СОЦИАЛЬНЫЕ ЛИНГВИСТИЧЕСКИЕ ПРОБЛЕМЫ

ЛИТУВИУ КАЛБОТЫРОС КЛАУСИМАИ. XIX (1979)

Vida Juozovna Michalčenko

AKTUÁLNÍ SOCIOLINGVISTICKÉ PROBLÉMY JAZYKOVÉHO ŽIVOTA LITEVSKÉ SSR

Poslední desetiletí vývoje sovětské jazykovědy se vyznačuje obnoveným zájmem o vztah jazyka a myšlení, jazyka a psychické činnosti, o problém závislosti jazykového vývoje na společenských jevech, jejichž studium bylo v souvislosti s převážnou pozorností jazykovědců věnovanou vnitřní struktuře jazyka do značné míry přerušeno.

Pro současnou vědu jsou charakteristické dva protikladné procesy — diferenciace a integrace, které se v jazykovědě projevují vznikem disciplín, jako jsou psycholingvistika, etnolingvistika a sociolingvistika, jež integrují lingvistiku s jinými vědami a zároveň vykazují tendenci osamostatňovat se v samostatné obory. Právě tato okolnost vedla vědce ke snaze vytvořit teoretické základy sociální lingvistiky, vypracovat vlastní, originální přístup ke studiu jazyka a vytvořit pojmový aparát i speciální výzkumné metody (Дешериев Ю. Д., 1977; Никольский Л. Б., 1976; Швейцер А. Д., 1977).

Sovětská sociolingvistika, obnovená v 70. letech jako reakce na krajnosti vnitřní lingvistiky a s cílem uspokojit společenské potřeby vyvolané rozvojem jazykového života mnohonárodnostního sovětského lidu, stojí před úkolem rozvíjet sociolingvistický výzkum celé řady problémů aktuálních pro současný jazykový život národů SSSR. Patří k nim rozvoj společenských funkcí jazyků v současnosti i v minulosti, povaha vlivu tohoto procesu na různé úrovně jazykové struktury, zákonitosti fungování ruštiny jako jazyka mezietnické komunikace v různých etapách vývoje sovětské země, procesy rozvoje různých typů bilingvismu a z hlediska společnosti nejdůležitějšího národně-ruského dvojjazyčí, výzkum nejracionálnějších způsobů vytváření terminologických soustav v jazycích národů SSSR aj. Různí autoři zkoumají tyto problémy tím, že analyzují jazykové procesy charakteristické pro jednotlivé regiony či jazykové skupiny (Дарбеева А. А., 1969; Хасанов Б., 1976 и др.), nebo tím, že zjišťují zákonitosti společné celé zemi (Дешериев Ю. Д., 1976). Tento přístup vyplývá z potřeby odhalit jak obecné zákonitosti jazykového vývoje, tak specifické rysy jejich projevů v konkrétních etnokulturních a etnolingvistických podmínkách. Cílem tohoto článku je vymezit hlavní aktuální problémy jazykového života v Litvě, určit možné cesty jejich výzkumu a také interpretovat teoretický a praktický význam jejich řešení. Toho lze dosáhnout pouze s přihlédnutím k obecným tendencím vývoje jazykového života v SSSR.

Fungování jazyků národů SSSR v sovětském období je na jedné straně určováno obecnými zákonitostmi vývoje sovětské společnosti, na druhé straně konkrétními etnolingvistickými podmínkami, v nichž se tyto zákonitosti uplatňují.

^2*

19

Jedním z hlavních faktorů určujících tendence jazykového vývoje v naší zemi je vznik nového historického společenství — sovětského lidu, který vytvořil jednotnou socialistickou kulturu, jednotnou duchem i základním obsahem, zahrnující nejcennější rysy a tradice kultur národů naší země. Současně se vznikem všesovětské kultury se uchovávají a rozvíjejí svébytné rysy socialistických národních kultur.

Rozvoj všesovětské kultury a další rozkvět národních socialistických kultur provází souběžné působení dvou tendencí jazykového vývoje národů naší země: uskutečňování potenciálních možností jazyků národů SSSR a současné intenzivní šíření ruštiny jako jazyka mezietnické komunikace (Программа Коммунистической партии Советского Союза, 1976, с. 115—116). Je třeba vzít v úvahu, že hlavní rysy jazykového života národů naší země lze správně objasnit teprve po odhalení způsobů, jimiž se tyto zákonitosti uplatňují v konkrétních podmínkách té či oné republiky, toho či onoho regionu. Proto jsou podle našeho názoru v současné etapě velmi aktuální sociolingvistické výzkumy jazykového života Litevské SSR, vedené ve dvou směrech: 1) studium otázek fungování a rozvoje litevštiny; 2) výzkum hlavních tendencí fungování a šíření ruštiny v republice jako jazyka mezietnické komunikace.

Výzkum fungování a rozvoje litevštiny zahrnuje řadu otázek zajímavých z teoretického i praktického hlediska: rozvoj společenských funkcí litevštiny v různých historických obdobích a vliv tohoto procesu na její různé úrovně; souvislost společenského a kulturního pokroku litevského národa s rozvojem litevštiny; společenská podmíněnost jazykových změn; sociolingvistický základ procesů kodifikace litevštiny; zásady tvorby vědeckotechnické a společensko-politické terminologie; jazyková kultura jako jedna ze složek všesovětské kultury; povaha a formy vzájemného působení litevštiny s ruštinou a dalšími jazyky užívanými v republice apod. Podrobněji se zastavíme u některých z uvedených otázek.

Společenské funkce litevštiny byly v obecných rysech rozebrány v řadě prací (Крупас Й., 1969; Дешериев Ю. Д., 1976; Михальченко В. Ю., 1975), dosud však neexistuje hluboký a všestranný výzkum společenských funkcí litevštiny.

Jak známo, litevština až do poloviny XVI. století fungovala jako nespisovný lidový hovorový jazyk litevského národa a také jako jazyk ústní lidové slovesnosti (Lietuvių literatūros istorija, 1957). V dokumentech psaných západoruským, německým a latinským jazykem se užívala pouze jednotlivá litevská slova. V polovině XVI. století se v souvislosti se vznikem písemnictví rozšiřují oblasti užívání litevštiny. Další rozvoj společenských funkcí litevštiny v různých oblastech kulturního života litevského národa se ubíral cestou postupného vytlačování jiných jazyků (němčiny, západoruštiny, polštiny). Litevština prošla ve svém vývoji složitou cestou — od lidového hovorového jazyka a jazyka ústní lidové slovesnosti až po jazyk litevského socialistického národa, který slouží všem oblastem společenského a kulturního života lidu. Rozvoj společenských funkcí litevštiny nebyl výhradně vzestupným procesem: existovala období poměrně rychlého postupu vpřed i období určitého z-

20

…staletí. Obojí záviselo na historickém vývoji litevského národa, na řadě politických, sociálních, etnických a kulturních faktorů, jejichž různá kombinace v různých historických obdobích vytvářela více či méně příznivé podmínky pro rozšiřování oblastí užívání litevského jazyka. Je třeba prozkoumat, jak sociálně-ekonomické podmínky a etnokulturní procesy ovlivňovaly sociální funkce litevského jazyka a jeho užívání v oblastech úřední agendy, knihtisku, vysokoškolského a středního vzdělávání atd. K tomu je nutné odhalit strukturu a rozsah jazykových funkcí v tom či onom období, ukázat jejich sociální podmíněnost a určit, jak v jednotlivých oblastech kulturního života litevského národa souběžně existovaly dva či tři jazyky a které sociální faktory přispívaly k rozšiřování funkcí litevského jazyka, nebo mu naopak bránily.

Výzkum vývoje sociálních funkcí litevského jazyka je zajímavý, neboť umožňuje podrobně a vědecky objasnit cesty utváření národního sebeuvědomění litevského národa, v jehož etnických procesech zaujímal jazyk velmi významné místo, zejména od XIX. století v souvislosti s konsolidací litevského národa. Důkladné diachronní sociolingvistické zkoumání vývoje společenských funkcí litevského jazyka by přispělo k osvětlení jazykového života Litvy v minulosti a k odhalení úlohy litevského a dalších jazyků v sociálním a kulturním životě obyvatelstva. Na pozadí funkčního vývoje litevského jazyka by bylo možné názorněji objasnit hlavní tendence jeho normování a cesty vývoje jeho struktury. Kromě toho lze upřesnit některá obecněteoretická tvrzení. Například se má za to, že funkční vývoj jazyka do značné míry určuje, tedy determinuje, změny jeho jednotlivých rovin (Дешериев Ю. Д., 1977, с. 233). Toto správné teoretické tvrzení však nevylučuje, že se v rozmanitém a rozporuplném jazykovém životě minulosti vyskytovaly případy, kdy se tato podmíněnost projevovala nejednoznačně a svébytně. Vnitrostrukturní vývoj jazyka může probíhat velmi intenzivně, i když se jeho sociální funkce rozšiřují jen poměrně málo. Tak v XVII—XVIII století litevský jazyk rozšiřoval své společenské funkce velmi pomalu, avšak intenzivně se utvářely jeho fonetické a morfologické normy, slovní zásoba i syntaktická stavba. Je třeba vzít v úvahu, že jeho poměrně široké užívání v různých oblastech kulturního a společenského života litevského národa v buržoazním období nevyvolalo významné změny jeho struktury ani intenzivní normování. Zdá se, že v XVII—XVIII století sehrál velkou úlohu subjektivní faktor — činnost jazykových normativistů, která zesílila v období formování litevského národa. V buržoazním období se litevský jazyk užíval ve všech oblastech společenského a kulturního života, avšak tyto oblasti samy byly málo rozvinuté (vydávalo se málo knih, ne všechno obyvatelstvo příslušného věku bylo zahrnuto do vzdělávání atd.). Podobné jevy podle našeho názoru svědčí o různorodosti a rozmanitosti vztahů mezi funkčním a vnitrostrukturním vývojem.

V sovětském období se společenské funkce litevského jazyka rozvíjely dvěma cestami: na jedné straně se litevský jazyk začal užívat v nových oblastech lidské činnosti (národní kinematografie, televize), na druhé straně rozšířil své společenské funkce a užíval se v rozšířených tradičních oblastech kulturního života litevského národa (vzdělávání, knihtisk, úřední agenda aj.). Ve srovnání s buržoazním obdobím se v sovětských letech rozvoj společenských funkcí litevského

21

jazyka v zásadě neubíral cestou zvyšování počtu oblastí jeho užívání (objevily se pouze dvě nové oblasti kulturního života: národní kinematografie a televize), nýbrž rozvojem těchto oblastí, zvětšováním jejich rozsahu a komplikováním jejich struktury. Tak například v buržoazní Litvě bylo 6 vysokých škol, zatímco v sovětské Litvě 12; v roce 1964 bylo na vysokých školách republiky desetkrát více studentů než ve školním roce 1939/40.

Při pojednání o různých obdobích vývoje společenských funkcí litevského jazyka se v této fázi zkoumání procesů fungování jazyků v Litvě omezíme na porovnávání číselných údajů a úvahové závěry, neboť dosud chybějí práce, které by ukazovaly souhrn společenských funkcí litevského jazyka v různých historických obdobích, jakož i významné změny, k nimž došlo v jeho fungování v sovětském období, a vliv těchto změn na jeho různé roviny.

Усиление тенденций сознательного воздействия общества на язык (Дешериев Ю. Д., 1977, с. 254) требует более пристального внимания языковедов к общим тенденциям функционирования и развития языков в стране и в республике, к проблеме соответствия темпов и тенденций нормирования языка на современном уровне развития советского общества. В частности, необходимо решить вопрос об учете социальных факторов в ходе сознательного влияния общества на литовский язык. Чтобы проиллюстрировать данное положение, остановимся на конкретных примерах.

Jak již bylo uvedeno, v sovětském období se objevily nové oblasti fungování litevského jazyka — národní kinematografie a televize; kromě toho se intenzivně rozšiřují různé formy společenské a kulturní činnosti (porady, sjezdy, konference, sympozia, setkání se spisovateli aj.), které rovněž vyžadují užívání mluvené podoby jazyka. Zvýšila se celková kulturní úroveň národa a změnily se postoje ke kultuře řeči. Při hodnocení sociální důležitosti písemné a mluvené podoby jazyka je proto třeba konstatovat, že společenská úloha mluvené podoby vzrostla. V před­sovětském období hrála v souladu se sociálními faktory a úrovní rozvoje společenských funkcí jazyka v společenském a kulturním životě litevského národa významnou úlohu písemná podoba jazyka, což se projevovalo ve školním vyučování, jehož hlavním cílem bylo zvládnutí pravopisu, i v lingvistice, zaměřené převážně na zkoumání a normování písemné podoby jazyka. V sovětském období naopak nabývá mluvená podoba velkého významu ve společenském a kulturním životě národa, a proto je třeba velmi kladně hodnotit úsilí litevských jazykovědců o normování mluveného projevu (viz čísla časopisů „Kalbos kultūra“, „Mūsų kalba“). Podle našeho názoru je třeba dále rozpracovávat otázky kultury mluveného projevu.

Litevští jazykovědci při své činnosti zaměřené na jazykovou normalizaci zohledňují sociální faktory, tj. sociální základ změn jazykové normy. Jako příklad lze uvést sociolingvistickou interpretaci některých změn litevského pravopisu a interpunkce, podanou v díle „Lietuvių kalbos rašyba ir skyryba“. Toto vydání navrhuje dílčí změny, které se nedotýkají základů pravopisu a interpunkce. Navrhuje se například psát některá cizí příjmení v podobě bližší jazyku originálu (Tamtéž, s. 131). K takové změně jsou především zapotřebí lingvistické předpoklady, tj. společný základ abeced obou jazyků, neboť při výskytu písmen s odlišnou zvukovou hodnotou v abecedách by vznikly značné obtíže. Uvedené pravidlo se může vztahovat

22

pouze u vlastních jmen těch národů, jejichž rodný jazyk má v základu své abecedy latinku. Lingvistické předpoklady podle našeho názoru pro takovou změnu pravopisu litevského jazyka nestačí — jsou zapotřebí také určité sociální předpoklady: poměrně vysoká úroveň obecné kultury národa, která se konkrétně projevuje všeobecným vzděláním většiny obyvatelstva a předpokládá odpovídající míru znalosti cizích jazyků¹. Bez těchto sociálních předpokladů je úspěch takové změny sotva možný. Toto pravidlo zohledňuje etnické, kulturní a sociální faktory a může být úspěšně uvedeno do praxe litevského jazyka. Takový způsob zápisu se již nyní objevuje v periodickém tisku (viz „Literatūra ir menas“). Při návrhu této změny litevští jazykovědci zohlednili také takové důležité sociolingvistické parametry, jako je společenský význam mluvené podoby jazyka a stylistická diferenciace, a doporučili dvě varianty — v tisku pro širokou veřejnost fonetizovanou podobu + podobu originálu, například Dekartas (Descartes), zatímco ve vědeckých pracích, informační literatuře a oznámeních naopak podobu originálu + fonetizované slovo, například Descartes (Dekartas). Doporučením uvádět ve vědeckých pracích v závorkách výslovnost autoři zohlednili potřebu zachovat jednotnou výslovnost cizích slov u všech uživatelů jazyka a zároveň vytvořili podmínky pro úspěšné překonání psychologické bariéry spojené s přečtením málo známého nebo neznámého slova. Snaha o maximální využití kulturního potenciálu národa — nositele jazyka — je také důvodem dalších návrhů na změny litevského pravopisu a interpunkce, předložených ve zmíněné knize.

Zohledňování sociálních, etnických a kulturních faktorů v procesech normalizace umožňuje jazykovědcům přistupovat k vědomé činnosti v oblasti rozvoje jazyka s porozuměním společenskému významu a společenským perspektivám určitých jevů a změn; přispívá k tomu, aby byly jazykové změny vnímány v širším kontextu společenského rozvoje sovětského národa.

V podmínkách vědeckotechnické revoluce nabývají velkého významu otázky spojené s fungováním jazyků národů SSSR ve vědecké oblasti (Азимов П. А. и др., 1977). Vědeckotechnická revoluce ovlivňuje změnu společenských funkcí dialektů a spisovných jazyků, posiluje úlohu spisovného jazyka, prostřednictvím masových komunikačních prostředků, které napomáhají popularizaci vědeckotechnické terminologie, přispívá k rychlému šíření přejatých slov a termínů a k jejich proměně v prvky mezinárodní slovní zásoby; urbanizační procesy a migrace obyvatelstva se promítají do sociálně-profesní diferenciace jazyků. Sociální podmíněnost uvedených jevů a rozmanitost forem jejich projevů by se měly stát předmětem hlubšího studia sovětských sociolingvistů.

Jedním z důležitých problémů funkčního rozvoje litevského jazyka spojených s vlivem vědeckotechnické revoluce je utváření jazyka vědy, zejména rozvoj vědeckotechnické terminologie, který má dlouhou tradici. Počátky tvorby terminologie badatelé kladou do předgramotného období, přesněji do doby, kdy se v Litvě jako jazyk písemnictví užívala západoruská jazyková forma (Keinys S., 1967). Po dlouhá léta všeobecné-

¹ V tomto případě se distancujeme od praxe takového pravopisného přepisu cizích vlastních jmen, která se ustálila v litevském emigrantském tisku (USA), neboť podle našeho názoru má tato praxe zcela jinou sociální povahu: je jedním z dílčích projevů obecného procesu jazykové asimilace a výsledkem společensky aktivního litevsko-anglického bilingvismu.

23

politické podmínky nebyly příznivé pro tvorbu terminologie litevského jazyka. Rozvoj písemnictví a s ním spojené terminologie litevského jazyka začíná v první polovině XVIII. století a pokračuje v XIX. století. Již v nejranějších etapách rozvoje terminologie převažuje tendence maximálně využívat zdroje lidové řeči. Současně se objevují pokusy obohacovat litevskou terminologii přejímáním z jiných jazyků — latiny, němčiny, ruštiny, polštiny aj. Tyto dva principy dominují dalšímu rozvoji litevské terminologie, přičemž převažuje snaha maximálně využívat vnitřní zdroje jazyka. V sovětském období se dále rozvíjely obě tendence; kromě toho politická a ekonomická jednota národů SSSR podmínila co největší soulad terminologické slovní zásoby jazyků národů SSSR, který je dílčím projevem obecné zákonitosti — vzájemného působení jazyků. V podmínkách sovětské společnosti patří tento princip k hlavním a určuje místo a úlohu ostatních principů při tvorbě terminologie (podrobněji viz Михальченко В. Ю., 1977).

V procesech vzájemného působení jazyků národů SSSR v oblasti terminologie zaujímá důležité místo ruština, která s různou intenzitou a v různých podobách ovlivňuje rozvoj terminologie, včetně terminologie litevského jazyka. Národní specifika podob, jimiž ruština ovlivňuje ten či onen jazyk, jsou podmíněna tradicemi tvorby terminologie a také specifiky vnitřní struktury jazyka. Národní specifičnost terminologie litevského jazyka se například projevuje tím, že přímých výpůjček z ruštiny je velmi málo: narodnikas, bolševikas, artelė, agitpunktas. Litevština přejímá mezinárodní termíny prostřednictvím ruštiny; hojně se uplatňuje kalkování termínů; ruština podněcuje a aktivizuje některé způsoby tvoření slov, tj. mobilizuje vnitřní zdroje litevštiny k tvorbě terminologie.

V sovětském období se rýsovala tendence k posilování internacionalizace terminologické slovní zásoby. Projevuje se i v litevštině (Кейнис С., 1973). Je zapotřebí komparativního výzkumu procesů internacionalizace terminologických systémů jazyků národů SSSR s odlišnou strukturou, neboť pouze takový výzkum může odhalit obecné zákonitosti rozvoje terminologie, její národní specifika i intenzitu její internacionalizace. Takový výzkum by přispěl k řešení teoretického problému nejracionálnějšího poměru domácí a přejaté slovní zásoby v současné etapě.

Jak známo, v poslední době se přijímají vědecko-organizační opatření k zintenzivnění terminologické práce, neboť současný stav litevské terminologie a tempo jejího rozvoje neodpovídají tempu a úrovni vědeckotechnické revoluce. Vedle praktické práce na tvorbě terminologie různých vědních oborů je podle našeho názoru zapotřebí rozpracovat problematiku fungování stávajících terminologických systémů a otázky jazykové kultury v oblasti profesní činnosti. Termíny vytvořené jazykovědci a zaznamenané v terminologických slovnících se často v řeči příslušníků daného oboru užívají nesprávně a nahrazují se „lidovou“ terminologií či polotermíny. To je typické zejména pro výrobní oblast. Vedle rozsáhlé práce, kterou v sociolingvistickém ohledu vykonávají časopisy „Kalbos kultūra“ a „Mūsų kalba“ a která zkoumá fungování jazyka v jednotlivých sociálně-profesních skupinách, by zřejmě bylo vhodné rozšířit socioling-

24

…vistická studia, odhalující hlavní tendence a zvláštnosti fungování v řeči odborníků té či oné terminologické soustavy, poměr termínů, polotermínů a obecně užívané slovní zásoby v jejich řeči. Taková studia by přispěla k odhalení konkrétních forem vlivu vědeckotechnické revoluce na fungování a rozvoj jazyka a k určení hlavních tendencí rozvoje litevštiny v souvislosti s jejím fungováním v oblasti vědy a výroby.

Sovětská sociolingvistika v poslední době věnuje značnou pozornost problému vztahů mezi jazyky a kulturami, který je zajímavý z teoretického hlediska i z hlediska studia konkrétních procesů a tendencí fungování jazyků v různých oblastech kultury (viz „Rozvoj jazyků a kultur“, 1976). V současné etapě je velmi aktuální výzkum fungování litevštiny v různých oblastech kultury (například ve vědě, vysokém školství, knihtisku aj.) v různých historických obdobích, neboť „sociální důsledky rozvoje sovětské společnosti se nejzřetelněji projevují při srovnávací analýze tří nejdůležitějších období rozvoje jazyků a kultur národů SSSR: a) období rozvoje předsocialistických kultur a fungování jazyků národů, národností a etnických skupin v podmínkách carismu; b) období formování a rozvoje socialistických kultur a vzniku nových sociálně podmíněných zákonitostí fungování jazyků a rozvoje jejich společenských funkcí; c) období vzniku celosovětské socialistické kultury a utváření nových tendencí ve fungování jazyků v procesu rozvoje nového historického společenství — sovětského lidu“ (Дешериев Ю. Д., 1977, с. 82).

Již samotný vznik spisovného jazyka je výsledkem kulturního pokroku, spojeného se snahou toho či onoho národa uplatnit se v literatuře, politice, vědě, společenském životě a dalších oblastech lidské činnosti. Další rozvoj spisovné podoby jazyka je rovněž neoddělitelný od kultury národa. Litevský národ byl ve svém historickém vývoji úzce spjat se sousedními slovanskými národy — ruským, běloruským, polským a ukrajinským, což mělo určitý vliv na formování kultury litevského národa i na rozvoj litevského spisovného jazyka. Některé oblasti společenského a kulturního života litevského národa, například vztahy s jinými zeměmi, úřední písemnosti a tvorba děl různých žánrů v různých historických obdobích, byly zajišťovány latinským, západoruským, polským a německým jazykem. Formování litevského spisovného jazyka a rozšiřování jeho užívání v různých oblastech kultury litevského národa probíhalo vytlačováním jiných jazyků v podmínkách růstu národního sebeuvědomění lidu. Vztah mezi rozvojem litevské národní kultury a jazykovým životem litevského národa byl proto velmi složitý a rozporný. V dějinách kultury litevského národa se vyskytují jevy, při jejichž hodnocení je třeba vzít v úvahu souhrn řady faktorů — politických, kulturních a etnických, neboť hodnocení pouze na základě jazykového faktoru může vést ke zjednodušenému a přímočarému výkladu. Komplexní přístup zřejmě vyžaduje například hodnocení tvorby literárních osobností XIX. století, které psaly polsky (А. Мицкевич) nebo litevsky i polsky (К. Богушас, А. Клементас, Д. Пошка, С. Валюнас, С. Станявичюс aj.), jakož i důležitého a složitého problému úlohy polštiny, ruštiny a dalších jazyků při tvorbě národní literatury a při zajišťování potřeb jednotlivých kulturních odvětví (o dvojjazyčných spisovatelích viz „Lietuvių literatūros istorija“, I, 1957, с. 338–363). Výzkum konkrétních

25

forem účasti různých jazyků na zajišťování rozličných oblastí kultury litevského národa umožňuje sledovat zajímavé jevy — souvislost národního jazyka a národní kultury a přizpůsobování jazyka jednoho národa k vyjadřování kultury jiného národa. Je například známo, že západoruský jazyk fungoval téměř 300 let jako úřední písemný jazyk Litevského velkoknížectví (XIV – XVI století). V této souvislosti vyvstává otázka, nakolik tento jazyk adekvátně odrážel litevskou kulturu. Západoruský jazyk se utvářel v souladu se specifiky kultury běloruského národa a podle potřeb jeho národního, hospodářského a kulturního rozvoje. Do jaké míry tedy západoruský jazyk adekvátně odrážel kulturu litevského národa? Soudě podle výzkumů písemných památek Litevského velkoknížectví závisí míra adekvátního odrazu kultury litevského národa tímto jazykem přímo na typologické totožnosti či blízkosti kulturních jevů: jevy litevské kultury, které měly odpovídající nebo blízké reálie v ruské kultuře, jazyk odrážel adekvátně, zatímco při vyjadřování specifických národních rysů litevské kultury potřeboval západoruský jazyk další jazykové prostředky — přizpůsobení k vyjadřování kultury jiného národa. Jednou z forem takového přizpůsobení je podle našeho názoru značné množství výpůjček z litevštiny v písemných památkách tohoto období, napsaných západorusky (viz Jablonskis K., 1941, 1973).

Při hodnocení úlohy latiny, ruštiny, polštiny a němčiny při utváření kultury litevského národa v před sovětském období je třeba vzít v úvahu, že oblast jejich rozšíření a užívání v Litvě byla omezená, památky napsané těmito jazyky sloužily zájmům vládnoucích tříd a litevskému národu, tvůrci a nositeli národní kultury, byly nesrozumitelné a nedostupné. Ačkoli tyto jazyky nebyly přímo spojeny se vznikem a rozvojem litevského písemnictví, literatura v latině, ruštině, polštině a němčině sehrála významnou úlohu ve společenském a kulturním životě Litvy, v rozvoji vzdělanosti a kultury a zejména ovlivnila litevské písemnictví.

Jedním z charakteristických rysů rozvoje litevštiny, spojeného se vznikem litevského socialistického národa, je rozvoj a obohacování jejích funkčních stylů (podrobněji viz „Zákonitosti rozvoje“, 1973). V sovětském období pokračuje stylová diferenciace litevštiny, která začala v XVI. století se vznikem písemnictví. Nejintenzivněji se rozvíjí publicistický a vědecký styl, zatímco úřední styl poněkud zaostává. Aktuální je proto výzkum procesů rozvoje jednotlivých stylů litevštiny a zjištění, zda jejich úroveň rozvoje odpovídá současným potřebám lidu.

Velká pozornost se v republice věnuje jazykové kultuře — jedné ze součástí celosovětské socialistické kultury. V lingvistické literatuře se otázky jazykové kultury rozebírají především podle socioprofesních skupin: analyzují se aktuální problémy jazykové kultury lékařů, hudebníků, matematiků atd. a formulují se doporučení ke zvýšení její úrovně. Takový výzkum je třeba dále rozvíjet, pro Litevskou SSR je však aktuální také zpracování problémů jazykové kultury, které vznikají v jednotlivých oblastech republiky v souvislosti se specifickým etnickým složením jejich obyvatelstva. V Litvě tak existuje několik typů oblastí: s absolutní převahou původního národa (Litevci), s vysokým podílem ruského obyvatelstva (okresy Ignalina, Švenčionys, Jonava, Trakai, Zarasai).

26

nebo polštiny (okresy Vilnius, Eišiškės, Trakai). V těchto oblastech vznikají v souvislosti s těsným kontaktem jazyků v každodenním životě jejich mluvčích specifické problémy jazykové kultury v mateřském i druhém jazyce (podrobněji viz Michalčenko V., 1974). Do jisté míry je určitý pokles úrovně jazykové kultury podmíněn školní výukou, kde se podle našich pozorování rozšířil názor, že žáci si druhý jazyk dobře osvojují v každodenním životě; ne vždy se přitom bere v úvahu, že v oblastech se smíšeným obyvatelstvem existuje zvýšená společenská potřeba dobré znalosti druhého jazyka a také možnost poklesu jazykové kultury v důsledku aktivního fungování dvou nebo i několika jazyků (viz Jačikevičius A., 1970).

V současné etapě jsou rovněž velmi aktuální výzkum a sociolingvistická interpretace jazykového materiálu, který mizí ze života, neboť vyvstává problém jeho včasné dokumentace. Z tohoto hlediska jsou obzvláště zajímavé práce věnované zkoumání procesů fungování a vzájemného působení dialektů různých jazyků na území Litvy (viz práce M. Siviškienė, O. Šulienė aj.). Teoretické promyšlení a marxistickou interpretaci vyžadují také fungování litevského jazyka v zahraničí, problém rozvoje kultury litevské emigrace i role litevského jazyka a litevské socialistické kultury při vytváření kultury litevské emigrace, která se formuje transformací prvků zahraničních kultur a využíváním hodnot a tradic rodného kraje. Vedle již existujících velmi zajímavých prací (viz O.-A. Glemžienė, 1973; A. Pajušis, 1971), které odhalují vliv anglického jazyka na řeč Litevců-emigrantů, jsou zapotřebí rozsáhlé výzkumy fungování litevského jazyka v různých společenských podmínkách na pozadí společensky aktivního litevsko-anglického a dalších typů dvojjazyčnosti s cizím jazykem.

Přejdeme-li k otázkám fungování ruštiny v republice jako jazyka mezietnického dorozumívání, především si všimněme, že funkční soužití dvou jazyků (národního a ruského) umožňuje každému národu naší země rozvíjet vlastní kulturu, jíž slouží národní jazyk, a zároveň se prostřednictvím jazyka mezietnického dorozumívání seznamovat se sovětskou i světovou kulturou. Takové racionální spojení společných a dílčích zájmů národů naší země a celé socialistické společnosti, které se projevuje souběžným uplatňováním národních jazyků a jazyka mezietnického dorozumívání, dostalo název národně-ruská dvojjazyčnost (viz „Rozvoj národně-ruské dvojjazyčnosti“, 1976). Šíření dvojjazyčnosti s jazykem mezietnického dorozumívání je jednou z hlavních tendencí rozvoje jazykového života národů SSSR a je podmíněno významem společenské funkce ruštiny jako jazyka sjednocování a integrace socialistických národů (Khanazarov K. Ch., 1977). Jednou z nejdůležitějších sociolingvistických zákonitostí fungování jazyka mezietnického dorozumívání je dobrovolný, masový a rychlý charakter jeho šíření (Cholmogorov A. I., 1976).

Druhou složkou národně-ruské dvojjazyčnosti je ruština, jazyk mezietnického dorozumívání; právě proto je tento typ dvojjazyčnosti v naší zemi nejdůležitější a společensky nejvýznamnější. Jak ukazuje jazyková praxe, formování národně-ruské dvojjazyčnosti je u nás spojeno především se školní výukou, v jejímž průběhu se cíleně utvářejí znalosti druhého jazyka, dovednosti a návyky. Etnolingvistické podmínky výrazně ovlivňují znalost

27

ruštiny jen v několika velkých městech a okresech Litevské SSR. Velkou úlohu mají prostředky masové komunikace, které významně ovlivňují znalost ruštiny. Přesto zůstává škola hlavním zdrojem šíření národně-ruské dvojjazyčnosti, neboť jedním z hlavních úkolů školy je naučit žáky plynně ovládat mateřský a ruský jazyk, aby je mohli používat ve společensko-politické, vědecké a kulturní oblasti života. V současné etapě rozvinuté socialistické společnosti se v souvislosti s procesy formování nového historického společenství — sovětského lidu — zvyšuje význam ruštiny jako jazyka mezietnického dorozumívání i ruské lingvodidaktiky, která je důležitá při výuce ruštiny nejen jako mateřského, ale i jako druhého jazyka. Cílem výuky ruštiny v národní škole je rozvoj koordinační dvojjazyčnosti a odstranění jevů interference mateřského jazyka. Jak ukazují pozorování výsledků školní výuky ruštiny v Litevské SSR (podrobněji viz Michalčenko V. Ju., 1977), osvojují si žáci i v podmínkách společensky aktivní dvojjazyčnosti na prvním stupni výuky pouze 56% programového objemu slovní zásoby, na druhém přibližně 70% a na třetím stejně. V oblastech, kde je národnostní složení obyvatelstva homogenní a ústní forma ruštiny aktivně nefunguje, je toto procento ještě nižší. Problém zvýšení úrovně školní výuky lze vyřešit pouze společným koordinovaným úsilím pedagogů, psychologů a lingvistů. Psychologové by měli vyřešit otázku účelnosti a povahy srovnávání dvou jazyků — mateřského a druhého —, teoreticky zdůvodnit a experimentálně prokázat, v jakém věku je srovnávání jazykových faktů a pravidel přijatelné (viz „Vzájemné působení jazyků v procesu výuky“, 1971, s. 67–69). Základní lingvistické charakteristiky vyučovaného předmětu určuje vědecká gramatika ruského jazyka; vedle ní je důležitou součástí vědeckého lingvistického základu výuky druhého jazyka kontrastivní (srovnávací) gramatika obou složek dvojjazyčnosti. Zatímco první gramatika odhaluje podstatu studovaného objektu, druhá poukazuje na zvláštnosti vlivu mateřského jazyka na projev bilingvních mluvčích ve druhém jazyce a umožňuje zohlednit specifika mateřského jazyka během výuky. Pouze taková gramatika pomáhá metodikovi opírat se o mateřský jazyk, zohlednit možnost pozitivního přenosu a neutralizovat jevy interference. V současnosti bylo provedeno srovnání morfologie litevského a ruského jazyka (K. Musgeiks, 1972), které má velký vědecký význam, neboť hluboký a argumentovaný popis podobností a rozdílů mezi baltskými jazyky a ruštinou vždy zajímal jazykovědce různých specializací. Vedle takových gramatik jsou však zapotřebí práce zaměřené na určitou oblast konkrétní činnosti, tedy práce aplikovaného charakteru, například kontrastivní studie dvou jazyků pro překladatele, které obsahují srovnání výrazových prostředků různých jazykových rovin, nebo kontrastivní srovnání dvou jazyků pro školní výuku druhého jazyka (ruštiny, případně litevštiny). Kontrastivní gramatiky určené školám by podle našeho názoru měly být pokud možno doplněny údaji o četnosti jednotlivých chyb v projevu ve druhém jazyce, aby bylo patrné, jak se daný jev interference projevuje a jak je aktuální.

Je-li cílem vědy předvídání, vědecká prognóza založená na poznání přítomnosti a minulosti, pak kontrastivní gramatika představuje vynikající možnost, jak toto předvídání v lingvistice uskutečňovat. Samozřejmě, v současné etapě vývoje jazykovědy úplná

28

Kontrastivní gramatika litevského a ruského jazyka zaměřená na školní výuku je sotva možná, avšak zcela reálné jsou přehledy věnované hlavním tématům gramatiky, které představují souhrn všech podobností a rozdílů mezi litevským a ruským jazykem; to by zase pomohlo metodikům vytvořit soustavu metod a postupů výuky této látky s ohledem na specifika mateřského jazyka.

Důležitý je výzkum procesů vzájemného působení litevského a ruského jazyka, litevského a polského jazyka, jakož i dalších jazyků, které se vyskytují na území republiky. Je třeba poznamenat, že v různých historických obdobích byla role těchto jazyků ve společenském a kulturním životě odlišná, a proto se lišily také povaha a formy jejich působení na litevský jazyk, stejně jako vliv litevského jazyka na ně. Při zkoumání vzájemného působení jazyků je nutné zohlednit vliv jednoho jazyka na řeč jednotlivých jedinců – nositelů jiného jazyka, začlenění toho či onoho jevu do normy jiného jazyka, přejímání jednotlivých slov i skryté procesy působení, které lze jen obtížně zachytit a které ovlivňují intenzitu fungování té či oné gramatické formy atd. Pouze takový přístup umožňuje plodný výzkum, který ukazuje veškerou rozmanitost jazykového kontaktu a jeho výsledky na různých jazykových rovinách, jež závisejí na povaze kontaktu jazyků a na míře působení jednoho jazyka na druhý.

Rádi bychom také upozornili na nutnost začít již od počátku rozvoje sociolingvistického výzkumu založeného na jazykovém životě Litevské SSR vytvářet v litevštině přísnou, vědecky podloženou sociolingvistickou terminologii.

Aktuálnost sociolingvistické problematiky je tedy dána tím, nakolik přispívá ke zkoumání hlavních zákonitostí a vedoucích tendencí jazykového vývoje v současné etapě, ke správnému, marxistickému hodnocení procesů fungování a vývoje jazyků v minulosti a rovněž k předvídání jazykového života. Při stanovení toho či onoho dílčího problému je třeba mít na paměti jeho místo při řešení naléhavých a nejdůležitějších otázek vývoje a fungování jazyků v současné etapě.

Литература

Grinaveckienė E. Lietuvių literatūrinės kalbos ir tarmių sąveika. — Kn.: Lietuvių kalba tarybiniais metais. V., 1969.

Jablonskis K. Lietuviški žodžiai senosios Lietuvos raštinių kalboje. K., 1941, t. 1.

Jablonskis K. Lietuvių kultūra ir jos veikėjai. V., 1973.

Jackevičius A. Daugiakalbystės psichologija. V., 1970.

Keinys S. Lietuvių terminologijos kūrimo apžvalga (iki 1940 m.). — Kalbotyra. V., 1967, t. 18.

Kruopas J. Lietuvių literatūrinės kalbos vystymasis praeityje ir tarybiniais metais. — Kn.: Lietuvių kalba tarybiniais metais. V., 1969.

Lietuvių kalbos rašyba ir skyryba. V., 1976.

Lietuvių literatūros istorija. V., 1967, t. 1.

Michalčenko V. Kelių kalbų vartojimas ir kalbos kultūra. — Kalbos kultūra. V., 1974, sąs. 27.

Программа Коммунистической партии Советского Союза. — М., 1976.

Азимов П. А., Дешериев Ю. Д., Никольский Л. Б. и др. Современное общественное развитие, научно-техническая революция и язык. — В кн.: Научно-техническая революция и функционирование языков мира. М., 1977.

Взаимодействие языков в процессе обучения. — Вильнюс, 1971.

Глямжене О.-А. Интерференция английского языка в лексике литовцев США. Автореф. канд. дис. — Киев, 1973.

Дарбеева А. А. Развитие общественных функций монгольских языков в советскую эпоху. — М., 1969.

29

Дешериев Ю. Д. Закономерности развития литературных языков народов СССР в советскую эпоху. Развитие общественных функций литературных языков. — М., 1976.

Дешериев Ю. Д. Социальная лингвистика. — М., 1977.

Закономерности развития литературных языков народов СССР в советскую эпоху. Внутристрочное развитие старописменных языков. — М., 1973.

Кейнис С. Интернациональные элементы в литовской терминологии. — В кн.: Вопросы разработки научно-технической терминологии. Рига, 1973.

Михальченко В. Ю. Тенденции развития научно-технической терминологии в балтийских языках. — В кн.: Научно-техническая революция и функционирование языков мира. М., 1977.

Михальченко В. Ю. Функционирование русского языка в Литовской ССР и его взаимодействие с литовским языком. — В кн.: Русский язык как средство межнационального общения. М., 1977.

Мустьейкис К. Сопоставительная морфология русского и литовского языков. — Вильнюс, 1972.

Никольский Л. Б. Синхронная социолингвистика. М., — 1976.

Пажжус А. Фонетическая и морфологическая интеграция английских заимствований в литовском языке Северной Америки. Автореф. канд. дис. — Вильнюс, 1971.

Развитие национально-русского двуязычия. — М., 1976.

Развитие языков и культур народов СССР в их взаимосвязи и взаимодействии. — Уфа, 1976.

Социолингвистические проблемы развивающихся стран. — М., 1975.

Ханазаров К. Х. Решение национально-языковой проблемы в СССР. — М., 1977.

Хасанов Б. Языки народов Казахстана и их взаимодействие. — Алма-Ата, 1976.

Холмогоров А. И. Социолингвистические закономерности развития двуязычия. — В кн.: Развитие языков и культур народов СССР в их взаимосвязи и взаимодействии. Уфа, 1976.

Швейцер А. Д. Современная социолингвистика. Теория, проблемы, методы. — М., 1977.

Институт языкознания АН СССР

LIETUVOS TSR KALBINIO GYVENIMO

AKTUALIOS SOCIOLINGVISTINĖS PROBLEMOS

Reziumė

Straipsnyje apibūdinamos svarbiausios mūsų šalies kalbinės raidos tendencijos: TSRS tautų nacionalinių kalbų potencialių galimybių realizacija ir intensyvus plėtimas rusų kalbos, kaip nacijų bendravimo priemonės. Ryšium su tuo laikomos aktualiomis tokios Lietuvos TSR kalbinio gyvenimo sociolingvistinio tyrimo kryptys: pirma, lietuvių kalbos funkcionavimo ir raidos klausimų sprendimas ir, antra, rusų kalbos, kaip nacijų bendravimo priemonės, funkcionavimo ypatybių ir plitimo respublikoje pagrindinių tendencijų tyrimas. Smulkiau apsistojama ties atskirais lietuvių kalbos funkcionavimo seniau ir dabar klausimais.

Čia svarstoma ir kelių kalbų vartojimas visuomenėje, kultūros ir ją aptarnaujančios kalbos adekvatumas. Pabrėžiama, jog šnekamosios lietuvių kalbos kultūrą reikia kelti ypač tuose respublikos rajonuose, kuriuose gyventojų nacionalinė sudėtis yra mišri. Svarbu tirti funkcinę-stilistinę lietuvių kalbos diferenciaciją, nustatyti terminologinės sistemos kitimo, pasipildymo ir funkcionavimo dėsningumus ryšium su moksline-technine revoliucija ir TSRS tautų bei kultūrų tarpusavio sąveika.