LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, II LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

NĚKTERÉ ZVLÁŠTNOSTI ZIETELOVSKÉHO NÁŘEČÍ

A. VIDUGIRIS

V roce 1957 bylo přenosným magnetofonem zaznamenáno několik textů ze zietelovského nářečí (jihozápadní Běloruská SSR), které v poslední době již zcela vymírá. Na základě těchto textů jsou zde uvedeny některé důležitější fonetické a morfologické zvláštnosti nářečí a připojen slovníček málo známých slov a výpůjček vyskytujících se v textech.

Vokalismus a konsonantismus zietelovského nářečí mají zvláštnosti, které na jedné straně toto nářečí spojují s jihozápadními aukštaitskými nářečími, na druhé straně pak s dzúckými a východními aukštaitskými nářečími. Morfologie nářečí si uchovala značný počet archaických zvláštností: užívají se všechny čtyři lokály, posesivní zájmena a atematická slovesa. Zvláštní je třetí osoba minulého jednorázového času slovesa „být“ bit(i) (byl/a/o), předložky sa, pie, tvoření příslovcí aj.

V nářečí je patrný vliv slovanských jazyků, zejména ve fonetice a lexiku. Protože litevština v Zietele již není živým jazykem, nářeční materiál obsahuje mnoho kolísání a nedůsledností.

V okrese Zietela v Grodenské oblasti Běloruské SSR (litevsky Zietela, Zi'tela, bělorusky Дзятлово, Дятлово, polsky Zdzęcioł) se nacházejí dvě vesnice, kde lze najít starší lidi, kteří umějí a mluví litevsky. Tento jazykový ostrov, vzdálený 80 km na jih od hranic Litevské SSR (asi 150 km od Vilniusu, asi 50 km od Lidy a asi 20 km za Němenem), je jedním z nejvzdálenějších dosud známých míst, kde se litevština zachovala za hranicemi naší republiky. Někteří lingvisté a historikové jej pokládají za jedno ze svědectví o starém etnografickém území Baltů. Lokality, kde se mluví litevsky, se od tohoto ostrova nacházejí 60–80 km na sever, např. v okolí Laz(d)ūnů a Daunorů (okres Jūrotiškės),¹ Ramaškoniů, Dainavy, Bastūnů a Varanava (okres Varanava), Žirmūnů, Kazokiškiů, Pamedės, Užubaliů, Pelesės a Ródūnės (okres Ródūnė).

Kvůli pohodlí a tradici se tento ostrov litevského jazyka nazývá podle názvu okresního centra — Zietelos dialektem, ačkoli ve skutečnosti dnes litevsky mluvící lidé žijí pouze v severní části Zietely — v Zasečích (vyslovuje se Zasėčai (snad z Ząsedžiai), Zosečai, Zasiėčai, Zasėčai, Zasiėtė, bělorusky Засеме) (3 km na sever) a

¹ Srov. J. Senkus, Některé zvláštnosti lazūnského nářečí, — „Lietuvos TSR Mokslų akademijos Darbai“, řada A, 1, 180–193, Vilnius, 1958.

195

v osadách Pagiriů (vyslovuje se Pagìrai, Pagìrai, Pagirìs, bělorusky По́гиры) (8 km na sever). Podle vyprávění místních obyvatel se kdysi, tj. před první světovou válkou a ještě dříve, mluvilo litevsky v pěti, možná i více osadách, a to: Zasečiai, Pagiriai, Narčiai (vyslovuje se Narčai, Narčāl, bělorusky Но́рцевичи), Kurpėšai (vyslovuje se Kùrpėšai, Kùrpėšos, bělorusky Ку́рпеши), Dainava (vyslovuje se Dainavà, Dainuvà, bělorusky Яцвезь, Ятмезь, litevsky Jacwieź) aj.

E. Volteris nachází v soupisech inventáře panství Zietela z roku 1580 litevské názvy nejen ve výše zmíněných osadách, ale také v samotné Zietele, ve Strėle (vyslovuje se Strėlà, bělorusky Стрела) (9 km západně od Zietely), v Aleknavičiai (vyslovuje se Alėknavičai, Alėchnovaičai, bělorusky Оле́хновичи) a jinde. Podle statistických údajů z roku 1886 zde ještě žilo 1156 Litevců2

Prof. K. Būga, který zde pobýval v roce 1906, uvádí, že litevsky se bylo možné domluvit pouze v Zasečiai, kde žilo 400 obyvatel, zatímco dalších tolik lidí, ačkoli už litevsky nemluvilo, jazyku ještě mnohému rozumělo. V osadách Pagiriai a Narčiai tehdy ještě mluvilo litevsky více než sto lidí3

A. Valaitis, který zde pobýval v roce 1933, našel v Zasečiai ještě 31 rodin, které spolu navzájem (i se svými dětmi) mluvily litevsky (95 dospělých a 25 dětí), a 80 rodin, v nichž staří mluvili litevsky, zatímco mladí mluvili spíše bělorusky (245 dospělých a 175 mladých); všech zbývajících 67 rodin (309 osob) však už litevsky nemluvilo. V Narčiai zemřela poslední žena ovládající litevštinu v roce 1929 a v Pagiriai mluvili litevsky jen dva staří lidé. Litevsky mluvící lidé ještě žili na panství Žybartaučinos (litevsky Žìbartaušcina, bělorusky Жыбортовщина, polsky Żybartowszczyzna) (1 km severně od Zietely), zatímco v Girninkai (vyslovuje se Gìrni·kai, bělorusky Гирники, polsky Hirniki), ve Vėzaučiai (vyslovuje se Vezáučus, Vezáučis, Vezáučai, Jezáučis, bělorusky Безаеві, Езобей, polsky Wieżowiec) (7—8 km jihozápadně od Zietely), v Giedgalai (vyslovuje se Giėdgalai, Giedgalāl, Giegzālai, bělorusky Гезголы) a jinde litevština už dávno vymizela.4

V současnosti žije nejvíce lidí, kteří umějí a mluví litevsky, v osadě Zasečiai (asi 30 lidí, nepočítáme-li ty, kteří litevštině rozumějí; těch je třikrát více; k zaznamenávání nářečí se podařilo najít jen asi 12—15 vhodných lidí).

Z osady Pagiriai pocházejí dvě sestry, které mluví litevsky dobře; lidí, kteří mluví nebo rozumějí hůře, by se našlo ještě více. V současnosti žije v Zietele jedna žena z Pagiriů, konkrétně P. Chaleckienė-Dicevičiūtė (ve věku 94 let), a její sestra M. Vasiukevičienė-Dicevičiūtė (ve věku 82 let) žije v osadě Rybokai (6 km východně od Zietely). V osadě Narčiai je několik starých lidí, kteří litevsky rozumějí, ale mluví jí jen obtížně, a proto mají pro zaznamenávání nářečí jen velmi malý význam.

Podle místních obyvatel se na zániku litevštiny zde nejvíce podílela politika zákazu a znevažování litevského jazyka prosazovaná během polské okupace

2 E. Wolter, Die Litauer im Kreise Slonim Gouv. Grodno. — „Mitteilungen der Litauischen litterarischen Gesellschaft“, 4, 166—169, Heidelberg, 1899.

3 K. Būga, Lietuvos rytų saloje. — „Lietuvos ūkininkas“, Nr. 41, 498—500, Vilnius, 1906.

4 A. Valaitis, A. Mickevičiaus gimtųjų vietų lietuviai (apie Zasečių—Zytelos lietuvius). — „Lietuvos Aidas“, Nr. 209, 3, Vilnius, 1938.

196

…akce. Významně působily také ekonomické podmínky: všechny nejpevnější litevské rodiny v Zasečiai nejprve během pozemkové reformy (1932—1939) získaly půdu rozdělenou na samostatné usedlosti, značný počet Litevců odjel a zahynul během druhé světové války, další část se v poválečných letech zapsala jako Poláci a odjela do Polska. Většině mluvčích nářečí je více než 60 let, mladších je jen několik. Litevština tedy na tomto ostrově prožívá poslední dny své existence.

Při shromažďování materiálu pro dialektologický atlas litevského jazyka vzbudil zájem také výzkum rychle zanikajících litevských nářečí za administrativní hranicí naší republiky, například v Ąpsu (okres Brasław a Widze), v okolí Kamajů a Lenčupisu (okres Postawy a Svir), v okolí Gervėčiai a Rimdžiūnai (okres Ostrów), v obci Ažierkai (okres Grodno) a v dříve zmíněných okresech. Přibližně od roku 1950 navštěvují tyto jazykové ostrovy za účelem výzkumu jazykovědci, folkloristé a etnografové z republiky. Například do Zietely přijely celkem čtyři expedice, nepočítaje několik samostatných výprav jazykovědců. Nejvýznamnější z nich byla dialektologicko-folklorní expedice, kterou v roce 1955 uspořádal Litevský ústav jazyka a literatury a během níž bylo na magnetofon zaznamenáno značné množství textů. Ačkoli se v Litevském ústavu jazyka a literatury i u jednotlivých jazykovědců již nashromáždilo mnoho materiálu o tomto nářečí, kromě textů P. Arumaa vydaných v Estonsku a krátkého popisu tohoto nářečí od Ch. Stanga otištěného v Norsku⁵ nebylo dosud v Litvě nic publikováno.

Tento litevský jazykový ostrov, který se v okolí Zietely zachoval od dávných dob, představuje spolu s dalšími litevskými jazykovými ostrovy v podobných podmínkách díky svým archaickým morfologickým tvarům, vlastním způsobům tvoření slov, odlišné slovní zásobě aj. velmi cenný materiál pro vědu o litevském jazyce.

Zde se uvádějí dva příběhy z každodenního života, zaznamenané v roce 1957 přenosným magnetofonem od nejlepších představitelek zietelského nářečí: Marijony Burokienė ze Zasečiai a Petronėlė Chaleckienė z Pagiriai.

Marijona Burokienė-Glubokaitė, 68 let, se narodila a téměř celý život prožila v obci Zasečiai. Několik let sloužila u polských a ruských pánů, dvakrát byla ve Vilniusu a za první světové války emigrovala před frontou do vnitrozemí Ruska. Umí mluvit a číst rusky, polsky a litevsky. V roce 1958 odjela do Polska.

Petronėlė Chaleckienė (bělorusky Chaleckaja)-Dicevičiūtė, 94 let, se narodila a vyrostla v obci Pagiriai. Dlouho sloužila u polských pánů v Zietele a Volkovysku. Mluví litevsky nejlépe ze všech obyvatel Pagiriai. Velmi ráda vypráví. Žije v Zietele.

Při pokusu charakterizovat nářečí je třeba především upozornit na velkou nestálost a různorodost jeho mluvčích. Protože se ve všech oblastech života používá převážně místní běloruské nářečí a litevsky spolu mluví jen občas při setkání staří sousedé, příbuzní a tu a tam někdo v rodině, mnoho mluvčích nářečí ztratilo správnou znalost litevského jazyka

⁵ P. Arūmaa, Litauische mundartliche Texte aus Wilnaer Gegend, 41—53, 68—75, Dorpat, 1931; Chr. S. Stang, Die litauische Mundart von Zasečiai im Gebiet von Wilna. — „Norsk Tidsskrift for Sprogvidenskap“, Bind XVIII, 171—201.

14. Kalbotyros klausimai II.

197

pocit. Proto se velmi často liší nejen řeč jednoho člověka od řeči druhého, ale mnoho rozmanitostí a nesrovnalostí se vyskytuje i v řeči jednoho a téhož představitele nářečí. Například se někdy tentýž výraz přízvukuje různě: nėkaltas || nekaltas, paršą || paršai, pigùs || pìgus, vištõs || vištos, dirba || dirba, blì’nus || blì’nus; zaměňuje se rod: duonas || duona, bunõdai || kunõdos (brambory), asmõ-kai || asmõkos (peníze), bažnìčiai || bažnìčos, uògai || uògos, seserã || sėserės atd.

Někdy je kvůli takovým variacím (a také vlivem častých prvků ze slovanských jazyků) dokonce obtížné určit normativní foném nebo tvar nářečí. Tyto odlišnosti, které se v řeči z různých důvodů vyskytují, však nejsou pravidelné povahy a nepopírají existenci lietuvského nářečí Zietela jako systému ani jeho samostatnost. Zde je několik jeho rysů, z nichž značnou část lze nalézt v níže otištěných textech.

Vokalismus. Takzvané nosové hlásky spisovného jazyka ^ą, ę a hláskové skupiny am, an, em, en se nemění na u· (ų, ū), i· (į, y), a um, un, im, in: grãštas, žã’sės, katrã, gálva, tē·sa (napíná, táhne), ište·zdinēja (vytáhne, nasaje), sēmti, švērite, ramīti, ramītis (líska), tāmus, sām’tis, inkāndo, rankos, penkos, tankų. Podle toho by se toto nářečí řadilo k jihozápadním západním aukštaitským nářečím. Jinými rysy se však nářečí Zietela od západních aukštaitských nářečí liší. Například se zde na rozdíl od spisovného jazyka přízvukuje vyšší stupeň přídavných jmen: senēnis, senēsne, gražāsnis, gražāsne, didēsnis, didēsne, a krátká infinitiva s kmenem: kāst(i), nēšt(i), vēšt(i), vēst(i), rāst(i).

Hlásky spisovného jazyka o a ė se v nářečí často mění na dvojhlásky uo a ie (častěji uo, ie): žuõdžis, nùori, kūoja, šuõka, bruolìkas, žmùoriej, jiẽme, daržìne, turìej, adbìegdau. Toto dvojhláskování však není důsledné: tentýž představitel nářečí často jednou výrazně dvojhláskuje, jindy ji vysloví bez dvojhlásky nebo s velmi nevýraznou dvojhláskou. Proto je tento rys v textech vyznačen jen v nápadnějších případech.

Místo spisovného o se vyskytuje dvojhláska ou. Tento jev je však patrný pouze ve dvou slovech a tvarech od nich odvozených: touli~toli, toulesi (dále), soudì·~sodint, pasoudināu, vedle tolì, sodì·.

Jinde se nepřízvučné o občas zkracuje a vyslovuje jako u, např.: buhāi, tuhāi (v jednotném čísle), kuplōnas (kněz), kudēl~proč.

Spisovnému hláskovému e na začátku slova odpovídá v nářečí hláska a: agùne, ažaras, āna, aš’s, apušė. V různých pozicích se spisovné e nepravidelně (nejčastěji vyslovované dlouze) otevírá a získává odstín a (označuje se a)⁸: nēša, mās, mētai, kumāle, gēra~geria, sōrmēlis, velēšnis, blogēsne, nesidāle~nesidalė, kāte’.

⁶ Transkripce je zjednodušená. Značka přízvuku u hlásek a, e zároveň označuje i jejich délku. Nepřízvučná délka se označuje tečkou nahoře, vlevo od písmene. Toto pravidlo se nevztahuje na hlásky i a u, jejichž délka se bez ohledu na přízvuk označuje vždy. Délka původně dlouhých hlásek o a ė se neoznačuje nikde. Používají se velká písmena. Přízvuk dlouhých samohlásek se označuje podle sluchového vjemu.

⁷ Někdy se a· (ą) a a mění v dvojhlásku ai: pagelāisk~pagaląsk, kāinis~kąsnis, inkāisk (zakousni se), dail’tis~dalytis, dail’ba.

⁸ Tato hláska se nevyskytuje v řeči všech představitelů nářečí; například P. Chaleckienė vyslovuje všechna e výrazně užším způsobem než běžné e (geras, senas), tento rys její řeči, který vznikl patrně vlivem polštiny, se však v transkripci textů neodráží.

198

Velmi často se hláska u ve slovotvorné předponě a předložce už mění na i: iżno-rėj~užnorėjo, iż maṅd, iżbko~užšoko, iżvilko~užvilko (odtáhl). Podobně odpovídá spisovnému u nářeční i v těchto kořenech: žbIves vedle žbIves~žuvys, liežlvis, brb-val (obočí).

Čisté dvojhlásky ie, uo se kvůli silnému přízvuku na prvním členu velmi často mění v monoftongy i˙ (y), u˙ (ū): ži˙mà, ni˙ko, vī˙nas, di˙nà, šū˙, sesū˙, di˙k, važi˙kim, jū˙das, ku˙dėlis, pūnùs, li˙tus, Paži˙telai (název louky)⁹. Nejčastěji se tyto dvojhlásky vyslovují pouze s oslabeným druhým členem: di˙ėdas, di˙ona, si˙olas. Vyskytují se případy, kdy se u těchto dvojhlásek oslabuje nikoli druhý, ale první člen, např.: vienà, dė˙na, pagrėbs, nesamelos, pardòs, jū˙das, Jōda (příjmení). Tytéž výrazy se střídavě vyslovují také se zcela zachovanými dvojhláskami uo, ie.

V některých slovech se místo spisovného ei vyskytuje dvojhláska ie: sviekas~sveikas, viekāũ (rychle), viekėst (rychleji), nāi_viekėst (nejrychleji). Velmi často se však místo ie vyskytuje také ē, e nebo i: svēkas, vekāũ, vekāũ, vedle vikāũ, vikėst. Není pochyb, že za tuto rozmanitost výslovnosti může z velké části dvojjazyčnost obyvatel.

První člen přízvučné i nepřízvučné dvojhlásky au s cirkumflexovým přízvukem se v nářečí vyslovuje velmi temně, s více či méně výrazným odstínem o, proto se přepisuje jako āũ: lāũkas, jēmāũ, kāũlė. Stejně se zatemňuje i první člen dvojhlásky ai ve stejné pozici (gerai || gerēi, mažai), tato vlastnost však v textech není vyznačena.

Konsonantizmas. Ačkoli je nářečí nejjižnější, od nejbližších dalších litevsky mluvících oblastí (Laz(d)ūnů, Varanāva, Ródūnė, Aziėrku aj.) se liší především tím, že se zde nevyskytuje hlavní rys dzūkavání; říká se například: pati, marti, dvi, dvidešim, gaidīs, ti˙sà, di˙nà, bū˙t, dirbt, dirp-čia, gaidžai, medžas. Pouze tím, že se skupiny hlásek tj, dj na konci slova nemění v afrikáty č, dž, například pametėu, samdēu, āudēu, bū˙u; gaidō, žōdo, dančiu (i dančī), gaidū, se toto nářečí řadí k dzūkům a sousedním východoaukštaitským nářečím.

V několika příkladech se v nářečí místo spisovné hlásky ž vyskytuje hláska z: zā˙sēs~žąsys, zvēris, zvaiždė~žvaigždė, zi˙mà, bazni˙ča, zbuvis, zēmė, zāmė vedle žvaiždė, žiemà, žbIvis, žāmė.

Souhlásky l, r, s, š, ž a afrikáty č, dž se velmi často vyslovují tvrdě před samohláskami e, ė, i¹⁰: kāũlė, kumėlė, kalbėk, lantā, langvas, stalālis, išblindo, turēji, rėkė, rūkko, nuvažiāũ, šašī, trācas, žbūnom, gražāšnis, medžas; říká se však také: lēadas, velēsnis, kilbė, gražī, zi˙mà, norēji, reikā, svēčas, svečīosna, āudžam.

Souhlásky k, g se před skupinami hlásek š, ž + i, d, č nevyslovují: šāuštas, āũštas, pērni˙šč(a)s, vakarī˙ščā, nu˙naini˙ščā (dnes), ru˙štus, ri˙štė, žvi˙rždas (písek), žvaiždė, splī˙snos (peří); někdy se však zachovávají ve složených slovech: anškri˙tas (ráno), aikšen a aišen (řid.).

⁹ Dvojhlásky ie, uo, které se změnily v monoftongy i˙, u˙, se někdy zkracují, např.: li˙tukas~lietukas, jim(i)~jiems, jis~juos, sa jū~su juo.

¹⁰ Souhlásky při tvrdnutí před předními samohláskami e, ė, i zatemňují tyto samohlásky a přibližují je k samohláskám zadní řady. Samohláska i posunutá dozadu se přepisuje jako bl a e, ė jako ę.

199

Před slova začínající samohláskami se někdy přidávají souhlásky h, v, j. Zvláště častá je souhláska h: hāra~aria, hartojas, hāust(i), hail(i)~eiti (jde), hānas~anas (on), hūpe~upė, hūogos, hobuolai¹¹. Méně často se přidávají souhlásky v a j: vūpė, vūogos, vobuolai, vū.li.ča, vū.tarina¹², jīr, jēmė, jāni's (oni), janā (ona).

Někdy se některé souhlásky (např. k, t, g) přidávají i na konec slov: tiktalk, tadatk, kadatk, pērnaik, sēnaik, gražast (krásnější), dāugāist || dāugēst (často), tsāik (ten), gig (že).

Stejně jako v jiných našich nářečích je i v zietelském nářečí častá asimilace souhlásek, tj. neznělé souhlásky před znělými znějí zněle, zatímco znělé souhlásky před neznělými znějí nezněle (i když tyto sousední hlásky náležejí k různým slovům), např.: áž_gi, māž_jāu, kāb_gi, jālb_dutkė, mānaz_is, trizdėšim, dirpk, išōko~užšoko.

Z tvoření slov. Za zmínku stojí pro nářečí typická substantivní přípona -i̯ka (vyslovuje se -b̯i·ka)¹³, která má zdrobňovací, mazlivý a někdy také hanlivý význam: avbi·ka (ovce), karubī·ka, k̄aulbi·ka, kumelbi·ka, mergaitbi·ka. Živá je také zdrobňovací přípona -utas: vilkutas, kiškutas, langutas.

Přípona -ikas, která má zdrobňovací, mazlivý význam, je velmi oblíbená v osobních jménech: Valērikas (Valerijus), Bernādikas (Bernardas, Bernardukas), Jūzikas (Juozukas), Kōstikas (Kostas, Kastukas), Rīzikas (Ričardukas), Jānikas (Jonukas). K vlastním jménům se zřejmě začala připojovat podle polského vzoru.

Typickou příponou přídavných jmen je -īkas, -ītka, užívaná také ve zdrobňovacím a mazlivém významu: mācitkas, macitka (malý, -á, maličký, -á), gražitkas, gražitka, sēnitkas, senitka, aušitkas (velmi vysoký), aušitka, macintūlitka (malinký).

V nářečí jsou velmi oblíbená opakovací slovesa s příponou -(d)inėti. Významem a užitím však tato opakovací slovesa nemají iterativní smysl: norėjau pirkinėt (koupit), kā· sajėst; aš_jāu davinėjāu (dal jsem) jām vūlgīt (obědvat). S předponami se však vyskytují ještě častěji: sa_tavip (s tebou) nōru gerāst sasidėdinēt; satikdinėja tā· žmōgu· vēl; šāudai ište·zdinēja ita· mēšla. Velmi produktivní je tvoření sloves s předponou pa-. Předpona pa- se připojuje také k tvarům sloves s předponami, např.: ānas papriadīnēj pri-g_ito ārklo; kokā (jakási) pašmezdenėj krū·pa· iš_pirkōs.

Časté jsou předpony slovanského původu: ras-, pad-, da-; rasidailēm (rozdělili jsme se); aš_nuvėjāu sa_bernuķu pēdūs rastat'i'dinēt (postavit); padkaldinēj (koval) ir_jāučus, kab_važbņē; vienāi kūlbei pādrēmāu medžā; niēks nedapādēma (nepomáhá); iti· linai jāu tū· nedavī's.

Tvarosloví. Dativ jednotného čísla mužského rodu má místo 1. pádu -(i)ui koncovku -(i)u: nī·ko neū.tari·k tām žmōgu; vaiku itai gerai; adāu šūnu. Ve zafixovaných předložkových tvarech se zachovala také stará i-kmenová…

¹¹ Někdy se lze setkat i s opačným jevem, zejména při přizpůsobování slovanských výpůjček litevštině: aspadōrus, aspadbōnė, ū.tari·t.

¹² Nejasné délky, vyskytující se převážně ve slovech slovanského původu, se označují polodélkou: vū.li·ča, ū.tari·t.

¹³ Někdy se přípona -b̯- (y) vyslovuje s odstínem -u̯-.

200

…ných substantiv má v jednotném čísle v dativu koncovku -i: jen na vlastním políčku dojila; dva dny ještě do „večera¹⁴.

Instrumentál jednotného čísla ženského rodu má koncovku -(i)ai: sa_gi-nai savai pačai būsta; nakčai; tai parai (v té době); anas sa_jai bīt. Předpokládá se, že tato koncovka je pozůstatkem zájmenných adjektiv¹⁵, k jejímuž zachování a rozšíření na další slovní druhy snad přispěla slovanská koncovka -oŭ téhož pádu, srov.: с одной своей женой живет; он с ней был.

Od dativu jednotného čísla se tato koncovka (samozřejmě, je-li přízvučná) liší pouze intonací: dū’noi, kab jai būs gerast (lépe); dūk tai mergai; kūkai~kokiai, tukai~tokiai.

Užívají se čtyři lokály:

a) vnitřní statický lokál (inessivus) často ztrácí koncovku e: bi-vom mės drūgelį; vi’nōj vesej; pasiškope (skryl se) rūguos. Lokál množného čísla substantiv různých kmenů ženského, a někdy i mužského rodu má koncovku -sa (inessivus): tep kab mano ausi’sa; aki’sa; dvijosa; višta sėdi kàrtėsa; anas atait ir_klaūsa vaikuosa pōterus ar_mōka.

b) vnitřní dynamický lokál (illativus): ānas nuvažāų kelan; sakrovė vežimai; mažā ājo akmenīn (do mlýna); išėjāų svečiuosna; katrān kraštān iżnōri, tanā (do toho) kraštān ir_vežuoja; aimā ir_mės ri’tōi grī’bu’sna. Je třeba také poznamenat, že v zietelské nářeční oblasti se velmi často užívá časový ilativ místo 1. inessivu nebo akuzativu: atvažāų subatōn; nedēlon bit ānas mū’sim; nu’nait šaštōn adi-non atvažuos.

c) vnější statický lokál (adessivus): kur bū’sti (bydlíš) ar_Kaškaip (u Kašky) ar_Šaipukip (u Šaipuka)?; mani’m(p) (u mě) jāū vaiku’bit; dārgi mu’sip (u nás) nic není, mu’sim(p) asnoku’ není; jaib (u ní) dukte bit krásná; vi’nam žmōgip bit chwaras (nemocný) su’nūs.

d) vnější dynamický lokál (allativus): āš nuvežiāų namōp¹⁶ (domů); Gaidelōp aimū (ke Gaidelisovi — příjmení); kokā (jakási) pribēga mu’sūn, paišmeždi-nē! krū’pa. Tento poslední lokál se v zietelském nářečí užívá méně často než například v Lazūnech.

Velmi často mají substantiva ženského rodu kmenů o-, ē- a i- stejnou koncovku -mi v dativu i instrumentálu množného čísla: kviečūs kūū-lēmi māla; ar_dāū mergōmi jēst; vaikas jāū vaišōi kōjemi (nohama); sa_ku-nōdomi gardēst kap sa_kuōpomi.

Podle těchto kmenů se patrně přizpůsobil také dativ množného čísla substantiv a-kmenů: atnē’ vėl vaikāmi jēst; diōk dārba vi’rami žtūmi.

¹⁴ Srov. J. Endzelins, Latviešu valodas gramatika, 428—432, Rīgā, 1951; J. Otrębski, Gramatyka języka litewskiego, 3, 40, Warszawa, 1956; J. Kazlauskas, Lietuvių kalbos daiktavardžių priebalsinio linksniavimo tipo nykimas. — „Kai kurie lietuvių kalbos gramatikos klausimai“, 7—8, Vilnius, 1957.

¹⁵ Viz P. Arumaa, cit. dílo, 70—71; Z. Zinkevičius, Lietuvių kalbos įvardžiuotinių būdvardžių istorijos bruožai, 100, Vilnius, 1957.

¹⁶ Intonace koncovky aliativu -op kolísá. Je třeba uvést trojí přízvukování této koncovky: namōp || namōp || namōp.

201

V oblasti zájmen stojí za zmínku velmi živé užívání přivlastňovacích zájmen: mānas, manā, tāvas, tavā, sāvas, savā, z nichž se dochovaly téměř všechny pády. Jen zřídka se užívá zobecněný genitiv jednotného čísla těchto zájmen. Ukazovací zájmeno si zachovalo některé adjektivní tvary: tōji moteriškis, tōji girā, tōji pirkē. Sem by pravděpodobně měly být zařazeny i tvary nominativu jednotného čísla mužského rodu: tsai(k) žmogus, ītsai(k) vaikas.

Dochovalo se několik atematických sloves: mī-kt(i), āi(i), skāust(i), jēst(i), dāst(i), dūost(i), giest(i). Vedle nich se však užívají i kontaminované tvary: giema, āima, miēgma, (i)ēma, dēma, dūoma ir dūoja.

Třetí osoba préterita sloves s infinitivními příponami -uoti, -oti, -ėti má častěji kratší tvary: subatōn vākarn izvažāu Li-dōn; jām nēdāų sōtku (oráči); mānas brōlis nūmirē, neišturēi; vilnu sūlais pārizdinēi pirštus; iš pirkōs nešō daržinēn.

Někdy (velmi zřídka) má kratší tvary také třetí osoba prézentu: āni's važiuoj jau namōp; kāp po bāla' braidžoi, pašunta špāros (meziprstí).

Pozornost upoutává třetí osoba préterita slovesa „būti“ biti, bit (byl/a)¹⁷: naše krávy byly dvě; jí také bylo velmi těžko; všechno bylo, to všechno bylo; a všechno bylo krásné, a všechno bylo dobré; byl velký se ženou.

Souhláska s nebo š stojící před koncovkou -u v první osobě futura je tvrdá: neizbū'su, dīrpsu, norēsu, dū'su, nunēšu, vešū. V první a druhé osobě futura dvouslabičných sloves s krátkým a cirkumflexovým přízvukem se přízvuk klade na koncovku: aisū, aisṭ, nuvešū, nešṭ, atnešū, miršū, innesṭ, pirk-sū, pirkši.

Kondicionál je rovněž osobitý: aš, tāu sakepčāu (vytkl bych); kāb tū gi sadēktai; ot gerai bū'tu'p, kad tū atvažū'tumei; chōts (ačkoli) momā norētū'p, ka bū'čā, tai aš nenorėjau namie būt; mes dūotum jūmi viso, ag atvežū'tumet; mēs pīrktumem mu'sūm, tā pīrka.

Pozornost zasluhují zvratné tvary slovesa; například zvratná částice -si se často ráda klade až na konec i u slov s předponou: ateīmasi, prisegdinēsi. Vyskytují se příklady, kdy se zvratnými tvary stávají tvary, které ve spisovné litevštině zvratné nebývají, nebo jimi bývají zřídka: žū'rėjosi, bēginėjosi. Zvláště stojí za povšimnutí, že tato částice, nacházející se na konci slova, u některých slov přesouvá přízvuk z kořene na sebe: renkasi (chystá se, připravuje se), radosi, stojosi. Někdy se v jednom a témž slově užívají dvě zvratné částice: isiganādosi, pasižāninosi, prisrinkdinēsos.

Místo různých spisovných tvarů činného příčestí přítomného pro obě pohlaví a čísla a místo přechodníku se užívá převážně jediný tvar mužského rodu množného čísla činného příčestí s koncovkou -mi:¹⁸ aš nuvejāu ten vergdamī (plakala); nugrūvo

¹⁷ Forma bit se užívá ve spisech Bretkūnase a Ruigise, srov. A. Bezzenberger, Beiträge zur Geschichte der Litauischen Sprache, 206, Göttingen, 1877; bit se užíval také v jižní Litvě ve Východním Prusku u řeky (eld (u Goldapu), viz F. Kurschat, Grammatik der littauischen Sprache, 287, Halle, 1876; A. Schleicher, Handbuch der litauischen Sprache, 1, 252, Prag, 1856; viz P. Arumaa, cit. dílo, 69.

¹⁸ Bývalá učitelka základní školy v Zasėčiai Katerina Žukelytė-Juodienė (asi 68 let) někdy vysloví i tvar s koncovkou -mōs nebo -mā: ānas grūvo lēgdamos (a také -mā).

202

rãtas važiuodami (při jízdě); mẽs tadãk kã˙ dumdami sãkoms; ãs „regėjãi kìški“ bėgdami (při běhu).

Činná příčestí minulá jednorázového času se neliší rodem ani číslem, mají jediný tvar s koncovkou -e˙ (lit. e): būvom mẽs draugẽlį dù brólų nesidalẽ˙ (aniž se rozdělili); nelaukẽ˙ (aniž čekala) dãlei (později) išėjãu; palìko žãidę (rozhlasový přijímač přestal hrát); sesuo bùt atvažiãvę˙; pripùvę bùt kviečai (shnilé, zkažené).

Některá příslovce se stupňují takto: sunkãi, sunkẽst, nai „sunkẽst; senãik, senẽst, nãi „senẽst, dãùg, dãùg(el)is, dãùgẽst, dãùgãust, nãi, dãugẽst, naidãugãusa (zř.).

Namísto předložky a předpony su spisovného jazyka se užívá sa: sãdegė, satìkdinėja, viena sã „vaikù; sã „savaĩs vaikais bùt anã. Tato předložka (a předpona) se vyskytuje také ve starých písemných památkách a v některých nářečích, zvláště v někdejším pruském litevském nářečí¹⁹.

Vedle předložky a předpony už se v nářečí nepravidelně, ale velmi často užívá také iš: iš „ausės pakėlė; išnorėj, išžgiest(i), išžū.tarino, išli·skit, išjuóks ~ užsijuoks. Jen jednou se v textech vyskytuje předpona až-: ažmirãu.

V nářečí Zietela, stejně jako v Lazūnech²⁰, je dosud živá stará předložka prie, užívaná s různými pády: mẽs sastójom prie jã˙; ãni's, prijunke˙ prie „sãvo (zvyklostí); mẽtė (manžela) ir „atã| prie „bažnì˙čai; prie „Jacukus bùt užlenska gubernija, o prie „Novojelna“ — minska.

Syntax. Některé předložky se užívají s jinými pády než ve spisovném jazyce, např.: kãrvė mẽlžėsi lik „pačam telúki; dvì adì·nì dar lig „vãkari (dat. sg.); atvažãvon jãù po „pusãu dienai; neìlga dar ãš iš „tavẽ (kvůli tobě) rodã buvãu; patì nubėgo an „uẽsės į „rẽką; trìs aspadòrai an „vieno árklo važinẽi.

V tomto nářečí je také mnoho specifické slovní zásoby. Vedle starých litevských slov je zde mnoho výpůjček ze slovanských jazyků, proto je pod textem uveden slovníček málo známých slov a výpůjček, které se v něm vyskytují.

Texty

Byli jsme s bratrem nerozdělení. Rodiče už tehdy byli „zesnulí“, a „oni“ (děti) už měli deset let. Už jsme se vzali a „byli jsme“ deset let takto nerozděleni. A potom, když jsme se vdávali, už jsme měli děti. My už jsme měli čtyři děti; a „ten“ bratr, ten sám žádné (děti) neměl. Deset let jsme už byli nerozdělení; a potom si oni přáli, abychom se rozdělili. Kvůli němu bychom byli pořád stejně. A bratr už sám chtěl. Vycházeli jsme s dětmi, a oni bez dětí; to bylo opravdu velmi těžké. Nu, on se chtěl rozdělit. Tři roky se všechno rozdělovalo a rozdělovalo, až se nakonec všechno rozdělilo. A můj muž se nechtěl rozdělit.

¹⁹ Srov. Bezzenberger, cit. dílo, 246; A. Schleicher, cit. dílo, 280; И. Эндзелинъ, Латышские предлоги, I, 196, Юрьевъ, 1905; J. Endzelīns, cit. dílo, 569; J. Otrębski, cit. dílo, 342.

²⁰ Srov. J. Senkus, cit. dílo, 191.

203

Oni neměli děti, a tak jsi chtěla, abychom se dali dohromady, pak bude všechno moje, abych tam bydlela. Když jsme se vdávali, ona mi říkala, že už jí bude dobře samotné. Nu, všechny jsem je posadila kolem sebe a říkám: „Rozdělte se, nuže, rozdělte se, vždyť se nerozdělíte, protože stejně nic neuděláte.“ Nechceš to rozdělit, tak co s tím uděláš? Aby se to už nedalo přestěhovat ani přemístit, všechno jí nevyhovuje, tak ať si jde sama. Oni jsou sami, a my jsme už staří (staří), co s tím uděláš? Pak jsem šla k tchánovi. Tchán mi všechno pověděl. Tady jsou naše domečky. Na té straně stojí stodůlka, ještě stojí stodůlka. Střecha už se propadá, bylo by ji třeba opravit. Dívám se, teče to dovnitř, říkám mu: „Oprav to, ať to nezatéká.“ Je to moc škoda, domeček je tak pěkný, stodola, stáj, říkám, nezakrývejte to, jinak to už shnije. Je nám těžko, oni to nezakrývají. Já jsem jim to připomínala, pořád jim to připomínám, ale oni jsou starší, neposlouchají mě. Šla jsem domů k tchánovi a řekla: „Tak a tak, otče, musíme už pracovat, tak pracujeme, oni to nechávají, to jsou moji (muži),“ říkám, „neposlouchají, nezakrývají to, říkala jsem jim, ať to opraví.“ A oni začali: „Jaképak, co budeme dělat, co z nás bude, všichni se máme trápit, všechno tu zůstane neudržované, nám starým není třeba všechno, nám děti nejsou, nic z toho není třeba.“ A takhle se všechno kazí. Takhle jsem to vyprávěla tchánovi. Můj tchán říká: „Dejte se do dělení, nerozdělíte-li se, nic z toho nebude.“ Oni už se čekali, že se nebudou dělit, nic se s tím… Oni se rozmysleli, že se rozdělí, ale rozdělí se, protože mají jen dvě dcery; pak se rozdělí, a vy budete mít čtyři děti. Tak jsem se kolem nich postavila. Začala jsem pracovat každý den, připravila jsem tři nádoby na chléb a len, a pak je třeba len česat. A nic si z toho nedělá. Připravila jsem ty tři nádoby na len tak, aby každý den, když se dívám, ona sbírá len do té nádoby, a říká si: „Tři plné nádoby.“ Já říkám: „Jak to děláš?“ A ona říká: „Budu dělat len.“ „Takže,“ říkám, „já pracuji a ty nechceš.“ Nu, nechceš, tak co s tím uděláš? Tak, říkám, pracuj, ale nezkaž (nádobu). Říkám: „Když nechceš, abych ti ukázala, jak se to dělá, vezmi si tyto pruty a udělej si to sama.“ „Tak už toho nedělej tolik,“ říká, „toho jsem už udělala dost.“ Ona nic. Když jsem vzala její nádoby a přinesla je do komory, řekla jsem: „Nekažte to, říkám vám, sami si to budete muset udělat.“ A ona mi dala k večeři brambory, kaši, kopr, tak co s tím naděláš. Ach, naši muži jsou na zahradě, ani nevědí, že se takhle o to hádáme. Potom mě chytla za krk a udeřila mě, sama utekla do lesa, křičela, že jsem ji zmlátila. Ona mě také chytila za krk a praštila do mě, no, pak mě nechala. Nu, doběhli muži, řekla jsem jim: „Tak a tak to udělala,“ a řekla jsem pravdu; až jsem jí obrátila ty houstičky, proutky, řekla jsem: „Udělej si to sama, vždyť ty své koláče kazíš, proč toho tolik znehodnocuješ?“ Když jsem takhle… ona mě tedy vyzvala k zápasu. Ale já jsem byla silnější. Ona vyběhla a křičela v lese. Její muž také doběhl a hned mě bránil; už se poprali, už se také prali. A ona utekla do lesa. Kdyby ji nebylo, ona by snad ani nešla bojovat. Ne. Chytila mě za hruď a její dcera tam stála. Ona už byla mladší a silnější. A mně bylo třeba s ní být, tak mě přiměla, abych se s ní smířila. Nakonec jsem, když už mě takhle bila, nechtěla dále…

204

uchopila jsem hůl, abych ho pak udeřila do hlavy, a ona spadla, tekla jí krev. Potom ona přišla, já jsem ji bránila. Už jsem to nevydržela, už jsem po něm skočila. Nevím, nu, ale říkám: „Nedovolím, abys ho bil, darebáku.“ Tak jsem jí už řekla, že se to musí skončit, protože ty jsi silný, dej, pojďme, ona ti… Ne, kam bys to nedala k rozdělení? Nu, rozdělte se. Naši muži se nerozdělili, ani jeden, ani druhý se nerozdělili. My jsme tehdy byli oba takoví tvrdohlaví. Nu, jestli už to tak chceš, abyste se rozdělili, tak se rozděl, a já si vezmu… protože ty se chceš rozdělit, řekla jsem těm jeho švagrovým. Ony byly ode mě starší. Ony se rozdělily, já jsem se hádala. Byla od jednoho bratra, a ta druhá od jiného, ne od jednoho otce. [Ten muž byl od jednoho bratra a můj od druhého bratra, takoví byli, ale dlouho se nedělili. A tehdy se ona rozdělila, já jsem se hádala. Rozdělili jsme se bez nějakého poučování, bez lidí, bez ničeho. Byli jsme dva, ona se rozdělila a já jsem se hádala. Každá si vybrala svou stranu, tady se nakupila jedna část a řekla: „Tohle bude pro jednu, tohle pro druhou; kterou chceš, tu si vyber.“ Tak je moc dobře se rozdělit. Dobře, kterou chci, tu si vyberu. Tak se ona rozdělila, já jsem se pohádala. A tak jsme se rozdělili a nebylo třeba ničeho, nikdo nevěděl, že jsme se dělili, vždyť takhle jsme byly my dvě, naši muži to nevěděli. My dvě jsme se rozdělily. Zavolala jsem (muže) tehdy. Naši muži přišli, už jsme jim řekly, že jsme se rozdělily. Řekla jsem: „Tak a tak, tak a tak, tak a tak.“ Dobře, řekl, takhle se to má dělit, tak to bude. Tak jsme to rozdělily. Měli jsme dvě krávy, dvě krávy. Nu, kterou chceš, tu si vyber. Ona odkládala, když jsme se vdávaly, protože ona chtěla, já nechtěla se dělit, mně děti, a jí děti nebyly. Tak ona říká: „Nu, kterou chceš, tu si vyber.“ Její kráva dávala hodně mléka, ale moje se pásla u mlýna, jen takové tele. Dva týdny tam bylo tele a už mohli začít dávat dítěti trochu mléka. Moje byla mladší a větší, dávala méně mléka, ale pásla se dlouho. Já jsem si pomyslela, moje děti jsou malé, mně je třeba mléka, aby byla dlouhá, vzala jsem tu krávu a řekla jsem: „Ta bude moje.“ Nu, byly tři krávy, třetí jsme prodaly a všechno rozdělovaly, zaplatily jsme všechno, už jsme to rozdělily, a ty dvě jsme si rozdělily. Tak jsme se rozdělily. Naše věci už jsou zařízené, v zahradě je nám už dobře, oni mají horší. Naše pole bylo velké, když jsme už šli do obchodu, bylo naše. Naše vrata byla větší, protože jsme šli do obchodu. My jsme už samy všechno zařídily a rozdělily se. Ona prodala své věci v obchodě, a obchodní domeček, kde stojí naše stodola, zůstal naším. Ona si koupila své, a ty naše už prodala. Jiní tam už nakupovali, takový člověk z Pinčičů přijel už nakupovat. My jsme tehdy začali přemýšlet, naše věci už neměly cenu, neměli jsme peníze. A koupili jsme dva koně, selata a slepice, naše slepice se vylíhly z kuřat. Bylo třeba vychovat ta kuřata, aby byla pěkná, a tato selata, všechno vypěstovat a našetřit peníze, a tehdy jsme už postavili obchod, hledali jsme, kde, protože dlouho jsme to řešili, dokud jsme nenašli místo, kde by bylo třeba, abychom tam měli obchod. Tak jsme se snažili všechno spočítat, jak bychom se uživili. Naše místo v obchodě, takový obchod. Až se tam dostaneme, bude to. Ona říká: „Když budete nakupovat, budeme vám dát tři kila zlata levněji.“ A rukou…

205

Dali jsme je do jedné ruky a svázali, udělali jsme je tak. Zbyly nám prsty, už jsme si zvykli. Naše prsty jsou už celé naše. Už všechno opustila. Tehdy u mé sestry byly takové žáry, seděli jsme tam a čekali, až bude večer. A já říkám: „Díky Bohu, že dobře, když jsme koupili takové prsty, budou naše.“ Teď, když už budeme orat, budeme muset postavit, co vyoráme, a budeme mít na dlouho. Lehli jsme si spát, když v noci začalo hořet, právě tehdy, přes dva prsty od nás. Přes dva prsty od nás se rozhořelo. Nic jsme nevěděli. Tam byl hluk, protože už hořely stodoly, stodoly. Naše dívky tam přiběhly, samy, rychle, jak už šly z polí. Vzaly naše věci a šly do polí. Naše prsty začaly hořet. A já pláču a říkám: „Moje prstíky, nedávno jsem u tebe bydlela, a už hoříš.“ A moje švagrová tam říká mému bratrovi: „Počkej, neplač, když tvoje prstíky hoří, ale plač, už se ti zapálila žena.“ A ona se tam vzpamatovala, kde se už mléko srazilo, a zapálila ty, co tam byly. A ti se posadili a říkají, ona to podpálila, protože se už za sebe styděla, že si vzala takové prsty, tak se sama podpálila. Tam už se pomalu stmívalo. Já jsem už přišla, přiběhla jsem tam a říkám: „Soudruhu, jak to, že pracujete takhle? My jsme, říkám, nic.“ A on se mi vysmál… Úplně jsem zapomněla, prostě jsem vypadla z řeči. Zrudl a posadil se. Měsíce seděly. A já s dětmi. Všichni jsou nevinní, moji dva ušáci, jenže jak jsou tak rohatí, jsou nevinní. Myslela jsem, že to nevydržím, tak těžké mi bylo. Už jsem zasela všude, děti jsem obstarala a sama všude. Jak chceš, tak pracuj, celý měsíc a každou chvíli jsi tam byla v Novogrudoku, tam jsi seděla v té věži. A už všechno tam sežrali, jak ona orala. A ona mně pracovala a učila děti. No, jak sežrali, sežrali, že se to nepodařilo, nic neudělali, přešli ze mě. Všechno jsem vyslechla, když takhle nedovařili, tak tomu tak rozuměli. Tak to neudělali. A jedna po druhé, každé ráno se to tak zapalovalo a její ohrada shořela a hráze také shořely. Tak člověk nic neřekl, ale ona sama řekla, že se to přece zapálilo. A ona, jako by se vzpamatovala, říká: ne. Až jsem sama slyšela, že oni na nás nadávali, říkali: „Já a ona.“ Jak mě poprvé vyslechla, potom jsem tam tak seděla v poli. A už se poslouchá, až ji uslyším. To trvá tak dlouho, protože všichni si tam hrají, aby ji… aby neslyšela. A když si hráli: a už slyším, jak tam ona cosi mumlá. Říká: „Jak jí to mám říct, když já nevím.“ Mě vyděsili, takže mi prsty už hořely, proto já nevím ani ona, nemohu říct, že ona. Nu, a tak… Jenže jak je vzali na výslech, aby tak šli, aby tam nic nevyšlo najevo, aby nebyly důkazy, žádné důkazy, ona to tak neudělala, nemohla to udělat. A přitom to nebyla pravda. Až jsme tam šly v slzách: „Jak to, že už tak pracujete?“ Říkají: „Sestřičko, neplač a neboj se, nic z toho neudělají, všeho je dost.“ „Nic z toho neudělají, všeho je dost,“ říkala, „takže tam lhaly.“ „Oni vás budou brát, budou tlačit, ale nelžou.“ Mně bylo špatně, třásla jsem se, ptala se, abych neplakala, protože mi to tak špatně vycházelo, protože mi už bylo tak těžko. „Neplač,“ říká, „neplač, nic z toho neudělají.“ Říkají: „Tam nelžou, jsou tam ještě takoví lidé, kteří nelžou.“ „Pravda,“ přišli. Šla jsem ke kobolníkovi, matka tam měla kolem sebe ty koboly. To mi řekla: „Prsty.“

206

Už tam byla s ním. Šla jsem k jiné, ve stejnou minutu mi řekla: „Neplač, nezoufej, buď statečnější, protože tě čeká smrt, a on, tam, tam po cestě už jde, domů přijde, už mu nic nebude,“ říká, „tam po cestě už jde, jde domů.“ Já jsem šla domů. Když jsem šla hledat boty pro chlapce, aby se v nich procházel, protože bylo léto a v noci bylo velmi deštivo, déšť je obrátil, celé stopy. Šla jsem s dítětem, s chlapcem. „Ach,“ říkám, „postavme boty, protože je vítr velmi převrátil.“ Šli jsme, postavili jsme ty boty a jdeme zase domů. Když jsem přišla úplně domů… úplně jdeme… když slyším hlasy. Tak nějak moje uši… říkám chlapci: „Cože tam… dědeček přijel…“

Zapsáno od Marijony Burokienė-Glubakaitė.

To už bylo dávno. Když jsem byla ještě mladá, ona (žena) mi tak říkala, byla tak stará, už zemřela. Nu, přišel jeden muž sekat žito. Seká žito, všechno se jí daří. Nikdo jí nepomáhá, nikdo nic, jen dítě. A dítě už chodilo, chodilo po dvoře. Takové to bylo dítě, učenlivé, ale už chodilo. Tak ona mu přinesla jíst, dítěti i sobě. Seká celý den, musí se najíst. Nu, seká a seká. Přišel čas jíst, sama si vzala a dala dítěti. Dítě jedlo, ona se také najedla a šla zase sekat. Dítě zůstalo, zase si hrálo. A ono se tak rozsekalo²¹, že už na dítě nedohlížela. Ona neplakala a všechno si vzala, protože mu tam, kde už vařila, nechala jídlo. A ukázala mu, že když bude chtít, ať přijde, nají se, a když nebude chtít, ať nejde, dítě jíst nemusí. Seká a seká a seká, a je večer. Už je večer, sluníčko zapadá. Tam už ona, nevím, jestli mu postavila stopy, nebo nepostavila, jestli ho sekali, nebo stavěli. Už musí jít domů. „Půjdu pro dítě a ještě nasbírám… A než se vrátím, slunce zapadne a bude večer.“ Šla pro dítě, ale dítě nikde. A ona se tam dívá a dívá, myslí si, že dítě možná někam odběhlo, vedle, učenlivé dítě, a nikdo další tam není. Dívá se všude, nikde ho není, není. Prošla celé pole, běhala všude a rozhlížela se, vyděsila se, dítě nikde. A domů se vrátí bez dítěte, řekne, kde je dítě, nebo to neřekne a bude to trápení. Nikde nic. Potkala člověka, který převážel obilí. To obilí nebylo daleko od místa, kde sekala, nebylo daleko. Ten člověk říká, aby mu všechno pověděla, jen neplač, jestli chceš dítě. Tu vlčici dítě vzala, protože tam nikdo nebyl, ani já jsem neviděl a ani ty jsi nic neviděl, nebyli tam žádní lidé, kteří by to mohli vidět. Ty jsi sama sekala a to dítě se někde uložilo, dítě spalo. A ona pláče, už asi toho dítěte na světě nebude, pořád pláče, ale ten člověk byl celý, všechno jí říká: „Neplač, teď,“ říká, „nesmíš tam jít hledat, kde ona (vlčice) je se svými vlčaty, ale ona už od vás odešla někam, kde je potrava, možná něco uchvátí, a dítě zase přinese. Potom se tam podíváme, možná tam najdeme něco po dítěti“.

²¹Zástupkyně vesnice Pagiriai P. Chaleckienė a M. Vasiukevičienė nevyslovují diftong v hláskách o ve slovech toli a sod't.

207

s čím; s jakým kabátem; s jakým:... jak: ty jsi ho prohlížela, nebo malý špatný..., neříká: jak: můžeš s rukou najít tak malého známého: jako ona (vlčice) udělala dítě. Aima, podívej se na ta vlčata a to dítě sedí, a ona (vlčice), říkají, dítě olizuje; a dítě si s nimi hraje, a dítě nic. A ta žena dítě popadla; už nevěděla, kam utéct. A on říká: neutíkej, neutíkej, pojď k maličkému, protože ona ještě nepřišla, nepřišla. Půjdeme k maličkému, kam jsi dítě odložila; kde to asi je. A šla k maličkému. Přišla sem a ukázala to: kaši, kterou vařila dítěti, všechno. Jak mu (vlčatům) ta vlčice přinesla to dítě? Asi si nic nevzala, protože tam byl maličký, hle. Ta žena se ošívala, vyptávala se, že viděla, jak ho vzala, jak jí ta žena říkala. Tedy jak:

Všechno bylo, všechno také, nevím co, vdávala se, kdy to asi bylo. Já nevím, možná tolik, kolik je Gėnei (vnučce stařenky, 12 let), tolik bylo let, možná jsem byla ještě mladší, nevím. Ale doma by mě máma chtěla mít, ale já jsem nechtěla být doma, vůbec jsem nechtěla. A proč jsem nechtěla? Mně pořád... co, páni, když tam říkali, že tam budu a nechtěla jsem, abychom se tam všichni vezli. Vím proč... Páni mě už také najímali, jako by bylo všechno pro dítě dobře. A jíst dobře, dobře si nabrat a všechno, když jsem tam běžela, kam mě posílali. A mě jako za práci: neposílali tak; jen když bylo třeba něco poslat, abych něco koupila, to mě pořád posílali. A já tam byla. Kdo tam byl, ten pracoval. Otec, máma pracovali, sestry ještě se mnou. Chtěli, abych byla doma, ale já nechtěla, říkala jsem: už jsem si zvykla, už půjdu sama, vy zůstaňte doma. Tak jsem zůstala doma, abych pracovala, jak je třeba pracovat venku, hle... Proč mám pořád takhle pracovat, když bych byla někde jinde, a u takových lidí, kde je mi dobře, kde říkají, že pracuji, tak jsem tam byla. A když tam říkali, co na tom místě, i kněží u mě říkali, a já pořád ke kněžím, a kněží k nám chodí na návštěvu. Paní mi řekla, ať přijdu, aby mě poslala (pozvala), aby někdo přišel na návštěvu. Zvykla jsem si na všechnu práci, dělat, aby bylo pro hosty, co bude k pití, co bude k jídlu, ačkoli páni toho moc nechtějí. Pročpak? Oni tam žili dobře a dobře jedli.

Všechno, co bylo třeba, jsem tedy říkala, ať pracovat, ať někam jít, ať na návštěvu, ať upadnout, ať na svatbu; právě jsem říkala, co se má udělat a co je třeba říct. I za ženichem jsem šla od paní, nic jsem neměla. Když přijížděl ženich ke mně, vezli jsme se do kostela, kněz nám požehnal. Byla jsem mladá. Člověk je mladý, tak je také krásný, a když už je starý, tak už není takový. A hráli, a tančili, a pili, a jídla bylo hojnost a všechno bylo připravené. Všichni přicházeli podívat se, kdo chtěl, ti, kdo byli pozvaní, přicházeli, a kdo nebyl pozván, také přicházel, ale všichni tančili, všechno bylo krásné, všechno bylo dobré. Chodili jsme po cestách, kde rostly ty bobule, kde rostly houby, kde rostly květiny, co bylo třeba nasbírat, co bylo třeba udělat, všechno jsme říkali, pracovali jsme, chodili jsme na návštěvy, všechno bylo pěkně nasbírané; celá svatba byla krásně uspořádaná, věci krásné. Vozila jsem, co jsem chtěla, všechno. Kněz řekl: nechoďte

208

na všechny svatby, ale choďte na místo, na místě je to lepší a krásnější, a Bůh dává děti, učte je dobře, a svatba je neučí, svatby jen pracují, chodí na pole, všechno je třeba dělat. Měla jsem syna a byla jsem jediná žena. Byla jsem mu sama, on byl můj jediný muž. Tehdy nepracoval tak jako dnes, jedna ho nechá a jde k jiné. Ve stáří si bere jednu, a tak s ní žije, dokud nezemře. Když prosíme, když požádáme, Bůh dá všechno. Co Bůh dá, to všechno je. Tehdy nebyli lidé zlí, všichni byli dobří a já s nimi žila dobře. Tak jen vyprávím. Všechno bylo krásné, dobré, kamkoli jsme přišli, všude dobře. A ještě jsem měla všechno, i ovečky a telátka, všechno, všechno bylo, co bys chtěl. Oni k nám přicházeli na návštěvu, my jsme k nim jezdili, chodili jsme po okolí: na svatby, na návštěvy, všude jsme chodili. Kamkoli chceš, do toho kraje tě odvezou, tam budeš, tam uvidíš, jak tam lidé žijí, jak je tam všechno. Když tě přivezou, řeknou, že tam byli lidé, že tam lidé pracovali, že tam něco bylo, všechno.

No, už si všechno dobře nepamatuji. Byla jsem pěkná, a tak mi paní dávala takové krásné šaty, vybírala jsem si, a dávala mi také boty, vozili z Varšavy krásné šátky, které jsme si věšely na krk, aby bylo všechno krásné. Bylo nám tam dobře, kam jsme jezdili, a tam bylo krásně. Chlapci tam byli krásní a děvčata krásná; jedni milovali druhé, oni nás, děvčata, milovali, a děvčata milovala chlapce. Když jsme pracovaly, říkala: pracujte, aby bylo chutné jídlo. Všechno jsme dělaly, co řekla, všechno jsme upekly, všechno uvařily, stůl pěkně připravily a hosté přicházeli. Všechno bylo krásné. Podávala jsem velmi mnoho. Paní říkala, že umím dobře a vím, jak všechno podat, a ti druzí tam pomáhali s prací. Ale podávala jsem toho opravdu velmi mnoho. Říkala mi: jen ať dlouho nevybíráš, ať je to dobré a krásné, ať to podáš jako první nějakému hostu. Všechno znám, všechno. A proč mě měli rádi? Měli mě rádi a chtěli, abych vybírala, a paní mi nedávala, říkala, že je to třeba i pro mě. Jeden pán přijel na návštěvu odtamtud, z Krakova. Říkal, že kde jsem byla, nikde jsem tak..., nic jsem tak nechtěla, abych tohle... mě už chtěl vybrat, říkal, že se mu nikdy nikdo tak nelíbil, jako jsem se mu líbila já. Ale já byla ještě mladá, nic jsem nevěděla, co tam říkali. A ta paní potom všechno řekla, řekla mi: neodvezu tě tam, buď tady se mnou. Když jsem odjela někam, tak jsem se nevrátila sem, a jemu řekla: nevybírej ji, nevybírejte ji. Všechno odtamtud přivezli, aby si člověk vybral, přivezli všelijaké květiny nebo jiné šátky k výběru, ještě přivezli, přivezli takovou halenku, že se na ni nedalo ani dívat, tak krásná byla. Všechno mi dávali k výběru, abych si vybrala. Paní mi to nedovolila, všechno říkala, že mě neodveze, že tam s ním nepůjdu, chtěla, abych byla pořád u ní, abych za ní chodila, to chtěla.

Zapsáno od Petronėlė Chaleckienė-Dicevičiūtė.

209

Vysvětlivky k málo známým slovům a slovanským výpůjčkám v zietelské nářečí

abò — anebo; ãg — když; ãnas, anà — on, ona; apeiti — překonat, porazit; ap(si)segdinėti — obléci (si); ardytis — 1) hádat se, nevycházet spolu, 2) bodat, píchat; atseiti, ateimasi, atsejo — 1) připadnout, 2) přihodit se; badanija — výslech; bėz — bez; bliuškà — halenka, blůza; bõ, bà — protože; bõčius (bõčis) — otec; brólaine — švagrová; bùrà (bùrià) — bouře; chòts — ačkoli; chvarabà — nemoc, špatnost, ohavnost; chvãras, -à, — nezdravý, nemocný; čiẽlas, -à — zdravý, plný, celý; čiõngle — často; dãiktas — 1) místo, 2) město; daĩlyba — dělení; daĩlyti — dělit; dapadėdinėti — pomáhat; daržinė — stodola, budova na ukládání obilí a sena; dažïūrėti — dohlížet; dõ (dò) — 1) také, 2) zesilovací částice; draugė — domácnost, rodina; dūmoti — přemýšlet, domnívat se; dušinti (dušýti) — dusit, zadusit; dùžas, -à — silný, pevný; ėsti, ėma (ėsti), ėdė — jíst, žrát; gãdnas, -à — dobrý, dobrá; gaišinti (gaišyti) — ničit; gajõvas — lesní; gig — vždyť; grãžitkas, -à — krásný, krásná; grėbstyti — shrabovat, sbírat; hardýti — viz ardytis

hãlasas (ãlasas) — 1) hluk, 2) hlas; indirbti — zařídit, uvrhnout do nesnází; ingãdyti — zalíbit se, přizpůsobit se; innaràvyti — zalíbit se, trefit; inrinkdinėti — ozdobit, obléci; insilaizdinėti — nechat si narůst; iškadavóti — litovat; itas, -a — tento, tato; iż — za; iżdaužinėti — bít se, mlátit se; iżdėgyti — zapálit; iżnorėti — zatoužit, začít chtít; iżvilkti — viz užvilkti; kãb — viz kap; kãbgig — jakpak; kabyti (kabinti) — dotýkat se; kabõlai — věštění házením karet; kabõlnykas — vykladač karet, věštec; kal(i) — jestli, když; kanà — kam (označuje směr); kãp — jak; klãpatas — starost; klikas — křik, výkřik; koplõnas — kněz, farář; kõžnas — každý; krūpa — trochu; kubkėlis — hrneček; kūltis — 1) bít (se), 2) rozbít se; kunodà — brambora; kvietkà — květina; lachmõnas — kabát, kožený kabátec; lachõnė — mísa; ląpoti — poplácávat; ledõkas (ledãkas) -à — špatný, nekvalitní; lietis — pršet, lít se, téci; mãčitkas, -à — malý, malá, maličký; maciãntulikas, -a — droboučký; mėgti — milovat; mėnas — měsíc; meñčyti — trápit; mõža — snad, možná, asi

210

možna — lze; mūsit (musit) — jistě, nejspíše; nāto — navíc, ještě, dokonce; nechòj — ať; nedavėjas — ničema, trýznitel; nūg — od; pabūti — stačit, chvíli postát; padkaldinėti — okovávat; padotkai — daně; pakì — dokud, pokud; pakulti — rozbít; palūdhnavoti — jíst odpolední svačinu, obědvat; pamacitikù — pomalu, pozvolna; pamėsti — opustit; pariñkti — vzít, odebrat; paristi — porazit, převrhnout; pas(i)idėti — spatřit, zahlédnout; pasikòpti — schovat se; pasižėnyti — oženit se, vdát se; pautaryti (ūtaryti) — viz ūtaryti; pažinti — pochopit; pažìsti — poznat; pérbūti — přežít, prožít; pilnavóti — bdít, hlídat; pòtim — potom; pŏterkai (pŏterkos) — korále; prijūnkti — přivyknout; pririñkti — připravit, nachystat; prisèg(dinè)ti(s) — přísahat; prisirinkdinėti — chystat se, zdobit se; pritriñti — nastrouhat; rassakydinėti — vyprávět; rasirašýti — podepsat se; raščina — těsto, hmota; razdailýti — rozdělit, rozdat; rázom — společně; razriñkti — vzít; riñkti — 1) brát, 2) vzít si ženu; rõdas, -à — veselý, -á; sà — s; sagaįšyti — zničit, zahynout, pokazit; sakėpti (taria sakėpti) — upéct

samarnavóti — pokazit, zničit; sasibūti — našetřit, zbohatnout; sasidėdinėti — dát dohromady; sasieiti — dohodnout se, smluvit se; sasigriebti — chytit se, prát se; šāvintis — tvrdit, dokazovat, zapřísahat se; syla — síla; spakainas, -a — klidný, -á; spėsóti — spěchat; splūsnos — peří; spritnūs, -i — rychlý, -á, čilý, -á; stiéna — zeď; strychà (striechà) — střecha; strycháuka — pojistné, pojištění; stròkas — strach; sūdžia — soudce; sukienkà — šaty; susiėdas (sasiedas) — soused; šiltis — 1) oheň, 2) světlo, 3) požár, 4) teplo; škodà (a také škòda) — škoda; šviršti — hvízdat; tadaīk — tehdy; taki (gi) — přece, také, rovněž; tašla — 1) těsto, 2) díž na chléb; tāta — tatínek; tenāka — tam, tamhle; tėrlė — hliněný hrnec, půlhrnec; terlykà — malý půlhrnec; tėsti — táhnout, vláčet; tiktaīk — jen, pouze; tiurmà — vězení; triūdna — těžké; tsaīk — tento, tenhle, ten; tuīzoti — tahat, vláčet; ūtaryti (ūtaryti) — mluvit, hovořit; užeidinėti — zapadat (o slunci); užeiti — vrátit se domů; užriñkti — 1) vzít, 2) oženit se; užsipiauti — zdržet se při sekání, zapomenout se; užsodinéti — dokazovat, přít se; užvilkti — chytit, odtáhnout

211

valgymas — oběd valgyti — obědvat vedōma — samozřejmě vẽčeroti — večeřet vesẽlia — svatba vesẽ (viešė) — vesnice, vesnická ulice, vesnice viekiau — rychle vilkūtas — vlčátko, vlčí mládě visa lygū — stejně

vūtyrati — viz ūtarati žāras — hned, okamžitě zausiōdi — vždy zōslanka — poklop kamen žāidotis — hrát si žāisti — hrát, hrát hazardní hry žyvytis — živit se žvirždos (jen pomn.) — písek

NĚKTERÉ ZVLÁŠTNOSTI ZIETELSKÉHO NÁŘEČÍ

А. Ю. ВИДУГИРИС

Resumé

V Djatlovském (lit. Zietela) okrese Grodenské oblasti Běloruské SSR leží vesnice Zasėčiai (Zasėčiai) a Pagiriai (Pagiriai), v nichž lze dosud najít lidi hovořící litevsky. Jižně od hranice Litevské SSR je to nejvzdálenější ostrov litevského jazyka. Podle tradice se litevskému nářečí těchto vesnic říká „zietelské (djatlovské) nářečí“ („Zietelos tarmė“). Podle statistických údajů žilo v roce 1886 v Djatlovském okrese ještě 1156 Litevců. V současnosti lze napočítat až 30 lidí hovořících litevsky a těch, kteří litevštině rozumějí, je asi třikrát více. Od roku 1950 navštívilo tento jazykový ostrov mnoho jazykovědců z Litevské republiky, shromážděný materiál však nebyl publikován.

Čtenářům se zde předkládá několik nářečních textů, zaznamenaných přenosným magnetofonem v roce 1957. Texty jsou opatřeny komentářem k hlavním fonetickým a morfologickým zvláštnostem zietelského nářečí a také slovníčkem méně známých slov a výpůjček.

Zatím je předčasné rozhodovat, ke kterému nářečí litevštiny zietelské nářečí patří. Je však třeba poznamenat, že některými zvláštnostmi vokalismu (např. zachováním hlásek ą, ę a diftongů am, an, em, en spisovného jazyka: grāstas vrták, tẽ˙sa táhne, samtis naběračka, kānda kouše, sāemt nabírat, peinkos pět) a konsonantismu (např. chyběním základních prvků dzūkského nářečí: martì snacha (nevěsta), di˙nā den, dvì dvě, mēdžas strom, svēčas host). Zietelské nářečí se blíží nářečí jihozápadních aukštaitů. Jinými rysy se zietelské nářečí řadí k dzūkským a sousedním východoaukštaitským nářečím, například lazunskému, voronovskému, radunskému aj. Z těchto zvláštností uveďme následující: diftongy ie, uo se často zužují na i˙ (y), u˙ (ū) (vì˙nas jeden, nì˙kas nikdo, nic, jú˙das černý, šū˙ pes, pōnu˙s u pánů), zatímco monoftongy o, ė se diftongizují na uo, ie (niōri chce, žiuōdis slovo, bruolūkas bratříček, adbiēgāu přibě-

212

… (stodola, гумно), hláskové skupiny ti, di se zachovávají v koncovkách některých slov (pãtėu ztratil, guidei tkala, bìti peče, gaĩdo kohouta, daĩño zubu); souhlásky l, r, s, š, ž a afrikáty č, dž se před samohláskami e, ė, i vyslovují tvrdě (kãũle prase, lantà deska, inbìndo vlezl, ržkė křičel, gražsnis krásnější, šãši šest, mẽdžas strom, trãčas třetí) atd. Vyskytují se některé fonetické zvláštnosti, které se v jiných nářečích objevují zřídka, například on místo spisovného o (touli daleko, soudì:t říci), ie místo ei (sviẽkas zdravý, viekãũ brzy), ė místo ž (za˙s’is husa, žvaĩždė hvězda, žverìs zvíře, baznìča kostel), vypouštění souhlásek k, g před skupinami š, ž + t, d, č (šãuštas lžíce, pãrnišča(s) loňský, žvìrždos písek) atd.

Morfologie nářečí rovněž obsahuje řadu svérázných rysů. Například se užívají jména s příponami: -i:ka (avìlka ovce, ovečka, kãinbì:ka prasátko, karvì:ka kravička), -utas (vilkùtas vlčí mládě, kiškùtas zajíček, langùtas okénko), -ikas- ve vlastních jménech — (Valėrikas Valerik, Kòstikas Kostik, Jùzikas Juzik), -itkas, -itka u přídavných jmen — (mãčikas, -à malý, maličký, mačinutìlikas, -a droboučký, sėnitkas, -à stařičký). Zajímavé je také tvoření a stupňování příslovcí (mažai(k) málo, mažàst méně, nãĩ, mažàst nejméně, senàik dávno; odpovídající druhý a třetí stupeň: senėst, nãĩ_senėst). Užívají se čtyři místní pády: inessiv (ãnas jãũ kelė už je na cestě), illativ (ãnas nùvažãũ kelãn odjel na cestu), adessiv (mi_sìti (ɂ) asmòbik’ nérã nemáme peníze), allativ (aš aĩnu namòn jdu domů). Pozornost přitahují podstatná jména ženského rodu, která mají v instrumentálu jednotného čísla koncovku -ai: sa_gi’nai savãi rašãi bì:sta žije s jednou svou ženou; sa jãũ nùvažãũ odjel s ní. Předpokládá se, že koncovka -ai je pozůstatkem zájmenných přídavných jmen; její zachování a rozšíření do dalších slovních druhů podpořila analogie v ruštině a běloruštině (srov. podtržené koncovky -ой, -ей). V nářečí se často užívají přivlastňovací zájmena: tãpas, tãpà můj, moje, lãvas, -à tvůj, tvoje, sãvas, -à svůj, svoje, a některá atematická slovesa: mì:kt(i) spí, aĩt(i) chodí, skãũst(i) bolí, jėst(i) jí, dĩest(i) klade, dũost(i) dává. Zvláštní je tvar minulého času (3. osoby) slovesa bùti být: kãrves mì:s’ bì dvì měli jsme dvě krávy; bìti dì:das sa_bòbai byli dědeček a babička. Podmiňovací způsob si rovněž uchovává archaický ráz: 1. os. j. č. sakėčĩp upekl bych, sukãčĩp točil bych se, 2. os. sadėktai shořel bys, atvažiùtumėi přijel bys, 3. os. bù:tu’p byl by, norėtu’p chtěl by, 1. os. mn. č. dũotum dali bychom, pìrktumėnt koupili bychom, 2. os. atvažiùtumėnt přijeli byste. Je třeba zmínit také předložku (a zároveň předponu) sa s (sa_savaĩs vaĩkais se svými dětmi; sãdegė shořel; satìko potkal) a prè při, vedle, u, k, kolem (mės sastojom prè jã zastavili jsme se vedle ní; ãni’s prìjùnkaė prè savo zvykli si na své) atd.

Vše uvedené výše ukazuje, jak přínosné pro dějiny litevského jazyka může být studium zietelského nářečí, jehož několik textů se zde publikuje.