MINDAUGAS STROCKIS

Ústav litevského jazyka

Směry vědeckého výzkumu: prozodie staré řečtiny a latiny, přízvukování litevského jazyka, lexikografické databáze.

DOI: doi.org/10.35321/all85-03

KAPITOLA O PŘÍZVUKOVÁNÍ V LITEVSKÉ MLUVNICI Z ROKU 1737

Kapitola o přízvukování v litevské mluvnici z roku 1737

ANOTACE

Litevská mluvnice vydaná roku 1737 neznámým autorem pod názvem Universitas Linguarum Lituaniae je nejstarším známým pramenem, v němž jsou správně popsány a označeny litevské přízvuky. Přesto může být popis přízvuků uváděný v této mluvnici pro současného čtenáře někdy obtížně srozumitelný kvůli neobvyklé latinské terminologii 18. století; doslovný překlad zde příliš nepomáhá. Po objasnění tehdejší terminologie se ukazuje, že vše, co je v ní doloženo o litevských přízvucích, zcela odpovídá tomu, co o nich víme dnes.

KLÍČOVÁ SLOVA: přízvukování, přízvuky, 1737, Universitas Linguarum Lituaniae, kvantita slabiky, latina, překlad.

ANOTACE

Mluvnice litevského jazyka, napsaná latinsky a vydaná roku 1737 ve Vilniusu bez uvedení autorova jména pod názvem Universitas Linguarum Lituaniae, je nejstarším známým dílem, které správně popisuje litevské slabičné intonace. Popis slabičných intonací v této mluvnici však není pro současného čtenáře vždy snadno srozumitelný kvůli její neobvyklé terminologii 18^th. století. Po jejím objasnění je zřejmé, že vše, co mluvnice dokládá o litevských slabičných intonacích, je plně v souladu s tím, co dnes víme o jejich výslovnosti.

KLÍČOVÁ SLOVA: přízvukování, slabičné intonace, 1737, Universitas Linguarum Lituaniae, kvantita slabiky, latina, překlad.

Straipsniai / Articles

57

MINDAUGAS STROCKIS

Litevská mluvnice neznámého autora, napsaná latinsky a vydaná roku 1737 ve Vilniusu, známá pod názvem Universitas Linguarum Lituaniae (doslova „souhrn jazyků Litvy“, což znamená „univerzální podoba litevského jazyka“ nebo „nářečí obecně srozumitelné v Litvě“), je významná tím, že v ní byly poprvé v dějinách baltistiky přesně popsány a označeny litevské přízvuky. Přesto jsou v jejích kapitolách popisujících přízvuk a přízvuky také nejasnosti; některé vznikají kvůli nepřesnému překladu vydanému roku 1981, jiné znějí nejasně i v latinském originálu. Cílem této studie je co nejpřesněji přeložit popis litevských přízvuků a objasnit autorovu myšlenku skrytou za terminologií dnes neobvyklou. Vhodnou metodou k dosažení tohoto cíle by bylo objasnit termíny 18. století prozkoumáním jejich užití v jiných dílech té doby, kde se význam termínů ukáže z kontextu.

Celý popis litevských přízvuků v gramatice Universitas se nachází na nečíslované 4. straně, ve 3. kapitole rozdělené do podkapitol 1 až 5, přičemž v celém textu mluvnice jsou přízvuky označeny u všech slov (s drobnými výjimkami způsobenými tiskovými chybami). K označování se používají tyto znaky: 1) krátká poslední slabika slova se označuje levým znaménkem (gravisem), stejně jako dnes; 2) přízvučné samohlásky s klesavou intonací se označují lomeným cirkumflexem (â, ê atd.; tento znak dnes lituanisté používají k jinému účelu a když je třeba jej pojmenovat, říká se mu „stříška“); 3) přízvučné samohlásky a dvojhlásky s přízvukem na první části se označují písmenem stojatého typu (litera antiqua), vloženým do slova vytištěného kurzivou. Je velmi pravděpodobné, že v autorově rukopisu byl v originále přízvuk na první části označen pravým znaménkem (akutem), zatímco metoda písmen antiqua byla v tiskárně zvolena kvůli technickým obtížím, protože chyběl potřebný počet typů s akuty; je to patrné jak z tiskových chyb svědčících o stavu rukopisu, tak z toho, že sotva by někdo v rukopisu napsal jediné písmeno jiným písmem (Strockis 2007: 107). 4) Dvojhlásky s klesavou intonací, které se nacházejí nikoli v poslední slabice slova, se označují stejným znakem gravisu jako krátké samohlásky na konci slova. Je možné, i když ne příliš pravděpodobné, že v původním rukopisu se pro dvojhlásky s klesavou intonací používal latinský znak tildy (ũ atd.; Strockis 2007: 108), totožný s řeckým cirkumflexem, používaným i v současném označování přízvuků od dob Kuršaitise; když tehdejší tiskárně došly typy, byl znovu použit znak gravisu. 5) Pokud se krátká samohláska vyskytuje nikoli v poslední slabice slova, obvykle zůstává bez přízvukového znaménka; v kapitole o přízvukování se o tom nemluví, ale srov. skloňování příčestí buvęs na 27. (jak uvedeno, nečíslované) straně: Buwias, Buwufio, Buwufiam, Buwufi atd. Pokud se v poslední slabice slova vyskytuje dvojhláska s klesavou intonací, buď zůstává bez přízvukového znaménka, nebo je označena gravisem, avšak v nevelkém textu mluvnice není takových slov mnoho a tiskové chyby rovněž ztěžují pokus porozumět autorovu záměru, srov. na straně 49 ardaw (ardaũ), ardiev,

58

Acta Linguistica Lithuanica LXXXV

Kirčiavimo skyrius 1737 metų lietuvių kalbos gramatikoje

ale žinau v sousedních řádcích; také vedlejší zjevnou tiskovou chybu ardžiau (ardžiau). Že se autor musel přizpůsobit nedokonalosti tiskárny, je patrné i z toho, že tiskárna neměla písmena į a ų (tím méně s přízvukem), takže například slovo pažįsta muselo být napsáno pažįnsta (s písmenem stojatého typu místo akutu a s písmenem n místo nosovky) a doplněno poznámkou: Notandū quod non proferatur hic in ſed i cancellatū „je třeba poznamenat, že zde se nemá vyslovovat in, nýbrž přeškrtnuté i“^¹. Odtud lze zcela oprávněně usuzovat, že v původním autorově rukopisu bylo přízvučné nosové i, přičemž nosovky se v té době ještě ručně psaly starobylým způsobem, tj. jako přeškrtnutá písmena, ačkoli tisk písmem antiqua již používá jejich dnešní podobu.

Je zřejmé, že mluvnice Universitas byla určena studentům s polštinou jako mateřským jazykem, kteří studovali na tehdejší Vilniuské univerzitě (Eigminas 1981: 20) a hodlali se stát kněžími v litevských farnostech. Je to patrné z toho, že ačkoli je text mluvnice napsán latinsky, litevská slova v ní nejsou přeložena do latiny, nýbrž do polštiny. Lze tedy očekávat, že i gramatické popisy, včetně popisu litevských přízvuků, budou přizpůsobeny polským studentům. Po prozkoumání kapitoly o přízvucích také nezůstanou pochyby o tom, že autor Universitas sám vyučoval litevský jazyk, protože některé věty mohl napsat pouze ten, kdo sám slyšel chyby studentů.

Stojí tedy za to znovu projít text 4. strany vysvětlující litevské přízvuky.

Přízvuk je mnohonásobný, avšak nezbytnost jeho zachovávání je veliká, protože člověku, který mluví proti přízvuku, se téměř nerozumí (jak vyplyne z praxe); proto, ačkoli nelze všechna slova v této knížce uvést, připojí se alespoň k těm, která jsou uvedena, poznámky; a sice.

„Přízvuk je různý a je nanejvýš nutné jej dodržovat, neboť mluvčí, který přízvukuje nesprávně, zůstává téměř nesrozumitelný, jak se ukáže z praxe; proto, ačkoli není možné do této knížečky vměstnat všechna slova, alespoň u těch, která jsou uvedena, budou připojena [přízvuková] znaménka. A sice:...“

V tomto textu je zcela zřetelná jakási polemika s Kleinovou mluvnicí vydanou o 84 let dříve. V Kleinově mluvnici se o označování přízvuku říká toto:

^¹ Vydání z roku 1981 je přeložilo interpretací „i přes nos“ (ULL 1981: 105). Taková interpretace je samozřejmě zcela správná, třebaže neodráží formulaci originálu. Z této knihy se litevštinu učili polští studenti; ze své mateřštiny samozřejmě museli dokonale znát výslovnost „přeškrtnutých“ písmen q a ę.

Straipsniai / Articles

59

MINDAUGAS STROCKIS

Přízvuk je trojí, jako u Řeků: akut, gravis a cirkumflex; ty se však nekladou vždy ke slovům, nýbrž jen někdy kvůli rozlišení a jasnosti. (PLKG 1957: 115; origonalaus leidinio 21 psl.).

„Přízvuk je trojího druhu, jako u Řeků: akut, gravis a cirkumflex; tyto znaky [tyto znaky] se však ve slovech nekladou vždy, nýbrž jen někdy kvůli rozlišení a jasnosti.“

Je samozřejmé, že za života autora Universitas byla Kleinova mluvnice vydána již dávno, daleko odsud a navíc v luterském prostředí, zatímco autor Universitas vyučoval na katolické Vilniuské univerzitě. Proto je otázkou, zda ji mohl oficiálně používat jako učební pomůcku (než napsal vlastní); přesto tyto věty o označování přízvuku téměř nenechávají nikoho na pochybách, že autor Universitas Kleinovu mluvnici četl a promýšlel její nedostatky. Klein říká, že „přízvuk je trojí, jako u Řeků“, přičemž má na mysli tři přízvuková znaménka: akut, gravis a (lomený) cirkumflex, které užíval jinak, než se užívají dnes, totiž jako vysvětlující diakritická znaménka podle vzoru latinského pravopisu 16.–18. století objasňující gramatický tvar slova (Strockis 2007: 44–105). Takový systém by se samozřejmě pro didaktické účely používal obtížně: jestliže se, jak je u Kleina obvyklé, lomený cirkumflex klade do genitivní koncovky, a to přízvučné i nepřízvučné (například jak garbės, tak motės), jak by polský student mohl vědět, že v jednom slově má takovou koncovku přízvukovat, zatímco v druhém nikoli? Polemika s Kleinem je zde zřejmá: Klein říká, že přízvuk je „trojí“; autor Universitas odpovídá, že přízvuk je různý (má na mysli alespoň 4 fonetické varianty); Klein říká, že přízvuková znaménka se neoznačují všude, nýbrž jen někde („discriminis gratia“, tj. obvykle tam, kde jsou užitečná k rozlišení homografních tvarů, jak tomu bylo v tehdejším latinském pravopisu); autor Universitas odpovídá, že přízvuková znaménka se píší všude, protože bez nich se student nebude moci naučit správně přízvukovat litevská slova a člověku, který přízvukuje nesprávně, je téměř nemožné rozumět.

Dále se na 4. straně Universitas hovoří o jednotlivých přízvukových znaménkách.

1. gravis accentus umístěný na posledních slabikách označuje, že se mají vyslovovat s neobyčejnou krátkostí, například awīs.

Znaménko gravisu umístěné v posledních slabikách znamená, že se vyslovují s mimořádnou krátkostí, například awīs.

V polštině zanikla délka samohlásek na přelomu 15. a 16. století (Długosz–Kurczabowa 2006: 134); polskému studentovi 18. století, stejně jako dnešnímu studentovi, je tedy třeba vysvětlit zvláštní krátkost litevských krátkých samohlásek (z hlediska polského

60

Acta Linguistica Lithuanica LXXXV

Kirčiavimo skyrius 1737 metų lietuvių kalbos gramatikoje

jazyka¹⁾. Vysloví-li se slovo jako avis s polským přízvukem, mohlo by Litevci znít jako nesmyslné slovo, něco podobného jako „avÿs“.

2. Accentus circumflexus notat syllabam longam pronunciandam quafi duplicando vocalem v[erbi] g[ratia] Pōnás [tisková chyba; mělo být Pōnas].

[Lomený] cirkumflexový přízvuk [tj. přízvukové znaménko] znamená dlouhou slabiku vyslovovanou jakoby zdvojením samohlásky, například pōnas.

Akut v koncovce –ás je podle všeho tisková chyba. Samohlásku o kterého jazyka je třeba zdvojit při výslovnosti litevské klesavé intonace õ? Samozřejmě polskou; rodilý Polák 18. století by při litevské výslovnosti slova pōnas měl vyslovit jakoby dvojité polské o, jako by polskými hláskami říkal [poˈonas]. Lze předpokládat, že při vyslovování tohoto dvojitého o by měl přízvuknout druhé z nich, a tak by vznikla přijatelná imitace litevské klesavé intonace².

3. Starobylé písmeno umístěné mezi kurzivními označuje sice dlouhou slabiku, avšak jiné délky než cirkumflex, a má se vyslovovat s určitým zeslabením hlasu: například siena sciana. Wienas jeden.

„Antiqua [tj. písmeno stojatého typu] písmeno [místo akutu v rukopisu], vložené mezi kurzivní, označuje dlouhou slabiku, avšak jiné délky než cirkumflexová a vyslovovanou s určitým zeslabením hlasu, například siena, vienas.

² Lze srovnat o něco více než o století pozdější porovnání litevské a polské samohlásky o od Kuršaitise: „Je třeba zdůraznit, že slovanské jazyky [...] nemají dlouhé zavřené o. V ruštině a polštině se tato samohláska bez výjimky vyslovuje krátce a otevřeně. Vyslovit ji zavřeně je pro Slovany téměř nemožné. Pokud se někomu přece jen podaří ji s velkou námahou prodloužit, stále zůstává podobná polovičnímu a.“ (Kuršaitis 2013: 54, § 50; překlad Alfonsa Tekoria). Původní text: „Es ist bemerkenswerth, dass das Slavische [...] kein langes, geschlossenes o hat. Im Russischen und Polnischen wird dieser Vocal ohne Ausnahme nur kurz und offen gesprochen. Dasselbe geschlossen auszusprechen ist dem Slaven fast unmöglich. Denn wenn er in dessen Aussprache auch mit Mühe eine Dehnung zu Stande bringt, so bleibt es bleicht dennoch einem halben a gleich.“ (Kurschat 1876: 18, § 50). Je samozřejmé, že to bylo napsáno o více než století později a srovnává to nářečí Malé Litvy; bohužel podobné svědectví z 18. století o nářečích Velké Litvy nemáme; přesto i toto Kuršaitisovo svědectví pomáhá utvořit si představu o rozdílu mezi samohláskou o v litevštině a polštině v dřívějších dobách.

Straipsniai / Articles

61

MINDAUGAS STROCKIS

Rčení „s určitým [nebo ‚jakýmsi‘] zeslabením hlasu“ (attenuatione)³ lze chápat tak, že při výslovnosti přízvuku na první části má hlas ke konci slabiky jakoby zeslábnout. Latinská slova rozhodně neznamenají, že se tento přízvuk vyslovuje „slabším hlasem“, jak je přeloženo ve vydání z roku 1981 (ULL 1981: 61).

4. Gravis accentus na jiné než poslední slabice rovněž označuje dlouhou slabiku, která se od obou předchozích liší délkou a vyslovuje se tvrději, například kàlba.

Přízvuk gravis [přízvukové znaménko] na jiné než poslední slabice znamená rovněž dlouhou [slabiku], avšak jiné délky než obě předchozí a vyslovovanou tvrději, například kalba.

Co zde znamená slovo „tvrději“ (durius)? Rozhodně to neznamená „vyslovovanou silněji“, jak se překládá ve vydání z roku 1981 (ULL 1981: 62). Přídavné jméno durus v latině znamená „tvrdý, pevný, drsný“, nikoli „silný, prudký“. Co tím chtěl autor Universitas říci polským studentům?

V polské gramatice se hovoří o tvrdých a měkkých souhláskách, podobně jako v litevštině. Již v 17. století se v latinsky psaných gramatikách polštiny užívají slova durus („tvrdý“) a mollis („měkký“), podobně jako dnes. Například ve Volkmarově mluvnici Compendium linguæ Polonicæ (Volkmar 1640: 7–8) se říká, že takové polské souhlásky jako ź „vynikají měkkostí“ (excedunt in mollitie), zatímco takové jako ż se vyznačují „tvrdostí“ (duritie). Také ve Woyńově mluvnici Compendiosa linguæ Polonicæ institutio z roku 1690 se píše, že souhláska ł (která se tehdy, jak lze usuzovat z popisu, ještě vyslovovala [ł], nikoli [w] jako dnes) se vyslovuje „tvrdě“ (dure) (Zwoliński 1952: 396). V 18. století, kdy byla napsána mluvnice Universitas, tedy byl takový termín ve vědě o polském jazyce již znám. Když se zde latinsky píše durius, měl se na mysli polský výraz „twardziej“, „tvrději“. Takto se však obvykle mluví o souhláskách; co takový výraz znamená u samohlásky (nebo dvojhlásky)?

Alespoň v dnešní polštině se samohlásky nacházející mezi dvěma měkkými souhláskami předozadně posouvají dopředu (Ostas zewska, Tambor 2000: 52–53), například [a] se mění na [æ] (v uvedené knize se používá transkripce [ä]). V hovorové řeči se polská samohláska i někdy nazývá „měkkou samohláskou“ (samogłoska miękka), ačkoli nejde o oficiální termín polské lingvistiky (P) 2006). Není důvod se domnívat, že situace byla v 18. století zásadně odlišná; vztah toho, co lze v polštině nazvat „tvrdou“ samohláskou, k tomu, co by bylo nazváno

³ Zde lze ještě zmínit, že v Sirvydově slovníku z roku 1642 se attenuatione překládá jako „num ažinimas“ (SD: 457) a „nulaibinimas“ (SD: 493).

62

Acta Linguistica Lithuanica LXXXV

Kirčiavimo skyrius 1737 metų lietuvių kalbos gramatikoje

„měkkou“ samohláskou, je takový jako [ɑ] k [æ] nebo například polské y [ĩ ~ ɪ] k i [i].

Z toho vyplývá, že tvrzení, že v takovém slově jako kalba je cirkumflexní slabika vyslovována „tvrději“, by mělo znamenat, že samohláska a se zde stává více zadní. Z toho lze usuzovat, že autor měl na mysli výslovnost nikoli [kaːba], nýbrž cosi podobného [ˈkɛːba] (při zjednodušené transkripci a bez označení intonace). To není v rozporu s identifikací nářečí autora Universitas, vyloženou v ULL 1981: 23–38^⁴

5. Má-li první slabika jakýkoli přízvuk, zbývající jsou krátké.

Doslova se zdá, že tato věta říká: „Jestliže 1. [slabika slova] má nějaký přízvuk [kterékoli z uvedených přízvukových znamének], ostatní jsou krátké.“ Ve vydání z roku 1981 je přeložena právě takto (ULL 1981: 62). Této větě se z celého popisu přízvuku v Universitas rozumí nejobtížněji.

Autor Universitas nikde jinde nehovoří o délce nepřízvučných slabik; délka se probírá pouze jako vlastnost přízvuku a intonace. Nikde v textu Universitas nejsou žádné pokyny, jak určit délku nepřízvučné slabiky. Toto zobecnění navíc samozřejmě není správné: v litevštině délka slabiky nezávisí na místě přízvuku. I kdyby bylo hypoteticky správné, vyvstala by otázka, proč bylo takové zobecnění zapotřebí, když nejsou zmíněny jiné případy (například jaká by byla délka nepřízvučných slabik, kdyby nebyla přízvučná první, nýbrž některá jiná slabika slova?). Proto vzniká podezření, že se zde nemluví o délce slabiky v dnešním smyslu. Syllaba brevis zde znamená „nepřízvučná slabika“.

Jak je všeobecně známo, místo přízvuku v klasické latině automaticky závisí na kvantitě slabiky: je-li předposlední slabika slova dlouhá, je také přízvučná; je-li předposlední slabika krátká, přízvuk padá na slabiku před ní, tj. na třetí slabiku od konce. V naší době se v učebnicích latiny nejčastěji označují délky všech samohlásek, ale v učebnicích dřívějších dob lze pozorovat praxi, kdy se znakem délky označovala pouze předposlední slabika, a znak délky se tak de facto stával přízvukovým znaménkem (například legĕre, ale habēre). Slova „krátká slabika“ se tak stávají pohodlným způsobem, jak latinsky

^⁴ Zde lze také srovnat psaní klesavé dvojhlásky -ai jako -ey v hexametru z roku 1589 (transkribovaný text a analýzu veršové struktury viz Brender 1933: 35–45), například tev (tāi), Sismundey (vokativ; zkrácenina jména Sigismundai „Žygimantai“ podle vzoru latinské poetické formy kvůli licentia poetica; podle schématu hexametru měla tato koncovka iktus, tj. při recitaci byla přízvučná); pravda, o několik řádků níže se tam píše i skaytykte s -ay-. Toto kolísání v pravopisu odhaluje výslovnost nepřízvučné a klesavé dvojhlásky ai nikoli [ai], nýbrž snad [ɛɪ], [ʌɪ], nebo dokonce [əɪ].

Straipsniai / Articles

63

MINDAUGAS STROCKIS

říci „nepřízvučná slabika“. Popravdě řečeno bylo v 18. století obtížné najít jiný způsob, jak to jasně vyjádřit. Starověcí římští filologové nazývali nepřízvučnou slabiku syllaba grauis („těžká slabika“, Strockis 2007: 34, 81, 118 pozn.), přičemž doslovně přeložili řecký termín συλλαβὴ βαρεῖα (Strockis 2007: 19), avšak v novější době, po změně významu termínu „gravis“ na nám známý význam, by takový výraz zněl absurdně: pokus říci „si prima syllaba habet accentum quemcumque (e. g. gravem), reliquae graves sunt“ by znamenal „jestliže první slabika má nějaký přízvuk (například gravis), ostatní mají gravis“. V renesanci se užívala i jiná rčení, například gramatik Petrus Ramus psal roku 1559 gravi syllaba deprimitur (Strockis 2007: 76), což doslova znamenalo „slabika označená gravisem je stlačena [tj. nepřízvučná]“ (podle učení antických filologů; později, jak již bylo zmíněno, se význam znaku gravisu změnil na nám známý význam, Strockis 2007: 31). Ani to by však nebylo pro studenty 18. století příliš jasné a obvyklé rčení.

Že „krátká slabika“ a „nepřízvučná slabika“ v 18. století znamenaly totéž, zejména v Polsku, je patrné ze starého rčení Nos Poloni non curamus quantitatem syllabarum „my Poláci se nestaráme o kvantitu slabik“, tj. při mluvení latinsky se nestaráme o místo přízvuku. Pro komický účinek je třeba je vyslovit s nesprávným přízvukem u každého možného slova: Nos Pōloni non cūrāmus quantĭtātem syllābarum. V literatuře lze najít zmínku, že toto rčení vzniklo v 18. století, ale Knie 1887: 661 sleduje jeho původ až k dílu vydanému roku 1591, v němž byl dokonce zveřejněn elegický distich s absurdně nesprávnými délkami slabik, a tedy i ikty elegického disticha, parodujícími polské přízvukování:

Němci a Poláci mezi sebou kdysi soupeřili: „O kvantitu slabik se nestarám…“

(„Němec a Polák se kdysi mezi sebou hádali: O kvantitu slabik se nestarám…“)

Na témže místě se cituje i uvedené rčení, v němž jsou nesprávně přízvučné a nepřízvučné slabiky všude, kde je to možné, označeny znaménky délky a krátkosti: Nos Pōlōni non cūrāmus quantĭtātem syllābārum. Podobný příběh vypráví i von Gotschall 1884, 354, kde se píše, že se tak Němci vysmívali nesprávnému polskému latinskému přízvukování, zatímco sami přízvukovali správně (Nós Polōni non curāmus quantĭtātem syllabārum). Konečně Büchmann 1877: 224 hledá počátky tohoto příběhu v 15. století, kdy se tehdejší polský král Kazimír Jagellonský setkal se švédským králem Karlem VIII. Na tomto setkání švédský král mluvil latinsky, ale nikdo z polské delegace mu nerozuměl, takže bylo třeba přivolat mnicha tlumočníka. Rozhněvaný Kazimír Jagellonský tehdy prohlásil, že nikdo v Polsku nemůže zastávat vysoké státní úřady, pokud neumí mluvit latinsky. Latina se proto v Polsku rozšířila, ale méně vzdělaní lidé ji přízvukovali špatně; odtud vzešlo i toto rčení. Cílem tohoto článku není tento příběh potvrdit ani vyvrátit, vidíme však, že k vyjádření „místa přízvuku“ se říkalo „kvantita slabiky“.

64

Acta Linguistica Lithuanica LXXXV

Kirčiavimo skyrius 1737 metų lietuvių kalbos gramatikoje

zavolat mnicha tlumočníka. Rozhněvaný Kazimír Jagellonský tehdy nařídil, že nikdo v Polsku nemůže zastávat vysoké státní úřady, pokud neumí mluvit latinsky. Latina se proto v Polsku rozšířila, ale méně vzdělaní lidé ji přízvukovali špatně; odtud vzešlo i toto rčení. Cílem tohoto článku není tento příběh potvrdit ani vyvrátit, vidíme však, že k vyjádření „místa přízvuku“ se říkalo „kvantita slabiky“.

Konečně se tento vtip dostal dokonce do dramatu „Demetrius“ Friedricha von Schillera. Hrdinka dramatu Marina Mniszech na krakovském sněmu říká: „Přísaháte mi věrnost?“, a shromáždění odpovídají: „Jurāmus! Přísaháme!“ Zde je parodováno nesprávné polské přízvukování latinského slova jurāmus (podle uvedeného rčení); správně by bylo jurāmus, avšak nesprávné místo přízvuku potvrzuje i rytmus německého jambického verše:

Přísaháte mi věrnost? – Jurāmus! Přísaháme!

Jak je patrné z poznámky Boxbergerova vydání k tomuto místu textu, někteří znalci německé literatury tomuto vtipu neporozuměli a považovali jej za básníkovu chybu. Známe-li celý příběh, je to skutečně velmi komické (jako by toho nebylo dost, po těchto slovech členové krakovského sněmu vytáhnou meče a volají „Vivat Marina! Russiae regina!“, tentokrát patrně s přízvukem správným), stojí však za pozornost, že nepřízvučná slabika byla v Schillerově textu označena jako krátká (Boxberger 1878: 199), tj. chápalo se, že „krátká slabika“ = „nepřízvučná slabika“.

Nyní již můžeme považovat za objasněné, že „krátká slabika“ měla znamenat „nepřízvučná“. Co tím však chtěl autor Universitas říci? „Jestliže první slabika má nějaký přízvuk, ostatní jsou nepřízvučné“? Na první pohled to zní jako tautologie.

Jak bylo zmíněno, gramatika byla určena polským studentům. Od dob praslovanštiny byl přízvuk v polštině volný, později, snad od XIV. století, se přízvuk kladl na první slabiku slova a ještě později se objevoval vedlejší přízvuk na předposlední slabice dlouhých slov, který se v XVIII. století stal hlavním slovním přízvukem (Długosz-Kurczabowa 2006: 133–134); tak vznikl polský přízvukový systém, jaký známe i dnes. Universitas gramatika vznikla na počátku XVIII. století; je tedy velmi pravděpodobné, že v tehdejší polštině ještě mohla existovat přechodná fáze, kdy dlouhá slova měla dva přízvuky, na první a předposlední slabice. Autor Universitas tedy polské studenty učí, aby to v litevštině nedělali: je-li první slabika slova označena jako přízvučná, všechny ostatní jsou „krátké“; jinými slovy, v dlouhých litevských slovech by se studenti měli snažit nevyslovovat druhý přízvuk na předposlední slabice, jakkoli by jej vyžadoval jejich mateřský jazyk. To odhaluje, že autor Universitas sám vyučoval litevštinu, protože takové praktické pravidlo mohl

Straipsniai / Articles

65

MINDAUGAS STROCKIS

zapsat do své gramatiky jen ten, kdo takovou výslovnost studentů sám slyšel, když dlouhé litevské slovo, například būdāvorne, vyslovovali jako „būdā vorme“ (možná dokonce i būdā vome, pokud se někdejší vedlejší přízvuk v polštině již stával hlavním), jako slova svého mateřského jazyka⁵.

To znamená, že pojednávaná věta „Si 1ma fyllaba habet accentum quęmčīną [ue] reliquę breues sunt“ znamená:

„Má-li první slabika nějaký přízvuk, ostatní jsou nepřízvučné

[= nemají vedlejší přízvuk, typický pro tehdejší polštinu].“

Nakonec poslední věta:

Protože tyto přízvuky nelze znázornit polskými ani jinými slovy, je třeba sledovat, jak mluví rodilí Litevci; tak budou nakonec uvedeny další příklady.

„Protože tyto přízvuky [intonace] nelze ilustrovat polskými ani jinými slovy, je třeba naslouchat, jak mluví rodilí Litevci; tak se jim člověk naučí bez dalších příkladů.“

Je samozřejmé, že z okolních jazyků existují intonace v lotyštině, ale znalost lotyštiny nebyla v tehdejší Litvě rozšířená. Pravda, roku 1732, tedy pouhých 5 let před Universitas, a na témže místě, totiž v tiskárně tehdejší Vilniuské univerzity (jezuitské akademie), byla vydána také lotyšská gramatika nazvaná Dispositio imperfecti ad optimum seu Rudimenta grammatices Lotavicae. Stejně jako Universitas byla i Dispositio vydána bez jména autora, dnes však víme, že ji vytvořil lotyšský jezuita dr. theol. Juris Spuņģēns (v polských pramenech nazývaný Jerzy Szpungiański, v lotyšských někdy také Georgs Špungjanskis), který vyučoval i na Vilniuské univerzitě (Eigminas 1981: 18). Přesto nejsou známy žádné doklady o tom, že by v jeho lotyšské gramatice byly popsány intonace; zda autor Universitas Spuņģēnā znal a zda se jako kolegové a autoři gramatik mohli radit o některých lingvistických otázkách, zůstává neznámé.

⁵ Je možné, že tyto historické rysy polského přízvuku pomohly dát vzniknout i zmíněnému rčení Nos Pōloni non cūramus..., ale to už by bylo předmětem polonistického výzkumu.

66

Acta Linguistica Lithuanica LXXXV

Kirčiavimo skyrius 1737 metų lietuvių kalbos gramatikoje

ZÁVĚRY

Po objasnění dnes neobvyklé latinské terminologie XVIII. století je zřejmé, že poznámky autora Universitas o litevském přízvuku znamenají následující (při zopakování číslování pododdílů originálu):

Intonace (přesněji jejich fonetické varianty) jsou rozmanité a v gramatice je z didaktických důvodů nutné všude je označit, protože dosud obvyklé označování explikativních diakritických znamének, například v Kleinově gramatice, studentům příliš nepomáhá.

Existují čtyři fonetické případy intonací, jejichž výslovnost je třeba osvojit si co nejpřesněji, aby rodilý Litevec rozuměl tomu, co se říká:

1. Krátké slabiky musí být ve srovnání s polštinou obzvlášť krátké. Označují se gravisovým znaménkem.

2. Koncová intonace v jednoduchých samohláskách mohou rodilí Poláci napodobit tak, že vysloví jakoby dvojitou polskou samohlásku v téže slabice (s přízvukem, jak lze usuzovat, na druhé z nich, tj. slovo pōnas mohou poměrně dobře vyslovit, jako by polsky říkali [po˙onas]). Tato intonace se označuje lomeným cirkumflexem (který byl v latinské abecedě obvyklý).

3. Počáteční intonace se vyslovuje na konci dlouhé slabiky zeslabením hlasu. Označuje se akcentem, který byl v tištěném vydání z technické nutnosti nahrazen písmenem písma antiqua bez diakritického znaménka.

4. Při vyslovování koncové intonace v diftongu se samohláska, alespoň a, vyslovuje „tvrději“, tj. stává se jakoby redukovanou, jinými slovy více zadní; jak lze usuzovat, již není [a], nýbrž se blíží [ę]. Tento případ intonace se v tištěném vydání označuje gravisovým znaménkem, není-li to poslední slabika slova.

V jiných jazycích, které tehdejší studenti mohli znát, takové intonace neexistují.

Vyčlenění těchto 4 případů bylo zcela odůvodněné, protože výslovnost koncové samohlásky (monoftongu) a výslovnost téže samohlásky v koncovém diftongu se značně liší, což je důležité při výuce studentů, kteří nejsou rodilými mluvčími. Neuvedený zůstal fonetický rozdíl mezi počátečními monoftongy a diftongy (jako pūlė, pilti atd.) a v textu vydání jsou označeny stejně (písmenem antiqua); z toho lze usuzovat, že v autorově nářečí nebyl tento rozdíl příliš velký nebo se z didaktického hlediska nejevil jako příliš důležitý.

5. Má-li dlouhé slovo přízvuk na 1. slabice (v tvarech jako například būdavome), studenti by se měli snažit nevyslovovat vedlejší přízvuk na předposlední slabice, jakkoli by jej vyžadovala jejich mateřská polština XVIII. století.

Je tedy zřejmé, že to vše se shoduje s tím, co je o intonacích litevštiny známo dnes, a nebylo zde řečeno nic podivného. Zásadní XVIII

Straipsniai / Articles

67

MINDAUGAS STROCKIS

století rozdíl intonací oproti dnešním spočíval v tom, že byly vždy jasně rozlišovány.

Někdy se v literatuře uvádí, že autor Universitas „dosud plně nepochopil podstatu intonací“ (Eigminas 191: 45); takto tvrdit není poctivé ani správné. Lze se na to jen zeptat: kdo jim tehdy rozuměl lépe? Nebo: jaké konkrétní chyby udělal při vysvětlování intonací? Jediná věc, která by se neshodovala s dnešním obvyklým výkladem, je to, že koncová intonace v monoftongách a diftongách je u autora Universitas popsána jako dva samostatné případy, ale to je odůvodněné jak z hlediska fonetiky, tak didaktiky, a cílem Universitas _{gramatiky bylo právě didaktické působení. Ve skutečnosti první, kdo objevil a přesně popsal litevské intonace, aniž měl jakékoli příklady v gramatikách jiných jazyků}^⁶, autor Universitas byl lingvistickým talentem, hodným toho, aby byl uctíván stejně jako Būga, Jablonskis a Kuršaitis; bohužel dnes není známo ani jeho jméno. Kdyby se narodil v jiné době a stal se nikoli jezuitským knězem, nýbrž profesorem lingvistiky, byl by uváděn mezi nejvýznamnějšími badateli litevského jazyka.

LITERATŪRA

Boxberger Robert 1878: Schiller’s sämtliche Werke, hrsg. von R. Boxberger, Siebenter Band, Berlin: G. Grote’sche Verlagsbuchhandlung.

Brender Franz 1933: Zur Metrik der litauischen Hexameter von 1589. – Archivum Philologicum 4, 35–45.

Büchmann Georg 1877: Geflügelte Worte. Der Cit atenschatz des Deutschen Volks. Zehnte verbesserte und vermehrte Aufl., Berlin: Haudeund Spener’sche Buchhandlung.

Eigminas Kazimieras 1981: Lietuvių kalbos gramatikos iki 1737 m. ir „Universitas lingvarum Litvaniae“ atsiradimo sąlygos. – Universitas Lingvarum Litvaniae, Vilnius: Mokslas.

Gottschall Rudolf von 1884: Unsere Zeit. Deutsche Revue der Gegenwart, hrsg. von R. von Gottschall, Erster Band, Leipzig: F. A. Brockhaus.

Długosz-Kurczabowa Krystyna, Dubisz Stanisław 2006: Gramatyka historyczna języka polskiego, Warszawa: Wydawnictwa Uniwersytetu Warszawskiego.

PLKG 1957: Pirmoji lietuvių kalbos gramatika, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

^⁶ Kaip minėta, latvių kalbos mokėjimas tais laikais Lietuvoje nebuvo paplitęs, o senosios graikų kalbos priegaidės buvo mirusios prieš pusantro tūkstančio metų ir niekam negirdėtos, tad skirtingi graikų kirčio ženklai tais laikais galėjo atrodyti tik kaip bizantiškos rašybos įmantrybė.

68

Acta Linguistica Lithuanica LXXXV

Kirčiavimo skyrius 1737 metų lietuvių kalbos gramatikoje

Knie Ferdinand 1887: Geistesblitze. Die geflügelten Worte und Zitate des deutschen Volkes, Zusammengestellt von F. Knie, Zweiter Teil, Paderborn: Druck und Verlag der Bonifacius-Druckerei.

Kurschat Friedrich 1876: Grammatik der littauischen Sprache, Halle: Verlag der Buchhandlung des Waisenhauses.

Kuršaitis Frydrichas 2013: Lietuvių kalbos gramatika, 1876, Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla.

PJ 2006: Poradnia językowa (lenkų kalbos konsultacijos). Prieiga internete: https://sjp.pwn.pl/poradnia/haslo/samogloski-miekkie;6644.html [žiūrėta 2021–11–26].

SD 1642: Dictionarium trium linguarum In usum Studioсаs Juventutis, auctore Constantino Szyrwiɗ è Societate Jesu, Vilnæ: Typis Academicis Societatis Jesu.

Strockis Mindaugas 2007: Klasikinių kalbų kirčio žymėjimo įtaka lietuvių kirčio žymėjimui: daktaro disertacija, Vilnius: Vilniaus universitetas.

ULL 1981: Universitas linguarum Lituaniae, iš lot. k. vertė ir įvadą parašė K. Eigminas, Vilnius: Mokslas.

Volkmar Nicolaus 1640: Compendium linguæ Polonicæ in gratiam Juventutis Dantiscanae collectum à Nicolao Volkmaro, Dantisci: Sumptibus Andreæ Hünefeldii Bibliopolæ.

Zwoliński Przemysław 1952: Wypowiedzi gramatyków XVI i XVII wieku o dialektyzmach w ówczesnej polszczyźnie. – Pamiętnik Literacki: czasopismo kwartalne poświęcone historii i krytyce literatury polskiej 43/1–2, 375–407.

The Chapter on Accentuation in the 1737 Lithuanian Grammar

SUMMARY

This grammar of Lithuanian, written in Latin and published without an author’s name in Vilnius in 1737, is titled Universitas Linguarum Lithuaniae^{, which can be translated, not literally but according to the author’s intended meaning, as ‘A universal form of Lithuanian’ or ‘A dialect universally understood in all Lithuania’. It is the earliest known source to correctly describe the syllable tones of Lithuanian and to mark them correctly throughout in the text. However, the description of the syllable tones in this grammar is not always easy to understand for a modern reader because of its unusual 18th} century terminology.

Straipsniai / Articles

69

MINDAUGAS STROCKIS

The grammar was intended for students of Lithuanian whose native tongue was Polish, so all grammatical descriptions were adapted to the needs of Polish students. The words cum attenuatĭone quadam vocis, used to describe the pronunciation of the Lithuanian acute tone, clearly mean ‘with a certain weakening of voice [towards the end of the syllable]’, which is congruous with Lithuanian pronunciation. The word durius (‘harder’), used to describe the pronunciation of the circumflex tone in diphthongs, quite obviously corresponds to the Polish word twardziej (‘harder’ or ‘tougher’), that is, with a certain backward quality of the vowel. The term syllaba brevis actually means not a short syllable, but an unstressed syllable, as was common practice at the time, especially in Polish contexts. There is an old saying, describing incorrect accentuation of Latin by the Poles, Nos Póloni non cúramus quantĭtatem syllabārum, whose origin can be traced to the 16^th century, if not earlier. It is notable that while the meaning is ‘We Poles do not care about correct accentuation [of Latin]’, the literal meaning of the Latin is ‘We Poles do not care about syllable quantities’. A joke based on this story even found its way into Friedrich von Schiller’s drama Demetrius, where the character Marina Mniszech says in front of the Cracow Diet, ‘Do you swear allegiance to me?’, and all present answer ‘Jurāmus!’ We swear!’ The wrong accentuation is confirmed by the rhythm of the German iambic line: Schwört ihr mir Treue? – Jurāmus! Wir schwören!, yet the unstressed syllable (which indeed had to be stressed in correct Latin) was marked with a breve mark in Schiller’s text.

Finally, as has been established by researchers into historical grammar of Polish, in the 18th century long Polish words could have been given two stresses, one on the first syllable, and another on the second-last syllable (which eventually became the primary, and then the only, word stress in modern Polish). So the instruction in the 18th century Lithuanian grammar si prima syllaba habet accentum quemcumque, reliquae breves sunt does not mean ‘if the first syllable has an accent mark of any kind, the remainder are short’; in fact it means that if a Lithuanian word has the stress on the first syllable the learners should be careful not to add a secondary stress on the penult, as they would likely do in their native language, 18^th century Polish.

It appears that all that the 1737 grammar says about Lithuanian accentuation and syllable tones is fully in line with Lithuanian pronunciation as we know it today. The only difference between 18^th century Lithuanian syllable tones and modern ones is that the former were always clearly distinct without any blurring or hesitation.

Įteikta 2021 m. lapkričio 26 d.

MINDAUGAS STROCKIS

Lietuvių kalbos institutas

Petro Vileišio g. 5, LT–10308 Vilnius, Lietuva

[email protected]

70

Acta Linguistica Lithuanica LXXXV