LIETUVIŲ KALBOS SANDAROS TYRINĖJIMAI

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXVI (1987)

JUOZAS PIKČILINGIS

J. BALČIKONIS O STYLU

Profesor Juozas Balčikonis by spolu se svým učitelem a spolupracovníkem Jonasem Jablonskim mohl zřejmě říci: do stylu se nevměšuji, záleží mi na jazykové správnosti. Ve skutečnosti tomu tak docela není. Je pravda, že v profesorově pozůstalosti najdeme jen tu a tam přímé úvahy o stylu, ale značná část jeho oprav není ničím jiným než stylistikou. A co teprve říci o cestě, kterou ušel při hledání nejlepší stylistické varianty při překládání a redigování. Konečná redakce leckteré věty, kterou čteme v překladech „Tisíce a jedné noci“, pohádek Grimmových, Hauffových, Andersenových, Perraultových nebo Dž. Swiftových „Gulliverových cest“, uměleckých děl Ž. Verna, byla vybrána z mnoha možných variant: třeba ze tří, pěti, nebo dokonce sedmi. Ale i jinak, když psal o otázkách jazykové praxe, často tu a tam řekl něco přímo také o stylu. Řekněme, když hovořil o myšlení a jeho vztahu k takovým jazykovým vlastnostem, jako jsou jasnost a srozumitelnost. V článku „Proč je třeba dobře ovládat svůj jazyk“ čteme: „Žádná jiná věc nenaučí člověka myslet tak logicky jako jazyk, neboť bez jazyka není myšlenky. Jen skrze jasnost jazyka dosahujeme jasnosti myšlenky“¹.

Zde, a také na několika dalších místech, se dotýká dalších vlastností stylu, byť je nejmenuje konkrétně: živosti, sugestivnosti. Vzpomínky na J. Jablonského pak zdůrazňují: mluvíš-li tam, kde slovo plní estetickou funkci, neztrácej ze zřetele vlastnosti jeho konotací — jeho odstíny; vnímej barvu slova. Cituje se výtka J. Jablonského vůči těm, kdo na to nedbají: „Co by si pomyslel uživatel jazyka o malířově práci, z níž je patrné, že malíř nechápe a ani se nesnaží pochopit význam barev v malířství, materiál a podobu (formu) obrazu?“²

O stylu se však profesor, stejně jako J. Jablonskis, nejotevřeněji vyjadřuje v polemice se spisovateli.

Čteme odpověď B. Sruogovi: „Spisovatelé se mýlí, když si myslí, že jen oni vědí, co je styl. Svými pokusy vysvětlovat největší jazykové chyby jako stylistické zvláštnosti pouze dokazují, že se ve stylu vůbec nevyznají. Prvním požadavkem dobrého stylu je jazyková správnost. Kde je jazyk nesprávný, tam je neživý, a kde je neživý, tam je kostrbatý — jak tedy může být dobrý styl? Styl nelze od jazyka oddělit. Styl může být rozmanitý, ale nemůže překročit meze, které mu jazyk stanovil“³.

¹ Balčikonis J. Rinktiniai raštai. — V., 1978, t. 1, p. 106.

² Balčikonis J. Atsiminimai apie J. Jablonskį. — Kalbotyra, 1962, t. 5, p. 61.

³ Balčikonis J. Atsakymas ponui Baliui Sruogai. — Kn.: Rinktiniai raštai. V., 1978, t. 1, p. 57.

24

Jsou totiž autoři, kteří vytvářejí styl tím, že se odchylují od všeobecně přijímaných a užívaných slovníkových a gramatických norem a bezostyšně a ničím nepodloženě je porušují, což ospravedlňují snad jen onou univerzální „básnickou svobodou“. Podobné narážky zazněly také v polemice B. Sruogy — v článku „O jazykovědcích a spisovatelích“ („Lietuva“, 1927). Řečeno slovy profesora J. Balčikonise, máme sklon omlouvat „své (tj. spisovatelské) největší chyby“ „stylistickými zvláštnostmi“.

Po nějaké době napsal B. Sruoga článek „Spisovatel a gramatika“, v němž mimo jiné najdeme: „Je-li gramatik, tedy budiž jazykovědec, specialistou v márnici, pak je právě jeho povinností stanovit nezbytné zákonitosti zachování života a záchrany živého organismu před nebezpečím!⁴“ Jazykovědec je anatom, který pitvá mrtvoly a vykonává nepříliš příjemnou práci — a přece člověku tolik prospívá: učí ho, jak zachovávat život. V tomto případě má B. Sruoga na mysli životnost jazyka. Domnívám se, že tento článek je, byť nepřímou, přesto upřímnou reakcí na věc, kterou J. Jablonskis a J. Balčikonis připomínali spisovatelům: dbejte na zákonitosti vývoje jazyka a na jeho správnost. A především, domnívám se, jde patrně o omluvu J. Balčikonisovi, na něhož se v uvedeném článku útočilo.

Styl se probírá i v řadě dalších článků a recenzí J. Balčikonise. Například v „Několika poznámkách k jazyku románu V. Mykolaitise-Putina „Ve stínu oltářů““ (1935). Srov.: „Pokud jde o nás (= kvůli nám), mohl sis odpočinout třeba celou zimu“; „Tušil, že k seznámení došlo, protože si to baronka přála (= z vůle baronky)“; vždyť první varianta je bližší hovorové řeči, druhá knižnější. Autor románu užívá vedlejší věty bez vět hlavních: „Vždyť já si tě přece budu pamatovat“. To je však připojená konstrukce, jíž se zde dosahuje stylizace. Je tedy sporné, zda by zde recenzent měl vytýkat a požadovat normálnější podobu této konstrukce. Ještě několik dalších příkladů z jiných článků a recenzí: „Prosím (= prosím vás), vstupte,“ řekl Rimukas; „Usilují (= chtějí, snaží se) zvýšit výnos“; „o knihách se vyjadřoval pochvalně (= dobře se vyjadřoval o knihách, knihy chválil)“. Profesor J. Balčikonis možná uvedené výrazy opravuje spíše jako nesprávné, ale z našeho pohledu se hodí ke stylu — oprava bývá obvykle bližší hovorové řeči, nebo je přinejmenším méně knižní a stylisticky lepší i jiným způsobem. To platí zvláště pro případy, kdy se uvádí několik ekvivalentů. Například v recenzi „Překlady Gogolových spisů do litevštiny“ navrhuje místo výrazu „pěkná holčička“ říci „krásná dívka“, případně „hezká děvenka“ či dokonce „krásná žabka“. Nebo navrhuje nahradit výraz V. Mykolaitise-Putina „chystali se… na senoseč“ výrazy „mysleli na senoseč“, „chystali se sekat seno“, „vypravovali se na louky“. Někdy je tomu však naopak: nepodniká se žádná oprava ani se nenabízí náhrada, pouze se vytýká. Tak je tomu tam, kde se dotýká specifičtějších stylistických záležitostí. Na konci „Sporných jazykových jevů v „Povstalcích“ V. Mykolaitise-Putina“ se ještě dodává: „Na některých místech autor vyjadřuje své myšlenky jaksi neživě.“ Co se tím myslí? „Pozorně vyslechl celé čtení.“ To je přece opravdu nepříliš zdařilé, trochu umělé slovní spojení! Ne zcela přesvědčivě je vytvořen také obraz metafory „tkvít“: „Celý statek tkvěl v bolestném klidu“; „Bagynų rūmas

⁴ Sruoga B. Raštai. — V., 1957, t. 6, p. 333.

25

stále leží v odpadcích jako nějaké opuštěné medvědí ohniště.“ Mohou paláce ležet v odpadcích?.. Kromě toho jsme zvyklí vídat tuto metaforu užívanou při pozitivním hodnocení něčeho, při vřelém vyjadřování o něčem, srov.: „Až bude mít syn chléb, bude se matka moci u něj usadit“ (Surviliškis). „U mě ještě doznívala ta píseň“ (Daugėliškis). „Revoluční síly spočívají ve svazku lidu a vojáků.“ Recenzentovi však vůbec nejvíc vadí sloveso

připravovat (se), užívané opravdu ne právě stylově a vytlačující nejedno jiné – opravovat (se), vařit, vyrábět, dělat, chystat, pořádat, psát atd., srov.: „nařídil připravit (= připravit) hostovi nocleh“; „matka s Gene připravily snídani (= opravily, uvařily, připravily)“; „svatbu připravte (= udělejte, uspořádejte, vystrojte)“; „skutečný manifest se už připravuje (= píše)?“, a také již zmíněné „chystal se… na senoseč“. V poznámkách o jazyce „Prodaných lét“ (I) J. Baltušise: „všechno je připraveno (= opraveno, uklizeno)“; „lekce jste si připravili (= naučili)?“; „výstava v Kaunasu se připravuje (= opravuje, dělá)“; „Jakou tam za dveřmi děláš (= opravuješ, mícháš) břečku?“; „Mendelis jede! Připravte (= popadněte, vezměte, opravte…) biče!“

Co se týče tvarů, stylu se nejvíce provinily oba zmíněné texty tím, že užívají, podle profesora, „první osobu přítomného času prašau, neznámou žádnému z našich nářečí, místo níž je třeba užít příslovce prašom. „Prosím, posaďte se“; „Prosím, omluvte mě, že jsem se opozdil“; „… a teď prosím dovnitř…“.“ – A tak je to v celé knize,“ stěžuje si recenzent. Totéž zaznívá v posudku jazyka „Prodaných lét“ J. Baltušise, kde najdeme opravené věty: „Prosím, pane inspektore“; „Tak vás prosím do světnice“. Profesor považuje i tento tvar za nesprávný. My, stylisté, bychom se domnívali, že zde je třeba autorům vytknout, že nevyužívají možných stylistických odstínů, které nabízejí synonymní tvary prašom, prašyčiau, prašytume, a obracejí se k partnerovi v rozhovoru příliš oficiálně a chladně.

Celý odstavec recenze „Vzbouřenců“ je věnován syntaktickým konstrukcím s přechodníkem – jejich opravování. Například: „Půdu lze vykoupit jen po dohodě s pánem a s jeho souhlasem (= s jeho souhlasem); Skrodskis, když se mu sedláci vzepřeli (= kvůli vzpouře sedláků), vyvolal vojsko; trest vykoná panský pacholek Rubikis, za pomoci dragounů (= za pomoci dragounů; s pomocí dragounů); Když se vzbouřenci odmítli vzdát své vůdce úřadům (= na vzbouřence, kteří odmítli vydat úřadům svého vůdce)… vojsko vypálilo salvu.“ Zde jsou opravy bez jakéhokoli vysvětlení, takže je těžké říci, zda byly ty konstrukce považovány za nesprávné, nebo neživé, anebo snad, což je pravděpodobné, za obojí. Dnes bychom je považovali za hodné opravy – s výjimkou snad jen předposledního případu, který je nesprávný – protože jsou příliš knižní a znějí novinářsky.

Ještě několik příkladů, které bych považoval za stylisticky hodné opravy, protože jsou tak či onak umělecky nepřesvědčivé, poněkud umělé a ne zcela přesné: „A i teď on (hodiny) neúnavně (= bez ustání, stále) věřil; Varšavu to stálo (= přišlo) mnoho peněz; hned příští den (= následující den) dvacet mužů… musí nastoupit na statek. (U J. Baltušise: (včela) slétla dolů k následujícímu (= dalšímu) květu.) Ta zpráva by se jistě škodlivě odrazila (= uškodila) na jeho zdraví; Den měl být jarně radostný (= příjemný, veselý); Jaký ohromný (= velký, hrozný…) dojem to udělalo; Vyjádřit veškerou nevhodnost chování (= nevhodnost); Nadarmo jedí chléb a strádají (= ochuzují, trápí) sami sebe.“

26

Tento seznam bychom mohli doplnit poznámkami k jazyku J. Baltrušise v „Prodaných létech“ (I); podle jeho slov jsou i mezi nimi takové, které se týkají spíše stylu než správnosti.

Měl recenzent vždy pravdu? V některých případech možná ne! Začněme velmi jednoduchým příkladem. Řekněme, že už kárá V. Mykolaitise-Putinase za „kavolių“, užité místo „kalvio“: „— Kavoliau (= kalvi), jeden kroužek na brusce se už obrousil a praskl.“ V okolí Surviliškisu totiž lidé běžně říkali „kalvis“. Toto slovo se opravuje i v „Prodaných létech“: „Kavoliu (= kalviu) nebudu“. Jenže spisovatelé zde stylizují. Jazyk „Vzbuřenců“ je přece jazyk, jakým se před sto lety mluvilo v Surviliškisu, a možná se tehdy místo kalvio říkalo kavolis. Ne, nebráním toto barbarství. Stačí připomenout, že nelze bez výběru přenést do uměleckého díla všechno, co se vyskytovalo v řeči lidí. Zde však už nestačí měřítko správnosti – je třeba přihlížet k účelnosti užití slova. Takové opravy by tedy neměly být řazeny do stejné kategorie jako například nesprávné instrumentály či lokály. Vždyť jde o projev autorova ideového a uměleckého záměru. A už vůbec nelze souhlasit s nahrazováním slov, která patří ke staré tradiční vrstvě a jsou všeobecně užívaná: čápa slovem gužas, vzbouřence slovem maištininkas, opici slovem malpa atd.

Mnohem problematičtější jsou slova, která autoři užívají metaforicky a která jsou kritizována. V článku „Něco málo o jazyce ‚Prodaných lét‘“ se „opilý sluncem komár“, zpívající ve stínu maliníku, nahrazuje komárem bzučícím, a holub…, který nehybně sedí, holubem dřepícím. Autor těchto obrazů se jich, jak si vzpomínáme, rozhodně nechce vzdát⁵. A i zde mu přísluší rozhodující slovo. Chtěl přece vyjádřit něco obrazně! Komár zpívá, holub sedí jako člověk. A je těžké odporovat spisovateli, který takový tropus užívá. Sotva je namístě hájit jeho právo nazývat mraky olověnými, a ne černými či tmavými, a sněhové vločky sedícími, a ne ležícími či padajícími.

Mnoho témat blízkých stylistice a rad, jak se vyjádřit lépe, najdeme v článku „Je třeba zlepšit jazyk tisku“. Jsou to například tyto: „Letos před začátkem období ustájení (= před zavřením zvířat do chlévů), dokud vedení kolchozu slibovalo, že podobné chyby už nebude opakovat“; „Žádný z kombajnů se nevyužívá k mlácení (= není používán k mlácení)“; „Lije studený podzimní (= podzimu) déšť.“ Vždyť ve všech případech se myšlenka přímo dožaduje přirozenějšího vyjádření, které nepodléhá módě – bez těch „období ustájení“ a vkládaných, kde je třeba i kde není; bez vyjádření účelového určení konstrukcí s dativem slovesného podstatného jména; bez shodného přívlastku vyjádřeného odvozeným přídavným jménem, kde živý jazyk doporučuje užít neshodný přívlastek v genitivu.

Ještě několik příkladů: „Vedoucí musí (= mají) do kolchozu poslat (= odeslat) své žací stroje“; „Rychle se rozvíjí (= rozšiřuje) chov prasat“; „Komonice je včelami velmi ráda navštěvována (= Z komonice včely hodně nanosily)“; „Soutěžení kolchozníků se bude ještě více rozvíjet a přinese (= a přinese) nové úspěchy zemědělství“; „Organizuje masy kolchozníků (= kolchozníky) k uskutečnění rozhodnutí rady na zasedání (= k uskutečnění rozhodnutí); „Lépe-

⁵ Baltrušis J. Apie kūrybinį darbą. — Kn.: Raštai. V., 1959, t. 3, p. 71–72.

27

… odráží (= zobrazuje, vyzdvihuje, odráží...) současnou situaci v naší literární kritice“; „Svobodu milující (= svobodu si vážící, svobodomyslný) egyptský lid jednotně vstupuje do boje“; „Nemůže být ani řeči o tom, že by Egypt byl připraven vrhnout se (= zaútočit) Americe do náruče“; „Ženy se chystají (= uklízejí dům)“; „Předal půdu pracujícímu rolnictvu (= rolníkům); „Vládne hluboké (= velké, naprosté) ticho“; „Hovoří s mistry vysokých (= velkých, bohatých) výnosů“.

Živý jazyk to tak radí – tak bychom mohli vyjádřit motivy a základ oprav prof. J. Balčikonise, jeho pojetí toho, kde hledat oporu pro dobrý styl. Bylo to řečeno živě, či nikoli – právě to je zde otázkou, kterou je třeba položit. Existuje mnoho aforismů o dobrém stylu. Podle některých je jeho hlavní předností jasnost, podle jiných přesnost, podle dalších stručnost, pro jiné zase obraznost, zvučnost atd. Pro profesora J. Balčikonise je počátkem všeho a měřítkem všeho živost: „Co odporuje duchu živého jazyka, nemůže být dobré“{⁶, – říká. Samozřejmě se nezavrhuji ani jiné vlastnosti stylu. Například zmíněná jasnost: „Jen myšlenky vyjádřené jasným a živým jazykem dosahují srdcí posluchačů a zapouštějí tam hluboké kořeny, zatímco to, co je podáváno jazykem stěží pochopitelným, sklouzne po povrchu, aniž by se dotklo lidské duše, a zmizí jako mýdlová bublina ve vzduchu“⁷. A takové, tj. živé a působivé, to bude, budeme-li se držet co nejblíže hovorové řeči. Proto je lepší říkat ne manželka, ale sama, ne podkova, ale podkovy, ne oblak, ale oblaka atd. Právě zde, v živém jazyce lidí, pramení nevyčerpatelné zdroje výrazových prostředků překypujících životem a štědře sytí větu profesora, překladatele pohádek a cestopisů, její lexikum i syntax: „Před očima princezny se rozprostíralo v celé své nádheře nejširší moře“ – to je příklad, jakých na stránkách překladů najdeme desítky a které ukazují, kde se překladatel radí, když volí slovo, slovní spojení, tvar či syntaktickou konstrukci. Zde, v pramenech hovorového jazyka, nalézá i vzácnější, ale velmi potřebné slovo, které jsme už nemohli použít, protože jsme snad ani netušili, že vůbec existuje. Dejme tomu sloveso trukinti: „Hospodář byl veselé povahy a svým vyprávěním dovedl hosta bavit až do půlnoci“; sloveso atsveikinti: „Mladík mu pokynul hlavou na rozloučenou a řekl…“ Podobných příkladů by se dalo vypsat mnoho, jenže hledání a nalézání nejvhodnějšího slova v pohádkových překladech profesora J. Balčikonise není tématem tohoto článku.

Chtěl bych zde jen připojit malou snůšku stylistických oprav, které nebyly zahrnuty do zveřejněných počtů, protože byly pouze rukou (tužkou) vepsány mezi řádky už vytištěné knihy, než byla darována tomu, kdo pomáhal s korekturou. Buď si jich všiml sám překladatel, protože mu při překládání či při pročítání překladu unikly, nebo byly obnoveny poté, co je změnil redaktor.

A tak v pohádkách „Tisíce a jedné noci“:

„Mardžana nezapomněla, co jí přikázal Ali-Baba. Nejdříve mu našla prádlo a dala je odnést jedné otrokyni, která ještě nešla spát (=... otrokyni, která ještě nespala“).

⁶ Balčikonis J. Rinktiniai raštai. – V., 1978, t. 1, p. 106.

⁷ Ten pat, p. 106.

28

Ne která … konstrukce – nikoli vztažná vedlejší věta, nýbrž přechodníková… ještě nešla spát, protože první možnost by nepředávala zcela tutéž informaci a navíc je zde použita poněkud knižně. Za druhé, zápor se má vztahovat nikoli ke slovesu být, nýbrž ke slovesu ulehnout.

A vůbec snad nebude od věci zmínit onu hypotaktickou konstrukci vztažné vedlejší věty u J. Balčikonise, která se dnes, řekli bychom, projevuje tak agresivněji a prosazuje se, zřejmě podezřívána z toho, že ne vždy souzní s „duchem živého jazyka“. U té příležitosti několik příkladů. Jak „Bratři Grimmové“, tak Andersen mají sklon začínat pohádku větou s konstrukcí „který“. „Es war einmal eine Frau, die sich ein ganz kleines Kind wünschte…“; „Vor Zeiten war ein Schneider, der drei Söhne hatte und nur eine einzige Ziege“; „Mit den feinen Händen griff sie in die häßlichen Nesseln, die waren wie Feuer“. Překladatel takovou pohádku začíná: „Byla jednou jedna žena, velmi si přála mít malé dítě…“; „Byl jednou jeden krejčí, měl tři syny a jen jednu kozu“; „Začala svýma krásnýma rukama trhat kopřivy, ty ji pálily jako oheň“. Vedlejší větu zde často nahrazuje přechodníková konstrukce, jednoduchý větný člen, avšak zvláště často se čtenáři obrací konstrukce „ten, ta“… Srovnejme ještě závěr pohádky bratří Grimmů „Brémští muzikanti“:

Ach, v tom domě sedí strašlivá čarodějnice, která mi svými dlouhými prsty poškrábala obličej; a přede dveřmi stojí muž s nožem, který mě bodl do nohy; a na dvoře leží černé monstrum, které se na mě vrhlo s dřevěnou palicí; a nahoře na střeše sedí soudce a volá: „Přiveďte mi toho darebáka.“

V domě je strašná čarodějnice, popadla mě svými nehty a rozdrásala mi obličej; u dveří stojí člověk s nožem, přeřízl mi lýtko; na dvoře leží černá obluda, ta mi dala ran takovou holí, že jsem nevěděl, kde mi hlava stojí; a na střeše sedí soudce, ten poručil, aby mě chytili a přivedli k němu.

Vraťme se však k přerušené myšlenkové niti – k arabským pohádkám:

„Ali-Baba sledoval Mardžanu (= s Mardžanou)“. Zřejmě je třeba výslovně uvést přítomnost družky: vždyť není totéž sledovat koho a sledovat s kým.

„V noci se připlazil strašlivý had a začal se ze všech stran plížit kolem mého ohně, ale skrz (= přes) větve a ostré trny se ke mně nemohl dostat“. Přes? Proč? Protože je třeba vyjádřit nikoli to, čím se nedalo prolézt, ale přes co nebylo možné se dostat.

„Byli jsme strašně unavení (= vyčerpaní), už jsme nemohli táhnout nohy, lehli jsme si a tvrdě usnuli“: vyčerpaní, ne unavení; pouhé unavení bylo příliš slabé.

„Rybář viděl plavat (= plavat) ve vodě množství ryb…“; plavat, protože je třeba vyjádřit, že šlo o opakovaný děj.

„Rybář ukázal cestu. Brzy dorazili k tomu (= takovému) kopci…“; Takovému, protože předtím stálo: „Sultán si zavolal toho rybáře a po vyptání, kde ulovil ryby, vsedl

29

se všemi muži ze svého dvora na koně a přikázal jim jet na to místo.“ Ten kopec – nepřesná informace; vždyť tady je třeba říci:... k jakémusi neznámému kopci, k jednomu kopci.

„– Při pomyšlení na neštěstí, které by Vaši Výsost (= Vaši moc) postihlo, kdyby víla svými kouzly vnukla princi zlou touhu svrhnout vás z trůnu, mě jímá hrůza...“; Ne Výsost, nýbrž moc... Zdá se, že Výsost nemá v běžné řeči tradici užívání.

„Dám svou dceru za tvého syna, pokud mi pošle čtyřicet zlatých podnosů plných stejných drahokamů, jaké jsi přinesl nyní. Tyto kameny musí přinést čtyřicet černých (= černých) otroků, z nichž každý ať vede bílého (= bílého) otroka...“; Proč vedle drahokamů užívat i u otroků přídavná jména se jmenným tvarem? Vždyť zde stačí prostě popsat vlastnosti: není třeba ani vyčleňovat, ani zdůrazňovat.

„Vtom se Aladin vzpamatoval ze strachu a řekl:

– Co mám tedy dělat? Račte říci (= říct)?“; Užívá se zkrácený tvar, protože je charakterističtější pro hovorovou řeč; navíc kdyby se ponechal plný tvar říci, opakovalo by se -ti: dělat – říci – a vznikla by jakási monotónní instrumentace.

Dále – ještě hrstka oprav bez jakéhokoli vysvětlení:

– Cože, má královno, – řekl princ, – říkáš, že ten Skaibar je tvůj bratr? Ať je jakkoli hrozný, budu si ho vážit a milovat jako svého nejbližšího (= mého) příbuzného!“

„– Teď jdi, chlapče, a dělej, jak jsem řekl, – řekl kněz! – Oba budeme bohatí po celý svůj (= náš) život.“

„Oblékl ho do královských šatů, posadil na trůn a přísahal mu svou věrnost (= oddanost).“

„Místo, kam mě pták donesl, bylo ze všech stran obklopeno horami, které se tyčily až do oblak (= oblaka)...“

(Srov.: K. Donelaitis:

„Jeřáb, k černým oblakům podivně stoupaje...“)

„Když jsem šel, šlapal jsem po diamantech a ani mě nenapadlo zvednout alespoň jeden z nich (= z nich).“

Tento stručný přehled myšlenek profesora J. Balčikonise o stylu a o brázdě, kterou v této oblasti činnosti vyoral, zakončím jedním poučením J. Jablonskise: „Máme učit nikoli tolik gramatických termínů jako živých jazykových jevů“ (moje podtržení – J. P.). J. Balčikonis ve skutečnosti nenapsal ani gramatickou příručku, ani stylistiku, ani učebnici překladu, ale jak z učitelské katedry, tak prostřednictvím recenzí, překladů i jiné své činnosti neustále učil „živým jazykovým jevům“. Mezi nimi zaujímá významné místo také styl.

30

J. Balčikonis o stylu

Shrnutí

Profesor Juozas Balčikonis nám nezanechal žádné zvláštní studie o litevské stylistice, přesto se však ve svých četných pracích zabýval stylem a souvisejícími otázkami. Svůj pohled na styl nejjasněji a nejúplněji vyložil v polemice s litevským spisovatelem B. Sruogou (1927). Jako hlavní předpoklad dobrého stylu zdůrazňuje především gramatickou a slovotvornou správnost řeči a dodržování zákonitostí vývoje jazyka. Styl nelze oddělit od jazyka. Bez správné řeči je proto nemyslitelný ani dobrý styl, který přes veškerou rozmanitost svých podob a projevů nemůže překročit rámec stanovený jazykovým systémem. V jazykovědném odkazu J. Balčikonise se vedle toho často objevují názory a poznámky o důležitosti jazykového citu pro vnímání stylistického zabarvení a odstínů slova i nuancí jeho sémantiky. Podle profesora patří k podstatným vlastnostem stylu logičnost výkladu a jasnost vyjadřování. Hovoří o tom článek „Proč je třeba dobře znát svůj jazyk“. Ze všech požadavků, které J. Balčikonis klade na dobrý styl, vystupuje v jeho učení do popředí požadavek umět se vyjadřovat živě, neboť „neživé nemůže být dobré“. Co se považuje za živou a co za neživou řeč, se nejúplněji dozvídáme z jeho recenzí literárních děl litevských spisovatelů a litevských překladů děl světové literatury, stejně jako z litevských textů jiných stylů, které redigoval (zejména z periodického tisku). Mluvit dobrým stylem podle J. Balčikonise znamená držet se pokud možno co nejblíže živé lidové řeči, učit se od ní a následovat její nejlepší vzory. Tohoto principu se profesor důsledně držel jak ve svých původních pracích, tak v překladech pohádek („Tisíc a jedna noc“, bratři Grimmové, H. Andersen, Ch. Perrault) i uměleckých děl jiných žánrů. Jeho četné překlady představují vynikající školu nejen správné a živé řeči, ale i dobrého stylu.