IRENA SMETONIENĖ

Vilniuská univerzita

Oblasti vědeckého výzkumu: rétorika, stylistika, teorie a praxe norem, jazyková politika, kulturní lingvistika.

DOI: doi.org/10.35321/all90-15

Aurelija Tamulionienė, Nida Poderienė, Sonata Vaičiakauskienė

TENDENCE V UŽÍVÁNÍ JAZYKA A JAZYKOVÉ POSTOJE ŽÁKŮ LITEVSKÝCH ŠKOL S POLSKÝM A RUSKÝM VYUČOVACÍM JAZYKEM

Vilnius: Litevský jazykový institut, 2023, 178 s. DOI doi.org/10.35321/e-pub.63.mokyklu-lenku-rusu-kalba ISBN 978-609-411-347-5

Tentokrát začnu závěry, aby čtenář hned pochopil, že nepůjde o recenzi, v níž se hledá, na čem by se dalo něco vytknout – na takovou studii jsme dlouho čekali. Konečně ji máme. Pro tvůrce jazykové politiky je to praktická kniha; bez ní si nedokážu představit budoucí směřování ani rozhovory s Ministerstvem školství, vědy a sportu či se zástupci národnostních společenství. Pro nás, kterým není lhostejné to, co se zde říká, bude rovněž oporou pro další práci a různé podněty, protože už nelze dál mlčet a doufat, že se vše vyřeší samo. Blahopřeji autorkám, které odvedly obrovskou práci. Čtete stránku za stránkou a cítíte, že je to bolí, že jim není jedno, co se děje v litevském školství a společenském životě při vstupu do 34. roku nezávislosti.

Jde o zcela nový a odlišný výzkum, než jaký jsme zvyklí číst v pracích kolegů z Vilniuské univerzity (Lorety Vilkienė, Lau­ry Vilkaitė–Lozdienė, Justiny Bružaitė–Liseckienė a dalších). Na jazykové postoje se zde nahlíží nově, odlišný je dotazník i analýza odpovědí. Kvalitní přehled výzkumu umožňuje pochopit teoretické východisko badatelek, avšak teorií se nesleduje slepě, hledá se materiál

Recenze / Reviews

341

IRENA SMETONIENĖ

pro náhledy a zobecnění, která z něj vyplývají. Totéž platí i o metodologii. Její základ je jasný – teoretické východisko tvoří koncepce etnolingvistické vitality Howarda Gilesa, při zpracování údajů z dotazníků však byly využity i příslušné kvalitativní metody. V úvodu studie čtenář najde důležité statistické údaje: kolik žáků a v kterých letech navštěvovalo školy národnostních společenství a jak se tento počet měnil. Velmi důležité je, že jsou uvedeny informace o tom, jak probíhá vzdělávání žáků národnostních společenství v ostatních pobaltských zemích, a také přehled obdobných výzkumů.

Když mluvíme o vzdělávání, všechny oči se upírají k učitelům – na jejich bedrech spočívá toto těžké břemeno, málo se však hovoří o tom, s jakými problémy se učitelé na takových školách setkávají a jakou pomoc by potřebovali. O tom čteme v první kapitole studie. Těší závěrečná myšlenka autorek první části, že „[v]e školách národnostních menšin v zemi pracují učitelé litevského jazyka s obrovskými zkušenostmi, kteří se aktivně účastní vzdělávacího procesu jako tvůrci i jako formovatelé vzdělávacího obsahu, dokážou volit vhodné formy vzdělávání a kriticky hodnotit prostředky vzdělávacího obsahu i výukový materiál“ (s. 23). Problémy, na které učitelé upozorňují, však vyvolávají obavy o to, jaká vyrůstá mladá generace, když má chudou slovní zásobu, chybí jí motivace učit se litevsky a litevštinu žáci slyší pouze v hodinách litevského jazyka. Sotva by se situace zlepšila, kdyby přišli na pomoc „[z]ástupci škol a administrativy, učitelé dalších předmětů, kteří by žáky povzbudili a zapojili do akcí, projektů a dalších tvůrčích aktivit pořádaných v litevštině“ (s. 25); domnívám se, že zde je zapotřebí politické rozhodnutí, jako v sousedních zemích. Jazyk žáků samozřejmě ovlivňuje i prostředí (rodina, přátelé, jazyk vyhledávání na internetu, filmy, hudba, hry, knihy). Jak uvádějí učitelé, kteří se výzkumu účastnili, „[n]eexistence jazykového prostředí přímo koreluje s chudou slovní zásobou žáků“ (s. 25), ovlivnit toto prostředí však nedokážou nejen učitelé, ale ani politici. Kapitola představuje různé metodiky, jak žáky povzbudit k učení; o způsobech řešení problémů hovoří sami učitelé, avšak bez podpory rodiny a vhodných učebnic jeden učitel motivaci vytvořit nedokáže – „[U]čitel zůstal sám“ (s. 36).

Obzvláště zajímavé a cenné jsou další dvě kapitoly studie, v nichž se analyzují průzkumy mezi žáky a jejich osobní vztah k mateřskému a litevskému jazyku. Když se hovoří o žácích vzdělávaných v polštině, očekává se, že doma užívají pouze polštinu, výzkum však ukázal, že „[p]olsky v rodině komunikuje méně než polovina žáků, třetina je dvojjazyčná či vícejazyčná a pětina v rodině komunikuje rusky“ (s. 79). Jak víme, jazyk utváří kulturu, hodnoty i myšlení, proto musí tyto údaje přimět ke spěchu všechny: politiky, tvůrce jazykové politiky, nezúčastněnou část společnosti a ostatně i polskou komunitu. Vliv rodičů je přinejmenším v mladším věku obrovský: „[R]odiče vštěpují otevřený nebo podezíravý vztah k lidem, předávají a udržují tradice, rozvíjejí morální

342

Acta Linguistica Lithuanica XC

Aurelijа Tamulionienė, Nida Poderienė, Sonata Vaičiakauskienė.

Tendence v užívání jazyka a jazykové postoje žáků litevských škol s polským a ruským vyučovacím jazykem

vlastnosti, utvářejí postoje k potřebě vzdělávání, rozvíjejí návyky životního stylu, které určují kvalitu každodenního života a domácnosti. Žáci zakládají své postoje a etická hodnocení na hodnotách vytvořených rodiči“ (s. 47), „[r]odinný jazyk převažuje ve většině oblastí každodenního života žáků – při komunikaci s rodiči, bratry, sestrami a prarodiči, při sledování televizních pořadů, hraní her, účasti na bohoslužbách a v mnoha dalších kontextech užívání rodinného jazyka“ (tamtéž). Pozornost si zaslouží tabulky 6 a 7, které uvádějí, v jakých jazycích se komunikuje s přáteli a na sociálních sítích a píšou zprávy, a tabulky 10 a 11, v jakých jazycích se sledují filmy a prohlíží internet. A v tomto nejdůležitějším prostředí (od rodiny po internet) je v polských rodinách tolik ruštiny? Jaká radost a jaké možnosti se otevírají nepřátelským sousedům! Pokud jde o užívání litevštiny, badatelky zjišťují, že „[s] výjimkou čtení je rozsah užívání litevštiny ve všech ostatních oblastech jazykové činnosti velmi úzký“ (s. 61), ačkoli sami žáci zdůrazňují, že je důležité dobře umět litevsky, aby se člověk všude domluvil a získal dobrou práci, takže jazyk má vysokou společenskou hodnotu. I na těchto školách však získává angličtina stále větší hodnotu, „[č]ím jsou žáci starší, tím větší část jejich každodenního života i užívání jazyka zaujímá angličtina“ (s. 66).

Žáci vzdělávaní ve školách s ruským vyučovacím jazykem odpověděli na stejné otázky badatelek poněkud jinak: „[d]ěti nejčastěji uváděly, že doma každý den mluví rusky (90%), velmi zřídka litevsky (1%), že užívají několik jazyků – ruštinu a litevštinu, uvedlo pouze 5% žáků, že mluví polsky, uvedlo 0,6% žáků“ (s. 83). V podstatě se s přáteli komunikuje, na sociálních sítích i při čtení knih používá pouze ruština, ruština převažuje při výběru filmů, avšak „[i]nformace na internetu téměř vždy vyhledávají ve třech jazycích: většina (69%) v ruštině, v litevštině (15%), v angličtině (14%) a v jednotlivých případech (2%) v polštině […]“ (s. 98). 70% žáků chápe, že při životě v Litvě je třeba umět litevsky, důležitější je však umět anglicky, protože je módní.

Autorky je třeba pochválit také za velmi jasnou a logickou strukturu studie; její jednotlivé části spojuje tentýž autorský záměr a idea. Jednotlivé části výzkumu se opírají o vědecké studie, a dodávají tak studii váhu a důvěryhodnost. Přitažlivé je, že jsou podrobně probrány všechny odpovědi, jsou vyvozeny závěry a – což je velmi důležité – jsou uvedena doporučení, jak by bylo možné řešit vzniklé problémy. Velmi cenná jsou shrnutí kapitol, která vyvolávají mnoho myšlenek a úvah.

Autorky skromně píší, komu by takový výzkum mohl být užitečný. Podle mého názoru je neocenitelný a, jak jsem uvedla, je nezbytné, aby si jej přečetli všichni. Z toho, co říkají žáci a učitelé, lze snadno vyčíst, jaké mají být strategie vzdělávací a jazykové politiky a co dělat, aby litevština zaujala ve školách národnostních společenství náležité místo. Domnívám se, že bychom všichni (i polská komunita)

Recenze / Reviews

343

IRENA SMETONIENĖ

měli věnovat pozornost dominanci ruštiny, vždyť naším cílem od obnovení nezávislosti je, aby v těchto oblastech života přibývalo litevštiny, nikoli jiného jazyka.

Studie tedy vyvolává velmi mnoho myšlenek – a právě v tom spočívá její dobrá vlastnost. Autorkám bych doporučila, aby v započaté zdařilé práci pokračovaly; domnívám se, že takový výzkum by byl důležitý i v litevských školách, abychom i tam viděli skutečnou jazykovou situaci. Studie je autorským dílem. O myšlenkách v ní uvedených lze diskutovat a objasňovat určité nuance, to se však musí přenést na konference, semináře a diskusní akce; nyní je třeba konstatovat, že máme vynikající práci, a doporučila bych všem, aby si ji přečetli a zamysleli se…

Přijato 6. května 2024.

IRENA SMETONIENĖ

Vilniuská univerzita Filologická fakulta Ústav aplikované lingvistiky Katedra litevského jazyka Universiteto g. 5, LT-01131 Vilnius, Lietuva [email protected]

344

Acta Linguistica Lithuanica XC