LORETA VAICEKAUSKIENĖ

Institut litevského jazyka

VAIDA ŠVEŽAITĖ

Vilniuská univerzita

JAZYKOVÉ OPRAVY A JAZYKOVÁ JISTOTA: SOCIOLINGVISTICKÝ VÝZKUM POSTOJŮ

ÚVOD

Článek kriticky analyzuje několik výzkumů jazykových postojů provedených v Litvě a představuje kvantitativní výzkum jazykové jistoty uskutečněný v roce 2009 mezi respondenty s nižším (středoškolským a odborným) vzděláním ze tří největších litevských měst a jejich okolí: Vilniusu, Kaunasu a Šiauliai. Výzkumný vzorek tvořilo 200 litevských respondentů ve věku 18–60 let, vybraných takzvanou metodou sněhové koule neboli prostřednictvím známých známých: 113 žen a 87 mužů.

Většina litevských výzkumů jazykové jistoty vychází z normativních postojů; zkoumá, jak dobře či špatně hodnotí uživatelé litevštiny svůj jazyk. Tyto výzkumy se obvykle opírají o předpoklad, že společnost neovládá svůj mateřský jazyk, a proto se jej musí více učit. Zaměřují se na správnost jako na hlavní prvek pojetí dobrého jazyka. Je však pro běžné uživatele jazyka dobrý jazyk pouze jazykem správným a může jazykovou jistotu určovat jen znalost jazykových pravidel? Pokud je nám známo, taková otázka v litevských výzkumech dosud položena nebyla. Nebylo také zkoumáno, jak jazyková jistota souvisí s jazykovými opravami.

Respondenti sociolingvistických výzkumů v Litvě jsou vybíráni především z řad příslušníků takzvané střední třídy s vysokoškolským vzděláním; často jde také o studenty nebo žáky. Článek představuje výzkum lidí s nižším vzdělá-

L. VAICEKAUSKIENĖ, V. ŠVEŽAITĖ. Kalbos taisymai ir kalbinis pasitikėjimas: sociolingvistiniai tyrimai

235

Průzkum ¹ respondentů se vyznačuje tím, že s takovými respondenty bylo v Litvě provedeno jen velmi málo výzkumů jazykových postojů, přičemž právě tato cílová skupina poskytuje zajímavý materiál pro srovnání.

1. TEORETICKÁ VÝCHODISKA VÝZKUMU JAZYKOVÉ SEBEDŮVĚRY

O tom, že postoje uživatelů jazyka k jiným jazykům, různým varietám téhož jazyka i k jejich vlastnímu jazyku představují důležitý zdroj dat, který mimo jiné doplňuje výzkum jazykového užívání a jazykových variant, se začalo hovořit již koncem šedesátých let minulého století. Od té doby zájem o postoje uživatelů jazyka jen rostl a výzkumů přibývalo.

Teoretické základy jazykového sebehodnocení položila newyorská studie Willia¹¹ma Labova z roku 1966, jejíž součástí byl výzkum jazykové sebedůvěry. Labov použil takzvaný index jazykové nejistoty či nejistoty v užívání jazyka (angl. index of linguistic insecurity, zkráceně ILI), tj. počítal případy, kdy informant uvedl, že sám užívá jednu variantu, ale za „dobrou“ označil jinou (Labov 1991). Kromě Labovovy metody přímého nestrukturovaného rozhovoru a testu se jazyková sebedůvěra a postoje zkoumají také pomocí strukturovaných kvalitativních rozhovorů a nepřímých experimentů.

Ze sociolingvistické teorie víme, že při výzkumu nepřímými metodami nebo při sledování skutečného užívání jazyka projevují největší nejistotu nižší střední třída a ženy ze všech společenských vrstev – pro tyto uživatele jazyka jsou mimořádně typické hyperkorektní tvary. Ženy mají zároveň při přímém dotazování větší sklon deklarovat oficiální, „ideologicky správné“ postoje. Muži hodnotí svůj hovorový jazyk (sociolekt, nářečí) příznivěji a údajně se to odráží v jejich jazykovém užívání (fonetice, morfologii, lexiku). Muži se méně řídí standardem zaváděným ve škole (více o jazykové akomodaci mužů a žen viz Pedersen 1998).

Sociolingvistické práce se zabývají také představou dobrého jazyka. Sociolingvisté velmi kriticky hodnotí ideologické postoje zastánců jazykové péče a jazykových norem. V diskurzu jazykových normotvůrců je hlavním pojmem jazyková správnost, zatímco podle sociolingvistů nelze jazykové varianty vůbec hodnotit jako „lepší“ nebo „horší“ a mluvčí nejsou—

¹ V novějších pracích ze sociolingvistické teorie se pro určení sociálního statusu doporučuje používat kritérium délky vzdělávání (nižšího a vyššího vzdělání).

236

KALBOS KULTŪRA | 82

rozdělováni na ¹ „dobré“ či „špatné“. Podle sociolingvistů neexistují obecně žádné nástroje pro měření kvality jazyka, a tak je takové rozdělování třeba považovat za projev moci určitých osob či institucí nad ostatními. Existují výzkumy, které ukazují, že jazykové opravování dokonce podporuje nedůvěru společnosti k vlastnímu jazyku² (o normativismu viz Petersen 2007; o ideologii preskriptivismu viz Vaicekauskienė 2008).

Právě ideologickou, neboli symbolickou moc, která existuje vedle projevů moci politické a ekonomické, uplatňují ti, kdo určují, co je norma, standard, vyšší kultura, dobrý vkus a estetické, a co je naopak odchylka od normy, sprosté či ošklivé. Když společnost takové hodnotové postoje přijme jako samozřejmou normu, říká se, že ideologové dosáhli svých cílů (viz Bourdieu 1991; také Sandøy 2004: 20–21).

V litevské společnosti je ideologie jazykové čistoty a správnosti dobře známa a uživatelé jazyka ji uplatňují při hodnocení vlastního jazyka. Jak bude patrné dále, respondenti sociolingvistických výzkumů postojů prováděných u nás dokážou snadno zhodnotit své jazykové schopnosti – ať už jsou dotázáni přímo a mají k dispozici kvalitativní škálu, nebo během otevřených kvalitativních rozhovorů. Bohužel je třeba uznat, že výsledky litevských výzkumů prováděných přímými metodami mohou být ovlivněny oficiálními preskriptivními postoji. Navíc se v těchto výzkumech jen zřídka zjišťuje, co mají respondenti na mysli, když říkají, že „neumějí mluvit“.

2. KRITICKÁ ANALÝZA VÝZKUMŮ PROVEDENÝCH V LITVĚ

Na objednávku Ministerstva školství a vědy Litvy byly v roce 2006 provedeny dva relevantní výzkumy: mimo jiné byly metodou reprezentativního přímého strukturovaného rozhovoru zkoumány jazykové postoje veřejnosti. První výzkum se zaměřil na postoje žáků, učitelů a veřejnosti obecně k jazyku. Bylo dotázáno 1612 žáků 8.–12. tříd různých národností a 240 učitelů litevského jazyka

² Například na Faerských ostrovech, kde je ideologie normativismu mimořádně výrazná a tradice purismu dlouhá, se lidé podle tvrzení domnívají, že faersky umějí špatně. Podle výsledků jednoho výzkumu mezi gymnazisty uvedlo 17% respondentů, že svůj mateřský jazyk ovládají velmi dobře, 58,5% dobře, 23% průměrně a 1,5% špatně. Podle vědců jsou taková poměrně nízká sebehodnocení důsledkem toho, že uživatelé jazyka posuzují svou kompetenci na základě oficiální představy o čistém a správném jazyce a srovnávají se s hrstkou osob, které ovládají tuto jazykovou varietu. Pravým faerským jazykem údajně není jazyk, který lidé používají, nýbrž jistý ideální ryzí jazyk (Petersen 2007).

L. VAICEKAUSKIENĖ, V. ŠVEŽAITĖ. Kalbos taisymai ir kalbinis pasitikėjimas: sociolingvistiniai tyrimai

237

učitelů z 30 různých škol. Kromě toho bylo provedeno reprezentativní šetření mezi 1110 obyvateli Litvy ve věku 15–74 let. Cílovou skupinou druhého výzkumu byli studenti a vyučující vysokých škol: obdobným dotazníkem bylo osloveno 1200 studentů univerzit a kolejí (89% z nich bylo litevské národnosti) a 414 vyučujících (viz Výzkum škol 2006; Výzkum vysokých škol 2006).

Článek se zabývá třemi otázkami z těchto výzkumů, které jsou pro daný problém nejrelevantnější: 1) Co je podle Vašeho názoru nejdůležitější pro současného člověka, který používá litevský jazyk?; 2) Jak osobně hodnotíte své znalosti litevského jazyka a své jazykové dovednosti?; 3) Nakolik je pro Vás osobně důležité správně mluvit, psát a vyjadřovat své myšlenky v litevštině [v uvedených situacích]?.

Odpovědi na první otázku ukazují, že představitelé jednotlivých cílových skupin i veřejnost obecně považují za nejdůležitější znak dobrého jazyka správnost. Tento výsledek nelze přijmout bez výhrad, protože odpovědi nepochybně ovlivnil typ otázky a její formulace: respondenti měli označit pouze jednu ze čtyř nabízených odpovědí, přičemž právě první hovoří o správnosti a jako jediná zmiňuje psanou jazykovou varietu:

1. Mluvit a psát správně litevsky;

2. Svobodně a plynule vyjadřovat své myšlenky v různých situacích a na různá témata (i když ne vždy správně);

3. Mluvit obrazným a bohatým jazykem;

4. Jiné³.

První možnost odpovědi zvolilo 42% studentů, 45% litevských dětí a stejný podíl učitelů, 50% vyučujících a 55% obyvatel Litvy. Nepřekvapuje, že správnost více zdůrazňovaly dívky a ženy. Schopnost vyjadřovat se volně a plynule jako žádoucí dovednost zvolila více než třetina respondentů.

Zdá se, že druhá otázka týkající se vlastních znalostí litevského jazyka a dovedností byla položena pouze žákům a studentům. Cílová skupina mladých lidí ve vzdělávání hodnotila své jazykové schopnosti velmi dobře: respondenti nejčastěji vybírali odpověď dobře, někdy také velmi dobře (viz tabulka 1)⁴.

³ Lze se zamyslet nad tím, jak by výsledky vypadaly, kdyby byly možnosti odpovědí seřazeny v jiném pořadí a formulovány jinak (např.: „mluvit a psát svobodně a plynule“; „vyjadřovat myšlenky obrazným a bohatým jazykem v různých situacích“ apod.).

⁴ Je zajímavé, že výsledky tohoto výzkumu jsou velmi podobné výsledkům výše zmíněného výzkumu na Faerských ostrovech.

238

KALBOS KULTŪRA | 82

TABULKA 1. Hodnocení vlastních jazykových schopností studenty a žáky

Velmi dobře (v%) | Dobře (v%) | Průměrně (v%) | Špatně (v%) | Velmi špatně (v%) žáci | studenti | žáci | studenti | žáci | studenti | žáci | studenti | žáci | studenti Čtu | 30 | 51 | 49 | 39 | 19 | 9 | 2 | 0 | 0 | 0 Píšu | 6 | 17 | 44 | 56 | 42 | 24 | 6 | 3 | 2 | 0 Mluvím | 13 | 17 | 57 | 58 | 28 | 23 | 2 | 1 | 0 | 1

Zpracovala L. V. podle: Výzkum ve školách 2006; Výzkum na vysokých školách 2006.

Z odpovědí je patrné, že důvěra ve vlastní jazyk závisí také na tom, která jazyková kompetence se hodnotí: mladí lidé hodnotili své čtenářské dovednosti velmi dobře (je přirozené, že studenti lépe než žáci), mluvení poněkud hůře a psaní nejhůře (zejména žáci, z nichž celých 42% zvolilo odpověď průměrně). Tyto výsledky ukazují, že důvěra ve vlastní schopnosti by měla souviset s praxí opravování jazyka: jazyk žáků je kontrolován více než jazyk studentů a pravděpodobně zejména jejich psaný projev. To potvrzují i údaje z referovaného výzkumu: více než třetina studentů na vyšších odborných školách a přibližně polovina vysokoškolských studentů, převážně z nehumanitních oborů, nedostala kvůli svému jazyku od vyučujících žádné připomínky a neslyšela, že by jejich spolužáci byli opravováni.

V odpovědi na třetí otázku týkající se potřeby správného jazyka respondenti, zejména dívky, standardně uváděli, že správný jazyk je důležitý v různých situacích (tato otázka byla položena pouze žákům a studentům). Celých 97% studentů zvolilo odpovědi velmi důležité a poměrně důležité pro „správné vyjadřování myšlenek během přednášek“. 91% žáků všech národností (zejména těch, kteří měli vysoký průměr známek z litevštiny) uvedlo, že velmi důležité a poměrně důležité je správně vyjadřovat myšlenky v hodinách litevštiny, zatímco 74% žáků to uvedlo v souvislosti s vyučováním obecně. Podle 93% studentů a 88% žáků je důležité mluvit správně i mimo školu, ve veřejném prostoru („při komunikaci se zaměstnanci různých institucí“).

Dokonce i když mluvili o soukromém prostředí rodiny a přátel, mladí lidé tvrdili, že je důležité mluvit a psát správně (odpověď „v rodině“ zvolilo 58% studentů a 48% žáků (60% žáků litevské národnosti⁵); „s vrstev-

⁵ Ve zprávě nejsou údaje o žácích litevské národnosti uváděny samostatně všude; nejčastěji se uvádějí pouze souhrnná procenta odpovědí respondentů všech národností.

L. VAICEKAUSKIENĖ, V. ŠVEŽAITĖ. Kalbos taisymai ir kalbinis pasitikėjimas: sociolingvistiniai tyrimai

239

níky“ – 55% studentů a 58% žáků; „při psaní SMS a e-mailů“⁶ – 54%, respektive 56%). Paradoxnost posledních odpovědí ukazuje, jak může výzkumná metoda ovlivňovat výsledky: když jsou respondenti očividně hodnotově směrováni a mají jen jednu možnost volby, dostáváme žádoucí odpovědi. Při hodnocení výsledků podobných výzkumů (srov. podobný výzkum motivace studentů mluvit správně; Kruopienė 2006) je třeba na to pamatovat⁷.

Ještě lze zmínit, že se uvedené výzkumy zabývaly příčinami poklesu gramotnosti ve společnosti a faktory, které negativně ovlivňují jazykové schopnosti respondentů v litevštině⁸. Respondenti nejčastěji vybírali dvě z nabízených (standardně normativních a negativně konotovaných) odpovědí: „nesprávný jazyk médií (tisku, televize atd.)“ a „nesprávný jazyk některých litevských politiků a dalších známých osobností“. Tyto dvě instituce (zejména politiky) obviňovali nejvíce učitelé a vyučující. Postoj mladých lidí byl výrazně neutrálnější, je však třeba poznamenat, že „politicky korektní“ postoje, tj. bližší oficiálnímu stanovisku a učitelům, zastávaly dívky a nejprospěšnější žáci⁹.

Nebylo by na místě souhlasit ani s tím, že jazyk pracovníků médií je tak nesprávný, ani s tím, že může mít tak velký (negativní) vliv, jak naznačuje zpráva výzkumu ministerstva školství. Sami televizní a rozhlasoví novináři

⁶ Je zajímavé, že žákům i studentům je tato otázka formulována tak, že v závorkách uvádí anglická označení elektronické komunikace běžná mezi mladými lidmi: „Psát textové zprávy (SMS), elektronické dopisy (e-mail)“ (v originále nejsou cizí slova vyznačena kurzivou. – L. V.).

⁷ Rozporuplný dojem vyvolává také jazyk samotných veřejně dostupných zpráv: v dotaznících se všude zdůrazňuje nutnost správného jazyka, zatímco ve zprávách se vyskytují pravopisné a jazykové chyby.

⁸ Je třeba poznamenat, že formulace těchto otázek byly ze sociolingvistického hlediska mimořádně tendenční (a objektivně nepodložené): ptali se, jaké jsou příčiny poklesu gramotnosti ve společnosti (tedy gramotnost nepochybně klesá), proč se znalost litevštiny u vysokoškolských studentů nezlepšuje (tedy studenti litevštinu skutečně ovládají špatně) apod.

⁹ Otázka, zda média mohou vůbec ovlivňovat jazyk respondentů, dosud nebyla vyřešena. Ačkoli existují údaje, že se lidé sami domnívají, že jejich jazyk ovlivňuje televize, tradiční názor sociolingvistů je, že televize ovlivňuje pouze postoje a nanejvýš může šířit lexikum či idiomy. Samotný jazykový systém, fonologii ani syntaxi neovlivňuje, kromě případů, kdy divák vědomě usiluje o to, aby se naučil spisovnému jazyku (Chambers 1998). Má se za to, že jazykové působení probíhá při komunikaci mezi lidmi, kteří se navzájem nevědomě ovlivňují. Na druhou stranu nedávné poznatky z posledního desetiletí, zejména o mobilních komunitách mladých lidí, naznačují, že některé jazykové rysy lze možná přejímat nejen od známých, ale i od „hvězd“ na obrazovce. Pro důkladnější prozkoumání tohoto problému zatím nemáme spolehlivé údaje, a proto stále nemáme ani jasnou odpověď.

240 KALBOS KULTŪRA | 82

nepovažuje svůj jazyk za zcela nesprávný. Podle údajů z průzkumu mezi 100 novináři, který provedla Jazyková inspekce, většina uvedla, že se dopouští náhodných chyb, avšak pouze 8 respondentů řeklo, že mluví správně. Při hodnocení výsledků tohoto výzkumu a důvěry novinářů ve vlastní jazyk je třeba mít na paměti asymetrické rozložení moci: tazatelem zde byla kontrolní instituce, která sleduje jazyk respondentů a má právo je trestat. Na otázku, zda často dostávají připomínky od Jazykové inspekce, odpovědělo dokonce 67 respondentů, že „dost často“ (viz průzkum mezi novináři)¹⁰.

Na druhou stranu není jazyk všech novinářů a politiků vždy a všemi považován pouze za špatný příklad. V menším výzkumu věnovaném elitnímu jazyku uvedlo 43 vyučujících Šiauliajské univerzity, studentů a středoškolských učitelů vedle spisovatelů a kulturních osobností považovaných za jazykový vzor také jména politiků a novinářů; kromě správnosti jakožto povinného rysu elitního jazyka vyjmenovali také požadavky na logičnost, stylistickou vytříbenost, obraznost, originalitu, etičnost a další vlastnosti (Župerka 2005). Jak bude patrné dále, průzkum mezi respondenty s nižším vzděláním přinesl podobné výsledky. Obecně platí, že ačkoli se litevské výzkumy této oblasti často příliš soustřeďují na správnost, vedle normativního aspektu je třeba zohledňovat také aspekt komunikační a etický, zejména při hodnocení (a obhajobě!) různých variant jazyka médií (srov. Koženiauskienė 2001).

Postoj televizních a rozhlasových novinářů byl zkoumán také v další studii jazykových postojů k mluveným médiím, zaměřené na standardy veřejného projevu, normy a jazykovou politiku. V roce 2009 bylo metodou kvalitativních strukturovaných rozhovorů dotázáno po 24 známých novinářích a moderátorech v Litvě a Lotyšsku¹¹. Ačkoli metoda přímého dotazování poskytuje údaje pouze o oficiálních standardních postojích, kvalitativní rozhovor přesto umožňuje odhalit jejich obsah. Svými otázkami a teoretickými předpoklady má tato studie nejblíže k výzkumu respondentů s nižším vzděláním, o němž pojednává tento článek. Její údaje se teprve analyzují, avšak předběžné výsledky se v další části článku používají k interpretaci získaných dat. Lze zmínit, že během rozhovorů litevští novináři vyjmenovali mnoho různých rysů dobrého jazyka

¹⁰ V závěrečné zprávě o výzkumu zveřejněné na internetových stránkách Jazykové inspekce není uvedeno, v kterém roce byl průzkum proveden. Je také třeba upozornit, že při uvádění čísel zůstaly ve zprávě drobné nepřesnosti.

¹¹ Projekt uskutečnil Institut litevského jazyka a nesl název Baltská sociolingvistika (BalSoc): jazykové sebeuvědomění společnosti v Litvě a Lotyšsku. Podpořil jej Litevský fond pro vědu a studium. Partnery projektu byly Lotyšská univerzita a Liepājská univerzita. Výzkum představený v článku byl použit jako pilotní výzkum BalSoc.

L. VAICEKAUSKIENĖ, V. ŠVEŽAITĖ. Kalbos taisymai ir kalbinis pasitikėjimas: sociolingvistiniai tyrimai

241

(obraznost, bohatost, plynulost, zajímavost, živost, spontánnost, humor, srozumitelnost, logičnost, libozvučnost, etičnost, výraznost aj.). Správnost zmínili jako jeden z rysů, avšak nikoli jako hlavní či jediný. Zajímavé je, že když byli požádáni, aby zhodnotili vlastní jazykové kompetence, většina z nich uvedené pojetí dobrého jazyka na sebe nevztáhla a své hodnocení založila pouze na správnosti, jako by si měli sami dát školní známku za to, jak si osvojili jazyková pravidla a normy (srov. Petersen 2007). Většina hodnotila své jazykové schopnosti jako dobré až průměrné. To ukazuje, že novináři na jedné straně o jazyce přemýšlejí a jako profesionálové dokážou vyjádřit svůj názor, na druhé straně však pociťují (a zakoušejí) značný tlak preskriptivní litevské jazykové politiky, který jim brání plně důvěřovat vlastním jazykovým schopnostem. Z oficiálního postoje a z toho, jak sami sebe hodnotí pracovníci médií, lze usuzovat, že jejich jazykoví korektoři — instituce s oficiální pravomocí trestat, jimiž se podle tvrzení novinářů cítí být sledováni — vycházejí z takzvaného pojetí jazykového deficitu neboli nedostatečného jazyka. Pracovníci médií s vysokoškolským vzděláním a dlouholetou praxí hodnotili své jazykové kompetence hůře než žáci a studenti dotazovaní ve výzkumu ministerstva školství a, jak bude patrné dále, hůře než respondenti s nižším vzděláním.

Výzkum respondentů s nižším vzděláním, který je představen dále v článku, byl proveden metodou tradičního kvantitativního průzkumu a samozřejmě rovněž odhaluje oficiální postoje. Sociální příslušnost respondentů k méně vzdělané vrstvě však umožňuje očekávat menší míru standardizovanosti než v případě střední třídy a možnost zvolit několik z nabízených odpovědí může přinést větší rozmanitost odpovědí.

3. VÝSLEDKY VÝZKUMU RESPONDENTŮ S NIŽŠÍM VZDĚLÁNÍM

Při přípravě výzkumného dotazníku byly uskutečněny dva pilotní rozhovory: umožnily upřesnit formulace otázek a připravit varianty odpovědí, z nichž si respondenti mohli vybírat. Například v pilotních rozhovorech respondenti nejčastěji uváděli, že jejich jazyk opravovali učitelé, rodiče a přátelé, proto byly právě tyto možnosti odpovědí do dotazníku zařazeny. Ukázalo se, že respondenti mají potíže formulovat, co konkrétně se v jejich jazyce opravovalo. Tato otázka se ukázala jako nejobtížnější. Například odpověď jednoho respondenta-

242 KALBOS KULTŪRA | 82

Odpověď zněla takto: nevím, jak se tomu říká odborně, ale řekněme, že místo „tvář“ řeknu „ksicht“. Proto bylo rozhodnuto uvést u této otázky několik možností, které vyplynuly z rozhovorů (přízvuk, slovní zásoba, jiné). Zkušební rozhovory také ukázaly, že respondenti při hovoru o svých jazykových schopnostech rozlišují mezi písemným a ústním projevem. V dotazníku jsou písemný a mluvený projev hodnoceny odděleně. Článek se dále zabývá některými výzkumnými otázkami a shrnuje odpovědi respondentů.

3.1. Hodnocení vlastní jazykové kompetence (schopnosti psát a mluvit)

Respondenti měli ohodnotit svou řeč (otázka Jak hodnotíte svou řeč ve srovnání s ostatními lidmi v Litvě?). Byli požádáni, aby zvlášť ohodnotili své schopnosti psát a mluvit výběrem jedné z uvedených možností: výborně; dobře; průměrně; špatně; velmi špatně.

Z odpovědí vyplývá, že respondenti své jazykové schopnosti velmi důvěřují – jak písemnému, tak zejména ústnímu projevu. Schopnost psát hodnotilo jako výbornou či velmi dobrou 81% respondentů (18%, respektive 63%); svůj písemný projev hodnotilo jako průměrný 17%, jako špatný 2% a možnost velmi špatně nezvolil nikdo. Mluvený projev hodnotilo jako výborný či velmi dobrý dokonce 87% respondentů (11%, respektive 76%); 13% označilo možnost odpovědi – průměrně, zatímco špatně ani velmi špatně neoznačil nikdo.

Odpovědi se podle pohlaví téměř nelišily, ženy však hodnotily své schopnosti psát o něco lépe než muži (odpovědi píšu výborně a dobře zvolilo 27%, respektive 58% žen – celkem 85%; u mužů to bylo 7% a 70% – celkem 77%). Naopak muži hodnotili své řečové dovednosti o něco lépe než ženy (odpovědi mluvím výborně a dobře zvolilo 12%, respektive 72% žen – celkem 84%; u mužů to bylo 9% a 83% – celkem 92%). Takové odpovědi mužských respondentů tohoto jazykového výzkumu potvrzují skutečnosti známé sociolingvistům, zatímco lepší hodnocení vlastních schopností psát u žen lze interpretovat jako standardní odpověď, která ukazuje jejich sklon připisovat si kompetenci, jež je oficiálně hodnocena výše. Písemná litevština je skutečně více normována a ve škole se jí věnuje větší pozornost (srov. zmíněné výzkumy Ministerstva školství, v nichž byla kompetence v psaní rovněž hodnocena hůře a standardní postoje byly obzvlášť typické pro ženy, školačky a nejúspěšnější žáky) (Mokyklų tyrimas 2006; Aukštųjų mokyklų tyrimas 2006).

L. VAICEKAUSKIENĖ, V. ŠVEŽAITĖ. Kalbos taisymai ir kalbinis pasitikėjimas: sociolingvistiniai tyrimai 243

Hodnocení řečových dovedností také prakticky nezávisí na věku respondentů: všechny věkové skupiny hodnotily své schopnosti mluvit i psát převážně jako dobré či výborné. Za povšimnutí stojí pouze to, že nejstarší respondenti projevovali o něco menší sebedůvěru (viz tabulka 2).

TABULKA 2. Hodnocení jazykových dovedností a věk respondentů

18–25 let (v%)

26–35 let (v%)

36–45 let (v%)

46–55 let (v%)

> 55 let (v%)

Píšu výborně/dobře

83

91

78

87

53

Mluvím výborně/dobře

79

91

93

84

69

Dále je patrné přesnější rozložení odpovědí (viz obr. 1 a 2). Jak již bylo uvedeno, většina respondentů hodnotila své schopnosti jako dobré, část také jako výborné. V tomto ohledu se vyznačovali účastníci průzkumu ve věku 26–35 let, v jejichž skupině bylo nejvíce těch, kteří se hodnotili jako výborní. Dokonce třetina respondentů ve věku 26–35 let uvedla, že umí výborně psát, a pětina, že umí výborně mluvit. Ve srovnání s ostatními věkovými skupinami hodnotili své schopnosti mluvit jako výborné častěji také nejmladší respondenti (18–25 let). Jak již bylo uvedeno, nejstarší respondenti se od ostatních věkových skupin lišili tím, že častěji volili možnost odpovědi průměrně: téměř polovina z nich uvedla, že píše průměrně, a téměř třetina, že mluví průměrně.

OBR. 1. Hodnocení mluvní kompetence respondentů různých věkových skupin

244

KALBOS KULTŪRA | 82

OBR. 2 Hodnocení písemných kompetencí respondentů různých věkových skupin

3.2. Jazykové opravy a důvěra ve vlastní jazykové schopnosti

Respondenti byli také požádáni, aby odpověděli na několik otázek týkajících se jazykových oprav (otázky byly formulovány takto: Opravil někdo vaši řeč? (ano, nebo ne); Uveďte, kdo opravil vaši řeč (učitelé; rodiče; přátelé; jiný); Co opravoval? (přízvuk slov; doporučil místo jednoho slova používat jiné; jiné (u těchto možností odpovědi byli požádáni o uvedení příkladů).

Většina respondentů (83%) uvedla, že jejich řeč již někdo opravoval, a nejčastěji zmiňovali učitele, méně často přátele, případně obojí, protože volili několik nabízených možností odpovědi (viz obr. 3).

OBR. 3 Osoby, které podle respondentů opravovaly jejich řeč

L. VAICEKAUSKIENĖ, V. ŠVEŽAITĖ. Kalbos taisymai ir kalbinis pasitikėjimas: sociolingvistiniai tyrimai

245

Výsledky výzkumu ukazují, že existuje souvislost mezi jazykovými opravami a jazykovou sebedůvěrou. Sebedůvěra respondentů, jejichž řeč někdo opravoval, je v psaní i mluvení o něco nižší než u těch, jejichž řeč nikdo neopravoval. Psaní hodnotilo jako výborné nebo dobré 80% respondentů, jejichž řeč byla opravována, a 88% respondentů, jejichž řeč nikdo neopravoval; mluvení hodnotilo jako výborné nebo dobré 86% účastníků průzkumu, jejichž řeč byla opravována, a 94% respondentů, jejichž řeč opravována nebyla. Tato souvislost závisí ještě více na „instituci“ opravujícího, tedy na tom, zda má oprávnění opravovat a zda je třeba respektovat jeho autoritu (v tomto případě by šlo o školu a učitele), nebo zda vychází z praxe založené na osobní dohodě (rodiče, přátelé). Pravda, rozložení moci mezi opravujícím a opravovaným by bylo nerovnoměrné i v případě rodičů a dětí a bylo by založeno na požadavku poslušnosti, pro daný výzkum je to však málo relevantní, protože rodiče jako osoby opravující řeč zmínila jen velmi malá část respondentů. Dále je ukázáno, jak se lišilo sebehodnocení respondentů v případech, kdy je opravovali učitelé a osoby, které učiteli nebyly (větší rozdíl v hodnocení písemných schopností bude pravděpodobně souviset s naší pedagogickou a obecně normativní praxí, kdy více opravujeme psaný jazyk) (viz obr. 4 a 5).

OBR. 4 Hodnocení písemných kompetencí podle toho, kdo řeč opravoval

OBR. 5 Hodnocení ústního projevu podle toho, kdo řeč opravoval

246

KALBOS KULTŪRA | 82

Jak bylo zmíněno v souvislosti s pilotním šetřením, respondenti měli potíže s kategorizací jazykových oprav. Obecně lze předpokládat, že pro ně mohlo být obtížné také přesně si vzpomenout, co se ve škole opravovalo. Možná proto většina respondentů u otázky týkající se konkrétních jazykových oprav v dotaznících označila buď jednu, nebo druhou, případně – nejčastěji – obě nabízené možnosti. Údaje byly získány také z příkladů chyb uvedených respondenty. Nejčastěji zde byly zmiňovány z hlediska jazykové kultury nepřípustné starší i novější výpůjčky (biškis „trocha“, baranka „preclík“, benzakolonke „čerpací stanice“, šniūras „provaz“, papkė „složka“, sasyska „párek“, išmiera „velikost“, kaldra „přikrývka“, grafkė „kancelářská sponka“, čipsai „chipsy“ atd.), nepřípustné kalky (neužilgo „brzy“, kaip taisyklė „obvykle, většinou“, kas liečia „co se týče“ atd.). Respondenti zmínili také chyby ve stavbě slov (morkavas „mrkvový“, batareika „baterie“, davesti „přivést“, Vycka „Vitalijus“ atd.) i chyby v užívání předložek (spěchám ant autobuso „do autobusu“, poradím se pas vaistininkę „s lékárnicí“ atd.). Odvažujeme se tvrdit, že tyto standardní příklady chyb, uváděné ve všech učebnicích jazykové kultury, ilustrují spíše zkostnatělou a chybnou praxi výuky litevštiny než skutečné jazykové projevy samotných respondentů.

Jak je vidět, výsledky tohoto výzkumu se velmi podobají výsledkům výzkumů ministerstva školství, v nichž žáci, jejichž jazyk byl opravován častěji, hodnotili své schopnosti hůře než studenti, jejichž jazyk byl opravován méně často. Ukazují, že tlak preskriptivních norem a ty kontexty či domény užívání jazyka, v nichž se požadavek správnosti uplatňuje přímo a prosazuje se prostřednictvím praxe oprav (v tomto případě ve škole), vedou k horšímu sebehodnocení a menší důvěře ve vlastní jazykové schopnosti.

3.3. Pojem dobrého jazyka

Ve výzkumu se předpokládalo, že kromě jazykových oprav by s hodnocením vlastních jazykových schopností mělo souviset také pojetí dobrého jazyka. V dotazníku byla respondentům položena tato otázka: Jaký jazyk je podle Vás dobrý? (na základě pilotních rozhovorů byly nabídnuty tyto možné odpovědi: správný, bez chyb; plynulý, volný; názorný, bohatý; jiný).

Bylo možné označit několik nabízených odpovědí. Nejvíce respondentů (41%) zvolilo tvrzení, že dobrý jazyk je plynulý a volný jazyk (tento rys jazyka jako nejdůležitější zmínilo také více než 30% respondentů výše uvedeného výzkumu ministerstva školství (Výzkum škol 2006; Výzkum vysokých škol ty-

L. VAICEKAUSKIENĖ, V. ŠVEŽAITĖ. Kalbos taisymai ir kalbinis pasitikėjimas: sociolingvistiniai tyrimai

247

rimas 2006). Atsakymo variantą taisyklinga, be klaidų pažymėjo 16 proc. apklausos dalyvių. 13 proc. apklaustųjų teigimu, geros kalbos požymis yra jos vaizdingumas, turtingumas. Likę respondentai įvairiai derino atsakymus. 15 proc. respondentų pažymėjo visus siūlomus variantus ir teigė, kad gera kalba turi būti ir taisyklinga, be klaidų, ir sklandi, laisva, ir vaizdinga, turtinga. Kad, be vaizdingumo ir turtingumo, gera kalba dar turi būti ir sklandi, laisva, manė 9 proc. respondentų; 3 proc. apklausos dalyvių nuomone, gera kalba yra taisyklinga, be klaidų ir vaizdinga, turtinga. Atsakymo variantą kitą pažymėjo 2 proc. respondentų, tik, deja, nė vienas nepaaiškino, kokius kalbos bruožus turi galvoje. 1 proc. respondentų gerą kalbą manė esant taisyklingą, be klaidų ir sklandžią, laisvą.

Hodnotíme-li tyto údaje z hlediska restriktivní tradice výuky litevštiny, lze říci, že podle respondentů výzkumu může být správnost zdůrazňovaná jazykovými korektory jedním z rysů dobrého jazyka, nikoli však tím nejpodstatnějším. Většina respondentů (63%) správnost vůbec neoznačila. Těmto výsledkům poněkud odporuje výše zmíněný výzkum škol a veřejnosti, podle jehož údajů hodnotí lidé s nižším vzděláním jazykovou správnost poměrně vysoko: správnost zvolilo 57% respondentů s nižším vzděláním a 49% respondentů s vysokoškolským vzděláním (právě posledně jmenovaní upřednostňovali potřebu vyjadřovat své myšlenky svobodně a plynule, byť ne vždy správně) (viz Výzkum škol 2006). Jde o reprezentativní výzkum a jeho výsledky by měly být spolehlivé, je však třeba, jak již bylo zmíněno, vzít v úvahu možný vliv dotazníku na respondenty, tj. přílišné zdůrazňování správnosti.

Z tohoto hlediska jsou poměrně zajímavé výsledky výše zmíněného výzkumu novinářů. Jak již bylo řečeno, novináři v rozhovorech kromě názornosti, bohatosti a plynulosti uvedli řadu dalších různých rysů dobrého jazyka, avšak při hodnocení vlastní jazykové kompetence toto pojetí dobrého jazyka prakticky neuplatňovali a vycházeli pouze z pojetí správného jazyka. Ve srovnání s poměrně vysokým hodnocením vlastního jazyka ze strany respondentů probíraného výzkumu působí hodnocení novinářů, kteří jazyk používají jako pracovní nástroj, paradoxně nízko¹².

Za zmínku stojí, že když byli respondenti ve výzkumu představeném v tomto článku požádáni o uvedení příkladu dobrého jazyka, většina z nich (více než 70%) zmínila média. Tento rozpor ve srovnání s výše uvedeným výzkumem ministerstva školství, v němž

¹² Samozřejmě stále existuje možnost, že respondenti mají tendenci svá hodnocení poněkud nadhodnocovat.

248 KALBOS KULTŪRA | 82

Média (a politici) byli obviňováni ze špatného vlivu, což znovu připomíná důležitý metodologický problém těchto výzkumů a závislost výsledků na formulaci otázek v dotazníku. Respondenti uvedli také konkrétní jména – novináři Gražina Sviderskytė, Edmundas Jakilaitis, Gintaras Deksnys, Vilma Čereškienė, Rolandas Vilkončius, Marius Veselis, Algimantas Čėkuolis; herci Andrius Žebrauskas a Saulius Balandis; politici Rokas Žilinskas, Arūnas Valinskas a Inga Valinskienė¹³. Jako příklady dobrého jazyka byly nejčastěji uváděny televizní stanice LRT, LNK a TV3, Litevský rozhlas, noviny a portál Lietuvos rytas a časopis Žmonės. Respondenti, kteří zvolili možnost odpovědi kita, nejčastěji uváděli učitele litevštiny a jazykovědce.

Pokud respondenti uplatňují své pojetí dobrého jazyka nejen na jazykový ideál, ale i sami na sebe, lze se domnívat, že poměrně vysoké hodnocení vlastních jazykových schopností nemusí být nutně dáno požadavkem na správnost. Hodnocení by mohlo ovlivňovat také to, že respondenti pravděpodobně posuzují jazykové chování v prostředí, na které jsou zvyklí, tedy soukromý jazyk nebo jazyk omezené veřejnosti, na který se požadavky preskriptivní normy nevztahují.

ZÁVĚRY

Ačkoli byl výzkumný vzorek poměrně malý (bylo dotázáno 200 obyvatel velkých litevských měst litevské národnosti s nižším vzděláním, tj. středoškolským a odborným), jeho výsledky naznačují určité tendence. Je patrné, že respondenti mají sklon důvěřovat svým jazykovým schopnostem: celých 87% z nich (zejména mladí muži) hodnotilo své řečové schopnosti jako výborné nebo dobré a psaní takto hodnotilo rovněž 81% (zejména mladé ženy).

Ukázalo se, že hodnocení vlastní jazykové kompetence ovlivňují jazykové opravy. Respondenti, jejichž jazyk někdo opravoval, méně důvěřují svým schopnostem psát i mluvit než ti, jejichž jazyk opravován nebyl. Pro interpretaci těchto a podobných výsledků je důležité, kdo jazyk respondenta opravoval. Účastníci průzkumu, jejichž jazyk byl opravován při asymetrickém rozložení moci (tj. učiteli jako zástupci instituce s oprávněním jazyk opravovat), důvěřují svým schopnostem mluvit a zejména psát litevsky méně než ti, jejichž jazyk opravovali jiní než učitelé. Tyto výsledky potvrzují názor, že výuka litevského jazyka

¹³ Domníváme se, že zmínka o těchto politicích souvisí spíše s jejich dřívější prací v televizi.

L. VAICEKAUSKIENĖ, V. ŠVEŽAITĖ. Kalbos taisymai ir kalbinis pasitikėjimas: sociolingvistiniai tyrimai

249

je poměrně restriktivní: namísto toho, aby podporovala hrdost uživatelů jazyka a důvěru v možnosti jejich mateřského jazyka, je oslabuje. Tento závěr podporuje srovnání výsledků výzkumu s výzkumy žáků, studentů a – zejména – novinářů litevských televizí a rozhlasu. Mediální pracovníci s dlouholetou praxí hodnotili svou jazykovou kompetenci nejhůře. To umožňuje tvrdit, že tlak preskriptivní normy v oblastech užívání jazyka, na něž se požadavek správnosti vztahuje přímo a v nichž se prosazuje prostřednictvím praxe oprav (ve škole a v médiích), vede k horšímu sebehodnocení a menší důvěře ve vlastní jazykové schopnosti.

Respondenti výzkumu pojednaného v tomto článku, tedy lidé s nižším vzděláním, představují specifickou cílovou skupinu. Jejich vzdělávání netrvalo dlouho a praxe normativních oprav se na ně pravděpodobně vztahovala pouze v minulosti ve škole. Navíc na rozdíl od veřejných mluvčích, pro něž je jazyk pracovním nástrojem, musí mnohem méně často mluvit v oficiálním prostředí. Lze se domnívat, že respondenti pravděpodobně hodnotili soukromý jazyk nebo jazyk omezené veřejnosti, na který jsou zvyklí a na který se požadavky preskriptivní normy nevztahují. Respondenti mají sklon považovat za dobrý jazyk plynulou, svobodnou řeč, na niž lze požadavek správnosti vztáhnout, ale není to nezbytné. To naznačuje, že větší jazykovou sebedůvěru respondentů s nižším vzděláním ovlivňuje také jejich vlastní představa o tom, jaký jazyk je dobrý.

LITERATŪRA

Aukštųjų mokyklų tyrimas 2006 – Lietuvių kalbos vartojimas aukštosiose mokyklose. Tyrimo ataskaita Lietuvos Respublikos Švietimo ir mokslo ministerijai, Universitetinių studijų skyriui. – Prieiga per internetą: http://www.smm.lt/svietimo_bukle/docs/tyrimai/ataskaita_liet_aukst.pdf (žiūrėta 2009 08 24).

B o u r d i e u P. 1991: Language and symbolic power. Ed. John B. Thompson. Polity Press.

C h a m b e r s J. K. 1998: Myth 15. TV Makes People Sound the Same. – Language Myths. L. Bauer, P. Trudgill (ed.). Penguin.

K o ž e n i a u s k i e n ė R. 2001: Žiniasklaidos retorika ir elitinė kalba. – Kalbos kultūra 74, 74–81.

K r u o p i e n ė I. 2006: Taisyklingos kalbos vartosena studentų akimis. – Žmogus ir žodis 1, 74–79.

L a b o v W. 1991: Sociolinguistic patterns, Philadelphia: University of Pennsylvania Press.

Mokyklų tyrimas 2006 – Lietuvių kalbos (gimtosios ir valstybinės) ugdymo organizavimas bendrojo lavinimo mokyklose. Tyrimo ataskaita Švietimo ir mokslo

250

KALBOS KULTŪRA | 82

ministerijai. – Prieiga per internetą: http://www.smm.lt/svietimo_bukle/docs/tyrimai/galutine_lietuviu_klb_ugdymo_org.pdf (žiūrėta 2009 08 24).

Pedersen I. L. 1998: Livsformer og sprogformer i forandringens tegn. – M. Reinhammar (red.), Nordiske dialektstudier. Föredrag vid Femte nordiska dialektologkonferencen Sigtuna 17–21 augusti 1994. Uppsala, 223–232.

Petersen P. H. 2007: Sprog og identitet på Færøerne. Et spørgsmål om ord. – Språk og identitet, 26.

Sandøy H. 2004: Språkstyring og språkendring i Noreg. Politikk eller kulturelt hegemoni? – Prieiga per internetą: http://www.sprakrad.no/upload/sandoy.pdf (žiūrėta 2009 06 02).

Vaicekauskienė L. 2008: Preskriptyvumas ir deskriptyvumas (skolinių) norminimo politikoje. – Darbai ir dienos 50, 31–41.

Župerka K. 2005: Elitinė kalba ir jos atstovai. – Parlamento studijos 4.

Žurnalistų tyrimas – Radijo ir televizijos žurnalistų apklausa. Atliko Valstybinė kalbos inspekcija. – Prieiga per internetą: http://vki.lrs.lt/doc/tv_anketa.pdf (žiūrėta 2009 07 14).

Gauta 2009 11 13

LANGUAGE ERRORS AND LINGUISTIC SELF-CONFIDENCE: A SOCIOLINGUISTIC RESEARCH INTO LINGUISTIC ATTITUDES

Summary

The paper introduces the results of research conducted in 2009 and based on questionnaires collected from 200 respondents of lower than higher education (secondary and specialised) in the age group of 18–60 years. The respondents were from three major cities of Lithuania and their neighbourhood: Vilnius, Kaunas and Šiauliai. The investigation was aimed at identifying how the concept of well-formed language and how correcting language errors influenced the respondents’ linguistic self-confidence. Differently from traditional studies focusing on the norm, the present investigation presupposes that for ordinary language users, well-formed language is not confined to grammatically correct language and that linguistic self-confidence should be determined by other factors not limited to the knowledge of language rules.

The results of the investigation have shown that the representatives of the above social group give a fairly high evaluation to their own language skills, especially speaking, and a well-formed language for them is fluent, free language which

L. VAICEKAUSKIENĖ, V. ŠVEŽAITĖ. Kalbos taisymai ir kalbinis pasitikėjimas: sociolingvistiniai tyrimai

251

might be grammatically acceptable but could also be ungrammatical. At the same time, it can be seen that linguistic self-confidence might be reduced by language errors which are corrected: the respondents whose language was corrected in situations with an asymmetric distribution of power (e.g. the corrections were made by teachers), expressed less positive attitudes towards their own skills. The conclusion is supported by preliminary data obtained from television and radio journalists of Lithuania.

LORETA VAICEKAUSKIENĖ

Lietuvių kalbos institutas

P. Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius

[email protected]

252

KALBOS KULTŪRA | 82