DARIUS IVOŠKA Litevský jazykový institut ORCID id: orcid.org/0000-0003-3898-0000 Oblasti vědeckého výzkumu: onomastika, historický baltský onomastikon, jazykové kontakty.

ANDREJ RYČKOV Litevský historický institut ORCID id: orcid.org/0000-0002-7008-9990 Oblast vědeckého výzkumu: právní a politická kultura Litevského velkoknížectví ve XIII.–XVI. století.

DOI:

doi.org/10.35321/all91-01

VYTYČENÍ HRANICE VYŽUONOS: OSOBNÍ JMÉNA V SEVEROVÝCHODNÍ LITVĚ V XV. STOLETÍ A (NE)ZAPOMENUTÁ CESTA*

Mapování hranic Vyžuonos: osobní jména 15^th. století a trvalé dědictví severovýchodní Litvy

ANOTACE

Článek je založen na analýze údajů jedinečného rukopisu uloženého v Jagellonské univerzitní knihovně v Krakově (Polsko). V protokolu výslechu svědků datovaném lety 1469–1477 jsou zmíněny dva důležité historické fakty významné z hlediska historického i lingvistického výzkumu, totiž svědectví o cestě Brinkiškės, která tehdy označovala část hranic panství Vyžuonos, a jmenování 99 svědků. Tato práce analyzuje dějiny archivace protokolu, otázky lokalizace zmíněné cesty a původu jejího názvu a pojednává o předávání historické paměti

^* Andrej Ryčkov děkuje za konzultace při přípravě historické části článku a publikace pramene Tomasi Baranauskasovi, Dariusi Baronovi, Jonasi Drungilasovi, Artūru Dubonisovi a Sergeji Temčinovi.

Straipsniai / Articles

11

DARIUS IVOŠKA, ANDREJ RYČKOV

Při zkoumání jmen svědků se odhalují tendence v identifikaci a pojmenovávání osob převládající v druhé polovině XV. století a okolnosti, které je určovaly.

KLÍČOVÁ SLOVA: Vyžuonos, hranice pozemkového vlastnictví, ústní a písemná kultura, historický onomastikon, osobní jména, historické prameny.

ANOTACE

Článek zkoumá jedinečný rukopis uložený v Jagellonské univerzitní knihovně v Krakově v Polsku a zaměřuje se na protokol výslechu svědků datovaný mezi lety 1469 a 1477. Protokol upozorňuje na dva klíčové historické prvky významné pro historický i lingvistický výzkum: cestu Brinkliškės, která tehdy vymezovala část hranic panství Vyžuonos, a uvedení 99 svědků. Práce se věnuje dějinám archivace protokolu, zkoumá polohu a etymologii cesty Brinkliškės a zabývá se předáváním historické paměti. Studie dále analyzuje jména svědků s cílem odhalit tendence v osobní identifikaci a pojmenovacích praktikách převládajících v druhé polovině 15^ᵗʰ. století a faktory, které tyto praktiky ovlivňovaly.

KLÍČOVÁ SLOVA: Vyžuonos, hranice pozemkového vlastnictví, ústní a písemná kultura, historický onomastikon, osobní jména, historické prameny.

Víme, že hranicí je cesta Brinkliškės a Algirdas tuto hranici stanovil

Na dotaz ohledně hranic panství Vyžuonos, které patřilo Radvilovi Astikaitisovi (†1477)^¹, u Užpalis uvedená slova postupně jednomyslně potvrdili zástupci sousedních společenství z Giedraičių, Uteny, Tauragnai a Balninkai, jakož i tři poddaní Stanislovase (Stankause) Sudivojaitise^². Svědčili o událostech, k nimž došlo přibližně před sto lety: litevský velkokníže Algirdas (†1377) stanovil část hranice Vyžuonos, jejíž fyzickou podobu v přírodní krajině odrážela cesta Brinkliškės. Ačkoli údaje výslechu byly inkoustem zapsány na list papíru

^¹ O panství Vyžuonos podrobněji viz Malczewska 1985: 156–157; Baliulis 2006: 98–114.

^² „Víme, že hranicí je cesta Brinkgeleva a Algirdas hranici stanovil.“ ВJ 329/99 [listy nejsou číslovány]. Podrobněji viz příloha 1.

12

Acta Linguistica Lithuanica XCI

Brėžiant Vyžuonų ribą: Šiaurės rytų Lietuvos XV a. asmenvardžiai ir (ne)pamirštas kelias

listu^³, pozdější soudní řízení nemuselo být písemně vůbec zdokumentováno, a proto nejsou znány žádné další okolnosti soudního procesu^⁴.

Je obtížné jednoznačně odpovědět, s kterou formou kolektivní paměti – komunikativní, nebo kulturní pamětí – souvisí toto svědectví členů územních společenství^⁵. Nepochybně se znalost hranice zachovala díky komunikativní paměti, neboť ta zahrnuje nedávno prožitou minulost (do 75–100 let) a nejčastěji se vyjadřuje ústními vyprávěními. Na druhé straně mohla tato znalost přerůst v kulturní paměť nebo v jejích formách být praktikována. V takovém případě musela být znalost hranice panství ritualizována. Rituál utvářející kolektivní paměť pravděpodobně nesouvisel ani tak s užíváním samotné cesty jako s povinností společenství udržovat a opravovat cestu Brinkliškės^⁶.

Podle Aliaksandra Hrušy se v době Kazimierase Jogailaitise, v letech 1440–1492, v Litevském velkoknížectví zintenzivňovala expanze právního písemnictví, avšak „průmyslové“ úrovně dosáhla o něco později – za vlády Alexandra a Zikmunda Starého^⁷. Na jedné straně je protokol výslechu svědků, který se dochoval do našich dnů a je publikován v tomto článku, jedinečným pramenem reprezentujícím rozvíjející se rané praktiky písemné kultury. Na druhé straně údaje zapsané v protokolu svědčí o interakci této kultury s archaickou (pohanskou) ústní kulturou^⁸. Tomas Čelkis, který zkoumal projevy obyčejového práva

^³ Dále budeme tento dokument podmíněně nazývat protokolem výslechu svědků, neboť toto označení nejlépe vystihuje obsah rukopisu. Je třeba upozornit, že písař, který protokol sepsal, jej nijak nepojmenoval. Téměř o století později, po sepsání dokumentu, jej osoby pečující o archivaci označily jako registr (pol. rejestr, rejestr), viz příloha 1. Toto označení dokumentu pravděpodobně souvisí nikoli tolik s jeho obsahem jako s uspořádáním textu na listu papíru. Text byl napsán ve dvou sloupcích, tak se v XVI. století sestavovaly seznamy hospodářského účetnictví různého druhu (registry). Zatím takové hospodářské dokumenty nebyly zkoumány z hlediska diplomatických věd. O archivních registrech viz Ragauskienė 2015: 111–138.

^⁴ V protokolu se přímo uvádí, že Radvila Astikaitis předložil tyto svědky k výslechu soudním úředníkům („Пана Родивиловых, воевод(ы) троцкого, свѣдков“). Ačkoli předmět soudního řízení není v protokolu výslechu zmíněn, je znám z dorsálního zápisu, který vznikl při archivaci dokumentu. Podrobněji viz příloha 1 (Originál). Lze se domnívat, že věc byla projednávána u soudu velkoknížete, neboť Radvila Astikaitis patřil k Radě pánů. O pravomocích panovnického soudu viz Valikonytė 2023: 67–88.

^⁵ Podrobněji o klasifikaci kolektivní paměti Jana a Aleidy Assmannových viz Assmann 1988: 9–19.

^⁶ O archaických baltských cestách a jejich údržbě viz Čelkis 2021: 49–58; o cestě Brinkliškės podrobněji viz poznámka 70.

^⁷ O procesu prosazování dokumentu v Litevském velkoknížectví v druhé polovině XV. století a v první polovině XVI. století viz podrobněji Hruša 2015: 200–242; 2019: 236–289.

^⁸ O zakořeňování písemné kultury v Litvě pozdního středověku a raného novověku a jejím vztahu k ústní kultuře viz Ališauskas 2009; Hruša 2015: 364–412; 2019: 433–483.

Straipsniai / Articles

13

DARIUS IVOŠKA, ANDREJ RYČKOV

V Litvě ve XIV.–XVI. století upozornili na to, že v soudních sporech, v nichž se projednávaly otázky vlastnictví, hranic pozemků, povinností a dokazování šlechtictví, byli jako svědci, kteří uchovávali ústní paměť a znali obyčejové právo, využíváni „staří lidé“ (rus. старые люди, мужы старые, lat. senes) (Čelkis 2023: 121–134). V historických pramenech, které se dochovaly do našich časů, často zůstávají anonymní. Je znám pouze jediný dokument z roku 1522, v němž jsou zaznamenána osobní jména pěti „starých lidí“ z Markovského okresu (dnes Маркова, Minská oblast, Bělorusko)^⁹. To je podstatně méně než v publikovaném protokolu výslechu svědků, v němž je jmény nebo jmény a otcovskými jmény identifikováno dokonce 99 osob žijících na území dnešní severovýchodní Litvy^¹⁰. Všechny nejsou v protokolu přímo označovány jako „staří lidé“. K domněnce, že alespoň část svědků patřila právě k této sociální skupině, opravňuje jejich funkce v soudním řízení – pamatovat si a dosvědčit „skutečné“ fakty minulosti^¹¹. Znalost právních obyčejů všech těchto osob a paměť předávaná z generace na generaci musely vzbuzovat důvěru jak u stran sporu (nebo alespoň u jedné z nich, totiž u Radvily Astikaitise), tak u soudců projednávajících případ.

Tento článek je případovou studií, jejímž cílem je určit dobu sepsání protokolu výslechu svědků, okolnosti jeho vzniku a dějiny jeho archivace. Neméně důležitým úkolem je zjistit, kdo byli strážci kolektivní paměti společenství z Giedraičių, Uteny, Tauragnai a Balninkai zmíněných v protokolu a jak se tato paměť projevovala. Konečně se tento výzkum snaží prozkoumat okolnosti vzniku názvu cesty označující hranici panství Vyžuonos a pokusit se ji lokalizovat; na základě analýzy jmen 99 svědků pak předložit předpoklady o možných tendencích vývoje litevské antroponymie v daném období. Podrobná analýza tvoření a původu těchto jmen není vzhledem k omezenému rozsahu publikace předmětem této práce; uvádějí se pouze zobecněné závěry vyplývající z výzkumu.

Výzkum jmen byl proveden metodou morfologické komparativní analýzy s cílem určit principy tvorby jmen a provést etymologickou analýzu odhalující jejich původ.

^⁹ Miška Jeviečius, Macovskis, Trusia, Ivanas Jurkovičius, Ivanas Šina Žukovičius (Čelkis 2023: 127–128).

^¹⁰ Je pravděpodobné, že písař potřeboval znát a pamatovat si přesný počet svědků; aby odlišil jednu osobu od druhé, označoval konec osobního označení tečkou. Viz příloha 2. Konkrétně: 14 z Giedraičių, 31 z Uteny, 23 z Tauragnai, 28 z Balninkai, 3 poddaní Stanislovase (Stankause) Sudivojaitise. Viz příloha 1.

^¹¹ Podrobněji viz příloha 1. Srov. Čelkis 2023: 121–134.

14

Acta Linguistica Lithuanica XCI

Brėžiant Vyžuonų ribą: Šiaurės rytų Lietuvos XV a. asmenvardžiai ir (ne)pamirštas kelias

1. DATOVÁNÍ A ARCHIVNÍ HISTORIE

Zmínka o Radvilovi Astikaitisovi, trokiškém vojvodovi, umožňuje tento dokument předběžně datovat do 7.–8. desetiletí XV. století¹². Toto datování zpřesňuje vodoznak – býčí hlava (z jejíž mezihorního prostoru vyrůstá květ se šesti okvětními lístky a z tlamy dolů visí latinský kříž). Je třeba upozornit, že Edmundas Laucevičius tuto variantu vodoznaku neznal¹³. Odpovídá vodoznaku č. 70183 zařazenému do elektronické databáze vodoznaků Piccardo¹⁴. Papír s tímto vodoznakem byl použit v dokumentu sepsaném roku 1469 v Brescii (dnes Lombardie, Itálie). Je obtížné určit, kde přesně byl list papíru použitý k sepsání protokolu vyroben, nepochybně však v severní Itálii¹⁵. Ještě obtížnější je určit, jak dlouho trval proces od výroby papíru do doby, kdy se dostal ke spotřebiteli v některém evropském regionu (zejména v Litvě)¹⁶. Datování publikovaného protokolu je proto podmíněné: vymezuje hranici a ukazuje, že byl sepsán nejdříve roku 1469, avšak nejpozději roku 1477, kdy Radvila Astikaitis zemřel¹⁷.

Lze se domnívat, že protokol výslechu svědků nebyl sepsán u soudu, nýbrž po vyslání soudního zmocněnce¹⁸. Ten vyslechl svědky na místě a jako důkaz měl soudu předložit písemné svědectví. Je třeba upozornit, že protokol nebyl opatřen pečetí. Z toho lze usuzovat, že soudci důvěřovali svědectví zapsanému na papíře a ověření autorství samotného textu, stejně jako soudní řízení, mohlo probíhat ústně. Během soudního řízení nebo po něm se list papíru, na němž byl protokol svědků sepsán, dostal nikoli do rukou soudu, nýbrž Radvily Astikaitise a jeho potomků. Právě tento dokument je uveden roku 1638 v inventární knize archivu knížete Kryštofa Radvily (†1640) mezi dalšími osmi dokumenty devátého svazku panství Vyžuonos,

¹² Radvila Astikaitis (†1477) zastával úřad trokiškého vojvody v letech 1466–1477 (Petrauskas 2003: 215–216; UWKL II 225).

¹³ Srov. Laucevičius 1967a: 203–213, č. 1441–1506.

¹⁴ Wasserzeichensammlung Piccard Online, č. 70183; dostupné online: https://www.wasserzeichen-online.de/wzis/struktur.php?ref=IT1365-PO-70183 [citováno 13. 6. 2024].

¹⁵ Srov. Rábai 2021: 218–243. Podle E. Laucevičiuse se v XV. století do Litvy dovážel papír z Itálie, Francie a Německa (Laucevičius 1967b: 51).

¹⁶ O obchodu s papírem ve středověké Anglii viz Rold Da 2020: 58–93.

¹⁷ Skutečné datum sepsání protokolu nepochybně muselo být bližší roku 1469 než roku 1477.

¹⁸ O úřednících panovnického soudu – diečkusech, žvělgu nech, vazních a písařích – viz podrobněji Valikonytė 2023: 54–66.

Straipsniai / Articles

15

DARIUS IVOŠKA, ANDREJ RYČKOV

kteří ačkoli málo významní, jsou nezbytní k zachování pro budoucí časy¹⁹. Protokol lze snadno rozpoznat podle popisu sepsaného archivářem: starý seznam svědků ohledně vymezení hranice mezi Užpaliai a Vyžuonos cestou Brinkliškės, kterou vybudoval Algirdas²⁰. V tomto případě je třeba poznamenat, že osoba, která vytvořila archivní zápis, nesprávně pochopila tvrzení protokolu „Въдаѣм, што ж граница – бринкгелева дорога, а Ольгирдъ дѣлал границу.“ Litevský velkokníže Algirdas hranici stanovil, cestu však nevybudoval; cesta musela existovat již před stanovením hranice.

Na dorsální straně samotného protokolu jsou také čtyři zápisy, které umožňují usuzovat na dějiny jeho archivace v XVI.–XIX. století²¹. Nejstarší lze datovat do poloviny až druhé poloviny XVI. století²². V něm, stejně jako v celém textu protokolu, ještě nebylo zmíněno panství Vyžuonos. Na základě analogie s případem archivu Alberta Goštautase z první poloviny XVI. století (Ragauskienė 2015: 99) lze předpokládat, že v archivech Mikuláše Radvilaitise a Jiřího Radvily byl protokol uchováván společně s dalšími dokumenty panství Vyžuonos, stejně jako za časů Radvily Astikaitise (Malczewska 1985: 156–157). Tento dorsální zápis obsahoval pouze stručnou anotaci protokolu, nikoli odkaz na dokument v archivním registru²³, což nemuselo nutně usnadňovat hledání dokumentu mezi ostatními dokumenty panství Vyžuonos ani poskytovat jeho vlastníkovi předběžné informace. Zdá se, že právě proto v roce 1520 tehdejší nejvyšší číšník velkoknížete a grodnenský starosta Jiří Radvila ve sporu s trokiškým vojvodou a maršálkem panovníka Grigem Astikaitisem o násilím zabrané poddané panství Vyžuonos nevyužil údaje protokolu²⁴. Již za života syna Jiřího Radvily – Mikuláše Radvily Černého – nebo jeho vnuka – Kryštofa Radvily Perkūnase –, přibližně na konci XVI. století, byl při reorganizaci a vytváření nových osobních archivů na dorsální části protokolu zanechán další zápis²⁵. V něm byly Vyžuonos poprvé přímo zmíněny. Od té doby tedy mohl být protokol snadno rozpoznán a přiřazen ke komplexu dokumentů panství Vyžuonos, i když byl oddělen od ostatních dokumentů. Zdá se, že až do zániku Rzeczpospolity byl dokument uchováván v archivu radziwiłłovské

¹⁹ [...] třebaže málo potřebné, přece schovat pro budoucí časy (AGAD, AWR, 160: 72).

²⁰ Starý registr svědků k vymezení hranice mezi Užpaliai a Vyžuonos cestou Brinkliškės, kterou Algirdas vybudoval (AGAD, AWR, 160: 72).

²¹ Viz příloha 1 (Originál).

²² Svědci na Užpolské zemi radziwiłłovské. Viz příloha 1 (Originál).

²³ Srov. Ragauskienė 2015: 111–138.

²⁴ Pravda, vůbec nezmínil svého děda a argumentoval, že tyto poddané panství Vyžuonos spravoval jeho otec Mikuláš Radvilaitis. RIB 20: 912. Algirdas Baliulis se domnívá, že v tomto případě nejsou zmíněny Vyžuonos patřící Radvilům, nýbrž Astikasům, srov. Baliulis 2006: 98–99.

²⁵ Starý registr svědků k vymezení hranice mezi Užpaliai a Vyžuonos. Dále – příloha 1 (Originál).

16

Acta Linguistica Lithuanica XCI

Brėžiant Vyžuonų ribą: Šiaurės rytų Lietuvos XV a. asmenvardžiai ir (ne)pamirštas kelias

archivu biržské větve rodu²⁶. Později Vyžuonos spolu s celým archivem připadly rodu Puslovských (pol. Pusłowscy), který sice roku 1856 panství prodal hraběti Edvardu Huten-Čapskému (Słownik XIII 689), avšak alespoň část archivu panství si ponechal²⁷. Po smrti posledního představitele rodu Puslovských – Ksavera – v roce 1968 zdědila jeho rozsáhlou sbírku uměleckých děl, knih a rukopisů Jagellonská univerzita v Krakově (Zlot 2018: 105)²⁸. Od poloviny 90. let XX. století získávala rukopisy rodu Puslovských Jagellonská univerzitní knihovna, která od roku 1999 umožňovala jejich využívání v oddělení rukopisů knihovny (tamtéž).

Po projednání dějin existence protokolu se přechází k analýze údajů v něm zapsaných. Abychom pochopili principy litevského pojmenovávání v době vzniku sledovaného protokolu, je třeba stručně nastínit vývoj litevských jmen a význam jmen zmíněných v tomto protokolu.

2. JMÉNA SVĚDKŮ A VÝZNAM JEJICH ZAZNAMENÁNÍ PRO VÝZKUM HISTORICKÉHO LITEVSKÉHO ONOMASTIKONU

Před christianizací Litvy převládalo jednojmenné označování osoby národním jménem litevského nebo baltského původu (Maciejauskienė 1991: 20–21). Jednojmenné označení bylo vlastní všem bez ohledu na sociální postavení. Úplně první litevská jména doložená v diplomatických dokumentech mezinárodního významu jsou jména litevských knížat²⁹, např. Mindaugase (1251, 1253, 1257 Mindowe rex Lettowie (PUB I 181, 207), 1257 Mindowe dei gratia rex Lettowie (tamtéž: 38)), Gediminase (1323 Gedimіnne dei gratia letphanorum Ruthenorumque rex (KDL 12)), Vytautase a Kaributase (1388 Witoldus et Conradus frater eius duces Littuanie Karobut frater pretensi regis Polonie (tamtéž: 47) a další.

²⁶ Lze tak usuzovat ze třetího dorsálního zápisu: No(mer) 10. Fasc(ykul) 7. wizunskich. Viz příloha 1 (Originál). O specifice archivních popisů biržské a kėdainiajské větve Radvilů viz Krom 2002: 11–14.

²⁷ Čtvrtý dorsální zápis souvisí právě s obdobím, kdy se protokol dostal do archivu Puslovských: Rejestr świadkow o rozgraniczenia ziemi ouszpolskiej y outency: bryndhielowa droga, ktorą czynił Olhira. Viz příloha 1 (Originál).

²⁸ Více o sbírce Puslovských viz v katalogu výstavy konané roku 1998: Xawery 1998.

²⁹ Jména litevských knížat převzatá z historických dokumentů, v nichž byla dosvědčena v cizích jazycích, standardizoval a jejich litevské podoby stanovil Kazimieras Būga (I 1913/1958: 232–269).

Straipsniai / Articles

17

DARIUS IVOŠKA, ANDREJ RYČKOV

Nemělo by nás překvapit, najdeme-li v pramenech tohoto období také osoby označené jmény nelitevského (neb altského) původu, které však byly považovány za Litevce. Především termín Litevec (leitis) označoval příslušnost k sociálně-vojenské organizaci panovníka a teprve později se začal ztotožňovat s etnickou skupinou a ještě později s politickým litevským národem^³⁰. Nelze navíc vyloučit, že sami Litevci užívali jména nebaltského původu^³¹.

Ve XIV. století, a zejména na počátku XV. století, se začalo prosazovat dvoučlenné pojmenování. Vedle jména se začala užívat příjmí, která tehdy byla obecnými, osobu přesněji identifikujícími slovy, často označujícími její původ (nebo místo bydliště), příbuzenský vztah, povolání apod. Například 1400 Отъ наместника отъ Полоцкого отъ Монтигирда (RLA 104); v tomto případě se k označení osoby využívá její funkce a označení místa bydliště či spravovaného území^³². 1401 Woyschwuid cum filio Radiwilo, 1401 svědkové Moniwido capitaneo Wilnensi (MMAH VI 73). Za počátek užívání patronymika spolu s osobním jménem lze považovat konec XIV. až začátek XV. století, kdy byla jména knížat a šlechticů zapisována spolu s patronymiky: 1401 dux Ywanus Olgimunti cum filiis suis; Kesgaylo et Zzwinwolt Wolymuntonis a další (tamtéž), 1409 Andrei Olgerdowitsch, Witold Keistutiewitsch (RLA 138). Po šlechticích následovalo označování osob z nižších stavů pomocí patronymika nebo popisných apelativ, která se stala základem formování příjmení (Maciejauskienė 1991: 31). Je pozoruhodné, že jako první získal dědičné rodové jméno rod litevských velmožů Goštautasů, který je užíval po celé XV. a XVI. století^³³.

Jména zapsaná v protokolu výslechu svědků analyzovaná v této práci spolehlivě ilustrují přechodné období označování osob, kdy se jednojmenné označení postupně měnilo v dvoučlenné. Kromě toho údaje samotného protokolu, jeho datování a antroponyma umožňují alespoň nominálně uvažovat o sociálním statusu svědků a o procesu christianizace probíhajícím v Litvě.

^³⁰ Srov. Dubonis 2011: 395–400; Dziarnovič 2017: 126–128.

^³¹ Například Antanas, Jonas a Eustatijus, kteří patřili k Algirdasově družině a vyznávali pravoslaví (Baronas 2000); podrobněji viz Zinkevičius 2005: 15–52.

^³² Uvádění původu nebo místa bydliště při identifikaci osoby je charakteristické i pro dřívější období, srov. 1264 Pabilte de Crowen, 1284 Rameyze de Kernowe (RSB 83, 84).

^³³ Poslední člen rodu – Stanislovas Goštautas – zemřel roku 1542 (Petrauskas 2003: 112; Ragauskienė 2015: 118).

18

Acta Linguistica Lithuanica XCI

Vytyčení hranice Vyžounos: osobní jména severovýchodní Litvy v XV. století a (ne)zapomenutá cesta

2.1. Jména urozených svědků v protokolu výslechu svědků

Pouze malá část svědků, například páni z Giedraičių, patřila k urozeným. Lze tak usuzovat nejen z toho, že pouze svědkové z Giedraičių jsou označeni termínem dosvědčujícím urozenost nah. Téměř všichni ostatní svědkové jsou uvedeni pouze jménem, zatímco svědkové z Giedraičių jménem a patronymikem³⁴. V tomto případě mohli být urozenými také poddaní Stanislovase (Stankause) Sudivojaitise, bratři Eikimaitisové (Еда Екумович, брат его Монивил)³⁵, jakož i Utenčan Gineitis Kriačevčius (Киниеит Кряцевич)³⁶. Kromě toho je uveden jako první na seznamu Utenčanů, což může rovněž svědčit o jeho vysokém postavení ve společenství.

Dva páni z Giedraitiai jsou uvedeni patronymy nepřímo – aby se zabránilo opakování jména otce. Při záznamu jmen dvou bratrů je u druhého uveden jeho příbuzenský vztah k prvnímu (брат его). Na druhou stranu opakující se patronymum Кяцнубилович u Мауко a Мувко může znamenat, že tito dva svědkové nejsou bratři. Je pozoruhodné, že jméno pouze jednoho svědka je dvoukmenové národní litevské jméno Daūmantas (Дюмонть), zatímco patronymum Voinevič (Войневич) je pravděpodobně patronymickou formou jména Vainius. V soupisu současných litevských příjmení se příjmení *Vainevičius nevyskytuje, avšak je v něm doloženo Vaināvičius. Ačkoli je posledně jmenované spojováno s litevským osobním jménem Vainius a odvozováno od litevského vainà ‚vada, vina, příčina‘ nebo případně od litevského vainoti ‚hubovat, obviňovat; hanět, znevažovat‘, doporučuje se neopomíjet ani paralely s polskými příjmeními Wojnowic, Woynewicz (k nim viz LPDBBe Vaināvičius a Vainius). Vazby na polská příjmení je ovšem v daném případě třeba odmítnout, neboť polský vliv na litevský jmenný fond na počátku XV. století je pochybný. K příjmením nejasného původu patří také patronyma Рачевич a Чижевич, neboť existují paralely jak s litevskými osobními jmény, tak se slovanskými. Zbývajících 11 označení svědků vykazuje zřetelný litevský způsob pojmenovávání

^{34 Podrobněji o pojmenovávání šlechticů v Litevském velkoknížectví v pozdním středověku až raném novověku viz Būga I 1913/1958: 232–269; Maciejauskienė 1991: 31–37; Petrauskas 2003: 48–56, 111–117; Zinkevičius 2008: 31–32 aj.}

^{35 K Еда Екумович viz „Rolnická jména v protokolu výslechu svědků“ – Еда a Ека Монивил – Манvilas, dnes v litevském jmenném fondu nedoložené, avšak doporučované litevské dvoukmenové jméno (PVS).}

^{36 Кряцевич. Původ patronyma Gineičia (Киниеит Кряцевич) je nejasný. V litevském jmenném fondu neexistuje jméno s kmenem *Krec- / *Kriac nebo *Kreč- / *Kriač. Vzhledem k tomu, že syn byl označen litevským jménem, nemělo by být ani jméno otce cizího původu. Možná mělo přezdívkový původ v apelativu krešti → krečia ‚třást‘; ‚klepat‘; lepit, stavět, zdít‘ nebo krickuoti ‚nedat pokoj, strkat se do očí‘ (LKŽe).}

Straipsniai / Articles

19

DARIUS IVOŠKA, ANDREJ RYČKOV

princip – křestní jméno³⁷ + patronymum litevského původu: Юшко Гагaилович, Мачко Кгинивилович, Ганусь Кошцевич, Мицко Кгинивилович, Пашко Довкгвидович, Петраш Шерешкович, Станко Монкгалович, Волотко брат его, Єндрювко Можекович, Гань Кептовович, Станко брат его. Je třeba upozornit, že rodiče nebo prarodiče uvedených svědků byli novokřtěnci, a proto měli křesťanská jména. Přesto jejich děti nebo vnuci byli označováni nikoli křesťanským, nýbrž národním litevským jménem otce. Tento sklon je zřetelně patrný také v jmenném fondu velmožů z doby Vytautase a jejich dětí, kdy se vedle křesťanského jména stále užívalo národní litevské jméno. Například synové Stanislovase Valmantase Lampertas Rumb a u das, Mykolas Kęsgaila, Jonas Jaunius, Motiejus Šedbaras, Gudigirdas a Sudivojus (křesťanská jména posledních dvou nejsou známa) užívali patronymum Valmantaitis, nikoli Stanislovaitis³⁸. Totéž lze říci o potomcích Mykolase Kęsgaily, kteří užívali patronymum utvořené z národního litevského jména otce³⁹. Na druhou stranu, jak uvádí Rimvydas Petrauskas, který zkoumal litevskou šlechtu z doby Vytautase, již děti vnuka Mykolase Kęsgaily – Jonase Kęsgailaitise, Stanislovas a Mikalojus – byly označovány „velmi již všeobecným“ patronymem Jonaitis (tamtéž: 112). Výzkum rozšíření christianizace v Žemaitiji, který provedl Vacys Vaivada na základě údajů o proměnách osobních jmen šlechticů ve valských obvodech Karšuva, Kražiai a Telšiai, ukázal, že v 80. letech XV. století a v prvním desetiletí XVI. století nebyla udělována národní litevská jména, ačkoli jako patronyma šlechticů se užívala až do poloviny XVI. století (Vaivada 2015a: 217–218; 2015b: 242–243; 2015c: 260–261).

2.2. Jména rolníků v protokolu výslechu svědků

Téměř všichni Utenští zmínění v protokolu, všichni Tauragňané a Balninkané a nejméně jeden z poddaných Stanislovase (Stankuse) Sudivojaitise byli nejspíše rolníci. Při čtení seznamu jmen se zřetelně ukazuje úloha sociálního postavení při označování osoby, totiž nový sklon konkretizovat osobu

³⁷ Jde o biblická jména řeckého, latinského a hebrejského původu adaptovaná v určitém jazyce. V tomto rukopisu uvedená Юшко (z Juozapas nebo Jurgis), Мачко (z Motiejus), Мицко (z Dimitrijus), Станко (z Stanislovas), Гань (z Jonas) jsou přizpůsobena slovanskému úzu. Pouze Ганусь je převzato z formy jména Jono Hans přizpůsobené německému úzu.

³⁸ Viz Petrauskas 2003: 306, 286, 250, 247, 301, 244, 299, 112. Odkazy na stránky jsou uvedeny v pořadí, v němž jsou ve větě uvedena označení osob.

³⁹ Kęsgailaitisové: Mykolas, Jonas, Petras, Dobeslavas, Taliatas (?). Patronymum jediného syna Mykolase Kęsgaily Butrimase není v pramenech uvedeno (Petrauskas 2003: 250–254).

20

Acta Linguistica Lithuanica XCI

Brėžiant Vyžuonų ribą: Šiaurės rytų Lietuvos XV a. asmenvardžiai ir (ne)pamirštas kelias

identifikace dvěma jmény se prozatím projevuje pouze při zapisování jmen šlechticů. Rolníci jsou označováni pouze jedním jménem.

O něco více než polovina rolníků-svědků je označena jmény litevského původu. Mezi nimi se objevují dvoukmenová jména – Širvydas (Сирвид), Girdeikà (Кирдеенко), Nárvydas (Нарвид) a další. Je mnoho jmen apelativního původu – Pikčius (Пикнюс), Dagilis (Докeшли), Mólius (Мóлис) (Молюс), Žvirblis (Жвирблис) atd. Některá z nich mají charakter přezdívek, například Tratilas (Тратил)⁴⁰, *Raugėta (Ровкжета)⁴¹, Tričis (Тричис)⁴². Většina osobních jmen apelativního původu jsou odvozeniny se sufixy – Augūtis (Агвути), Rusteika (Рустеко), Rimtūtis (Римтутis), Rameikà nebo Romeikà, Roméika (Ромеuko), Maldūtis (Молдути), Jauneikà (Евнеико), Žodūtis (Жодутu) a další. Je třeba upozornit, že značná část uvedených jmen jsou odvozeniny s deminutivními sufixy.

Druhou polovinu uvedených jmen svědků tvoří jména křesťanská – Pėtkus (Петкус), Jackà nebo Jàckus (Иацко), Daneikà (Даненко), Bėnius (Бенюс), Jokūbas (Иакуб), Mikalõjus (Миколау), Martýnas (Мартин) a další. Je zřejmé, že sotva století po křtu Litvy byla křesťanská jména politevštěna přizpůsobením cizojazyčných jmenných podob litevskému úzu. Jde o důležitý fakt vývoje litevské antroponymie. Zvláště je třeba zdůraznit přizpůsobení jmen hebrejského, řeckého a latinského původu nebo jmen charakteristických pro tradici užívání těchto jazyků litevštině, při němž vznikaly zkrácené jmenné podoby – Pėtkus (Петкус) ← pol. Piotr, rus. Петр, Jàčius (Ианос) ← pol. Jakub, rus. Иаков, Stãnius (Станюс) ← pol. Stanisław, rus. Станислав, Mãčius / Močiùs (Мотюс) ← pol. Maciej, rus. Матфей atd. Existují také dva případy litevské sufixální tvorby – Mateikà (Мотенко) ← pol. Maciej, rus. Матфей, Daneikà (Даненко) ← pol. Daniel, rus. Даниил⁴³.

Mimořádně důležitý je také fakt, že všechna tato jména jsou zmíněna v 70.–80. letech XV. století. Při hodnocení dosavadních historických výzkumů litevské antroponymie, jejích pramenů a údajů je třeba poznamenat, že nejstarší podrobně zkoumané autentické primární historické prameny (administrativní a kancelářské dokumenty, diplomatická korespondence a zdroje jiného druhu uchovávané v archivech) jsou většinou založeny na dokumentech datovaných od XVI. století.⁴⁴ Výzkumů spolehlivých historických dokumentů z XIII.–XV. století také není mnoho, proto je osobní jména zapsaná v tomto rukopisu třeba považovat za jedny z nejstarších, nebo dokonce za jejich nejstarší doklady.

⁴⁰ Srov. litevská příjmení Trãtas, Tratùlis odvozená z litevského tratùs „ten, kdo mnoho a zbytečně mluví“; plepùs, tratė́ti „žvatlat, prskat, chrastit, mnoho mluvit, tlachat“ (LPDBė). ⁴¹ Srov. litevské příjmení Raugas z litevského raugas „mrzout, kakabus, zlostník“ (LPDBė). ⁴² Srov. litevské příjmení Tričius spojované s litevským tričàs „horkokrevný člověk, strašpytel“ (LPDBė). ⁴³ K polským a ruským ekvivalentům jmen viz SSNO I–VII a Petrovskij 1966. ⁴⁴ Z novějších prací zabývajících se ranými litevskými osobními jmény je třeba uvést články Daivy Sinkevičiūtė (viz Sinkevičiūtė 2018a; 2018b; 2019).

Straipsniai / Articles

21

DARIUS IVOŠKA, ANDREJ RYČKOV

V písemnosti se mimo jiné nachází značné množství jmen, která se dnes v našem jmenném fondu již neužívají a podle dostupných znalostí nejsou zaznamenána ani v soupisu litevských osobních jmen: Madenis / Modenis (Моденис), Tratila­s (Тратил), (zaznamenána jsou pouze Trātas, Tratūlis (LPDBe)), Viešgalas ^{(Въжьгал)⁴⁵}, Rimtutis (Римтутить), Kičius ^(Китюс)⁴⁶, Raugeta nebo Raugeta (Ровкгета), Melikis nebo Mėlikis (Мъликис), Purpšys (Пурпшис), Videita (Видеито)⁴⁷, Žadutis nebo Žodutis (Жодути), Bernutis (Бернути), zcela jedinečný případ – dvoukmenová národní litevská jména Daugedas (Довкгеит) a Žvilbutis (Жвилбут). Posledně jmenované svědčí o šlechtickém rodu, jehož příjmení je uchováno v názvu obce a dvora Žvilbučiai (v okrese Zarasai).

Za zmínku stojí také litevská dvoukmenová osobní jména Совикинь a Совикгед. První z jejich kmenů *Sav(i)- se v dnešních litevských osobních jménech nedochoval a změnil se v *Sau-. Srov. litevské jméno Saūginas (PVS), zařazené na seznam doporučených jmen, protože je známo z historických pramenů, ale nedochovalo se v litevských příjmeních. Druhé kmeny –gin a –ged jsou prvními nebo druhými složkami mnoha litevských dvoukmenových jmen, proto je nepochybné, že v XV. století se užívala litevská jména *Saviginas nebo *Sauginas a *Savigedas nebo *Saugėdas. Také Еикгинь se dnes v litevském jmenném fondu nevyskytuje, ale doporučuje se dvoukmenové litevské jméno Ėiginas (PVS). Ke kmeni *Eig srov. Ėibutas, Ėigirdas, Ėinaras atd. K *Gin viz Gimbutas.

Zůstávají jména, která vyvolávají pochybnosti o své autentické podobě a původu: Beeumt, mohlo by jít o *Beitis (?), srov. osobní jméno Andreae Beycis (otec) a Beyczys (syn) z let 1685–1731^⁴⁸, dále srov. litevská příjmení Beĩtis, Báĩtis (LPDBe). Бу́ля a Бу́лчак srov. litevská příjmení Bilius, Bil̃ys, spojovaná s litevskými bilùs, bylùs „hovorný, upovídaný, výřečný“. Na druhou stranu srov. běloruské příjmení Быль (k němu viz LPDBe Bilys). Булчак je pravděpodobně odvozenina se slovanskou příponou -ak- [-ак-]. Zda lze *Bilč spojovat s litevským osobním jménem nejasného původu Bilčius, rovněž není jasné (k Bilčius viz LPDBe).

45 Nezaměňovat s Viešgalas uvedeným Zigm asem Zinkevičiusem (2008: 161, 259), u něhož autor pramene neuvádí zdroj, takže spolehlivost tohoto dokladu je vůbec obtížné posoudit. Do jiného soupisu litevské antroponymie toto jméno zařazeno nebylo. Zásady zápisu litevských jmen, jimiž se řídili písaři píšící rusky při zaznamenávání litevských jmen, umožňují oprávněně usuzovat, že v tomto případě jde o dvoukmenové osobní jméno Viešgalas.

46 Původ je nejasný, ale je velmi pravděpodobné, že osobní jméno souvisí s litevským kitas „jiný, odlišný“; „druhý (ze dvou)“; „přicházející, následující“; „nacházející se po tomto“ (LKŽe). O podobě Kičius rovněž není třeba pochybovat vzhledem k analogicky zapsaným jménům Jačius / Яцюс, Mačius nebo Močius / Моцюс, Mičius / Митюс, Pikčius / Пиктюс, Spečius / Спятюс.

47 Srov. litevské příjmení Videikà (LPDBe).

48 Kniha křestních zápisů z Daugailiai (IAK).

22

Acta Linguistica Lithuanica XCI

Vymezování hranice Vyžuonas: osobní jména severovýchodní Litvy v XV. století a (ne)zapomenutá cesta

Бин. V letech 1678–1698 je v knize křestních zápisů z Užpaliai zaznamenán Ioannes Binis, zatímco v pozdějších knihách křestních zápisů z Uteny jsou v letech 1729–1771 uvedeni Iacobus Biniakas, Mariana Biniunska ir Chrystophorus Binieski (IAK).

Бускутъ, *Buskutis nebo *Buckutis, srov. osobní jméno Kazimierza Bucki z roku 1749^⁴⁹, Buczkis z let 1685–1731^⁵⁰ Možná jde o případ hybridního tvoření – odvozeninu s litevskou deminutivní příponou -ut od osobního jména slovanského původu, srov. pol. Bucki, rus. Буцко, Бутъко (k nim viz LPDBbe Bučkus).

Еда. Srov. Mameу Едовичъ z roku 1528^⁵¹, Трусцлис Едович z roku 1537^⁵². Možná jde o jméno, z něhož později vznikla litevská příjmení Eidа, Eidỹs (LPDBbe) a příjmení se sufixem, např. Stephani Eydakas z let 1708–1740.^⁵³

Ека. Možná jde o zkrácenou podobu křestního jména Jokimas, rus. Иоаким, z níž se později patronymickým způsobem utvořila příjmení Jakimavičius, Jekimavičius (LPDBbe).

Микос. Srov. osobní jméno Miganis z roku 1665^⁵⁴ a litevská příjmení Migis, Migỹs (LPDBbe).

Милеииус, *Mileišis. Toto osobní jméno může být polského původu, srov. příjmení Milašius, Miłaša, Miłašas (LPDBbe).

Моденис, *Madenis (Modenis). Nelze přesně říci, zda lze kořen *mad- spojovat s litevským příjmením Medėlis, nebo s litevským madūoti „zachraňovat, umět; pokoušet se“ (LPDBbe).

Румъ. Srov. osobní jméno Simonis et Eva Ruta z let 1729–1771^⁵⁵, Valentini Rutis z let 1652–1672^⁵⁶. Možná jde o jméno, z něhož vznikla dnešní litevská příjmení Rūtá nebo Rutė (LPDBbe).

Стерькиша, *Sterkša. Litevská jména ani příjmení s kořenem *Sterk- neexistují. Paralelu lze najít pouze v názvu obce Sterkiškis^⁵⁷ a stejně nazvaného jezera. Název jezera Stérkiškis odvozuje Vanagas (1981: 314) od názvu obce. V takovém případě nelze vyloučit, že obec mohla být pojmenována jménem antroponymického původu. To, že obec již v XV. století existovala, dokládají i další historické

^⁴⁹ Příjmení je uvedeno v genitivu, na lístku IAK je uvedeno místo rozšíření osobního jména – město Vilkaviškis.

^⁵⁰ Kniha křestních zápisů z Daugailiai (IAK).

^⁵¹ Z Tendžiogala (IAK).

^⁵² Soupis povinností žemaitijských valských obvodů (IAK).

^⁵³ Kniha křestních zápisů z Linkmenys (IAK).

^⁵⁴ Kniha křestních zápisů z Paparčiai (IAK).

^⁵⁵ Rodiče, kniha křestních zápisů z Uteny (IAK).

^⁵⁶ Otec, kniha křestních zápisů z Videniškiai (IAK).

^⁵⁷ Sterkiškis, obec v okrese Anykščiai, 3 km od Debeikiai.

Straipsniai / Articles

23

DARIUS IVOŠKA, ANDREJ RYČKOV

prameny^⁵⁸. Vazby rodu správců obce na majetek, s nímž disponovali také ve slovanských zemích, umožňují domnívat se, že obci bylo dáno jméno slovanského původu. Tubys. Podoba je nejasná.

3. CESTA BRINKLIŠKIAI, „DER BRENGELISCHE WEG“, «БРИНКГЕЛЕВА ДОРОГА»; OTÁZKA LOKALIZACE A POJMENOVÁNÍ

V protokolu není cesta Brinkliškiai zmíněna poprvé v historických pramenech, které se dochovaly do naší doby. Zprávy o ní se objevují v kontextu vztahů mezi Litvou a Řádem německých rytířů. Podle Salynaské smlouvy z roku 1398 měla být její pomocí určena část hranice mezi Litvou a Livonskem^⁵⁹. Na základě údajů z protokolu výslechu svědků cesta jistě fungovala již za vlády velkoknížete Algirdase^⁶⁰. Tomas Čelkis, který zkoumal vývoj pozemních cest Litevského velkoknížectví ve XIII.–XVIII. století, považuje tuto cestu za jednu ze starých – dálkových „velkých cest“ (Čelkis 2021: 53–54, zvláště viz poznámku 215). Nelze vyloučit, že mohla vzniknout již v předvečer vzniku litevského státu a vést ze severozápadu (pravděpodobně z Rigy) do oblasti jádra země Nalšia (Zabiela 1992: 16, 21–22). Zdá se, že jde o nejstarší litevskou cestu, jejíž paměť se dosud udržuje v okolí Sėdasai^⁶¹. Navzdory v historiografii ustálenému názvu tohoto objektu „cesta Brengeliškiai“ je zřejmé, že užívání tohoto jména je založeno pouze na historických podobách jména zapsaných v cizích jazycích. Ačkoli byl učiněn pokus určit místo, kde cesta u litevsko-livonské hranice vedla^⁶², původ jejího názvu zkoumán nebyl.

Je třeba přiznat, že původ toponyma a jeho lokalizace jsou nejasné. Zda lze tento objekt označující hranici vyžuonských držav považovat za cestu vedoucí do Brinkliškiai^⁶³, je obtížné

^{⁵⁸ V polovině XVI. století se při popisu pozemků rodu Masalských poblíž jejich panství v Luckém povětu (Ukrajina) zmiňuje také Sterkiškis, který se nacházel ve Vilenském povětu (Brandenburg 1892: 88).}

^{⁵⁹ KDL 255; LECUB IV 205, 219, 224; CDP V 168; CEV 52; podrobněji viz poznámku 70.}

^{⁶⁰ Podle Daria Barona se východní část Aukštaitije (Kernavė, Maišiagala, Ukmergė, Linkmenys, Tauragnai a Užpaliai) ve XIV. století nacházela v sféře vlivu Algirdase, nikoli jeho bratra Kęstutise (Baronas 2004: 51).}

^{⁶¹ Má se za to, že paměť byla předávána prostřednictvím kulturní paměti, kdy místní komunity plnily povinnost udržovat cestu. Podrobněji viz poznámku 70.}

^{⁶² Plačiau žr. Lickеvič 2022: 50.}

^{⁶³ Obec Utena, starostenství Daugailiai.}

24

Acta Linguistica Lithuanica XCI

Vymezování hranice Vyžuonas: osobní jména severovýchodní Litvy v XV. století a (ne)zapomenutá cesta

říci. Hlavním problémem při hledání původu jména jsou jeho variantní staré doklady: 1398 ad viam, vulgari­ter nuncupatam der Prengelsche węg (LECUB IV 224), ad uiam uulgaritur nuncupatam der Brengelische weg (KDL 255), 1469–1477 бринкеелева дорога. V tomto případě není zvláště problematické střídání p a b na začátku jména, nebo dokonce e a i v kořeni, nýbrž neměnné g (rus. къ = g). Tato pravidelnost by měla ukazovat na původní podobu jména, ale při hledání osobních nebo jiných místních jmen s kořeny Breng- / Preng nebo Bring- / Pring se ukazuje, že neexistují. V historických dokumentech rovněž nejsou doloženy varianty tohoto jména Brenk- / Brink ani Prenk- / Prink, a proto vzniká pochybnost, zda písaři při zaznamenávání názvu této cesty mohli zaměňovat hlásky k a g. K. Būga (I 1913/1958: 235) považuje zápis hlásky g cyrilickými písmeny къ a к za pravidelný a uvádí nejedno dokládající svědectví. Kromě toho starolitevský etymologický slovník obsahuje jasné důkazy, že při časování slovesa brinkti v různých paradigmatech a při odvozování podstatného jména brįnga „prs“ docházelo ke střídání k / g (ALEW I 135). Zcela přesvědčivá je skutečnost, že fyzické vlastnosti cesty související s reliéfem krajiny nebo působení přírodních podmínek na její vlastnosti mohly vést obyvatele k tomu, aby ji nazývali s využitím alespoň jednoho z významů slovesa brinkti: brinkti „bobtnat (vlhnutím), vzdouvat se, stoupat“; „otékat, tloustnout“; „vysychat, tuhnout“ (LKŽe; ALEW I 135). Lze snad popřít předpoklad, že samotná cesta Der Brengelische weg, бринкелева дорога mohla být až do XV. století a později nazývána *Brink-kelis / *Bring-kelis⁶⁴ a že její původ není nutně třeba spojovat s názvem osady Brinkliškiai. Ačkoli cesta vedoucí směrem ke staré osadě Brinkliškiai mohla být pojmenována právě podle ní (podrobněji viz poznámku 70). V každém případě by kořen *Brink byl z hlediska historického období, areálu a diachronního výzkumu jmenného fondu jediným možným a odůvodnitelným základem výkladu původu názvu cesty. Srov. pomístní jméno v okrese Zarasai Brinklinė a již zmíněný název obce Brinkliškės (LVŽ I 569), litevské příjmení Brinkis (LPDBe). Odvozovat toto jméno od osobního jména by bylo neracionální, protože objekt, jako je cesta, by měl být pojmenován po knížeti nebo velmoži⁶⁵, avšak údaje potvrzující to nemáme. Zbývá hypoteticky vycházet z apelativního původu tohoto jména a nazývat cestu jménem lokality, které se v daném areálu dochovalo – cestou Brinkliškiai.

^⁶⁴ V mluveném jazyce se dvojitá souhláska k nebo g nevyslovovala, srov. litevské pusserė, proto ji svědkové mohli vyslovovat jako Brinkelis nebo Bringelis.

^⁶⁵ Srov. Čelkis 2021: 53–54.

Straipsniai / Articles

25

DARIUS IVOŠKA, ANDREJ RYČKOV

ZÁVĚRY

Shrneme-li výzkum protokolu výslechu svědků, stojí za to upozornit, že jeho text byl sepsán kolem let 1469–1477 na papíře vyrobeném v severní Itálii. Poté, co byl protokol použit v soudním řízení Radvilase Astikaitise o hranice dvora Vyžuonos, ocitl se a po čtyři staletí byl uchováván v archivech představitelů rodu Radvilasů. Později panství Vyžuonos převzali Puslovští a do jejich rukou se dostaly také dokumenty související s tímto panstvím. Protokol zůstal v rukou Puslovských až do poloviny XX. století, kdy po smrti posledního představitele rodu zdědila jeho rozsáhlé sbírky Jagellonská univerzita v Krakově.

O věku svědků zmíněných v protokolu nelze říci nic jistého. Z datace rukopisu lze usuzovat, že svědkové byli představiteli druhé nebo třetí generace po přijetí křtu v Litvě. Navzdory přibližně století trvajícímu procesu christianizace mnozí z nich stále užívali národní litevská jména. Rukopis protokolu proto zaznamenává mnoho cenného materiálu pro historické a jazykovědné vědy. Zvláště důležité jsou doklady litevských historických osobních jmen, které:

• rozšířily seznam litevských historických osobních jmen o 13 nových jmen, nejen dnes neužívaných ve jmenném fondu, ale ani nevyskytujících se mezi známými historickými osobními jmény: jednovýznamová a dvoukmenová národní litevská jména Bernutis, Dauეgidas, Kičius, Madenis / Modenis, Melikis / Mėlikis, Purpšys, Raugeta / Raugėta, Rimtutis, Tratilas, Videita, Viešgalas, Žadutis / Žodutis, Žvilbutis;

• poskytla důležité informace o tendencích litevského označování osob v XV. století. Výmluvná jsou především jména 14 šlechtických svědků z Giedraičiai zapsaná spolu s patronymy. Pouze jméno představitele druhé nebo třetí generace po křtu Litevského velkoknížectví Daumantas je litevské, všechna ostatní jsou křesťanská nebo nejasného původu. Z 9 uvedených patronym (další tři se opakují) je naproti tomu 7 litevských. Jména rolníků se podle původu rozdělují téměř rovnoměrně ve zbývajících čtyřech skupinách svědků a jasně ukazují stále větší převahu litevských jmen: mezi 31 Uteňany, jejichž jména jsou doložena, se vyskytlo 17 litevských a 14 jmen křesťanského či nejasného původu; z 23 Tauragňanů bylo 14 označeno litevskými a 9 křesťanskými či nejasného původu; mezi 28 jmény Balninkanů bylo 17 osob s litevskými jmény a 11 s jmény křesťanského či nejasného původu, zatímco z poslední trojice poddaných Stanislovase (Stankuse) Sudivojaitise se 1 osoba jmenovala litevským jménem a 2 jmény křesťanského či nejasného původu. Celkem je v protokolu zmíněno 61 jmen litevského a 38 jmen křesťanského či nejasného původu.

Ukazuje se, že šíření křesťanských jmen muselo přímo souviset s rozšiřováním sítě kostelů a farností. V době sepsání protokolu fungoval pouze v Giedraičiai

26

Acta Linguistica Lithuanica XCI

Brėžiant Vyžuonų ribą: Šiaurės rytų Lietuvos XV a. asmenvardžiai ir (ne)pmirštas kelias

od roku 1410 kostel sv. Bartoloměje, zatímco v Balninkai, Tauragnai a Uteně byly kostely zakládány teprve na přelomu XV. a XVI. století⁶⁶. Není divu, že litevská jména zde byla častější. Ačkoli je sklon k šíření křesťanských jmen zřejmý, je patrná rychlá adaptace jmen cizojazyčného původu v litevštině, např. Jačius, Mačius / Mōčius, Pėtkus, Stānius atd.

Tento článek otevřel dosud nediskutovanou otázku hledání etymologie historickými dokumenty doložených názvů Brengelischen weg, Prengelsche wegk, бру́нкагелева дорога a v litevské historiografii ustáleného názvu cesta Brengeliškiai. Jednoznačnou odpověď na tuto otázku se najít nepodařilo, proto navzdory návrhu nazývat objekt zmíněný v protokolu cestou Brinkliškiai zůstává prostor i pro alternativní výklady. Transformovaná paměť této cesty navíc žije dodnes. Je třeba ji považovat za nejstarší ze známých litevských cest, která vznikla již v předvečer vzniku státu ve XIII. století.

PRAMENY A LITERATURA

AGAD, AWR, 160 – Archiwum Główne Akt Dawnych w Warszawie, Archiwum Warszawskie Radziwiłłów, Dział. XXXV, 160.

ALEWI – Altlitauisches etymologisches Wörterbuch, Bd. 1 (A–M), unter der Leitung von W. Hock und der Mitarbeit von E. J. Bukevičiūtė, Ch. Schiller, bearbeitet von R. Fecht, A. H. Feulner, E. Hill, D. S. Wodko, Hamburg: Verlag Baar.

Ališauskas Vytautas 2009: Sakymas ir rašymas. Kultūros modelių tvermė ir kaita Lietuvos Didžiojoje Kunigaikštystėje, Vilnius: Aidai.

Ališauskas Vytautas, Jaszczolt Tomasz, Jovaiša Liudas, Paknys Mindaugas 2009: Lietuvos katalikų dvasininkai XIV–XVI a., ser. Bažnyčios istorijos studijos, Vilnius: Aidai.

Assmann Jan 1988: Kollektives Gedächtnis und kulturelle Identität. – Kultur und Gedächtnis, hrsg. J. Assmann, T. Hölscher, Frankfurt am Main: Suhrkamp, 9–19.

Baliulis Algirdas 2006: Z minulosti Vyžuonas. – Vyžuonos, kraštas ir žmonės, sest. a připr. A. Vyžintas, Utena: Utenos Indra, 98–114.

⁶⁶ Rowell, sest., 2015: 215, poznámka 46, 180, poznámka 76, 216, poznámka 54, 214, poznámka 42; kartografické znázornění rozšíření sítě kostelů v regionu viz Baronas, Rowell 2015: [532]; i kdyby byl kostel v Tauragnai (Taurapilis) založen roku 1387, během vnitřní války v roce 1433 byl vypálen a obnoven byl teprve na konci XV. století (Laužikas 2005: 482).

Straipsniai / Articles

27

DARIUS IVOŠKA, ANDREJ RYČKOV

Baronas Darius 2000: Trys Vilniaus kankiniai: gyvenimas ir istorija / Tres martyres Vilnenses: vita et historia: historická studie a prameny, ser. Fontes ecclesiastici historia Lithuaniae, 2, Vilnius: Aidai.

Baronas Darius 2004: Aukštaitija v době bojů s livonským řádem (XIII–XIV století). – Z minulosti Panevėžys: 750 let země Upytė: konferenční příspěvky, Panevėžys: Panevėžyské muzeum vlastivědy, 36–55.

Baronas Darius, Rowell Stephen C. 2015: The Conversion of Lithuania: From Pagan Barbarians to Late Medieval Christians, Vilnius: Institut litevské literatury a folkloru.

BJ 324/99 – Jagellonská knihovna, Przyb. 324/99.

BJ 329/99 – Jagellonská knihovna, Przyb. 329/99.

Brandenburg Nikolaj E. 1892: Бранденбургъ, Николай Е. Родъ князей Мосальских (XV–XIX ст.) [Rod knяzej Mosal’skich (XV–XIX st.)], kol. Генеалогические и биографические справочники [kol. Genealogičeskie i biografičeskie spravočniki], Petrohrad: tisk. „Artillerijskogo Žurnala Furštatskaja“.

Būga Kazimieras 1958: O litevských osobních jménech. – Vybrané spisy 1, Vilnius: Státní nakladatelství politické a vědecké literatury, 201–269.

CDP V – Codex Diplomaticus Prussicus. Urkunden-Sammlung zur ältern Geschichte Preussens aus dem Königl. Geheimen Archiv zu Königsberg, nebst Regesten, sv. 5, vyd. J. Voigt, Königsberg: Wilhelm Koch, 1857.

CEV – Codex epistolaris Vitoldi magni ducis Lithuaniae 1376–1430, shromážděný péčí A. Prochasky, Krakov: nákladem Krakovské literární akademie, 1882.

Čelkis Tomas 2014: Území Litevského velkoknížectví: pojetí hranic a delimitační procesy ve XIV–XVI století, Vilnius: Nakladatelství Vilniuské univerzity.

Čelkis Tomas 2021: Vývoj cest Litevského velkoknížectví. Ovládnutí pevniny, Vilnius: Nakladatelství Vilniuské univerzity.

Čelkis Tomas 2023: Staří lidé ve pramenech k dějinám Litevského velkoknížectví XIV–XVI století. Kdo to byl? – Práce folkloristiky 66, 121–134. DOI: doi.org/10.51554/TD.23.66.07.

Dubonis Artūras 2011: Název státu. – Dějiny Litvy 3: XII století – 1385. Vzestup státu mezi Východem a Západem, ed. D. Baronas, A. Dubonis, R. Petrauskas, Vilnius: Baltos lankos.

28

Acta Linguistica Lithuanica XCI

Brėžiant Vyžuonų ribą: Šiaurės rytų Lietuvos XV a. asmenvardžiai ir (ne)pamirštas kelias

Dziarnovič Oleg I. 2017: Дзярновіч, Олег І. „Rus“ a „Litva“ Litevského velkoknížectví v XVI–XVII století jako etnokonfesijní a sociálně-geografické regiony [“Rus” i “Litva” Velikogo knjažestva Litovskogo v XVI–XVII vv. kak ètnokonfessionalʹnye i socialʹno-geografičeskie regiony]. – Starobylá Rus po starobylé Rusi: diskurz východoslovanské (ne)jednoty [Drevnjaja Rusʹ posle Drevnej Rusi: diskurs vostočnoslavjanskogo (ne)edinstva], sest. a odp. red. А. Доронин [sost. i otv. red. A. Doronin], Moskva: Росспэн [Moskva: Rosspen], 119–132.

Guobis Raimondas 2023: Generálův Brindelův pochod. – Anykšta, 31. ledna 2023 (úterý) 3, 8.

Hruša Aleksandr I. 2015: Груша, Александр И. Dokumentární písemnictví Litevského velkoknížectví (konec XIV – první třetina XVI století) [Dokumentalʹnaja pisʹmennostʹ Velikogo Knjažestva Litovskogo (konec XIV – pervaja tretʹ XVI v.)], Minsk: Беларуская навука [Minsk: Belaruskaja navuka].

Hruša Aleksandr I. 2019: Груша, Александр И. Krize důvěry? Vznik a prosazení právního dokumentu v Litevském velkoknížectví (konec XIV – první třetina XVI století) [Krizis doverija? Pojavlenie i utverždenie pravovogo dokumenta v Velikom Knjažestve Litovskom (konec XIV – pervaja tretʹ XVI v.)], Moskva, Petrohrad: Centrum humanitních iniciativ [Moskva: Sankt-Peterburg: Centr gumanitarnych iniciativ].

IAK – Kartotéka osobních jmen zapsaných v historických pramenech Centra výzkumu baltských jazyků a onomastiky Litevského jazykového institutu, Vilnius: Litevský jazykový institut.

Karalius Laimontas 2014: Soupis měření lánů panství Balninkai z roku 1554. – Výzkum historických pramenů 5, ed. A. Dubonis, Vilnius: Litevský historický institut, 233–266.

KDL – Diplomatický kodex Litvy, vyd. E. Raczyński, Wrocław: nákladem Zygmunta Schlettera, 1845.

Krom Michail M. 2002: Кром, Михаил М. Úvod [Vvedenie]. – Radziwiłłovské akta ze sbírky Ruské národní knihovny. První polovina XVI století [Radzivillovskie akty iz sobranija Rossijskoj nacionalʹnoj biblioteki. Pervaja polovina XVI v.], sest. M. Krom [sost. M. Krom], řada Památky dějin východní Evropy. Prameny XV–XVII století [ser. Pamjatniki istorii vostočnoj Evropy. Istočniki XV–XVII vv.] / Monumenta historicares gestas Europae orientalis illustrantia. Fontes XV–VII saec., Moskva, Varšava: Древлехранилище [Moskva, Varšava: Drevlehranilišče], 5–22.

LAA II – Atlas archeologie Litevské SSR 2: Hradiště, Vilnius: Mintis, 1975.

Laucevičius Edmundas 1967a: Papír v Litvě XV–XVIII století. Atlas, Vilnius: Mintis.

Straipsniai / Articles

29

DARIUS IVOŠKA, ANDREJ RYČKOV

Laucevičius Edmundas 1967b: Papír v Litvě XV–XVIII století, Vilnius: Mintis.

Laužikas Rimvydas 2005: Kostel sv. Jiří v Tauragnai ve XIV–XX století. – Tauragnai, ed. V. Mačiekus, P. Krikščiūnas, Vilnius: Versmė, 482–491.

LECUB IV – Livonsko-estonsko-kurlandská listinná kniha, sv. 4, vyd. F. G. von Bunge, Reval: Kluge und Ströhm, 1859.

Lickevič Oleg V. 2022: Лицкевич, Олег В. Hranice Litevského velkoknížectví s Livonskem podle Salinské smlouvy z roku 1398 [Granica Velikogo knjažestva Litovskogo s Livonijej po Salinskomu dogovoru 1398 g.] – Aktuální problémy mezinárodních vztahů a diplomacie [Aktualʹnye problemy meždunarodnych otnošenij i diplomatii]: materiály VI. mezinárodní vědecko-praktické konference [materialy VI Meždunarodnoj naučno-praktičeskoj konferencii], Vitebsk, 19.–20. května 2022 [Vitebsk, 19–20 maja 2022 g.], Vitebsk: VSÚ P. M. Mašerova [Vitebsk: BGU imeni P. M. Mašerova], 48–52.

RIB 20 – Litevská metrika [Lietuvos metrika] 1: Knihy soudních případů [Knigi sudnych del], řada Ruská historická knihovna vydávaná Císařskou archeografickou komisí [ser. Russkaja istoričeskaja biblioteka, 20, Petrohrad: Císařská archeografická komise [Sankt-Peterburg: Imperatorskaja Archeografičeskaja komissija], 1903.

LIŠ I – Prameny dějin Litevské SSR 1: Feudální období, Vilnius: Státní nakladatelství politické a vědecké literatury, 1955.

LKŽe – Slovník litevského jazyka 1–20 (1941–2002), redakční kolegium G. Naktinienė, J. Paulauskas, R. Petrokienė, V. Vitkauskas, J. Zabarskaitė, hlavní red. G. Naktinienė, elektronická verze, Vilnius: Litevský jazykový institut, 2008 (aktualizovaná verze, 2018). Online přístup: https://ekalba.lt/lietuviu-kalbos-zodynas/ [citováno 2024–07–20].

LLP – Litevské lidové pověsti, ed. N. Vėlius, Vilnius: Mintis, 2010.

LPDBe – Databáze litevských příjmení. Online přístup: https://ekalba.lt/pavardziu-duomenu-baze/ [citováno 2024–07–18].

LVŽ I – Slovník litevských místních jmen 1 (A–B), redakční kolegium L. Balodė, V. Blažek, G. Blažienė, V. Kardelis, A. Ragauskaitė, S. Temčinas, J. Udolph, Vilnius: Nakladatelství Litevského jazykového institutu, 2008.

Maciejauskienė Vitalija 1991: Vznik litevských příjmení XIII–XVIII století, Vilnius: Mokslas.

Malczewska Mirosława 1985: Latifundium Radziwiłłů od XV do poloviny XVI století, Varšava, Poznań: Państwowe wydawnictwo naukowe.

30

Acta Linguistica Lithuanica XCI

Brėžiant Vyžuonų ribą: Šiaurės rytų Lietuvos XV a. asmenvardžiai ir (ne)pamirštas kelias

MMAH VI – Monumenta Medii Aevi Historica Res Gestas Poloniae Illustrantia 6, Continet: Codicem Epistolarem Vitoldi Magni Ducis Lithuaniae, Editionum Collegii Historici Literarum Cracoviensis N 23, Cracovie Sumptibus Academiae Literarum Crac, Typis Vlad. L. Anozyo et Comp., 1882.

Petrauskas Rimvydas 2003: Litevské panstvo na konci XIV – v XV století: složení, struktura, moc, Vilnius: Aidai.

Petrovskij Nikandr A. 1966: Петровский, Никандр А. Slovník ruských osobních jmen [Slovar’ russkich ličnych imen], Moskva: Советская энциклопедия [Moskva: Sovetskaja ènciklopedija].

PUB I – Pruská listinná kniha, sv. 1: část 1, 2, vyd. Ph. Dr. Wölky, A. Seraphim, Königsberg in Pr.: Hartungsche Verlagsdruckerei, 1882–1909.

Pugačiauskas Virgilijus, Mastianica-Stankevič Olga 2021: Historická paměť války roku 1812 v Litvě v XIX a na počátku XX století: komplexní proces. – Lithuanian Historical Studies 25(1), 59–97.

PVS – Soupis křestních jmen občanů Litevské republiky. Online přístup: https://vardai.vlkk.lt/ [citováno 2024–07–17].

Rábai Krisztina 2021: Užívání a získávání papíru na jagellonských dvorech v letech 1490–1507. – The Paper Trade in Early Modern Europe Practices, Materials, Networks, ed. D. Bellingradt, A. Reynolds, Leiden, Boston: Brill, 218–243.

Ragauskienė Raimonda 2015: Zmizelí v dějinách. Soukromé archivy litevské velkoknížecí šlechty v XVI století, Vilnius: Nakladatelství Litevského historického institutu.

RLA – Русско-ливонские акты, shromážděné K. E. Napierským, vydala Archeografická komise, Petrohrad: v tiskárně Císařské akademie věd, 1868. / Rissisch-Livländische Urkunden, gesammelt von K. E. Napіersky, hrsg. von der archäographischen Commission. St. Petersburg: Buchdruckerei der Kaiserlichen Akademie der Wissenschaften, 1868.

Rold Da Orietta 2022: Papír ve středověké Anglii: od kaše k fikcím, Cambridge: Cambridge University Press.

Rowell Stephen C., ed., 2015: Acta primae visitationis diocesis Vilnensis anno Domini 1522 peractae: rekonstrukce Vilniuského kapitulního archivu Liber IIb, aut. úvodu S. C. Rowell, řada Historiae Lituaniae Fontes Minores, 8, Vilnius: Litevský historický institut.

RSB – Rižská účetní kniha (1286–1352), vyd. Dr. Hermann Hildebrand, Petrohrad: komisionáři Císařské akademie věd, 1872.

Sinkevičiūtė Daiva 2018a: Neznámá stará litevská dvoukmenová osobní jména v Lietuvos Metrika. – Baltistica 53(1), 117–132.

Straipsniai / Articles

31

DARIUS IVOŠKA, ANDREJ RYČKOV

Sinkevičiūtė Daiva 2018b: Neznámá dvoukmenová osobní jména v Lietuvos Metrika s prvními apelativními členy. – Baltistica 53(2), 303–325.

Sinkevičiūtė Daiva 2019: Druhé kmenové přepracování litevských dvoukmenových jmen – výsledek interakce pohanského a křesťanského jmenného fondu? – Baltistica 54(2), 349–359.

Słownik XIII – Geografický slovník Polského království a dalších slovanských zemí 13, pod red. B. Chlebowského, Varšava: tisk „Wieku“, 1893.

SSNO I–VII – Slovník staropolských osobních jmen 1–7, Wrocław: Národní ústav Ossolińských, nakladatelství Polské akademie věd, 1965–1987.

Šmigelskytė-Stukienė Ramunė 2009: Území litevského státu a hranice v XIII–XVIII století. – Litevské hranice. Tisíciletá historie, Vilnius: Baltos lankos, 8–65.

Tęgowski Jan 1999: První generace Gediminovců, Poznań–Wrocław: Wydawnictwo Historyczne.

U W K L II – Úředníci Litevského velkoknížectví. Soupisy 2: Trocké vojvodství XIV–XVIII století, zprac. H. Lulewicz, A. Rachuba, P. Romaniuk, A. Haratym; ve spolupráci A. Macuka a J. Aniszcza­nki, Varšava: DiG, 2004.

Vaitkevičius Vykintas 2006: Posvátná místa staré Litvy. Aukštaitija, Vilnius: Diemedis.

Vaivada Vacys 2015a: Šíření christianizace v Žemaitiji na konci XV – v první polovině XVI století na základě údajů o osobních jménech: příklad Karšuvského okresu. – Kultura – ekonomika – společnost: interakce a změny ve středověku a raném novověku na východním pobřeží Baltu, ed. M. Ščiavinskas, Klaipėda: Nakladatelství Klaipėdské univerzity, 205–219.

Vaivada Vacys 2015b: Šíření christianizace v Žemaitiji na konci XV – v první polovině XVI století na základě údajů o osobních jménech: příklad Kražiai. – Kultura – ekonomika – společnost: interakce a změny ve středověku a raném novověku na východním pobřeží Baltu, ed. M. Ščiavinskas, Klaipėda: Nakladatelství Klaipėdské univerzity, 220–244.

Vaivada Vacys 2015c: Šíření christianizace v Žemaitiji na konci XV – v první polovině XVI století na základě údajů o osobních jménech: příklad Telšiai. – Kultura – ekonomika – společnost: interakce a změny ve středověku a raném novověku na východním pobřeží Baltu, ed. M. Ščiavinskas, Klaipėda: Nakladatelství Klaipėdské univerzity, 245–261.

Valikonytė Irena 2023: Rex iustissimus: panovníkův soud v Litevském velkoknížectví na konci XV – v XVI století, Vilnius: Nakladatelství Vilniuské univerzity.

32

Acta Linguistica Lithuanica XCI

Brėžiant Vyžuonų ribą: Šiaurės rytų Lietuvos XV a. asmenvardžiai ir (ne)pamirštas kelias

Vanagas Aleksandras 1981: Etymologický slovník litevských hydronym, Vilnius: Mokslas.

VK – Kartotéka místních jmen zapsaných z živého jazyka Centra výzkumu baltských jazyků a onomastiky Litevského jazykového institutu, Vilnius: Litevský jazykový institut.

VŽ – Slovník místních jmen, ed. A. Pupkis, M. Razmukaitė, R. Miliūnaitė, hlavní red. A. Pupkis, Vilnius: Institut pro vydávání vědecké a encyklopedické literatury, 2002.

Wasserzeichensammlung Piccard Online, č. 70183. Online přístup: https://www.wasserzeichen-online.de/wzis/struktur.php?ref=IT1365-PO-70183 [citováno 2024–06–13].

Wojtkowiak Zbysław 2005: Lithuania Transwiliensis saec. XIV–XVI. Rozdělení severní Litvy v pozdním středověku, Poznań: Wydawnictwo Poznańskie.

Wolff Józef 1895: Litevští a ruští knížata od konce čtrnáctého století, Varšava: tiskem J. Filipowicze.

Xawery 1998: Xawery Pustłowski. Čas, který nebyl promarněn. Výstava, Krakov: Terra Nowa.

Zabiela Gintautas 1992: Nalšia v předvečer vzniku litevského státu. – Východní Litva. Dějiny, kultura, jazyk, Vilnius: Mokslas, 12–24.

Zinkevičius Zigmas 2005: Kořeny křesťanství v Litvě: východní křesťanství podle údajů onomastiky, Vilnius: Katalikų akademija.

Zinkevičius Zigmas 2008: Litevská osobní jména. Vilnius: Litevský jazykový institut.

Zlot Izabela 2018: Katalogy a inventáře knihoven Zygmunta Pusłowského. – Bulletin Jagellonské knihovny 68, 99–122.

Straipsniai / Articles

33

DARIUS IVOŠKA, ANDREJ RYČKOV

Mapování hranic Vyžuonos: osobní jména 15^th. století a přetrvávající odkaz severovýchodní Litvy

SHRNUTÍ

Studie podrobně analyzuje protokol výslechu svědků z let 1469–1477, jehož se účastnili svědci z Giedraičiů, Uteny, Tauragnai a Balninkai. Tento protokol, publikovaný v příloze, zapsal anonymní soudní úředník rusínsky a dokumentuje svědectví 99 šlechticů a rolníků. Tito svědci, které představil litevský pán Radvila Astikaitis (pol. Radziwiłł Óścikowicz), jednomyslně potvrdili hranice panství Vyžuonos, které přibližně o století dříve podél Brinkliškėské cesty stanovil litevský velkokníže Algirdas (†1377).

Výzkum sleduje dějiny protokolu a odhaluje, že po skončení procesu jej rod Radziwiłłů přibližně čtyři století archivoval. Po převodu Vyžuonos na rod Pusłowských zůstal protokol v jejich držení až do poloviny 20^th. století. Po smrti posledního člena rodu Pusłowských, Xaweryho Pusłowského, zdědila jeho rozsáhlou sbírku včetně protokolu Jagellonská univerzita v Krakově. Protokol je v současnosti uložen v univerzitní knihovně pod signaturou BJ 329/99, ačkoli listy v této jednotce nejsou očíslovány.

Tento dokument přináší cenné poznatky o litevském onomastikonu, neboť zaznamenává jména 99 svědků z druhé poloviny XV století. Některá z těchto jmen přetrvala v dnešní Litvě jako osobní jména nebo příjmení. Zvláštní význam však mají jména, která se přestala užívat, například Bernutis, Daugėidas, Kičius, Madenis / Modenis, Melikhis / Mėlikis, Purpšys, Raugeta / Raugeita, Rimtutis, Tratilas, Videita, Viešgalas, Žadutis / Žodutis, Žvilbutis.

Výzkum dále odhaluje zásadní mimolingvistické informace významné pro studium osobních jmen Litevců a Baltů. Ukazuje tendence v pojmenovávacích praktikách, vliv společenského postavení na pojmenovací konvence v daném období a převahu litevských jmen nad jmény jiného původu.

Přijato 15. srpna 2024.

DARIUS IVOŠKA

Litevský jazykový institut, Petro Vileišio g. 5, LT–10308 Vilnius, Litva

[email protected]

ANDREJ RYČKOV

Litevský historický institut, Tilto g. 17, LT–01101 Vilnius, Litva

[email protected]

34

Acta Linguistica Lithuanica XCI

Brėžiant Vyžuonų ribą: Šiaurės rytų Lietuvos XV a. asmenvardžiai ir (ne)pmirštas kelias

1. PŘÍLOHA

Text publikace je rozdělen do vět, přičemž odstavce odpovídají odstavcům rukopisu. Pravopis velkých a malých písmen i interpunkce vět byly modernizovány. Písmena napsaná v rukopisu nad řádkem jsou v publikaci vyznačena kurzivou. V hranatých závorkách jsou uvedeny zápisy redaktorů doplňující smysl textu. Zkratky jsou rozepsány, vynechaná písmena jsou uvedena v kulatých závorkách. Vědecké komentáře jsou uvedeny v poznámkách, v nichž jsou identifikovány osobnosti a místní jména.

Většina dnes neužívaných cyrilských písmen se ponechává: ѡ, ъ, є, ѧ. Mění se pouze podoba dvou písmen. Písmeno ѹ užité v rukopisu přepisujeme jako у a ѡ jako я. Je třeba upozornit, že pouze ve slově Оутену̃ odpovídá podoba písmene у dnešnímu písmenu у.

B. l. [1469–1477]

Členové obcí Giedraičiai, Utena, Tauragnai a Balninkai a tři poddaní Stanislovase (Stankuse) Sudivojaitise dosvědčují, že hranici panství Vyžuonos u Užpalai stanovil litevský velkokníže Algirdas po Brinkliškėské cestě.

Originál: BJ 329/99, l. [nečíslovaný]. Papír, text zapsaný ve dvou sloupcích, na jednom listu o rozměrech 32 × 21 cm. Vodoznak – býčí hlava, datovaný rokem 1469 (Wasserzeichensammlung Piccard Online, č. 70183; online přístup: https://www.wasserzeichen-online.de/wzis/struktur.php?ref=IT1365-PO-70183. Čtyři archivní poznámky na rubu listu B: 1) zápis přibližně z poloviny až druhé poloviny XVI století Swiadkowie na uszpolskiej ziemię radziwiłowskiej; 2) zápis z konce XVI století psaný vycvičenou rukou Regestr stary swiadkow na rozgraniczenie miedzy Uszpolom a Wizunami; 3) zápis z první poloviny XVIII století No(mer) 10. Fasc(ykuł) 7. wizunskich; 4) zápis přibližně z XVIII–XIX století Regestr swiadkow o rozgraniczenia ziemi ouszpolskiej y outency: bryndhielowa droga, którą czynił Olhird.

Opis (transliterace z konce XVIII – počátku XIX století polskými písmeny): BJ 324/99, l. [nečíslovaný].

[Levý sloupec:] Ⱉ Ушполскую⁶⁷ землю. Пана Родивилловых⁶⁸, воевод(ы) троцкого, свѣдковъ. И на перво выставил кґедроитцкіи⁶⁹ паны у головах: Доумонтъ Вѡиневич, Юшко Яктaилович,

⁶⁷ Dnes Užpalai, městys (obec Užpalai, okres Utena).

⁶⁸ Radvila Astikaitis (†1477) zastával úřad trockého vojvody v letech 1466–1477 (Petrauskas 2003: 215–216; UWKL II 225).

⁶⁹ Dnes Giedraičiai, městys (obec Giedraičiai, okres Molėtai).

Straipsniai / Articles

35

DARIUS IVOŠKA, ANDREJ RYČKOV

Машко Кгинивилович, Ганцусь Кгоилевич, Мицко Кгинивилович, Пашко Довкгвидович, Петрауш Шереикович, Петко Рачевич, Станко Монкгаилович, Волотко брат его, Өндрюушко Можеикович, Ганьт Кгинтовтович, Станко брат его, Станко Чижевич. А вси молвили у в одно слово: „Въдаем, што ж граница – бринкгелева дорога⁷⁰, а Өлькгирдь⁷¹ дъбал границу“. Оутенци⁷². На имя Кгинеить Крячевич, Моденис, Еда, Пиктюс, Петкус, Іацко, Тратил, Въжъгал, Данеико, Римтис, Бенюс, Китиос, Стерькша, Өвгути, Молюос, Милеишис, Ганос, другиї Пиктюс, Якуб, Ровкгета, Данило, Рустеико, Спятюос, Миколаи приставь, Сирьвид, Мъликис, другиї

70 V historiografii byla známá jako Brengeliškėská, Brengelova, Prengeliškėská nebo Prengelova cesta. Je zmíněna v Salinské mírové smlouvě z roku 1398 mezi Litvou a Řádem německých rytířů, stejně jako v dohodě Řádu s litevským knížetem Švitrigailou z roku 1402, srov. KDL 255; LECUB IV 205, 219, 224, 412; CDP V 168; CEV 52, 82. Překlad Salinské mírové smlouvy do litevštiny: LIŠ I 82–83; název cesty byl litevizován v závislosti na podobě použité v opisu smlouvy (Brengelishe nebo Prengelsche), srov. Šmigelskytė-Stukienė 2009: 13; Čelkis 2014: 113, 114, 156; 2021: 54, poznámka 215. Oleg Lickevič upozornil, že cesta zmíněná v Salinské smlouvě (Brengelischen weg, Prengelsche weҝk), vedoucí okolím Užpalai, Uteny a Tauragnai, pravděpodobně souvisí s hradištěm Brinkiškės a stejnojmenným jezerem (dnes okres Utena, obec Daugailiai) (Lickevič 2022: 50). Podrobněji o hradišti Brinkiškės viz LAA II 42; Vaitkevičius 2006: 389. V tomto regionu se nachází více místních jmen se stejným kořenem Brinkir Brinkl-, viz LVŽ I 569. Je pravděpodobné, že místní obce uchovávaly transformovanou paměť o této cestě po dlouhá staletí. Paměť mohla být uchovávána nejen proto, že místní obce cestu využívaly, ale také proto, že měly povinnost (jak rolníci, tak šlechtici) o tuto cestu pečovat. Srov. Čelkis 2021: 103–110. Etnografické expedice z let 1937 a 1974 v okolí Švedasai (ve Švedasai a vesnici Miliniškiai) zaznamenaly Brindelovu cestu (na kartotéčním listu je zapsáno cesty). Podle V. Raginytė, která shromažďovala materiál v roce 1974, „Brindelova cestička – cestička spojující silnice Rokiškis a Utena. Říká se, že za Napoleonových časů po ní generál Brindel vedl vojsko“ (Kartotéka místních jmen zapsaných z živého jazyka Centra výzkumu baltských jazyků a onomastiky Litevského jazykového institutu (VK)). Na území dnešní Litvy jsou známa pouze dvě místa nesoucí Napoleonovo jméno: Napoleonův kopec, Napoleonova čepice (VŽ 239); podle Virgilia Pugačiauska a Olgy Mastianicy-Stankevič byla válka roku 1812 z perspektivy litevského národního obrození na počátku XX století považována za záležitost Poláků a polonizované šlechty, a proto byla cizím místem historické paměti. Tažení Napoleona a jeho vojáků však na druhou stranu zanechalo hluboké stopy v ústní lidové kultuře, srov. Pugačiauskas, Mastianica-Stankevič 2021: 86–91; Vaitkevičius 2006: 36 (Paneriai), 51 (Brandelikiškės), 107 (Dūdai), 141 (jezero Variekos), 192 (Akušė), 242 (Mintaučiai), 262 (Skudutiškis), 266 (Svobiškėlis), 298 (Mežionys), 305 (Raudonė), 309 (Sudota), 327 (Čelniukai), 344 (Kupriai), 348 (Linkmenys), 354 (Naujasis Daugėliškis, Navikai), 365 (Rimšėnai), 371 (Tverečius), 389 (Daugilis), 392 (Deguliai), 406 (Kirkiai), 421 (Pakalniai), 444 (Šeimatis), 534 (Ažušiliai), 609 (Aželiai), 645 (Salakas), 652 (Stelmužė); LLP 104–105, 117, 118, 120, 202. Transformovaná paměť, spojující tuto cestu s Napoleonovou armádou – generálova Brindelova cesta –, přetrvává v okolí Švedasai dodnes (Guoḃis 2023: 3, 8).

71 Litevský velkokníže Algirdas (†1377), viz Tęgowski 1999: 47–57.

72 Jsou míněni obyvatelé Uteny. Dnes Utena, město (městská obec Utena, okres Utena).

36

Acta Linguistica Lithuanica XCI

Brėžiant Vyžuonų ribą: Šiaurės rytų Lietuvos XV a. asmenvardžiai ir (ne)pamirštas kelias

Rimtutjas, Bilja, Bilčak, Martin, Matěj. A všichni tito říkali totéž: „Hranice — bringkelovská cesta“.

[Pravý sloupec:] Еще свѣтчили бискуповы⁷³ люди, товрокгняне⁷⁴ — Ромеико, Жирблись, Кгирдеико, Нарвио, Іатось, Молдүти, Пурпшис, Совикгинть, Берни, Довѣтать, Видеито, Ликшись, Якубь, Гитень, Иван, Еикгинть, Евнеико, Кгить, Бускуть, Жодути, Петрь, Руть, Станюс. А тыи свѣтчили у тое ж слово.

Ještě svědčili lidé knížete Ivana Jurjeviče⁷⁵ z Bolničan⁷⁶: Rimkus, Tričis, Narüti, Netikša, Motjus, Beeiť, Droseiko, Mikolaj, Mikgos, Bernuti, Dokgili, Sukgintis, Žvilbutis, Dovkgeit, Biloss, Tivus, Molžus, Bin, Miloš, Stanjus, Moteiko, Iakontis, Mitjus, Možeiko, Sukgintovič, druhý Možeiko, Mitr, Sovikgeð. A všichni tito svědkové vypovídali totéž.

Lidé pana Stanka Sudivojeviče⁷⁷: Eda Jekimovič, jeho bratr Monivil, Jeka. Ti vypovídali totéž.

⁷³ Pravděpodobně vilniuský biskup Jonas Losovičius (†1481) (Ališauskas a kol. 2009: 123–124). Již roku 1387 Tauragnus polský král a litevský velkokníže Jogaila daroval na vydržování vilniuských biskupů (Baronas, Rowell 2015: 459–460).

⁷⁴ Má se na mysli obyvatelstvo Tauragnů. Dnešní Tauragnai, městys (starostvo Tauragnai, okresní samospráva Utena).

⁷⁵ Pravděpodobně kníže Jonas Jurgaitis Alšėniškis (†1481). Dosud neexistovaly žádné údaje o tom, že kníže J. J. Alšėniškis vládl Balninkai nebo jejich části. Přesto je známo, že Balninkai (nebo alespoň jejich část) patřily jeho příbuznému, knížeti Andrieji Simonaitisi Alšėniškisovi. Po smrti knížete A. S. Alšėniškise a jeho vdovy roku 1486 polský král a litevský velkokníže Kazimieras Jogailaitis daroval tato panství trakajské vojvodkyni Oně, vdově po Martynu Goštautovi (Wolff 1895: 107, 97–98). Podrobněji o Balninkai viz Wojtkowiak 2005: 65–67; Karalius 2014: 235–237.

⁷⁶ Má se na mysli obyvatelstvo Balninkai. Dnešní Balninkai, městys (starostvo Balninkai, okresní samospráva Molėtai).

⁷⁷ Stanislovas (Stankus) Sudivojaitis († před 1481–09–06) (Petrauskas 2003: 299–300).

Straipsniai / Articles

37

DARIUS IVOŠKA, ANDREJ RYČKOV

2 PŘÍLOHA

BJ 329/99, 1. [bez číslování]

38

Acta Linguistica Lithuanica XCI