LIETUVIŲ KALBOS SANDAROS TYRINĖJIMAI LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXVI (1987)

REGINA VENCKUTĖ

TEORIE SPISOVNÉHO JAZYKA A. BARANAUSKA

Na začátku roku 1985 se významně sešla dvě jubilea důležitá pro litevskou jazykovědu i národní kulturu obecně: připomněli jsme si 150. výročí narození A. Baranauska, který stál u zrodu profesionálního vědeckého zkoumání našeho jazyka, a 100. výročí narození prof. J. Balčikonise, zasloužilého vědeckého pracovníka Litevské SSR, a uctili jsme jejich zásluhy o litevská studia. Sotva je nutné hledat přímé souvislosti mezi těmito jazykovědci s rozdílným vzděláním a z různých epoch – spojuje je nepřerušená kontinuita vědeckého vývoje –, jisté paralely mezi názory Baranauska a Balčikonise na spisovný jazyk by však nepochybně mohly rozšířit celkový obraz dějin litevské jazykovědy.

Na Baranauska navazuje nejen linie utváření naší profesionální jazykovědy (prostřednictvím K. Jauniuse a K. Būgy), ale také linie vzniku a normování spisovného jazyka (prostřednictvím K. Jauniuse a J. Jablonskise)¹. Když uvažujeme o Balčikonisově místě v litevské jazykovědě a bereme v úvahu jeho vztahy k Būgovi a Jablonskisovi, jakož i obtížnou situaci prvních poválečných let, musíme uznat, že tehdy byl autoritou naší jazykovědy, o kterou se opíraly tytéž linie, jež pěstoval a které se prudce rozvětvovaly a rozvíjely².

Přínos A. Baranauska v konkrétních oblastech litevské jazykovědy (především v dialektologii, akcentologii, dějinách spisovného psaného jazyka aj.) již byl podrobně prozkoumán a náležitě oceněn³, jeho jazykovědné názory však byly v kontextu vývoje lingvistického myšlení interpretovány jen málo⁴. Obecné teoretické stanovisko, kterého se tento nadaný samouk-jazykovědec držel, si však i dnes zaslouží pozornost jak z hlediska dějin litevské jazykovědy, tak její současnosti.

Baranauskovy lingvistické názory se utvářely pod vlivem tří jazykovědných směrů 19. století – naturalismu, mladogramatiků a kazanské školy; byl tedy výrazně ovlivněn německými komparatisty a ruskou jazykovědou (zejména prostřednictvím J. Baudouina de Courtenay).

Snad největší počáteční vliv na zrání Baranauskova lingvistického talentu a na jeho metodické principy měly názory A. Schleichera, zakladatele naturalistického směru, neboť již ve varniajském semináři získal budoucí badatel mateřského jazyka obrovský

¹ Zinkevičius Z. A. Baranauskas kalbininkas. – Kn.: Literatūra ir kalba, V., 1986, t. 19.

² Pupkis A., Mažiulis V. Juozas Balčikonis. – Kn.: Balčikonis J. Rinktiniai raštai, V., 1978, t. 1, p. 23–35.

³ Sabaliauskas A. Lietuvių kalbos tyrinėjimo istorija. – V., 1979, p. 166–171; Salys A. A. Baranauskas. – Kn.: Lietuviškoji enciklopedija. K., 1934; Zinkevičius Z. Min. veik.

⁴ Venckutė R. Antano Baranausko kalbinių pažiūrų ištakos. – Kn.: Ženklas ir prasmė. V., 1986.

183

Dojem na něj učinila teorie „genealogického stromu“, která vysvětlovala vznik indoevropské jazykové rodiny, a později Schleicherova „Mluvnice litevského jazyka“ a další práce tohoto nejvýznamnějšího indoevropeisty poloviny 19. století. Důležité zde byly (byť krátké) Baranauskasovy osobní kontakty se Schleicherem.

Z Schleicherových prací se Baranauskas naučil abecedu srovnávací historické metody, tj. používat zákony hláskových změn k rekonstrukci archetypů jazykových prvků. Od Schleichera převzal také myšlenku jazyka jako orgánu lidského ducha a teoreticky jí zdůvodňoval své názory na příčiny nářeční diferenciace jazyka i úvahy o obecném (zděděném) a dílčím (tj. specifickém, později utvořeném) jazykovém prvku. Ve své nejvýznamnější tištěné studii „Poznámky o litevském jazyce a slovníku“ Baranauskas napsal: „Obecný prvek se v jazyce objevuje zároveň s kmenem, v prvotní fázi existence kmene, a přetrvává jako spodní vrstva historicky utvořených nářečních rozdílů. Takovými jsou v jazyce kořeny, kmeny, tvary, primární flexe a systém slovních spojení užívaných stejně ve všech nářečích a mluvách; rozdíly mezi jednotlivými nářečími a mluvami tvoří specifický jazykový prvek“⁵. V souladu s tímto názorem Baranauskas obecně správně charakterizoval význam každé z těchto vrstev pro jazykový výzkum a dále napsal: „Slova se v ústech lidu časem obrušují jako oblázky, které převaloval proud či vlny <…>, koncovky slov se odírají, začátek a střed se zkracují a vyrovnávají, slabiky se stávají kratšími <…>. Protože <…> se plné slovní tvary dlouhým užíváním, které stírá etymologické prvky, zkracují, mění se obecný jazykový prvek v nářeční rysy, a proto jsou pro podrobné srovnávání výslovnosti cennější plné než zkrácené tvary <…>“⁶. Pod vlivem Schleicherova názoru na slovní kořen jako na prvotní a nejdůležitější buňku „jazykového organismu“ věnoval Baranauskas při vysvětlování rozdílů mezi litevskými nářečími velkou pozornost zákonitostem hláskových změn v kořeni (zejména samohlásek) a zdůrazňoval, že na konci slova se tytéž hlásky mění rychleji nebo mohou zcela vymizet. Proto se při klasifikaci litevských nářečí zaměřoval na soubory vokalických rysů a často ani neuváděl konkrétní rozlišovací znak⁷; při vytváření pravopisu litevštiny založeného na principu sjednocování nářečí, tj. při stanovování normativních podob pro spisovný jazyk, důsledně zastával názor, že „plný ohýbací tvar“ (tj. koncovka. — R. V.) je lepší než zkrácený⁸. Pozdější podrobný výzkum našich nářečí toto Baranauskasovo teoretické stanovisko potvrdil: ukázalo se, že nejarchaičtější fonetický systém si uchovávají právě ta nářečí, v nichž se vokalismus kořene (resp. středu slova) a koncovky (resp. konce slova) shoduje. Baranauskas (za jeho života byla nářečí téměř neprozkoumaná) však v „Poznámkách o litevském jazyce a slovníku“ činí pronikavý závěr: „Mluvy R₂ a R₃ (tj. R₂ — ‚Mū-

⁵ Překlady úryvků ze studie do litevštiny vyšly v časopise „Mūsų kalba“. Zde i dále se cituje podle: Venckutė R. Iš Antano Baranausko lingvistinio palikimo. — Mūsų kalba, 1975, Nr. 1, p. 41.

⁶ Tamtéž, s. 42.

⁷ Girdenis A., Zinkevičius Z. Klasifikace litevských nářečí. — Kalbotyra, 1966, t. 14, s. 139.

⁸ Baranausko laiškas H. Vėberiui. Cituojama iš: Baranauskas A. Raštai. — V., 1970, t. 2, p. 186.

184

šos povodí“, R₃ — východní část panevėžyského nářečí, „čistí puntininkai“ — R. V.), které mají v koncovkách mnoho redukovaných <…> hlásek a slabik, jsou již zárodky budoucí fáze fonetiky litevského jazyka⁹.

Baranauskas zkoumal litevská nářečí z praktické potřeby, avšak zřejmě i pod vlivem mladogramatiků tak úzkostlivě zaznamenával i nejmenší nářeční rozdíly a svým způsobem vyznával „kult“ faktu a živého jazyka¹⁰. Jeho mimořádně svědomitý přístup k jazykovým faktům a pevné přesvědčení, že bez jejich důkladného prozkoumání nelze dospět k vědecky spolehlivým závěrům, byly dány také osobními vlastnostmi Baranauskase jako badatele¹¹. Schopnost systematicky zobecňovat svá pozorování však tohoto prozíravého lingvistu chránila před drobnůstkářským popisem faktů typickým pro mladogramatiky a umožnila mu přiblížit se modernímu strukturálnímu pohledu na jazyk, čímž svou dobu výrazně předběhl — dobu všeobecné převahy mladogramatiků (často nazývaných atomisty). K tomu nepochybně přispěly také novátorské názory Boduena de Courtenay (ti dva spolu byli v poměrně blízkém kontaktu).

Od Boduena de Courtenay převzal Baranauskas zásadu jasně rozlišovat mezi fakty spisovného a mluveného jazyka. Tuto zásadu, působivě formulovanou, nacházíme v Baranauskasově dopise Vėberisovi: „Kniha je něco jiného, ústa něco jiného: v knize je jazyk napůl mrtvý, v ústech však zcela živý“¹². Takové přesvědčení zřejmě vedlo Baranauskase k dosti skeptickému postoji k nestabilnímu litevskému písemnému jazyku poloviny 19. století, který nebyl upevněn jasnými kodifikačními pravidly (vyplývá to z dopisů autora „Anykščių šilelis“ J. S. Dovydaitisovi, J. Jablonskisovi, H. Vėberisovi aj.). Rozlišování spisovného a mluveného jazyka jako dvou forem existence národního jazyka zřejmě také vedlo Baranauskase k přesvědčení, že Litva nutně potřebuje pouze spisovný standardní jazyk a že pro běžnou komunikaci (jako mluvený jazyk) jsou vhodná všechna nářečí. Na první pohled může toto tvrzení našim očím připadat paradoxní, v zásadě však není teoreticky ani prakticky nesprávné: současná teorie jazykové kultury rodné nářečí nijak neodmítá, považuje je za důležitý tradiční prostředek každodenní komunikace (v rodině a v dalších neutrálních, neoficiálních situacích); přísnější omezení se vztahuje pouze na užívání nářečí ve veřejném životě a masové komunikaci (krásná literatura, tisk, škola, rozhlas aj.). Ze všeho uvedeného lze zřejmě důvodně vyvodit, že Baranauskas chápal vztah spisovného jazyka a nářečí poměrně realisticky a moderně. „Převedeme-li“ jeho úvahy do současných lingvistických termínů, jasně vidíme, že Baranauskas považoval spisovný standardní jazyk i nářečí, která obvykle fungují pouze v mluvené podobě, za relativně samostatné komunikační systémy, jasně odlišené oblastí užití a fonetickými, lexikálními, morfologickými a syntaktickými rysy utvořenými specifickými zákonitostmi jejich vnitřního vývoje.

⁹ Venckutė R. Z lingvistického odkazu Antana Baranauskase, s. 44.

¹⁰ Baranauskas chápal živý jazyk především jako mluvu venkovského lidu, tj. „řeč vesnice“.

¹¹ Venckutė R. Lingvistická korespondence Antana Baranauskase. — In: Literatura a jazyk. V., 1986, sv. 19.

¹² Baranauskas A. Tamtéž, s. 248.

185.

Při výuce litevštiny v kaunaském kněžském semináři Baranauskas živě pociťoval potřebu praktické (normativní) gramatiky a sám se pustil do jejího sepsání v naději, že bude moci využít jako vzor Schleicherovu vědeckou gramatiku litevštiny, orientovanou na diachronii; velmi brzy však pochopil, že si musí „vyznačit hranice a nepřekračovat je“ (o tom se několikrát zmiňuje v dopisech Weberovi). „Vyznačit hranice“ znamená nejen popsat litevštinu takovou, jaká žije v ústech jejích uživatelů, aniž by se zabředávalo do rekonstrukcí vzdálené minulosti, ale také najít způsob, jak sladit rozdíly mezi četnými nářečími, tj. vytvořit psaný spisovný jazyk potřebný všem Litevcům. S těmito konkrétními a jasně pochopenými úkoly před sebou si Baranauskas zvolil princip sjednocování nářečí, opřel jej o teoretické tvrzení o společném a dílčím prvku a vytvořil si svébytnou teorii spisovného jazyka. Hlavním cílem „jazykovědy“ (tak Baranauskas nazýval svou gramatiku) bylo při srovnávání různých nářečních podob najít jejich základ, jinými slovy obnovit původní podobu, z níž se vyvinuly. Etymologický základ různých nářečních podob nazývá Baranauskas „žodžugis“ a v souladu se Schleicherovou teorií „genealogického stromu“ tvrdí: „Žodžūgis je kmen, z něhož vyrostly větve nářeč퓹³; „kdo chce dobře ovládnout celý litevský jazyk, musí dobře poznat všechna jeho nářečí, z jejichž dobrého srovnání vyvstane skutečný žodžūgis“¹⁴. Při obnovování podob „žodžūgických“ Baranauskas nezacházel daleko do minulosti: za normativní považoval nejméně pozměněné podoby slov doložené v nářečích, např. dirba, galvomis, sėdi, nikoli dirb, galvom, sėd; podoby doložené ve starých písemných pramenech, které se však v nářečích již nezachovaly, Baranauskas do svého psaného spisovného jazyka nezahrnoval, a nepovažoval je tedy za normativní (Weberovi vysvětluje, že nechce „odtrhávat pravopis od živého jazyka“¹⁵). Podle této teorie byly Baranauskasovy texty ve skutečnosti transformací podob východoaukštaitských v západní. Sám to jednoznačně přiznal: „Tato má řeč je nářečí R₁ (východoaukštaitských anykščiaiských, ‚rotininků‘. — R. V.), opravené a doplněné srovnáním s ostatními nářečími a psané nikoli podle výslovnosti, nýbrž podle žodžūgis“¹⁶.

Spisovný psaný jazyk, který Baranauskas vytvářel na principu sjednocování nářečí, se blížil pruským litevským (západoaukštaitským) nářečím zaznamenaným ve Schleicherově gramatice. Zbývá pouze dodat, že k takovému přiblížení svého sjednoceného psaného jazyka západoaukštaitskému nářečí dospěl čistě teoreticky, na základě pravidelnosti zákonitostí nářečních hláskových změn. Baranauskas většinu těchto zákonitostí dostatečně dobře znal a důsledně uplatňoval to, co bychom dnes nazvali metodikou vnitřní rekonstrukce; hláskové rozdíly mezi nářečími tak převedl na nejarchaičtější hláskový systém, který si nejlépe zachovalo právě jižní západoaukštaitské nářečí (kaunaské). V dopise Weberovi se o tom píše: „<…> nemohu přiznat, že jsem si vymyslel nový jazyk, kterým se nikde nemluví, ale kterému všichni Litevci rozumějí <…>. Nevymyslel jsem jazyk, nýbrž jsem pro litevštinu vymyslel pravopis; anebo vlastně jsem nevymyslel ani nový pravopis, ale zdokonalil jsem ten již existující a známý“¹⁷; „Můj jazyk

¹³ Baranauskas A. Min. veik., p. 185.

¹⁴ Citováno z knihy: Archivum Philologicum, 1937, t. 6, p. 50.

¹⁵ Baranauskas A. Min. veik., p. 186.

¹⁶ Min. veik., p. 185.

¹⁷ Min. veik., p. 187.

186

má základ ve slově a tak se také píše, ale vyslovuje-li se podle nářečí, nemůže být nazýván mrtvým jazykem, nýbrž živým“},{¹⁸. Proto Baranauskas sjednocený psaný jazyk nejčastěji nazývá jednoduše pravopisem: každý při čtení může hlásky vyslovovat tak, jak se vyslovují v jeho rodném nářečí, protože písmena jsou mnohoznačnými symboly hlásek, které se v jednotlivých nářečích různě změnily. Například ranką lze s ohledem na pravidelnou an a ą změnu v nářečích číst jako [rañką, rañkų, ruñkų, rõnkª] i jinak. Fonetický pravopis by podle Baranauskase nebyl vhodný, protože „by bylo třeba zavést tolik pravopisů a tolik jazykověd, kolik je nářečí. Je přece zapotřebí jedné jazykovědy, jednoho pravopisu a zároveň ukázat, jak mají Litevci v každém nářečí tato písmena vyslovovat“¹⁹. Ukázalo se, že formulovat konkrétní pravidla, podle nichž by bylo možné snadno převádět podoby spisovného jazyka do nářečních podob, není tak jednoduché: v Baranauskasově „jazykovědě“ chybějí jasné pokyny, jak číst „společné“ podoby nářečně, zejména ty, které se v nářečích liší nejen výslovností hlásek. Tato poměrně složitá Baranauskasova teorie se v praxi vytváření spisovného jazyka neujala, badatelé dějin spisovného jazyka však uznávají, že měla význam pro prosazení západoaukštaitského nářečí, které se od konce 19. století stalo základem dnešního mluveného a psaného spisovného jazyka²⁰.

Při určování „společných“ (normativních) podob psaného jazyka vyvstal před Baranauskasem problém jazykové čistoty. Ukázal se jako opatrný normotvůrce: neuznával „čistý purismus“ (v dopisech jej kritizoval), ale zjevným cizím prvkům se vyhýbal. Tento svůj postoj vysvětlil takto v dopise Weberovi: „Zřejmě se snažím nezavádět do svého jazyka cizí prvky, ať už slova, nebo slovotvorné útvary: hledám, jak tu myšlenku vyjádřit po svém, litevsky. Nenajdu-li jasnější útvar nebo nějaké slovo, nezavrhuji ani takové, jehož původ je nejistý“²¹.

Pro své současníky byl Baranauskas nepochybnou autoritou v litevském jazyce; toto uznání si získal živým a barvitým jazykem „Anykščių šilelis“ a vynikající znalostí vlastního rodného i ostatních litevských nářečí. S různými otázkami týkajícími se významu litevských slov, užívání slovních tvarů apod. se na něj obraceli významní ruští i západoevropští indoevropeisté a také většina představitelů litevské národní kultury. O konkrétních Baranauskasových opravách toho víme poměrně málo (jeho informace měly převážně teoretický, nikoli praktický charakter), z poznámek v jeho lingvistické korespondenci však lze soudit, že tento jazykovědec byl nejen vynikajícím znalcem mateřského jazyka, ale také jeho pozorným pěstitelem. Cenným svědectvím v tomto ohledu je následující pasáž z jednoho jeho dopisu Weberovi: „Moc mi nesedí ani vymyšlené označení ‚litevská společnost písemnictví‘ <…>. Nebylo by však lepší nazývat ji ‚Společnost milovníků litevského písemnictví‘, nebo ‚Společnost litevských písařů‘, nebo nějak jinak, protože členy společnosti nejsou písemnosti, nýbrž písaři“²².

¹⁸ Min. veik., p. 185.

¹⁹ Archivum Philologicum, 1930, t. 1, p. 76.

²⁰ Jonikas P. Lietuvių bendrinės rašomosios kalbos idėja priešaušrio metu. – Kn.: Archivum Philologicum, 1937, t. 6, p. 52; Palionis J. Lietuvių literatūrinės kalbos istorija. – V., 1979, p. 197.

²¹ Baranauskas A. Min. veik., p. 186.

²² Min. veik., p. 207.

187

Baranauskas, podobně jako později Jablonskis a Balčikonis, velmi oceňoval dobrou znalost rodného nářečí; při shromažďování nářečních dokladů se orientoval na jazyk prostých venkovských lidí. Takto o tom napsal Boduenovi de Courtenayovi: „Litevští učitelé, kteří sami mluví polsky a litevsky se pořádně nenaučili, <...> na mnoha místech zkazili litevský jazyk, nejvíce v písemných textech, v živé řeči pak ve městečkách a na statcích. Proto nyní platí, že čím odlehlejší kout Litvy, čím vzdálenější od městečka a statku či od silnice, tím čistší a krásnější je litevský jazyk“²³.

V kontextu formování profesionální litevské jazykovědy je Baranauskova teorie spisovného jazyka významná kromě již zmíněných věcí také z následujících důvodů:

1. Tím, že přímo souvisela s potřebou mít praktickou gramatiku, ukázala jasnou perspektivu tvorby normativní gramatiky, do popředí postavila význam dokladů živého (mluveného) jazyka a svým způsobem podnítila intenzivnější výzkum nářečí a slovní zásoby (srov. linii Jaunius — Būga — Jablonskis).

2. Tím, že v litevské dialektologii prosadila princip porovnávání komplexů nářečních rysů, přiblížila badatele litevského jazyka strukturálnímu přístupu k jazyku a položila základy opírání se o vnitřní rekonstrukci. Začalo být zřejmé, že mezi historickou a popisnou (normativní) gramatikou není (a nemá být) rozpor, protože pevnější normy nelze stanovit bez elementární znalosti dějin jazykových dokladů (vědecky podložené normy spisovné litevštiny později předložila Jablonského „Lietuvių kalbos gramatika“ z roku 1922).

3. Přispěla k utváření určitých kodifikačních kritérií spisovné litevštiny, z nichž je třeba zmínit především systematičnost, geografické rozšíření dokladů, čistotu a snad zčásti i účelnost. Tato kritéria jsou při jazykové regulaci aktuální dodnes; navíc je třeba dodat, že Baranauskova jednoznačná orientace nikoli na písemné texty, nýbrž na mluvenou řeč vedla k výrazné převaze živého („vesnického“) jazyka v našich prvních normativních pracích (srov. stanovisko Jablonského a Balčikonise).

Při hodnocení Baranauskových názorů v kontextu současné litevské jazykovědy by bylo užitečné prozkoumat jeho principy klasifikace nářečí, teorii samohlásek tří délek (takzvanou „teorii mór“) a konkrétní úvahy o dějinách některých jevů litevského jazyka (často velmi pronikavé, ale i zjevně mylné). Vzhledem k omezenému rozsahu článku se však tentokrát probírá pouze teorie spisovného jazyka. Ta zcela dostačuje k tomu, abychom Baranauskovy teoretické názory zasadili do kontextu jazykovědy 19. století obecně a ukázali, jak se prostřednictvím tohoto nadaného samouka-lingvisty dostaly do vznikající litevské jazykovědy nejpokrokovější lingvistické myšlenky své doby a jak v ní krásně rozkvetly.

TEORIE SPISOVNÉHO JAZYKA A. BARANAUSKASE

Shrnutí

Pokrokové myšlenky naturalistického směru a Kazaňské lingvistické školy, které plodně ovlivnily rozvoj národní litevské jazykovědy, pronikaly především prostřednictvím svébytné teorie celonárodního (spisovného) jazyka, kterou A. Baranauskas vytvořil ve druhé polovině 19. století.

²³ Min. veik., p. 133.

188