IŠ LIETUVIŲ KALBOTYROS ISTORIJOS LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XX (1980)

E. GRINAVECKIENĖ

FONETIKA LITEVSKÉHO NÁŘEČÍ V OKOLÍ DAUGAVPILSU

I. ÚVOD

a) Během dialektologické expedice v roce 1977, kterou společně uskutečnily Jazykovědný ústav J. Kolase Akademie věd Běloruské SSR, Ústav jazyka a literatury Akademie věd Lotyšské SSR a Ústav litevského jazyka a literatury Akademie věd Litevské SSR, byla zkoumána běloruská nářečí v okresech Daugavpils (lot. Daugavpils), Krāslava (lot. Krāslava), Ludza (lot. Ludza) a Rēzekne (lot. Rēzekne) v Lotyšské SSR. Naším úkolem bylo shromáždit lituanismy užívané v běloruském nářečí jižní části okresu Daugavpils — na levém břehu řeky Daugavy (lot. Daugava). Nejvíce jsme pracovali v okolí Skrūdalieny (lot. Skrudaliena¹; 18 km jihovýchodně od Daugavpilsu), zejména v Raguliškiích (lot. Raguliški) a sousedních vesnicích. Od běloruských mluvčích z těchto míst jsme zaznamenali značné množství slov litevského původu, místních názvů a příjmení i útržky litevských rčení². Na předměstí Daugavpilsu (místní Litevci vyslovují Daũgpilis, Daugpilỹs, Daũgavpilis, Daũguvpilis), v Gryvě (lot. Grīva, nyní část Daugavpilsu na levém břehu Daugavy), jsme se dozvěděli, že ještě donedávna zde žilo několik místních obyvatel, kteří uměli litevsky³. V sousedním Kalkūne (lot. Kalkūne; starší lidé častěji vyslovují Kálkune.⁴)

¹ Tai, be abejo, lietuviškos kilmės vietovardis. Būga K. (Rinktiniai raštai. V., 1961, t. 3, p. 565) visai pamatuotai jį laiko kilusiu iš liet. Skrudėlynė (plg. liet. dial. skrudėlynė ‘skruzdėlynas’).

² Z místních názvů litevského původu je třeba především uvést názvy vesnic s příponou -iški, např. Бойцушки, Сӯрышки, По̄ришки, Ёнишки, Басерушки, Кирлишки, Руманишки, Лынто̄пишки, Микалишки, Дзирванишки aj. Podle K. Būgy (Būga K. Rinktiniai raštai, sv. 3, s. 565–566) a J. Safarewicze (Safarewicz J. Litewskie nazwy miejscowe na -iszki. – Onomastica, 1956, č. 2, s. 15) jsou místa, kde jsou rozšířena místní jména s příponou -iški, historicky obydlená Litevci. Je zde také mnoho dalších prvků toponymie a antroponymie litevského původu, např. názvy bažin a lesů — Шлапаки, Грьнишки, Кимсы aj., a příjmení některých starousedlíků — Сервуц, Мажейка, Каралён, Лынку́н aj. Ve vesnici Raguliški byly zaznamenány také útržky čtyř litevských rčení, např. šakė, pasakė. || vėrna šáka, tilvikis paplikis nimáka || pelupe. dėseru. ‘nulupo klobásu’ || visi šáka, visi krūta, be.larūst bū.lbes skūta || Lidé, kteří tato rčení vyslovili, už nedokázali jejich význam příliš dobře vysvětlit. Říkali pouze, že tak mluvili jejich prarodiče a rodiče, zvláště když nechtěli, aby děti pochopily něco tajného. Živě se zde užívají také kalky některých litevských frazémů, např. баю́та іх (srov. litev. balà jų); каб ты скісла (srov. litev. kad tu surūgtum) aj. Bylo také zjištěno, že obyvatelé těchto míst, které oslovili lotyšsky (oslovovala je lotyšská lingvistka, kandidátka filologických věd B. Reidzāne), užívali ve své lotyštině značné množství slov, tvarů a kalk typických pro litevštinu, např. es no pieciem būnu (srov. lotyš. 1. os. j. č. esmu, litev. būnu) mājās; bērni atiet (srov. lotyš. 1. os. j. č. atnāk, litev. ateina) un palidz; vilciens atier (srov. lotyš. 1. os. j. č. pienāk, litev. ateina) uz staciju ap četriem aj.

³ Jeden místní obyvatel Gryvy, pětasedmdesátiletý Jāns Jadzēvičius, se již přestěhoval do sousední oblasti Kūpčiškiai (6 km jižně od Gryvy). Hovořil s námi poměrně dobře litevsky. Uvádíme úryvek jeho autobiografického vyprávění: „Narodil jsem se v Grī.vōj || je mi sedmdesát pět let || otec Litevec a matka Litevka || matka se narodila ve Zvi.rbliški., otec — v Grī.vōj || s Maska.lātu z Kal’kūnu, když se sejdeme, mluvíme všichni litevsky“ || Ostatní staří místní Litevci z Gryvy již zemřeli.

⁴ Būga K. Rinktiniai raštai, sv. 3, s. 567, pozn. 2, uvádí, že litevsky by se mělo říkat Kálkumone.

223

V okolí (7 km jižně od Gryvy) mluví doma litevsky a považuje se za Litevce značný počet starousedlíků⁵. Několik starousedlých Litevců žije také v Mėdumo (lot. Medumi; starší lidé častěji říkají Mėdinas, srov. také název tamního jezera Mėdinas⁶), a v okolí Smiltynės (lot. Smiltene). Proto bylo během expedice zkoumáno také nářečí Litevců v okolí Daugavpilsu, které jsme navštívili a jejichž souhrnným označením je zde daugupieši. Na základě tohoto výzkumu vznikl tento článek.

b) Podle údajů K. Būgy a A. Bielensteina žijí Litevci v okolí Daugavpilsu na levém břehu Daugavy odedávna⁷. Nářečí zdejších Litevců nebylo, dá se říci, dosud zkoumáno. K. Būga však zveřejnil některé poznatky, zejména o jeho fonetice. Roku 1911 společně s E. Voltersem částečně zkoumal litevské nářečí v obci Ciskoda v okrese Rēzekne (lot. Tiskādi) a výsledky tohoto výzkumu publikoval. Některé údaje o nářečí Ciskoda v něm srovnává s údaji o nářečích Litevců z Gryvy, Kalkūne a okolí Laukesy⁸. Náš výzkum potvrzuje a částečně doplňuje jazykové údaje zveřejněné K. Būgou, rozšiřuje poznání a přináší nové skutečnosti o fonetice litevského nářečí v těchto místech.

c) Dialektální příklady tohoto nářečí jsou až na drobné výjimky⁹ v článku uváděny obvyklými litevskými písmeny. V nářečí se užívají samohlásky trojí délky — dlouhé, krátké a polodlouhé.

⁵ Zde mluví litevsky Maskoliūnas Augustas (83 let), Maskoliūnienė Jūlija (81 let), Kergalvys (říká také Kiergalvys, Kėragalvis, Kėrgelis, Kiergelis) Povilas (81 let), Kergalvienė Monika (76 let), Katkevičius Antanas (67 let), Katkevičienė (asi 65 let), Igliškà Benediktas (asi 60 let), Igliškienė Apolionija (asi 55 let), jejich dvě děti školního věku, Gravelỹs (asi 80 let), Gravelienė (asi 78 let), Lapkauskienė (asi 80 let), Plečkėnas (asi 75 let), Jonėnas (říká také Jānina) Ana (asi 80 let) aj. Všichni dobře ovládají také spisovnou lotyštinu a ruštinu. Litevsky jsme zpovídali pouze Kergalvyse, Kergalvienė, Katkevičiuse, Maskoliūnienė a Igliškienė. Je třeba uvést, že Kalkūne náleží ke katolické farnosti Laukesa (lot. Laucēsa), v jejímž kostele se podle vyprávění místních až do roku 1977 zpívalo litevsky každou třetí neděli. Na hřbitůvku ve vesnici Kalkūne jsme našli množství litevských nápisů na náhrobcích, např. Cia Ilsys Ona Lauriene Mire 1958 || Laurenas Antanas || Barėys Antanas || Cia ilsys Barcis Antaluk as ir Julitia || Barėyene Julja || Cia Ilsis Grawelania Jieva || Gravelis Ignatas || Rozalia Isadiene ||

⁶ Būga K. (Rinktiniai raštai. t. 3, p. 567) obnovuje pramennou podobu Meddum na Mediną. Zde mluví litevsky místní obyvatelé: Stasys Masėnas (74 let), Smilginys, Mikelis Liskinys (69 let), Petrauskienė, Baimasovičienė aj. V sousední oblasti Smiltynė (6 km severozápadně od Meduma) jsme vyslechli místní Litevku Verdanienė (vyslovuje Vierdaniene), Anelė (70 let), a jejího bratra Pranase Liskinyse (57 let). Pro srovnání byly vyslechnuty také dvě děti školního věku z Igliškės.

⁷ Viz Būga K. Rinktiniai raštai, sv. 3, s. 563–568, také s. 99–100; dále viz Bielenstein A. Die Grenzen des lettischen Volksstammes und der lettischen Sprache in der Gegenwart und im 13. Jahrhundert. St. Petersburg, 1882, S. 5–10, 172, 390. Je samozřejmé, že toto by mělo být ověřeno na základě výsledků nejnovějších jazykovědných, archeologických a etnografických výzkumů.

⁸ Viz Būga K. Rinktiniai raštai, sv. 3, s. 570–572; dále viz tamtéž, s. 88, 96, 97. Zvláště významná a aktuální je pro nás myšlenka K. Būgy vyslovená zde (s. 571), že „nářečí litevských mluvčích z Ciskoda se téměř v ničem neliší od nářečí z Gryvy, Kálkunės (Kalkuhen) a okolí Laukesy“; přináší první souhrnné údaje také o nářečí Litevců v okolí Daugavpilsu, které zkoumáme.

⁹ Široká nepřízvučná samohláska e, přechodná mezi e a a, se označuje æ; slabě labializované nepřízvučné o se zapisuje ɔ; po ztvrdlém l se zadopatrovělé e označuje ę; samohláska střední řady i, vzniklá z e po tvrdém l, se označuje ь; měkkost souhlásky se označuje háčkem, který se píše vysoko vpravo od písmene označujícího danou souhlásku; varianty příkladů se oddělují svislou čarou; na konci nářeční věty se kladou dvě rovnoběžné čárky; interpunkční znaménka mezi příklady — háček a tečka s háčkem — jsou stejná jako v litevském pravopisu.

224

Protože se zde přízvuky, zdá se, rozlišují zřetelně, délku přízvučné samohlásky označuje především písmeno, které ji zapisuje (např. e, ė, ę, y, i, ū, ų), a příslušná značka přízvuku (např. ų́ža.las ‘dub’, bū́va. ‘bylo’, skiẽda ‘tříska’); pouze polodélku prvního členu přízvučné přízvukové skupiny i, u+l, m, n, r (stejně jako polodélku každé dlouhé nepřízvučné samohlásky) označuje tečka umístěná nízko na pravé straně písmene, které jej zapisuje (např. kí.lpa, bū.rtai, gi.vì.nte.). Délku nepřízvučné samohlásky, s výjimkou ē, y, ī, ū, ų (ty se takto i zapisují), označuje vodorovná čárka nad písmenem, které ji zapisuje (např. kny-gėlė ‘knížka’). Význam nejasných nářečních příkladů se vysvětluje v uvozovkách (např. už-aukl.a.t ‘vychovat’).

II. SOUHLÁSKY

1. Výslovnost starých skupin *dj, *tj

Litevské nářečí v okolí Daugavpilsu patří k východním dzúckým nářečím. Této jeho zvláštnosti si jako první všiml a konstatoval ji K. Būga¹⁰. Ačkoli je nářečí z jazykového hlediska zhruba jednotné, vyskytují se zde určité rozdíly a kolísání ve výslovnosti. Výraznější jsou pouze v řeči nejstarších představitelů nářečí a mládeže¹¹. Ani dzúkizace zde tedy není zcela důsledná. Důslednější a výraznější je v ústech starší generace a ve starších slovech, která jsou pro nářečí běžnější, např. kniūpsčia, meldžias, glūdžia.s ‘rovné, přímé’, pū.nciu., pū.ncia.te. || V řeči mladých, zejména v novějších slovech, se nejčastěji vůbec nevyskytuje, např. dviračia., trupučiūku., va.ke.čiais, pamečiau || I v řeči starých se stává, že tutéž podobu může tentýž mluvčí vyslovit střídavě s dzúkizací i bez ní, např. čia.nai / čia.nai; plačiai, kiečiai / medžiai; jaunučiam / mažūčiam, mažūčiai; stačiau, arčiau / skaičiau; atáverčia, šaláldžia / paláldžia, pripučia || Obecně lze říci, že jsme poněkud pravidelnější dzúkizaci zaznamenali před přední samohláskou a, zejména v tvarech 1. osoby jednotného čísla kondicionálu, např. matýcia, na.rėcia, negalėcia; išverčia, nupláudžia ‘oplachuje’; trečia; duńcia ‘zubu’, žódzia.; šalaldžia.s, gárdzia.s; dzia.vėna ‘sušil’, dzia.vi.ntas, ale pouze grińčia ‘světnice’, grińčia.s || Mnohem vzácnější je *tj, *dj > → c, dz před předními ai, au, o, uo, např. kve.čiai, džiaugias, áudžiau, pradžios, pačioj, kve.ciuõs, ale va.ke.-čiai, apsivedžiau ‘oženil jsem se’, pakraščiūos, srov. také paukščiukus, viščiõkus ‘kuřátka’, tičiojas ‘posmívá se’, suvaiškė.jit ‘opili jste se’. Dzúkizace je nejvzácnější před přední samohláskou u, např. paciùs, peciùs, girdžiu, sudžiùvus, kve.cių, ale ma.čiùte., mergyčiu., baldagudžiu ‘běloruský’, perinciau ‘minulý’, prieža.dziu., švińčiu., minučiù., vėrdunčiu., skaičius, grečiam ‘vedle’. Dzúkizace je v zkrácené infinitivní koncovce sotva patrná, např. nuskūsic, nėšč (< nešč v důsledku progresivní asimilace š), ale pouze gi.vi.nt ‘žít’, pridižia.vi.nt’, ge.dót’, palaist’, nusirámninte ‘uklidnit se’, aite ‘jít’ atd. Dnes se dzúkizace téměř vůbec neprovádí před žádným z nářečních i, y, ie, in, např. gaŕdi, paspáudi, dýkas ‘prázdný’, gaidýs, mótina, de.dùtis ‘dědeček’, sėdi, ažudì.rpt’, ù.ntis ‘kachna, kachny’, gimdyšena (srov. lotyš. dzemdēšana) ‘porod; oprasení’, vidutinis, šimtinė.s ‘hektary’, stótis, netýras (srov. lotyš. netīrs) ‘špinavý’, nepatińka, atlaidit ‘pusťte’, pridig s ‘vyklíčí’, artie ‘blízko’, dievàs, netiešà, diela.s

¹⁰Srov. Būga K. Rinktiniai raštai, t. 3, p. 571.

¹¹Rozdíly ve výslovnosti se vyjasní při samostatném zkoumání každé fonetické zvláštnosti nářečí.

225

‘střevní červi, škrkavky; taková dětská nemoc’, dieną, ačkoli přece jen bylo slyšet také cį.nsta ‘otéká’, cikras vedle častějšího tikras (příklad s c je zaznamenán také na magnetofonovém pásku č. VIII¹, uloženém v Ústavu litevského jazyka a literatury). Že však i v tomto případě zde dříve dzúkizace zřejmě probíhala zcela pravidelně¹², dobře dokládá především název jezera v těchto místech Skirscinys (někteří vyslovují také Skirščinis) < Skirstinys (možná také název vesnice Džipaniūnkai v okolí Skrūdalieny), dále slova užívaná v nářečí, jako išči.nsta, viščiena, arkliarūgščis ‘šťovík koňský’ (< iščinšta, viščiena, arkliarūgščis v důsledku progresivní asimilace š) a zde doložené hyperkorektismy va.ke.ečys (< va.ke.ečys) ‘Němec’, tūkstuncis (< tūkstuncys) ‘tisíce’. Na nivelaci dzúkizace, zejména před samohláskou i, měla nejspíše největší vliv zde všem dobře známá lotyšská spisovná řeč, pro niž podobný fonetický jev není charakteristický¹³. Zároveň je třeba poznamenat, že případy změny tv, dv v cv, dzv nebyly v nářečí vůbec zaznamenány, např. pusdvi.likis ‘půl dvanácté’, tvirtus ‘pevní’. Velmi vzácně se místo nářečního c nebo spisovného č vyslovuje měkké t, např. retiau / rečiau / rečiau (dz.), stadiau / stadiau / stadiau (dz.). To je možná nejspíše analogie podle jiných tvarů téhož kmene. Na druhou stranu by mohlo jít také o nějaký netypický hyperkorektismus.

Č ve slovech zvukomalebného původu a přejatých slovech se v nářečí obvykle zachovává, např. čiū.lba, čiupūlis ‘ten, kdo ohmatává’; pėtmį.čia ‘pátek’; punčiaka.s ‘ponožky’, vorčiukas ‘dlouhý prut’, telvčia.s, skle.mčia.s, či.staciėlas (srov. bělorus. чытачел) ‘vlaštovičník’, ačkoli pėčius (vedle častějšího a běžnějšího pėčius).

2. Výslovnost jiných skupin souhlásek s j

Skupiny souhlásek s j v nářečí obvykle zanikly a změkčily předcházející souhlásku; neporušené zůstávají pouze skupiny bj, pj na začátku slova, např. bjaurūs, spjaut’; bu.lbū., kaltybin.; laibiau, patepiau, iškepiau; kelių, negaliu, apipilia, nemi.lia ‘nemylę’; žėmiu..

¹² K. Būga, který tvrdí, že ciskodské nářečí se téměř neliší od litevského nářečí v Daugpilsu, uvádí, že se zde džúkuje pouze podle jednoho rysu: čia, svečias, marčios, bet marti, tikras (Būga K. Rinktiniai raštai, t. 3, p. 571). Tuto myšlenku K. Būgy opakuje také Zinkevičius Z. Lietuvių dialektologija. V., 1966, p. 139. Námi uvedené případy dzúkavání v litevském nářečí Daugpilsu toto tvrzení zpřesňují a umožňují konstatovat, že se zde, stejně jako ve většině východních dzúkijských nářečí v Litvě, odedávna dzúkovalo podle obou rysů; druhý z nich však již v době výzkumu K. Būgy patrně zcela zeslábl, nivelizoval se, a v poslední době z něj zůstaly jen některé relikty.

¹³ Je třeba poznamenat, že na území zkoumaného litevského nářečí se nám nepodařilo najít místní obyvatele, kteří by ovládali latgalské (lotyš. augšzemnieku) nářečí (podle členění lotyšských nářečí patří tato místa k latgalskému nářečí). Nikdo ze starousedlíků si nepamatuje ani neslyšel od svých předků, že by se zde někdy mluvilo latgalským nářečím. Před válkou byla úředním jazykem obyvatel tohoto kraje spisovná lotyština. Vyučovalo se jí ve školách, a proto si ji všichni místní obyvatelé (i nebaltské národnosti) dobře osvojili (nikoli však lotyšské nářečí) a v případě potřeby ji používají. O tom, že zde ve skutečnosti nikdo místním lotyšským nářečím nemluví, svědčí práce lotyšských dialektologů. Například při kartografování fonetických, gramatických a lexikálních rysů lotyšských nářečí jsou na mapách na místě údajů z Laukesy (bod č. 456), Demene (bod č. 460), Skrūdalieny (bod č. 457) a sousedních bodů většinou jen prázdná místa (viz Рудзите М. К. Латышская диалектология (Фонетика и морфология). Автореф. дис. на соискание ученой степени доктора филологических наук. Рига, 1969. Карты № 4,6–9, 13–16, 23, 26, 32, 33; Лаумане Б. Э. Лексический материал диалектологического атласа латышского языка, отражающий латышско-русско-белорусско-польские контакты. — В кн.: Контакты латышского языка. Рига, 1977. Карты № 1, 8, 10, 11, 16.

226

latviām; šiūndie ‘šiandien’, gelažnia.; kirviù, turiù, kētūria.s; miršiu, nuskindusiu, unksti.vōsias ‘ankstyvasias’, pirmasiai ‘pirmasis’; apsigrīšiu; grīžiam ‘gręžiam’, žiu.rėk, nuvažiuosim || Vyskytují se případy, kdy se i na konci slova skupiny bj, pj vyslovují neporušeně, např. kvėpja ‘kvėpi’, šlapja ‘šlapia’, griebja ‘griebia’, grėbja ‘grėbia’.

V poslední době lze v nářečí pozorovat tendenci zpevňovat koncové l před vypadlým v, podobně jako v některých litevských pohraničních a sousedních lotyšských nářečích¹⁴, např. prōte.vai ‘protėviai’, le.tuvų ‘lietuvių’, su le.tuvų ‘su lietuvių’. Tvary s tvrdým koncovým v jsou výraznější v řeči mladých lidí nebo těch, kdo litevštinu poněkud zapomněli, zatímco staří příslušníci nářečí takto běžně nevyslovují.

Je třeba poznamenat, že samohláska j nebo změkčenými souhláskami následující a a dvojhláska ai se při přední artikulaci v nářečí nemění v e(ei), např. sėjai, grėbja, grīžiam ||

3. Výslovnost souhlásky l

V nářečí se l před e, ė a ei obvykle vyslovuje tvrdě. Samohláska ė (vyskytuje se pouze pod přízvukem) se ve všech pozicích ve slově po ztvrdlém l mění v střední e, např.: plėšia, plėniu., gulėte., vabuolėliai ‘vabalėliai’, paslėgia, tilėk ‘tylėk’, glėbi., mi.lėja., našlė, ža.lėj, pu.s-lės, ža.lėm || V případech, kdy se vlivem lotyšského lk přízvuk přesouvá z přízvučného lė na první slabiku slova, nepřízvučné lė se nemění v la ani se nezkracuje, např. gailėčia ‘gailėčiau’. To ukazuje, že lotyšské posunutí přízvuku na začátek slova je v nářečí zcela novým jevem. Přízvučné ė se v nářečí mění v e také po l před další souhláskou, např. papilvė, gelbėk, kalbėk.

Každé nářeční e (i v dvojhlásce ei) se po ztvrdlém l mění v a, např. laša, vaŕ-lās ‘varles’, pu.slāla.s ‘pušelės’, ku.lālis ‘kūlelis’; išlaidžiau ‘išleidau’, palaide. ‘palei-do’, kōlai ‘kol’, atlaidit ‘atleiskite, paleiskite’; avēla. ‘avis’, kipēla. ‘milžtuvėlė’, kīela. ‘kielė’, pirmāde.la., vā́rla.s, kakēla.s ‘speneliai’, skidēla.s ‘skiedrelės’, vadēla.s ‘va-džios’, sūpo.kla.s ‘sūpuoklės’, kīrme.la.s, vaisla.s ‘veislės’, āgla.m, ka.iēla.m, brō-la.nas ‘brolėnas’. Jsou zaznamenány případy, kdy se l před e, ė nevyslovuje tvrdě, např.: lēpšai ‘lepšės’, tokie grybai, klēvas¹⁵, gēle.s ‘gėlės’, klepšēt, plepējimas ‘puskėjimas’ (: kōše.s plepējimas), Plečkēnas (příjmení). Někdy se l zpevňuje i před neporušenou kořenovou dvojhláskou en, em ve slovech lēnda, lenkām, lenkās, lenktas, iš lēnga., suglēmba, plēntas a před in < en ve slovech lintā ‘lenta’, lintēla.s, Linkijōj, nesilūnka, lińk ‘lenk, gink, saugok’, lingviā¹⁶. Před e a další souhláskou bývá l někdy tvrdé, např. kulnāliai ‘kulneliai’,

¹⁴ Plg. Lietuvių kalbos tarmės (Chrestomatija). V., 1970, p. 27; Ancītis K. Aknīstes izloksne. Rīgā, 1977, p. 123.

¹⁵ Srov. také tvar klēvas, který se vyskytuje i ve všech ostatních východních aukštaitských nářečích, jež vyslovují l tvrdě před e; tvar pravděpodobně vznikl z kliavas (viz Būga K. Rinktiniai raštai, t. 3, p. 90; Zinkevičius Z. Lietuvių dialektologija, p. 160), srov. také lotyš. klavs ‘javor’.

¹⁶ V běloruském nářečí ve Skrūdaleně jsou námi zaznamenaná vlastní jména litevského původu – příjmení Dunķūn a místní jméno Lyntōpiški – jak bylo uvedeno výše, nepochybně slovanskými úpravami litevských nářečních podob Linkūnas (< Lenkūnas), Lintōpiškiai (< Lentōpiškiai). Tendenci litevských slov a jmen při přejímání do slovanských jazyků zpevňovat kořenové l dokládají i další lituanismy užívané v běloruských nářečích. Například potok v okolí Švenčionys a městečko ležící u něj, již v běloruském TSR v okrese Pastovys, nazývají litevští obyvatelé Švenčionys Lintūpis (Ik Leītupis), tedy s měkkým l. Avšak sami Bělorusové z okolí Lentupisu i oficiální dokumenty (mapy, slovníky místních jmen a sou-

227

kalnaliūkas „kopeček“, avšak balsvėne.s || Ztvrdlé l se vyskytuje také před koncovým -i < *-ēn, *-ēn. Po tomto l se zde vždy vyslovuje samohláska střední řady bl, např. kni.gebli, kiaūbli; galbi „na konci“; žōbl. „trávu“, vinēbl.; prišābl.s „omrzlý“, nejišbāl.s, užpūolbl. „napadl“, prižēbl. ||

Měkkost l v kmeni slova před nářečními in < en i celým en (případy viz s. 233) a jeho tvrdost v tomto nářečí před koncovým -i (< *-ēn, *-ēn) ukazují, že průběh tvrdnutí l a en >in se v obou případech lišil. V kmeni slova se první složka dvojhlásky en zde, stejně jako v mnoha jiných sousedních východoaukštaitských nářečích, vlivem asimilujícího druhého členu, souhlásky n, poměrně rychle zužovala¹⁷. Proto se tato en při zužování ještě před začátkem tvrdnutí l změnila v in. Když nastal čas tvrdnutí l, podmínky pro ztvrdnutí l před tímto in (< en) již nebyly splněny a v tomto nářečí zůstalo měkké. Vývoj koncového *-len je v zásadě odlišný. Zde už každopádně musela začít redukce koncovek (zejména akutových) a zánik starých tautosylabických dvojhlásek. Proto se první složka koncové dvojhlásky en (samohláska e), mnohem méně ovlivňovaná asimilací druhé složky (souhlásky n), zeslabenou v důsledku redukce koncovek, zužovala mnohem pomaleji než v kmeni. S takto zúženou, avšak ještě nepřešlou v i první složkou (samohláskou ę) se zde dvojhláska en setkala s tvrdnutím l¹⁸. Taková dvojhláska (en) tedy ještě měla podmínky, které umožnily, aby l stojící před ní ztvrdlo. Tato en, sama ovlivněná tímto tvrdnutím, se změnila v en, jehož ę, stále méně ovlivňované postupně zanikajícím n, se dále postupně zužovalo a změnilo se nikoli ve vysokou samohlásku i, nýbrž v samohlásku střední řady bl.

Na druhé straně by koncovka -lbl mohla být také výsledkem analogie s jinými tvary týchž slov: podle ža.lė, šaūla. a žōbl., šālbl. ||

Kmenotvorná přípona 3. osoby singuláru préterita sloves -la. (< *lē, lk lē) v nářečí nejspíše analogicky ovlivnila kmenotvorné přípony 1. a 2. osoby singuláru a změnila je na -lau, -lai, např. acikėlau „vstal jsem“, papūolau „spadl jsem“, papūolai „spadl jsi“. Na druhé straně by mohlo jít také o vliv morfologie lotyšských sloves s ē-kmenem v minulém čase, srov. lot. veda „vedl“, vedu „vedl jsem“, vedi „vedl jsi“; srov. také tvar zkoumaného nářečí pērvedau (< *pervedjau) „přeložil jsem“ (k sémantice srov. rus. переводить „přeložit“), který vznikl nejspíše pod vlivem morfologie lotyšského jazyka.

Cizích slov se l před e, ē v nářečí netvrdí, např. davlėnija „tlak“, kalēda.s „Vánoce“, kazlēnas „taková houba“, klebōnas, klēvas (srov. bělor. хлеў) „stodola“, pakalēnija „řada“, palēkas „len“, plēmai „skvrny“, skle.nyčia.s „skleničky“, sklēpas

(spisy apod.) potok nazývají Лынтупка, Лынтуп, městečko — Лынтупы, tedy s tvrdým l. Tvrdost l je tedy v tomto případě, stejně jako u Лынкӯн, Лынтонішки, nepochybně výsledkem slavizace litevského slova. Že pouze v důsledku slavizace může být l litevského slova vyslovováno tvrdě před každým in, dobře dokládají námi zaznamenané případy z litevského nářečí v Lazūnech, např. išblīs’c’ „vylézt“, išblēzdinē „vylézával“, išblindo „vylezl“. Samotnými fakty litevského jazyka toto tvrdnutí l v těchto slovech nijak vysvětlit nedokážeme. Jde nepochybně pouze o důsledek běloruského adstrátu.

¹⁷ Viz Kazlauskas J. Baltų kalbų pakitimų santykinės chronologijos nustatymo galimybės ir ribos. — Baltistica. I priedas, 1972, p. 84; Zinkevičius Z. Dėl lietuvių kalbos tautosilabinių -an junginių pirmojo dėmens siaurėjimo. — Ten pat, p. 227—228; Grinaveckis V. Dėl *-ān atitikmenų liet. *-ā kam. vardazodžių ir įvardžių galūnėse kilmės. — LKK, 1978, t. 18, p. 127, 135.

¹⁸ Plg. Morkūnas K. Rytų aukštaičių pietinės tarmės fonetika. — LKK, 1960, t. 3, p. 43.

228

„sklep“, tūpele.s (srov. lot. tupeles) „botičky“, vaspalėnija „zánět“. Tyto přejaté výrazy se tedy v nářečí rozšířily poměrně nedávno.

Tvrdé l se podařilo zaslechnout také ve slovech: Suvalkija.j „v Suvalkiji“, alksnis, žvilgsnis¹⁹. V nářečí se v určitých případech, na rozdíl od lk l, vyskytuje také neztvrdlé:

a) V koncovce tvarů rozkazovacího způsobu (s formantem k i bez něj) ve 2. osobě singuláru, např. jiškū.l’k | jiškū.l’ | sumal’k | sumal’, pi.l’k | pi.l’;

b) Na konci slova v některých částicích, např. atgal’, dėl’ (srov. lot. dēl), gāl’ (a také gál), kāde.l’ (srov. lot. kādē) „proč“, tegul’, vēl’;

c) V jednotlivých slovech před další tvrdou souhláskou nebo skupinou souhlásek, např. žal’sva.s „nazelenalé“, Kal’kūnai „Kalkūnai“ / Kālku.ne. „Kalkūnė“;

d) V cizích slovech, např. bāl’ka „trám“, bū.l’ba.s „brambory“, butel’kōs „v lahvích“, kastrū.l’ka.n „v hrnečku“, kul’kōs „kulky“, va.si.l’ka.s „chrpy“. V posledním případě se měkké l do nářečí dostalo spolu se samotným přejatým slovem.

4. Tvrdnutí a měkčení ostatních souhlásek

V řeči mladších lidí v této nářeční oblasti lze pozorovat tendenci v jednotlivých případech vyslovovat před i, ie, e, ia tvrdě r, s, š, v, ž a afrikáty c, č, ačkoli v mnoha jiných slovech se tytéž souhlásky ve srovnatelném postavení vyslovují měkce. Zaznamenali jsme tato slova s tvrdě vyslovovanými souhláskami: čėrui ‘autu’, dukrė ‘dcera’, duńčka. ‘střechy’, grabėstai (grebėstai, sn.), inžbniėrius ‘inženýr’, kōšbl. ‘kaši’, lēpšai ‘kozák březový’, mašb.ln.ka.s ‘autíčka’, Papūšė ‘místní název u Kalkūnů’, pasėta, pasisės, pre (vedle pri) ‘k’, rōžbl ‘růži’, rōže., sėkla, sāsėrbs (sėseris, sn.) ‘sestry’, sėja, vaisla.s ‘odrůdy’, varbīt’ ‘hnát’, žbina., šaurē ‘sever’, šblfero. ‘břidlice’, ale atāveže., āžeru., jiše.jau ‘odešel jsem’, maišelis, na.rėcia, nūmuše., reikia, rūdame.se.s, senātve., šeimyna, šeši, šešias, šve.sėsne., umsispūre. ‘zapřel se’, užėjo. ‘přišel’, veršiai, viešiakelia. ‘veřejné cesty’, žėme. aj. Toto tvrdnutí souhlásek je ve většině případů pravděpodobně novým fonetickým jevem, který se v nářečí teprve začíná prosazovat; je nepochybně způsoben vlivem fonetiky sousedních kontaktních nářečí – lotyšských, běloruských a ruských²⁰. Ve slovech krakenai ‘mlezivo’, skraģžde.s ‘vlaštovky’, mėnasi. ‘měsíc’, priragėjau ‘dozíral jsem’, rāgis ‘zdá se’, sānas, sanēliai ‘dědečkové’, sānis ‘stařec’, sanyšte. ‘stáří’, sūsani ‘stárne’ se souhlásky, stejně jako v sousedních litevských nářečích v Litvě, zřejmě odedávna vyslovují tvrdě všemi mluvčími nářečí.

V řeči starších lidí je zde patrná také ne zcela důsledná měkká výslovnost některých souhlásek na konci slova:

1) Souhláska sekundární koncovky je většinou měkká, např. aĩn’ ‘jdi’, jīm’ (vedle pajīm) ‘vezmi’, nėš’ ‘nes’, pame.gén’ ‘zkus’; mān’, kasdiēn’, pa.piēt’;

⁹ Podle tvrzení prof. dr. M. Rudzytė ze Stučkovy státní univerzity v Lotyšsku se také v lotyštině, a zejména v jejich hornolotyšském nářečí, v tomto případě tautosylabické l vyslovuje mnohem tvrději než v jiných pozicích.

²⁰ Ve srovnatelném postavení se tyto souhlásky vyslovují tvrdě také ve všech kontaktních nářečích – slovanských a hornolotyšských.

229

2) V řeči starších lidí je t měkké v koncovce přechodníků přítomného času, např.: šakunt’, žinunt’ (vedle gi.vėnumt, dabojunt, nj., dž.);

3) V nových slovech v tomto nářečí se někdy měkce vyslovuje také kořenové ž, např. žeizdu. ‘ránu’, žeidžia ‘hrají si’.

5. Přidávání (vkládání), vypadávání (odpadávání), zanikání souhlásek

Na začátku slova se před j, ie téměř pravidelně přidává j, např. jįrgi ‘také’, iškuta, jįlsta, jįmtų, jį.lgas, jįšimi, jiena, jįeška. ja. ‘hledal’, avšak v místních jménech se takové přidávání nevyskytuje (: Ilgis ‘název jezera’). Nejspíše se analogicky j přidává i v koncovce zaniklého starého místního pádu namõ: namój, srov. ailiój ‘v řadě’.

Bylo zaznamenáno, že j se přidává také na začátku některých slov v sousedním běloruském nářečí před i, např. įindbikám (< индбикам) ‘krocanům’.

j se obvykle vkládá také mezi dvě samohlásky na švu slabik, např. pasijį.lga. ‘zatoužil’, pasijįnš, pajįlsis ‘odpočinek’, ažuje.me. ‘obsadil’, mujįnt’, neprisijima, nejiš-gýda.ma, nejįsėsi ‘nevyvázneš’.

Mezi u a e se někdy vkládá v, např. nuvėja.m ‘odešli jsme’, suvėinam ‘scházíme se’. Na začátku slova se někdy přidává s, např. skragždė.s ‘vlaštovky’, stvėre.s ‘zavřela se’.

Některá cizí slova začínající samohláskou a se vyslovují trojím způsobem: s přidaným g, h nebo i bez něj, např. arbótu. (sn., dž.) /garbótu. / harbótu. (nj., rt.), armóšku. / garmóšku. / harmóšku. ‘akordeon’.

V jednotném čísle první osoby minulého jednorázového času má ve slovesných kořenech a příponě -ėj- nářečí sklon k vypadávání, ačkoli méně často se vyskytují i plné tvary, např. nediau ‘nedával jsem’, pradiau ‘začal jsem’, padiau ‘pomohl jsem’, negaláu ‘nemohl jsem’, nena.ráu ‘nechtěl jsem’, neragiáu ‘neviděl jsem’, raviáu / ravėjau, ma.kiáu / ma.kėjau, mi.láu / mi.lėjau, praguláu / pragulėjau || Tvary mi.láu, guláu aj. ukazují, že vypadávání -ėj- je poměrně nedávné, nastalo až po ztvrdnutí spojení lė v tomto nářečí, podobně jako i v některých dalších okrajových litevských nářečích²¹. Tvary ostatních osob tohoto času jsou stejné jako u 1. osoby množného čísla, např.: ma.kėjai, ma.kėja., ma.kėja.m, ma.kėja.t ||

V tvarech jednotného čísla místního pádu podstatných jmen mužského rodu j obvykle odpadá spolu s celou slabikou, např. Daugavpili. ‘v Daugavpils’, undený ‘ve vodě’, pavakary ||

Neznělá souhláska na morfémovém švu před znělou souhláskou, stejně jako i v jiných litevských nářečích, se vlivem regresivní asimilace vždy zní (např. trizdešimt), znělá před neznělou naopak ztrácí znělost (např. dį.rpk). Souhlásky š, ž, které se ocitnou před s, š, v nářečí zanikají (např. asįkrečia < ažįkrečia ‘nakazí se’, išivede. < išsivede.., išáuke. ‘vyvolal’).

6. Různé změny souhlásek

Souhláska n se před b, p vždy změnila na m, např. um burókais, um púse.s, um piėtu., um pečiū ||

²¹ Srov. Grinaveckienė E. Kai kurios Apso tarmės būdingesnės ypatybės. – Lietuvos TSR Mokslų Akademijos darbai. A serija, 2(9), 1960, p. 177.

230

Nejspíše vlivem lotyštiny se souhláska š v některých slovech občas změnila na s, např. svarù ‘čisto’, svariai ‘čistě’, iš kur ‘odkud’, latviškai ‘lotyšsky’, le.tuviškai | le.tùviškai, išeina | išeina, as | aš ||

Souhláska h je v nářečí vzácná a vyskytuje se zpravidla v řeči mladých lidí, srov. případ harmošku. Jinak se místo ní častěji vyslovuje g, např. gichtāru. ‘hektar’, a někdy se h zcela vypouští, např. arauš (< vok. heraus) ‘ven’.

Stává se, že se v přejatých slovech nářečí místo počátečního j, r někdy vyslovuje souhláska l, např. lubilėiny (< юбилейны, priebalsių regresyvinė asimiliacija) ‘jubilejní’, lādu.ga (< радуга) ‘duha’.

III. HLÁSKY A DVOJHLÁSKY

1. Krátké samohlásky

a) Staré krátké přízvučné a, e v kmeni slova jsou v nářečí obvykle dlouhé, např. nāmas, nėṡa. Na rozdíl od spisovné litevštiny jsou a, e v nářečí polodlouhé (našemu uchu se jen málo liší od dlouhých) v předponách sloves, v infinitivu dvouslabičných sloves a v odvozených časovaných tvarech, v zájmenech mano, tavo, savo, v komparativních tvarech přídavných jmen, např. kãste., kãzdamas, nẽšte., ištept’, nẽneša, atãneše., mánā., tãva., sãva., gardẽsnis, vi.rẽsni.sai || Stává se, že v slovesech se přízvučné a, e někdy vyslovují krátce, např. nẽšaukia, nẽmi.li, suprãšk, nupẽšk. V lotyšských místních jménech a v některých ojedinělých slovech mohou být vlivem lotyštiny a v přejímkách ze slovanských jazyků přízvučné a, e vyslovovány krátce, např. Kãplava, Krẽveņi, Mẽdinas (názvy míst), bãlunde.s ‘lebedy’; zapalẽnija. Bylo také pozorováno, že přízvučné e v otevřené slabice vyslovují mladší příslušníci nářečí poněkud otevřeněji, s nepatrným odstínem a, např. kãpe.m, lintẽla.s, zatímco starší příslušníci nářečí přízvučné e před slabikou s u nebo s palatalizovaným a poněkud zužují a vyslovují s nepatrným odstínem ie, např. miẽtu. ‘let’, apẽja. < apẽja. ‘obešel’. Slyšel jsem, že místo přízvučného e se vyslovuje dvojhláska ei, např. ske.deila.s (< skiedelės) ‘třísky’.

Počáteční e a ei se vždy mění na a, ai, např. ãsu. ‘prý jsem’, ãst ‘být’, ãina ‘jde’, ailiój ‘v řadě’.

b) Staré přízvučné i, u v kmeni slova se obvykle prodlužují na polodlouhé, např. nù-mire. (rt. ir nùomire., srov. lot. nomira), būvus, ùšlipe.m ‘vylezli jsme’, iškepe., apinẽšta, išlupe., ažiùterše., ažiùgine. ‘zakázal’. V ojedinělých případech se přízvučné i, u v kmeni slova (nejspíše vlivem lotyštiny) neprodlužují, např. nesigirdi, tùpele.s ‘botičky’, nù-guru. (srov. lot. muguru) ‘záda’ aj. U v přejatých slovech se někdy vyslovuje dlouze, např. sùtka.s (< суткú) ‘doby’.

c) Přízvučné o v kmeni slova v přejatých slovech, která se v nářečí vyskytují, je obvykle krátké, např. kìpiatòkas ‘převařená voda’, dòmikas ‘úlový rám’, burdòvas ‘tmavě červený’, živatnavòdstva ‘zvířata’ (např.: karvytė., avẽla. — a celé māna. živatnavòdstva), tvòragas ‘tvaroh’, baciònaì ‘čápi’, ačkoli ve starších výpůjčkách se vyslovuje dlouze (šampijōnai). Nepřízvučné takové o se mění na krátké a, např. nerekomendùjas ||

231

2. Dlouhé samohlásky

Staré nepřízvučné dlouhé *ā, *ē, *ī, *ū se v kmeni a koncovce slova v nářečí nejčastěji zkrátily na polodlouhé, např. ža.lė, raša.t, me.lyniu., ža.li.nai, māte.m, ma.kēja., se.jimu., pla.kštīte.s „destičky“, dabartēlia.s „nyní“, bliu.dēlin, vālgi.mas, kriūkšti.te., gāudi.te., su.nai, mi.lėjau || Staré ī, ū, na něž dopadá hlavní (i sekundární posunutý) přízvuk, se zachovaly beze změny, zatímco ā, ē se změnily v dlouhé o, ē, např. žōbl., švēre.s, praplōve., kokis „strom“, žōbli, rēkū; perkūnija, nejīsgyda.ma, gīdī.te., šaknīte.s, dūmai, knyga, sūnus. Bylo však zjištěno, že starší představitelé nářečí a ti, kteří mluví lépe litevsky, často zachovávají široké i přízvučné ā, ē, např. ēda „jí“, žiemās „zimy“, sēja „seje“, na.rējau „chtěl jsem“, tēvas „otec“, duktē „dcera“, gēda „stud“. Jde nejspíše o živé pozůstatky žadininkského nářečí zděděné z dávných dob, které je spojují s litevským nářečím v okolí Ciskodu²² a jsou udržovány vlivem lotyštiny, srov. lot. āda „kůže“, ēst „jíst“. V řeči mladších představitelů nářečí mají staré nepřízvučné ā, ē, ī, ū sklon zkracovat se na krátké, např. kurēna, nerūkiau, rūkyte., apiniai „chmel“, rūsių „druhů“, kruvōn, vālgimas, gydītajis, virēšnīsi, tilēk, silōs „síly“, rūkiijimas „kouření“. Ve tvarech nom. pl. podstatných jmen a ve 3. os. budoucího času sloves jsou staré ā, ē, ī, ū v koncovkách vždy krátké: žūšis „husy“, ausis „uši“, akis „oči“, tūūkstantis „tisíce“; gē-rus „dobří“, teisi.ngus „správní“, bāltus „bílí“; nestavēs, nusibās, susanēs, pаведzīs „ukáže“, pridigs, pridažīs, surūgs || Na konci nových nářečních slov se vlivem lk místo obvyklého polodlouhého a. (< *ā) v ojedinělých případech vyslovuje polodlouhé o, např. šībfero. „šiferu“.

3. Dvojhlásky

a) Nepřízvučné ie, uo se v nářečí nejčastěji změnily v polodlouhé e, a, např. ve.na.likis „jedenáctý“, Va.ke.tija.i, le.tūviškai „litevsky“, ašta.niū, ge.dōdava., ūža.las, avšak v řeči starších se často vyslovují jako plné ie, uo, např.: išjuoka.s „vysmáta“, puodūkas, diedūtis „lopuch“, pievōs „na louky“, pietais „k obědu“, Juozūkas, kviečiūos, skiedēla.s „třísky“, žiemās, vartūos, juodējī, mētuos, pērvāžuoji, n.žūolū, vabuolai „brouci“, lietāus || Vedle toho se v přízvučné i nepřízvučné koncovce slova místo uo poměrně často ozývá také slabě labializované, nenapjaté o (píše se ǝ), např. akōp.s „v zákopech“, Kalkūn.s | Kâlkūn.s „v Kalkūnech“, šītūs „v těchto“, pabēge.-lio.s „v uprchlících“, plentōs „na silnicích“, undō „voda“, rudō „podzim“, akmō „kámen“, šū „pes“. Poněkud méně často se takové ǝ vyskytuje místo uo v kořeni slova, např. ǝga „bobule“, ǝ.gauti „sbírat bobule“, ǝ.dai „ovádov铲³.

Nejpravděpodobněji vlivem lk nebo sousedních jiných litevských nářečí se nepřízvučné ie, uo vyslovují jako plné v nově přejatých slovech, např. rankšluostis, stāltiese. „ubrus“; tiesiōg, sliekai. Místo přízvučného uo se dlouhé ū vyslovuje v nářečí novém slově grūdīs „prosinec“ (nejspíše podle polského grudzień „tamtéž“).

Přízvučné ie, uo se sekundárním posunutým přízvukem jsou v nářečí rovněž vždy plné, např. netiēsi, viēdri „kyblík“, skiedā „tříska“; Juōžū, juōkū ||

²² Srov. litevské nářečí Ciskodu: lobas „poklad“, krōsnis „pec“ (Būga K. Rinktiniai raštai, t. 3, s. 571).

²³ Někdy se takové ǝ vyslovuje také místo přízvučné koncovky -au, např.: nežinǝ „nevím“.

232

Na konci slova se staré akutované ie, uo obvykle změnily v krátké i, u (např. aiši; aini; guliū). V koncovce jednotného čísla 2. osoby rozkazovacího způsobu bez formátu k takové krátké i zcela odpadlo, např. ai’n ‚jdi‘, pame.gén’ ‚zkus‘. Zachované ie se vyslovuje v adverbializovaném starém lokálu artiė ‚blízko‘.

Vedle infinitivu s měkkou příponou -t’ (: ait’) je v řeči starších lidí široce rozšířen tvar s příponou -te. (: aite., nėšte.), která se foneticky vyvinula nejspíše z -tie²⁴.

b) Přízvučné a nepřízvučné diftongy v kmeni slova am, an, em, en se v nářečí, stejně jako v sousedních východoaukštaitských nářečích v Litvě, obvykle změnily na um, un, im, in, např. bumbytė., kuṃpas ‚roh‘, tumšumas, užšūmpi.s ‚nafouklý‘, aplunkytė.‘ balundė ‚lebeda‘, bālunde.s ‚lebedy‘, brū.ngi, dabójunt, duṇgtis, duṇtis ‚zuby‘, gi.vėnunt, kū.nda, kuntrybė., lungai, luṅkas, nusguṇda. ‚lekla se‘, pū.nciu. ‚žaludů‘, pusūntra., ruṅkā, skanduōnis (srov. skandinti) ‚utopenec‘, šiūnde. ‚dnes‘, tūks-tuntis ‚tisíce‘, tū.nkiai, tū.nkus ‚hustý‘, ū.ndeni. ‚vodu‘, ūṅksti, untienà, ū.ntis, untrū, vėrdunčiu. ‚vařící‘; diṅgta ‚zakrytá‘, gi.vī.nte., liṅk ‚ohnout, chránit‘, Linkijoj ‚v Polsku‘, lintėlą.s, lintū, nesilinkja, nuskīnda., nuskīndusiu., pī.mpe., pink-tādieni., také umsispyrė. < antsispyrė. ‚vzepřel se‘, pīñktas, švīntas, tī.msta, ži.n-tas || V novějších slovech v nářečí se však někdy zachovávají původní diftongy am, an, em, en, stejně jako sekundární diftongy; např. sánde.lis, raṅkdarbiu., raṅkšluostis, balañdis; mañ’, támsta, némne.s (< nemunės) ‚takové houby‘, sénmerge., sénpane., vėžam, ve.-nam, ka.žnai (sl.) ‚v každém‘, jaunámsiam ‚mladému‘, latviám, ažerañ, lenkám, pame.gén’ ‚zkus‘; āmžius, paskañbink, iš leṅgva.

V nářečí byly zaznamenány případy, kdy je změna těchto diftongů v jednotlivých slovech fakultativní, např. brū.ngus, ale brángiam, liṅk ‚ohnout, chránit‘, ale sūlenktas, Linkijoj, ale lénkiškai, léṅkas, unds, ū.ndeni, ale vandeńis, pīñktas, ale peṅki, dzia.vī.nt’ a dzia.vėnt’, diṅgta, ale padeṅgt’.

Kromě toho bylo zjištěno, že vlivem snahy mluvit litevsky se někdy v en obnovuje také in, které z en nepochází, např. mán’ pateṅka toks duṅgtis; susitenki ‚setkáváš se‘.

V nářečí se na un obvykle mění také infixové an v kořenech sloves, např. nesu-prūta, nesuprūntū, prūntū ‚rozumím‘ (říká se však také neprantū), atsirūnda. Infixedové en, em v kořenech sloves zde většinou zůstávají zachovány, např. užsteṅka, pateṅkitas ‚spokojený‘, išteṅki, nesugleñmba, atāskreṅda (ačkoli se vedle toho říká skruṅ-da < skrañda < skreñda). Na in se nemění ani en v kořenech sloves vzniklé střídáním samohlásek, např. reṅkam, susirenka, leṅda, neišleṅda.

Stává se, že dvojhláska předpony sán- -án- se změnila v uo, např. sūoma.ne. „vědomí, chápání, porozumění“ (: saneliūtė. už bez sūoma.ne.s: čia pasākė., čia nežī-na.; būva, pri visai sūoma.nei ir mire.). Ačkoli byly kontakty lotyšského obyvatelstva s touto zkoumanou nářeční oblastí dobré jak v minulosti, tak i dnes, její samana „vědomí“, samaz-gas „pamagzos“ a další, jak ukazuje fonetika, nemohly ovlivnit utváření sūoma.ne.s tohoto nářečí. Lotyšská nářečí (s nimiž zkoumané nářečí, jak již bylo uvedeno, nikdy nemělo a nemá

²⁴ Je také třeba poznamenat, že se v nářečí zřídka vyskytuje i infinitivní tvar s příponou -tei, např. lygintei ‚vyrovnat‘, važiuotei ‚jet‘, kalbėtei ‚mluvit‘, rašytei ‚psát‘. Je těžké uvěřit, že tato přípona -tei je nějakým reliktem starého *-tei; srov. také infinitivy jiných východoaukštaitských nářečí nėstei ‚nést‘, pl.hei ‚nalít‘. Jde nejspíše o nově připojenou postpoziční částici (srov. také bėgtienai ‚běžet‘ ve východoaukštaitských nářečích); viz také Lietuvių kalbos gramatika. V., 1971, t. 2, p. 398—399.

233

(přímých vztahů) jsou vzácné (a jejich původ není zcela jasný) formy suõmazgas ‘Spülicht’, suõvara ‘das Querholz auf der Egge’, suõvardis ‘der Namensvetter’, suõvista ‘Kindsbinde’ aj.²⁵ sotva také mohly mít vliv na vznik suõma.ne.uo v nářečí, které zkoumáme, z án. Případ suõma.ne. v tomto nářečí by snad mohl být vysvětlován jako samostatný důsledek vývoje dvojhlásky an v tomto nářečí, který vznikl možná stejným způsobem jako uo v jiných východoaukštaitských nářečích, vyvinuté z *-ān ve formách gerõju ~ gerąja, gerõsius ~ gerąsias nebo lazūnské vuõžuolas z *ānžuolas²⁶. Na druhou stranu, cožpak toto suo- není pozůstatkem staré předpony suo- < *sō?²⁷

Cizí slova am, an, em, en se v nářečí obvykle nemění, např. ánglas, apendi-citas, beñkis ‘lavice’, centimetrů., cimeñtas, fundameñtas, grántas (< lotyš. grants) ‘štěrk’, kamándava.ja., kamandujù, nerekamendijas, penicija, reñdu. ‘nájem’, strumeñtas ‘nástroj’, studeñte., šampijōnai, valniánka.s ‘houby vlnatky’, vantrò-bu. ‘střeva; vnitřnosti’, venzlai ‘příruční zavazadlo, břemeno’. Zaznamenali jsme, že an se změnilo v um v přejatém slově punčiáka.s ‘punčochy’. To by naznačovalo, že poslední výpůjčka se v nářečí objevila poměrně dávno.

c) Staré cirkumflexní dvojhlásky an, en, in, un, odpovídající litevským ą, ę, į, ų, se zde změnily v u, i, které jsou přízvučné dlouhé a nepřízvučné — většinou polodlouhé, např. úža.las ‘dub’, žùsis ‘husy’, ku.snelíukas ‘kousek; troška’, nuzgąsta ‘leká se’, tru.sù ‘třesu se’, neaužšùla ‘nezamrzá’, apsigrįžtam ‘otáčíme se’, skįsta ‘topí se’, tavįs ‘tebe’, tį ‘tam’, ãsu. ‘prý jsem’, išėjì. ‘odešedší’, bùvis, dãris ‘udělavší’, žiẽmu. ‘zimu’, mộčiu. ‘matku’, nepažįstù ‘nepoznávám’, bẽganti., vỹru. ‘mužů’, nesumintù || Bylo zaznamenáno, že mladší mluvčí nářečí v nepřízvučné koncové slabice obvykle zkracují u, i tohoto původu, např. smáugis ‘dospělý’, dãris ‘udělavší’, láidis ‘vyslavší’, numirìs ‘zemřelý’. Ve složených slovech se občas vyskytuje dvojí reflex starého cirkumflexního an — polodlouhé u a polodlouhé a (vliv spisovné litevštiny!), např. viẽnu.kart, kita.kart, ùntra.kart. V jednotlivých případech se zde taková stará dvojhláska en mění také v in, např. nuskìnsta ‘topí se’ (vedle skįsta).

Staré in v předponách se obvykle změnilo v i, např. įkišė. ‘vstrčil’, i.kùs ‘kousne’, ačkoli i ono se ve vzácných případech zachovává: insidaužiau ‘praštil jsem se’ (snad vlivem analogie s unsispyrė. ‘zapřel se’?).

Ve formách 3. os. budoucího času jsou u, i v nářečí (< an, en, in, un) vždy krátké, např. i.kùs ‘kousne’, nuzgùs ‘lekne se’, sugrìs ‘vrátí se’, nuskìs ‘utopí se’, pasìus ‘pomočí se’.

d) Staré akútové *-ān, *-ēn na konci slova se v lokálu singuláru substantiv, adjektiv a zájmen změnily v u, i, např. kadù, tadù, mộčiu ‘matka’, griñčiu ‘světnice’, kãrvi ‘krávě’, žẽmi ‘země’, ãžeri ‘v jezeře’, miški ‘v lese’, galì ‘na konci’, vežìmi ‘ve voze’, karštùmi ‘v horku’, sciuri (srov. lotyš. stūris) ‘v rohu’. Koncovky lokálu *-ēn před j a s zcela odpadly, např. žẽme.j, paežerėj, karioñmine.j, bažnyčia.j, kataroj ‘v které’, Va.ke.ti.ja.j, Ri.goj

²⁵ Srov. Mūlenbachs K. Latviešu valodas vārdnīca. Rediģējis, papildinājis, turpinājis J. Endzelīns. Rīgā, 1927—1929, t. 3, p. 1138—1139; Endzelīns J. Latviešu valodas gramatika. Rīgā, 1951, p. 685—687.

²⁶ Srov. Grinaveckis V. Dėl *-ān atitikmenų liet. *-ā kam. vardąžodžių ir įvardžių galūnėse kilmės, p. 132—135.

²⁷ Plg. Fraenkel E. Litauisches etymologisches Wörterbuch. Heidelberg—Göttingen, 1962, S. 935—936 ir ten nurodytą literatūrą.

234

„V Rize“, ma.kýkla.j, ža.lėj, paciōj, pirmōj, ailōj, tōkia.j, forma.j, balōj, liga.nija.j „v nemocnici“; bul’bōs „v bramborách“, dideliuōs, rugiuōs, dvejuōs, kve.ciuōs „v pšenici“, miškuōs, pabaliuōs, paduškōs (sl.) „v polštářích“, plaukuōs || Případy, kdy spolu s *-ėn vypadává i předcházející j, viz s. 230.

V koncovce I. členu složených tvarů zájmen *-ān se stejně jako v sousedních východních aukštaitských nářečích před j změnilo v uo, před s v o²⁸, např. s prvním synem; se starým hřebcem; unksi.vōsias bū.l’bas pasad.dina.m; prvōsias ōgas vālga.m ||

Starý akutový přízvuk v přízvučném *-ān některých tvarů zájmen jednotného čísla instrumentálu a množného čísla akuzativu dal v nářečí dokonce tři reflexy — ūo, -ū a -ù, např. mōma (včelí matka) tuos bitis kamandava.ja; lepšės vērda su skūru, juos nėlupa; žarnas jįskuta, pripucia ir juos atvercia (= obrátí); nėmumes (penízovky, takové houby) ne rāuma, a juos nupjauna; višta pėri kókius tris savaites, kai pa. jū pãdeda pinčiolika šešiolika kiaušinių. ||

Uvedený reflex zájmenného tvaru -ū místo *-ān podle našeho názoru svým původem i podobou zcela odpovídá takovým tvarům v sousedních východních aukštaitských nářečích (Zarasy a jejich okolí), jako jsou složená přídavná jména baltūju ~ baltūja, gerūsias ~ gerūsias²⁹. Reflex -ū mohl podle našeho názoru vzniknout pouze z -ūo, nejspíše v důsledku redukce konce slova, související s částečným posunem přízvuku na předcházející dlouhou slabiku (srov. jūos, tūos a kókius). Tam, kde takové podmínky ke zkrácení koncového -ūo nebyly, zůstalo nedotčeno (jūos, tūos).

Výskyt různých reflexů *-ān v zájmenných koncovkách lze bezpochyby vysvětlit odlišnou pozicí an v těchto zájmenných tvarech. Tam, kde je zájmenný tvar jednoslabičný a po něm už nenásledoval žádný další zvuk, zanikl člen an (souhláska n) nejpomaleji a nejdéle prodlužoval a zužoval první člen, který se změnil v u.

e) První člen dvojhlásky er s přízvukem na první složce se v předponě per- tohoto nářečí ve všech případech zúžil a vyslovuje se jako ē, např. pēršalb.s „nachlazený“, pērnėst, pēršiukta, pērtrauki.s, pērvardina „dává jiné jméno“, pērinčiu. mētu „loňského roku“, pērvede.m, pērkalbi „přemluví“, pērdave., pēreite., pērverte. „přeložil“, pērpjauna, pērvažiuoja, pērgi.venimu „prožitek“. Stejné ē se vyslovuje (nejspíše kvůli poziční podobnosti p a f v nářečí) také v přejatém slově fērma.s „farmy“. Úzký je také první člen dvojhlásky er s přízvukem na druhé složce ve slovech cēntras, nevėtas, vēršim. Případy zúžení er s přízvukem na první složce jsou typické i pro sousední litevská nářečí v Litvě³⁰.

Bylo zaznamenáno, že první člen dvojhlásky er (zejména nepřízvučné) se zde v důsledku výrazného zúžení často změnil v ie a samotná dvojhláska se rozložila na tři hlásky, např. Kiergalvỹs „Kergalvys“ (příjmení), Kiērgėlis „Kergelis“ (příjmení), miergaičių „dívek“, Vierdāniene „Verdanienė“ (příjmení). Změna úzkého dlouhého ē v ie je v jednotlivých případech známa také ze sousedního lotyšského nářečí v Aknīste³¹.

²⁸ Srov. Grinaveckis V. Dėl *-ān atitikmenų liet. *ā kam. vardžodžių ir įvardžių galūnėse kilmės, s. 132–135.

²⁹ Srov. Grinaveckis V. Dėl *-ān atitikmenų liet. *ā kam. vardžodžių ir įvardžių galūnėse kilmės, s. 126–127 a tam uvedenou literaturu.

³⁰ Srov. Lietuvių kalbos tarmės (Chrestomatija), s. 320.

³¹ Viz Ancītis K. Aknystės izlokšne, s. 66–67.

235

4. Případy vynechávání samohlásek

a) Při setkání samohlásek nebo dvojhlásek různých morfémů může být jedna z nich vynechána, např. (druhá) nepsimoka < neapsimoka; net išs aukė. < neatsišaukė., netvaikysi < neatvaikysi „neodeženeš“; (první) neįeisi < neišs ieisi „nevyvážeš se“, priseina < prisieina „je třeba“, pasilks < pasilgs, ale suáugi.s „dospělý“. Když se na morfémovém švu setkají dvě stejné samohlásky, nebo když je v prvním morfému a, u a ve druhém i, obě samohlásky zůstávají a mezi ně se vkládá j (viz s. 230).

b) Na morfémovém švu může být obvykle vynechána také samohláska -i nepřízvučné zvratné částice, např. paskalbėte „popovídat si“, pasklausytum „poslechl by sis“, pazdúodat „odevzdáváte“, ale unsispyre.: insidaužiau ||

IV. PŘÍZVUK A INTONACE

a) Přízvukový systém nářečí není zcela stabilní a v mnoha ohledech je poměrně inovativní. V řeči nejstarších mluvčích nářečí se zpravidla téměř pravidelně zachovává původní místo přízvuku, např. tvirtà, rankà, varlàs, dangčių, neprunti, primirštu, umkšti, kartùs, bjaurì, pinkčiùs, pinkčiàs, kalbù, minkšti, girdžiu, žiūriu, jauni. Avšak slova s krátkou přízvučnou koncovkou po předcházející dlouhé slabice ē, o, ō, tu se nikdy nezměnila, např. dievi, skiedà „tříska“, momà „máma“, miestùs, tvorù³², nėra, žmogùs, teliokùs, kietùs, ramunėlius „heřmánky“, kruopàs, viedrì „vědro“. Kromě toho je v takových dlouhých předpřízvučných slabikách obvykle docela zřetelně slyšitelný druhý, vedlejší přízvuk vzniklý stažením, případně vzniká dojem, že se přízvuk jakoby rozděluje mezi obě slabiky, např. netiėsi, blýnūs, žiūriu, tõli, žmõna, gūšta, liēkū (srov. lotyš. lieku) „kladu“, tyli, nebedà³³. Tyto příklady by ukazovaly, že zde se přízvuk začal stahovat ještě před zkracováním a monoftongizací nepřízvučných dlouhých samohlásek. Vedlejší přízvuk vzniklý stažením však obecně není vždy zřetelný a silný. Silnější hlasový důraz někdy připadá na poslední slabiku (zejména v koncovkách 1. a 2. osoby jednotného čísla budoucího času — mirsiù, aisi). Přesto je v nářečí, zvláště v řeči mladších mluvčích, někdy patrné částečné stažení přízvuku, aniž by na poslední krátké slabice zůstával jakýkoli přízvukový důraz, např. viščiõkus, agurkùs, grabėstùs, grinčia, mirtìs, širdis, pirštùs, vaikùs. O tom, že přízvuk nářečí někdy skutečně není stabilní, svědčí mimo jiné případy, kdy slova s pevným přízvukem v kořeni s cirkumflexovou intonací sporadicky přesouvají přízvuk na krátkou koncovku, např. žiedù „prstenem“, žiedùs, „prsteny“, melžiù „dojím“³⁴. Děje se tak nejspíše proto, že v nářečí se již začíná projevovat částečné stahování přízvuku a jeho přízvukový systém je postupně stále více rozkolísáván jak vlivem sousedních litevských nářečí, tak vlivem lotyšského přízvuku na původní přízvučné slabice a přízvukových systémů jiných jazyků. V nářečí bylo mimo jiné zaznamenáno také sporadické stahování přízvuku z krátké koncovky na

³² V K. Būgovo popisu ciskodského litevského nářečí nebyl tento jev zaznamenán. Odtud jím zaznamenaný příklad tvārà (viz Būga K. Rinktiniai raštai, t. 3, s. 571).

³³ Podobný přízvuk byl dříve zaznamenán v sousedních litevských nářečích v Litvě a Běloruské TSR, viz Grinaveckienė E. Kai kurios Apso tarmės būdingesnės ypatybės, s. 175—176 a další prameny uvedené tamtéž.

³⁴ Srov. Grinaveckis V. Nauji duomenys apie vakarų dzūkų tarmės kirčiavimą. — Lietuvos TSR Mokslų Akademijos darbai. A serija, t. 4(41), (1972), s. 182—185.

236

krátkou předcházející slabiku, např. mažiūčius „mažučiūs“, galines „galinės“, muses „musės“, neti.rūmus (srov. lot. netīrumi „výkaly“) „nečistoty, hnůj“, vidutinius „střední; prostřední, z vnitřností“, kurziūkų „uzených klobás“. Takové případy jsou však poměrně vzácné.

V důsledku vlivu lotyštiny je v přízvukovém systému nářečí patrná nová tendence klást přízvuk na první slabiku slova (přesněji na slovní kořen), např. mėzgima knyga „kniha o pletení“, gailėjau, giminė, įdoma, mėšlais, balandis, lāpus, rūgitas, nusiramintė, mūkina, rožytes, sliekai || Takový posun přízvuku však není pravidelný ani systematický. Jak je patrné z většiny příkladů, slova s tímto přízvukem si zároveň zachovávají délku přízvučné slabiky typickou pro původní (litevské) přízvukování. Lotyšský přízvuk je zde sice stále poměrně vzácný, přesto však v nářečí přibývá paralelních podob (převážně novějších slov), které se přízvukují dvojím způsobem — podle pravidel litevského i lotyšského systému přízvukování, např. baltai | baltai (příslovce), ma.kýkliu. | mȯkykliu. „škol“, Va.ke.tija.j | Vōke.tija.j, pa.rūojas | pārūojas (poslední příklad ukazuje na velmi nedávné lotyšské přízvukování, které se v nářečí objevilo až po zkrácení nepřízvučného ā, srov. lot. pāroties) „páří se“, isima.kinau | isīmōkinau „vyučil jsem se“, nereikia | nė-reikia, visā akis | visā akis, te.vaī | tēvai ||

Slova cizího původu se do nářečí dostala se svým přízvukem a většinou se tak také přízvukují, např. akōpus „zákopy“, du klasus „dvě třídy“, rasōrna celiega „povoz s pružinami“, vantrōbus „střeva“, sōtkas „pluhy“, živatnavōdstva „dobytek“. I to ukazuje, že cizí slova zaplavila nářečí poměrně nedávno. Přízvuk nářeční výpůjčky punčiākas „punčochy“ však ukazuje, že slovo bylo přejato dávno a podřídilo se litevskému přízvukování.

b) V nářečí se přízvukové melodie rozlišují poměrně zřetelně. Druhá složka cirkumflexních dvojhlásek je zde velmi výrazná, zatímco první bývá zpravidla zatemněná a poněkud redukovaná. Toto zatemnění je zvlášť patrné u dvojhlásky au, jejíž první složka se vyslovuje dokonce s nepatrným odstínem o, např. šāukiam, dāūg, pašāūks. Někdy dokonce vzniká dojem, že cirkumflexní au na konci otevřeného slova se vyslovuje jakoby s určitým poklesem, např. rukiāū „kopal jsem“, sakāū || Podobně je tomu u cirkumflexní dvojhlásky ai. Její první složka se v důsledku redukce velmi podobá a (zvláště zřetelné je to na konci slova), např. sakāi | sakai, laukāi | laukāi || V otevřeném i zavřeném zakončení slova se přízvučné ɔ < uo a au podle našeho sluchu v nářečí vyslovuje s poměrně zřetelným cirkumflexem, např. šš „pes“, šītš „tyto“, plentōs „na silnicích“; nežinō „nevím“.

První složka akútních dvojhlásek i, u + l, m, n, r se obvykle prodlužuje na polodlouhou, např. šū.lni. „studnu“; ki.lpa, ši.rdi., čū.lba, kū.rke.s „krůty“, suši.lda., pati.nsta || Dvojhlásky vzniklé z akútních a, e + m, n se svou délkou podle našeho sluchu slily se starými akútními i, u + m, n tohoto nářečí, např. brū.ngi, kū.nda, pī.mpe. ||

Stává se, že se cirkumflexní -il- v nářečí změnilo v -iul-, stejně jako v některých dalších východoaukštaitských nářečích, např.: šiulta „teplo“.

Střední přízvukovou melodii mají přízvučné polodlouhé i, u v nářečí a v předponách, dvouslabičných infinitivech a tvarech časů, stupňovaných tvarech a zájmenech mano, tavo,

237

savo a, e, např. stipra. „silného“, i.pi.nimas „upíná“, númeta, le.túviskai; pãmeta, kás-te., gerẽsnis, mãna.

V. ZÁVĚRY

1. Litevské nářečí v okrese Daugavpils v Lotyšské SSR je svými fonetickými (a dalšími) rysy úzce spjato s celou oblastí litevských nářečí a představuje její pokračování.

2. Nářečí patří k východním dzūkům typu žalininkai, má však také rysy typické pro žadininkai.

3. Ačkoli se shoduje s nářečím východních dzūků v Litvě, má také řadu fonetických rysů vlastních pouze jí (nedůsledné dzūkavání podle obou rysů, nedůsledné změkčování některých souhlásek, změna dvojhlásky uo na o v určitých případech, projevy přízvuku s přízvučným rázem, přesun části přízvukového důrazu z krátké koncovky na předcházející dlouhou slabiku, projevy lotyšského přízvukování aj.). Má také rysy, které ji odlišují od litevského nářečí v Ciskodě, jež K. Būga zkoumal v roce 1911 (okres Rēzekne v Lotyšské SSR); naše zde předložená fakta o zkoumaném nářečí zároveň do jisté míry upřesňují srovnávací údaje K. Būgy.

4. V nářečí je patrný poměrně silný vliv litevského a lotyšského jazyka a nářečí okolních slovanských jazyků (běloruštiny, polštiny a ruštiny).

5. Nářečí zřetelně zaniká.

6. V budoucnu by bylo třeba podrobněji prozkoumat celý systém nářečí, neboť již zde zveřejněné údaje jsou podle našeho názoru díky své novosti aktuální a důležité pro historickou i současnou litevskou dialektologii, fonetiku, lexikografii a pro výzkum litevsko-lotyšských a baltsko-slovanských jazykových kontaktů.

Э. ПРИНАБЕЦКЕНЕ

FONETIKA LITEVSKÉHO NÁŘEČÍ V OKOLÍ DAUGAVPILSU (Lotyšská SSR)

Resumé

Izolované litevské nářečí na levém břehu řeky Daugavy (okres Daugavpils v Lotyšské SSR) jsme během dialektologické expedice v roce 1977 zkoumali, dalo by se říci, poprvé. Některá srovnání jeho nářečních údajů však již uvedl litevský jazykovědec K. Būga, který v roce 1911 zkoumal na území Lotyšska izolované litevské nářečí v okolí Ciskodu (dnes okres Rēzekne).

Na základě nejnovějších dialektologických údajů článek dokládá, že zkoumané nářečí je svou fonetickou soustavou úzce spjato s areálem litevských nářečí Litevské SSR a představuje jeho pokračování. Nářečí náleží k dialektu takzvaných východních dzūků-žalininků, zároveň se v něm však projevují i některé rysy charakteristické pro takzvané žadininské nářečí.

³⁵Autorka z celého srdce děkuje profesorce, doktorke M. Rudzytė z Lotyšské státní univerzity P. Stučky<č>, která laskavě souhlasila s přečtením tohoto článku a připojila cenné připomínky.

238

Nářečí má řadu rysů, které jsou vlastní pouze jemu. K takovým řadíme: a) ne zcela pravidelné „dzūkování“ – výslovnost afrikát с, dz před původními předními samohláskami i před samohláskami posunutými dopředu; b) ne zcela pravidelné tvrdnutí některých souhlásek; c) změnu diftongu uo v určitých případech v monoftong ə; d) stopy zkrácené intonace; e) částečný přesun přízvuku z krátké koncovky na dlouhou předposlední slabiku; f) prvky lotyšského přízvuku; g) určité rozdíly mezi jeho fonetikou a fonetikou litevského nářečí v Ciskodu.

Na konkrétních příkladech autorka článku rovněž zjistila, že se v nářečí projevuje silné vzájemné působení jazykových systémů jak spisovné litevštiny a lotyštiny, tak okolních nářečí slovanských jazyků – běloruštiny, ruštiny a polštiny.

Bylo rovněž zjištěno, že zkoumané litevské nářečí patří k vymírajícím.