JORIS KAZLAUSKAS

Univerzita Vytauta Velkého

ID ORCID: orcid.org/0000-0002-7981-5100

Oblasti vědeckého výzkumu: rytmika, sociolingvistika.

DOI: doi.org/10.35321/all84-08

O VEDLEJŠÍM RYTMICKÉM PŘÍZVUKU V SPISOVNÉ LITEVŠTINĚ

O vedlejším rytmickém přízvuku ve spisovné litevštině

ANOTACE

Tento článek představuje počáteční výsledky a poznatky výzkumu, jehož cílem je zjistit, zda ve spisovné litevštině existují vedlejší rytmické přízvuky. Vychází z teorie metrické fonologie, podle níž jsou vedlejší rytmické přízvuky v prozodickém slově vzdáleny od hlavního přízvuku každý druhý slabikový krok. V rámci výzkumu byly vzájemně porovnávány první a druhé předpřízvučné a přízvučné povokálové hlásky slova stejné kvality. Zkoumaný materiál tvoří 22 vět, které deset mluvčích přečetlo třikrát. Pomocí programu „Praat“ byla měřena délka samohlásek, průměry a maxima základního tónu a intenzity (samostatně u mužů a žen). Byl proveden také sluchový experiment, během něhož respondenti poslouchali 23 slov s vystřiženými slabikami nesoucími hlavní přízvuk a měli označit slabiku, o níž se domnívali, že je přízvučná.

KLÍČOVÁ SLOVA: vedlejší rytmický přízvuk, spisovná litevština, metrická fonologie, předpřízvučné samohlásky, povokálové samohlásky.

ANNOTATION

Tento článek představuje počáteční výsledky a postřehy výzkumu, jehož cílem je zjistit, zda ve spisovné litevštině existuje sekundární rytmický přízvuk. Výzkum vychází z teorie metrické fonologie, podle níž sekundární rytmický přízvuk připadá na každý druhý slabikový útvar vlevo a vpravo od hlavního přízvuku. První krok tohoto výzkumu zahrnuje porovnání první a druhé předpřízvučné, jakož i první a druhé popřízvučné samohlásky téže kvality. Veškerý

Straipsniai / Articles

173

JORIS KAZLAUSKAS

materiál analyzovaný ve výzkumu byl získán ze zvukových nahrávek: 10 mluvčích třikrát přečetlo 22 vět. K analýze kvantity, průměrné a maximální výšky tónu (u mužských a ženských hlasů zvlášť) a průměrné a maximální intenzity samohlásek byl použit program Praat. Druhý krok výzkumu představuje auditivní experiment, v němž byli respondenti požádáni, aby si poslechli 23 slov bez slabik s hlavním přízvukem (tyto slabiky byly z nahrávek vystřiženy) a označili tu slabiku, kterou považovali za přízvučnou.

KLÍČOVÁ SLOVA: sekundární rytmický přízvuk, spisovná litevština, metrická fonologie, předpřízvučné samohlásky, popřízvučné samohlásky.

ÚVOD

V atlasu struktur světových jazyků (Goedemans, Hulst 2013) je litevština označena jako jazyk s neurčeným rytmem. K vyplnění této mezery je třeba zjistit, jaká je prozodická hierarchie litevštiny na úrovni slova, zda jsou pro litevštinu charakteristické binární stopy a pokud ano, jakého typu – jambické (nepřízvučná a přízvučná slabika), nebo trochejské (přízvučná a nepřízvučná slabika). Existence binárních stop v konkrétním jazyce se opírá o vedlejší rytmické přízvuky, protože v jazycích samozřejmě existují nejen dvojslabičná, ale i víceslabičná slova, v nichž jedna slabika dostává hlavní přízvuk a ostatní mohou dostat přízvuk vedlejší. Ten nebude foneticky tak výrazný jako hlavní přízvuk, ale z hlediska rytmu je velmi důležitý. Jak uvádějí Richard Hogg a C. B. McCully (1987), v jazycích s vedlejšími rytmickými přízvuky jsou přízvuky rozmístěny na každé druhé slabice prozodického slova: jeden z těchto přízvuků je hlavní, ostatní jsou vedlejší. Ačkoli se již objevily pokusy hledat projevy vedlejšího přízvuku ve spisovné litevštině (Vaitkevičiūtė 1969; Girdenis ir Pupkis 1994; Laigonaitė 2002; Girdenis 2003; Kazlauskienė 2015), podrobnější výzkum této otázky dosud proveden nebyl. Cílem výzkumu představeného v článku je tedy zjistit, zda ve spisovné litevštině existuje vedlejší rytmický přízvuk. Je třeba zdůraznit, že článek uvádí pouze počáteční výsledky výzkumu a předběžné závěry. Cíl výzkumu určil také úkoly: 1) připravit materiál pro nahrávky, 2) vybrat mluvčí a pořídit nahrávky, 3) pomocí programu pro zvukovou analýzu stanovit zamýšlené znaky, 4) popsat výsledky, 5) doplňkově provést sluchový experiment, jehož cílem je zjistit, jak uživatelé jazyka hodnotí nepřízvučné slabiky.

Je třeba zmínit, že vedlejší přízvuk v litevských nářečích byl poměrně široce zkoumán: u mažeikiškých (severních středních dounininků) (Girdenis 1967), východních aukštaitských uteniškých (Kosienė ir Girdenis 1979), jižních západních aukštaitských (Kazlauskienė

174

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV

Dėl šalutinio ritminio kirčio bendrinėje lietuvių kalboje

2001), žemaitských raseiniškých (Atkočait ytė 2002), jižních aukštaitských (Leskauskaitė 2002), litevské mluvě farnosti Ciskodas v Latgalsku (Garšva 2003), šakišké mluvě (Bacevičiūtė 2004), východních aukštaitských vilniškých (Urbana vičienė 2006), východním nářečí severní žemaitštiny (Murinienė 2007), západních aukštaitských kauniškých (Jaroslavienė 2010).

Výzkumem tohoto rytmu se zabývají představitelé metrické fonologie – nového směru fonologie, který vznikl v západní lingvistice v 70. letech 20. století. Metrická fonologie je analýza funkcí prozodických jednotek založená na jejich hierarchii. Jedním z hlavních cílů metrické fonologie je objasnit zákonitosti přízvuku jako nelineární jednotky: zda lze přízvuk předvídat podle určitých rytmických zákonitostí, jaký typ stop je pro jazyk charakteristický, zda jsou orientovány doprava, nebo doleva, zda se větve prozodického slova větví doleva, nebo doprava, zda místo přízvuku závisí na kvantitě slabiky (Liberman 1975; Ladd 1980; Selkirk 1984; Nespor, Vogel 1986; Hogg, McCully 1987; Goldsmith 1990; Hayes 1995).

METODIKA A MATERIÁL VÝZKUMU

Podle Antanase Pakeryse (1982) jsou hlavními fonetickými znaky litevského přízvuku délka, základní tón a intenzita. Lze tedy předpokládat, že centra slabik nesoucích nejen hlavní, ale i vedlejší přízvuk se v těchto znacích liší od center slabik bez jakéhokoli přízvuku: centra přízvučných slabik budou delší, základní tón bude vyšší a intenzita větší. K potvrzení nebo vyvrácení tohoto předpokladu byla v první etapě výzkumu k analýze vybrána slova, jejichž centra zkoumaných předpřízvučných nebo povokálových slabik tvoří samohlásky stejné kvality (v transkribovaných příkladech je označení vedlejších přízvuků pouze prognostické): pastatų [pɛstɛ²tu], pastatė [pɛstˈtʲɛ], šepėčių [ˈʃɛpʲɛ²tʲu̯], skepetaitė, debesė, didikūs, gudukūs, Kukučių, valkata, pašaka, ėkete, peršoko, perkošto, patiki, pasitiki, riešutų, pašukų, praškėtė. Dodatečně byly porovnány samohlásky prvních slabik ve čtyřech dvojicích slov: tokiuose [ˌtoːkʲʊˈsʲɛ] a tokiems [toːˈkʲiɛms], gydykla [gʲiˈdʲiːklɛ] a gydykloms [gʲiː²dʲiˈkloːms], pūkelis [puːˈkʲɛlʲɪs] a pūkus [pʊːˈkʊs], dėžėse [dʲɛˈʒɛːsʲɛ] a dėžės [dʲɛːˈʒɛs]. Tato slova byla analyzována ve dvojicích proto, že je obtížné najít slova, v nichž by centra obou předpřízvučných slabik tvořily dlouhé samohlásky /oː/ a /uː/. Celkem bylo porovnáno 22 dvojic samohlásek: 12 v předpřízvučných a 10 v povokálových pozicích.

Straipsniai / Articles

175

JORIS KAZLAUSKAS

Věty se zkoumanými slovy přečetlo deset mluvčích třikrát (pět mužů a pět žen; tři mladší než 30 let, pět ve věku 30 až 60 let, dva starší než 60 let; šest absolventů litevské filologie, po jednom absolventovi germánské filologie, historie, sociální práce a elektrotechniky; tři účastníci výzkumu jsou profesionální hlasatelé namlouvající knihy v Litevské knihovně pro nevidomé, ostatní jsou neprofesionálové, kteří však absolvovali studium humanitních věd). Aby se snížil vliv intonace na výsledky výzkumu, analyzovaná slova byla uprostřed vět. Později byla pomocí programu pro analýzu mluvené řeči „Praat“ změřena délka zkoumaných samohlásek, stanoven průměr a maximum základního tónu (u mužů a žen je základní tón odlišný, proto byl analyzován samostatně) a průměr a maximum intenzity. Údaje pro statistické hodnocení těchto parametrů byly získány pomocí programu „Microsoft Excel“. Při prezentaci výsledků jsou v tabulkách uvedeny souhrnné údaje pro krátké a dlouhé samohlásky.

Za účelem zjištění, zda v jazyce existuje vedlejší rytmický přízvuk, bylo rozhodnuto opřít se nejen o instrumentální výzkum, ale také provést sluchový experiment, během něhož se ověřovalo, zda respondenti takový přízvuk rozpoznají. Experiment byl proveden s 26 studenty bakalářského programu skandinávských kultur a jazyků na Univerzitě Vytauta Velkého. Respondenti poslouchali 23 slov vystřižených ze zvukových nahrávek připravených speciálně pro tento experiment. Slabiky nesoucí hlavní přízvuk byly v každém slově vystřiženy a každý student měl označit slabiku oříznutého slova, kterou pouze na základě svého sluchu považoval za přízvučnou. Během experimentu byla respondentům předložena slova s různým počtem slabik: 4 dvojslabičná (1pér)-siun-tė [ˈpæːrʲsʲʊnʲtʲeː], (pér-si)-siun-tė [ˈpʲæːrʲsʲɪˌsʲʊnʲtʲeː], lu-pi-(né-jo) [ˌlʊpʲɪˈnʲeːjɔː], šo-ki-(né-ja) [ˌʃɔkʲɪˈnʲeːjɑː]; 6 trojslabičná ((pér)-mie-go-jo [ˈpʲæːrʲmʲɛˌɡɔːjɔː], (pér-si)-mie-go-jo [ˈpʲæːrʲsʲɪˌmʲɛɡɔːjɔː], (pér)-pie-što-jo [ˈpʲæːrʲpʲɪɛˌʃtɔːjɔː], (pér-si)-pie-što-jo [ˈpʲæːrʲsʲɪˌpʲɪɛʃtɔːjɔː], ra-ši-ny-(jė) [rɛˌʃɪnʲɪˈjɛː], skai-ti-ny-(jė) [skɛɪˌtʲɪnʲɪˈjɛː]; 12 čtyřslabičná ((pér)-dir-bu-sia-jam [ˈpʲæːrʲdʲɪrˌbʊsʲɛˌjɛm], (pér-si)-dir-bu-sia-jam [ˈpʲæːrʲsʲɪˌdʲɪrbʊsʲɛˌjɛm], (pér-si)-val-giu-sia-jam [ˈpʲæːrʲsʲɪˌvɛlɡʲʊsʲɛˌjɛm], (pā)-sa-ko-to-jas [ˈpɑːsɛˌkɔtɔːjɛs], (taí)-ky-da-vė-si [ˈtaɪkʲɪˌdɛʊˌvʲeːsʲɪ], (svāi)-čio-ju-sie-siems [ˈsvɑɪtʲɔːjʊˌsʲɛːsʲɛms], (pér)-si-ra-šy-to [ˈpʲæːrʲsʲɪˌrɛʃɪtɔː], ne-ap-si-ri-(bók) [nʲɛˌɛpʲsʲɪˈrʲɪˌbɔk], at-si-pa-lai-(duók) [ˌɛtsʲɪˈpɛlʲɛɪˌdʊɔk], su-si-gar-ba-(nó-jus) [ˌsʊsʲɪˈɡɛrbɛˌnɔjʊs], pa-si-va-žì-(né-jęs) [ˌpɛsʲɪˈvɛʒʲɪˌnʲeːjɛs], pa-si-su-ki-(né-jo) [ˌpɛsʲɪˈsʊkʲɪˌnʲeːjɔː]) a 1 pětislabičné – ((pér)-pa-sa-ko-to-jas [ˈpʲæːrʲpɛˌsɛkɔˌtɔːjɛs).

^¹ Slabika v závorkách byla před provedením sluchového experimentu vystřižena: respondenti slyšeli pouze slabiky, které nebyly v závorkách.

176

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV

Dėl šalutinio ritminio kirčio bendrinėje lietuvių kalboje

VÝSLEDKY VÝZKUMU

DÉLKA. Při měření délky předpřízvučných samohlásek byla vyslovena hypotéza, že druhá předpřízvučná slabika bude delší. Hypotéza se však nejen nepotvrdila, ale výsledky krátkých samohlásek ukazují zcela opačnou situaci (viz tabulku 1).

TABULKA 1.

Délka první a druhé předpřízvučné samohlásky a její statistické hodnocení^²

Krátké samohlásky byly delší v první předpřízvučné slabice: průměry délky se lišily 1,12krát. Tento rozdíl je statisticky významný (hodnota Studentova kritéria t = 5,096 je větší než kritická hodnota 1,965). Tyto výsledky analýzy délky krátkých předpřízvučných slabik potvrzují závěr výzkumu kvantity samohlásek a dvojhlásek, který provedla Valerija Vaitkevičiūtė (1960: 207): „Čím je nepřízvučná slabika dále od přízvučné, tím je její hláska kratší, protože největší množství energie připadá na přízvučnou slabiku a slabiky stojící v její blízkosti.“ Délka dlouhých předpřízvučných slabik se v zásadě nelišila; lze pouze pozorovat tendenci, že poněkud delší bývají rovněž první předpřízvučné samohlásky. Zcela jiná situace je u povokálových samohlásek (viz tabulku 2).

^² Význam symbolů: n – celkový počet realizací, x̄ – aritmetický průměr, s – směrodatná odchylka, v – variační koeficient, tₚ – Studentovo kritérium, tₐ – kritická hodnota Studentova kritéria, — – pozice měřené samohlásky ve slově, C – souhláska označující hranici slabiky, v – slabá, tj. slabika, která nemůže získat ani hlavní, ani vedlejší přízvuk, ˜ – slabika slova nesoucí hlavní přízvuk.

Straipsniai / Articles

177

JORIS KAZLAUSKAS

TABULKA 2. Délka první a druhé povokálové samohlásky a její statistické hodnocení

Samohlásky n x̄ (ms) s (ms) v (%) 95% interval spolehlivosti (ms) tₚ > tₐ Krátké povokálové samohlásky [˜C—] 210 42,8 13,9 32,4 40,9 ÷ 44,7 7,232 > t₀,₀₅ = 1,966 [˜CʋC—] 210 55,8 21,9 39,3 52,8 ÷ 58,7 Dlouhé povokálové samohlásky [˜C—] 90 56,1 15,8 28,1 52,8 ÷ 59,3 2,363 > t₀,₀₅ = 1,974 [˜CʋC—] 90 63,1 23,6 37,5 58,3 ÷ 68,0

Všechny druhé povokálové samohlásky jsou delší než první povokálové samohlásky stejné kvality. Délka krátkých samohlásek se liší 1,3krát, dlouhých 1,12krát. V obou případech jsou rozdíly statisticky významné (u krátkých samohlásek t = 7,232 > 1,966; u dlouhých t = 2,363 > 1,974). Tyto výsledky umožňují předpokládat, že ve druhé povokálové slabice může být realizován vedlejší přízvuk. Takové výsledky, kdy je délka předpřízvučných slabik stejná, nebo jsou dokonce první předpřízvučné slabiky o něco delší, zatímco rozdíly v délce povokálových slabik předpovídají možný vedlejší rytmický přízvuk ve druhé povokálové slabice, umožňují opatrně usuzovat, že v litevštině může být výraznější sklon k trochejskému rytmickému přízvuku (přízvučná a nepřízvučná slabika). K objasnění, zda vedlejší přízvuk existuje, je navíc třeba zohlednit i další fonetické znaky litevského přízvuku: základní tón a intenzitu.

ZÁKLADNÍ TÓN. Základní tón přízvučných slabik bývá obvykle vyšší než u nepřízvučných (Pakerys 1982: 117). Pokud tedy slabika nese vedlejší přízvuk, její základní tón by mohl být vyšší. Údaje tohoto výzkumu však ukazují jiné, ba dokonce rozporné výsledky (viz tabulky 3 a 4).

V předpřízvučných slabikách obsahujících krátkou i dlouhou samohlásku vyslovených muži nebyly zaznamenány výraznější rozdíly v průměru základního tónu. Je patrná pouze tendence, že poněkud vyšší bývá první předpřízvučná slabika (průměr základního tónu prvních předpřízvučných krátkých samohlásek byl v průměru 1,01krát vyšší než u druhých, u dlouhých 1,03krát). V nahrávkách žen byly průměry základního tónu dlouhých samohlásek rovněž téměř stejné, lišily se však krátké samohlásky: průměr základního tónu druhých předpřízvučných slabik byl v tomto případě v průměru 1,04krát vyšší než u prvních. Hodnota Studentova kritéria tohoto rozdílu t = 1,899 je navíc blízká kritické hodnotě 1,971; možná by se po zvětšení vzorku tento rozdíl projevil.

178

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV

Dėl šalūtinio ritminio kirčio bendrinėje lietuvių kalboje

TABULKA 3.

Základní tón první a druhé předpřízvučné samohlásky a jeho statistické hodnocení^³

Samohlásky n x̄ (Hz) s (Hz) v (%) 95% interval spolehlivosti (Hz) tₚ > tα PRŮMĚR ZÁKLADNÍHO TÓNU Krátké předpřízvučné samohlásky mužských mluvčích [−CuC˜] 107 109,9 20,1 18,3 106,1 ÷ 113,7 0,529 < t₀,₀₅ = 1,972 [−C˜] 101 111,5 25,4 22,8 106,6 ÷ 116,5 Krátké předpřízvučné samohlásky ženských mluvčích [−CuC˜] 113 210,1 29,6 14,1 204,6 ÷ 215,5 1,899 < t₀,₀₅ = 1,971 [−C˜] 112 201,5 37,4 18,6 194,6 ÷ 208,4 Dlouhé předpřízvučné samohlásky mužských mluvčích [−CuC˜] 58 105,6 20,6 19,5 100,3 ÷ 110,9 0,782 < t₀,₀₅ = 1,981 [−C˜] 58 109,1 26,5 24,3 102,2 ÷ 115,9 Dlouhé předpřízvučné samohlásky ženských mluvčích [−CuC˜] 56 213,5 43,4 20,3 202,2 ÷ 224,9 0,034 < t₀,₀₅ = 1,981 [−C˜] 59 213,2 45,5 21,3 201,6 ÷ 224,8 MAXIMUM ZÁKLADNÍHO TÓNU Krátké předpřízvučné samohlásky mužských mluvčích [−CuC˜] 109 117,0 22,9 19,6 112,7 ÷ 121,3 0,663 < t₀,₀₅ = 1,971 [−C˜] 103 119,3 27,6 23,2 114,0 ÷ 124,6 Krátké předpřízvučné samohlásky ženských mluvčích [−CuC˜] 113 219,8 30,7 14,0 214,1 ÷ 225,4 1,846 < t₀,₀₅ = 1,971 [−C˜] 112 211,7 34,9 16,5 205,2 ÷ 218,1 Dlouhé předpřízvučné samohlásky mužských mluvčích [−CuC˜] 58 113,7 24,2 21,3 107,5 ÷ 119,9 0,962 < t₀,₀₅ = 1,981 [−C˜] 58 118,7 31,4 26,4 110,6 ÷ 126,8 Dlouhé předpřízvučné samohlásky ženských mluvčích [−CuC˜] 56 224,2 45,1 20,1 212,4 ÷ 236,1 0,286 < t₀,₀₅ = 1,981 [−C˜] 59 221,7 49,0 22,1 209,2 ÷ 234,2

^³ V tabulkách 3 a 4 se velikost vzorku n někdy liší od konstantní velikosti vzorku uvedené v tabulkách 1, 2, 5 a 6, pokud je analyzována délka a intenzita některých slov ve větách vyslovených deseti mluvčími třikrát. Při měření základního tónu program „Praat“ někdy neposkytl údaje o tomto fonetickém znaku; nejčastěji tomu tak bylo u hlubších hlasů, ačkoli parametry sledovaného základního tónu byly nastaveny podle doporučení autorů programu: u mužských hlasů 75–300 Hz, u ženských hlasů 100–500 Hz.

Straipsniai / Articles

179

JORIS KAZLAUSKAS

Velmi podobné výsledky byly získány také analýzou maxim základního tónu předpřízvučných samohlásek. V mužských nahrávkách byla maxima základního tónu dlouhých i krátkých samohlásek stejně jako průměry přibližně stejná. Lze pozorovat pouze nezřetelné tendence, že poněkud vyšší maxima základního tónu byla v prvních povokálových slabikách (u krátkých samohlásek 1,02krát, u dlouhých 1,04krát). V ženských nahrávkách se maxima základního tónu dlouhých předpřízvučných samohlásek rovněž téměř nelišila: jen nepatrně vyšší maxima měly druhé předpřízvučné samohlásky (rozdíl 1,01krát). Maxima základního tónu krátkých druhých předpřízvučných samohlásek se však stejně jako průměry lišila od prvních předpřízvučných výrazněji – přibližně 1,04krát. U krátkých samohlásek byla navíc hodnota Studentova kritéria opět blízko kritické hodnotě (t = 1,846 < 1,971), takže po zvětšení vzorku by se rozdíl možná projevil, ale pouze v nahrávkách žen a pouze v případě center krátkých slabik. Lze proto předpokládat, že základní tón, přinejmenším v předpřízvučných slabikách, neukazuje na vedlejší rytmický přízvuk. Stejné tendence byly zaznamenány také při analýze základního tónu povokálových slabik (viz tabulku 4).

TABULKA 4. Základní tón první a druhé povokálové samohlásky a jeho statistické hodnocení

Samohlásky | n | x̄ (Hz) | s (Hz) | v (%) | 95% interval spolehlivosti (Hz) | tₚ < tₐ PRŮMĚR ZÁKLADNÍHO TÓNU Krátké povokálové samohlásky mužských mluvčích [~C—] 95 112,3 22,5 20,0 107,8 ÷ 116,8 1,263 < t₀,₀₅ = 1,973 [~CᴜC—] 97 108,4 19,8 18,3 104,5 ÷ 112,4 Krátké povokálové samohlásky ženských mluvčích [~C—] 86 207,6 38,5 18,6 199,5 ÷ 215,8 0,986 < t₀,₀₅ = 1,973 [~CᴜC—] 103 203,0 26,0 12,8 197,9 ÷ 208,0 Dlouhé povokálové samohlásky mužských mluvčích [~C—] 44 104,4 14,0 13,4 100,3 ÷ 108,6 1,502 < t₀,₀₅ = 1,988 [~CᴜC—] 43 109,9 19,7 17,9 104,0 ÷ 115,8 Dlouhé povokálové samohlásky ženských mluvčích [~C—] 43 198,1 14,3 7,2 193,8 ÷ 202,3 0,229 < t₀,₀₅ = 1,989 [~CᴜC—] 43 197,2 20,0 10,1 191,2 ÷ 201,2 MAXIMUM ZÁKLADNÍHO TÓNU Krátké povokálové samohlásky mužských mluvčích [~C—] 95 119,7 26,4 22,1 114,3 ÷ 125,0 1,685 < t₀,₀₅ = 1,973 [~CᴜC—] 97 113,7 22,7 20,0 109,1 ÷ 118,2

180

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV

Dėl šalutinio ritminio kirčio bendrinėje lietuvių kalboje

Stejně jako u většiny předpřízvučných, tak i u povokálových samohlásek byly průměry základního tónu velmi podobné. Snad jen průměr základního tónu krátkých povokálových samohlásek byl v první slabice nepatrně vyšší, a to jak v mužské, tak v ženské výslovnosti (u mužů byl 1,04krát vyšší, u žen 1,02krát). Průměr základního tónu druhé povokálové slabiky býval o něco vyšší pouze u dlouhých samohlásek a pouze v mužských nahrávkách, rozdíl však činil jen 1,05krát. V ženských nahrávkách byl průměr základního tónu nepatrně vyšší v první povokálové slabice, rozdíly však rovněž nebyly statisticky významné.

Ani maxima základního tónu neukazují výrazný rozdíl mezi povokálovými slabikami. Maxima základního tónu prvních a druhých povokálových slabik se téměř nelišila. U krátkých samohlásek bylo nepatrně vyšší maximum základního tónu rovněž zaznamenáno v prvních povokálových slabikách (průměry maxim se v mužských nahrávkách lišily 1,05krát, v ženských 1,02krát). Je také patrná tendence, že při ženské výslovnosti měly v prvních povokálových slabikách o něco vyšší maximum základního tónu také dlouhé samohlásky (průměry maxim se lišily 1,01krát). Pouze při mužské výslovnosti měly dlouhé samohlásky nepatrně vyšší maximum základního tónu ve druhých povokálových slabikách: průměry maxim se lišily 1,06krát. Tyto rozdíly jsou však malé a statisticky nevýznamné. Základní tón center nepřízvučných slabik se tedy téměř neliší, a proto nemůže být ukazatelem vedlejšího rytmického přízvuku.

INTENZITA. Při analýze intenzity byl rovněž měřen průměr a maximum. Jak během sluchových experimentů zjistil A. Pakerys (1982: 117), ze všech fonetických znaků pomáhá litevský přízvuk nejlépe rozpoznat intenzita. Intenzita přízvučných slabik je obvykle větší, takže je pravděpodobné, že i slabiky s vedlejším přízvukem se vyslovují intenzivněji.

Straipsniai / Articles

181

JORIS KAZLAUSKAS

TABULKA 5.

Intenzita první a druhé předpřízvučné samohlásky a její statistické hodnocení

Jak je však patrné z tabulky 5, přinejmenším mezi průměry intenzity předpřízvučných samohlásek není rozdíl. Lze pozorovat pouze velmi slabé tendence, že krátké i dlouhé samohlásky jsou nepatrně intenzivnější ve druhé předpřízvučné slabice, rozdíly jsou však velmi malé a statisticky nevýznamné.

Analogická situace je i u maxim intenzity předpřízvučných slabik. Stejně jako průměry intenzity se téměř neliší ani maxima intenzity předpřízvučných slabik: je patrná nezřetelná tendence, že druhé předpřízvučné samohlásky mohou být o něco intenzivnější. Průměry a maxima intenzity předpřízvučných samohlásek, které jsou v obou slabikách v zásadě stejné, tedy neukazují na existenci vedlejšího rytmického přízvuku.

U povokálových slabik je situace poněkud odlišná (viz tabulku 6).

Druhé povokálové krátké samohlásky se vyznačovaly větší intenzitou než první. Ačkoli je průměr intenzity těchto samohlásek ve druhé povokálové slabice pouze 1,03krát vyšší než v první, rozdíl je statisticky významný: t = 2,699 > 1,966. Intenzita samohlásek druhé povokálové slabiky byla u dlouhých samohlásek rovněž poněkud vyšší než u první, rozdíl je však již menší.

182

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV

Dėl šalutinio ritminio kirčio bendrinėje lietuvių kalboje

TABULKA 6.

Intenzita první a druhé povokálové samohlásky a její statistické hodnocení

Příklady | n | x̄ (dB) | s (dB) | v (%) | 95% interval spolehlivosti (dB) | tₚ > t₀ PRŮMĚR INTENZITY Krátké povokálové samohlásky [~C—] | 210 | 65,4 | 7,2 | 11,0 | 64,4 ÷ 66,4 | 2,699 > t₀,₀₅ = 1,966 [~CᵤC—] | 210 | 67,2 | 6,3 | 9,4 | 66,3 ÷ 68,0 Dlouhé povokálové samohlásky [~C—] | 90 | 66,9 | 6,7 | 10,0 | 65,5 ÷ 68,3 | 0,439 < t₀,₀₅ = 1,974 [~CᵤC—] | 90 | 67,4 | 6,5 | 9,7 | 66,0 ÷ 68,7 MAXIMUM INTENZITY Krátké povokálové samohlásky [~C—] | 210 | 66,6 | 7,5 | 11,2 | 65,6 ÷ 67,6 | 2,839 > t₀,₀₅ = 1,966 [~CᵤC—] | 210 | 68,5 | 6,5 | 9,5 | 67,7 ÷ 69,4 Dlouhé povokálové samohlásky [~C—] | 90 | 68,3 | 6,9 | 10,1 | 66,9 ÷ 69,8 | 0,438 < t₀,₀₅ = 1,974 [~CᵤC—] | 90 | 68,8 | 6,7 | 9,7 | 67,4 ÷ 70,1

Velmi podobná situace je i u maxim intenzity povokálových slabik. Maxima intenzity dlouhých samohlásek se stejně jako průměry, jak lze říci, nelišila: je patrná pouze velmi nezřetelná tendence, že maxima intenzity druhých povokálových slabik jsou vyšší než u prvních. U krátkých samohlásek je situace zcela jiná: jejich maxima intenzity byla stejně jako průměry statisticky významně vyšší ve druhých povokálových slabikách (maxima intenzity se lišila 1,03krát, t = 2,839 > 1,966). Stejně jako v případě průměrů intenzity byl i v případě maxim rozdíl mezi prvními a druhými krátkými povokálovými samohláskami statisticky významný. Průměry i maxima intenzity v krátkých povokálových slabikách by tedy mohly označovat vedlejší rytmický přízvuk.

Pro zjištění, zda v jazyce existuje vedlejší rytmický přízvuk, je důležité nejen měřit fonetické parametry potenciálního přízvuku, ale také objasnit, zda takové přízvuky rozpoznávají uživatelé jazyka.

AUDITIVNÍ EXPERIMENT. Před provedením auditivního experimentu byla vyslovena hypotéza, že účastníci výzkumu budou za přízvučné častěji považovat ty slabiky slova, které mohou získat vedlejší rytmický přízvuk, tj. druhou nebo čtvrtou předpřízvučnou či přízvučnou slabiku. Hypotéza se však nepotvrdila (viz tabulku 7).

Straipsniai / Articles

183

JORIS KAZLAUSKAS

TABULKA 7.

Výsledky označování přízvuků ve slovech auditivního experimentu^⁴

Slovo Slabiky a procento studentů, kteří je označili Dvouslabičná slova (pér)-siun-tė siun (58%) tė (42%) (pér-si)-siun-tė siun (69%) tė (31%) lu-pi-(né-jo) lu (58%) šo-ki-(né-ja) šo (88%) Tříslabičná slova (pér)-mie-go-jo mie (23%) go (69%) jo (8%) (pér-si)-mie-go-jo mie (36%) go (56%) jo (8%) (pér)-pie-što-jo pie (35%) što (50%) jo (15%) (pér-si)-pie-što-jo pie (48%) što (40%) jo (12%) ra-ši-ny-(ję) ra (11%) ši (11%) ny (78%) skai-ti-ny-(ję) skai (19%) ti (12%) ny (69%) Čtyřslabičná slova (pér)-dir-bu-sia-jam dir (38%) bu (8%) sia (27%) jam (27%) (pér-si)-dir-bu-sia-jam dir (50%) bu (12%) sia (19%) jam (19%) (pér-si)-val-giu-sia-jam val (48%) giu (20%) sia (16%) jam (16%) (pã)-sa-ko-to-jas sa (33%) ko (33%) to (20%) jas (13) (tãi)-ky-da-vę-si ky (60%) da (27%) vę (13%) si (0%) (svãi)-čio-jų-sie-siems čio (40%) jų (20%) sie (33%) siems (7%) (pér)-si-ra-šy-to si (33%) ra (7%) šy (27%) to (33%) ne-ap-si-ri-(bók) ne (7%) ap (20%) si (20%) ri (53%) at-si-pa-lai-(dúok) at (40%) si (7%) pa (47%) lai (7%) su-si-gar-ba-(nó-jus) su (7%) si (33%) gar (27%) ba (33%) pa-si-va-ži-(né-įęs) pa (27%) si (7%) va (13%) ži (53%) pa-si-su-ki-(né-jo) pa (19%) si (12%) su (42%) ki (27%) Pětislabičné slovo (pér)-pa-sa-ko-to-jas pa (50%) sa (4%) ko (35%) to (4%) jas (8%)

U třech ze čtyř dvouslabičných slov určených k poslechu respondenti častěji označovali ty slabiky, které mohou získat vedlejší rytmický přízvuk: ve slově (pér-si)-siun-tė byla častěji označena druhá přízvučná slabika –siun– (69%), ve slovech

^⁴ Slabiky, které podle teorie metrické fonologie mohou získat vedlejší rytmický přízvuk, jsou v tabulce vyznačeny tučně.

184

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV

Dėl šalutinio ritminio kirčio bendrinėje lietuvių kalboje

lu–pi–(né–jo) a šo–ki–(né–ja) – první předpřízvučná slabika (–lu– (58%), respektive –šo– (88%)). Pouze ve slově (pér)–siun–té byla častěji označena slabika, která nemůže získat vedlejší přízvuk – první přízvučná slabika –siun– (58%). Tyto výsledky však neukazují, že uživatelé rozpoznali právě vedlejší rytmický přízvuk, protože všechna „odříznutá“ slova se shodovala se skutečnými slovy používanými v jazyce a jejich přízvuk mohl být ovlivněn asociací se skutečnými slovy. Tento předpoklad posilují výsledky slov (pér–si)–siun–té a (pér)–siun–té: byla přízvukována velmi podobně, ačkoli v jednom z nich může být vedlejší rytmický přízvuk, zatímco v druhém nikoli.

Podobná situace nastává i u tříslabičných slov. U poloviny (tj. u tří ze šesti) takových slov respondenti častěji považovali za přízvučné ty slabiky, které mohou získat vedlejší přízvuk: nejčastěji byly označovány druhé přízvučné slabiky slov (pér)–mie–go–jo, (pér)–pie–što–jo a (pér–si)–pie–što–jo (–go– (69%), –što– (50%) a –pie– (48%)). Kromě toho ve slově (pér–si)–pie–što–jo označilo 12% respondentů jako přízvučnou také čtvrtou přízvučnou slabiku –jo. Podle teorie metrické fonologie může i tato slabika získat vedlejší rytmický přízvuk, takže po sečtení výsledků druhé a čtvrté přízvučné slabiky dostáváme celkem 60%. U dalších tří slov byly častěji označovány slabiky, které vedlejší přízvuk získat nemohou. I v této skupině ukazují rozpornost výsledků výsledky slov (pér)–mie–go–jo a (pér–si)–mie–go–jo, (pér)–pie–što–jo a (pér–si)–pie–što–jo, zejména první dvojice. Studenti měli poměrně často sklon přízvukovat tu slabiku, která by měla přízvuk ve slovech miegojo a pieštojo, bez ohledu na to, že v jednom případě jde o první a v druhém o druhou přízvučnou slabiku.

Výsledky u čtyřslabičných slov jsou rovněž značně rozporné. Z dvanácti takových slov byly slabiky schopné získat vedlejší rytmický přízvuk častěji označovány pouze v jedné třetině, tj. u čtyř slov: (pér–si)–dir–bu–sia–jam – 69% (50% –dir– + 19% –sia–), (pér–si)–val–giu–sia–jam – 64% (48% –val– + 16% –sia–), at–si–pa–lai–(duók) – 87% (47% –pa– + 40% at–), pa–si–su–ki–(né–jo) – 61% (42% –su– + 19% pa–). U zbývajících osmi čtyřslabičných slov byly častěji označovány slabiky, které vedlejší přízvuk získat nemohou. Příklady shodující se se skutečnými slovy měli studenti tendenci přízvukovat podle asociací s těmito slovy. U slov, která se neshodují se skutečnými slovy, se očekávaly jiné výsledky. Avšak i zde jsou výsledky nejednoznačné.

V pětislabičném slově (pér)–pa–sa–ko–to–jas byly nejčastěji označovány rovněž slabiky, které nemohou získat vedlejší rytmický přízvuk: druhou přízvučnou –sa– a čtvrtou přízvučnou –to– označili pouze 4% respondentů.

Shrneme-li výsledky auditivního experimentu, lze říci, že respondenti označovali slabiky, které mohou mít vedlejší rytmický přízvuk, v méně než polovině (46,4%) zkoumaných příkladů. Hypotéza, že za přízvučné budou častěji považovány slabiky schopné získat potenciální vedlejší rytmický přízvuk, se tedy nepotvrdila. Byla zaznamenána tendence, že čím více slabik slovo má, tím vedlejší přízvuky

Straipsniai / Articles

185

JORIS KAZLAUSKAS

schopné mít slabiky označovány méně často. Kromě toho lze předpokládat, že označování některých slabik bylo nezřídka podmíněno délkou jejich samohlásek, například ve slově šo-ki-(né-ja) bylo v celých 88% případů označeno první slabika (šo-). Samohláska této slabiky je dlouhá, takže je pravděpodobné, že právě to u mnoha respondentů vyvolalo dojem přízvučnosti. Jak již bylo uvedeno, vliv mohly mít i asociace se skutečnými slovy. Například ve slovech ra-si-ny-(jė) a skai-ti-ny-(jė) byly nejčastěji označovány poslední slabiky –ny– (78, respektive 69%), které jsou přízvučné v analogických neodříznutých spisovných slovech rašinį a skaitinį. Ve všech ostatních případech se respondenti zřejmě pokoušeli přízvučné slabiky uhodnout. Experiment tedy ukazuje, že studenti neslyší vedlejší přízvuk v mluvené řeči.

Zcela odlišné výsledky podobného auditivního experimentu získali Aleksas Girdenis a Aldonas Pupkis (1994: 88–99). V experimentu těchto výzkumníků studenti nejčastěji označovali právě slabiky schopné získat vedlejší rytmický přízvuk (takové slabiky byly označeny v 84,8% všech případů označení). Tyto rozdíly ve výsledcích obou experimentů mohly vzniknout proto, že účastníci výzkumu A. Girdenise a A. Pupkise (1994: 88–99) měli více znalostí o přízvuku. Znalosti respondentů tohoto experimentu o přízvuku byly minimální.

ZÁVĚRY

Po analýze délky, základního tónu a intenzity předpřízvučných a přízvučných slabik v 600 příkladech byly získány tyto výsledky:

1. Při porovnání údajů o délce předpřízvučných samohlásek nebyly zaznamenány velké ani významné rozdíly. Při analýze přízvučných samohlásek je však patrné, že druhé přízvučné samohlásky jsou statisticky významně delší než první přízvučné samohlásky. 2. Nebyly zjištěny rozdíly v průměrech a maximech základního tónu ani u předpřízvučných, ani u přízvučných samohlásek. 3. Analýza průměrů a maxim intenzity ukázala, že statisticky významné byly pouze výsledky průměrů a maxim intenzity krátkých přízvučných slabik: druhá přízvučná slabika je intenzivnější než první. Tendence dlouhých přízvučných slabik jsou podobné, pouze rozdíl v intenzitě není tak výrazný. Intenzita předpřízvučných samohlásek se nelišila.

Analýza výsledků auditivního experimentu ukázala, že respondenti považovali za přízvučné slabiky schopné získat vedlejší rytmický přízvuk v méně než polovině případů (46,4%). Tyto výsledky ukazují, že studenti vedlejší přízvuk v mluvené řeči nerozpoznávají.

Shrneme-li výsledky výzkumu, lze učinit opatrný předpoklad, že údaje o délce a intenzitě naznačují, že v litevštině může existovat

186

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV

Dėl šalutinio ritminio kirčio bendrinėje lietuvių kalboje

Vedlejší rytmický přízvuk realizovaný v sudých přízvučných slabikách, což by umožňovalo hovořit o možném vedlejším rytmickém přízvuku trochejského typu. K potvrzení (nebo vyvrácení) této skutečnosti jsou však zapotřebí další podrobnější výzkumy s větším vzorkem.

LITERATŪRA

Atkoč­aitytė Daiva 2002: Pietų žemaičių raseiniškių prozodija ir vokalizmas, Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla.

Bacevičiūtė Rima 2004: Šakių šnektos prozodija ir vokalizmas, Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla.

Garšva Kazimieras 2003: Ciskodo parapijos lietuvninkų šnektos fonologija. – Tiltai 3, 7–13.

Girdenis Aleksas 1967: Mažeikių tarmės fonologinė sistema: daktaro disertacija, Vilnius: Vilniaus universitetas.

Girdenis Aleksas, Pupkis Aldonas 1994: Vienas lietuvių kalbos ritmo bruožas. – Kalbotyra 43(1), 88–89.

Girdenis Aleksas 2003: Teoriniai lietuvių fonologijos pagrindai, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Goedemans Rob, van der Hulst Harry 2013: Rhythm Types. – The World Atlas of Language Structures Online, Leipzig: Max Planck Institute for Evolutionary Anthropology. Prieiga internete: https://wals.info/feature/17 [žiūrėta 2021-04-15].

Goldsmith John 1990: Autosegmental & Metrical Phonology, Oxford: Basil Blackwell.

Hayes Bruce 1980: Metrical Stress Theory. Principle and Case Studies, Chicago: University of Chicago Press.

Hogg Richard, McCully C. B. 1989: Metrical phonology: a coursebook. Cambridge: Cambridge University Press.

Jaroslavienė Jurgita 2010: Rytinių kauniškių Prienų šnektos fonologija: daktaro disertacija, Vilnius: Vilniaus universitetas.

Kazlauskienė Asta 2001: Šalutiniai kirčiai vakarų aukštaičių kauniškių tarmėje. – Kalbotyra 1(50), 53–66.

Kazlauskienė Asta 2015: Pirminio lietuvių kalbos ritmo dėsningumai, Kaunas: Vytauto Didžiojo universitetas.

Kosienė Otilija, Girdenis Aleksas 1979: Fonologinis šalutinis kirtis rytų aukštaičių uteniškių tarmėje. – Kalbotyra 30(1), 48–56.

Ladd Robert 1996: Intonational Phonology, Cambridge: Cambridge University Press.

Straipsniai / Articles

187

JORIS KAZLAUSKAS

Laigonaitė Adelė 2002: Lietuvių kalbos akcentologija, Vilnius: Gimtasis žodis.

Leskauskaitė Asta 2002: Šalutiniai pietų aukštaičių kirčiai. – Baltistica 37(1), 87–100.

Liberman Mark Yoffe 1975: The intonational system of English: daktaro disertacija, Cambridge: Massachusetts Institute of Technology.

Murinienė Lina 2007: Rytinių šiaurės žemaičių fonologija: vokalizmas ir prozodija, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

Nespor Marina, Vogel Irene 1986: Prosodic phonology, Dordrecht: Foris Publication.

Pakerys Antanas 1982: Lietuvių bendrinės kalbos prozodija, Vilnius: Mokslas.

Selkirk Elizabeth 1984: Phonology and Syntax: The relation between sound and structure, Cambridge: MIT Press.

Urbanavičienė Jolita 2006: Rytų aukštaičių vilniškių pakraštinių šnektų kirčiavimo ypatumai. – Baltistica 41(2), 219–231.

Vaitkevičiūtė Valerija 1960: Lietuvių kalbos balsių ir dvibalsių ilgumas, arba kiekybė. – Lietuvių kalbotyros klausimai 3, 207–207.

Vaitkevičiūtė Valerija 1969: Dvikirčiai ir trikirčiai žodžiai. – Lietuvių kalbos gramatikos tyrinėjimai 11, 231–242.

On the Secondary Rhythmical Stress in the Standard Lithuanian Language

SUMMARY

There are some investigations which show that a rather structured system of the secondary stress (Girdenis 1967; Kazlauskienė 2001; Atkočai­tytė 2002; Bacevičiūtė 2004; Murinienė 2007) exists in Lithuanian dialects. However, very few investigations dealing with the secondary stress in the standard Lithuanian language (Vaitkevičiūtė 1969; Girdenis 2003; Kazlauskienė 2015) have been conducted so far, even though it is very important to explore the secondary rhythmical stress in every language, as it can help to find out what types of the metrical feet exist in a particular language, and what prosodic hierarchy of language is on the word level.

The aim of this research is to find whether the secondary rhythmical stress exists in the standard Lithuanian language. Quantity, pitch and intensity are the phonetic characteristics

188

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV

Dėl šalutinio ritminio kirčio bendrinėje lietuvių kalboje

of the stress in the Lithuanian language (Pakerys 1982), thus, an assumption can be made that syllables with the secondary stress may be longer; they may have a higher pitch and a higher intensity than unstressed syllables. Therefore, the idea of the first step of this research is to compare these parameters between the syllables which may have the secondary rhythmical stress and the syllables which cannot have it at all. The research includes the analysis of the quantity, pitch, and intensity of unstressed vowels (those which do not have the primary stress) in 26 words using the Praat software. Pre-stressed vowels were analysed in 16 words (e.g. pastate [ˌpɐsteˈtʲɛ] (‘a building’ sg. loc.)) (the analysed vowels are underlined) and in 10 post-stressed (e.g. pasaka [ˈpɐsɛˌkɛ] (‘a tale’)) ones. To reach this aim, 10 respondents of both genders (5 men and 5 women) of different age (3 younger than 30 years old, 5 between 30 and 60 years old and 2 older than 60 years) and with different recording experience (3 professional and 7 non-professional speakers) were asked to record the sentences with these words. Each respondent recorded the sentences three times. Quantity, the average and maximum pitch (the voices of men and women separately) and the average and maximum intensity of the underlined vowels in every analysed word (e.g. both vowels a in the word pastate) were measured and compared. The second step of this research was an auditory experiment dedicated to find out whether the respondents can hear the secondary rhythmical stress. Twenty-five students were asked to listen to 23 recorded Lithuanian words without primary stressed syllables (these syllables were cut off, for example, in the word (pā)-sa-ko-to-jas [ˈpɑːsɛˌkotoːˌjɛs] (‘a storyteller’) the first syllable pā- was cut off and the respondents heard only the incomplete word sa-ko-to-jas) and mark that syllable which they considered to be stressed.

The results have shown that the quantity ratio of unstressed vowels was statistically significant in post-stressed syllables only. There was no statistical significance of the average and maximum pitch: neither in pre-stressed nor in post-stressed syllables. The intensity was statistically significantly higher in the post-stressed positions of short vowels. The average and maximum intensity ratio of these vowels was higher in the second post-stressed syllable. Results of the auditory experiment have shown that the respondents marked the syllables which cannot have the secondary rhythmical stress more often than those which may have this type of stress. Therefore, it can be stated that the respondents do not hear the secondary rhythmical stress.

According to the results of quantity and intensity, an assumption can be made that the secondary rhythmical trochaic stress does exist in every second post-stressed syllable. However, more extensive investigations are needed to prove (or deny) this hypothesis.

Įteikta 2021 m. balandžio 27 d.

J O R I S K A Z L A U S K A S

Vytauto Didžiojo universitetas, Humanitarinių mokslų fakultetas

Vlado Putvinskio g. 23, Kaunas, Lietuva

[email protected]

Straipsniai / Articles

189