LIETUVIŲ KALBOS SINTAKSĖS TYRINĖJIMAI

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXV (1986)

VYTAUTAS AMBRAZAS

SYNTAKTICKÉ A SÉMANTICKÉ JEDNOTKY STRUKTURY LITEVSKÉ VĚTY

0.1. Výzkum stavby litevské věty v poslední době nabývá na intenzitě a mění se i zpestřují se metody používané v této oblasti. Jsou přímo či nepřímo podmíněny obecnými teoretickými principy, názory a modely, které převládají v celé současné lingvistice. Když intenzivní pokusy popsat stavbu jazyka bez ohledu na význam jeho jednotek nepřinesly očekávané výsledky, do popředí vystoupil problém vztahu mezi syntaktickou strukturou jazyka a sémantikou. Ten se tak či onak odráží i v pracích badatelů zabývajících se syntaxí litevštiny. Někteří z nich vycházejí především z gramatické formy věty a jejích komponentů, podle ní vymezují jednotky výzkumu a poté se je snaží sémanticky interpretovat, tj. spojit s koncepty sémantické roviny. Tímto směrem se postupovalo například v „Gramatice litevštiny“ (1965, 1971, 1976) a hodlá se jím postupovat i v tomto článku. Jiní hledají syntaktické protějšky sémantických kategorií vnitřní struktury věty nebo kategorií sémantikou přímo souvisejících (Валейка 1980, částečně Paulauskienė 1979). Navrhuje se také třetí cesta: při zkoumání věty z hlediska jednoho aspektu (syntaktické formy nebo významu) současně průběžně přihlížet i k druhému (Sirtautas 1978; 1980; Labutis 1981). Na každé z těchto cest, více či méně prošlapaných, jsou hory i propasti; volba nakonec závisí na cíli, zaměření a úkolech práce. Aby však bylo možné dosažené výsledky různými způsoby vzájemně porovnávat a využít v dalším výzkumu, měli bychom se snažit co nejjasněji vymezit a jednotným způsobem rozlišit alespoň nejdůležitější kategorie roviny formy a sémantiky. To je elementární požadavek každé vědecké teorie, je však důležitý i pro školskou syntaxi, která stále více zaostává za úrovní současné lingvistiky. Bohužel právě v pracích badatelů v oblasti syntaxe, zejména takzvané „sémantické syntaxe“, neustále pozorujeme směšování nebo dvojznačné užívání logických, pragmatických, sémantických a syntaktických pojmů, které se někdy zastírá zdvojenými termíny: hovoří se o logicko-gramatických, syntakticko-sémantických, logicko-syntaktických a podobných kategoriích. Z toho vznikají nedorozumění a neplodné diskuse. Neurčitost syntaktických a sémantických kategorií nelze omlouvat specifičností jazykových jevů, jejich vztahy k myšlení ani jejich společenskou povahou. Syntaktická stavba jazyka je příliš složitá na to, aby ji bylo možné úspěšně zkoumat pomocí vágních nebo dvojznačných pojmů. Ve snaze přispět ke zpřesnění metodiky výzkumu litevské syntaxe se pokusíme samostatně pojednat o několika nejdůležitějších jednotkách syntaktické a sémantické struktury věty.

4

0.2. Ačkoli se badatelé v oblasti syntaxe zajímají o strukturu textových jednotek větších i menších než věta, za hlavní předmět syntaxe se téměř všeobecně považuje věta. Dosud se nikomu nepodařilo formulovat úplnou definici věty, která by splňovala požadavky různých syntaktických směrů. To je pochopitelné: základní koncepty všech vědních oborů se definují obtížně. Někdy se věta vymezuje výčtem těch jejích vlastností, které se pokládají za nejdůležitější (srov. Русская грамматика 1980, 85–90), avšak počet i povaha těchto vlastností jsou podmíněny zvoleným systémem. Pro konkrétní syntaktický výzkum není důležitá ani tak úplná definice věty jako její odlišení od jiných objektů. Nejdůležitější rozlišovací znaky věty souvisejí jak s gramatickou, tak s komunikační rovinou: věta je nejmenší gramaticky utvořená jednotka komunikace (dorozumívání). Tím se věta liší od morfému či slova, které rovněž mají gramatickou formu a používají se při komunikaci, nelze je však považovat za její jednotky; slovem se taková jednotka stává pouze tehdy, když vystupuje jako samostatná věta. Nestačí však uvést, že věta má gramatickou formu. Jazykové formy (v nejširším smyslu) jsou dvojího druhu: závislé a nezávislé. Za závislé považujeme formy, které jsou gramatickými prostředky začleněny do skladby jiných forem, za nezávislé ty, které začleněny nejsou. Na základě toho lze uvedenou definici upřesnit takto: věta je nejmenší jednotka komunikace (dorozumívání) vymezená intonací, která má gramaticky nezávislou formu.

Tokia sakinio samprata yra artima tai, kurią randame suformuluotą A. Meillet (1934, 355) ir L. Bloomfieldo (1935, 170) darbuose. Ji leidžia atskirti sakinį nuo kitų, platesnių komunikacijos vienetų (sakinių grupių, pastraipų ir pan.), kuriuos tyrinėja teksto lingvistika. Norint aiškiau diferencijuoti kalbos (langue) ir šnekos (parole) lygmenis, šnekos komunikaciniu vienetu derėtų laikyti pasakymą (énoncé, utterance), o kalbos vienetu — sakiniu vadinti pačią gramatiškai nepriklausomą pasakymo formą.

Zde zůstala nezmíněna řada znaků věty, které jsou zahrnovány do jejích různých definic: vyjadřování úplné myšlenky, strukturní schéma (model), fungování jako jednotka predikace (nebo jednoduše — predikativnost) a další. Tyto znaky věty však nejsou rozlišovací. Myšlenky se vyjadřují nejen větami, ale i slovními spojeními, větnými členy a skupinami vět (pojem „úplné myšlenky“, s nímž se často operuje, je ostatně velmi vágní). Podle strukturních schémat neboli modelů se tvoří nejen věty, ale i slovní spojení. Ze všech znaků, jimiž se věta pokoušíme definovat, je nejméně jasná predikace (neboli „predikativnost“). Současná logika nazývá predikací přisouzení vlastnosti (predikátu) objektu; takto by se měl tento termín také užívat. Takovou predikaci nacházíme i v mnoha slovních spojeních (např. atributivních). Někteří se pokoušejí dát termínu predikativnost zvláštní, údajně lingvistický význam „vztah ke skutečnosti“ (tak se často činí v rusistice, srov. Виноградов 1975, 267; Русская грамматика 1980, 86). Vztah ke skutečnosti však vyjadřují nejen věty, ale i jejich části (srov. Ломтев 1979, 65). Ještě obtížnější je chápat predikativnost jako jakousi zvláštní sílu či neurčitý vztah, který mění slovní spojení nebo konstrukci ve větu (Мухин 1968, 77). Není náhodou, že M. Steblin-Kamenskij přirovnával tuto „predikativnost“ k flogistonu, který si kdysi vymysleli chemici (Стеблин-Каменский

5

1974, 136—140). Takové znaky jistě nepomáhají odlišit větu od jiných syntaktických jednotek.

0.3. Gramaticky nezávislou formu mají věty jednoduché i souvětí. Proto se termín věta používá i pro druhý typ, který někteří autoři považují za spojení vět. Složky souvětí mohou svou stavbou odpovídat větám, avšak intonací a zpravidla i spojovacími slovy (tj. určitými gramatickými prostředky) jsou začleněny do většího celku, a nejsou tedy gramaticky nezávislé. Nejdůležitějším strukturním znakem souvětí, který je odlišuje od věty jednoduché, je bicentričnost neboli polycentričnost. Větou jednoduchou nazýváme takovou větu, jejíž části jsou uspořádány kolem jednoho syntaktického centra, zatímco souvětím nazýváme větu, která má dvě nebo více takových center. Protože dále bude řeč především o větě jednoduché jako o základním a nejjednodušším typu věty, budeme ji pro pohodlí nazývat prostě větou.

0.4. V současné lingvistice se věta zkoumá z různých hledisek: jako forma realizace myšlenky vyjadřované výpovědí (logické hledisko), jako prostředek vyjádření určitých významů a jejich vztahů (sémantické a sémiologické hledisko), jako souhrn gramatických vztahů mezi slovními tvary (syntaktické hledisko). Z hlediska komunikace je důležité objasnit, které složky věty nesou největší informační zátěž a jak se ve větě odrážejí vztahy mezi účastníky komunikační situace navzájem a k obsahu promluvy (pragmatické hledisko). Při zkoumání věty z každého hlediska se vyčleňují jiné jednotky, jiné „větné členy“. Vzhledem ke složitosti věty a její mnohostranné povaze lze jen stěží očekávat, že najdeme způsob rozčlenění a analýzy, který by odhalil její vlastnosti ze všech uvedených hledisek, nebo alespoň z několika současně. Dlouholetá zkušenost gramatiky ukazuje, že z takových snah obvykle vzniká množství nejasností, rozporů a dvojznačností. Při zkoumání vztahu syntaktické formy věty k sémantice je tedy důležité jasně rozlišovat uvedená hlediska. Teprve po vyčlenění základních jednotek výzkumu v každé rovině analýzy lze očekávat přesnější určení jejich vzájemných vztahů.

1. SYNTAKTICKÉ JEDNOTKY VĚTY

1.0. Syntaktickou strukturu věty tvoří souhrn vzájemných vztahů mezi slovními tvary. Vztahy mezi slovními tvary pozorujeme ve všech větách s výjimkou jednoslovných (např. Rozednívá se; Pozor!), jejichž strukturu tvoří jediný slovní tvar. Slovní tvar je lexém užitý v některém z jeho charakteristických morfologických tvarů a definovaný morfologickými termíny (genitiv podstatného jména, 1. nebo 3. osoba prézentu oznamovacího způsobu slovesa apod.). Pokud je lexém nesklonný, slovní tvar a slovo mají stejný rozsah; v ostatních případech se slovem označuje souhrn jeho paradigmatických tvarů. Slovní tvary jsou nejmenší syntaktické jednotky, mezi nimiž se určují syntaktické vztahy; propojují morfologii se syntaxí podobně jako fonémy propojují fonologii s morfologií.

Při zkoumání stavby věty je nejdůležitější určit vztahy mezi plnovýznamovými slovními tvary, neboť pomocná slova (např. spojky nebo předložky) se ve větě užívají jako prostředky vyjadřující syntaktické vztahy a v tomto ohledu se blíží flektivním morfémům (Kurylowicz 1964, 21). Proto budeme dále o syntaktických vztazích hovořit jako

6

o vztazích mezi plnovýznamovými slovními tvary (free forms), zatímco pomocná slova (bound forms) budeme považovat pouze za ukazatele či modifikátory těchto vztahů.

1.1.0. Syntaktické vztahy mezi slovními tvary jsou přímé (tj. bezprostřední) a nepřímé (zprostředkované jinými slovními tvary). Prostřednictvím přímého syntaktického vztahu se slovní tvar začleňuje do věty; všechny jeho ostatní vztahy jsou nepřímé. Například ve větě Na vysoké hoře se objevil zázračný svit (J. Biliūnas) je slovní tvar vysoké začleněn do věty prostřednictvím vztahu ke slovnímu tvaru hoře, zatímco svit prostřednictvím vztahu ke slovnímu tvaru objevil se. L. Barčhudarovas nazývá takové vztahy syntaktickými funkcemi (Бархударов 1966, 32). Přímé syntaktické vztahy budeme dále nazývat bezprostředními syntaktickými vztahy. Nepřímé vztahy mezi slovními tvary nepředstavují žádný zvláštní typ syntaktických vztahů — jsou to vzdálenější vztahy mezi slovními tvary, které jsou přímo spojeny na jiné úrovni rozboru. Věta obsahující přímé i nepřímé syntaktické vztahy tvoří hierarchicky uspořádanou strukturu o dvou či více úrovních (řádech).

Rozlišují se tyto základní typy syntaktických vztahů: podřazovací, vzájemné závislosti (souvislosti) a souřadicí vztahy¹.

1.1.1. Podřazovací vztahy existují mezi takovými slovními tvary, z nichž jeden — závislý — se začleňuje do věty prostřednictvím druhého — řídícího, nikoli však naopak. Závislý tvar má v typických případech² určitý formální ukazatel závislosti (marker). Tímto ukazatelem může být flexe, pomocné slovo, určité postavení vzhledem k řídícímu slovnímu tvaru nebo intonace. V litevštině jsou nejdůležitějšími ukazateli flexe a pomocná slova (předložky); postavení závislého slova má zpravidla vedlejší úlohu. Podřazovací vztahy mají jediný směr; znázorňuje se to šipkou vedenou od řídícího (determinovaného) tvaru k závislému (determinujícímu)³.

Podřazovací vztahy jsou silné (obligatorní) a slabé (fakultativní). Silné podřazovací vztahy se vyskytují tehdy, když je závislý tvar nezbytný k zachování gramatické struktury věty, např.: Matka dojedla, Voják oznámil novinu. Při slabých podřazovacích vztazích je závislý tvar fakultativní: lze jej vypustit, aniž se naruší gramatická struktura věty, třebaže se tím změní její komunikační obsah, např.: Chraň se zlých lidí. Vrátili jsme se pozdě.

Podle formálního vyjádření podřazovacího vztahu lze v litevštině (stejně jako v mnoha jiných flektivních jazycích) rozlišit tři způsoby podřazení: shodu, rekci a přimykání.

¹ Plg. jau L. Hjelmslevo (1953) išskirtus determinacijos, interdependencijos bei konstelacijos santykius ir Trubetzkojaus (1939) žodžių junginių-sintagmų klasifikaciją į determinatyvines, predikatyvines ir sociatyvines (panašiai Pauliny 1981, 24–26).

² V netypických případech zastupuje tvar s charakteristickým ukazatelem jiný tvar bez něj, který má stejnou distribuci. Například ve větě Matka přinesla něco k pití je infinitivní tvar užit v syntaktické pozici akuzativu nebo genitivu; přestože nemá pádovou koncovku těchto pádů, vztah mezi ním a determinujícím slovním tvarem přinesla se považuje za podřazovací.

³ Žodžių sintaksiniai ryšiai žymimi pagal Martinet (1973) siūlomus principus, plg. dar Мухин 1964, 42 tt.; 1968, 68 tt., tik prijungiamųjų santykių rodyklės kryptis atitinka priklausomybių gramatiką.

7

Kongruencí se nazývá přizpůsobení připojeného slovního tvaru hlavnímu podle morfologické kategorie. Tvar připojeného slova přejímá ukazatele pádové, číselné a rodové kategorie příznačné pro hlavní tvar (srov. Sirtautas 1978, 50—54 s lit.): měděné držadlo, všichni přátelé, devět bratrů, letící pták. Zvláštním případem kongruence je koordinace substantiv s vlastními kategoriemi rodu, čísla a pádu, která plní funkci přístavků, s jinými substantivy: král Mindaugas, zesnulý otec, vdova matka. Někteří navrhují považovat koordinaci za samostatný způsob připojování vzhledem k autonomii morfologických kategorií substantiva (Скобликова 1971, 206—225; Labutis 1976, 30—32). To by však nemělo být překážkou v tom, abychom koordinaci chápali jako určitý podtyp kongruence, protože i v takových případech vidíme přizpůsobení připojeného tvaru hlavnímu. Podobně se tvary adjektiv a participií přizpůsobují neurčitým zájmenům: někdo rozzlobený, kdosi neviditelný, nikdo cizí. Kongruencí se obvykle vyjadřuje slabý vztah závislosti.

Rekcí se nazývá výběr ohebného tvaru připojeného slova (obvykle odlišného), který závisí na valenci a gramatických vlastnostech řídícího slova. Řízeným tvarem jsou různé pády bez předložek (bezpředložková rekce) nebo s předložkami (předložková rekce). Řídícím slovem bývají velmi často slovesa a odvozeniny sloves (píše dopis, když píšu, psaní dopisu…), mohou jím však být také substantiva, adjektiva, číslovky, zájmena, některá příslovce a příležitostně i citoslovce a slova zvukomalebná, např.: oddíl vojáků, strom na poli, zlatý prsten, milý všem, plný zrní, sto vojáků, trojice koní, několik dětí, někdo (ze) sousedů, mnoho vody, daleko od domova, šup peníze, bác přes hlavu.

Při silném vztahu závislosti máme silnou rekci, např.: dokončuji práci, chybí voda, zastupovali jsme dělníky, zajímám se o umění, žili jsme ve městě, stal jsem se žebrákem, přeskočili jsme příkop. V takových případech určuje tvar řízeného slova nejčastěji valence řídícího slova, někdy závisí také na slovotvorných vlastnostech (např. na předponě, srov. plaval jsem přes řeku a přeplaval jsem řeku). Méně často závisí tvar řízeného slova na gramatických vlastnostech řídícího slova, např.: větší než hora, nejvyšší ze všech, bylo mi ho líto, když slunce zapadalo, nebo na významovém vztahu řízeného slova k řídícímu, srov.: přivezl zboží a přivezl nějaké zboží.

Při slabém vztahu závislosti máme slabou rekci, např.: přišel jsem pro sekeru, pracujeme pro sebe, cestovali jsme lesy, zešedivěl jsem starostmi, seděl jsem s přáteli. Tvar řízeného slova zde závisí zejména na jeho významovém vztahu k řídícímu slovu.

Apozicí se nazývá připojení, které není vyjádřeno ohýbacími koncovkami slov. V tomto ohledu tvoří apozice protiklad ke kongruenci a rekci chápaným společně. Nejčastěji se připojují neohebné slovní tvary: infinitivy, příslovce, přídavná jména-

8

nia. Jejich řídícími slovy bývají slovesa, jejich odvozeniny, adjektiva, některá substantiva, zájmena a příslovce. Ke slovesům se mohou připojovat všechny uvedené neohebné slovní tvary. K adjektivům se připojují příslovce a v omezené míře infinitivy, např.: příjemný na pohled, poměrně malý. K verbálním a některým dalším substantivům se mohou připojovat infinitivy (naděje vrátit se, příležitost navštívit) a jen za určitých okolností příslovce (krok zpět, život v cizině). K příslovcím se mohou připojovat pouze příslovce, např.: docela dobře, velmi mnoho.

Absence ohebného tvaru je příznačná pro většinu apozitivně připojovaných tvarů a zvlášť výrazná je ve flektivních jazycích. Spolu se slovotvornými formanty připojovaných tvarů a jejich pozicí ve větě pomáhá identifikovat povahu vztahu závislosti. Často zastávaný názor, že vztah apozice signalizuje pouze význam slov, je třeba korigovat.

Někdy apozici pozorujeme také mezi ohebnými tvary, které jsou s jinými tvary spojeny dvojími syntaktickými vztahy. Ohýbací koncovky apozitivně připojených slov však v takových případech neukazují na apozici, nýbrž na syntaktický vztah jiného druhu k jinému slovu. Například ve větách Cestující usnul za jízdy; Chlapec se vrátil veselý jsou ohýbací koncovky slovních tvarů za jízdy, veselý ukazateli kongruence s tvary cestující, chlapec, neboť nejsou podmíněny vztahem apozice ke slovesům usnul, vrátil se.

Apozice je nejčastěji slabým vztahem. Silnou apozici vidíme mezi některými plnovýznamově oslabenými (modálními, fázovými apod.) slovesy a infinitivem, např.: přestal pracovat, pokusil jsem se vrátit, mohu jíst. K určitým slovesům se silným vztahem závislosti připojují také příslovce, např.: byl jsem zde, vypadali jsme krásně, chovej se mužně.

1.1.2. Vztahy vzájemné závislosti (korelace) jsou oboustranné: ta slovní forma (řídící), jejímž prostřednictvím se jiná forma začleňuje do věty, je formálně závislá na této druhé formě. Vztah vzájemné závislosti v typických případech vyjadřuje koordinaci forem. Označuje se šipkou směřující oběma směry.

Nejvýraznějším příkladem vztahu vzájemné závislosti je spojení slovesa s nominativem podstatného jména nebo zájmena (podmětem). Na slovese závisí nominativní forma podstatného jména nebo zájmena, ta však zase určuje číselnou formu slovesa. Určitý slovesný tvar souvisí také s vyjádřením jmenného členu zájmeny 1., 2. nebo 3. osoby (srov. aš grįžau, mes grįžome, jie grįžo); i jejich koordinace je oboustranná, protože není důvod považovat kategorii osoby slovesa za závislou na zájmenech. Určitý tvar slovesa būti, který plní funkci spony, rovněž určuje nominativní formu (např.: Brolis buvo piktas); nahradí-li se určitý tvar participiem nebo infinitivem, je třeba změnit nominativ také na jiný pád, srov. Brolio būta pikto, (Kaip) broliui būti piktam. Naproti tomu jmenné (zájmenné) formy spojené se sponou se navzájem shodují v pádě, čísle a někdy i v rodě (podrobněji viz Sirtautas 1978, 57 a násl.).

V pozici nominativu podstatného jména, které je ve vztahu vzájemné závislosti se slovesem, mohou stát i formy bez flektivního skloňování, například infinitiv slovesa nebo gerundium, srov.: Gyventi (gyvenimas) pakyrėjo; Buvo girdėti griudžiant

9

(griaustinis). V takových případech nemá vzájemná závislost zřetelné flektivní ukazatele, prokazuje ji však substituce a oboustranně velmi omezený výběr spojovaných forem (srov. Sirtautas 1978, 56–57 s literaturou).

Otázka vztahů vzájemné závislosti mezi slovními formami se někdy řeší jinak. Někteří považují tento vztah za podřazovací a slovesný tvar, který je v čísle (v ruštině částečně i v rodě) koordinován s nominativem podstatného jména nebo zájmena, za závislý, podřazený (tak již Шахматов 1941, 31; Карцевский 1948, 33; v novější době Елизаренкова, Топоров 1965; Цивьян 1979; Ломтев 1979, 52–53). Závislost nominativní formy na slovese se považuje za nikoli syntaktickou, nýbrž sémantickou či obsahovou (Ломтев 1979, 67); k jejímu vysvětlení se vedle vztahů objektových, subjektových, místních apod. vyčleňují vztahy predikativní (Цивьян 1979, 239–241). Jiní badatelé se domnívají, že sloveso je na jmenné formě závislé na syntaktické rovině, zatímco nominativ jmenné formy na slovese na rovině komunikační (Попов 1974, 42–55 s literaturou; Щубик 1982, 132). Popřít syntaktickou povahu závislosti nominativu však neumožňuje řada okolností. Nominativní forma je ve větě podmíněna syntaktickou valenci sloves: může se vyskytovat pouze se slovesy, která otevírají nominativní pozici, a nemůže se objevit ve větách se slovesy jako reikėti, užtekti, norėtis apod. Syntaktickou závislost nominativní formy dokládají také takové dvojice spojení jako subėgo vanduo – prიბėgo vandens, mes norime – mums norisi, liko pelenų – neliko pelenų, stejně jako změna pádu při změně slovesného tvaru, např.: mes einame – mums einant, tėvas atėjo – tėvo ateita apod. Někteří tuto závislost přirovnávají k řízení (Мразек 1964, 60; Белошапкова 1981, 389–390). Na druhou stranu je závislost slovesa na nominativní formě mnohem omezenější: v litevštině se podle čísla shodují pouze slovesné tvary 1. a 2. osoby, užité s osobními zájmeny, a sama kategorie čísla je pro sloveso zjevně druhotná (srov. Lyons 1968, 281; Скобликова 1971, 201). Syntaktická povaha oboustranného vztahu členů je tedy zcela zřejmá.

1.1.3. Koordinační vztahy se vyskytují mezi dvěma či více navzájem nezávislými slovními formami, z nichž každá se začleňuje do věty prostřednictvím stejného vztahu k jiné slovní formě.

Tento vztah může být jak vztahem vzájemné závislosti (Pušys siūravo, braškėjo), tak podřazovacím vztahem (Atėjo ilgas ir lietingas ruduo). Vzhledem k této zvláštní povaze tvoří koordinační vztahy protiklad k podřazovacím vztahům a vztahům vzájemné závislosti chápaným společně. Každá slovní forma spojená koordinačním vztahem může fungovat bez druhé (či ostatních); jejich vztah nemá směr.

Koordinační vztahy se nevyjadřují slovními flexemi, nýbrž souřadicími spojkami, slovosledem a intonací. Mohou být uzavřené a otevřené.

Uzavřený koordinační vztah spojuje pouze dvě slovní formy, obvykle propojené souřadicí spojkou stojící před druhou formou, např.: Žiemos saulė šviečia, bet nešildo; Kieme mergaitės žaidė ir dainavo.

Otevřený koordinační vztah spojuje neurčitý počet slovních forem a obvykle se vyjadřuje buď opakovanými spojkami, nebo pouze slovosledem (kontaktním

10

uspořádáním forem a intonací, např.: Takové střechy neprorazí ani kameny, ani meče, ani sekery, ani kopí; Mluvila nesměle, pokojně, slabě.

Slovní spojení spojená uzavřeným a otevřeným spojovacím vztahem se často propojují navzájem, např.: Dokáže být přísný a zlý, dobrý a shovívavý.

1.2. Tvary plnovýznamových slov, které jsou na téže úrovni syntaktického rozboru věty spojeny vztahy subordinace, vzájemné závislosti nebo koordinace, tvoří slovní spojení. Podle typů syntaktických vztahů lze rozlišit tři největší skupiny slovních spojení: podřadná, vzájemně závislá (souvislostní) a souřadná spojení.

Ačkoli se všichni lingvisté shodují, že slovní spojení jsou jednotkami na úrovni syntaktických vztahů, rozlišují je a interpretují různě. Za slovní spojení se často považují pouze spojení podřadná. Tento názor byl a zčásti stále je poměrně rozšířen v rusistice, zejména poté, co byl uplatněn v první akademické gramatice ruského jazyka (Грамматика русского языка 1952—1954). Opírá se o hypotézu rozdílu mezi takzvanými „slovními“ a „větnými“ vztahy (Виноградов 1947, 12, 78; 1954, 10 tt.; 1975, 231). Podle této hypotézy je slovní spojení pololexikální, nominativní jednotkou, utvářenou „slovními“ podřadnými vztahy — shodou, řízeností a přimykáním. Nepovažuje se za složku struktury věty, nýbrž pouze za „stavební materiál“ věty, podobný slovu. Proto se také slovní spojení klasifikují a popisují podle lexikálních a morfologických vlastností řídícího a závislého členu. „Slovní“ vztahy, na jejichž základě vzniká slovní spojení, se striktně odlišují od „větných“ vztahů — predikace (vymezované jako vztah výpovědi ke skutečnosti) a vztahů mezi sekundárními větnými členy. Tím se syntax dělí na dvě části: syntax slovních spojení, která zkoumá vztahy slov jako lexikálních jednotek k jiným slovům, a syntax věty, která zkoumá stavbu věty a její součásti. Tento názor, který se uplatňoval i při popisu litevštiny (Balkevičius 1963; Labutis 1976, 42—50), lze teoreticky jen obtížně zdůvodnit a jeho praktické uplatnění přináší mnoho zmatků, opakování a rozporů. Rozlišování „slovních“ a „větných“ vztahů brání především skutečnost, že lexikální význam slov, zejména sloves, určuje nejen slovní spojení, ale nepochybně i strukturu věty, její model (srov. Шмелев, 1976, 43 tt.). Syntaktické procesy, především pasivní transformace, jasně ukazují, že vztahy řízenosti mezi slovesem a tvary závislých slov, považované za „slovní“, hrají ve stavbě věty přinejmenším stejně významnou roli jako „větné“ vztahy vzájemné závislosti, a někdy dokonce významnější (srov. eliminaci nominativního tvaru v pasivní nebo nominalizované konstrukci: otec píše dopis, ale dopis se píše, psaní dopisu (viz také Apytūfonova, 1976, 125—126, 134 s lit.). Valence slovesa vůči závislým slovům se odráží i ve větných modelech. Vůbec nelze dokázat, že taková spojení jako píšu dopis, jdu do lesa jsou složenými názvy. Za nominativní jednotky lze považovat nanejvýš některá lexicalizovaná podřadná slovní spojení, zejména dvojslovná pojmenování věcí a osob. Na druhé straně analýza slovesné valence ukazuje, že vztahy vzájemné závislosti, považované za „větné“, rovněž závisejí na lexikálním významu slovesa; jde o vztahy mezi určitými tvary slov, vyjadřované shodou a mající formální ukazatele. Pravda, na základě těchto vztahů lze vytvořit větu.

11

avšak ani to není jejich rozlišovacím znakem, protože větu mohou tvořit i podřadná spojení (Vidím nebezpečí; Je mi zima; Chybí peníze; Chyťte zloděje!), zatímco mnohá spojení vzájemné závislosti sama o sobě větu netvoří (*Já jsem přemýšlel; *Dítě přeskočilo apod.). Dokonce i v gramatikách, které deklarují protiklad mezi strukturou podřadných slovních spojení a strukturou věty, jsou takzvané sekundární větné členy charakterizovány na základě týchž vztahů, jež spojují slovní tvary ve slovních spojeních. Je tedy zcela pochopitelné, že zmíněná hypotéza dvojího typu vztahů neměla výraznější vliv na zkoumání syntaktické stavby jiných jazyků než ruštiny. Téměř všechny syntaktické teorie, které v současnosti převládají ve světové lingvistice, považují slovní spojení za jednotky syntaktické struktury věty. Tímto směrem se v poslední době ubírají i některé práce litevské lingvistiky (Lietuvių kalbos gramatika 1976; Sirtautas 1978).

Slovní spojení se vyčleňují na různých úrovních rozboru věty. Vstupují do skladby věty a za určitých okolností mohou svou strukturou odpovídat větě, sama však větami nejsou. Slovní spojení nebo hierarchicky uspořádané skupiny slovních spojení (stejně jako jednotlivé slovní tvary) se stávají větami teprve tehdy, když jsou utvořeny podle určitých modelů, vztahují se k řečové situaci a získají intonaci příznačnou pro větu. Popis slovních spojení tedy ještě neodhaluje celou stavbu jednoduché věty. Je třeba také stanovit modely, podle nichž se z tvarů slov a jejich spojení vytváří větné jádro, a pravidla rozšiřování těchto modelů.

1.3. Do modelu vstupují ty slovní tvary, které jsou nezbytné pro strukturu věty jako gramatické jednotky. Větný model může tvořit jeden slovní tvar (Sněží), dva (Přijela matka), tři (Strýc zastřelil lišku), někdy i více (Dědeček požádal sirotku o chléb). Dvoučlenné nebo vícesložkové modely se vytvářejí na základě vztahů vzájemné závislosti a/nebo podřadnosti. Vztahy vzájemné závislosti (samostatně nebo spolu s podřadnými vztahy) obvykle nacházíme v modelech osobních vět, pouze podřadné vztahy pak v modelech neosobních vět (Sousedovi se daří; Nahrnulo se lidí apod.). Lingvisté, kteří vycházejí z již zmíněné hypotézy rozdílu mezi „slovními“ a „větnými“ vztahy, do větného modelu nezahrnují mnohé nezbytné členy spojené podřadnými vztahy (srov. Шведова 1966; Белошапкова 1977; 1981; Русская грамматика 1980), takové omezení však není ani nezbytné, ani dostatečně teoreticky zdůvodněné (srov. Кржижкова 1967, 76; Helbig, Schenkel 1973, 34; Москальская 1974, 27; Распопов 1976; Золотова 1982, 83 tt.; Ломтев 1979, 178 tt.).

Členy větného modelu se obvykle označují buď podle gramatických vlastností slovních tvarů (směry založené na teorii valence), nebo termíny pro větné členy (relační gramatika, takzvané univerzální gramatiky, některé směry funkční gramatiky). Tím se dostáváme k mnohokrát diskutované, avšak stále velmi aktuální problematice větných členů.

1.4.1. Tradiční pojetí větných členů, převzaté ze systému K. F. Beckera (1827), je již dlouho a oprávněně kritizováno (srov. již Steinthal 1855; v poslední době Glinz 1962; Бархударов 1966; Helbig 1982, 45–54; Золотова 1979 aj.). Jeho nejvýznamnějším nedostatkem je směšování gramatických a sémantických kritérií, které vede k rozporům

12

v každém popisu větné struktury vytvořeném na jejich základě⁴. Ani nejrozsáhlejší popisy struktury litevské věty se jim nevyhnuly; větné členy jsou v nich buď definovány podle významu, ale prakticky vymezovány podle syntaktické pozice (Balkevičius, 1963), nebo jsou jedny definovány podle syntaktické pozice a formy (podmět), zatímco jiné podle významu a vztahu k ostatním slovům (Lietuvių kalbos gramatika 1976). Ve skutečnosti nejsou pojmy větných členů pro popis struktury jednoduché věty nezbytné. Jednotky, které se ve školních mluvnicích a v mnoha lingvistických pracích nazývají podmět, předmět, přívlastek nebo příslovečné určení, lze popsat jako závislé členy slovních spojení, které mají určitý význam (o významech syntaktických jednotek neboli sémantických vztazích viz 2). Informace uváděné v kapitolách o větných členech lze bezrozporně předložit při výkladu slovních spojení (podle syntaktických vazeb a sémantických vztahů), větných modelů, jejich modifikací a rozšíření. Proto se v syntaktických pracích usilujících o metodickou přesnost od větných členů (zejména tzv. sekundárních) buď zcela upouští, nebo se je autoři snaží vymezit podle jiných kritérií. První cestou se ubírají především badatelé zastupující některé směry gramatiky závislostí a teorie valence, gramatiku rolí a referenční gramatiku (srov. Van Valin, Foley 1980). Mezi badateli, kteří volí druhou cestu, lze uvést především představitele tzv. standardní transformační teorie. Podle této teorie se za větné členy (podmět, přísudek, předmět) považují vztahy mezi prvky bazální struktury věty: podmět je definován jako vztah jmenné fráze (NP) k celé větě, předmět jako vztah NP k verbální frázi (VP) vyššího řádu atd. (Chomsky 1965, 10 a násl., 13). Takové pojetí větných členů je založeno na hypotéze hluboké syntaktické struktury věty, která má tvar NP∧Aux∩VP; teoretická bádání posledního desetiletí tuto hypotézu značně zpochybnila. Používat termíny větných členů pro jednotky bezprostředního rozboru věty je nevhodné už proto, že by jim v takovém případě bylo třeba přisoudit zcela jiný obsah: například podmětem nazývat celou skupinu podmětu, přísudkem skupinu přísudku atd.

V současnosti se termíny větných členů stále častěji používají pro označení jednotek větné struktury závislých na přísudku nebo přímo na slovese. Tímto názorem se řídí směry blízké svými principy gramatice závislostí; podobně nahlížejí na větné členy i badatelé, kteří zkoumají větu jako „systém se vztahy“ (Ломтев 1979). K identifikaci jednotlivých větných členů se využívá technika distribuční analýzy zavedená Ch. C. Friesem (1952) (Erben 1964, Flämig 1970). Při typologickém srovnávání jazyků různých systémů se hledají univerzální rysy větných členů (Comrie 1974; 1981; Johnson-Postal 1980; Perlmutter 1980).

Zvláštní úsilí bylo věnováno hledání univerzální definice podmětu, vhodné pro jazyky s různou strukturou. J. Keenan (1976) za tím účelem navrhl nejprve rozlišit základní (primární) věty od sekundárních (307) a podmět hledat pouze v základních větách na základě škály 30 rysů (312—331). Žádný z těchto rysů se nepovažuje za nezbytný, ale větný člen, který jich vykazuje nejvíce, se pokládá za nejbližší podmětu, za „nejvíce podmětový“ (333). Je zřejmé, že takové aproxima-

₄ Nedostatky tradiční klasifikace větných členů jasně viděl také J. Jablonskis, který důrazně poukázal na její podmíněnost (1957, 406, 450 a násl.).

13

ční pojetí podmětu lze jen obtížně uplatnit při popisu a zkoumání gramatické struktury jednotlivých jazyků a setkalo se s oprávněnou kritikou (Johnson 1977 a; Schmalstieg 1980, 166). Při hledání univerzálních rysů podmětu se vychází také ze slovosledu; srov. definici podmětu (a subjektu), kterou navrhl J. Stepanov: „první jmenná skupina v pořadí nebo první jméno ve větě s neutrálním slovosledem“ (Степанов 1981, 173). V jazycích, v nichž slovosled do značné míry závisí na aktuálním členění věty (takovým jazykem je litevština), může mít věta se stejným lexikálním složením a gramatickou strukturou více než jeden model neutrálního slovosledu; v takovém případě se vymezení podmětu / subjektu podle uvedené definice stává závislým na tom, co se považuje za téma věty. Je třeba poznamenat, že i jiní badatelé hledající univerzální rysy podmětu a dalších větných členů se v současnosti pokoušejí opírat spíše o pragmatická a sémantická kritéria než o syntaktická. Podmět / subjekt se chápe jako průnik „topiku“ (blízkého tématu) se sémantickou rolí agenta (Bechert 1978, 19; Comrie 1980, 101), jako kombinace agenta a „topiku“ s nominativem (Abraham 1978, 716), jako „výchozí identifikovatelný bod, k němuž se připojují informace“ (Chafe 1976, 44) apod. Zástupci relační gramatiky se zcela vzdávají definování větných členů („gramatických vztahů“), protože je pokládají za primární pojmy (primitiva), které se projevují v konkrétních syntaktických operacích (Johnson 1977, 153; Perlmutter 1980, 197; kritika tohoto přístupu — Schachter 1977, 301 a násl.; Abraham 1978; Van Valin, Foley 1980, 348; Кибрик 1982, 27–28).

Je vůbec možné formulovat syntaktické a zároveň univerzální definice větných členů, podle nichž by bylo možné identifikovat jednotky větné struktury v jazycích různé struktury? Na tuto otázku lze jen stěží odpovědět kladně. Vzhledem k velmi značné rozmanitosti syntaktické struktury přirozených jazyků budou mít větné členy vymezené podle syntaktických kritérií v jednom jazyce jasné protějšky v jiném pouze v některých případech; rozdíly budou tím větší, čím typologicky vzdálenější budou srovnávané jazyky. Pro typologické srovnávání jazyků je nezbytné mít systém sémantických souřadnic definovaný nezávisle na syntaktických rysech. Postavení syntaktických jednotek vzhledem k tomuto systému bude v každém jazyce více či méně odlišné. Abychom se nedostali do začarovaného kruhu, musíme větné členy jakožto syntaktické jednotky definovat také nezávisle na kategoriích sémantické a komunikační roviny.

1.4.2. Při pokusu vymezit větné členy ze syntaktického hlediska se nejprve setkáváme s otázkou, co považovat za centrum jednoduché věty. Model dvou základních větných členů, který dosud převládá v mnoha mluvnicích, se teoreticky obtížně zdůvodňuje a přináší mnoho problémů, zejména při popisu jazyků s ergativní strukturou, v nichž jsou se slovesem často spojeny vztahem vzájemné závislosti nejen podmět, ale i předmět, takže syntaktický rozdíl mezi těmito dvěma větnými členy se stírá (Чикобава 1967, 19 a násl.; Tschekhoff 1978, 28–30; Генадзе-Гайдарова 1982, 174 a násl.). Avšak i v jazycích s akuzativní (resp. nominativní) strukturou existuje mnoho příkladů, z nichž je patrné, že rozdíl mezi podmětem a předmětem není v mnoha případech zásadní; srov. například věty jako Skauda galvą a Skauda galva. Že podmět není pro větnou strukturu nezbytný, dokládají bezpodměté věty a v mnoha jazycích

14

(včetně litevštiny) jsou typické osobní věty bez vyjádřeného původce děje (Žiji na venkově apod.). Naproti tomu přísudek je naopak nezbytný v každé větě (srov. Danės 1978, 8). Z hlediska organizační role věty se podmět v zásadě neliší od předmětu: s výjimkou přísudku s ním ostatní komponenty strukturálního jádra věty přímo nesouvisejí; podmět navíc může mít jen tytéž závislé výrazy jako předmět. Podmětu nelze přisuzovat roli reprezentace věty už jen proto, že nemá modální kategorie charakteristické pro větu. Podmět je do centra věty přitahován převážně nikoli syntaktickými argumenty, nýbrž tradicí založenou na aristotelské logice (členění věty na subjekt a predikát), aktuálním členěním výpovědi a motivy sémantické povahy (vztah k tématu, hlavní prostředek vyjádření konatele apod.). Pokusy transformační gramatiky oživit princip dvoucentristického členění věty byly výrazně podmíněny orientací na strukturu angličtiny a dalších moderních evropských jazyků (srov. Lehmann 1973, 47 a násl.; 1974, 14–15). Na druhou stranu je organizační role přísudku jako centra syntaktických vztahů ve větě každého jazyka nepochybná. Přísudek je ve větě autonomní v tom smyslu, že jeho funkce vyplývá z něj samotného (srov. Martinet 1966, 56); protože má modální kategorie související s řečovým aktem, reprezentuje jednoduchou větu v širším kontextu (Kurylowicz 1960, 38). Rozhodující význam přísudku ve větě se ukazuje také při zkoumání variací slovosledu z hlediska syntaktické typologie (srov. Steele 1978, 604). Je tedy zcela pochopitelné, že většina současných syntaktických teorií modeluje strukturu jednoduché věty na základě principu monocentrismu: za hlavní část věty se považuje přísudek, s nímž jsou ostatní větné členy spojeny různými vztahy. Na tomto principu, který je nejvýrazněji formalizován v tzv. gramatice závislostí (např.: Hays 1964; Падучева 1964; Robinson 1970; Гладкий 1973; Hudson 1980), je rozvíjena valenční teorie: vychází se z něj při typologickém zkoumání jazyků na základě diatezí (v pracích A. Cholodoviče, V. Chrakovského, G. Silnického aj.). V poslední době se monocentrický model věty stále více prosazuje i v litevské jazykovědě (Balkevičius 1983; Генюшене 1983; Slizienė 1978, 1980). Jeho výhodou je také to, že jej lze sémanticky interpretovat na základě současné predikátové logiky, která ve větě rozlišuje predikát a argumenty s ním spojené. Naproti tomu dichotomie subjektu a predikátu, typická pro aristotelskou logiku, odpovídá spíše komunikativnímu než syntaktickému členění věty na téma a réma.

1.4.3. Badatelé, kteří nahlížejí na větné členy jako na syntaktické jednotky, se je snaží vymezit podle syntaktické pozice, jejíž určení se opírá o distribuční analýzu a substituční test (klasické příklady – Fries 1952; Hockett 1958). Za zjednodušený případ použití substituce lze považovat také otázky kladené s oporou o sloveso; tento způsob rozpoznávání větných členů je zvláště rozšířený ve školní praxi. Zájmena a zájmenná příslovce používaná k tvoření otázek bývají díky svému velmi zobecněnému významu často dobrými ukazateli syntaktické pozice (srov. Ревзин 1977, 186–190).

V litevské jazykovědě rozlišuje větné členy podle syntaktických rysů nejdůsledněji V. Sirtautas (1978, 1981), a proto jeho názory na tuto otázku zasluhují zvláštní pozornost.

15

V. Sirtautas uvádí, že pro větný člen je charakteristická syntaktická pozice, která se projevuje jeho vztahy k ostatním větným členům a závisí na různých faktorech: valenci, syntaktickém okolí, morfologické povaze slova, lexikálním významu a sémantice slova, povaze gramatických vztahů, slovosledu a intonaci (1981, 25 — 27). Ačkoli se všechny tyto faktory nepovažují za stejně důležité, navrhuje se přihlížet ke všem. Větné členy se charakterizují na základě souborů syntaktických rysů (1981, 33). Je třeba poznamenat, že některé z těchto rysů se připisují nejméně dvěma větným členům, jiné jsou specifické pro některý z nich. Například za společné rysy podmětu a přísudku se považují organizační role ve větě, nezávislost a jejich vzájemná vazba (u podmětu „pravostranná“, u přísudku „levostranná“); za rozdílné rysy se považují morfologický základ (u podmětu nominativ, u přísudku sloveso) a to, že podmět fakultativně vyžaduje přívlastek, zatímco přísudek předmět a příslovečná určení. Ze tří dále uvedených rysů předmětu a příslovečných určení jsou dva společné (závislost na přísudku, fakultativní požadavek na přívlastek), specifický je pouze jeden — morfologický základ (u předmětu nepřímý pád, u příslovečného určení příslovce). Kritéria pro rozlišování větných členů se tedy značně liší a neuplatňují se u všech stejně. Ne všechna jsou také stejně jasná a nezpochybnitelná. Již bylo zmíněno, že podmětu je obtížné přisuzovat organizační roli. Pochybnosti může vyvolávat také rys nezávislosti přisouzený podmětu a přísudku, neboť tyto dva větné členy spojuje vztah vzájemné závislosti, který nedovoluje považovat žádný z nich za zcela nezávislý. Na druhou stranu je autonomní v tom smyslu, že může sám tvořit větu, pouze přísudek. Uvedená kritéria pro rozlišování větných členů tedy lze zpřesnit.

Větné členy jako syntaktické jednotky větné struktury by bylo nejlepší vymezit na základě jediného hlavního kritéria — totiž syntaktických vztahů, které určují jejich pozici. Přísudek je syntaktickým centrem jednoduché věty, vrcholem všech jejích syntaktických vztahů. Vzhledem k tomuto zvláštnímu postavení netvoří protiklad k ostatním větným členům na téže úrovni, a proto zde není třeba podávat podrobnější definici. Podmět by měl být definován jako větný člen, který je v typických případech (srov. 1.1.1.) spojen s přísudkem vztahem vzájemné závislosti (spojení). V litevštině (a v mnoha dalších jazycích) pomáhá podmět rozlišit také jeho charakteristická nominativní pozice, ačkoli zdaleka ne každou podobu nominativu ve větě lze považovat za podmět. Předmět je větný člen spojený s přísudkem podřazovacím vztahem. Větné členy, které jsou navzájem spojeny souřadným vztahem a stejně tak se vztahují k ostatním větným členům, lze nazývat několikanásobnými. Protože syntaktické vztahy mohou být jednosměrné i obousměrné, měli bychom vedle uvedených větných členů spojených s přísudkem jednosměrnými vztahy vyčlenit ještě větný člen, který souvisí zároveň s přísudkem i s podmětem nebo předmětem — tedy doplněk (např.: Dítě vstalo veselé; Poznal jsem ji mladší, srov. Valec­kienė 1967). Všechny ostatní přívlastky nemají přímý vztah k syntaktickému centru věty — přísudku; vyčleňují se na nižších stupních větného rozboru a je třeba je považovat nikoli za větné členy, nýbrž za určité modifikátory větných členů. Větnými členy nejsou ani slovní tvary vyjadřující objektové a adverbiální vztahy, které závisejí na podmětu, předmětu, přísudcích nebo jiných přívlastcích.

16

Takto vymezené větné členy jsou podmíněny určitými specifickými rysy syntaktické stavby jazyka, a nejsou tedy univerzální. Takové pojetí je vhodné uplatňovat u flektivních jazyků akuzativního (resp. nominativního) strukturního typu, k nimž patří i litevština. V mnoha jazycích ergativního strukturního typu není účelné rozlišovat podmět od předmětu podle vztahu vzájemné závislosti na slovesném přísudku, už jen proto, že tímto vztahem jsou spojeny také jmenné formy označující objekt, které odpovídají předmětu v akuzativních jazycích (srov. tzv. objektové shodování v kavkazských aj. jazycích, viz Чикобава 1967, 19–20; 1968, 243; Moravcsik 1978, 364 nn.).

1.4.4. Modifikátory větných členů, které nazýváme přívlastky⁵, jsou k rozvíjeným slovům připojeny vztahy podřadnosti. Přívlastky mohou mít zase další přívlastky atd. V častých větách tak pozorujeme několik úrovní — řádů — hierarchické struktury syntaktických vztahů. Na první úrovni se vyčleňují větné členy přímo spojené s přísudkem — podmět a předměty, na nižších úrovních přívlastky různých řádů. Uvažujme například větu: V neděli večer se u úplně suché studny zastavil vůz plný starých postrojů. Strukturu jejích syntaktických vztahů lze znázornit takto:

S podmětem jsou zde spojeny přívlastky tří řádů, s předmětem přívlastky dvou řádů, které tvoří určité skupiny (srov. Sirtautas 1981, 31). Přívlastky se k větným členům i navzájem připojují různými způsoby podřazování: shodou (plný vůz, starých postrojů, suché studny), řízením (plný postrojů, v neděli večer), přimykáním (úplně suché).

Syntaktické vztahy jsou problematičtější v případech, kdy se v pozicích větných členů objevují spojení neurčitých slovesných tvarů, která jsou svým významem blízká vedlejším větám v podřadných souvětích a lze je považovat za transformy vložených vět, např.: Když jsem nabíral vodu, zvedl se úzký vítr; Kastis si myslel, že spí. Slova závislá na neurčitých slovesných tvarech se připojují stejně jako k určitým slovesným tvarům, pouze vztahům vzájemné závislosti odpovídají vztahy podřadnosti, srov.: já nabírám — když nabírám, ona spí — že spí (srov. aut. 1979, 168 n.). Zřejmě by se slova přímo spojená s neurčitými tvary měla považovat za

⁵Nazývají se také komponenty větných členů (Balkevičius 1963).

17

předměty i v takových případech a při grafickém modelování syntaktických vztahů označovat samotnou konstrukci symbolem vložené věty, např.:

1.4.5. Při modelování stavby jednoduché věty podle větných členů vyvstává otázka: má se za syntaktické centrum věty — přísudek — považovat pouze sloveso (vyjádřené nebo fungující v nulové podobě), nebo se mají do přísudku zahrnout i jiné slovní formy úzce spojené se slovesem? Jde o problém složeného přísudku, jehož řešení závisí na zvolených kritériích větné analýzy a na důslednosti jejich uplatňování. V litevských gramatikách a v mnoha gramatických studiích se rozlišují dva druhy složeného přísudku: slovesný (neboli souhrnný) a jmenný (neboli sponově-jmenný) přísudek. Za složený přísudek se považují značně rozmanité konstrukce. Pokusíme se stručně pojednat o jejich hlavních skupinách na základě syntaktických znaků.

a) Slovesné konstrukce s tzv. objektovým infinitivem (nařídil vrátit se, prosil o slitování, přinesl k jídlu aj., viz Lietuvių kalbos gramatika 1976, 341—342) nevyvolávají pochybnosti. Syntakticky se člení na sloveso — přísudek — a na předmět, který na něm závisí. Nestejnorodost těchto konstrukcí zřetelně ukazuje substituce vedlejšími členy podřadného souvětí nebo pády, srov. nařídil, aby se vrátil; prosil, aby se slitoval; přinesl jídlo, prosil o slitování. Problematické jsou konstrukce s tzv. subjektovým infinitivem, zejména ty, které jsou vytvořeny s modálními a fázovými slovesy (např.: chceme jíst, mohu pracovat, musí umět, je třeba věřit; začal/přestal zpívat). Otázka jejich členění byla v litevské lingvistice vážně zkoumána (Sirtautas 1968, 346 nn.; 1978, 41—42). Ačkoli existují argumenty pro i proti, při důsledném dodržování syntaktických kritérií lze mnohé z těchto konstrukcí bez obtíží rozčlenit na přísudek a předmět, který na něm závisí (srov. chceme chléb, je třeba víry; začal/přestal píseň); pouze u sloves mít, moci a podobných se názvy dějů obvykle neužívají (ale srov. všechno mohu, nic nemohu). Okolnost, že konstrukce s fázovými slovesy začít, vzít se mohou být nahrazeny jedním inchoativním slovesem (rozezpívat se, zašvitořit, rozplakat se) není rozhodující, protože sloveso často zastupuje slovní spojení i v jiných případech, srov. jít ven — vyjít, jít kolem — obejít. Infinitiv se někdy začleňuje do přísudku proto, že v uvedených konstrukcích nese hlavní informační obsah, zatímco sloveso je sémanticky nesamostatné. Od sémantiky slovních forem a od otázky logické struktury věty se však na úrovni syntaktické analýzy věty musíme zcela oprostit. Jednoznačně se na přísudek a předmět člení konstrukce jako rozhodl se odpovědět, rozhodl se odejít apod.

18

b) Ve slovesných konstrukcích s participii (cítil se odsouzen, říkal, že jedl, věřil, že se uzdraví, domníval se, že ví, předstírá, že je neviditelný apod.) rozlišujeme rovněž dvě složky: přísudek a predikativní přívlastek nebo doplněk, který je s ním spojen. To, že participium zde zaujímá pozici samostatného větného členu, je patrné z jeho substituce vedlejší větou připojenou spojkou, srov.: cítil, že je odsouzen, říkal, že jedl, věřil (si), že se uzdraví atd. Uvedená slovesa se bez participií nebo vedlejších vět připojených spojkou zpravidla neužívají, to však svědčí nikoli o syntaktické monolitičnosti konstrukce, nýbrž pouze o silném vztahu podřazení (srov. 1.1.1.), který spojuje sloveso s participiem podobně jako s pádem doplňku, srov. vím, že se vrátil, a znám cestu, nikoli však *vím. (Podrobněji o syntaktické struktuře těchto konstrukcí autor 1978, 7 a násl.).

c) Konstrukce adjektivních tvarů středního rodu s infinitivem (je příjemné psát, je těžké pracovat, je dobré jet, je nudné odpočívat...) syntakticky analyzoval V. Sirtautas (1978, 37—41); lze jen souhlasit s autorovým důkladně prokázaným závěrem, že i tyto konstrukce je třeba rozčlenit na přísudek a podmět. Zde je třeba pouze dodat, že v konstrukcích je líto se rozloučit, je málo věřit jde obdobně o přísudek a doplněk (srov. je líto rozchodu, je málo víry).

d) V konstrukcích slovesa būti s podstatnými a přídavnými jmény považují někteří badatelé za přísudek pouze samotné sponové sloveso (Glinz 1965; Erben 1964; Grebe 1959; Flämig 1970; Рожновская 1979 aj.). Tento názor lze zdůvodnit povahou syntaktických vztahů: sloveso būti tvoří v litevštině, stejně jako v mnoha jiných jazycích, se jmennými výrazy konstrukce téhož typu jako samostatná slovesa, která všichni považují za přísudky, srov. on chodil veselý a on byl veselý. Ve větě však sloveso būti, které plní funkci spony, funguje jako syntakticky prázdný morfém, jenž vlastnosti vyjádřené jmenným výrazem dodává pouze časový a modální význam (srov. Lyons 1968, 322—323; Babby 1975, 76 a násl., 89). V mnoha větách má nulovou podobu a u některých typů vět (např. u neosobních uvedených v 1.4.5 c) je nulová podoba spony v přítomném čase převládající, nebo dokonce jediná. Takové slovo, které nemá samostatnou syntaktickou funkci, je obtížné považovat samo o sobě za hlavní větný člen, zvláště s ohledem na to, že v mnoha jazycích funkci spony plní nikoli slovesa, nýbrž jmenné tvary zájmenného původu nebo morfémy. Proti názoru, že spona je hlavním větným členem, svědčí struktura těch vět, které sponu nikdy neměly a jsou svou povahou jmenné, neboli nominální (autor 1979, 184 s literaturou). Sloveso būti, které plní funkci spony v osobních nebo neosobních větách (např. bylo dobře, bude příjemně), je tedy nejvhodnější považovat nikoli za samostatný přísudek, nýbrž za součást přísudku, jak se činí v dosavadních gramatikách litevštiny i ve většině syntaktických výzkumů, včetně modelu L. Tesnièra (1959, 47, 72), který vychází ze syntaktických vztahů. Podobně bychom měli nahlížet i na slovesa pasidaryti, tapti, virsti, která se od „čisté spony“ būti liší pouze významem změny stavu. Ostatní slovesa, dosud v litevských gramatikách řazená mezi „nečisté spony“, jsou mnohem samostatnější a jako přísudky často mají připojené slovní tvary a konstrukce, např.: vypadal nevzhledně, zůstal v lese, cítil se špatně, nazýval se podivně, předstíral, že nevidí. Spojení těchto sloves se jmennými výrazy v nominativu nebo instrumentálu (např. vypadal nevzhledný, zůstal osamělý, cí-

19

til se uražený, nazýval se dub/duby, předstíral, že je opilý) lze rovněž syntakticky rozčlenit na přísudek a predikativní přívlastek, který je s ním spojen, podobně jako konstrukce s jinými slovesy (srov.: žil osaměle, vstal veselý, chodil uražený).

Pokud považujeme konstrukce sponového slovesa būti se jmennými výrazy za složený přísudek, je přesto třeba mít na paměti, že každá složka tohoto přísudku má své vlastní syntaktické vztahy k jiným slovním tvarům (srov. Бурлакова 1975, 62—63; Шмелев 1976, 60—63). Například ve větě Stařec byl silný je sloveso buvo spojeno s podstatným jménem senis vztahem vzájemné závislosti, zatímco přídavné jméno stiprus má obousměrné syntaktické vztahy: jak k buvo, tak k senis. Podobné vztahy vidíme i v odpovídající pasivní konstrukci Senio būta stipraus, pouze tvar būta je zde se slovem senio spojen nikoli vztahem vzájemné závislosti, nýbrž vztahem podřazení (srov. také 3.3).

Sloveso būti funguje nejen jako spona vyjadřující čas a modalitu, ale užívá se také ve významu „existovat“ (o vztahu těchto významů viz Benveniste 1960; Kahn 1966; Babby 1975, 79—80). Sloveso būti ve významu existence lze v litevštině považovat za stejný druh přísudku jako slovesa egzistuoti, gyventi, augti, atsirasti, dingti apod. Význam existence je organicky spjat se souřadnicemi místa a času (srov. Селиверстова 1977, 11 a násl.), které se ve větě často vyjadřují příslovci, pády podstatných jmen nebo předložkovými konstrukcemi, např.: Strážný je ve škole; Strom byl u cesty; Schůze bude zítra. V takových větách plní sloveso būti podobnou úlohu jako jiná stavová slovesa ve větách Strážný bydlí ve škole; Strom rostl u cesty; Schůze se uskuteční zítra; proto je i zde nejvhodnější považovat je za přísudek. Je samozřejmé, že takový syntaktický rozbor vět uvedeného typu nevyžaduje, aby byly odpovídajícím způsobem členěny z logického a sémantického hlediska (o úzké souvislosti mezi významem místa a vlastnosti viz Lyons 1977, 473).

1.4.6. Uvnitř větných členů je možná i další subklasifikace. Zvlášť aktuální je u větného členu nazývaného doplněk, který je vymezen na základě velmi rozmanitých vztahů podřazení. Nejprve se zde nabízí otázka příslovečných určení. Definovat příslovečná určení jako samostatný větný člen na základě syntaktických kritérií a jasně je odlišit od doplňku se dosud nikomu nepodařilo, přestože bylo vyvinuto nemalé úsilí. Tradiční pojetí příslovečných určení, charakteristické také pro školní gramatiku, se opírá o význam, a náleží tedy zcela jiné — sémantické — úrovni analýzy. Na úrovni syntaktických vztahů bychom měli na příslovečná určení nahlížet jako na určitou podskupinu doplňků. Zde se jako možná jeví následující způsoby vymezení příslovečných určení:

a) Považovat za příslovečná určení doplňky připojené adjunkcí a odlišovat je od ostatních — řízených doplňků. Tento způsob je však sporný kvůli velmi formálnímu, „povrchovému“ rozdílu mezi řízením a adjunkcí (srov. 1.1.1.), který je podmíněn morfologickými vlastnostmi spojovaných tvarů. Příslovečná určení vymezená podle tohoto kritéria by se velmi lišila od těch, která se obvykle vymezují nyní; například by bylo třeba považovat za příslovečná určení infinitivy ve spojeních je třeba jít, začal jet, chci žít apod., ale od příslovečných určení odlišovat akuzativní tvary ve spojeních přijíždíme v noci, vážil tři kilogramy. Taková změna rozsahu termínu by přinesla jen malý užitek, protože tvary připojené adjunkcí lze jednoduše nazývat adjunkčními doplňky.

20

b) Považovat za příslovečná určení doplnění, která nejsou pro syntaktickou strukturu věty nezbytná (tj. nevstupují do větného jádra). Tento přístup lze odůvodnit teorií valence, která odlišuje povinné a fakultativní členy (aktanty) od tzv. volných členů (sirkonstantů nebo situantů). Za doplnění se považují pouze členy podmíněné valencí sloves, a to v pracích zastánců teorie diatezí Leningradské typologické školy (např. Храковский 1974; 1981); v litevské jazykovědě byl tento princip uplatněn v práci E. Geniu šienė (srov. Генюшене 1983, 16). Rozlišování příslovečných určení a doplnění podle toho, zda patří, či nepatří do jádra větné struktury, má nepochybně syntaktický smysl. Při uplatnění tohoto kritéria by však bylo třeba užívat termín příslovečné určení také v úplně jiném významu než dosud. Například ve větách Brolis elgiasi gerai; Mes gyvename mieste by slovní tvary gerai, mieste nebylo možné považovat za příslovečná určení, protože jsou nezbytné pro strukturu uvedených vět a jsou podmíněny valencí sloves; naproti tomu tytéž slovní tvary ve větách Brolis mokosi gerai; Mes pernakvojome mieste by již bylo třeba považovat za příslovečná určení. Protože se chce termín příslovečné určení zachovat především kvůli jeho obvyklosti, takový posun k označení zcela jiných jevů by sotva byl přijatelný, tím spíše, že rozdíl mezi povinnými a nepovinnými členy lze vyjádřit jinými termíny užívanými k tomuto účelu (aktanty – sirkonstanty, povinné a fakultativní – volné členy apod.).

c) Považovat za příslovečná určení doplnění, která zaujímají pozici typickou pro příslovce. Tento postup vychází z teorie primárních a sekundárních funkcí slovních tvarů (Slotty 1932; Kurylowicz 1936), která se uplatňuje také při rozboru litevských vět. Srovnání příznaků větných členů, které vymezil V. Sirtautas (1981, 33), ukazuje, že jediným rozlišovacím znakem doplnění a příslovečných určení je rozdíl v morfologické bázi. Za příslovečná určení tedy lze považovat taková doplnění, která sama mají podobu příslovcí nebo mohou být ve větě nahrazena příslovci, aniž by se narušila větná struktura. Dobrými ukazateli příslovečné pozice by mohla být příslovce zobecněného významu tada (resp. nuo tada, iki tada…), ten (iš ten, iki ten…), taip, todėl, tiek apod. Jestliže je substituce příslovcem považována za rozlišovací znak příslovečného určení, slovní tvary nebo předložkové konstrukce, které lze nahradit jak příslovci, tak pády (samostatnými nebo s předložkami), by bylo třeba zařadit mezi příslovečná určení, zatímco ty, které nelze nahradit příslovci zobecněného významu, mezi přímá či nepřímá doplnění. Mezi příslovečná určení by se například zařadily tyto předložkové konstrukce: grįžome iš vakaronės; geriau iš ąsočio; ištraukiau ranką iš kišenės (odkud/z čeho); iškelidavo pas motiną (kam/k ke komu); susėdom aplink ežerėlį (kde/kolem čeho); išėjom į laukus (kam/do čeho); skaitė laišką po stalu (kde/pod čím); juokėsi pro ašaras (jak/jaké); statė trobesius pagal planą (jak/podle čeho) apod. Naproti tomu nepřímá doplnění by bylo třeba určit ve výrazech: juokėsi iš tėvo, nulipdė senį iš sniego (z koho/čeho), grūmėsi su priešais (s kým), slėpėsi nuo dudros (před kým/čím), važiuoja be piršlio (bez koho), kvėpėjo degutu (čím) apod. Takové pojetí příslovečných určení by se nejméně odchylovalo od tradičního a zároveň by bylo založeno na gramatickém kritériu. Kromě toho lze v tomto případě využít test s otázkami používaný ve školní praxi, který, jak již bylo zmíněno, je zjednodušenou variantou substitučního testu. Pouze příslovečná určení, která nemají příslovečné koreláty (např.: kvietė pietų; atidėjo

21

posėdį rytdienai by bylo třeba určit pomocí jiných zobecněných otázek. Přesto nelze uvedeným způsobem všude vytyčit jasnou hranici mezi příslovečnými určeními a nepřímými doplněními a v okrajových případech užití se vyskytnou konstrukce, které bude možné interpretovat dvojím způsobem. S ohledem na polní strukturu charakteristickou pro třídy gramatických jednotek (srov. Адмони 1964, 47–51) lze toto kolísání hranice teoreticky ospravedlnit.

1.4.7. Podle tradice se doplnění dále dělí na přímá a nepřímá.

Výzkum v rámci relační gramatiky ukazuje, že toto rozdělení má v mnoha případech syntaktický význam (Johnson 1979; Johnson, Postal 1980, Perlmutter, Postal 1977; Perlmutter 1980; srov. také Gary, Keenan 1977; Comrie 1981, 60–67). Není však snadné definovat rozdíl mezi přímými a nepřímými doplněními na základě gramatických znaků. Vnější morfologické ukazatele k tomu zdaleka nestačí, srov. grįžome naktį (příslovečné určení), ale laukiame nakties (přímé doplnění). Zřejmě je zde třeba vycházet především ze syntaktických procesů, z nichž nejdůležitější úlohu má pasivní transformace. Při změně aktivní konstrukce na pasivní se přímé doplnění v litevštině mění na podmět v nominativu, zatímco nepřímé doplnění, stejně jako příslovečné určení, si obvykle zachovává vazební vztah, pádový tvar a syntaktickou pozici (srov. tėvas nupirko vaikui kepurę ir kepurė buvo vaikui nupirkta tėvo). Podle tohoto kritéria by se za přímá doplnění měla považovat: a) akuzativní tvary, které jsou se slovesy spojeny pevnou vazbou a v pasivní konstrukci mění typ vztahu a stávají se nominativními tvary; b) odpovídající genitivní tvary v konstrukcích se záporem (nepirko vaisių, nemačiau kelio); c) genitivní tvary závislé na slovesech norėti, prašyti, geisti (pa)-geidauti, pasigest(i), vengti, siekti, ieškoti, laukti apod. (srov.: norimas valgis, prašoma knyga, pasiektas tikslas, laukta žinia). Zřejmě by do této skupiny měl patřit i dativ vázaný na sloveso atstovauti (srov. direktoriaus atstovaujama įmonė). Existuje však několik sloves, s nimiž spojená doplnění se v pasivní konstrukci (zejména v Žemaitsku) v určitých případech mění na nominativní tvary, ale neměla by být považována za přímá doplnění, tím spíše, že vedle nich se užívá jiné, jednoznačně přímé doplnění, srov.: duodu vaikui obuolį – vaikui duotas obuolį; dovanojo bobai šaukštą – boba šaukštą dovanota, srov. také: aš nemiegojau visą naktį – visa naktis mano nemiegota. Problematická jsou z tohoto hlediska také dativní doplnění v konstrukcích jako padėti mokiniui (plg. mokytojo padedamas mokinys), liepti/įsakyti kareiviui (plg. tavo lieptas/įsakytas kareivis) a genitivní doplnění vedle akuzativních, např.: prašyti tėvą peilio.

Vedle nepřímého doplnění se v relační gramatice rozlišuje také tzv. oblique object, přibližně odpovídající většině syntakticky nepovinných příslovečných určení a doplnění s významem nástroje a beneficienta. Ačkoli kritérium pro vyčlenění tohoto typu doplnění není jasně formulováno, je v zásadě sémantické – tímto termínem se označují vztahy, které mají „nezávislý sémantický obsah“ (Johnson 1977, 153). Není tedy třeba vedle příslovečných určení vyčleňovat ještě oblique object.

Zdá se tedy, že je možná následující subklasifikace doplnění: v první úrovni dělení podle odlišné účasti v syntaktických procesech (především – pasiv-

22

v transformaci) rozlišovat přímý a nepřímý předmět; ve druhé fázi klasifikace na základě syntaktické pozice charakteristické pro příslovce vyčlenit z nepřímých předmětů příslovečná určení.

1.4.8. Probrané větné členy jsou vymezeny podle téhož kritéria jako slovní spojení – tj. podle syntaktických vztahů mezi samostatnými slovními formami. Jednotky, které se zde nazývají větnými členy, lze charakterizovat také termíny označujícími slovní formy s uvedením příslušných syntaktických vztahů. Například podmět je určitá slovní forma, která zaujímá pozici nominativu spojeného se slovesem vztahem vzájemné závislosti; předmět je slovní forma spojená se slovesem podřadicím vztahem. Termíny větných členů jsou však nejen kratší, ale v mnoha případech i praktičtější, přestože byly značně kompromitovány mísením syntaktických a sémantických kritérií typickým pro tradiční gramatiku. Je samozřejmě třeba je upřesnit a dát jim jasný syntaktický obsah. Jednotky syntaktické struktury věty, vyčleněné na základě definovaných syntaktických rysů, by se mohly i nadále nazývat větnými členy jak v lingvistických pracích, tak ve školní praxi.

2. SÉMANTICKÉ JEDNOTKY VĚTY

2.0. Sémantickou strukturu věty tvoří souhrn významů vyjádřených slovními formami, které jsou vzájemně propojeny, a jejich vztahů. Vztahy mezi významy slov se ve větě nerealizují přímo, nýbrž prostřednictvím sítě syntaktických jednotek a jejich vztahů, specifické pro každý jazyk. Proto mezi sémantickou a syntaktickou strukturou věty neexistuje přímá shoda. Pokusíme-li se definovat sémantické vztahy pomocí termínů syntaktických vztahů, nevyhnutelně se dostaneme do stejně vadného kruhu jako při vymezování syntaktických jednotek podle významu.

Nejobecnější jednotky sémantické struktury věty se vymezují s ohledem na univerzální logické členění věty a zobecněné významy jejích složek.

2.1. Významové centrum věty (S) se v současné logice znázorňuje jako propoziční funkce (P), která spojuje predikát neboli vlastnost (F) s jedním nebo více argumenty neboli myšlenými entitami, tj. P ~ F(x...). Spojení entity (objektu) s vlastností se nazývá predikace. Komunikační zaměření věty (K) a k řečovému aktu se vztahující kategorie modality, tvořící tzv. modální rámec věty (M), se obvykle kladou mimo rámec propoziční funkce, tj. S ~ K(M)P)). Podle počtu argumentů se rozlišují propoziční funkce s jednomístnými predikáty – vlastnostmi – mající tvar F(x), a propoziční funkce s vícemístnými predikáty – vztahy (R) – mající tvar F(xy...) nebo xRy... Vícemístné funkce lze vymezováním jednoho argumentu pomocí jiného převést na jednomístné (Kappu 1969, 62; McCawley 1981, 395–396), taková transformace funkce však není pro sémantickou analýzu jazyka užitečná, protože se tím zjednodušuje původní schéma. Argumenty jsou proměnné („prázdné pozice“), jejichž počet závisí na povaze predikátu; když jsou nahrazeny konstantními hodnotami (konstantami), propoziční funkce se mění v tvrzení a nabývá podoby věty. Argumenty vyjádřené lexémy se v lingvistice od dob L. Tesnièra nazývají aktanty.

23

Aktanty mohou být nejen názvy konkrétních či abstraktních entit, ale také jiné propoziční funkce (tzv. vložené predikáty).

Významové vztahy mezi verbalizovaným predikátem a aktanty tvoří základ sémantické struktury věty. V současné lingvistice se výzkumu těchto vztahů věnuje značná pozornost.

2.2. Mnozí lingvisté popisují sémantické vztahy predikátu a aktantů tradičními termíny vztahů subjektových, objektových a adverbiálních, rozšířenými i v litevské lingvistice. Tento směr v poslední době výrazně zastupuje akademická mluvnice ruského jazyka. Jsou v ní vyčleněny tyto nejdůležitější sémantické kategorie, označované jako elementární: predikativní vlastnost (kategorie, jinde nazývaná jednoduše predikátem), subjekt a objekt. Subjekt je definován jako nositel predikativní vlastnosti (Русская грамматика 1980, 127). Objektem se nazývá živá či neživá entita, na niž je přímo zaměřen děj nebo vztah; patří sem objekty fyzického děje, myšlení, percepce, přibližování a vzdalování, adresát i objekt emocionálního vztahu (ib. 129). Za neelementární sémantické kategorie se považují kvalifikátory příznakových a okolnostních významů, které rozšiřují elementární sémantickou strukturu. Takto chápaná elementární sémantická struktura přibližně odpovídá syntaktickému jádru věty podmíněnému vlastnostmi přísudku, zatímco neelementární kategorie odpovídají volným členům a složkám závislým na větných členech. Vztah kategorie objektu k „neelementárním“ kategoriím však zůstává nejasný. Například rys přímého zaměření děje se nehodí pro instrumenty a složky s adverbiálním významem podmíněné významem predikátu (např. Žijeme ve městě) nelze zařadit do žádné kategorie. V mnoha dalších pracích nejsou pojmy subjektu a objektu vůbec definovány a jasně odlišeny od syntaktických pojmů podmětu a předmětu.

Vztahy predikátu k aktantům se konkrétněji popisují termíny sémantických funkcí (neboli sémantických rolí, hloubkových pádů). Významy pozic závislých na predikátu – slovesu – nazval Ch. Fillmore hloubkovými pády, které měly označovat univerzální typy sémantických vztahů; v poslední době se nejčastěji nazývají sémantickými funkcemi nebo rolemi. Počet a povaha sémantických funkcí se liší; v pracích různých (někdy i týchž) badatelů se jich rozlišuje od 5–9 (Fillmore 1968; 1977; Cook 1978; Anderson 1971; Abraham 1978; Starosta 1978; Dik 1980, 1980 a) až po 25 (Апресян 1974, 125–126). Částečně je tomu tak proto, že velmi široká škála významů aktantů se člení podle zaměření výzkumu a konkrétních úkolů. Například při popisu valence slovesných lexémů je vhodné členit sémantické funkce podrobněji než při zkoumání obecných rysů větné stavby. Mnohem důležitější rozdíly vyplývají z odlišného pohledu na úroveň analýzy, kterou sémantické funkce představují.

Ch. Fillmore i mnozí další badatelé tohoto směru se snažili vymezit a charakterizovat sémantické funkce podle situace označované větou, „stavu věcí“ v realitě mimo jazyk (srov. Pleines 1978, 367–368). Na predikát (především sloveso) se pohlíželo jako na označení mimojazykové situace a na sémantické funkce (role) jako na vztahy odrážející se ve vědomí mluvčího

24

mezi účastníky dané situace. Na základě pohledu na situaci jako na denotát či referent věty (Гак 1969, 78–80; 1973, 358; Москальская 1981, 9–10 s lit.) se sémantické funkce pokoušeli rozlišovat a diferencovat podle toho, jakým způsobem a v jakém ohledu se vlastnost vyjádřená predikátem vztahuje k účastníkům dané situace. Pokud se ukázalo, že dvě nebo více vět s různými predikáty lze vztáhnout k téže situaci, byly považovány za věty se stejnou sémantickou, ale odlišnou syntaktickou strukturou (Апресян 1974, 258 a násl.). Tento přístup vedl k tomu, že se termíny sémantických funkcí modelovaly nikoli tolik významy predikátů jako samotné vnější situace, které jsou zase přístupné pouze prostřednictvím významů větných jednotek. Jeho uplatnění při analýze konkrétních vět (zejména tzv. konverzivů) bylo obtížné.

Při podrobnějším zkoumání sémantiky predikátů se ukázalo, že pro považování vnější situace za přímý denotát či referent věty neexistuje ani teoretický základ, neboť predikát, čili vlastnost, je jednotkou signifikační roviny, a nemůže tedy být jednotkou nominace – pojmenováním situace. „Predikáty nepojmenovávají“ (Степанов 1980, 321). Na rozdíl od aktantů, které mají jak denotační, tak signifikační význam, realizuje predikát ve větě pouze svůj signifikační (abstraktní, pojmový) obsah (Арутюнова 1976, 11). Význam věty není sama situace, nýbrž to, co se o situaci tvrdí, jaké vlastnosti se v ní vyčleňují pomocí prostředků toho či onoho jazyka. Proto lze tutéž situaci popsat větami s odlišnou sémantickou strukturou (srov. Starosta 1978, 512; Lyons 1981, 491 a násl.; Běličová 1982, 26; Hlavsa 1982, 30 a násl.). Například zcela tutéž vnější situaci lze popsat větami: (1) Otec prodal koně sousedovi; (2) Soused koupil koně od otce. Aktanty označené podstatnými jmény otec a soused mají v obou případech stejné signifikáty a denotáty, jejich sémantická funkce (tj. vztah k predikátu) však zdaleka není stejná: v první větě otec označuje vykonavatele děje (agenta), zatímco soused označuje adresáta děje (beneficienta); ve druhé větě má funkci agenta již soused, zatímco tvar slova otec označuje zdroj děje, který ve větě také nemusí být vyjádřen. Sémantická struktura obou vět je tedy odlišná; je také obtížné nalézt pro ni společný jmenovatel zahrnutím operátoru kauzace, neboť prodat ≠ CAUS + koupit.

Logickou a sémantickou strukturu věty určuje především volba predikátu, neboť na významu slov fungujících jako predikáty závisí jak počet, tak povaha aktantů. Každý jazyk má svůj vlastní systém sémantických polí sloves a specifické sklony popisovat určité jevy jako aktivní děje, jako stavy věcí, které je prožívají, nebo jako ambientní procesy (srov.: Nasněžilo a Быпал снег vedle Přimělo sníh). Sémantické funkce přitom známe pouze z významu predikátu a „jiná cesta k nim nevede“ (Potts 1978, 399). Zřejmě proto se jednotky sémantické struktury věty začaly hledat na signifikační jazykové rovině se zaměřením na významy tvarů slov fungujících v různých jazycích jako predikáty a aktanty. Právě tímto způsobem se nyní pokoušíme vyčlenit nejobecnější sémantické funkce (role), které by odrážely vztahy mezi predikátem a aktanty a byly relevantní pro analýzu větné stavby mnoha jazyků (Abraham, 1978; Яхонтов 1978; Храковский 1978; 1981).

Za nejobecnější sémantické funkce, shodující se v mnoha z uvedených klasifikací, lze považovat tyto: agens – A (iniciátor a vykonavatel děje, včetně přírodních sil), paciens – P (příjemce děje nebo nositel stavu) spolu s percipientem – Pcp (nositel psychického stavu neboli experiencer), deskriptiv – Descr (nositel vlastnosti či jména), beneficient – B (adresát děje či stavu), výsledek – R, kontentiv – Con (obsah děje či stavu), instrument – I (prostředek). Sémantické vztahy aktantů, které jsou od predikátu vzdálenější (avšak za určitých okolností jím podmíněné), označují funkce kauzativa (Caus), finitiva (F), lokativa (L, sem lze zařadit také údaje o směru a čase) a modu (M), které lze považovat i za samostatné predikáty.

25

(včetně přírodních sil), paciens – P (příjemce děje nebo nositel stavu) spolu s percipientem – Pcp (nositel psychického stavu neboli experiencer), deskriptiv – Descr (nositel vlastnosti či jména), beneficient – B (adresát děje či stavu), výsledek – R, kontentiv – Con (obsah děje či stavu), instrument – I (prostředek). Sémantické vztahy aktantů, které jsou od predikátu vzdálenější (avšak za určitých okolností jím podmíněné), označují funkce kauzativa (Caus), finitiva (F), lokativa (L, sem lze zařadit také údaje o směru a čase) a modu (M), které lze považovat i za samostatné predikáty.

Protože zde uvedené sémantické funkce označují vztahy mezi predikátem a aktanty na signifikační rovině, nelze je definovat na základě referenčních vlastností aktantů: živý/neživý, celek/část apod. Tyto vlastnosti náleží nikoli větě, nýbrž referenční struktuře aktantů a mohou sémantické funkce ovlivňovat pouze nepřímo. V důsledku této interakce a z dalších důvodů se mezi některými sémantickými funkcemi vyskytují hraniční, přechodné případy, například mezi kauzativní a kontentivní funkcí ve větách typu Nebe se třpytí hvězdami.

2.3. Máme tedy dva modely sémantických vztahů: v prvním jsou tyto vztahy popisovány prostřednictvím termínů subjektu, objektu a adverbiálních členů, ve druhém pak prostřednictvím sémantických funkcí (resp. rolí, hloubkových pádů). Co mají tyto modely společného a lze je uvést do souladu?

Budeme-li na predikát věty nahlížet jako na sémanticky nedělitelnou jednotku, budou se obě klasifikace jevit jako neslučitelné: to, co se nazývá subjektem, bude v některých případech agens (Dítě píše), v jiných paciens (Dítě leží), a v dalších případech bude paciens odpovídat objektu (Dítě nese jablko). Také predikáty se však dělí do tříd. Vedle v logice obvyklého dělení predikátů na jednomístné a vícemístné se v současnosti intenzivně diskutují způsoby a kritéria klasifikace sémantických predikátů. Autoři zkoumající komponentovou strukturu predikátů se v ní snaží vyčlenit elementárnější jednotky – významové komponenty nebo sémantické příznaky (srov. Bendix 1966; Jackendoff 1972; 1975; Апресян 1974; Wierzbicka 1972; 1976), které by mohly sloužit jako základ pro rozdělení predikátů do jednotlivých tříd. Tyto třídy se rozlišují různě a mají různou míru obecnosti. Například L. Ščerba rozlišoval predikáty děje, stavu a kvality (Щерба 1974, 90). W. Chafe (1971), J. Pleines (1976) a R. Zimek (1980) rozlišují predikáty děje, stavu a procesu (podobně Grenda 1982, 33 a násl.); J. Stepanov pokládá za základní tři typy predikátů odpovídající kategoriím podstaty, stavu a vztahu, které vyčlenil Aristoteles (Степанов 1981, 131–132), zatímco V. Bogdanov uvádí jako všeobecně uznávané třídy predikátů děje, stavu, vlastnosti a vztahu (Богданов 1977, 51; přehled různých klasifikací viz Селиверстова 1982, 88 a násl.). Koherentní klasifikaci predikátů podle několika diferenčních rysů sestavila v poslední době T. Bulygina. V této klasifikaci se nejprve podle rysu časovosti rozlišují vlastnosti od jevů (podobně Rosengren 1978, 379–380); jevy se dále podle rysu dynamičnosti dělí na děje (dynamické jevy) a stavy a situace (statické jevy), zatímco děje se podle rysu trvání dělí na procesy a události (Булыгина 1982). Odhlédneme-li od rysu časovosti, který lze spojit se slovesem a jménem jako gramatickými třídami slov, di-

26

chotomija (plg. Benveniste 1950, 21 tt.) ir predikatinėje sakinio struktūroje apskritai užima ypatingą vietą, ypatybes ir būsenas bei situacijas būtų galima jungti į vieną sinkretinį tipą (plg. Vendler 1967, 103) ir supriešinti su veiksmais. Jeigu būsenos kaitą reiškiančius predikatus, L. Chafe’o vadinamus procesais, priskirtume irgi prie būsenų, turėtume dvi didžiausias predikatų grupes – veiksmo ir būsenos (plačiausia prasme) predikatus. Net ir tokio bendriausio predikatų suskirstymo pakanka tam, kad subjekto ir objekto sąvokas būtų galima susieti su semantinėmis funkcijomis (aut. 1982). Atskirai paimtų veiksmo ir būsenos predikatų semantinės funkcijos nesiskyrinėdamos įeina į bendresnes subjektinių, objektinių bei adverbialinių santykių kategorijas:

Sémantické vztahy a funkce (role)

Sémantické vztahy | Sémantické funkce spojené s dějovými predikáty | Sémantické funkce spojené se stavovými predikátySubjektové | A (Přijeli hosté; Déšť spláchl žito) | P (Sklenice se rozbila); Pep (Všichni uslyšeli hluk); B (Rodiče měli půdu); Descr (Dcera byla krásná; Otec byl učitel)Objektové | P (Dívka rozbila sklenici); R (Soused vykopal příkop); B (Poslal jsem dopis rodičům); I (Zahraj na housle) | Con (Nevím, kudy; Chybí peníze); R (Peníze se proměnily v uhlí)Adverbiální | Caus (Lidé zemřeli hladem); F (Přišel jsem pro sekeru); M (Budeme žít jinak; Sýr vážil kilogram); L (Bydlel jsem ve městě; Šli jsme do města; Večer se oteplilo)

S ohledem na tuto korelaci lze subjektové, objektové a adverbiální vztahy vyjádřit prostřednictvím sémantických funkcí (rolí). Subjekt lze definovat jako agenta dějových predikátů a pacienta, percipienta, beneficienta či deskriptivní participant stavových predikátů. Takové pojetí subjektu v zásadě odpovídá i již uvedené definici: „vykonavatel děje nebo nositel stavu“. Aktanty, které jsou přímo podmíněny sémantikou predikátu a plní jiné sémantické funkce, je třeba považovat za objekty. Termínem adverbiální vztahy se označují funkce (role) příčiny, účelu, místa, směru, času a způsobu děje, typické pro aktanty vzdálenější od predikátu, které lze v mnoha případech považovat za samostatné vložené predikáty (srov. Helbig 1982, 28). Funkce instrumentu je poměrně problematická, protože výrazy prostředku děje jsou v některých větách podmíněny sémantikou predikátu (např. u sloves hrát, zvonit, chrastit, mávat), zatímco v jiných jsou fakultativní (např. u sloves pohybu). Mnohé z nich lze rovněž chápat jako vložené predikáty. Někteří badatelé se je pokoušejí oddělit od objektů a zařadit do stejné skupiny jako výrazy času, místa či příčiny (srov. Cook 1978, 299; Dik 1978, 39 a násl., 1980, 9; v litevské lingvistice – Drukteinis 1982, 16–17 s lit.). S ohledem na sémantický vztah instrumentu k agentovi, jeho často patrnou závislost na významu predikátu, jmenné vyjádření a význam konkrétnosti (Арбат 1976, 6) se však zatím zdá vhodnější ponechat funkci instrumentu ve skupině objektových vztahů.

27

Někteří badatelé se je pokoušejí chápat jako vložené predikáty. Pokoušejí se je oddělit od objektů a zařadit do stejné skupiny jako výrazy času, místa či příčiny (srov. Cook 1978, 299; Dik 1978, 39 a násl., 1980, 9; v litevské lingvistice – Drukteinis 1982, 16–17 s lit.). S ohledem na sémantický vztah instrumentu k agentovi, jeho často patrnou závislost na významu predikátu, jmenné vyjádření a význam konkrétnosti (Арбат 1976, 6) se však zatím zdá vhodnější ponechat funkci instrumentu ve skupině objektových vztahů.

Pojmy subjektu, objektu a adverbiálních členů, korelované uvedeným způsobem se sémantickými funkcemi (rolemi), získávají určitější obsah, který v zásadě neodporuje obvyklému užívání; odpovídají skupinám sémantických funkcí spojených s dějovými a stavovými predikáty jako jednotky vyššího stupně abstrakce. Sladit mezi sebou v současnosti nejrozšířenější modely sémantické struktury věty je důležité také proto, že jejich oblasti použití nejsou stejné. V případech, kdy je třeba popsat syntaktické procesy, jsou užitečnější vrstvy sémantických vztahů zobecněné pomocí pojmů subjektu či objektu; na druhou stranu je pro konkrétnější popis těchto vztahů (např. ve valenčních slovnících) vhodnější model sémantických funkcí.

Na význam seskupování sémantických funkcí pro popis struktury věty a typologii upozornili také další badatelé. A. Kibrik k tomuto účelu používá termín hyperrole, jímž označuje vrstvy sémantických funkcí (rolí) charakteristické pro určité typy jazykové stavby, které se v povrchové struktuře realizují různě: Faktitiv ergativních jazyků a Aktor akuzativních jazyků; funkce experientu (resp. percipienta), recipienta a cíle spojuje do hyperrole Adresáta (Кибрик 1979, 314–315; 1980, 328 a násl.). Termíny hyperrole (resp. hyperfunkce) subjektu a objektu používá E. Geniušienė při klasifikaci zvratných sloves v baltských jazycích (Генюшене 1983, 15). Dokud však nebyly odlišeny dějové a stavové predikáty, nebylo možné obsah těchto hyperfunkcí sémanticky jasně vymezit; byly považovány za polosyntaktické a charakterizovány také s ohledem na komunikační vlastnosti (srov. definice jako „hlavní účastník situace“; „bezprostřední, nejbližší, nejvíce zasažený účastník situace“ Кибрик 1979, 314).

Skupiny subjektových, objektových a adverbiálních vztahů jsou potřebné proto, že v litevštině, stejně jako v jiných jazycích akuzativního typu stavby, nejsou sémantické funkce kódovány přímo. Pacient se v konstrukcích s dvojmístnými predikáty nejen vyjadřuje jinak než v konstrukcích s jednomístnými predikáty (srov. Dívka rozbila sklenici a Sklenice se rozbila), ale také se odlišně účastní syntaktických procesů, které by bylo obtížné sémanticky popsat pomocí termínů funkcí (rolí). Například v pasivní transformaci hraje nejdůležitější úlohu změna vztahu subjektu k činiteli, nikoli agenta, pacienta či jiných funkcí. V jazycích, jejichž gramatická struktura sémantické funkce kóduje přímo (Van Valin, Foley 1980, 348–350); Кибрик 1980, 328 a násl. Нунэн 1982, 363), mohou být pojmy subjektu a objektu (stejně jako jim odpovídající syntaktické pojmy podmětu a doplnění) také zbytečné.

Kromě uvedených sémantických vztahů jsou pro analýzu věty důležité také komponentní struktura významu samotného predikátu a referenční vlastnosti aktantů; dále je zde třeba zohlednit

28

zaměřit se také na kategorie komunikační a pragmatické roviny. Jejich zkoumání je úkolem samostatné práce. Zde jsme chtěli pouze v nejobecnějších rysech pojednat o těch jednotkách sémantické struktury věty, které jsou nezbytné pro modelování vztahů mezi predikátem a aktanty.

3. VZTAHY MEZI JEDNOTKAMI SYNTaktické A SÉMANTICKÉ STRUKTURY

3.0. Syntaktická a sémantická struktura věty nejsou autonomní. V jazyce se význam věty realizuje pouze prostřednictvím syntaktických vztahů mezi slovními tvary. Vše, co lze říci o sémantické struktuře věty, vychází z pozorování složení konkrétních vět; dokonce i logika, v níž hledáme principy modelování významu věty, se nakonec opírá o zobecněný a formalizovaný přirozený jazyk. Rozlišovat syntaktickou a sémantickou rovinu v první fázi analýzy je nezbytné nikoli proto, abychom formu a obsah věty zkoumali odděleně, nýbrž proto, abychom mohli přesněji vymezit jejich vztahy, tj. síť vzájemných korelací syntaktických a sémantických jednotek, která je v každém jazyce jiná a určuje specifika stavby jednotlivých jazyků.

Situace vnímané člověkem jsou kódovány různě nejen v různých jazycích, ale také v témže jazyce. Těchto rozdílů si lze nejsnáze všimnout v gramatické stavbě vět, sahají však i do mnohem hlubších vrstev. Bylo již zmíněno, že tutéž vnější situaci lze popsat výběrem predikátů s různým počtem argumentů, které mají odlišné sémantické funkce (viz 2.2.). Stavba věty závisí na tom, co se o situaci chce říci, z hlediska kterého jejího účastníka je hodnocena, které údaje o ní jsou považovány za předem známé a které se mají podat jako nové; konečně do jisté míry závisí také na vztazích mezi účastníky řečového aktu, které se v něm vyjevují. Rozdíly ve vnější formě vět téměř vždy odrážejí určité rozdíly v jejich obsahu. Jednotky jednotlivých sémantických, komunikačních a pragmatických rovin však v gramatické stavbě přirozených jazyků nemají každá vlastní prostředky vyjádření: jsou kódovány společně. To je hlavní důvod, proč mohou být pokusy o přímé spojení syntaktických struktur s kategoriemi myšlení málo úspěšné. Touto cestou se buď třídy syntaktických konstrukcí popisují sémantickými termíny, anebo se do oblasti myšlení promítají rysy sémantické a syntaktické stavby vět typické pro určitý jazyk. O univerzálních tendencích přirozených jazyků spojovat kategorie myšlení s určitými syntaktickými strukturami bude zřejmě možné říci něco spolehlivého teprve po prozkoumání vzájemných vztahů mezi syntaktickými, sémantickými, komunikačními a pragmatickými jednotkami, vymezenými samostatně na každé analytické rovině, v co největším počtu jazyků. Zatím se oprostíme od komunikační a pragmatické roviny a na několika příkladech se pokusíme ilustrovat, jak spolu jednotky syntaktické a sémantické struktury věty v litevských větách interagují.

3.1. Pro současnou logiku je obvyklý pohled na vnitřní strukturu výroku jako na propoziční funkci, která spojuje predikát (vlastnost) s jedním či více argumenty

29

určitými sémantickými vztahy v podstatě odpovídá monocentrickému modelu syntaktické struktury jednoduché věty, o němž pojednává oddíl 1.4.2. V mnoha větách vyjadřuje přísudek predikát výroku, zatímco větné členy spojené s přísudkem vyjadřují argumenty (aktanty). To umožňuje interpretovat syntaktické vztahy podmětu a doplnění k přísudku v termínech sémantických funkcí a sémantických vztahů — tříd vyčleněných podle nejobecnějších významů predikátu (subjektových — Sb, objektových — Ob a adverbiálních — Ad). Například logickou a sémantickou strukturu věty Matka podala dítěti hračku lze znázornit takto:

V tomto případě odpovídá větný přísudek (T) predikátu, podmět (V) prvnímu aktantu se sémantickou funkcí agenta, přímé doplnění (Ppₜ) druhému aktantu s funkcí pacienta a nepřímé doplnění (Ppₙ) třetímu aktantu s funkcí beneficienta. Vztah závislosti mezi T a V odráží subjektový vztah (Sb), zatímco vztah připojení mezi T a Ppₜ a Ppₙ odráží vztah objektový (Ob). Ačkoli se tedy syntaktické a sémantické jednotky větné struktury vymezují na různých analytických rovinách a nezávisle na sobě, pozorujeme mezi nimi nepochybnou korelaci. Vycházíme-li ze základních vět (a odhlédneme-li od syntaktických procesů), bylo by dokonce možné tvrdit, že pro podmět je typický subjektový vztah a pro doplnění vztah objektový. Kdyby větné členy byly pouze názvy formálních vztahů, které nemají s obsahovou rovinou jazyka nic společného, bylo by obtížné pochopit jejich významnou úlohu v mnoha jazycích. Týmiž syntaktickými vztahy a podle nich rozlišovanými větnými členy se však vyjadřují nejen kategorie sémantické roviny, ale i kategorie dalších rovin. Například pasivní konstrukce mají stejnou strukturu sémantických funkcí jako odpovídající aktivní konstrukce, jejich význam však zdaleka není totožný: přestavba syntaktické struktury (pasivní transformace) souvisí s odlišným pohledem na situaci (srov. eliminaci aktantu vykonavatele), odlišným aktuálním členěním, je podmíněna vztahem ke kontextu a dalšími faktory.

Soulad syntaktické a sémantické struktury věty zdaleka nepozorujeme vždy. Právě v případech nesouladu nejčastěji vznikají různé pochybnosti a obtíže. Například ve větě Dítě začalo hrát vyjadřuje přísudek začalo nikoli hlavní predikát, nýbrž pouze jeho fázový operátor (k termínu viz Черч 1960, 42 a násl.), který označuje určitý aspekt vlastnosti (takové operátory se nazývají také kvazipredikáty, srov. Кацевич, Храковский 1981, 14—16; Бирюлин 1981, 74). Hlavní predikát je zde vyjádřen infinitivem, který zaujímá pozici přímého doplnění, stejně jako ve větách s modálními operátory, např.: Dítě může hrát. Právě kvůli takovému spojení predikátu s operátorem se infinitivní konstrukce s fázovými a moda-

30

Předložkové slovesné tvary se obvykle považují za součást složených přísudků, ačkoli lze v syntaktické struktuře vět vyčlenit jednoduchý přísudek a doplnění, které s ním souvisí (srov. Dítě začalo hru; Dítě může všechno, viz 1.4.4); v neosobních větách s fázovými operátory může infinitiv vyjadřující predikát vystupovat také jako podmět, např. Mně je dovoleno jít (srov. Mně je dovoleno všechno).

Jiný vztah mezi sémantickou a syntaktickou strukturou vidíme ve větách s nominalizovanými slovními tvary. Například ve větě Soutěž basketbalistů skončila odpovídá přísudek fázovému operátoru predikátu (Op), podmět predikátu a přívlastek podmětu (Pž) aktantu, který má sémantickou funkci agenta a je s predikátem spojen subjektovým vztahem:

Predikace je tedy pro větu charakteristickým, nikoli však rozlišovacím rysem; vyjadřují ji také větné členy. Ne každý predikát odpovídá přísudku a ne každý přísudek predikátu.

3.2. Na základě vztahů mezi syntaktickými a sémantickými jednotkami definovanými na jednotlivých rovinách analýzy lze snadno vysvětlit i některé konstrukce litevštiny, o jejichž povaze se dosud diskutuje. Například ve větách jako Studentů už se pracuje; Člověk šel a zastavil se někteří autoři spatřují aktivní význam a genitivní formu považují za podmět (Balkevičius 1963, 78; Paulauskienė 1979, 111), jiní aktivní význam popírají a genitiv považují za doplnění (Sirtautas 1970; 1978, 35; Geniušienė 1972). Argumenty ve prospěch prvního názoru (genitiv označuje činitele, stojí před přísudkem, nelze jej vypustit) odrážejí nediferencovaný pohled na syntaktické a sémantické kategorie. Genitiv má zde takovou syntaktickou pozici, v níž slovní tvar nemůže být s přísudkem spojen vztahem vzájemné závislosti, a proto jej nelze považovat za podmět. Na přísudku závisí stejně jako genitivy fungující jako doplnění v jiných pasivních konstrukcích (srov. Práce je už studentů odvedena). Nezbytnost genitivu je ukazatelem silného syntaktického vztahu, nikoli funkce; převládající pozice vůči přísudku není v litevštině rovněž rozlišovacím znakem podmětu či doplnění. Je také zřejmé, že genitivní forma v uvedených větách má sémantickou funkci agenta, označuje subjekt děje (v jiných případech stavu) a samotné věty jsou významově blízké (i když ne totožné) příslušným větám s přísudky aktivní formy (Studenti už pracují; Člověk šel a zastavil se). Zdá se, že právě tento subjektový vztah a význam blízký aktivním konstrukcím vedou badatele k přenášení sémantiky na syntaktickou rovinu a k hledání pozice podmětu, která je v uvedených případech pro genitivní formu zcela nemožná. Podmětem, který označuje objekt děje, může být zde pouze nominativní forma substantiv nebo zájmen, např.: Staré lesy byly milovány.

31

Rozdíly mezi syntaktickou a sémantickou strukturou jsou zřetelné v mnoha neosobních větách, jejichž jádro tvoří závislé slovní spojení. V nich se subjekt stavu často vyjadřuje nepřímými pády (zejména dativem), např.: Rodině došel chléb; Dítěti se chce spát. Významově jsou tyto věty blízké osobním větám, srov.: Rodině došel chléb; Dítě chce spát. Jejich syntaktické složení je však zcela odlišné: v prvním případě jsou subjektové vztahy vyjádřeny závislostními vazbami a subjekt odpovídá doplnění, ve druhém případě vztahy vzájemné závislosti a subjekt odpovídá podmětu. Subjekt však může v osobních větách odpovídat také doplnění, nikoli podmětu (srov. Katkuvienė 1980). Například v osobní větě Dívce se vysypaly pupínky, stejně jako v neosobní větě téže sémantické struktury Dívku osypalo pupínky, je subjekt stavu vyjádřen přímým doplněním, liší se však syntaktické vyjádření obsahu stavu, srov.:

Neosobní a osobní věty s odpovídajícím lexikálním složením se mohou lišit nejen vyjádřením sémantických vztahů na syntaktické rovině, ale také sémantickou strukturou. Rozdíly v sémantické struktuře lze pozorovat při srovnání třeba těchto vět: (1) V místnosti (do místnosti) přibylo vody a (2) Místnost přibylo vody. Vnější situace, o níž se v obou případech hovoří, je zřejmě stejná, ale je interpretována různě. V první větě přísudek vyjadřuje proces proběhnuvší na určitém místě (v místnosti) a genitiv doplnění označuje jeho pacienta. Sloveso přibylo je zde synonymem slovesa nahromadilo se; lze je nahradit i významově blízkým slovesem objevilo se. Srov.:

⁶ Aby byl vztah mezi sémantickou a syntaktickou strukturou jasnější, pozice podmětu se ve schématu neposouvá doprava.

⁷ Aktant s lokativní funkcí lze zde považovat také za zahrnutý predikát: Přibylo vody (bylo to v místnosti).

32

Ve druhé větě se popisuje stav samotné místnosti (pacienta) a jeho obsah. Sloveso pribėgo je zde synonymní se slovesem prisipildė (srov. Vanduo pripildė kambarį); použít zde sloveso atsirado apod. není možné. Srov.:

Vysvětlit rozdíl ve významu těchto vět pomocí komunikačního členění věty je obtížné, protože v obou případech mohou být v závislosti na slovosledu a intonaci tématem a rématem různé komponenty, srov.: Vandens pribėgo į kambarį; Vandens pribėgo (pilnas) kambarys. Rozdíly ve významu osobních a odpovídajících bezosobních vět souvisejí snad o něco více se sklonem vyjadřovat určité významy prostřednictvím syntaktických struktur převládajících v jazyce.

Pro litevštinu, stejně jako pro ostatní jazyky s akuzativním typem struktury, je příznačný sklon vyjadřovat „hyperfunkci“ subjektu vztahy vzájemné závislosti a zároveň ji spojovat s tématem věty; tím se pozice podmětu odlišuje od ostatních a v tomto smyslu se stává „privilegovanou“. Vazba na téma se odráží také v převládajícím umístění podmětu před přísudkem. Proto se větný člen vyjádřený nominativním tvarem, stojící před přísudkem a spojený s ním vztahem vzájemné závislosti, automaticky chápe jako téma a často také jako subjekt děje či stavu. Vzhledem k již zmíněnému fyzickému kódování komunikačních a pragmatických i sémantických funkcí to ovlivňuje také celkový význam věty a dává popisovaným skutečnostem tu či onu perspektivu.

3.3. Stejné sémantické vztahy, jaké pozorujeme mezi přísudkem a větnými členy, které jsou s ním spojeny, se projevují i na nižších stupních větného členění — mezi přívlastky a rozvíjenými slovy. Sémantická struktura rozvíjejících (atributivních) spojení je velmi rozmanitá. Některé přívlastky tvoří s rozvíjenými slovy lexikalizovaná spojení, která fungují jako složená pojmenování (Didžioji Lietuvos Kunigaikštystė, Grįžulo Ratai). Mnohá zájmena v roli přívlastků vyjadřují kvantifikátory spojené s argumenty predikátu (visi draugai, kiekvienas keleivis, kai kurie mokiniai) nebo mají deiktickou či zdůrazňovací funkci (tas vyras, toks medis). Ve spojeních s tvary slov odvozenými od sloves mohou přívlastky vyjadřovat argumenty zahrnutých predikátů (laiško rašymas, žemės trauka). Většina přívlastků jsou však sama zahrnuté, „degradované“ predikáty (graži diena, aukšta pušis). Rozvíjející (atributivní) vztahy jsou vztahy mezi vlastností a jejím nositelem, které nejsou spojeny s modálními kategoriemi řečového aktu a netvoří základ věty.

Rozvíjející slovní spojení jsou podle sémantických funkcí a jejich svazků — sémantických vztahů a významů jednotlivých komponent — podrobněji probrána (stejně jako komponenty větného jádra) v nové „Gramatice litevského jazyka“ (Gramatika 1985). Zde bychom chtěli pouze upozornit, že diferencovaný přístup ke kritériím analý-

2. 120

33

zy pomáhá vysvětlit některá různě interpretovaná a sporná slovní spojení. Například taková podstatná jména ve spojení s genitivem jako aukso žiedas, tėvo gyvenimas, paukščio giesmė, brolio kepurė, drobių audėja jsou někdy považována za spojení vzniklá řízením (Balkevičius 1963, 33–34; Lietuvių kalbos gramatika 1976, 16; Белошапкова (ред.) 1981, 393), jindy za spojení vzniklá přimykáním (Русская грамматика 1980, 42) a jindy za problematická (Labutis 1976, 36). Závislé členy těchto spojení jsou různě klasifikovány také z hlediska větných členů: některé přístupy řadí členy s objektovým významem (drobių audėja, eilėraščių rašymas) mezi předměty a ty bez něj mezi přívlastky (Balkevičius 1963, 186, 170–171); jiné považují všechny za přívlastky (Lietuvių kalbos gramatika 1976, 417–419; Sirtautas 1981, 58); další v nich spatřují určitou synkretickou skupinu — přívlastek-předmět (Адмони 1955, 75–76). Příčinou těchto výkyvů není ani tak synkretismus jazykového jevu jako spíše synkretismus kritérií jeho analýzy. Při důsledném uplatňování pojmů jednotek sémantické a syntaktické roviny je zřejmé, že všechna uvedená spojení vznikla řízením, protože připojené slovo má odlišný a ohebný tvar (tj. tvar nepřímého pádu), který je podmíněn vazbou řídícího slova — podstatného jména — s genitivem (srov. 1.1.1). Protože připojený tvar slova není přímo spojen s přísudkem, plní funkci přívlastku. Pouze na úrovni transformační (resp. derivační) analýzy věty mohou být genitivy závislé na slovesných podstatných jménech (saulės laida, rato sukimas) považovány za podměty či předměty sekundárních predikátů začleněných do věty. Podle sémantických vztahů mohou být rozvíjející spojení s genitivem subjektová (rugių žydėjimas), objektová (tėvynės ilgesys) či adverbiální (pavasario šventė); při podrobnější analýze zde nacházíme také sémantické funkce účelu a určení (darbo laikas, batų tepalas), času (ryto saulė), místa (miško garsai) a další. Objektové a adverbiální vztahy mohou vyjadřovat také slovní spojení s jinými pády, například: dovana svečiui, kelionė dviračiu (objektové vztahy); namai kaime, kelionė jūra (adverbiální vztahy). Je samozřejmé, že spojení s různými pády a různými předložkovými konstrukcemi mají každé vlastní škálu sémantických funkcí.

3.4. Zde popsaný způsob spojování syntaktické struktury věty se strukturou sémantickou není jediný. Generativní gramatika k tomuto účelu dlouho využívala koncept hlubinné syntaktické struktury; předpokládalo se, že sémantickou interpretaci lze aplikovat pouze na hlubinnou syntaktickou strukturu, která má univerzální povahu. Výzkumy posledního desetiletí ukázaly, že tato hlubinná struktura věty v některých ohledech odpovídá její logické a sémantické struktuře (a je tedy nadbytečná), zatímco v jiných ohledech (binárnost, linearita) není z typologického hlediska dostatečně odůvodněná (a je tedy sporná). Proto se novější modely věty snaží obejít bez ní (srov. Stockwell 1980, 380) a transformace se používají především jako prostředek syntaktické analýzy, který umožňuje určit vztah složitějších vět k základním větám s jednodušší strukturou a spojit je se sémantickou strukturou (srov. McCawley 1980, 177 a násl.).

Vztahy mezi syntaktickými a sémantickými jednotkami vymezenými na jednotlivých rovinách se v poslední době uplatňují v mnoha gramatických výzkumech (Abraham 1978, 709 a násl. s lit.; Běličová 1982, 45 a násl.; Lamprecht 1983). Hledá se korelace mezi těmito jednotkami.

34

zákonitostí — určité hierarchie, podle níž lze syntaktické funkce podmětu a předmětu přiřazovat aktantům s různými sémantickými funkcemi (Dik 1980, 14—15; 1980 a, 63—64). Model diatézí vytvořený A. Cholodovičem, V. Chrakovským, S. Jachontovem, G. Silnickým a dalšími autory se důsledně opírá o vztahy mezi syntaktickými a sémantickými jednotkami a používá se při typologickém výzkumu mnoha jazyků. Jednou z překážek výzkumu tohoto směru je nejednoznačnost termínů subjekt a objekt a jejich nediferencované užívání, které je typické zejména pro lingvistické práce v jazycích, jež nemají paralelní protějšky k syntaktickým pojmům podmětu a předmětu. Existence dvou řad termínů v litevštině (stejně jako v mnoha slovanských jazycích) vytváří mimořádně příznivé podmínky pro popis jednotek různých úrovní analýzy a jejich vzájemných vztahů.

Závěry

1. Jednotky syntaktické a sémantické struktury věty se vymezují samostatně na každé úrovni analýzy: syntaktické jednotky podle syntaktických vztahů mezi slovními tvary ve větě, sémantické jednotky podle sémantických funkcí a obecnějších sémantických vztahů.

2. Rozlišují se tři základní typy syntaktických vztahů: závislostní, vzájemné závislosti (souvztažnosti) a slučovací vztahy. Závislostním vztahem se slovní tvar začleňuje do věty prostřednictvím jiného slovního tvaru, který na něm nezávisí; vztahem vzájemné závislosti prostřednictvím slovního tvaru, který je s ním vzájemně spjat. Slučovacím vztahem se slovní tvary začleňují do věty prostřednictvím stejného vztahu k jinému slovnímu tvaru. Syntaktické vztahy se formálně realizují shodou a koordinací, řízením a přimykáním.

3. Slovní tvary spojené přímými vztahy tvoří slovní spojení. Slovní spojení (s výjimkou lexicalizovaných) nejsou nominativními jednotkami, nýbrž komponenty syntaktické struktury věty, vyčleňovanými na různých stupních jejího členění. Podle povahy syntaktických vztahů se rozlišují závislostní, vzájemně závislá a slučovací slovní spojení.

4. K popisu syntaktických jednotek větné struktury lze používat termíny větných členů. V takovém případě se rovněž navrhuje definovat větný člen podle syntaktických vztahů slovních tvarů k centru větné struktury — přísudku. Větný člen, který je v typických případech spojen s přísudkem vztahem vzájemné závislosti, se považuje za podmět; je-li spojen závislostním vztahem, za předmět. Předměty lze dále dělit na předměty přímé, předměty nepřímé a příslovečná určení. Větné členy spojené navzájem slučovacím vztahem jsou několikanásobné. Větný člen, který je současně spojen s přísudkem i s podmětem nebo předmětem dvojitými závislostními vztahy, se považuje za přísudkové určení. Ostatní přívlastky, které nejsou přímo spojeny s přísudkem, nejsou větnými členy, nýbrž pouze jejich modifikátory. Při uplatnění syntaktických kritérií lze tzv. složený přísudek v mnoha případech rozložit na přísudek a na něm závislý podmět či předmět, avšak sponové konstrukce se jmény se považují za složený přísudek.

2*

35

5. Sémantické jednotky větné struktury se vymezují podle významových vztahů predikátu k argumentům (aktantům) vyjádřeným lexémy. Sémantické funkce aktantů (agens, patiens, beneficient a další) se určují na signifikační úrovni s ohledem na význam predikátu, který odráží mluvčího pohled na situaci.

6. Rozlišují se dvě nejobecnější sémantické skupiny predikátů: predikáty děje a stavu (k predikátům stavu se řadí také predikáty označující třídy předmětů, vlastnosti a procesy). Na základě takové subkategorizace predikátů lze sémantické funkce (role) sdružovat do obecnějších souborů (hyperfunkcí), které odpovídají vztahům subjektovým, objektovým a adverbiálním. Subjektovým vztahům odpovídají sémantické funkce agenta u predikátů děje a pacienta, percipienta, beneficienta a deskriptiva u predikátů stavu; objektovým vztahům odpovídají funkce pacienta, výsledku, beneficienta a instrumentu u predikátů děje a funkce kontentyvu a výsledku u predikátů stavu. Adverbiálním vztahům odpovídají funkce příčiny, účelu, místa, směru, času a povahy děje, typické pro aktanty vzdálenější od predikátu, které samy lze považovat za zahrnuté predikáty. Tímto způsobem se subjektové, objektové a adverbiální vztahy vymezují pomocí nejobecnějších skupin predikátů a sémantických funkcí (rolí).

Monocentrický model syntaktických vztahů koreluje s logickým schématem větného jádra. Ačkoli mezi syntaktickou a sémantickou strukturou mnoha vět neexistuje přímá shoda, každý větný člen nebo člen slovního spojení lze popsat podle vztahů mezi diferencovanými syntaktickými a sémantickými jednotkami.

LITERATŪRA

Abraham W. (Ed.) Valence, Semantic Case and Grammatical Relations. – Amsterdam, 1978.

Abraham W. Valence and Case: Remarks on their Contribution to the Identification of Grammatical Relations. – In: Abraham (ed.) 1978, p. 695–723.

Ambrazas V. Lietuvių kalbos vardininko su dalyviu (nominativus cum participio) struktūra ir raida. – Kn.: Lietuvių kalbotyros klausimai. V., 1978, t. 18, p. 7–68.

Ambrazas V. Lietuvių kalbos dalyvių istorinė sintaksė. – V., 1979.

Ambrazas V. Dėl sintaksinių ir semantinių terminų santykio. – Kn.: Sintaksės ir semantikos klausimai. Šiauliai, 1982, p. 6–7.

Anderson J. M. The Grammar of Case: Towards a Localistic Theory. – Cambridge, 1971.

Babby L. H. A Transformational Grammar of Russian Adjectives. – The Hague, Paris, 1975.

Balkevičius J. Dabartinės lietuvių kalbos sintaksė. – V., 1963.

Balkevičius J. Sakinio pamatas veiksmažodis. – Mūsų kalba, 1983, Nr. 3, p. 3–6.

Bechert J. Ergativity and the Constitution of Grammatical Relations. – In: Plank (ed.) 1980.

Becker K. F. Organism der Sprache als Einleitung zur deutschen Grammatik. – Frankfurt am Main, 1827.

Beličová H. Sémantická struktura věty a kategorie pádu. – Praha, 1982.

Bendix E. H. Componential Analysis of General Vocabulary. – Bloomington, 1966.

Benveniste E. La phrase nominale. – Bulletin de la Société de linguistique, 1950, t. 46, p. 19–36.

36

Benveniste E. „Être“ et „avoir“ dans leurs fonctions linguistiques. — Bulletin de la Société de linguistique, 1960, vol. 55.

Bloomfield L. Language. — New York, 1933.

Chafe W. L. Meaning and the Structure of Language. — Chicago, London, 1971.

Chafe W. L. Giveness, Contrastiveness, Definiteness, Subjects, Topics, and Point of View. — In: Li (ed.) 1976, p. 27—55.

Chomsky N. Aspects of the Theory of Syntax. — Cambridge (Mass.), 1965.

Chomsky N. Topics in the Theory of Generative Grammar. — In: Sebeok (ed.) 1966.

Cole P., Sadock J. M. (Ed.) Syntax and Semantics. Vol. 8. Grammatical Relations. — New York, San Francisco, London, 1977.

Comrie B. Causatives and Universal Grammar. — In: Transactions of the Philological Society, 1974, p. 1—32.

Comrie B. Language Universals and Linguistic Typology. — Oxford, 1981.

Cook W. A. A Case Grammar Matrix Model. — In: Abraham (ed.) 1978, p. 295—309.

Daneš F. Satzglieder und Satzmuster. — In: Beiträge zu Problemen der Satzglieder. Leipzig, 1978.

Dik S. C. Functional Grammar. — Amsterdam, 1978.

Dik S. C. Studies in Functional Grammar. — London, 1980.

Dik S. C. Seventeen Sentences: Basic Principles and Application of Functional Grammar. — In: Moravcsik, Wirth (ed.) 1980 (a), p. 45—75.

Drukteinis A. Objekto sakovo ir kai kurie požymiai. — Kalbotyra, 1982, t. 23(1), p. 15—20.

Erben J. Abrib der deutschen Grammatik. — Berlin, 1964.

Fillmore Ch. J. The Case for Case. — In: Universals in Linguistic Theory. New York, 1968, p. 1—88.

Fillmore Ch. J. The Case for Case Reopened. — In: Cole, Sadock (ed.) 1977, p. 59—82.

Flämig W. Der Satzbau (die Syntax). — In: Die deutsche Sprache (Kleine Enzyklopädie), Leipzig, 1970, Bd. 2, S. 908—978.

Fries C. The Structure of English. — New York, 1952.

Gary J. O., Keenan E. L. On Collapsing Grammatical Relations in Universal Grammar. — In: Cole, Sadock (ed.) 1977, p. 83—120.

Geniušienė E. Dėl pasyvinės intranzityvinių veiksmažodžių formos. — Kalbotyra, 1972, t. 24(1), p. 27—31.

Glinz H. Grammatik und Sprache. — In: Moser (Hrsg.) 1962, p. 42—60.

Glinz H. Der deutsche Satz. — Düsseldorf, 1965.

Gołąb Z. Próba klasyfikacji syntaktycznej czasowników polskich (na zasadzie konotacji). — Biuletyn Polskiego Towarzystwa Językoznawczego, 1967, t. 25, p. 3—43.

Grebe P. Der Große Duden. Grammatik der deutschen Gegenwartssprache. — Mannheim, 1959.

Greenberg J. H. (Ed.) Universals of Human Language. Vol. 4. Syntax. — Stanford, 1978.

Grenda Č. Veiksmažodžio semantika ir žodžių junginio struktūra. — Kn.: Vientisinio sakinio semantika. V., 1982, p. 31—56.

Hays D. G. Dependency Theory. A Formalism and some Observations. — Language, 1964, N 4, p. 511—525.

Helbig G. Valenz—Satzglieder—Semantische Kasus—Satzmodelle. — Leipzig, 1982.

Helbig G., Schenkel W. Wörterbuch zur Valenz und Distribution deutscher Verben. — Leipzig, 1973.

Heringer H. J. Theorie der deutschen Syntax. — München, 1970.

Hjelmslev L. Prolegomena to a Theory of Language. — Indiana, 1953.

Hockett C. F. A Course in Modern Linguistics. — New York, 1958.

Hudson R. A. Constituency and Dependency. — Linguistics, 1980, vol. 18, p. 179—198.

Jablonskis J. Rinktiniai raštai. T. 1 / red. Palionis J. / — V., 1957.

Jackendoff R. S. Semantic Interpretation in Generative Grammar. — Cambridge (Mass.), 1972.

37

Jackendoff R. S. Morphological and Semantic Regularities in the Lexicon. — Language, 1975, vol. 51, N 3, p. 639—671.

Johnson D. E. On Relational Constraints on Grammars. — In: Cole, Sadock. (ed.) 1977, p. 151—178.

Johnson D. E. On Keenan’s Definition of „Subject of“. — Linguistic Inquiry, 1977 (a), N 8, p. 673—692.

Johnson D. E. Toward a Theory of Relationally Based Grammar. — New York, London, 1979.

Johnson D. E., Postal P. M. Arc Pair Grammar. — Princeton, 1980.

Kahn Ch. H. The Greek Verb „to be“ and the Concept of Being. — Foundations of Language, 1966, vol. 2, N 3.

Karcevskij S. Sur la parataxe et la syntaxe en russe. — Cahiers F. de Saussure, 1948, N 7.

Katkuvienė L. Dabartinės lietuvių kalbos beasmeniai veiksmažodiniai sakiniai su įnagininku. — LTSR MA darbai. Serija A, 1980, t. 1 (70), p. 107—116.

Keenan E. L. Towards a Universal Definition of „Subject“. — In: Li (ed.) 1976, p. 303—333.

Kurylowicz J. Esquisses linguistiques. — Wrocław-Kraków, 1960.

Kurylowicz J. The Inflectional Categories of Indo-European. — Heidelberg, 1964.

Labutis V. Žodžių junginių problemos. — V., 1976.

Labutis V. Sintaksės aprašymo galimybės ir uždaviniai. — Kalbotyra, 1981, t. 32 (1), p. 54—59.

Lamprecht A. Relationale Satzanalyse. — München, 1983.

Lehmann W. P. A Structural Principle of Language and Its Implications. — Language, 1973, vol. 49, p. 47—66.

Lehmann W. P. Proto-Indo-European Syntax. — Austin, London, 1974.

Li Ch. (Ed.) Subject and Topic. — New York, 1976.

Lietuvių kalbos gramatika. — V., 1965, t. 1; 1971, t. 2; 1976, t. 3.

Lyons J. Introduction to Theoretical Linguistics. — Cambridge, 1968.

Lyons J. Semantics. — Cambridge, 1977, vol. 1—2.

Martinet A. L’Autonomie syntaxique. — In: Méthodes de la grammaire. Paris, 1966.

Martinet A. Conventions pour une visualisation des rapports syntaxiques. — Linguistique, 1973, vol. 9, f. 1, p. 5—16.

McCawley J. D. An Un-Syntax. — In: Moravcsik, Wirth (ed.) 1980, p. 167—194.

McCawley J. D. Everything that Linguists Have Always Wanted to Know about Logic (but were ashamed to ask). — Chicago, 1981.

Meillet A. Introduction à l’étude comparative des langues indo-européennes. — Paris, 1934.

Moravcsik E. A. Agreement. — In: Greenberg (ed.), 1978, p. 331—374.

Moravcsik E. A., Wirth J. R. (Ed.) Syntax and Semantics. Vol. 13. Current Approaches to Syntax. — New York, London, etc., 1980.

Moser H. (Hrsg.) Das Ringen um eine neue deutsche Grammatik. — Darmstadt, 1962.

Paulauskienė A. Gramatinės lietuvių kalbos veiksmažodžio kategorijos. — V., 1979.

Pauliny E. Slovenská gramatika (Opis jazykového systému). — Bratislava, 1981.

Perlmutter D. M. Relational Grammar. — In: Moravcsik, Wirth (ed.) 1980, p. 195—229.

Perlmutter D. M., Postal P. M. Toward a Universal Characterization of Passivization. — In: Proceedings of the Third Annual Meeting of the Berkeley Linguistic Society. Berkeley, 1977.

Plank F. (Ed.) Ergativity. Towards a Theory of Grammatical Relations. — New York, 1980.

Pleines J. Handlung, Kausalität, Intention: Probleme der Beschreibung semantischer Relationen. — Tübingen, 1976.

Potts T. C. Case-Grammar as Componential Analysis. — In: Abraham (ed.) 1978, p. 399—458.

Robinson J. J. Dependency Structures and Transformational Rules. — Language, 1970, vol. 46, N 2, p. 259—285.

Rosengren I. Die Beziehung zwischen semantischen Kasusrelationen und syntaktischen Satzgliedfunktionen: der freie Dativ. — In: Abraham (Hrsg.). 1978, p. 377—398.

38

Schachter P. Reference-Related and Role-Related Properties of Subjects. – In: Cole, Sadock (ed.) 1977, p. 279–306.

Schmalstieg W. R. Indo-European Linguistics. A New Synthesis. – University Park and London, 1980.

Schmitt Jensen J. Les syntagmemes. – In: Méthodes de la grammaire. Paris, 1966, p. 161–164.

Sebeok T. A. (Ed.) Current Trends in Linguistics. Vol. 3. Linguistic Theory. – The Hague, 1966.

Sirtautas V. Veiksmažodinis tarinys dabartinėje lietuvių literatūrinėje kalboje. Filol. kand. dis. (rankr.) – V., 1968.

Sirtautas V. Dėl pasyvinių formų aktyvinės reikšmės. – Kalbotyra, 1970, t. 21(1), p. 71–74.

Sirtautas V. Pagrindinių sakinio dalių derinimas. – V., 1978.

Sirtautas V. Sakinio dalys. – K., 1981.

Sližienė N. Veiksmažodžių valentingumo klausimu. – Lietuvių kalbotyros klausimai, 1978, t. 18, p. 107–124.

Sližienė N. Subjektinimo ir objektinimo vaidmenų nustatant lietuvių kalbos veiksmažodžių sintaksinį valentingumą. – LTSR MA darbai. Serija A, 1980, t. 1 (70), p. 93–105.

Starosta S. The One Per Cent Solution. – In: Abraham (ed.) 1978, p. 459–575.

Steele S. Word Order Variation. A Typological Study. – In: Greenberg (ed.) 1978, p. 585–624.

Steinthal H. Grammatik, Logik und Psychologie. – Berlin, 1855.

Stockwell R. P. Summation and Assessment of Theories. – In: Moravcsik, Wirth (ed.) 1980, p. 353–381.

Tchekhoff C. Aux fondaments de la syntaxe: l’ergatif. – Paris, 1978.

Tesnière L. Éléments de syntaxe structurale. – Paris, 1959.

Trubetzkoy N. Le rapport entre le déterminé, le déterminant et le défini. – In: Mélanges de linguistique offerts à Ch. Bally. Genève, 1939, p. 75–82.

Valeckienė A. Predikatyvinis pažyminys kaip atskira sakinio dalis. – Kn.: Lietuvių kalbotyros klausimai, 1967, t. 9, p. 97–114.

Van Valin R. D., Foley W. A. Role and Reference Grammar. – In: Moravcsik, Wirth (ed.) 1980, p. 329–352.

Van Valin R. Grammatical Relations in Ergative Languages. – Studies in Language. Amsterdam, 1981, vol. 5, p. 361–394.

Vendler Z. Verbs and Times. – In: Z. Vendler, Linguistics in Philosophy. Ithaca, 1967.

Wierzbicka A. Semantic Primitives. – Frankfurt am Main, 1972.

Wierzbicka A. Dociekania semantyczne. – Wrocław-Warszawa-Kraków, 1976.

Zimek R. Sémantická výstavba věty: Obecnělingvistické problémy metodologie syntaktické sémantiky ruštinu. – Praha, 1980.

Адмони В. Г. Введение в синтаксис современного немецкого языка. – М., 1955.

Адмони В. Г. Основы теории грамматики. – М. – Л., 1964.

Александров Н. М. Проблема второстепенных членов предложения в русском языке. – Уч. зап. ЛГПИ им. А. И. Герцена. Л., 1963, т. 236.

Апресян Ю. Д. Лексическая семантика. – М., 1974.

Арват Н. Н. Компонентный анализ семантической структуры простого предложения. – Черновцы, 1976.

Арутюнова Н. Д. Предложение и его смысл. – М., 1976.

Бархударов Л. С. Структура простого предложения в английском языке. – М., 1966.

Белошапкова В. А. Современный русский язык. Синтаксис. – М., 1977.

Белошапкова В. А. Синтаксис. – В кн.: Современный русский язык / Под ред. Белошапковой В. А. М., 1981, с. 363–552.

Бирюлин Л. А. Конструкции с фазовыми, модальными и каузативными глаголами. – В кн.: Семантика и синтаксис конструкций с предикативными актантами. Л., 1981, с. 71–88.

Булыгина Т. В. К построению типологии предикатов в русском языке. – В кн.: Семантические типы предикатов. М., 1982, с. 7–85.

39

Богданов В. В. Семантико-синтаксическая организация предложения. — Л., 1977.

Валейка Л. Транспозиция в литовском и английском языках. — Вильнюс, 1980.

Вардуль И. Ф. Основы описательной лингвистики. — М., 1977.

Виноградов В. В. Русский язык. — М.—Л., 1947.

Виноградов В. В. Введение. — В кн.: Грамматика русского языка. М., 1954, т. 2, ч. 1, с. 5—111.

Виноградов В. В. Избр. тр. Исследования по русской грамматике. — М., 1975.

Гак В. Г. К проблеме синтаксической семантики (семантическая интерпретация „глубинных“ и „поверхностных“ структур). — В кн.: Инвариантные синтаксические значения и структура предложения. М., 1969, с. 77—85.

Гак В. Г. Высказывание и ситуация. — В кн.: Проблемы структурной лингвистики — 1972. М., 1973, с. 349—372.

Генадзе И. О., Гайдарова Ф. А. О выражении субъектно-объектных отношений в иберийско-кавказских языках. — В кн.: Категория субъекта и объекта в языках различных типов. Л., 1982, с. 154—188.

Генюшене Э. Рефлексивные глаголы в балтийских языках и типология рефлексивов. — Вильнюс, 1983.

Гладкий А. В. Формальные грамматики и языки. — М., 1973.

Грамматика литовского языка. — Вильнюс, 1985.

Грамматика русского языка. — М., 1952, т. 1; 1954, т. 2.

Гухман М. И. Позиция подлежащего в языках различных типов. — В кн.: Члены предложения в языках различных типов. Л., 1972, с. 5—27.

Елизаренкова Т. Я., Топоров В. Н. Язык пали. — М., 1965.

Золотова Г. А. К вопросу об объекте синтаксических исследований. — Изв. АН СССР. Сер. лит-ры и яз., 1979, № 1.

Золотова Г. А. Коммуникативные аспекты русского синтаксиса. — М., 1982.

Карри X. Основания математической логики (Пер. с англ.). — М., 1969.

Касевич В. Б., Храковский В. С. Общие вопросы семантики конструкций с предикатными актантами. — В кн.: Семантика и синтаксис конструкций с предикатными актантами. Л., 1981, с. 7—23.

Кибрик А. Е. Подлежащее и проблема универсальной модели языка. — Изв. АН СССР. Сер. лит-ры и яз., 1979, т. 38, № 4, с. 309—317.

Кибрик А. Е. Предикатно-аргументные отношения в семантически эргативных языках. — Изв. АН СССР. Сер. лит-ры и яз., 1980, т. 39, № 4, с. 324—335.

Кибрик А. Е. Проблема синтаксических отношений в универсальной грамматике. — В кн.: Новое в зарубежной лингвистике. М., 1982, вып. 11, с. 5—36.

Кржижкова Е. Проблема простого предложения. — Československá rusistika, 1967, N 2.

Ломтев Т. П. Структура предложения в современном русском языке. — М., 1979.

Лопашов Ю. А. О грамматических средствах выражения субъекта и объектов в албанском языке. — В кн.: Категория субъекта и объекта в языках различных типов. Л., 1982, с. 101—124.

Москальская О. И. Проблемы системного описания синтаксиса. — М., 1974.

Мразек Р. Синтаксическая дистрибуция глаголов и их классы. — ВЯ, 1964, № 3.

Мухин А. М. Функциональный анализ синтаксических элементов. — М.—Л., 1964.

Мухин А. М. Структура предложений и их модели. — Л., 1968.

Нунь М. О подлежащих и топиках. — В кн.: Новое в зарубежной лингвистике. М., 1982, вып. 11, с. 356—375.

Падучева Е. В. О способах представления синтаксической структуры предложения. — ВЯ, 1964, № 2.

Пешковский А. М. Русский синтаксис в научном освещении. — М., 1956.

Рожновская М. Г. Очерки по синтаксису болгарского литературного языка. Предложения с предикативным определением. — М., 1979.

40

Русская грамматика. Т. 2: Синтаксис. – М., 1980.

Попов А. С. Подлежащее и сказуемое в структуре простого предложения современного русского литературного языка. – Пермь, 1974.

Распопов И. П. Что такое структурная схема предложения. – ВЯ, 1976, № 2.

Распопов И. П. Сказуемое как конструктивный центр предложения. – В кн.: Теоретические проблемы синтаксиса современных индоевропейских языков. Л., 1975, с. 162–168.

Ревзин И. И. Современная структурная лингвистика. – М., 1977.

Селиверстова О. Н. Семантический анализ экзистенциальных и посессивных конструкций в английском языке. – В кн.: Категории бытия и обладания в языке. М., 1977, с. 5–67.

Селиверстова О. Н. Второй вариант классификационной сетки и описание некоторых предикатных типов русского языка. – В кн.: Семантические типы предикатов. М., 1982, с. 86–157.

Скобликова Е. С. Согласование и управление в русском языке. – М., 1971.

Скобликова Е. С. Современный русский язык. Синтаксис простого предложения. – М., 1973.

Смирницкий А. И. Синтаксис английского языка. – М., 1957.

Стеблин-Каменский М. М. Спорное в языкознании. – Л., 1974.

Степанов Ю. С. К универсальной классификации предикатов. – Изв. АН СССР. Сер. лит-ры и яз., 1980, т. 39, № 4, с. 311–323.

Степанов Ю. С. Имена. Предикаты. Предложения. – М., 1981.

Сусов И. П. Семантическая структура предложения. – Тула, 1973.

Фитялов С. Я. О моделировании синтаксиса в структурной лингвистике. – В кн.: Проблемы структурной лингвистики. М., 1962, с. 100–113.

Холодович А. А. Проблемы грамматической теории. – Л., 1979.

Храковский В. С. Пассивные конструкции. – В кн.: Типология пассивных конструкций. Диатемы и залоги. Л., 1974, с. 5–45.

Храковский В. С. Проблемы классификации синтаксических актантов. – В кн.: Диате-зы и залоги. Л., 1975, с. 274–280.

Храковский В. С. Залог и рефлексив. – В кн.: Проблемы теории грамматического залога. Л., 1978.

Храковский В. С. Диатеза и референтность. – В кн.: Залоговые конструкции в разноструктурных языках. Л., 1981, с. 5–38.

Черч А. Введение в математическую логику. – М., 1960, т. 1.

Чикобава А. С. Проблема эргативной конструкции в иберийско-кавказских языках. – В кн.: Эргативная конструкция предложения в языках различных типов. Л., 1967, с. 10–32.

Шахматов А. А. Синтаксис русского языка. – М.—Л., 1941.

Шведова Н. Ю. Построение раздела „Синтаксис словосочетания и простого предложения“. – В кн.: Основы построения описательной грамматики современного русского литературного языка. Л., 1966, с. 167–205.

Шмелев Д. Н. Синтаксическая членимость высказывания в современном русском языке. – М., 1976.

Шубик С. А. Иерархия членов предложения в индоевропейских языках. – В кн.: Категория субъекта и объекта в языках различных типов. Л., 1982, с. 125–134.

Щерба Л. В. Языковая система и речевая деятельность. – М.—Л., 1974.

Яхонтов С. Е. Классы глаголов и падежное оформление актантов. – В кн.: Проблемы теории грамматического залога. Л., 1978.

В. АМБРАЗАС

ЕДИНИЦЫ СИНТАКСИЧЕСКОЙ И СЕМАНТИЧЕСКОЙ СТРУКТУРЫ ПРЕДЛОЖЕНИЯ В ЛИТОВСКОМ ЯЗЫКЕ

Резюме

Единицы синтаксической и семантической структуры предложения определяются отдельно на каждом уровне анализа: единицы синтаксической структуры — на основании синтаксических связей словоформ в предложении, единицы семантической структуры — на основании семантических функций (ролей) и их более общих групп — семантических отношений.

В синтаксической структуре предложения различаются три основных типа синтаксических связей: подчинение, взаимозависимость и сочинение. Словоформа с подчинительной связью включается в предложение при посредстве независимой от нее другой словоформы, словоформа со связью взаимозависимости — при посредстве взаимосвязанной с ней словоформы. Словоформы с сочинительной связью включаются в предложение при посредстве одинаковой связи с другой словоформой. Согласование (включающее координацию), управление и примыкание представляют собой формальные способы выражения синтаксических связей.

Словоформы, связанные в предложении непосредственной синтаксической связью, образуют словосочетания. Словосочетания (за исключением лексикализированных оборотов) являются не номинативными единицами, а компонентами синтаксической структуры предложения, выделяемыми на разных ступенях его членения. По характеру синтаксической связи различаются подчинительные, взаимозависимые и сочинительные словосочетания.

Структура подчинительных и взаимозависимых словосочетаний обусловлена грамматическими и семантическими особенностями их компонентов. Подчинительные словосочетания в литовском языке играют первостепенную роль при построении многих типов предложений, входят в их структурное ядро и чередуются с взаимозависимыми словосочетаниями в синтаксических процессах. Это не оправдывает деления синтаксических связей на „присловные“ и „предложенческие“. Предложения отличаются от словосочетаний не характером синтаксической связи, а оформлением по определенным моделям, соотнесением с речевой ситуацией, модальностью и интонационным контуром.

Для характеристики синтаксических единиц при описании структуры предложения могут быть использованы термины членов предложения, определенные на основании синтаксических связей словоформ с синтаксическим центром предложения — сказуемым. Член предложения, в типовых случаях связанный со сказуемым связью взаимозависимости, определяется как подлежащее, связанный подчинительной связью — как дополнение. (Типовыми считаются случаи, в которых словоформа выступает в характерной для данной позиции грамматической форме.) По разному участию в синтаксических процессах дополнения в свою очередь подразделяются на прямые (преобразующие синтаксическую связь в пассивной трансформации) и непрямые; разновидностью непрямых дополнений можно считать обстоятельства, выделяемые на основании характерной для наречий синтаксической позиции (на нее указывает возможность субституции наречием с обобщенным значением). Член предложения, обладающий двойной синтаксической связью (со сказуемым и подлежащим или дополнением), характеризуется как сказуемостное определение. Другие определения, не имеющие прямой связи со сказуемым, являются не членами предложения, а их модификаторами.

Единицы семантической структуры предложения определяются на основании отношений предиката к выраженным лексемами аргументам (актантам). Семантические функции актантов (агенс, пациенс, бенефициент, результат и др.) устанавливаются на сигнификативном уровне с учетом значения предиката, отражающего оценку ситуации с точки зрения говорящего.

42

Различаются следующие наиболее крупные семантические типы предикатов: предикаты действия и предикаты состояния (к последним относятся также предикаты, обозначающие включение в определенный класс, признаки и процессы). Такая субкатегоризация предикатов позволяет группировать семантические функции (роли) актантов в более общие пучки (гиперроли), соответствующие субъектным, объектным и адвербиальным отношениям. Субъектные отношения объединяют функцию агенса при предикатах действия и функции пациенса, перципиента, бенефициента и дескриптива при предикатах состояния; объектные отношения — функции пациенса, результата, бенефициента, инструмента при предикатах действия и функции контентива, результата при предикатах состояния. Адвербиальные отношения объединяют функции причины, цели, места, направления, времени и способа действия, характерные для более отдаленных от предиката актантов, которые сами могут рассматриваться в качестве включенных предикатов. Таким образом, субъектные, объектные и адвербиальные отношения определяются терминами типов предиката и семантических функций (ролей).

Моноцентрическая модель синтаксических связей в принципе соответствует логической и семантической структуре предложения. Однако единицы синтаксической структуры не могут быть прямо соотнесены с категориями мышления. Предикат может выражаться не только сказуемым, но и другими членами предложения, субъект — дополнением, объект — подлежащим. Различия между семантической и синтаксической структурой предложений обусловлены разными в каждом языке особенностями грамматического и лексического строя, а также фузионным характером кодирования семантических и коммуникативно-прагматических категорий. Каждый компонент предложения характеризуется определенным набором синтаксических, семантических и коммуникативно-прагматических признаков, возможные комбинации которых определяют специфику языка. Последовательный учет этих сложных отношений между единицами разных уровней позволяет уточнить интерпретацию многих дискуссионных конструкций.

V. AMBRAZAS

THE UNITS OF SYNTACTIC AND SEMANTIC SENTENCE STRUCTURE IN LITHUANIAN

Summary

The article deals with the definition and relations of the main units of sentence structure distinguished on each level of analysis. A differentiation of the syntactic concepts of surface subject, object and adverbial from the corresponding semantic concepts is proposed.

The units of the syntactic structure are defined on the basis of the syntactic relations of subordination, interdependency and coordination. The syntactic centre of a sentence (the apex of all syntactic relations) is the grammatical predicate. The word form in the relation of interdependency with the predicate is defined as the grammatical (surface) subject, the word form subordinated to the predicate is termed a grammatical (surface) object. The direct object is distinguished from indirect by participation in syntactic processes such as passivization. Adverbial modifiers are regarded as a subcategory of indirect objects characterized by distribution typical of adverbs.

The units of the semantic structure are defined on the basis of semantic relations between the predicate and verbalized arguments (actants). These relations are distinguished on the level of signification and conditioned by the meaning of predicate reflecting the evaluation of a cognitive situation by the speaker. Predicates are subcategorized into two main groups: predicates of action and predicates of state (including the indications of qualities, classes and processes). This subcategorization of predicates permits the roles of actants (“deep cases”) to be related to the concepts of semantic subject, object and adverbial. The subject relation covers the agent of the predicate of action and the patient, recipient, benefactive and descriptive of the predicates of state. The object

43

relation covers the roles of patient, result, benefactive, instrument of the predicate of action and content, result of the predicates of state. The adverbial relation covers the indications of cause, purpose, direction, time, and manner characteristic of participants which may be interpreted as incorporated (secondary) predicates.

The notions of semantic subject, object and adverbial defined in terms of role groups and type of predicate are not universal but they are relevant to the description of sentence components and syntactic processes in Lithuanian and other languages of the accusative sentence type. Each component of a sentence can be characterized as the point of intersection of syntactic, semantic and pragmatic relations forming a specific network of possible combinations in the sentence structure of each language.

The approach suggested helps to solve a number of questions concerning the interpretation of ambiguous constructions.