HARALD BICH LMEIER

Sächsische Akademie der Wissenschaften zu Leipzig Martin-Luther-Universität Halle-Wittenberg

Výzkumné oblasti: indoevropeistika, onomastika (názvy míst a vodních toků), staroiránistika (syntax).

K JAZYKOVĚDNÉ ÚROVNI VÝZKUMŮ STAROEVROPSKÉ HYDRONYMIE – ODPOVĚĎ NA POLEMIKU

K vědecké úrovni výzkumů staroevropské hydronymie – odpověď na polemiku

Etymologie je věda a podléhá stejným kritériím hodnocení jako ostatní vědy. Lze ji provozovat naivně, tedy s jen malým nebo vůbec žádným zohledněním již dosaženého relevantního stavu poznání, nebo fundovaně, přičemž každé zohlednění relevantních poznatků přispívá k fundovanosti, takže naivita, respektive fundovanost, představují graduální hodnoticí kritérium.¹

POZNÁMKA

Tento příspěvek je odpovědí na článek v tomto časopise, který byl napsán poměrně polemickým tónem a jehož argumentace byla v konečném důsledku nevědecká. Poukazuje na zjevné a značné mezery v autorových znalostech historickosrovnávací jazykovědy obecně a indoevropeistiky zvláště a dochází k závěru, že v pracích tohoto autora jsou v těchto oborech uplatňovány

¹ Vennemann 1999: 275; Fettdruck im Original.

KLÍČOVÁ SLOVA: staroevropská hydronymie, indoevropeistika, onomastika, slovotvorba, praindoevropský ablaut, rekonstrukce, laryngály.

KLÍČOVÁ SLOVA: staroevropská hydronymie, indoevropská lingvistika, onomastika, slovotvorba, praindoevropský ablaut, rekonstrukce, laryngály.

Straipsniai / Articles

9

HARALD BICH LMEIER

Výsledky dosažené na základě jazykovědných názorů a metod, zčásti již po desetiletí překonaných, bude nakonec třeba bez výjimky znovu přezkoumat pomocí současné jazykovědné metodologie. Teprve po tomto přezkoumání bude možné posoudit, nakolik si uvedené práce a jejich výsledky zachovají svou platnost.

ANOTACE

Tento článek je odpovědí na jiný článek v tomto časopise, který je napsán značně polemicky a argumentuje zcela nevědecky. Ukáže, jaké nedostatky ve znalostech prozrazuje autor onoho článku, pokud jde o historicko-srovnávací lingvistiku obecně a indoevropeistiku zvláště. Závěrem je třeba konstatovat, že všechny výsledky, jichž druhý autor dosáhl za použití výzkumných metod, které jsou v těchto oborech již desítky let zastaralé, bude nutné znovu vyhodnotit a podrobit moderní indoevropeistické analýze. Teprve po dokončení tohoto úkolu bude možné posoudit, které z autorových prací a výsledků zůstávají použitelné.

1. ÚVODNÍ POZNÁMKA

Na rozdíl od Jürgena Udolpha si bohužel nedokážu přesně vzpomenout, kdy jsem se začal zabývat onomastikou a vodními názvy. Každopádně to souviselo s recenzí sborníku z oblasti onomastiky², kterou jsem na doporučení Wolfganga Haubrichse přijal v roce 2005 nebo 2006.³ Do roku 2006 spadá zřejmě i mé seznámení s Udolphem, s nímž jsem se pravděpodobně poprvé setkal na konferenci Interferenz-Onomastik. Namen in Grenz- und Begegnungsräumen in Geschichte und Gegenwart. Saarbrücker Kolloquium des Arbeitskreises für Namenforschung v Saarbrückenu ve dnech 5.–7. října 2006. Na této konferenci mě poprvé osobně vyzval (a tuto výzvu pak několikrát zopakoval jak vůči mně na různých konferencích, tak vůči indoevropeistům jako celku – například ve svém příspěvku na pracovním setkání Indoevropské společnosti Die Ausbreitung des Indogermanischen. Thesen aus Sprachwissenschaft, Archäologie und Genetik, Würzburg, 24.–26. září 2009), aby se indoevropeisté konečně znovu začali zabývat staroevropskou hydronymií. Vzal jsem si Udolphovu výzvu k srdci, a tak jsem objevil novou oblast výzkumu, v níž – jak ukázala již výše zmíněná recenze – bylo ještě mnoho co dělat.

² Greule, Janka, Prinz 2005.

³ Srov. Bichlmeier 2007.

10

Acta Linguistica Lithuanica LXVIII

Zum sprachwissenschaftlichen Niveau der Forschungen zur Alteuropäischen Hydronymie – eine Erwiderung auf eine Polemik

Vzhledem k tomu, že jsem dělal přesně to, k čemu mě Udolph (respektive indoevropeisty jako celek) vyzýval, je jeho kritika některých mých dosavadních výkladů, pronesená značně polemickým tónem v příspěvku v tomto časopise⁴, poněkud nepochopitelná. Co jiného mohlo vyplynout z toho, že se někdo se znalostmi a vědomostmi z roku 2010 pustil do materiálu, který Udolph a kol. do té doby zjevně zkoumali pouze metodami užívanými před rokem 1970, respektive před druhou světovou válkou, než poznatek, že metody výzkumu staroevropské hydronymie je třeba zásadně revidovat – a tudíž nutně revidovat (alespoň zčásti) i původní výsledky?

V této souvislosti je příznačné také to, že tentýž článek, který Udolpha přiměl k polemice, vyvolal u kolegů otevřených vědeckému pokroku reakci téměř opačnou: Albrecht Greule (2011: 125)⁵ zdůrazňuje, že po výkladech uvedených v onom příspěvku by se v onomastických pracích již nemělo upouštět od používání indoevropeistických notačních zvyklostí při zápisu rekonstruovaných indoevropských kořenů.⁶ Rýsuje se zde dlouho očekávaná změna paradigmatu.

Možná však byla Udolphova výzva míněna jen rétoricky a ve skutečnosti chtěl u těchto vodních názvů i nadále publikovat sám, jako jediný na celém poli; kdo ví?

Udolphova obvinění uvedená na citovaném místě a jeho tamtéž znovu zjevně projevené omezené znalosti historické lingvistiky obecně a výzkumu indoevropeistiky za posledního půlstoletí zvláště si každopádně žádají zhodnocení dosavadního stavu a podrobnou odpověď.⁷

⁴ Srov. Udolph 2011.

⁵ Nepochopitelné však zůstává tamtéž uvedené tvrzení, že laryngální teorie „není snadno dostupná“: v současnosti existuje přibližně tucet úvodů do indoevropeistiky, respektive laryngální teorie, v němčině a angličtině, které se tomuto tématu věnují. Kromě toho se tato problematika vyučuje na řadě kateder v německy mluvících zemích; laryngální teorie by tam zpravidla měla být součástí učiva druhého, nejpozději třetího semestru, a podle mého názoru není ani o mnoho složitější než Vernersův zákon (jen existuje podstatně více příkladů z výrazně většího počtu jazyků, pro něž je relevantní); navíc byla již v roce 1992 samozřejmou součástí mého průběžného doktorského přezkoušení.

⁶ Ebenso urteilen Nübling, Fahlbusch, Heuser (2012: 224f. mit Anm. 215) unter Verweis auf Bichlmeier (2011a: 180f.). Leider bleibt die Darstellung aber abgesehen von diesem Hinweis hier ebenso auf dem veralteten Stand wie hinsichtlich der Namen theorie, die kaum über den Stand der 1960er Jahre hinausreicht.

⁷ Děkuji editorke Grasile da Blažienė za výzvu k této odpovědi a za ochotu publikovat ji v tomto časopise.

Straipsniai / Articles

11

HARALD BICH LMEIER

2. INDOGERMANISTIKA A STAROEVROPSKÁ HYDRONYMIE

V rámci indogermanistiky tradice staroevropské onomastiky z velké části zanikla.⁸ Posledním německy píšícím badatelem, kterého lze označit za indogermanistu a který se tímto materiálem podrobněji zabýval, byl nedávno zesnulý učitel Udolpha Wolfgang P. Schmid (1929–2010). To, že se kromě něj v posledních dvou či třech desetiletích těmito vodními názvy zabýval jen málokterý významný indogermanista, souvisí se dvěma faktory:

„Zaprvé máme co do činění s materiálem, který se dochoval velmi fragmentárně a jehož místo původu lze sice jednoznačně určit – většina vodních toků, tedy i řek, se dodnes nachází tam, kde byla před 2000, 3000 či 4000 lety –, avšak pokud jde o skutečné stáří tohoto jazykového materiálu, jsme i nadále nakonec odkázáni na spekulace. Většinou lze jen říci, že některé názvy řek jsou předgermánské, předkeltské či předbaltické atd. – nic víc. Protože však v mnoha případech a v mnoha oblastech kvůli rozporům mezi výzkumnými a pojmenovacími metodami jazykovědy a archeologie stále není jednoznačně objasněno, kdy přesně například mluvčí keltského či germánského jazyka přišli k určité řece, zůstává samozřejmě nejasné i to, kdy vlastně končí předgermánské, předkeltské atd. období, tj. od kterého okamžiku lze předpokládat, že předkeltský, předgermánský název byl začleněn do keltštiny, germánštiny apod. A hned předesílám: ani já na to nemám odpověď a domnívám se, že se ji jen tak brzy nepodaří najít.“

Většina indogermanistů proto dává přednost práci s materiálem jazyků, z nichž se dochovaly také texty (v současnosti jsou obzvláště v módě anatolské a tocharské jazyky), o jejichž mluvčích lze něco říci a které lze také datovat. Pouze na takovém materiálu lze provádět výzkum historického vývoje jazyka a – což v současnosti hraje v indogermanistice rovněž významnou roli – syntaxe.

A přistupuje – přiznáme-li si to – ještě další problém: jazykový materiál doložený ve staroevropské hydronymii často tvoří

⁸ To ukazuje zběžná prohlídka příslušných odborných indogermanistických časopisů (Historische Sprachforschung, Indogermanische Forschungen, International Journal of Diachronic Linguistics, Journal of Indo-European Studies, Kratylos, Münchener Studien zur Sprachwissenschaft) i sborníků z pracovních a odborných konferencí Indogermanistické společnosti za posledních přibližně 15 let: pomineme-li ojedinělé práce Wolfganga P. Schmida a Jurgena Udolpha, k tomuto tématu se v nich prakticky nic nenajde. Práce uvedených autorů i Kraheho navíc ostatní autoři přejímají jen výjimečně.

12

Acta Linguistica Lithuanica LXVIII

Zum sprachwissenschaftlichen Niveau der Forschungen zur Alteuropäischen Hydronymie – eine Erwiderung auf eine Polemik

slova, respektive jména, která jsou velmi krátká. Protože chybí jakýkoli další jazykový materiál (zejména skloňované slovní tvary), je třeba nakonec přiznat – a říkám to jako přesvědčený indogermanista –, že zejména u mnoha jednoduchých názvů řek, jako jsou například Sala (> Saale), Sara (> Saar), Savus (→ Save) atd., nelze vlastně ani strictu sensu dokázat, že jsou indogermánského původu. Jejich struktura je příliš jednoduchá. Zároveň jsou však tato slova od počátku jejich zkoumání (většinou badatelů) považována za indogermánská, a jsou jim tudíž nabízena indogermánská etymologická vysvětlení. Jestliže však předpokládáme to, co bychom teprve měli nebo museli dokázat, dopouštíme se klasického kruhového úsudku. Měli bychom postupovat mnohem obezřetněji a důkladněji, než tomu bylo v posledních desetiletích, a mnohá vyslovená tvrzení raději formulovat jako pouhé domněnky.

Druhým důvodem, proč zájem indogermanistiky o tento materiál ochabl, je, že uvedení badatelé⁹ ve svých „staroevropských“ pracích provozovali a stále provozují určitý druh indogermanistiky, který je už několik desetiletí v samotné indogermanistice zastaralý, a z jejího hlediska jej tedy nutno považovat za překonaný (tento názor se mnou pravděpodobně sdílí přibližně 80–90% indogermanistů celkově a nejméně 99% indogermanistů mladších padesáti let). To zase znamená, že staroevropský materiál v podobě, v jaké je beze změny předkládán od dob Kraheho (tedy už více než pět desetiletí), pravděpodobně nemůže nijak oslovit právě mladší indogermanisty, kteří by nejspíše měli přinést do této oblasti svěží vítr, protože působí tak zastarale.

To zatím nijak nesnižuje hodnotu výsledků výzkumu zmíněných badatelů ani jejich kolegů, kteří pracovali podobným způsobem. Byla zde vykonána skutečně významná práce, věda se však vyvíjí dál – a to v posledních desetiletích platí právě i pro indogermanistiku. Má-li staroevropská onomastika znovu zaujmout indogermanistiku, respektive indogermanisty, a být jí vnímána, musí se pokusit vyhovět požadavkům, které indogermanistika dnes klade na etymologie z hlediska historické fonologie a slovotvorby. Řekněme to názorně: samozřejmě lze byty stále vytápět kamny na dřevo a osvětlovat petrolejovými lampami – ale musíme to dělat bez naléhavého důvodu (nebo z přehnaného sklonu k romantice) i dnes, když máme ústřední topení a žárovky?“¹⁰

⁹ Vedle Udolpha a Schmida je třeba zmínit také objevitele staroevropské hydronymie a Schmidova učitele Hanse Kraheho (1898–1965).

¹⁰ Bichlmeier 2012b: 14f. – Dieses längere als solches auch gekennzeichnete Selbstzitat sei mir an dieser Stelle in einer Erwiderung auf Udolph, den Meister des nicht gekennzeichneten Selbstzitats (vgl. Bichlmeier 2011d: 109f.; 2012a: 278) erlaubt.

Straipsniai / Articles

13

HARALD BICH LMEIER

3. POZNÁMKY K VYBRANÝM MÍSTŮM UDOLPHOVY KRITIKY, RESP. POLEMIKY¹¹

Již v úvodních slovech ke své kritice začíná Udolph zkreslovat skutečnosti: napadený článek (Bichlmeier 2010a) nekritizuje „současný stav koncepce staroevropské hydronymie jako zastaralý“, nýbrž především způsob, jakým se v rámci výzkumu staroevropské hydronymie provádí etymologický výklad.

3.1. K laryngální teorii a souvisejícím otázkám

Abychom se hned dostali k jevu, jehož význam Udolph pravidelně zlehčuje, začněme tématem z oblasti fonologie, totiž třídou fonémů laryngál.¹² To, že rekonstrukci laryngál jako souhláskových fonémů lidé mimo obor – a k nimž je třeba Udolpha zařadit – pravidelně vykládají jako nějaké čáry máry apod. (nebo ji dokonce hanobí), je v první řadě důsledkem nedostatečných znalostí těchto neodborníků v oblasti indoevropské jazykovědy a jejich neochoty řádně se seznámit s materiálem – který je, pravda, poněkud rozsáhlejší a složitější než materiál jednotlivé filologie apod. – i s metodikou indoevropské jazykovědy

¹¹ Za několik podnětů a doplnění k této a následujícím částem děkuji svému kolegovi Sergiu Nerimu.

¹² Praindoevropský systém fonémů měl podle všeho, co lze říci po 200 letech dějin výzkumu, tuto podobu:

Neznělá neaspirovaná (T) | Znělá (D) | Znělá aspirovaná (Dh) | Frikativa (N) | Nosová Souhlásky retné: p | b | bʰ | – | m [m, m̥] zubné: t | d | dʰ | s [s, z] | n [n, n̥] palatální: ḱ | ǵ | ǵʰ | h₁ | – zadopatrové { velární: k | g | gʰ | h₂ | – labiovelární: kʷ | gʷ | gʷʰ | h₃ | – Tekuté (R): r [r, r̥] | l [l, l̥] Samohlásky (V): i [i, i̥] | u [u, u̥] (možná také [ī, ū] v jednoslabičných slovech) e | ē o | ō a | (ā)

Nedílnou součástí tohoto systému fonémů je také hlásková třída laryngál, které snad mohly být frikativami tří řad zadopatrových souhlásek, stejně jako /s/ byla frikativou zubné řady.

14

Acta Linguistica Lithuanica LXVIII

Zum sprachwissenschaftlichen Niveau der Forschungen zur Alteuropäischen Hydronymie – eine Erwiderung auf eine Polemik

zapracovat. Zároveň se však zdá, že takoví odborně nezasvěcení lidé opakovaně soudí, že si mohou dovolit vynášet úsudky o oboru a jeho metodách (zde právě o indoevropeistice), které, respektive kteréž, vůbec řádně neznají.¹³

Obecně platí, že laryngály by se měly rekonstruovat pouze tam, kde jsou na základě jazykově srovnávacích dokladů nezbytné k vysvětlení dosvědčeného jazykového materiálu a vzájemného propojení dokladů z různých jazykových větví.¹⁴ Na základě těchto bezpečně doložených poznatků se pak samozřejmě formulují také zobecnění. Ta mohou zprvu přesáhnout přiměřenou míru, ale obvykle je dříve či později diskuse uvnitř oboru znovu uvede do správných mezí. To, že odborně nezasvěcení lidé jako Udolph (2011: 168) „se nemohou ubránit dojmu, že se laryngály dosazují, když se to hodí“, znovu jasně ukazuje jeho neochotu přijímat i výsledky výzkumu, které jsou ustaveny již řadu let.

O této třídě fonémů je každopádně třeba říci, že je nedílnou součástí fonologického a morfologického systému praindoevropštiny a nezbytným předpokladem jeho pochopení. Ve starých indoevropských jazycích se vyskytuje celá řada jevů, které lze vysvětlit pouze předpokladem někdejší existence této jednoznačně souhláskové třídy fonémů. Patří k nim například rovněž souhláskový foném /h/ <h-, -ḫ-, -ḫh-> v chetitštině, respektive obecně v anatolštině, který nelze odvodit ze zastaralého vokalického(!) *ə, často předpokládaného v minulosti;¹⁵ poněkud spornějším případem je otázka, zda také arménské iniciální h- může být reflexem praindoevropských laryngál; bez předpokladu laryngál nelze důsledně vysvětlit vznik intonací (akutované oproti cirkumflexovým) v baltských¹⁶ a slovanských jazycích; dále

¹³ Přibližně stejný jev, byť v ještě vyhrocenější podobě, se projevuje v otázkách písma a spisovného jazyka, pravopisné reformy atd.: téměř každý se domnívá, že se k nim může kompetentně vyjadřovat.

¹⁴ Vgl. zu diesem Problem nun ausführlich Alfieri 2011.

¹⁵ Pokud, jak Udolph jednou zmínil v osobním rozhovoru, jeho učitel Erich Neu skutečně zastával názor, že nelze říci, zda chetitské /h/ dokazuje existenci praindoevropských laryngál, protože /h/ se někdy vyskytuje a jindy ne, pak to pouze ukazuje, že ani E. Neu ve své době nepatřil právě k progresivním jazykovědcům: základní pravidla vývoje laryngál v chetitštině byla totiž známa nejpozději od 20., respektive 30. let 20. století. A přinejmenším v pozdějších letech E. Neu v každém případě uznával, že chetitské /h/ je pokračováním laryngály (osobní sdělení Elisabeth Riekenové z 23.3.2012).

¹⁶ Srov. k tomu například Derksen 1996 passim; Smoczyński 2006 passim.

Straipsniai / Articles

15

HARALD BICHLMEIER

Protetické samohlásky v řečtině a jejich trojí podobu lze rovněž nejjednodušeji vysvětlit jako výsledek přebarvených vkládaných samohlásek vedle původních laryngál; podobně lze v témže jazyce vysvětlit trojí podobu reflexů ve formách se stupněm redukce struktury *(-)KHK(-) (zastarale: *(-)KəK(-)); bez předpokladu těchto souhláskových fonémů zůstávají dále nevysvětlitelné některé jevy u sloves s nosovým infixem v indoíránských jazycích atd. K těmto jevům lze srovnat mimo jiné všechny úvody do indoevropeistiky vydané v posledních dvou desetiletích i nesčetné další práce.¹⁷ Jinými slovy: kdo chce rekonstruovat praindoevropštinu na základě starých indoevropských jazyků, musí pro tuto jazykovou fázi předpokládat také laryngály. Bez nich to nejde.

Folglich bleibt auch der Seitenhieb (vgl. Udolph 2011: 168) auf die im Reallexikon der Germanischen Altertumskunde (vgl. Zimmer 2006) gebotene keltische Etymologie zum Volksnamen der Treverer¹⁸ letztlich irrelevant: Udolph ignoriert hier ebenfalls schlicht wieder die vergleichende Evidenz der altindogermanischen Sprachen und die sich daraus ergebende Notwendigkeit des Ansatzes einer laryngalhaltigen Wurzel bzw. eines Stamms uridg. *ueh₁-r-, *uh₁-r- n. ‘Wasser’.¹⁹ Der von Zimmer a.a.O. angenommene Laryngalschwund in der Komposition, gegen den Udolph hier (wie so oft in seinen Arbeiten ohne jegliches Argument) polemisiert, ist eine in der Indogermanistik gut bekannte und allgemein anerkannte

¹⁷ Srovnejme k tomu zhruba tucet úvodů do indoevropeistiky, laryngální teorie či několika jednotlivých jazyků, které vyšly v posledních dvou desetiletích (v abecedním pořadí): Clackson 2007, Fortson 2004, 2009, Kapović 2008, Lindeman 1997, LIV, LIV², Mallory/Adams 2006, Matasović 1992, 2010, Mayrhofer 2005, Meier-Brügger 2000, 2002, 2010, Meiser 1998, Müller 2007, NIL, Ringe 2005, Rix 1992, Smoczyński 2006 atd. – Z dříve vydaných prací je třeba jako nejdůležitější uvést mimo jiné: Rix 1976, Collinge 1985, Mayrhofer 1981, 1986. – Posledním úvodem do indoevropeistiky, který se laryngálám věnuje jen okrajově, je Szemerényi 1990. – Dále je třeba uvést téměř všechny etymologické slovníky vydané za poslední zhruba tři desetiletí (které Udolph ve svých pracích zpravidla rovněž necituje), tedy EDG, EDHIL, EDL, EDPC, EDPC Add., EDSIL, ESJS, EWAhd, EWAia, EwN, SEJL aj. Na vědecké úrovni IEW naopak zůstávají LEV a EWD, EWdS²⁴, EWdS²⁵, což vede k politováníhodné situaci, kdy neúplné EWAhd bude ještě po mnoho let jediným z indoevropeistického hlediska relevantním etymologickým slovníkem němčiny. Komplexní a spolehlivý etymologický slovník současné spisovné němčiny, který by odpovídal aktuálnímu stavu historickosrovnávací jazykovědy, (stejně jako takový slovník pro střední horní němčinu) stále chybí.

¹⁸ Podrobněji k této etymologii i k dalším návrhům na odvození tohoto etnonyma viz Sitzmann, Gründzweig 2008: 280–282. Oba autoři si zaslouží nejvyšší uznání za to, jak správně zacházejí s poznatky indoevropeistického výzkumu; jejich přístup by měl být vzorem pro další neindoevropeisty.

¹⁹ Srov. NIL 715–717, kde je uvedena další bohatá literatura.

16

Acta Linguistica Lithuanica LXVIII

Zum sprachwissenschaftlichen Niveau der Forschungen zur

Alteuropäischen Hydronymie – eine Erwiderung auf eine Polemik

jev. Zde by bylo možné srovnat například urindoevropské *neḱo-ônḫ₁-o- > *neḱo-ôn-o- > řecké νεογνός ‚novorozený‘ namísto jinak očekávaného †νεογανός (podle názoru některých badatelů případně také †νεογώς) apod. Toto řecké slovo se stalo pojmenováním celého typu.²⁰ Problém v etymologii jména národa *tre-uer- ‚ti, kteří přecházejí vodu / řeku‘ apod. spočívá vlastně někde úplně jinde: dosud se nepodařilo nalézt jednoznačnou a všeobecně přijímanou etymologii pro prakeltské *trē ‚skrz, napříč‘.²¹ Všechno ostatní není z indoevropeistického hlediska problém.

Insofern ist in diesem Zusammenhang auch der Vorwurf Udolphs (2011: 165), Indogermanisten würden die Rekonstrukte für „bare Münze“ nehmen, unzutreffend: Jedem Indogermanisten ist bewusst, dass er hier mit Rekonstrukten arbeitet: Gleichzeitig dürfen sich Indogermanisten aber auch sicher sein, dass sie hiermit eben über das im Vergleich zu den veralteten Konzeptionen, mit denen Udolph et al. arbeiten, bessere Erklärungssystem verfügen.

Pokud by se Udolphovi ve všech výše uvedených případech podařilo podat smysluplné a koherentní vysvětlení, které by, jak umožňuje přístup vycházející z laryngál, pokrývalo všechny tyto případy a nezapletlo se do kasuistických malicherností analogií, jež se v každém jednotlivém případě pokaždé liší, byl bych rád, kdyby je sdělil odborné veřejnosti. To by jistě vyvolalo širší diskusi a mohlo by, pokud by se skutečně jednalo o návrh podložený přesvědčivými argumenty, možná dokonce vést ke změně názorů v indoevropeistice.

Po prostudování mnoha jeho prací však bude třeba spíše předpokládat, že od něj lze nadále očekávat pouze návrat k výše zmíněným výkladovým schématům, která jsou již po desetiletí překonaná. Prokázal by proto sobě i vědě velkou službu, kdyby se podobných výroků k této tematické oblasti zdržel.

S právě popsanou zásadní nutností rekonstruovat fonémovou třídu laryngálů úzce souvisí také hypotéza, kterou Émile Benveniste formuloval již ve 30. letech, že minimální struktura alespoň urindoevropských jmenných a slovesných kořenů byla KVK-. Protože se nyní v anlautové pozici před samohláskou laryngály kromě výše uvedených případů v chetitském jazyce

²⁰ Rozšířené jsou dnes již poměrně četné útvary rozpoznané jako zastřené složeniny se zadní složkou *-dʰh₁-o- > *-dʰo- ke kořeni indoevropského *dʰeh₁- ‚klást, stavět, pokládat‘; k tomuto typu kompozice podrobněji a s odkazy na relevantní literaturu viz Bichlmeier (2011d: 120–123), k celé problematice pak zásadní práci Hackstein 2002.

²¹ Srov. EDPC 388, včetně diskuse a další literatury.

Straipsniai / Articles

17

HARALD BICHLMEIER

respektive v anatolštině a případně arménštině zanikají – jednoznačným důkazem jsou právě případy, kdy chetitština/anatolština vykazuje pokračování laryngálu, zatímco ostatní jazyky mají na začátku slova samohlásku –, nic nebrání základnímu předpokladu, že při absenci odpovídajícího etymonu v chetitštině, respektive v případech, pro něž je třeba předpokládat zánik laryngálu v chetitštině/anatolštině – jako například u urindoevropského *#h_₁V- apod. –, lze i v těchto případech předpokládat laryngál na začátku slova. Všechny pokusy dokázat, že slova, respektive kořeny se samohláskovým začátkem v jednotlivých jazycích musely mít samohláskový začátek již v urindoevropštině (a nezačínaly tedy laryngálem), je třeba považovat za neúspěšné. Předpoklad laryngálů na začátku kořene před samohláskou je i v tomto případě opět úspornější a pravděpodobnější řešení. Proto je i nadále zcela bezproblémové pracovat s Benvenistovou hypotézou o struktuře urindoevropského kořene, dokud nebude prokázán opak.

Rozumně přijmeme-li výsledky indoevropeistického bádání za posledních více než sto let, předložené výše, je zřejmé, že z dnešního indoevropeistického hlediska přístup ke kořeni „*el-/ol-“, s nímž mimo jiné nadále pracuje Udolph (podrobněji viz níže), již nemůže odpovídat současnému stavu vědeckého poznání, a měl by proto být konečně opuštěn.

3.2. K sonantním likvidám v praindoevropštině

Indoevropeista je zvyklý na to, že i jinak otevření vědci ze sousedních oborů – jak bylo právě ukázáno – mají problémy s rekonstrukcí laryngál – a to přesto, že jejich pokračování (jak již bylo zmíněno výše) jsou v anatolštině dokonce zcela hmatatelně přítomna jako souhláskové hlásky. Další Udolphovo vyjádření (2011: 165) však nakonec vzbuzuje pochybnosti o jeho jazykověhistorické a obecně jazykovědné odborné způsobilosti: zpochybňuje dokonce existenci r sonans! Vzhledem k tomu, že tento foném se vyskytuje mimo jiné ve staré indičtině (kde má dokonce vlastní grafém) a v rámci EU ve dvou státních a spisovných jazycích (češtině a slovenštině), jakož i v dalších sousedních jazycích EU (chorvatštině, srbštině, bosenštině a černohorštině) – tedy ve slovanských jazycích, které by měl znát slavista, jímž Udolph také je – a že i němčina tento zvuk ve svých nářečích (např. v alemannštině) vykazuje jako

18

Acta Linguistica Lithuanica LXVIII

Zum sprachwissenschaftlichen Niveau der Forschungen zur Alteuropäischen Hydronymie – eine Erwiderung auf eine Polemik

foném, jde tedy o jev doložený velmi dobře, a tento skepticismus je zcela nepochopitelný.

A protože Udolph ve svých pracích dosud vždy pracoval také s ablautovými jevy, případně se o nich alespoň zmiňoval (ačkoli se samozřejmě nikdy nezabýval sémantickým obsahem, který zprostředkovávají různé ablautové stupně, a soudě podle jeho vyjádření zjevně nadále předpokládá, že ablaut představuje v konečném důsledku volně dostupné varianty kořenů a sufixů), a pravidelně tedy také předpokládá nulové stupně (jako zde v roce 2011: 172, kde uvádí *l̥- jako nulový stupeň svého „*el-/ol-“, k čemuž se ještě vrátíme), přirozeně vyvstává otázka, co jiného má v nulovém stupni vzniknout u kořene struktury *KerK- než *Kr̥K-. I zde bychom uvítali odpověď.²² Systém, v němž se nevyskytuje /r̥/, zatímco /l̥/ ano (což by ostatně vyplývalo, pokud bychom Udolphovy poznámky v jeho článku brali skutečně vážně), je každopádně i z typologického hlediska krajně nepravděpodobný.

3.3. K lit. aléti a podobným slovům: další poznámky k zastaralému přístupu „*el-/ol-“

Opakovaně předkládaná Udolphova teze (zde s. 164), že „*el-/ol-“ pokračuje v litevštině ve slovech aléti ‚téci, kapat; běžet, spěchat‘ a nualéti ‚přetékat; zaplavovat (pole)‘ (simplex se však zřejmě nikdy neříká o řekách a zajímavé je, že LKŽ uvádí jako jediný doklad tohoto simplexu větu, v níž stojí vedle slova alùs ‚pivo‘,²³ což je patrně jedno

²² Možná se řešení problému nachází i mimo vlastní jazykovědnou oblast: Udolph podle mých vědomostí pochází z německé nářeční oblasti, která nemá špičkové r (apikální r), nýbrž čípkové r (gut­turální r). Guturální sonantické r je mimořádně vzácný jev a skutečně se obtížně artikuluje; podle mých vědomostí se nevyskytuje ani v německých nářečích. Vzhledem k tomuto nářečnímu pozadí se apikální r výše uvedených jazyků, které lze bez problémů vyslovit slabičně, může samozřejmě jevit jako něco velmi cizího, co „vůbec nemůže existovat“. Tím se však dostáváme do oblasti spekulací – a této spekulaci bychom přirozeně dali přednost před vysvětlením požadovaným výše v textu.

²³ Zde uvádíme heslo z LKŽ: 2 aléti, ãli, -ėjo intr. 1. téci, kapat: Alė́te išalė́jo alus, t. y. išėjo, nēr alaus J. 2. běžet, letět: Ji tik iš vieno kiemo į kitą ãli ãli Lnk. 2 išalėti, išali, -ėjo intr. J vytéct, vykapat. 2 nualéti, nùali, -ėjo 1. tr. zaplavit, zatopit: Vanduo nualėjo žemesnius laukus Grž. 2. intr. ponořit se: Numarmėjo, nualėjo Sv. (www.lkz.lt dne 15.03.2012)

Straipsniai / Articles

19

HARALD BICHLMEIER

Lehnwort aus dem Germanischen ist [vgl. SE]L 12; als Erbwort fasst es dagegen IEW 33f. ²⁴ auf], ²⁵ aber eine zumindest homophone Wurzel aufweist), wirft ein Problem auf: SE]L 9f. stellt das Verbum zu einer Wurzel uridg. *h₂al- [< *h₂el-]²⁶; diese sei aber laut SE]L nur ein Transponat und es seien „bisher keine sicheren Anknüpfungen gefunden worden“. M.a.W.: Der Verfasser des SE]L, Wojciech Smoczyński, ein ausgewiesener Kenner der baltischen Sprachen, bes. des Litauischen und Altpreußischen, hält offensichtlich nichts von der Verknüpfung, die von Udolph bevorzugt wird.²⁷ Ein Ansatz uridg. *h₂al- lässt sich mit dem veralteten Udolphschen Ansatz „*el-/ol-“ nur vereinen für solche Fälle, in denen einzelsprachlicher Zusammenfall von späturidg. *o und *a eben zur Nichtunterscheidbarkeit von Fortsetzern einer Wurzel uridg. *h₂al- und einer Wurzel uridg. *h₁el(H)- in der o-Stufe (also uridg. *h₁ol(H)-) geführt hätte. Nur wenn sie eben dadurch ununterscheidbar geworden wären, wie wollte man dann noch sicher sagen können, welche einstmals vorlag?

LitEW I, 8 sloveso vůbec neuvádí, pouze patrně (přinejmenším nepřímo) související odvozeniny almēs „tekutina vytékající z těla, krevní sérum“, almuō „hnis“ atd.; tyto výrazy stále řadí obvyklým způsobem té doby ke „*el-/ol-“ (aniž by uváděl slovotvorné údaje) a dále nabízí srovnání s jinými jazyky, která jsou zčásti nesprávná a zčásti přinejmenším zastaralá nebo vyžadují úpravu. Pokud by některá spojení uvedená na zmíněném místě skutečně platila

²⁴ Protože postulovat kořen *alu- jako v IEW už samozřejmě není možné, lze z tohoto slova (pokud by nemělo být přiřazeno k některému z dalších výše probíraných kořenů) abstrahovat ještě další kořen *(H)al- „hořký“ apod. Kořen s tímto významem by se mohl bez potíží vyskytovat i v názvech vodních toků, a proto by jej bylo vlastně třeba rovněž zahrnout do diskuse. Dále se tím však nebudeme zabývat, abychom věc ještě více nekomplikovali. Každopádně by tento kořen dále snižoval pravděpodobnost, že všechny příslušné názvy vodních toků uváděné v literatuře patří ke „*el-/ol- ‚téci‘“.

²⁵ Das SE]L (samt Smoczyński 2008, 2009) ist gegenwärtig das einzig verfügbare etymologische Wörterbuch zu einer baltischen Sprache auf dem aktuellen Stand der Indogermanistik. Ein weiteres etymologisches Wörterbuch des Litauischen ist von Rick Derksen in der Leidener Indo-European Etymological Dictionary Series angekündigt; und in Berlin entsteht gerade das Altlitauische Etymologische Wörterbuch (ALEW), das 2013/14 publiziert werden sollte.

²⁶ Zde je nota bene třeba předpokládat, že Smoczyński nepočítá s kořenovým *-a-; zjevně naopak patří k indoevropeistům, kteří změnu zabarvení *e vedle *h₂ kladou tak časně, že ji považují za již společnou praindoevropskou a proto ji zaznamenávají i ve svých rekonstruovaných podobách. Používá tedy jednoduše poněkud odlišnou notační konvenci.

²⁷ Navíc se při takové situaci – předpokládáme-li puntičkářský přístup – nabízí i otázka (alespoň jako myšlenkový experiment si ji lze dovolit), zda nakonec nemohl být z výpůjčky do praslovanštiny *alu- „pivo“ (vykládané jako „tekutina, nápoj“) abstrahován nový baltský kořen *al- „tekutý“ apod.

20

Acta Linguistica Lithuanica LXVIII

Zum sprachwissenschaftlichen Niveau der Forschungen zur Alteuropäischen Hydronymie – eine Erwiderung auf eine Polemik

Pokud by však platila (například spojení s výše uvedenými germánskými slovy nebo s lat. alga „mořská tráva, chaluhy“ [srov. k tomu EDL 33]), svědčilo by to ještě více proti odvození od „*el-/ol-“.

Jako drobnou poznámku zde dodejme, že IEW, které Udolph jinak používá jako téměř jediné etymologické referenční dílo indoevropeistického charakteru, neobsahuje heslo *el-/ol- „téci“: uvádí pouze „1. el-, ol-, _əl-, ‚barevný kořen s významem „červený, hnědý“‘ (302–304) [moderně: *h₁el-], „2. el- ‚odpočívat‘??“ (304n.), „3. el-: ol- ‚být zatuchlý, hnít‘“ (305) [moderně: *h₁el(H)-], „4. el-, ol- zvukomalebný kořen“ (306), „5. el-, ol- ‚ničit, hubit‘??“ (306) [moderně: *h₃elh₁-]²⁸, „6. el-, elə-: lā-; el-eu-(dh-) ‚hnát, uvádět do pohybu, pohybovat se, jít‘ (306n.) [moderně: *h₁elh₂-], „7. el-, elə-, s rozšířením -k- elk-, elək- ‚hladový, špatný‘ (?)“ (307), 8. el-, elēi-, lēi- ‚ohýbat‘“ (307–309). Jinými slovy: Zdá se, že ani IEW, v době jehož vzniku již vyšlo několik Kraheho prací, nepovažoval tento význam za primární pro výše uvedené č. 6, které je patrně kořenem, jejž má na mysli i Udolph.²⁹

V této souvislosti se jako zásadní problém znovu ukazuje Udolphova zjevná neobeznámenost s novějšími etymologickými pracemi než IEW (že v pojednávané práci cituje LIV, resp. LIV², lze patrně přičíst spíše nutnosti než hlubšímu poznání). V našem kontextu necituje například ani jedinou práci o baltských jazycích. Z dalších srovnávacích dokladů, které uvádí, je zvláště lotyšské alots „pramen“ už pro LitEW I, 8 poněkud problematické; zvažuje se tam, zda nejde o dialektální hyperkorekci lotyšského avots „tamtéž“. Stejným směrem ukazuje i (ačkoli jako argumentum e silentio nejde samozřejmě o přesvědčivý důkaz) nepřítomnost hesla alots v LEV, který uvádí pouze avots (LEV 1, 93n.). Pro naše téma jsou však relevantní výklady v LEV 1, 65, s. v. ala „prohlubeň, úžina, pramen“, u něhož se však zvažovala také výpůjčka ze středo-německého hol. Dále by sem podle toho patřilo i lotyšské alogs „pramen“ (< prasbaltské *alanga-).

Některé problémy související s výše uvedeným litevským ālmes „tekutina vytékající z těla, krevní sérum“ nelze jednoznačně vyřešit. Zde se podle mého názoru

²⁸ Srov. LIV² 298.

²⁹ Ebenfalls in einer Fußnote sei ein Kommentar zu Udolphs Behauptung (2011: 166) versteckt, dass ich „überzeugendere Versuche“ zur Rekonstruktion der o.g. Wurzel(n) „in der Fußnote versteckt“ habe (in welcher wird von Udolph a.a.O. nicht gesagt, der Nachweis sei hier für den interessierten Leser nachgetragen: Bichlmeier 2010a: 17, Anm. 31). Auch hier zeigt sich wieder, dass Udolph hinsichtlich der Indogermanistik eigentlich eher ahnungslos ist: Die dort angeführten alternativen Vorschläge dürfen als schlicht überholt gelten und wurden nur der bibliographischen Vollständigkeit halber angeführt: Statt *h₁el- bzw. *el₂- wird nun eben *h₁elh₂- rekonstruiert.

Straipsniai / Articles

21

HARALD BICHLMEIER

Je velmi sporné, zda zde byl kořen rozšířen o „-m-“ [tak Udolph], nebo zda bychom neměli spíše počítat se sufixací: Pokud by totiž šlo o již starobaltské či ještě starší „rozšíření“ ve smyslu Udolpha, nebylo by možné litevské ālmės už přímo spojovat s litevským alėti, neboť by pak šlo o dva různé (starobaltské) kořeny. Pokud bychom to přesto učinili, postupovali bychom metodologicky nesprávně.

Eine weitere Erwägung ist hier anzuschließen: Wenn man schon mit Wurzelerweiterungen arbeitet, diese also als eine reale Möglichkeit der Wortbildung eines frühen Stadiums des Urindogermanischen anerkennt (Verf. steht dieser Möglichkeit grundsätzlich immer erst einmal kritisch gegenüber, während andere Forscher dieser Möglichkeit offener gegenüberstehen), könnte man durchaus auch uridg. *_h₂elh₂- und *_h₂elm- als zwei Erweiterungen einer ursprünglichen Wurzel *_h₂el- ansehen. Akzeptiert man diese Möglichkeit der Etymologisierung, entfiele aber ebenfalls wieder die direkte Vergleichbarkeit der litauischen Wörter mit und ohne -m-. ³⁰

Falls nun lit. ālmės seinen Akzent ererbt haben und nicht der métatonie douce verdanken sollte, die bei solchen femininen Ableitungen regelmäßig auftritt (anzusetzen ist urbalt. *ālm’ij̄ā-), würde dies sogar darauf hindeuten, dass die Bildung von einer Wurzel ohne auslautenden Laryngal gebildet worden ist. Es käme hier also wieder der Ansatz *_h₂al- [< *_h₂el-] des SEJL ins Spiel. Angesichts der regelmäßig gerade in Feminina auf urbalt. *-ij̄ā- > lit. -e auftretenden Metatonie³¹ ist das Wort aber letztlich hinsichtlich dieser Frage nicht aussagekräftig. Eine Verknüpfung mit *_h₂elh₂- ‘ziellos gehen’ (das sich problemlos semantisch zu ‘nicht zielgerichtet [aus dem Körper] austreten’ weiterentwickelt haben kann) erscheint somit möglich:³² vorurbalt./uridg. *_h₂elh₂-m-ij̄eh₂- > urbalt. I *ālm’ij̄ā- > urbalt. II *’ālmij̄ā- > ālmė-s ist dann völlig regulär. Und falls nicht schon ein Suffix urbalt. *-mij̄ā- abstrahiert worden ist, ist die Bildung als feminine Ableitung zu urbalt. *al-ma- einzustufen, wobei aber immer noch der semantische Gehalt der ma-Ableitung zu klären bliebe.

Všechna právě uvedená vysvětlení však podléhají jednomu omezení: Ani LitEW, ani už vůbec Udolph neuvádějí, do které akcentové třídy patří výše zmíněná litevská lexémata. Oba navíc přehlížejí, že vedle litevského ālmės (4) a almuõ (3) – tedy akuzativu sg. álmenį – existuje také álmė (1) (viz LKŽ, hesla).

³⁰ Případně jde však jen o další příklad Udolphova občas nepřesného zacházení s terminologií.

³¹ Vgl. dazu Derksen 1996: 55–66. Zur Metatonie im weiteren Kontext der baltischen Wortbildung vgl. Larsson 2003: 33–86; Mikulėnienė 2005 passim.

³² Da das SEJL keine Bedeutungsangabe zu *_h₂al- bietet, ist nicht auszuschließen, vielleicht sogar wahrscheinlich, dass es sich bei dieser Wurzel ohnehin um dieselbe Wurzel handelt, die im LIV, LIV² als *_h₂elh₂- angesetzt wird, nur dass Smoczyński davon ausgeht, dass sie eben keinen auslautenden Laryngal gehabt hat.

22

Acta Linguistica Lithuanica LXVIII

Zum sprachwissenschaftlichen Niveau der Forschungen zur Alteruropäischen Hydronymie – eine Erwiderung auf eine Polemik

Jak almuõ (3), tak álmē (1) tedy vykazují akutovanou kořenovou slabiku, kterou je třeba považovat za primární ve srovnání s cirkumflektovanou kořenovou slabikou v ālmes (4). Podle obecně přijímaného názoru lze tento akut vysvětlit pouze předpokladem, že základem těchto útvarů byl kořen ultimae laryngalis. Jinými slovy: V našem kontextu jsou primárními právě útvary, které nevykazují metatonii.

Dále je však třeba upozornit, že významy slov almuõ (3), ālmes (4), álmē (1) připouštějí také spojení s praindoevropským kořenem *h₁el(H)- „být shnilý, zapáchat“ (výše v Pokorného seznamu č. 3). Tento kořen je zase nejspíš obsažen v dalších baltských lexémech, například v lotyšském al(u) ksna ‚bažinaté, močálovité místo (< praindoevropské *h₂ol(H)-s-neh₂)³³, adjektivním derivátu praindoevropského s-kmenového substantiva *(s)h₁el(H)-os-, které pokračuje například také v řeckém ἕλος n. ‚bažina‘³⁴, staroindickém sáras- n. ‚jezero, rybník‘³⁵ atd. A prostřednictvím této etymologie se nabízí také možnost připojit k této příbuzenské řadě novo-hornoněmecké nářeční Eller ‚zemědělsky nevyužívaná plocha, pustina‘ (z původního významu ‚bažinatá půda‘).³⁶

S ohledem na uvedené výklady předkládám k diskusi další vysvětlení slova aléti: Pokud musíme v baltských jazycích předpokládat kořen starobaltského *al- ve významu ‚být bažinatý, být zatuchlý‘, mohl se sémantický vývoj litevských slov almuõ (3), ālmes (4), álmē (1) ubírat zcela jiným směrem: ‚zatuchlá, shnilá tekutina‘ > ‚tekutina vycházející z těla, krevní sérum, hnis‘. V této souvislosti mohlo původní slovo aléti znamenat něco jako ‚být bažinatý‘ a teprve sekundárně, podle podstatných jmen, získat význam ‚téci, kapat‘, a následně také ‚běžet, spěchat‘. Nelze také vyloučit, že se ve slově aléti v důsledku homofonie slily dva původní kořeny a slovesa od nich odvozená.

Vznik sekundárního kořene starobaltského *alm- v uvedeném smyslu však nelze definitivně vyloučit; vzhledem k derivátu se starobaltským *-ijā- je tato možnost koneckonců snad dokonce pravděpodobnější (viz výše). Problematické zůstává, že se kořen v apelativní slovní zásobě vyskytuje výhradně v baltské podobě al-.

Baltská hydronyma začínající na El-, která jsou v citovaných etymologických pracích a jinde uváděna jako příbuzná, nelze prozatím považovat za samozřejmé

³³ -k- v lotyšském al(u)ksna je důsledkem obecněbaltské tendence vkládat veláry před s-hlásky, jde tedy o sekundární jev.

³⁴ Srov. EDG 415, kde je podle tradičního vzoru navrženo jiné odvození. Výše předpokládané řešení s vloženým s-mobile je však z hlediska hláskosloví bezvadné a opírá se o srovnatelné případy.

³⁵ Srov. EWAia 2, 708. Domněnku tam vyslovenou, že toto slovo nesouvisí s kořenem staroindického sar- ‚běžet‘, lze nyní považovat za bezpečně potvrzený poznatek.

³⁶ Vgl. zum Ganzen ausführlich Neri, Ziegler 2012: 51–56.

Straipsniai / Articles

23

HARALD BICHlMEIER

považovat za příslušné a výmluvné, ³⁷ protože 1) mohou za svůj vokál vděčit dialektálnímu původu (dialektální původ E- je tedy nejprve třeba definitivně vyloučit) a – což má ještě mnohem větší váhu – 2) jednoduše nelze dokázat, že jde vždy o tentýž kořen: Kromě kořene „*el-/ol-“ (resp. praindoevropského *h₁elh₂- a *h₂elh₂) přicházejí v úvahu také barevné kořeny praindoevropské *h₁el- ‚červený (červenohnědý)‘, *h₁₃al-, resp. *h₂al- [< *h₂el-] ‚bílý‘³⁸, a praindoevropský kořen *h₁el(H)- ‚být zatuchlý, hnít‘ – a to platí nejen pro baltská, nýbrž samozřejmě i pro ostatní říční jména, která se tradičně řadí k tomuto kořeni, například také pro jména již uvedená v Kraheho tabulkách, jež Udolph (zde 2011: 163) rád cituje a znovu otiskuje³⁹: V této tabulce se nenachází jediná slovní forma, u níž by na základě obsažených sufixů bylo nutné předpokládat, že příslušný kořen měl slovesný charakter musel. Jinými slovy: Budeme-li brát vážně údaje (novějších) etymologických prací a přihlédneme-li k existenci výše uvedených barevných kořenů, u většiny zde sledovaných vodních jmen nebude možné definitivně určit, ke kterému z uvedených kořenů patří – a to samozřejmě platí také pro vodní jména v LVŽ (1, 62), o nichž hovoří Udolph (2011: 167): Lze je i nadále s naprostým přesvědčením spojovat s „*el-/ol-“ ‚téci‘ (v tomto případě se však z toho stává čistě věc víry, která má se skutečnou vědou už jen velmi málo společného), anebo lze pohlédnout skutečnosti do očí a přiznat, že vedle praindoevropských *h₁elh₂- ‚hnát někam‘ (LIV² 235) a *h₂elh₂- ‚chodit bezcílně‘ (LIV² 264) je třeba v říčních jménech počítat také s oběma výše uvedenými barevnými kořeny s významy ‚bílý‘ a ‚červený (červenohnědý)‘⁴⁰, jakož i s *h₁el(H)- ‚být zatuchlý, hnít‘.

Na základě toho, co bylo řečeno, přichází u baltských slov jako nejpravděpodobnější základ v úvahu snad praindoevropské *h₁el(H)- ‚být zatuchlý, hnít‘ (pokud ovšem nebyl ze zápůjčky abstrahován nový kořen nebo nedošlo ke splynutí se slovesem od kořene *h₂elh₂-) ‚jít bezcílně‘. Pokud se tento výsledek ukáže jako opodstatněný, bylo by třeba doplnit LIV² na uvedeném místě o litevské aléti.

³⁷ Totéž nakonec platí také pro litevské almēs = ēlmēs.

³⁸ Vgl. dazu ausführlich Bichlmeier 2012c.

³⁹ So etwa Krahe 1964: Tabelle I und II nach S. 62. – In diesem Zusammenhang ist auf eine weitere methodische Unsauberkeit Krahes hinzuweisen, die Udolph durch die Reproduktion jener Tabelle ebenfalls weitertradierte: Zumindest der dort angeführte Flussname „Elira“ ist nirgends belegt, sondern nur Rekonstrukt (als solches richtig gekennzeichnet Krahe 1964: 37) – wird aber in den Tabellen nie als solches gekennzeichnet. Siehe zu diesem Rekonstrukt weiter unten im Text.

⁴⁰ Je známo, že tento kořen se v baltských jazycích skutečně zachovává, například v litevském élnis ‚jelen‘ aj.; srov. SEJL 146; PKEŽ 1, 68–70; PJ 1, 77.

24

Acta Linguistica Lithuanica LXVIII

Zum sprachwissenschaftlichen Niveau der Forschungen zur Alteuropäischen Hydronymie – eine Erwiderung auf eine Polemik

Pokud jde o hydronyma v Pobaltí i jinde, obecně platí, že pouze jména začínající na El- (jehož původ nespočívá v přehlásce [například v germánských jazycích] ani v dialektální variaci [například v baltských jazycích]) musí patřit buď k praindoevropskému *h₁el- ‚červený (hnědý)‘, nebo k *h₁elh₂- ‚hnát se kam‘. Jména začínající na Al- mohou (v neposlední řadě kvůli široce rozšířenému splynutí (pozdně)praindoevropského *a a *o v *a) být nakonec utvořena od kteréhokoli z uvedených kořenů: mohou pocházet z praindoevropského *h₁/₃al-, resp. *h₂al- ‚bílý‘, *h₂elh₂- ‚jít bezcílně‘ nebo z o-stupňových podob praindoevropského *h₁el- ‚červený (hnědý)‘ či *h₁elh₂- ‚hnát se kam‘ nebo *h₁el(H)- ‚být zatuchlý, hnít‘, tedy z *h₁ol- nebo *h₁olh₂- nebo *h₁ol(H)-, a samozřejmě také z *h₂olh₂- (přičemž podle mých vědomostí není pro o-stupeň u kořenů *h₁olh₂- a *h₂olh₂- k dispozici žádný bezpečný doklad⁴¹). Rozhodnout lze pouze v jednotlivých případech, kdy lze s určitou mírou pravděpodobnosti doložit, že určitý sufix se může pojit jen s určitým typem kořene (slovesným či adjektivním). Takové analýzy však dosud nepodali ani Krahe, ani Schmid, ani Udolph. Pokud se takové přiřazení nepodaří, nelze seriózně žádné rozhodnutí učinit. I zde tedy nakonec máme další příklad toho, jak neznalost alternativ, vzniklá soustavným zanedbáváním výsledků výzkumu, může vést k domnělé jistotě při etymologických řešeních.⁴²

Po tomto výkladu by mělo být zřejmé, že jednoznačně přiřadit všechna říční jména, která Udolph a Krahe⁴³ v odpovídajícím kontextu uvádějí, ke kořeni „*el-/ol- ‚téci‘“ už jednoduše nelze. Kdo tak činí i nadále, předkládá pouhé tvrzení, které nelze ničím doložit – a na tom, že jde jen o tvrzení, nic nemění ani to, že je pronáší „pán jmen“.

4. K ŘÍČNÍMU JMÉNU Ulster

Na tomto místě uveďme ještě několik poznámek k Udolphovu výkladu říčního jména Ulster: na rozdíl od toho, co tvrdí Udolph (2011: 172), je toto říční jméno v našem kontextu zcela irelevantní, ačkoli

⁴¹ Jak pruské alne ‚tyer‘, tak litevské nářeční álnis, álnias ‚jelen‘, álnė ‚laň‘ a lotyšské álnis svědčí spíše o dialektálním otevření počáteční hlásky než o starém o-stupni (srov. předchozí pozn.).

⁴² Podle mého názoru se tentýž problém nemožnosti přesného určení kořene objevuje také při etymologizaci jména Labe; srov. Bichlmeier 2012c.

⁴³ Srov. například Krahe 1954: 49, 58.

Straipsniai / Articles

25

HARALD BICHLMEIER

Přirozeně zde patrně existuje etymologická příbuznost v tom smyslu, že i v těchto jménech bude obsažen jeden z pěti výše uvedených kořenů.⁴⁴

In diesen Zusammenhang gehört auch Udolphs Satz (2011: 166): „Zudem ist eine für Gewässernamen überzeugendere Lösung mit einem Ansatz ohne anlautenden Laryngal deshalb vorzuziehen, weil dieser zu sämtlichen europäischen Flussnamen passt.“ Abgesehen davon, dass man Donau auch dann nicht aus „*el-ol-“ erklären könnte – kleiner Scherz am Rande –, sollten die vorangehenden Ausführungen (besonders die oben unter 3.1 zur Wurzelstruktur des Urindogermanischen) klar gemacht haben, dass das natürlich mit einem Ansatz, der dem heutigen wissenschaftlichen Standard entsprechend mit Laryngalen operiert, selbstverständlich auch alles geht – nur die (vermeintliche) Eindeutigkeit der alten Erklärung muss man eben aufgeben. Denn jedem, der ein wenig Ahnung von Indogermanistik hat, ist selbstverständlich, dass eine Form uridg./vorgerm. *H̥(H)-s(t)-ro- (mit dieser Notation, in der *H als Coversymbol für *h₁, *h₂, *h₃ gilt, ist jede der oben erwähnten Wurzeln abgedeckt) ohnehin ebenfalls urgerm. *ulstra- ergeben würde. Auch hier zeigen sich somit wieder Udolphs grundlegende Kenntnislücken auf dem Gebiet der modernen historisch-vergleichenden Sprachwissenschaft bzw. Indogermanistik. Folglich spricht also auch der Flussname Ulster weder für noch gegen eine der oben angeführten Wurzeln, Udolphs Einwand läuft völlig ins Leere. Es hat etwas mit wissenschaftlicher Ehrlichkeit zu tun, dass man derartiges auch irgendwann zugibt und nicht trotz anderer, neuerer Erkenntnisse, die solches in Frage stellen, so tut, als habe man schon alles erklärt.

Kromě toho je třeba upozornit ještě na další problém, který vyvolávají skupiny říčních jmen (pokud lze zde uvedená jména za takové považovat) typu Elster, Alster, Ulster atd.; Udolph se k němu, pokud vím, dosud nikdy nevyjádřil, natož aby na něj odpověděl: Jak je vůbec možné, že před jednou a touž příponou se jednou mohla vyskytovat nulová gradace, jednou e-stupeň a jednou o-stupeň kořene? Tím spíše, že jde v tomto případě nakonec o tematickou příponu a tematické útvary podle obecného názoru již v praindoevropštině nevykazovaly ablaut. I zde by bylo třeba předložit smysluplné a konzistentní řešení, které jde nad rámec morfematické analýzy – tedy prvního kroku etymologie.

Skupiny říčních jmen výše uvedeného typu nemohou v žádném případě pocházet ze společného paradigmatu. Jména tedy musela vzniknout každé zvlášť, a každé je proto třeba také samostatně vysvětlit. Z toho plyne, že i tvrzení, že

⁴⁴ V této souvislosti jsou nakonec stejně irelevantní také Udolphovy výklady (2011: 170–172) starších pokusů etymologicky spojovat vodní názvy s kořenem praindoevropštiny *h₂el- ‘živit, vychovávat’. O něčem takovém jsem nikdy vážně neuvažoval, byť by Udolphovy výklady mohly nepozornému čtenáři snad sugerovat opak.

26

Acta Linguistica Lithuanica LXVIII

Zum sprachwissenschaftlichen Niveau der Forschungen zur Alteuropäischen Hydronymie – eine Erwiderung auf eine Polemik

takové formy jsou „ve vzájemném ablautu“ (jak se někdy uvádí), je nesprávné. V různých ablautových stupních jsou pouze kořenové prvky použité při tvoření jednotlivých říčních jmen. Jde o zcela jinou situaci. Vzájemný vztah jmen z etymologického hlediska (včetně sémantického) tedy neznamená nic víc než to, že k vytvoření určitého říčního jména byla použita vždy jiná forma téhož kořene (případně ovšem v úplně jiné době).

5. PRVNÍ DÍLČÍ ZÁVĚR

Úvahy o říčním jménu Ulster uvedené výše znovu zcela jasně ukazují, že Udolph není ochoten osvojit si nové⁴⁵ myšlenkové postupy a přijmout je, ačkoli se již dávno osvědčily: Laryngální teorii dosud nepochopil, jak dokládají jeho vlastní vyjádření. Kdo chce něco důkladně kritizovat, a to s nárokem na to, aby byl vyslyšen, nebo to již kritizuje – jako Udolph právě laryngální teorii –, měl by tomu nejprve porozumět a být schopen sledovat kritizované myšlenkové postupy. Pokud toho však schopen není, zůstává každá kritika nutně prázdným tlacháním.

Kdyby Udolph pochopil laryngální teorii a její důsledky, musel by si už dávno všimnout, že u řady návrhů, které jsem mimo jiné předložil pro různá říční jména, šlo především o to, uvést jeho (a dalších badatelů) zcela zastaralý a překonaný výklad na úroveň, kterou dnes indoevropeisté považují za standard. Proto se i některé další Udolphovy poznámky (2011: 167) obracejí proti němu samotnému, zvláště ty o nezájmu indoevropeistů o tento materiál: indoevropeisty tento materiál nezajímá (jak již bylo naznačeno výše v oddílu 2), protože jej Udolph a další dosud zpracovávali zcela nedostatečně, protože se s ním dosud pracovalo tak nedostatečnou metodikou a protože – zdůrazněme to zde jasně – je konečný přínos pro ústřední oblast indoevropeistiky (tedy rekonstrukci fonologie a morfologie praindoevropštiny) poměrně zanedbatelný. Pro indoevropskou starovědu a dějiny osídlení tomu může být jinak, pokud budou k dispozici výsledky, na něž se lze také spolehnout.

⁴⁵ A „novým“ se zde nota bene rozumí výkladový model, jehož počátky sahají ještě do 19. století a který je již tři až čtyři desetiletí třeba považovat za definitivně prosazený.

Straipsniai / Articles

27

HARALD BICH LMEIER

6. EXKURS K SUFIXU PRAGERM. *-stra-

Na tomto místě připojme ještě několik poznámek k germánskému sufixu -stra- (zcela správně již Krahe/Meid 1969: 184; v zastaralém označení u Udolpha [1994: 243 a násl. atd.] obvykle: „sufix -str-“ – tematický vokál je přece koneckonců součástí sufixu, nebo ne?): Navzdory dlouhému hledání jsem v Udolphových pracích nikde (ani v jinak relevantním oddílu u Udolpha 1994: 243–258) nenašel etymologické vysvětlení sufixu. Odkazuje pouze na výše uvedené místo u Kraheho/Meida 1969. Udolphovy výklady zde následují Kraheho/Meida, tamtéž, zcela nepochopitelné však zůstává, proč zdůrazňuje výskyt sufixu po guturálách. Navíc se zdá, že také příliš zobecnil tvrzení Kraheho/Meida: Ti hovoří o „označeních míst“ ve smyslu Nomina loci (jde o slova znamenající „holster“, „ovčín“ atd.), nikoli o místních jménech v onomastickém smyslu. Srovnání tedy pokulhává, dokud nelze věrohodně vysvětlit přenos z apelativní do onymické oblasti. Mimo jiné by zde bylo nejprve třeba objasnit, jak mělo dojít k přenosu slovotvorného vzorce pro označování člověkem vytvořených konkrétních předmětů (což sufix praindoevropské *-tro-, jímž lze tvořit mimo jiné Nomina instrumenti [viz níže], jistě umožňuje) na „místa“, která nebyla vytvořena člověkem, jakými jsou vodní plochy. Takový přenos mi připadá všechno jiné než samozřejmý a v každém případě by vyžadoval výslovné zdůvodnění.

Krahe/Meid, tamtéž, předpokládají, že při vzniku tohoto sufixu se sufix praindoevropské *-tro-, tvořící Nomina agentis⁴⁶ a instrumenti, připojoval ke kořenům zakončeným dentální závěrovou souhláskou (samozřejmě je třeba doplnit také kořeny zakončené na -s; viz níže), čímž mohlo nejprve pravidelným hláskovým vývojem vzniknout pragermánské *-stra-, které pak mohlo být přehodnoceno a odčleněno jako samostatný sufix.⁴⁷ Ten se nakonec mohl připojovat také ke kmenům zakončeným na vokál, čímž vznikly varianty pragermánské *-istra- a *-astra-.

Tato možnost vzniku však není jedinou myslitelnou: možný je také sekundární připojení sufixu pragermánského *-ra- ke kmenům na pragermánské *-stV-⁴⁸ a také odvození téhož sufixu od základu-

⁴⁶ Tato tvoření by mohla být odvozeninami s tematickým vokálem od slabého kmene praindoevropského *-tr- u Nomina agentis na praindoevropské *-ter-/-tor-, tedy praindoevropské *-tr- + *-o-. Zda je takové vysvětlení použitelné také pro Nomina instrumenti, ponechme prozatím otevřené.

⁴⁷ Ebenso Hill 2003: 105f.

⁴⁸ Vgl. dazu Krahe, Meid 1969: 3, 163–170. Dazu auch Hill 2003: 105ff. – Nur wenn man dieser Herleitung folgt, kann u.U. ein Zusammenhang mit den lateinischen Adjektiven des Typs silvestris ‚Wald-, waldig‘ hergestellt werden, wie ihn Udolph in einem Vortrag in Leipzig 2008 oder 2009 einmal po-

28

Acta Linguistica Lithuanica LXVIII

Zum sprachwissenschaftlichen Niveau der Forschungen zur Alteruropäischen Hydronymie – eine Erwiderung auf eine Polemik

ného s-kmene. V posledním případě by při připojení sufixu obsahujícího r ke koncovému -s základu vznikla mezi nimi epentetická dentála, takže by rovněž vzniklo pragermánské *–stra–.⁴⁹ Poslední uvedené odvození by mělo – vyjdeme-li z různých ablautových vzorců s-kmenů doložených v indoevropštině – dokonce tu výhodu, že varianty sufixu vysvětlené výše jako čistě sekundární by bylo možné odvodit pravidelným hláskovým vývojem: U proterokinetického s-kmene by tak například z praindoevropského nom. *ḰéK-os, gen. *KK-és-s → *K(e)K-és-os při předpokladu, že sekundární odvozeniny obvykle vznikaly od slabého kmene, automaticky vzniklo *K(e)K-es-ro- > pragermánské *K(e)K-is-t-ra-. Podobně by pak bylo možné odvodit i varianty sufixu *–stra– (< *–s–(t)–ro–) a *–astra– (< *–os–(t)–ro–) buď z jiných ablautových typů s-kmenů, nebo za předpokladu derivace od silného, nikoli slabého kmene, která je sice doložena zřídka, ale přece jen se občas vyskytuje.

Jinými slovy: všechny existující varianty sufixu by mohly mít pravidelný hláskový původ. Zbývalo by nyní ověřit, zda lze prostřednictvím jazykového srovnání rekonstruovat také příslušné prototypy, tj. zda lze ke germánským formacím na *–(i/a)stra– – ne-li v germánštině, pak snad v jiných indoevropských jazycích – najít odpovídající s-kmeny. To však musí být ponecháno dalšímu výzkumu.

Ať už dáme přednost kterémukoli odvození, případně ať se nakonec ukáže jako (jediné?) správné kterékoli z nich, mělo by být zřejmé, jaké etymologické nedostatky je zde ještě třeba odstranit.

Z předchozího výkladu by dále mělo být zřejmé, že hydronyma s pragermánským *–stra– nemusejí mít nutně stejný etymologický původ jako výše uvedená Nomina loci: Zatímco u těchto apelativ je odvození z původních Nomina instrumenti na *–tro– zcela plausibilní, u říčních jmen to tvrdit nelze: Ta pravděpodobně vznikla buď ze sekundárně tematizovaných Nomina agentis na *–t(e)r– + *–o–,⁵⁰ anebo jde o sekundárně substantivizovaná sekundární adjektiva na *–ro– ke starým s-kmenům, jak bylo ukázáno v závěru: Podle mého názoru je odvození těchto dvou sémanticky značně odlišných tříd substantiv

tuloval: neboť latinská podoba sufixu může být vysvětlena pouze z praindoevropského *-s- + *-t- + *-rV-, respektive *-s- + *-t(e)ro- + *-i-/*-io- (srov. Leumann, Hofmann, Szantyr 1977: 351n.; Lühr[Ball es] 2008: 126n., Weiss 2009: 320); další dvě odvození možná pro pragermánštinu zde kvůli italským a latinským hláskovým zákonům nejsou použitelná. Zda jde o jednotlivé jazykové novotvary, nebo dokonce o germánsko-italskou izoglosu, je rovněž třeba zkoumat samostatně.

⁴⁹ Vgl. zum Lautlichen Görtzen 1998: 449–451.

⁵⁰ Srov. výše pozn. 46.

Straipsniai / Articles

29

HARALD BICHLMEIER

(tedy Nomina loci oproti názvům řek) z původně odlišných morfologických struktur, které se v důsledku germánských hláskových změn staly homofonními, je podstatně pravděpodobnější než odvěký postulát, že to všechno mělo jediný výchozí bod. I zde je však třeba dalšího výzkumu, aby se tato záležitost vyjasnila pokud možno jednou provždy.

7. UDOLPHŮV PŘÍSTUP K POZNATKŮM INDOEUROPEISTIKY: PŘÍPADOVÁ STUDIE K TÉMATU ABLAUTOVÝCH JEVŮ

Jak již mělo být na jiném místě jasně vyloženo, vztah mezi rekonstruovanou praindoevropštinou a staroevropskou hydronymií je v podstatě jednosměrný:⁵¹ Za bezpečně indoevropské a řádně etymologizovatelné lze nejprve označit pouze slovní formy, respektive v tomto případě názvy vodních toků, které přesně odpovídají tomu, co lze očekávat na základě srovnání doložených starých indoevropských jazyků z hlediska fonologie a morfologie. Slovní formy, jejichž sufixy, případně sufixové řetězce nejsou doloženy v apelativní slovní zásobě jiných indoevropských jazyků, představují stejně tak problém jako slovní formy, u nichž nelze vysvětlit ablautové stupně: Nestačí už (jako v Kraheho době) konstatovat, že v nějakém slově jde o ten či onen ablautový stupeň; je třeba také vysvětlit, proč se v něm vyskytuje a jaké má obdoby.

Obzvlášť názorným příkladem zanedbávání veškerých poznatků získaných srovnáváním indoevropských jazyků je Udolphovo vysvětlení názvů řek pol. Drwęca / něm. Drewenz < „Druantia“, fr. Druance < lat. Druentia⁵² atd., tedy případ s jednou z těch, někdy skutečně problematických formací, které vypadají jako příčestí.

Udolph⁵³ tyto názvy řek v návaznosti na starší práce, mimo jiné Kraheho (jehož přitom opravuje), který pro tuto řeku počítá s předpokládanou podobou „*Dravantia“,⁵⁴ odvozuje od „Druantia“. V tomto přístupu se projevují za-

⁵¹ Vgl. dazu etwa auch Bichlmeier 2012d.

⁵² Srov. např. ACS 1, 1320f.

⁵³ Vgl. Udolph 1990: 107–112; dort findet sich auch eine Aufstellung der Belege.

⁵⁴ Srov. Krahe: 1964: 45.

30

Acta Linguistica Lithuanica LXVIII

Zum sprachwissenschaftlichen Niveau der Forschungen zur Alteuropäischen Hydronymie – eine Erwiderung auf eine Polemik

opět zcela zastaralé notační zvyklosti. Vhodnější by byla rekonstrukce staroevrop. *dru(u)ant(i)jā-, která se pak, jak vyplývá z dalšího Udolphova výkladu, nakonec odvozuje (v současné notaci) od praindoevr. (?) *dru(u)-ont-ih₂-/-ieh₂-.

Tím jsme však už přímo u problému: Podle Udolpha jde v tomto případě o participiální formu. Taková forma s ablautovými stupni, které se zde nabízejí, totiž s nulovým stupněm v kořeni a o-stupněm v sufixu při ženském zakončení, je v této podobě nemožná. Taková rekonstrukce je na základě jazykového srovnání pro tento kořen⁵⁵ nemožná: Začíná to už kořenem praindoevr. *drēu- „běžet“⁵⁶ (sekundárně snad již praindoevr. „téci“), který se jako apelativum vyskytuje pouze v indoíránských jazycích: nulový stupeň tohoto kořene je doložen jen ve formách, které nemají přímou souvislost s formací, o níž zde pojednáváme, totiž v pouze prefixálně tvořeném PPP stind. -drutá- „uběhnuvší“ a v plurálu perfekta, například 3. os. mn. č. perf. akt. stind. dudruvur.

Prézent tohoto kořene vykazuje v několika indoevropských jazycích, v nichž je vůbec doložen, plný stupeň a tematický vokál, tedy praindoevr. *drēu-e/o-. Činné participium prézentu tedy muselo znít praindoevr. m. *drēu-ont-, f. *drēu-ont-ih₂-. Slovesná formace s nulovým stupněm, od níž bylo možno utvořit činné participium na -nt-, by musela být utvořena buď od kořenového prézentu praindoevr. †dréu-ti, †dru-énti > †dṛu-énti, nebo od kořenového aoristu či tematického aoristu, tedy od forem, které nejsou jako apelativa nikde doloženy. Participium k uvedeným hypotetickým kmenům by znělo †dru-ént-, které by se podle fonotaktických pravidel praindoevropštiny muselo vokalizovat jako †dṛu-ént-; ženská forma by pravděpodobně byla †dru-nt-íh₂-, jež by se vokalizovalo jako †dru-nt-ih₂-. To znamená, že k vytvoření (domnělého) participia bychom museli zkřížit nulový stupeň nedoloženého kořenového aoristu se sufixovou podobou na o-stupni, která se vyskytuje pouze u tematických formací – v tomto případě výhradně u prézentního kmene. Navíc bychom museli předpokládat, že se pravidelná slabičná realizace formy s nulovým stupněm přizpůsobila podobě s plným stupněm, tedy že se †dṛu-ént- přetvořilo na †dru(u)-ént-. Teoreticky je něco takového samozřejmě představitelné a snad se to někde také vyskytuje. Neznám však paralelní případy, u nichž by byl tento průběh bezpečně doložen. Bylo by třeba ocenit, kdyby pan Udolph uvedl takové příklady na podporu svých etymologických návrhů.

⁵⁵ Teoreticky by samozřejmě bylo možné předpokládat také existenci slovesa podle tzv. typu tudáti (*KṚK-ē/ó-), jenže u tohoto kořene tomu nenaznačuje vůbec nic.

⁵⁶ Srov. LIV² 129.

Straipsniai / Articles

31

HARALD BICHLMEIER

Svou povahou by to však každopádně byla opět změna, která se mohla objevit pouze v jednotlivém jazyce, v žádném případě však v prajazyce. Je-li tomu tak, lze tento útvar tím méně přisuzovat urindoevropštině, byť již rozštěpené na dialekty, jak se to u staroevropské hydronymie často činí, nýbrž je třeba jej zařadit do pozdějšího časového období.

Předpokládáme-li oba výše uvedené aoristové kmeny, vyvstávají další neřešitelné problémy: kořenové aoristy se tvoří pouze od slovesných kořenů s bodovým významem (v našem případě bychom u kořene museli požadovat přibližný význam „vytrysknout“ nebo „přelít se“, což však zjevně není tento případ). Zde přítomný kořen má jednoznačně durativní význam („běžet“, případně sekundárně „téct“). Proto nejspíš nikdy nevytvořil kořenový aorist. Vedle tematického prézentu je sice možná i tvorba tematického aoristu se stupněm redukovaným, je však nepravděpodobná. Tematické aoristy navíc náleží k pozdní vývojové fázi urindoevropštiny. To znamená, že i předpoklad tematického aoristu by byl v zásadě opět v rozporu s tezí, že staroevropská hydronymie je přímým výronem urindoevropštiny.

Nakonec je třeba uvážit, jaký význam by mělo aktivní příčestí od kořenového aoristu: museli bychom předpokládat něco jako „vytrysknuvší“, „(jednorázově) se přelévající“. Opravdu se to hodí pro řeku? Z toho všeho nevyhnutelně plyne, že klasické, respektive Udolphovo vysvětlení nemůže být správné.

Je tedy třeba dále hledat vysvětlení, které bude slučitelné i s poznatky jazykového srovnávání.

Jako jednu z možností je třeba zvážit, zda by vzhledem k výše uvedeným problémům nebylo vhodnější počítat s etymologií vycházející z posesivního adjektiva m. *dru-u̯ént-, f. *dru-u̯ṇt-ih₂-, které by znamenalo „bohatý na dřevo“ (případně také „zalesněný“): u –e-ových podob nejstarších dokladů názvů řek, které jsou přece ženského rodu, bychom pak ovšem museli předpokládat paradigmatické vyrovnání podle maskulinních podob (šlo by však o zcela běžný proces), zatímco – jak bylo naznačeno výše – původní ženská podoba se sufixem ve stupni redukovaném mohla být zachována jako *dru-u̯ṇt- > Druant-. Z hlediska hláskového vývoje by tato etymologie mohla vysvětlit doklady hydronym s <-uant-> stejně jako ty s <-uent->, a ani sémanticky nepředstavuje problém: řeku bylo možné označit jako bohatou na lesy či dřevo, protože často nesla naplavené dřevo nebo její tok lemoval hustý porost stromů. Vzhledem k tomu, že jde dosud o jedinou možnost, jak bez rozporu uvést doložené podoby do souladu s morfologickým systémem urindo

32

Acta Linguistica Lithuanica LXVIII

Zum sprachwissenschaftlichen Niveau der Forschungen zur Alteropäischen Hydronymie – eine Erwiderung auf eine Polemik

evropštiny, je třeba této etymologii jednoznačně dát přednost před Udolphovým řešením.⁵⁷

Im Kontext der Etymologie dieser Flussnamen ist auf ein weiteres Beispiel dafür hinzuweisen, wie auffrischungswürdig die Udolphschen Indogermanistikkenntnisse sind – immer vorausgesetzt, dass es sich nicht um eine absichtlich verzerrende Darstellung handelt, die dazu dient, die eigene Theorie scheinbar mit dem Verweis auf indogermanistische Arbeiten zu untermauern: In seiner Diskussion der hier besprochenen Flussnamensippe um Druentia/Druantia zitiert er (1990: 111f.) einen Aufsatz von Alfred Bammesberger (1981). In diesem Aufsatz geht es – wie schon aus dessen Titel deutlich wird – eben nur um athematische Verbalstämme. Wie oben dargelegt, ist zu uridg. *dreụ- aber nur ein thematisches Präsens bezeugt. Mit dem hier verhandelten Fall hat dies alles also gar nichts zu tun. Zudem sind die von Bammesberger a.a.O. angeführten -ant-Formen, auf die Udolph sich bezieht, entweder altindische Formen (die aufgrund der altindischen Lautgesetze in dieser Position gar keinen direkten Rückschluss zulassen, ob ihrem Vokal uridg. *e, *a oder *o zugrunde lag), oder es handelt sich um die nach Bammesberger analogisch entstandenen Formen des Griechischen zu Verben mit urgr. *ā- als Wurzelvokal; diese werden nach heutiger (und auch schon 1990 verbreiteter) Ansicht aber ohnehin sinnvollerweise auf die umfärbende Wirkung von uridg. *h₂ zurückgeführt (uridg. *sth₂-ént- > urgr. *stānt-) oder in diesem Falle vielleicht besser mit Osthoffscher Kürzung von Langvokal vor einer Gruppe aus Resonant + Okklusiv (uridg. *stéh₂-ṇt- > urgr. I *stānt- > urgr. II *stánt-), falls es sich erst um eine urgriechische Bildung handeln sollte. Bei ungestörter lautlicher Entwicklung wäre bei diesem Verbum ohnehin vielleicht sogar uridg. *stéh₂-ṇt- > urgr. I *sta.at- > urgr. II *stāṭ- zu erwarten gewesen,⁵⁸ wobei dann in dieser Form wieder sekundär das -nt- der Partizipien analogisch hätte restituiert (und dann der Langvokal wieder nach der Osthoffschen Regel gekürzt) werden können.⁵⁹ Mit anderen Worten: Die Formen mit -ant- verdanken sich (sowohl nach der Bammesbergerschen laryngallosen als auch nach der hier vertretenen mit Laryngalen rechnenden Auffassung vom Urindogermanischen) allein innergriechischen bzw. inne-

⁵⁷ Je třeba upozornit, že tento návrh je třeba odlišovat od starších návrhů, které cituje již Udolph (1990: 109f.) a které rovněž vycházejí ze slova pro „strom, dřevo“. Tyto návrhy také zpravidla odrážejí překonané názory na tvoření slov a většinou předpokládají, že hydronymum vzniklo teprve ve slovanštině.

⁵⁸ Pokládáme-li působení Lex Rix za možnou i v nitru slova, bylo by případně třeba předpokládat uridg. *stéh₂-ṇt- > urgr. I *sta.ant- > urgr. II *stānt- > urgr. III *stant-.

⁵⁹ Že k takovýmto obnovám nemusí nutně docházet, ukazuje příklad staré indičtiny, kde se v některých slovesných třídách zachovalo soužití variant sufixu -ant-: -at- (< uridg. *-ént-: -ṇt-).

Straipsniai / Articles

33

HARALD BICHLMEIER

rindických hláskových změnách. A pro -ont- zde nikde neexistují žádné doklady. Domnělý důkaz pro formy postulované Udolphem (například výše uvedené „Druantia“) tedy neexistuje. Udolphovu argumentaci je proto třeba odmítnout jako nesprávnou.

Ještě jednou zdůrazněme: ablaut není ani ve kořeni, ani v sufixech (ani v koncovkách, což však zde nehraje další roli) libovolným jevem. Naopak podléhá poměrně pevným pravidlům, která indoevropeistika už zřejmě z větší části objasnila. Pokračující ignorování takových poznatků může vést pouze k tomu, že se jednak ztratí návaznost na vědecký vývoj a/nebo bude nutné takto (tj. zcela zastaralými rekonstrukčními metodami) získané výsledky považovat za nepoužitelné, resp. irelevantní, a jednak bude třeba takto provozovaný druh vědy ve smyslu citátu uvedeného na začátku tohoto příspěvku označit za naivní (na rozdíl od fundované skutečné vědy, v tomto případě indoevropeistiky v její současné podobě).

8. DRUHÉ DÍLČÍ SHRNUTÍ

A tak lze jako další dílčí závěr konstatovat: Udolph ostře kritizuje rekonstrukce indoevropeistů, na jednom místě dokonce zjevně se záměrem zdiskreditovat metodiku indoevropeistiky píše o „„re“konstruovaných“ (2011: 165) formách – sám však zjevně také rekonstruuje (přinejmenším i on používá před slovy či kořeny hvězdičky, které obvykle označují, že daná slovní forma je rekonstruovaná) –, činí tak ale zastaralou metodikou, a tedy hůře než kterýkoli indoevropeista (či student indoevropeistiky).

Skutečnost, že – jak již mělo být zřejmé z předchozích oddílů – diskuse v rámci indoevropeistiky v některých oblastech a u řady rekonstrukcí stále probíhá, je překvapivě týmiž výše zmíněnými odborníky z jiných oborů opakovaně vykládána jako slabina – ačkoli právě taková kultura diskuse by měla být spíše předností každého humanitního oboru. Pokroku lze totiž dosáhnout pouze diskusí a výměnou názorů. Obory či disciplíny, v nichž převládají názory jednoho člověka nebo několika málo lidí, kteří pak za určitých okolností nejsou ani schopni pravidelně obnovovat vlastní disciplínu nebo přijímat nové směry (jež mohou někdy přicházet i ze sousedních oborů), nýbrž dělají všechno tak, „jak se to vždycky dělalo“, své disciplíně z dlouhodobého hlediska škodí.

34

Acta Linguistica Lithuanica LXVIII

Zum sprachwissenschaftlichen Niveau der Forschungen zur Alteuropäischen Hydronymie – eine Erwiderung auf eine Polemik

V tomto smyslu je Udolphův přístup ke staroevropské hydronymii jednoznačně přežitkem a je skutečně načase, aby se této problematiky konečně znovu ujali indoevropeisté.

9. K UDOLPHOVÝM POZNÁMKÁM K ETYMOLOGII ŘÍČNÍHO JMÉNA Iller

Kommen wir nun zu weiteren Punkten der Polemik Udolphs (2011: 169), in denen er – wie eingangs schon an einer anderen Stelle moniert – wieder (absichtlich?) meine Darstellung etwas verzerrt wiedergibt:

Ve svém příspěvku jsem jasně upozornil na to, že nejen počáteční H- nejstarších dokladů jména Iller považuji za neetymologické (což zjevně činí i Udolph, takže se v tomto shodujeme), ale že za přinejmenším podezřelé považuji také jednoduché -l-, neboť v obou případech je třeba počítat s – jak jsem to nazval – „mnichovskou etymologickou“ kontaminací lat. hilaris ‘veselý’.⁶⁰ Udolph tuto možnost vůbec nezmiňuje. Dále bylo objasněno, že gemináty, které se od 12. století začínají ve vnitřní pozici slova vyskytovat častěji, je třeba považovat za jazykově skutečné, avšak neznám žádnou možnost, jak by v říčním jménu údajně odvozeném od *Elira- mohla při přechodu od staré horní němčiny ke střední horní němčině vzniknout gemináta. Udolph se ve své nynější argumentaci snaží tomuto problému uniknout trikem, že uvádí teprve středohornoněmeckou podobu a nikdy nepředpokládá starohornoněmeckou podobu. Píše: Z *Elira „vzniklo vlivem -i- na počáteční E-^[61] zcela pravidelné středohornoněmecké *Ilere, oslabením nepřízvučné slabiky vznikly doložené podoby Ilre, Ilr. Teprve poté vznikla gemináta. Laryngály nehrály žádnou roli.“ Laryngály skutečně nehrají žádnou roli při středohornoněmeckém oslabování nepřízvučných slabik – pokud vím, to však také nikdy nikdo netvrdil.

K problému, který jsem nastolil, totiž že ve starohornoněmeckém období máme především formy typu (H)ilar- (ojediněle také (H)iler- a jednou (H)il(i)r-), se Udolph nevyjadřuje: z postulovaného „*Elira“ se však ke starohornoněmeckému (H)ilar- nedostaneme automaticky. A jsme znovu u výchozího bodu mé argumentace: jestliže lze H- a -a- připsat vlivu lat. hilaris, mohlo by to samozřejmě platit i pro jednoduché -l-. A protože nyní sám Udolph laskavě uvádí raný doklad pro

⁶⁰ Vgl. Bichlmeier 2010a: 27f.

⁶¹ Odborníci by zde mluvili o „zvýšení“.

Straipsniai / Articles

35

HARALD BICH LMEIER

Uvádí-li geminátu: „804 Hillergaugensem“, zdá se mi ještě pravděpodobnější, že právě podoba s geminátou je stará, a nikoli podoba s jednoduchým -l-. Obecně lze pokládat za podstatně pravděpodobnější, že mniši píšící latinsky nezaznamenali germánskou, respektive starohornoněmeckou geminátu, než že by jednoduchou souhlásku zapsali jako geminátu. Jak měla z jednoduchého -l- v 11., 12. či 13. století vzniknout gemináta, jak Udolph postuloval, zůstává zcela nepochopitelné: nic takového se prostě neděje, a nenajdeme to proto ani v žádné gramatice – příznačné je, že Undolph ve svém příspěvku necituje jedinou z četných gramatik staré a střední horní němčiny, natož jakoukoli historickou gramatiku němčiny. Spíše se mi vzhledem k jím citovaným „doloženým podobám Ilre, Ilr“ ze středohornoněmeckého období vnucuje podezření, že uvažuje o tom, zda gemináta nevznikla následkem následujícího -r-: něco takového skutečně existuje – ovšem o 500 až 1000 let dříve, totiž západogermánská geminace souhlásek před *-r-/-l-/-m-/-n-/-u-.⁶²

Pokud by Udolph přece jen dokázal předložit přesvědčivé doklady spolu s citacemi ze sekundární literatury pro své podle mého názoru zcela vymyšlené hláskové jevy dějin němčiny, věda by mu za to jistě byla vděčná. Lze se však obávat, že se mu to nepodaří.⁶³

Docházíme tedy již na tomto místě k závěru, že tradiční řešení výkladu jména Iller, které Udolph vehementně hájí (právě proto, že je tradiční), jednoduše nefunguje, a je proto třeba je zavrhnout.

Svými dalšími poznámkami k etymologii tohoto jména, nyní k sufixu, který se v něm vyskytuje, Udolph na jedné straně projevuje poněkud zvláštně působící podřízenost autoritám, na druhé straně se zde ukazuje také potřeba doplnit znalosti dějin germánských a německých hlásek:

Na s. 169 se okamžitě odvolává na to, že už Adolf Bach ve svém díle o toponomastice pokládá sufixy „-ra, -ara, -ura, -ira, -era“ u „ženských říčních jmen“ za samozřejmé. Tyto sufixy samozřejmě existují na nějaké úrovni, respektive v nějakém časovém období – Bach ani Udolph se však nevyjadřují k tomu, o které jde: Jak lze usuzovat z výroků obou, jde zde o

⁶² Srov. k tomu Krahe/Meid 1969: 1, 104–107.

⁶³ Jako další příklady Udolphova ledabylého zacházení s poznatky historické hláskoslovné, tvaroslovné a sémantické nauky různých jazyků (zejména praindoevropštiny a germánštiny) lze uvést jeho etymologii místního jména Magdeburg (pro něž si vymyslel germánské adjektivum „*magath- ‚velký‘; srov. Bichlmeier 2011d) nebo jeho etymologii místních jmen s Hall-, která je sice tentokrát hláskově bezvadná, sémanticky však zcela neuspokojivá (podle Udolpha ‚svah‘ apod.; srov. Bichlmeier 2012e, pozn. 12, s odkazem na relevantní literaturu).

36

Acta Linguistica Lithuanica LXVIII

Zum sprachwissenschaftlichen Niveau der Forschungen zur Alteuropäischen Hydronymie – eine Erwiderung auf eine Polemik

lze usuzovat, že jde vesměs o synchronní pozdní západogermánskou (a často dokonce ještě pozdější) jazykovou fázi. Jinými slovy, ani zde se opět nedozvídáme nic přijatelného, natož smysluplného, o etymologii: -r- vyskytující se v těchto sufixech říčních jmen germánského původu či zprostředkovaných germánštinou může pocházet z praindoevropského *-s- nebo *-r-. Z vokálů před -r- může -a- pokračovat v pozdně praindoevropském *a, *o, snad i *ā, -u- může pocházet z *u, *ū, -i- následně z *e, *i a pravděpodobně také *ī a -e- nejspíše pokračuje v *e, pokud podoby slov již nejsou doklady odrážející redukci nepřízvučných slabik na /ə/, která začíná v pozdní staré horní němčině.

Teprve až se to vše vyjasní u každé jednotlivé podoby jména (nebo alespoň u dostatečně rozsáhlého, a tedy reprezentativního výběru), lze se smysluplně zabývat otázkou, které podoby jmen lze vůbec skutečně srovnávat s neger­mánskými jmény či jmény nezprostředkovanými germánštinou, která rovněž vykazují „sufix -ira“ (Udolph 2011: 169; pokud je zápis bez hvězdičky míněn vážně, dopouští se zde Udolph další metodologické chyby, protože pak srovnává skutečně doložené slovní podoby z jedné oblasti s rekonstruovanými podobami z jiné, tedy neargumentuje na stejné časové úrovni)⁶⁴. I v takovém případě je nejprve nutné dodržet právě popsaný postup a vyjasnit, z čeho mohou pocházet vokály a konsonanty obsažené v sufixu. To platí také pro říční jména uváděná Udolphem (2011: 170), v nichž rozpoznává „nepochybně sufix *-ira“: příznačné je opět to, že neuvádí – jako tak často v tomto i mnoha dalších příspěvcích – k jaké jazykové fázi jeho „(*)-ira“ patří. Pokud to není záměr, jehož cílem je zastřít vlastní nerozhodnost, respektive neznalost, a/nebo zmást čtenáře, jde o další z četných terminologických nepřesností v Udolphových pracích: měl-li by být tento (konglomerát) sufixů praindoevropský, musel by psát *-ireh₂-, případně pozdně praindoevropské *-irā-; měl-li by být pragermánský, musel by znít *-irō-; je-li až západogermánský, může být *-ira- přijatelné, avšak pak může pocházet z pragermánského *-irō- nebo *-izō-. Člověk by rád věděl, co Udolph vlastně míní; pak by bylo možné reagovat na jeho (zdánlivé) argumenty mnohem přesněji.

⁶⁴Srovnatelný postup používá Vennemann v mnoha svých pracích, když například na podporu svých vaskonských etymologií srovnává středověké podoby německých místních a říčních jmen s moderními baskickými slovy, namísto toho, aby – jak by vyžadovala metodika – srovnával protobaskické rekonstrukce porovnávaných baskických slov s předstarohornoněmeckými či pragermánskými rekonstrukcemi místních a říčních jmen.

Straipsniai / Articles

37

HARALD BICH LMEIER

Čisté srovnání všech zmíněných hydronym je každopádně možné teprve tehdy, když bude objasněna etymologie každého jednotlivého jména. U většiny těchto jmen, která je konečně třeba řádně prozkoumat, jsou dosud k dispozici nanejvýš první předběžné morfematické analýzy, nic víc.

O tom, že Udolphovo ovládání historické hláskoslovné nauky germánských jazyků je dosud neúplné, svědčí v této souvislosti dále jeho konstatování (Udolph 2011: 169) o rhotacismu, tedy přechodu urgerm. *-z- > -r-: „Něco takového je možné pouze v oblasti urgermánštiny, tedy na sídelním území urgermánských kmenů.“ Zcela nezávisle na tom, zda Udolphovi věříme jeho lokalizaci pravlasti Germánů v širším smyslu do severního Německa, či nikoli (mimo okruh kolem Udolpha a jeho žáků se to rozhodně nepovažuje za nijak jisté),⁶⁵ je nade vší pochybnost, že rhotacismus je poměrně pozdní jev: gótština (biblická; konec 4. století, rukopisy ze 6. století [Codex argenteus]) rhotacismus nezná, stejně jako rané runové nápisy. Gótština má, jak známo, dokonce vlastní grafém <z> pro foném /z/, srov. góts. saislep vedle saizlep nebo góts. huzds vs. nhd. Hort). Ačkoli je samozřejmě kvůli řídkým dokladům datování nejisté, tuto hláskovou změnu v západní germánštině bude patrně možné klást nejdříve do první poloviny prvního tisíciletí n. l., možná až do jeho poloviny. Jedna z mála možností, jak tuto hláskovou změnu datovat poněkud přesněji, by mohla pocházet dokonce z oblasti pojmenovávání vodních toků: přijmeme-li etymologii názvu řeky čes. Jizera, něm. Iser (1297 Gizera) (asi 165 km, pravostranný přítok Labe) a jeho odvození ze západogerm. */izero-/ < (raně) urgerm. *isa/erā- (popřípadě < pra-kelt. *isaro/ā- [pokud předpokládáme pra-keltský mezistupeň]) < praindoev. *h₁ish₂-(e)ró/éh₂-^{66, 67}, pak toto jméno dokazuje, že v době příchodu Slovanů do české kotliny, k němuž podle obecného mínění došlo nejdříve v 6. století, slyšeli toto jméno ještě se znělou frikativou uvnitř slova, nikoli již s -r-. Německý název Iser je třeba považovat za sekundární výpůjčku z češtiny. Jestliže tomu tak je, získáváme rok 500 n. l. jako terminus post quem pro rhotacismus v západní germánštině.

Z toho všeho bezprostředně vyplývá, že tuto hláskovou změnu mohly prodělat také germánské výrazy, které se do obecné germánštiny dostaly poměrně pozdě, ale přece jen dostatečně brzy—

⁶⁵ Srov. například Wagner 1994/95.

⁶⁶ Srov. Blažek 2010: 32.

⁶⁷ Podrobně srov. některá hydronyma vytvořená z tohoto etymonu u Bichlmeiera 2011c a Bichlmeiera 2012b.

38

Acta Linguistica Lithuanica LXVIII

Zum sprachwissenschaftlichen Niveau der Forschungen zur Alteuropäischen Hydronymie – eine Erwiderung auf eine Polemik

štině, ale přesto byla vytvořena dostatečně brzy; stejně tak mohly tuto změnu ještě prodělat i výrazy, které Germáni převzali z jiných jazyků. Vycházíme-li z předpokladu, že se Germáni nejpozději od 3. století n. l. ve větším počtu dostali také do povodí Illeru (první vpády do Dekumatské země se odehrály již od druhé poloviny 2. století n. l.), nevidím žádný problém v tom, že Germáni buď ještě sami vytvořili podobu *ellizō, anebo takto či podobně znějící negermánskou (snad nejspíše keltskou?) podobu jména zaslechli a převzali, načež se vyvíjela stejně jako všechna ostatní germánská slova.⁶⁸ Nadále se domnívám, že jméno Illeru může skutečně být germánského původu; předložil jsem etymologickou cestu, která podle mého názoru náležitě zohledňuje historické okolnosti i hláskový vývoj. Návrhům na vylepšení této etymologie prostřednictvím dalšího výzkumu jsem otevřen, Udolphovy výklady však představují krok zpět.

Stručně řečeno: ani zde nenajdeme žádnou stopu po etymologii ve smyslu výkladu slov na všech úrovních; jde pouze o pouhé popisy jednoho, nebo pravděpodobně dokonce několika různých synchronních stavů, které jsou neprávem pojednávány společně (a to zřejmě dokonce z více jazyků), včetně prvotní morfematické analýzy. Nezávisle na zde uvedených germánských, respektive germánsky zprostředkovaných říčních jménech je třeba posuzovat také říční jména, která jistě nejsou germánská, respektive nebyla zprostředkována germánštinou, a která vykazují podobné sufixy. I u nich je nejprve třeba objasnit, zda může jít o rhotacismus, a čemu odpovídají jednotlivé vokalické prvky. Udolphovo srovnání všech těchto podobných sufixů z rozsáhlých oblastí Evropy je metodologicky krajně problematické, dokud nejsou jednotlivé formy etymologicky objasněny, a může vést vlastně jen k nesprávným výsledkům. I zde je znovu zřejmé, jak nezbytné by bylo, aby se—

⁶⁸ Absolutní datování předhistorických (tj. předcházejících písemnému doložení jazyka) hláskových změn je samozřejmě vždy obtížné, zde je však třeba upozornit na novější vnitřní chronologii pragermánštiny, kterou Mottausch (2011: 2n., 173n.) označil za pravděpodobnou. Mottausch klade své ‚urgermánské III‘, jehož jazykové charakteristiky odpovídají pragermánštině běžně rekonstruované v indoevropeistice, do období od 1. století př. n. l. do 2. století n. l.; tento jazykový stav musel být dosažen před odchodem Gótů (konec 2. století n. l.). Toto ‚urgermánské III‘ v každém případě ještě neprodělalo rhotacismus *z > r. Pokud tedy tato hlásková změna nenastala bezprostředně poté, tedy v prvních desetiletích 3. století n. l. (pro což dosud neexistují žádné doklady), svědčí i tato chronologie o tom, že Germáni pronikající do alpského předhůří měli ve svém jazyce ještě hlásku /z/.

Straipsniai / Articles

39

HARALD BICHLMEIER

Veškerý příslušný materiál je třeba znovu prozkoumat, nově posoudit podle současných měřítek a především před vytvořením velké syntézy nejprve odděleně objasnit etymologie jednotlivých vodních jmen. Dosavadní postup lze po všem zde řečeném označit pouze za nedůsledný. Výsledky dosavadních výzkumů je tedy nutno vesměs zpochybnit, neboť vzhledem k zastaralé metodologii mohly správných výsledků dosahovat nanejvýš náhodou.

Problém etymologie názvu řeky Iller se díky Udolphovým výkladům v žádném ohledu nepřiblížil řešení.

10. SHRNUTÍ A VÝHLED

Učiníme-li závěrem bilanci výše uvedených výhrad vůči Udolphovi (2011 i jiným), lze dospět pouze k jedinému výsledku: Je skutečně načase, aby se alteuropäische hydronymie znovu začali zabývat indoevropeisté jakožto specialisté na historicko-srovnávací jazykovědu. Udolphovu výzvu k tomu je třeba bezpodmínečně a v hojném počtu vyslyšet. Je totiž nezbytné, aby analýza těchto vodních jmen konečně proběhla podle kritérií a metod moderní indoevropeistiky. Udolphův výzkum je metodologicky i z hlediska znalosti relevantní sekundární literatury jazykovědné, zejména indoevropeistické, a dalších pomůcek na úrovni Kraheho, a tedy nakonec většinou na úrovni meziválečného období. Poznatky indoevropeistiky posledního půlstoletí jsou zásadně ignorovány. Udolph není ani zdaleka na současné vědecké úrovni, a to ani v oblasti fonologie a historické hláskosloví praindoevropštiny, ani v případě jednotlivých jazyků (například germánštiny a slovanských jazyků). Tento odstup je v oblasti historické tvarosloví, zvláště pak slovotvorby, přímo do očí bijící: Nikdy se nedostane dál než k většinou nanejvýš rudimentárnímu popisu, respektive pojmenování morfémů vyskytujících se ve slově či jménu – a dokonce i předkládané morfematické analýzy, které představují pouze první krok úplné etymologizace, odpovídají kvůli desetiletím ignorování výzkumu slovotvorby v indoevropeistice nanejvýš standardům Kraheho doby. V Udolphových pracích, které jsme zde podrobněji zkoumali, stejně jako v jeho dílech obecně, se nakonec jen zřídka najde úplná etymologie, jež by odpovídala de Saussurovu poznatku, že slovo se skládá z formy a obsahu

40

Acta Linguistica Lithuanica LXVIII

Zum sprachwissenschaftlichen Niveau der Forschungen zur Alteuropäischen Hydronymie – eine Erwiderung auf eine Polemik

(které je pak při sestavování etymologie třeba vysvětlit oba).

Nikdo by se neměl nechat zmást stejně polemickým jako sebejistým tónem zde podrobně rozebíraných výroků „pána jmen“: projevují se v nich závažné nesrovnalosti ve všech oblastech historické jazykovědy.

Ve smyslu Vennemannova citátu uvedeného v záhlaví příspěvku je třeba etymologie à la Udolph označit za „naivní“, neboť Udolph soustavně odmítá opírat své práce o „příslušné poznatky“, které poskytuje indoevropeistika.

Vzhledem k zde předvedeným zjevným nedostatkům některých vybraných Udolphových etymologií bude třeba přistupovat k výsledkům jeho prací v budoucnu o to obezřetněji: jelikož je prokazatelné, že už jazykovědná analýza příslušných slovních forem vykazuje závažné nedostatky, lze pochybovat, zda závěry vyvozené z takto získaného materiálu (například o pravlasti Slovanů a Germánů) vůbec obstojí.

Za současného stavu výzkumu na to zatím nelze dát spolehlivou odpověď. Mělo by však být zřejmé, že veškerý materiál shromážděný a analyzovaný Udolphem a jeho předchůdci je třeba znovu prozkoumat od základů metodami moderní indoevropeistiky a zbavit jej etymologií, které jsou přinejmenším zjevně pochybné, ne-li přímo nesprávné. S takto zpracovaným materiálem se pak lze znovu pustit do úvah o slovotvorných vzorcích ve vodních jménech a nakonec snad i opět spekulovat o tom, do jaké míry lze z něj vyvozovat závěry o případných pravlastích.

Představitelé alteuropistiky tak zanechali indoevropeistice horu práce, protože opomněli uplatnit na materiál, který měli někteří z nich k dispozici po celá desetiletí, výzkumné nástroje poskytované indoevropeistikou. Indoevropeisté se zároveň dopustili chyby, když analýzu tohoto materiálu přenechali badatelům, kteří nebyli dostatečně metodicky vybaveni. Jelikož se tento vědecký odstup ze strany alteuropistiky v dohledné době již nebude možné dohnat (v neposlední řadě chybí vyškolení mladí badatelé), budou muset tento úkol převzít indoevropeisté. Budoucnost ukáže, zda se podaří získat dostatek mladších vědců, které neodradí zastaralost dosavadního podání výsledků výzkumu – indoevropeistika má koneckonců i bez toho více zajímavých badatelských oblastí, než lze řádně zpracovat.

Straipsniai / Articles

41

HARALD BICHMEIER

LITERATURA

ACS – Holder Alfred: Alt-Celtischer Sprachschatz. 3 sv. Lipsko, 1896–1907.

Alfieri Luca 2011: Radici Indoeuropee inizianti in *#V-, l’esistenza di *a- primaria e l’esito di *#h₃e- in Anatolico. – Historische Sprachforschung 123, 2010 [2011], 1–39.

Bammesberger Alfred 1981: Das -nt-Partizip bei athematischen Verbalstämmen im Griechischen. – Kuhns Zeitschrift 95, 1981, 286–292.

Bichlmeier Harald 2007: Rezension zu Greule/Janka/Prinz (Hgg.) 2005. – Zeitschrift für bayerische Landesgeschichte 69/3, 2006 [2007], 1011–1014.

Bichlmeier Harald 2010a: Bairisch-österreichische Orts- und Gewässernamen aus indogermanistischer Sicht. – Blätter für oberdeutsche Namenforschung 46, 2009 [2010], 3–63.

Bichlmeier Harald 2010b: Rōma – Namenkundlich-sprachhistorische Anmerkungen zu einem allgemein bekannten Ortsnamen (Mit einem Exkurs zu Fragen der Chronologie von Lehnwortbeziehungen benachbarter Sprachen am Beispiel von nhd. Haus und seinen Vorformen). – Das Altertum 55, 2010, 175–202.

Bichlmeier Harald 2010c: Arelape, Tergolape, Interlaken – Ein Beitrag zur keltischen Fluss- und Ortsnamenschicht im Alpenraum. – Zeitschrift für Historische Sprachforschung 122, 2009 [2010], 254–267.

Bichlmeier Harald 2010d: Moderne Indogermanistik vs. traditionelle Namenkunde, Teil 3: Traun, Raab und Auders. – Österreichische Namenforschung 38, 2010, 104–113.

Bichlmeier Harald 2011a: Einige grundsätzliche Überlegungen zum Verhältnis von Indogermanistik und voreinzelsprachlicher resp. alteuropäischer Namenkunde mit einigen Fallbeispielen (Moderne Indogermanistik vs. traditionelle Namenkunde, Teil 1). – Namenkundliche Informationen 95/96, 2009 [2011], 173–208.

Bichlmeier Harald 2011b: Rōma – hydronyme « paléoeuropéen » ou désignation d’une « terre agricole »? Tentative de mise au point et brèves considérations sur d’autres propositions étymologiques plus anciennes. – Nouvelle Revue d’Onomastique 51, 2009 [2011], 69–84.

Bichlmeier Harald 2011c: Bayerisch-österreichische Orts- und Gewässernamen aus indogermanistischer Sicht: Teil 2: Isar und etymologisch Verwandtes (sowie Addenda zu dem Beitrag in den BONF 46 (2009), 3–63). – Blätter für oberdeutsche Namenforschung 47, 2010 [2011], 21–31.

Bichlmeier Harald 2011d: Noch einmal zum Ortsnamen Magdeburg. – Namenkundliche Informationen 97, 2010 [2011], 109–132.

Bichlmeier Harald 2011e: Moderne Indogermanistik vs. traditionelle Namenkunde, Teil 2 – Save, Drau, Zöbern. In: Ziegler, Windberger-Heidenkummer 2011, 63–87.

42

Acta Linguistica Lithuanica LXVIII

Zum sprachwissenschaftlichen Niveau der Forschungen zur Alteuropäischen Hydronymie – eine Erwiderung auf eine Polemik

Bichlmeier Harald 2012a: Rezension zu: Stadnik-Holzer Elena, Holzer Georg (Hgg.): Sprache und Leben der frühmittelalterlichen Slaven. Festschrift für Radoslav Katičić zum 80. Geburtstag. Mit den Beiträgen zu den Scheibbser Internationalen Sprachhistorischen Tagen II und weiteren Aufsätzen. (= Schriften über Sprachen und Texte 10). Frankfurt a. M. etc.: Peter Lang, 2010. – Zeitschrift für Balkanologie 47/2, 2011 [2012], 277–281.

Bichlmeier Harald 2012b: Einige ausgewählte Probleme der alteuropäischen Hydronymie aus Sicht der modernen Indogermanistik – Ein Plädoyer für eine neue Sicht auf die Dinge. Acta Linguistica Lithuanica 66, 2012, 11–47.

Bichlmeier Harald 2012c: Anmerkungen zum terminologischen Problem der ‚alteuropäischen Hydronymie’ samt indogermanistischen Ergänzungen zum Namen der Elbe. – Beiträge zur Namenforschung, Neue Folge, 47/4, 2012, 365–395.

Bichlmeier Harald 2012d: Welche Erkenntnisse lassen sich aus dem lexikalischen und morphologischen Material der ‘alteuropäischen Hydronymie’ für die Indogermanistik gewinnen? – Versuch einer Bilanz. Vortrag gehalten auf dem Gedenk-Kolloquium für Vallija Dambe in Riga am 10.5.2012.

Bichlmeier Harald 2012e: Einige indogermanistische Ergänzungen zur Etymologie des Namens der Thüringer. – Beiträge zur Namenforschung, Neue Folge, 47/2, 2012, 207–224.

Bichlmeier Harald (v tisku): Poznámky k terminologickému problému „staro evropské hydronymie“ spolu s indoevropeistickými doplňky k názvu Labe. – Beiträge zur Namenforschung, Neue Folge 47/3, 2012 nebo 48/1, 2013.

Blažek Václav 2010: Etymological analysis of toponyms from Ptolemy’s description of Central Europe. – Brozović Rončević, Fomin, Matasović 2010, 21–45.

Brozović Rončević Dunja, Fomin Maxim, Matasović Ranko (Hgg.) 2010: Celts and Slavs in Central and Southeastern Europe. Studia Celto-Slavica III. Proceedings of the III^rd International Colloquium of the Societas Celto-Slavica, Dubrovnik, September 18–20, 2008. (Znanstveni zbornici 2) Zagreb: Institut za hrvatski jezik i jezikoslovlje.

Clackson James 2007: Indo-European Linguistics. An Introduction (Cambridge textbooks in linguistics). Cambridge: Cambridge University Press.

Collinge Neville Edgar 1985: The Laws of Indo-European (Amsterdam studies in the theory and history of linguistic science, Serie IV, 35). Amsterdam – Philadelphia: John Benjamins.

Derksen Rick 1996: Metatony in Baltic (Leiden Studies in Indo-European 6). Amsterdam – Atlanta, GA: Rodopi.

EDG – Beekes Robert za spolupráce Luciena van Beeka: Etymological Dictionary of Greek (Leiden Indo-European Etymological Dictionary Series 10). Leiden – Boston: Brill, 2010.

Straipsniai / Articles

43

HARALD BICHLMEIER

EDL – de Vaan Michiel: Etymological Dictionary of Latin and the other Italic Languages (Leiden Indo-European Etymological Dictionary Series 7). Leiden – Boston: Brill, 2008.

EDHIL – Kloekhorst Alwin: Etymological Dictionary of the Hittite Inherited Lexicon (Leiden Indo-European Etymological Dictionary Series 5). Leiden – Boston: Brill, 2008.

EDPC – Matasović Ranko: An Etymological Dictionary of Proto-Celtic (Leiden Indo-European Etymological Dictionary Series 9). Leiden – Boston: Brill, 2009.

EDPC-Add. – Dodatky a opravy k dílu Ranko Matasoviće Etymological Dictionary of Proto-Celtic (Brill, Leiden 2009) [Záhřeb, prosinec 2011]: http://mudrac.ffzg.unizg.hr/~rma-tasov/EDPC-Addenda%20et%20%20corrigenda.pdf; 15.4.2012).

EDSIL – Derksen Rick: Etymological Dictionary of the Slavic Inherited Lexicon (Leiden Indo-European Etymological Dictionary Series 4). Leiden – Boston: Brill, 2008.

ESJS – Havlová Eva et al.: Etymologický slovník jazyka staroslověnského. Praha: Academia, ab Fasz. 15: Praha: Tribun EU, 1989ff.

EWAhd – Etymologisches Wörterbuch des Althochdeutschen. Svazek I: –a – bezzisto. Albert L. Lloyd a Otto Springer. Göttingen – Curych: Vandenhoeck & Ruprecht, 1988. Svazek II: bî – ezzo. Albert L. Lloyd, Rosemarie Lühr a Otto Springer† za spoluúčasti Karen R. Purdy. Göttingen – Curych: Vandenhoeck & Ruprecht, 1998. Svazek III: fadum – fūstslag. Albert L. Lloyd a Rosemarie Lühr za spolupráce Gerlinde Kohlrusch, Maria Kozianka, Karen R. Purdy a Roland Schuhmann. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 2007. Svazek IV: gāba – hylare. Albert L. Lloyd a Rosemarie Lühr za spolupráce Gerlinde Kohlrusch, Maria Kozianka, Karen R. Purdy a Roland Schuhmann. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 2009.

EWAia – Mayrhofer Manfred: Etymologisches Wörterbuch des Altindoarischen. 3 sv. Heidelberg: Winter 1992, 1996, 2001.

EWD – Pfeifer Wolfgang (ed.): Etymologisches Wörterbuch des Deutschen. 2. vyd. Berlín: dtv, 1993.

EWdS²⁴ – Kluge Friedrich, Seebold Elmar: Etymologisches Wörterbuch der deutschen Sprache. 24., přepracované a rozšířené vyd. Berlín – New York: de Gruyter, 2002.

EWdS²⁵ – Kluge Friedrich, Seebold Elmar: Etymologisches Wörterbuch der deutschen Sprache. 25. vyd. Berlín – Boston: de Gruyter, 2011.

EwN – Philippa, Marlies et al. (eds.): Etymologisch woordenboek van het Nederlands. I: A–E. Amsterdam: Amsterdam University Press, 2004. II: F–Ka. Amsterdam: Amsterdam University Press, 2005. III: Ke–R. Amsterdam: Amsterdam University Press, 2007. IV: S–Z. Amsterdam: Amsterdam University Press, 2009.

44

Acta Linguistica Lithuanica LXVIII

Zum sprachwissenschaftlichen Niveau der Forschungen zur Alteuropäischen Hydronymie – eine Erwiderung auf eine Polemik

Fortson Benjamin W. IV 2004: Indo-European Language and Culture – an Introduction (Blackwell textbooks in linguistics 19). Malden – Oxford – Carlton: Blackwell.

Fortson Benjamin W. IV 2009: Indo-European Language and Culture – an Introduction. Second Edition (Blackwell textbooks in linguistics 19). Malden – Oxford – Carlton: Blackwell.

Görtzen Jens 1998: Die Entwicklung der indogermanischen Verbindungen von dentalen Okklusiven mit besonderer Berücksichtigung des Germanischen (Innsbrucker Beiträge zur Sprachwissenschaft 94). Innsbruck: Innsbrucker Beiträge zur Sprachwissenschaft.

Greule Albrecht 2011: Arbeits- und Darstellungstechniken des Deutschen Gewässernamenbuchs. In: Ziegler, Windberger-Heidenkummer, 2011, 117–126.

Greule Albrecht, Janka Wolfgang, Prinz Michael (Hgg.) 2005: Gewässernamen in Bayern und Österreich. 3. Kolloquium des Arbeitskreises für bayerisch-österreichische Namenforschung (Regensburg, 27. / 28. Februar 2004) (Regensburger Studien zur Namenforschung 1). Regensburg: Vulpes.

Hackstein Olav 2002: Uridg. *CH.CC > *C.CC. – Historische Sprachforschung 115, 1–22.

Hill Eugen 2003: Untersuchungen zum inneren Sandhi des Indogermanischen. Der Zusammenstoß von Dentalplosiven im Indoiranischen, Germanischen, Italischen und Keltischen (Münchner Forschungen zur historischen Sprachwissenschaft 1). Bremen: Hempen.

Kapović Mate 2008: Uvod u indoeuropsku linguistiku. Pregled jezikâ i poredbena fonologija. Zagreb: Matica hrvatska.

Krahe Hans 1954: Sprache und Vorzeit. Europäische Vorgeschichte nach dem Zeugnis der Sprache. Heidelberg: Quelle & Meyer.

Krahe Hans 1963: Die Struktur der alteuropäischen Hydronymie (Abhandlungen der Geistes- und Sozialwissenschaftlichen Klasse, Akademie der Wissenschaften und der Literatur Mainz 1962,5). Wiesbaden: Steiner (in Kommission).

Krahe Hans 1964: Unsere ältesten Flußnamen. Wiesbaden: Harrassowitz.

Krahe Hans, Meid Wolfgang 1969: Germanische Sprachwissenschaft. Bd. 1: Einleitung und Lautlehre. Bd. 2: Formenlehre. Bd. 3: Wortbildungslehre. 7. Aufl. bearbeitet von Wolfgang Meid. Berlin – New York.

Larsson Jenny Helena 2003: Studies in Baltic Word Formation. University of Copenhagen.

LEIA – Vendryes Joseph: Lexique étymologique d’Irlandais ancien. A: Dublin: Dublin Institute for Advanced Studies, 1959 (ND 1981). B: Dublin: Dublin Institute for Advanced Studies – Paris: Centre National de la Recherche Scientifique, 1981.

Straipsniai / Articles

45

HARALD BICH LMEIER

C: Dublin: Dublin Institute for Advanced Studies – Paris: Centre National de la Recherche Scientifique, 1987.

D: Dublin: Dublin Institute for Advanced Studies – Paris: Centre National de la Recherche Scientifique, 2007.

M, N, O, P: Dublin: Dublin Institute for Advanced Studies, 1983.

R, S: Dublin: Dublin Institute for Advanced Studies – Paris: Centre National de la Recherche Scientifique, 1974.

T, U: Dublin: Dublin Institute for Advanced Studies – Paris: Centre National de la Recherche Scientifique, 1978.

Leumann Manu, Hofmann Johannes Baptist, Szantyr Anton 1977: Lateinische Grammatik. Erster Band: Lateinische Laut- und Formenlehre (Handbuch der Altertumswissenschaft, Abt. 2, Teil 2). München: Beck.

LEV – Karulis Konstantīns: Latviešu etimoloģijas vārdnīca diuos sējumos. I: A–O. II: P–Ž. Rīga: Avots, 1992.

Lindeman Fredrik Otto 1997: Introduction to the ‘Laryngeal Theory’ (Innsbrucker Beiträge zur Sprachwissenschaft 91). Innsbruck: Innsbrucker Beiträge zur Sprachwissenschaft.

LIV – Rix Helmut et al.: Lexikon indoevropských sloves. Kořeny a jejich primární tvoření kmenů. Wiesbaden: Reichert 1998.

LIV² – Rix Helmut et al.: Lexikon indoevropských sloves. Kořeny a jejich primární tvoření kmenů. Druhé, přepracované a rozšířené vydání, Wiesbaden: Reichert, 2001.

Lühr Rosemarie (Hg.) 2008: Nominale Wortbildung des Indogermanischen in Grundzügen. Die Wortbildungsmuster ausgewählter indogermanischer Einzelsprachen. Band 1: Latein, Altgriechisch bearbeitet von Irene Balles (Schriftenreihe Philologia 121). Hamburg: Kovač. Band 2: Hethitisch, Altindisch, Altarmenisch bearbeitet von Joachim Matzinger (Schriftenreihe Philologia 122). Hamburg: Kovač.

LVŽ – Autorenkollektiv: Lietuvos vietovardžių žodynas. I: A–B. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2008.

Mallory James P., Adams Douglas Q. 2006: The Oxford Introduction to Proto-Indo-European and the Proto-Indo-European World. Oxford: Oxford University Press.

Matasović Ranko 1992 [²2010]: Kratka poredb enopovijesna gramatika latinskoga jezika. Zagreb: Matica hrvatska.

Mayrhofer Manfred 1981: Nach hundert Jahren. Ferdinand de Saussures Frühwerk und seine Rezeption durch die heutige Indogermanistik. Mit einem Beitrag von Ronald Zwanziger (Sitzungsberichte der Heidelberger Akademie der Wissenschaften, Philosophisch-Historische Klasse 1981,8). Heidelberg: Winter.

46

Acta Linguistica Lithuanica LXVIII

Zum sprachwissenschaftlichen Niveau der Forschungen zur Alteuropäischen Hydronymie – eine Erwiderung auf eine Polemik

M a y r h o f e r M a n f r e d 1986 [²2012]: Indogermánská gramatika. Svazek I/2: Hláskosloví: segmentální fonologie indoevropštiny (Indogermánská knihovna: řada 1, učebnice a příručky: Indogermánská gramatika, sv. 1). Heidelberg: Winter.

M a y r h o f e r M a n f r e d 2005: Die Fortsetzung der indogermanischen Laryngale im IndoIranischen (Sitzungsberichte der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, Philosophisch-Historische Klasse 730). Wien: Österreichische Akademie der Wissenschaften.

M e i e r - B r ü g g e r M i c h a e l 2000: Indogermanische Sprachwissenschaft. 7., völlig neubearb. Aufl. der früheren Darst. von Hans Krahe. Unter Mitarbeit von Matthias Fritz und Manfred Mayrhofer (De-Gruyter-Studienbuch). Berlin – New York: de Gruyter.

M e i e r - B r ü g g e r M i c h a e l 2002: Indogermanische Sprachwissenschaft. 8., überarb. u. erg. Aufl. unter Mitarbeit von Matthias Fritz und Manfred Mayrhofer (De-Gruyter-Studienbuch). Berlin – New York: de Gruyter.

M e i e r - B r ü g g e r M i c h a e l 2010: Indogermanische Sprachwissenschaft. 9., durchges. u. erg. Aufl. unter Mitarbeit von Matthias Fritz und Manfred Mayrhofer (De-Gruyter-Studienbuch). Berlin – New York: de Gruyter.

M e i s e r G e r h a r d 1998: Historische Laut- und Formenlehre der lateinischen Sprache. Wiesbaden: Wissenschaftliche Buchgesellschaft.

M i k u l ė n i e n ė D a n g u o l ė 2005: Cirkumflexinė metatonija lietuvių kalbos vardažodiniuose daiktavardžiuose ir jos kilmė. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

M o t t a u s c h K a r l - H e i n z 2011: Der Nominalakzent im Frühurgermanischen. Konstanten und Neuerungen (PHILOLOGIA: Sprachwissenschaftliche Forschungsergebnisse 159). Hamburg: Kovač.

M ü l l e r S t e f a n 2007: Zum Germanischen aus laryngaltheoretischer Sicht. Mit einer Einführung in die Grundlagen der Laryngaltheorie (Studia Linguistica Germanica 88). Berlin – New York: de Gruyter.

N e r i S e r g i o, Z i e g l e r S a b i n e 2012: Horde Nöss. Příspěvky k etymologickému slovníku durynských nářečí. Brémy: Hempen.

NIL – W o d t k o D a g m a r S., I r s l i n g e r B r i t t a, S c h n e i d e r C a r o l i n: Substantiva v indogermánském lexikonu. Heidelberg: Winter, 2008.

N ü b l i n g D a m a r i s, F a h l b u s c h F a b i a n, H e u s e r R i t a 2012: Jména. Úvod do onomastiky. Tübingen: Narr.

PKEŽ – M a ž i u l i s V y t a u t a s: Etymologický slovník pruského jazyka. 1: A–H. Vilnius: Mokslas 1988. 2: I–K. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 1993. 3: L–P. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 1996. 4: R–Z. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 1997.

Straipsniai / Articles

47

HARALD BICHlMEIER

PJ – Toporov Vladimir Nikolaevič, Ivanov Vjačeslav Vsevolodovič: Pruský jazyk. 1: A–D. Moskva: Nauka, 1975. 2: E–H. Moskva: Nauka, 1979. 3: I. Moskva: Nauka, 1980. 4: K–L. Moskva: Nauka, 1984. 5: L. Moskva: Nauka, 1990.

Ringe Don 2006: A Linguistic History of English. Volume I: From Proto-Indo-European to Proto-Germanic. Oxford: Oxford University Press.

Rix Helmut 1976: Historische Grammatik des Griechischen: Laut- und Formenlehre. Wiesbaden: Wissenschaftliche Buchgesellschaft.

Rix Helmut 1992: Historische Grammatik des Griechischen: Laut- und Formenlehre. 2., korr. Aufl. Wiesbaden: Wissenschaftliche Buchgesellschaft.

SEJL – Smoczyński Wojciech: Etymologický slovník litevského jazyka. 2 sv. Wilno, 2007.

Sitzmann Alexander, Grünzweig Friedrich E. 2008: Die altgermanischen Ethnonyme. Ein Handbuch zu ihrer Etymologie (unter Benutzung einer Bibliographie von Robert Nedoma). Herausgegeben von Hermann Reichert. Wien: Fassbaender.

Smoczyński Wojciech 2006: Laringalų teorija ir lietuvių kalba. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

Smoczyński Wojciech 2008: Uzupełnienia do “Słownika etymologicznego języka litewskiego”. Część I. – Acta Linguistica Lithuanica 58, 53–151.

Smoczyński Wojciech 2009: Uzupełnienia do ‘Słownika etymologicznego języka litewskiego’. Część II. – Acta Linguistica Lithuanica 60, 17–127.

Szemerényi Oswald 1990: Einführung in die vergleichende Sprachwissenschaft. 4. durchges. Aufl. Wiesbaden: Wissenschaftliche Buchgesellschaft.

Udolph Jürgen 1990: Die Stellung der Gewässernamen Polens innerhalb der alteuropäischen Hydronymie (Beiträge zur Namenforschung: Beiheft Neue Folge 31). Heidelberg: Winter.

Udolph Jürgen 1994: Namenkundliche Studien zum Germanenproblem (Reallexikon der Germanischen Altertumskunde: Ergänzungsband 9). Berlin – New York: de Gruyter.

Udolph Jürgen 2011: Alteuropa, Iller, Alster, Elster und alḗti. – Acta Linguistica Lithuanica 62–63, 161–176.

Vennemann (gen. Nierfeld) Theo 1999: Volksetymologie und Ortsnamenforschung. – Beiträge zur Namenforschung, Neue Folge 34, 269–322.

Wagner Norbert 1994/95: Rec. k Udolph 1994. – Beiträge zur Namenforschung, Neue Folge 31, 184–193.

48

Acta Linguistica Lithuanica LXVIII

Zum sprachwissenschaftlichen Niveau der Forschungen zur Alteuropäischen Hydronymie – eine Erwiderung auf eine Polemik

Weiss Michael L. 2009: Outline of the historical and comparative grammar of Latin. Ann Arbor – New York: Beach Stove Press.

Ziegler Arne, Windberger-Heidenkummer Erika (Hgg.) 2011: Methoden der Namenforschung. Methodologie, Methodik und Praxis (= Akten der 6. Tagung des Arbeitskreises für bayerisch-österreichische Namenforschung (ABÖN), Graz, 12.–15.5.2010). Berlin: Akademie Verlag.

Zimmer Stefan 2006: Treverer, I. Philologisch, § 1: Namenkundlich. In: Reallexikon der Germanischen Altertumskunde 31 (2006), 173f.

Vědecká úroveň výzkumu hydronymie staré Evropy – odpověď na polemiku

SHRNUTÍ

Tento článek je odpovědí na diskusní příspěvek Jürgena Udolpha (Acta Linguistica Lithuanica 62–63, 2011, 161–176), v němž polemizuje s autorem studie otištěné v Blätter für oberdeutsche Namenforschung 46, 2009 (2010), 3–63. Udolph v článku kriticky hodnotí některá Bichlmeierova tvrzení a vyvrací je. Námitky oponenta však nejsou dostatečně podložené argumenty. Sám Udolph nesprávně hodnotí procesy probíhající v jazyce, čímž odhaluje malou znalost prací věnovaných indoevropské jazykovědě a její metodologii, které vyšly v posledních desetiletích. V jeho článku lze vymezit tyto nedostatky:

1) Fonetický systém indoevropského prajazyka se vyznačoval laryngálními fonémy. Rekonstrukční modely bez těchto fonetických prvků jsou zastaralé, a proto je třeba je považovat za iracionální.

2) Na základě tohoto argumentu lze tvrdit, že rekonstrukce kořenů „*el-/ol-“ vychází ze zastaralé metodologie. Kromě toho baltské ilustrativní příklady, které Udolph uvádí, nepředpokládají strukturální model indoevropského kořene založený na zmíněné metodologii.

3) Udolphovo tvrzení, že v indoevropském prajazyce neexistoval sonant r, je kazuistické.

4) Zásadní ignorování vlivu ablautových řad na sémantickou diferenciaci hydronym je třeba hodnotit jako vědecký anachronismus.

5) Pokus odvozovat hydronymum Iller z *Elira, argumentovaný Kraheho etymologickými úvahami, je neúspěšný. Etiologie gemináty tohoto slova, doloženého již v pramenech z 9. století a jejíž vysvětlení se pokusili podat Krahe a Udolph, není jasná.

6) Udolphův pokus zdůvodnit původ říčních jmen Ulster, Alster a dalších hydronym této skupiny rovněž vychází z již zmíněné chybné metodologie výkladu hláskového vývoje indoevropského prajazyka v pragermánštině a jednotlivých germánských jazycích.

7) Je třeba zmínit, že Udolphovy závěry si odporují, pokud jde o chronologii západogermánského rotacismu.

8) Navzdory negativnímu hodnocení Udolphova nového výkladu původu pragermánského sufixu *–stra- je tento sufix v tradici Kraheho, Meida a Udolpha chápán jako primární afix. Takový postoj mění-

Straipsniai / Articles

49

HARALD BICHlMEIER

Tento pracovní formant vznikl splynutím nejméně dvou různých pracovních prvků; bylo navrženo odvozovat apelativa s tímto afixem od forem s-kmenů, resp. ide. kořenů se zakončeními *-s- a/nebo *-d/t-, a dále n. instrumenti ide. formantu *-tro-. Vedle takových útvarů mohl vzniknout pragerm. suff. *-stra- říčních jmen se sekundárním n. agentis suff. *-t(e)r- + *-o- tematizací, která je typická pro ide. kořeny se zakončeními *-s- a/nebo *-d/t- nebo pro substantivizovaná sekundární ide. adjektiva tvořená suff. *-ro- ze starých forem s-kmenů.

Na základě argumentů 1–7 lze tvrdit, že Udolph nerespektuje obvyklé výzkumné metody současné srovnávací historické jazykovědy, resp. indoeuropeistiky.

Souhrnně lze vyvodit závěr, že předchozí analýzu nejstarších evropských hydronym, kterou předložil Udolph a která je připisuje dědictví Staré Evropy, pragermánštiny či protokeltštiny, je třeba ověřit metodami současné lingvistiky. Závěry tohoto badatele vycházejí ze zastaralých předpokladů a z hlediska současné indoeuropeistiky zcela neperspektivní metodiky. Teprve po přezkoumání všech prací v této oblasti bude možné posoudit, nakolik mají trvalou hodnotu.

Doručeno 31. května 2012.

HARALD BICHlMEIER

Sächsische Akademie der Wissenschaften

Arbeitsstelle Jena: Etymologisches Wörterbuch des Althochdeutschen

Zwätzengasse 12a, D-07743 Jena

[email protected]

Martin-Luther-Universität Halle-Wittenberg

Orientalisches Institut, Seminar für Indogermanistik und Allgemeine Sprachwissenschaft

Heinrich-und-Thomas-Mann-Str. 26, D-06108 Halle (Saale)

[email protected]

50

Acta Linguistica Lithuanica LXVIII