This is a machine-generated translation of the original document and may contain errors, omissions, or changes in meaning. Do not rely on this translation for quotations, citations, or authoritative references. Please consult and cite the original document.
Preparing document pages…
Page 1
PALMIRA ZEMLEVIČŪTĖ
Institut litevského jazyka
ID ORCID: orcid.org/0000–0002–8679–3253
Oblasti vědeckého výzkumu: litevská terminologie, dějiny litevské lékařské terminologie.
DOI: doi.org/10.35321/all88–03
O některých determinativních složených lékařských termínech z konce 19. a počátku 20. století s podstatným jménem jako druhou složkou
O některých determinativních složených lékařských termínech z konce 19th – počátku 20th století s podstatným jménem jako druhou složkou
ANOTACE
Článek se z převážně strukturálního hlediska zabývá determinativními složenými lékařskými termíny z publikací s lékařskou a zdravotnickou tematikou z konce 19. a počátku 20. století, které (nebo pouze jejich významy) nejsou zaznamenány v LKŽe; pojednává o jednom typu tvorby těchto složenin – o složeninách s podstatným jménem jako druhou složkou – a jeho strukturálních modelech, objasňuje, jaké skutečnosti složeniny pojmenovávají, jaké jsou významy prvních složek a způsoby spojování složek, a zvažuje problematické otázky vztahu složek, volby základových slov a další související otázky. Pro zkoumané složeniny jsou charakteristické strukturální modely D + D, B + D, V + D, P + D. Nejproduktivnější jsou složeniny, jejichž obě složky jsou podstatná jména. Ve většině případů lze základ obou složek složenin i jejich vztah snadno pochopit, terminologické významy vyplývají ze slovotvorných významů, a lze je proto bez obtíží identifikovat. Složeniny pojmenovávají části těla, orgány a nemoci. U některých složenin je však obtížné zdůvodnit základy složek, vztah mezi složkami lze interpretovat několika způsoby nebo je jej vůbec obtížné popsat. První složky složenin strukturálního modelu D + D obvykle označují příslušnost a pojem druhu, zatímco modely B + D a V + D vyjadřují vlastnost. Složky strukturálního modelu D + D se častěji spojují pomocí spojovacích samohlásek (převládá samohláska –a–) než bez nich, zatímco u modelů B + D, V + D a P + D je tomu naopak – obě složky se většinou spojují bez spojovacích samohlásek.
Straipsniai / Articles
47
Page 2
PALMIRA ZEMLEVIČIŪTĖ
příslušnost a pojem druhu, zatímco B + D a V + D vyjadřují vlastnost. Složky složenin strukturálního modelu D + D se častěji spojují pomocí spojovacích samohlásek (převládá samohláska –a–) než bez nich, zatímco u modelů B + D, V + D a P + D je tomu naopak – obě složky se většinou spojují bez spojovacích samohlásek.
KLÍČOVÁ SLOVA: medicína, termín, determinativní složenina, typ tvoření, strukturální model, terminologický význam, slovotvorný význam.
ANOTACE
Článek se z převážně strukturálního hlediska zabývá determinativními složenými termíny z lékařských a zdravotnických publikací z konce 19th – počátku 20th století, které (nebo jejich významy) nebyly zaznamenány v The Dictionary of the Lithuanian Language. Zaměřuje se na specifický typ tvorby těchto složenin, totiž na složeniny s podstatným jménem jako druhou složkou, a na jejich strukturální modely; usiluje zjistit, co složeniny označují, jaké významy vyjadřují první složky a jakými způsoby se tyto složky spojují; pojednává také o problematických otázkách vztahu mezi složkami, volby základových slov apod. Zkoumané složené termíny vykazují tyto strukturální modely: D + D, B + D, V + D, P + D (D označuje podstatné jméno, B přídavné jméno, V sloveso a P předložku). Nejproduktivnější jsou složeniny s podstatnými jmény v obou složkách. Zpravidla lze základové slovo obou složek i jejich vztah snadno identifikovat; jejich terminologické významy vycházejí ze slovotvorných významů, a jsou proto snadno určitelné. Složené termíny označují části těla, orgány a nemoci. Základová slova některých složek se však vysvětlují obtížně; vztah mezi složkami lze interpretovat různými způsoby nebo jej lze popsat jen obtížně. První složky strukturálního modelu D + D obvykle označují příslušnost a pojem druhu, zatímco strukturální modely B + D a V + D vyjadřují vlastnost. Složky strukturálního modelu D + D se častěji spojují pomocí spojovacích samohlásek (převládá samohláska –a–), zatímco u strukturálních modelů B + D, V + D a P + D je tomu naopak – obě složky se obvykle spojují bez spojovacích samohlásek.
KLÍČOVÁ SLOVA: medicína, termín, determinativní složenina, typ tvoření, strukturální model, terminologický význam, slovotvorný význam.
ÚVODNÍ POZNÁMKY
V litevské lingvistice se složenina tradičně chápe jako slovo vzniklé univerbizací spojení dvou samostatných slov, které má lexikální a slovotvorný význam (ten je tvořen lexikálními významy složek a jejich vzájemným
48
Acta Linguistica Lithuanica LXXXVIII
Page 3
O některých determinativních složených lékařských termínech z konce 19. a počátku 20. století s podstatným jménem jako druhou složkou. Identifikovat a definovat jej v litevštině není problematické¹ (Urbutis 1961: 65; LKG I 1965: 437; KTŽ 1990: 196; LKE 2008: 148, 281, srov. Stundžia, Jarmalavičius 2019: 18–19, 52).
Podle poznámky badatele litevské slovotvorby Pranase Skardžiuse sahá produktivita složenin² až do období samotného indoevropského prajazyka. U složenin je nejdůležitější „vnitřní (významové) spojení slov“ a odedávna se používaly především „ve speciální vědecké terminologii“. Jako „obsahově specifičtější“ složeniny „svou povahou většinou vyhovují přesnějšímu, kondenzovanějšímu a obsahovějšímu, významově bohatšímu způsobu vyjadřování“, tedy k označení jedné společné skutečnosti (Skardžius 1996 [1943]: 396–397, 401, 403).
Stasys Keinys, klasik litevské terminologie, který na konci 20. století nejpodrobněji pojednal o tvorbě litevských složených termínů³, upozornil na vysokou aktivitu kompozice v současné litevské terminologii, kterou vysvětloval především vnitřními potřebami terminologie pojmenovávat složené pojmy. Způsob kompozice je výhodný také proto, že pomáhá tvořit poměrně krátká druhová pojmenování a předcházet hromadění přívlastků. Složeniny jsou také obvykle terminologičtější než odpovídající slovní spojení (Keinys 2005 [1983]: 129–130).
Předmětem tohoto článku je 72 determinativních složených lékařských termínů⁴ s podstatnými jmény jako druhými složkami (bez variant⁵), které (nebo jejich
¹ O novém pohledu na složeniny a jejich klasifikaci viz Lieber, Štekauer 2009: 4–8; Guevara, Scalise 2009: 101–128.
² Pr. Skardžius označoval složeninu termínem sudėtinis žodis (Skardžius 1996 [1943]: 393). Vedle termínu dūrinys se v lingvistické literatuře používá také termín sudurtinis žodis (KTŽ 1990: 196; LKE 2008: 148, 281), kompozitas (LKE 2008: 148; Stundžia, Jarmalavičius 2019: 18).
³ Tvorbou termínů se ve větší či menší míře zabývali: Auksoriūtė 2001, 2015, 2016; Gaivenis 2014 [1998]; Gedrimas 2003; Kaulakienė 2014 [1981, 1983]; Kurmiņa 2012; Labanauskienė 2009, 2010; Pospelova 2017; Rutkienė 2017, 2019, 2019a, 2021; Stunžinas 2004; Umbrasas 2005; Zemlevičiūtė 2016, 2019 a další.
⁴ Článek pomíjí složeniny problematické ze strukturálního a/nebo významového hlediska, jejichž jednu složku je obtížné motivovat nebo jejichž význam je celkově nejasný (dokonce i z kontextu), např. kastligė.
⁵ V publikacích z daného období byly variantní složeniny zaznamenány nejen v různých, ale i v týchž textech. Varianta je zde chápána úzce, tj. označuje formální podobu téhož slova, která má tentýž lexikální a gramatický význam i morfologickou strukturu (Miliūnaitė 2009: 141, srov. Mitkevičienė 2004: 124, 140). Jinými slovy se zde míní formální strukturální variování, které nepřekračuje hranice identity termínu a nevyvolává žádné sémantické posuny termínu, tj. nesouvisí se sémantickou diferenciací obsahu termínu (Tatarinov 2006: 173). V článku se v případech, kdy má složenina varianty (v celém empirickém materiálu variuje 11 různých lékařských termínů), uvádí jejich řada, jejíž členy jsou odděleny lomítky. Variabilita složených lékařských termínů však není cílem tohoto článku, proto se varianty podrobněji neanalyzují; jsou předmětem samostatného výzkumu. Lze pouze říci, že některé složeniny variují
Page 4
PALMIRA ZEMLEVIČIŪTĖ
jejich významy) nejsou zaznamenány v LKŽe. Za determinativní6 se zde považují takové složeniny, jejichž první složka obvykle determinuje druhou složku a zužuje její význam (Urbutis 1961: 68; 2009: 205; LKG I 437; KTŽ 1990: 196; LKE 2008: 148; Stundžia, Jarmalavičius 2019: 52).
Složeniny byly shromážděny z publikací s lékařskou a zdravotnickou tematikou z konce 19. a počátku 20. století – z knih a brožur napsaných nebo přeložených nejen lékaři, ale i představiteli jiných profesí; neopomenuty nebyly ani články uveřejněné v tehdejších novinách a kalendářích. Z odborného (lékařského) hlediska nejsou tyto publikace rovnocenné, jejich obsah však nemá vliv na čistě lingvistický cíl – analyzovat strukturu složených lékařských termínů s podstatným jménem jako druhou složkou. Nelze pominout ani sémantický aspekt – zjišťuje se, jaké pojmy zkoumané složeniny označují a jaké jsou významy jejich prvních složek. K řešení těchto úkolů je nejvhodnější analyticko-deskriptivní metoda, slovotvorně-analytická metoda, využívá se interpretační a podle potřeby i srovnávací metoda; k názornému vyjádření kvantitativních vztahů mezi složeninami se používá metoda výpočtová.
V deskriptivně-analytické části článku se vedle složenin uvádí zkratka pramene, lexikální význam složeniny (formulovaný autorkou článku na základě informací z pramene/pramenů) a slovotvorný význam se ozřejmuje základovými slovy uvedenými v závorkách. Pokud je složenina v pramenech zaznamenána s různými významy, uvádějí se tyto významy spolu s bibliografickými údaji pramenů (zkratkou, rokem, číslem, jde-li o noviny, a stranou). Někdy autorka významy složeniny nepřeformulovává, ale uvádí ilustrační věty nebo jejich úryvky, zejména tehdy, když je minimální kontext informativní pro motivaci slovotvorného významu složeniny.
graficky odlišně zapsanými samohláskami, např. storžarnė a storžarnė. Ty se považují za pravopisné varianty. Jiné složeniny variují v koncovkách a spojovacích samohláskách, např.: narikaulis a narykaulis, krioklīgė a kriokliga. Ty se považují za slovotvorné varianty (podrobněji o nich viz Vaskelienė 2013: 208–210). Slovotvorné varianty se zde chápou jako „deriváty se stejnými základovými slovy a týmž slovotvorným afixem, které se liší některými vedlejšími slovotvornými prostředky“ (střídáním kořenových samohlásek, spojovací samohláskou a/nebo koncovkou) (Vaskelienė 2019: 212). Na koncovku se zde nahlíží nikoli z hlediska flexe, ale slovotvorby, takže varianty lišící se koncovkou se považují nikoli za morfologické (srov. Mitkevičienė 2004: 133–135), nýbrž za slovotvorné varianty (podrobněji o vztahu slovotvorných a morfologických variant viz Vaskelienė 2019: 209).
6 Determinativní složeniny Pr. Skardžius nazýval prijungtiniais, apspręstiniais dūriniais, protože jejich první složka určuje druhou složku (Skardžius 1996 [1943]: 407, 410, srov. Urbutis 1961: 68).
50
Acta Linguistica Lithuanica LXXXVII
Page 5
Apie kai kuriuos determinatyvinius XIX a. pab. – XX a. pr. medicinos terminus dūrinius su daiktavardiniu antruoju sandu
SLOŽENÉ LÉKAŘSKÉ TERMÍNY S PODSTATNÝM JMÉNEM JAKO DRUHOU SLOŽKOU
Sémantickým a gramatickým centrem složených litevských termínů (stejně jako jednoduchých slov) je obvykle druhá složka, kterou první složka různým způsobem vymezuje a charakterizuje. Při formálním, morfologickém rozdělování složenin⁷ se zohledňuje vztah základového slova druhé složky k slovnímu druhu. Podle této klasifikace jsou jedním z hlavních a převažujících typů složeniny s podstatným jménem jako druhou složkou, založenou na podstatném jménu. První složky tohoto typu složenin mohou být založeny na jiných slovních druzích, proto se složeniny dále podrobněji dělí podle toho, ke kterému slovnímu druhu náleží základové slovo první složky (Urbutis 1961: 68–104; Keinys 2005 [1983]: 134, 164).
U složenin zkoumaného typu se z uvedeného hlediska rozlišují tyto strukturální modely (viz tabulku 1): složeniny ze dvou podstatných jmen (D + D), z přídavného jména a podstatného jména (B + D), ze slovesného tvaru a podstatného jména (V + D), z předložky a podstatného jména (P + D), o nichž bude dále pojednáno podrobněji. Druhá složka těchto složenin založená na podstatném jménu obvykle určuje význam celé složeniny (konkrétní či abstraktní) a většina těchto složenin jsou zpravidla druhová pojmenování skutečností označovaných základovými podstatnými jmény druhé složky (srov. Keinys 2005 [1983]: 135).
¹ LENTELĖ. Strukturální modely determinativních složených lékařských termínů z konce 19. a počátku 20. století s podstatným jménem jako druhou složkou podle slovního druhu prvního členu
Strukturální model | Počet složenin | Procentuální vyjádření (%) D + D | 48 | 67 B + D | 14 | 19 V + D | 8 | 11 P + D | 2 | 3
1.1. Složeniny ze dvou podstatných jmen. Terminologický význam složenin tohoto strukturálního modelu se z velké části utváří z významů obou složek, jinými slovy se přibližně shoduje se slovotvorným významem (jak však uvidíme z dále probíraných příkladů, tato shoda není vždy stejná). Na druhé složce těchto složenin závisí, jaký druh skutečnosti je pojmenován, zatímco první složka, označující nějaký
⁷ Podrobněji ke klasifikaci složenin viz Scalise, Bisetto 2005: 319–332.
Straipsniai / Articles
51
Page 6
PALMIRA ZEMLEVIČIŪTĖ
rys pojmenovávané skutečnosti, způsobuje, že složenina funguje jako druhové pojmenování užšího významu. Tato poslední, determinující složka označuje tyto skutečnosti:
1) příslušnost:
• ke které části těla nebo orgánu náleží skutečnost označená druhou složkou⁸: dirksniatinklis „nejdůležitější nervové centrum nacházející se v břiše“ Žin 1911 107 (: dirksnis „nerv“ LKŽe + tinklas), inkstapilvis „ledvinná pánvička“ KS 1911 160 (: inkstas + pilvas 5. „prohlubeň“ LKŽe). Obě složky této složeniny fungují jako názvy orgánů a složenina označuje strukturální část orgánu, jehož názvem je motivována první složka. Jak se píše v učebnici lidské anatomie, pojednávaná část se nejčastěji podobá nálevce, její tvar je však velmi rozmanitý (ŽA 2005: 200). Na obr. 1 je vidět, že část ledviny označená písmenem C vypadá poněkud zakřiveně. Je obtížné říci, jaký byl motiv autora knihy při volbě podstatného jména jako základu druhé složky pilvas. Možná na to měl vliv tvar této části, možná latinský ekvivalent pelvis renalis, nebo zcela jiné skutečnosti?
Podélně rozříznutá pravá ledvina, při pohledu z vnější strany dovnitř, A, větev ledvinné tepny; C, ledvinná pánvička; U, močové cesty.
⁸ Formulace významů prvních složek této i většiny dalších složenin vycházejí z těchto pramenů: Urbutis 1961: 68–71; Keinys 1983: 135–176; LKG I 438–472.
52
Acta Linguistica Lithuanica LXXXVII
Page 7
Apie kai kuriuos determinatyvinius XIX a. pab. – XX a. pr. medicinos terminus dūrinius su daiktavardiniu antruoju sandu
odataukiai „tuk produkovaný a vylučovaný jedním z kožních útvarů – mazovými žlázami“ S 1907 142 (: kůže + taukai),
smarkrakaulis „brada“ LB 1887 5/6 58 (: smarkas + kaulas). Terminologický význam této složeniny lze interpretovat dvojím způsobem. Na jedné straně je možné, že přímo vyplývá ze slovotvorného významu, o této hypotéze však nutí pochybovat skutečnost, že v osteologické nomenklatuře se taková obličejová kost nerozlišuje. Pravděpodobnější proto je, že složenina označuje dopředu vyčnívající část těla dolní čelisti – bradu (viz ŽA 2005: 76),
smilksniokaulis „spánková kost“ S 1907 168 (: smilksnis viz 1 smilkinys „oblast hlavy mezi uchem a okem, spánek“ LKŽe + kaulas),
sprandakaulis „onemocnění šíje, kterým trpí malé děti v důsledku houpání, nošení nebo vypadnutí z kolébky a pohmoždění šíje“ MTV 1898 27, srov. sprandoligė (s. 5) (: sprandas + liga). Tato složenina je zajímavá tím, že její druhou složkou je název orgánu, první složkou název části těla, zatímco sama složenina označuje nemoc, takže její terminologický význam se vzdálil od slovotvorného významu,
subingrobis „konečník“ GŽK 1902 6; Šlt 1912 37 583 (: subinė „zadek, hýždě“ + grobas „střevo“ LKŽe). V LKŽe je tato složenina zaznamenána pouze s významem „řitní střevo“, ve zkoumaných pramenech se však používá i s jinými lékařskými významy – „tlusté střevo“ Dž 1903 21, „výhřez konečníku (prolapsus ani)“ MTV 1898 36,
žiotkaulis „čelist (maxilla)“ MG 1913 2 11 (: žiotis „otvor z úst do nosohltanu“ LKŽe + kaulas);
• k čemu podle svého původu náleží skutečnost označená druhou složkou:
balsodėžė „orgán umístěný v horní části hrdla“ KS 1911 110 (: balsas + dėžė). Nejspíše se zde mluví o hlasivkové štěrbině (lat. rima glottidis) (ŽA 2005: 191),
džiovugarai „dehtové látky v obydlích nemocných s tuberkulózou“ LAK 1885 59 (: džiova + garai „kouř, dusno“ LKŽe),
rietgalis „bedra“ VL 1890 38 9 (: rietas 1. „stehno, kyčel, holeň“, 3. „vnitřní strana stehna, místo mezi stehnem a spodní částí břicha, tříslo“, 4. „pas, bedra, střed těla“ LKŽe + galas). Na základě zmíněné lidové terminologie
Straipsniai / Articles
53
Page 8
PALMIRA ZEMLEVIČIŪTĖ
informace z kontextu: „v některých rodinách pozorujeme nemoc rietgalis (hyp. disease), deformaci páteře“ VL 1890 38 9 lze předpokládat, že se zde mluví o nemocech spojených se zády a páteří, což by podpořilo význam první složky pojednávané složeniny rietas „pas, bedra, střed těla“;
2) pojem druhu: • který druhový pojem, jenž je součástí rodového pojmu vyjádřeného druhou složkou, je míněn: dirksnialigė „nervová nemoc“ S 1907 255 (: dirksnis „nerv“ LKŽe + liga), drigantligė (: drigantas (l. drygant) „hřebec, hříbě“ LKŽe + liga). V prameni se píše, že „tato nemoc napadá mladé muže kvůli jejich dychtivému zabývání se ženami“ MTV 1898 33. Hypoteticky lze usuzovat, že jde o nemoc, která se dnes nazývá satyriaze nebo nadměrná mužská chlípnost (satyriasis) MedŽ 1980: 492, džiovuligė „tuberkulóza“ Žin 1911 158 (: džiova + liga), kaitraliga / kaitraligа „zimnice“ LK 1890 27 (: kaitra + liga), kirmelligė „helmintózní onemocnění (helminthiasis)“ MTV 1898 12 (: kirmėlė + liga), krupligė / krupligė „krupózní laryngitida (croup, laryngitis crouposa)“ MTV 1898 13, NG (: krupas (l. krup, rus. круп) „zánět horní části dýchací trubice, záškrt“ LKŽe + liga), krutligė „onemocnění hrudníku“ NotGyd 1879 42 (: 1 krūtis „hrudník“ LKŽe + liga), niežligė / niežligė „svrab“ SŽL 1886 32, SŽL 1906 30 (: niežai + liga), opaligė „nervové onemocnění (nervositas)“ S 1907 167 (: opa + liga). V LKŽe je zaznamenána současná varianta opaligė se zcela jiným významem: „chronické onemocnění žaludečními nebo dvanáctníkovými vředy“, raupleligė „neštovice“ Svk 1913 4 15 (: rauplės viz raupai „těžké akutní nakažlivé onemocnění projevující se vyrážkou, která činí kůži hrbolatou (variola)“ LKŽe + liga), saldyligė „cukrovka“ Svk 1913 2 7 (: saldybė 1. „mimořádná sladkost“ LKŽe + liga). Strukturu tohoto derivátu lze doložit slovem saldymedis, utvořeným podobným způsobem, které podle Pr. Skardžiuse mohlo vzniknout z saldyb-medis (Skardžius 1996 [1943]: 421). Analogicky by bylo možné odvodit i první člen složeniny saldyligė – saldyb-ligė. Jak je vidět, základem prvního členu se stal zkrácený kmen základového podstatného jména saldybė. Takové tvoření základového kmene nazýval V. Urbutis prostým fonetickým zkracováním základového kmene (Urbutis 2009: 235), sprandoligė „onemocnění malých dětí: při houpání, nošení nebo při pádu dítěte z kolébky, kdy si pohmoždí šíji“ MTV 1898 27, viz sprandakaulis (s. 4) (: sprandas + liga), taukligė nom. sg. „?“ LKA 1907 79 (: taukai + liga). Jde o jedinou ze zkoumaných složenin, jejíž terminologický význam lze jen obtížně identifikovat, protože nevzniká přímo z významu základových podstatných jmen složek „nemoc z tuku“. Kontext užití
54
Acta Linguistica Lithuanica LXXXVIII
Page 9
Apie kai kuriuos determinatyvinius XIX a. pab. – XX a. pr. medicinos terminus dūrinius su daiktavardiniu antruoju sandu
je neinformativní – termín je pouze uveden vedle dalších vyjmenovaných názvů nemocí, takže je problematické rozhodnout, jaká nemoc je uvedenou složeninou pojmenována, utèlige „kožní onemocnění způsobené všemi“ DMS 1912 21 (: utelė + liga).
Terminologický význam složenin džiovâligė, krupligė, niežligė, opligė, raupligė se zcela shoduje s významem podstatných jmen stojících v první složce – džiova, krupas, niežai, opa, rauplės – a znamená „nemoc“ (srov. Urbutis 1961: 71; LKG I 440). Prvními složkami dalších složenin se označují různé skutečnosti. Některé jsou názvy částí těla a orgánů (dirksnis, krūtis, sprandas), jimiž se označuje lokalizace skutečnosti vyjádřené druhou složkou. Z této skupiny vyčnívají složeniny, jejichž první složka je názvem zvířat (drigantas, kirmelė, utėlė), látky (taukai) nebo vlastností (kaitra, saldybė), a které by podle lexikálního významu možná lépe patřily ke složeninám, jejichž první složka označuje rys. Ačkoli determinující složky všech uvedených složenin nejsou po sémantické stránce jednoznačné, samotné složeniny jsou druhovými názvy nemocí klasifikovatelných na různých základech. Do jedné skupiny termínů je spojuje opakující se druhá složka liga;
3) rys:
• čím se skutečnost označená druhou složkou vyznačuje: dilgerauplės „vyrážky na kůži způsobené špatným trávením; velmi úporná vyrážka vyvolávající neobvyklé svědění a značný neklid“ SK 1905 50 (: dilgė viz dilgėlė 1. „bylina, jejíž stonek a listy mají žahavé chlupy (Urtica)“ LKŽe + rauplės),
dilgiaraupliai „zanícená vyrážka v podobě nestejných puchýřků, vyznačujících se pálením a nepříjemným svěděním, obvykle [vznikající] z nevhodného trávení“ SK 1905 22 (: dilgė + raupai).
První složky obou těchto složenin jsou založeny na témže podstatném jménu dilgė a vyrážka označená složeninami připomíná požahání touto rostlinou, jejímž názvem je uvedená složka,
kaitrastoges nom. pl. „rýmy vznikající z horka“ LK 1890 28 (: kaitra + slogos viz sloga 1. „zánět sliznice některého orgánu“ LKŽe),
• k čemu je skutečnost označená druhou složkou vhodná k pohybu (chůzi, posouvání, proudění): mėšlazarnė „konečník“ KS 1911 240 (: mėšlas 2. „výkaly“ LKŽe + žarna), orangis „otvor mezi hlasivkami“ KS 1911 278 (: oras + anga). Terminologický význam složeniny je nejspíše stejný jako u balsodėžė (viz s. 5). Bez kontextu není zjevně lékařský, neboť i zde se terminologický význam předpokládaný vztahem složek a slovotvorný význam rozcházejí,
Straipsniai / Articles
55
Page 10
PALMIRA ZEMLEVIČIŪTĖ
pienaindis „lymfatická céva střevního klku“ KS 1911 52 (dnes nazývaná lymfatická limfagysle střevního klku (ŽA 2005: 176) (: pienas + 1 indas 2. „vývod, céva“ LKŽe). Terminologický a derivační význam tohoto kompozita se od sebe vzdalují ještě více – druhou částí je označení vývodu, první částí označení tekutiny, která jím proudí. Kompozitum označuje část orgánu (viz obr. 2). Ve zdroji je vysvětleno, proč je tento vývod takto pojmenován: „tento vývod se nazývá mléčnou cévou proto, že v něm jsou tukové tekutiny jako bílé mléko“;
Bradavky tenkého střeva; zvětšeno přibližně osmdesátkrát. Na levé straně obrázku jsou mléčné cévy, a, b, c plné běloby; d krevní cévy. Na pravé straně obrázku jsou samotné mléčné cévy plné tmavé tekutiny. Povlak pokrývající bradavky a jejich svalová vlákna jsou vynechány.
OBR. 2. Řez klkem tenkého střeva; písmeny a, b, c jsou označeny mléčné cévy, KS 1907 52
• bytost označená druhou částí se zabývá tím, co dělá: kraujaleidikas[s] U 1891 9 419 „ten, kdo pouští krev (naříznutím žíly)“ LKŽe (: kraujas + leidikas < leido < leisti 12. „nechat téct, hnát“ LKŽe + –ikas). Stavba tohoto kompozita je atypická, odlišná, neboť jeho druhou částí je odvozené substantivum se sufixem, zatímco ve zkoumaném materiálu jsou druhými částmi kompozit obvykle nederivovaná substantiva;
5) podobnost:
• čemu se věc označená druhou částí podobá, co připomíná, s čím ji lze srovnávat:
56
Acta Linguistica Lithuanica LXXXVIII
Page 11
Apie kai kuriuos determinatyvinius XIX a. pab. – XX a. pr. medicinos terminus dūrinius su daiktavardiniu antruoju sandu
arklakaulis „radličná kost (nosní přepážka) (os vomeris)“ MG 1913 2 11 (: arklas „nástroj k orání půdy, pluh, rádlo“ LKŽe + kaulas), piensvyviai KS / piensvyviai KS, Žin „mléčná šťáva (střevní míza během resorpce potravy) (lat. chylus)“ MedŽ 1980: 107 (: pienas + svyai), plaukagyslė „kapilára“ DK 1908 48 (: plaukas + gysla), ragaplevė „rohovka“ VK 1913 120 (: ragas + plėvė). Tento termín je ve zdroji uveden v závorkách vedle termínu leliukė: „z nemocí leliukė (rohovky)“. Zde není zcela jasné, zda je ragaplevė považována za synonymum leliukės, nebo zda jde o označení různých částí oka – rohovky (lat. cornea) a zornice (lat. pupilla). Ačkoli se ve zdrojích zkoumaného období v závorkách obvykle uvádějí synonyma, v tomto případě se přesto jako pravděpodobnější jeví druhý výklad. Pokud jde o volbu základového substantiva ragas v první části kompozita, lze předpokládat, že ji mohl ovlivnit latinský ekvivalent (latinsky cornu znamená „roh“).
Z probíraných kompozit se z jiného hlediska odlišuje také kompozitum kaullavoniai „lidská kostra“ V 1890 3 38 (: kaulas + lavonas). Složky tohoto kompozita jsou nejspíše zaměněny, patrně buď samotným autorem článku, nebo by mohlo jít o tiskovou chybu, ačkoli poslední domněnka je málo pravděpodobná. Domnívám se však, že nelze vyloučit ani jednu možnost. Lze tedy vyslovit i jinou hypotézu, například zda toto kompozitum nevzniklo ze slovního spojení kaulai lavonų, tím spíše, že v textech sledovaného období je inverzní slovosled častým jevem, srov. galvoviršis MTV 1898 a viršugalvis⁹ SK 1905; Žin 1911; Svk 1912–1914, 1920 (Urbutis 1961: 80, 103–104). Tuto domněnku by dále podpořily údaje LKŽe. Podle slovníku je v novinách východního Pruska z konce XIX. století doloženo kompozitum lavonkauliai „kostra, kostry“: Laukas, pilnas lavonkaulių Kel1881,240. Tekvepia į lavonkaulius, kad jie atgytų Ns1847,2.
Termín narikaulis MTV, BL a jeho pracovní varianta narykaulis Dž (: narys „výrůstek, nádor, bolák“ LKŽe + kaulas) jsou ve zdrojích doloženy ve dvou různých významech – anatomickém („žláza“ BL 1904 15, „obratel“ Dž 1903 21) a klinickém („nervový uzel; uzel šlachové pochvy nebo kloubního pouzdra (ganglion); nádor (neoplazma); nahromadění tuku [lipoidů] (atheroma); svalový nádor (myoma)“ MTV 1898 15; MedŽ 1980: 63, 218, 362), zatímco v LKŽe má toto kompozitum pouze význam „tvrdý nádor na některém místě těla“.
⁹ Existují kompozita, jejichž složky si mohou vyměnit místa, aniž se tím změní jejich význam. Jak upozorňuje Pr. Skardžius, je takových kompozit v našem jazyce málo, většinou se vyskytují v nářečích nebo se užívají izolovaně a jejich tvorba je poměrně stará. Galvoviršis tedy zřejmě původně znamenalo galvos viršus, zatímco viršugalvis – viršus galvos. To je třeba vysvětlit tím, že určité skupiny slov předtím, než se staly jedním slovem, neměly v pořadí svých složek zcela ustálené pořadí (Skardžius 1996 [1943]: 438).
Straipsniai / Articles
57
Page 12
PALMIRA ZEMLEVIČIŪTĖ
Vztah částí tohoto kompozita je obtížné popsat a jeho terminologický a derivační význam se od sebe zcela vzdalují.
O individuálním, netypickém, obtížně popsatelném či dokonce jasně nepochopitelném vztahu částí kompozit psal mistr slovotvorby Vincas Urbutis (Urbutis 1961: 71). K takovým kompozitům, jejichž vzájemnou souvislost částí není snadné vysvětlit, by bylo možné přiřadit i termín padmotai „mozolovitost, callositas“, srov. rumbuotumas, kietumas (callositas), nuospaudos susidarymas (tyllosis) MedŽ 1980: 86, 562 (: padas + 2 × motas (srov. 1. szmata) viz plotas „kus, záplata, skvrna“ LKŽe). Na základě slovního spojení pado motai uvedeného v závorkách vedle kompozita lze tvrdit, že jeho části jsou založeny na těchto dvou slovech.
Terminologický význam kompozita šunrauplės (: šuns < šuo + rauplės) není z kontextu jasný: „[horečky s pupínky] nejčastěji napadají mladé lidi trpící planými neštovicemi, šunrauplės a neštovicemi“ SK 1905 56. První část šun vznikla ze substantiva šuo, avšak od něj se vzdálila a nabyla významu nepravosti spojeného s hanlivostí a znevažováním (Urbutis 1961: 74). šunrauplės by tedy mohlo znamenat „nepravé, méněcenné neštovice“.
Samostatně je třeba zmínit kompozitum pusskritulis „polokoule velkého mozku (cerebrum)“ KS 1911 183 (: pusė + skritulys, srov. 1 pusskritulis „polovina kruhu“ LKŽe), jehož druhá část určuje první, na rozdíl od dříve popsaných kompozit.
Tendence spojování částí kompozit probíraného strukturálního modelu D + D jsou patrné v tabulkách 2 a 3.
TABULKA 2. Spojování částí kompozit pomocí spojovacích samohlásek
10 V. Urbutis považuje tuto část za prefixoid (Urbutis 1961: 74, viz také LKG I 442; DLKG 2005: 152–153).
Apie kai kuriuos determinatyvinius XIX a. pab. – XX a. pr. medicinos terminus dūrinius su daiktavardiniu antruoju sandu
1.2. Kompozita z adjektiva a substantiva. První část kompozit tohoto strukturálního modelu je založena na adjektivu označujícím vnější nebo vnitřní vlastnost věci označené druhou substantivní částí (srov. LKG I 449; Keinys 2005 [1983]: 150–151).
TABULKA 3. Rozložení kompozit, jejichž části jsou spojeny spojovacími samohláskami a bez nich
Strukturální model | Počet kompozit, jejichž části jsou spojeny bez spojovacích samohlásek | Počet kompozit, jejichž části jsou spojeny se spojovacími samohláskami D + D | 20 | 30 B + D | 11 | 6 V + D | 8 | 1 P + D | 2 | –
Nejpočetnější skupinu těchto kompozit tvoří deriváty fungující jako názvy nemocí. Jejich první části označují vlastnost, která je vlastní věci označené druhou částí, odlišuje ji nebo je pro ni charakteristická; terminologický význam těchto kompozit se od derivačního významu liší více či méně, např.:
geltondrugis „[nemoc] přenášená kousnutím určitého druhu komára, a to pouze tehdy, když se tento komár napil krve člověka nemocného malárií“ KS 1911 338 (: geltonas + drugys),
pikt-plaukis BGL 1895 18 / piktaplaukis NamG 1907 11 (: 1 piktas 5. „velký, prudký; nehojící se, bolavý“ LKŽe + plaukas). Příznaky nemocí označených v pramenech kompozity nejsou konkretizovány, pouze jsou uvedeny prostředky jejich léčby (mimochodem téměř stejné, takže je možné, že autor pozdějšího pramene vycházel z pramene staršího). Z kontextu vyplývá, že se píše o vnějším poranění těla, jeho lokalizace však není jasná. Význam kompozita zpřesňuje synonymum čėrt-plaukis uvedené v BGL, srov. xčertplaukis viz xčertaplaukis 2. „panaritium“ LKŽe. Na základě těchto informací lze tvrdit, že terminologický význam kompozita je „vřed na konečku prstu (pod nehtem), panaritium (Panaritium)“ LKŽe,
plikakatis „plešatost (calvities, phalakrosis)“ MTV 1898 21 (: plikas + kakta). V LKŽe je toto slovo doloženo pouze ve významu „plešatý člověk“. Druhá část kompozita označuje část těla (čelo) a samo kompozitum funguje jako název nemoci,
negaliu smarkiai bėgti („nemohu rychle běžet“) (Salantai, okres Kretinga). Man oro trūksta, tokia trumpa dvasia („Chybí mi vzduch, mám tak krátký dech“) (Baisogala, okres Radviliškis). Trumpos dvasios esu, mun vis sunkumas ant širdies („Mám krátký dech, stále mám tíhu na srdci“) (Palanga). Kompozitum v LPr by samozřejmě mohlo znamenat i „slabé, nepatrné dýchání“, avšak v tomto prameni užité víceslovné označení trumpa dvasia znamená „astma“, což dovoluje tvrdit, že stejný význam může mít i kompozitum.
V další skupině kompozit je druhou částí nejčastěji označena část těla nebo orgán (rodový pojem) a kompozitum rovněž funguje jako název části těla nebo orgánu (druhový pojem), např.:
gyvaplaukis „chloupek lidské kůže“ SK 1905 42; KS 1911 51 „střevní klk“ / gyvplaukis „chloupek lidské kůže“ Ž 1909 2 14; Svk 1914 4 13 (: gyvas + plaukas). Toto kompozitum se v textech s medicínskou a zdravotnickou tematikou užívalo ve dvou významech a pouze jeden význam je doložen v LKŽe: gyvaplaukis 1. „chloupek lidské kůže (obvykle na rukou, nohou)“ LKŽe), glitodė „sliznice“ Svk 1914 1 1 (: glitus 1. „slizký; kluzký“ LKŽe + oda), glitplėvė „sliznice“ A 1915 32 418 (: glitus 1. „slizký; kluzký“ LKŽe + plėvė), pasturrukė „řitní otvor“ BL 1904 16 (: pasturas 2. viz pastaras 6. „zadní“ + rukė „vývodní otvor“ LKŽe), plonagyslė / plongyslė „kapilára“ DK 1908 4 (: plonas + gysla), slidžiaodė „sliznice“ ŽD 1913 5 (: slidus + oda), storžarnė KS 1911 54 / storžarnė SŽK 1902 90 „tlusté střevo (colon)“ LKŽe (: storas + žarna), tuštviduriai „vlasový stvol (scapus pili)“ S 1907 282; MedŽ 1980: 493 (: tuštas 1. viz tuščias 4. „v němž nic není, prázdný, pustý“ LKŽe + viduriai).
Jak ukazují příklady, základem druhých částí jsou nejčastěji nederivovaná substantiva, objevilo se však kompozitum, jehož druhá část má složitější strukturu. Jde o ojedinělé kompozitum netypické tvorby baltkraujigė „při této nemoci se v lidské krvi objeví tolik bílých krvinek, že krev získá téměř barvu mléka, leukaemia“ GŽK 1902 27 (: baltas + krauligė viz krauligė 2. „krevní nemoc“ LKŽe). Druhá část tohoto kompozita je složené slovo krauligė se zkráceným kmenem základového slova první části.
Způsoby spojování částí kompozit tohoto strukturálního modelu a jejich kvantitativní rozložení jsou patrné v tabulkách 2 a 3.
1.3. Kompozita z verbální formy a substantiva. Kompozita tohoto strukturálního modelu nejčastěji fungují jako názvy abstraktního významu. Nejvíce je termínových kompozit, jejichž první částí se vyjadřuje vlastnost věci označené druhou, opakující se částí, a samotné deriváty označují nemoci; taková kompozita se stejnou druhou částí tvoří skupinu druhových termínů, např.: blyšktiligė „chudokrevnost“ DMS 1912 34 (: blykšt–antis, blykšt–amas < blykšti „být bílý (obvykle o obličeji)“ LKŽe + liga). Nelze vyloučit ani jinou možnost základu první
60
Acta Linguistica Lithuanica LXXXVIII
Page 15
Apie kai kuriuos determinatyvinius XIX a. pab. – XX a. pr. medicinos terminus dūrinius su daiktavardiniu antruoju sandu
části – tato část by mohla být založena také na adjektivu blyšktus viz blyškus „bledý, vybledlý, se světlým odstínem“ LKŽe,
dilginligė „kopřivka (urticaria)“ „samotný název nemoci říká, že při této nemoci se vyrážka zcela podobá vyrážce, která se objevuje na kůži po požahání kopřivou“ NG 1908 29 (: dilgin-antis < dilginti 1. „vyvolávat pálení (kopřivou)“ + liga / dilgynė „kopřiva“ LKŽe + liga),
kriokligė „záškrt“ LUK 1886 46 / krioklige nom. sg. „záškrt“ VL 1890 274; 1890 286 / kriokliga U 1890 4 5 „záškrt“ U 1892 8 294 (: kriok-iantis, kriok-iamas < 1 kriokti 3. „těžce dýchat, chraptět, sípat“, 7. „kašlat“ LKŽe + liga). Ve všech uvedených zdrojích tento variantní termín označuje tutéž nemoc – záškrt. V chronologicky nejpozdějším z uvedených zdrojů dokonce najdeme vysvětlení, proč se tato nemoc tak nazývá: „bolest z patra přechází do hrdla. Potom se mění hlas, nemocný ochraptí, pak začne těžce dýchat a chraptět (odtud kriokligė)“ U 1892 8 294,
siutalige V 1890 10 153 / siutlige „nemoc z vztekliny, vzteklina“ V 1891 4 54; VL 1891 10 115 (: siunt-antis < siusti 1. „trpět vzteklinou“, siutas „vzteklina“, siutus „šílený, vzteklý“ LKŽe + liga). Základ první části tohoto kompozita se jeví jako nejvíce nejednoznačný. Zaprvé ji lze spojovat s tvarem slovesa v minulém čase siut-, avšak souvislost s finitním tvarem je přesto málo pravděpodobná, neboť mnohem těsnější vztah se jeví s příčestím činným siuntantis („nemoc způsobující vztek“). Zadruhé lze spatřovat i souvislost se substantivem siutas („nemoc ze vztekliny“) nebo zatřetí dokonce s adjektivem siutus („vzteklá nemoc“). Druhý výklad souvislosti základu první části se substantivem siutas lze podpořit shodou spojovací samohlásky s kmenovou samohláskou,
skaudligė „revmatismus“ SŽL 1886 30 / skaudligė „revmatismus“ SŽL 1906 28 (: skaud-antis, skaud-amas < skaud-ėti, skaudą „bolest“, skaudus 1. „bolavý, bolestivý“, 2. „působící bolest“ LKŽe + liga). Obdobně je třeba chápat i souvislost základu první části tohoto kompozita. Tato část by mohla být založena jak na příčestí (zde je možné příčestí činné i trpné) („bolestivá, bolest způsobující nemoc“), tak na substantivu skauda („nemoc z bolesti“), tak i na adjektivu skaudus („bolestivá nemoc“).
Z probíraných termínových kompozit mají jasný základ prvních částí pouze dilginligės a kriokligės – jsou založena na příčestích a velmi pravděpodobně na příčestích činných, zatímco u ostatních kompozit lze o základu této části ještě diskutovat.
První části dalších tří kompozit, která nespadají do popsané skupiny druhových termínů, rovněž vyjadřují vlastnost věci označené druhými částmi, avšak pouze dvě z nich označují nemoci a jedno funguje jako název části orgánu, např.:
dilginraupiai „dilgiaraupiai“ (viz dilgiaraupiai, s. 6) SK 1905 22 (: dilgina, dilgino < dilginti 1. „vyvolávat pálení (kopřivou)“ LKŽe + raupai),
Straipsniai / Articles
61
Page 16
PALMIRA ZEMLEVIČIŪTĖ
siurbglislė „střevní klk“ S 1907 245 (: siurbia, siurbė < siurbti + gysla). První část tohoto kompozita nejspíše označuje funkci, kterou vykonává věc vyjádřená druhou částí, takže derivační význam kompozita je „céva nasávající živiny do krve“,
traukipirdė „křeč konečníku (proctospasmus)“ MTV 1898 37 (: traukia, traukė < traukti 26. „o bolestivém pocitu napětí, křeče ve svalech nebo cévách“ + pirdė 1. „zadek, prdel“ nebo pirda „hlasité unikání plynů“ LKŽe). Takto je popisována nemoc označená tímto kompozitem: „tato nemoc vzniká po dlouhém sezení, [...] začne bolet v boku a na konci břicha; po hodině se ve střevech objeví bolest, jako by se koule převalovala celými útrobami jako kočka mňoukající. A když začneš chodit, [...] ze střev začneš vypouštět plyny a prdět“.
Základ prvních částí posledních kompozit se nezdá být problematický – jejich souvislost s tvarem slovesa je zřejmá – rovněž nejspíše s příčestím činným.
Způsob spojení částí kompozit strukturálního modelu V + D je uveden v tabulkách 2 a 3.
1.4. Kompozita z předložky a substantiva.
Vyskytla se pouze dvě kompozita tohoto strukturálního modelu. Ačkoli jsou obě doložena v LKŽe, jsou zajímavá tím, že ve zdrojích se užívají v jiných významech, než jaké uvádí slovník:
tarppnosis ‘šnervė’ SK 1905 15 (: tarp / tarpas + 1 nosis 2. ‘nosies ertmė, nosiaskylė’ LKŽe), srov. tarpnosis ‘tarpas tarp antakių’ LKŽe, tarpsienis „ryjamoji stemplė [...] guli gangreit visa krūtinėje, bet paskui perduria tarpsienį (čepčių) ir įeina į apatinę tuščiąją kūno dalį, kur ir susilieja su pilvu“ GŽK 1902 20, srov. „[stemplė] leidžiasi žemyn prieš stuburą į viršutinį ir apatinį užpakalinį tarpuplaūčius, perveria diafragmą ir [...] pasibaigia skrandyje“ ŽA 2005: 169 (: tarp / tarpas + siena), srov. tarpsienis 2. ‘vidinė patalpos siena, pertvara, perdaras’ LKŽe.
Derivační význam těchto derivátů se liší od terminologického významu – obě termínová kompozita označují orgány různých orgánových soustav.
Mimochodem, souvislost první části těchto kompozit lze vysvětlovat dvojím způsobem. Jednak by bylo možné jejich opakující se první část spojovat s předložkou tarp. V takovém případě by strukturální model kompozit byl předložka + substantivum. Jednak lze první část spojovat i se substantivem tarpas (srov. Urbutis 1961: 103). Potom by strukturální model těchto kompozit byl substantivum + substantivum. V. Urbutis se však patrně spíše kloní k tomu spojovat probíranou část s předložkou tarp. Například u kompozit, jejichž druhá část označuje část těla nebo orgán, považuje první část za předložku s místním významem (viz Urbutis 1961: 104).
¹² V této a následující větě je použito světlejší písmo autorkou článku – P. Z.
62
Acta Linguistica Lithuanica LXXXVIII
Page 17
Apie kai kuriuos determinatyvinius XIX a. pab. – XX a. pr. medicinos terminus dūrinius su daiktavardiniu antruoju sandu
ZÁVĚRY
V publikacích s medicínskou a zdravotnickou tematikou z konce XIX. a počátku XX. století bylo nalezeno 72 determinativních medicínských termínových kompozit s druhou substantivní částí, která nejsou v LKŽe uvedena nebo v něm nejsou doložena jejich medicínská významy.
Vyznačují se 4 strukturálními modely – D + D, B + D, V + D a P + D, které podle produktivity odpovídají tendencím tvoření termínů i slov v současné litevštině.
Nejčastější, a tedy i nejproduktivnější, jsou kompozita, jejichž obě části jsou substantiva (67% všech zkoumaných příkladů). Kompozit s první částí adjektivní je téměř pětkrát méně (19%) a kompozita s první částí vyjádřenou slovesným tvarem a předložkou jsou zcela vzácná (11%, respektive 3%). Zařazení některých kompozit k jednomu z uvedených modelů lze vykládat nejednoznačně, tj. souvislost jejich částí s jedním či druhým slovním druhem lze vysvětlit dvojím, nebo dokonce trojím způsobem.
U většiny kompozit je základ jejich částí i jejich vztah průhledný a terminologické významy lze snadno identifikovat – přibližně se shodují s derivačními významy, ačkoli tato shoda někdy není stejně výrazná. V případech, kdy není tak zřetelná, pomáhá kontext užití. Kompozita obvykle označují základní medicínské pojmy, tj. fungují jako názvy částí těla a orgánů a nemocí, existují však jednotlivá kompozita, u nichž je obtížné popsat vztah částí a jasně odůvodnit volbu jejich základových slov, takže jejich význam lze pouze odhadovat nebo se jej vůbec nepodařilo zjistit.
První části kompozit strukturálního modelu D + D nejčastěji označují příslušnost (ke které části těla nebo orgánu patří věc označená druhou částí) a druhový pojem, méně často vlastnost (jakou vlastností se věc označená druhou částí vyznačuje), účel (k čemu je věc označená druhou částí vhodná) a podobnost (čemu se věc označená druhou částí podobá).
První části kompozit strukturálních modelů B + D a V + D označují převážně vlastnost, kterou se vyznačuje věc označená druhou částí.
Bylo zjištěno, že části kompozit strukturálního modelu D + D jsou častěji spojovány spojovacími samohláskami (převládá samohláska –a–) než bez nich (poměr kompozit je 31 ku 20), zatímco u kompozit strukturálních modelů B + D, V + D a P + D jsou naopak obě části většinou spojovány bez spojovacích samohlásek (poměr kompozit je 10 ku 6, 7 ku 1, 2 ku 0).
Výzkum ukázal, že ze substantiv vystupujících jako druhé části kompozit je -ligė / -liga nejaktivnější částí pro tvorbu skupiny druhových termínů.
Straipsniai / Articles
63
Page 18
PALMIRA ZEMLEVIČIŪTĖ
ŠALTINIAI
KNYGOS IR KNYGELĖS
BL – Apie blogąją ligą arba syfilį (prancus), pagal d-ro M. Členovo veikalėlį sutaise d-ras A. V., Tilžėje, 1904.
BGL – Būdai gydymo nekur(i)ų ligų, išleido Sveiklinkis dėl pagalbos savo brolems lietuviams, 1-oji laida, Tilžėje, 1895.
DK – Daktaras kiseniuje: aiškūs pamokinimai kaip užlaikyti sveikatą ir kaip nuo ligų apsiginti, su daugeliu receptų surinktų nuo geriausių daktarų, sutaise M. Paltanavičia, Worcester, Mass: spausdinta spaustuvėje M. Paltanavičiaus, 1908.
DMS – Daktaras bei mokslas apie sveikatą: naujausia knyga, Philadelphia, Pa.: išleido The Philadelphia Medical clinic, 1912.
DN – Daktaras namuose, arba, Aprašymas ligu ir ju gydymas, pagal daktarus Basanavičiu, Vileizsi, collins, Stout ir daugelį kitu sutaise K. W. Gedeminas, So. Boston, Mass.: [išleid. ir] spauda Gedemino ir Mickevičiaus, 1906.
Dž – Dr. Knopf Siegmund A.: Džiova ir kova su ja: populiariškas konkursinis darbas, apdovanotas ant kongreso Berlyne (24–27 geg. 1899 m.), susirinkusio apsvarstyti kovos įrankius su džiova, sutaise D-ras A. V., Tilžėje, 1903.
GŽK – Kaip apsireiškia gyvastis žmogaus kune? Sutaise pagal Lunkevyčių D-ras A. V., Tilžė, 1902.
KS – Sveikata, arba, Tiesus ir trumpas kelias į sveikatą, sutaise dr. A. L. Graičunas, Chicago, Ill, 1911.
LPr – Ligonių Prietelius. Kelrodys visiems tiems, kurie prie atsirandančių Ligų patys sau pirmąją Pagalbą prisiteikti nor ir tai Progai geras Namų Pyprowas įsiteikti uelėjęs, Friedrich Adolph Richter, Leipcikėj’ Rikterio Iszleidimo Įtaisymas (Drukawotos prie F. Ad. Richter & Draugai, Rudolstadt), 1883.
MTV – Medega musu tautiszkai vaistinykystai, parupino Dr. J. Basanavicius, atspauda isz „Dirvos“, Shenandoah, Pa, 1898.
NamG – Naminis gydytojis, parašė A. Aitvaras, Ryga: lesos A. Macejevskio, [i.e. 1906] (Ryga: H. Hempel ir ko), 1907.
NG – Naminis gydytojas: Trumpas aprašymas prasčiausių ligų ir prasčiausių vaistų kovoje su jomis: D. 1. Apie žmonių ligas ir jų gydymą, sutaise D-rs A. Vileišis, Seinai, 1908.
NotGyd – Isz dyka suglaudimas isz Dr. Airy’o „Noturôs-gydymo-mokinimo“, arba Isztikimas privedimas, pagal kurį tankiausey prie žmonių atsirantanczias ligas per prastas
64
Acta Linguistica Lithuanica LXXXVIII
Page 19
Apie kai kuriuos determinatyvinius XIX a. pab. – XX a. pr. medicinos terminus dūrinius su daiktavardiniu antruoju sandu
bey permegotas priprovas tvirtay bey greitay pats gali gydyti: su daugeropais į raszto zōdzius įdrukawotas ž́mogaus, senarū dalykeliu abrozais, perdirbtas Dr. Adolpo Richterio, kuriai yra Ricerys portogyziško Kristaus=garbės=zenklo bey tuneziseziszko niszan istikar zenklo apturetojis ricerijų= kryziaus bey auksinės wertybės=medalijos nu gan maryno draugsanaris auksz taymokitu draugyscziū Paryzuze bey Neapolyje irtoliaus, Leipzig: [s.n.], 1879 ([Rudolstadt: drukawotas pas F. Ad. Richter & Draugai, Rudolstadt]).
S – Sveikata, iš vokiečių kalbos vertė kunigas J. Gerutis [Jonas Balvočius], Kaunas, 1907.
SŽK – Kaip sutaisytas žmogaus kūnas, parašė S. M., Plymouth: Pa, 1902.
SŽL – Svarbiausios žmonių ligos, Petro Nėrio, Tilžėje, 1886.
SŽL – Svarbiausios žmonių ligos, Dr. Mikols, Tilžėje, 1906.
ŽD – Kas reikia žinoti apie džiovą, iš vokiečių kalbos vertė D-ras Bagdonavičius, Vilnius, 1913.
Žin – Žinynas: knyga žinių iš mitologijos, historijos, etnografijos, astronomijos, aritmetikos, medicinos ir kitų mokslų bei jų šakų / iš įvairių šaltinių surinko J. Laukis [Domininkas Keliauninkas], Chicago, Ill.: „Aušros“ knygynas, (Chicago, Ill.: „Lietuvos“ spauda), 1911.
AV – Anatomijos vardynas [elektroninis išteklius], aut. R. Stropus, N. Paužienė, D. H. Pauža, J. Tutkuvienė, E. M. Jakimavičienė, P. Zemlevičiūtė, Kaunas: Lietuvos sveikatos mokslų universiteto Leidybos namai, 2020.
Buivydienė Vaida, Rutkienė Lina 2016: Dabartinės technikos mokslų kalbos leksikos hibridizacija. – Baltų filologija 25(1), 5–19. Prieiga internete: https://dspace.lu.lv/dspace/bitstream/handle/7/38317/Baltu_Filologija_25_1.pdf?sequence=1#page=5.
DLKG – Dabartinės lietuvių kalbos gramatika, red. V. Ambrazas, 4-as patais. leid., Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 2005.
Gaivenis Kazimieras, Keinys Stasys 1990: Kalbotyros terminų žodynas, Kaunas: Šviesa.
Gaivenis Kazimieras 2014 [1998]: Apie dvi lietuviškų sudurtinių terminų serijas su tais pačiais sandais. – Kazimieras Gaivenis. Rinktiniai raštai, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 243–248.
Guevara Emiliano, Scalise Sergio 2009: Searching for Universals in Compounding. – Studies in Natural Language and Linguistic Theory 76, ed. by S. Scalise, E. Magni, A. Bisetto, Springer Science + Business Media B. V., 101–128.
Kaulakienė Angelė 2014 [1981]: Sudurtiniai vertiniai lietuvių politechnikos terminijoje. – Terminologija. Terminografija. Terminija, Vilnius: Technika, 212–223.
66
Acta Linguistica Lithuanica LXXXVIII
Page 21
Apie kai kuriuos determinatyvinius XIX a. pab. – XX a. pr. medicinos terminus dūrinius su daiktavardiniu antruoju sandu
Kaulakienė Angelė 2014 [1983]: Sudurtiniai vertiniai būdvardžiai lietuvių politechnikos terminijoje. – Terminologija. Terminografija. Terminija, Vilnius: Technika, 224–232.
Keinys Stasys 2005 [1967]: Dėl sudurtinių terminų darybos. – Dabartinė lietuvių terminologija, Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla, 209–211.
Keinys Stasys 2005 [1983]: Lietuviškų sudurtinių terminų daryba. – Dabartinė lietuvių terminologija, Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla, 129–182.
Kurminą Linda 2012: Methods of plant name formation used in the works by Jānis Ilsters. – Terminologija 19, 94–104.
Labanuskienė Solvita 2009: Lietuvių ir latvių kalbų augalų vardai Aplinkos apsaugos žodyne EnDic2004. – Terminologija 16, 93–114.
Labanuskienė Solvita 2010: Sudurtinių lietuviškų ir latviškų augalų genčių vardų darybos ypatumai. – Terminologija 17, 54–67.
Lieber Rochelle, Štekauer Pavol 2009: Introduction: status and definition of compounding. – The Oxford Handbook of Compounding, ed. by R. Lieber, P. Štekauer, Oxford University Press, 3–19.
LKE – Lietuvių kalbos enciklopedija, 2-asis patiksl. ir papild. leidimas, sud. K. Morkūnas, red. V. Ambrazas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 2008.
LKG I – Lietuvių kalbos gramatika 1: Fonetika ir morfologija (daiktavardis, būdvardis, skaitvardis, įvardis), red. K. Ulvydas, Vilnius: Mintis, 1965.
LKŽe – Lietuvių kalbos žodynas 1–20 (1941–2002), red. kolegija G. Naktinienė, J. Paulauskas, R. Petrokienė, V. Vitkauskas, J. Zabarskaitė, vyr. red. G. Naktinienė, e. variantas, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2008 (atnaujinta versija, 2018). Prieiga internete: https://ekalba.lt/lietuviu-kalbos-zodynas/.
MedŽ – Astrauskas Vytautas, Biziulevičius Stasys, Pavilonis Salezijus B., Vaitilavičius Adomas, Vileišis Aleksandras 1980: Medicinos terminų žodynas, Vilnius: Mokslas.
Miliūnaitė Rita 2009: Dabartinės lietuvių kalbos vartosenos variantai, Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla.
Mitkevičienė Asta 2004: V. Dubo visuotinės literatūros vadovėlio terminų variantai. – Terminologija 11, 119–144.
Straipsniai / Articles
67
Page 22
PALMIRA ZEMLEVIČIŪTĖ
Pospelova Ksenia 2017: Old Frisian Compounds: Kinship Terms. – Žmogus ir žodis 19(3), 79–96. Prieiga internete: https://portalcris.vdu.lt/server/api/core/bitstreams/84a32a1e-7eba-4df8-886b-bf88a3cee9f1/content.
Rutkienė Lina 2017: Statybos terminijos dūrinių klasifikacija pagal sintaksinius-semantinius sandų santykius. – Terminologija 17, 164–176.
Rutkienė Lina 2019: Hibridiniai statybos terminijos dūriniai su klasikiniais prepoziciniais sietiniais kamienais. – Terminologija 26, 153–174.
Rutkienė Lina 2019a: 1918–1940 m. statybos terminijos dūrinių darybos polinkiai. – Bendrinė kalba 92. Prieiga internete: https://journals.lki.lt/bendrinekalba/article/view/368/437.
Rutkienė Lina 2021: Statybos terminijos dūriniai: formavimasis ir raida: daktaro disertacija, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.
Scalise Sergio, Bisetto Antonietta 2005: The classification of compounds. – Lingue e linguaggio 4(2), 319–332.
Skardžius Pranas 1996 [1943]: Lietuvių kalbos žodžių daryba. – Rinktiniai raštai 1, par. A. Rosinas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.
Stundžia Bonifacas, Jarmalavičius Dalius 2019: Daiktavardžių dūryba vokiškuose XVII–XVIII a. baltų kalbų žodynuose, Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla.
Tatarinov Viktor A. 2006: Татаринов, Виктор А. Теория терминоведения 1: Теория термина: история и современное состояние [Teorija terminovedenija 1: Teorija termina: istorija i sovremennoe sostojanie], Москва: Московский лицей [Moskva: Moskovskij licej].
Urbutis Vincas 1961: Dabartinės lietuvių kalbos sudurtinių daiktavardžių daryba. – Dabartinė lietuvių kalba, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 65–121.
Urbutis Vincas 2009: Žodžių darybos teorija, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.
VLEe – Visuotinė lietuvių enciklopedija, e. variantas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos centras, 2001–2020. Prieiga internete: https://www.vle.lt.
Vaskelienė Jolanta 2013: Darybinių sinonimų, darybinių variantų ir paronimų panašumai bei skirtumai. – Žmogus ir žodis 1, 206–214.
68
Acta Linguistica Lithuanica LXXXVIII
Page 23
Apie kai kuriuos determinatyvinius XIX a. pab. – XX a. pr. medicinos terminus dūrinius su daiktavardiniu antruoju sandu
Zemlevičiūtė Palmira 2016: XVII–XVIII amžiaus Mažosios Lietuvos žodynų terminologinė medicinos leksika: monografija, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.
Zemlevičiūtė Palmira 2019: Словосложение литовской терминологической медицинской лексики в большом польско-литовском словаре Симонаса Даукантаса [Slovosložĕnije litovskoj terminologičeskoj medicinskoj leksi-ki v bol’šom pol’sko-litovskom slovare Simonasa Daukantasa]. – Slovo. Slovar’. Termin. Leksikograf: сборник статей по материалам Международной научно-практической конференции памяти доктора филологических наук, профессора Юрия Николаевича Марчука (г. Москва, 1–2 марта 2019 г.) [Slovo. Slovar’. Termin. Leksikograf: sbornik statej po materialam Meždunarodnoj naučno-praktičeskoj konferencii pamjati doktora filologičeskich nauk, professora Jurija Nikolaeviča Marčuka (g. Moskva, 1–2 marta 2019 g.)], Министерство образования Московской области Государственное образовательное учреждение высшего образования Московской области Московский государственный областной университет Лингвистический факультет [Ministerstvo obrazovanija Moskovskoj oblasti], 251–261. Prieiga internete: https://elibrary.ru/item.asp?id=38527972.
ŽA – Stropus Rimvydas, Tamašauskas Kazys A., Paužienė Neringa 2005: Žmogaus anatomija, 2-asis patais. ir papild. leidimas, Kaunas: Vitae litera.
On Certain Determinative Medical Compound Terms of Late 19th – Early 20th Century with Noun as the Second Component
SUMMARY
The article addresses the determinative compound terms from the medical and healthcare publications of the late 19th and early 20th century with the noun as the second component, which do not appear in The Dictionary of the Lithuanian Language or their medical meanings are not recorded in the dictionary; it discusses their structural models and attempts to find out what is designated by compound terms, what meanings are conveyed by their first components, in what ways the components are combined; it also considers the problematic questions of relationship between components, the choice of base words, etc.
A total of 72 compound terms demonstrating D + D, B + D, V + D ir P + D structural models and responding to the compounding tendencies apparent in the terms and words of Modern Lithuanian were identified in the study.
Most compound terms have nouns as their both components (67% of the examples). There are nearly five times less compounds featuring the adjective as the first component
Straipsniai / Articles
69
Page 24
PALMIRA ZEMLEVIČIŪTĖ
(19%), whereas the compounds with the verb and the preposition as the first component are very rare (11% and 3% respectively). The attribution of certain compounds to one of the above models may be rather ambiguous.
The base word of most of the components and their relationship are transparent, whereas their terminological meanings are easy to identify as they roughly coincide with their word-formation meanings. When the coincidence is not so pronounced, the context of usage is of help. Compounds denote body parts, organs and diseases. The relationship between components is difficult to identify and the choice of their base words is difficult to substantiate in isolated cases only.
As a rule, the first components of the D + D structural model express belonging (to which body part or organ the thing expressed by the second component belongs to) and the concept of type/kind; less commonly, it designates a feature (what makes the thing expressed by the second component distinct from others), purpose (what movement the thing expressed by the second component is intended for) and similarity (what the thing expressed by the second component is similar to).
The first components of compounds featuring the B + D and V + D structural models mostly designate a feature characteristic of the thing expressed by the second component.
The components of compounds which fall to the D + D structural model are more commonly combined by means of linking vowels (with the vowel –a– taking the lead) than without them (proportion 31:20), whereas in the case of the B + D, V + D and P + D structural models, on the contrary, both components are usually combined without linking vowels (proportions 10: 6, 7: 1, 2: 0).
The study revealed that out of all the nouns used as the second component of compound terms, –ligė / –liga is the most active component in forming the group of terms expressing type/kind.
