Ilona Mickienė, Birutė Briaukienė ASPEKTY LITEVSKÉ TERMINOLOGIE: METODICKÁ UČEBNICE [Elektronický zdroj] Vilnius: Vilniuská univerzita, 2016. – 67 s. ISBN 978-609-459-710-7

JOLANTA GAIVENYTĖ-BUTLER

Institut litevského jazyka

Kaunská humanitní fakulta Vilniuské univerzity vydala v roce 2016 elektronickou metodickou učebnici, kterou připravily Ilona Mickienė a Birutė Briaukienė, Aspekty litevské terminologie. Vydání knihy schválila rada Kaunské humanitní fakulty Vilniuské univerzity a recenzovaly ji dvě recenzentky.

Publikace je velmi aktuální. Publikací věnovaných litevské terminologii, zejména učebních, není mnoho. Studenti se nejspíše musejí opírat především o Terminologickou abecedu Stasyse Keina, vydanou ještě v roce 1980, Terminologijos abėcėlė, a o knihu Kazimierase Gaivenise Lietuvių terminologija: teorijos ir tvarkybos metmenys (Litevská terminologie: náčrt teorie a uspořádání, 2002). Na internetu byl k dispozici souhrn přednášek Jūratė Lubienė o terminologii; lze také najít souhrny přednášek věnovaných jednotlivým tématům terminologie, které připravili Antanas Smetona a Egidijus Zikauskas, stručnou učebnici terminologie pro překladatele z roku 2006, připravenou litevským oddělením Generálního ředitelství Evropské komise pro překlady, a teoretické i praktické otázky terminologie se probírají v kapitolách učebnic věnovaných odbornému jazyku-

240

Jolanta Gaivenytė-Butler |

nic, avšak samostatná, obsáhlá učební pomůcka věnovaná litevské terminologii dosud neexistovala.

Učebnice Aspekty litevské terminologie pojednává o nejdůležitějších otázkách terminologie – začíná teoretickými aspekty a poté přechází k praktickým. Kniha se skládá z jedenácti kapitol, které seznamují s vývojem litevské terminologie a s historií utváření terminologie jako vědní i praktické disciplíny, vysvětlují základní terminologické pojmy a zabývají se zdroji, tvořením a požadavky na termíny, jejich nedostatky i způsoby terminologické normalizace. Na konci publikace je seznam použité a doporučené literatury.

Předmluva knihy začíná těmito slovy autorek:

„Věda je veliká a věčná, lidský život však krátký. Některé vědní obory rychle sílí a dosahují pokroku, zatímco vývoj jiných je dlouhý a pomalý. Terminologie je aplikovaným vědním oborem. Na celém světě se formuje pomalu a obtížně, jako by nevěděla, k čemu se přiklonit – k lingvistice, informatice nebo k některému jinému vědnímu oboru“ (s. 5).

Je to krásně napsáno. Téměř stejně krásně jako článek K. Gaivenise „Několik myšlenek o terminologii“, otištěný v časopise Terminologijos:

„Říká se, že na nádvoří Sorbonnské univerzity stojí sluneční hodiny s latinským nápisem ‚Sicut umbra dies nostrae‘ (‚Naše dny jsou jako stín‘). Věda je skutečně veliká a věčná, lidský život však krátký. Ne každá věda je však stejná. Některé vědní obory po svém vzniku rychle sílí a hned dosahují značného pokroku, zatímco vývoj jiných je dlouhý a pomalý. Terminologie je aplikovaným odvětvím vědy. Na celém světě se formuje pomalu a obtížně, jako by nevěděla, k čemu se má přiklonit – k lingvistice, informatice nebo k některému dalšímu vědnímu oboru“ (Gaivenis 1998: 89).

Předpokládejme, že autorky jen zapomněly doplnit odkaz.

První kapitola publikace je věnována vývoji litevské terminologie. Při jejím čtení nejprve upoutá pozornost, že autorky při pojednávání o terminologii střídavě používají dvě slova – terminologija a terminija. Souhrn termínů se v litevštině skutečně označuje dvěma způsoby: dva významy slova terminologijos jsou zaznamenány ve slovnících Dabartinės lietuvių kalbos žodyne (DLKŽ 2015), Kalbotyros terminų žodyne (KTŽ 1990) a Tarptautinių žodžių žodyne (TŽŽ 2013). Stasys Šalkauskis už upozornil v roce 1925 ve studii „Teorie terminologie a litevská filozofická terminologie“ na dva významy slova terminologija a navrhoval používat dvě slova. Terminija by podle S. Šalkauskise měla označovat „soubor technických termínů některé vědy nebo umění“, zatímco terminologija je „věda o terminologii, nebo alespoň její teorie“ (Šalkauskis 1991: 10). Taková

Terminologija | 2016 | 23

241

Rozlišování mezi terminologií a terminologií je v současných litevských lexikologických a terminologických pracích i v učebnicích určených pro spisovný nebo odborný jazyk obvyklé (srov. Gaivenis 2002; Jakaitienė 2010; Rutkienė 2015; Vladarskienė 2013; Bielinskienė et al. 2014). Rozlišování dvou významů slova terminologie ve slovnících spisovného jazyka nebo užívání terminologie ve významu terminologie mimo terminologické práce nejspíš není na závadu, ale v práci věnované terminologii takové kolísání ruší. Nebylo by divu, kdyby se studenti ptali, zda snad litevská terminologie není obzvlášť starým vědním oborem, protože autorky, které napsaly, že „počátky litevské terminologie nespočívají v prvních tištěných litevských knihách, nýbrž sahají mnohem dále do minulosti“, na téže stránce ještě dodávají, že „terminologie evropských jazyků se v době, kdy byly psány první litevské knihy, teprve začínala utvářet“ (s. 6). Zdá se, že autorky považují za termíny jakákoli slova označující zvláštní nebo abstraktní pojmy. Když zmiňují díla Martynase Mažvydase, Mikaloja Daukši a Konstantinase Sirvydase, píší:

„Autoři prvních litevských knih <...> položili dobré základy dalšího rozvoje spisovného jazyka. Jejich práce zanechala stopy také v litevské terminologii. Ačkoli práce tehdejších litevských terminologů neměla ani organizovaný charakter, ani jasné zásady a byla určována [sic] překládanými prameny, přesto nám nejedno jejich termínum dodnes připomíná autory těchto knih“ (s. 7).

Význam děl M. Mažvydase, M. Daukši a K. Sirvydase pro rozvoj litevského jazyka je nepochybný, ale stěží je lze nazývat terminology. Zde by nebylo od věci znovu připomenout S. Šalkauskise, který tvrdil: „Aby slovo označující pojem získalo v dnešní době označení termín, je třeba, aby jím vyjádřený pojem <...> spadal do oblasti objektů zkoumaných některou vědou. Ne každé slovo označující pojem je tedy vědeckým termínem, ačkoli každý termín je slovem označujícím pojem“ (Šalkauskis 1991: 14). Později, ve třetí kapitole, autorky vysvětlují, čím se terminologie liší od terminologie (zmiňují i S. Šalkauskise), ale v dalších kapitolách tyto dva termíny opět používají střídavě. Možná by bylo vhodné začít knihu výkladem pojmů termín, terminologie a terminologie jako vědní obor a poté popsat dějiny vývoje litevské terminologie.

Druhá kapitola učební knihy nese téměř darwinistický název „Teorie původu terminologie“. O teoriích původu se v ní nemluví, pokouší se však podat přehled vývoje terminologie jako nauky o termínech. Tato kapitola vychází především z K. Gaivenise a stručně probírá teorie terminologie S. Šalkauskise, Eugena Wüstera, Dmitrije Lotteho a Valerije Danilenka.

242 Jolanta Gaivenytė-Butler |

teorie. Bylo by možné upřesnit příjmení autorů, jejichž práce S. Šalkauskis využíval: nikoli Venderyes, nýbrž Vendryes; středověký filozof D. Scotus se v litevštině obvykle nazývá Jonas Dunsas Škotas (Joannes Duns Scotus). K. Gaivenis při psaní o pracích ruských vědců, které byly terminologům jeho generace nejznámější, upozornil, že se práce zahraničních terminologů do litevských knihoven nedostávaly, a proto se o nich vědělo jen málo. Dnes není těžké najít práce zahraničních terminologů v knihovnách litevských univerzit. Bylo možné uvést alespoň několik jmen. Kapitola je z neznámého důvodu zakončena kritikou tendencí k substantivizaci a terminologizaci odborného jazyka. Pojednání o vlastnostech odborného jazyka by se nejspíš lépe hodilo do páté kapitoly „Termíny – základ odborného jazyka“. Na začátku kapitoly je odkaz na článek J. Gaivenytėové o E. Wüsterovi (s. 10), ale není v něm napsáno nic podobného. Autorky ve skutečnosti vycházely z podkapitoly knihy K. Gaivenise o teoriích terminologie E. Wüstera a Helmuta Felbera (Gaivenis 2002: 110–111).

Po přehledu vývoje terminologie se přechází k výkladu termínu. Ve třetí kapitole „Termín. Vztah mezi termínem a slovem, termínem a pojmem“ se autorky pokusily vymezit mnoho věcí: začínají terminologií jako systémem, zmiňují požadavky kladené na termíny (těm se bude věnovat devátá kapitola), definují termín, pokoušejí se ukázat vztah mezi termínem a slovem, vysvětlují užší a širší pojetí termínu, pojednávají o kvazitermínech a pseudotermínech, uvádějí, co je terminologie jako soubor termínů a terminologie jako vědní obor, rozlišují dva směry terminologie, vysvětlují, co je terminografie, probírají pojetí profesionalismů a uvádějí, jaké vztahy spojují pojmy a termíny. Při výkladu vztahu mezi termínem a slovem se autorky poněkud zamotávají. V knize se píše:

„Slovo a termín jsou ve vztahu druh–rod; pojem slova je širší. Termíny jsou určitým druhem slov, přesněji funkčním a sémantickým druhem. Pojem termínu se však nevejde do hranic slova, protože termín nemusí být slovem. To znamená, že určitý význam a oblast užití mají v jazyce i některá spojení slov (nebo symbolů). Taková spojení slov se považují za víceslovné termíny. Pojem termínu tedy překračuje hranice slova“ (s. 12).

Jestliže jsou slovo a termín ve vztahu druh–rod (přesněji druh–nadřazený druh) a pojem slova je širší, může pojem termínu překračovat hranice slova? Autorky při pojednání o vztahu slova a termínu odkazují na knihu K. Gaivenise, v níž se však tvrdí opak: „Pojmy ‚slovo‘ a ‚termín‘ nejsou ve vztahu rod–druh, protože

Terminologija | 2016 | 23

243

Termíny nejsou pouze určitým druhem slov. Kromě toho se pojem „termínu“ nevejde ani do hranic „slova“, protože termín může být jednoslovný i ustálené slovní spojení“ (Gaivenis 2002: 14). Ve skutečnosti se vycházelo ze St. Keinise (Keinys 1980: 15–16), pouze k jeho myšlenkám, které nebyly opatřeny odkazem, přibylo několik vět z knihy K. Gaivenise. Mimochodem, vztah mezi pojmy „slovo“ a „termín“ nepovažuje za čistě rodový a druhový ani Evalda Jakaitienė (Jakaitienė 2010: 182). Zajímavé je, ke kterému názoru by se přiklonily autorky učebnice. Bylo by třeba upřesnit tvrzení, že „slova terminija a terminologija mají ve spisovném jazyce více než jeden význam“ (s. 13) (slovo terminija se užívá pouze v jednom významu).

Ve čtvrté kapitole se vysvětluje, co je definice, a popisují se nedostatky definic. V posledních letech se výrazem definování označuje vyjádření rozlišujících znaků pojmu a jeho výsledek se nazývá definice. Tento termín užívají nejen terminologové (srov. Jakaitienė 2010; Rutkienė 2015). Ve třetí kapitole učebnice se píše, že „popisné tvrzení vymezující pojem, které jej pomáhá odlišit od souvisejících pojmů, se nazývá definicí“ (s. 16), a rozlišují se intencionální (=intenzionální) a extenzionální (=extenzní) definice, avšak ve čtvrté kapitole se definicím říká definování.

Podkapitola „Pojem definice“ začíná takto:

„Definice je odhalení obsahu pojmu <...>. Výrok tvořící terminologické heslo musí vysvětlit, co je daný pojem. Po výběru pojmů lze vybrat definice pojmů a ověřit, zda termíny pojmům odpovídají. Není to však tak jednoduché.“

V terminografické práci nelze využít soubor definic pojmů z žádného vědního oboru, protože: a) mnoho pojmů nemá definice; b) ve vědecké literatuře jsou definice nahrazovány pouze přibližnými vysvětleními; c) mnoho definic je zastaralých a nelogických; d) mnohé existující definice postrádají dostatečné a nezbytné znaky, které by vystihovaly specifičnost definovaného pojmu. Z toho vyplývá, že je třeba definice i pojmy průběžně revidovat, tj. vzdát se zastaralých a nevědeckých a vytvářet nové“ (s. 18).

Takový úvod není příliš jasný. Co, odkud a proč se vybírá? Kde se ty nevyhovující definice nacházejí – ve slovnících, vědeckých pracích, učebnicích? Proč nelze v terminografické práci využít „soubor definic pojmů“? Ti, kdo se věnují terminografické práci, obvykle dokážou definice formulovat a upřesnit (nebo jim s tím pomáhají terminologové).

Na konci podkapitoly se píše: „Definice nesmí omezovat vědecké myšlení. Nejčastěji bývá slovní, zatímco například matematické vzorce jsou

244

Jolanta Gaivenytė-Butler |

pouze pomocným materiálem. To znamená, že pokud nějaký fyzikální jev popíšeme pouze matematicky, v podstatě tím obsah pojmu neodhalíme. Existují však pojmy, které při definování nelze vymezit bez matematických vzorců“ (s. 19). Jak definice omezují vědecké myšlení? Proč jsou nejčastěji slovní? Definice jsou vždy slovní. Odborníci mohou podstatu pojmu patrně pochopit i ze vzorce. V následujícím odstavci se tvrdí: „Pokud je v definicích třeba užít víceznačné termíny, je nutné uvést, v kterém významu se daný termín používá“ (s. 19). Je těžké si představit, jak se v praxi uplatňuje požadavek uvést v definici význam víceznačného termínu.

V podkapitole „Zásady tvorby definic a jejich nedostatky“ se píše pouze o nedostatcích. Zásady jsou vyjmenovány v podkapitole „Pojem definice“. V této podkapitole se uvádí: „Nedostatky termínů vznikají proto, že definice, která byla použita při tvorbě termínu, měla rovněž nedostatky. Každý vědecký pojem musí být přesný“ (s. 19). Lze požadovat přesnost od pojmu? Přesný musí být termín označující pojem a definice by měly přesně vystihovat podstatné, rozlišující znaky pojmů. Kromě toho mohou nedostatky termínů vznikat i z jiných důvodů než kvůli vadným definicím.

Krátká pátá kapitola „Termíny – základ odborného jazyka“ se skládá ze dvou odstavců. První odstavec obsahuje obecné úvahy o významu termínů pro vědecký pokrok a vývoj jazyka, druhý pojednává o uspořádávání litevských termínů a uvádí litevské lingvisty, kteří obhájili disertace z terminologie. Mimochodem, nebyly zmíněny Aušra Rimkutė a Markas Paura. V roce 2016 obhájila disertaci z oblasti terminologie také Liudmila Mockienė. O výzkumu terminologie by se patrně více hodilo hovořit ve druhé kapitole. Z kontextu vytržená informace z knihy K. Gaivenise o připravených „10 000 standardizovaných terminologických slovnících“ (s. 22) působí matoucím dojmem. Zdá se, že se hovoří o terminologických slovnících vydaných v Litvě, zatímco K. Gaivenis toto číslo uvedl v souvislosti s E. Wüsterem a vlivem jeho práce na standardizaci terminologie v mezinárodním měřítku.

V šesté kapitole „Klasifikace termínů“ se termíny člení podle formy, obsahu a vzájemných vztahů. Je uvedeno toto členění jednoslovných termínů: „1) primární (jednoduchá) slova (oko); 2) odvozená slova (deriváty) (brýle); 3) složená slova (kompozita) (křivooký)“ (s. 23) (je kreivaakis termín?). Toto členění by se mělo opravit, protože kompozita jsou také deriváty. Patrně se měly na mysli jednoduchá slova, deriváty a kompozita.

V sedmé kapitole „Zdroje terminologie“ se probírají tři hlavní zdroje: slovní zásoba vlastního jazyka, slovotvorné prostředky a jazyky

Terminologija | 2016 | 23

245

lexikum. Příklady ilustrující vztah mezi mezinárodním a litevským termínem byly převzaty z knihy K. Gaivenise. Bylo možné vyhledat typičtější případy. K tvrzení, že „vedle litevského slova máme jeho mezinárodní ekvivalent, který je však pasivním členem této dvojice slov“ (s. 27), je uveden příklad nuomaris – epilepsija. Sotva se dnes nuomaris užívá častěji. V Psychologijos terminų žodyne (PTŽ 1993) a Medicinos terminų žodyne (MTŽ 1980), které jsou dostupné na webu Raštija.lt, se u hesla nuomaris uvádí viz epilepsija. Mezinárodní termíny jsou skutečně aktivními členy dvojic nuovala – placenta a perdanga – diafragma, lze však pochybovat, zda takové dvojice v současné terminologii vůbec existují.

V učebnici se rozlišují dva druhy mezinárodních termínů: „vlastní mezinárodní termíny, které se ve světové vědě užívají v latinizované podobě a v žádném jazyce se nemění ani jejich pravopis, ani se nepřepisují do jiných abeced“, a „nelatinské“ termíny vypůjčené přímo z jiných jazyků nebo prostřednictvím jazyků zprostředkujících (s. 27). Je škoda, že autorky neuvedly příklady těchto termínů, neboť není jasné, o jakých „latinizovaných“ termínech se hovoří. Je takové rozdělení přesné? Podle K. Gaivenise „jsou mezinárodní slova přicházející do naší terminologie převážně původu starořeckého a latinského. Upravují se podle fonetických, morfologických a pravopisných zákonitostí a pravidel našeho jazyka a stávají se normativními“ (Gaivenis 2002: 58–59). Dále se v souvislosti s mezinárodními termíny tvrdí, že „v současnosti se pro mezinárodní termíny velmi intenzivně vytvářejí litevské ekvivalenty“, a proto „roste synonymie mezinárodních a vlastních termínů“ (s. 27). Jako příklad takové synonymie jsou uvedeny termíny vaakumas (=vakuumas) a tuštuma, které synonymy nejsou. Je pravda, že se vytvářejí litevské ekvivalenty mezinárodních termínů, velmi pochybné je však tvrzení, že se tak děje „velmi intenzivně“. K. Gaivenis a Angelė Kaulakienė upozornili již v roce 1996 na přednášce na KTU na opačný trend – internacionalizaci terminologie a neochotu hledat litevské ekvivalenty (Gaivenis, Kaulakienė 2014: 232). Sotva tento trend vymizel. Přehled místa výpůjček v terminologii končí správným postřehem: „Nejdůležitější je, aby výpůjčky nevytlačovaly z úzu zavedené litevské termíny a aby byla v terminologické soustavě zachována náležitá proporce mezi vlastními (národními) a cizími (internacionálními) termíny“ (s. 30–31). Stejně se píše také v hesle Lietuvių kalbos enciklopedijos terminologija (LKE 2008: 553), proto by bylo třeba doplnit odkaz (na toto encyklopedické heslo se bez odkazu odvolává i první kapitola (s. 7–8)).

246 Jolanta Gaivenytė-Butler |

Rozsáhlá osmá kapitola je věnována slovotvorbě termínů. Tvoří přibližně pětinu celé knihy. Úvodní část kapitoly je poněkud rozvláčná a neuspořádaná; opakovaně se v ní pojednává o stejných věcech, například třikrát jsou zmíněny hlavní slovotvorné postupy, dvakrát je konstatováno, že „slovotvorba má v terminologii obrovskou úlohu, protože většina jednoslovných i víceslovných termínů jsou deriváty“ (jednou je uvedeno, že se vychází ze St. Keinyse, podruhé nikoli) (s. 32), a na základě K. Gaivenise je ještě zdůrazněno, že „deriváty tvoří většinu jednoslovných termínů“ (s. 33). O pojmenovávání druhových pojmů se tvrdí: „V jazyce vědy je třeba pojmenovávat složitější pojmy, mezi nimi i pojmy druhové. Takové pojmy se označují jednoslovnými termíny, ale z nich se tvoří víceslovné termíny, např. množina – abstraktní množina, otevřená množina, nekonečná množina“ (s. 33). Co se tu vlastně děje? Ačkoli odkaz chybí, je zřejmé, že myšlenka byla nepřesně opsána z Terminologijos abėcėlės (odtud pocházejí i příklady). St. Keinys psal, že druhové pojmy bývají „označovány jednoslovnými termíny, ale přesto se zde nejčastěji vystačí s víceslovnými pojmenováními“ (Keinys 1980: 17). Mimochodem, matematické termíny znějí abstrakčioji aibė, atviroji aibė. Dále se v této části připomíná jeden z požadavků kladených na termíny: „Při vytváření neologismu je třeba vědět, že správnost je jedním z nejdůležitějších požadavků kladených na termíny. V republikové normě je správnost charakterizována jako soulad s pravidly přízvuku, pravopisu, gramatiky, slovotvorby, gramatikalizace a užívání (norma LR, 2009) [sic]“ (s. 33). Podivná charakteristika v ještě podivnějším dokumentu. Co je to „republiková norma“? O této publikaci se zřejmě více nedozvíme, protože v seznamu použité literatury není uvedena.

První podkapitola „Jednoslovné termíny“, která je poměrně podrobně rozdělena do oddílů, pojednává o tvoření jednoslovných termínů (derivátů tvořených příponami, koncovkami a předponami a složenin). Deriváty tvořené příponami jsou probírány ve dvou menších oddílech věnovaných slovesným a jmenným derivátům, takže například názvy nositelů jmenných vlastností a míst jsou probírány na dvou místech. Možná by bylo přehlednější pojednat o nich na jednom místě. Příklady by bylo třeba vybírat pečlivěji: jako příklad nositele slovesného děje je uvedeno slovo tyrimas, jako příklad samovolného děje pak gydymas. Pochybné je tvrzení, že přípony -tė, -(i)uotė se v současné litevštině „užívají výhradně při slovotvorbě termínů“ (s. 36). Nelze nesouhlasit s tvrzením, že „složené termíny umožňují snadno a systematicky pojmenovávat souřadné pojmy“. To jasně ukazují uvedené příklady (savidulka, vėjodulka). Sotva je však správné takové tvr-

Terminologija | 2016 | 23

247

zení: „Složený termín je z hlediska významu často jednotnější, přesněji vymezený a specializovanější než spojení jeho základových slov. Proto se složená slova hodí k přesnějšímu, obsahově bohatšímu a smysluplnějšímu způsobu vyjadřování“ (s. 43). Na konci oddílu o složeninách je vysvětleno, které slovní druhy mohou být složeninami. Uvedené příklady (dalgiakotis, rudauodegis (katinas), kažkas, dvidešimt, bukagalvis, silpnaširdis, proligė) mají s terminologií pramálo společného. V této podkapitole se vyskytují i další příklady, které nejsou příliš terminologické (alespoň ne z hlediska současné terminologie): žabaras, skystimas, kartumynai, vočiukė, apysakaitė, rankytė, upokšnis, užkandinė, dainius aj.

Druhá podkapitola osmé kapitoly, „Termíny – slovní spojení“, je věnována víceslovným termínům. Je třeba upozornit na to, že složky víceslovných termínů se na začátku kapitoly nazývají komponenty, na jejím konci pak elementy. Uvádějí se příklady pochybné správnosti: iris žirklikes, minus stiklai, augalai-indikatoriai. Podkapitola stručně popisuje, jakými syntaktickými vztahy mohou být složky víceslovných termínů propojeny, neprobírá však jejich strukturu ani počet složek. Studentům by prospělo také seznámit se s pořadím složek.

Devátá kapitola pojednává o požadavcích na termíny. Autorky rozlišují sedm požadavků a označují je přídavnými jmény. V textu by nebylo neobvyklé napsat, že „termín musí být přesný“, ale jako názvy požadavků (a podkapitol) by se lépe hodila podstatná jména, tím spíše, že první podkapitola této kapitoly začíná tvrzením „správnost je jedním z nejdůležitějších jazykových požadavků na termíny“ (s. 47). Normy zmíněné v této podkapitole mají označení, která je třeba uvádět přesně: označení normy „Terminologijos principai ir metodai“ (1115–90) má být LST 1115-90; tato norma byla vypracována nikoli podle mezinárodní normy 980: 704-87, nýbrž podle ISO 704-87. Správnost, přesnost, systematičnost, stručnost, stylistická neutralita a slovotvorná vhodnost jsou popsány poměrně podrobně – každému z nich je věnováno od několika odstavců až téměř tři strany, zatímco srozumitelnost je charakterizována jedinou větou. O tomto požadavku se mělo napsat více, nebo jej vůbec nezmiňovat. Srozumitelnost je definována jako „požadavek, aby vnitřní forma termínu jasně vyjadřovala pojem“ (s. 47). Srozumitelnosti chybí srozumitelnost. Co je „vnitřní forma termínu“? Při popisu přesnosti termínu autorky rozlišují tři skupiny termínů: termíny správně orientující, neutrální termíny a termíny orientující nesprávně. Je třeba opravit charakteristiku neutrálních termínů: „Za neutrální termíny lze považovat všechny ty termíny, jejichž slovní význam nelze určit. Takovými ter-

248 Jolanta Gaivenytė-Butler |

termíny mohou být jak pojmy, tak slova z jiných jazyků“ (s. 48). Bylo by třeba hledat typičtější příklady nesystematičnosti termínů (jsou termíny garvežys a šilumvežis, skridininis suvirinimas skutečně nesystematické (používá se takový termín?) a taškinis suvirinimas?). Výklad systematičnosti se uzavírá tímto tvrzením: „Zakázat používání některého vžitého termínu je velmi obtížné. Je to nutné, pokud je termín nesprávný a přispívá k nestabilitě pojmů, která může vést k praktickým chybám“ (s. 49). Pochopí studenti, co je „nestabilita pojmů“ a jak k ní termíny „přispívají“? Bylo by vhodné zrevidovat ilustrativní příklady v podkapitole věnované stručnosti. Značná část z nich je sporná: buď jsou zvoleny nevhodné, nebo jsou vysvětleny nepřesně. „Složené zkrácené“ termíny metro ir taksis (v běžném úzu se používá nesklonná forma taksi, stejně ji uvádí i DLKŽ 2015) nejsou složeniny. Dvojice termínů akceleratoriaus valdymas droseline sklende ir droselinis akceleratorius neukazuje přenesení vlastnosti jednoho předmětu na jiný. Termín karštasis apdirbimas sotva představuje „krátkou podobu rozšířeného spojení apdirbimas karštame būvyje nebo karštų ruošinių apdirbimas“, jehož prvek karštasis označuje vlastnost předmětu a „nevyjadřuje vlastnosti související s procesem“ (s. 50). Definice karštojo apdirbimo v Vysvětlujícím slovníku elektrotechnických termínů (AETŽ 2010) ukazuje vlastnost související s procesem: „plastická deformace kovu takovou rychlostí a při takové teplotě, aby nevznikala napětí způsobená zpevňováním“. Dvojice termínů tiesioginis rezonansinis greitintuvas su stovinčiomis bangomis ir rezonansinis (=rezonansinis) greitintuvas neukazuje nahrazení jedné vlastnosti jinou. Nejdelší a nejplynuleji napsaná je podkapitola o stylistické neutralitě. Zřejmě proto, že většina jejího textu byla převzata z prací St. Keiny a K. Gaivenise. Odkaz na Terminologijos abėcėlę St. Keiny je správný a je uveden na vhodném místě. To, že se vychází z knihy K. Gaivenise, je uvedeno uprostřed podkapitoly, dále se však odkazy již neuvádějí; většina této podkapitoly ovšem není dílem autorů učebnice. Jde o článek K. Gaivenise „Lietuviškų terminų vaizdingumo klausimu“, publikovaný ve 29. svazku Lietuvių kalbotyros klausimų. V poslední podkapitole je stručně charakterizována praktická použitelnost. Na konci podkapitoly je uveden odkaz na knihu K. Gaivenise, citovaný text by však měl být v uvozovkách.

Desátá kapitola „Terminologické chyby“ pojednává o polysémii, synonymii, „rozporu termínu s pojmem nebo jeho nesouladu s ním“ a „obtížné výslovnosti termínu“. Bylo by třeba zpřesnit pojmenování těchto jevů a zvážit, zda jsou všechny tyto čtyři „chyby“ stejně závažné. Zvláštně působí srovnání tak složitého a mnohotvárného jevu, jako je terminologická synonymie, s nepohodlnou výslovností termínu—

Terminologija | 2016 | 23

249

Ani polysémie, ani synonymie nejsou jednoznačně hodnoceny; oba tyto jevy jsou důležité jak pro vývoj vědeckého myšlení, tak pro vývoj terminologie. Také v této kapitole bylo třeba přesněji formulovat tvrzení a pečlivěji volit příklady. Jedna z hlavních příčin polysémie je vysvětlena takto: „termíny se nesprávně a nekriticky přejímají z jiných jazyků. Domácí slovo nebo slovo přejaté z jiného jazyka, které se stalo jakoby domácím (rozšířilo se v jazyce), například benzinas, se svým významem neshoduje s francouzským slovem benzine, protože mnozí autoři tento termín používají ve významu benzolu; v koksárenské chemické terminologii existuje termín benzinė. Kořeni benzin- se tedy přisuzuje zcela jiný význam“ (s. 54). Proč by se benzinas měl shodovat s francouzským slovem? S termínem benzine jsem se nesetkala; látka obsažená v produktech koksování černého uhlí se litevsky nazývá benzenu. V Chemickém terminologickém výkladovém slovníku (CHTŽ 2003) se benzolas považuje za nevhodný termín a nahrazuje se výrazem benzeną. Kořenem těchto slov není benzin-, nýbrž benz-. V podkapitole věnované synonymii se píše, že „synonyma vždy představují určité nebezpečí, protože někteří autoři je začínají nesprávně rozlišovat. Například ve fyzikální terminologii se dlouho používala tato synonyma: dielektrinis jautrumas, dielektrinis įspūdingumas, dielektriko polarizacijos koeficientas“ (s. 55) (ve slově dielektrinis je pravděpodobně tisková chyba). Ve slovníčku připojeném ke knize A. Kaulakienė Lietuvių fizikos terminijos raida (Kaulakienė 2009: 281) je uvedeno pouze jedno synonymum slova jautrumo – jautris. Ani v této knize, ani v jiných zdrojích se mi nepodařilo najít synonyma dielektrinis jautrumas, dielektrinis įspūdingumas ir dielektriko polarizacijos koeficientas.

Jedenáctá kapitola je věnována terminologické práci. Zahrnuje široké tematické okruhy – terminografii, standardizaci termínů a počítačové zpracování termínů.

Podkapitola „Terminografie“ se skládá ze čtrnácti odstavců; pod třemi z nich najdeme příjmení K. Gaivenise a pod dvěma Jonase Klimavičiuse. A co je na tom? Možná by to nevadilo, kdyby autorky alespoň některé z těchto odstavců začaly například slovy Podle Gaivenise si Klima-vičius všiml či podobně. Z této podkapitoly se nedozvíte, co si autorky o litevské terminografii myslí nebo co o ní vědí, protože téměř vše, co se zde píše, jsou myšlenky K. Gaivenise (I. podkapitola III. kapitoly knihy Lietuvių terminologija: teorijos ir tvarkybos metmenys) a J. Klimavičiuse (závěr článku „Lietuvių terminografija: praeities bruožai, dabarties sunkumai ir uždaviniai“). Poslední tři odstavce podkapitoly neobsahují žádné odkazy. Zažehne se naděje, že autorky prozkoumaly trendy ve vydávání terminologických slovníků a zjistily, že „v letech druhé Litevské republiky (od roku 1990) začíná skutečný

250 Jolanta Gaivenytė-Butler |

rozmach terminografie – bylo vydáno více než 200 slovníků a slovníčků“ (s. 60). Bohužel jde pouze o závěr článku J. Klimavičiuse, který není označen odkazem a který autor vyslovil v roce 2003 (Klimavičius 2003: 29). Kromě tohoto závěru J. Klimavičiuse je v kapitole zmíněna ještě skutečnost (z knihy K. Gaivenise), že „v poválečných letech bylo v Litvě připraveno a vydáno více než 150 terminologických slovníků z různých oborů“ (s. 59). O jakém období je řeč? Jak vyplývá z bibliografického soupisu Lietuvių kalbos terminų žodynai (LKTŽ 2008), 150 slovníků bylo od roku 1945 vydáno již do roku 1988. Pokud by studenti chtěli zjistit, kolik litevských terminologických slovníků vyšlo do dnešního dne, odpověď by v této učebnici nenašli; museli by nahlédnout do uvedeného bibliografického soupisu a do seznamů terminologických slovníků zveřejňovaných každoročně v časopise Terminologijos. Do roku 2015 vyšlo více než 600 litevských terminologických slovníků, z nich přibližně 440 v letech 1990–2015. Mimochodem, zdá se, že rozmach terminografie, který začal s obnovením nezávislosti, poněkud slábne. V letech 1990–2005 se připravovalo v průměru 20 slovníků a slovníčků ročně, zatímco v letech 2010–2015 průměrně 12. Bylo by třeba upřesnit ještě jedno tvrzení této podkapitoly: „terminologické slovníky se předkládají k posouzení Terminologické podkomisi Státní komise pro litevský jazyk, která vypracovala pravidla pro hodnocení terminologických slovníků. Naposledy byla tato pravidla revidována, doplněna a schválena 3. června 2004.“ Valstybinė není podkomise, nýbrž komise, která schválila nové znění pravidel v roce 2015.

O standardizaci termínů je v této kapitole řečeno tolik, kolik o ní uvedl K. Gaivenis v příslušné kapitole své knihy. Podkapitola „Standardizace termínů“ začíná tvrzením, že „standardizace termínů znamená přípravu terminologických norem. <...> Každoročně se připravuje několik desítek terminologických norem“. Toto tvrzení by bylo třeba upřesnit. Rozsah standardizace termínů je poněkud širší. Standardizované termíny se zveřejňují nejen v terminologických normách. Terminologické normy představují jen malou část všech norem. Většina norem mezinárodních a evropských normalizačních organizací, které Litva přejímá jako národní normy, i původních litevských norem vypracovávaných v Litvě obsahuje terminologické oddíly, v nichž je obvykle uvedeno několik až několik desítek termínů. Standardizaci termínů je tedy třeba chápat nejen jako přípravu terminologických norem, ale také jako zveřejňování termínů v terminologických oddílech norem. Pokud by se v Litvě každoročně připravovalo několik desítek terminologických norem, fond litevské terminologie by se výrazně obohatil. Bohužel se tolik terminologických norem nepřipravuje. Od roku 1990 do roku 2016 bylo v Litvě vydáno přibližně 100 terminologických norem. Dále jsou v této podkapitole zmíněny také termí—

Terminologija | 2016 | 23

251

problémy standardizace terminologie: „Čím více terminologických norem, tím obtížnější je připravovat nové a revidovat ty stávající. Problém spočívá také v tom, že terminologické normy obvykle připravují nikoli terminologové, ale odborníci z jiných oborů, kteří nemohou znát a posuzovat všechny jazykové novinky. Na druhou stranu terminologické normy kvůli distribuci a omezeným možnostem využívá jen velmi málo lidí“ (s. 60). Kvůli parafrázování je standardizace terminologie zatížena pochybnými problémy. Stálo by za to ocitovat celý odstavec z knihy K. Gaivenise:

„Terminologové si již všimli, že čím více terminologických norem platí, tím obtížnější je připravovat nové a revidovat staré (Griniovas 1993: 255). Terminologie jedné normy začíná být v rozporu s terminologií jiných norem. Kromě toho terminologické normy obvykle připravují nikoli terminologové, nýbrž odborníci z jiných oborů, kteří nemohou jazykové novinky ani sledovat, ani posuzovat. Proto se výrazně ztěžuje expertiza návrhů terminologických norem. Kromě toho terminologické normy nyní v Litvě používá jen velmi málo lidí, protože jejich distribuce je omezena“ (s. 82).

To, že růst počtu terminologických norem ztěžuje jejich přípravu, si v roce 1993 povšiml ruský terminolog Sergej Griniov. Tehdy standardizace terminologie v Litvě teprve začínala. Ačkoli se od té doby počet terminologických norem ještě zvýšil, dnes je příprava takových norem mnohem snazší než v roce 1993, protože v Litevském úřadu pro normalizaci už přibližně 20 let funguje databáze standardizovaných termínů, která je nyní volně dostupná na internetu.

Začátek podkapitoly „Počítačové zpracování terminologie“ je napsán na základě knihy K. Gaivenise z roku 2002 a článku Rūty Marcinkevičienė z roku 1999. Vzhledem k tomu, jak rychle se mění informační technologie, bylo by vhodné zajímat se o to, co nového se za těch několik desítek let od vydání zmíněných prací objevilo. Autorky učební knihy tvrdí, že „v současnosti jsou ve světě nejznámější a nejmodernější terminologické banky Belgie, Španělska, Německa, Francie, Finska, Švýcarska aj.“ (s. 61). To byla nejspíš pravda v roce 2002, ale v Evropě jistě vznikly nové terminologické banky – národní i mezinárodní. Určit, která z nich je nejmodernější nebo nejznámější, by bylo opravdu nesnadné. Je velmi dobře, že je zmíněn význam korpusů pro správu terminologie, ale stálo za to seznámit se s pracemi kolegů z VDU a VU.

Počítačové zpracování terminologie je dále probíráno samostatně, bez opory o jiné publikace (odkazy chybějí). Konstatuje se, že „vědecká terminologie se v Litvě rychle počítačově zpracovává“ (s. 61–62) a uvá-

252

Jolanta Gaivenytė-Butler

dějí se dva terminologické zdroje – Litevský terminologický slovník a Terminologická banka Litevské republiky. Dozvídáme se, že slovník „již funguje“ a že jej vytvořili odborníci z Ústavu matematiky a informatiky, které konzultovalo Terminologické oddělení Litevského jazykového ústavu (v následujícím odstavci se uvádí, že šlo o Terminologické centrum) (s. 61). Slovník se vytvářel poměrně dlouho – mezitím se Terminologické oddělení změnilo v Terminologické centrum. Na stránkách Oddělení metodologie informatiky Matematického a informatického ústavu VU jsou u projektu Litevského terminologického slovníku uvedena tato data – 2004–2014. V současnosti se Terminologický slovník již neaktualizuje. Do Terminologické banky, volně dostupné na internetu, a na web Raštija.lt, který začal fungovat v roce 2014, byla zařazena značná část slovníků obsažených ve Slovníku, a proto jeho význam poklesl. Autorky tuto terminologickou banku zřejmě používají jen zřídka, jinak by asi netvrdily, že „používání slovníku je pro uživatele pohodlné, neboť Litevský terminologický slovník je dostupný každému uživateli internetu, který si do svého počítače nainstaluje program slovníku poskytující internetový přístup k terminologické databázi“ (s. 61). O Terminologické bance Litevské republiky se uvádí, že byla představena v roce 2005, a oznamuje se, že do Terminologické banky se již začaly dodávat soubory terminologických hesel. Ano, začaly se dodávat už před jedenácti lety a dodávají se dodnes, proto působí poněkud zvláštně, že se o Terminologické bance v učební knize dále píše v budoucím čase. O tom, co se o Terminologické bance psalo v přítomném čase, stojí za to přečíst si například článek Alvyda Umbrase zveřejněný v roce 2013 v časopise Terminologijos (viz Umbrasas 2013).

Na konci učební knihy je zařazen poměrně rozsáhlý seznam použité a doporučené literatury. Když si prohlédneme publikace, o které se autorky neopíraly, ale které jsou zřejmě zařazeny jako doporučená literatura, vyvstává otázka, proč právě tyto publikace. Proč například norma ISO 1087-1:2000 Terminology work – Vocabulary – Part 1: Theory and application v angličtině, a nikoli její litevská verze LST ISO 1087-1:2005 Terminologijos darbas. Aiškinamasis žodynas. 1 dalis. Teorija ir taikymas? V seznamu je řada článků z časopisu Terminologijos, nejnovější je ze čtrnáctého čísla (2007). V roce 2015 vyšlo číslo dvacáté druhé; od patnáctého čísla je časopis ve formátu PDF dostupný na stránkách Litevského jazykového ústavu. Během osmi let vyšla v časopise Terminologijos řada zajímavých článků. Pro studenty by mohly být zajímavé například články Heriberta Pichta o teorii terminologie. Proč by měli číst Terminologinis darbas. Pagrindai ir metodai. Pagalbinė priemonė, sudaryta pagal D. Lotės ir TSRS Mokslų akademijos Mokslinės-techninės terminologijos komiteto darbus (1973)? O

Terminologija | 2016 | 23 253

terminologické práci a jejích metodách existují i novější publikace. V učební knize jsou odkazy na práce V. Danilenka, Vladimira Lei čika a S. Griniova. Proč právě tito autoři? Proč ne Maria Teresa Cabré, Rita Temmerman nebo Kyo Kageura? Mimochodem, nevydávají se v Rusku ve 21. století práce terminologů? Z nějakého důvodu mám podezření, že tito autoři jsou zmíněni jen proto, že se o ně opíral K. Gaivenis (autorky učební knihy se ve značné míře opíraly o jeho knihu). Dnes je obvyklé uvádět v bibliografickém záznamu citovaných publikací místo vydání a nakladatele. V záznamech prací zmíněných ruských terminologů v seznamu literatury tyto údaje chybějí (nejsou ani v seznamu literatury knihy K. Gaivenise). Práce V. Danilenka, V. Lei čika a S. Griniova jsou nepochybně zajímavé, ale studentům, z nichž většina neumí rusky, by bylo třeba nabídnout také alternativy.

Po učebních knihách vydávaných univerzitami se nejspíš požadují méně přísné nároky než po učebnicích, natož monografiích. Při čtení učební knihy asi nelze očekávat nové poznatky, přesto bychom rádi viděli osobní přístup autorů asmeninį požiūrį k probíraným tématům. Autorky však bohužel nebyly nakloněny tomu, aby v této práci vyzdvihly svůj názor nebo názory jiných autorů. Jsou místa, kde se nedostatek originality jasně projeví teprve při srovnání textů učební knihy a jiných publikací.

Při čtení knihy „Aspekty litevské terminologie“ se nechtěně vynořuje terminologická otázka – jak jsou vysvětleny pojmy „citování“, „parafrázování“, „kompilace“? Odpověď lze najít v další metodické učební knize vydané v roce 2016 Kaunaskou fakultou humanitních studií Vilniuské univerzity – Mokslo darbų metodiniai nurodymai lituanistams (Baranauskienė, Šarkauskienė, Juzelėnienė 2016). Tam je poměrně podrobně a velmi jasně popsáno, jaké požadavky se kladou na vědecké práce, co se považuje za citát, jak citát i parafrázovaný text označovat odkazy, jak označit citování z druhotného zdroje, jak má vypadat bibliografický záznam, jak se nazývají případy, kdy nejsou dodrženy požadavky na uvádění odkazů, a jak se hodnotí studentské práce, v nichž se takové případy vyskytují. Autorky Lietuvių terminologijos aspektų o těchto věcech nemohou nevědět. Mimochodem, jedna z nich byla recenzentkou publikace Mokslo darbų metodiniai nurodymai lituanistams. Platí stejné požadavky pro vyučující i studenty? Quod licet Jovi, non licet bovi?

Na závěr bychom rádi napsali, že „publikace zaplnila dlouho zející mezeru“, „nedostatky učební knihy jsou nepodstatné“, „studenti dostali dobrou studijní pomůcku“ či něco podobného; bohužel lze jen vyjádřit naději, že taková hodnocení budou odpovídat druhému vydání knihy. Autorky lze zatím pochválit za aktuálnost publikace a odvahu pustit se do přípravy učební knihy věnované terminologii.

254 Jolanta Gaivenytė-Butler |

LITERATŪRA

AETŽ 2010: Aiškinamasis elektrotechnikos terminų žodynas: lietuvių k., vokiečių k., anglų k., prancūzų k., rusų k. Vyr. red. Stasys Žebrauskas, Kaunas: Technologija. Prieiga per internetą: http://terminai.vlkk.lt, [žiūrėta 2016-11-15].

Baranauskienė R., Šarkauskienė S., Juzelėnienė S. 2016: Mokslo darbų metodiniai nurodymai lituanistams: metodinė mokomoji knyga. Elektroninis išteklius, Kaunas: VU KHM, 79 p. Prieiga per internetą: http://www.knf.vu.lt/dokumentai/failai/katedru/lietuviu/MOKSLO_DARB%C5%B2_METODINIAI_NURODYMAI_LITUANISTAMS.pdf [žiūrėta 2016-12-08].

Bielinskienė A., Kazlauskienė A., Rimkutė E., Tamošiūnaitė A. 2014: Lietuvių bendrinė kalba: normos ir vartosena. Vadovėlis aukštųjų mokyklų studentams, Kaunas: VDU, Vilnius: Versus aureus, 416 p.

CHTŽ 2003: Daukšas K. et al. Chemijos terminų aiškinamasis žodynas. 2-asis patais. ir papild. leid., Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Prieiga per internetą: http://terminai.vlkk.lt [žiūrėta 2016-12-05].

DLKŽ 2015: Dabartinės lietuvių kalbos žodynas. 7-as patais. ir papild. leid.; elektroninis variantas, Vilnius: LKI. Prieiga per internetą: http://www.lkiis.lki.lt [žiūrėta 2016-11-15].

Gaivenis K. 1991: Lietuviškų terminų vaizdingumo klausimu. – Lietuvių kalbotyros klausimai 29, 26–31.

Gaivenis K. 1994: Kalbiniai ir loginiai terminų reikalavimai. – Terminologija 3, 204–213.

Gaivenis K. 1998: Keletas minčių apie terminologiją. – Terminologija 5, 89–92.

Gaivenis K. 2002: Lietuvių terminologija: teorijos ir tvarkybos metmenys, Vilnius: LKI 1-kla, 148 p.

Gaivenis K., Kaulakienė A. 2014: Ekstralingvistiniai terminų norminimo principai. – Kazimieras Gaivenis. Rinktiniai raštai, Vilnius: LKI, 229–235.

Jakaitienė E. 2010: Leksikologija. Studijų knyga. Antras pakartotinis leidimas, Vilnius: VU 1-kla, 351 p.

Kaulakienė A. 2009: Lietuvių fizikos terminijos raida, Vilnius: Technika, 439 p.

Keinys St. 1980: Terminologijos abėcėlė, Vilnius: Mokslas, 116 p.

Klimavičius J. 2003: Lietuvių terminografija: praeities bruožai, dabarties sunkumai ir uždaviniai. – Terminologija 10, 9–32.

KTŽ 1990: Gaivenis K., Keinys St. Kalbotyros terminų žodynas, Kaunas: Šviesa, 278 p.

LKE 2008: Lietuvių kalbos enciklopedija, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos centras, 634 p.

LKTŽ 2008: Gaivenytė-Butler J., Keinys St., Noreikaitė A. Lietuvių kalbos terminų žodynai. Anotuota 1900–2005 bibliografijos rodyklė, Vilnius: LKI, 260 p.

MTŽ 1980: Astrauskas V. et al. Medicinos terminų žodynas, Vilnius: Mokslas. Prieiga per internetą: https://www.raštija.lt [žiūrėta 2016-11-15].

PTŽ 1993: Psichologijos terminų žodynas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. Prieiga per internetą: https://www.raštija.lt [žiūrėta 2016-11-15].

Rutkienė L. 2015: Technologijų specialistų profesinė kalba: sistema ir vartosena. Vadovėlis, Vilnius: Technika, 160 p.

Šalkauskis S. 1991: Raštai 2, Vilnius: Mintis, 351 p.

TŽŽ 2013: Tarptautinių žodžių žodynas, Vilnius: Alma littera, 896 p.

Umbrasas A. 2013: Lietuvos Respublikos terminų bankas: 10 metų po įstatymo priėmimo. – Terminologija 20, 96–122.

Vladarskienė R. 2013: Kūrybinių industrijų specialybės kalbos kultūra. Vadovėlis, Vilnius: Technika, 127 p.

Gauta 2016-12-19

Jolanta Gaivenytė-Butler Lietuvių kalbos institutas P. Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius E. paštas [email protected]

Terminologija | 2016 | 23

255