SIMONAS NOREIKIS

Helsinská univerzita

ORCID id: orcid.org/0000-0003-2895-5880

Oblasti vědeckého výzkumu: historická a srovnávací finougristika, onomastika.

DOI: doi.org/10.35321/all90-06

LITEVSKÉ VODNÍ NÁZVY ÚDAJNĚ FINSKO-UGRICKÉHO PŮVODU

Litevská hydronyma údajně finsko-ugrického původu

ANOTACE

Cílem výzkumu je ověřit finsko-ugrický původ litevských hydronym, zjištěný během výzkumu litevských vodních názvů prováděného Aleksandrem Vanagem a dalšími lingvisty, porovnáním názvů vod s podobně znějícími současnými finsko-ugrickými apelativy a vlastními jmény. Předpokládá se, že takové srovnání není spolehlivé, protože se týká možných jazykových kontaktů, k nimž došlo před 4000 lety, kdy baltské a finsko-ugrické jazyky měly odlišnou fonologickou strukturu. Z tohoto důvodu byla provedena historicko-fonologická rekonstrukce srovnávaných forem a bylo zjištěno, zda se z rekonstruované finsko-ugrické formy mohla vyvinout litevská forma. V případě záporné odpovědi byla možnost finsko-ugrického původu zamítnuta. Rovněž se ověřovalo, zda se apelativum, s nímž je litevské hydronymum porovnáváno, používá při tvorbě finsko-ugrických místních názvů (sémantické kritérium). V případě záporné odpovědi byla možnost finsko-ugrického původu rovněž zamítnuta. Nakonec byl zkoumán původ srovnávaného finsko-ugrického apelativa a v některých případech se ukázalo, že obecné slovo je ve finsko-ugrických jazycích výpůjčkou z jiných jazyků a vzniklo později, než probíhaly předpokládané kontakty baltských a finsko-ugrických jazyků na území dnešní Litvy.

Po použití uvedených metod, prozkoumání předložených hydronym a novém stanovení jejich etymologií se ukázalo, že všechny dosavadní etymologie byly nespolehlivé. Na základě nejnovějších archeologických výzkumů lze tvrdit, že v Litvě obecně nemůže existovat finsko-ugrický substrát z doby kamenné.

Nelze však vyloučit, že se v Litvě mohou vyskytovat vlastní jména finsko-ugrického obyvatelstva novověku (Vodů (Krjevinů)), která bude autor tohoto článku dále hledat během doktorského studia.

KLÍČOVÁ SLOVA: Finové a Ugrofinové, substrát, hydronyma, onomastika, jazykové kontakty.

136

Acta Linguistica Lithuanica XC

Tariam ai finougr iškos kilmės Lietuvos vandenvardžiai

ANNOTATION

Cílem studie je ověřit finsko-ugrickou etymologii 40 litevských hydronym navrženou Aleksandrem Vanagem a dalšími lingvisty, kteří je porovnávali s finsko-ugrickými apelativy a vlastními jmény, jež znějí podobně. Takové srovnání však není vhodné, protože k předpokládaným kontaktům došlo před 4000 lety, kdy baltské a finsko-ugrické jazyky měly odlišnou fonologickou strukturu.

Proto byla provedena historicko-fonologická rekonstrukce porovnávaných forem a zkoumalo se, zda se litevská forma mohla vyvinout z rekonstruované finsko-ugrické formy. Pokud byla odpověď záporná, byla finsko-ugrická etymologie odmítnuta. Ověřovalo se také, zda se finsko-ugrické apelativum, s nímž bylo litevské hydronymum porovnáváno, používalo při tvorbě finsko-ugrických toponym. V případě záporné odpovědi byla finsko-ugrická etymologie odmítnuta. Nakonec byla ověřena etymologie porovnávaného finsko-ugrického apelativa a v některých případech se ukázalo, že šlo o výpůjčky z jiných jazyků, převzaté později, než k předpokládaným kontaktům mezi Balty a Finy-Ugry v Litvě došlo.

Po prozkoumání navrhovaných etymologií se ukázalo, že všechny byly nesprávné. Podle nejnovějších archeologických údajů lze tvrdit, že v Litvě nemůže existovat finsko-ugrický substrát z doby kamenné.

Nelze však vyloučit, že v Litvě mohou existovat finsko-ugrická (vodská-kreevinská) vlastní jména, která autor článku hledá ve svém doktorském studiu.

KLÍČOVÁ SLOVA: finsko-ugrický, substrát, hydronyma, onomastika, jazykové kontakty.

1. ÚVOD

Článek je věnován kritické analýze litevských hydronym považovaných za finsko-ugrická a vychází z magisterské práce napsané a obhájené v roce 2018 na Helsinské univerzitě ve finštině; jeho cílem je seznámit litevské čtenáře s výsledky této práce (Noreikis 2018).

V Litvě stále přetrvává rozšířené přesvědčení, že v roce 2000 př. Kr., před příchodem Baltů na území dnešní Litvy, zde žili Finové-Ugři – předkové dnešních Finů, Estonců a dalších národů – a že hydronyma finsko-ugrického původu jsou důkazem této skutečnosti. Pojetí navrhované touto teorií je považováno za natolik nepochybné, že se o něm píše dokonce i v učebnicích dějepisu, například v učebnici Laikas 7, v níž jsou uvedeny konkrétní příklady takových hydronym Jarą, Kidę, Tilkę (Laikas 7 2004: 37).

Přesvědčení o tom, že na území dnešní Litvy žili Finové-Ugři, je založeno na teorii kontinuity, podle níž lidé žijící před kulturou šňůrové keramiky, tedy představitelé kultury hřebenové keramiky, kteří tam žili před příchodem indoevropských Baltů,

Straipsniai / Articles

137

SIMONAS NOREIKIS

mluvili ugrofinskými jazyky. Na základě této teorie Aleksandras Vanagas uvedl přibližně 40 hydronym, jimž navrhl ugrofinský původ.

V poslední době teorie kontinuity začíná ztrácet na aktuálnosti; již se nepředpokládá, že by Ugrofinové žili na území dnešní Litvy. Podle názoru archeologa Valteria Langa začaly kontakty baltských a ugrofinských jazyků na území dnešního Ruska (západně od Moskvy), později jazyková interakce probíhala na území dnešního Lotyšska a Estonska (Lang 2016). Proto lze při pohledu výhradně prizmatem archeologie pochybovat o tom, že by se v Litvě mohla nacházet hydronyma ugrofinského původu.

Cílem tohoto výzkumu je ověřit ugrofinské etymologie litevských hydronym z hlediska jazykovědy. Vanagasovy navrhované etymologie mají nedostatky, neboť litevská hydronyma, která si vybral, porovnával s apelativy a vlastními jmény finštiny, estonštiny, karelštiny a dalších finských jazyků. Výzkum byl nedostatečný, protože se zabýval možnými velmi starými jazykovými kontakty. Je důležité znát dějiny vývoje porovnávaných jazyků a provést rekonstrukci porovnávaných forem.

Proto si v prováděném výzkumu klademe tyto otázky:

1. Jsou Vanagasova porovnání litevských hydronym s ugrofinskými apelativy a vlastními jmény precizní? 2. Pocházejí hydronyma ugrofinského původu, která Vanagas uvádí, z doby kamenné? 3. Mohou se v Litvě vůbec vyskytovat ugrofinská místní jména?

Prameny, v nichž Vanagas představuje údajně ugrofinská hydronyma, jsou uvedeny v části článku „Analýza“.

Některá hydronyma, která Vanagas považuje za ugrofinská, stručně pojednali Vytautas Rimša (1995) a Karis Arvas Liukonen (Liukkonen 2003), kteří rovněž navrhli výklad baltského původu; učinili tak bez podrobnějších komentářů v tezích konferenčních příspěvků. Cílem této práce je proto důkladně prozkoumat každý případ výkladu ugrofinského původu navržený Vanagasem.

2. METODY

Jak již bylo uvedeno v Úvodu, Vanagas navrhoval výklady ugrofinského původu litevských hydronym tak, že je porovnával se současnými ugrofinskými apelativy; to však nestačí, hovoříme-li o možných kontaktech starých 4000 let, protože v té době byla fonetická podoba jak baltských, tak ugrofinských jazyků odlišná.

Prvním krokem, který je proto třeba při analýze Vanagasových porovnání učinit, je rekonstruovat prabaltskou podobu litevského hydronyma a

138

Acta Linguistica Lithuanica XC

Údajně finougrského původu litevská hydronyma

formu finougrského apelativa nebo vlastního jména v prafinougrštině pomocí metody historicko-srovnávací fonologie. Výsledek může být takový – podobně vyslovované podoby slov v prajazycích by byly velmi odlišné a v případě možného přejímání by se vyvinuly ve zcela jiné formy. Tuto metodu podnítil k používání Antte Aikio při výzkumu sámských místních jmen ve Finsku, když bylo populární hodnotit místní jména nejasného původu jako sámského původu jejich porovnáním se slovy v současných sámských jazycích, nebo dokonce srovnání vůbec neuvádět (Aikio 2007: 160). Upozornil na to, že fonologická struktura prasámštiny a současných sámských jazyků se výrazně liší, a proto je třeba provést historicko-fonologickou rekonstrukci (tamtéž: 164), po níž by sámská etymologie mohla být vyvrácena. Analogicky by tuto metodu bylo možné použít i při analýze litevských hydronym považovaných za finougrská.

Při ověřování vhodnosti finougrské etymologie nelze opomenout ani sémantický aspekt. I když je původ z fonologického hlediska přesvědčivý, nemusí být přesvědčivý z hlediska sémantického. Například se místní jméno srovnává s finougrským apelativem, který se ve finougrské toponymii při tvorbě místních jmen nepoužívá.

Konečně je třeba ověřit původ finougrského apelativa, s nímž se litevské hydronymum srovnává, a dobu jeho vzniku. Může se ukázat, že toto apelativum je v samotných finougrských jazycích výpůjčkou, která vznikla později, než Finougrům případně žili na území dnešní Litvy. Finougrská etymologie litevského hydronyma je pak z chronologického hlediska nepřijatelná.

3. ANALÝZA

V této části budou analyzována hydronyma, která Vanagas a další badatelé představují jako finougrského původu. Vanagas je zmínil v různých svých pracích, z nichž Zigmas Zinkevičius (2005: 29) sestavil seznam podle svého názoru nejpravděpodobnějších hydronym finského původu a tvrdil, že finský původ většiny těchto hydronym nevyvolává pochybnosti, avšak neuvedl, proč.

V tomto článku bude předložen seznam hydronym, jehož větší část vychází z výše zmíněného Zinkevičiusova seznamu, budou do něj však zařazena i další hydronyma uváděná v jiných pramenech. Například říční jméno Tilkà bylo zmíněno v učebnici dějepisu Laikas 7 (2004: 37). Zinkevičiusův seznam bude rovněž doplněn o další hydronyma zmiňovaná Vanagasem (1975: 406–407).

V nadpisech článku jsou uvedena přízvukovaná hydronyma stejně jako ve Vanagasově (1981) etymologickém slovníku (pokud v tomto prameni nejsou hydronyma přízvukována, nebudou přízvukována ani v článku).

Straipsniai / Articles

139

SIMONAS NOREIKIS

OBR. Nejpříznivěji pravděpodobné hydronymy finského původu podle Zinkevičiuse (2005: 30)

3.1. Ilmėdas (jezero)

Vanagas (1970: 106) nepodává výklad finsko-ugrického původu, pouze srovnává hydronymum s jinými litevskými názvy vod, jako jsou Ilma Didžioji, Elmis, a přiřazuje je k určitému typu, který se tvoří pomocí přípony –ėd–.

Ve svém etymologickém slovníku však Vanagas (1981: 129) již toto hydronymum srovnává s lotyšskými místními názvy Ilmāde, Ilmede (řeka), Ilmat (vesnice), Ilmātes (louka), Ilmete (vesnice), které Janis Endzelīnas zase srovnává s estonskými místními názvy Ilmat-salu, Ilm-soo, Ilma-soo (Endzelīns 1956: 359).

Z fonologického hlediska je srovnání Ilmėdo s lotyšskými a estonskými místními názvy uvedenými dříve v článku nevhodné, protože v litevské podobě názvu je dlouhá samohláska ė, která se podle historických fonologických zákonitostí nemohla vyvinout z krátkého e ani a a dlouhého ā. Na druhou stranu nelze vyloučit, že lotyšské názvy vod mohou mít tentýž kořen, pouze jiné přípony. Je také třeba upozornit na to, že v prafinštině byl přízvuk fixován na první slabice, zatímco v názvu jezera Ilmėdas je přízvučná druhá slabika.

140

Acta Linguistica Lithuanica XC

Údajně finsko-ugrického původu litevská hydronyma

Ve finském jazykovém areálu existují místní názvy, jejichž kořenem je Ilma a jejich název znamená, že místo je ve srovnání s okolními objekty nejvýše položené (Aikio 2007: 176). V okolí Ilmėdy se nacházejí i jiná jezera, topograficky jsou však na stejné úrovni. Proto je třeba odmítnout názor, že Ilmėdas může patřit k tomuto typu finských místních názvů.

Z fonologického a typologického hlediska místních názvů je Ilmėdas spíše baltského původu a souvisí s názvy Ilma Didžioji, Elmis, Elmė a Almė (srov. litevské elmėti / almėti „pomalu téci“). Projevuje se v něm ablautová a ~ e alternace zděděná z indoevropského prajazyka (Rudzīte 1993: 135); značné množství indoevropských hydronym je utvořeno s kořeny *el- / *ol-. Kromě toho je v litevštině známa e ~ i alternace (například kelti ~ kilti).

3.2. Ýmasta (řeka)

Vanagas (1981: 129–130): Ýmasta ~ estonský místní název Imastu vald. V soupisu estonských místních názvů (EKNRe s. v.¹ Imastu, Imavere) se vysvětluje, že toponymum může souviset se jmény *Ima, *Immo(i) a s finským osobním jménem Himanen: Himas(t)en.

Srovnání s estonskými místními názvy je z fonologického hlediska problematické, protože v podobě litevského názvu řeky Ýmasta je dlouhá samohláska y, zatímco v estonském Imastu krátké i. Ýmasta také nelze spojovat s finským Himanen, protože finské *h (v estonštině často zaniklé) pochází z prafinštiny *š, takže do baltských jazyků by se dostala podoba **Šimair a litevské jméno by znělo **Šimasta.

3.3. Jarà (řeka a jezero), Jarìlka (řeka)

Vanagas (1981: 134) uvádí řeku a jezero Jarõs a také řeku Jarìlkos jako hydronyma finsko-ugrického původu a spojuje je s finským järvi „jezero“. Vanagas (1971: 149) tuto souvislost odůvodňuje tím, že v Lotyšsku existují složené místní názvy, jejichž druhou složkou je –(j)eris, –(j)ēris, pocházející z prafinštiny *järvi. Toto srovnání je však nevhodné. Uvedené lotyšské místní názvy jsou livonského původu a samotné objekty leží na historickém území obývaném Livonci na pobřeží Rižského zálivu. V místních názvech se projevuje fonologický rys livonštiny – zánik souhlásky v po souhlásce r (pralivonské *järvi > *järro > kuršské livonské jōra, salacké livonské järу) (Kallio 2016: 46–47). Tyto

¹ Zde i dále v článku s. v. – sub verbum (heslové slovo ve slovníku).

Straipsniai / Articles

141

SIMONAS NOREIKIS

Ke změnám došlo pozdě, kolem 15. století, a předtím se užívání livonštiny od estonštiny příliš nelišilo (tamtéž: 60–61). Proto je srovnání z chronologického hlediska nevhodné, neboť možné finsko-ugrické hydronymy v Litvě vznikly roku 2000 př. Kr., zatímco livonské formy se objevily o 3500 let později. Kromě toho je řeka a jezero Jarõs daleko od sídelního areálu Livonců, takže srovnání je z areálně-typologického hlediska onomastiky nevhodné.

Stojí za povšimnutí, že původ finského *järvi není zcela jasný. Dokonce se soudilo, že toto slovo je baltského původu (Nuutinen 1989); bylo spojováno s baltským *jaurā (litevské jáura), které se v prafinštině změnilo na *jāwǝ̄ (EVE s. v. järvi), a později se v důsledku metateze změnilo na *järvi. Je obtížné si představit, jak se z něj v případě možného zpětného přejímání mohlo vyvinout Jarą. Konečně hydronymum Jarà je přízvučné na poslední slabice, což odporuje zákonitostem finštiny.

Naproti tomu Jarílka je nejspíše hydronymum slovanského původu, které souvisí se jménem slovanského pohanského boha Jaril(k)o. Vesnice Jērila v Lotyšsku je spojována se jménem tohoto boha (Būga III 639), proto je možnost slovanského původu mnohem pravděpodobnější.

Na závěr je třeba dodat, že Vanagas (1981: 134) upozorňuje na pru­sko-jatvjingské místní názvy Jarcke, Jarą, Arke, Jarke Fliess, které uvádí Gustav Leiding (Leyding 1959: 43), jejich vztah k Jarà však podrobněji nekomentuje. V dalším výzkumu by proto bylo vhodné ověřit, zda Jarà s těmito místními názvy nesouvisí.

3.4. Kėvė (řeka)

Vanagas (1975: 405): Kėvė ~ estonské käwe ‚rychlý, čilý‘ (Wiedemann 1869: 278, 425), jelikož Kazimieras Būga (III 615) spojoval řadu lotyšských místních názvů s tímto estonským slovem. Lotyšské místní názvy, které uvádí Būga, zde nebudou rozebírány, protože nesouvisejí s tématem článku. Naproti tomu Kėvė nelze z hlediska historické fonologie spojovat s estonským käwe. Podoba käwe, kterou uvádí Ferdinand J. Wiedemann, je formou slabého stupně, zatímco v dnešní estonštině se užívá podoba käbe (genitiv käbeda) (ESE s. v. käbe). Podoba tohoto slova v prafinštině byla *käpedä, z níž se v prabaltštině sotva mohla vyvinout podoba *Kēwijā. Vanagas (1981: 154) předložil nikoli finsko-ugrické, nýbrž lotyšské vysvětlení původu, které se jeví jako přesvědčivější.

3.5. Kīdė, Kidėlė (řeka)

Vanagas (1981: 156): Kīdė ~ latvių apeliatyvai kīdas, kīdes, kīdi < lyvių kid(ūd) ‘žuvų viduriai, žarnos; kas nors mažas, nesvarbus’; ~ estų vietovardis

142

Acta Linguistica Lithuanica XC

Tariam ai finougr iškos kilmės Lietuvos vandenvardžiai

Kide-maa (Endzelīns 1961: 378); ~ hydronymum Kidurga ~ livonské kid(ūd) (Rudzīte 1961: 185).

Nejprve je třeba věnovat pozornost vlastním jménům uvedeným Vanagem. Kidurga má variantu Kidurga s dlouhým ī (LGIA VD). V databázi estonských místních jmen (KNAB) se vlastní jméno Kidemaa nevyskytuje; lze tam najít pouze Kiidemaa s dlouhým ii. Proto je pochybné, zda je hydronymum Kidė z fonologického hlediska náležitě spojováno s lotyšskými a estonskými místními jmény uvedenými dříve v článku.

Z hlediska onomastiky je ugrofinský původ rovněž pochybný, neboť ve finském toponymickém systému nejsou místní jména, jejichž determinantem by bylo livonské kid(ūd) a jeho ekvivalenty v jiných finských jazycích, například finské kita ‚hltan, hrdlo, ústa‘, estonské kida, kidu ibid. ‚žábry‘ a finské kidukset ‚žábry‘.

Wolfgang P. Schmid upozornil na to, že lotyšské kidas, kīdes, kīdi je pozdní výpůjčka; kdyby se dostalo do baltského prajazyka, lotyšský ekvivalent by zněl *cid-, a vysvětlil, proč Kidė může být litevského původu (Schmid 1988: 165–166). Ve Vanagově etymologickém slovníku jsou rovněž uvedena jména Skidėlė, Skidupys ir Skidulys ~ skisti ‚rozvírat se do stran; rozpadat se; měknout, řídnout, třepit se; šířit se, rozlévat se‘, které má synonymum kisti ‚začít měknout, ochabovat, trhat se, rozestupovat se‘ (LKŽe). Schmid tato slova srovnává s jiným litevským slovem (s)kerdžius. Proto lze Kidė analogicky spojovat s kisti. Kromě toho se Rimša (1995: 97) domnívá, že Kidė mohlo vzniknout ze slovesa kidénti ‚čechrat‘. Otázka, zda litevská hydronyma mohla vzniknout ze slov (s)kisti, kidénti, zůstává otevřena badatelům litevské onomastiky. Lze však tvrdit, že Kidė není hydronymem ugrofinského substrátu z doby kamenné.

3.6. Kīrgus, Kīrgas (řeka)

Vanagas (1981: 157): Kīrgus ~ Kerg-ozero (~ finské kärki ‚datel‘, estonské kärk ‚datel černý‘ (Vasmer 1934: 380)); ~ Kyrgus‘ (řeka v Archangelské oblasti (Čašev 2010); ~ estonské kõrge ‚vysoký‘ (Šliavas 1996: 50).

Srovnání s finským kärki může být vhodné, neboť apelativum má ekvivalenty v jiných ugrofinských jazycích (SES; UEW), avšak v případě možného výpůjčního procesu je pravděpodobnější litevský ekvivalent **Ker̃gus. Šliavas (1996: 50) uvedl také takovou variantu hydronyma, která je nejspíše sekundární žemaitskou formou.

Srovnání s Kyrgus’ je pochybné, neboť jeho ugrofinský původ je předkládán na základě srovnání tohoto hydronyma s různými ugrofinskými apelativy, aniž by byla zohledněna specifika jejich tvoření místních jmen a sémantiky ani historické fonologické zákonitosti.

Straipsniai / Articles

143

SIMONAS NOREIKIS

Srovnání se Šliavem by možná bylo z fonologického hlediska vhodné, avšak ze sémantického hlediska je nepřijatelné, neboť řeka protéká rovinami.

Schmid upozornil na to, že hydronymum může souviset se zvukomalebným slovem kirgu („zvuk vydávaný husami“) a slovesem kirgauti od něj odvozeným (Schmid 1988: 166). Otázka vhodnosti tohoto srovnání se ponechává otevřená litevským onomastům.

3.7. Kivė, lotyšsky Kive (řeka)

Řeka Kivė protéká územím Litvy a Lotyšska. Būga (III 229) navrhoval považovat toto hydronymum za finského původu (srov. livonské kiv, finské kivi „kámen“).

Lotyšský protějšek Kīve ukazuje na pozdní původ tohoto jména. Kdyby jméno přešlo do baltského prajazyka, lotyšská podoba by zněla **Cive.

Je také třeba upozornit na to, že jak v Litvě, tak v Lotyšsku má toto hydronymum jinou variantu, v níž je kořenová samohláska y / ī dlouhá: litevské Kyvė a lotyšské Kīve. Tato podoba je v lotyšské databázi místních názvů (LGIA VD) uvedena jako hlavní, další podoby hydronyma jsou Kīves strauts, Kīvīte. Dlouhá kořenová samohláska neumožňuje spojovat toto jméno s finským *kivi, neboť při přejímání se kořenová samohláska neprodlužuje. Laimutė Baluodė spojuje lotyšskou podobu Kīvīte s apelativem kīvīte „čejka“, což je výpůjčka, která se do lotyštiny dostala přes estonštinu z dolnoněmčiny (kiwit) (Balode 2015: 58). Proto jde snad o nepřímý finismus, ale to je pouze předpoklad.

Vanagas (1981: 158) však nevylučuje ani baltský původ a spojuje je s apelativy kývis, kyvōnas „červík nebo nějaký brouk“, kyvōnas „drobný vodní živočich, nálevník“. Je-li podoba jména s dlouhou samohláskou původní, pak je snad toto spojení oprávněné. V každém případě se to zdá přesvědčivější než finougričtí původ.

3.8. Kōķe (řeka)

Vanagas (1975: 405) tvrdí, že finougrický původ tohoto hydronyma je značně pochybný. Ve svém etymologickém slovníku (Vanagas 1981: 161–162) srovnává toto hydronymum s několika lotyšskými toponymy s kořenem Kāk-, z nichž některá Būga (III 623) spojoval s finským kõyķķy „shrbený, hrbatý“. Z hlediska historické fonologie je srovnání s tímto finským apelativem zcela nevyhovující, neboť jeho podoba ve finštině byla *keükkü, z níž se podoba *Kāk- sotva mohla vyvinout. Kromě toho se dlouhá souhláska po dlouhé slabice objevila později, než došlo ke kontaktům Baltů a Finů

144

Acta Linguistica Lithuanica XC

Údajně finsko-ugrické hydronymy Litvy

kontakty (Juntila 2019: 35–36). Z tohoto důvodu je finsko-ugrický původ jednoznačně odmítnutelný.

3.9. Kōrubis, Kōrbis, Kōrbē (řeka)

Vanagas (1981: 162) považuje tento název řeky za nejasného původu, protože není jasné, která forma byla původní Kōrubis nebo Kōrbis / Kōrbē. Pokud je Kōrubis pozdější formou, která vznikla s epentetickým u, pak forma Korbis / Korbē může být finoug­rismem a lze ji spojovat s názvem řeky v povodí Volhy Korba (Serebrennikov 1970: 46), jakož i s karelskými toponymy Korba, Korbozero, Korbi-salma a karelskými apelativy kor’b, finské korpi, vepské kor’b, estonské kõrɓ ‚hvozd, les‘ (v prafinštině *korpi). Řeka Korba v povodí Volhy je spojována s těmito apelativy finských jazyků (Matveev 2001: 112).

Na první pohled se odvozování variant jména Kōrbis / Kōrbē z finougrických jazyků může jevit jako přesvědčivé. Litevské dlouhé o však vzniklo z dlouhého a (srov. litevské brolis ~ brālis), takže rekonstruované podoby názvu řeky by byly *Kārubijas, *Kārbijas, *Kārbijā, z nichž se jen stěží mohly vyvinout finské *korpi.

Kromě toho není původ slova *korpi ve finských jazycích zcela jasný, protože nemá jasné protějšky v dalších jazycích finsko-ugrické rodiny (SES s. v. korpi). Aikio uvedl argumenty pro jeho finsko-ugrický původ z prafinštiny a poukázal na protějšky v dalších finsko-ugrických jazycích (Aikio 2014: 9–10), v roce 2023 pak ve studiích o etymologii (SIUE) své argumenty a navrhované protějšky doplnil. Ať už však *korpi patří ke kterékoli vrstvě finsko-ugrických jazyků, nemohlo se z něj vyvinout baltské *Kārb-.

3.10. Kūrā (řeka)

Vanagas (1981: 173): Kūrā ~ místní názvy Kūra (řeka), Kūrītis (jezero), Kūra-plava (louka) a Kūr-lejas (louka) ~ lotyšské slovo finského původu kūre ‚karas‘ (Endzelīns 1961: 189; Rudzīte 1968: 184). Vanagas se domnívá, že Kūrā může být téhož původu. Také uvádí, že Georg R. Frēlich spojuje název potoka ve Východním Prusku Kurat(graben) s estonským kurat ‚ďábel‘ a finským kurata ‚ušpinit se, zašpinit se‘, kura ‚bláto, špína, výkaly‘ (Froelich 1930: 80).

Kūrā nelze spojovat s lotyšským kūre ‚karas‘, protože jde o výpůjčku z jižního estonského jazyka (kogōr ~ kokr) (Zeps 1962: 128), vyskytující se v omezeném areálu – ve východním Lotyšsku (Laumane 1973: 109–110), kde žili jižní Estonci. Lotyšské slovo tedy nebylo převzato z finštiny prajazyka, nýbrž z již zformovaného samostatného finského

Straipsniai / Articles

145

SIMONAS NOREIKIS

jazyka a je rozšířeno pouze v těch lotyšských dialektech, které sousedí s areálem jižního estonského jazyka. Proto litevské Kūra nelze spojovat s touto výpůjčkou.

Kūra rovněž nelze spojovat s estonským kurat a finským kurata, kura (k významům těchto apelativ viz oddíl 3.9), protože v litevské variantě názvu je samohláska kořene ū dlouhá, na rozdíl od estonských a finských slov. Spojování hydronyma Kūrā s ugrofinskými jazyky proto není přesné.

Rimša (1995: 98) považuje hydronymum Kūrā za baltské a spojuje je se slovem kūrti. Toto vysvětlení původu hydronyma nebude v článku hodnoceno, protože neodpovídá tématu prováděného výzkumu.

3.11. Kvištė (řeka)

Vanagas (1981: 177) považuje hydronymum za nejasného původu, protože v baltském názvosloví nejsou jiné místní názvy s kvist-. Dále na základě názoru Lauriho Kettunena tvrdí, že „lze pouze předpokládat, že Kvištė pochází z *Kivištė, srov. estonské Kivištiku ‚kamenité místo‘, Kivištu“ (Kettunen 1955: 222). Toto vysvětlení lze doplnit také finskou variantou názvu Kivištö.

V ugrofinském prajazyce však byl přízvuk na první slabice, takže pokud by hydronymum pocházelo z ugrofinského substrátu, bylo by přízvučné jako *Kivištė a spíše by nebylo redukováno na Kvištę.

3.12. Lámbis (řeka)

Vanagas (1981: 179): Lámbis ~ finské Lambas-Kurja, Lomb-ozero, Lambas, finské lampi ‚rybník, jezero v lese‘ a tvrdí, že potvrzením souvislosti hydronyma s finským lampi je název lesa Leṁpiai. Vanagas uvádí také příklady lotyšských místních názvů, které Endzelīns spojuje s estonským Lamba nebo Lambi (Endzelīns 1961: 254).

Hlavním významem finského lampi a jeho protějšků v jiných finských jazycích však není ‚lesní jezero‘, nýbrž jednoduše ‚malá vodní nádrž‘ (menší než jezero), takže existence názvu lesa Leṁpiai nic nedokazuje.

Původ finského slova lampi není zcela jasný. Aikio (2014a: 86) je považuje za dědictví z ugrofinského prajazyka, avšak Liukonen (Liuk­konen 1999: 78–79) a Lothar Kilian (Kilian 1986: 494) je považují za baltskou výpůjčku (srov. litevské klampá). K tomuto názoru se přiklání Petris Kallio (Kallio 2015: 88), avšak při osobním dotazu autora tohoto článku uvedl, že rovněž nevylučuje původ navrhovaný Aikiem. Hydronymum Lámbis proto nelze spojovat se slovem, jehož

146

Acta Linguistica Lithuanica XC

Údajně ugrofinského původu litevská hydronyma

etymologie není zcela objasněna a jehož případný výklad baltského původu nebyl odmítnut.

3.13. Lángas (jezero)

Vanagas (1975: 405): Lángas ~ karelské Lango, Langozero a Lango-ozero, avšak později Vanagas (1981: 180) o ugrofinském původu hydronyma pochybuje a navrhuje litevskou etymologii, když název jezera spojuje s apelativem lángas ‚oko bažiny‘. Litevská etymologie působí mnohem přesvědčivěji než ugrofinská.

3.14. Lõjus (jezero)

Vanagas (1975: 404–405): Lõjus ~ estonské Loju. Litevský název jezera Lõjus nemůže souviset s estonským Loju, protože litevský název pochází z formy *Lãjus, v níž se dlouhé ā nemohlo vyvinout z krátkého o. V etymologickém slovníku Vanagase (1981: 193) se o možném ugrofinském původu názvu Lõjus vůbec nehovoří, nýbrž se spojuje s jiným hydronymem Lauja (tamtéž: 182–183), jemuž se navrhuje indoevropský původ.

3.15. Lõnas (řeka)

Vanagas (1981: 196): Lõnas ~ výklad je založen na souvislostech uvedených Endzelīnem: lotyšské Lans (les) < lotyšské lanis, lans ‚strž; vlhká louka; velký, neproniknutelný les‘ < estonské nářeční laan (ve spisovném jazyce laas, srov. finské lansi ‚nízké, vlhké místo‘) (Endzelīns 1961: 286).

Z hlediska historické fonologie je finská forma archaičtější, zatímco estonská forma je výsledkem fonologických změn (*lansi > *laas / *laane (genitiv)). Forma laan v estonských dialektech je výsledkem přiblížení nominativu a genitivu, a je proto novější. Lõnas tedy nemůže být ugrofinským hydronymem pocházejícím z doby kamenné.

Lotyšské lānis, lāns je rozšířeno na hranici severního Lotyšska s Estonskem (Zeps 1962: 144) a poměrně daleko od Litvy. Z hlediska areálu rozšíření je tedy ugrofinský původ rovněž vyloučitelný.

Straipsniai / Articles

147

SIMONAS NOREIKIS

3.16. Liūdis (jezero)

Vanagas (1981: 199): Liūdis lotyšské Luod~ ~ luodis ‚severozápadní vítr‘ < livonské luod ‚severozápad‘ (Endzelīns 1961: 355); ~ luode ‚koule‘ < estonské lood ‚kulka‘ < středodolnoněmecké lōt (Rudzīte 1968: 187).

Lotyšská nářeční slova lodis, lods, lode a lodus ‚severozápadní vítr‘ a lodāt ‚vanout ze severozápadu‘ se užívají pouze v nářečích na pobřeží Rižského zálivu (Zeps 1962: 149). Jezero Luodis leží nedaleko lotyšských hranic, avšak na druhé straně hranice se nachází region Latgalsko, v němž nejsou výpůjčky finského původu označující severozápad. Litevština má finské výpůjčky, které se do ní dostaly prostřednictvím lotyštiny, avšak právě výpůjčka označující severozápad v litevštině není. Spojování názvu jezera Liūdis s lotyšskými nářečními slovy proto vzhledem ke vzdálenosti od jejich areálu rozšíření není vhodné.

Kromě toho není původ slova luode ve finských jazycích zcela jasný. Slovo má dva významy: ‚světová strana mezi západem a severem‘ a ‚povodeň‘. Podle SES se heslo luode vysvětluje takto: původní význam může být ‚směr západu slunce‘ nebo odvozenina od slovesa *luotaa ‚padat, házet, zmítat se apod.‘. Luode ‚světová strana mezi západem a severem‘ může souviset se slovem luode ‚povodeň, zaplavení‘, jemuž se navrhuje germánská etymologie (*flōdi-z ‚potok‘) (SES). Ve slovníku se také předpokládá, že tato dvě slova jsou téhož původu, pokud jejich původní význam byl ‚vítr způsobující stoupání vody‘. Nelze však vyloučit jejich souvislost se slovesem luoda ‚nabírat‘ (tamtéž).

Jestliže je finské luode germánského původu, název jezera Luodis s ním nemůže souviset. Z finských jazyků by bylo převzato mnohem později než na území Litvy, kde podle hypotézy žili Ugrofinové.

Je-li slovo finského původu, jeho význam se zdá být novější. V EESe (heslo loe) se uvádí: „Jihozápadně či západně od území obývaného Finy se zvedá moře způsobující záplavy a z něj se odvozuje význam světové strany.“ Zdá se, že význam ‚světová strana mezi západem a severem‘ je druhotný. Za předpokladu, že forma slova luode vznikla v západouralském jazyce již roku 2000 př. n. l. (kdy podle předpokladů žili na území Litvy Ugrofinové), vytvořila by se v litevštině jinak. V této fázi vývoje jazyka neexistovaly dlouhé samohlásky (kmenová forma by byla nejspíše *loŋ, srov. kildinskosaamské låkņōt ‚zvedat‘ (SES, heslo luoda)). Lze tedy předpokládat, že nejde o hydronymum ugrofinského substrátu z doby kamenné.

Název jezera Liūdis rovněž nelze spojovat s finskými slovy luoti, estonské lood, protože pocházejí ze středodolnoněmčiny (SES, heslo luoti), tj. patří k vrstvě pozdních výpůjček, a uvedené srovnání proto není z chronologického hlediska vhodné.

148

Acta Linguistica Lithuanica XC

Tariam ai finougr iškos kilmės Lietuvos vandenvardžiai

3.17. Naidų ežeras

Naidų ežeras bylo ztotožněno s názvem vesnice Naidai (Vanagas 1981: 223). Ve svém slovníku Vanagas (1981) již tento název neztotožňuje s estonským názvem Noida (Vanagas 1975: 404–405). To nejspíše znamená, že od výkladu ugrofinského původu bylo upuštěno.

3.18. Negaščius, Nigėštis (jezero)

Vanagas (1981: 226) píše, že není jasné, která forma je novější. Podle jeho názoru je forma Nigėštis starší, protože v historickém prameni je uvedena forma Nigiest. Vanagas předpokládá, že hydronyma souvisejí s lotyšskými místními názvy Nigaste, Nigastes, Nigasti. Tyto lokality leží nedaleko estonských hranic, takže jejich „estonskost“ není bezdůvodná. Názvy mají příponu –ste (*–nen genitivu plurálu), jsou tedy nepochybně místními názvy lotyšsko-estonského adstrátu. Litevské názvy však nelze ztotožňovat s lotyšskými, protože Nigėštis leží v jižní Litvě. Z areálně-typologického hlediska je tedy takové srovnání nevhodné. Nigėštis nemůže být derivátem s příponou *–nen. V roce 2000 př. n. l. nebyly formy jiných pádů přípony –nen takové jako dnes (například finské punainen < *punańčen ‚červený‘) (Lehtinen 2007: 95). Z hlediska historické fonologie proto název Nigėštis nelze spojovat s finskými místními názvy tvořenými příponou –nen ~ –sen.

3.19. Nevėlis (řeka)

Vanagas (1981: 229): Nevėlis ~ finské Neva, Nevajóki, Nevanjoki (> ruské Neva, srov. také ruské Nevo ‚Ladožské jezero‘, SES, heslo neva) a finské apelativum neva ‚typ bažiny‘ (KS, heslo neva). V jiných finských jazycích souvisí významy protějšků tohoto apelativa s bažinami nebo řekami. Saarikivi (2006: 276) považuje finské *neva a sámské *neve ‚malý rychlý potok‘ za výpůjčky z neznámého jazyka². Na druhé straně podle Vanagase výkladu ugrofinského původu řeky Nevėlis odporuje název řeky Nevljica ve Slovinsku a místní název Nevel. Naproti tomu název řeky Nevelj v povodí Pripjati je podle Būgy (III 508, 887) ugrofinského

² Vedoucí magisterské práce autora tohoto článku Santer Junttila při osobní komunikaci poskytl informace o starých slovech, v nichž je a následující po e v první slabice baltského původu. Lze se tedy domnívat, že u slov staršího původu by bylo konstatováno sjednocení samohlásek a předpokládaná forma by byla *nevā.

Straipsniai / Articles

149

SIMONAS NOREIKIS

původu, souvisí s finským neva. Protože se analýza tohoto názvu nevztahuje k tématu článku, Būgův předpoklad nebude podrobněji pojednán.

Vrátíme-li se ke srovnání s řekou Něvou, je třeba upozornit, že název řeky vznikl později než v roce 1350 př. n. l. (Saarnisto 2003: 66), tedy mnohem později než předpokládané sblížení a splynutí finských a baltských jazyků na území dnešní Litvy v roce 2000 př. n. l., což činí srovnání neopodstatněným. Kromě toho samotný původ apelativa *neva ve finských jazycích není zcela jasný, což rovněž činí srovnání pochybným.

Mnohem přesvědčivěji působí litevský původ. Nevēlis může být vytvořeno s deminutivní příponou –el–, která je produktivním formantem litevských osobních jmen. Z apelativa naujas se vyvinula příjmení, například Naujēlis, Naujūlis. Předpokládá se, že z posledně uvedeného se vyvinulo příjmení Navūlis, snad i Nevūlis (Vanagas 1989: 312, 324). Obdobně se mohlo vyvinout i Naujēlis > Navēlis nebo Nevēlis a pojednávaný název řeky mohl vzniknout z tohoto osobního jména. Ugrofinský původ se proto odmítá a je třeba přijmout litevský původ od osobního jména.

3.20. Pernaũa (řeka, louka), Pérnokė (jezero)

Vanagas (1981: 254–255) považuje původ obou názvů za nejasný. Pokouší se hledat protějšky názvu Pernaũos v litevských a běloruských místních názvech. Podle jeho názoru je však pravděpodobnější ugrofinský původ. K paralelám řadí název řeky Pērnava, která protéká Lotyšskem a kterou Marta Rudzīte považuje za finskou a spojuje ji s estonským apelativem pärn ‚lípa‘ (Rudzīte 1968: 189). Název Pernaũos srovnává s názvem Pérnokės.

Vanagas tvrdí, že Pérnokė se vyvinulo z finského názvu *Pern-joki. V litevských hydronymech je přípona –okė produktivní, avšak v případě Pérnokės je význam kmene Pern nejasný. V každém případě se Pérnokė nemohlo vyvinout z formy *Pärn(V)-joki, protože finské *o se nemohlo v baltském prajazyce vyvinout v ā (v baltském prajazyce by bylo *Pärnākē). Baltské ā má v první slabice ve výpůjčkách ve finských jazycích nejprve své protějšky *a nebo *ō, s výjimkou finského vōh la ← baltské *ażlja–, protože *ō před řadou souhlásek není možné.

V litevských hydronymech je rovněž produktivní předpona per–, avšak název Pérnokė nelze hodnotit jako její derivát, protože v baltských hydronymech se nevyskytuje kořen s nok– (baltské *nāk– ‚přijít‘) (Vanagas 1970: 187). Název Pérnokė se od ostatních derivátů s příponou –okė liší tím, že přízvuk je na první slabice (v ostatních případech na předposlední, například Rudokė). V derivátech s předponou Per– bývá přízvuk obvykle na první slabice, takže kmen pojednávaného názvu se mohl foneticky změnit natolik, že již nelze určit jeho význam.

150

Acta Linguistica Lithuanica XC

Údajně ugrofinského původu litevská hydronyma

Název Pernavà má příponu –ava, která se často vyskytuje v baltské hydronymii (v litevštině je často nahrazována novější podobou –uva). Vanagas (1970: 101) píše, že u mnoha názvů zakončených na koncovky –ava / –uva je dnes význam kmene nejasný. Pernavà je jedním z nich.

Paulus Ariste napsal, že estonské a finské místní názvy Pärna Pernmohou být substráty zaniklého neznámého jazyka (Ariste 1981: 17). Apelativum pärnä se vyskytuje pouze ve finských jazycích (SES, heslo pärnä), takže může jít o substrátní slovo. Lze tedy předpokládat, že Pernavà a Pērnokė nejsou ugrofinského původu, nýbrž mohou pocházet ze substrátu zaniklého jazyka.

3.21. Pīladis (řeka)

Vanagas (1981: 258) v etymologickém slovníku navrhuje dvě vysvětlení ugrofinského původu. Nejprve vychází z návrhu Rudzīte (Rudzīte 1968: 189) a Antuona Breidakse (Breidaks 1973: 100) a vysvětluje, že latgalská řeka Pyldys ups (lotyšská podoba Pilda) může souviset s estonským põld ‚pole‘³. Pyldys je uváděno jako genitiv latgalského jednotného čísla ženského rodu (viz Leikuma 2003: 13). Vanagasovo srovnání názvu Piladis s latgalským Pylda je však nevhodné, protože posledně uvedený název vznikl teprve po přistěhování Estonců do Latgalska na počátku 19. století (Mela 2001).

Rovněž by nebylo správné ztotožňovat název Pīladis s estonskou formou põld. Ve finštině prajazyce existovala forma *pëlto a samotné slovo je výpůjčkou z germánského prajazyka (< *felba) ‚pole, půda‘ (EVE, heslo pelto). Je obtížné najít opodstatněné vysvětlení, jak se z pelto / põld < *pëlto mohla vyvinout forma Pīladis.

Vanagas v etymologickém slovníku také vyslovil hypotézu, že Pīladis souvisí s lotyšskými místními názvy Pīlags, Pīladzis apod. Ty jsou tvořeny z podobných finských výpůjček-apelativ, jejichž původní podobou je livonské pīlõg ‚jeřáb‘. Tyto výpůjčky jsou široce rozšířené a nacházejí se především v nářečích Kuronska, Zemgalska a Vidzeme (Zeps 1962: 165–166). V latgalských nářečích se však nevyskytují (kromě několika nářečí na hranici Vidzeme). Potok Pīladis se nachází v okolí Pašvitiny, které rovněž patří k historickému území Zemgalska. Bohužel nejsou k dispozici informace o hydronymech na území Zemgalska vytvořených ze slova pīlõg.

^³ Navzdory pevným argumentům pro souvislost mezi Pīlda a põld nikdo neupozornil na to, že v jižních estonských nářečích se místo germánské výpůjčky põld ‚pole‘ mnohem častěji užívá finské dědictví nurm ‚pole, louka‘, takže souvislost mezi latgalským vlastním jménem a estonským apelativem může být také vyvrácena. Autor článku tuto otázku řeší v dalším doktorském studiu věnovaném místním názvům finského původu v Lotyšsku.

Straipsniai / Articles

151

SIMONAS NOREIKIS

Z hlediska fonetické struktury je obtížné najít souvislost mezi názvem Pīladis a kmeny apelativních pīlūdz-, pīlāg-, pīlag-, pīlāg variant. Kmenová samohláska ī je v původním jazyce (livonštině) i ve všech lotyšských slovních tvarech vždy dlouhá. V litevštině je však tato samohláska krátká. V livonském pīlōg se stala dlouhou v důsledku fonologické změny *š > *h > Ø (srov. finské pihlaja, estonské pihlakas). V raném finském prajazyce byl kořen *pišla-, avšak v podobě litevského názvu nejsou žádné stopy po š. Název Pīladis proto nelze spojovat s žádnou formou finského jazyka.

Na druhou stranu Pīladis může být infixovým útvarem, protože infix –ad– je v litevských hydronymech produktivní. Kmen pil může být odvozen od podstatného jména pilis nebo slovesa pilti. Z obou lze snadno tvořit hydronyma, například Pil–ėlė < litevské pilis, Pil–ašius < pilti (Vanagas 1981: 258). Ve své dřívější práci Vanagas (1970: 71) srovnává název Pīladis s posledně uvedenými názvy. O možném ugrofinském původu se zmiňuje pouze v poznámce. Vanagas připouští, že z fonetického hlediska livonské formy a lotyšské formy z nich vzniklé sotva mohou souviset s Pīladis. Předpokládá však, že Pīladis může souviset s lotyšským názvem Piladzis (podle něj jde o litevskou podobu Pīladzis). Bohužel nevysvětluje, o jakou lokalitu jde a kde se nachází, ani proč se hláska i zkrátila. Vanagas (1981: 258) naproti tomu v etymologickém slovníku píše pouze o možném ugrofinském původu; paralely s názvy Pilėlė a Pilāšius neuvádí, ačkoli jsou podrobněji vysvětleny. V tomto případě se proto přikláníme k baltské etymologii.

3.22. Puožas (jezero)

Vanagas (1981: 268): Puožas ~ název latgalského panství Puožų–maja. Podle badatele se forma puož– vyvinula z forem pāž-, pāž-. Své tvrzení opírá o skutečnost, že v latgalštině se baltské ā mění v uo. Uvedený název jezera srovnává s dalšími lotyšskými místními názvy, například Pāze (louka), Pāzis (3 různé objekty) a Pāžs, Pāžupe (řeka), které jsou tvořeny z lotyšského slova pāzis < pāž ‚skála‘ (Vanagas označil slovo pāž za finské, ačkoli jde ve skutečnosti o formu pāž zapsanou ve Wiedemannově Estonsko-německém slovníku; správná forma ve finštině je paasi (Wiedemann 1869: 858). Rozšíření slova pāzis v lotyšských nářečích není velké, užívá se pouze v livonských (vidzemských) nářečích (Zeps 1962: 160). Vanagasem zmiňované lokality Pāz-, Pāž se nacházejí v Kuronsku (LGIA VD).

Puožas a Puožų–maja se nacházejí v různých historických oblastech. V oblasti jezera Puožas nejsou skály, takže spojování s finským *paasi je sémanticky neopodstatněné. Kromě toho jsou finské paasi a jeho protějšky v jiných finských jazycích považovány za germánského původu (< *spāda, EESe, heslo paas). Za předpokladu, že Ugrofinové žili v Litvě před příchodem Baltů, pravděpodobně neměli slovo *paasi, které

152

Acta Linguistica Lithuanica XC

Tariam ai finougr iškos kilmės Lietuvos vandenvardžiai

je poměrně nedávnou výpůjčkou, která se do území Finska dostala poté, co se Ugrofinové údajně usadili v Litvě. Případ fonetického vývoje v litevštině *paasi > *puož– není možný (zejména *s > *ž). Vanagas spojoval název Puožas s novějšími formami finských jazyků, které jsou výsledkem samostatného fonetického vývoje. Aikio upozorňuje, že názvy by se měly srovnávat nikoli se současnými formami, nýbrž s rekonstruovanými (Aikio 2007: 164). Srovnání slova paasi s dřívější formou *spāda ukazuje, že Puožas s nimi nesouvisí. Lze tedy učinit závěr, že Puožas není místním názvem ugrofinského substrátu z doby kamenné.

3.23. Robatà, Robãtė (řeka)

Vanagas (1981: 279) tvrdí, že toto hydronymum je nejspíše ugrofinský výraz a srovnává je s lotyšským hydronymem Rabbat–Esser, spojovaným s livonským a estonským raba ‚bažina‘, livonským rabat-suo ‚bažina‘, rapa-suo ‚rozbahněná bažina‘.

Estonské raba je výpůjčkou ze staroseverských jazyků (EESe, heslo raba). Výpůjčky ze skandinávských jazyků pronikly do finských jazyků teprve ve 3.–8. století (Kallio 2015: 26), proto z chronologického hlediska nelze tvrdit, že Robatà je ugrofinským hydronymem substrátu z doby kamenné.

Vanagas se zmiňuje, že Vladimir N. Toporov navrhuje jiné vysvětlení původu, podrobně je však nepopisuje (Toporov 1977: 84). Z primárního pramene je patrné, že tento badatel navrhuje indoevropský původ. Ověření Toporovova předpokladu nesouvisí s tématem tohoto článku, proto se navrhuje, aby mu v budoucnu věnovali pozornost jiní badatelé.

3.24. Rujà (řeka)

Vanagas (1981: 283): Rujà ~ lotyšské místní názvy Rūja, Rūjupe, Rūjas, které Būga (III 617) považuje za ugrofinské výrazy. Podle Vanagase ugrofinský původ potvrzuje také lotyšské hydronymum Ruoja, pruské Rogys, Royenn, Roigen < *Rōjis (*Rōja-), lotyšské rāja ‚shnilá voda bez rudy‘ a kašubské raja ‚louže, bláto, bažina‘. Poslední dvě apelativa byla považována za ugrofinského původu, srov. finské ruoja ‚močál, louže‘, estonské roe ‚močály, bažinatá místa, bahnitý tok‘ (Bednarczuk 1976: 51), avšak Santer Junttila tento předpoklad na základě zákonů historické fonologie odmítá (Juntila 2015: 20). Později i sám Vanagas (1981: 283) vyjádřil pochybnosti o souvislosti hydronyma Rujà s lotyšskými místními názvy ruj-, protože litevská podoba názvu řeky má krátkou kořenovou samohlásku u. Pokud je jeho pozorování správné, ugrofinský původ hydronyma Rujà se odmítá.

Straipsniai / Articles

153

SIMONAS NOREIKIS

Finská forma ruoja byla ve finštině prajazyce *rooja, přičemž dlouhá kořenová samohláska je pozdním jevem. Ve finském prajazyce mohla být podoba tohoto slova *rowaja / *ronaja / *royaja (podle údajů z osobního rozhovoru autora článku s A. Aikiem), proto je rovněž nepravděpodobné, že dříve uvedená lotyšská, pruská a kašubská apelativa a vlastní jména jsou finského původu.

3.25. Sikià (řeka)

Vanagas tvrdí, že hydronymum Sikià (Sýkė) souvisí s litevskými apelativy sýkas, sýkis, která byla považována za finské výpůjčky, srov. finské siika (Vanagas 1975: 404–405). Ve finských jazycích se však siika považuje za germánskou výpůjčku a souvislost litevských apelativ sýkas, sýkis s finskými a germánskými slovy není jasná (LÄGLOS III 231), proto Sikià nemůže být hydronymem ugrofinského substrátu z doby kamenné.

3.26. Suosà (řeka)

Vanagas (1981: 320): Suosà ~ karelské Suasjärvi. V severním Finsku (Enontekiö) se nacházejí tři jezera pojmenovaná Suasjärvi. Vanagas nevylučuje ani baltskou etymologii a uvádí například srovnání se slovem saũsas a dalšími litevskými apelativy, což působí přesvědčivěji. Jezera nazývaná Suasjärvi leží daleko od Litvy, takže z areálně-typologického hlediska je nelze spojovat s Suosa. Kromě toho je Suasjärvi pravděpodobně slabým stupněm formy *Sukàs- / *Sùtas.

3.27. Šakšỹs (jezero), Šakšėlė (řeka)

Vanagas (1981: 324–325) považuje původ těchto hydronym za nejasný. Neuvádí, že častější podoba jména Šakšỹs je Šekšỹs (TLE IV 167). Būga (III 627) toto jméno řadí ke skupině litevských a lotyšských hydronym šakš(t)- / šekš(t)-. Ta jsou spojována s apelativy, litevským šėkštis ‚dřevěná vidlice se zahnutými hroty a zadním zakončením k nabírání plev‘ a šiekšta ‚kmen vyvráceného stromu s pařezem, který dlouho ležel na zemi nebo nasákl vodou‘ (LKŽe). Vanagas také předpokládá, že název jezera Šakšỹs je finsko-ugrického původu. Hydronymum srovnává s názvy vod, které uvedl Evgenij M. Pospelov: jezero Šokšos v povodí řeky Mokšos a devět řek Šokšos, jejichž povodí se táhne od Oněžského jezera až k Mezeni v Archangelské oblasti (Pospelov 1970:

154

Acta Linguistica Lithuanica XC

Tariam ai finougr iškos kilmės Lietuvos vandenvardžiai

99–100). Pospelov také uvádí takové geografické názvy vodních útvarů jako mariijské šokš ‚říční rameno‘ a mansijské šoš ‚malá řeka, potok‘. Dále se v článku ověřuje, zda jsou paralely, které Vanagas popisuje s Pospelovem uvedenými předložkovými konstrukcemi a apelativy, správné.

Mariijské šokš pochází z prauralského *soja (UEW s. v. *soja), zatímco -kš je sufix. V jiných uralských jazycích se tato forma podobá prauralské formě a užívá se bez sufixu. Její protějšek ve finštině neexistuje. Mansijské šoš není protějškem *soja. Správným protějškem je například v severní mansijštině tajt. Prvotní podoba slova šoš je *čoč, protože mansijské *š se vyvinulo z *č (Sammallahti 1988: 511–512). Proto zde uvedená mansijská a mariijská apelativa nelze z fonetických důvodů spojovat s prabaltskou formou *šakš- / *šekš-.

Z hlediska historické fonologie lze odmítnout vztah Šakšys ~ Šekšys k uvedeným ugrofinským apelativům. Nakonec je třeba dodat, že a ~ e alternace v baltských slovech je běžným jevem. Z těchto důvodů lze toto jméno považovat za baltské.

3.28. Šiladis (řeka)

Vanagas (1981: 331) vychází z hypotézy Juoza Šliavase (1970: 263), že *šilad- vzniklo z formy *šild- v důsledku v místním nářečí rozšířené anaptixe a že zdrojem jeho původu je livonské slovo silda ‚most‘. Vanagas rovněž zohlednil název řeky Šilda v Karélii (Vasmer 1934: 36). Upozornil také na to, že livonské silda je baltské slovo ve finských jazycích: baltské *tiltas > odpovídá finskému silta ‚most‘ (Thomsen 1890: 98).

Šilda v tomto případě není vhodným příkladem, protože jde o karelský hydronymum utvořené z apelativa šilda ‚most‘, v němž se projevuje alternace s > š, typická pro karelštinu, avšak nepředstavuje nikterak starý jev. Srovnání s touto formou tedy není z hlediska chronologie fonologického vývoje vhodným příkladem.

Livonské silda stejně jako výše zmíněné karelské šilda pochází z finského *silta a je baltskou výpůjčkou. I kdyby došlo k zpětnému vypůjčení, je málo pravděpodobné, že by mohlo dojít k alternaci s > š. Proto je srovnání s deriváty finského *silta nevhodné.

Hydronymum Piladis zní velmi podobně jako Šiladis a obsahuje sufix -ad-, který je v litevských hydronymech produktivní. V knize Vanagase (1970: 72) věnované strukturám litevských hydronym je Šiladis uvedeno jako jeden z příkladů jména utvořeného s tímto sufixem. Ve svém etymologickém slovníku (1981: 331) Vanagas uvádí pouze možné ugrofinské protějšky. Jméno však může být utvořeno ze slova šilas (Rimša 1995: 98). Z něj vzniklo mnoho různých dalších jmen (například název řeky Šil-upis, názvy jezer Šil-ežeris nebo Šilas), takže Šiladis může patřit do téže skupiny, a baltská etymologie tak působí přesvědčivěji.

Straipsniai / Articles

155

SIMONAS NOREIKIS

3.29. Šuoja (řeka), Suoja (řeka) a Suojÿs (jezero)

Podle Vanaga (1981: 320, 336) může být toto slovo finsko-ugrického původu a jeho protějšky v současných finských jazycích by také mohly být Šuo, Šuo-jarvi, Šuo-ozero, Šuoju (posledně uvedený Vanagas navrhuje považovat za finský). Jména uvedená Vanagasem jsou ve skutečnosti formy slov karelského jazyka, v nichž se finské s změnilo v š.

Uvedená jména souvisejí s karelským šuo nebo finským suo. Jméno Šuoja však zůstává nejasné, protože nezní finsky. Předpokládá se, že jde o formu slova karelského jazyka, v níž rovněž došlo ke změnám s > š a a > u. Finská forma by byla *Suoja. Během rozhovoru autora článku s badatelem finsko-ugrické onomastiky Paulim Rahkonenem byl pro tento hydronym navržen výklad sámského původu. Vanagasova srovnání nejsou spolehlivá proto, že v jím navrhovaných finských protějšcích je š sekundární hláskou. Z foneticko-historického hlediska tedy není možné, aby jméno Šuoja souviselo s karelskými jmény. Fonetická struktura slova suo se rovněž měnila: finské suo < pozdní prafinština *soo < raná prafinština *soyi / *toyi (Saarikivi 2006: 269–270). Je těžké si představit, jak se baltské formy mohly vyvinout z raných finských forem. Na druhou stranu Ariste uvádí, že finské *soo může být slovem paleoevropského substrátu (Ariste 1971: 256). Zůstává nejasné, zda s ním souvisejí litevská jména.

Vanagas (1981: 320) spojuje jméno jezera Suojÿs a hydronymum Šuoja s karelským Suo-järvi a finským suo „bažina“. Etymologickou analýzu těchto jmen lze provést stejně jako v případě jména Šuoja zmíněného dříve v článku.

Vanagas (1981: 320) vychází z Būgy (I 523), který vysvětluje etymologii lotyšského jména Suoja. Jeho litevským protějškem by bylo Šuoja. Podle Būgy mohou lotyšské Suoja a litevské Šuoja souviset s jotvingským slovem *sōja (význam není uveden), z něhož se pravděpodobně vyvinulo polské jméno jezera Sajno < slovanské *Sajbno < jotvingské *Sōjįnan (*Sōja + -in- + -an).

Vanagas (1988: 47) upozornil, že některá hydronyma severní Litvy lze vysvětlit jmény vyskytujícími se v sídelním areálu západních Baltů (například Dabikinė v severní Litvě pravděpodobně souvisí se staropruským slovem debican „velký“). Z tohoto důvodu působí Būgovo vysvětlení přesvědčivě.

Baltské etymologické vysvětlení jména Šuoja se z výše uvedených důvodů jeví jako opodstatněné. Etymologie jména Suoja naproti tomu zůstává nejasná, avšak spojování tohoto jména s finskými apelativy a vlastními jmény se z fonetického hlediska jeví jako nevhodné.

156

Acta Linguistica Lithuanica XC

Údajně finsko-ugrického původu litevská hydronyma

3.30. Tarañdė (řeka)

Vanagas (1981: 340) ji srovnává s lotyšskou řekou, jejíž livonské jméno je Terand (Rudzīte 1968: 192). Valentin Kiparsky považuje toto jméno za finsko-ugrické a ztotožňuje je s finským Tyrväntö, livonským tõõra „dehet“ a estonským Tõr̃vandi küla (Kiparsky 1939: 236). Srovnání litevského Tarañdė ~ livonského Tēr̀and je z chronologického hlediska nevhodné. Pokud je Kiparského srovnání správné, je fonetická podoba livonského jména skutečně zcela nedávná. V livonštině začalo podle Petriho Kallia v vymizet po souhlásce teprve na konci 15. století (Kallio 2016: 46–47, 60–61). Tarañdė leží daleko od areálu kontaktů baltských a livonských jazyků, proto toto hydronymum nelze považovat za jméno finsko-ugrického substrátu.

Vanagas (1975: 405) spojoval jméno Tarañdė také s názvem řeky v severozápadním Rusku Taranda. Přesná poloha řeky nebyla zjištěna (Maradudina 1965: 11). Opírá se také o lotyšské místní názvy s afixem –nd– uvedené Būgou (III 621) (srov. finské *-ntA, *-ntO). Būga je uvádí jako finská jména.

Vanagas navrhuje i jinou možnost. Podle něj může být Tarañdė spojováno s osobním jménem Taranda, běloruským Taranda (viz pramen osobních jmen použitý Vanagasem, Biryla 1969: 409). Neuvádí však taková apelativa jako tarañdžius, tarañdė „žvanil“, taránda „hlupák“ (LKŽe). Mikalojus V. Biryla uvádí také slovo jaroslavlského nářečí ruštiny taranta „hovorný člověk“ (k tomuto apelativu viz Mel’nicenko 1961). Všechna tato slova mohou být onomatopoická, protože v litevštině existuje mnoho slov s onomatopoickou formou tara, označujících například hovornost, klepání či vrávorání (LKŽe). Tarañdė je nejen názvem řeky, ale také vesnice, kterou řeka protéká. Je možné, že vesnici nejprve pojmenovali lidé nazývaní Taranda a teprve poté se toto slovo začalo používat jako název řeky. Jméno Tarañdė má přízvuk na druhé slabice a tento argument svědčí proti finsko-ugrickému původu. Rozšíření sufixu –ntA je omezeno na baltské finské a permské jazyky (Hakulinen 1979: 200), avšak sufix –and– není cizí ani baltským jazykům (Būga III 847). Argumenty pro baltský původ jména Tarañdė jsou dostatečně silné. Řeka navíc teče mnohem dále od známého historického sídelního areálu Finsko-Ugrů. Baltský původ je tedy mnohem pravděpodobnější.

3.31. Tėrvetė, lotyšsky Tērvete (řeka)

Tėrvetė (lotyšsky Tērvete) se nachází v Lotyšsku, avšak její krátký úsek protéká podél litevsko-lotyšské hranice. Vanagas (1981: 344) v etymologickém slovníku srovnává hydronymum s lotyšským názvem lesa Tarvastes mežs. Podle něj je finského původu a lze je srovnávat s estonskými jmény Tarwest, Tarvest, Tervest a Tarvastu kihelkond. Předpokládá také, že stejný rys mají karelská jména Terva-lambi a Terva-järvi.

Straipsniai / Articles

157

SIMONAS NOREIKIS

Poslední dvě jména jsou pravděpodobně utvořena z apelativa terva „smůla, dehet“, které může být ve finských jazycích baltským výpůjčním slovem (Kalima 1936: 168). Terva může být také skandinávského původu, v každém případě však jde ve finských jazycích o pozdější výpůjčku (tj. vypůjčenou později než v roce 2000 př. Kr.). Vanagas se opírá o názor Lauriho Kettunena, že terv pochází ze slova tarvas „pratur“ (Kettunen 1955: 223). Vanagas se při uvádění tohoto odkazu pravděpodobně zmýlil, protože Kettunen analyzoval pouze jména s tarv-

Slovo tarvas je ve finských jazycích považováno za baltskou výpůjčku (< baltské *tauras (Kalima 1936: 166)), přičemž forma tarvas je výsledkem metateze. Tarvas bylo v místních jménech produktivním adjektivem, přinejmenším ve Finsku (například Tarvas-joki, Tarvas-järvi).

Tėrvete byla spojována s pozdními výpůjčkami ve finských jazycích, a proto tento název řeky nelze považovat za hydronymum ugrofinského substrátu z doby kamenné.

Není důvod popírat baltský původ jména Tērvete. Būga (III 847) uvádí, že může jít o derivační útvar s příponou Terv-et-ė, a srovnává jej s lotyšským místním jménem Tervende, které je kurského původu.

3.32. Tilkā (řeka)

Vanagas (1981: 345): Tilkà ~ latvių kaimų vardai Tilk(u)sāti, Tilkainis, Tilkas < lyvių tilk, suomių tilkka ‘lašas’ (Būga III 618). Vanagas taip pat palyginimui pateikia karelų ežero vardą Tilkus.

Finské *tilkka je slovo zvukomalebného původu (SES s. v. tilkka), od něhož jsou odvozena i slovesa, například estonské tilkuda „kapat, odkapávat“. *tilkka je však slovo pozdějšího původu, protože v rané finštině nemůže po dlouhé slabice následovat dlouhá souhláska (v tomto případě kk) (Junttila 2015a: 195). Kromě toho v něm nedošlo ke změně *ti- > si. Z hlediska historické fonetiky proto tento název řeky nelze považovat za ugrofinský substrát z doby kamenné.

Naproti tomu karelské jméno jezera Tilkus není utvořeno z tilkka „kapka“, nýbrž z tilkku „úsek země“ (srov. salmi „průliv“ > salmes) (osobní rozhovor autora článku s Denisem Kuzminem). Z důvodů uvedených výše v článku je proto srovnání s tilkku rovněž nevhodné.

Vanagas (1981: 345) nakonec tvrdí, že „snad nejpřesvědčivější by bylo spojovat s litevským tilkti ‚mostovat, tuhnout‘.“

158

Acta Linguistica Lithuanica XC

Tariam ai finougr iškos kilmės Lietuvos vandenvardžiai

3.33. Ugra (řeka)

Ugra pramení v Lotyšsku a v Litvě se vlévá do řeky Kriauna. V Lotyšsku se rovněž používá název Ugra, v Litvě je však rozšířenější název Kriaunėnų upelė, název jejího přítoku je Kriaunėlė. Uvedené názvy řek jsou odvozeninami názvu Kriaunà.

Podle Vanagase (1981: 352) může být Ugra finsko-ugrického původu. Název řeky srovnává s názvem řeky Ugra v Rusku. Poloha této řeky nebyla zjištěna, Vanagas ji však uvádí jako finsko-ugrickou. V jednom ze zdrojů se název řeky Ugra neuvádí, zmiňují se však jiné názvy s –gr– (podrobněji viz Serebrennikov 1970: 58).

Smolenskou a Kalužskou oblastí protéká řeka nazývaná Ugra. Podle Maxe Vasmera je Ugra baltského původu (Vasmer 1987: 147). Vědec ji ztotožňuje s lotyšským Uogre a litevským Ungurupe. Vasmerova srovnání zde nebudou probírána, protože přímo nesouvisejí s tématem práce. Je však třeba upozornit na Vasmerovu poznámku, že Ugra nelze spojovat s rusínským ugry ‚Maďaři‘, protože v oblasti, kde se uvedená řeka nachází, Maďaři nikdy nežili.

Je zcela možné, že mezi názvy Ugra v Lotyšsku a Litvě a názvem řeky Ugra v Rusku neexistuje žádná souvislost a jde o homonyma. Původ názvu naší řeky zůstává nejasný, proto nelze tvrdit, že je finsko-ugrický.

3.34. Ūrka, Ūrkis (řeka)

Vanagas (1975: 405; 1981: 355): Ūrka ~ estų urg ‘upelis’ > latvių urga (Zeps 1962: 199), iš kurios buvo sudaryti ir latviški vietovardžiai (Balode 2015: 64), tačiau tokie vardai randami tik buvusioje lyvių gyvenamojoje teritorijoje. Ūrkis yra vidurio Lietuvoje, t. y. toli nuo minėtos teritorijos.

3.35. Uvēda (řeka)

Žodynė Vanagas (1981: 256) teigia, kad Uvēda „greičiausiai sietina su Aujēda upe.“ Jis taip pat lygina upėvardį ir su estų Ueda, Uueda (Vanagas 1975: 405). Tačiau Uueda – fonetiškai redukuota asmenvardžio Uuetoa forma, kuri yra sudurtinis žodis uue ‘naujo’ + toa ‘kambario’. Šį Vanago palyginimą su estišku vietovardžiu komentavo En n’as Ernits’as ir atmetė tokią galimybę, kad lietuvių Uvēda gali turėti ką nors bendra su estų Uueda (Ernits 1979: 132). Atkreiptinas dėmesys į tai, kad antras dėmuo estų vietovardyje / asmenvardyje Uuetoa yra apeliatyvo tuba ‘kambarys’ kilmininko linksnio forma, o pats apeliatyvas yra

Straipsniai / Articles

159

SIMONAS NOREIKIS

germánského původu (SES s. v. tupa), proto nelze hovořit o substrátu z doby kamenné. Baltský původ se zdá být přesvědčivější.

3.36. Vygala (řeka)

Vanagas (1975: 405): litevské Vygala ~ estonské Vigala. Ačkoli tyto hydronymy znějí velmi podobně, jsou utvořeny odlišnými způsoby. Estonské Vigala se tvoří pomocí formantu –la, označujícího místo. Slovo vigā ‚dlouhá vlhká prohlubeň mezi dvěma kopci, protáhlé bažinaté údolí‘ existuje v livonštině; toto slovo pravděpodobně mělo protějšek i v estonštině (EKNR e s. v. Vigala). Litevské Vygala mohlo být utvořeno z produktivního litevského formantu –gala (srov. Ariógala, Baisógala, Gimbógala aj.). Původ formantu Vy– však zůstává nejasný. Možná jde o elipsu z Vijogala.

3.37. Virčiuvis, Virčiuivė, lotyšsky Vircaua (řeka)

Vanagas (1981: 387) tvrdí, že Virčiuvis je litevská podoba lotyšského nebo zemgalského jména (přípona –av– se v toponymech často mění na –uv–) (Vanagas 1970: 238; 1981: 387). Vanagas v etymologickém slovníku píše: „v lotyšské podobě vircau– stojí před zadním vokálem a, proto c nemůže pocházet například z [palatalizovaného] k. Et (vykládaný) kořen by tedy měl být virc–.“ S tímto tvrzením nelze souhlasit, protože v lotyštině mohlo c před zadním vokálem vzniknout z palatalizovaného k (například kiauras ~ caurs).

Dále Vanagas navrhuje finougrský původ na základě tehdy nepublikovaného Šliavova rukopisu z roku 1977 (vyšel po Šliavově smrti v roce 1996 v jeho sborníku článků (viz Šliavas 1996: 50) – pozn. aut.). Vanagas srovnává jméno Virčiuvo s estonskými místními jmény Virtsa küla, Virts-järv, Virtsu vald, která jsou spojována s estonským apelativem virts ‚bahno, jáma s proudy‘ (Kettunen 1955: 238). Také v lotyštině existuje slovo virca ‚proudy‘, považované za finskou výpůjčku (Zeps 1962: 206–207). Na první pohled může mít jméno Virčiuvo něco společného s finštinou, avšak nemusí jít o místní jméno substrátového původu, nýbrž o nepřímý finismus, tj. místní jméno utvořené z finské výpůjčky (Balode 2015). Z hlediska sémantiky tato řeka rovněž nevyvolává pochybnosti, protože jak v baltské, tak ve finské oblasti lze nalézt sémanticky podobné hydronymy: Myžupis, Šikupis a finské Paskajoki (paska ‚hovno‘, joki ‚řeka‘).

Je však třeba zohlednit skutečnost, že Virčiuvis je jedním z paralelních přítoků Lielupe, které mají litevské i lotyšské jméno, například litevské Švetė ~ lotyšské Svēte, litevské Šešėvė ~ lotyšské Seseve, litevské Vegerė ~ lotyšské

160

Acta Linguistica Lithuanica XC

Tariam ai finougr iškos kilmės Lietuvos vandenvardžiai

Vedzere, litevské Ýslikis ~ lotyšské Īslīcis. Podle Būgy (III 581) se Litevci do tohoto kraje přestěhovali ještě v době, kdy se fonetika zemgalštiny nelišila od litevštiny. Kdyby se Litevci přistěhovali až po fonologických změnách v zemgalštině, litevské varianty názvů těchto řek by zněly **Svetė, **Vedžerė / **Vedzerė, **Yslĭcis / **Yslicis. Fonetické korespondence lotyšských a litevských variant hydronymů, které Būga srovnává, jsou pravidelné, což nelze říci o Virčiuvį ~ Vircava, protože litevská varianta jména by měla být například **Virkjava. Je možné, že v litevštině byl hydronymus přijat v latvičtině vypůjčené podobě, srov. v Zemgalsku teče řeka Čeriaukštė, jejíž lotyšská podoba je Ceraukste, zatímco rekonstruovaná baltská podoba je *Keraukštė / *Keraukste, takže litevsky by mělo být **Keriaukštė, avšak byla přijata lotyšská podoba.

Lze tedy mít za to, že hydronymum je baltské, přesněji zemgalské, což dokládá také jeho podoba Virči-uvė s typickým zemgalským formantem (Būga III 748). Kromě toho Šliavas (1970: 271) ve své dřívější publikaci zařadil Virčiuvį mezi zemgalská jména a uvedl lotyšskou variantu jeho podoby Vircuve. Proto by bylo účelné považovat toto hydronymum za baltské a objasnit původ jeho kořene.

3.38. Vokša (řeka), Vokšelis (jezero)

Vokša protéká dnešním územím Běloruska nedaleko litevských hranic, zatímco Vokšelis se nachází v okolí Vilniusu. Podle Vanagase (1981: 391) mohou být tato jména finougrského původu. Vanagas je srovnává s názvy jezer: karelskými Vokša, Vokš-ezero, Vokš-ozero a finským apelativem vuoksi ‚povodeň, proud, tok‘, které je derivátem apelativa vuo ‚tok, proud, potok‘.

Finským protějškem karelských jmen je Vuoksjärvi (Kuzmin 2014: 135). Srovnání s vuoksi není vhodné, protože jde o derivát od vuo ‚tok, proud, potok‘. Podle údajů EVE (s. v. vuo) měla ve finougrštině podoba kořene vuo podobu *uwe. V dalších současných finougrských jazycích mají tvary tohoto slova například tyto podoby: ve švédské sámštině uwe, uvwe ‚tok, proud‘, v chantyjštině ow ‚proud‘, ow- ‚téci‘, ve východní mansi oy (SES s. v. vuo).

Srovnání s karelskými jmény není smysluplné. Karelská jména mají sekundární š (< s). Je také třeba poznamenat, že litevské o, které je vždy dlouhé, se vyvinulo z dlouhého a. Ačkoli karelská a litevská jména znějí podobně, jejich původní podoby byly zcela odlišné, a proto nelze uvažovat o finougrském substrátu z doby kamenné.

Schmid srovnává hydronymum Vokša s hydronymem Vokė a upozorňuje, že první mohlo být derivátem druhého (Schmid 1988: 173). Jako příklad uvádí Gilis ~ Gilšė. Stejným způsobem možná vznikla hydronyma Vokša a Vokšelis.

Straipsniai / Articles

161

SIMONAS NOREIKIS

4. VÝSLEDKY A ZÁVĚRY

Cíl výzkumu, totiž prozkoumat ugrofinské etymologie litevských hydronym prezentované Vanagem, byl naplněn. Ukázalo se, že sotva mohou být ugrofinské, protože srovnání s ugrofinskými apelativy a vlastními jmény, která uvádějí Vanagas a další lingvisté, se ukázala jako nevhodná.

Hlavní důvody, proč zkoumaná hydronyma nemohou být ugrofinská, jsou tyto:

1) historicko-fonologický. Ze zrekonstruované ugrofinské formy se nemohla vyvinout současná litevská forma. To je nejčastější důvod, proč jsou srovnání nevhodná;

2) sémantický. Hydronymum se srovnává s apelativem, které není vhodné k charakterizaci hydronyma, nebo se z takového apelativa v ugrofinských jazycích hydronyma netvoří;

3) chronologický. Slovo se v ugrofinských jazycích objevilo později, než údajně Ugrofinové žili na území dnešní Litvy.

Než se jeden národ přistěhuje na určité území, kde žil jiný národ, bývají místní jména substrátu zanechaná tímto druhým národem navzájem podobná a lze je dělit na určité typy, například podle slovotvorby, sémantiky apod. Jména zkoumaná v článku jsou velmi různorodá a navzájem spolu souvisejí jen málo (s výjimkou Piladis a Šiladis).

Také některým Vanagem uvedeným hydronymům lze odůvodněně přisoudit baltský nebo slovanský původ.

Proto lze tvrdit, že v Litvě neexistují hydronyma ugrofinského původu sahající do doby kamenné a že tam Ugrofinové pravděpodobně nežili až do příchodu Baltů do těchto oblastí.

Nelze však vyloučit, že se v Litvě mohou nacházet vlastní jména ugrofinského původu, jejichž stáří však nesahá do dávné doby kamenné, nýbrž do nejnovější doby. V polovině 15. století byli k litevsko-lotyšskému pomezí z Ingrie (dnešní Leningradská oblast v Rusku) křižáky přivedeni Vodové (Krievinové), kteří mohli ovlivnit místní jména nově osídleného místa^⁴. Vzhledem k malé vzdálenosti od Bausky k hranici s Litvou a ke změně hranice se Krievinové skutečně mohli přestěhovat na litevskou stranu. Dokládá to například příjmení Krievinis v Pasvalysu.

^⁴ Autor článku, doktorand Helsinské univerzity, v současnosti zkoumá krievinská vlastní jména v Lotyšsku a klade si za cíl hledat je také na litevské straně.

162

Acta Linguistica Lithuanica XC

Tariam ai finougr iškos kilmės Lietuvos vandenvardžiai

ŠALTINIAI

E E S e – Eesti Etümoloogiasõnaraamat, eds. I. Metsmägi, S. Meeli, S.-E. Soosaar, Tallinn: Eesti keele sihtasutus 2012. Prieiga internete: https://www.eki.ee/dict/ety/.

E K N R e – Eesti kohanime raamat, Tallinn: Eesti Keele Sihtasutus 2016. Prieiga internete: https://www.eki.ee/dict/knr/.

E V E – Suomen vanhimman sanaston etymologinen verkkosanakirja. Prieiga internete: https://sanat.csc.fi/wiki/EVE-etusivu.

K N A B – Eesti Keele Instituudi kohanimeandmebaas. Prieiga internete: https://www.eki.ee/knab/knab.htm.

K S – Kielitoimiston sanakirja. Prieiga internete: https://www.kielitoimistonsanakirja.fi/.

L G I A V D – Latvijas Ģeotelpiskās Informācijas Aģentūra – Vietvārdu Databāze. Prieiga internete: https://www.eki.ee/knab/knab.htm.

L K Ž e – Lietuvių kalbos žodynas 1–20 (1941–2002), red. kolegija G. Naktinėnė, J. Paulauskas, R. Petrokienė, V. Vitkauskas, J. Zabarskaitė, vyr. red. G. Naktinėnė, e. variantas, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2008 (atnaujinta versija, 2018). Prieiga internete: https://ekalba.lt/lietuviu-kalbos-zodynas/.

S E S – Suomen etymologinen sanakirja. Prieiga internete: https://kaino.kotus.fi/ses/.

S I U E – Studies in Uralic Etymology. Prieiga internete: https://siue.hcommons.org/2023/12/04/some-etymological-notes-on-words-for-invertebrates/.

U E W – Uralisches Etymologisches Wörterbuch. Prieiga internete: http://www.uralonet.nytud.hu/search.cgi?resetform=1&collapse=1.

L I T E R A T Ū R A

A i k i o A n t e 2007: The Study of Saami Substrate in Finland. – Onomastica Uralica 4, 159–197.

A i k i o A n t e 2014: Studies in Uralic Etymology II: Finnic etymologies. – Linguistica Uralica L 1/2014, 1–19.

A i k i o A n t e 2014a: Studies in Uralic Etymology III: Mari etymologies. – Linguistica Uralica L 2/2014, 81–93.

A r i s t e P a u l 1971: Die ältesten Substrate in den ostseefinnischen Sprachen. – Советское финно-угроведение [Sovetskoe finno-ugrovedenie] 7, Tallinn: Академия Наук Эстонской ССР [Tallinn: Akademija Nauk Estonskoj SSR], 251–258.

Straipsniai / Articles

163

SIMONAS NOREIKIS

Balode Laimute 2015: Criteria for Identifying Possible Finnicisms in Latvian Toponymy. – Contacts between the Baltic and Finnic languages, ed. S. Junttila, Ser. Uralica Helsingiensia, 7, Helsinki: Suomalais–Ugrilainen Seura, 49–70.

Bednarczuk Leszek 1976: Zapożyczenia ugrofińskie w językach bałtosłowiańskich. – Acta Baltico–Slavica 9, 39–64.

B i r y l a M i k a l a j V. 1969: Бiрыла, Мiкалай В. Беларуская антрапанiмiя [Belaruskaja antrapanimija] 2: Прозвiшчы, утварэньня ад апэлятыўнай лексiкi [Prozviščу, utvora-nуja ad apelіatyŭnaj leksіkі], Мiнск: Навука i Тэхнiка [Minsk: Navuka i Tehnika].

B r e i d a k s A n t o n s 1973: Прибалтийско-финские названия рек в Латгалии [Pribaltijsko-fинskie nazvanija rek v Latgalii]. – Latvijas PSR Zinātņu Akadēmijas Vēstis 2(307), Rīga: Latvijas PSR Zinātņu akadēmijas izdevniecība, 97–102.

Būga I – Būga Kazimieras. Rinktiniai raštai 1, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 1958.

Būga III – Būga Kazimieras. Rinktiniai raštai 3, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 1961.

Čašev Aleksandr 2010: Чашев, Александр. Тайны земли холмогорской [Tajny zemli cholmogorskoj], Архангельск: ОАО Издательско-полиграфическое предприятие «Правда Севера» [Archangel’sk: OAO Izdatel’sko-poligrafičeskoe predprijatie „Pravda Severa“]. Prieiga internete: http://www.emezk.ru/catalog/Secrets-Of-Language-Of-The-Earth-Holmogorsky/doc/630/.

Endzelīns Jānis 1961: Latvijas PSR vietvārdi 1(2), Rīga: Latvijas PSR Zinātņu akadēmijas izdevniecība.

Ernits Enn 1979: К выявлению субстрата в прибалтийско-финских языках [K vyjavleniju substrata v pribalтijsko-fинskich jazykach]. – Советское финно-угроведение [Sovetskoe finno-ugrovedenie] 15, Таллинн: Академия Наук Эстонской ССР [Tallinn: Akadeemija Nauk Èstonskoj SSR], 129–135.

Froelich Georg 1930: Flußnamen in Ostpreußen. Ein Beitrag zur Namenforschung und Siedlungsgeschichte des preußischen Ostens. – Zeitschrift der Altertumsgesellschaft Insterburg 19, 1–84.

Hakulinen Lauri 1979: Suomen kielen rakenne ja kehitys, Helsinki: Otava.

Junttila Santeri 2015: Proto–Finnic loanwords in the Baltic languages? An old hypothesis revisited. – Contacts between the Baltic and Finnic languages, ed. by S. Junttila, Ser. Uralica Helsingiensia, 7, Helsinki: Suomalais–Ugrilainen Seura, 12–37.

Junttila Santeri 2015a: Tiedon kumuloituminen ja trendit lainasanatutkimuksessa. Kantas uomen balttilaislainojen tutkimushistoria, Helsinki: Helsingin yliopisto.

164

Acta Linguistica Lithuanica XC

Tariamai finougriskos kilmės Lietuvos vandenvardžiai

Junt tila Santeri 2019: Lähtökielten sanansisäisten soinnittomien klusiilien edustus kantasuomen balttilaislainoissa: Osa II. Edustus kohdekielen pitkän tavuaineksen jäljessä. – Suomalais-Ugrilaisen Seuran Aikakauskirja 97, 35–73.

Kalima Jalo 1936: Itämerensuomalaisten kielten balttilaiset lainasanat, Helsinki: Suomalaisen Kirjallisuuden Seura.

Kallio Petri 2015: The Stratigraphy of the Germanic Loanwords in Finnic. – Early Germanic Languages in Contact, ed. J. O. Askeldal, H. F. Nielsen, E. W. Hansen, A. Holsting, F. T. Stubjær, Ser. NOWELE Supplement Series, 27, Amsterdam: Philadelphia, PA, 23–38.

Kallio Petri 2016: Historical Phonology from Proto-Finnic to Proto-Livonian. – Eesti ja soome-ugri keeleteaduse ajakiri. Journal of Estonian and Finno-Ugric linguistics 7(1), Tartu: Tartu Ülikool, 39–65.

Kettunen Lauri 1960: Suomen lähisukukielten luonteenomaiset piirteet, sar. Suomalais-Ugrilaisen Seuran Toimituksia, Helsinki: Suomalais-Ugrilainen Seura.

Kilian Lothar 1986: Zur Frage eines westfinnischen Substrats in Litauen aus der Sicht von Archeologie und Hydronymie. Sprachlige Beziehungen zwischen Balten und Westfinnen. – Zeitschrift für Ostforschung. Länder und Völker im östlichen Mitteleuropa 35, Marburg: Herder-Institut, 481–502.

Kiparsky Valentin 1939: Die Kurenfrage, Helsinki: Suomalainen Tiedeakatemia.

Kuzmin Denis 2014: Vienan Karjalan asutushistorian nimistön valossa, Helsinki: Helsingin yliopisto.

Laikas 7 – Kapleris Ignas, Meištas Antanas, Mickevičius Karolis, Šalna Rytas, Tamkutonytė-Mikailienė Živilė. Laikas 7: istorijos vadovėlis 7 kl., d. 1, Vilnius: Briedis, 2004.

Lang Walter 2016: Early Baltic-Finnic Contacts as Evidenced by Archaeological and Linguistic Data. – Eesti ja soome-ugri keeleteaduse ajakiri. Journal of Estonian and Finno-Ugric linguistics 7(1), 11–38.

Laumane Benita 1973: Zivju nosaukumi latviešu valodā, Rīga: Zinātne.

Lehtinen Tapani 2007: Kielen vuosituhannet. Suomen kielen kehitys kantauralista varhaissuomeen, Helsinki: Suomalaisen Kirjallisuuden Seura.

Leyding Gustaw 1959: Słownik nazw miejscowych okręgu Mazurskiego: Nazwy fizjograficzne (zlokalizowane) 2, Poznań: Państwowe Wydawnictwo Naukowe.

Leikuma Lidija 2003: Latgalīšu volūda: intensīvā mācību kursa materiāli 1, Sanktpēterburga: Sanktpēterburgas Valsts universitāte.

Straipsniai / Articles

165

SIMONAS NOREIKIS

Liukkonen Kari 1999: Baltisches im Finnischen, Helsinki: Finnisch-Ugrische Gesellschaft.

Liukkonen Kari 2003: Dėl kai kurių lietuvių ir suomių onomastikos klausimų. – Tarptautinė Kazimiero Būgos konferencija: etimologija ir onomastika, 2003 m. spalio 24 d., red. R. Buivydienė, B. Kabašinskaitė, Vilnius: Vilniaus universitetas, Baltistikos ir bendrosios kalbotyros katedra, 31.

LÄGLOS III – Kylstra Andries Dirk, Hahmo Sirkka-Liisa, Hofstra Tette, Nikkilä Osmo. Lexikon der älteren germanischen Lehnwörter in den ostseefinnischen Sprachen 3 (P–Ä), Amsterdam, New York: Rodopi, 2012.

Maradudina T. V. 1965: Марадутина, Т. В. Рефлексы сингармонизма в севернорусской субстратной топонимике [Refleksy singarmonizma v severnorusskoj substratnoj toponimike]. – Вопросы топономастики [Voprosy toponomastiki], вып. 2 [vyp. 2], ред. А. К. Матвеев [red. A. K. Matveev], Свердловск: Уральский государственный университет им. А. М. Горького [Sverdlovsk: Ural’skij gosudarstvennyj universitet im. A. M. Gor’kogo], 7–14.

Matveev Aleksandr K. 2001: Матвеев, Александр К. Субстратная топонимия Русского севера [Substratnaja toponimija Russkogo Severa] 1, Екатеринбург: Издательство Уральского университета [Ekaterinburg: Izdatel’stvo Ural’skogo universiteta].

Mela Marjo 2001: Latvian virolaiset: historia, kieli ja kulttuuri, ser. Bibliotheca historica, 69, Helsinki: Suomalaisen kirjallisuuden Seura.

Mel’ničenko Grigorij G. 1961: Мельниченко, Григорий Г. Краткий ярославский областной словарь [Kratkij jaroslavskij oblastnoj slovar’] 1, ред. коллегия Г. Г. Мельниченко, А. И. Никеров, М. Л. Сурпин, отв. ред. А. И. Никеров [red. kollegija G. G. Mel’ničenko, A. I. Nikerov, M. L. Surpin, otv. red. A. I. Nikerov], Ярославль: ЯГПИ имени К. Д. Ушинского [Jaroslavl’: JaGPI imeni K. D. Ushinskogo].

Noreikis Simonas 2018: Suomalais-ugrilaiseksi esitetty Liettuan vesistö nimistö, University of Helsinki: magistro darbas. Prieiga internete: http://urn.fi/URN:NBN:fi:hulib-201806132562.

Nuutinen Olli 1989: Järvi – balttilainen laina. – Virittäjä 93, 497–503.

Pospelov Evgenij M. 1970: Поспелов, Евгений М. Метод географических терминов в анализе субстратной топонимии севера [Metod geografičeskich terminov v analize substratnoj toponimii Severa]. – Местные географические термины. Вопросы географии [Mestnye geografičeskie terminy. Voprosy geografii] 81, Москва: Мысль [Moskva: Mysl’], 96–105.

166

Acta Linguistica Lithuanica XC

Tariam ai finougriškos kilmės Lietuvos vandenvardžiai

Rimša Vytautas 1995: Pseudos10mugriški baltų vietovardžiai. – Baltistica VII: Baltistica VII Starptautiskais baltistu kongress 1995. g. 13.–15. jūnijā: referātu tēzes, Rīga: Latviešu valodas institūts, 97–98.

Rudzīte, Marta 1968: Somugriskie hidronīmi Latvijas PSR teritorijā. – Latviešu leksikas attīstība. Zinātniskie raksti 86, Rīga: Zinātne, 175–198.

Saarikivi Janne 2006: Substrata Uralica. Studies on Finno-Ugrian Substrate in Northern Russian Dialects, Helsinki: Helsingin yliopisto.

Saarnisto Matti 2003: Karjalan geologia. Karjalan luonnonmaiseman synty. – Karjalan synty. Viipurin läänin historia 1, ed. by M. Saarnisto, Karjalaisen Kulttuurin Edistämissäätiö, Karjalan Kirjapaino Oy/Karjala-lehti, 21–80.

Sammallahti Pekka 1988: Historical phonology of the Uralic languages. – The Uralic languages: Description, History and Foreign Influences, ed. D. Sinor, Ser. Handbuch der Orientalistik, Sec. 8: Handbook of Uralic and Central Asian Studies, 1, Leiden: E. J. Brill, 478–554.

Schmid Wolfgang P. 1988: Noch einmal zur Frage eines westfinnischen Substrats in Litauen. – Zeitschrift für Ostforschung. Länder und Völker im östlichen Mitteleuropa 37, Marburg: Herder-Institut, 161–174.

Serebrennikov Boris A. 1970: Серебренников, Борис А. Почему трудно разрешить проблему происхождения верхних слоёв севернорусской гидронимии [Почему трудно разрешить проблему происхождения верхних слоёв севернорусской гидронимии]. – Вопросы языкознания [Voprosy jazykoznanija] 1, 44–59.

Šliavas Juozas 1970: Substratas Žeimelio apylinkės vardyne ir tarmėje. – Kraštotyra, red. B. Vaitkevičius, 263–270.

Šliavas Juozas 1996: Žiemgalių pėdsakais, Vilnius: „Žiemgalos“ draugija.

Thomsen Vilhelm 1890: Berøringer mellem de finske og de baltiske (litauisk–lettiske) sprog: en sproghistorisk undersøgelse, København: Blanco Lunos.

TLE IV – Tarybų Lietuvos Enciklopedija 4 (Simno–Žuvorūnė), Vilnius: Vyriausioji enciklopedijų redakcija, 1988.

Toporov Vladimir N. 1977: Топоров, Владимир Н. К фракийско балтийским языковым параллелям [K frakijsko baltijskim jazykovym paralleliam]. – Балканский лингвистический сборник [Balkanskij lingvističeskij sbornik], отв. ред. Т. В. Цивьян [otv. red. T. V. Civ’jan], Москва: Наука [Moskva: Nauka], 59–116.

Vanagas Aleksandras 1970: Lietuvos TSR hidronimų daryba, Vilnius: Mintis.

Straipsniai / Articles

167

SIMONAS NOREIKIS

Vanagas Aleksandras 1975: К проблеме финно-угорского субстрата в литовской топонимии [K probleme finno-ugorskogo substrata v litovskoj toponimike]. Congressus Tertius Internationalis Fenno-Ugristarum. Tallinnae habitus 17.–23. VIII. 1970. Pars I. Acta Linguistica, Tallinn: Valgus, 404–405.

Vanagas Aleksandras 1981: Lietuvių hidronimų etimologinis žodynas, Vilnius: Mokslas.

Vanagas Aleksandras 1988: Lietuvių vandenvardžiai, ser. Kalba ir žmonės, Vilnius: Mokslas.

Vasmer Max 1934: Beiträge zur historischen Völkerkunde Osteuropas. 2. Die ehemalige Ausbreitung der Westfinnen in den heutigen slavischen Ländern, Berlin: Akademie der Wissenschaften.

Vasmer Max 1987: Фасмер, Макс. Этимологический словарь русского языка 4 (T–Ящур) [Etimologičeskij slovar’ russkogo jazyka 4 (T–Jaščur)], перевод с немецкого и дополнения О. Н. Трубачева, ред. М. А. Оборина [perevod s nemeckogo i dopolnenija O. N. Trubačeva, red. M. A. Oborina], Москва: Прогресс [Moskva: Progress].

Wiedemann Ferdinand J. 1869: Ehstnisch-deutsches Wörterbuch, St. Petersburg.

Zeps Valdis J. 1962: Latvian and Finnic Linguistic Convergences, Bloomington: Indiana University; The Hague: Mouton and Co.

Zinkevičius Zigmas 2005: Lietuvių tautos kilmė, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Lithuanian Hydronyms of Allegedly Finno-Ugric Origin

SUMMARY

This article is based on the author’s Master Thesis written in Finnish and submitted at the University of Helsinki in 2018. The topic is “Lithuanian hydronyms supposed to be Finno-Ugric” and the aim was a critical analysis of such hydronyms, and the result was that in Lithuania there are no Finno-Ugric hydronyms. This topic is important to Lithuanian onomastics. However, in Lithuania, there are not many people with knowledge of Finnish. Thus, this article makes it possible for Lithuanian readers to see the results of the Master Thesis by the author.

In Lithuania, it is still believed that before the arrival of the Balts to the nowadays territory of Lithuania there lived Finno-Ugrians and they must have left their traces in the toponyms. The supposed time of this event is 2000 BC. Thus, Aleksandras Vanagas proposed

168

Acta Linguistica Lithuanica XC

Tariamai finougr iškos kilmės Lietuvos vandenvardžiai

Finno-Ugric etymologies for various Lithuanian hydronyms which in his opinion sound similar to modern Finnic appellatives and proper names. If the investigated hydronyms are a result of 4000 years old language contacts, then the Baltic and Finnic languages of those times sounded different. Thus, the historical-phonological method will be applied in this work as well as semantical and onomastic methods comparing Baltic and Finnic toponyms. Such methods were applied by Aikio in investigating supposed Samic toponyms in Finland where there was a trend to propose Samic etymology for toponyms with unclear etymology sometimes even without comparing them to a Samic appellative or a proper name. He paid attention to the fact that proto-Samic was phonologically different than modern Samic languages and he invited to reconstruct proto-Samic forms first and only then compare them to Finnish toponyms. A reconstructed form may indicate that Samic etymology is wrong. This method is suitable also in the case of supposed Finno-Ugric hydronyms in Lithuania.

In the Master Thesis and this article, there were revised over 40 Lithuanian hydronyms for which Vanagas suggested Finno-Ugric etymologies. All the etymologies by Vanagas were rejected for the following reasons:

Historical-phonological. The reconstructed forms of the compared hydronyms to Finno-Ugric appellatives and proper names are so different that the development from one form to another would be possible.

Semantical. A Lithuanian hydronym is compared to an appellative which is not used in the formation of Finno-Ugric toponyms.

Chronological. A Finno-Ugric appellative, which a Lithuanian hydronym is compared to, is a borrowing from other languages (later than the Stone Age).

In addition, all the hydronyms presented by Vanagas are very different and it is impossible to classify them in any way (by construction, semantics etc.).

In conclusion, in Lithuania, there are no Finno-Ugric hydronyms of the Stone Age.

Nevertheless, the presence of Finnic proper names is possible on the Lithuanian–Latvian borderland, brought by Kreevins (Votic) who lived in Bauska region from the 15^th century. Bauska is situated not far away from the border, which during the centuries was not very precise and there were small changes in it. It means that Kreevin could have transferred their proper names to the territories of present-day Lithuania. Thus, further research should be concentrated on seeking Kreevin names in Northern Lithuania.

Įteikta 2024 m. gegužės 2 d.

SIMONAS NOREIKIS

Helsinkio universiteto

Suomių kalbos, finų-ugrų ir skandinavų kalbų ir literatūrų institutas

PL25 (Unioninkatu 40)

00014 University of Helsinki

[email protected]

Straipsniai / Articles

169