This is a machine-generated translation of the original document and may contain errors, omissions, or changes in meaning. Do not rely on this translation for quotations, citations, or authoritative references. Please consult and cite the original document.
Preparing document pages…
Page 1
RIMA BAKŠIENĖ Litevský jazykový institut ORCID id: orcid.org/0000-0002-6716-0776 Oblasti vědeckého výzkumu: experimentální fonetika, fonologie, geolingvistika. DOI: doi.org/10.35321/all88-06
NĚKOLIK PŘÍPADŮ TRANSKRIPCE ŽEMAITSKÝCH NÁŘEČÍ PÍSMENY IPA, KTERÉ JE TŘEBA UPŘESNIT
Několik upřesněných případů transkripce žemaitských podnářečí pomocí symbolů IPA
ANOTACE
Používání symbolů Mezinárodní fonetické abecedy (IPA) pro transkripci litevských nářečí dialektologové diskutují již od roku 2017 a v roce 2021 byla schválena také sada IPA určená pro standardní litevštinu. Dosud však byly podrobněji zkoumány možnosti transkripce aukštaitských podnářečí pomocí IPA, zatímco žemaitským podnářečím byla věnována mnohem menší pozornost. Článek pojednává o méně analyzovaných případech zápisu žemaitských nářečí pomocí symbolů IPA a upřesňuje několik transkripčních řešení navržených v dřívějších publikacích. V příloze článku jsou uvedeny příklady transkripce specifických žemaitských hlásek, především diftongů, pomocí IPA; jsou uvedena čísla symbolů v systému IPA a standardní kódy Unicode těchto symbolů. Systémy vokalismu a zejména prozodie žemaitských podnářečí jsou z hlediska transkripce složitější než u aukštaitských podnářečí; opozice přízvukových typů je často vyjádřena odlišným komplexem prozodických rysů. Tyto rozdíly jsou nejvýznamnější při transkripci diftongických slabik, pro něž je v důsledku realizace přízvukových typů charakteristická mimořádná variabilita. Proto je v článku věnována největší pozornost transkripci diftongických slabik. Návrhy uvedené v článku by neměly být považovány za konečné a nezpochybnitelné. Po provedení dalších výzkumů a případném vzniku návrhů jiných badatelů a nových poznatků budou některé otázky nářeční transkripce pomocí IPA v budoucnu pravděpodobně ještě upřesněny.
Několik případů transkripce žemaitských podnářečí pomocí symbolů IPA, které je třeba upřesnit
ANNOTATION
Dialektologové diskutují o používání symbolů Mezinárodní fonetické abecedy (IPA) pro transkripci litevských nářečí od roku 2017; v roce 2021 byla rovněž schválena sada IPA pro standardní litevštinu, avšak až dosud byly podrobněji zkoumány možnosti transkripce aukštaitštiny a žemaitským podnářečím byla věnována menší pozornost. Článek se zabývá otázkami transkripce žemaitských podnářečí litevského jazyka pomocí symbolů Mezinárodní fonetické abecedy (IPA), reviduje některé symboly z dřívější sady symbolů IPA pro hlásky litevských nářečí představené v roce 2017 a způsoby transkripce.
Z hlediska transkripce je systém vokalismu a zejména prozodie v žemaitských podnářečích složitější než v aukštaitštině; žemaitské přízvuky mají odlišné charakteristiky. Tyto rozdíly jsou nejvýznamnější při transkripci diftongů, pro něž je charakteristická mimořádně vysoká variabilita. Článek uvádí mnoho příkladů transkripce slabik obsahujících diftongy a nesoucích různé přízvuky. Po provedení podrobnějších studií nářeční fonologie v budoucnu a zobecnění dalších teoretických prací bude transkripce litevských nářečí pomocí symbolů IPA dále revidována.
V posledních letech, s rostoucím počtem prací v litevské dialektologii založených na transkripci nářečních hlásek zachycených pomocí symbolů Mezinárodní fonetické abecedy (IPA; viz IPA 2023), je třeba znovu se vrátit k souboru IPA navrženému pro litevská nářečí v roce 2017 (viz Bakšienė, Čepaitienė 2017) a některé jeho prvky upřesnit. V odborném tisku již byla poměrně podrobně prodiskutována transkripce aukštaitských podnářečí pomocí IPA (shrnutí viz Bakšienė 2022), avšak mnohem složitější zvukové systémy Žemaitů dosud nebyly z hlediska nové transkripce dostatečně probrány; dosud jim byla věnována pouze jedna publikace (Bakšienė 2018).
Cílem článku je podat přehled transkripce dosud zcela neanalyzovaných nebo méně zkoumaných jednotek žemaitského vokalismu a prozodie pomocí IPA, upřesnit několik dříve navržených transkripčních řešení a také uvést příklady žemaitských hlásek zapsaných pomocí IPA (viz přílohy 1 a 2). Úkoly výzkumu jsou: 1) shrnout systém vokalismu žemaitských podnářečí a projednat vokalické jednotky, které jsou z hlediska transkripce IPA nejproblematičtější; 2) podat přehled důležitějších principů označování žemaitských souhlásek pomocí symbolů IPA; 3) uvést možné způsoby zápisu žemaitských přízvukových alotonů pomocí IPA a projednat možnosti transkripce diftongických slabik, které s přízvukem obzvláště souvisejí. Pro výzkum bylo využito mnoho dříve vydaných
Straipsniai / Articles
127
Page 3
RIMA BAKŠIENĖ
materiálem z prací dialektologů: popisy subdialektů a nářečí, texty zapsané kodaňskou transkripcí. Pracovalo se metodami analýzy odborné literatury a deskriptivní komparace.
1. ŽEMATSKÝ SYSTÉM VOKALISMU A JEHO ZNAČENÍ V TFA
Obecný přehled fonémů vokalismu žematských subdialektů zapsaných symboly TFA je uveden v tabulce 1¹ (podrobněji viz Atkočait y tė, Rinkauskienė 2003; LKTCh 2004 aj.; vokalismus aukštaitských subdialektů srov. Bakšienė 2022: 168).
¹ TABULKA. Vokálové fonémy žematských subdialektů
¹V tabulce jsou uvedeny pouze vokálové jednotky s fonematickým statusem, důležitější varianty fonémů jsou pojednány samostatně. V kulatých závorkách jsou zapsány takzvané „dvoutvářné“ fonémy, které se systematicky nevyskytují v žádném ze žematských subdialektů. Nebyly zahrnuty reflexy standardního jazyka ie, uo severních Žemaitů [eɪ], [oɪ], protože je mnozí autoři považují za dvojhlásky. V článku je jejich transkripce pojednána u diftongů.
128
Acta Linguistica Lithuanica LXXXVIII
Page 4
Keletas tikslintinų žemaičių patarmių transkripcijos TFA rašmenimis atvejų
Většina symbolů TFA potřebných k zápisu vokalismu žematských nářečí se shoduje se symboly aukštaitskými (viz Bakšienė 2022: 180–182, příloha 1), navíc nejproblematičtější případy transkripce žematského vokalismu již byly stručně pojednány (viz Bakšienė 2018: 107–113), proto je zde třeba komentovat jen několik záležitostí souvisejících s vokály.
Pokud jde o skupinu vysokých a jim blízkých vokálů, je třeba znovu zdůraznit, že litevské dlouhé a krátké vokály se liší nejen kvantitou, ale i kvalitativními rysy; není náhodou, že se v pracích o litevské fonetice ustálila jejich dvojí označení: dlouhé–napjaté a krátké–nenapjaté vokály (Pakerys 2003: 24–25; srov. Kazlauskienė 2018: 39–41). Při transkripci je proto třeba rozlišovat: symboly TFA vysokých (angl. close) vokálů se užívají k zápisu žematských dlouhých, polodlouhých a, což je zvláště důležité, z nich zcela zkrácených vokálů², např.: [ˈuːi̯ːərs] ~ vỹras, [uˈiːrʲe̯i̯ˈlʲiːs] / [uˈi̯rʲi̯e̯lʲiˈs] ~ vyrelis, [ˈnɑktʲi] ~ nãktį, [ˈʃuːnʲi] ~ šunį; [ˈɡruːʔds] ~ grūdas, [ɡruˈlʲdɑːm] / [ɡruˈdɑːm] ~ grūdá̄ms, [ˈmʲeːtu] ~ mė̃tų, [ˈmʲiːəˈnʲe̯sʲu] ~ mėnesių; zatímco symboly TFA vokálů blízkých vysokým (angl. near-close) se užívají pro přirozeně krátké nebo rozšířené krátké žematské vokály (s diakritikou lowered), např.: [ˈʒ́i̯bɑ] / [ˈʒ́i̯bɑ] ~ žība, [ˈbʊvɑ] / [ˈbʊ̯vɑ] ~ būvo. Toto rozlišení se používalo i v mnoha dřívějších žematských textech (viz Girdenis 1996; 2008; 2012; Babickienė, Jasiūnaitė, Pečeliūnaitė, Bagužytė 2007; AAT 2018 aj.). Ačkoli se při transkripci tradiční kodaňskou ortografií ve všech případech zapisovaly stejné symboly i, u, u vokálů pocházejících z dlouhých se nikde neoznačovalo jejich rozšíření, které je charakteristické pro přirozeně krátké žematské vokály. V popisech transkripce se v nejednom prameni dokonce zdůrazňuje, že jsou více či méně napjaté, vysoké, dokonce nápadně vyšší než odpovídající krátké vokály spisovného jazyka i, u a jen o něco méně napjaté než odpovídající dlouhé vokály (Girdenis 2012: 24–26).
V předchozím článku věnovaném transkripci Žemaitů zůstalo zcela nepojednáno označování redukovaných vokálů v žematských koncovkách v TFA. V textech zapsaných kodaňskou transkripcí je žematských redukovaných koncovek obzvlášť mnoho; redukci jejich vokálů bylo přinejmenším v pozdějších letech, na konci 20. a na začátku 21. století, zvykem rozlišovat dvěma stupni: zapisovaly se buď jednoduše horní indexy písmen (při slabší redukci), nebo horní indexy v závorkách (při silnější redukci). V dřívějších pramenech se v žematských redukovaných koncovkách vyskytují také vokály nepsané jako horní index, pouze v závorkách – (i), (e), (a) atd. (viz LKA Pr 1956; LKT 1970). Autoři textů jako rozdíly mezi silnější a slabší redukcí uvádějí odlišný stupeň znělosti vokálu a realizaci funkce vytváření slabiky: když je vokál neznělý (téměř neslyšitelný) a již netvoří slabiku, znak vokálu se uvádí v horním indexu v závorkách, zatímco když ještě slabiku tvoří, uvádí se pouze jako horní index (Girdenis 2008: 24; 2012: 33;
²O označování přízvuků viz dále, oddíl 3 článku.
Straipsniai / Articles
129
Page 5
RIMA BAKŠIENĖ
AAT 2018: 49). Při transkripci žemaitských vokálů znaky TFA se u některých z nich (středního stupně otevřenosti) systematicky zapisuje diakritické znaménko ̯ (angl. lowered), označující větší otevřenost, např.: [ˈʒ̞ʲɛna] / [ˈʒ̞ʲɛna] ~ žino, [ˈb̞ɔva] / [ˈb̞ɔva] ~ būvo, takže pod písmenem již nezbývá možnost označit diakritikou neslabičný zvuk. V systému TFA tedy musí být redukované žemaitské vokály ve všech případech označeny diakritikou ̆ (angl. extra short), označující mimořádnou krátkost vokálu, např.: [²ⁿʲɛka] ~ nieko, [¹ˈsʲuːtʲɛ] ~ siūti atd., stupně redukce vokálů nelze diferencovat.
2. POZNÁMKY K TRANSKRIPCI ŽEMAITSKÝCH KONSONANTŮ
Systém žemaitských konsonantů je z hlediska transkripce jednodušší než systém aukštaitských, protože se nevyskytuje tolik různých případů palatalizace před předními vokály. Neexistují žádné zvláštní znaky TFA pro konsonanty, které by byly potřebné právě k transkripci žemaitských subdialektů; používají se všechny tytéž znaky jako u aukštaitských konsonantů. Zde je třeba připomenout dialektologům již dlouho známý a podrobně popsaný jev (viz Girdenis 1971: 27; Jasiūnaitė 1994; LKTCh 2004: 258; Babickienė, Jasiūnaitė, Pečeliūnaitė, Bagužytė 2007: 12–13 a další), že v severních, přesněji severozápadních žemaitských nářečích, především v oblasti kretingiškiai, jsou některé konsonanty v nekoncových slabikách před vokály typu e, ė méně palatalizovány. V takových pozicích jsou palatalizovány pouze tehdy, následuje-li po nich dále měkký konsonant; v ostatních případech se vyslovují jako polotvrdé nebo zcela tvrdé. Při transkripci takových příkladů z kretingiškiai a dalších okolních nářečí se u konsonantů, přestože se užívají před předními [ɛ], [ɛː], [e̞], [e̞ː], [en], [ɛm], [el], [er], [e̞l], diakritika ʲ (angl. palatalized), označující měkkost, neuvádí, např.: [ˈrʲɛta] ~ rito, [ˈvɛ̞dɔ] ~ vėdū, [²ˈʒv̞ʲɛnts] ~ šventas, [bɛ¹ˈrɛˀms] ~ birimas, [²ˈvɛ¹ks] ~ vilkas, [¹ˈdɛˀrb] ~ dirba, [¹ˈpɛ¹ns] ~ pienas a podobně. Dialektologové, kteří o tomto jevu psali, ze skupiny méně palatalizovaných konsonantů nejčastěji vyčleňují konsonanty k, g, š, ž, l a afrikáty č, dž, proto je třeba jejich měkkost označovat ve všech pozicích před předními vokály, např.: [ˈkʲɛːkʲɛ] ~ keikė, [ˈgʲɛːrʲɛ] ~ geri, [²ˈʃʲɛ¹ns] ~ šienas, [vɛ¹ˈʒʲɛˀms] ~ vežimas, [¹ˈɛˀka] ~ liko, [baʒʲˈnʲiːʒʲɛˀlʲɛ] ~ bažnyčėlė, tj. bažnytėlė a další. Jak je vidět, mezi nezpevňovanými žemaitskými konsonanty se obecně uvádějí také š, ž, proto se při transkripci TFA obecně zapisují [ʃ], [ʒ]; není nutné rozlišovat tvrdé a měkké označení různými znaky
130
Acta Linguistica Lithuanica LXXXVIII
Page 6
Keletas tikslintinų žemaičių patarmių transkripcijos TFA rašmenimis atvejų
označení (srov. Kazlauskienė 2018: 51; Bakšienė 2022: 171–172)³. Směrem na východ tato vlastnost postupně mizí, před všemi konsonanty přední řady se častěji běžně užívají měkké konsonanty, proto je třeba transkribovat s ohledem na to, jaké zvuky jsou v konkrétním případě vyslovovány.
3. ŽEMAITSKÝ PROZODICKÝ SYSTÉM A OZNAČOVÁNÍ DIFTONGICKÝCH SLABIK
Snad nejvíce transkripčních problémů působí zápis jednotek prozodické roviny litevských nářečí, zejména přízvuků. Prozodický systém žemaitských nářečí je bezpochyby nejsložitější, protože znaky jejich hlavních přízvuků se liší od spisovného jazyka a hojně se užívají vedlejší přízvuky, vzniklé jak stažením přízvuku, tak jeho přesunem (podrobněji viz LKTCh 2004: 198–200).
Pokud jde o transkripci žemaitských přízvuků v systému TFA, je třeba provést tutéž zásadní úpravu jako u aukštaitských subdialektů. V dřívějších publikacích věnovaných transkripci žemaitských nářečí (Bakšienė 2018; 2019) bylo navrhováno označovat klesání / stoupání tónu přízvuku diakritickými znaménky, avšak v poslední době se již ustálilo označování přízvuků všech nářečí horními číslicemi ¹ (akut) a ² (cirkumflex)⁴. Proto je třeba stejně označovat i všechny žemaitské alofony přízvuků (viz tabulku 2).
Příslušné číslice přízvuků se před přízvučnou slabikou⁵ zapisují ve všech případech (ve slabikách s hlavním, staženým i přesunutým přízvukem), je-li jasně slyšitelný akutový nebo cirkumflexový přízvuk. Není-li jasný přízvuk slyšet
³ Pro zřetelnější znázornění artikulační diferenciace tvrdých a měkkých konsonantů této skupiny by bylo možné navrhnout i pro Žemaity odlišné symboly TFA navržené pro Aukštaiťany: postalveolární [ʃ], [ʒ] pro označení měkkých a retroflexní [ʂ], [ʐ] pro označení tvrdých konsonantů. V žemaitských nářečích však obdobná depalatalizace neexistuje a obecně není artikulace žemaitských konsonantů dosud podrobně popsána; podrobněji se zkoumaly pouze akustické a auditivní vlastnosti (viz Kliukienė 2011). Lze předpokládat, že artikulace žemaitských tvrdých konsonantů by se výrazně lišila od odpovídajících aukštaitských, zejména depalatalizovaných zvuků. To je ještě předmětem budoucího výzkumu.
⁴ Tato varianta byla dialektology po dlouhých diskusích uznána jako praktičtější, protože neoznačuje tónové vlastnosti jako jasné indikátory přízvuku ani přesně vymezený směr změny tónu (stoupání či klesání), který může být při vyslovování přízvuku velmi různý a nejvíce závisí na intonaci fráze a dalších faktorech (srov. Kazlauskienė 2018: 8, 19; VLKK k-25).
⁵ Hranice slabik je všude nejvhodnější určovat podle pravidla STR: nová slabika začíná tam, kde se nachází největší shluk konsonantů odpovídající modelu konsonantů na začátku slova (Girdenis 2003: 134–141).
Straipsniai / Articles
131
Page 7
RIMA BAKŠIENĖ
(vyslovovaná takzvaná střední intonace, která může být alotonou akutu i cirkumflexu), číslice se nepíší, pouze značky hlavního nebo vedlejšího přízvuku.
TABULKA 2. Alotony žemaitských intonací⁶
Je-li akut realizován jako rázová intonace, za samohlásku tvořící centrum slabiky se píše horní znak TFA pro glotální explozivní souhlásku ʔ (angl. glottal stop). Tento symbol byl již navrhován v dřívějších publikacích věnovaných Žemaitům, avšak po opětovném prostudování označování podobných významů v jiných jazycích (srov. Basbøll 2005: 37, 82–87; LVG 2013: 25, 105; viz také Girdenis 2003: 282) je třeba jeho umístění komentovat podrobněji. V systému TFA diakritika psaná za určitým symbolem popisuje dodatečný rys hlásky předcházející diakritice, srov. označení různých variant souhlásky [t]: [tʰ] – aspirovaná, [tʷ] – labializovaná, [tʲ] – palatalizovaná, [tˠ] – faryngalizovaná, [tʸ] – velarizovaná (viz HIPA 1999: 15–17; IPA 2023). Rysy hlasové kvantity jsou považovány za více
⁶ Význam zkratek a symbolů použitých v tabulce: PK – hlavní přízvuk, AK – retraktní přízvuk, NK – přízvuk posunutý doprava, PŽ – jižní Žemaité, ŠŽ – severní Žemaité, + – charakteristické; (+) – částečně charakteristické, varianta rozšířená ne ve všech nářečích nebo užívaná pouze v určitých pozicích ve slově; – – necharakteristické. Západní Žemaité nejsou do tabulky zahrnuti, protože jejich intonace by se označovaly analogicky a samotné nářečí již ve 21. století téměř zaniklo.
132
Acta Linguistica Lithuanica LXXXVIII
Page 8
Keletas tikslintinų žemaičių patarmių transkripcijos TFA rašmenimis atvejų
inherentní, proto je přesnější psát znak ʔ za symbolem délky samohlásky, např.: [ˈuːiˀrs] ~ ū́yras, [ˈdɑːkts] ~ dáiktas. Žemaitské diftongizované [ie], [uo], stejně jako odpovídající splývající dvojhlásky spisovného jazyka, se obvykle nerozdělují na složky, považují se za fonémy samohlásek s proměnlivou artikulací, proto se v případě rázové intonace rovněž doporučuje psát diakritiku za celým centrem slabiky, např.: [ˈbʲiɛˀɡ] ~ bė́ga, [ˈkuoˀjɛ] ~ kója. Stejně se transkribují i žemaitské [ɛi], [ɔu], např.: [ˈpʲɛi̯ns] ~ píenas, [ˈjɔu̯dɐ] ~ júodo⁷.
Z hlediska transkripce TFA je třeba samostatně pojednat o slabikách s rázovou intonací, jejichž základem jsou složené dvojhlásky (nejsou-li monoftongizovány) a smíšené dvojhlásky. V dřívějších základních pracích litevské dialektologie byly rysy rázové intonace popisovány pouze sluchově, později se objevil také početný zástup experimentálních badatelů, kteří zkoumali žemaitské intonace, a téměř všichni autoři těchto prací uvádějí jako hlavní rys „zlom“ hlasu spojený s prudkostí změny základního tónu – na začátku tón stoupá, po dosažení maxima prudce klesá, takže sluchem je slyšet chrapot, šelest apod. Rovněž se uvádí, že při vyslovování rázové intonace se hlasivková štěrbina poněkud přivírá (nebo se dokonce na krátkou dobu zcela uzavře), a proto vzniká dojem dvou zvuků jdoucích po sobě (přehled viz Švageris 2015: 29–36; Bakšienė 2016: 50–52). V pracích není jasně určeno, v které části centra slabiky k uvedenému „zlomu“ dochází, z takových popisů je však patrné, že by měl nastat ve vnitřní části (realizuje-li se „zlom“ jako zřetelnější glotalizace) nebo ve druhé části (realizuje-li se spíše chrapotem či šelestem). Ačkoli badatelé lotyšského jazyka s podobnou intonací ve všech případech píší znak ʔ za celé centrum slabiky, např.: [juːʔks] ‘smích’, [mei̯ʔtɐ] ‘dívka’, [cerʔt] ‘chytat’, [vaɫʔks] ‘potok; průsmyk’ (LVG 2013: 26), přesto by při transkripci žemaitské rázové intonace bylo přesnější psát znak glotalizace za první složkou dvojhlásky / dvojhlásky se sonorantem, protože právě zde se soustřeďuje energie intonace, např.: [ˈʃaːʔtʲɛ] / [ˈʃaːʔtʲɛ] ~ šáuti, [ˈkaːʔɫns] / [ˈkaːɫʔns] ~ kálnas, [ˈdaːʔrps] / [ˈdaːrʔps] ~ dárbas, [ˈdʲɛʔrʲpʲtʲɛ] / [ˈdʲɛʔrʲpʲtʲɛ] ~ dirbti apod. Analogické označení lze nalézt i v popisech fonologie dánštiny, zaznamenávajících prozodický „zlom“ (dán. stød ‘tlačit’), velmi připomínající žemaitskou rázovou intonaci; v nich se označuje právě za tou částí slabiky, v níž se uvedená prozodická jednotka realizuje, srov.: [bɔːʔw] ~ bog ‘kniha’, [bɑeʔɫ] ~ bag ‘za’, [pʰɛʔːn] ~ pæn ‘skvělý’, [halʔs] ~
⁷ V dřívějších žemaitských textech zapsaných kodaňskou transkripcí se obvykle žádný z těchto zvuků nerozděloval a neoznačovalo se prodloužení jejich složek vlivem intonace (viz Girdenis 1996; 2008; 2012; Babickienė, Jasiūnaitė, Pečeliūnaitė, Bagužytė 2007; AAT 2018 a další).
Straipsniai / Articles
133
Page 9
RIMA BAKŠIENĖ
hals ‘krk’, [ˈmanʔ] ~ mand ‘muž’ (Basbøll 2005: 37, 82–87; 2022; viz také Girdenis 2003: 282)⁸.
Další příklady slabik s dvojhláskami / smíšenými dvojhláskami zapsané symboly TFA, které se nejčastěji mohou vyskytovat v žemaitských nářečích, jsou uvedeny ve 2. příloze článku. Několik transkripčních otázek z nich zasluhuje podrobnější komentář.
V případech jasně vyjádřeného protikladu intonací může být v žemaitských nářečích první složka dvojhlásky / smíšené dvojhlásky dlouhá i polodlouhá, a to při realizaci dvojhlásek jak akutového, tak cirkumflexového původu. Protiklad intonací je v takovém případě vyjádřen jinými rysy, patrně prudkostí oproti plynulosti změny základního tónu, nikoli kvantitou. Je třeba zdůraznit, že délka složek se kvůli těsně splývající artikulaci neoznačuje pouze u žemaitských protějšků spisovného ie, uo a také u diftongizovaných ė, o, např.: [ˈdovʔnã] ~ dúona, [ˈpʲeɪ̯nã] ~ píeno, [ˈtʲeʒʊs] ~ tėvas, [ˈkuo̯ʒʲeɪ] ~ kója atd.
Jelikož je v žemaitštině spád obou fonologických intonací nejčastěji soustředěn na první složku, koartikulace dvojhlásky au, užívané po tvrdé souhlásce, s druhou složkou (labializace) je vyjádřena poměrně slabě, mnohem méně než v oblasti horní litevštiny (zejména východních nářečí). Proto se první složka nejčastěji označuje symbolem nelabializované samohlásky [ɑ], např.: [ˈgɑʷtʲė] / [ˈgɑʷtʲė] ~ gáuti, [ˈlɑʷks] / [ˈlɑʷks] ~ laũkas. Symbol labializované nízké samohlásky [ɒ] se píše pouze ve vzácných případech, kdy je intonace vyslovena nejasně nebo v nepřízvučné dvojhlásce au.
Podrobnější komentář zasluhuje užívání a označování dvojhlásky au v pozici po měkké souhlásce. V textech spisovného jazyka a některých nářečí horní litevštiny, přinejmenším v jižní části západních nářečí horní litevštiny, se obvykle předpokládá, že v takových případech dochází k úplnému posunu první složky k přední artikulaci, takže se mění v samohlásku e. V TFA se navrhovalo označovat ji jako [ɛ], např.: [ˈkʲɛʊ̯ras] ~ kiaūras, [ˈkʲɛʊ̯lʲe] ~ kiaulė, [kʲɛʊ̯lʲes] ~ kiaulės a podobně. Při transkripci žemaitských textů však existuje tradice předpokládat, že posun k přední artikulaci je velmi nepatrný, a v takových případech se nejčastěji píše a. V dřívějších dílech dialektologů z první poloviny 20. století (viz Gerullis 1930; Jonikas 1939) se posun k přední artikulaci a v této pozici častěji označoval tečkou nahoře – ȧ, někdy se k označení labializace vyvolané druhou složkou navíc používal kroužek – å, např.: bjaũrė ~ bjaũriai, ẫmž̌iaus ~ amžiaus (Gerullis 1930: 18). V pozdějších žemaitských textech (Girdenis 1996; 2008; 2012; Babickienė,
⁸ V případech, kdy není slyšet zřetelný „ráz“ a intonace se realizuje spíše hrdelním chrapotem, šelestem apod., bylo by možné za samohlásku centra slabiky nebo za druhou složku dvojhlásky / smíšené dvojhlásky psát také diakritiku TFA ˤ označující chraplavý hlas (angl. creaky voice). Systematicky to však není praktické, protože v žemaitských nářečích se mnoho samohlásek zapisuje s diakritikou jiné funkce, například označující poněkud otevřenější zvuk, a potom již není možné použít dvě diakritiky pod jedním písmenem (podrobněji viz Bakšienė 2019: 18, pozn. 11).
134
Acta Linguistica Lithuanica LXXXVIII
Page 10
Keletas tikslintinų žemaičių patar-mių transkripcijos TFA rašmenimis atvejų
Jasiūnaitė, Pečeliūnaitė, Bagužytė 2007; AAT 2018) se po měkké souhlásce častěji jednoduše zapisovalo au, např.: muokėjau ~ mokėjau, vieliau ~ vėliau a další⁹. Nesupříčněné au nacházíme v žemaitských textech také v mnoha rukopisných sešitech, pořízených v polovině 20. století našimi nejvýznamnějšími badateli té doby: Birutė Rokaitė (1961, Paluknė, LKA 38), Zuzana Jonikaitė (1954, Skirpsčiai, LKA 95), Elena Grinaviečienė (1960, Judrėnai, LKA 286), Irena Ermantytė (1962, Darbėnai, LKA 91), Aldona Jonaitytė (1964, Skliaustė, LKA 13), Aleksas Girdenis (1973, Barstyčiai, LKA 42) a dalšími, např.: grâužtė ~ graužti, apsesâutosi ~ apsisâutusi apod. Příklady se zpředněným eu / æu se objevují mnohem méně často; systematičtěji je takto označoval Alberto Ružė z oblasti telšišských nářečí (1963, Viekšniai, LKA 34) a Alberto Rosinas z oblasti varnišských nářečí (1960, Šaukėnai, LKA 194): kẽu,šẽ ~ kiaušiai, tj. vejce, kẽu,rã ~ kiaurai, áu,dẽu ~ áudžiau a další. A. Rosinas ve svém popisu poznamenal, že po měkké souhlásce au > eu, např.: pjėuti ~ pjuáuti, keũli ~ kiaulė. Je zřejmé, že k posouzení stupně zpřednění tohoto zvuku v žemaitských a aukštaitských nářečích bude v budoucnu třeba provést další výzkum, zejména založený na metodách instrumentální fonetiky; při transkripci žemaitských textů symboly TFA se však doporučuje držet převládající tradice a v diftongu au po měkké souhlásce označovat [ɑ], např.: [¹kʲɑːʋr̥s] / [¹kʲɑʋr̥s], [¹grʲɑːʋr̥jẽ] / [¹grʲɑʋr̥jẽ], [¹ɑʋʑ dʲɑʋs] / [¹ɑʋs¹ dʲɑʋs], [¹pʲɑʋtʲ] / [¹pʲɑʋtʲ], [¹ʒm̥¹j zʲɑʋs] / [¹ʒm̥¹j zʲɑʋs], [²kʲɑʋlʲ] / [²kʲɑʋlʲ], [²bʲɑʋrʲẽ] / [²bʲɑʋrʲẽ], [²¹kʲɑʋs¹ rʲẽʔ] / [²¹kʲɑʋs¹ rʲẽʔ], [ˈu̯iẽ²¹ɑʋs], [apˈsʲe̯ʃˈsʲɑʋotęsʲ] / [apˈsʲe̯ʃˈsʲɑʋotęsʲ] atd.¹⁰.
Rovněž v diftongu ai (pokud není monoftongizován) a v diftonzích různého původu al, ar, an, am (pokud poslední dva nejsou zužovány) bude v žemaitských nářečích při obou jasně realizovaných přízvucích (jak ve slabikách s hlavním, tak s předtažným a odtažným přízvukem) nejčastěji vyslovováno jasné a, prodloužené na dlouhou nebo polodlouhou hlásku. I ono se všude zapisuje symbolem TFA [ɑ], např.: [ɑ¹nɑːʔ] / [ɑ¹nɑʔ] ~ anái, tj. jí, [²¹uɑʲkʲũ] / [²¹uɑʲkʲũ] ~ vaĩkų, tj. chlapců, [¹ʃɑɫtɑ] / [¹ʃɑːɫtɑ] ~ šáltą, [²¹kɑrtɑ] / [²¹kɑːrtɑ] ~ kar̃tą, [¹nuɔ¹rɑːm] / [¹nuɔ¹rɑm] ~ nórime a další. Pouze při absenci jasně rozlišovaného přízvuku se i v těchto diftonzích může objevit slabší, poněkud redukovaný první člen; v takových případech by se zapisoval symbolem TFA [ɐ]. Obecně však taková redukce prvního členu není u Žemaitů typická; ve srovnání s aukštaitskými nářečími zůstává samohláska a výraznější i v nepřízvučné slabice.
⁹ Diftong au po měkké souhlásce bez jakéhokoli zpřednění je doložen také v žemaitských textech zapsaných Antanasem Baranauskasem (viz Specht 1920), např.: t jau ~ tuojau, teisiau ~ tiesiau a další.
¹⁰ Výrazněji slyšitelné zpřednění prvního členu lze v jednotlivých případech zaznamenat také dodatečným zapsáním diakritiky ̟ za [ɑ] (angl. advanced), např.: [¹kʲɑ̟ʋr̥s], [²¹kʲɑʋl̟].
Straipsniai / Articles
135
Page 11
RIMA BAKŠIENĖ
Ve větší části žemaitské oblasti (s výjimkou jižních Žemaitů raseinišských a jejich nejbližších sousedních nářečí v jiných podnářečích) se smíšené diftongy am, an zužují. Při transkripci zúžených hlásek se jejich první člen v závislosti na stupni zúžení transkribuje symboly TFA [o] (otevřenější) nebo [u] (užší), např.: [ˈkɔːn̪d̪ō] / [ˈkɔːn̪d̪ō] ~ kándu, [ˈkuːn̪d̪ī] / [ˈkuːn̪d̪ī] ~ kándi, [ˈsoːm̪t̪ʲis] / [ˈsoːm̪t̪ʲis], [ˈsuːm̪t̪ʲis] / [ˈsuːm̪t̪ʲis] ~ sámtis. Je třeba upozornit, že v severožemaitských nářečích, především v oblasti telšišských nářečí, mají první členy diftongů, silněji zúžené většinou v důsledku vokalické asimilace, sklon být mnohem uzavřenější a napjatější a více připomínat vlastnosti dlouhé samohlásky, proto se transkribují symbolem TFA pro zadní uzavřenou samohlásku [u]. Na severovýchodě oblasti jižních Žemaitů varnišských, kolem Užventisu, Šaukėnů a Kuršėnů, jsou tyto hlásky dialektology obvykle považovány za otevřenější a neprodloužené, proto se zde zapisuje symbol TFA pro samohlásku blízkou zavřené [ʊ]; při slyšitelně poněkud větším stupni otevřenosti je možný také s diakritikem ̞, např.: [ˈlʊŋks] / [ˈlʊŋks] ~ lán-gas, [ˈsʊm̪t̪ʲis] / [ˈsʊm̪t̪ʲis] ~ sámtis.
V diftongu ei (pokud není monoftongizován) a ve smíšených diftonzích el, er, en, em (pokud poslední dva nejsou zužovány) je v žemaitských textech obvyklé označovat uzavřenější e (zejména v diftongu ei, kde je patrný silný vliv druhého členu s vyšší výškou), proto se zde ve slabikách akutového i cirkumflexového původu zapisuje symbol TFA pro střední otevřenější samohlásku [ɛ], např.: [ˈɛi̯t̪ẽ] / [ˈɛi̯t̪ẽ] ~ eiti, [n̪ɛˈlɛi̯d̪o] / [n̪ɛˈlɛi̯d̪o] ~ neleido, [m̪ɛrˈgʲɛlʲkʊ] / [m̪ɛrˈgʲɛlʲkʊ] ~ mergėlkų, tj. dívek, a tak dále. Otevřené [æ] se může objevit pouze ve vzácných výjimečných případech. Pokud se v nářečích první členy diftongů en, em zužují, mění se symetricky jako první členy analogických zadních diftongů. Zúžené členy se transkribují příslušně symboly TFA [e] / [i] / [ɪ] / [ɪ̞], např.: [ˈm̪e̯ʔn̪ʲkʊ] / [ˈm̪e̯ʔn̪ʲkʊ], [ˈm̪i̯ʔn̪ʲkʊ] / [ˈm̪i̯ʔn̪ʲkʊ], [ˈm̪ɪn̪ʲkʊ] / [ˈm̪ɪn̪ʲkʊ] ~ ménkių.
Prodloužené první členy diftongu ui a smíšených diftongů il, ir, in, im, ul, ur, un, um mohou být v různých žemaitských nářečích vyslovovány předně nebo nikoli v závislosti na fonologickém systému podnářečí. Jejich kvalita nejvíce závisí na tom, zda dochází k vokalické asimilaci, a pokud ano, na jejím základu, na tom, jaké se vyskytují výjimky apod. V případě přednění se členy zdůrazněné přízvukem, stejně jako jednotlivé předněné samohlásky, označují symboly TFA [ę], [o̞], např.: [ˈzɔɪ̯kʲʊs] / [ˈzɔɪ̯kʲʊs] ~ zuíkis, [ˈsʲpʲe̯ʔrʲt̪ʲe̯] / [ˈsʲpʲe̯ʔrʲt̪ʲe̯] ~ spírti, [ˈu̯e̯ʔlks] / [ˈu̯e̯ʔlks] ~ vīlkas, [ˈd̪oʔlʲkʲe̯] / [ˈd̪oʔlʲkʲe̯] ~ dūlkė a tak dále. V případě nepřednění získávají v důsledku přízvuku prodloužené členy diftongů rovněž vlastnost dlouhé samohlásky; tehdy se označují uzavřenými symboly TFA [i], [u], např.: [ˈrʲimkʊs] / [ˈrʲimkʊs] ~ Rìmkus, [ˈmʲiːn̪s] / [ˈmʲiːn̪s]¹¹ ~ mìns, [ˈduːm̪pʲl̪ɛs] / [ˈduːm̪pʲl̪ɛs] ~ dùmplės.
V žemaitských nářečích se ve všech formách budoucího času zachovává akutový přízvuk.
136
Acta Linguistica Lithuanica LXXXVII
Page 12
Keletas tikslintinų žemaičių patarmių transkripcijos TFA rašmenimis atvejų
Pouze v nářečích raseiniškis jižních Žemaitů a některých okrajových varniškis není rozšíření uvedených složek tak výrazné, proto se označují jako [ɪ], [ʊ], např.: [ˈdʲɪrʲpʲtʲɪ] ~ pracovat, [ˈkʊrʲmʲɪˌs] ~ kūrmis atd. V případě průběhového přízvuku mohou Žemaité raseiniškis rozšířit obě složky dvojhlásky ui, potom se obě transkribují jako polodlouhé, s diakritickými znaménky pro otevřenější samohlásku, např. [ˈzʊ̞ʲkʲɪ̯s] ~ zuikis. Při nevýrazné realizaci průběhového přízvuku může složka zůstat i nerozšířená.
V tradiční kodaňské transkripci se znak takzvaného středního přízvuku v žemaitských subdialektech nejčastěji označoval ve slabikách s odtaženým přízvukem (ačkoli se může objevit i jinde), když nebyla přítomna jasná diferenciace přízvuků. Při transkripci takových příkladů systémem TFA, pokud ve slabice s odtaženým přízvukem není slyšet jasný přízvuk, se před přízvučnou slabiku nepíší číslice označující přízvuk, pouze znak přízvuku slabiky, např.: [ˈpʲɪ̯tʲa] ~ plytą, [ˈgalʊ̯a] ~ galvą aj. V případech, kdy by střední přízvuk byl chápán jako jasný aloton akutového nebo cirkumflexového přízvuku, je třeba číslice přízvuku před přízvučnou slabikou označit (příklady z aukštaitského systému srov. Bakšienė 2022: 182–183, příloha 2).
SHRNUTÍ
Po přehledu zobecněného obrazu žemaitského vokalismu, jakož i nejdůležitějších prvků konsonantismu a prozodie, se článek zabýval vztahem nářečních hlásek k systému symbolů TFA a stanovil možné ekvivalenty TFA pro specifické zvukové jednotky žemaitských subdialektů, především pro diftongické hlásky. Z předchozího souboru znaků TFA z roku 2017 určeného pro litevská nářečí se zpřesňuje označování žemaitských dlouhých (zkrácených) a krátkých (prodloužených) nevelárních samohlásek v TFA, probírají se možnosti transkripce žemaitských redukovaných samohlásek, uvádějí se poznámky k zápisu žemaitských souhlásek v TFA a největší pozornost je věnována transkripci dvouhláskových slabik a jejich variant vznikajících v důsledku realizace žemaitských přízvuků.
Analýza ukázala, že většina jednotek vokalismu a konsonantismu žemaitských subdialektů není z hlediska transkripce TFA problematická; znaky TFA (samostatně nebo s doplňkovou diakritikou) poměrně přesně zachycují vlastnosti žemaitských hlásek, při transkripci je však třeba věnovat zvláštní pozornost specifikům jejich užívání v jednotlivých subdialektech (například kvalitě dlouhých, zkrácených, krátkých a redukovaných samohlásek, korelaci tvrdých a měkkých souhlásek s předními samohláskami apod.). Systém žemaitských souhlásek lze hodnotit dokonce jako jednodušší než systém aukštaitských.
Podrobný přehled označování žemaitských přízvuků a jejich alotonů však znovu potvrdil složitost tohoto prozodického jevu z hlediska transkripce
Straipsniai / Articles
137
Page 13
RIMA BAKŠIENĖ
a přestože jsou v poslední době navrhována řešení jeho označování systémem TFA v litevských nářečích, je možné, že v budoucnu budou po objevení nových poznatků ještě zpřesněna.
LITERATŪRA
AAT – Akmenės apylinkių tekstai, sud. L. Murinienė, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2018.
Atkočait ytė Daiva, Rinkauskienė Regina 2003: Lietuvių kalbos tarmių fonetika: mokomoji knyga, Vilnius: Vilniaus pedagoginis universitetas.
Babickienė Zofija, Jasiūnaitė Birutė, Pečeliūnaitė Angelė, Bagužytė Rūta 2007: Centrinė šiaurės žemaičių kretingiškių tarmė: tarmės tekstai su komentarais ir žodynėliu, Vilnius: Baltos lankos.
Bakšienė Rima 2016: Vakarų aukštaičių kauniškių priegaidės: Marijampolės šnekta, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.
Bakšienė Rima 2018: Žemaičių patarmių transkripcija TFA simboliais: sudėtingesni atvejai. – Kalbos istorijos ir dialektologijos problemos 5, sud. R. Bakšienė, N. Morozova, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 102–118.
Bakšienė Rima 2019: Dėl lietuvių tarmių priegaidžių žymėjimo TFA simboliais. – Linguistica Lettica 27, 7–26. Prieiga internete: http://lavi.lu.lv/wp-content/uploads/2021/03/Linguistica_Lettica_27.pdf.
Bakšienė Rima 2022: Dar kartą dėl aukštaičių patarmių transkripcijos tarptautinės fonetinės abėcėlės rašmenimis (keletas tikslintinų atvejų). – Acta Linguistica Lithuanica 86, 165–183. Prieiga internete: https://journals.lki.lt/actalinguisticalithuanica/article/view/2163/2282.
Bakšienė Rima, Čepaitienė Agnė 2017: Tarptautinės fonetinės abėcėlės taikymo lietuvių tarmių garsams galimybės. – Baltistica 52(1), 105–135. Prieiga internete: http://www.baltistica.lt/index.php/baltistica/article/view/2303/2270.
Basbøll Hans 2005: The phonology of Danish, Oxford, New York: Oxford University Press.
Basbøll Hans 2022: Danish stød in the light of Morae, the Weight Law and sonority (Strength): a personal view. – Linguistic Preferences. Trends in Linguistics. Studies and Monographs, vol. 358, eds. P. Noël Aziz Hanna, L. C. Smith, Berlin: De Gruyter, 143–170. DOI: 10.1515/9783110721461-006.
Keletas tikslintinų žemaičių patarmių transkripcijos TFA rašmenimis atvejų
Girdenis Aleksas 1971: Mažeikių tarmės fonologinės sistemos apžvalga. – Baltistica 7(1), 21–31. Prieiga internete: http://www.baltistica.lt/index.php/baltistica/article/view/1768/1681.
Girdenis Aleksas 1996: Taip šneka tirkšliškiai: Šiaurės žemaičių telšiškių tarmės tekstai su komentarais, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.
Girdenis Aleksas 2003: Teoriniai lietuvių fonologijos pagrindai, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.
Girdenis Aleksas 2008: Žemaičių džūkai: tekstai su komentarais, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.
Girdenis Aleksas 2012: Šiaurės žemaičių Skuodo zona: tekstai su komentarais, Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla.
HIPA – Handbook of the International Phonetic Association. A Guide to the Use of the International Phonetic Alphabet, Cambridge: Cambridge University Press, 1999.
IPA – International Phonetic Alphabet, 2023. Prieiga internete: https://www.internationalphoneticalphabet.org/.
Jasiūnaitė Birutė 1994: Tembrinė koreliacija uteniškių ir pietinių kretingiškių tarmėse. – Baltistica 27(2), 68–76. Prieiga internete: http://www.baltistica.lt/index.php/baltistica/article/view/213/172.
Jonikas Petras 1939: Pagramančio tarmė, Kaunas: Spindulys.
Kazlauskienė Asta 2018: Bendrinės lietuvių kalbos fonetikos ir fonologijos pagrindai, Kaunas: Vytauto Didžiojo universitetas. Prieiga internete: http://ebooks.vdu.lt/eb/1691/bendrines-lietuviu-kalbos-fonetikos-ir-fonologijos-pagrindai/.
Kliukienė Regina 2011: Šiaurės žemaičių tarmės konsonantizmas: akustinės ir audicinės ypatybės, Vilnius: Vilniaus universitetas.
LKA Pr – Lietuvių kalbos atlaso medžiagos rinkimo programa, ats. red. J. Senkus, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 1956.
LKT – Lietuvių kalbos tarmės. Chrestomatija, red. E. Grinaveckienė, K. Morkūnas, Vilnius: Mintis, 1970.
LKTCh – Lietuvių kalbos tarmių chrestomatija, sud. R. Bacevičiūtė, A. Ivanauskienė, A. Leskauskaitė, E. Trumpa, Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla, 2004.
LVG – Latviešu valodas gramatika, aut. I. Auziņa, I. Brenķe, J. Grigorjevs, I. Indričāne, B. Ivulāne, A. Kalnača, L. Lauze, I. Lokmane, D. Markus, D. Nītiņa, G. Smiltniece, B. Valkovska, A. Vulāne, Rīga: Latvijas universitātes Latviešu valodas institūts, 2013.
Straipsniai / Articles
139
Page 15
RIMA BAKŠIENĖ
Pakerys Antanas 2003: Lietuvių bendrinės kalbos fonetika, 3-asis leidimas, Vilnius: Enciklopedija.
Specht Franz 1920: Litauische Mundarten gesammelt von A. Baranowski 1. Texte, Leipzig: Verlag von K. F. Koehler.
Švageris Evaldas 2015: Lietuvių ir latvių tarmių monoftongų priegaidžių akustiniai požymiai: lyginamoji analizė: daktaro disertacija, Vilnius: Vilniaus universitetas.
VLKK k-25 – Rekomendacija dėl tarptautinės fonetinės abėcėlės pritaikymo bendrinės lietuvių kalbos garsiniams vienetams žymėti. Prieiga internete: http://www.vlkk.lt/vlkk-nutarimai/protokoliniai-nutarimai/rekomendacija-del-tarptautines-fonetines-abeleles-pritaikymo-bendrines-lietuviu-kalbos-garsiniams-vienetams-zymeti.
Several Clarified Cases in the Transcription of Žemaitian Subdialects by IPA Symbols
SUMMARY
The article addresses the questions of transcribing the Žemaitian subdialects of the Lithuanian language by the symbols of the International Phonetic Alphabet (IPA), revises certain symbols from the earlier set of the IPA symbols for the sounds of Lithuanian dialects presented in 2017 and ways of transcribing.
The first part of the article presents the generalized Žemaitian system of vocalism, discusses the transcription of phonemes and their variants by the IPA symbols. It highlights those Žemaitian vowel elements, which are most troublesome in terms of transcribing. The article discusses the possible IPA symbols to be used for the transcription of Žemaitian long, short and reduced vowels.
The second part of the article contains some comments on the transcription of Žemaitian consonants by the IPA symbols.
The third part is dedicated to discuss the transcription of Žemaitian pitch accents and their allotones by the IPA symbols. It also reviews the transcription of the syllables containing diphthongs and gives some transcribed examples. Due to the inconsistencies in the utterance of pitch accents, the syllables of this group have an especially high number of positional variants.
140
Acta Linguistica Lithuanica LXXXVIII
Page 16
1 PRIEDAS. Žemaičių patarimų garsams siūlomi TFA rašmenys¹²
Několik případů transkripce žemaitských nářečních jevů pomocí znaků TFA vyžadujících zpřesnění
¹ (před slabikou) + (po středu slabiky nebo po první složce diftongu / dvojhlásky)
² Vypracováno na základě doporučení pro transkripci spisovného jazyka pomocí znaků TFA (viz VLK K-25). V žemaitských subdialektech čteme v příloze uvedené pouze ty transkripční znaky, které se liší od aukštaitských hlásek. Se symboly transkripce aukštaitských hlásek a jejich rysů se lze seznámit ve zdroji: 2022: 180–182 (příloha 1).
Straipsniai / Articles
141
Page 17
RIMA BAKŠIENĖ
2 PŘÍLOHA.
Příklady transkripce hlavních pozičních variant žemaitských dvojhlásek / diftongů spojených s prozodickými jednotkami.¹³
³ V tabulce jsou uvedeny pouze nejednomé varianty dvojhlásek, jakož i žemaitské ekvivalenty samohlásek e, o obecného jazyka, ie, uo. Jednomé ekvivalenty dvojhlásek obecného jazyka (např.: [ai] > [eː], [ei] > [eː] apod.) jsou transkribovány stejně jako odpovídající samohlásky, viz příklady v oddílu 1 článku (tamže viz podrobněji o transkripci žemaitských diftongoidů). Jsou ilustrovány pouze nejsystematičtější případy transkripce dvojhlásek; je samozřejmé, že v žemaitském nářečí se mohou vyskytovat i jiné výslovnostní varianty spojené s přízvuky.
142
Acta Linguistica Lithuanica LXXXVIII
Page 18
Některé případy transkripce žemaitských podnářečí pomocí znaků TFA, které je třeba upřesnit
