LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, II

LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

NĚKTERÉ TYPY BEZOSOBNÝCH VĚT V MALKAVSKÉM NÁŘEČÍ

(BTSR, Magiljovská oblast, Mstislavský rajón)¹

M. SIVICKIENĖ

Otázka bezosobních vět v litevských nářečích je bezpochyby velmi zajímavá vůbec, tím spíše, že takové věty nebyly podrobněji zkoumány ani v litevském spisovném jazyce. Z tohoto důvodu vzniká mnoho obtíží při popisu bezosobních vět v nářečí.

Učebnice litevštiny určené pro školy se omezují jen na několik příkladů bezosobních vět, které popisují přírodní jevy nebo fyzický a psychický stav člověka. Přehlíží se strukturální i sémantická rozmanitost bezosobních vět.

V syntaxi J. Jablonského se o bezosobních větách hovoří přímo jen velmi stručně (je uvedena definice a několik příkladů), avšak při výkladu hlavních a vedlejších větných členů se uvádí mnoho různých příkladů, mezi nimiž jsou i bezosobné konstrukce, třebaže se k nim neřadí.²

Litevskými bezosobními větami se poněkud podrobněji zabývá M. Durys³. Hovoří také o takových bezosobních větách, jejichž přísudkem je příčestí nebo osobní sloveso s bezosobním významem atd. Samotný M. Durys však často přistupuje ke gramatickým otázkám formalisticky. V předmluvě k učebnici Durys říká, že se přímo řídil dílem M. Peškovského „Русский синтаксис в научном освещении“. Jestliže však výklad jazykových faktů v Peškovského syntaxi v mnoha případech odporuje autorovu formalistickému postoji, Durysova stručná učebnice zůstala naproti tomu skrz naskrz formalistická. Zde není význam bezosobních vět tím, co podmiňuje jejich strukturu; naopak, forma určuje obsah.

V tomto článku se zcela nesouhlasí s tradičním pohledem na některé syntaktické konstrukce, které jsou zde zkoumány.

¹Tento článek je zkrácenou kapitolou kandidátské disertace „Литовский говор в белорусском окружении (БССР, дер. Мальковка, Могилевской обл.)“ (rukopis). Disertace byla obhájena roku 1956 na Státní univerzitě A. A. Ždanova v Leningradě, nositelce Leninova řádu. Popisuje fonetiku, morfologii a některé otázky syntaxe nářečí vesnice Malkava. Podrobněji o tom i o původu nářečí viz autoreferát téhož názvu.

Rygiškių Jonas, Lietuvių kalbos sintaksė, 10, 19–26, Seinai, 1911.²

³ M. Durys, Lietuvių kalbos sintaksė, Kaunas, 1927.

231

Za neosobní věty se považují takové věty, které nemají gramatický podmět vyjádřený nominativem a označující původce děje nebo nositele určité vlastnosti; přísudek takových vět nesouvisí s kategorií osoby. Článek popisuje neosobní věty charakteristické pro malkavské nářečí. Klasifikují se podle stavby. Vyčleňují se také některé výraznější skupiny z hlediska sémantiky.

I. NEOSOBNÍ VĚTY S NEOSOBNÝMI NEBO NEOSOBNĚ UŽITÝMI SLOVESY

1. Neosobní věty vyjadřující různé přírodní jevy

Hlavní větnou část (přísudek) tvoří neosobní a neosobně užitá slovesa. Přísudek má tvar 3. osoby přítomného, minulého a budoucího času. Např.: Ale teip spakainiai (klidně) lyja⁴; Vakar labai ke.pina.; Perniai labai kepindava.; Vėl isipaga.di.ja. (vyjasnilo se); Lauki šūla; Pa.piet vėl šūtins; Ai, daug prisni.ga.; Jau de.nos kiek pridėja.; De.noja; Kai iside.nos (rozednívá se), tai ir isipaga.dis; Un pa.vakarius pradėja. laščiot⁵.

V nářečí se vedle těchto neosobních vět vyskytují také osobní, např.: rytas aušta, lietus lyja, vakaras jau sute.ma., graužmas (hrom) graudžia...

A. Šachmatov vysvětluje vznik takových vět pozdějším připojením subjektu k neosobní větě vlivem osobních vět. Opačný názor zastává M. Peškovskij (s nímž souhlasí i M. Durys ve své syntaxi). Podle jeho chápání jsou osobní věty lietus lyja, aušra aušta atd. starší a teprve později člověk, když začal kriticky uvažovat, zavrhl označení domnělého původce děje, čímž zdůraznil neznalost skutečné příčiny (skutečného původce děje).

2. Neosobní věty vyjadřující psychický a fyzický stav člověka

Přísudek tvoří pouze neosobní slovesa ve tvaru 3. osoby. Mohou být také v minulém (jednorázovém i opakovaném), přítomném a budoucím čase, např.: Kojas ge.lia; Dunti. baūdžia (bolí); Man teip pusiauji. sopa; Matai, le.žiu.vi. jai niešti; Vis galvu. ne.štėdava; Vakar galvu. sa.pėja; Neskaityk, galvu. sa.pės...

V nářečí se vedle takových neosobních konstrukcí často užívají patrně novější osobní konstrukce, srov.: Oi, lūpa.s sopa labai; Galvà pradė sa.pėt; Aštripa. runka; Jan runka.s knieti, kadniec (bezpodmínečně) kad teip padaryt; Nosis niešti, miris kas; Kaip sopa ažu.pinčiai, tai pre.ma (přímo) ra.du. nera...

Je třeba poznamenat, že se u sloves sopa, niešti, peršti užívá jak akuzativ, tak nominativ. U sloves užtirpsta, tvinksta, však

⁴ K přesnějšímu zachycení fonetiky nářečí se používá fonetická transkripce, pouze značně zjednodušená. Polodélka hlásek se označuje tečkou vpravo dole od značky hlásky. Přízvučné dlouhé samohlásky se označují jako v litevské spisovné výslovnosti. Přízvuk a měkkost hlásek jsou vyznačeny jen v jednotlivých případech.

V závorkách jsou vysvětleny některé nářeční výrazy.

⁵ Koncové t infinitivu bývá v nářečí častěji měkké.

232

knieti se pojí pouze s nominativem, zatímco se slovesy gelia, maudžia pouze s akuzativem.

Toto dvojí užívání těchto vět je charakteristické pro východní aukštaitské a dzūkijské dialekty.⁶

V spisovném jazyce se v takových případech častěji užívají bezpodmětové konstrukce, tj. s akuzativem.

Mezi bezpodmětovými větami této skupiny jsou také věty s jiným složením a významem, např.: Ale ži.na.t. prisvarga. už; Tadu jai velmi pazbausa. (začalo jí být velmi úzko); Paru.pė (napadlo) padaboo, co se tam děje; Ajagi, jak gert noris...

V některých z nich tvoří bezpodmětově nebo bezpodmětově užité sloveso spolu s infinitivem složený přísudek (gert noris, paru.pė padaboo).

II. BEZPODMĚTOVÉ VĚTY S PŘÍČESTÍM MINULÝM RODU NEUTRA

V dialektu se tyto věty užívají velmi často.

Podle toho, jak je vyjádřen původce děje, dělíme tyto věty do dvou skupin: věty s neuvedeným původcem děje a věty, v nichž je původce děje vyjádřen genitivem.

1. Věty s neuvedeným původcem děje, např.: Atvažiuo.va. imt, tai sa.ka., va gerai sukrauta (o zdi); Negrėpta ut lik tiem žaliem; Čia jau pravaruóni.ta (propáslo se); Vynas tru.puti. nugerta bu.va.; Jai pâltas ge.ras nu.pirkta; Vi.sa.s ku.psna.s nukūnkinta (přeloženo) bu.va.; Stovi ca.gla.s (cihly) sugriáuta; Zadotkas (záloha) bu.va. duota...

Jak je patrné z příkladů, zde jsou možné dva případy. V některých větách je substantivum vyjádřené nominativem, v jiných chybí.⁷ V důsledku úplné nepřítomnosti původce děje ve větě nabývá nominativ objektu jakoby významu podmětu.

Taková změna významu vět, kdy se svou formou přibližují běžným osobním větám, je známa také v některých dialektech ruštiny.⁸

J. Jablonskis řadí takové věty s nominativem, ačkoli tento nominativ označuje objekt, mezi osobní věty.⁹ Nabízí se otázka, proč ve větách vystupuje jako přísudek příčestí rodu neutra a proč není shodné s podmětem. Jablonskis na tuto otázku odpověď nedává. Nejpravděpodobněji se zde příčestí rodu neutra užívá proto, že původce děje není vyjádřen.

2. Věty s původcem děje v genitivu. Původcem děje vyjádřeným genitivem mohou být zájmena nebo vlastní jména, např.: Kinduriu. ra.da.m, kai atvažiuo.va.m, ineita naujuosna namuosna iš kurnica.s (z dymné jizby); Jau

⁶ V některých dílech se příklady takových vět nacházejí u I. Špechta, Litauische dialektische Texte aus Russisch Litaues, Leipzig, 1920, a také u J. Otrembského, Wschodniolitewskie narzecze twereckie, cz. I. Kraków, 1934.

⁷ Oba tyto typy vět jsou charakteristické pro severoruské dialekty; viz А. Б. Шапиро, Очерки по синтаксису русских народных говоров, 144—145, Москва, 1953. O jejich užívání v ruských písemných památkách viz С. Д. Никафоров, Глагол, его категории и формы в русской письменности II-й пол. XVI в., 321, 1952.

⁸ F. D. Filin. Poznámky k zápisům materiálů o syntaxi. — „Бюллетень диалектологического сектора Института русского языка“, вып. 4, 45—47, 1948.

⁹ Rygiškių Jono Lietuvių kalbos sintaksė, 30, Seinai, 1911.

16. Kalbotyros klausimai II.

233

_nume.gota dobře _mūsų. začíná, stukset (klepat); Sodi _{ke.no to už bylo; Jo jau ata.nėšta} malku.s; _{Ma.na, nuveita} není známo kam; Viešnia.s _{ata.ja., a. ma.na. kvartu.kas (plášť) ažu.miršta nusimt; Levasios je přehršel sena, se strništěm...}

Konstrukce s trpnými příčestími minulého času středního rodu a genitivem konatele považuje F. Špecht za polské¹⁰, správnější by však bylo pokládat je za společné litevštině a slovanským jazykům; svědčí o tom jejich rozšířené užívání v litevských a ruských nářečích.

III. BEZOSOBNÉ VĚTY S MODÁLNÍMI SLOVY

Složený přísudek se skládá z infinitivu, který vyjadřuje děj, a modálního slova, které označuje čas a vid. Nejčastěji se užívají tato modální slova: (ne-)je třeba, (ne-)bude třeba, (ne-)bude nutno, (ne-)možno, (ne-)lze.

Tento typ vět spojuje dva druhy vět: věty s předmětem v nominativu a věty s předmětem děje v jiných pádech.

1. Bezosobné věty s modálními slovy v přísudku a předmětem v nominativu. Takové věty se v nářečí užívají velmi často, např.: Už je třeba zapálit oheň; Kibà (jestliže jen) zaprší, bude tedy třeba složit seno; Nuvelet silkė. není třeba, jen oloupat; Runka.s vůbec nelze odlepit; Už bude třeba teď nemluvit nikdo; Musím opravit dunkšti.s (střechu); Zítra kdoví, zda bude třeba seno sušit...

V učebnicích litevštiny se takové věty obvykle považují za osobní, obsahující obě hlavní větné členy. Nominativ spolu s infinitivem se pokládá za složený podmět a modální slovo za přísudek.

Správnější by bylo zařadit takové věty mezi bezosobné věty se složeným přísudkem (modální slovo + infinitiv). Považovat zde nominativ za podmět není možná zcela správné, protože označuje předmět. Nominativ tu má význam akuzativu a připojení infinitivu jako části složeného přísudku k nominativu, jeho oddělení od modálního slova, je umělé.

Ve spisovném jazyce se v takových větách místo nominativu stále častěji užívá akuzativu. Upozorňuje na to J. Žiugžda¹¹. Ve větách, kde byl místo nominativu použit akuzativ, spatřuje J. Žiugžda změnu ve vyjádření hlavních větných členů. Větu v létě je třeba zalévat zahradu¹² rozebírá takto: zahrada zalévat je složený podmět, je třeba — přísudek, zatímco ve větě v létě je třeba zalévat zahrady se za podmět považuje pouze zalévat a za přísudek je třeba. Ve skutečnosti zde k žádné změně ve složení hlavních větných členů nedochází, pouze se zcela zřetelně projevuje předmět v akuzativu. J. Jablonskis při výkladu vět s nominativem a složeným přísudkem¹³ uvádí, že při rozboru takových vět může být mnoho subjektivity. Ve větě je třeba sklízet žito bude při otázce, co je třeba dělat, podmětem sklízet žito, zatímco při otázce, co se říká o žitu, odpovíme: žito je třeba sklízet. Z toho plyne, že je třeba sklízet budeme považovat za přísudek.

¹⁰ F. Specht, min. veik., 69—70.

¹¹ J. Žiugžda, Lietuvių kalbos gramatika, 2, 8, 1955.

¹² Příklad je převzat odtamtud.

¹³ Rygiškių Jono Lietuvių kalbos sintaksė, 25—26, Seinai, 1911.

234

Jak vidíme, J. Jablonskis neuvádí žádné kritérium, podle něhož by bylo možné zařadit infinitiv mezi podmět či přísudek; říká pouze, že to závisí na otázce, logickém přízvuku atd.

Analogické konstrukce s nominativem ve významu akuzativu se užívají v severoruských nářečích¹⁴ a až do 18. století se užívaly také v psané ruštině.¹⁵

2. V bezpodmětných větách se složeným přísudkem, který se skládá z modálního slova a infinitivu, může být předmětem genitiv.

Užití genitivu je zde vždy podmíněno sémantickým významem podstatného jména nebo slovesa, např.: Raiks susmal’t dabar miežiu. (část z nich, ne všechny, kolik jich je); Do man raiks ža.les pasraut (předpona pa- vyjadřuje neúplnost děje); Nėr kadu sedi, Pranokas atvažiuos, raikia re.šutu. jam atne.št; Raikia duot jam kruopu. tegu ėda...“

Pokud taková podmíněnost není, užívá se nominativ, srov.: Raikia sumalt rugiai (celou zásobu); Muožna išraut aguona.s; Nemu ožna miltai iškraty t, dělej, co chceš, atd.

3. V nářečí jsou časté i poněkud odlišné bezpodmětné věty této skupiny. Jde o věty téže konstrukce, v nichž však není modální slovo — pouze se předpokládá. S tranzitivním slovesem se rovněž užívá nominativ, např.: Kur to ža.le do gau t; Čia liesva.s (žebřík) paduot. ar per tos nulipsi; Kur a.ni.s dėt, pinigai...

4. Často se užívají bezpodmětné věty s modálními slovy a infinitivem intranzitivního slovesa, např.: Pasiset un ke.lia. raikia (před cestou); Šiunde važiuot in posa.džia. raikia; Maž do un bazora. (na trh) prieis nuveit; Nemu ožna un jo jot (na koni).

5. Zajímavý je ještě jeden druh takových bezpodmětných vět. Ke složenému přísudku (modálnímu slovu a infinitivu) může být připojena 3. osoba slovesa „být“ v minulém jednorázovém čase. Např.: Ryt raike. bu.va. blynu, išike.pt; Pirtis raike. bu.va. pasku.rint, nėr kadu; Sakau, maž (gal) pasėset jau raike. bu.va.; Raike. bu.va. lik šiol ir atait, nėr ir nėr; Raike. bu.va. jau pade.taut...

Tyto věty mají význam blízký podmiňovacímu způsobu, tj. vyjadřují děj, který se ve skutečnosti neuskutečňuje, ale je žádoucí. Srov.: Ryt reikėtų blymų išsikept. Sloveso „buvo“ v nich neurčuje minulý čas.

Sloveso „buvo“ v takových větách nepochybně vzniklo pod vlivem slovanských jazyků. Srov. Завтра надо было бы блинов испечь.

V ruštině, běloruštině a polštině se predikativní slova „reikia“ нужно, treba, trzeba s modálním odstínem řadí do kategorie stavových slov. Ve spojení se sponou „быть“ se užívají jako přísudek. V těchto slovanských jazycích „reikia“ samo o sobě nemůže vyjadřovat gramatický čas, nýbrž pouze stav s modálním odstínem. V litevštině je naproti tomu „reikia“, ačkoli vyjadřuje nutnost jako stav, stále slovesem a může vyjadřovat slovesné časy i bez spony „būti“. Proto „buvo“, připojené k „reikėjo“, nepřináší z hlediska významu nic nového, pouze zdůrazňuje nereálnost děje.

¹⁴ Бюллетень диалектол. сектора АН СССР. вып. I, 17, 1947.

¹⁵ A. Б. Шапиро, Очерки по синтаксису русских народных говоров, 141—142, Москва, 1953.

235

Věty s takovými konstrukcemi se vyskytují i v jiných nářečích, např. v tvěreckém nářečí¹⁶, stejně jako v nářečí linkmenském, od něhož se odštěpilo nářečí malkavské. To znamená, že vznikly dříve, než se popisované nářečí ocitlo v prostředí běloruského jazyka.

J. Špecht uvádí takové příklady již ze spisu „Summa arba trumpas izguldimas Ewangelių szwentų“.

IV. BEZOSOBÉ VĚTY S ADJEKTIVY STŘEDNÍHO RODU

V těchto větách je přísudek vyjádřen adjektivem středního rodu. Z hlediska přítomnosti činitele nejsou tyto věty stejné. V některých z nich přísudkem vyjádřený stav nesouvisí s žádným činitelem, v jiných je činitel domýšlen nebo vyjádřen dativem, např.: Pre. saulai teip balta; In saula.s labai sveika; Ai, bloga be duntu.; Matai, kaip par mus ramu (linksma); Gal neramu (liūdna) Malkava.j, kai jaunim, tai vis miestai geriai...

Často je zde přísudkem slovanské baika || baika znamená: ne špatná, dobrá, dobře (srov. bělorus. байка = басня), např.: Kad ir užlyt trupučiu.ku., tai baika; Šiunde baikta, nelabai karšta; Jau kai rugius suvės, tai tadu bus baika...

V nářečí nabylo slovo „baika“ významu adjektiva středního rodu. Může být přísudkem nebo součástí přísudku i v osobních větách, např.: Kas metai mūs bulba.s baika; Kalniai (kailiniai) bus baika...

Ve stejném významu (ne špatná, dobrá, dobře) se slovo байка zřejmě užívá i v některých běloruských nářečích¹⁷.

V. SLOŽENÉ BEZOSOBÉ VĚTY

V malkavském nářečí se hojně užívají bezosobé věty s takovou konstrukcí:

1. { není / je } + co + přít. č. 3. os. slovesa

Příklady: Nėr kas ra.ša. (není o čem psát); Nėr kas walga. (není co jíst, není jídlo); Nėr kas rūna (není tráva); Nėr kas pe.ni (není prase); Paliūte. (období dešťů), tai nėr kas dirba (není co dělat); Yra kas pjauna (obilí dobře roste); Yr kas ma.la. (je obilí), jen nejsou mlýnské kameny.; Yr kas siu.wa (je látka), jen nemám čėsa. (čas).

2. { není / je } + kde, kdy + přít. č. 3. os. slovesa.

Např.: Tai čia nėr kur mauda.s (není tu kde se koupat); Nėr kadu ir apsvelka; Gal nebua.wa. kadu ra.ša.; Nėr kur de.da la.pai; Aš girdėjau, ale nebu.wa. kadu klau-sa.; Yr kur gama. Yr kadu čia man ple.pa... (je kde pást);

16 Žr. J. O t r ę b s k i, Wschodniolitewskie narzecze twereckie, cz. I, 400.

17 V nepublikované disertační práci D. Telentiuka „Исследование в области белорусской диалектологии“, Пинск, 1949, nacházíme příklad „Тэпэр зайихаты у Пінск, байкы, а ранчь, праўда што было трудно“.

236

Jde o svébytné složené neosobní věty s neosobními hlavními větami, v nichž je pouze přísudek vyjádřený slovesy označujícími stav nėra, yra, a neosobními předmětnými vedlejšími větami (kas ra.są, kas valga, kur mauda.s atd.).

Tyto věty jsou zajímavé jak z hlediska skladby, tak významu. Jak vyplývá z vysvětlení, ve větách se zájmeny označuje nominativní tvar „kas“ předmět. V některých jiných nářečích toto „kas“ označuje původce děje (nėr kas valgo — není tu nikdo, kdo by jedl).

V učebnicích litevského jazyka se takové věty neprobírají. J. Jablonskis uvádí při výkladu základních větných členů mnoho takových příkladů z různých nářečí.¹⁸ Ať už nominativ v nich označuje předmět, nebo původce děje, nominativ a slovesný tvar se považují za logický podmět.

Z hlediska malkavského nářečí by to bylo nesprávné, protože zde nominativ označuje předmět. Původce děje se vyjadřuje dativem: Nėr kam aina (není tu člověk, který by šel); Yr kam padeda (je tu někdo, kdo pomáhá); Nėr kam padeda (není tu nikdo, kdo by pomáhal).

Je možné, že ve všech vedlejších větách těchto konstrukcí se slovesa rašo, valgo atd. svým tvarem pouze shodují s tvarem 3. osoby. Podle svého původu však jde o nějaký jiný tvar. Jablonského příklady ukazují, že se v nářečích slovesný tvar v těchto případech různí. Může jít o příčestí činné prézenta, rozkazovací způsob, podmiňovací způsob atd. Tvar 3. osoby v těchto větách svým významem připomíná neosobní slovesa, protože ani ta neoznačují původce děje.

Vedle vět nėr kas valga, nėr kur mauda.s, nėr kam aina se užívají také věty s infinitivem: nėr ko valgyt, nėr kur maudytis, nėr kam ait, yr kam padėt atd.

Nepodařilo se stanovit žádná pravidla pro toto rozdílné užívání.

Všechny tyto věty jsou samozřejmě velmi zajímavé z hlediska skladby i významu a je třeba je podrobněji zkoumat na základě údajů z dalších nářečí.

NĚKTERÉ TYPY BEZOSOBNÝCH VĚT V NÁŘEČÍ

VESNICE MALKOVKA

(BSSR, Mstislavský okres, Mogilevská oblast)

М. К. СИВИЦКЕНЕ

Souhrn

Článek popisuje nejcharakterističtější bezosobní věty v nářečí vesnice Malkovka. Bezosobní věty jsou posuzovány především z hlediska jejich složení a vyjádření přísudku.

Jsou posuzovány následující typy vět:

I. BEZOSOBNÍ VĚTY S BEZOSOBNÝMI NEBO BEZOSOBNĚ UŽITÝMI SLOVESY;

¹⁸ Rygiškių Jono Syntax litevského jazyka, 25, Seinai, 1911.

237

II. BEZPODMĚTNÉ VĚTY S NEODVOZENÝM TRPNÝM PŘÍČESTÍM MINULÉHO ČASU (VE PŘÍSUDKU).

Tyto věty jsou v nářečí široce rozšířené. Rozlišují se mezi nimi věty s nevyjádřeným původcem děje a věty s vyjádřeným původcem děje (v genitivu). V prvních větách se užívá doplnění v nominativu. Vzhledem k úplné absenci skutečného subjektu děje se nominativ předmětu přehodnocuje a významově se přibližuje nositeli stavu vyjádřeného příčestím. Například Jai pal’tas ge.ras nu.pirkta (pro ni je dobrý kabát koupen). I. Jablonskis ve své gramatice řadí takové věty k osobním.

III. BEZPODMĚTNÉ VĚTY S MODÁLNÍMI SLOVY.

Zde jsou nejzajímavější věty s modálními slovy a nominativem ve funkci předmětu. Nuelet silke. neraike (doslova: sledě umýt není třeba). V gramatikách litevského jazyka se takové věty rovněž řadí k osobním. Infinitiv a nominativ podstatného jména se pokládají za složený podmět, zatímco modální slovo za přísudek.

Tento typ vět zahrnuje několik variant, mezi nimi i věty, v nichž je složený přísudek (modální slovo + infinitiv) pod vlivem slovanských jazyků rozšířen tvarem 3. osoby minulého času slovesa „být“: Ryt raike. bu.va. blynu. isikept (doslova: zítra bylo třeba upéci lívance). Tento vliv je dávný, neboť podobné rozšíření přísudku se vyskytuje i v nářečí Linkmenys (od něhož se malkavské nářečí odštěpilo) a v dalších nářečích.

IV. BEZPODMĚTNÉ VĚTY S NEODVOZENÝM ADJEKTIVEM.

Jako přísudek může být užito slovo baika ve významu „dobře“, „nic“ (srov. běloruské bajka = bajka), které se chápe jako neodvozené adjektivum.

V. SLOŽENÉ BEZPODMĚTNÉ VĚTY.

Za složené se pokládají věty typu: ner (yr) kas valga. (doslova: není (je), co jedí), ner (yr) kadu apsvelka (doslova: není (je), kdy se obléká). Hlavní věty tvoří slovesa bytí (je, není). Ve vedlejších předmětných větách se zájmeny označuje nominativ zájmena „kas“ předmět. Sloveso v nich zřejmě pouze odpovídá tvaru 3. osoby, původem však může jít o jiný tvar. V nářečích se zde vyskytují různé slovesné tvary.