LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, IV

LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

LATVIJAS PSR DIALEKTOLOGU EKSPEDĪCIJAS 1960. GADĀ

M. GRAUDIŅA

V létě roku 1960 uspořádali dialektologové z Ústavu jazyka a literatury Akademie věd Lotyšské SSR dvě expedice s cílem shromažďovat jazykový materiál a místní názvy přímo z úst lidu v okresech Krustpils, Madona, Ilūkste a částečně Daugavpils. Expedicí se celkem zúčastnilo 36 sběratelů, kteří shromažďovali materiál ve 43 nářečích. Expedice organizované dialektology v roce 1960 tak mohly pokrýt většinu takzvaných sélských nářečí, která se utvořila v zemích obývaných Sely po obou stranách Daugavy.

Cílem expedic bylo shromáždit materiály z fonetiky, morfologie, syntaxe a lexika příslušných nářečí, které by zachytily nejcharakterističtější rysy nářečí této oblasti, shromáždit názvy obydlených i neobydlených míst a zapsat co nejvíce nářečních textů — materiál pro další výzkum.

Sélská nářečí spojuje celá řada rysů, které v jiných oblastech Lotyšska nejsou známé. Vedle rysů, které sélská nářečí spojují, jsou i takové, které jedno nářečí od druhého odlišují. Čas od času je tento rozdíl tak výrazný, že si ho všimnou nejen jazykovědci. Zvláště výrazný je rozdíl mezi vidzemskými a zemgalskými sélskými nářečími, protože je vždy oddělovala Daugava, která bránila spojení mezi obyvateli kraje.

Jedním z nejcharakterističtějších rysů sélských nářečí je vznik stoupavé intonace, která v jiných oblastech Lotyšska není známa. Stoupavá intonace se zde užívá místo lámané intonace oblastí se třemi intonacemi, zatímco klesavá intonace v sobě spojila klesavou a táhlou intonaci oblastí se třemi intonacemi.

Stoupavá intonace, která se zachovala v sélských nářečích, je starší než lámaná. Jak uvádí prof. J. Endzelīns v knize Latviešu valodas gramatika (s. 37–38), lámaná intonace se historicky utvořila v slabikách, které se kdysi nacházely před slovním přízvukem a tehdy měly stoupavou intonaci.

Ve vidzemských a také v některých zemgalských sélských nářečích lze slyšet variace klesavé intonace. Tato intonace se vyslovuje buď prudce klesavě (trhaně), nebo pomalu klesavě s mírným zvýšením hlasu v první části, čímž vzniká stoupavě-klesavá intonace. Prudký pokles se nejčastěji vyskytuje před neznělými souhláskami, zatímco stoupavě-klesavá intonace před znělými souhláskami, např. drāuks, drāugi, strādāt atd.

Mluvčí nářečí nerozlišují táhlou intonaci od klesavé. I mluvčím jiných nářečí se jim táhlá intonace jeví jen jako vyslovená o něco pomaleji. Rozdíl mezi klesavou a táhlou intonací si neuvědomují ani mluvčí takového nářečí, jako je nářečí v Elkšņi, kde

185

V řeči informátorů se objevuje jak jedna, tak druhá intonace. Například informátorka vypráví: „plāve ār vīnruce“ a v následující větě: „ār sērpi plāve“. Taková nestálost v intonaci ukazuje, že nářečí, ačkoli mluvčí rozdíl nevnímají, již vykazuje rysy, z nichž se dále utváří rozdíl mezi klesavou a stoupavou intonací.

Lomená intonace je někdy slyšet v emfátické řeči; například informátorka v Asarė při živé vzpomínce na jednu událost řekla: „bet jei stōu koa pa 'golvu dabūšē“, ačkoli jinak říká pouze „golva“. Také v Biržai je v emfátické řeči u některých slov (oārā un prūiam) slyšet lomenou intonaci. Téměř ve všech nářečích se lomeně vyslovuje záporná částice „nē“.

Hlavní zvláštnosti, jimiž se selonská nářečí liší od spisovného jazyka a ostatních nářečí, se týkají výslovnosti hlásek. Například v lotyštině se hláska ē vyslovuje široce či úzce podle toho, jaká samohláska nebo dvojhláska následuje nebo následovala v další slabice. Ve většině nářečí i ve spisovném jazyce existuje od tohoto pravidla jen několik odchylek, především ve skloňování, kde jsou například tvary veci, tēvi, retiem celmiem, dēli, bērzi atd. V tomto ohledu dodržují zákonitost výslovnosti hlásky ē mnohem důsledněji mluvčí vidzemských selonských nářečí — v Cesvainė, Dzelzavě, Dzerbenė, Koknesė, Lazdoně, Odzieně, Vestieně, Pļaviņās a jinde. Říkají tam například veci tēvi, retiem celmiem, dēli, bērzi atd.

Dlouhá úzká hláska ē se téměř ve všech selonských nářečích vyslovuje široce, například klęç (= klēts), vęž’s (= vēzis), sędēt (= sēdēt) atd. V některých nářečích (například v Kurcuma, Prode a Pilskalne) je občas slyšet také klīec (= klēts), vięž’s (= vēzis) a podobné tvary, nejde však o příliš charakteristický jev.

Úzká krátká hláska e zůstala v kořenech slov většinou nezměněna, v koncových slabikách se však vyslovuje více či méně široce, například upę, pridę, puķę, pusę atd. V některých vidzemských selonských nářečích je koncové -ę tak široké, že se blíží hlásce a (Pļaviņas, Saikava). V zemgalských selonských nářečích se k širokému koncovému -ę často asimiluje i úzká hláska e v kořeni, například tēļę, eglę, zēmę atd., avšak ani zde ne zcela důsledně. Slyšíme například zeme i zēmę v řeči téhož mluvčího.

Úzká hláska e se patrně vyskytovala v jednoslabičných infinitivech, alespoň ve většině selonských nářečí. Jednoslabičné infinitivy se obvykle vyslovují se širokou hláskou ę, například ceļ, mēst, nęst, smęlt, dękt (= degt) atd. V části vidzemských selonských nářečí se jednoslabičné infinitivy vyslovují s hláskou a v kořeni, což ukazuje, že zde byla hláska ę; například v Cesvainė, Sausnēja, Lazdoně atd., kde se říká mast (= mest), calt (= celt) atd. Také ve dvouslabičných infinitivech se v těchto nářečích vyskytovala hláska ę: například razāt (= redzēt), acāt (= ecēt) atd. Také budoucí tvary od jednoslabičných infinitivů mají v kořeni hlásku ā, například daks (= degs), bāks (= bēgs), cals (= cels); v množném čísle budoucího času mají koncovky -sam, -sat, například cālsam, cālsat (spisovně celsim, celsit).

Infinitivy na -ināt se ve všech selonských nářečích vyslovují s hláskou ę, z níž se ve výslovnosti často vyvinula hláska ā, například mętinot (jde o poměrně nové slovo, a proto si zřejmě zachovalo hlásku ę), dažināt, ādināt atd. Široká hláska ę v kořeni těchto infinitivů patrně vznikla asimilací — zdá se, že zde dříve existoval tvar dęženāt. Podobný tvar nūodaganāt se ještě dnes vyskytuje v Cesvainė.

Široká hláska ę se v zemgalských selonských nářečích změnila na ā, například tāūs (= tēvs), dāls (= dēls), vaci cilvēki (= veci cilvēki). (V těchto nářečích palatální samohlásky v následujících slabikách neovlivňují výslovnost při skloňování.) Tato zvláštnost ve vidzemských selonských nářečích postupně zaniká.

186

V zemgalských selonských nářečích se osobní zájmena es, mēs obvykle vyslovují s úzkým ē; množné číslo se v běžné řeči často zkracuje na mes. Ve Vidzeme se místo es, mēs často slýchá as, mas || mēs, zejména v nářečích v okolí Madony.

Je třeba poznamenat, že když představitelé nářečí mluví spisovně, často se místo širokého ē spisovného jazyka objevuje úzké ē, například ezers, dēls, teļš atd.

Pokud v následující slabice následuje velární samohláska nebo dvojhláska a mezi nimi není j ani změkčení, téměř ve všech selonských nářečích (zahrnutých do expedice) se a obvykle mění na o. V selonských nářečích Vidzeme může k této změně dojít také tehdy, následuje-li spojení g, ģ, ķ, j, č, dž, š, ž, ļ, ņ s jakoukoli samohláskou a před těmito souhláskami není r, l, s, p, například gonc (= gans), koķis (= kaķis), vokarejs (= vakarējs), plova (= pļava) atd. V některých selonských nářečích Vidzeme změně nebrání ani některá jiná spojení souhlásek.

Také v příponách a předponách se a mění na o; tento rys je v selonských nářečích Zemgale téměř zcela neznámý.

Místo dlouhého ā se v selonských nářečích Vidzeme často vyskytuje čisté ō (mōsa), zatímco v Zemgale se slýchá buď oa (mōaṭe) — nejčastěji —, nebo uo (mūoṭe) — to poslední v Dvietě, Pilskalne, Bebrene a částečně také ve Slate.

Krátké i se nemění, s výjimkou spojení ir, které se mění buď na ēr, například zvērbul’s (= zvirbulis), nebo na ier, například es dzēržu (= es dzirdu).

Dlouhé ī se mění na ei (ve většině nářečí) nebo īi. Někdy má tato dvojhláska ei velmi úzké e, například upēitē. V selonských nářečích okresu Daugavpils převládají īi a ei, zatímco v okolí Ilūkste se již začíná vyskytovat ei, například vēirs (= vīrs), reic (= rīts).

Velární y je stále slyšet v nářečích v okolí Madony (tylks, myza) a částečně také v Zemgale — v nářečích kolem Bebrene. V zemgalské oblasti se však hláska y nepoužívá důsledně. Tentýž mluvčí vysloví totéž slovo někdy s y, jindy s i.

Hlavním fonetickým rysem, který odlišuje selonská nářečí Vidzeme od Zemgale, je palatální přehláska samohlásek, která je na levém břehu Daugavy neznámá. V selonských nářečích Vidzeme se a mění na >ę, ā na >ǟ nebo ę, u na >ų, uo na <uę, následují-li palatální samohlásky nebo dvojhlásky a není-li mezi nimi k, g, ķ, ģ, j, č, dž, š, ž, ļ, ņ. Pokud jsou uvedené souhlásky ve spojení s r, l, m, s, z, p, b, t, přehláska probíhá bez překážek, například ēbi (= abi), rēdi (= radi), ķelpi (= kalpi), ruītki (ale: bluķi), secēt (= sacīt), zuebi (= zuobi), māšina (= mašīna) atd. Přehláska nastává také před b, p, m, v, r, pokud jim předcházelo spojení s j, které ve výslovnosti zaniklo, například skępa (= skapja), ķēra (= kara), kūrma (= kurmja). V Bērzaune, Sarkaņi, Lazdone a Prauliene se a obvykle přehlasuje na ą; v případech, kdy se a již změnilo na o, se poslední hláska přehlasuje na ǫ, například stops (= stabs), stǫbi (= stabi), mos (= mazs), mǫziņš (= maziņš) atd.

V selonských nářečích Zemgale se mění dlouhé ū. Ve většině nářečí se místo ū říká ou, například škūnič (= šķūnis), čouka (= cūka), šounu (= šūnu, tj. šuju) atd., v některých nářečích — v Bebrene, Dvietě, Pilskalne — se však místo ū vyskytuje iu, například biūt (= būt), Ilūkste (= Ilūkste), iūdenc (= ūdens) atd. Dvojhláska uo se na levém břehu Daugavy mění na ū, například gūs (= guovs), cūs (= zuoss), ūgas (= uogas) atd. Krátké u zůstává beze změny, s výjimkou spojení ur, které se někdy mění na uor, například kuormis (= kurmis), ne však vždy a ne ve všech slovech.

Výslovnost dvojhlásky ei není všude stejná. Ve většině selonských nářečí se vyslovuje se širokým ę, například meita, tēikas, mēijas atd., v některých nářečích (Bebrene,

187

V Dvietě se místo ēi říká ai, např. muna maita (= mana meita). Svou otevřeností hlásky ē se toto ēi liší od ēi, které vzniklo z dlouhé hlásky ī. V nářečích, v nichž se ī nemění, se většinou také ēi vyslovuje stejně jako ve spisovném jazyce, např. v Cesvaine se říká: iešu uz meitu.

Dvojhláska ie se v zemgalských selonských nářečích mění v dlouhou hlásku ī, např. sīva (= sieva), zīc (= zieds), mīrs (= miers) atd. Ve Vidzeme je taková změna poměrně vzácná.

Dvojhlásky ai a ui se v selonských nářečích vyslovují stejně jako ve spisovném jazyce, dvojhláska au někdy labializuje hlásku a (ve Vidzeme).

Pro téměř všechna selonská nářečí je typické prodlužování krátkých samohlásek před neznělými souhláskami, např. o:ka (= aka), pu:tni, vo:kars (= vakars) atd. V některých nářečích, např. v Asare, Prodě aj., se takové prodlužování nevyskytuje.

Ve všech selonských nářečích se souhlásky ve větší či menší míře palatalizují, jsou-li nebo byly-li před palatálními samohláskami. Stupeň palatalizace není všude stejný. Tak například v Asare se palatalizace projevovala před hláskou ž, zatímco před ē ji téměř nebylo znát, např. nom. upēte (= upīte) a akuz. upēti (= upīti), kdežto v sousedním nářečí ve Slate byla palatalizace v těchto případech stejně silná.

Hlásková skupina šk se v selonských nářečích vyslovuje bez změkčení k, např. škounč (= šķūnis), škel̦t (= šķelt). Skupina ķš se často přesmykuje: neříká se například aukša (= augša), nýbrž aišra, priška (= priekša), iškā (= iekšā) atd.

Ve Slate, Dignāji, Lubāně a občas i jinde (v Elkšņi, Susēja) se místo ķ vyslovuje č, např. čēve (= ķēve), kačs (= kaķis). Jako hyperkorektní jev se v některých selonských nářečích místo č objevuje hláska ķ, např. ķigāni (= čigāni), ķuška (= čūska) v Krustpils a Mētrieně.

Nominativy zakončené na -ļs se v některých nářečích vyslovují jako -ļs, např. ceļš, teļš, v Asare, Elkšņi, Prodě aj.; jinde — také v části Vidzeme — jako -ļs, např. ceļš, kupeļs, teļs.

Nominativy zakončené na -ŗš se vyslovují s -rs, např. kūrs (= kurš), kārs (= kaŗš), vārs (= varš) v Zemgale a kūrs, ķers, vārs ve Vidzeme.

Ani ve spojení -jš není hláska š, např. vējs (= vējš), vājs (= vājš) atd. Proto ani v názvech činitelů odvozených od sloves není hláska š obvyklá, např. kūdļējs (= kūlējs), vedējs (= vedējs) atd.

Starý tvar slova sutmalas se vyskytuje v Aknīste, Susēja a Slate, zatímco v jiných zemgalských selonských nářečích se slyší sudmalas.

Stejně jako v dolnozemských nářečích vyslovují mluvčí selonských nářečí před ķ a g velární b. Tím se tato nářečí liší od hornolatyšských nářečí Latgale.

Pro selonská nářečí je příznačné, že v přejatých slovech z jiných jazyků se obvykle neužívají dlouhé likvidy a nazály, jak je běžné ve spisovném jazyce, např. kana || kona (= kanna), bāļva (= baļļa), ēlne (= elle), stals (= stallis) atd. Pouze slova panna a ķemme se někdy vyslovují také s dlouhými nazálami.

Ve všech selonských nářečích se někdy vkládá hláska t mezi n a s nebo mezi ņ a š, avšak mezi l a s a mezi ļ a š se takové vkládání nevyskytuje, např. gōnc (= gans), bērziņč (= bērziņš), vasals (= vesels), zaļš. Ke slovům kaudze, tupe̦le, kruķis, krasts aj. se připojuje s-, např. skāude, stupele, skruk̦is, skrāc aj.

V budoucích tvarech jednoslabičných sloves, jejichž kmen končí na t, d, s, z, mají zemgalská selonská nářečí dlouhé sykavky nebo šumivé souhlásky, např. neši, vešu atd. Často

188

Dlouhé svelpenis vyslovuje rozlišuje budoucnost od minulosti, např. vokār nesi moajād, reit nesi prūjām) (= včera jsi nesl domů, zítra poneseš pryč). Tyto tvary budoucího času se pravidelně tvoří od infinitivu stejně jako např. likšu, liksi od likt.

V morfologii je zvláštností podstatně méně. Při tvoření slov se vyskytuje jen několik neobvyklých tvarů. Tak například ve vidzemských sēlských nářečích jsou známa a užívají se adjektiva s -ūjis, např. smiltijs v Praulieně, smiltķijs v Sausnejě aj. Podobné tvary lze slyšet také v zemgalské oblasti, např. mòalīja zēmē v Asaře. Zdá se, že stejnou příponou jsou odvozeny i některé názvy usedlostí, např. Augstūjas — usedlost v Liepkalně, Kalnījas — usedlost v Ērgļi.

Velmi běžná jsou zdrobnělá slova s -uks, např. suņuks, mòasuks, gūšuks (= gosniņa) aj.; zvláště mnoho takových odvozenin vzniká z osobních jmen. Jak se zdá, těmto zdrobnělinám nechybí mazlivý význam, jako je tomu i v jiných nářečích.

Označení žen se ve Vidzeme tvoří příponou -īša, zvláště když je základem označení manželovo povolání, např. kalējīša (= kalējiene, manželka kováře), vēverīša (= vēveriene, manželka tkalce), také Caunīša (= manželka Caunese). V zemgalských sēlských nářečích se zde užívá buď -iņe (<-iene), nebo -īte (<-iete), např. kalējīne, skriuderīne, Kalninīte aj. Stejnými příponami se zde tvoří také ženská označení příslušnic národností. Zvláštní je, že se neříká krievs, nýbrž krīviniks. Názvy příslušníků jiných národností se však touto příponou netvoří.

V zemgalských sēlských nářečích jsou odvozeniny s -atā od číslovek téměř neznámé. Místo nich se říká: mēs atgājām trijūs (= přišli jsme ve třech), vái ta divūs ar boūš bāist? (= budou se snad ve dvou také bát?). Často se k vyjádření počtu užívají odvozeniny s -ējī, např. munām tāvām bei divei zirgu (= můj otec měl dva koně) v Asaře aj.

V zemgalských sēlských nářečích lze u osobních zájmen v genitivu a akuzativu někdy slyšet manę, tevę, např. jis manę napazyna (= on mě nepoznal), bes tevę tūr ni'kà nabōis (= bez tebe tam nic nebude) aj. Tyto tvary mohou souviset s litevskými tvary manè, tavè, a jsou tedy staré. V dativu se u první osoby vyskytuje tvar màn. Ve Vidzeme mìn. K vyjádření přivlastnění mají všechna sēlská nářečí muns, muna. V těchto nářečích se vyskytuje také lokativní tvar od kas — kamà, který je spisovnému jazyku cizí. V zemgalských sēlských nářečích je známé zájmeno jis, jei (<-ji); tu a tam je slyšet také ze spisovného jazyka převzaté viņš, viņa. Zájmeno jis, jei je však v povědomí i mluvě stále velmi živé, takže se někdy objevuje i při spisovném vyjadřování. Mluvčí vidzemských sēlských nářečí považují toto jis, jei za velmi typický znak hornolotyšského nářečí.

Předpona a předložka da(-), užívaná v těchto nářečích, je spisovnému jazyku cizí, např. da-it da mežam (= dojít až k lesu), daļēju pinū (= přilil jsem mléko), dapērc vēl vīnu sievām, lobōk ēs (= kup ještě jedno sele, bude se lépe jíst), da vo:karām (= až do večera), dalyku es ār (= přidal jsem také) aj. Pro zemgalská sēlská nářečí je navíc příznačné užívání předložky a předpony iz(-) místo uz(-), např. izbrauce iz lada (= vyjel na led), izlidava iz jumta (= vyletěl na střechu), izgōzē is golvys (= vylil na hlavu) aj. Místo spisovného apkārt se užívá aplīk — màn bij jōa-it aplēik kolnu (= musel jsem jít kolem kopce).

V sēlských nářečích jsou stále živé ē-kmeny slovesného minulého času, které ve spisovném jazyce zanikly, zvláště na levém břehu Daugavy, např. es vokār braūcu, jis vedę, mes nesām aj.

189

U odvozených sloves, jejichž infinitivy končí na -āt nebo -uot, se minulý čas tvoří pomocí -av-, např. jei runava, es zinavu, jūs stāigavāt. Podobně se tvoří i skloňované minulé příčestí — bōitu zinavuši, jei malavusę. V nářečí Gārsene se vyskytují tvary s -dav-, např. kad gribēdavusi gulēt, tad nevarēdavusi, tāpēc ka spūkuodavusi (= když chtěla spát, nemohla, protože se jí zdálo o strašidlech). Protože obyvatelé Gārsene spolu doma mluví také litevsky, lze předpokládat, že tyto tvary vznikly pod vlivem litevštiny. Obecně je těžké říci, jaké národnosti jsou dnešní obyvatelé Gārsene. Sami vyprávějí, že se asi před 100 lety „překrtili“ na Lotyše, a proto jsou Lotyši. Je třeba říci, že všichni obyvatelé Gārsene mluví stejně dobře lotyšsky i litevsky.

Ve všech selonských nářečích mají reflexivní slovesa v 1. a 2. osobě množného čísla koncovky -mēs, -tēs nebo -mās, -tās, např. mēs ceļamēs || ceļamās, jūs ceļatēs || celietās. U sloves odvozených předponou se mezi předponu a kořen někdy vkládá -sa-, např. apsasēstis, izastāigūt. Ve vidzemských selonských nářečích toto -sa- někdy ztrácí -a-, např. o:psprēcēt (= vzít se), pārsāstis (= přejíst se).

V zemgalských selonských nářečích se u kondicionálu slýchají v množném čísle tvary s -umēm, -umēt, např. itumēm, nastumēt.

Staré tvary si ještě zachovala příčestí. Stále se tu vyskytují přítomná příčestí s -us, např. lielajiem viņč nędūdus rūkas (ve Vēstieně). Také pro budoucnost se užívají skloňovaná příčestí s -(k)is, např. tāus braukšis iz pilsātu, modāte braukšūtē, meitas braukšas, puiši braukšūši (v Asarē). Tyto tvary se však začínají zapomínat — užívají se poměrně zřídka. Velký vliv má spisovný jazyk. Často, zvláště v přítomnosti dětí, mluví představitelé nářečí i mezi sebou poměrně dobrou spisovnou lotyštinou, v níž jen občas zazní něco charakteristického pro nářečí. Proto už ani mladší generace nářečím pořádně neumí mluvit — nářečí jsou blízko zániku.

Nejodolnější se zdá být nářeční slovní zásoba, v níž je mnoho slov, která nejsou ve spisovném jazyce známa. Nářečí na levém břehu Daugavy leží blízko Litvy a projevuje se v nich vliv litevštiny. Přejata byla jak jednotlivá slova, tak i tvary, např. již zmíněné minulé tvary s -dav-. Litevským slovem je girtūklēs (= borůvky), atit anākāt místo, pažēri — litevské prager­ti (ve významu propít), např. vai ta jis tū (tj. kolchoz) pažērē? (v Asarē), bùlbas — brambory (toto pojmenování se dnes už téměř neužívá, ale dříve to bylo jediné označení pro brambory), avēli — včelí úly, sours — slaný, gēlze — železo aj. V těchto nářečích je také silný slovanský vliv. Například se neříká, že někdo mluví lotyšsky, rusky či polsky, nýbrž pa latviskām, pa krīviskām, pa pūliskām. Vyskytují se také přímé výpůjčky. Například 89letá Ilze Ratzobe z Asare vypráví: jis beja jei ilūbeis, naskatīja; moš tu varēsi? aj. Vliv ruštiny je obzvlášť silný v selonských nářečích okresu Daugavpils, kde žije velmi málo Lotyšů.

Ve spisovném jazyce se běžně nevyskytují ani slova jako ustaba (= pokoj), vēirēkšņi (= tužebník), aviškas vai āviekstenes (= maliny), mēlnīgas (= borůvky), virsūne (= vrchol), bāmbērbaki (= velcí ovádi), škierzlānc (= ještěrka), svo:ķi (= mlezivo), mauļdātis (= koupat se), muzlas (= dásně), it lūņkis (= jít pro kvas), ķēte (= levák), špetnis (= nick), sirūps, akuz. sirūbu (= roubení studny), stōdāigi (= drobky), telōaks (= plstěná bota), paśule (= louže), sprēst (= příst), klukučs rāun (= trhá lopuchy), tiļs (= blízký), timss (= tmavý) aj.

190

Expedice získaly značný soubor místních názvů, celkem přes 21 000 místních jmen. Z nich je 15 500 nových, dosud neznámých slov. Těmito názvy bude možné doplnit soubory místních jmen, které jsou v ústavu k dispozici, a využít je při další práci s místními jmény.

Ve shromážděných místních názvech je mnoho jazykově zajímavého. Místní názvy, zejména ty, které si zachovaly své pojmenování po celá staletí, mají svou historii. Je zajímavé, že ve vidzemské selonské oblasti je několik názvů estonského původu. Například v Patkule jsou usedlosti Musti (est. must — černý), řeka Lisa (est. příloha). Také samotné Patkules vārds (vyslovuje se Paķile) je estonského původu. Totéž lze říci o Pikāniem — usedlosti v Praulieně, Miņģiem — usedlosti v Cesvaině aj. Tato místní jména naznačují, že v oblasti kdysi mohli žít Estonci.

V pohraničí s Litvou má mnoho místních jmen litevský původ. Například v Gārsene je les Ilgabrade. Přes rozsáhlý les, který odděluje Lotyšsko od Litvy, vedla velmi frekventovaná cesta, a proto bylo třeba dlouho jít nebo jet, aby se lesem prošlo. V nářečí Gārsene se slovo ilgs používá také ve významu gars, stejně jako v litevštině. Tento význam může být obsažen i v názvu lesa. Také louka Gērva kaklis má litevské jméno. Prý je velmi blátivá, a proto do ní mohou vstoupit jen jeřábi. V pohraničí s Litvou je kromě toho mnoho názvů usedlostí končících na -išķi, např. Bāltišķi, Girvišķi, Ragaunišķi aj.

Je třeba poznamenat, že velmi mnoho míst získalo svá jména buď podle polohy, nebo podle nějaké vlastnosti pro dané místo charakteristické. Například Garā pļava v Asarē je úzká louka dlouhá několik kilometrů; kopec Āža mugura v Patkule je špičatý kopec připomínající kozí hřbet. Často se vyskytují názvy jako Viļķu kalniņš v Cesvaině, přes jehož vrcholek chodili vlci, Aitu līcis v Asarē, kde vlci často roztrhali ovce, protože neměly kam utéct. V Cesvaině je Stradu birze, kde žije mnoho špačků, Virumpurs — velmi bažinatý močál, opravdová kaše z bahna, a louka Zuwenica, kde prý bylo tak mokro, že tam žily i ryby.

Často se označení místa v průběhu staletí proměnilo. Tak se v Lubāně jedné oblasti říká Ērgala. V této oblasti se kdysi vyskytovali orli a dnešní název zřejmě vznikl z výrazu Ērgļu gals (konec orlů).

Někdy není původ místního názvu tak snadné si představit. V Asarē býval zámecký statek Patmalnieki. Asi před 150 lety se mu říkalo Gren-cavu, což je lotyšská podoba německého Grenzhof. Protože statek byl posledním majetkem pána z Asare, lze snadno pochopit, proč ho tak nazvali. Potom byl statek přejmenován na Patmalniekiem. Mlýn tam nikdy nebyl; navíc se v Asarē mlýnům říká sudmalas, nikoli patmalas. Snad zde slovo — není-li pouze náhodně vymyšlené — pochází z názvu Pati mala, tj. pohraničí?

Velmi mnoho místních názvů souvisí s nějakou událostí. Například v Asarē je Anča leja. V této dolině se za roboty oběsil jistý Ancis, na kterého vrchnost uvalila tak těžké robotní povinnosti, že je nemohl plnit. Na jednom z polí nedaleko odtud je jáma, které se říká Madaļiņu — tam vlk roztrhal dívku. Jáma byla pojmenována po této dívce. V Patkule jsou usedlosti Teļāras, jimž se dodnes tak říká proto, že u nich pásávali vrchnostenští telata. Katorgas kalns (v Patkule) dostal své jméno proto, že se na tomto kopci těžko pracovalo — člověk se tam nadřel jako na galejích. V Cesvaině je Nuopānu tilts. Za mostem je strmý kopec, na který se těžko stoupá, a proto si všichni už na mostě povzdechnou, když vědí, že je před nimi náročný úsek cesty.

191

Někdy se o původu místních názvů vyprávějí celé pověsti. Například ve Slatě je Dzelzītis atvars (propast), o němž se vypráví tato pověst: V potůčku u Lūčānu (Lūčāni — selských usedlostí) je propast, na jejímž okraji prý byly zakopány peníze. Jednou se tři muži rozhodli peníze vykopat, aby jednou provždy skoncovali s chudobou. Kopali o svatojánské noci, jediné noci, kdy lze vykopat ukrytý poklad. Muži vykopali jámu tak hlubokou, že do ní jeden z nich vlezl, aby vytáhl sud s penězi. Vtom z křoví vyběhl čert, vzal peníze a hodil je do propasti. Sud byl těžký, jako by byl ze železa, a proto se propasti říká Dzelzītis atvars. V Gārsene je les, kterému se říká Kazaskāju. V lese je kopec, na němž kdysi stál hrad. Jednou se do tohoto lesa vydaly na borůvky dvě stařenky. Uviděly, že na kopci stojí hrad a koná se tam bál. Krásně oblečené „slečinky“ tančily tak lehce, že byla radost se dívat. Stařenky šly blíž, aby lépe viděly. A pak si všimly, že tanečnice mají kozí nohy. Pochopily, že „slečinky“ jsou čarodějnice, a utekly z toho nečistého místa. Od té doby se však lesu říká Kazaskāju. Odzienas ezers prý letěl vzduchem a syčel. Jedna dívka na něj udiveně hleděla a řekla: „Ten ale syčí jako zmije.“ Jezero na tomto místě spadlo, protože někdo náhodou uhodl jeho jméno. Podobných pověstí je velmi mnoho téměř ve všech krajích Lotyšska.

Zajímavá jsou také vysvětlení místních názvů, která podává sám lid. Někdy je v těchto výkladech hodně fantazie, jindy jsou však docela pravděpodobné. Například obyvatelé Gārsene vysvětlovali název osady Indānu takto. Kdysi prý našli dítě, které nálezci pojmenovali Sprīdis, v gārsenské výslovnosti Sprindis. Sprindis však vyrostl v tak urostlého muže, že mu už nemohli říkat Sprīdis, a tak mu začali říkat Indis. Indis dostal půdu a postavil si dům. Měl velkou rodinu. Také jeho děti a děti jeho dětí si stavěly domy na tomtéž místě, a tak vznikli Indāni — celý rod, který osadu obýval. Je otázkou, nakolik je vyprávění o nalezeném dítěti pravdivé, ale místní název může vzniknout podle jména zakladatele.

Někdy jsou velmi známé přezdívky, které vznikají i dnes a ukazují, že základem místních názvů bývá nějaká charakteristická zvláštnost. Tak se v Rubeņi jeden kout kraje, asi 50 usedlostí, nazývá Koreju. Lidé, kteří tam žijí, se prý rozdělili do dvou skupin, které spolu příliš dobře nevycházejí. Ve Vietalvě se jedna oblast nazývá Ukrainu — prý je tam úrodná půda a lidé žijí v blahobytu.

Latvijas PSR dialektologi 1961. g. vasarā rīko ekspedīcijas uz Alūksnes un Jēkabpils rajonu. Savācot materiālus Jēkabpils rajonā, būsim ieguvuši faktus sēlisko izlokšņu lielākajā daļā. Izpētot savāktos materiālus, varbūt varēsim iegūt kādas jaunas atziņas par sēļu valodu.

DIALEKTOLOGICKÉ EXPEDICE LOTYŠSKÉ SSR V ROCE 1960

М. Э. ГРАУДЫНЯ

Résumé

V létě roku 1960 uspořádal Ústav jazyka a literatury Akademie věd Lotyšské SSR dvě expedice za účelem sběru dialektologického materiálu a toponymie. Obě expedice probíhaly v oblastech tzv. selonských nářečí — v okresech Madona, Krustpils, Ilūkste a částečně v okrese Daugavpils.

Expedice v roce 1961 pokryjí všechna zbývající selonská nářečí (v okolí Jēkabpilsu).

Selonská nářečí se od spisovného jazyka a od ostatních lotyšských nářečí liší řadou rysů. Jedním z těchto rysů je stoupavá intonace, která se v jiných oblastech Lotyšska nevyskytuje. Rozdíly jsou také ve výslovnosti jednotlivých hlásek. Například v selonských nářečích Vidzeme se hláska ē při skloňování vyslovuje zavřeně, pokud se v následující slabice nacházejí přední samohlásky (nebo diftong), a to i tehdy, když je v kořeni slova otevřené ę (tēvi místo spisovného tęvi). Pro selonská nářečí Vidzeme je příznačný palatální přehláskový posun samohlásek, který se v selonských nářečích Zemgale nevyskytuje. V selonských nářečích Zemgale se naopak ve větší míře zachovaly některé staré tvary, například tvary minulého času s kmenem na ē, genitiv a akuzativ osobních zájmen manę tavę aj. Na levém břehu Daugavy se užívají také osobní zájmena 3. osoby jis, jēi (< ji), která se ve Vidzeme považují za typicky hornolotyšský jev.

V morfologii je zvláštností méně. Pro selonská nářečí Vidzeme je příznačné, že názvy manželek podle povolání a příjmení se tvoří na -iša (kalējīša), vyskytují se zde přídavná jména na -ijis (smilktijis). V selonských nářečích Zemgale se minulý čas sloves na -uot, -āt tvoří příponou -av- (es zinavu), v nářečí obce Gārsene se tvary minulého času tvoří pomocí -dav-, například nevarēdava zināt. Uvedené tvary zřejmě vznikly pod vlivem litevštiny.

Slovní zásoba selonských nářečí obsahuje mnoho svérázných prvků. V selonských nářečích Zemgale je více výpůjček z litevštiny (girtūklės, avēli, soūrs aj.) a ruštiny než ve spisovném jazyce.

Zajímavým materiálem pro lingvisty je shromážděná toponymie (více než 21 000 jednotek). Shromážděný toponymický materiál rozšíří kartotéku toponymie Ústavu. Expedice v roce 1960 poskytují mnoho materiálu pro další výzkum.

13. Kalbotyros klausimai. IV