RAŠYBOS NORMINIMAS | 53

távo – 54×. Zvláště často se „a pochylone“ píše ve slově tárė – 145× (ale vedle toho se vyskytuje i tare – 83×), irá – 47× (ira – 120×).

Lze se domnívat, že redaktor JE₄₇ považoval takové užívání grafému „a pochylone“ za normativní: společnost tento grafém již schválila (gramatiky a další staré texty), byl pokládán za správný³ (vždyť text Evangelijų, tak pečlivě revidovaný, mohl redaktor pod dohledem jezuitů jen vylepšit a opravit).

(ii) á → a (100×): JE₄₇ atáius 15₂₇ → JE₇₄ atáius 17₁₆; JE₄₇ kád 28₂₀ → JE₇₄ kad 31₁₅; JE₄₇ Tái 31₃ → JE₇₄ Tay 34₃; JE₄₇ wáykieli 10₁₅ → JE₇₄ waykieli 11₁₇.

V JE₄₇ bylo „a pochylone“ použito 286krát, zatímco připravovatel JE₇₄ tento grafém užíval téměř desetkrát častěji (2865×). Taková opačně orientovaná oprava ilustruje proces stabilizace normy.

2.2. Užívání grafémů ſ, s a ∫∫

V abecedě užívané ve Velkoknížectví litevském měla graféma s, stejně jako v polské abecedě, dva alografy: s se tradičně psalo na konci slova, zatímco ſ uprostřed slova. Z níže uvedených příkladů je patrné, jak se v Jaknavičiusových Evangelijose střídalo psaní grafémů s a ſ a ∫∫ mezi samohláskami. Nejméně ustálené bylo psaní ∫∫.

Na rozdíl od litevských textů z Východního Pruska, které ovlivňoval německý pravopis, se v textech Velkoknížectví litevského (většinou v katolických vydáních), stejně jako v tehdejších polských textech, zdvojovalo pouze ſ. Ve východopruských textech mělo takové zdvojování nejčastěji označovat krátkost samohlásky před zdvojenou souhláskou (Palionis 1995: 31). Předpokládá se, že zdvojování grafémů ovlivňovaly především předlohy (Palionis 1967: 48). Zásada důslednosti však nebyla dodržována, neboť se často v rámci téhož vydání v jednom slově střídají ſ a ∫∫ (gen. sg. JE₄₇ wiſſu 77₁₆–₁₇ a JE₄₇ wiſſu 129₁₉).

(i) ∫∫ → ſ (23×): JE₄₇ iźg wiſſo 119₁₁ → JE₇₄ iźg wiſo 125₁₂; JE₄₇ Táſſay 169₁₆–₁₇ → JE₇₄ Taſay 175₁₃; JE₄₇ iźg wiſſu 203₆ → JE₇₄ iźg wiſu 209₁₈; JE₄₇ iſſay 158₁₁ → JE₇₄ iſay 163₃.

ſ → ∫∫ (10×): JE₄₇ eſi 61₁ → JE₇₄ eſſi 66₁₀; JE₄₇ wiſas 148₁₃ → JE₇₄ wiſſas 153₁₂; JE₄₇ taſay 166₃ → JE₇₄ taſſay 171₁₉.

∫∫ → s (4×): JE₄₇ knigoſſe 69₁₆ → JE₇₄ knigoſe 75₅; JE₄₇ anaſſay 150₂₆ → JE₇₄ ánásay 155₂₂.

ſs → ſ (2×): JE₄₇ ne tikieſſite 161₂₈ → JE₇₄ ne tikieſites 166₁₆–₁₇.

ſ → ſs (2×): JE₄₇ iſſipildis 2₂₀ → JE₇₄ iſſipildis 3₂–₃.

ſ → s (5×): JE₄₇ aſliciu 53₁₈ → JE₇₄ asliciu 58₁₄; JE₄₇ wiriaujus 17₂₃–₂₄ → JE₇₄ wiriausius 19₁₅.

(ii) s → ſ (5×): JE₄₇ swiečiumu 13₁₁ → JE₇₄ ſwiečimu 14₁₉; JE₄₇ dunguoſe 176₂₂ → JE₇₄ dunguoſe 182₁₉–₂₀.

³Takové chápání normy je uvedeno v knize Encyklopedia wiedzy o książce a u badatele M. Cybulského, který analyzuje jazyk polských textů 17. století (Cybulski 1992: 17).

54 |

Milda Lučinskienė

(iii) ʃs → ʃʃ (13×): JE₄₇ eʃi 51₂₃ → JE₇₄ eʃʃi 56₉ (6×); JE₄₇ wiʃi 89₂ → JE₇₄ wiʃʃi 94₂₀ (5×); JE₄₇ iʃigando 59₁₁₋₁₂ → JE₇₄ iʃʃigundo 64₁₂.

Z analýzy rozdílů mezi JE₄₇ a JE₇₄ provedené na základě počítačových konkordančních dat vyplynulo, že se grafémy ʃ a ʃʃ v těchto vydáních vyskytovaly v kvantitativně stejném poměru, byly však zaznamenány určité rozdíly v zásadách jejich užívání. V části překladu JE₄₇ připisované Jaknavičiusovi se dativ plurálu iuʃu psal pouze s jedním ʃ (46×), zatímco v části připisované neznámému redaktorovi tomu bylo naopak: užívalo se pouze zdvojené ʃʃ (14×). Protože se, jak již bylo zmíněno, zdvojená souhláska obvykle psala po krátké samohlásce, redaktor JE₇₄ v tomto případě „opravil“ pravopisnou nejednotnost JE₄₇ a zvolil variantu, která mohla být tehdy vnímána jako normativní – totiž iuʃu. O redaktorově snaze text „normovat“ svědčí také úprava digrafu ʃs ve slově eʃi: v JE₄₇ je tato podoba slova zaznamenána 19×, eʃʃi pouze 1× (102₄), zatímco v JE₇₄ se eʃi vyskytuje již o polovinu méně (9×) a odpovídajícím způsobem přibývá eʃʃi (8×).

Zkoumání užití ʃ a ʃʃ v polském originále JE₄₇ ukázalo, že digraf ʃʃ byl v něm použit 6×, a to pouze ve vlastních jménech (JE₄₇ Naáʃʃoná 143₁₅; JE₄₇ Ieʃʃego 143₂₂; JE₄₇ Manaʃʃes 144₁₇₋₁₈). Lze tedy v tomto případě hovořit o pravopisné tradici litevských textů, na niž neměl přímý vliv konkrétní polský originál.

(iv) ʃ → ʒ (12×)⁴: JE₄₇ Pharifeuʃams 69₂₈–₇₀₂ → JE₇₄ Pharizeuʃams 75₁₇₋₁₈ (5×); JE₄₇ Iʃaakas 143₃₋₄ → JE₇₄ Iʒáákas 148 (2×); JE₄₇ Ierʃalem 60₁₀₋₁₁ → JE₇₄ Ieruzalem 65₁₁₋₁₂ (2×); JE₄₇ Ieʃus 53₂₋₃ → JE₇₄ IEʒus 57₁₉ (1×).

Z těchto oprav je patrné, že foném /z/ byl v JE₄₇ ve vzácných případech v cizích vlastních jménech označován grafémem ʃ: JE₄₇ Phariʃeuʃas se vyskytuje 5×, zatímco Phariʒ(ʒ)euʃas 14×; Ieruʃalem 2×, Ieruzalem 8×; Ieʃus v JE₄₇ 1×, zatímco IEʒus 192×; Iʃaakas 2×. V JE₇₄ však u těchto lexémů již graféma ʃ nevyskytuje – důsledně se píše graféma ʒ. Přestože pravopis slov Iʃ(ʒ)raelo a Iero(ʒ)olimos byl upraven, nebyl v JE₇₄ zcela sjednocen. Lze tedy hovořit o redaktorově snaze upravit ortografii cizích vlastních jmen.

2.3. Zaznamenávání kombinací ā, ū, ē, i + m, n a o + m

V litevském textu JE₄₇ nebylo zkratek mnoho: ā se vyskytuje 14×, ū pouze 5×, znaky ī, ē, ō se vůbec neužívaly. V polském textu těchto Evangelijí se zkrácená písmena píší častěji: ā 33×, ē 8×, ō 7×, ī pouze 1×.

Uprostřed slova se nad písmenem nejčastěji psala zvlněná čárka (znak cirkumflexu), zatímco na konci slova rovná; často tímto znakem končil řádek JE₄₇ (15×), případně se slovo po zkráceném písmenu přenášelo na další řádek (7×)⁵. Taková zkrácená písmena se psala i v jiných starých textech, například Wol-

JE₄₇ maʃgot 56₁₂ (1×) → JE₇₄ máʒgot 61₆₋₇.

⁵Ve slově Evangelija se v JE₄₇ zkrácené ā nepíše; od druhého vydání se tento znak (nejčastěji v názvech) objevuje 3× (Ewāgelia), slovo se zkracuje jako Ewā 9×.

EWANGELIE POLSKIE Y LITEWSKIE RAŠYBOS NORMINIMAS | 55

fenbüttelio postilėje (1573), kada tekstą reikėdavo sutalpinti riboto formato stačiakampyje (Gelumbekaitė 2000: 184).

Toto zkracující písmeno s diakritickým znaménkem tedy označovalo dva hlásky. Tato tradice značení pochází z rukopisných textů, kdy se ve spěchu a z úsporných důvodů usilovalo o zkracování slov a jednotlivých slabik (Birkenmajer 1971: 2–3).

(i) un, um → ū (16x): JE₄₇ dungaus 86₆ → JE₇₄ dūgaus 91₁₉; JE₄₇ athunkie 116₈–₉ → JE₇₄ atūkė 122₆; JE₄₇ mums 71₂₀ → JE₇₄ mūs 77₁₃; JE₄₇ pardaveiump 154₁₇ → JE₇₄ párdaveiūp 159₁₃; am, an → ā (11x): JE₄₇ mokitiniams 127₁₅ → JE₇₄ mokitinās 133₁₃; JE₄₇ iam 86₁₈–₁₉ → JE₇₄ iā 92₂,₁₃–₁₄; JE₄₇ oran 189₂₂ → JE₇₄ orā 196₁; JE₄₇ Ewangelia 6₁₈–₁₉ → JE₇₄ Ewāgelia 7₉–₁₀; im → ī (3x): JE₄₇ fawimp 121₁₂–₁₃ → JE₇₄ fāwip 127₁₄; JE₄₇ pagimde 143₈ → JE₇₄ pagīde 148₇–₈; om → ō (2x): JE₄₇ dienoms 146₂₂ → JE₇₄ dienōs 151₂₀; en → ē (1x): JE₄₇ talentu 127₁₉ → JE₇₄ talētu 133₁₆–₁₇; (ii) ā → am (10x): JE₄₇ pałkūciaulijā 34₁₀ → JE₇₄ páłkūciauljam 37₁₇–₁₈; JE₄₇ vntrā 58₆ → JE₇₄ vntram 63₅–₆; JE₄₇ iā 25₁ → JE₇₄ iam 27₁₃; JE₄₇ kuriā 61₁ → JE₇₄ kuriam 66₇; JE₄₇ mokitiniams 86₁₈–₁₉ → JE₇₄ mokitinās 92₁₃–₁₄; ū → um, un (4x): JE₄₇ kayčiū 49₃ → JE₇₄ kayčium 53₁₀; JE₄₇ mūs 155₁ → JE₇₄ mums 159₂₄; JE₄₇ dūgui 209₁₃ → JE₇₄ dungui 216₁₀.

Přímá nebo mírně zakřivená čára nad písmeny a, e, i, u a o označovala chybějící písmeno m nebo n. Ve středověku se takto zvláště často značilo chybějící písmeno m ve spojeních am, em, um (Cappelli 1967: xxiii–xxiv).

Těmito zkracujícími písmeny se graficky označovaly pouze nosové hlásky, ačkoli se v těchto Evangelijose nosovost graficky neznačí. Analýza pravopisu dobových textů ukazuje, že různými podobami „nosových“ a dvousložkových písmen se tehdy v mnoha případech označovaly skutečné nosové samohlásky a užívaly se na základě fonetického principu (Palionis 1967: 45). V Evangelijose, stejně jako v Sirvydových textech, se důsledně am, an, em, en vyskytují v několika případech: em, en mají infinitivy a jejich odvozeniny těch sloves, jejichž přítomný nebo minulý prostý čas obsahuje tyto dvojhlásky; an má spojka idant; am, an, em, en se zachovávají ve vlastních i obecných jménech nelitevského původu (Morkūnas 1967: 140–142).

Z uvedených příkladů vyplývá, že redaktor JE₇₄ měl sklon nahrazovat spojení am, an, um, un, en, im ir om zkracujícími písmeny ā, ū, ī, ē, ō (33x), zaznamenány jsou však i příklady opačné změny (14x). Od JE₇₄ se tedy pro označování spojení en, im a om začala dodatečně používat zkracující písmena ē, ī a ō; nejčastěji se píší na konci řádku nebo při přenášení slova na další řádek. Nelze vyloučit, že sazeč při sazbě řádku text podle vlastního uvážení zkrátil, a proto vysázel zkratkové písmeno.

2.4. Pravopis dvojhlásek [au], [uo]

V Sirvydově abecedě označovalo písmeno u hlásky u a ū; v se psalo pro označení krátké samohlásky u na začátku slova a zdvojené w označovalo hlásku v (Palionis 1967: 36, 40). Ačkoli se JE₄₇ a JE₇₄ opíraly o Sirvydovu abecedu, z uvedených příkladů je již patrné, že se tato písmena někdy zaměňovala. G

56 |

MILDA LUČINSKIENĖ

písmena byla zaměňována. Hláska [u] se v JE₄₇ nejčastěji označuje písmenem v na začátku slova (JE₄₇ vbagay 197₁₃; JE₄₇ všveyzdetoias 23₁₅–₁₆; JE₄₇ vlėčiu 89₂₄), pouze jednou na konci (JE₄₇ ſakaw 183₁₀)⁶, někdy písmenem u (4x) (JE₄₇ uſ/wiro 119₂₀; JE₄₇ unt (2x) 50₁₄, 131₂₃; JE₄₇ uuždangoi 209₄–₅). Písmeno w v JE₄₇ označuje hlásku [u] na konci slova, s výjimkou taw a ſaw⁷, pouze jednou (JE₄₇ ſakaw 208*₁₉); v JE₇₄ je tento případ již redakčně upraven. Graféma w se poměrně důsledně užívá pro hlásku [v] na začátku slova v obou vydáních Evangelijí.

(i) w, v a u na konci slova (méně často uprostřed slova): w → u (31x): JE₄₇ taw 43₂ → JE₇₄ tau 46₂₃ (20x); JE₄₇ ſakaw 208₁₉ → JE₇₄ ſakáu 215₁₆; u → w (2x): JE₄₇ aukščiáufiei 61₁₉–₂₀ → JE₇₄ áukščiáwſiei 66₂₂; JE₄₇ bitaw 90₉–₁₀ → JE₇₄ bitaw 96₅.

(ii) w, v a u na začátku slova: u → v (13x): JE₄₇ unt 50₁₄ → JE₇₄ vnt 54₂₁ (4x); JE₄₇ ANuo 24₁₃ → JE₇₄ ANVO 26₂₁; v → u (8x): JE₄₇ vnt 37₁₀ → JE₇₄ unt 40₂₂ (3x); JE₄₇ vſždeta 106₁₃ → JE₇₄ uždėtu 112₅–₆; v → w (3x): JE₄₇ Vnt 31₁₇ → JE₇₄ Wnt 34₁₆; JE₄₇ vołakti 113₂₁ → JE₇₄ wotakti 119₁₅; JE₄₇ vogas 99₁₀ → JE₇₄ wuogas 104₂₄.

Z uvedených rozdílů lze stanovit některé pravopisné zásady redaktora JE₇₄: 1) usiluje se o opuštění písmene w označujícího krátkou samohlásku [u] v dvojhlásce [au], nejčastěji v jednoslabičných slovech taw a saw (JE₄₇ taw 42x; JE₄₇ ſaw 3x). JE₇₄ zapisuje taw již dvakrát méně často – 22x, a ſaw pouze 1x⁸ – usiluje se tedy o přechod k ustálenějšímu a jednoduššímu pravopisu, přestože pravopis těchto slov není zcela sjednocen; 2) v JE₄₇ a JE₇₄ se s výjimkou uvedených zájmen spojení aw v jedné slabice nepíše, s výjimkou jednoho případu v části nepřipisované Jaknavičiusovi (JE₄₇ ſakaw 208₁₉), který však v JE₇₄ rovněž mizí; 3) byly redigovány varianty předložky ant: unt, vnt a wnt, tyto opravy však nejsou zásadní, neboť v obou vydáních převažuje varianta vnt (JE₇₄ 266x), zatímco zbývající dvě lze považovat za „nahodilé“ případy – unt (JE₇₄ 3x), wnt (JE₇₄ 2x); 4) v JE₄₇ se před písmeno o, jímž se zapisuje dvojhláska uo, ve všech případech přidává v (8x; 1x – w). V JE₇₄ se tento pravopis zachovává, pouze v několika případech redaktor mění přidané v na w. Není jasné, zda jde o odraz nářečí (takové v se zachovalo i dnes v jižní části a větší části východoaukštaitského nářečí (Zinkevičius 1966: 188)), nebo pouze o pravopisný jev.

2.5. Pravopis dvojhlásek [ai], [ei], [ui]

V JE₄₇ a JE₇₄ se kombinace [a, e, u + i] zapisují dvěma způsoby: s i nebo y ve druhé složce. Analýzou změn a na základě údajů z konkordance zpětného slovního rejstříku JE₄₇ bylo zjištěno, že graféma y se v JE₄₇ v dvojhláskách ai, ei, ui píše až šestkrát častěji než graféma i.

6 V JE₄₇ nebyl nalezen ani jeden případ, kdy by se uprostřed slova k označení hlásky [u] používalo písmeno v.

7 Na pravopis taw a ſaw v Evangelijose mohly mít vliv tvary těchto zájmen v jiných pádech, které se píší s w (fawi, ſawis, tawi, tawam aj.).

8 Takový tvar je zapsán 1× v dodatečně přidané perikopě (JE₇₄ 166–167).

EWANGELIE POLSKIE Y LITEWSKIE RAŠYBOS NORMINIMAS | 57

ai → ay (98×): JE₄₇ vbagai 3₁₉ → JE₇₄ vbagay 4₄; JE₄₇ kurgai 4₁₇ → JE₇₄ kurłay 5₆; JE₄₇ kaip 7₁₈, 64, 105, → JE₇₄ kayp 8₁₂, 69₁₉, 110₁₇; JE₄₇ pálnikais 15₂₃ → JE₇₄ pálnikays 17₁₂; ay → ai (8×): JE₄₇ kurlay 47₇ → JE₇₄ kurlai 51₇; JE₄₇ kieterwiopay 201₉–₁₀ → JE₇₄ kieterwio-pai 207₁₆–₁₇; JE₄₇ priefinikay 205₂₂–₂₃ → JE₇₄ priefinikai 212₈; ei → ey (28×): JE₄₇ funkiei 25₁₇ → JE₇₄ funkiey 28₅; JE₄₇ erškiečiei 35₁₈–₁₉ → JE₇₄ erškiečiey 39₂; JE₄₇ wagiei 209₁₆ → JE₇₄ wagiey 216₁₂; ey → ei (10×): JE₄₇ ištleydis 84₁₅–₁₆ → JE₇₄ ištleidis 90₆; JE₄₇ reykia 187₈ → JE₇₄ reikia 193₁₆; ui → uy (3×): JE₄₇ Diewui 15₂₅ → JE₇₄ Diewuy 17₁₄; uy → ui (1×): JE₄₇ pałkuy 201₂₄ → JE₇₄ páłkui 208₅–₆.

Redaktor JE₇₄ se také snažil zapisovat druhou složku těchto dvojhlásek grafémou y. Příkladů opačné změny (JE₄₇ a, e, u + y → JE₇₄ a, e, u + i) je šestkrát méně, lze tedy předpokládat, že ačkoli pravopis těchto grafém nebyl sjednocen, začíná se rýsovat pravopisný princip zapisovat tyto dvojhlásky grafémou y. Nejčastěji byly upravovány tyto výrazy: kai(y)p (22×), kursai(y) (20×), tai(y) (8×), tei(y)p (13×). Celkově se krátké i mění na dlouhé y (igrek) až 140× (89× bylo opraveno na konci slova, 51× uprostřed), zatímco opačných úprav je pouze 19. Pravopis těchto slov byl ovlivněn polským pravopisem: na začátku slova se v polštině nejčastěji psalo i (iako A 9), na konci slova y (smutney J 3), před souhláskami se rovněž důsledně psala graféma y (bogoboyney P 12) (Książek-Bryłowa 1976: 341). Spojení v jedné slabice (s y) se tak zapisovala jak v JE₄₇, tak v JE₇₄.

2.6. Značení /š/⁹

V soustavě písmen užívané K. Sirvydasem se hláska [š] označovala písmenem ʃ (v textech vytištěných latinskou antikvou – ſz a ʃ) a ś (tímto písmenem se označovalo také měkké s).

ʃ → ſz (22×): JE₄₇ aufztunt 11₂ → JE₇₄ aufztunt 12₅; JE₄₇ Wieʃpaties 14₁₃–₁₄ → JE₇₄ Wieſzpaties 16₂–₃; JE₄₇ śiefʃtos 30₁ → JE₇₄ Siaſztos 32₂₄; JE₄₇ ʃwëtes 208₂–₃ → JE₇₄ ſzwëtes 215₁; ś → ʃ (7×): JE₄₇ duśios 202₂ → JE₇₄ duʃios 208₁₀–₁₁ (5×); JE₄₇ paraśinetus 8₂₁ → JE₇₄ paraſynetus 9₉; JE₄₇ śiewennis 31₂₈ → JE₇₄ ſiewminos 35₁–₂; ʃ → ś (7×): JE₄₇ ʃwintos 55₁₀ → JE₇₄ śwen tos 60₇ (2×); JE₄₇ ʃvjmuf 95₂₆ → JE₇₄ vʃimuś 101₁₇; JE₄₇ ʃfyrdis 209₁₉ → JE₇₄ śirdis 216₁₅.

Při pojednání o změně ʃ na ſz bychom měli věnovat pozornost typům písma používaným v JE₄₇ a JE₇₄. Polský a litevský text v JE₄₇ byl vysázen gotickou švabachou¹⁰, polské nadpisy latinskou antikvou, zatímco v litevských nadpisech a v textu perikop se p-

⁹ Byly zaznamenány také tyto opravy: ʃ → sʃ (1×: JE₄₇ wieʃpaties 41₁₃ → JE₇₄ Wiesſpáties 45₅–₆); ſz → ʃ (1×: JE₄₇ Sjitai 4₁₄–₁₅ → JE₇₄ Sſjitai 5₄); ſz → ʃ (1×: JE₄₇ Szwętes 209₂₁ → JE₇₄ śwętes 216₁₇).

¹⁰ Gotická švabacha se rychle šířila a v 16.–17. století se užívala v mnoha zemích. Zajímavé je, že švabacha se nejčastěji používala v textech tištěných v národních jazycích (polština, litevština aj.), zatímco texty v latině se většinou sázely antikvou (Kawecka-Gryczowa 1982: 220). V tomto článku se termín švabacha používá v souladu s encyklopedickým slovníkem knihovědy (Kaunas 1997: 360).

58 |

MILDA LUČINSKIENĖ

teikti gretutiniai leksemų variantai – lotyniškąja antikva kursyvu¹¹. JE₇₄ lenkiškas tekstas jau perrinktas lotyniškąja antikva, lietuviškas dar surinktas gotiškais rašmenimis, o perikopių antraštės abiejuose tekstuose išskirtos lotyniškąja antikva kursyvu. Atlikus skirtumų analizę, pastebėta, kad ligatūrinis rašmuo ſ keistas digrafu ſz (22x) JE₇₄ tik perikopių pavadinimuose. Paaiškėjo, kad ligatūrinis ſ JE₄₇ buvo renkamas tik gotiškuoju švabacheriu ir lotyniškąja antikva kursyvu (nebuvo ženklo z (ſz), tik 3), taigi tik lietuviškose antraštėse. Čia reikėtų paminėti ir tuos keturis atvejus, kai JE₄₇ lotyniškąja antikva kursyvu surinktuose gretutiniuose variantuose rašoma grafema ž, JE₇₄ keičiama ž, kadangi pasirinktas variantas jau surinktas gotiškuoju švabacheriu, kuriame nėra spaudmens ž (JE₄₇ vžleios₂₇₁₉ → JE₇₄ vžleios₃₀₁₂; JE₄₇ ažurawgie₃₀₂₈ → JE₇₄ ažuraugie₃₄₁).

Taigi, 27 let po prvním vydání se změnil nejen typ písma polského textu a názvů perikop, ale zřejmě také garnitura tiskových znaků tiskárny Vilniuské akademie¹². Lze předpokládat, že z tohoto důvodu již v kase kurzivy latinské antikvy nebyla ligatura ſ, a proto se nahrazovala dvěma písmeny ſz.

3. ZÁVĚRY

Ačkoli se v oblasti abecedy i pravopisu stále vyskytují určité nejednotnosti a kolísání, text se již začíná sjednocovat a přecházet k ustálenějším zásadám používání písmen a pravopisu.

Poměrně důsledně se podle tradice tiskovin v polštině začíná používat diakritické písmeno „a pochylone“, které mohl korektor tiskárny již chápat jako normativní variantu. Uplatňování určitých ustálených pravidel dokládá také úprava slova iuſu, písmene w, označujícího krátkou samohlásku [u] v dvojhlásce au, a pravopisu některých vlastních jmen. Konkrétní polský originál tyto opravy přímo neovlivnil.

Takže Evangelijose se od JE₇₄ začala k označování skupin en, im a om navíc používat abreviační písmena ē, ī a ō. Opravy související s typy písma svědčí o tom, že se na úpravě textu podílel korektor tiskárny, případně i sám tiskař.

Jelikož se vydání Evangelijos z let 1679 a 1690 jen málo lišila od vydání z roku 1674 (Lučinskienė 2001: 117–128), můžeme se domnívat, že tyto opravy se udržely až do vydání z roku 1705, kdy byly tyto Evangelijos přepsány do západní varianty spisovného jazyka.

¹¹ Latinská antikva mírně skloněná doprava se nazývala kurzivou nebo italikou. Tato kurziva se používala k vyznačení jednotlivých slov v textu nebo částí textu vysázených antikvou (Kawecka-Gryczowa 1982: 221).

¹² I. Petrauskienė uvádí, že období 1633–1652 bylo nejproduktivnější etapou činnosti tiskárny Vilniuské akademie. „Situace se výrazně zlepšila od roku 1666, zřejmě po zakoupení nových tiskařských lisů a písem“ (Petrauskienė 1976: 41). O tom, že jezuitům Vilniuské akademie záleželo na kvalitě tiskových znaků, svědčí také nařízení litevského jezuitského provinciála M. Lenčickise vydané po 28. srpnu 1634 o tisku publikací v tiskárně Vilniuské akademie a jejich distribuci. Jeden z bodů stanoví, že z poplatku vybraného za tisk má část zbýt „na restaurování a obnovu tiskových znaků, které se snadno opotřebovávají a jejichž oprava vyžaduje značné finanční prostředky“ (Petrauskienė 1992: 251).

EWANGELIE POLSKIE Y LITEWSKIE RAŠYBOS NORMINIMAS | 59

ZKRATKY

JE₄₇ – [Jonas Jaknavičius] POLSKÁ A LITEVSKÁ EVANGELIA, nedělní evangelia a evangelia všech svátků, která se v katolickém kostele podle římského pořádku čtou po celý rok. Vydáno se svolením starších ve VILNIU. V tiskárně Akademie Societatis Iesu. Roku 1647.

JE₄ – [Jonas Jaknavičius] POLSKÁ A LITEVSKÁ EVANGELIA. Nedělní evangelia a evangelia všech svátků, které se v katolickém kostele podle římského pořádku čtou po celý rok. VE VILNIU. Tiskem Akademie Societatis Iesu. 1674.

PS – [Konstantinas Sirvydas,] Postní kázání v litevském jazyce od velebného otce Konstantina Širvyda, teologa Tovaryšstva Ježíšova, sestavena a do polského jazyka přeložena a obojí vydáno tiskem. Se svolením starších. Ve Vilniusu / V tiskárně Akademie Societatis Iesu. Léta Páně 1644.

LITERATÚRA

BIRKENMAJER, A., KOCOWSKI, B., TRZYNADLOWSKI, J., red., 1971: Encyklopedia wiedzy o książce, Wrocław, Warszawa, Kraków: Zakład Narodowy im. Ossolińskich.

CAPPELLI, A. 1967: Dizionario di abbrevia ture latine ed italiane. Ristampa, Milano: OFSA-Casarile.

CYBULSKI, M. 1992: Norma języka literackiego wobec normy rękopiśmiennych tekstów urzędowych z XVII wieku. Odmiany polszczyzny XVII wieku, Lublin: Wydawnictwo Uniwersytetu Marii Curie-Skłodowskiej.

GELUMBECKAITĖ, J. 2000: [Rec.] Wolfenbüttelio postilė. Archivum Lithuanicum 2, 173–194.

JAKULYTĖ, D. 2001: „Knygos nob ažnystės“ kalba. Knyga nob ažnystės krikščioniškos (1653) – XVII a. Lietuvos kultūros paminklas, Kėdainiai: Kėdainių krašto muziejus.

KAUNAS, D. 1997: Knygotyra. Enciklopedinis žodynas, Vilnius: Alma littera.

KAWECKA-GRYCZOWA, A. 1982: Współczesne polskie drukarstwo i grafika książki. Mały słownik encyklopedyczny, Wrocław etc.: Zakład Narodowy im. Ossolińskich.

KLEMENSIEWICZ, Z. 1985: Historia języka polskiego, Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe.

KSIĄŻEK-BRYŁOWA, W. 1976: O języku druków lubelskich z XVII wieku. Annales Universitatis Mariae Curie-Skłodowska, vol. XXXI, 19, Lublin–Polonia.

LUČINSKIENĖ, M. 2001: Ryšytvebių redagavimas Jono Jaknavičiaus Evangelie polskie y litewskie 1674 metų leidime. Archivum Lithuanicum 3, 117–128.

MICHELINI, G. 2000: Martyno Mažvydo raštai ir jų šaltiniai, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

MORKŪNAS, K. 1967: Mišrieji dvigarsiai am, an, em, en ir balsiai ą, ę K. Širvydo raštuose. Lietuvių kalbotyros klausimai 9, 139–146.

PALIONIS, J. 1967: Lietuvių literatūrinė kalba XVI–XVII a., Vilnius: Mintis.

PALIONIS, J. 1979: Lietuvių literatūrinės kalbos istorija, Vilnius: Mokslas.

PALIONIS, J. 1995: Lietuvių rašomosios kalbos istorija, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

PETRAUSKIENĖ, I. 1976: Vilniaus akademijos spaustuvė 1575–1773, Vilnius: Mokslas.

PETRAUSKIENĖ, I. 1992: Vilniaus akademijos spaustuvės šaltiniai XVI–XIX a., Vilnius: Mokslas.

URBAŃCZYK, S., red., 1978: Encyklopedia wiedzy o języku polskim, Wrocław, Warszawa, Kraków, Gdańsk: Zakład Narodowy im. Ossolińskich.

ZINKEVIČIUS, Z. 1966: Lietuvių dialektologija, Vilnius: Mintis.

ZINKEVIČIUS, Z. 1988: Lietuvių kalbos istorija 3. Senųjų raštų kalba, Vilnius: Mokslas.

Milda Lučinskienė Lietuvių kalbos institutas P. Vileišio g. 5, 10308 Vilnius, Lietuva [email protected]

Gauta 2003 11 22