Termín vedle termínu. X

JONAS KLIMAVIČIUS

Ušlechtilí lidé se nevrhají na cizí a nesnesou, aby z nedbalosti zahynulo vlastní

Dionisijas Halikarnasietis

DIVADLO, TEORIE, TEOREM, DĚJINY: VÝPŮJČKA A TVORBA: DIVADLO A POZOROVATELNA, POHLED A VHLED, BYTÍ A VYPRÁVĚNÍ – SHODY A ROZDÍLY

Zkoumání několika mezinárodních slov, která spolu souvisejí (původem, motivací pojmenování), avšak sémanticky se velmi vzdálila, a jimi vyvolané sémantické indukce i jejích výsledků by nemělo působit dojmem, že přišlo odnikud a bylo vykopnuto z nějakého starého pařezu. Naopak, jde o jeden z mnoha aktuálních případů z nesmírně širokého komplexu, který je kulturně, dialingvisticky, terminologicky i z hlediska determinace složitý; zvláště se dotýká výjimečného jevu vzájemného působení mezinárodních termínů a jejich ekvivalentů – druhu desynonymizace: nikoli zániku jednoho či druhého synonyma, nýbrž jejich rozchodu – diferenciace významů.

HISTORICKÝ PŘÍSTUP

Přejímání mezinárodních slov jako proces a (řízené) jednání (samotný jev se přesněji nazývá vypůjčování) je přinejmenším dvojí –

1) uspokojování potřeby cizích slov pro nezastupitelné významy – jejich přejímání a konečné začlenění do lexikálního (a terminologického) systému vlastního jazyka (ledaže některá později postihne osud archaismů či okazionalismů),

2) úspěšná tvorba a užívání vlastních náhrad podle možností vlastního jazyka či možností jeho rozvoje, obecněji – podle uvědomělé potřeby pěstovat vlastní jazyk.

Za normálních podmínek, kdy rozhodují pouze lingvistické faktory, určuje volbu způsobu potřeba (poptávka), nikoli slepá nabídka. A tehdy je nejčastější první způsob. Potřeba internacionalizace života tu byla vždy a narůstá, zatímco národní jazyky se nacházejí v situaci, kdy se v důsledku uspokojování potřeb své národní svébytnosti

208 Jonas Klimavičius | Terminas prie termino. X

a možností. Mezinárodnost lexika se však velmi liší – jak podle oblastí (nejvíce ve vědě a kultuře v širším smyslu, nejméně v poezii a přírodě), tak ještě více podle jazyků a zejména jejich rodin (a to jsou přece také odlišné kultury a civilizace).

Proto není výpůjční proces často, zejména když nabídka převyšuje poptávku jazyka, konečný, nýbrž představuje pouze první etapu:

1) krátká, signální etapa – cizí slova zaklepou, nikoli však na systém, nýbrž pouze na texty, a proto je domácí slova, která m á m e, lingvisticky snadno nahrazují (aukštas – etažas, griuvėsiai – ruinos, kaukė – maskė, pievagrybis – šampinjonas, raumuo – muskulas, raupsai – lepra, sprogimas – eksplozija, šiltinė – tifas, pentinas – šporas), dokonce i četnými synonymy (kaprizas – aikštis, įgeidis, įnoris, nikis, užgaida);

2) delší, signální etapa – nahrazování cizích slov vlastními slovy, která m á m e, avšak přizpůsobenými přejatému významu (kūgis – konusas, lagaminas – valiza ir čemodanas, lingė – resoras, pusiaujaus – ekvatorius), někdy velmi vzdálenými (l štelė – celė, židinys – fokusas);

3) nekrátká, dokonce zdlouhavá etapa – tvorba neologismů (náhrad, alespoň ekvivalentů) (juodraštis – bruljonas, dviratis – velosipedas, įvartis – golas, kalnodara – orogenezė, kryžiažodis – krosvორდas, laikraštis – gazieta ir caitunga, palydovas – konduktorius, palydovė – stiuardesė, rankraštis – manuskriptas, slapyvardis – pseudonimas, slidės – ski, staigmena – siurprizas, užtrauktukas – ziperis, vairuotojas – šoferis, vandenilis – hidrogenas, variklis – motoras, viešbutis – hotelis, viešnamis – bordelis).

Pro lexikologii a terminologii jsou důležitější samotné výsledky neologizace, zatímco údaje o kalkování, přejímání a jiných indukcích jsou významné pouze pro výběr lepších variant, například za účelem nahrazování kalků (alespoň částečného) překladovými ekvivalenty (krepšia sūvydis → krepšinis, įtaka → / poveikis). Zdlouhavá etapa se může stát skutečně opožděnou a s tím, jak se ekvivalenty mění v náhrady, může celý proces zcela vyhasnout, a to i s návraty po kodifikacích či schváleních. Jazykovědec se však musí dívat na s y s t é m, a ne rozhlížet po t e x t e c h, i kdyby některý z nich byl stvrzen příkazem ředitele nějakého centra či usnesením komise.

Tyto tři postupy jsou známy již od dob Martyna Mažvyda, vlastenecky i lingvisticky je zdůvodnil již Mikalojus Daukša a hojně je uplatňoval již profesor Vilniuské univerzity Konstantinas Sirvydas (pozoruhodný auklėtinis místo alumno!). Bohužel ani se nepodařilo zastavit širokou záplavu cizojazyčnosti a cizích slov, a to ani v době, kdy se již rodil spisovný jazyk; neslavně proslulá nekompetentní neologizace aušrininků a – jako neblahý návrat o několik desetile-

Terminologija | 2016 | 23

209

tí později – nejednoho terminologa, který nebyl jazykovědcem, nahrnula Jonu Jablonskému hory práce. Otcem novodobého psaného – spisovného jazyka je také zakladatel vědecké neologizace, a navíc – nenechme se mýlit! – nikoli tvorby souběžných ekvivalentů, nýbrž úplných náhrad, a jejich užívání, jakož i plodný a úspěšný tvůrce (užíváme přes 600 jeho neologismů!) (Piročkinas 2000: 10 6). Během krátkých let První republiky se tento proces kvůli omezeným jazykovědným kapacitám a nedostatečně rozvinuté redakční práci nerozvinul a nedozrál tak, jak bylo třeba; novou vlnou se však projevil v rozptýlené podobě v zahraničí (LKV 1950: 113 ir 159–604 – Žodynas) a v podmínkách dvojjazyčnosti v exilu nabyl zvláštní aktuálnosti, neboť měl „na zřeteli zájmy širší společnosti“ (Skardžius 1998: 438); Pranas Skardžius jej proto soustředěně a stručně rozpracoval v knížce z roku 1973 (v Chicagu) Lietuviški tarptautinių žodžių atitikmenys. Ve vlasti v letech okupace nová etapa neologizace nenastala; usilovalo se pouze o zachování odkazu. Ve Druhé republice, kdy kodifikace lexikálních a terminologických norem nabývala stále větší aktuálnosti, se zmíněná knížka stala široce dostupnou i ve vlasti (Skardžius 1998: 428–507) a téhož roku vyšlo také rozsáhlé (200 s.) aktuální slovníkové dílo Vidos Rudaitienės a Vytautase Vitkauskase Vakarų kalbų naujieji skoliniai. Práce vykonaná ve spěchu pro naléhavou potřebu ještě nesplnila svou potřebnou úlohu (Klimavičius 2015: 44–47). Předložený bohatý materiál vyžaduje práci čtenářů, kteří nejsou líní a mají čas i kvalifikaci; kromě toho jsou „snahy inteligence zachovat jazyk správný, zděděný a účelný“ (Rudaitienė, Vitkauskas 1998: 29) zapotřebí nikoli abstraktní a deklarativní, nýbrž zaměřené na soustavnou práci.

Výsledky tedy existují. Situace se však vyvinula tak, že jsou i ony ničeny. Mnoho přípravných prací zůstává nedokončeno – jde o rozpracované či pouze úvodní varianty řešení, které slouží k výběru variant; méně často k posilování norem a nejméně často ke konečnému zachycení kodifikace. V široké oblasti práce je zapotřebí také sémantický záběr. Tím, že nyní sledujeme jeden nekrátký a rozvětvený proces, chceme ukázat i méně častou, ačkoli v praxi již zaznamenanou etapu fabrikas ↔ gamykla, objektas ↔ dalykas, enchiridionas ↔ manualas ↔ vadovėlis –

4) vývoj sémantických vztahů mezi mezinárodními slovy a jejich ekvivalenty až k diferenciaci významů.

DIVADLO

Začátek dění je dávný a vzdálený, řekli bychom, a ničím výjimečný: Řecké divadlo se skládalo ze tří částí: orchestry, scény a amfiteátru. — — — Místa pro diváky tvořila divadlo v úzkém smyslu slova (theastai – dívat se)

210 Jonas Klimavičius | Terminas prie termino. X

(Dambrauskas 1974: 299). Slovem „divadlo“ (θέατρον), odvozeným od slovesa „dívat se“ (θεασθαι) a označujícím d i v a d e l n í p r o s t o r, se nejprve nazývala m í s t a p r o d i v á k y. Tak se nazývala i jinde, například na stadionu. Později tento termín zahrnoval celý komplex d i v a d e l n í b u d o v y a p ř e d s t a v e n í, která se v ní konala (SenGrK 2007: 168). Prostor k hraní (a tanci, zpěvu) tvořila kruhová orchestra (ὀρχήστρα), později vyvýšené pódium postavené před stanem skéné (σκηνή), tzv. proscénium (προσκήνιον); teprve Římané ustálili podobu, kterou známe dnes – scénu (scaena) – jako nejdůležitější část divadla (proto je „divadelní umění“ velmi výstižné označení pro scénické umění). Římským příspěvkem je také lat. spectac(u)lum – 1. „p o d í v a n á, o b r a z“ → 2. představení, hra, 3. zpravidla mn. č. „m í s t a p r o d i v á k y“, 4. přen. divadlo, amfiteátr, dokonce 5. „d i v s v ě t a“: septem spectac(u)la – sedm divů světa LoLieŽ 2007.

Na této prvotní motivaci řeckého divadla a latinského spectac(u)lum je založena celá široká sémantika divadla – nikoli scénického umění – astronomické divadlo „nebeská klenba“, anatomické divadlo „pitva“ (angl. operační sál – operační, válečné dějiště), novější – bližší scéně – divadlo politiky IQ 2010 42 (srov. aktér politického divadla IQ 2011 4 14, loutky politického divadla Vd 2010 33 62) a volební divadla IQ 2010 7 6. Velmi pozoruhodné je divadlo světa „světové dějiny“ a divadlo – svět: Jsem k o m e d i a n t! Ó, s e h r a j i vám k o m e d i i, že budete všichni plakat <...>. Mé d i v a d l o – s v ě t; v něm h r a j i r o l i p á n a a a u t o r a; a k o m e d i a n t y jste mi vy všichni: papežové, králové, národy! Nit, za kterou vás tahám, je strach! (Bonaparte) PrRAp 1979 185 (Alfredas de Vinji). Existují také historismy, např.: <...> Matematické a Fyzikální muzeum, založená v polovině 18. století na Vilniuské univerzitě, se nedochovala. <...> sloužila k vědecké práci a názornému vyučování. V mechanickém sále muzea fyzikálního kabinetu stál s t r o j o v ý t e a t r – konstrukce sestavená z heliolických přístrojů a zařízení na velkém podstavci TechEnc IV 2010 752. Ukazuje se, že i v litevštině by se našly neobvyklé příklady, např.: Všechny části, které byly kdysi vnímány smysly, jsou v t e a t r u v ě d o m í skutečnými d o j m y J.GaarSP 1998 211. V ě d o m í je jakýmsi t e a t r e m, v němž se jedna po druhé o b j e v u j í různé p o j m y J.GaarSP 1998 213.

Při takové rozmanitosti divadel není nijak zvláštní, že i hlavní divadlo může dostat (dokonce oficiálně) vlastní přívlastek – Moskevské umělecké divadlo (1898) – художественный, ačkoli jeho hlavnímu tvůrci (ve dvojici) K. Stanislavskému se nepodařilo dodržet systém – šlo pouze o činoherní divadlo; teprve později (1928–1941) mělo také vlastní operní divadlo. Výtvarné umění na počátku 20. století znamenalo „umění“, ale

Terminologija | 2016 | 23

2 1 1

dodnes jim říkat „malíři“ L. Mal, I. GitČ 1989 517 už je anachronismus.

Po římském divadle se národní náhrady (nebo ekvivalenty) objevily v době národních hnutí – čes. divadlo, něm. Schaubühne (spíše „scéna“), Schauspiel „hra“, dále Kriegsschauplatz „válečné dějiště“, angl. playhouse (doslova „dům pro hry“). Dílo Matase Pretorijuse napsané koncem 17. století Deliciae Prussicae oder Preussische Schaubühne – do litevštiny přeložené jako Pruské krásy aneb Pruské divadlo (L. Gineitis – LlitEnc 2001), vyšlo v roce 1999 pod názvem Pruské zajímavosti aneb Pruská podívaná (Vilnius: Pradai).

Ani K. Sirvydův regyklė (widok/dźiowowisko krotofilne. Spectaculum, theatrum, Regikle SD 1642), regykla (v novějších textech „hraný kus, představení“, u Vydūna „scéna“ LKŽ XI 1978), ani předobrozenské výrazy – S. Daukantova žaiminyčia, jeho a L. Ivinského vypsonė, M. Valančiova vypsosena, ani podobná Tėvynės sargo z pozdější doby vypsosenė (1896) LKŽ XIX 1999 nebyly v prostředí litevské kultury vlastní a beze stopy zanikly, stejně jako jiné podobné výrazy – teplionė, tepliorius, tepliorystė, skaptorystė; jejich ambice však byly vážnější! – a přetrvaly až do počátku 20. století. Jurgis Šlapelis ve svém SNŽŽ 1907 uvádí divadlo – podívaná; „místo nebo dům, kde se hrají a sledují komedie, dramata, tragédie“, a podívaná – obraz, scéna; scéna – „místo v divadle, odkud se hraje“; výjev, podívaná; představení – výjev; v divadle hraní, předvádění komedií. V STŽŽ 1923 není ani divadlo, ani představení. V SNŽŽ 1924 není divadlo; představení – výjev, hraní v divadle. V roce 1920 byly založeny Činoherní divadlo a Operní divadlo; v roce 1922 byly zestátněny a přejmenovány na Státní činoherní divadlo (od roku 1925 Státní divadlo) a Státní opera. TŽŽ 1936 uvádí u hesla divadlo pouze význam 1. „<...> budova“ (2. „místo válečných akcí nebo jiných významných událostí“, 3. „anatomické <...>“), zatímco divadelník znamená „milovník divadla [budovy? – J. K.]; častý návštěvník divadla“ a představení 1. „divadelní hra“ (2. „podívaná“).

Zůstaly tedy jen hraní a role (znovu se dere rolė...). Dávno už je i divadelní podívaná MairR III₂ 1992 661 (1908). Lze ji však použít nikoli jako termín, ale jako slovo popisné či vysvětlující: Drama znamená řecky děj. Divadlo je podívaná. Děj musí být také viditelný KV 1977 35 11. Stejně jako svět může být divadlem, může být někdy také podívanou: <...>, Calvin napsal: „Nenechme si přece ujít příležitost načerpat zbožnou útěchu z Božích děl, která se nám v této podivuhodné podívané odhalují a vyjevují.“ NŽA 2009 12 456. Divadelní podívaná IQ 2010 5 25 – vždy jako ustálené slovní spojení! – je také zcela přirozená.

2 1 2 Jonas Klimavičius | Terminas prie termino. X

TEORIKON

Velmi důležitý je zde pro nás právě čistý divadelní historismus teorikon: <...> Periklovi se připisuje také zavedení divadelních peněz (teorikonů), které se vydávaly občanům na nákup žetonu nebo vstupenky na divadelní představení (SenGrI 1955: 206). Zavedením teorikonu Perikles zpřístupnil divadlo všem athénským občanům (277). Historismus, ale měl by zůstat právě takto, nikoli jako opisné spojení peníze na divadlo (τὸ θεωρικόν) (193).

TEORIE, THEÓR, TEOREM

Divadelní peníze teorikon každému názorně ukazují společný původ s divadlem i teorie. Jen její historie a sémantický vývoj jsou ještě delší. Ani z kulturního hlediska to není nic překvapivého – kořeny obou spadají do téhož takzvaného osového věku, do období, kdy se v nejvyspělejších zemích Eurasie dostáváme přibližně do 7.–5. století př. n. l. První světlo lidského rozumu však nebylo náhlým prozřením či osvícením – rodilo se pozvolna a obtížně, při překonávání temnot prvotních kultů a mytických mlh. Divadla jsme se zde zřekli jeho mlhavě známého vývoje, neboť je důležitý pouze pro sémantický vývoj tragédie a komedie, nikoli divadla.

Teorie ukazuje paradoxní cestu od kultu k atletice i k filosofii a vědě: Slovo θεωρία etymologicky souvisí se slovem theos – bůh. Řekové nazývali theóry vyslance měst na náboženských slavnostech, kteří měli sakrální pravomoci A.ŠliogD ir M 1988 30. Všeřecké olympijské hry i hry jednotlivých poleis, stejně jako athénské Panathénaje a spartská gymnopédie, tedy všegřecké gymnastické slavnosti, byly úzce spojeny s náboženským kultem a celým duchovním životem. V historické povídce Jana Parandowského Olympijský disk to však není zřetelné a dokonce ani jasné: Nastalo třetí novoluní po letním slunovratu <...>. <...>. <...> cesty se daly do pohybu – <...> – – – Vyrážela procesí, slavnostní theórie vysílané státy a městy, a spolu s oficiálními představiteli putovali také prostí poutníci OD 1984 110. Nejprve se dostavili architheórové, vedoucí procesí, <...>, a vyjednávali o místě, kde se ubytovat OD 1984 114–115. V povídce se architheór (179, 236, 237, 242–2x) užívá bez ekvivalentů, theórie – buď pouze ve spojení s procesím (151, 157, 234, 236, 237–2x, 242, 243–2x, 244), nebo samostatně jako průvod (112, 234, 277), dokonce průvodní zástup (111), nezřídka i s vysvětlením, např.: Průvod uzavírali opozdilí poutníci z procesí z Élidy (150). Vysvětlivkám však velmi chybí podrobnost: theórie – „slavnostní průvod, procesí“, theór – „její účastník“ (278), architheór – „vedoucí theórie“ (273). Jde o polovičaté užívání, které se přiklonilo k počešťování –

Terminologija | 2016 | 23

213

nejspíš jde v tomto případě o přehnanou snahu známého překladatele Dominykase Urbase, která omezuje nezbytnou historickou věrnost¹. Slovník sportovní terminologie vysvětlení theórie 1. „ve starověkém Řecku – skupina občanů vyslaná městským státem na olympijské hry“ (STŽ 1996) později upřesňuje – 1. „<...> náboženská skupina dozorců (řec. theōria)“ (STŽ 2002). Již mnohem dříve však existovalo přesné a úplné vysvětlení: theór – „ve starověkém Řecku – osoba zastupující stát nebo město při náboženských slavnostech a hrách, případně pověřená konzultovat věštírnu, přinášet chrámu dary a obětovat“ TŽŽ 1985, 2001, 2013, jenže řec. theōros neznamená „divák“, nýbrž určitý obřadní „dozorce“ – vykonavatel mimořádných leiturgií: „Protože olympiáda byla především náboženskou slavností všech Helénů, posílaly poleis do Olympie svatá poselstva nazývaná theóriemi (θεωρία), aby obětovala Diovi jménem svého města“ (SenGrK 2007: 247).

Tuto prvotní theórii (s jejími theóry a architheórem) nelze oddělit od dnešní běžné vědecké teorie – naopak, je jejím určitým předobrazem: Theoria – to je prosté dívání i pohled duše. Řekové nazývají teoriemi také jevy a jejich systémy, které vidíme vnitřním zrakem HŠv 1994 22. Řec. θεωρέω – „být divákem, dívat se; prohlížet, navštěvovat; pozorovat; provádět prohlídku; zkoumat, uvažovat, bádat; rozhodovat“ GrLŽ 1979 – vývoj významů vede od (pro)hlížení účastníků či návštěvníků k abstraktnějšímu a specializovanějšímu úkonu – pozorování, rozjímání a postižení nikoli jevu, nýbrž podstaty: „Jónští přírodní filosofové se domnívali, že theōria je myšlení o abstraktních věcech. <...>. Pro Aristotela je bios theōretikos (teoretický život) životem zkoumajícího filosofa, věnovaným přemýšlení o různých věcech. Odtud theōria znamená vědecké zkoumání, vědu (protiklad k praxi, činnosti, řec. praxis; teprve v novověku teorie znamená názor či postoje jednotlivého vědce; negativní význam – suchá teorie“ (AntŽ 1998: 503). „V Řecku věd-“

¹ V povídce J. Parandowského (nejspíše v překladu) byla promarněna skvělá příležitost použít výraz thésauros – ve své skutečné antické významové podobě; v povídce se nevyskytuje ani pokladnice, nýbrž skladově znějící skladiště pokladů (235, 237, 261, 270), skladiště cenností (177, 197) a prostě skladiště (177, 178,179, 195, 236, 271). Řec. thēsauros ve svém základním významu – „majetek, poklad; pokladnice; pokladna“ – se do češtiny dlouho nedostalo; ještě AntŽ 1998 uvádí thésauros >pokladnice – „řecká města měla své pokladnice v Olympii a Delfách, kde uchovávala dary obětované Diovi Olympskému a Apollónovi Pythijskému. <...>. Δ se zamykaly mnoha zámky a každý klíč střežil někdo jiný. <...>“. Ačkoli to není systematické – chybí pro to opora a odvozená slova jsou termíny: thésaurizace „ukládání peněz doma místo jejich vložení do banky nebo spořitelny“ TŽŽ 1951, thésaurování „hromadění zlata jako pokladu. <...>“ TŽŽ 1969: hromadění zlata, hromadění kapitálu ETŽ 1966, thésaurování – hoarding – 1. obvykle „uchovávání drahých kovů“, 2. „hromadění majetku ve formě drahých kovů“ B ir KŽ 1997, stejně jako thésaurovat TŽŽ 1985, 2001, 2013. Význam thésauros „v novověku rozsáhlý slovník (lexikon) některého oboru“ byl v lexikografii zaznamenán poměrně pozdě – až v TŽŽ 1985, 2001, 2013. Už v roce 1921 však Kazimieras Būga napsal: „Dokonalý a úplný slovník, který bychom se nestyděli nazvat „Thesaurus linguae Lituanicae“, dnes ještě nejsme schopni vydat. <...>. Tezaury připravují desítky lidí a ne jedna generace“ (Būga 1959: 379).

214 Jonas Klimavičius | Terminas prie termino. X

čností teorií byla považována nikoli za nedostatek, nýbrž za přednost. – – – Život pozorovatele (βίος θεωρητικός) byl považován za ideál“ (SenGrK 2007: 298). Myšlení začíná pozorováním, avšak ani myšlením se tento zvláštní děj neomezuje: „Když antický člověk myšlením uchopil strukturu kosmu, pocítil jeho krásu a zakoušel θεωρια, tj. estetické potěšení. Protože právě určení struktury kosmu v něm vyvolávalo takový stav, θεωρια (teorija) postupně nabyla významu samotné struktury, zatímco θεωρειν (teoretizuoti) – význam myšlenkových úkonů zaměřených na objasnění takové struktury“ (Jankauskas 1987: 36). V evropských dějinách se teorija začala ubírat směrem k prosazení logo, později také praxis. Pouze v romantismu se ještě objevovaly reminiscence prvotní řecké metafyziky – pravé teorie, např.: <...>, odvážil bych se napsat teorii románu, která by byla teorií v prvotním smyslu tohoto slova: pohledem klidného, jasného, jednotného ducha na objekt, jak se sluší s slavnostní radostí pozorovat významnou radost božských obrazů. Taková teorie románu by se sama měla stát románem, <...> (Friedrich Schlegel – P ir LE I 1978: 270). V moderní době již dostatečně uvědomujeme zásadní rozdíl mezi duchovními vědami a přírodními vědami – jako vědami, které rozumějí a vykládají, nikoli měří a (vy)počítávají.

Římané, kteří hojně čerpali z bohatství řecké kultury, získali výpůjčku theōria teprve za soumraku antiky – spíše již nikoli na úsvitu raného křesťanství – z rukou jednoho z církevních otců, překladatele Vulgaty, sv. Jeronýma (347–419) (viz LoLieŽ 1996). Boëthius (asi 480 v rodině římských aristokratů Aniciů – asi 524 poražen Theodorikem, ariánským králem Ostrogótů), „poslední Říman a první scholastik, poslední filozof antiky a první filozof středověku“ (L ir I 1980: 242), překladatel Aristotela, převzal z tohoto řeckého slova jeho význam a dal jej latinskému slovu speculation – 2. filos. spekuliacija (1. žvalgymas, žvalgyba Ammianus Marcellinus, 4. stol.) LoLieŽ 1996 – srov. spekuliacija – „pozorování, nazírání myslí, v pozdní antice a středověku znamenalo totéž nebo téměř totéž co pojmy theoria, contemplatio, meditatio; <...>“ (FilŽ 2002). Později se významy teorijos i spekuliacijos měnily a vzdalovaly se jeden druhému: teorija – 1. „výklad jevů skutečnosti v abstraktní logické formě“, 2. „systém vědeckých tvrzení vysvětlujících zkoumaný předmět“ TŽŽ 1985, 2001, 2013; spekuliacija 3. filos. „zcela abstraktní, teoretické myšlení, jehož cílem je získat poznatky o objektech, které jsou mimo hranice zkušenosti“ TŽŽ 1985 (méně přesně – „abstraktní, teoretické myšlení nesouvisející s praxí, zkušeností“ TŽŽ 2001, „abstraktní uvažování nesouvisející <...>“ TŽŽ 2013), „překročení (smyslové) zkušenosti, která umožňuje poznání, a její vědecké ověřitelnosti přechodem k tomu, co je v principu nezkušenostní, nepoznatelné a nezdůvodnitelné, je pouhým výmyslem („čistá spekulace“)“ (FilŽ 2002).

Terminologija | 2016 | 23

215

(smyslové) zkušenosti a její vědecké ověřitelnosti, spočívající v přechodu k tomu, co je z principu nezkušenostní, nepoznatelné a nezdůvodnitelné, je pouhou smyšlenkou („čistá spekulace“)“ (FilŽ 2002). Stejnou motivaci pojmenování má kontemplace [lat. contemplari – 1. (dívat se pozorně, pozorovat (odpovídá řec. θεάσθαι), 2. přen. (přemýšlet, rozvažovat LoL ieŽ 2007], její lexikální význam je volnější (a dvojznačný) – 1. „velké soustředění, koncentrace, zamyšlení“ (2. v mysticismu – „druh nejvyššího poznání, založený na intuici; pasivní vnímání skutečnosti“) TŽŽ 1985, 2001, 2013, avšak nejde ani o filozofický, ani o psychologický termín² a výklad „velké soustředění, zamyšlení, m e d i t a c e“ RelŽ 1991 je zásadně nesprávný.

Meditace naproti tomu znamená především – 1. „zamyšlení, p o n o ř e n í do vlastních myšlenek, stav hlubokého soustředění“ (RelŽ 1991), a ještě více – „jeden z druhů změněného stavu vědomí [dalšími jsou sen, hypnotický trans, psychedelický stav, stav senzorické izolace atd.] – stav hlubokého soustředění“, praktikovaný ve východních náboženstvích, používaný v psychoterapii ke zmírnění stresu, uvolnění a zklidnění (PsichŽ 1993). Ve filozofii jde o „u v a ž o v á n í o principech pravého poznání a činnosti, které v každodenním životě často zůstávají nevyjádřené a zkreslené“ (FilŽ 2002), neboť lat. meditari – 1. (roz)myslet, (roz)važovat, uvažovat, přemítat LoL ieŽ 2007.

Teorie tedy začíná pozorováním (díváním se), spekulace je zcela abstraktní, bez něj, kontemplace je zamyšlením při soustředění na skutečnost, meditace je ponořením do myšlenek při soustředění na sebe a život.

Stejného původu jako teorie je i teorém (řec. theōrēma – nauka, pravidlo < theōreō – rozvažuji) – „t e o r e t i c k é tvrzení, jehož pravdivost lze nebo je možné logicky dokázat na základě dříve stanovených vědeckých tvrzení“ TŽŽ 1985, 2001, 2013. Teorém se však omezuje na matematiku a logiku. Některé jazyky mají vlastní termíny – pol. twierdzenie (a teoremat), čes. věta, poučka (a teorém), něm. Lehrsatz (a Theorem).

²Podle motivace sem patří také skepsis, skepticismus – vychází z velmi podobného vývoje významů řec. σκέπτομαι – „dívat se; zkoumat, prohlížet, zjišťovat; rozebírat; myslet, uvažovat; vyvozovat závěry, rozhodovat; předvídat“ (GrLŽ 1979), „oglądam, przyglądam się“, skępsis – obserwacja SWO 1997 (ačkoli mnoho slovníků cizích slov neuvádí zásadní původní význam, k němuž se teprve později přidává sém „pochybování, kritického zkoumání a ověřování“). Lexikální význam skepticizmo se však zcela odchýlil – „filos. směr odmítající možnost poznat pravdu a získat spolehlivé, zdůvodněné poznatky“ TŽŽ 1985, 2001, 2013; zvláště složitý je filozofický termín, v němž se od turinio skepticizmo odlišuje skepticizmo metodas – „kritické o v ě ř o v á n í předpokladů, které se obvykle uplatňují v myšlení a jednání (zejména ve filozofii Kanta, kde se tím staví proti dogmatismu)“ (FilŽ 2002). V životě znamená zdravý skepticizmas 2. (a skepsis) prostě „kritičnost, pochybování o něčem“ TŽŽ 1985, 2001, 2013. Je důležité tyto aspekty nezaměňovat.

216

Jonas Klimavičius | Terminas prie termino. X

DĚJINY

Krok od teorie k dějinám není žádným odbočením ani skokem přes propast, nýbrž přirozeným druhým krokem po prvním. Vždyť otec dějin Hérodotos byl první, kdo je, přesněji ještě – je, sepsal nikoli podle vyprávění účastníků událostí (válek), ale – na příkaz! – na základě vlastních pozorování. Proto by snad nebylo zcela bezdůvodné někdy ho nazývat prvním členem novinářské gildy Vd 2009 12 14, kdyby se byl vzdal i svědectví účastníků událostí. Právě on však vytvořil toto významné spojení: „Podle Hérodota theōrein – pozorovat, dívat se a historein tvoří základ historické vědy“ – neboť dějiny < řec. historia – „iónské slovo znamenající dotazování: Hérodotos pokládá dotazování spolu s teorií (řec. theōria) – díváním se, spatřením (srov. histōr – ten, kdo viděl na vlastní oči) za základ zkoumání událostí v čase“ (AntŽ 1998: 503, 212). Ve skutečnosti má řec. ἱστορέω ještě širší význam: „vyptávat se, dotazovat se; prohlížet; navštěvovat; zkoumat, poznávat; vyžádat si radu; předávat, p o p i s o v a t, v y p r á v ě t“; ἱστορία – „dotazování; zkoumání; v ě d o m o s t i, ú d a j e; vědění, v ě d a; v y p r á v ě n í o m i n u l o s t i, d ě j i n á c h“ (GrLŽ 1979).

S rozvojem oboru a rozšiřováním významu slova se tedy toto slovo rozšířilo i do dalších oblastí: „Řekové vytvořili historickou vědu; jejich slovo historia znamená zkoumání“ (SenGr 1995: 62). <...> Aristotelés <...> ze Stageiry je považován za zakladatele biologické v ě d y. <...> Kolem roku 330 př. n. l. napsané zoologické pojednání „D ě j i n y ž i v o č i c h ů“ <...> SenGrK 2007 309. Aristotelův žák a stoupenec Theofrastos <...> je považován za zakladatele v ě d e c k é botaniky. Vyložil p r i n c i p y anatomie a fyziologie rostlin, <...>. V kapitolách „D ě j i n r o s t l i n“, sestávajících z devíti knih, Theofrastos popisuje <...> SenGrK 2007 310. Autorka knihy Dalia Dilytė zde místo dějin navrhuje poznání, ale jestliže jde o v ě d u a p r i n c i p y, proč ne věda: nauka o živočiších a rostlinách? Tradici pokračoval i Říman Plinius Starší svým mnohostranným (zahrnujícím dokonce etnografii a antropologii) dílem Naturalis Historia – Přírodověda (77, tiskem vydáno 1469) VLE XVIII 2010 – vědeckou knihou, nikoli sbírkou příběhů (ačkoli jsou v ní i ty – vyprávění, dokonce vymyšlená, a také anekdoty).

Příběh je událost nebo zpráva o události, příběhy jsou události, ale souhrn událostí – hromadné jednotné číslo dějiny – podobně jako tráva znamená „porost nebo hromadu trávy, stoh“, semeno pak „zásobárnu nebo pytel semen“.

Zvláštností slova příběh je, že tam, kde se obvykle očekává terminologizace, jde ve skutečnosti spíše o pretermín, například: Příběh doktora Johana Fausta, slavného čaroděje a černého mága (Vilnius: Lietuvių literatūros ir tautosakos institutas, 2006), ale zde se vypráví také o Faustovi (191, L. Citavičiū-

Terminologija | 2016 | 23

217

tė). Petro Cvirkova Každodenní příběhy (povídky) a jeho povídka Svatební příběhy. Čtyřsvazkové vzpomínky Vladimira Korolenka Příběh mého současníka. Poučné příběhy Juhanana bar Ebraji, asyrského spisovatele (a učence) ze 13. století (Vilnius: Mintis, 1984), a jejich kapitola Veselé příběhy o hercích a komediantech. Lidský „život – to je především příběh; a kde je příběh, tam je vypravěč“ (G. K. ChestO 1998: 69); je-li to popis, pak také biografie a autor je biograf. Ještě před Hérodotem již existovali i jistí zapisovatelé příběhů: logografové – „starověcí řečtí spisovatelé dějin, kteří v próze zaznamenávali lidové pověsti a básně“ TŽŽ 1936, přesněji „tvůrci a zapisovatelé starých příběhů a bájí (to vše řecky logoi). V Iónii v 7. a 6. století př. n. l. byli nástupci pěvců eposů a ústní prózou vyprávěli prostým občanům o králích a vládcích jiných zemí, o dobrodružstvích, vzdálených krajích, <...>. Když se v Iónii objevila psaná próza, začali své <...> příběhy zapisovat; <...>“ (AntŽ 1998), později pak logograf – 1. „řecký kronikář ze 6.–5. století př. n. l., který psal dějiny městských států založené na mýtech a pověstech, genealogie rodů a někdy líčil dojmy z cest“ a zcela odlišně 2. „sestavovatel soudních řečí v Athénách (od počátku 5. století př. n. l.), který pracoval na zakázku pro účastníky soudních sporů“ TŽŽ 1985, 2001, 2013.

Ale ten, kdo píše dějiny (vědu), není historiograf. Takový vůbec neexistuje a nikdy neexistoval. Existuje však historiografie, jen s rozmanitými významy. Nejčastěji se uvádějí dva: 1. „věda zkoumající vývoj historické vědy“, 2. „historická bibliografie“ TŽŽ 1985, MĮstŽ 2000; pak se z ní stává pojem trojvýznamový: 2. „historická literatura“, 3. „historická bibliografie“ TŽŽ 2001, 2013, až se objeví – nejodůvodněnější? – 4. „historická věda“ VLE VIII 2005 (srov. geografie). Pak by historik zůstal „autorem historického pramene“. Při konečném rozhodování je třeba mít na paměti ještě jednu – systémovou – záležitost: vztah dějin k mnohoznačnému (od antiky až po naše časy) historiku (zříd. metai istorija) – obdobně jako vztah synonymie k synonymice, liturgie k liturgice, zatímco vztah k historiografii je jako vztah lexika k lexikografii (vztah k historiografovi by pak odpovídal vztahu komedie ke komediografovi).

Mnohoznačnost dějin a jejich jisté synonymum vyprávění vedou i mimo oblast dějin (stejně jako logograf). Vyprávění (1. → vyprávět) znamená také 2. „krátké lidové prozaické dílo zobrazující události“ DŽ 1972. Poté DŽ 1993 upevňuje jeho terminologický charakter – přidává se označení lit. a usiluje se o systematičnost – uvádí se i vypravěč – „ten, kdo líčí různé příhody, přednáší folklorní díla apod.“

218 Jonas Klimavičius | Terminas prie termino. X

Encyklopedie velmi věcně upevňuje slovník – zde vyprávění a vzpomínky – „žánr vyprávěcí lidové slovesnosti. Zahrnují se sem díla zobrazující pamětihodné a podivné události a lidi z m i n u l o s t i. — — — mají poznávací, h i s t o r i c k o u hodnotu, — —“ VLE XVII 2010. Semiotický narativ, tím spíše narace, narátor, VLE XVI 2009 neuvádí, pouze v hesle o sémiotice je synonymní d i s k u r z i v n í, n a r a t i v n í r o v i n a t e x t u, ale zde také pragmatický r o z m ě r v y p r á v ě n í a k o m u n i k a c e m l u v č í h o s a d r e s á t e m, ačkoli n a r a t i v n í s y n t a x nakonec převáží litevskost: text se hodnotí jako v ý p o v ě ď, neoddělitelná od situace v ý p o v ě d i a paměti v ý p o v ě d i uchované ve vnitřní struktuře v ý p o v ě d i (VLE XXI 2012 – K. Nastopka). Narace byla v TŽŽ 1985 vyložena vysvětlujícím způsobem – „základem struktury epických děl je v y p r á v ě n í, způsob vyprávění“. Po 16 letech – půl kroku – „v y p r á v ě n í jako základ struktury epických děl“; k dalšímu kroku není daleko: narátor – „literární postava, která vypráví průběh událostí“; vypravěč TŽŽ 2001, po 12 letech ještě o kousek dál – narátor – vypravěč; „<...>“ TŽŽ 2013. Ale nikdo neříká vyprávět. Opakuji tedy to, co už bylo dávno řečeno: netiskne printina – to není printeris.

První litevsky píšící litevský historik Simonas Daukantas nejprve popsal D í l a starých Litevců a Žmudínů – tedy to, co „Strijkovskis, Polák původem, <...> s e p s a l polsky“, „Vijūkas-Kojalavičius (...), Litevec původem, <...> s e p s a l latinsky“ (Daukantas 1976₁: 37), avšak jehož „h i s t o r i e je stručná a mnoho toho ještě chybí, především v té části, která p o p i s u j e díla pohanských Litevců, Žmudínů“ (Daukantas 1976₁: 38), proto se sám snažil „ukázat alespoň většinu o b r a z u dávných zvyků a obyčejů“ a „p o m ě r y tohoto národa, které na zemi i pod zemí dodnes přetrvávají“ (Daukantas 1976₁: 38). A cílem bylo, aby ženy učitelky z lidu četly a správně vyprávěly: „ne pro učené muže a mudrce jsem p s a l, nýbrž pro ty matky, které dokážou svým dětem v y p r á v ě t d í l a jejich prapředků, a bez písemností se mnohokrát zmýlí“ (Daukantas 1976₁: 39). Způsob života starých Litevců, Horňáků a Žmudínů (1845) – „jak staří p í s a ř i z a p s a l i a zanechali a co potvrzují i přísloví, která se stále uchovala v řeči“ (Daukantas 1976₁: 409); autor je tedy z a p s a l, nic si nevymyslel. Při tvorbě Ž m u d s k é h i s t o r i e (~1836–1838) prošel „první staré p í s e m n o s t i, které o ní a jejích krajích v y p r á v ě j í“ (Daukantas 1995₁: 23), „z p r á v y Římanů o litevském a žmudském národu v době Kristova narození“ (33), jakož i „severských spisovatelů“ (43), „spisovatelů gudských“ (52), potom „domácí p o v í d á n í“ (62) a „první d í l a Litevců, Horňáků a Žmudínů, která se nalézají v p í s e m n o s t e c h“ (144). V roce 1846

Terminologija | 2016 | 23

219

v teoretickém a historickém úvodu k překladu Bájí Fedrových je na rozdíl od bajky – prosté pohádky, čili žebely či zauny, a vědecké pohádky, která „učí svět, jak se chovat“, „pověst o minulých činech a slavných skutcích <...>“ nazvána skutková pověst neboli historie (Daukantas 1984: 32). Nakonec napsal Vyprávění o skutcích litevského národa ve starověku (1850).

Avšak vyprávění není určeno jen matkám (adresátům). S. Daukantas skvěle vystihl složitou strukturu událostí, jejich řetězců a rozvětvených průběhů, která se rozlévá a rozvíjí v syntaxi souvětí. Vyprávění je nejsrozumitelnějším a navždy nejpůsobivějším figurativním vyjádřením. A to rozhodně není zastaralé³; naopak, stále lépe se tomu rozumí, lze to vysvětlit a doložit například: Popis paleogeografického vývoje přírodního prostředí Litvy v pozdním glaciálu a holocénu (jak, kdy a kam se ledovec pohyboval, co se dělo, když ustupoval, jaké rostliny se objevovaly a šířily, jak se měnilo klima, tedy co se dělo předtím a potom) má rovněž narativní textovou strukturu, přestože jde o popis přírodního, nikoli sociálního světa. Jeho vývoj však (re)(de)konstruuje sám člověk. Z toho vyplývá, že i vyprávění o přírodních dějinách se utváří historicky, a tedy společensky NŽA 2014 8 63. – Popis vývoje je vyprávěním dějin. Vědecká historie není popisem, tím méně vyprávěním, nýbrž nutně výkladem událostí, jejich interpretací a předkládáním hodnocení.

Z etymologického hlediska, znamená-li řecké histor „ten, kdo viděl na vlastní oči“, „svědek“, pak historia „by měla v litevštině odpovídat slovu svědectví“ FaustI 2006 196 (L. Citavičiūtė). To samo Řekům, a jen zpočátku, nestačí – jsou třeba příčiny a hodnocení.

Jazykoví vlastenci národního obrození Jonas Jablonskis a Kazimieras Būga se proslavili také novotvarem būtovė: Spojení s minulostí, se svou dávnou būtovė, nosíme i sami v sobě LKŽ I₂ 1968 (J. Jablonskis). Antanas Vireliūnas vytvořil z jejího významu „minulost, dávnověk“ nový význam – „historie“: Būtovė neboli historie sleduje život lidí z hlediska času LKŽ I₂ 1968. Známá litevská televizní relace Tajemství dávnověku (A. Bumblauskas s E. Gudavičiusem) znamená nejspíš „starověk“. Avšak výraz K. Būgy římský būtovininkas znamená „historik“ LKŽ I₂ 1968. Zajímavá slova, ale nebyla a nebudou termíny.

³ Důrazně a bez výhrad se říká: „I ‚vědecký‘ diskurz nachází pevný základ jen v brázdě, kterou vyoral mýtus. Tento moment je skutečně podstatný: zničí-li moderní člověk narativně-symbolický rozměr svého poznání, končí tím, že ztrácí smysl a absolutně vyzdvihuje racionalismus a pragmatismus“ (RelF 1997: 138).

2 2 0 Jonas Klimavičius | Terminas prie termino. X

II. POHLED

Teorii z hlediska motivace (jen!) plně odpovídá pohled a vývoj pohledu rovněž připomíná teorii.

Ve filozofii se pohled (a dívání) objevuje především ve výkladech teorie: „V Platónově filozofii znamená teorie nejen smyslové dívání, ale zároveň také duchovní nazírání neměnných (věčných) idejí, které usměrňuje jednání; idejí, jež jako základ bytí uspořádávají všechny věci, a zvláště nazírání ideje idejí, dobra nazírání (...). Aristotelés nazývá teorií takové poznání, při němž duchovní nazírání, stejně jako to, co je jím nazíráno, existuje v podstatě samo pro sebe. Oproti tomu poznání v praxi slouží k tomu, aby člověka činilo dobrým, a poznání v tvorbě (poiesis) k vytvoření užitečného nebo krásného díla. Teorie je oproštěna od jakékoli služby, je soběstačná, bezúčelná (protože je sama sobě účelem), ‚čistá‘, neboť spočívá jen sama v sobě, je dokonalým pohybem (...) a tím i ‚božským způsobem života‘ (FilŽ 2002).

Žiūra teikta jau Stasio Šalkauskio žodyne Bendroji filosofijos terminija (1938) – vue, Gesicht, зрение, t. y. kaip psichologijos terminas, nors pagrindas yra rega – irgi vue, Gesicht, зрение (su visa mikrosistema – regumas, regėjimas, regimybė). II dalyje Paaiškinimai ir pavyzdžiai bandoma grįsti: „Kaip rega yra regėjimo pajėga, taip žiūra yra žiūrėjimo pajėga, bet galima žiūrėti ir vis dėlto neregėti. Paprastai žiūrint matoma, regima“ (ŠalkR II 1991). Iš tikrųjų žiūrima akimis, regima smegenimis. II dalyje atsiranda ir žiūrus, žiūr umas: „Žiūrus yra žmogus, kuris yra linkęs ar paslankus žiūrėti. Žiūr umas, regumas ir akylumas yra artimi sinonimai“ (ŠalkR II 1991). Vėlesniame nebaigtame rengti žodyne Bendroji pedagogikos terminija – taip pat, tik be aiškinimų. Aristotelio dvasinė žiūra, kaip cituota, regima esamybė, o čia – gryna psichologija. Kazimieras Gaivenis S. Šalkauskio pateiktus žiūra, žiūrus, žiūr umas priskyrė prie neprigijusių dvily pės grupės – terminizuotų liaudies kalbos žodžių ir naujadarų (Gaivenis 1983: 135). Liko nepasakyta, kad nebuvo būtinos reikmės. Jos nėra ir dabar – žiūros psichologijoje neprireikė (žr. PsichŽ 1993).

Slovo pohled skutečně pochází z živého jazyka – užívá se na různých místech a má různé významy – 1. „schopnost dívat se, dívání, vidění“ (Eržvilkas, Skaudvilė, Betygala), 2. „pohled“ (Raseiniai, Dusetos): Pohled očí, úsměv rtů mě tiše vábí Jurbarkas, 3. „dozor nad pořádkem“ (Rumšiškės, Bagotoji, Ramygala), 5. „prohlídka“ (Palanga), 6. „vzhled“ (Akmenė), 7. „obraz“ (Vilkaviškis); poměrně rozšířené je měsíc pohledu (čas) „doba námluv“

Terminologija | 2016 | 23

221

laikas“ (Kėdainių r. Pagiriai, Pociūnėliai, Vaškai, Ramygala, Ėriškiai) LKŽ XX 2002. Nuo Aušros laikų vartota ir žymesnių rašytojų, V. Kudirkos – reikšmėmis „pažiūra“ ir „panorama, reginys“. Okulisto Petro Avižonio terminizuota – žiūros kampas. Traukta į žodynus – LKRŽ 1948, LKVŽ 1950, DŽ 1954, 1972 (žiūros linija – med. linea visus), net dvikalbius: смотрение psn. – žiūrėjimas, veizdėjimas, žiūra RLKŽ II 1967, žiūra – смотрение, глядение, net žiūrus (ir įžiūrus – проницательный) LRKŽ 1971, t. p. 1988 (be įžiūrus). Ir žiūrus yra iš gyvosios kalbos – 2. „akylas, gerai matantis“: žiūrus katinas Kupiškis, žiūrus kaip vanagas Vilkaviškis (nors 3. „žvairas“ Vabalninkas), 4. „gerai matomas, perregimas“ Anykščiai (LKŽ XX 2002). Pateikiama ir DŽ: 1. „linkęs žiūrėti“, 2. „gerai matomas, aiškus“ DŽ 1954, 1972 (1993 vietoj „aiškus“ – „perregimas“).

Z několika významů slovesa dívat se jsou z hlediska motivace i terminologizace důležité nejen tyto: 3. „prohlédnout si, aby člověk zjistil, jaké co je, přesvědčil se o něčem“, 5. „věnovat pozornost, dbát, přihlížet“, 8. „čekat, doufat“, 9. „kontrolovat“, dokonce 13. „poslouchat (zpravidla s potěšením či údivem)“ (Tauragnai, Smalininkai, Daugai) LKŽ XX 2002; 4. „mít vytvořený názor“, 5. „zkoumat“ DŽ 1993. Zde je významné spatřit, například význam kategorií I ir B 1988 111, zahlédnout: dějepisectví <...> začalo pozorněji nahlížet do minulosti P ir LE II 8 (V. Zaborskaitė), dívat se na sebe: O sebepojetí této postavy (...) lze obecně říci, že se na sebe dívá dosti ironicky a bez přeceňování vlastní důležitosti L. JonRvb 2008 175. LKŽ XII 1981 ještě neobsahuje nedávný neologismus sebenahlížení: Zdůrazňováním Boží imanence vytváříme s e b e n a h l í ž e n í, odstup, kult klidu, lhostejnost k sociálním otázkám – zkrátka Tibet. Zdůrazňováním Boží transcendence podporujeme úžas, zvědavost, morální a politická dobrodružství, spravedlivé rozhořčení – jinými slovy křesťanský svět G. K. ChestO 1998 155. Sebepozorování se zřetelně liší jak od sebepozorování, tak od metody introspekce, která z něj vychází (PsichŽ 1993). Také pohled, nejrozšířenější význam v živém jazyce 1. „vnějšek, vzhled“, méně často 4. „způsob dívání, pohled“, 5. „podívání se, pozorování“, má také význam 2. „názor“ (Vybral jsem si dívku podle svých názorů Jankai) LKŽ IX 1973 (zatímco stanovisko má v plném rozsahu významy 1. „hledisko, úhel pohledu“ a 2. „názor, postoj, pozice“ LKŽ X 1976 – je novinkou písemného jazyka).

Dlouhá a pomalá, souvislá a rozvětvená, avšak nevratná cesta od počátku povyšování nejdůležitějšího lidského smyslu do abstrakce až k největším šířkám a hloubkám. Na počátku Metafyziky Aristotelés tvrdí: „Dívat se je radost,

222 Jonas Klimavičius | Terminas prie termino. X

nás prostě baví dívat se“. <...>. <...>. Záliba v pozorování ukazuje, že existuje poznání, které je samo sobě účelem, <...> M.-D. PhilTI 2009 105. Augustinovu myšlenku: přítomností minulosti je paměť, přítomností přítomnosti pozorování a přítomností budoucnosti očekávání AurAugIšp 2004 281 téměř přesně opakuje člověk naší doby – badatel sebeuvědomění epochy feudalismu: k pochopení minulosti máme paměť, k přítomnosti pozorování a k budoucnosti naději a očekávání A. GurVKK 1989 104. Vidí však také vývoj: evropská společnost postupně přešla od nazírání světa z hlediska věčnosti k aktivnímu vztahu k němu z hlediska času A. GurVKK 1989 136. Také mnich naší doby rozlišuje po svém: <...> je nebezpečné zaměňovat teologický a filozofický přístup k morálce. První v sobě zahrnuje nazírání moudrosti, zatímco druhý musí nazíráním moudrosti skončit M.-D. PhilTI 2009 84. Přirozený zákon v podstatě závisí na nazírání moudrosti: <...> (84). A poslední důležité rozlišení: Perspektiva subjektu je pro nejednu humanitní disciplínu jediným způsobem poznání, ve vědách exaktních zcela nepřijatelným, avšak přirozeně odpovídajícím individualitě lidského bytí a nekonečnosti ducha – právě na tom se zakládá umělecká tvorba KB 1999 5 12. Nazírání je vždy z určitého hlediska: Podle H. Kardela „Tento kaleidoskopický, neustále se měnící úhel pohledu je základem kognitivní gramatiky“ (...) A. GudE 2000 34. „<...>. Tato část kultury [jazyk] <...> představuje pro danou kulturu typické způsoby konceptualizace a kategorizace věcí, systém hodnot, úhly pohledu, společensky ustavený vztah ke světu“ (...) A. GudE 2000 35. <...> Č. Miłosze a jeho tvorbu většinou vnímáme z litevského úhlu pohledu MkslL 2011 15 7. Neexistuje ani seriózní analýza ženských postav z mužské perspektivy LitIšv II 1997 74 (V. Kelertienė). <...> znovu promyslet vlastní literární kánon z nových úhlů pohledu LitIšv II 1997 76 (V. Kelertienė); posuny úhlu pohledu NŽA 2013 3 230, změnit úhel pohledu NŽA 2014 6 22. Z hlediska perspektivy se určuje také úhel: <...> v konceptualizaci <...> lze rozlišit konkrétnější, empirickou část a abstraktnější, pojmovou oblast. V té druhé je velmi důležitý aspekt profilu – úhel pohledu, parametr, který se stává zásadním v určité situaci při zachycení předmětu či jevu, <...> A. GudE 2000 49. Myslím, že kombinace britského sklonu dívat se na jevy s humorem a litevské povahy i reality umožňuje představit si i takový úhel pohledu IQ 2010 410. Neobvyklý úhel pohledu mu umožnil přiblížit se těmto tématům NŽA 2014 4 72. Všechny pojmy <...> okamžitě poskytují jednostranný úhel pohledu Schopenhauer 1995 107. <...> hledat nové úhly pohledu a hodnocení MkslL 2014 13 5. Velmi blízké je zde

Terminologija | 2016 | 23

223

jde o střídání blízkých a vzdálených perspektiv pohledu SLL XXIII 2007 315. Dále také pole: do pole sémiotického pohledu spadá všechno (...) NŽA 2016 5 68, rozšiřuje pole pohledu NŽA 2015 3 58. Podle těchto úhlů, polí vznikají také oblasti pohledu: Reflexe spisovatele, učitele, fotografa a malíře vytvářejí rozmanitost pohledů a střídání postav L ir M 2013 45 14. <...> filozof, který reflektuje technologie z hlediska teologického pohledu IQ 2010 7 112. <...>, Lelewel a jeho Hystorika se vkládá mezi osvícenství a historismus jako dvě odlišné tradice pohledu na historickou vědu NŽA 2015 8 57. Objevování etických hodnot člověku zaručuje jeho hodnotový pohled. Je součástí pocitu reality, jímž subjekt neustále hodnotí životní situaci a mravní jevy EtEt VI 1982 172. Vyskytuje se také metodologický pohled M.–D. PhilTI 2009 176, nemetodologický pohled MksIL 2016 8 8, kolmý pohled NŽA 2011 7 489. Může toho být i více⁴.

Nejdůležitější je však to, co znal už Platón, totiž nazírání podstat: „<...> předmětem poznání není to, co je vnímáno smysly, nýbrž to, co je podle své ideje a jako by prosvítá skrze tato vnímatelná jsoucna. Poznávání jako proces nabývání vědění (episteme) je vzestup duše obdařené rozumem (nous) do říše nesmyslových a času nepodléhajících podstat a zároveň odtržení (katharsis) od všeho smyslového (...). Tento vzestup podněcuje erós (božství duše, daimonion), touha po věčně dokonalém bytí v duchovním nazírání podstat (theoria), které pro duši znamená blaženost“ (FilŽ 2000: 162). Ještě před vtělením duše „spatřila ideje“ – jen proto je „spatřené a zapamatované nazírání možné“ (162). To však – ať už je to pochopitelné či nikoli, přijatelné či nikoli – patří do dějin oborové terminologie. Ve specializovaných textech se však, byť zřídka, objevuje nazírání, nikoli duchovní, nýbrž intelektuální, tj. čisté myšlení: Vědění získané čistým myšlením, cestou intelektuálního nazírání, je vždy věděním o eidech, idejích (Nekra šas 2004: 140). Stejně vzácný je i teoretický pohled: samotnou postmodernu chápe jako sebereflexivní fázi moderny, kdy se moderna jako by vysvléká ze svých konceptuálních a ideologických návyků a „subjektivizuje“ je v poli teoretického pohledu A. BaumG 2007 20 (V. Rubavičius). Výklad 4. významu slova žiūros v DŽ 1993 a žiūros v LKŽ XX 2002 však – „smyslové poznání; <...>“ – to vše vyvrací.

⁴ Ačkoli slovníky tento význam nezaznamenávají, jako synonymum nazírání se vyskytuje také zření: prosadit vlastní zorný úhel MksIL 2011 16 10, nekonečno lze obsáhnout z nekonečného počtu zorných úhlů RelF 1997 38, zorný úhel se mění RelF 1997 45, akademici, kteří si utvořili vlastní dominantní zorné úhly <...> NŽA 2014 4 37, zřetelně se vzdalujeme od intuitivistického vidění světa LitIšv II 1997 176. To se však zdá být bližší starému názoru a módnímu způsobu vidění. Nebylo by smysluplné rozlišovat mezi viděním a nazíráním?

224 Jonas Klimavičius | Terminas prie termino. X

Při pokusu vymezit tento význam, přesněji významy, je třeba vycházet především ze základního významu v živém jazyce. Poté je třeba pochopit, že Aristotelova filozofická teorie jako duchovní nazírání veškerého jsoucna samo o sobě – pro požehnání světonázoru – zůstala v dějinách, avšak dnes již dlouho žijeme ve světě vědeckých teorií, které vysvětlují jevy, stanovují zákony, a dokonce přinášejí užitek (umělecké teorie zůstávají blízké Aristotelovu pojetí), a namísto oné jediné teorie máme rozmanitost nazírání, nikoli smyslového, nýbrž hlediskového, kontemplativního. To bezpochyby zapříčinil „pro filozofii novověku charakteristický obrat k subjektu“ (Anzenbacher 1992: 150), a to takový, který vyžaduje nikoli přírodovědecký obraz světa (202), nýbrž celostní – lidský světonázor (214), byť je nevyhnutelně jazykový a pouze rodilý (167), vždy konkrétně historický a do jisté míry subjektivní. Kantův „jediný jediný způsob nazírání světa, vlastní člověku, je určován jemu vlastními představami prostoru a času, které nezávisí na jeho zkušenosti, tj. apriorními, a apriorními čistými intelektuálními pojmy (kategoriemi)“ (Nekrašas 2004: 181). Thomas Kuhn (1922–1996) se naopak domnívá, že „existuje mnoho způsobů nazírání světa“, protože je určuje paradigma – „způsob myšlení o světě, síť pojmů, skrze niž vědci hledí na skutečnost“ (181). Je sporné, zda by každý z nich byl stejně správný, ale rozhodně nejsou všechny stejně významné.

Toto nazírání se užívá široce, i když ne všeobecně (Anzenbacher 1992 je neuvádí). Jeho definici však nenajdeme ani u Aloise Haldera ve Filž 2002, ani ve slovníčku knihy Williama Raepera a Lindy Smithové Po světě idejí: Náboženství a filozofie v minulosti a dnes (Vilnius: Alma littera, 1996) Glosář (219–258). Je zřejmé, že toto nazírání nepřekračuje hranice filozofie a duchovní vědy.

Nyní přecházíme k estetice, neboť zbývá druhá část tohoto výkladu – „estetické pozorování“. I toto zvláštní nazírání má svůj vývoj. Začíná v prvních staletích antiky: „<...> V Homérově pojetí umění zůstává umění přece jen něčím, co není ničím jiným než uměním, jež vyvolává čistě umělecké okouzlení, jako by bylo tvořeno jen pro potěšení posluchačů⁵, pro radost a požitek“ (Stoškus 1981: 23). Filozof a fenomenolog 20. století Nicolaiaus Hartmann ve svém stěžejním díle Estetika (vydaném posmrtně – v roce 1953) začíná právě tímto: „Estetické myšlení je vždy druhotné. Může začít až poté, co skončilo estetické nazírání a bezprostřední vnímání…“

⁵ Zde si připomeňme již zmíněný význam slovesa naslouchat – 13. „poslouchat (zpravidla s potěšením nebo úžasem)“.

Terminologija | 2016 | 23

225

davimas gėrėjimuisi grožiu, <...>“ (GrožK 1980: 335–336). Nors pavadintas estetiniu mąstymu (tiksliau būtų – suvokimas), tuoj pervadinamas žiūra ir atskiriamas nuo mąstymo: „<...> daug pražūtingesnė klaida manyti, kad estetinis suvokimas (žiūra) apskritai esąs vienas iš pažinimo būdų, to paties lygio, kaip ir racionalusis pažinimas“ (336). Bet kas tada lieka – juk „grožis nėra daikto ontinė savybė“ (345). Tada prasideda antroji žiūra: „Estetinė žiūra yra tik pusiau pojūtinė žiūra. Virš jos yra dar antropo laipsnio žiūra, kurią pojūčiuose sukelia įspūdis, bet kuri su juo nesusilieja ir akte yra aiškiai nuo jo priklausoma. Ta antroji žiūra nėra nei esmežiūra, nei platoniškasis bendrybės suvokimas, nei intuicija, <...>. Ji tebėra nukreipta į vienintelį ir individualų atskirą objektą, bet įžvelgia jame tai, ko pojūčiai betarpiškai nepasiekia: <...>“ (312). Antroji žiūra yra vidinė žiūra (343), pojūtinę žiūrą iš vidaus apšviečia viršpojūtinė žiūra (344), kuri yra kurianti ar bent jau atkurianti žiūra (343). Galima suprasti, kad „tai, ką ji įžiūri, nėra duota pojūčiuose, pojūčiai tai tik įgalina“ (343), nors lieka klausimas – kaip? Trūksta visai mažai, o visa – labai reikšminga⁶. N. Hartmanno bendraamžis ir bendramintis Vosylius Sezemanas savo studijoje Estetika (1970, parašyta 1962) esmingai papildo, paryškina ir apibendrina: „Mūsų asmenybės emocinis atsiliepimas į objekte pasireiškiančią gyvybę arba jausminį tonalumą nekliudo tam, kad mes to objekto atžvilgiu išlaikytume kontempliatyvų nusistatymą, pajungdami jam ir tą nuotaiką, kurią mus užkrečia pats objektas. Tokio pobūdžio yra kaip tik estetinė žiūra, estetinis atsidėjimas, atskleidžiąs mums ir objektyvią, antiindividualinę jausminių išgyvenimų reikšmę“ (Sezemanas 1970: 256). Vis dėlto estetinės ir teorinės žiūros tapatybė, kartais skelbiama visai tiesmukai, susilaukia neigimo: <...> teigti, kad teorinė ir estetinė žiūra iš esmės sutampa, kad tai vienodai objektyvus žvilgsnis, yra netikslu. <...>. <...>. Teorinei žiūrai rūpi pats konkretus, individualus daiktas, objektas, jo būtis – <...>. Teigti, kad estetiniu žvilgsniu mes suvokiame grynąjį daikto būtį ir pan., vadinasi, pasiduoti iliuzijai L ir M 1989 49 10 (K. Rastenis).

⁶ Již mnohem dříve Arthur Schopenhauer ve filozofii rozlišoval intelektuální nazírání neboli absolutní myšlení (Schopenhauer 1995: 30 / nazírání rozumem (73) a smyslové nazírání (131), a v estetice již rozlišoval dvě „neoddělitelné složky“ jím nazývaného estetického pozorování: poznání objektu (nikoli jako jednotlivé věci, nýbrž jako platónské ideje, tj. jako trvalé formy charakteristické pro určitý druh věcí) a sebeuvědomění poznávajícího (nikoli jako individua, nýbrž jako čistého, bezvůlového subjektu poznání) (286). První nazývá objektivním nazíráním, tento objektivismus genialitou, zatímco subjektivní stránka krásy vybízí k tomu, abychom se „ponořili do čistého estetického nazírání“ (317).

226

Jonas Klimavičius | Terminas prie termino. X

NÁHLED

Nazírání je odvozeno od slovesa nazírat, ale sémanticky je neoddělitelné ani od slovesa hledět; souvisí také se slovy pohled, řidčeji požiūlgis 1. „pohled“ (S. Daukanto požvilga), 2. viz požiūris 1 (tj. „ohled, pohled“), 3. viz požiūris 2 (tj. „názor, stanovisko, pozice“) LKŽ X 1976, např.: Praktičnost je hlavní rys, jímž se jsoucno na nás dívá, tj. vyzařuje a říká, že je právě takové GrožK 1980 217 (M. Heidegger). Hledět, vrhnout pohled, rozhlížet se – je průběhové, nikoli konečné, nikoli výsledkové, tedy v podstatě něco jiného než nazírat, neboť pak vidět. Přesto se vedle nazírání (a řidč. zraku) zkoušel i výraz nazření: Nesmrtelnost je konečným naplněním individuální existence <...>. <...>. To je nazření, jež zapustilo hluboké kořeny v půdě křesťanství K. BradPvs 1990 452–453 (V. Zaborskaitė). Č. Miloše hodnotí z odlišného hlediska MkslL 2011 18 9. <...> každý usuzuje ze svého hlediska MkslL 2014 11 7. <...> nedotčený aspekt nazření <...> ve výzkumech MkslL 2013 5 12 (zde jako by nazření... pohled / ohled!..). Toto nazření není zaznamenáno ve slovnících⁷, možná ani nebude. Z terminologického hlediska není jeho užití potřebné.

Něco zcela jiného jsou významy slovesa zahlédnout a podstatného jména vhled, které označují děj a směr. Není divu, že se srovnávají dokonce se slovesem spatřit: „Na počátku bylo Slovo. To lze spatřit jen beze slov; ‚lidská slova nepomohou k tomu, aby to člověk zahlédl. – – –‘ KatKŽ 1989 256. <...> on v nich svým hlubokým vhledem spatřil symbol dějin věd T. ManLV 1969 253.

Slova vhled a jasnozřivý nepatří do živého jazyka (význam „daleko vidící“, uvedený v LKŽ IV 1957 pro dialekt z Raseiniai, nepatří k důvěryhodným dokladům). Pocházejí ze slovníků a do užívání pronikají velmi pomalu. RLŽ 1924 проницательный – ostrý (o větru), pronikavý; pronikající; jasnozřivý, chápavý, прозорливый – jasnozřivý, bystrý, прозорливость – jasnozřivost, о провидные – jedno je prozřetelnost, druhé předvídání, dokonce RLKŽ II 1967 – předvídání, předjímání a teprve RLKŽ III 1984 – předvídání, tušení, vhled (druhé – nábož. prozřetelnost, providence). Zřejmě zde vidíme původní originál kalku: lat. providere – 2. přen. 1) předvídat, providus – 1. předvídavý, jasnozřivý, providens, entis – 2) adj. jasnozřivý, obezřetný, opatrný, rozumný, providentia – 1. jasnozřivost, předvídání LoLieŽ 2007. LKRŽ 1948 uvádí pouze jasnozřivý, LKVŽ 1950 jasnozřivý – „schopný zahlédnout“; bystrý, chytrý, zatímco vhled znamená zahlédnutí, introspekci,

⁷ Něco jiného je počítačový sken – namísto skenování (bez načítání); přesnější je však prohlížení (prohlížeč nás rozhodně nenutí se ho vzdát).

Terminologija | 2016 | 23

2 2 7

ačkoli introspekce – vhled, sebepozorování, sebesledování (ale sebesledování je pouze introspekce, zatímco sebepozorování znamená „pohlížení na sebe“; sebesledování). Introspekce jako „pozorování vlastního vnitřního života“ (metoda introspekce – v psychologii „poznávání psychických jevů jiné osoby na základě vlastních vnitřních prožitků a zkušeností“) se objevuje až v TŽŽ 1936 – a hned je to sebesledování: převzalo se novotvaru Jonase Jablonskise (LKŽ XII 1981). Vhled a sebesledování / introspekce jako synonyma by mohly naznačovat, že introspekce (lat. introspectare – prohlížet (zevnitř) LoLieŽ 2007) by také mohla být původním ekvivalentem vhledu, kdyby s ní neměla bližší a širší souvislost mnohem starší prozřetelnost. Introspekce je v psychologii kvůli své subjektivitě považována za něco, co pozbylo významu (PsichŽ 1993), ale stojí za to nezapomínat, že je to sebesledování Šalk II 1991 329, Skardžius 1998 461, neboť jako netermín je zcela možné. Prozřetelnost se rovněž zaznamenává až v TŽŽ 1936 (pouze – Prozřetelnost), a ještě dlouho poté znamená 1. předvídání TŽŽ 1969, 1. předvídání, obezřetnost TŽŽ 1985, nakonec – 1. vhled, předvídání, obezřetnost TŽŽ II 2000.

V normativní lexikografii a nové terminografii se vhled nejprve objevuje v běžném významu – „nahlédnutí, proniknutí do podstaty, pozorné pozorování“ DŽ 1954 (ačkoli pohled kniž. – 1. „pozorné pozorování, vhled“, 2. „pohled“). V LKŽ IV 1957 a DŽ 1972 se objevuje také vědecký vhled. Nejen jako slovo, ale skutečně vědecký vhled v terminologických slovnících: angl. insight, něm. Einsicht, rus. инсайт – „náhlé vyřešení obtíží a problému, nečekané objasnění složitých vztahů a souvislostí; v diagnostice žáků – prozření a nové pochopení složitých osobnostních rysů, emocí a motivů, které byly dříve nejasné. <...>“ (PT 1993). Psychologové se rozhodli jinak než pedagogové – jako Rusové: vhled (rus. инсайт, angl. insight) – jinak ↗ insaitas, ačkoli výklad je podobný: insaitas (rus. инсайт, angl. insight), vhled – „náhlé pochopení podstatných vztahů v situaci a její celkové struktury, jako by nepodložené předchozí zkušeností, vyřešení problému. – – – Δ Vznik je důležitý pro přípravnou fázi – předchozí činnost člověka, převzatá sociální zkušenost a společenské historické prostředky jejího přenosu (jazyk)“ (PsichŽ 1993). Pedagogové svůj postoj potvrdili – vhled EncEdŽ 2007. Bezprostředním, avšak druhotným originálem je tedy angl. insight. Odborníci zvolili z ekvivalentů navržených jazykovědci – tušení, vhled, intuice (Rudaitienė, Vitkauskas 1998) oprávněně vhled. Insaitas se v úzu neprosadil, jeho cizost se dokonce výslovně označuje, např.: Vipassaná znamená čisté, ryzí vidění, které se vyznačuje zvláštními zjeveními, vhledy a tím, co psychologové nazývají „insaitem“ (insight) J. IvanTM 2004 27.

228 Jonas Klimavičius | Terminas prie termino. X

V Platónově filosofii působí vedle smyslového vidění také duchovní vhled do věčných idejí, zejména dobra – to je právě teorie (FilŽ 2002). Samotný vhled se začíná definicí „úzkého významu“ – „bezprostřední smyslové vnímání jednotlivého jevu skutečnosti zrakem“ (FilŽ 2002), což ve skutečnosti sotva lze považovat za vhled. Skutečný vhled se z neznámého důvodu nazývá „přeneseným významem“ (v lingvistice, když už přenos není pociťován – je vybledlý, význam se již neoznačuje za přenesený, nýbrž za odvozený apod.). Vhledu se nejprve rozlišují různé druhy: „nepřítomnost jednotlivého smyslového základu základních forem jednotlivého vnímání“ – Kantův čistý vhled (nazírání), tj. „vhled do forem prostoru a času, které podmiňují možnost veškeré zkušenosti“; zcela nesmyslový intelektuální vhled (myšlenkový, pojmový) a Husserlův kategoriální vhled, zejména nazírání esence (podobné Platónovu nazírání idejí). Existuje však také zobecněný vhled do života a světa – „obecná duchovní, etická, náboženská atd. koncepce skutečnosti jako celku a lidské existence (obraz světa a člověka), kterou si vytváří jedinec, skupina, epocha. <...>. Výrazná tendence chápat vhled jako vlastnění toho, co se zde a nyní navždy nemění a zůstává totožné, o co se lze v zásadě kdykoli opřít“ (FilŽ 2002). Za zmínku stojí ještě nejneobyčejnější druh – neomylný Boží vhled, visio infallibilis – druh apriorního vědění NŽA 2014 1 50 – na rozdíl od empirického vědění (52).

V nepřeberné rozmanitosti užití nesmíme především zapomínat na Aristotelovo „zdůraznění sklonu, který tkví v samotné podstatě lidského ducha (intellectus animae humanae), ke smyslovému vhledu“ (FilŽ 2002: 218). Snad je mu blízký bezprostředně podložený vhled Schopenhauer 1995 127. A také dnes: Politici činí mnoho důležitých rozhodnutí, ale nedokážou je vědecky vysvětlit. Jako by cítili skutečnost, mají politickou intuici založenou nikoli na vědeckých výpočtech, nýbrž spíše na smyslovém vztahu ke skutečnosti. To se označuje jako „intuice“, „tušení“, „vhled“ a „praktická moudrost“. „Smysl pro realitu“ není nic mystického IQ 2010 3 40 (A. Jokubaitis). Spisovatelé se dnes zabývají <...> literaturou. Jejich intuice, umělecký cit a vhled samozřejmě někdy mohou říci více než úvahy novinářů píšících o každodenním dění nebo analytiků politologie Sav su TV 2015 29 22. Umělecká tvorba je intuitivním vhledem do pravdy bytí GrožK 1980 14 (B.Kuzmickas). Další skupina se točí kolem poznávání sebe sama sebepozorováním a podobně: Tato programová encyklika ukazuje cestu dnešní církve: cestu sebepoznání a vhledu, cestu obnovy a cestu dialogu KatKŽ 1988 122. Kniha Jeho Svatosti 14. dalajlámy „Jak poznat sám sebe“ je určena k rozvíjení sebepozorování. Láska a vhled nás vedou k osvícení <...> Sav

Terminologija | 2016 | 23

229

su TV 2012 5 81. K tomu se přidává charismatické a (pseudo)básnické pojetí: Křesťanství nazývá dary charismatu, <...>, také dary zjevení, zázračnými dary. Jde o dary poznání (moudrost, vědění, duchovní vhled), dary řeči (...) a dary moci (...) Sav su TV 2016 38 18. Proto bardové tak milují víno, medovinu, drogy, kávu, čaj, opium, kadidlo ze santalového dřeva a tabák či něco jiného, co umožňuje pocítit vzpruhu. <...> To jsou <...> náhražky nektaru, skutečného nápoje bohů, který působí na lidskou mysl, když se přibližuje k opravdovému vhledu. – – – Duch světa, veliký pokoj vlastní bytí Stvořitele, se neodhaluje v opojení vínem a opiem R. W. EmP 2000 48–49. Skutečný vhled skutečně vychází z myšlení: <...> žádné vyprávění o vesmíru nemůže být pravdivé, pokud neponechává možnost, aby se naše myšlení proměnilo v opravdový vhled C. S. LewS 2007 22. Jsou to teoretické vhledy MksIL 2012 8 8, rozumový vhled H. D. TorV 1985 157, metafyzický vhled A. MacR VI 1994 303 (1977)⁸, filosofický vhled NŽA 2014 1 43, náboženský vhled RelF 1997 64, přirozený filosofický vhled NŽA 2013 5 370, fenomenologický vhled GerK 1989 8 (B. Kuzmickas), psychologický a fenomenologický vhled SLL XXIII 2007 300, hluboký psychologický vhled R. FridG 1977 462.

Často je objekt poznání proniknut vhledem SLL XXIII 2007 300, objevují se pronikavé vhledy NŽA 2013 1 11. Nejvážněji se hovoří o pronikání: <...> proniknout do života tak, <...>. To je možné jen u člověka s mimořádnými duchovními schopnostmi, zvaného génius, neboť pouze on dokáže pochopit podstatu bytí a věcí jako celek, učinit z ní své absolutní téma a tento zvláštní vhled osobitě vyjádřit v umění, poezii či filosofii A. ŠopGIA 1994 68. Když vhled používá filosof, jde o vhled. Použije-li jej někdo, kdo si jen tak filosofuje, jeho význam je matný a vymezení pojmu nejasné: <...> byl v takovém duševním stavu, jaký jsem rozpoznával u sebe i u druhých: ve stavu bdělosti, vhledu a poznání, ve stavu duchovní milosti H. HesE 1991 260. <...> odehrálo se mnoho událostí a prožitků zabarvených nádhernými vhledy L. JonRvb 2008 150. <...> – to vše je podáno s mimořádnou literární přesvědčivostí, vhledem a moudrostí L. JonRvb 2008 150. Zcela neurčité a jinak nejasné filosofické a literární vhledy A. JasmK 2001 12 (M. Martinaitis), zárodky současných literárních vhledů NŽA 2012 4 218, umělecký vhled NŽA 2012 5 307, duchovní vhled Sav su TV 2016 38 18. Nedalo by se ani říci, že jde o prosté nahlédnutí či vnímavost.

⁸ Termino įžvalga vis dėlto nėra A. Maceinos knygos Religijos filosofija (1975) priede Retesnių lietuviškų žodžių paaiškinimas (A. MacR VII 1994 341–345) ir knygos Asmuo ir istorija (1981) priede Retesnių žodžių paaiškinimas (A. MacR VI 1994 372–374).

230 Jonas Klimavičius | Terminas prie termino. X

Ne skutečné, ale zcela jasné a srozumitelné jsou zcela nefilosofické či psychologické postřehy: postřehy o technologickém vývoji („foresight“) Vd 2006 16 10 (E. Vilkas); „futurologie“ jako pohled do budoucnosti A. MacR VI 1994 464; měl značnou dávku zdravého rozumu a jistou míru předvídavosti NŽA 2011 6 396.

Čistě duchovní / intelektuální vhled se popisuje také podle objektů, ale zejména podle vlastností: hluboké vhledy Sav su TV 2014 35 32, intelektuálně hlubší vhledy NŽA 2013 4 269, velký vhled R. W. EmP 2000 35, smysluplné vhledy NŽA 2013 4 293, zvláštní vhled A. ŠopGIA 1994 68. Mnohem častěji zde vhled znamená „vize; směrnice; program“: tvorba národních výhledů v oblasti vědy a studia „Moksloji Lietuva 2030“ MksIL 2013 10 11. <...> výhled litevského hospodářství vypracovaný skupinou vědců Vd 2009 38 34. <...> napsal poutavé směrnice kulturní strategie. <...>. Pro rychlý postup od strategických vhledů k realizaci se vytvořily příhodné podmínky IQ 2010 5 89. Národní komplexní programy měly formulovat určité strategické vhledy – co uspořádat a změnit MksIL 2013 10 5. K takovým významům patří zřejmě i tolerantní vhled Sav su TV 2012 37 4, pozornější vhled NŽA 2013 1 14, úspěšný vhled Vd 2011 4 29, působivý vhled NŽA 2013 5 370, pozitivní vhled IQ 2011 7 17, radikální vhledy NŽA 2011 8 536, vhledy skeptiků NŽA 2014 5 26. Někdy je zřejmý význam „závěry; tvrzení; názor“: vhledy analytiků NŽA 2011 6 419, vhledy nejnovějších výzkumů MksIL 2015 8 10, vhledy strukturální analýzy LitŠv II 1997 83. Nikdo nechce být bez vhledů: vhledy věštkyně a jasnovidky Sav su TV 2010 40 25.

Pro terminologizaci je nezbytná a vhodná také gramatikalizace – bez konečného gramatického utváření je výraz jako nedokončený. V tomto případě by šlo o předložkovou konstrukci: vhled do vnitřní podstaty a smyslu Schopenhauer 1995 236; nevhodná je pádová konstrukce: vhledy v otázkách identity a imagologie MksIL 2013 5 12; ještě více pak konstrukce s příčestím a přechodníkem: vhledy pronikající hluboko NŽA 2015 8 24, k rozlišení je zapotřebí značného vhledu, <...> Vd 2011 8 43, a dokonce i spojková: bude záležet na našem vhledu, že vlastní myšlení lze vyjádřit pouze vlastním jazykem A. MacR VI 1994 309. Zvláště parazitní je vazba vhled o: Vhledy sv. Tomáše o blaženém patření ukazují jeho touhu být skutečným kontemplativcem – člověkem, který hledí na Boha ve světle jeho samého i jeho lásky a který proto vše vidí ve světle a lásce Boží M.-D. PhilTI 2009 513. Geniální vhled Czesława Miłosze v „Zotročeném rozumu“ o <...> strachu IQ 2011 5 13. Autorovy vhledy do fenoménu davu Vd 2011 25 57. <...> připomíná klasické dílo Hannah Arendtové

Terminologija | 2016 | 231

ké vhledy do lži propagandy totalitního hnutí NŽA 2014 2 64. Mimochodem, nejčastěji tu nejde o skutečný vhled: vhledy do možností a mezí poznání minulosti NŽA 2011 6 429, vhledy do trendů a perspektiv rozvoje vědeckých výzkumných směrů MksIL 2009 7 2, vhledy do současného stavu Litvy NŽA 2011 3 158, vhled do jiné Litvy IQ 2010 4 9, vhledy do kulturních souvislostí Vilniusu, <...> a Prahy MksIL 2014 12 12, vhledy do utváření marketingu farem MksIL 2016 7 5, dokonce vhledy o Galindech Vor 2014 3 10, prostě – o tom Vd 2011 18 37, Vor 2014 13 11.

Teorii je třeba vytvářet, lze ji mít; nazírání je dáno nebo prostě je. Vhled je třeba mít, ale lze jej také dělat MksIL 2013 10 5, ve stylu epochy – formulovat MksIL 2013 10 5, pro jiné – předkládat Vd 2011 18 37, Sav su TV 2012 3 5, Vor 2014 3 10, často – sypat NŽA 2013 5 370, sdílet Vd 2014 13 11, MksIL 2016 7 5, zřídka – zakoušet Sav su TV 2014 35 32. Vzácné spojení – vyjadřovat osobitým způsobem A. ŠopGIA 1994 68. Vhledem se lze vojensky vyzbrojit NŽA 2012 2 129, může se ho nedostávat Vd 2005 6 28. Může se rozšiřovat Vd 2011 10 35, Vor 2013 11 15.

Je zřejmé, že vhled je odvozen od zahlédnout, ačkoli nejdůležitější je, že jde o kalk (angl. insight, lat. providentia). Je zcela pochopitelné, že DŽ 1972 a 1993, 2000 zahlédnout znamená dosud jen „spatřit, postřehnout“. LKŽ XX 2002 ¹zahlédnout 2. přen. „hlouběji porozumět“ a toto je známo již ze starých písemných památek – z Wolfenbüttelské Postily (1573), slovníků F. W. Haacka, P. Ruigia, K. Milka, a samozřejmě i z novějších písemností – Maironise, Šatrijské Ragany, Vydūna, V. Mykolaitise-Putinase aj. Sloveso zahlédnout (s řízeným akuzativem) se často používá právě proto, aby se nemuselo užít neživého spojení učinit vhled, např.: Umění je ve své podstatě nezaujatým intuitivním pozorováním skutečnosti, svébytným druhem poznání, které autenticky postihuje skutečnost GrožK 1980 15 (B. Kuzmickas). Historicismus (...) – způsob myšlení, který vznikl v 19. století z filozofického a historicko-vědeckého výkladu dějin a který se později opíral o Diltheyovo chápání historických jevů, jež má postihnout různé a proměnlivé souvislosti životních významů v různých epochách FilŽ 2002 97. <...> kritizuje pozitivistické pojetí jazyka, které ve slově spatřuje pouze spojovací funkci, ale nepostihuje v něm „jeho metafyzickou hloubku a význam“ A. MacR VI 1994 461 (1977). To <...> je vážná básnická snaha vyjádřit osobitým, velmi zvučným básnickým slovem duchovní stav dnešního člověka, který ví, že Bůh je tajemný. Jinými slovy chce básník Maceina zahlédnout alespoň kousíček Božího tajemství, nějak se k němu přiblížit Sant 1992 2 31. <...> člověk

2 3 2 Jonas Klimavičius | Terminas prie termino. X

je schopen svým intelektem nahlédnout dobro, které je univerzální (poznatelné normálním rozumem) NŽA 2012 4 229. <...> cítil jsem, že potřebuji lepší [intelektuální] zrak, chci-li nahlédnout podstatu toho všeho PrRAp 1979 191. Pokud se nemíní skutečný, nýbrž běžný vhled, pak je možné pouze nahlédnout: nahlédnout možnosti inovací Sav su TV 2014 31 5, hrozbu ničení životního prostředí KB 2012 7–8 7, něco špatného NŽA 2011 6 464, prostě něco NŽA 2012 5 307, nebo mnoho věcí V. Jer M–P 1992 45.

Celkový obraz dále doplňuje a zvýrazňuje přídavné jméno vhledný: <...> předkládá mnohem svobodnější a živější způsob filosofování, plný vhledové intuice a ironie A. ŠopGIA 1994 15 (A. Andrijauskas). Bůh mu [Šalomounovi] řekl: „Protože <...> jsi žádal o vnímavou vhlednost, abys mohl poznat, co je správné, <...> dávám ti moudré a vnímavé srdce“ (...) VL 1997 101 4. Není spisovatelem ten, kdo oči člověka (=oči) neudělal o něco vnímavějšími K. PaustAR 1958 29. Nejen oči, ale i vhledavé vědomí NŽA 2014 5 65, hluboké, vhledavé myšlení Vd 2016 26 41. Stejně tak abstrakt vlastnosti: Vhledavost, kterou nazýváme představivostí, je velmi citlivý vnitřní zrak, kterému se nelze naučit; je to vlastnost intelektu, díky níž dokážeme spatřit vše, co skutečně spatřit potřebujeme R. W. EmP 2000 46. Zřídka se vyskytuje vhledavě chápat KB 1991 11 44, MkslL 2013 10 5.

Dva litevské termíny, odvozené od mezinárodní, historicky nejednoznačné teorie, nejsou ani jejími ekvivalenty či náhradami, ani vzájemnými synonymy. Mnohovýznamové nářeční slovo žiūra, v obecné litevštině poměrně vzácné, bylo terminologizováno ve velmi vzdáleném speciálním významu. Novotvar įžvalga (ačkoli souvisí s běžným slovesem įžvelgti a stojí vedle již dlouho běžného přídavného jména įžvalgus) má rovněž velmi specifický terminologický význam, který je však výrazně zastíněn širokým, ne vždy vymezeným, determinologizovaným a dokonce extrémně terminologizovaným téměř nesmyslným užíváním.

OBECNÉ ZÁVĚRY

Slova nejsou zboží. Potřeba internacionality života je druhotná: prvotní a přirozené jsou národní svébytnosti – kulturně a civilizačně, historicky i strukturálně velmi rozdílné. Podobně je tomu s internacionalitou slovní zásoby – ačkoli jsou slova zadarmo, stále usilujeme o jejich svébytnost – zachovat ji a rozmnožit, vytvořit další. Jazyk je nejživější, když rodí, pěstuje a ctí staré, opatruje je.

Vlny lexikální indukce z antických a západních jazyků (a jejich prostřednictvím i z Východu) k nám přinášejí nejen potřebná mezinárodní slova a těžko se vyhnutelné mezinárodní kalky, ale také nepotřebný nadbytek ničící svébytnost – zby-

Terminologija | 2016 | 23

2 3 3

tečně nepotřebné skvělé, přepychové a – odvažme se říci sami sobě! – nekulturní nánosy a usazeniny. Od samého počátku litevského spisovného – starého psaného – jazyka a v každém významnějším období se nepřetržité a rozmanité proudy mezinárodních slov (a vůbec přejatých slov, ba i cizích výrazů) různými způsoby vplétají do duchovních, kulturních a sociálních soustav a komplexů rodného sebeuvědomění a sebepoznání, citového vnímání světa, chápání světa a světonázoru, do hodnot a sebeúcty; nepozorovaně i výrazně je mění – doplňují, restrukturalizují a rozkládají, plodně, hluboce, povrchně, hrozivě, ba nebezpečně. Již dávno bylo správně poznamenáno, že Litevci – možná navždy – snadno a vydatně tráví cizí (kulturně podobně jako nezdravá nevybíravost), ale je třeba dodat, že svůj vlastní hrnec vaří jen s obtížemi. Tvořivost je ovšem mnohem těžší. Kdo se však spokojí s lehkým, jde z kopce a na okraj cesty.

Při hlubším systematickém zkoumání vlnek indukce jedné skupiny mezinárodních termínů (založené na nejdůležitějším smyslu – „dívat se“) v litevštině nejprve bije do očí i do srdce sémantická živost, tvořivost, motivační svoboda a vynalézavost jazyků, které tyto termíny poskytují, ale také odůvodněnost jejich vývoje, jeho provázanost a samozřejmě i jeho úžasné všestranné plody – vše je pojmenováno, ale to druhé je přejmenováno, nové přijato a staré nezapomenuto. Nebyl by to i pro nás, přijímající jazyk, podnět a příklad? Na mnoha místech dějin našeho jazyka – i spisovného – vidíme, že toho někdy nebylo dost, jindy to dokonce chybělo, anebo se nahromadila zbytečná a nevydařená či jen průměrná nová slova. Nepovzbuzoval nás však a neučil svým příkladem S. Daukantas: „<...> má svůj zvláštní jazyk, zcela [tj. úplně] odlišný [tj. neobyčejný, rozdílný] od jiných jazyků, <...>, v němž lze všechno pochopit a všechno vyjádřit“ (Daukantas 1976₁: 407–408)? Naději podstatně posiluje P. Skardžius: „<...> v litevštině bylo mnoho nových slov vytvořeno svobodněji než například v lotyštině, ruštině či němčině“ (Skardžius 1998: 435). Bohužel se již odbočuje na okraje cest a do zákrut – litevština se přiklonila k polštině, kde je v terminologiích (ve vědě!) hojnost náhrad za mezinárodní slova, zatímco běžný, dokonce i hovorový jazyk je plný mezinárodní povýšenosti. To jsou zčervivělé plody marnivosti životního stylu.

Přece jen máme také stále častěji se objevující bytost a průbojně se šířící pohled – motivovaný jako teorie, avšak odlišné, tedy vlastní slovo a vlastní sémantický výsledek, byť podnícený (indukovaný) zdaleka. Znovu tedy – nevrhejme se všichni přes sebe slepě do pochybného determinismu nebo do prostě nepopsatelné, neurčité extermin(iz)ace – tak se stalo se slovem vhled (zde nevzhledně soupeří se slovem výzva).

234 Jonas Klimavičius | Terminas prie termino. X

Proto se jako vodítko pro veškeré normování (standardizaci), úpravu a rozvoj doporučuje zvolit tuto maximu G. K. Chestertona: „<...> cítíme-li zvláštní vášeň všechno uspořádat, musíme neustále naléhavě opakovat, že všechno se může pokazit“ (G. K. ChestO 1998: 158). Když máme víc než dost možností všechno pokazit, vzbuzuje ještě větší úžas, že se člověk v teorii i praxi terminologie, dosud zcela nový, pokouší okamžitě nasměrovat ji k jakési tržní lingvistice názorů (Vladarskienė 2015), přičemž velmi nepřesně zachází s pojmy (například stylistická lingvistika 98 – místo lingvistické stylistiky) a nechápe úlohu terminologa (například „způsoby úpravy termínů jsou důležité pro to, aby se některý konkurent prosadil v užívání“ 100). Těch, kdo chtějí znevažovat terminologii a podrývat autoritu jazykovědců-terminologů, je i tak dost.

ŠALTINIAI

AurAug Išp 2004 – Aurelijus Augustinas. Išpažinimai. Vert. E. Ulčinaitė ir V. Staliorait y tė, Vilnius: Aidai.

A. BaumG 2007 – Bauman A. Globalizacija: pasekmės žmogui. Vert. V. Rubavičius, Vilnius.

B ir KŽ 1997 – Buračas A. Bankininkystės ir komercijos terminų aiškinamasis žodynas, Vilnius–Kaunas.

K. BradPvs 1990 – Bradūnas K. Prie vieno stalo, Vilnius: Vaga.

DŽ 1954 – Dabartinės lietuvių kalbos žodynas. Ats. red. J. Kruopas, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

DŽ 1972 – Dabartinės lietuvių kalbos žodynas. Ats. red. J. Kruopas, Vilnius: Mintis.

DŽ 1993 – Dabartinės lietuvių kalbos žodynas. Vyr. red. S. Keinys, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

DŽ 2000 – Dabartinės lietuvių kalbos žodynas. Vyr. red. S. Keinys, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

R. W. EmP 2000 – Emerson R. W. Poetas. Vert. N. S. Pukinskaitė, Vilnius: Vyturys.

ETŽ 1966 – Rusiškai lietuviškas ekonomikos terminų žodynas. Red. kol. K. Meškauskas (ats. red.), A. Poviliūnas, V. Puronas, A. Skupeika, Vilnius: Mintis.

FaustI 2006 – Daktaro Johano Fausto, <...>, istorija. Vert. L. Citavičiūtė, Vilnius: Lietuvių literatūros ir tautosakos institutas.

R. FridG 1977 – Fridentalis R. Getė. Vert. E. Vengrienė ir J. Kilius, Vilnius: Vaga.

J. GaarSP 1998 – Gaarder J. Sofijos pasaulis. Vert. E. Išganaitė, Vilnius: Tyto alba.

A. GudE 2000 – Gudavičius A. Etnolingvistika, Šiauliai.

H. HesE 1991 – Hesė H. Esė. Vert. Z. Ardickas, Vilnius: Mintis.

HŠv 1994 – Dilytė D. Heladės šviesa, Vilnius: Lietus.

I ir B 1988 – Istorija ir būtis, Vilnius: Mintis.

IQ – IQ (žurnalas).

J. IvanTM 2004 – Ivanauskaitė J. Tibeto mandala, Vilnius: Tyto alba.

A. JasmK 2001 – Jasmantas A. Kla jūnas, Vilnius: Aidai.

V. JerM–P 1992 – Jerofejevas V. Maskva–Petuškai. Vert. R. Vanagas, Vilnius: Lietuvos rašytojų sąjungos leidykla.

L. JonRvb 2008 – Jonušys L. Rūmas virš bedugnės, Vilnius: Lietuvos rašytojų sąjungos leidykla.

KatKŽ 1989 – Katalikų kalendorius žinynas, Kaunas–Vilnius.

KB – Kultūros barai (žurnalas).

KV – Kalba Vilnius (laikraštis).

C. S. LewS 2007 – Lewis C. S. Stebuklai. Vert. J. Kriūnienė, Kaunas: Verba vera.

Terminologija | 2016 | 23

235

L ir M – Literatūra ir menas (laikraštis).

LitIšV II 1997 – Lituanistika XXI amžiaus išvakarese 2, Vilnius: Pasaulio lituanistų bendrija.

LKRŽ 1948 – Lietuvių kalbos rašybos žodynas. Red. K. Gasparavičius, N. Grigas, J. Lazauskas, K. Ulvydas ir A. Žirgulys, Kaunas: Valstybinė enciklopedijų, žodynų ir mokslo literatūros leidykla.

LKŽ I₂ 1968 – Lietuvių kalbos žodynas 1, Vilnius: Mintis.

LKŽ IV 1957 – Lietuvių kalbos žodynas 4, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

LKŽ IX 1973 – Lietuvių kalbos žodynas 9, Vilnius: Mintis.

LKŽ X 1976 – Lietuvių kalbos žodynas 10, Vilnius: Mokslas.

LKŽ XI 1978 – Lietuvių kalbos žodynas 11, Vilnius: Mokslas.

LKŽ XII 1981 – Lietuvių kalbos žodynas 12, Vilnius: Mokslas.

LKŽ XIX 1999 – Lietuvių kalbos žodynas 19, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

LKŽ XX 2002 – Lietuvių kalbos žodynas 20, Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla.

LLitEnc 2001 – Lietuvių literatūros enciklopedija, Vilnius: Lietuvių literatūros ir tautosakos institutas.

LRKŽ 1971 – Lyberis A. Lietuvių–rusų kalbų žodynas, Vilnius: Mintis.

LRKŽ 1988 – Lyberis A. Lietuvių–rusų kalbų žodynas, Vilnius: Mokslas.

A. MacR VI, VII 1994 – Maceina A. Raštai 6, 7, Vilnius: Mintis.

MairR III₂ 1992 – Maironis. Raštai 3 2, Vilnius: Vaga.

L. Mal, L. GitČ 1989 – Maliuginas L., Gitovič L. Čechovas. Vert. J. Vaitkus, Vilnius: Vyturys.

T. ManLV 1964 – Manas T. Lota Veimare. Vert. V. Petrauskas, Vilnius: Vaga.

H. MelvEK 1987 – Melvilis H. Enkantados. Kelionė po Europą ir Levantą. Vert. O. Armalytė, Vilnius: Mintis.

A. MickLBP 1975 – Mickevičius A. Lyrika. Baladės. Poemos, Vilnius: Vaga.

MIstŽ 2000 – Mokyklinis istorijos žodynas. Sudarė A. Endzinas, II pat. leid., Vilnius: Biblion.

MkslL – Mokslo Lietuva (laikraštis).

NŽA – Naujasis židinys–Aidai (žurnalas).

OD 1984 – Parandovskis J. Olimpijos diskas. Vert. D. Urbas, red. A. Gailius, Vilnius: Vaga.

K. PaustAr 1958 – Paustovskis K. Aukso rožė. Vert. E. Murkienė, Vilnius: Valstybinė grožinės literatūros leidykla.

M.–D. PhilTI 2009 – Philippe M.–D. Trys išmintys, Vilnius: Agapetos.

P ir LE I 1978 – Poetika ir literatūros estetika 1, Vilnius: Vaga.

P ir LE II 1989 – Poetika ir literatūros estetika 2, Vilnius: Vaga.

PokAk 1991 – Pokalbių akiračiai, Vilnius: Vaga.

PrRAp 1979 – Prancūzų romantikų apysakos. Vert. R. Ramunienė, Vilnius: Vaga.

RLKŽ II 1967 – Rusų–lietuvių kalbų žodynas 2. Paruošė V. Baronas, V. Galinis, red. B. Larinas, J. Macaitis, Vilnius: Mintis.

RLKŽ III 1984 – Rusų–lietuvių kalbų žodynas 3. Sudarė J. Kardelytė, J. Macaitis, A. Mankevičienė, Vilnius: Mokslas.

RLŽ 1924 – Baronas J. Rusiškai lietuviškas žodynas, Kaunas.

Sant – Santara (žurnalas).

Sav su TV – Savaitė su TV (savaitraštis).

SD 1642 – Pirmasis lietuvių kalbos žodynas: Konstantinas Sirvydas. Dictionarium trium linguarum [fotografinis tekstas], Vilnius, 1979.

SLL XXIII 2007 – Senoji Lietuvos literatūra 23, Vilnius: Lietuvių literatūros ir tautosakos institutas.

V. ŠeksR VI 1965 – Šekspyras V. Raštai 6, Vilnius: Vaga.

A. ŠliogD ir M 1988 – Šliogeris A. Daiktai ir menas, Vilnius: Mintis.

A. ŠopGIA 1994 – Šopenhaueris A. Gyvenimo išminties aforizmai. Vert. A. Tekorius, Vilnius: Pradai.

ŠRSdv 1969 – Šatrijos Ragana. Sename dvare, Vilnius: Vaga.

TechEnc IV 2010 – Technikos enciklopedija 4, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos centras.

H. D. TorV 1985 – Toro H. D. Voldenas, arba gyvenimas miške. Vert. R. Pavilionis, Vilnius: Vaga.

Vd – Veidas (žurnalas).

VL – Valstiečių laikraštis (laikraštis).

Vor – Voruta (laikraštis).

2 3 6

Jonas Klimavičius | Terminas prie termino. X

LITERATŪRA⁹

AntŽ 1998: Antikos žodynas. Vert. R. Kumžienė, A. Tekorius, A. Trakymas, ats. red. D. Staškevičienė, Vilnius.

Anzenbacher A. 1992: Filosofijos įvadas. Vert. A. Degutis, D. Macevičienė, T. Raudeliūnas, T. Sodeika, A. Sverd iolas, G. Žukas, Vilnius: Katalikų pasaulis.

Būga K. 1959: Rinktiniai raštai 2, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

G. K. ChestO 1998: Chesterton G. K. Ortodoksija. Vert. R. Drazdauskienė, Vilnius: Aidai.

Dambrauskas A. 1974: Graikų teatras ir Sofoklis. – Sofoklis. Tragedijos, Vilnius: Vaga, 295–305.

Daukantas S. 1976₁: Raštai 1, Vilnius: Vaga.

Daukantas S. 1984: Vertimai ir sekimai, Vilnius: Vaga.

Daukantas S. 1995₁: Istorija žemaitiška 1, Vilnius: Vaga.

EncEdŽ 2007: Jovaiša L. Enciklopedinis edukologijos žodynas, Vilnius: Gimtasis žodis.

EtEt VI 1982: Etikos etiudai 6, Vilnius: Mintis.

FilŽ 2002: Halder A. Filosofijos žodynas. Vert. A. Tekorius, Vilnius: Alma littera.

Gaivenis K. 1983: S. Šalkauskio terminologijos teorija. – Lietuvių kalbotyros klausimai 22, Vilnius: Mokslas, 128–136.

GērK 1989: Gėrio kontūrai, Vilnius: Mintis.

GrLŽ 1979: Graikų–lietuvių kalbų žodynas. Sudarė R. Mironas, Vilnius.

GroŽK 1980: Grožio kontūrai, Vilnius: Mintis.

A. GurvGK 1989: Gurvičius A. Viduramžių kultūros kategorijos. Vert. V. Nekrašienė, Vilnius: Mintis.

Jankauskas S. 1987: Antikinės filosofijos ištakos. – Problemos 1987 36.

Klimavičius J. 1975: Tarptautinių ir lietuviškųjų terminų sinonimija terminografijoje. – Lietuvių kalbotyros klausimai 16, Vilnius: Mokslas, 91–123.

Klimavičius J. 1996: Kuo prasik alto „mūsų kalbininkai“ ir rinkodara? – Gimtoji kalba 8, 5–8.

Klimavičius J. 2014: Kazimieras Gaivenis – žmogus ir mokslininkas. – Terminologija 21, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 218–227.

Klimavičius J. 2015: Smarkus žemaitis. – Atsiminimai apie Vytautą Vitkauską, Vilnius: Lietuvių kalbos draugija, Lietuvių kalbos institutas, 31–51.

L ir I 1980: Laikas ir idėjos, Vilnius: Mintis.

LKV 1950: Lietuvių kalbos vadovas. Tartis ir rašyba. Kirčiavimas. Kalbos dalykai. Žodynas. Sudarė prof. dr. Pr. Skardžius, St. Barzdukas ir J. M. Laurinaitis, [Miunchenas]: Ventos leidykla: Lietuvių tremtinių bendruomenė + Ž.: Žodynas, 159–604.

LoLieŽ 1996: Kuzavinis K. Lotynų–lietuvių kalbų žodynas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

LoLieŽ 2007: Kuzavinis K. Lotynų–lietuvių kalbų žodynas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Nekrašas E. 2004: Filosofijos įvadas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Piročkinas A. 2000: Jonas Jablonskis – naujų žodžių kūrėjas. – Gimtasis žodis 10, 2–6; 11, 14–16; 12, 7–12.

PsichŽ 1993: Psichologijos žodynas. Spec. red. R. Augis ir R. Kočiūnas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

PT 1993: Jovaiša L. Pedagogikos terminai, Kaunas: Šviesa.

RelF 1997: Jacopozzi A. Religijos filosofija. Vert. R. Šerpytytė, Vilnius: Aidai.

RelŽ 1991: Religijotyros žodynas. Ats. red. A. Rybelis, Vilnius: Mintis.

Rudaitienė V., Vitkauskas V. 1998: Vakarų kalbų naujieji skoliniai, Vilnius: Enciklopedija.

Schopenhauer A. 1995: Pasaulis kaip valia ir vaizdinys. Vert. A. Šliogeris, Vilnius: Pradai.

SenGr 1995: Kleras Dž. D. Senovės Graikija. Vert. N. Skliutaitė, Vilnius: Alma littera.

SenGrI 1955: Sergejevas V. S. Senovės Graikijos istorija. Red. Vyt. Petrauskas, Vilnius: Politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

SenGrK 2007: Dilytė D. Senovės Graikijos kultūra, Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla.

Sezemanas V. 1970: Estetika, Vilnius: Mintis.

Skardžius P. 1998: Lietuviški tarptautinių žodžių atitikmenys. – Rinktiniai raštai 3, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 428–507.

SNŽŽ 1907: Svetimų ir nesuprantamų žodžių žodynėlis. Sudarė J. Šlapelis, Tilžė.

⁹ Kai kurios literatūros pozicijos kartu yra ir kalbos duomenų šaltiniai.

Terminologija | 2016 | 23

237

SNŽŽ 1924: Norkus J. Svetimų ir nesuprantamų žodžių žodynėlis, Kaunas: „Vaivos“ b–vė.

STŽŽ 1923: M. ir S. Svetimų ir tarptautiskų žodžių žodynėlis, Šiauliai: „Vilties“ dr–ja.

Stoškus K. 1981: Hedonistinė estetika ir meno rangai. – Estetinė kultūra 1, Vilnius: Mintis, 21–74.

STŽ 1996: Sporto terminų žodynas. Parengė S. Stonkus, Kaunas.

STŽ 2002: Sporto terminų žodynas. Parengė S. Stonkus, 2-asis pat. ir pap. leid., Kaunas.

SWO 1997: Słownik wyrazów obcych. Red. E. Sobol, Warszawa.

ŠalkR II 1991: Šalkauskis S. Raštai 2, Vilnius: Mintis.

TŽŽ 1936: Tarptautinių žodžių žodynas. Sudarė K. Boruta, Pr. Čepėnas, S. Sirutytė-Čepėnienė, redagavo J. Žiugžda, peržiūrėjo Vacl. Biržiška, Pr. Dovydaitis, Kaunas: Spaudos fondas.

TŽŽ 1951: Tarptautinių žodžių žodynas. Redagavo I. V. Liochinas ir F. N. Petrovas, vertė O. Katinskaitė, Ch. Lemchenas, J. Talmantas, lietuviškąjį leidimą redagavo Ch. Lemchenas, Vilnius.

TŽŽ 1969: Tarptautinių žodžių žodynas. Redagavo I. Liochinas, S. Lokšina, F. Petrovas (vyr. redaktorius) ir L. Šaumianas, vertė O. Dovėikienė, J. Kabelka ir Ch. Lemchenas, lietuviškąjį leidimą redagavo Ch. Lemchenas, Vilnius.

TŽŽ 1985: Tarptautinių žodžių žodynas. Ats. redaktorius V. Kvietkauskas, Vilnius.

TŽŽ 2001: Tarptautinių žodžių žodynas. Ats. redaktorius A. Kinderys, Vilnius: Alma littera.

TŽŽ 2013: Tarptautinių žodžių žodynas, Vilnius: Alma littera.

TŽŽ II 2000: V. Vaitkevičiūtė. Tarptautinių žodžių žodynas. L–Ž, Vilnius.

Vladarskienė R. 2015: Skolintų ir lietuviškų ekonomikos terminų konkurencija. – Terminologija 22, 98–109.

VLE VIII 2005: Visuotinė lietuvių enciklopedija 8, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

VLE XVI 2009: Visuotinė lietuvių enciklopedija 16, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

VLE XVII 2010: Visuotinė lietuvių enciklopedija 17, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos centras.

VLE XVIII 2010: Visuotinė lietuvių enciklopedija 18, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos centras.

VLE XXI 2012: Visuotinė lietuvių enciklopedija 21, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos centras.

Gauta 2016-10-17

Jonas Klimavičius Erfurto g. 56-14 LT-04107 Vilnius, Lietuva

2 3 8

Jonas Klimavičius | Terminas prie termino. X