DARIUS IVOŠKA

Institut litevského jazyka

ORCID id: orcid.org/0000-0003-3898-0000

Vědecké výzkumné směry: onomastika, balto-slovansko-německé jazykové kontakty.

DOI: doi.org/10.35321/all83-06

K OTÁZCE BALTSKÝCH VLASTNÍCH JMEN OBLASTI RAGNIT A TILSIT V DOKUMENTECH ŘÁDU ZE 14.–15. STOLETÍ

O baltských vlastních jménech oblasti Ragainė a Tilžė v dokumentech Řádu ze 14.–15. století

ANOTACE

Tento článek se zabývá vlastními jmény dvou vybraných oblastí Prusko-Litvy, Ragnit a Tilsit. Východiskem práce bylo zkoumání baltských osobních jmen a případně také místních jmen se zvláštním zřetelem k jejich případným dosud neznámým dokladům a etymologii. V průběhu analýzy empirického materiálu bylo nutné záměr rozšířit o pojednání obecné problematiky zkoumání historických vlastních jmen. Následně jsme se pokusili zabývat otázkami rozsahu výzkumu historických vlastních jmen, aspekty stanovení cílů, volbou a určením vhodných výzkumných pramenů a výzkumného materiálu aj.

KLÍČOVÁ SLOVA: historická onomastika, historická vlastní jména, folianty Řádu.

ANOTACE

Článek zkoumá vlastní jména ve dvou vybraných oblastech Prusko-Litvy, tj. Ragainė a Tilžė. Prvotním cílem a záměrem výzkumu bylo zkoumat osobní jména a také místní jména (pokud by byla v průběhu výzkumu nějaká identifikována), přičemž hlavní pozornost byla výhradně zaměřena na jejich případné neznámé doklady a etymologii.

132

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII

Zur Frage der baltischen Eigennamen des Gebietes Ragnit und Tilsit in den Ordensdokumenten des 14.–15. Jahrhunderts

výzkumu) s hlavním zaměřením výhradně na jejich případné neznámé doklady a etymologii. V průběhu výzkumu však bylo nutné cíle a záměry rozšířit o pokus zodpovědět otázky související s problematikou historické onomastiky v širokém smyslu, jejím výzkumným rozsahem, hlavními cíli, výběrem vhodných výzkumných pramenů a materiálů atd.

KLÍČOVÁ SLOVA: historická onomastika, historická vlastní jména, folianty Německého řádu.

1. ÚVOD, CÍL A ZÁMĚR A VOLBA PŘEDMĚTU VÝZKUMU

Výzkum baltských historických vlastních jmen si v průběhu posledních staletí vytvořil ustálenou tradici založenou na dobře strukturované metodologii. Bylo uskutečněno mnoho zásadních výzkumů a sepsáno množství prací^¹. Zkoumání baltských historických vlastních jmen dnes pokračuje a v mnoha ohledech je snazší než dříve. Volný přístup k dostupným historickým dokumentům v archivech a knihovnách i online, práce předchůdců, na nichž lze stavět, a lepší možnosti zpracování empirického materiálu díky současným technologiím vytvářejí příznivé podmínky pro efektivní práci dnešního onomastika. Autor tohoto příspěvku patří právě ke generaci onomastiků, které uvedené okolnosti umožnily pracovat s nejkvalitnějšími prameny baltských historických vlastních jmen

První pokusy různých odborných učenců a představitelů různých oborů nadšených pro historii a nauku o jménech registrovat vlastní jména a vykládat je mohou být z hlediska dnešní onomastiky považovány za nedostatečné či chybné, přesto však mají vysokou hodnotu. To platí zvláště pro výzkum baltských, a zejména pruských místních a osobních jmen. Kdybychom například hovořili o lidových výkladech některých názvů sídel u Caspara Hannenbergera (1595: 156), vytvořených v 16. stol., nebo o sporném díle kartuziánského kněze Wilhelma Reinholda Brauera „Preußische Siedlungen westlich der Weichsel. Versuch einer etymologischen Deutung heimatlicher Flurnamen“, vydaném roku 1983 (více k tomu viz Ivoška 2016: 213), mohli bychom jim možná mnohé vytýkat, avšak veškerý jimi předložený empirický materiál je zajímavý a důležitý dokonce i pro současnou nauku o jménech. Jména William Pierson, Georg Heinrich Ferdinand Nesselmann, Adalbert Bezzenberger, Ernst Lewy, Georg Gerullis, Reinhold Trautmann, Rozalia Przybytek a Grasil da Blažienė a jejich díla, o něž se opírá celá současná historicko-baltská nauka o jménech, zde není třeba představovat ani podrobně probírat.

¹ První pokusy různých odborných učenců a představitelů různých oborů nadšených pro historii a nauku o jménech registrovat vlastní jména a vykládat je mohou být z hlediska dnešní onomastiky považovány za nedostatečné či chybné, přesto však mají vysokou hodnotu. To platí zvláště pro výzkum baltských, a zejména pruských místních a osobních jmen. Kdybychom například hovořili o lidových výkladech některých názvů sídel u Caspara Hannenbergera (1595: 156), vytvořených v 16. stol., nebo o sporném díle kartuziánského kněze Wilhelma Reinholda Brauera „Preußische Siedlungen westlich der Weichsel. Versuch einer etymologischen Deutung heimatlicher Flurnamen“, vydaném roku 1983 (více k tomu viz Ivoška 2016: 213), mohli bychom jim možná mnohé vytýkat, avšak veškerý jimi předložený empirický materiál je zajímavý a důležitý dokonce i pro současnou nauku o jménech. Jména William Pierson, Georg Heinrich Ferdinand Nesselmann, Adalbert Bezzenberger, Ernst Lewy, Georg Gerullis, Reinhold Trautmann, Rozalia Przybytek a Grasil da Blažienė a jejich díla, o něž se opírá celá současná historicko-baltská nauka o jménech, zde není třeba představovat ani podrobně probírat.

Straipsniai / Articles

133

DARIUS IVOŠKA

seznámit. Po důkladném, avšak dosud neukončeném prohledání foliantů Řádu č. 105 (dále jen OF 105), z něhož vzešla disertace „Baltská vlastní jména v dokumentech Německého řádu“, byly analyzovány i další pro baltsko-historickou onomastiku významné folianty Řádu a problematika litevských osobních jmen byla zpracována v několika příspěvcích a na konferencích. V tomto příspěvku autor zaměřil pozornost na další foliant Řádu, č. 131 (dále jen OF 131), známý také jako „Das grosse Zinsbuch des deutschen Ritterordens (1414–1438)“ (dále jen GZB) a v odborné literatuře označovaný jako Grundbuch des Deutschen Ordens (viz k tomu Thielen 1958: XXXII). OF 131 je pozoruhodný rejstřík, který lze z věcného a chronologického hlediska rozdělit na dvě části. První z nich lze považovat za příručku pokladníka a obsahuje údaje o výši nedoplatků, počtu služeb a selských lánů (háků) v panských vesnicích a také soupisy zbraní, zásob potravin aj.; druhá část obsahuje údaje o počtu osazených a pustých lánů v panských obcích, rozdělení pozemků mezi rychtáře, krčmáře, faráře a nájemce, výši a druh příjmů z nájmů, právní postavení a výkonové normy služebních statků, zásobování a osazení řádových domů a dvorů. Rejstřík byl založen řádovou kanceláří v době hospodářské i politické krize způsobené zdrcující porážkou Německého řádu v Tannenbergu v boji proti litevsko-polským vojskům. Měl sloužit k přísné kontrole a odpovědnému shromažďování příjmů i evidenci dluhů. Odpovědnou správou finančních prostředků a dalšího majetku Řád usiloval o obnovu hospodářské a vojenské moci. Soupisy v OF 131 obsahují četná místní jména, mimo jiné jména měst, vesnic a dvorů podléhajících nájmu, a také osobní jména vlastníků majetku podléhajícího nájmu: krčmářů, rychtářů, pozemkových vlastníků aj. OF 131 kromě toho poskytuje velké množství velmi důležitých informací o zemědělských procesech, kulturních a sociálních poměrech, životních podmínkách i způsobu života v Prusku v první polovině 15. stol., které poskytují výmluvný obraz majetkových a právních poměrů celého řádového státu v novověku².

Záměrem tohoto výzkumu byla analýza dvou prusko-litevských oblastí Ragnit a Tilsit se zvláštním zřetelem k baltským osobním jménům; po jejím provedení však bylo nutné konstatovat,

² Thielen 1958: XXX–XXXIV.

134

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII

Zur Frage der baltischen Eigennamen des Gebietes Ragnit und Tilsit in den Ordensdokumenten des 14.–15. Jahrhunderts

že v OF 131 nejsou pro rok 1437/1438 doložena žádná baltská osobní jména. Takový výsledek výzkumu týkajícího se baltsky pojmenované obce^³ byl neočekávaný. V případě Ragnit-Tilsit-oblasti jde o historické šalvské území, původně obývané baltskými národy^⁴, které muselo zůstat převážně baltské i v pozdním středověku. Těžiště a úkol tohoto příspěvku proto byly zaměřeny na pojednání o otázce Litevců a Prusů v období mezi pozdním středověkem a počátkem Pruského vévodství a o jejich zmínkách v dokumentech Německého řádu. Jestliže Litevci a Prusové po staletí před tannenberskou bitvou i po ní žili v této oblasti, proč se jejich stopy neobjevují v hlavních dokumentech řádové kanceláře?

2. OBLASTI RAGNIT A TILSIT OD JEJICH PRVNÍCH ZMÍNEK V HISTORICKÝCH PRAMENECH AŽ PO PRUSKÉ VÉVODSTVÍ

Ragnit a Tilsit byly v dějinách Evropy až do vymazání Pruské říše z map Evropy po druhé světové válce považovány za oblasti Prusko-Litvy. Je rovněž dobře známo, že v této oblasti vedle Litevců žili v době Řádu 1231–1525 a poté v Pruském vévodství 1525–1701 také Poláci, Prusové a Němci (Diehlmann 2008: 9*, 18*–20*). Velmi zajímavým úsekem v dějinách pojednávaných oblastí je období druhé poloviny středověku a počátku novověku mezi založením řádového státu a vznikem Pruského vévodství. Ragnit a Tilsit jsou v historických pramenech zmíněny poměrně brzy. Petr z Dusburgu popisuje založení osady na kopci u řeky Memel, k němuž podle něj došlo po vpádu bratra Meneka do pohanské krajiny Šalvů v den svatého mučedníka Jiřího

^³ První osídlení jsou na základě archeologických údajů známa již od doby ledové. Jedno z nich, německými dějepisci uváděné jako Landeshutte, se v roce 1289 v SRP I 151 nazývá hradem Raganita; jeho jméno pochází z litevského hydronyma Ragnytė a spojuje se s litevským rãgas „špičatý kus země vybíhající do vodní plochy, výběžek pevniny“ (Pēteraitis 1997: 323; MLE III 824, 835).

^⁴ Více k tomu viz kapitola 2.

Straipsniai / Articles

135

DARIUS IVOŠKA

a založením hradu Landeshute, který se podle Dusburga^⁵ již kolem roku 1289 Raganita nazýval^⁶, začíná. V Pruské listině (dále jen PUB) PUB I 363 je roku 1291 mezi svědky aktu udělení 10 háků litevskému uprchlíkovi uveden „frater Conrad Stange comptur in Landeshute⁷“. Lze se důvodně domnívat, že jedna z prvních, ne-li vůbec první přímá zmínka o názvu hradu Ragnitie se nachází v latinsky psaných dokumentech z roku 1300^⁸. V různých německy psaných dokumentech se jméno obměňuje: v listině z roku 1302 dochované v PUB, na jejímž základě byl Sambijci Walgune zemským komturem Německého řádu Konradem Sackem propůjčen kus pole Gryndin, byl při výčtu svědků uveden také „brudir Walrod von Lydelow kumpthur zcu Rang[nit]“. V dalších dokumentech z let 1302 a 1307 následují další záznamy o komturovi Walrodu von Lydelowovi, přičemž jméno se obměňuje na Rangnith a Rangnithe (PUB I 483, 554); ve Scriptores Rerum Prussicarum (dále jen SRP) se mezi záznamy v „Annales Pelplinenses“ nachází Ragenitien⁹, dále je v „Krátké rýmované kronice Pruska“ zaznamenána podoba Rangnîten¹⁰. Oblast a město Ragnit byly často zmiňovány také v OF 105, zejména v popisech hranic pruských krajin z roku 1352 hus

⁵ Kronika Pruska Petra z Dusburgu je k dispozici také ve vydání v litevštině (lit. Petras Dusburgietis. Prūsijos žemės kronika), které vydal Romas Batūra. Vydání obsahuje také vysvětlivky, doplňky a kritické komentáře vydavatele, jež musí poskytnout přesnější přehled nejen o historických událostech, ale i další informace o zmínkách o obcích a osobnostech. Takové dílo by však mohlo být mnohem užitečnější a praktičtější, kdyby bylo nejen kompletně přeloženo, ale kdyby byly vedle překladu uvedeny také původní texty.

^⁶ Léta Páně MCCLXXXIX týž bratr Meniko, touže s nejvyšší dychtivostí rozšířit hranice a území křesťanů i úzké poměry Pruska, přišel se všemi bojovníky dne svatého Jiří mučedníka do země Skalovců a ke chvále Boží a slávě vystavěl na jakémsi vrchu nad Memelem hrad Landeshute, což latinsky znamená ochrana země, nyní se však obecně nazývá Raganita... (SRP I 151).

⁷ Na základě listiny z 1. května 1291 bylo Litevci Syrgelemu, který uprchl z Litvy, a jeho dědicům propůjčeno 10 haken půdy v zemi Wangen (viz Blažienė 2000: 168, Wangen, okres Labiau, farnost Caymen) na poli Mynxtrym (viz Blažienė 2000: 95, Mynxtrym, pustá obec v zemi Wangen, okres Labiau).

^{⁸ V listině o směně pozemkového majetku v} Grindes (Blažienė 2000: 45–46, Gründen, okres Labiau, farnost Legitten) Wilchytien (Wilkietihen, Gerullis 1922: 201) je mezi svědky uveden „frater Ludewicus de Libencelle commendator in Ragnitie“ (PUB I 463).

^⁹ Když bylo tisíc dvě stě devadesát dva let od Ragenitien (SRP I 271).

^¹⁰ O rok později bylo Litevcům zle: začali obléhat Rangnîten a velmi usilovně jezdili sem a tam SRP II 8.

136

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII

Zur Frage der baltischen Eigennamen des Gebietes Ragnit und Tilsit in den Ordensdokumenten des 14.–15. Jahrhunderts

Rangnithen (OF 105 2ᵛ, 39ʳ, 39ᵛ, Ragnittin (OF 105 12ᵛ) a v listinách z roku 1342 fideli nostro Henconi de Rgnithen (OF 105 245ʳ) a z doby kolem let 1370–1400 Ragniten (OF 105 169ʳ, 208ʳ). Dále se v kronice Wiganda z Marburgu nachází Ragneta¹¹, v mnoha litevských cestovních zprávách se mezi častými variantami v popisu cesty č. 12 již kolem roku 1393 objevuje také podoba Ragnit¹². Název byl různě zaznamenán také ve sbírce dokumentů „Die Türkensteuer im Herzogtum Preußen 1540¹³⁴“:...furm schlos Rangenit,...ampt Rangnidt (Diehlmann 2008: 129, 130). V popisu země Šalvů z roku 1584 Caspar Hennenberger¹⁴ (1584: 38–40) několikrát uvádí Ragnit, zapisuje jej však také jako Ragnit a Rangit. Christophorus Hartknoch (1684: 409–410) popisuje Ragnit jako rozsáhlý úřad, město a hrad. Podle něj byl právě tento hrad v té době „jedním z nejlepších hradů v Pruském vévodství“.

Nejstarší nepřímá zmínka o Tilsit se patrně nachází v SRP II 85, v kronice Heřmana z Wartbergu ze 14. století: Eoderm anno [1365] circa Valentini Letwinit tria castra expugnarunt in Prussia, scilices Schalwitarum in Ragnithen, Kaustriten et Splitter omnibus hominibus obductis... Autoři SRP ztotožňují šalvský hrad s pozdějším Tilsiter hradem.

Hrad Tilsit byl teprve v letech 1407–1408 postaven také na místě někdejšího šalvského hradu. Nově vybudovaný hrad u řeky Memel musel být podle Lukase Davida (1813: 86) „ani ne tak velký, ani tak pevný jako první“, který vyhořel, přesto však byl nutný k obraně proti neustálým útokům nepřátel

^¹¹ Konečně téhož roku [1347] přišel týž král k Ragnetě, kde setrval 3 dny a mnohé znepokojil ohněm, pleněním atd. SRP II 509.

^¹² Desen weg haben gegaggen Zada von Laukirken, Wilkyn von Labiow, Gedekant ond Waynigede von Ragnit SRP II 673. Tento popis cesty je čtenáři obeznámenému s litevským jazykem k dispozici také v litevštině v publikaci „Kraštas ir žmonės: Lietuvos geografinių ir etnografinių aprašymai (XIV–XIX a.)“, kterou roku 1988 vydali Juozas Jurginis a Algirdas Šidlauskas. Doklady místních a osobních jmen jsou v tomto vydání uvedeny částečně litevsky, částečně v původní podobě; původní text cestovních zpráv ze SRP není uveden paralelně. To v takové míře snižuje hodnotu a využitelnost publikace, že ji v některých ohledech lze jen stěží použít jako spolehlivý pramen pro vědecké účely.

^¹³ Tiskové vydání „východopruského folia“ 911a (dále jen Ostpr. Fol. 911a) od Hanse Heinze Diehlmanna z roku 2008.

^¹⁴ Ve svém díle „Kurtze vnd warhafftige Beschreibung des Landes zu Preussen“ (1584).

Straipsniai / Articles

137

DARIUS IVOŠKA

nezbytný. Současný kronikář Johann von Posilge¹⁵ uvádí stavbu dvou domů: „eyn hus uff Mymmel die Tylsat genannt, und eyn hus zu Samaythin Vredeborg¹⁶ genannt“, které jsou obě zařazeny v kapitole kroniky „Huser wordin gebuwet zcu Sameythin“ (SRP III 291).

První správce Tilsitu je znám od roku 1436¹⁷. Další hrad v komturství Ragnit nechal velmistr Winrich von Kniprode kolem roku 1360 vybudovat na pravém břehu řeky Memel a byl nazván Neuhaus¹⁸. Nedaleko Tilsitu ležely hrady Splittern¹⁹ a Caustritten²⁰, oba poprvé zmíněné roku 1365. Šest mil nad Ragnitem založil velmistr Karl von Trier roku 1313 hrad Christmemel²¹, který měl kolem roku 1409 také fojta. V letech 1259–1260 byl založen Georgenburg²², který byl později zničen a teprve roku 1336 znovu vystavěn²³. Téhož roku byla

15 Johann von Posilge / de Pुसilie byl kronikář, který se kolem roku 1340 narodil v Posilge (pol. Żuławka u Marienburgu, v někdejším Západním Prusku, dnes Kujavsko-pomořské vojvodství) a patrně zemřel 14. července 1405. Roku 1372 byl proboštem v Deutsch-Eylau (pol. Iława, Varmijsko-mazurské vojvodství), od roku 1376 působil jako oficiál pomořanského biskupství v Riesenburgu (pol. Prabuty, Pomořanské vojvodství) a probošt v Ladekoppu (pol. Lubieszewo u Gdaňsku) (přístup: http://www.geschichtsquellen.de/autor/3337 [citováno 10. 10. 2020]; SRP III 31–38).

16 Po obléhání Welunu (lit. Veliuōna) Německým řádem v roce 1328 a jeho úplném zničení roku 1333 vybudoval bavorský vévoda Jindřich nový hrad, který byl nazván Frieden­burg (Kviklys 1965: 339).

17 Místní jméno Tilsit odvozuje Pėteraitis (1997: 406) od názvu řeky, lit. Tilžė, a spojuje je s lit. tilžti „zvlhnout, rozmáčet se“, tilžūs „rozbahněná a mokrá půda“. Místním jménem se zabývá také Daiva Deltuvienė (2006: 216), bohužel však neuvádí nejstarší doklady jména Tilsit a jako první uvádí Tilse / Tilsit z roku 1785. Ve vědecké práci věnované místním jménům 14.–18. století by však bylo vhodné uvést nejstarší známý doklad historického místního jména.

18 Hrad Neuhaus (lit. Naujieji Namai, Naujoji pilis) musel být kolem let 1404–1409 přestavěn na kamenný hrad (Kviklys 1968: 728; MLE IV 524).

19 Lit. Spitrė; hrad byl vybudován přibližně ve stejné době jako hrad Caustritter, později zničen a již nikdy neobnoven (Kviklys 1968: 728; MLE IV 521).

20 Lit. Kaustrýčios; po zničení již hrad nebyl v historických pramenech zmíněn. Musel stát 4 km východně od Tilsitu na kopci, který byl později nazván Tilsiter Schloßberg, u řeky Memel (MLE IV 521).

21 Dřevěný hrad Christmemel (lit. Skirsnemunė) byl postaven v lese 55 km od Ragnitu naproti litevskému hradu Bisena (Kviklys 1968: 594).

22 Georgenburg (lit. Jūrbarkas) je považován za jeden z nejstarších a v historických pramenech nejčastěji zmiňovaných hradů Německého řádu v Litvě (Vanagas 1996: 82).

23 Poznamenej, že naši lidé jsou nyní nuceni vozit potraviny na hrad Jurgenburg, který leží v zemi Litevců CDP III 1848: 123–124.

138

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII

Zur Frage der baltischen Eigennamen des Gebietes Ragnit und Tilsit in den Ordensdokumenten des 14.–15. Jahrhunderts

také Marienburg²⁴ na ostrově Romayn²⁵ a roku 1337 poblíž Welunu²⁶, naproti zchátralému Christmemelu nechal vystavět Baierburg²⁷. Dále roku 1369, poté co litevský velkokníže znovu vybudoval zničený hrad Kowno²⁸ na ostrově Wyrgall²⁹ naproti Naweze³⁰, vybudoval Winrich von Kniprode jako obrannou pevnost Gotteswerder³¹. Pokud je pravda, že v roce 1389 byly na místě starší zničené stavby vybudovány dva domy v Gotteswerderu³², pak se Goteswerder musel na počátku 15. století stát hlavní oporou řádové vlády v Žemaitiji. Marienwerder³³ na Nerge³⁴ byl nejvýchodněji vysunutou základnou do pohanské Litvy

²⁴ K obnově Georgenburgu a založení Marienburgu viz také Batūra „Piestvēs pilis Lietuvos gynyboje. Legendinės Lietuvos pradžios pilis“, 2003: 96.

²⁵ Založení Marienburgu popisuje Voigt (IV 544) jako uspěchanou výstavbu pevnosti, která měla chránit před útoky pohanské Litvy. Hrad stál na ostrově Romain (lit. Romáinių salà), jenž ležel na soutoku řek Dubysa a Memel (Batūra 2003: 89).

²⁶ Osada Welun (lit. Veliuõna), která se nachází 55 km severozápadně od Kowna (lit. Kaūnas), patří k nejstarším a nejvýznamnějším sídlům Litvy (Kviklys 1965: 338; Vanagas 1996: 82).

^{27 Die} Baierburg, pojmenovaný podle jména bavorského vévody Jindřicha Bavorského (lat. Hinricus dux Bavariae) SRP II 501, byl jedním ze strategicky nejdůležitějších a od Pruska nejvzdálenějších hradů. První Baierburg byl postaven roku 1337 a třetí a poslední roku 1387, již na místě Georgenburgu, znovu vybudován a později tak také nazýván (Zabiela 2005: 163–164). Voigt (IV 545) jej vedle Marienburgu (na ostrově Romayn) označuje za druhý mohutný hrad na toku Memelu.

28 První hrad Kowno (lat. Kauwe, lit. Kaūnas), známý od roku 1361, byl roku 1362 na Květnou neděli zničen SRP II 81.

29 Lit. Virgalės sala, na řece Memelu v místě soutoku Memelu a řeky Nawezo (lit. Nevėžis) (Zugang: https://www.vle.lt/Straipsnis/Gotteswerder-26767 [přístup 3. 11. 2020]).

30 Lit. Nevėžis, pravý přítok Memelu.

31 Podle zpráv Lindenblatta / Posilieho (1823: 31) musel být hrad Gotteswerder dobyt Litevci, později však znovu získán Řádem. O založení Gotteswerderu viz také (Zugang: https://www.vle.lt/Straipsnis/Gotteswerder-26767 [přístup 3. 11. 2020]).

32 Lindenblatt / Posilie (1823: 115) referuje o výstavbě dvou domů namísto zničeného domu, na níž se někteří komturové spolu s mnoha stavebně zručnými lidmi podíleli po čtyři týdny od Letnic. Posílení pevností v Ragnitu a Gotteswerderu zmiňuje také Voigt (VI 173, 193).

33 O výstavbě Marienwerderu roku 1384 referuje Wigand z Marburgu SRP II 626.

34 Také Wilia, lit. Neris, druhá největší řeka Litvy a největší (pravý) přítok Memelu.

Straipsniai / Articles

139

DARIUS IVOŠKA

Hrad vystavěný roku 1384 za Konráda Zöllnera z Rottensteinu na místě starého Kowna a téhož roku zničený Vitoldem^³⁵.

2.1. Ragnit a Tilsit v OF 131

Přesnější a úplnější obraz historických událostí v celém Prusku, v zde pojednávaných i ve všech oblastech obývaných baltskými národy, podávají historické dokumenty sepsané od příchodu^³⁶ Německého řádu a vytvoření řádového státu. Protože jazyky baltských kmenů v předřádovém období neměly vlastní písmo, dějiny tohoto areálu se neopírají především o historická podání domácích kronikářů. Jedná-li se o dějiny Pruska nebo baltských národů obecně, lze tvrdit, že byly bez větších „mezer“ zachyceny v četných dílech; jsou-li však zapotřebí přesné a výzkumně specifické, jakož i lokálně omezené údaje, čistě historická díla většinou nestačí. Proto se k výzkumu tématu tohoto příspěvku používají mimo jiné také dokumenty řádové kanceláře, tj. dokumenty z OF 131. Na konci 14. a na počátku 15. století se jména Ragnit a Tilsit objevují v historických pramenech mnohem častěji, zejména v různých listinách řádové kanceláře, které pomáhají získat jasnější obraz o pojednávaných oblastech Pruska. Jako hlavní pramen využitý při provádění tohoto výzkumu slouží OF 131. Právě jeho zápisy, zahrnující jak soupisy příjmů, tak inventáře zbraní, potravinových zásob a dalšího, poskytují množství hodnotných a podrobných informací o městech, vesnicích, jejich obyvatelích, sociálních poměrech a dalším. Jaký majetek přesně města a oblasti Ragnit a Tilsit na počátku 15. století, v letech 1419–1438, vlastnily, dnes nelze zjistit; zápisy v OF 131 však svědčí o dobře rozvinuté správě hospodaření a zásobování potřebnými zásobami k pokrytí potřeb obyvatel ve městě a v komturství:

^³⁵ Lindenblatt / Posilie (1823: 55–56).

^³⁶ Od počátku 13. století (1226–1235), kdy začalo dobývání pruských kmenů, se domácí národy dostaly pod moc nové říše, v níž jako jistí dějepisci působili nejen gramotní kronikáři, ale také správní a kancelářští úředníci (Ivoška 2019: 7).

140

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII

Zur Frage der baltischen Eigennamen des Gebietes Ragnit und Tilsit in den Ordensdokumenten des 14.–15. Jahrhunderts

Ragnite

Dijje nochgeschreben notdorfft ist zcu Ragnite vff dem huße Czu erſten In der kuchеn P[r1]mo i schock flicken flej̈ch vnd v flicken Item xvi ochßen an trug flej̈che Item xxx sch Erwiß vn viii ton̄en habir grutcze Item uij m h̄n keze Item xv ſmere ungelmelçet Vnd uij ton̄e gelmelç ſmer Item ij ton̄e potter Item xxxvi ton̄e ſalç Item keller vnd baghuße Çu erſten xviij ſch gerſte vnd uijC ſch hoppe Iſe xxix leſte korniß vnd ii leſte weße

Iſe x ſteyn buchßen v̄ xxi lothbuchlen Iſe vij to pulȝ Iſe m schok pfiele vn uij schok armbroſt

Straipsniai / Articles

141

DARIUS IVOŠKA

Toto jsou potřeby v mlýně jC a lxx měr mouky Item jC měr chmele Ve sklepě Za prvé xv sudů piva, sud o dvou tunách Item v pekárně xiii měřic mouky Item ij truhly s moukou V kuchyni Za prvé Jcund x plátků masa Item iiii voly na pečené maso Item i tunu trhaného masa Item ii tuny máku Item iij tuny krup Item v tun konopného semene Item j náklad hrachu Item j sud lososů Item j sud jeseterů Item j sud oleje Item iij tuny tresky Item viij tun šprotů

V OF 131 je dokumentováno také 9 nájemních krčem ve městě Labiau (Labiau)^{³⁷ a dále} uffim lande 8 krčem, 33 garte (zahrad) a 2 molen <...> uf­fim lande. Vesnice náležející ke komturství, Gertlaucken^{³⁸ s 26} belacȝ hube a 16 mŗg a 3 1/2 Jc., jakož i vesnice Pippeln^{³⁹ s 28} huben a 132 mŗg 19 1/2 Jc.; dále tam můj pán má v komorním úřadě v Labiau 116 držitelů usedlostí, dále tam můj pán v komorním úřadě v Laucken⁴⁰ poddaných držitelů usedlostí musel komturství Ragnit odvádět značný příspěvek na úrocích (OF 131 201–202). Zde je třeba zmínit It[em] jCˣj (121) frye dinJte In beyden kamerampten (tj. v komorních úřadech Ragnit a Labiau), It[em] ¹¹Jchoken xij (162 1/2) dy beJacȝt Jint, It[em] xxiv (24 1/2) wuJte hoken, které svědčí o propůjčování zemského majetku na dědičném základě, prováděném již ve 14. století (OF 131 75).

^³⁷ Labiau, okres Labiau, farnost Labiau (Blažiene 2000: 75).

^³⁸ Gertlauken, Starý a Nový Gertlauken, okres Labiau (Blažiene 2005: 64).

^³⁹ Možná Piplinn, okres Memel, správní obvod Heinrichswalde (Goldbeck 1785: 120).

^⁴⁰ Možná Lauken nebo Woynothen, okres Insterburg (Goldbeck 1785: 84).

142

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII

Zur Frage der baltischen Eigennamen des Gebietes Ragnit und Tilsit in den Ordensdokumenten des 14.–15. Jahrhunderts

Tilsit se ve srovnání s Ragnitem v OF 131 nevyskytuje tak často a zápisy o držitelích podléhajících úroku jsou podstatně stručnější, přičemž se týkají především jednotek zbraní a výstroje: 1419... a v Tilsitu It[em] xiij (13) lodbuchȝen, It[em] / (1) steynbuchȝe. Tylȝad. It[em] iiij (4) steynbuchȝen, It[em] x (10) lotbuchȝen (OF 131 75).

V oddílu OF 131 uvádějícím zásoby výzbroje v oblasti Ragnitu je uveden také krátký seznam osob, které vlastnily určité zásoby výzbroje:

Dále uvedení páni leží v Ragnithe: za prvé Item h Echart Kaneworff má ij koně v brnění Item h Kypolt, purkrabí, iij koně v brnění Item h Johan von Ryßletey iij koně v brnění Item h Erbert von Truxes, správce v Tiljeth, iij koně v brnění Item h Wirĵberger Item h Andrewiß ſnellewalt

Schumeiſt Ite h johan willemethe ſmedemeiſt Ite h apucȝ ſtange iij pferde vȯn h[arnisch] Ite h michel hellewayn iij pferde harnisch Ite h kylian iij pferde vȯn h[arnisch] Ite h jurge prijſther Ite her joßeß armbroſt kuchmeiſt Ite hr nicluſ priſt[er] h[er] (OF 131 202).

Straipsniai / Articles

143

DARIUS IVOŠKA

V oddílech OF 131 týkajících se pojednávaných oblastí Ragnitu a Tilsitu se také hledala baltská osobní jména, která se měla stát hlavním předmětem výzkumu, v dokumentu jsou však zaznamenána téměř vůbec. Pouze jeden pán – Apucz Stange – z 12 uvedených osob mohl mít litevské jméno. Srov. také jméno Litevce Apus, kterému spolu s jeho bratrancem Pomyne ^{jako uprchlíkovi41} z Litvy udělil velmistr Německého řádu Winrich von Kniprode und eren beyden ereben und nokomelingen czwene hoken půdu v Gauleden (okres Wehlau, komorní úřad Tapiau) (OF 105 70r). Je velmi pravděpodobné, že v případě Apucze Stangeho jde pouze o odlišný způsob zápisu zakončení křestního jména. Lit. osobní jméno Apus je považováno za jednojmenné lit. osobní jméno, které se odvozuje z lit. ãpušė „osika, třesoucí se topol“⁴².

Všechna ostatní osobní jména obyvatel Ragnitu uvedených v OF 131 jsou německého původu. Sledujeme-li však jména obyvatel oblasti Ragnit-Tilsit v pozdějších dokumentech Německého řádu, baltská osobní jména jsou velmi častá a početná: 1539 Petraschs Budrei-tis, Jacob Nareickeitis, Michael Szadmantis, Gregoll Szadmantaitis; 1539 Dapkus; Wotickus Mantuteitis, Jacob Gailaitis (Diehlmann 2008: 16–17, 23); 1540 Mansche Darge; Johan Gedemyn; Waytkus Mergus, Peter Marge; Kyrkuth, Michell Sakuten (Diehlmann 2006: 25, 43, 49). Historický pramen použitý zde k výzkumu a porovnání údajů – Die Türkensteuer im Herzogtum Preußen 1540 – byl zvolen pro svou podobnost s OF 131 z hlediska provedení a účelu. Absence baltských osobních jmen v oddílech OF 131 týkajících se Ragnitu a Tilsitu kolem let 1419–1438 a jejich překvapivá četnost v Ostpr. Fol. 911a kolem let 1539–1540 vyžadují důkladnou analýzu a hledání vysvětlení, které se musí stát předmětem jiného příspěvku. Lze patrně pouze tvrdit, že to musí souviset s několika faktory: je možné, že Litevci a

⁴¹ Zde jde o udělení pozemkového majetku uprchlíkům z Litvy, kteří ve své vlasti ztratili svůj majetek. Takovým osobám a jejich dědicům byly na základě privilegií obvykle udělovány určité pozemky dědičně. Takové listiny obsahovaly určité podmínky udělení, mezi nimiž bylo v případě dobytí a pokřtění Litvy stanoveno také znovunabytí majetku.

⁴² Více k tomu viz Ivoška (2018: 38–39).

⁴³ Vznik takového registru vyvolaly výnosy z let 1529, 1532 a 1535, které byly rozeslány všem úřadům Pruského vévodství a vyzývaly ke shromáždění „turecké daně“ na výzbroj proti osmanskému vpádu. Více k tomu viz Diehlmann (1998: 15–21).

144

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII

Zur Frage der baltischen Eigennamen des Gebietes Ragnit und Tilsit in den Ordensdokumenten des 14.–15. Jahrhunderts

Prusové v pojednávané době nevlastnili žádný zdanitelný majetek, nebo to souvisí s objektivními okolnostmi vedení a záměrem GZB.

3. K PROBLEMATICE VÝZKUMU A DOSAHU PŘEDMĚTU VÝZKUMU V HISTORICKÉ ONOMASTICE

Tento příspěvek a témata v něm pojednávaná mohou být považovány za výstižný důkaz, jak komplexní a těžko předvídatelný může být výzkum určitého zvoleného předmětu. Ať už jde o analýzu historických pramenů a empirického materiálu v nich obsaženého, nebo o interpretaci historických vlastních jmen, nelze očekávat, že budou nutně k dispozici dostatečné údaje jak kvalitativně, tak kvantitativně. Je však třeba stručně, ale přesně uvést, co je třeba chápat pod zkoumanými prameny historické onomastiky. Na rozdíl od současné onomastiky se badatel historických vlastních jmen nesmí omezovat na jmenné rejstříky, databáze a úřední správní dokumenty (ať už jde o údaje z matrik nebo církevních knih), které mimo jiné poskytují pravidelně a téměř beze zbytku dostupné informace. Nejcennějšími a nejdůležitějšími hlavními prameny historických vlastních jmen jsou právě fondy archivů a knihoven, které obsahují nejstarší a nejspolehlivější doklady vlastních jmen. Pozoruhodná je skutečnost, že tyto fondy z větší části obsahují dokumenty, jejichž účelem nebylo zaznamenávání místních a/nebo osobních jmen, nýbrž buď historiografie, nebo shromažďování a uchovávání přesných správních či hospodářských informací, např. daňových a dluhových rejstříků, soupisů zásob, smluv, privilegií atd. Dosah historické onomastiky proto nezná časové, prostorové ani předmětové hranice. Badatel historických vlastních jmen je při zpracování uvedeného tématu pokaždé překvapován buď pozoruhodnými novými nálezy, nebo nedostatkem dokladů potřebných pro přesný závěr. Absenci očekávaných nebo argumentačně předvídaných dokladů vlastních jmen v dostupných pramenech není nutné považovat za neúspěch, protože pak otevírá další rozsáhlé otázky k hlubšímu vědeckému

Straipsniai / Articles

145

DARIUS IVOŠKA

diskusi. Kromě toho je třeba zdůraznit, že oblast výzkumu a zájmu historické onomastiky se neomezuje pouze na vlastní jména jako taková, ale zabývá se také jejich širokým kontextem původu, užívání a tradování.

4. ZÁVĚRY

Závěr příspěvku lze shrnout takto:

1. Na základě dokladů je spolehlivě prokázáno, že historicko-šalvijské oblasti Ragnit a Tilsit byly od nejstarších známých dob baltskými územími, která byla převážně osídlena domácími obyvateli baltského původu. Německé místní názvy Vredenburg, Christmemel, Georgenburg, Marienburg, Baierburg aj., doložené v historických pramenech 13.–14. století vedle litevských místních, resp. říčních jmen Caustritten, Splittern, Romayn, Welun, Wyrgalle, Nawezo, které se tehdy nacházely v oblasti Ragnit-Tilsit, svědčí o přejmenování míst, v nichž Německý řád založil svá sídla. Skutečnosti spojené s historickými událostmi jsou litevskému historickému výzkumu dobře známy, litevská onomastika je s místními jmény dobře obeznámena a téměř všechna byla zpracována, ačkoli litevská vydání některých historických pramenů vyžadují při jejich využití v onomastice kritické a odpovědné posouzení, které by podle mého názoru mělo být bezpodmínečně provedeno. V tom autor spatřuje také svůj úkol: vysvětlit záhadnou absenci chybějících baltských vlastních jmen.

2. Z oblastí výzkumu historické onomastiky, z výhledů a cílů dalších výzkumů, podmíněných tímto výzkumem a založených na předchozích bádáních, v některých případech nevycházejí vynikající objevy a jednoznačné výsledky, nýbrž se vytvářejí předpoklady pro průběžnou diskusi o pramenech a materiálu. Jediné osobní jméno litevského obyvatele z oblasti Ragnitu Apucz Stange, uvedené v OF 131 mezi jinými osobami německého původu, nemusí nutně znamenat, že tato oblast nebyla kolem let 1419–1438 obývána Litevci a Prusy. Naopak daňové rejstříky Pruského vévodství vedené o sto let později, které obsahují četná baltská (pruská a litevská) osobní jména, ukládají současnému onomastikovi zjistit, proč hledaná osobní jména chybějí v dokumentech o sto let starších. K tomu bude nutné hledat další prameny týkající se téhož

146

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII

Zur Frage der baltischen Eigennamen des Gebietes Ragnit und Tilsit in den Ordensdokumenten des 14.–15. Jahrhunderts

areálu a v nich případně doložené doklady.

PRAMENY A LITERATURA

Adamonytė Veronika, Blažienė Grasil­da, Gelumbeckaitė Jolanta, Trum­pa Edmundas 2018: Interaktyvus Rytų Prūsijos žemėlapis IV. Přístup: http://prusija.lki.lt/V.html.

Batūra Romas 2003: Pieštvės pilis Lietuvos gynyboje. Legendinės Lietuvos pradžios pilis. – Lietuvos valsčiai. Seredžius, Vilnius: Versmė, 87–101.

Blažienė Grasil­da 2000: Baltské místní názvy v Sambii. – Hydronymia Europa­ea, zvláštní svazek II, Stuttgart: Franz Steiner Verlag.

Blažienė Grasil­da 2005: Baltské místní názvy ve Východním Prusku. – Hydronymia Euro­paea, zvláštní svazek III, Stuttgart: Franz Steiner Verlag.

CDP III – Codex Diplomaticus Prussicus. Sbírka listin k starším dějinám Pruska z Královského tajného archivu v Královci spolu s regesty, sv. 3, vyd. J. Voigt, Královec: u bratří Bornträgerů, 1848.

David Lucas 1813: Pruská kronika podle rukopisu autora s připojením historických a etymologických poznámek 5, vyd. E. Hannig, Královec: v Hartungově dvorní tiskárně.

Deltuvienė Daiva 2006: Baltské oikonymum Malé Litvy 14.–18. století, Vilnius: nakladatelství Vilniuské univerzity.

Diehlmann Hans Heinz 1998: Turecká daň v Pruském vévodství 1540, sv. 1, Fischhausen – Schaaken – Neuhausen – Labiau, Hamburg: vlastním nákladem spolku.

Diehlmann Hans Heinz 2006: Turecká daň v Pruském vévodství 1540, sv. 2, Memel – Tilsit, Hamburg: vlastním nákladem spolku.

Diehlmann Hans Heinz 2008: Turecká daň v Pruském vévodství 1540, sv. 3, Ragnit – Interburg a Saalau, Hamburg: vlastním nákladem spolku.

Gerullis Georg 1922: Staropruská místní jména, Berlín a Lipsko: Vereinigung wissenschaftlicher Verleger Walter de Gruyter & Co.

Historické prameny německého středověku. Bavorská akademie věd. Přístup: http://www.geschichtsquellen.de/autor/3337.

Goldbeck Johann Friedrich 1785: Úplná topografie Pruského království. První část obsahující topografii Východního Pruska, Královec a Lipsko: vlastním nákladem a ve vlastním nakladatelství.

Straipsniai / Articles

147

DARIUS IVOŠKA

GZB – Velká účetní kniha Německého řádu (1414–138), vyd. P. G. Thielen, Marburg: N. G. Elwert Verlag, 1958.

Hartknoch Christophorus 1684: Staré a nové Prusko aneb dvě části pruských dějin, Frankfurt a Lipsko, Královec: u knihkupců Martina Hallervordena v Královci.

Hennenberger Casparus 1584: Stručný a pravdivý popis země Pruska. Sepsal Casparus Hennenberger, farář v Mühlhausenu v Natangu. V Královci v Prusku.

Ivoška Darius 2017: Poznámky k problematice baltských místních jmen západně od Visly. – Acta Linguistica Lithuanica 74, 208–225.

Ivoška Darius 2018: Baltská vlastní jména v dokumentech Německého řádu: disertace k získání doktorského titulu, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

Ivoška Darius 2019: Odraz pruské kultury v popisech hranic Německého řádu. – Ročenka Historické komise pro východopruský a západopruský zemský výzkum a Copernicova sdružení pro dějiny a zeměpis západního Pruska. Sdělení z Tajného státního archivu pruského kulturního dědictví 10, Osnabrück: fibre Verlag, 7–23.

Ročenky Johannese Lindenblatta neboli Kronika Johannese von Posilieho, úředníka v Riesenburgu, vyd. J. Voigt, F. W. Schubert, Královec: v univerzitním knihkupectví, 1923.

Jurginis Juozas, Šidlauskas Algirdas 1988: Krajina a lidé: litevské zeměpisné a etnografické popisy (14.–19. století), Vilnius: Mokslas.

Kviklys Bronius 1965: Naše Litva. Historické, zeměpisné a etnografické rysy míst v zemi 2, Boston: nakladatelství Litevské encyklopedie.

Kviklys Bronius 1968: Naše Litva. Historické, zeměpisné a etnografické rysy míst v zemi 4, Boston: nakladatelství Litevské encyklopedie.

MLE III – Encyklopedie Malé Litvy 3, Mec – Rag, Vilnius: Mažosios Lietuvos fondas, Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 2006.

MLE IV – Encyklopedie Malé Litvy 4, Rahn – Žvėžežeris, Vilnius: Mažosios Lietuvos fondas, Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 2009.

OF 105 – Řádový foli­ant z Tajného státního archivu „Pruské kulturní dědictví“.

OF 131 – Řádový foli­ant z Tajného státního archivu „Pruské kulturní dědictví“.

Pėteraitis Vilius 1997: Místní jména Malé Litvy a Tvanksty. Jejich původ a význam, fond Malé Litvy, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

148

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII

Zur Frage der baltischen Eigennamen des Gebietes Ragnit und Tilsit in den Ordensdokumenten des 14.–15. Jahrhunderts

Petras Dusburgietis. Kronika pruské země, připravil, úvod a vysvětlivky napsal R. Batūra, přeložil L. Valkūnas, Vilnius: Vaga, 1985.

PUB I – Pruská listinná kniha, sv. 1, část 1, 2, vyd. Philipy a Dr. Wölky, Královec: Hartungova nakladatelská tiskárna, 1882–1909.

SRP I – Scriptores Rerum Prussicarum. Historické prameny pruské minulosti až do zániku řádové vlády, sv. 1, vyd. T. Hirsch, Dr. M. Töppen, Dr. E. Strehlke, Lipsko: Verlag von S. Hirsel, 1861.

SRP II – Scriptores Rerum Prussicarum. Historické prameny pruské minulosti až do zániku řádové vlády, sv. 2, vyd. T. Hirsch, Dr. M. Töppen, Dr. E. Strehlke, Lipsko: Verlag von S. Hirzel, 1863.

SRP III – Scriptores Rerum Prussicarum. Historické prameny pruské minulosti až do zániku řádové vlády, sv. 3, vyd. Dr. T. Hirsch, Dr. M. Töppen, Dr. E. Strehlke, Lipsko: Minerva GMBH, 1863.

Vanagas Aleksandras 1996: Názvy litevských měst, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

Všeobecná litevská encyklopedie. Přístup: https://www.vle.lt/Strаipsnis/Gotteswerder-26767.

Voigt Johannes 1834: Dějiny Pruska: od nejstarších dob až do zániku vlády Německého řádu, sv. 6, Doba velmistra Konráda von Jungingen, od roku 1393 do roku 1407; ústava řádu a země, Královec: v nakladatelství bratří Bornträgerů.

Zabiela Gintautas 2005: Hrad Bajerburg. – Lietuvos archeologija 28, Vilnius: Lietuvos istorijos institutas, 163–174.

Straipsniai / Articles

149

DARIUS IVOŠKA

K otázce baltských Ragainės a Tilžės vlastních jmen oblasti v řádových dokumentech 14.–15. století

SHRNUTÍ

Autor tohoto článku, který ve svých dřívějších výzkumech analyzoval několik pramenů významných pro historický litevský a pruský jmenný fond – foliány Německého řádu, si tentokrát vybral ještě jeden, dosud jím nezkoumaný foliant – č. 131, známý jako „Velká úroková kniha Německého rytířského řádu 1414–1438“ („Das grosse Zinsbuch des deutschen Ritterordens (1414–1438)“). Tato sbírka finančních dokumentů Německého řádu je jedním z nejvýznamnějších historických pramenů, v němž badatel jmenného fondu v registrech plátců činže, inventáře, vlastníků nemovitého a movitého majetku i zdaněných měst a vesnic nachází množství místních a osobních jmen. Pro výzkum byly vybrány dvě oblasti Pruské Litvy – Ragainė a Tilžė. Původním předmětem výzkumu byla litevská a pruská osobní jména, přičemž nebyla vyloučena ani možná nová fakta související s místními jmény. Během výzkumu, po nalezení jediného baltského osobního jména, patrně litevského původu – Apucz Stange, vyvstaly otázky, které jsou v tomto článku zkoumány s využitím historických pramenů zahrnujících doklady zkoumané oblasti od invaze Německého řádu do pruských zemí ve 13. století až do roku 1540, tedy do období Pruského vévodství. Článek nejen představuje historický kontext Ragainė a Tilžė a stručně pojednává o etnickém složení obyvatelstva oblasti a sociálních vztazích, ale zabývá se také problematikou výzkumu historického jmenného fondu: hranicemi předmětu výzkumu, aspekty výběru zkoumaných pramenů a materiálu, povahou výzkumu a jeho výzvami.

Doručeno 15. listopadu 2020.

DARIUS IVOŠKA

Institut litevského jazyka, Petro Vileišio g. 5, LT–10308 Vilnius, Litva [email protected]

150

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII