LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, IV

LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

J. JABLONSKIS — BUDOVATEL LITEVSKÉHO SPISOVNÉHO JAZYKA¹

K. ULVYDAS

Poslední desetiletí 19. století a první desetiletí 20. století mají v dějinách litevského spisovného jazyka mimořádný význam: právě tehdy nejintenzivněji probíhal a definitivně se završil proces utváření litevského národa a národního jazyka; litevský spisovný jazyk, který nastoupil svou vývojovou cestu již v polovině 16. století, tehdy dospěl na novou, národní jazykovou úroveň a začala nová etapa vývoje národního litevského spisovného jazyka.

J. Jablonskis zaujímá mezi jazykovědci nejvýznamnější místo v dějinách utváření litevského národního spisovného jazyka. Jeho zásluhy o kulturu litevského jazyka a litevskou jazykovědu jsou tak významné a velké, že by jejich osvětlení vyžadovalo podrobné monografické studie. Ne nadarmo býval často nazýván otcem litevského spisovného jazyka, jeho největším budovatelem. A skutečně, celá jeho tvůrčí činnost od univerzitních studií až do posledního dechu byla zasvěcena oživování a rozvíjení litevského spisovného jazyka a rozvoji litevské jazykovědy.

Narodil se 30. prosince 1860 ve vesnici Kubiliai nedaleko K. Nauměstisu v rodině litevských rolníků; útlé dětství a raná léta prožil přímo v rodné vsi, od 12 do 17 let (alespoň během letních prázdnin) bydlel v Meištai, těsně u K. Nauměstisu, později se o prázdninách vracel do Rygiškiai v okolí Griškabūdisu, kde rodiče koupili hospodářství. Od názvu vesnice Rygiškiai pochází i pseudonym, který J. Jablonskis často užíval — Jonas z Rygiškiai.

J. Jablonskis tedy pronesl svá úplně první slova právě nářečím, na jehož základě bylo dějinami předurčeno utváření národního litevského spisovného jazyka. Od svého rodného západního jihovýchodoaukštajského, neboli suvalského nářečí se J. Jablonskis neodchýlil po celý život; čerpal z něj většinu materiálu pro všechny své práce z oblasti jazykové praxe i vědy.

Aby více vynikla pevnost charakteru J. Jablonskise, ještě dítěte a mladíka, je důležité připomenout tehdejší stav litevského jazyka a litevské jazykovědy.

¹ Zkrácené sdělení přednesené 24. prosince 1960 na vědecké konferenci pořádané Ústavem litevského jazyka a literatury Akademie věd Litevské TSR u příležitosti 100. výročí narození J. Jablonskise.

5

Jazyk litevský, zapomenutý a opovrhovaný pány, polonizovanými kněžími a většinou obyvatel měst, pronásledovaný a potlačovaný carskou vládou, zněl jen pod doškovou střechou. Zde od nepaměti provázely a ulehčovaly těžké kroky života pracujícího člověka melodické a snivé lidové písně, které povzbuzovaly ducha pracujících a vlévaly jim naději na lepší a světlejší život; zde se za dlouhých zimních večerů, často při světle hořící louče, vyprávěly nejfantastičtější pohádky, hádaly nejvýstižnější hádanky a zněl nevyčerpatelný lidový důvtip. Škol bylo nesmírně málo a litevština se v nich nevyučovala. Jen na gymnáziu v Marijampolė (dnes Kapsukas), které J. Jablonskis absolvoval v roce 1881, carská vláda povolila fakultativně vyučovat také jednu týdenní hodinu litevštiny, aby litevské děti, které tam studovaly, odvrátila od polského vlivu.

Ačkoli se v dětství a mládí J. Jablonskise již objevila díla tak významných klasiků litevské krásné literatury, jako jsou nesmrtelné „Metai“ K. Donelaitise, „Anykščių šilelis“ A. Baranauskase, „Palangos Juzė“ M. Valančiuse aj., všechna tato díla byla dosud tak řídce rozšířená a tak těžko dostupná, že o jejich vlivu na mladého J. Jablonskise nelze ani mluvit.

Litevštinu proslavil v západní Evropě A. Schleicher, který roku 1856 napsal první vědeckou gramatiku litevského jazyka. Přesně o 20 let později, tedy roku 1876 (když J. Jablonskis studoval na gymnáziu), vydal F. Kuršaitis obsáhlou a velmi pečlivě napsanou gramatiku litevštiny. Na litevštinu jako na jeden z nejdůležitějších a nejaktuálnějších předmětů výzkumu pohlíželi nejen nejvýznamnější západoevropští, ale i ruští lingvisté — představitelé srovnávacího historického bádání o indoevropských či slovanských jazycích, jako A. Potebnia, F. Fortunatov, I. Baudouin de Courtenay, o něco později A. Šachmatov aj.

Z Litevců se studiu mateřského jazyka nejvíce věnovali A. Baranauskas a jeho žák, fenomenální lingvista K. Jaunius.

S ohledem na to všechno nelze zapomínat, že carská reakce dusila jakýkoli projev litevství; už samotné čtení litevských knih vytištěných litevskými písmeny bylo považováno za závažný politický zločin, za který se přísně trestalo.

Církev vnucovala lidu jazyk, v němž byly napsány „Broma, atverta ing viečnastį“, „Živatai šventųjų“, „Pekla“, kantičky a další církevní knihy. A tak tomu bylo v nejlepším případě, neboť jinak byla na mnoha místech Litvy, zejména ve střední, východní a jihovýchodní Litvě, především snad v oblasti Vilniusu, velká část kněží zcela polonizovaná a s lidem nedokázala litevsky navázat žádný vztah; lid byl zde násilně polonizován a jeho národní vědomí potlačováno.

Dokonce i na samotném gymnáziu v Marijampolė, které jinak bylo významným kulturním střediskem v Litvě, panoval reakční duch a zakořenil zde polský buržoazní nacionalismus a šovinismus. Mnohé děti litevských rolníků se začaly stydět za své rodiče a jejich jazyk a časem se zcela zřekly své národnosti i mateřského jazyka.

6

Je pochopitelné, že J. Jablonskis si již v mládí vypěstoval pevný charakter a bral život vážně. Na naléhání rodičů a příbuzných nenastoupil do kněžského semináře, nýbrž začal na Moskevské univerzitě studovat klasickou filologii v naději, že po absolvování univerzity získá učitelské místo v Litvě. Jestliže se ještě během studií na gymnáziu obdivoval romantickým pohledům T. Narbutta, A. Mickiewicze a I. Kraszewského na Litvu a někdy se sám považoval za Litevce takového typu, který nejlépe vystihuje známá stará formule gente lituanus, natione polonus, pak při studiu na Moskevské univerzitě, pod vlivem pokrokových ruských profesorů a v zdravém a tvůrčím prostředí této univerzity, jakož i pod vlivem sílícího litevského národního hnutí, se definitivně rozhodl věnovat všechny své síly rozvoji litevské kultury; proto po získání diplomu v roce 1885 odjel zpět do Litvy v naději, že se zde zapojí do vzdělávání lidu.

S ukončením univerzitních studií však začal bouřlivý, bohatý a tvůrčí život J. Jablonskise, plný strádání, bolesti, zklamání, utrpení a boje za osvětu a vzdělání. Učitelské místo získal až po několika letech, avšak nikoli v Litvě, jak snil, nýbrž v Lotyšsku — na gymnáziu v Mitavě. Protože se carské vládě nezamlouval, byl přeložen ještě dále od Litvy — do Tallinnu. Ruská akademie věd mu svěřila redakci nejrozsáhlejšího a nejvýznamnějšího tehdejšího litevského lexikografického díla — Juškova slovníku. Při kontrole a doplňování slovníkového materiálu jezdíval o letních prázdninách do Litvy. V létě roku 1900, když pobýval v Litvě, napsal spolu s P. Avižonisem „Lietuviškos kalbos gramatiką“, která vyšla tiskem roku 1901 a sehrála obrovskou úlohu v dějinách litevského spisovného jazyka. Jen proto, že v dopise palangského lékaře L. Vaineikise, který se dostal do rukou carských četníků a byl adresován významnému činiteli litevského revolučního hnutí V. Mickevičiusi-Kapsukasovi, bylo zmíněno, že u J. Jablonskise lze získat litevské knihy, byl propuštěn z práce a následujícího roku vyhoštěn ještě dále od Litvy. Do vyhnanství odjel spolu s otcem i jeho starší syn (akademik Litevské akademie věd Litevské SSR Konstantinas Jablonskis, který zemřel v roce 1960). Ostatní členové rodiny zůstali v Litvě. J. Jablonskis se usadil ve vyhnanství v Pskově.

Je třeba poznamenat, že i ve vyhnanství, stejně jako dříve na univerzitě a v Tallinnu, nadále pociťoval podporu pokrokových ruských vědců: Ruská akademie věd mu z iniciativy akademiků F. Fortunatova a A. Sachmatova za redakci Juškova slovníku přidělila měsíční plat 100 rublů. Tatáž Ruská akademie věd mu zajistila povolení vrátit se z vyhnanství do Litvy. Roku 1903 se usadil v Šiauliai.

Po přestěhování s rodinou do Vilniusu v roce 1904 se J. Jablonskis pokusil zapojit do práce v tisku, ale vykořisťován buržoazními vydavateli nedokázal uživit ani svou rodinu, a proto nějakou dobu vyučoval litevštinu na vilniuských gymnáziích a za tuto práci dostával jen drobné příspěvky vybírané od veřejnosti. Později působil jako externí učitel v učitelském semináři v Panevėžysu, kde vyučoval litevštinu. Kvůli intrikám ředitele se musel přestěhovat do Brestu, kde získal řádné místo učitele latiny. Když se mu zde zcela podlomilo zdraví a zhoršilo se chronické onemocnění ledvin, přestěhoval se do Grodna. Roku 1911 vydal další mimořádně významnou gramatickou práci —

7

„Syntax litevského jazyka“. Po vypuknutí první světové války nějakou dobu pracoval ve Veliži ve Vitebské gubernii, později ve Voroněži, kam bylo evakuováno mnoho Litevců, zejména studentů. Zde nemoc již natolik pokročila a ochromila ho, že nemohl chodit a na vyučování ho vozili na vozíčku. Při výuce litevštiny připravil spolu s dalšími učiteli dvě části čítanky „Pro školu chudých“, kromě toho vydal „Naši pravopisnou normu“ a další jazykovědné práce.

V létě 1918 se J. Jablonskis vrátil do Litvy a usadil se ve Vilniusu, kde stále řádili němečtí okupanti. Zmítán nemocí a bez jakéhokoli majetku se znovu ocitl s rodinou v bídě. Neuplynulo však ani půl roku a v Litvě byla vyhlášena sovětská moc. Komunistická strana a Prozatímní revoluční vláda Sovětské Litvy, oceňujíce zásluhy J. Jablonského o kulturu a vědu litevského národa, mu přiznaly vysokou jednorázovou podporu a stálý plat. Během pobytu ve Vilniusu vydal v roce 1918 obsáhlejší „Gramatiku litevského jazyka“. Z pracovních podmínek, které si vytvořil, se však nemohl dlouho těšit. Sovětská moc byla v Litvě potlačena. V létě 1919 se J. Jablonskis přestěhoval z Vilniusu do Kaunasu, kde vyučoval litevštinu v učitelských kurzech, a v roce 1922 byl zvolen čestným profesorem na fakultě humanitních věd nově založené Kaunaské univerzity. Ačkoli byl nemocí zcela upoután na vozík, nespokojil se s titulem čestného profesora a dokud mohl, přednášel studentům kurz litevského spisovného jazyka. Když už nedokázal ani držet pero, diktoval své myšlenky druhým.

Přestože pracoval v těžkých podmínkách a byl vážně nemocný, vydal J. Jablonskis v Kaunasu roku 1922 obsáhlou „Gramatiku litevského jazyka“, roku 1925 „Učebnici litevského jazyka pro první ročníky středních škol“ a roku 1928 „Pády a předložky“.

Kromě těchto prací pokračoval J. Jablonskis v posledních letech svého života v plodné publikační činnosti, kterou zahájil již roku 1883: napsal a uveřejnil řadu článků o otázkách jazykové kultury, jazykovědy a společenského života, o literárních a pedagogických tématech i mnoho recenzí knih.

J. Jablonskis zemřel 23. února 1930 v Kaunasu, aniž rodině zanechal jakýkoli majetek, dům či hospodářství; svými díly si však postavil pomník, který nepodléhá zkáze. Vedení Kaunaské univerzity jen s velkým úsilím zajistilo jeho ovdovělé manželce podporu na živobytí.

Největší a nejvýznamnější část písemné pozůstalosti J. Jablonského vyšla v podobě pětidílného souboru jeho spisů² a dvousvazkového výboru z jeho spisů³. Další část, například „Učebnice litevského jazyka pro první ročníky středních škol“, čítanky „Pro školu chudých“, I. a II. část, „Stručný popis země“, „Bajky“, „Společenští příživníci“, „Strašlivý obr“, „Jeskynní člověk“, „Několik překladů žáků“ a celá řada dalších překladů a prací⁴, které J. Jablonského stály mnoho času a sil, se zde ani ne—

² Jablonskio raštai (redagavo J. Balčikonis), 1—5, Kaunas, 1932—1936.

³ J. Jablonskis, Rinktiniai raštai (sudarė J. Palionis), 1—2, Vilnius, 1957—1959.

⁴ Bibliografii prac J. Jablonského viz „Archivum philologicum“, 2, 15—37, Kaunas, 1931.

8

… pokračuje. Kolektivní překlad textu a jeho rozbor se žáky ve třídě či posluchárně si Jablonskis zvolil jako jeden z prostředků výuky jazyka. Ačkoli některé z těchto překladů budou dnes již obsahově značně zastaralé, tehdy měly velký význam pro rozvoj litevského spisovného jazyka a upevňování jeho pravopisných, morfologických a syntaktických norem; z jazykového hlediska neztratily význam ani dnes, a proto je často nelze ani srovnávat s ledajakými překlady pořízenými mnoha jinými překladateli. J. Jablonskis ve svém životě vykonal také mnoho jazykové práce, která měla velký význam pro rozvoj litevského spisovného jazyka, a kterou nelze vyjádřit v svazcích, stranách ani tiskových arších. Zde máme na mysli jeho každodenní konzultace a jeho dlouholetou plodnou pedagogickou činnost, jež si vyžádala mimořádně mnoho zdraví a sil.

Nyní, sto let po narození J. Jablonského a více než 30 let po jeho smrti, se před námi vynořuje jako jedna z největších osobností nejen dějin litevského spisovného jazyka, ale i kultury litevského národa.

Vzpomeneme-li na jeho neustálé nucené stěhování z jednoho města do druhého, jeho vyhnanství, pronásledování, jeho těžký boj o chléb, který mu doslova zničil zdraví, jeho nemoc, jež po mnoho let až do smrti postupovala, a zároveň se podíváme na rozsah jeho práce v rozvoji litevského spisovného jazyka a povznesení litevské národní kultury, musíme opravdu žasnout, odkud čerpal tolik neúnavné vůle, energie, obětavosti a duchovní síly pro svou práci, když byl tak brzy tělesně unavený a zcela zesláblý; co ho po celý život podněcovalo k odhodlání pracovat na rozvoji litevského spisovného jazyka a litevské jazykovědy. Celý jeho těžký, ale ušlechtilý život i veškerá jeho práce ukazují, že si ničeho nevážil a nemiloval více než pravdu ve vědě a svou rodnou zemi, její lid. Láska k rodné zemi a jejímu lidu mu dodávala morální sílu bojovat, jak sám psal, za chléb, světlo a svobodu pro vykořisťovaný lid. Tato láska zároveň propůjčila jeho osobnosti tolik lidské jasnosti, ušlechtilosti a půvabu, že tím byli udiveni všichni, kdo s ním přišli do bližšího styku, a dodnes jsou tím udiveni ti, kdo se alespoň trochu seznámí s jeho životem a dílem.

Ve veřejném životě J. Jablonskis nesplynul s žádnou z buržoazních stran, kterých už tehdy nebylo málo. Avšak stejně jako řada dalších tehdejších intelektuálů kvůli omezenosti svých společensko-politických názorů nechápal ani význam třídního boje, ani revolučního hnutí pracujících. Upřímně věřil, že lid lze učinit šťastným pouhým pozvedáním vzdělanosti.

Při charakteristice J. Jablonského je třeba dodat, že miloval nejen svůj rodný jazyk a svůj národ, ale také jazyky jiných národů, lidi, kteří jimi hovořili, i jejich kulturu. S velkou úctou o něm hovoří nejen jeho bývalí litevští žáci, ale také představitelé jiných národů. J. Jablonskis zase mluvil s mimořádnou úctou o svých profesorech na Moskevské univerzitě — o předních ruských lingvistech, akademikovi F. Fortunatovovi a zejména profesorovi T. Korsovi. Byl jim vděčný za to, že vyzdvihovali litevský jazyk a povzbuzovali ho, aby se věnoval jeho rozvoji a výzkumu.

9

Zároveň si velmi cenil ruské lingvistiky, literatury a pokrokové ruské kultury. Ruská lingvistika mu pomohla vyprofilovat se také jako lituanistovi.

Nejdůležitějším pramenem jazykové práce J. Jablonského a kritériem norem národního spisovného jazyka, který pomáhal rozvíjet, byl lidový hovorový jazyk. Sám to jasně vyjadřuje již v předmluvě ke své první gramatice těmito slovy: „...spisovatel, který chce sestavit jazykovou příručku, musí nejprve náležitě prozkoumat hovorový jazyk, neboť psaný jazyk, čili jazyk písemností, by měl být založen pouze na jeho zákonitostech... při používání jazykových projevů lidu i děl spisovatelů je třeba být velmi obezřetný: z těchto děl má gramatik přejímat jen takové drobnosti, které jsou přímo převzaty z jazyka lidu a opírají se o zákonitosti tohoto jazyka.“

I při využívání jazyka lidu pro účely gramatiky je třeba být opatrný: náš národ od pradávna trpěl různými cizími vlivy, které značně poškodily i jazyk národa. Stručně řečeno, v samotném jazyce lidu se mnoho věcí opírá o cizí jazyky: z cizích jazyků proniklo do našeho jazyka nejen množství cizích slov, ale i nemálo jevů, které náš lidový jazyk jen a jen znečišťují. Vedle slov a jevů skutečně litevských, které lidé užívají od dávných dob, je tedy v našem hovorovém jazyce také mnoho plevele. Tento plevel je třeba umět oddělit od zrna, neboť gramatik má využívat pouze zrno lidového jazyka⁵.

Samotný základ národního litevského spisovného jazyka i vztah mezi nářečími a spisovným jazykem J. Jablonskis popisuje takto: „Pravidla psaného jazyka si vždy osvojuje jedno či druhé nářečí; ostatní nářečí mu dodávají jen své nejlepší drobnosti... Chybí-li v nářečí užívaném v písemnostech nějaké slovo, které je známé pouze z jiných nářečí, musí spisovatel užít toto slovo, ať je nalezne kdekoli; nejsou-li v nářečí písemností některé skutečně litevské jevy užívané v jiných nářečích, musí spisovatel čerpat z jiných nářečí; ví-li spisovatel, že jeho užívané slovo bude téměř všude chápáno jinak, musí se co nejvíce přizpůsobit čtenářům a vždy dbát na to, aby mu rozuměla většina. Budeme-li takto postupovat s ostatními nářečími a psát v ‚jednom‘ nářečí, lze očekávat, že nářečí písemností bude čtenářům srozumitelné a osvojí si všechna pravidla ‚psaného jazyka‘. Jazyk této gramatiky tedy bude ‚prosté suvalkské nářečí‘, bude však v případě potřeby posílen a upevněn i jinými nářečími“⁶.

Téměř celé období tvůrčí činnosti J. Jablonského se překrývalo s obdobím formování národního litevského spisovného jazyka. Mohl tak přímo sledovat proces formování národního litevského spisovného jazyka a aktivně se na něm podílet. Jeho účast byla díky velké jazykovědné erudici, zdravému úsudku a hluboké intuici velmi plodná a významná. Jistě bychom neměli přeceňovat úlohu J. Jablonského a považovat ho za jediného tvůrce národního litevského spisovného jazyka, ba dokonce za jeho otce, jak se někdy říkalo; nesmíme však zapomínat, že v Litvě nebyl jiný tak energický, schopný a tak výborně teoreticky připravený lingvista, který by s takovou láskou pracoval na rozvoji národního litevského spisovného jazyka

⁵ Petras Kriaušaitis, Lietuviškos kalbos gramatika... 1, Tilžė, 1901.

⁶ Ten pat, 1—2.

10

nebylo. V tomto smyslu J. Jablonskis daleko předčil další dva slavné litevské jazykovědce — A. Baranauskase a K. Jauniuse, kteří nedokázali vnímat živé a široké potřeby formujícího se litevského národa a neuměli je propojit se svou výzkumnou prací. V uvedeném smyslu se J. Jablonskiovi nemohl rovnat ani nejmladší představitel této slavné čtveřice K. Būga. Zatímco A. Baranauskas a zejména K. Jaunius a K. Būga dobývali vrcholy jazykovědy a novostí i originalitou svých závěrů udivovali autority jazykovědy v západní Evropě i v Rusku, J. Jablonskis se věnoval těm nejprostším každodenním otázkám praktického užívání národního litevského spisovného jazyka, na jejichž rychlém, operativním a vědecky podloženém řešení do značné míry závisel další vývojový směr litevského národního spisovného jazyka i jeho zdokonalování.

Buržoazní badatelé někdy označovali J. Jablonskise za eklektického jazykovědce. Je třeba poznamenat, že takové označení je nepřesné a nesprávné, neboť i když sbíral jazyková fakta z různých nářečí a písemností a vykládal je, držel se přísného systému, vždy měl stanovený jasný cíl a po celý život se řídil jednotným kritériem ověřování norem spisovného jazyka — neporušeným lidovým mluveným jazykem. Ačkoli v jeho práci převládal především realismus a praktičnost, nebylo by přesné označovat ho pouze za praktického jazykovědce, jak se často děje. Pravda, v celých dějinách litevského spisovného jazyka je největším a nejplodnějším praktickým jazykovědcem; dosud se mu nikdo nemůže rovnat. Ale stejně jako A. Juška byl a stále je nejvýznamnějším litevským lexikografem mezi všemi jednotlivými autory, K. Jaunius nejpronikavějším fonetikem a důsledným systematikem fonetiky a K. Būga nejvýraznějším komparativistou, etymologem, akcentologem a lexikologem, tak J. Jablonskis zůstává dodnes nepřekonaným syntaktikem. Je tedy nejen praktickým tvůrcem spisovného jazyka, ale také teoretickým syntaktikem.

J. Jablonskisovi syntaktické práce někteří nafoukanci a domýšlivci vytýkali a dodnes vytýkají nedostatek originality, nerozlišování kategorií logiky a gramatiky, následování zastaralých učebnic syntaxe ruského jazyka atd. Těmto nadutým kritikům je však třeba říci, že ani oni, přestože pracovali za jiných, lepších podmínek, nedokázali napsat originálnější syntaktické práce, v nichž by se nepletly záležitosti logiky a gramatiky. Mnohé školní učebnice litevské syntaxe, které vyšly po J. Jablonskisovi (M. Durys, P. Klimas, Z. Kuzmickis, P. Meškauskas aj.), jsou, přestože jejich autoři v předmluvách a jiných článcích někdy mnohé napovídali o různých zastaralých i nových syntaktických směrech a v textu učebnic rozhazovali fráze jako Dříve (například o větách s několikanásobnými větnými členy) se soudilo takto..., zatímco věda (jakási abstraktní, neurčitá „věda“!) prokázala, že je tomu jinak a podobně, ničím jiným než přepracovanými verzemi syntaktických prací J. Jablonskise, v nichž se nejčastěji opakuje dokonce i tentýž ilustrativní materiál — tytéž jazykové příklady, které J. Jablonskis posbíral.

Lze směle říci, že všechny gramatické práce J. Jablonskise vydané samostatně v knihách si až do dnešních dnů zachovaly přinejmenším teoretickou a historickou hodnotu, i když ne vždy hodnotu praktickou. V celém písemném díle J. Jablonskise

11

zaujímají gramatické práce nejvýznamnější místo. Pro rozvoj litevského spisovného jazyka měly největší význam, protože se nejvíce používaly, četly a přepracovávaly. Časté přepracovávání a následování těchto prací je třeba především vysvětlit tím, že žádná z nich nebyla náležitě přizpůsobena potřebám školy. Pro nekreativního učitele bylo opravdu těžké podle nich vyučovat, zejména v nižších třídách. Ani jedna z nich neobsahuje žádná cvičení ani žádný důsledný systém tematického a metodického uspořádání materiálu. Díky stručnému obsahu, jasnému a správnému jazyku, jednotné terminologii a příkladům vybraným přímo vzorově však byly po mnoho let nedotknutelnou pomůckou pro výuku a studium mateřského jazyka, a to jak ve škole, tak v běžném životě. Ze všech J. Jablonskisových prací právě ony nejvíce přispěly k rozšíření a upevnění norem litevského spisovného jazyka ve fonetice a pravopisu, morfologii a syntaxi.

Abychom lépe pocítili pokrokovost gramatických prací J. Jablonskise, jasnost a prostotu jejich jazyka, podívejme se, jak je definováno podstatné jméno u 1. A. Baranauskase, 2. K. Jauniuse a 3. J. Jablonskise.

1. „Podstatné jméno je slovo složené ze dvou slov: daikto-vardis [název věci] a stane se z něj jedno slovo: daiktovardis [podstatné jméno]. Podstatné jméno je pojmenování či označení nějaké věci. Některé věci jsou živé, mohou se samy přemísťovat z jednoho místa na druhé, například: člověk, zvíře, pták, červ a další...; jiné jsou neživé a samy se nemohou přesouvat z jednoho místa na druhé: strom, stůl, dům, slunce, železo a další... Jsou také věci, které si představujeme, například: Bůh, duše, anděl, duch, chlad, trpělivost atd. Věci se tedy dělí: některé jsou živé, jiné neživé.“

Živé: Bůh, anděl atd.

Neživé: horko, chlad, láska, pravda atd.⁷

2. „Daiktavardys neboli esybėvardys [název podstaty] (nomen substantivum); slova této kapitoly označují názvy viditelných a neviditelných věcí, například muž, žena, kůň, ovce, dub, kámen, rozum, moudrost aj.⁸“

3. „Slova, která označují název věci, nazýváme podstatnými jmény neboli substantivy.“

Věci mohou být živé (člověk, zvíře, pták) a neživé (stavení neboli dům, země, jezero), viditelné (člověk, země) a neviditelné (Bůh, rozum, paměť). Název každé takové věci bude podstatné jméno⁹.“

Ačkoli se zdroje zde uvedených citátů podle roku vydání příliš neliší, jejich jazyk a pravopis jsou velmi odlišné. Pravda, zdroje se více liší podle roku napsání, ale ani to podle mého názoru jejich jazykové rozdíly nevysvětluje. Už tyto krátounké citáty ukazují, že nejjednodušší a nám nejsrozumitelnější je jazyk knihy J. Jablonskise, přestože tato kniha, jak víme, vznikla ve velkém spěchu: byla napsána za pouhé jedno léto na základě rukopisu kratičké gramatiky P. Avižonise.

⁷ Jazykověda litevského jazyka, vydáno přes LL v Tilžė v roce 1896, 22.

⁸ K. Jaunius, Gramatika litevského jazyka, litevský originál a ruský překlad, 47, Petrohrad, 1908—1916 (litevská část).

⁹ Petras Kriaušaitis, Gramatika litevského jazyka, 8, Tilžė, 1901.

12

Velkou předností J. Jablonského (ve srovnání s jinými jazykovědci) je, že ve své práci dokázal rozpoznat a vyzdvihnout to, co bylo v procesu vývoje litevského národního spisovného jazyka progresivní a životaschopné. Jakékoli překážky tohoto procesu se snažil ihned odhalit a odstranit. Pochopil, že jazyk církevních písem, po staletí vnucovaný lidu církevními představiteli a plný žargonismů, nemůže být v žádném případě základem národního litevského spisovného jazyka. Prvků této řeči církevních písem zamořené žargonismy bylo stále ještě obzvlášť mnoho v klerikálním tisku konce 19. a počátku 20. století. Zlatem nebyl ani jazyk buržoazního liberálního tisku. Ačkoli se orientoval na západní nářečí jižních Aukštaitů (Suvalkijců), přesto vyžadoval značný dohled a zdokonalování. Stále se v něm hemžily takové slovní cizosti a nepovedené neologismy jako parėdkas, rėdytojas, rėdikas, tavoras, metturgis, nabas-ninkas, grekonis, rymionis, kritikuoti, ateitinė (ateitis), apšviestūnas, tamsūnas, sandarbininkas, antgalvis, guodojimas, šėnavojimas, mokslinyčia (mokykla), mokslainė (t. p.), mokslinčius a tak dále, a takové syntaktické chyby a kostrbaté vazby jako einu ant vakzalo, mokėjo ne brangiau trijų rublių, iš priežasties sausos vasaros, apsivedė su latvėmis, tyčia ilgai tęsia (giedodami), kad neduoti lietuviams giedoti, važinėja šiluose kailiniuose, atsiduoḍa nuomon malūnas mieste Radviliškyje, kalbėti prigimtoje kalboje a tak dále.

S takovými jazykovými nešvary J. Jablonskis rozhodně bojoval téměř půl století. A je třeba uznat, že litevský spisovný jazyk od nich očistil. Díky důkladné znalosti klasických, slovanských i dalších jazyků dokázal rychle a snadno rozpoznat, co bylo litevštině vnuceno zvenčí, co jí nebylo vlastní a co poškozovalo a narušovalo její národní specifika.

Ačkoli lidový mluvený jazyk, neporušený cizími vlivy, mimořádně vyzdvihoval a považoval jej za kritérium norem spisovného jazyka, J. Jablonskis nezanedbával ani jazyk nejlepších litevských spisovatelů – klasiků. Zvlášť si cenil K. Donelaitise, S. Daukantase, M. Valančiuse, Žemaitė, J. Biliūnase a dalších spisovatelů. Jazyk krásné literatury byl dalším důležitým zdrojem jeho jazykovědné práce. Ke zdrojům své badatelské i praktické činnosti přistupoval velmi kriticky a vše ověřoval podle téhož kritéria – lidového mluveného jazyka očištěného od cizích nánosů. Celý život vytrvale usiloval o jednotu a čistotu litevského spisovného jazyka a nesnášel jakoukoli anarchii v jazykové praxi. Snad mu proto někteří lidé s menším lingvistickým vzděláním někdy vytýkali příliš přísné lpění na ustavených kánonech a přílišné svazování spisovného jazyka těmito kánony. Vzhledem k nestálosti a kolísání tehdejších norem spisovného jazyka je však taková přísnost J. Jablonského pokrokovým jevem. Bez jeho důsledného postoje by se sotva podařilo vymýtit takové nedostatky slovní zásoby, frazeologie a syntaxe jako betvarkė (netvarka), bedarbė (nedarbas), belaisvė (nelaisvė), priparodyti, prisiųsti (atsiųsti), kiaulių užlaikymas žiemą, virš dešimties, įsitėmyti, skaityti ką kaltų, pirmšėdis, įteikti pinigus sulig nurodyto adreso a celou řadu dalších. Kdyby tyto nedostatky nebyly včas vymýceny, bylo by opravdu těžké říci, kam by se vývoj litevského spisovného jazyka ubíral.

13

Zatímco ve svých gramatických pracích vydaných jako samostatné knihy J. Jablonskis především formuloval a pomohl prosadit normy fonetiky, pravopisu, morfologie a syntaxe, svými články a recenzemi očistil lexikum a syntax spisovného jazyka od cizích prvků a dalších nedostatků. Tyto články a recenze jsou svého druhu kronikou vývoje litevského spisovného jazyka, která pokrývá téměř půl století a ukazuje, jakými neduhy tento jazyk trpěl, jak byly odstraňovány a co brzdilo a co podporovalo růst spisovného jazyka.

J. Jablonskis významně přispěl k litevské terminologii. Jeho názor na ni byl následující: termíny mají vytvářet a navrhovat odborníci jednotlivých vědních oborů, jazykovědci zde mohou působit pouze jako konzultanti.

Při formování národního litevského spisovného jazyka byl zvlášť citelný nedostatek názvů pro různé nové jevy života a abstraktní pojmy (ostatně, kdy tento nedostatek citelný není?). Termíny a další slova, která jsou nám dnes zcela běžná, například mokykla, ligoninė, turinys, įspūdis, įtaka a mnoho dalších, mívaly někdy několik, ba i více než tucet variant. Zajímavé je, že J. Jablonskis dokázal ze všech těchto variant lépe než kdokoli jiný vybrat ty nejvhodnější – právě takové, které se nejlépe vžily.

Vliv J. Jablonského v oblasti terminologie pociťujeme živě dodnes. Sám vytvořil a uvedl do oběhu značné množství různých termínů. Lze říci, že vytvořil většinu gramatických termínů, které se užívají dnes, například v morfologii: vardininkas, kilmininkas, naudininkas, galininkas, vietininkas; asmenavimas, asmenuotė; vienaskaita, daugiskaita; esamasis, būtasis kartinis, būtasis dažninis, būsimasis, ištisinis, sudurtinis laikas; jungtukas, jaustukas, ištiktukas, prielinksnis, dalelytė a mnoho dalších; v syntaxi: veiksnys, tarinys, pažyminys, papildinys; pagrindinis, šalutinis sakinys; kablelis, klaustukas, šauktukas a tak dále.

Také další litevští jazykovědci (A. Baranauskas, K. Jaunius) intenzivně vytvářeli gramatické termíny, jejich práce v této oblasti však nebyla plodná. Mnohé z jimi vytvořených termínů nejenže nejsou opodstatněny slovotvornými zákonitostmi litevštiny, ale často jsou nesrozumitelné; srov. například tyto termíny A. Baranauskase: rašteilis (raidė), siaudis (priebalsis), lankstygaliais (galūnė), savivardžiai daiktavardžiai (tikriniai daiktavardžiai), skundalankis (galininkas); Jauniause: tarsnis (garsas), santara (priebalsis), santaika (sintaksė), apysaka (tarinys), apskųstinis (galininkas) a tak dále.

Dokonce i mnohé dnes všeobecně užívané termíny z přírodních a matematických věd jsou Jablonského slovotvornými výtvory, například: deguonis, dauginamasis, daugiklis, sandauga a další.

J. Jablonskis se celý život věnoval také ustálení a sjednocení pravopisu. Díky jeho úsilí se prosadilo psaní dvojhlásek ie a uo namísto jiných zapisovaných jako į a ū. Zavedl také označování dlouhého ū vedle y, které se již dříve vžilo. Některé jeho návrhy se neujaly, například psaní vezdamas, mezdams.

Nelze opomenout ani přínos J. Jablonského k rozvoji jazyka litevských děl krásné literatury. Právě on přivedl do litevské literatury z velké části spisovatelku Žemaitė. Svými pronikavými opravami a pokyny

14

Tvorbu Žemaitė zpřístupnil a učinil snadno srozumitelnou celé litevské veřejnosti. Celý život se věnoval jazykovému růstu děl litevské krásné literatury.

Na závěr je třeba připomenout, že spolu s růstem a zdokonalováním celého litevského spisovného jazyka se neustále zlepšoval a obohacoval také individuální jazyk J. Jablonského spisů. Jestliže se jazyk jeho spisů v prvním desetiletí jeho činnosti jen málo lišil, případně se vůbec nelišil od jazyka jiných tehdejších kulturních činitelů či spisovatelů, pak čím dále, tím snáze lze postřehnout osobitost a originalitu jeho jazyka i stylu, někdy tak výraznou, že už z jediné věty lze snadno vycítit a rozpoznat samotného autora. Takový rys bývá obvykle vlastní jen velkým spisovatelům, kteří vynaložili mnoho úsilí na zdokonalování jazyka svých děl. Není proto náhodou, že se s příklady J. Jablonského jazyka v různých odborných i praktických jazykových pracích zachází souběžně s příklady jazyka nejvýznamnějších spisovatelů.

Vliv prací J. Jablonského je dodnes živě pociťován jak v oblasti kultury litevského spisovného jazyka, tak při rozvoji litevské jazykovědy.

ROLE J. JABLONSKISE V ROZVOJI LITEVSKÉHO SPISOVNÉHO JAZYKA

К. М. УЛЬВИДАС

Resumé

Konec XIX. a začátek XX. století představují mimořádně důležité období ve vývoji litevského spisovného jazyka. V té době probíhal a završoval se nejintenzivněji proces formování litevského národa. Litevský spisovný jazyk, který zahájil svou vývojovou cestu již v polovině XVI. století, v tomto období postoupil na novou úroveň – na úroveň rozvoje národního spisovného jazyka.

J. Jablonskis (1860—1930) zaujímá v dějinách utváření litevského národního spisovného jazyka nejvýznamnější místo. Všechny své znalosti a síly věnoval oživování a rozvoji litevského spisovného jazyka a obohacování litevské jazykovědy. Celou svou tvůrčí činností je J. Jablonskis úzce spjat s rozvojem litevského národního spisovného jazyka.

Velká a nejvýznamnější část tvůrčího odkazu J. Jablonskise vyšla v podobě pětidílného vydání sebraných spisů¹ a dvousvazkového vydání vybraných spisů².

¹ Jablonskio raštai (redagavo J. Balčikonis), 1—5, Kaunas, 1932—1936.

² J. Jablonskis, Rinktiniai raštai (sudarė J. Palionis), 1—2, Vilnius, 1957—1959.

15

Nejdůležitějším zdrojem lingvistických prací J. Jablonskise a kritériem jím rozvíjeného litevského národního spisovného jazyka byl litevský lidový hovorový jazyk.

Téměř celé období tvůrčí činnosti J. Jablonskise se shodovalo s obdobím formování litevského národního spisovného jazyka. Mohl tedy sám bezprostředně pozorovat proces jeho formování a aktivně na něj působit. Je třeba zdůraznit, že toto působení bylo — vzhledem k jeho široké erudici, hluboké intuici a jazykovědnému citu — velmi plodné a významné. V té době nebyl v Litvě jiný tak energický, tak dobře teoreticky připravený a s takovým zaujetím pracující jazykovědec jako J. Jablonskis. V tomto ohledu daleko převyšoval dva další vynikající litevské jazykovědce — A. Baranauskase a K. Jauniuse, kteří nedokázali hlouběji pochopit živé a široké zájmy formujícího se litevského národa. Ani nejmladší představitel této vynikající čtveřice litevských jazykovědců — K. Būga — se v tomto ohledu nemohl J. Jablonskisovi rovnat. Zatímco A. Baranauskas a zvláště K. Jaunius s K. Būgou dobývali vrcholy lingvistické vědy a novostí či originalitou svých závěrů udivovali ruské i západoevropské jazykovědce, J. Jablonskis se neodtrhoval od každodenní jazykové praxe a věnoval velkou pozornost otázkám jazykové kultury. Na operativním a vědecky podloženém řešení těchto otázek do značné míry závisela další cesta vývoje litevského spisovného jazyka.

Ačkoli ve všech pracích J. Jablonskise převažuje realističnost a praktičnost, bylo by přesto nesprávné považovat jej pouze za praktického jazykovědce, jak se často dělo a děje. J. Jablonskis je nepochybně nejproduktivnějším praktickým jazykovědcem v celé historii litevského spisovného jazyka. Avšak tak jako A. Juška je ze všech litevských jazykovědců nejvýznamnějším lexikografem, K. Jaunius fonetikem a K. Būga srovnávacím etymologem, akcentologem a lexikologem, zůstává J. Jablonskis dodnes nepřekonaným syntaktikem.

J. Jablonskis tedy není pouze praktickým jazykovědcem, nýbrž také teoretikem.

Lze směle tvrdit, že všechna gramatická díla J. Jablonskise, která vyšla tiskem jako samostatné knihy³, si zachovávají přinejmenším teoretický a historický význam, ne-li vždy význam praktický. V celém tvůrčím odkazu J. Jablonskise zaujímají gramatická díla nejdůležitější místo. Ve větší míře než ostatní práce…

3 Jsou míněny následující práce J. Jablonskise: 1) Lietuviškos kalbos gramatika... Petras Kriaušaitis. Tilžėje 1901; 2) Rygiškių Jono Lietuvių kalbos sintaksė pirmoji dalis, Seinai, 1911; 3) Rygiškių Jono Lietuvių kalbos gramatika... Kaunas, 1922 (První vydání této knihy —P. Kriaušaičio ir Rygiškių Jono Lietuvių kalbos gramatika, Vilnius, 1919); 4) Rygiškių Jono Lietuvių kalbos vadovėlis, Kaunas, 1925; 5) Rygiškių Jono Linksniai ir prielinksniai, Kaunas, 1928.

16

…ní práce J. Jablonskise přispívala k šíření a upevňování fonetických, pravopisných, morfologických a syntaktických norem litevského spisovného jazyka.

Velkou předností tvůrčí činnosti J. Jablonskise je, že dokázal v procesu vývoje litevského národního spisovného jazyka rozpoznat, odlišit a vyzdvihnout to nejživotaschopnější a nejpokrokovější. Vše, co tomuto procesu překáželo, neprodleně odstraňoval. J. Jablonskis dobře chápal, že jazyk církevní literatury, zaneřáděný žargonismy, nemůže sloužit jako základ litevského národního spisovného jazyka. Na konci XIX. a na počátku XX. století se jazyk litevského klerikálního tisku jen hemžil žargonovými prvky z jazyka církevní literatury. Jazyk buržoazně liberálního tisku se od něj podstatně nelišil; ačkoli se orientoval na západoaukštaitský (súvalský) dialekt, stále ještě potřeboval normování a zdokonalování. Jedním slovem, v písemné litevštině konce XIX. a počátku XX. století se v celých řadách objevovaly takové barbarismy či nepovedené lexikální novotvary jako parėdkas (srov. порядок, v současném litevském spisovném jazyce tvarka), tavoras (srov. товар, v současném litevském spisovném jazyce prekė), meturgis (srov. ярмарка, německy Jahrmarkt, v současném litevském spisovném jazyce preky metis), nabašnikas (srov. polsky nieboszczyk, v současném litevském spisovném jazyce velionis), rymionis (srov. римлянин, polsky rzymianin, v současném litevském spisovném jazyce romėnas), kritikavoti (srov. критиковать, polsky krytykować, v současném litevském spisovném jazyce kritikuoti), šėnavojimas (srov. шанование, polsky szanowanie, v současném litevském spisovném jazyce gerbimas), ap šviestūnas „intelektuál“ (v současném litevském spisovném jazyce šviesuolis, inteligentas), sandarbininkas (srov. сотрудник, v současném litevském spisovném jazyce bendradarbis), antgalvis (srov. заглавие, polsky na(d)główek, v současném litevském spisovném jazyce antraštė), mokslinyčia „škola“ (v současném litevském spisovném jazyce mokykla), mokslinčius „učenec“ (v současném litevském spisovném jazyce mokslininkas) atd.; stejně tak se vyskytovaly solecismy, jako einu ant vakzalo (srov. „jdu na nádraží“, v současném litevském spisovném jazyce einu į stotį), jis mokėjo ne brangiau trijų rublių (srov. „platil nejvýše tři rubly“, v současném litevském spisovném jazyce jis mokėjo ne daugiau kaip tris rublius), jis važinėja šiltuose kailiniuose (srov. „jezdí v teplém kožichu“, v současném litevském spisovném jazyce jis važinėja apsivilkęs šiltais kailiniais), atsidavoda nuomon malūnas mieste Radviliškyje (srov. „pronajímá se mlýn ve městě Radviliškis“, v současném litevském spisovném jazyce išnuomojamas malūnas Radviliškyje), kalbėti prigimtoje kalboje (srov. polsky mówić w ojczystym języku, „mluvit mateřským jazykem“, v současném litevském spisovném jazyce kalbėti gimtąja kalba) atd.

Proti podobnému znečišťování litevského spisovného jazyka vedl J. Jablonskis rozhodný boj a je třeba uznat, že tento boj byl úspěšný.

J. Jablonskis významně přispěl k litevské terminologii. V období formování litevského národního spisovného jazyka byl citelný velký nedostatek termínů pro jednotlivé vědní obory.

2. Kalbotyros klausimai, IV

17

… Kromě takových slov (která se dnes ustálila jako jednotné termíny), jako jsou mokykla „škola“, ligoninė „nemocnice“, turinys „obsah“, įspūdis „dojem“, įtaka „vliv“ a mnohá další, se užívalo několik variant. Zajímavé je, že J. Jablonskis dokázal lépe než kdokoli jiný ze všech těchto variant vybírat nejvhodnější — právě takové, které se v spisovném jazyce nejsnáze ujímaly.

Blahodárný vliv J. Jablonskise na litevskou terminologii je patrný ještě dnes. Právě on vytvořil a prosadil většinu dnes užívaných litevských gramatických termínů, například vardininkas „1. pád“, kilmininkas „2. pád“, galininkas „4. pád“, vietininkas „místní pád“, asmenavimas „časování“, vienaskaita „jednotné číslo“, esamasis, būasis kartinis, būasis dažninis, būsimasis laikas „přítomný, minulý jednorázový, minulý opakovaný, budoucí čas“, jungtukas „spojka“, jaustukas „citoslovce“, prielinksnis „předložka“, veiksnys „podmět“, tarinys „přísudek“, pažyminys „přívlastek“, papildinys „předmět“ atd.

Termíny tvořili i další litevští jazykovědci (A. Baranauskas, K. Jaunius), avšak velmi neúspěšně. Mnohé z těchto termínů nejenže neodpovídají zákonitostem slovotvorby litevského jazyka, ale jsou také zcela nesrozumitelné; srov. například tyto novotvary A. Baranauskase: raštėlis „písmeno“, siaudis „souhláska“, lankstygalis „koncovka“, skundlankis „4. pád“; K. Jaunia: tarnis „hláska“, santara „souhláska“, santaika „syntax“, apysaka „přísudek“, apskūstinis „4. pád“ atd.

J. Jablonskis vytvořil mnoho dodnes užívaných termínů z matematiky a přírodních věd, např.: deguonis „kyslík“, dauginamasis „násobenec“, daugiklis „násobitel“, sandauga „součin“ aj.

J. Jablonskis významně přispěl také k litevskému pravopisu. Nepraktická písmena į a ų nahradil vhodnějšími ie a uo. Zavedl také ū (vedle y).

J. Jablonskis celý život pečoval o rozvoj litevské krásné literatury. Pečlivě redigoval díla spisovatelky Žemaitė, a tím je zpřístupnil veřejnosti.

Blahodárný vliv prací J. Jablonskise je patrný dodnes jak v jazykové praxi, tak v litevské sovětské jazykovědě.