tučný (acc. sing. taukų) „tučný, bujný“: tūkti „stát se tučným“ (jako daubą: dūbti, sausą: sūsti, raukti: rùkti aj.); sem patří také taukti, -ia, -ė „dobře prospívat (o obilí, dobytku)“. Na druhou stranu mají baltské jazyky také akútový kořen, srov. litev. taukai (acc. pl. táukus) „tuk“: lotyš. tūkstu „stávám se tučným“ (jako láužti: lùžti: tráukti: trùkti aj.), srov. také tū-las, staroslověn. ty-ti.

Namísto instrumentálu singuláru galvà by mělo být gálva (s. 9), protože jména s akútovým kořenem v tomto pádu nepřesouvají přízvuk na koncovku (s výjimkou instrumentálů s koncovkou -mi); srov. lángu, vėlniu, žalčiu, giėsme, mėnesiu, vándeniu, juósmeniu).

Slovanským *męso (pl. męsą) odpovídá v baltských jazycích žemaitské mensā (Kaltinėnai, Vainutas¹¹, Laukuva, Saugos). Toto slovo má stejně jako jeho slovanský protějšek cirkumflex a náleží k paradigmatu s pohyblivým přízvukem. Původ sousední žemaitské podoby meisa není jasný (srov. prus. mensā|menso), ačkoli v některých žemaitských nářečích se en může změnit v ei; srov. žem. lėišis, skėisk¹² (z *lenšis „čočka, zrnko čočky“, *skeńsk „potopím, utonu“). Lotyšskou podobu mièša autor nesprávně pokládá za výpůjčku ze slovanských jazyků. Také lotyšské miè-sa pochází z baltského *mensā (srov. lotyš. pièci=litev. penki).

Těchto několik kritických poznámek nijak nesnižuje velkou hodnotu práce V. Ilič-Svityče. Pro další rozvoj baltské a slovanské akcentologie byla taková práce zapotřebí a autor díla, který argumentačně doložil souvislost baltských a slovanských akcentuačních systémů s indoevropským systémem, významně přispěl k baltské a slovanské akcentologii.

S. Karaliūnas

O PŮVODU A TVOŘENÍ NĚKTERÝCH VODNÍCH NÁZVŮ

Alfred Senn, Zur Bildung litauischer Gewässernamen, „Annali dell’ Instituto Universitario Orientale, Sezione Slava“, II, Napoli, 1959, p. 41—47.

V zahraniční lingvistické a odborné toponymické literatuře se v poslední době stále častěji objevují články a studie o litevských místních jménech. Někdy se však při použití neúplného či nespolehlivého toponymického materiálu dochází k nepodloženým závěrům. To lze říci i o článku A. Zena, jímž se zde zabýváme.

Na základě vlastních jmen uvedených ve „Slovníku litevského pravopisu“ (1948) a poznámek v úvodní části o litevských místních jménech se A. Zenas pokouší popsat výraznější případy tvoření litevských vodních názvů. Bohužel řada jeho tvrzení není podložena a tvoření i etymologii některých litevských vodních názvů vykládá dokonce nesprávně.

Autor tvrdí, že vlastní jména v litevštině a lotyštině dosud vůbec nebyla skutečně vědecky zkoumána a že se stále spokojíme pouze s tím, co je nyní—

¹¹ K. Būga, RR, I, p. 113.

¹² P. Skardžius, ZslPh, XXVI, 1958, 375 tt.; E. Grinaveckienė, LKK, III, 1960, p. 196.

236

sběrem „správných“ podob názvů a vyhýbá se historickému zkoumání místních názvů¹.

Za jedině „skutečně vědecké“ považuje A. Zenas historické zkoumání místních názvů. Je třeba říci, že v současné toponomastice naopak převládá názor, že přípravnou etapou historického zkoumání musí být synchronní analýza založená na strukturně-gramatické klasifikaci. Na místní názvy se nahlíží jako na svébytný systém, který má vlastní (toponymické) zákonitosti. Má se proto za to, že určitou národní toponymickou soustavu lze zkoumat teprve po důkladném objasnění jejích obecných specifických rysů tvoření a sémantiky, její struktury a vývojových tendencí. Druhou etapu zkoumání místních názvů má tvořit stratigrafie derivačních a sémantických typů a pokus o stanovení jejich relativní chronologie. Teprve tehdy tedy začíná historické zkoumání místních názvů. Důležitou přípravnou prací pro takové zkoumání je shromáždění všech místních názvů z etnicky jednotné oblasti a vyčlenění původních podob jednotlivých názvů z množství podob sekundárních, které vznikly lidovou etymologií nebo jiným typem deformací. Tak je zkoumání místních názvů chápáno i v Litvě. A. Zenas se zřejmě drží tradičního pohledu na toponymii, podle něhož je místní název především „pramenem historie“, a domnívá se, že jednotlivé názvy lze vykládat atomisticky, vytržené z toponymického kontinua a z vlastního systému, pouze s ohledem na jejich formální, fonetickou shodu s apelativy.

Kam může takové atomistické zkoumání místních názvů vést, nejvýrazněji ukazují některé etymologie samotného A. Zena.

A. Zenas je přímo a priori přesvědčen, že většina litevských hydronym pochází z osobních jmen. Ve skutečnosti lze z osobních jmen odvodit jen malou část baltských říčních názvů a o něco více názvů jezer. Taková hydronyma mají nejčastěji posesivní nebo memoriální význam a jsou vytvořena ze jmen a příjmení vlastníků vodních ploch nebo jiných osob spojených s těmito objekty. Nejčastěji jde o genitivní hydronyma nebo o eliptická genitivní hydronyma, která se již změnila v názvy. Tímto způsobem však vznikly pouze názvy poměrně malých hydrografických objektů, které se vešly na území statků jejich vlastníků. Větší řeky zpravidla antroponymická jména nemají. Celý soubor baltských hydronym ukazuje, že starší názvy řek a jezer sémanticky souvisejí s fyzickogeografickými či konfiguračními vlastnostmi objektů anebo jsou přímo fyziografickými termíny. Právě proto nejsou hydronyma osamocená — opakují se na různých místech a areál kořenů mnoha hydronym pokrývá téměř celé historické území baltských jazyků. Osamocenost hydronyma v systému hydronymie může být jedním z důvodů, proč je odvozovat z osobního jména.

¹ „VI. mezinárodní kongres pro výzkum jmen... musel baltské jazykovědce přivést k zahanbujícímu poznání, že v litevštině a lotyštině dosud vůbec neexistuje řádný vědecký výzkum jmen, protože se tam stále spokojí s pouhým sběrem dnes „správných“ podob jmen a vůči jakémukoli historickému zkoumání zachovávají chladný odstup“ (s. 41).

237

S ohledem na to, co bylo výše řečeno o genezi baltských hydronym, nás přesvědčuje etymologie názvu řeky Zeimenà a názvu jezera Zeimenas|Zeimenes|Zeimenys, kterou podal J. Otrębski (: *žeimą „Kälte“²; spíše *žeimuõ. — B. S.), zatímco zcela nepřesvědčivě tuto etymologii kritizuje A. Zenas, opíraje se o nepodložené přesvědčení, že tato hydronyma prý pocházejí z osobního jména. Mimo jiné neumožňují odvozovat tato hydronyma z osobních jmen ani variantní podoby názvu jezera Zeimenes|Zeimenys, neboť jejich morfologie ukazuje na flexi apelativa se souhláskovým kmenem, která není pro osobní jména vůbec typická.

Stejně tak zcela nepřesvědčivě A. Zenas odvozuje z osobního jména i název řeky Šalantas, který nelze odlišit od názvů řek Salietìs (Debeikiai), Salūtė (Raseiniai), Salõtė (Kapčiamiestis), Saltekỹs (Viduklė), Salūkė (Stakliškės), Sālupis (Gaurė a Kiduliai), Salūpis (Panemunėlis a Stačiūnai). Zcela přesvědčivou etymologii tohoto názvu řeky (Sal-antas: pr. salus „Regenbach“; srov. také litevské salvėti „pomalu téci, prosakovat“. — B. S.) podal H. Krahe³.

Pokusy A. Zena odvozovat tato hydronyma z osobních jmen přesvědčivě kritizoval také J. Otrębski⁴.

A. Zenas, plně spoléhaje na svou koncepci antroponymického původu hydronym, začíná spojovat litevská hydronyma s německými (!) osobními jmény: „Galm-onas je německé Hallmann nebo Hellmann, od něhož snad pochází i Almenas“⁵. Taková etymologie je skutečně vycucaná z prstu. Název jezera Almenas (Linkmenys) nelze oddělit od hydronym Almajas (jezero Linkmenys), Almė (řeka Šiluva) a Almuonė (řeka Kraupiškas) a souvisí s litevskými apelativy almuõ, almė́ti⁶; název řeky Galmonas (Batakiai) je podle našeho názoru neoddělitelný od takových baltských místních názvů, jako je pruské Galmen⁷ a lotyšské Galmene⁸, které zase souvisejí také s kořenem baltských hydronym gal-gel-gil.

Názor A. Zena, že název řeky Baužas prý pochází z polského osobního jména Bohusz, již přesvědčivě vyvrátil J. Otrębski a ukázal, že Bohusz < Bogu-sław, zatímco litevské Baužas < baužas „hornlos“⁹.

² Żr. Jan Otrębski, „Beiträge zur Namenforschung“, 1958, p. 189.

³ „V zásadě tedy mohl Salantas vzniknout nejprve v jednotlivém jazyce z apelativa odpovídajícího pruskému salus, které později z litevštiny vymizelo“. H. Krahe, Der Flußname Salantas, „Beiträge zur Namenforschung“, 3, 1960, p. 259.

⁴ Jan Otrębski, Příspěvky k balto-slovanské onomastice, „Příspěvky k onomastice“, 1, 1961, s. 42.

⁵ „Galmonas je německé Hallmann nebo Hellmann, od něhož snad pochází také Almenas“ (s. 46).

⁶ Żr. K. Būga, Rinktiniai raštai, III, Vilnius, 1961, p. 413.

⁷ G. Gerullis, Die altpreußischen Ortsnamen, Berlin und Leipzig, 1922, p. 35.

⁸ A. Bielenstein, Die Grenzen des lettischen Volkstammes..., St. Petersburg, 1892, p. 254.

⁹ Srov. Jan Otrębski, Beiträge zur baltisch-slavischen Namenkunde, „Beiträge zur Namenforschung“, 1, 1961, p. 39.

238

Tímto způsobem etymologizuje místní názvy A. Zenas a dopouští se metodologické chyby, která je vlastní i jiným lingvistům, kteří se někdy pokoušejí vysvětlovat jednotlivé místní názvy odděleně od jejich variant, vytrhují je z toponymického kontinua a z národního systému vlastních jmen, aniž pochopili celek baltských vlastních jmen. Například R. Šmitėnas ve své knize o litevských místních názvech