LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXVIII (1989)

KALBŲ RYŠIAI IR SĄVEIKOS

VJAČESLAV MICHajlovič PAN’KIN

LEXIKÁLNÍ DIFUZE

Samotný pojem „mezietnická komunikace“ ve struktuře společenských vztahů charakteristických pro sovětskou mnohonárodnostní společnost vystupuje jako sociolingvistická kategorie. Mezietnická komunikace je nezbytnou podmínkou upevňování a rozvoje pevného ekonomického svazku sovětských republik, uskutečňování ekonomických, politických, sociálně každodenních, kulturních a dalších vztahů mezi národy a národnostmi země. Tyto vztahy nabývají charakteru intenzivní interakce a podmiňují intenzitu mezietnické komunikace.

Intenzita mezietnické komunikace a související procesy internacionalizace jsou dnes patrné ve všech oblastech života sovětských lidí — výrobní, společensko-politické, vědecké, umělecké, tělovýchovně-sportovní, turistické atd. Intenzita mezietnické komunikace, ať se uskutečňuje v jakékoli oblasti, se projevuje především zhušťováním bezprostředních jazykových kontaktů mezi jazykem mezietnické komunikace — ruštinou — a národními jazyky. Lidská komunikace jako taková a samozřejmě i mezietnická komunikace se však v konečném důsledku uskutečňuje prostřednictvím osobních (přesněji řečeno osobnostních) vztahů lidí spojených přímými kontakty. V případě mezietnického aktu řečové komunikace, ať se uskutečňuje v kterémkoli jazyce, máme před sebou dva lidi různé národnosti, s různými, chceme-li to tak vyjádřit, specifickými rysy národního charakteru, nositele různých jazyků, mentalit, kultur, tradic atd. Internacionalizace sovětského způsobu života v žádném případě nepředpokládá zánik národně specifického. Ve světle učení V. I. Lenina neznamená internacionální beznárodní. Sovětští filozofové a sociologové konstatují, že „internacionalizace nejenže nevede k nivelizaci všech atributů národního, k likvidaci historicky utvořených forem životní činnosti toho či onoho národa, jeho pokrokových zvyků a tradic, nýbrž naopak uvolňuje všechny potenciály národa a vytváří nezbytné podmínky pro všestranný projev národního“ (viz: Internacionální a národní v socialistickém způsobu života sovětského lidu 1985, 191), a že „proces internacionalizace většiny oblastí života naší společnosti je provázen růstem národního sebeuvědomění“ (Bromlej

153

1987, 3) na základě ekonomického, sociálního a kulturního pokroku sovětských národů.

Zhušťování bezprostředních jazykových kontaktů při intenzivním průběhu procesů mezietnické komunikace v současném období fungování ruštiny podněcuje intenzivnější pronikání lexikálních jednotek do ruštiny při jejím užívání v řeči na úrovni mezietnické komunikace. Pozorování procesů pronikání lexikálních jednotek z národních jazyků do ruštiny na úrovni mezietnické komunikace nás přivedla k závěru, že v každém z jazyků, které jsou s ruštinou v kontaktu, existuje určitá vrstva svébytné, výrazově specifické slovní zásoby, která může fungovat v ruštině, aniž se stane součástí jejího systému, a zároveň sloužit jako jazykový prostředek k vyjádření národního koloritu. Takovou slovní zásobu nazýváme difuzní a samotný proces jejího pronikání do ruštiny při intenzivní mezietnické komunikaci a zhušťování jazykových kontaktů národních jazyků s ruštinou nazýváme lexikální difuzí (analogicky k užití tohoto termínu ve fyzice). V Ajbekově knize „Velká cesta“ (M., 1980) bylo na pouhých 60 stranách zjištěno 150 difuzních uzbeckých lexémů: bejty ‘dvojverší’, nasvaj ‘žvýkací tabák’, minman-chana ‘mužská část domu’, sačnapuk ‘ozdoba z černých silných hedvábných nití se stříbrnými rolničkami a třásněmi na koncích’ atd. V novele Š. Bejšenalijeva „Kyčan“ (M., 1959) se na 175 stranách vyskytuje více než 150 případů užití difuzních kyrgyzských slov: Tulpar ‘bájný kůň’, moldo ‘mulla, duchovní’, sagadaly (něžné oslovení dětí) atd. Jev difuze lze pozorovat v jakémkoli ruském textu zaměřeném na zobrazení národních či zahraničních specifik. Například v reportáži V. Korotiče (Ogonjok, 1987, č. 35) se nachází přibližně 30 difuzních čínských lexémů: Guzun ‘zimní palác’, mu ‘plošná jednotka, asi 0,14 ha’, juan ‘peněžní jednotka’, maotaj ‘nápoj’ atd. V reportáži A. Borovika „Sejdeme se u tří jeřábů“ (Ogonjok, 1987, č. 30) se rovněž vyskytuje velké množství difuzních afghánských lexémů typu Chvar ‘řeka’, modžached ‘průvodce’ atd., jakož i difuzních slov, která byla osvojena ruštinou a kvalifikují se jako přejatá — kišlak, súra, čádor, mulla a další.

Přítomnost lexikálních jednotek jiného jazyka v ruském projevu se tak či onak vysvětluje jazykovými kontakty, přímými (bezprostředními) či nepřímými (zprostředkovanými). V obou případech však k pronikání lexikálních jednotek z kontaktního jazyka nedochází samo od sebe, nýbrž prostřednictvím lidí, kteří spolu komunikují; prochází tvůrčím vědomím jednotlivce — dvojjazyčného spisovatele, novináře, překladatele (nebo prostě člověka, který do jisté míry ovládá druhý jazyk).

Pronikání samozřejmě neznamená upevnění nových lexémů v kontaktním jazyce, v jeho lexikálním systému a slovníku — běžně užívané slovní zásobě. K takovému upevnění jsou zapotřebí určité podmínky: skutečná potřeba pojmenování pociťovaná společenskou jazykovou praxí, přítomnost mezery v lexikálně-sémantickém systému nebo uvolně

154

… buňky, připravené pojmout nové významy, nový pojem, novou informaci pro jazyk, který přejímá výpůjčku.

Bilingvní mluvčí se neuchyluje k užívání slov svého rodného jazyka v ruské řeči náhodou; jako by si z rodného jazyka vypůjčoval „pojmy nebo jejich odstíny, ono zabarvení, které se mu konečně z nějakého důvodu zdají nezbytné“ (Щерба 1974, 69). Řekněme, že když uzbecký bilingvní mluvčí v ruské hovorové řeči užívá taková slova svého rodného jazyka jako шайтан, адыры, дастархан, Мамурджан, хоп!, jazyková intuice mu napovídá, že nejsou zcela totožná s ruskými ekvivalenty: черт, холмы, скатерть (стол), Мамурдчик, ладно (хорошо)! Dvě pojmově-signifikativní sémeziologické soustavy dvou jazyků, koexistující ve vědomí bilingvního mluvčího, se v procesu lexikální difuze jakoby vyvažují a vyrovnávají a myšlenka nachází adekvátní slovní vyjádření. Rozsáhlou difuzi v spontánní ruské řeči bilingvního obyvatelstva lze vysvětlit také jazykovým deficitem, nedostatečným rozsahem ruského lexikonu u příslušníků neruských národností, neznalostí přesného významu toho či onoho ruského slova („které se mu honí na jazyku“); příčinou je i princip úspornosti jazykových prostředků.

V důsledku lexikální difuze proniká do ruského jazyka na úrovni mezietnické komunikace obrovské množství takzvané regionálně a lokálně příznakové slovní zásoby, jejíž většina jednotek zůstává ruskému spisovnému jazyku neznámá.

V posledním desetiletí vyšly v domácí jazykovědě zajímavé práce, které se pokoušejí shromáždit takovou difuzní slovní zásobu podle jednotlivých jazykových regionů do svérázných glosářů, seznamů a slovníků (viz: Гальченко, 1975; Назаров, 1984).

Registrace difuzní slovní zásoby, studium otázek jejího fungování a odhalování konotativní specifičnosti jsou samozřejmě důležitým článkem při výzkumu jazykových kontaktů a procesů vzájemného ovlivňování a obohacování jazyků národů SSSR, literatur a kultur. Difuzní slovní zásoba v sobě uchovává informace o národně specifickém kulturním dědictví toho či onoho národa naší mnohonárodnostní země, pomáhá osvětlit retrospektivní pohled na dějiny velkého i malého národa a objektivně zhodnotit socialistickou přeměnu jeho života.

Lingvisté zatím nemají dostatečné důvody považovat taková difuzní slova, jako jsou např. уста, дарья, мураб, „Мирани“, яганы, косы (касы) a mnohá další, za výpůjčky, neboť nesplňují parametry a znaky, které vědci stanovují jako lingvistický „mandát“ k uznání za součást ruského spisovného lexikonu (viz: Крысин 1968, 49; Денисов 1980, 108). Termín exotismus je pro takovou slovní zásobu zjevně zastaralý, neboť kvalifikace „exotická slovní zásoba“ se užívala v minulosti, kdy byla skutečnost neruských národů, které byly součástí Ruska (způsob života, tradice, kultura), vnímána z jeho centra romantickou optikou jako cosi vzdáleného a podivuhodného.

155

Většina difuzních lexémů nemá potenciál stát se výpůjčkami, přestože se nabízejí ruskému lexikálnímu systému; aby se slovo stalo výpůjčkou, musí být nejen lingvisticky adaptováno, ale také psychologicky asimilováno ruským jazykovým vědomím. Tuto skutečnost potvrzuje okolnost, že mnohé difuzní lexémy navzdory určité adaptaci, například grafémově-fonologické, nesplňují znak pravidelnosti gramatických významů (základní znak kategoriálnosti) (viz: Супрун 1975, 10) ani pravidelnosti v lexiku, projevující se jak v lexikálně-sémantické oblasti, tak na sémanticko-paradigmatické úrovni (Шмелев 1966, 10, 11). Difuzní slova (ruským jazykem zcela neosvojená) se vyznačují paradigmatickou neurčitostí a závislostí na kontextu; z gramatického hlediska od takových slov-substantiv mluvčí ruštiny zpravidla netvoří zdrobnělá podstatná jména, což je jedním z příznaků pravidelnosti atd.

V ruskojazyčné beletrii národních autorů, stejně jako v ruskojazyčné publicistice a jiných literárních žánrech (populárně-naučná esej, cestovní zápisky apod.), které jsou tematicky výslovně zaměřeny na popis života a způsobu života toho či onoho etnografického regionu země, každá jednotka lexikálního souboru difuzní slovní zásoby — ať už jako výsledek bezprostředních jazykových kontaktů (bilingvní autor), nebo zprostředkovaně (překladatel) — slouží nejen jako jazykový prostředek k vyjádření národního koloritu, ale jakoby také zastupuje zájmy svého mateřského jazyka, tj. seznamuje sovětského čtenáře s těmi národními slovy, která nejzřetelněji vyjadřují „ducha“ jazyka, zdůrazňují jeho lidový základ, jinými slovy plní v ruštině metalingvistickou funkci mateřského jazyka. Difuzní lexikální jednotky mají řadu specifických rysů: užity v ruském kontextu vyžadují určité způsoby sémantizace — pomocí autorských poznámek, výkladů prostřednictvím ruských slov apod. (Srov.: Каранаром, то есть черным наром он прозывался неспроста. — Ч. Айтматов. Буранный полустанок). Difuzní lexémy užité v ruském textu vstupují na základě selektivity do konkrétních vztahů kombinovatelnosti s ruskými slovy, např.: зинданы темные, кошма мягкая, саукале высокий, джайляу горный, кене-чеке черный и т. п., čímž vytvářejí ustálená slovní spojení (zaznamenaná u různých bilingvních autorů v různých dílech). Difuzní slovní zásoba se vyznačuje jedním důležitým ukazatelem — je tranzitní: vklíněna do ruského literárního textu jako nezbytný, a někdy zjevně nadbytečný prostředek k vyjádření národně specifických prvků, nezůstává v aktivní slovní zásobě, v „centru“ ruského všeobecně užívaného lexikonu, nýbrž se vrací do kontaktního prostředí nebo přímo do „paměti“ mateřského jazyka (národní lexikální archaismy).

156

Zkoumání problému lexikální difuze při kontaktu ruštiny s jazyky národů SSSR je velmi účelné a aktuální, neboť badateli poskytuje klíč k řešení celé řady problémů zásadních pro teorii ruštiny jako prostředku mezietnické komunikace.

ЛИТЕРАТУРА

Бромлей Ю. Национальные процессы в СССР: достижения и проблемы // Правда. 1987. 13 февр.

Гальченко И. Е. Глоссарий лексики языков народов Северного Кавказа в русском языке. Орджоникидзе, 1975.

Денисов П. Н. Лексика русского языка и принципы ее описания. М., 1980.

Интернациональное и национальное в социалистическом образе жизни советского народа. М., 1985.

Крысин Л. И. Иноязычные слова в русском языке. М., 1968.

Назаров О. Туркменские слова в русском языке. Ашхабад, 1984.

Супрун А. Е. Лексическая система и методы ее изучения // Методы изучения лексики. Минск, 1975.

Шмелев Д. Н. Лексико-семантические изменения в современном русском языке // РЯНШ, 1966, № 3.

Щерба Л. В. О понятии смешения языков // Щерба Л. В. Языковая система и речевая деятельность. М., 1974.