LAIMUTIS BILKIS

Ústav litevského jazyka

ID ORCID: orcid.org/0000-0002-2902-4722

Oblasti vědeckého výzkumu: toponomastika, antroponomastika.

DOI: doi.org/10.35321/all90-05

O PŮVODU OIKONYMA GINŪČIAI

O původu oikonyma Ginūčiai

ANNOTACE

Článek pojednává o vývoji a původu názvu obce Ginūčiai nacházející se v obci s rozšířenou působností Ignalina. Tato obec vznikla v blízkosti hradiště, na němž pravděpodobně stál hrad Linkmenys, poprvé zmíněný v historických pramenech roku 1373; proto byl v některých dřívějších pracích vznik oikonyma spojován s obranou hradu a tento místní název byl odvozován od litevského ginti(s) „zachránit někoho po napadení; odrazit útok“.

Na základě analýzy zápisů názvu sídla v historických pramenech ze 16.–20. století se rekonstruuje jeho starší podoba *Ginutėnai, poprvé doložená roku 1554 a užívaná do počátku 20. století. Konstatuje se, že z živého jazyka byla zapsána pouze dnešní varianta Ginūčiai, která je v historických dokumentech doložena od první poloviny 17. století. Od té doby se obě podoby užívaly střídavě, až se v první polovině 20. století prosadilo oikonymum bez sufixu -ėnai.

Původní podoba *Ginutėnai se odvozuje od patronymického osobního jména *Ginutėnas, jehož existenci potvrzuje dodnes zachované příjmení Ginutis a historická antroponyma Piotr Ginutis, Iasiul Ginuaytis, Ginnute, Ginnuttis, Ginutatis. Vzhledem k tomu, že tato osobní jména nejsou nejméně od poloviny 16. století doložena v obci Ginūčiai ani v jejím blízkém okolí, předpokládá se, že se zde mohla vyskytovat dříve. Vznik pozdější podoby oikonyma Ginūčiai se spojuje se střídavým užíváním názvů sídel se sufixem -ėnai i bez něj, zaznamenaným v pramenech ze 17. a 18. století, především v církevních matrikách.

KLÍČOVÁ SLOVA: vývoj oikonym, původ oikonym, tvoření místních názvů se sufixem -ėnai, název obce Ginūčiai, osobní jména s kmenem Ginut-.

114

Acta Linguistica Lithuanica XC

Dėl oikonimo Ginučiai kilmės ištakų

ANNOTACE

Článek zkoumá vývoj a původ názvu obce Ginučiai nacházející se v obci s rozšířenou působností Ignalina. Osada leží nedaleko hradiště, na němž se patrně nacházel hrad Linkmenys, poprvé doložený v historických záznamech z roku 1373; historie osady je tedy spojena s touto pevností. Některé dřívější studie proto spojovaly vznik oikonyma s obrannou funkcí hradu a předpokládaly jeho původ v litevském gìnti(s) „zachránit někoho nebo něco před útokem; odrazit útok“.

Na základě analýzy historických pramenů od 16. do 20. století lze starší podobu oikonyma rekonstruovat jako *Ginutėnai, poprvé doloženou roku 1554 a užívanou až do počátku 20. století. Lze vyvodit, že varianta Ginučiai, doložená v historických dokumentech od první poloviny 17. století, převládala v běžném úzu. Následně se obě podoby užívaly zaměnitelně, dokud v první polovině 20. století nezískala převahu podoba bez sufixu -ėnai.

Primární podoba *Ginutėnai je odvozena od patronymického osobního jména *Ginutėnas, jehož pravděpodobnost potvrzuje dochované příjmení Ginùtis a historická antroponyma Piotr Ginutis, Iasiul Ginutaytis, Ginnute, Ginnuttis, and Ginutatis. Tato jména jsou v obci Ginučiai nebo jejím okolí doložena nejméně od poloviny 16. století, což naznačuje jejich pravděpodobnou dřívější přítomnost v této oblasti. Vznik pozdější podoby oikonyma Ginučiai souvisí se střídavým užíváním oikonym se sufixem -ėnai i bez něj, doloženým v pramenech ze 17. a 18. století, zejména v církevních matrikách.

KLÍČOVÁ SLOVA: vývoj oikonym, původ oikonym, tvoření toponym se sufixem -ėnai, název obce Ginučiai, osobní jména s kmenem Ginut-.

1. ÚVOD

Obec Ginučiai ve východní Litvě, v centru národního parku Aukštaitija, a její název zaujaly nejednoho badatele historie, jazyka či regionu. Nejvíce je přitahovala výjimečná geografická poloha osady. Ginučiai leží jen 1 km od proslulého hradiště Ginučiai¹, na němž patrně stál hrad Linkmenys, poprvé zmíněný roku 1373 v Livonské kronice Hermanna Wartberga (Hermano Vartberges) (SRP II 103; viz také Buga I 262; Batura 1966: 34; Tyla 1966:

¹ Hradiště Ginučiai se v živém jazyce místních obyvatel nazývá Pìliakalniu. Toto oronymum bylo od místních obyvatel obce Pàpiliakalnė zapsáno roku 1935 (viz LVvGDB) a z živého jazyka je doloženo také v pracích dalších badatelů (viz Ermantytė, Eigminas 1966: 234; Rimantienė 1966: 17; Vaitkevičius 2006: 335).

Straipsniai / Articles

115

LAIMUTIS BILKIS

24–25; Steponavičienė 31^²; LK 198–199; Baranauskas 2003: 83; Garli auskas 2004: 47–48^³. Pravděpodobně právě kvůli příbuznosti obce a hradiště se opakovaně objevila myšlenka, že původ názvu obce může souviset s obranou hradu Linkmenys, a proto může být oikonymum Ginūčiai odvozeno od litevského apelativa ginti „zachránit někoho po napadení; odrazit útok“ (Matkevičius 2019: 357; Žilėnas 2019: 595). Tato možnost původu se opírá o geografickou polohu obce – leží v šíji mezi jezery, u potoka, přes který vedla cesta ze severu k hradu Linkmenys, takže na tomto místě mohla být záseková překážka z pokácených stromů chránící okolí hradu před nečekaným útokem nepřátel^⁴ (Batūra 1966: 39). Souvislost s litevským ginti lze patrně spatřovat i tehdy, považuje-li se tento název obce za derivát se sufixem –ut–, ačkoli uvedené apelativum není přímo uváděno jako základové slovo (Ermanytė, Eigminas 1966: 231). Na druhé straně existují práce, v nichž se oikonymum Ginūčiai považuje za odvozené od osobního jména Ginūtis (LVŽ III 188; LVvGDB). Existují tedy důvody ve výzkumu původu místního názvu pokračovat a rozšířit jej.

Cílem tohoto článku je na základě podrobných jazykových a historických údajů stanovit a předložit pokud možno spolehlivější výklad původu názvu obce. Za tímto účelem se usiluje o shromáždění a analýzu historických zápisů tohoto oikonyma a podob zachycených z živého jazyka, jakož i o posouzení možností tvoření a původu historických i současných variant názvu v širším kontextu litevské, respektive baltské toponymie. Kromě toho se zkouší objasnit, zda neexistovaly přímé souvislosti místního názvu s historickými osobními jmény téhož kořene. Při hodnocení obou hypotéz původu se přihlíží také k tendencím v původu a tvoření místních názvů v celé Litvě i v daném území a k tendencím ve tvoření apelativ.

Výzkum původu oikonym úzce souvisí s jejich vývojovými rysy a s vývojem pojmenovaných sídel. Proto se v pracích tohoto druhu usiluje o předložení co nejúplnějších údajů o historii zápisu názvů sídel v historických pramenech; ty mohou být při určování skutečného původu klíčové, neboť starší, historické podoby místních názvů se nemusí shodovat se současnými. Z tohoto důvodu se výzkum původu oikonym v různých jazycích opírá o chronologicky uváděné historické podoby místních názvů (srov. Przybytek 1993; Vanagas 1996; Blažienė 2000, 2005; Bijak 2001: 16–250; Wójcik 2001: 17–192; Casemir

^² Práce nebyla publikována, přesná doba jejího vzniku není známa.

^³ Ačkoli lokalizace litevských hradů zmíněných v raných historických pramenech bývá často obtížná a vyvolává mnoho diskusí (srov. Jurgaitis 2005: 63–80), pokud jde o určené místo hradu Linkmenys, patrně nebyly vysloveny jiné názory.

^⁴ Pozornost si zaslouží také skutečnost, že lidová pověst spojuje název obce s obranou v dávných dobách: Dříve, když bývaly války, když se bojovalo s písem a šípy, bylo zde obranné místo. A od toho vznikl název obce „Ginūčiai“.

116

Acta Linguistica Lithuanica XC

Dėl oikonimo Ginučiai kilmės ištakų

2003: 37–369; Bilkis 2012; Wenzel 2017: 25–202; Zschieschang 2017: 60–145). Kromě toho se analýza oikonym často provádí s ohledem nejen na údaje lingvistického, ale i historického výzkumu, které mohou poskytnout další cenné informace o původu a lokalizaci místních názvů (srov. Ivoška 2016: 208–225). Proto se při objasňování původu oikonyma Ginučiai usiluje také o stanovení období prvního zmínění lokality v historických pramenech, odhalení historického kontextu jejích pozdějších záznamů a přehled označení obyvatel obce zapsaných v pramenech. Litevské podoby názvu sídla se rekonstruují porovnáním nalezených historických podob s rysy zápisů jiných litevských oikonym v dokumentech podobného období a charakteru. Při určování, jaký litevský protějšek odráží ten či onen nelitevský zápis, se vychází z četných analogických zachycení tohoto protějšku doložených v historické litevské oikonymii.

2. HISTORICKÉ ZÁPISY OIKONYMA A PODOBY V ŽIVÉM JAZYCE

Obec Ginučiai byla poprvé zmíněna v inventáři panství Linkmenys z roku 1554 (LI 97–98; viz také Tyla 1966: 25, 32; Matkevičius 2019: 357). V dokumentu psaném polsky se uvádí osada Siolo Giniutańcie, vzdálená půldruhé míle od panství Linkmenys; zapsána je také podoba, patrně v genitivu, za siołem Giniutańcow. Jednou byla zachycena poněkud odlišná grafická varianta: za tą wsią wyżej mianowaną Giniutancze. Že jde skutečně o dnešní obec Ginučiai, dokládá i shoda polohy pozemků náležejících k osadě s dnešním územím Ginučiai: pozemky sousedily s jezery Strovinaitis (od jeziora Strawińcia), Almajis (od jeziora Olnia), Ašėkas (miedzy jeziorem Osakiem), Ukojas (ku jezioru Ukaju) a Linkmenas (od jeziora Lyngmianskiego), s řekou Srovė (od rzeczki Strawiny, rzecz̨ką Strawiną) a s hradištěm (ku horodziszcz̨u). Dále se uvádí, že v obci tehdy žily tři rodiny: Stas Pietraszkiewicz z Maciulem Jakubowicz(em), Matel Piktewicz przysiężny^⁵ z Piotrem bratem, Staniel Maciejewicz z Hryczem bratem (LI 98). Osada je dvakrát zmíněna také v inventáři panství Linkmenys z roku 1636, tehdy náležejícího vilenskému tijúnství: při popisu sídel patřících k panství je uvedeno Siolo Giniutany a obyvatelé Waluk Rozmian, Piotr Staszen, Sciepan Woyszkun, Paweł Szerzan, Pawel Minat, Piotr Szerzan, Stanisław Minat, Ian karwel, Vrban Szauhozda^⁶, Petruc Gą̌żac, Vrban Kisiel, Jurko Stakun, Adam Stasun (VTL 23) (viz také obrázek 1).

^⁵ Tj. přísežný.

^⁶ Osobní jméno je obtížně čitelné, proto jsou možné i jiné varianty.

Straipsniai / Articles

117

LAIMUTIS BILKIS

¹ OBR. Fragment inventáře vilenského tijúnství z roku 1636, v němž je zapsána obec Ginutėnai (Siolo Ginutany) a její obyvatelé. VUBRS, F1–F14

V témže prameni je při výčtu samot Ginučiai uvedena poněkud odlišná podoba oikonyma v genitivu: od Siola Ginutow (VTI_₁ 24). Obec (Wies Ginutany) je zmíněna také v podobně koncipovaném popisu panství Linkmenys z roku 1732, kde se uvádí 4 hospodářství (Dymy), jejichž hlavami byli označeni krzysztof Gayzuc, Iozef Narkun, Piotr Giągis, Mikal Rukas (VTI_₂ 5) (viz také obrázek 2).

118

Acta Linguistica Lithuanica XC

Dėl oikonimo Ginučiai kilmės ištakų

OBR. 2. Fragment inventáře vilenského tijúnství z roku 1732, v němž je zapsána obec Ginutėnai (Wies Ginutany) a její hospodářství a obyvatelé. VUBRS, F1–F92

Obec je velmi často zmiňována v matrikách kostela v Linkmenys z 18. století: de Ginutany 1708 (LkmKr₁ 3), 1713 (LkmKr₁ 13), 1714 (LkmKr₁ 20), 1716 (LkmKr₁ 27), 1719 (LkmKr₁ 35), de villa Ginutany 1725 (LkmKr₁ 61), de villa Ginutani 1726 (LkmKr₁ 61), ex villa ginuťzen 1729 (LkmKr₁ 72), de Villa Ginteny 1731 (LkmKr₁ 79), de Vila ginuty 1734 (LkmKr₁ 86), de Ginutany 1740 (LkmKr₂ 3), de Ginutany 1741 (LkmKr₂ 5), de Ginuciey 1741 (LkmKr₂ 8), 1742 (LkmJₙ₂ 4; LkmKr₂ 10), 1743 (LkmKr₂ 14), de Villa Ginutény 1743 (LkmKr₂ 16), de Villa Gintieny 1743 (LkmJₙ₂ 7), de Villa Ginutany, de Villa Ginutény 1744 (LkmKr₂ 18), de Villa Ginutany 1745 (LkmJₙ₂ 7; LkmKr₂ 20), de Ginučie 1746 (LkmKr₂ 22), de Villa Ginutany 1746 (LkmKr₂ 23), de Ginutany 1747 (LkmJₙ₂ 8; LkmKr₂ 26), de Ginučie 1747 (LkmKr₂ 27), de Ginutny 1748 (LkmKr₂ 27), de Ginutany 1748 (LkmJₙ₂ 11; LkmKr₂ 28), de Ginucie 1749 (LkmKr₂ 32), de Ginutany 1749 (LkmKr₂ 32), 1750 (LkmKr₂ 33), 1753 (LkmJₙ₂ 13), de Ginucie 1753 (LkmKr₂ 45), 1756 (LkmKr₂ 52), de villa kinucie 1757 (LkmKr₂ 55), de Ginutany 1757 (LkmJₙ₂ 18; LkmKr₂ 54), 1758 (LkmKr₂ 62), de Ginuci 1758 (LkmKr₂ 62), de Ginutany 1759 (LkmKr₂ 66), 1760 (LkmKr₂ 71), de Kinutany 1760 (LkmKr₂ 71), de Ginutny 1761 (LkmKr₃ 5), de Kinutany 1763 (LkmKr₃ 21), 1764 (LkmKr₃ 26), de Ginutany 1764 (LkmKr₃ 26), de Ginuci 1765 (LkmKr₃ 41), de Ginucie 1765 (LkmKr₃ 41), de Ginutany 1766 (LkmKr₃ 43), 1768 (LkmKr₃ 57), de Ginucie 1771 (LkmKr₃ 85), Gინuti 1772 (LkmKr₃ 88), de Ginutany 1773 (LkmKr₃ 92), Ginutany 1774 (LkmKr₃ 103), 1777 (LkmKr₃ 118), 1779 (LkmKr₃ 122), Ginuta 1784 (LkmKr₃ 150), Ginutany 1785 (LkmKr₃ 157), 1788 (LkmKr₃ 166), de Ginutany 1789 (LkmKr₃ 168), Ginutany 1790 (LkmKr₃ 171) a další (viz také obrázek 3). Osada je uvedena také v dokumentech vizitace farnosti Linkmenys z roku 1783 jako obec náležející k panství Linkmenys Gienutany (BrsIDV 139).

Straipsniai / Articles

119

LAIMUTIS BILKIS

OBR. Fragment LkmKr₁ (s. 3), v němž je roku 1708 (poprvé v těchto matrikách) zapsáno oikonymum Ginutėnai (de Ginutany)

Oikonymum je často zapsáno také v církevních a administrativních pramenech 19. století, srov. de villa Ginutany 1800 (PlšKr₁ 3), 1802 (PlšKr₁ 11), 1804 (PlšJₙ₁ 6), деревни Гинутань 1852 (PlšJₙ₁₁ 19), въ деревни] Гинутаны 1856 (PlšKr₁₁ 28), въ дер[евни] Гинуцахъ 1858 (PlšKr₁₁ 68), въ дер[евни] Гинутанахъ 1886 (PlšKr₁₁₁ 19), въ дер[евни] Гинутянахъ 1889 (PlšKr₁₁₁ 83), Ginutany 1888 (SG II 573⁷). Toto sídlo se dostalo také do administrativních soupisů z první poloviny 20. století. V seznamu obyvatel Vilenské gubernie z roku 1905 je zapsána obec Фуhутань, náležející k okrese Švenčionys a volosti Linkmenys (VGGS 288⁸), zatímco za Litevské republiky je v publikaci sestavené podle výsledků sčítání lidu z roku 1923 uvedeno Ginučių km., nacházející se ve volosti Linkmenys v okrese Utena (LAV 434⁹).

První zápisy oikonyma z živého jazyka pocházejí z první poloviny 20. století: Ginučiai (BgK), (VB VII 64), Ginučių kaimas¹⁰ 1935 (LŽVA). Později bylo zaznamenáno ještě mnohokrát, srov. Ginučių kaimas 1974, Ginučiai 1977 (VK). Název sídla se odráží také v odvozených složených místních názvech Ginučių giria 1962, Ginučių piliakalnis 1977, Ginučių upelis 1964, 1977 (VK).

⁷ Uvádí se, že jde o obec, v níž je 23 usedlostí, 150 katolických obyvatel a 10 Židů. ⁸ Podle pramene žilo v obci 204 obyvatel, 108 mužů a 96 žen. ⁹ Podle údajů pramene zde roku 1923 bylo 42 hospodářství a žilo zde 225 obyvatel. ¹⁰ Zapsala učitelka Teklė Šemelienė podle výpovědi obyvatele obce Antanase Rukase.

120

Acta Linguistica Lithuanica XC

Dėl oikonimo Ginučiai kilmės ištakų

3. INTERPRETACE HISTORICKÝCH ÚDAJŮ

Analýza historických zápisů umožňuje tvrdit, že se dříve užívalo několik variant tohoto oikonyma. O pravosti jeho kořene Gin nelze příliš pochybovat. Za zmínku stojí pouze podoba Gienutany zapsaná v polských dokumentech vizitace z roku 1783. V polonizovaných litevských místních názvech ie obvykle odráží litevské [e] nebo [ė] po měkké souhlásce, srov. historické zápisy de Miediny 1767 (LkmKrIII 51), 1769 (LkmKrIII 63), 1771 (LkmKrIII 80) (= Mėdinos), de Pieleni 1757 (LkmKrII 58), 1758 (LkmKrII 61) (= Pelėniai), de Wie­zyszki 1765 (LkmKrIII 37), 1767 (LkmKrIII 53), 1769 (LkmKrIII 69) (= Vežiškės), de Untolamiestie 1741 (LkmKrIII 6), de Untalamiestie 1742 (LkmKrII 10) (= Antãlamėstė), dále srov. zápisy de Antopuncie 1688 (= Antãpuntė) (Garliauskas 2004: 156), Antobolcie 1744 (= Antãbaltė), Wies Antylgie 1699, de Vntylie 1711, Antylie 1744, de Untylie 1760, 1770 (= Ãntilgė) (Garliauskas 2005: 1046), Płosawipie 1705 (= Plašãupė) (Palionis 2008: 199), Paudruwie, Pawdruwie, Podruwie, Poudruwie, Powdruwie 1803–1808 (= Paudruvė) (Mickienė, Venislovaitė 2011: 159). V historické oikonymii se však vyskytují i případy, kdy se ie píše také namísto litevského [i], srov. zápisy de Villa Kienuny 1777 (DglšKr 28) (= Kiniūnai), de Villa Strokienie 1748 (LkmKrII 30), de Strakienie 1751, 1756 (LkmKrII 45, 50) (= Strōkiniai), de Szieszkieniey 1741 (LkmKrII 9) (= Šiškiniai), dále srov. Widgiery 1679, 1683–1684, 1691–1692, Widgierÿ 1679, 1681–1682, 1684–1692 (= Vidgiriai) (Maciejauskienė 2009: 183). Že zápis s Gie není záležitostí živého jazyka, dokládají i všechny ostatní zápisy oikonyma, včetně prvního Siolo Giniutańcie, které mají kořen Gin-.

Je třeba zmínit také historické podoby místního názvu z 18. století s počátečním k, K: de villa kinucie 1757, de Kinutany 1760, 1763, 1764. Tyto zápisy nijak nemění jistotu litevské podoby s počátečním G, neboť odrážejí v matrikách Linkmenys zřídka se vyskytující záměnu g ↔ k, vzniklou tím, že písař slovo špatně slyšel nebo nepozorně zapsal; srov. zápisy de Gim­baryszki 1765 (LkmKrIII 39) (= Kim­bōriškė), de Giawniszki 1770 (LkmKrIII 71) (= *Kiauniškis, *Kiauniškė nebo podobně).

Poněkud více nejasností vyvolávají podoby s kmenem Giniut- vyskytující se v historických pramenech 16. a 17. století: Siolo Giniutańcie, za siołem Giniutańcow, za tą wsią wyżej mianowaną Giniutancze, Siolo Giniutany. Takový zápis se jednou opakuje v první polovině 18. století, srov. ex villa giniu­tfzen 1729. Obvykle se souhláska před litevským sufixem -ut- (-uč-) v historických zápisech neměkčí, srov. de Girucie 1751 (ŠvnčKrI 11), de Girucie 1755 (ŠvnčKrII 23) (= Gīručiai), de Kukucie 1755 (TvrKr 3), de Kukuci 1762 (TvrKr 59) (= Kukučiai), de Szikutiszki 1742 (LkmKrII 13), de Szykutyłszki 1747 (LkmKrII 27), de Szykucie 1755 (LkmKrII 49), de Szykutiszki 1757 (LkmKrII

Straipsniai / Articles

121

LAIMUTIS BILKIS

58), 1759 (LkmKrₙ 66), 1760 (Lkm)ₙ 22), 1764 (LkmKrₙ 27), 1767 (LkmKrₙ 53), 1769 (LkmKrₙ 64), 1771 (LkmKrₙ 86), Szykutiški 1776 (LkmKrₙ 115), 1786 (LkmKrₙ 160), 1790 (LkmKrₙ 171) (= *Šikutìškė nebo podobně, *Šikučiai), dále srov. de Mikutiszki 17. století (= Mikùtiškiai), ex v. Tribucie 17. století (= Tribūčiai) (Palionis 2003: 165, 173), de Minduciu 1687, de Minduci 1691 (= Mindučiai), de Rymuciu 1683, 1692, de Rymucziu 1691, de Rymucie 1691 (= Rimūčiai), de Taluciu 1692 (= Tolūčiai) (Gar­liauskas 2004: 163, 165, 168). Jsou však doloženy i případy, kdy se -utpřepisuje jako –iut-, srov. Mazucie 1617, Мазуцзие 1617–1618 a Mapиuczie 1621, Maziucie 1633, Mažiucie 1633, Maziucie 1643 (= Mažučiai) (Maciejauskienė 2009: 175¹¹). Při hledání analogií je třeba upozornit také na historický zápis oikonyma farnosti Pavóverė Janiukaniszki 1784 (IVK), který patrně předpokládá litevské *Janukoniškės nebo podobně. Tento název sídla, který se do dnešních dnů nedochoval, je odvozen od osobního jména Janukonis, doloženého v někdejším okrese Pabradė, k němuž náležela i uvedená sídla farnosti Pavóverė. V takovém případě lze tedy předpokládat přepis sufixu –uk- (fragmentu –nuk–) jako –iuk– (–niuk–). I zápisy Sioło Gniutancie, za siołem Gniutancow, za tą wsią wyżej mianowaną Gniutancze, Sioło Gniutany, ex villa giniułzen proto mohou být jednotlivými příklady vzniklými měkčením [n]¹², které odrážejí tento způsob zápisu sufixu –ut– a vyskytují se vedle mnohem častějších historických variant s Ginut–.

Historické podoby oikonyma zapisované s koncovkami –áncie (–áncow) (Giniutáncie, gen. Giniutáncow), –any (Giniutany, Ginutany), –ani (Ginutani), –аньі (–ань, –анахь, –янахь) (Гинутаны, gen. Гинутань, lok. Гинутанахь, Гинутянахь) mohou odrážet litevské –ėnai nebo –(i)onys, –(i)oniai; srov. zápisy de Czepukance 1749 (ŠvnČKr₁ 4) (= Čepukėnai), de Alzutany 1756 (LkmKrₙ 52) (= Alžutėnai), in Stagulany 1754 (LkmKrₙ 45) (= Stagalėnai), de Rukszany 1740 (LkmKrₙ 1), de Rukszany 1746 (LkmKrₙ 22) (= Rukšėnai), въ деревну Рашкутанахь 1854 (PlšKrₙ 6) (= Reškutėnuose), de Czulany 1688 (= Čiulėnai) (Gar­liauskas 2004: 157), de Luksz­tany 1741 (= Lukštėnai) (Palionis 2008: 264) a z Juskan­cow 1674 (LpKr 2) (= z Juš­konių), de Beciance 1800 (Plš]ₙ 7) (= Bėčionys), de Kulany 1690 (= Kulionys) (Gar­liauskas 2004: 161), de Jawoyszany 1742 (= Jovaišónys) (Palionis 2008: 263). Historické varianty oikonyma de Villa Ginuteny a de Villa Ginteny, de Villa Gintieny, které písař zkrátil z podob Ginuteny, Ginutieny, však poměrně jasně předpokládají litevské *Ginutėnai (nikoli *Ginutonys). Rekonstrukci právě této podoby umožňuje i způsob zápisu názvů sídel se sufixem –ėnai, které se dochovaly do dnešních dnů, v kontextu týchž linkmenských

¹¹ Na tuto netradiční pravopisnou podobu upozorňuje i sama autorka článku.

¹² V polštině se před samohláskami (kromě [i̯]) měkké [n] zapisuje se znakem měkkosti i.

122

Acta Linguistica Lithuanica XC

Dėl oikonimo Ginučiai kilmės ištakų

matrikách, srov. zápisy de Alżutieny 1753 (LkmKrᵢᵢ 43) a de Alzutany 1756 (LkmKrᵢᵢ 52) (= Alżutėnai), de Ruk̇zany 1742 (LkmKrᵢᵢ 12), de Ruk̇szany 1744 (LkmKrᵢᵢ 18), de Villa Rukszany 1745 (LkmKrᵢᵢ 20) a de Rukszeny 1744 (LkmKrᵢᵢ 19), 1747 (LkmKrᵢᵢ 27) (= Ruk̇šėnai), de Stagulany 1741 (LkmKrᵢᵢ 8), de Stegulany 1758 (LkmKrᵢᵢ 61) a de Villa Stebuleny 1744 (LkmKrᵢᵢ 18) (= Stagalėnai).

Další skupina historických zápisů oikonyma odráží podobu bez sufixu -ėnai: od Siola Ginutow, de Vila ginuty, de Ginučiev, de Ginučie, de Ginutу, de Ginucie, de Ginuci, de Ginutу, de Ginuci, de Ginucie, Ginuti, Ginuta 1636–1784, въ дер[евни] Гинуцяхъ 1858. Při určování nejpravděpodobnější litevské varianty názvu sídla je za klíčový třeba považovat zápis de Ginuciey (zapsaný třikrát), jehož c je nejspíše odrazem pro nářečí typického dzūkavání ([č] = dial. [c])¹³, zatímco koncovka -iey přímo předpokládá litevské -iai, srov. podobné případy přepisu této koncovky de Dayniey, de Gayweniey, de Kol wiey, de Peleniey, de Pełeniey, de Waieliey 1740–1743. Ostatní zápisy je třeba chápat jako různé způsoby slavizace litevské koncovky -iai následující po č. Podoby de Ginučie, de Ginucie, de villa kinucie, de Ginuci, de Szykucie, de Damucie, de Chamucie, de Kyrkūcie, de Kielpuci, de Kukuci, de Trabuci, de Trebuci ukazují překlad litevského -iai do -ie a -i, který se často vyskytuje i u mnoha dalších historických oikonym, srov. analogické případy деревни Клавсуцяхъ, деревни Клаусцяхъ, въ дер[евни] Мацоцяхъ. V zápisu въ дер[евни] Гинуцяхъ se nepochybně odráží přepis litevského oikonyma Ginučiai v lokálu do ruštiny, srov. analogické případy.

Méně jasné jsou zápisy od Siola Ginutow, de Vila ginuty, de Ginutу, Ginuti, Ginuta (genitiv podoby Ginutу apod.), protože sufix -učiai se v historických pramenech podobného typu obvykle v zakončeních -ty, -ti, -ta nemění, ačkoli jednotlivé podoby s -ti, -ta lze nalézt, srov. De raduti, Дер. Радума, дер. Рамуты, de villa Trof̨zkuti 1699–1825 (AdKrᵢᵢ 51, IVK, TrkJn 89) (= Radūčiai, Radutai¹⁴, Ramučiai, Benekãinių vls.) (=

¹³ Srov. nářeční púncei (pánčiai) v mluvě z Liñkmenys (Kardelytė 1960: 21).

¹⁴ Ves v okrese Paštoviai v Bělorusku.

Straipsniai / Articles

123

LAIMUTIS BILKIS

Troškūčiai¹⁵. Na pravopis s t mohl mít vliv střídavě užívaný tvar *Ginutėnai, který písaři museli slyšet od místních obyvatel a při zapisování varianty bez sufixu –ėnai snad zaměnili písmena c, č a t. (Ginuci → Ginuti, Ginutÿ). Mimochodem takové směšování písmen nejspíše předpokládá i zápis ex villa giniutfzen. Jednou zapsaná podoba bez předložky Ginuta mohla vzniknout také vlivem latiny¹⁶: koncovka –a snad odráží nominativ singuláru ženského rodu první deklinace (nom. sg. –a). Na druhou stranu nelze zcela vyloučit, že historické podoby s –ty, –ti, –ta reflektují někdejší živou jazykovou podobu nominativu plurálu mužského rodu *Ginutai nebo dokonce nominativ a genitiv singuláru ženského rodu *Ginutė, (iš) *Ginutės; k těmto možnostem přepisu sufixu tohoto oikonyma srov. podobné zápisy Abejutÿ 1744, Abejutÿ 1784 (IVK), Абéюты 1892 (KGGS 187) (= Abejūtai) a Gražutÿ 1772–1793 (IVK) (= Gražutė), Явнута 1902 (= Jaunutė¹⁷.

Lze tedy tvrdit, že v živém jazyce se nejspíše užívaly dvě podoby názvu vsi – *Ginutėnai a Ginučiai, ačkoli nelze zcela vyloučit ani třetí – *Ginutai nebo *Ginutė. Totožnost sídel označovaných těmito názvy potvrzují také u oikonym uvedené patrně tytéž osoby, srov. kmotr Andreas Geyzutis de Ginutany 1740, svědek Andreas Gayzuti̇s de Ginutany 1748 a kmotr Andreas Geyzetis de Ginuciey 1741, kmotr Andreas Gayzuti̇s de Ginucie 1746, kmotr Andreas Gayzuti̇s de Ginucie 1749, rodiče Andrea Gayzuti̇s, Marianna Czapalowna Gayzuciowa de Ginucie 1753; otec Petri Giegis de villa Ginutani 1726, kmotr Petri Giegis de Ginutany 1742, svědek Petrus Gigif de Ginutany 1742, kmotr Petrq Giegif de Ginutany 1743 a kmotr Petrus Giegis de Ginucie 1753. Je velmi možné, že obyvatelé sídla uváděného jednou jako Ginutėnai a podruhé jako Ginučiai, Andrius Gaižutis a Petras Gėgys¹⁸, jsou tytéž osoby. Je nepochybné také to, že varianta s –ėnai je starší, doložená v polovině XVI. století a užívaná až do počátku XX. století. Dodnes zachovaná podoba Ginučiai byla zřejmě známa již v první polovině XVII. století (1636), často se užívala v XVIII. století, počínaje rokem 1734, a od té doby až do první poloviny XX. století existovala souběžně s variantou *Ginutėnai, později se stala jediným oikonymem užívaným místními obyvateli.

¹⁵ Srov. také slavizaci zakončení –niai na –ny: de Girminy 1761 (LkmKᵣᵢᵢᵢ 9) (= Girminiai), de Gaywony 1753 (LkmKᵣᵢᵢᵢ 43) (= Gaivėniai).

¹⁶ Matriky jsou psány latinsky a užívají také značné množství prvků typických pro polštinu.

¹⁷ Jaunutė – část vsi Kazliškiai v samosprávném celku Kazlų Rūda, starš. Kazlų Rūda.

¹⁸ Srov. dnešní př. jméno Gėgys, rozšířené i v někdejším okrese Liñkmenys (LPDB).

124

Acta Linguistica Lithuanica XC

Dėl oikonimo Ginučiai kilmės ištakų

4. HYPOTÉZA O PŮVODU

Tyto skutečnosti jsou velmi důležité pro objasnění původu názvu vsi, neboť nejprve je třeba analyzovat možnosti vzniku podoby se sufixem -ėnai. Oikoným *Ginutėnai patří k velké skupině názvů sídel kolektivního významu s tímto sufixem, z nichž většina (asi 320) vznikla (a převzala sufix) z příbuzných patronymických osobních jmen (viz Razmukaitė 1993: 162–163). Důležité je také to, že taková oikonyma osobního původu jsou nejvíce rozšířena ve východní Litvě – na území samosprávných celků okresů Molėtai (30 oikonym), Ignalina (21), Vilnius (16), Anykščiai a Utena (po 15). S ohledem na tyto údaje by tedy *Ginutėnai bylo typickým oikonymem antroponymického původu, odvozeným z množného čísla osobního jména *Ginutėnas. Takové osobní jméno (příjmení) dnes neexistuje, avšak jeho možnou dřívější existenci naznačují jiné skutečnosti. Rekonstruované antroponymum by bylo odvozeno od osobního jména Ginutis, které se dodnes zachovalo jako příjmení (viz LPŽ I 672¹⁹; Sinkevičiūtė 2006: 53; Zinkevičius 2008: 282²⁰). Kromě toho je v XVII. století zapsáno v okrese Kražiai, srov. Piotr Ginutis 1648²¹, dále tam užívané odvozeniny Iasiul Ginutaytis, Piotr Ginutaytis 1644 (IAK). Toto osobní jméno (Ginutis) bylo známo i v Malé Litvě: v XIX. století je zapsal Vilius Kalvaitis (Kalwaitis 1910: 10), je doloženo v matrikách farností náležejících v XVIII.–XIX. století k okresům Ragainė a Tilžė, srov. Ginnutė, Ginnuttis, Ginutatis (Žemienė 2017: 54). Od něj se odvozuje historické oikonymum Ginučiai, kterým se dříve nazývala dnešní ves Vaitkaičiai v Šilutėském kraji (Pėteraitis 1997: 134²²). Je pravda, že osobní jméno *Ginutėnas ani antroponymum Ginutis, které mělo být základem jeho původu, se v okolí Ginučiai nepodařilo nalézt²³. Jak vyplývá z uvedených antroponymických údajů, obyvatelé s takovým osobním jménem nejsou v sídle doloženi ani v inventáři okresu Liñkmenys z roku 1557, ani v popisech panství Liñkmenys z let 1636 a 1732, ani v matrikách kostela v Liñkmenys z XVIII. století; vzhledem k předpokladu, že ves Ginučiai musela existovat již před XVI. stoletím (srov. Tyla 1965: 32), však tato dvě osobní jména mohla zaniknout dříve, když již nezůstali lidé jimi označovaní.

19 Litevská podoba příjmení byla stanovena podle oficiálních německých podob Ginuttis, Ginuth, Ginnutt; spojuje se s litevským ginti.

20 Daiva Sinkevičiūtė a Zigmas Zinkevičius je považují za odvozené od zkrácené podoby dvoukmenového osobního jména.

21 V okrese Kražiai existovalo v XVII. století také oikonymum *Ginučiai odvozené od tohoto osobního jména, srov. zápis vsi patřící k panství Gardai Ginuccie 1648 (IVK).

22 Při výkladu původu se zde pro srovnání uvádí také název vsi Ginučiai v okrese Ignalina.

23 Příjmení Ginutis je známo z okolí Klaipėdy, Pagėgiai a Šilutė (LPŽ I 672).

Straipsniai / Articles

125

LAIMUTIS BILKIS

Přijetí antroponymické verze původu oikonyma umožňuje snadněji vysvětlit i vznik jeho varianty bez sufixu –ėnai v XVII.–XVIII. století. Je pozoruhodné, že ve stejné době měly varianty bez sufixu –ėnai také názvy dalších vsí náležejících k farnosti Linkmenys, odvozené z množného čísla osobních jmen s tímto patronymickým sufixem, srov. de Kuprany 1761 (LkmKrIII 9), 1762 (LkmKrIII 13), de Kupreny 1764 (LkmKrIII 28), de Kupry 1766 (LkmKrIII 49), 1768 (LkmKrIII 62), Kuprany 1781 (LkmKrIII 135), Kupry 1783 (LkmKrIII 143), 1783 (BrslDV 140), 1784 (LkmKrIII 149), 1790 (LkmKrIII 172) (= *Kuprėnai ← avd. Kuprėnas ⇔ Kūpriai ← *Kupris, *Kuprys24; dab. Kūpriai), de mineyszanẏ 1722 (LkmKrI 48), de Mineyszany 1724 (LkmKrI 57), de Mineyszany 1725 (LkmKrI 60), de Villa mineyszany 1731 (LkmKrI 78), de Minieyszany 1741 (LkmKrIII 4), de Villa Mineyszany 1745 (LkmJnII 6), de Mineyſzany 1749 (LkmKrII 33), de Mineyszkiemie 1749 (LkmKrII 31), 1750 (LkmKrII 33), de Mienieyszkiemie 1750 (LkmKrII 35), de Mineyszany 1752 (LkmKrII 40), 1754 (LkmKrII 45), de Minieyszkiemie 1756 (LkmKrII 50), de Mineyszany 1757 (LkmJnII 16), de Mineyszany 1758 (LkmKrII 61), 1760 (LkmKrII 70), de Mineyszkiemie 1761 (LkmKrIII 6), de Mineyszany 1762 (LkmKrIII 10), 1770 (LkmKrIII 72), Miemyeſzany 1772 (LkmKrIII 88), Mnieyſzany 1773 (LkmKrIII 94), de Minieyſzkiemie 1773 (LkmKrIII 92), de Minaſzany 1781 (LkmKrIII 133), Mineyszany 1785 (LkmKrIII 94) (= *Mineišenai ⇔ Mineiškienis ← avd. *Mineišis; dab. Mineiškienis25). Ostatně stejný jev, tj. kolísání, lze pozorovat i v matrikách ze XVII. století, srov. zápisy de Mikutancy 1682, de Mikuciu 1683, de Mikuci 1686, 1687, 1689, de Mikuteniu 1686, 1688, 1689, de Mikutancy 1687, 1689, 1691 (Garliauskas 2004: 163) (= *Mikutėnai ⇔ *Mikučiai), de Szyłeykieniu 1686, 1688, 1689, de Szyłeyki 1686, de Szyłeykianu 1688, 1691, de Sziley kieniu 1690, de Szyleyki 1691 (tamtéž, 168) (= Šileikėnai ⇔ *Šileikiai). Lze tedy konstatovat, že v XVII. a XVIII. století se jako varianty názvu téhož sídla užívala oikonyma se sufixem –ėnai i názvy sídel bez tohoto sufixu. Je třeba poznamenat, že vznik některých variant oikonym s patronymickým sufixem a bez něj se spojuje s jevem odpadávání patronymických sufixů typickým pro osobní jména XVIII.–XIX. století (srov. Vanagas 1996: 225–226), avšak v uvedených případech kolísání oikonym farnosti Linkmenys lze souvislost s odpadáváním sufixů sotva

24 V tomto případě je verze osobního původu potvrzena také údaji z matrik, které ukazují, že osoby s takovými osobními jmény žily v sídle označeném daným místním jménem, srov. zápisy Michaelis Kuprėnas Kuprany 1781, Simonis Kuprys Kupry 1783, dále Catarina Kuprowna de Kupry 1766.

25 V XVI.–XVII. století se užívala podoba tohoto oikonyma *Mineišiai, srov. Sioto Mineyszewskie, siola Minieyszow 1553 (LI 86, 92), Siolo Mineišze 1636 (VTII 23); je doložena i v jednom prameni z XVIII. století: Wies Mineiysz 1732 (VTII 5). Vývoj oikonyma tedy v tomto případě musel být následující: *Mineišiai → *Mineišenai, Mineiškienis → Mineiškienis.

126

Acta Linguistica Lithuanica XC

Dėl oikonimo Ginučiai kilmės ištakų

lze spatřovat: osobní jméno Kuprėnas se v kraji Linkmenys jako příjmení zachovalo dodnes, zatímco *Kuprys zapsané v XVIII. století se zde neužívá; osobní jména *Ginutėnas, Ginutis, *Mineišis, *Mineišėnas se na počátku kolísání uvedených oikonym (v XVII. a XVIII. století) v těchto sídlech již neužívala26. Lze se proto domnívat, že v XVII.–XVIII. století se sufix oikonym –ėnai v živém jazyce jednoduše odtrhával, a tak vedle sebe vznikly varianty bez něj: *Ginutėnai ⇔ Ginučiai, *Mineišėnai ⇔ Mineiškie­mis. Možná se tak dělo podle analogie variant obdobných oikonym, která si v době vzniku zachovala přímou souvislost s historickými osobními jmény téhož kořene (téhož kmene) (*Kuprėnai ← avd. Kuprėnas ⇔ *Kūpriai ← avd. *Kupris, *Kuprys).

Za původní podobu oikonyma *Ginutėnai osobního původu lze považovat i proto, že verzi apelativního původu by bylo z hlediska tvoření obtížné odůvodnit. Přímá slovotvorná souvislost tohoto místního jména s litevským gimti vůbec není možná, takže by v takovém případě bylo třeba předpokládat, že jde o sufixální –ėnai derivát z někdejšího apelativa (deverbativa) *ginutis27. Z přibližně 70 oikonym vytvořených z apelativ s tímto sufixem jsou však základová slova názvy geografických míst (Bal-ėnai: balà, Dirv-ėnai: dirvà, Purv-ėnai: purvas, Šil-ėnai: šìlas), názvy rostlin (Alksn-ėnai: álksnis, Puš-ėnai: pušìs), názvy související s domácí, hospodářskou a kulturní činností člověka (Smalnyč-ėnai: smál­nyčia ‘místo výroby smoly, dehtárna’, Žagr-ėnai: žãgrė (Razmukaitė 1998: 16). Neexistuje však jediné jméno sídla považované za derivát s –ėnai z deverbativa patřícího do kategorie označení činitelů. Tento slovotvorný typ není vyčleněn ani v litevské hydronymii, helonymii a oronymii (srov. Vanagas 1970: 134; Bilkis 2008: 197, 201; Kačinaitė 2009: 42). Z takových apelativ se netvoří ani obecná slova se sufixem –ėnas28.

26 Zajímavé je, že vedle uvedených oikonym XVII. století z farnosti Molėtai *Mikutėnai, *Mikučiai nejsou doložena ani odpovídající antroponyma *Mikutėnas, *Mikutis.

27 V nářečích se užívá několik desítek deverbativů se sufixem –utis (–ė), řazených do slovotvorné kategorie označení činitelů, srov. barškùtis, tarškùtis ‘žvanil, brebta’, šnekùtis ‘ten, kdo rád mnoho mluví’ (LKG I 324), blaškùtis, gaišùtis, krapštutis, purškùtis ‘kdo se zmítá, lehkovážník’, ‘kdo zdržuje’, ‘kdo pracuje pomalu’, ‘kdo se rychle rozzlobí’ aj. (Ambrazas 1993: 142). Apelativum *ginutis by tedy bylo zcela možné.

28 Desubstantiva se sufixem –ėnas řazená k označením nositelů vlastnosti se obvykle tvoří z místních jmen (anykštėnas, kupiškėnas, tilžėnas aj.), některá však mají i jiný význam, srov. balėnas ‘suk stromu’, kelėnas ‘silniční kost’ ryškėnas ‘rybářská síť’ (Ambrazas 2000: 168).

Straipsniai / Articles

127

LAIMUTIS BILKIS

5. ZÁVĚRY

5.1. Analýza historických zápisů názvu sídla Ginučiai ukazuje, že se dříve nejspíše užívaly dvě jeho podoby – *Ginutėnai a Ginučiai. Za původní je třeba považovat variantu se sufixem –ėnai, neboť je zmíněna nejdříve (roku 1554) a užívala se až do počátku XX. století. Dnešní oikonymum Ginučiai je známo již z první poloviny XVII. století, často se užívalo v XVIII. století (od roku 1734) a od první poloviny XX. století se všeobecně prosadilo v živém jazyce i v dokumentech administrativního charakteru.

5.2. Etymologie oikonyma souvisí s hledáním původu původní varianty *Ginutėnai. Na základě tendencí ve tvoření a původu názvů sídel a dalších místních jmen podobné struktury, tendencí ve tvoření apelativ se sufixem –ėnas a údajů z analýzy osobních jmen téhož kořene lze tvrdit, že *Ginutėnai je nejspíše útvar typu pluralia tantum odvozený od patronymického osobního jména *Ginutėnas. Lze se tak domnívat z několika důvodů: 1) litevská oikonyma s –ėnai se zvláště často tvoří z množného čísla osobních jmen se stejným sufixem a tento slovotvorný typ je nejvíce rozšířen ve východní Litvě; 2) základové osobní jméno Ginutis, které může být základem oikonyma *Ginutėnas, je doloženo v historické i současné antroponymii; 3) neexistují další litevská oikonyma ani jiná místní jména vytvořená sufixem –ėnai z deverbativ náležejících do kategorie označení nositelů slovesné vlastnosti, ani apelativa stejného typu.

5.3. Později vzniklý název vsi bez sufixu –ėnai Ginučiai sotva vznikl přímo z množného čísla osobního jména Ginutis doloženého v litevské historické i současné antroponymii. Toto antroponymum není doloženo v XVI.–XVIII. století ve vsi Ginučiai ani na území panství Liñkmenys, respektive ve farnosti Liñkmenys, a v tomto kraji tedy muselo zaniknout mnohem dříve. Analýza oikonym farnosti se –ėnai umožňuje předpokládat, že varianta Ginučiai mohla v XVII.–XVIII. století vzniknout v důsledku sklonu užívat střídavě obě podoby – se sufixem i bez něj.

5.4. S ohledem na nejpravděpodobnější možnost původu oikonyma je sporné, zda lze dnešní název vsi Ginučiai přímo odvodit od slovesa ginti(s) ‘osvobodit někoho napadením; odrazit útok’ nebo od možného litevského deverbativa *ginutis. Jeho souvislost s litevským ginti(s) by mohla být pouze nepřímá: *Ginutėnai ← avd. *Ginutėnas ← avd. Ginutis ← (avd. Ginas, Ginis, Ginius) ← litevské ginti (gina).

128

Acta Linguistica Lithuanica XC

Dėl oikonimo Ginučiai kilmės ištakų

ZKRATKY

avd. – osobní jméno

dab. – nyní

dial. – nářeční

kilm. – genitiv

liet. – litevský

pvd. – příjmení

r. – okres

r. sav. – samosprávný celek okresu

viet. – lokál

vls. – okresní správní jednotka

LITERATURA A PRAMENY

AdKr II – 2.ª Kniha křestních matrik farního kostela v Hoducisku od roku 1688. 7bra~ 23ª do roku 1699. Augusta 23ª.

Ambrazas Saulius 1993: Daiktavardžių darybos raida, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

Ambrazas Saulius 2000: Daiktavardžių darybos raida 2, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijos leidybos institutas.

Baranauskas Tomas 2003: Litevské dřevěné hrady podle údajů písemných pramenů. – Lietuvos archeologija 24, 57–106.

Batūra Romas 1966: Hrad Linkmenys a obrana kraje ve XIII.–XV. století. – Ignalinos kraštas, Vilnius: Vaga, 34–42.

Bijak Urszula 2001: Nazwy miejscowe południowej części dawnego województwa mazowieckiego, Kraków: Wydawnictwo Naukowe DWN.

Bilkis Laimutis 2008: Lietuvių helonimų daryba. Priesaginiai ir priešagėtieji helonimai, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

Bilkis Laimutis 2012: O dvojím tvoření a původu některých litevských oikonym. – Acta Linguistica Lithuanica 66, 99–118.

Blažienė Grasilda 2000: Die baltischen Ortsnamen im Samland (= Hydronymia Europaea, Sonderband II), hrsg. von. W. P. Schmid, Stuttgart: Franz Steiner Verlag.

Straipsniai / Articles

129

LAIMUTIS BILKIS

Blažienė Grasil̇da 2005: Baltische Ortsnamen in Ostpreußen (= Hydronymia Europaea, Sonderband III), hrsg. von. W. P. Schmid, Stuttgart: Franz Steiner Verlag.

BrslDV – Breslaujos dekanato vizitacija 1782–1783 m., ed. R. Firkovičius, Vilnius: Lietuvių katalikų mokslo akademija, 2008.

BržKr₁ – [Kniha křtů kostela v Biržai z let 1869–1878], LVIA, F. 1336, Ap. 1, B. 4.

BržKr₂ – [Kniha křtů kostela v Biržai z let 1886–1892], LVIA, F. 1336, Ap. 1, B. 8.

Būga I – Būga Kazimieras. Vybrané spisy 1, Vilnius: Státní nakladatelství politické a vědecké literatury, 1958.

DglŠKr – Księga Metryk Chrzestnych Kościoła Parafialnego Dawgieliskiego Od roku 1774. Januar(ii). 16. Do roku 1790. Maja: 2. dnia, LVIA, F. 1329, Ap. 1, B. 10.

DvĮn – [Kniha oddavek kostela v Dieveniškės z let 1757–1772], LVIA, F. 1360, Ap. 1, B. 13.

DvMr – [Kniha úmrtí kostela v Dieveniškės z let 1892–1899], LVIA, F. 1360, Ap. 1, B. 17.

Ermanytė Irena, Eigminas Kazimieras 1966: Místní jména. – Ignalinos kraštas, Vilnius: Vaga, 228–241.

Garliauskas Vidas 2004: Kniha matrik křtů a sňatků kostela v Molėtai ze XVII. století. – Molėtų bažnyčios krikšto ir santuokos metrikų knyga, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Garliauskas Vidas 2005: Názvy vsí okresu Tauragnai v historických pramenech. – Tauragnai, Vilnius: Versmė, 1041–1063.

IAK – Kartotéka historických osobních jmen. Uchovává se v Centru výzkumu baltských jazyků a onomastiky Litevského jazykového institutu.

IVK – Kartotéka historických místních jmen. Uchovává se v Centru výzkumu baltských jazyků a onomastiky Litevského jazykového institutu.

Ivoška Darius 2016: Poznámky k problematice baltských místních jmen západně od Visly. – Acta Linguistica Lithuanica 74, 208–225.

Jurgaitis Robertas 2005: Šiauliajská země ve středověku. Problémy lokalizace zaniklých hradů. – Darbai ir dienos 44, 63–80.

Kačinaitė Dalia 2009: Litevská oronyma sufixálního tvoření: doktorská disertace, Vilnius: Vytautas Magnus University, Litevský jazykový institut.

Kalwajtis Wilius 1910: Lietuwiszkų wardų klėtele su 15000 wardų, Tilžėje: tištěno u Otto v. Mauderodės.

Kardelytė Jadvyga 1960: Fonetika nářečí Linkmenys. – Kalbotyra 2, 6–31.

130

Acta Linguistica Lithuanica XC

Dėl oikonimo Ginučiai kilmės ištakų

KGGS – Soupis osídlených míst Kovenské gubernie [Spisok” naselennyсh” mest” Kovenskoj Gubernii], Kovno: V” Tipografii Gubernskago Pravlenija, 1892.

LAV – Obydlená místa Litvy, Kaunas: tiskárna A. Baka, 1925.

LII – Historický archiv 1. Litevské inventáře XVI. století, ed. K. Jablonskis, Kaunas: tiskárna „Meno“, tiskárna akciové společnosti „Varpas“, 1934.

LK – Latvis Henrikas, Vartbergė Hermanas. Livonské kroniky, ed. J. Jurginis, Vilnius: Mokslas, 1991.

LKG I – Litevská mluvnice 1, autoři A. Laigonaitė, V. Mažiulis, K. Ulvydas, V. Urbutis, V. Vaitkevičiūtė, A. Valeckienė, hlavní redaktor K. Ulvydas, Vilnius: Mintis, 1965.

_{L k m K r I –} Księga Metryk Slubnych Kosciola Parafialnego Łyngmianskiego od roku 1740. Junii 3. dnia do Roku 1760. Novembra 9. Dnia. Uchovává se v archivu kostela v Linkmenys.

_{L k m K r I –} Księga Metryk Chrzesnych Kosciola Parafialnego Łyngmianskiego od Roku 1708. Januarij 10 dnia do Roku 1740 Apryla 24. dnia. Uchovává se v archivu kostela v Linkmenys.

_{L k m K r II –} Księga Metryk Chrzesnych Kosciola Parafialnego Łyngmianskiego od roku 1740. Maia 22. dnia do Roku 1760. Oktobra 24. dnia. Uchovává se v archivu kostela v Linkmenys.

_{L k m K r III –} Księga Metryk Chrzesnych Kosciola Parafialnego Łyngmianskiego od Roku 1760. Novembra 9. dnia do Roku 1790. Novembra 25. dnia. Uchovává se v archivu kostela v Linkmenys.

LPDB – Databáze litevských příjmení. Přístup online: https://ekalba.lt/pavardziu-duomenu-baze/.

L p K r – [Kniha křtů kostela v Leipalingis z let 1674–1679], LVIA, F. 1623, Ap. 1, B. 3.

LPŽ I – Slovník litevských příjmení 1, autoři V. Maciejauskienė, M. Razmukaitė, A. Vanagas, odpovědný redaktor A. Vanagas, Vilnius: Mokslas, 1985.

LVvGDB – Geoinformační databáze litevských místních jmen. Přístup online: https://ekalba.lt/lietuvos-vietovardziu-geoinformacine-duomenu-baze/.

LVŽ III – Slovník litevských místních jmen 3, autoři V. Adamonytė, L. Bilkis, G. Blažienė, D. Kačinaitė-Vrubliauskienė, M. Norkaitienė, A. Ragauskaitė, M. Razmukaitė, D. Sviderskienė, odpovědný redaktor L. Bilkis, Vilnius: Litevský jazykový institut, 2018.

LŽVA – Dotazníky litevské pozemkové onomastiky. Uchovávají se v archivu Centra výzkumu baltských jazyků a onomastiky Litevského jazykového institutu.

Straipsniai / Articles

131

LAIMUTIS BILKIS

Maciejauskienė Vitalija 2009: Oikonyma farnosti Lankeliškiai v církevní knize XVII. století. – Archiwum Lithuanicum 11, 159–188.

Matkevičius (Matusa) Romutis 2019: Kraj Ignalina. Historicko-statistický přehled míst v průběhu staletí, Vilnius: nakladatelství „Diemedžio“.

Mickienė Ilona, Venislovaitė Aurina 2011: Oikonymie kraje Joniškis na počátku XIX. století. – Lituanistica 57(2), 154–165.

Palionis Jonas 2003: Osobní a místní jména farnosti Punia z druhé poloviny XVII. století, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Palionis Jonas 2008: Osobní a místní jména farnosti Punia z konce XVII. – první poloviny XVIII. století, Vilnius: Vilnius University.

Pėteraitis Vilius 1997: Místní názvy Malé Litvy a Tvanksty, Vilnius: Fond Malé Litvy, Institut pro vydávání věd a encyklopedií.

Plš₁n₁ – [Oddací kniha kostela v Palušė 1800–1819], LVIA, F. 1330, Ap. 1, B. 2.

Plš₁n₁₁ – Метричeская книга 1848–1868 Бракoмъ-сочетавшихся [Metričeskaja kniga 1848–1868 Brakom”-sočetavšichsia] [Oddací kniha kostela v Palušė z let 1848–1868], LVIA, F. 1330, Ap. 1, B. 12.

Plš₁Kr₁ – Księga Metryk Chrzestnych Koscioła Parafialnego Poluskiego. Od roku 1800 Julii 15 do roku 1821, LVIA, F. 1330, Ap. 1, B. 1.

Plš₁Kr₁₁ – [Kniha křtů kostela v Palušė z let 1854–1860], LVIA, F. 1330, Ap. 1, B. 14.

Plš₁Kr₁₁₁ – [Kniha křtů kostela v Palušė z let 1885–1897], LVIA, F. 1330, Ap. 1, B. 18.

Przybytek Rozalia 1993: Místní názvy baltského původu v jižní části Východního Pruska. (Místní názvy baltského původu v jižní části Východního Pruska) (= Hydronymia Europaea. Zvláštní svazek), Stuttgart: Franz Steiner Verlag.

Razmukaitė Marija 1993: Rozšíření oikonym vzniklých z osobních jmen s patronymickými sufixy v Litvě. – Lietuvių kalbotyros klausimai 32, 133–165.

Razmukaitė Marija 1998: Lietuvos priesaginiai oikonimai: doktorská disertace, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, Vytauto Didžiojo universitetas.

Rimantienė Rimutė 1966: Archeologické památky rezervace. – Ignalinos kraštas, Vilnius: Vaga, 16–21.

SG II – Słownik geograficzny Królestwa Polskiego i innych krajów słowiańskich 2, Warszawa: nákladem Filipa Sulimierského a Władysława Walewského, 1881.

Sinkevičiūtė Daiva 2006: Dvikamienių asmenvardžių trumpiniai ir jų kilmės pavardės, Vilnius: Vilniuská univerzitní tiskárna, 2006.

132

Acta Linguistica Lithuanica XC

Dėl oikonimo Ginučiai kilmės ištakų

SRP II – Scriptores rerum Prussicarum. Die Geschichtsquellen preussischen Vorzeit bis zum Untergange der Ordensherrschaft 2, vyd. T. Hirsch, M. Töppen, E. Strehlke, Leipzig: Verlag von S. Hirzel, 1863.

Steponavičienė Irena: Lietuviški vietovardžiai Kryžiuočių ir Livonijos ordino dokumentuose (strojopis). Uchováváno v Centru baltských jazyků a výzkumu onomastiky Institutu litevského jazyka.

Šv nč Kr₁ – Księga Metryk Chrzestnych Kościoła Parafialnego Święciańskiego Od roku 1749. Februar: 6. Do roku 1753. Marca 8. dnia. Uchovává se v archivu kostela ve Švenčionys.

Šv nč Kr₂ – [Kniha křestních zápisů farního kostela ve Švenčionys z let 1753–1759]. Uchovává se v archivu kostela ve Švenčionys.

Tyla Antanas 1966: První zprávy o okolí Linkmenys. – Ignalinos kraštas, Vilnius: Vaga, 22–42.

Trk|n – Liber Copulatorum Ecclesiae parochialis Tyrszlensis Anno Domini 1814–1827, LVIA, F. 1453, Ap. 1, B. 26.

TvrKr – Księga Metryk Chrzestnych Kościoła Parafialnego Twereckiego od roku 1755. Januar~: 1 do roku 1778. Apryla 1, LVIA, F. 1332, Ap. 1, B. 2.

Vaitkevičius Vykintas 2006: Starobylá posvátná místa Litvy. Aukštaitija, Vilnius: Institut dějin Litvy.

Vanagas Aleksandras 1970: Lietuvos TSR hidronimų daryba, Vilnius: Mintis.

Vanagas Aleksandras 1996: Názvy litevských měst, Vilnius: Nakladatelství věd a encyklopedií.

VB – Seznamy litevských obydlených míst Komise pro příjmení a místní jména (spisy), (strojopis). Uchovávány v archivu Centra baltských jazyků a výzkumu onomastiky Institutu litevského jazyka.

Wenzel Walter 2017: Die slawische Frühgeschichte Sachsens im Licht der Namen, Hamburg: Baar-Verlag.

VGGS – Vilenská gubernie. Úplný seznam obydlených míst se statistickými údaji o každém sídle, sestavený podle oficiálních informací I. I. Goškevičem [Vilenskaja gubernija. Polnyj spisok’’ naselennych’’ mest’’ so statističeskimi dannymi o každom’’ poselenii, sostavlennyj po oficial’nym’’ svěděnijam’’ I. I. Goškevičem’’], Vilna: Gubernská tiskárna [Vil’na: Gubernskaja Tipografija], 1905.

VK – Kartotéka litevských místních jmen zaznamenaných z živého jazyka. Uchovávána v Centru baltských jazyků a výzkumu onomastiky Institutu litevského jazyka.

Straipsniai / Articles

133

LAIMUTIS BILKIS

Wójcik Urszula 2001: Nazwy miejscowe dawnego województwa rawskiego, Warszawa-Kraków: Varšavská vědecká společnost, Vydavatelství Institutu polského jazyka PAN.

VTI₁ – Inwentarz Wszy[s]tkiego Ci wunftwa Wilenkiego... [Inventář vilniuského tijūnatu z roku 1636], VUBRS, F1–F14.

VTI₁₁ – Inwentarz Ci wunftwa Wilenskiego... [Inventář vilniuského tijūnatu z roku 1732], VUBRS, F1–F92.

Zschieschang Christian 2017: Das Hersfelder Zehntverzeichnis und die frühmittelalterliche Grenzsituation an der mittleren Saale. Forschungen zur Geschichte und Kultur des östlichen Mitteleuropa, sv. 52, Köln Weimar Wien: Böhlau Verlag.

Žemienė Aušra 2017: Mažosios Lietuvos asmenvardžiai (XVIII–XIX a.), Vilnius: nakladatelství VGTU „Technika“.

Žilėnas Antanas 2019: Ginūčiai. – Saldutiškis, Vilnius: Versmė, 595–648.

O původu oikonyma Ginūčiai

SOUHRN

Vesnice Ginūčiai ve východní Litvě a její název přitahují pozornost historiků, lingvistů a badatelů místní historie kvůli zajímavé geografické blízkosti proslulého hradiště Ginūčiai. Předpokládá se, že na tomto hradišti stál hrad Linkmenys, poprvé zmíněný roku 1373 v Livonské kronice Hermanna von Wartbergeho. Blízkost vesnice k této významné historické lokalitě podnítila dohady o možném spojení původu názvu vesnice s obranou hradu Linkmenys. Proto se opakovaně zvažuje, že oikonymum Ginūčiai mohlo vzniknout z litevského apelativa ginti „zachránit někoho nebo něco před útokem; odrazit útok“.

Historické prameny oikonyma Ginūčiai odhalují užívání dvou forem v průběhu dějin: *Ginutėnai a Ginūčiai. Varianta s příponou –ėnai je považována za primární, neboť jde o nejstarší doloženou variantu, datovanou do roku 1554, která se v běžném užívání udržela až do počátku 20.^th století. Dnešní oikonymum Ginūčiai bylo známo již v první polovině 17.^th století a od roku 1734 se v 18. století užívalo často. Postupně se všeobecně ustálilo v běžném úzu i administrativních dokumentech a od první poloviny 20. století se upevnila jeho převaha.

134

Acta Linguistica Lithuanica XC

Dėl oikonimo Ginūčiai kilmės ištakų

Etymologie oikonyma souvisí s pátráním po původu primární varianty *Ginutėnai. Na základě tendencí tvoření a původu oikonym a dalších toponym podobné struktury, vzorců tvoření apelativ s příponou -ėnas a analýzy osobních jmen se stejným kořenem můžeme konstatovat, že *Ginutėnai lze s největší pravděpodobností kvalifikovat jako formaci typu pluralia tantum odvozenou od patronymického osobního jména *Ginutėnas. Takový závěr podporuje několik důvodů: 1) litevská oikonyma s příponou -ėnai se často tvoří z plurálové formy osobních jmen s touto příponou a tento typ slovotvorby je nejrozšířenější ve východní Litvě; 2) historická i současná antroponymie dokládá osobní jméno Ginūtis, základové slovo osobního jména *Ginutėnas, které může sloužit jako základové slovo zkoumaného oikonyma; 3) neexistují žádná jiná litevská oikonyma ani jiná toponyma utvořená příponou -ėnai od deverbativ patřících do kategorie názvů nositelů slovesné vlastnosti a od apelativ podobné povahy.

Není jisté, zda lze pozdější název vesnice Ginūčiai bez přípony -ėnai přímo spojit s plurálovou formou osobního jména Ginūtis doloženou v litevské historické i současné antroponymii. Toto antroponymum není v 16.–18. století doloženo ve vesnici Ginūčiai, na panství Linkmenys ani ve farnosti Linkmenys, což naznačuje, že v této oblasti vymizelo z běžného užívání mnohem dříve. Analýza farních oikonym s příponou -ėnai naznačuje, že v 17. a 18. století mohla varianta Ginūčiai vzniknout v důsledku tendence zaměnitelného užívání obou forem – s příponou i bez ní – v tomto období.

S ohledem na pravděpodobný původ oikonyma není jisté, zda lze současný název vesnice Ginūčiai přímo odvodit od slovesa ginti(s) „zachránit někoho nebo něco před útokem; odrazit útok“ nebo od pravděpodobného litevského deverbativa *ginutis. Jeho vztah k lit. ginti(s) by mohl být pouze nepřímý: *Ginutėnai ← osobní jméno *Ginutėnas ← osobní jméno Ginūtis ← (osobní jména Gìnas, Gìnis, Gìnius) ← lit. gìnti (gina).

Přijato 25. října 2023.

LAIMUTIS BILKIS

Institut litevského jazyka

Petro Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius, Litva

[email protected]

Straipsniai / Articles

135