LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXIII (1995) GRAMATIKA IR LEKSIKOLOGIJA

ADELĖ VALECKIENĖ

MÍSTO ZVUKOMALB A ZPŮSOBOVÝCH ADVERBIÍ V SYSTÉMU SLOVNÍCH DRUHŮ

1.1. Po dlouhou dobu nebyly v litevských gramatikách částice a zvukomalebná slova rozlišovány jako samostatné slovní druhy. Částice, dříve probírané u příslovcí, byly poprvé uvedeny jako samostatný slovní druh ve třídílné „Gramatice litevského jazyka“ (autor V. Labutis, LKG 1971: 543–576). Tento nový slovní druh důvodně vyčlenil a podrobně popsal B. Labutis ve své kandidátské disertaci „Částice současného litevského jazyka“ (1965).

Termín zvukomalebná slova vytvořil J. Jablonskis. J. Jablonskis je však nevyčlenil jako samostatný slovní druh. Jsou probírána u citoslovcí (Jablonskis 1918; 1922). V J. Jablonskisově gramatice z roku 1901 jsou zvukomalebná slova nazývána zvukovými slovy (Jablonskis 1957: 158). Také v prvních gramatikách litevského jazyka se slova tohoto druhu obvykle zmiňovala u citoslovcí (Schleicher 1856: 338; Miežinis 1886: 51). Zvukomalebná slova byla vyčleněna jako samostatný slovní druh ve školní gramatice J. Žiugždy (1961: 221). Tato gramatika je přepracováním gramatik J. Jablonskise a zřejmě se bez náležité obezřetnosti opírala o samostatný termín zvukomalebných slov, který J. Jablonskis používal. Poprvé byla zvukomalebná slova zevrubně popsána ve třídílné „Gramatice litevského jazyka“ (autorka I. Jašinskaitė, LKG 1971: 734–746). I zde jsou vyčleněna jako samostatný slovní druh. I. Jašinskaitė navíc vydala samostatnou knížku o zvukomalebných slovech, v níž pojednává o jejich formálních, sémantických a syntaktických vlastnostech a zdůrazňuje, že tento slovní druh je specifikem litevského jazyka a že „ze všech indoevropských jazyků se pouze v litevštině zvukomalebná slova vyčleňují jako samostatný slovní druh“ (viz Jašinskaitė 1975: 12). Pozdější gramatiky litevského jazyka, které vycházejí z třídílné „Gramatiky litevského jazyka“, uvádějí zvukomalebná slova rovněž jako samostatný slovní druh (viz Jakaitienė, Laigonaitė, Paulauskienė 1976: 247–251; ГЛЯ 1985: 73–76, 406–414).

1.2. Za zvukomalebná slova se považují slova, která znázorňují nebo napodobují zvuky a obrazy dějů, např.: būbt, šast, trākšt. Obvykle stojí před slovesy a dodávají řeči živost a názornost. Zvukomalebná slova se zvláště často používají v živé řeči k názornému vyjádření povahy dějů. O tom, že zvukomalebná slova tvoří díky svému znázorňujícímu významu specifickou skupinu litevských slov, nikdo nepochybuje; zda je však proto třeba vyčleňovat v gramatikách tuto skupinu jako samostatný slovní druh (slovní kategorii), o tom lze velmi pochybovat.

2.1. Slovní druhy se v gramatikách obvykle vyčleňují na základě tří kritérií: syntaktického, morfologického a sémantického. Již bylo napsáno mnoho o tom, že gramatická klasifikace slovních druhů není jednotná ani logická: některé slovní druhy se vyčleňují podle určitých kritérií, jiné podle jiných (Fries 1951: 65–69; Lyons 1968: 317 a dále;

43

bylo napsáno, že gramatická klasifikace slovních druhů není jednotná ani logická: některé slovní druhy se vyčleňují podle určitých kritérií, jiné podle jiných (Fries 1951: 65—69; Lyons 1968: 317 a dále; Стеблик-Каменский 1954: 147—157; Кузнецов 1961: 56). Moderní gramatiky různých jazyků se však bez slovních druhů neobejdou, protože takové skupiny slov v jazyce existují a vyznačují se specifickými vlastnostmi spojování slov, výběru různých morfologických forem a realizace sémantické funkce. V poslední době se usiluje o to, aby se vyčleňování slovních druhů opíralo o jednotnější kritéria (podrobněji viz Valeckienė 1984: 188 a dále).

2.2. V litevštině je zřetelná hranice mezi ohebnými a neohebnými slovními druhy. Ohebná slova mají určité morfologické kategorie a různé tvary, jimiž se tyto kategorie realizují. Vzájemně související tvary téhož slova tvoří samostatné podsystémy morfologických kategorií. (V litevštině se příslovce řadí k ohebným slovním druhům, protože má zvláštní tvary kategorie stupně.) Neohebná slova nemají morfologické kategorie, a proto v jazyce fungují pouze v jednom tvaru (nepočítáme-li varianty). K neohebným slovním druhům (spojka, předložka, částice, citoslovce) se řadí také zvukomalebná slova. Neohebná slova nevystupují jako větné členy. V tomto ohledu se proto blíží postavení morfémů a někteří autoři je nepovažují za samostatné slovní druhy (Мухин 1968: 176; Савченко 1968: 187), případně jsou na rozdíl od skutečných slovních druhů (podstatného jména, slovesa, přídavného jména, příslovce) charakterizována jako určité funkční skupiny slov (Fries 1951: 72—109). Neohebné slovní druhy se často označují jako nesamostatné, neplnovýznamové či pomocné, na rozdíl od samostatných a plnovýznamových; tím se zároveň naznačuje jejich údajně menší význam a úloha v jazyce. Ve skutečnosti jsou neohebné slovní druhy vzhledem ke své zvláštní rozlišovací funkci ve větě neméně důležité než takzvané samostatné (plnovýznamové) slovní druhy. Bez předložek a často i bez spojek se v jazyce vůbec nelze obejít. Důležitou funkci ve větě mají také částice a citoslovce.

2.3. Kritériem pro vyčleňování neohebných slovních druhů je jejich specifická rozlišovací funkce ve větě, tj. způsob, jakým slova tohoto typu pomáhají větě plnit komunikační úlohu, aniž by sama byla jejími větnými členy. Spojky spojují slova, skupiny slov i větné členy a vyjadřují jejich vztahy (současnost, protiklad, vylučování, podmínku apod.). Předložka sama není větným členem, ale pojí se s pády a vytváří s nimi předložkové konstrukce, které vystupují jako větné členy a obvykle mají příslovečný význam (předložka v těchto konstrukcích plní hlavní — organizační — úlohu a určuje pádový tvar). Částice rovněž nejsou větnými členy, ale modifikují a zpřesňují slova a zdůrazňují jejich významy. Podle rozlišovací funkce, kterou plní ve větě a která má komunikační význam, se neohebné slovní druhy v zásadě neliší od ohebných (plnovýznamových) slovních druhů; neohebná slova rovněž ve větě plní

44

diferenciační, pouze však jiného druhu. Stručně řečeno, syntaktické (syntagmatické) kritérium zahrnuje všechny běžné slovní druhy.

2.4. Citoslovce napodobující zvuky je v gramatikách litevštiny vymezeno na základě sémantického, přesněji řečeno lexikálního kritéria. Je definováno jako třída slov, která znázorňují a napodobují zvuky nebo obrazy dějů¹. Takové kritérium samozřejmě nestačí k vyčlenění nové slovní třídy. Proto se hledají formální, „morfologické“ prostředky, které by posílily vyčleňování citoslovcí napodobujících zvuky jako samostatné slovní třídy (viz Jašinskaitė, LKG 1971: 734; Oginskienė ГЛЯ 1985: 406). Za takové prostředky se obvykle uvádějí koncové formanty typické pro citoslovce napodobující zvuky:

a) - (nejčastěji): kàpt, krėst, krùst, šàst, sliùkšt;

b) -s, -š: bàks, kìls, klibìnkš, pýkš;

c) -i, -y; -u, -ū: braškì, brazdý, šlamù, girgždù;

d) -(i)à: klebetái, lapatái, makalái.

Pro značnou část citoslovcí napodobujících zvuky je typická předpona pa-, zejména když se užívají spolu s týmž citoslovcem bez předpony, např.: pabaškšt, pataūkšt; blinkt pablínkt, strik pastrik, šmákšt pašmákšt.

Takové formanty jsou zjevně analogické, vznikly tvořením dalších citoslovcí napodobujících zvuky podle určitého vzoru. Napodobovací význam těchto citoslovcí je základem, který zde předpokládá analogické tvoření. Tyto formanty v žádném případě nejsou morfologickými znaky citoslovcí napodobujících zvuky: nejsou navzájem propojeny, netvoří systém a nevyjadřují žádné morfologické kategorie. Nemají ani slovotvorný význam, a nejsou tedy slovotvorným prostředkem. Po přidání nového formantu zůstává význam citoslovce stejný. Citoslovce napodobující zvuky s uvedenými formanty i bez nich se užívají často a jejich význam se neliší, srov.: šmákš i šmákšt, tàkš i tàkšt.

Jiná je situace, když se při tvoření citoslovcí napodobujících zvuky využívají rozdíly mezi dlouhými a krátkými samohláskami litevštiny, jejich kvalita a určité fonetické vlastnosti souhlásek; například citoslovce s krátkými samohláskami někdy označují zvuky krátkého, málo intenzivního děje, zatímco citoslovce s dlouhými samohláskami zvuky dlouhého, intenzivního děje (grìbš a grýbš); citoslovce s předními samohláskami označují slabší zvuky vyššího tónu, zatímco citoslovce se zadními samohláskami zvuky nižšího tónu (din a dan). Imitativní původ mají také citoslovce se souhláskami, které mají určité fonetické vlastnosti, např.: cvìnkt, džaṅgt (viz Jašinskaitė

¹Často se uvádí, že se sémanticky vyčleňuje také číslovka. Je to třída slov, která označují počet předmětů a jiné kvantitativní vlastnosti. Číslovky se však od ostatních jmenných slov odlišují také syntagmatickými (distribučními) vlastnostmi. Například číslovky substantivní povahy nepřipojují přívlastky (adjektiva), nýbrž řídí genitiv substantiv (tisíc let, trojice koní). Taková rekce je typická pouze pro malou část substantiv (hejno dětí). Číslovky adjektivní povahy vystupují jako přívlastky, nepřipojují však, jak je typické pro adjektiva, příslovce (srov.: velmi hodné děti, ale nelze *velmi dva děti). Číslovky mají také morfologické (paradigmatické) vlastnosti odlišné od ostatních jmenných slov. Na druhou stranu jsou číslovky na základě společných vlastností se substantivy a adjektivy, stejně jako zájmena, často pokládány za podtřídy substantiv a adjektiv (Щерба 1974: 83, 85; Пешковский 1956: 154—155; Панов 1960: 14; Савченко 1968: 187; Кубрякова 1978: 45; Harris 1964: 174 a násl.; Helbig 1977: 107; Flämig 1977: 47, 50).

45

1975: 44—54). To je zcela pochopitelné, protože citoslovce napodobující zvuky jsou obvykle napodobovací slova. Kromě toho není vztah mezi významem a fonetickými vlastnostmi zvuků stálý.

Zvukomalebná citoslovce tedy nemají formální klasifikační znaky a od ostatních skupin slov se odlišují pouze svým zobrazovacím a napodobovacím významem.

2.5. Zvukomalebná citoslovce se nehodí ani mezi citoslovce vyjadřující emoce, s nimiž byla dříve spojována. Ve všech indoevropských jazycích se citoslovce vyjadřující emoce liší od slov ostatních tříd tím, že označují subjektivní lidské pocity nebo projevy vůle a nemají pojmenovávací funkci. Jsou blízká signálům a výkřikům vyjadřujícím mnohoznačný citový stav mluvčího. Citoslovce nemají žádné vztahy k větným členům. Jsou to zvláštní vsuvky a dodatky, které citově zabarvují smysl věty. Naproti tomu zvukomalebná citoslovce jsou ve větě obvykle významově spojena se slovesy a označují určité objektivní odstíny dějů.

Podle diferenciální funkce, kterou zvukomalebná citoslovce ve větě plní a která je hlavním kritériem pro rozlišování neohebných slovních tříd, se podle našeho názoru nejlépe řadí k částicím. Cílem tohoto článku je pokusit se to dokázat.

3.1. Částice mají různé významy, společné však těmto slovům je, že jako větné členy neoznačují významové, modální a expresivní odstíny j i n ý c h slov ve větě, skupin slov, větných členů nebo celých vět. Částice jako by nedisponovaly vlastním lexikálním nábojem, nýbrž jej přenášejí na jiná slova, jejich skupiny či jednotlivé věty, které zpřesňují, různě modifikují, zdůrazňují, a dokonce vytvářejí a vymezují určitý větný druh nebo je citově zabarvují. To je diferenciální funkce částic ve větě, na jejímž základě je lze vyčlenit jako samostatnou slovní třídu.

3.2. Při plnění obecné diferenciální funkce ve větě nabývají částice v jednotlivých kontextech různých konkrétních významů. Proto je velmi obtížné částice klasifikovat. Podrobná sémantická klasifikace částic je uvedena ve třídílné „Gramatice litevského jazyka“ (1971), poněkud odlišná klasifikace pak v jednosvazkové gramatice v ruštině (ГРЯ 1985). Tento článek předkládá rovněž poněkud odlišnou klasifikaci částic, která zohledňuje zejména vztah jejich konkrétních významů k obecné diferenciální funkci.

Podle konkrétních způsobů realizace obecné diferenciální funkce lze rozlišovat modifikační, vymezovací a expresivní částice.

1. Modifikační částice

3.3. Tyto částice zpřesňují a různě modifikují významy slov, jejich skupin nebo vět. Lze je rozdělit do několika skupin.

a) Zpřesňovací: bemaž, beveik, dar, jau, ko(tik), kone, kuo(tik), kuone, mažne, pat, per, tik, vei, vis(dar), vos ne, vos tik, např.

T i k jsem nesletěl z vozu Užp; Čekal a čekal, ale otec se stále nevrací BsRP; V mrazu, v prosinci, v o s n e bos jsem hnal klisničku... Krėv; Starý Gugis je tu j a u od samého rána v Merkinė Krėv.

b) Vymezovací: bent, ypač, ir, kad ir, nė, nebent, net, nors, tik(tai), vien(tik), např.:

I r naslepo se zrno občas trefí PP; Ať mu n o r s tlučeš kůl o hlavu PP; Y p a č dobře si vzpomínám na Šmukštara Vien; Z celého mého pokladu mi

46

jako pouhé brýle Sruog.

c) Ukazovací: ana, antai, aure, šit, štai, tai, va. Všechny jsou zájmenového původu. Např.:

A n a tam, na kopečku, naše chalupa Al; A n t a i pohlédni! To jsou široko mezi horami vidět věže Vilniusu Mair; — Vezmi, Augustinai, v a, zakopeš Vien.

d) Význam nejistoty a srovnávací: gal, lyg (kad, tartum, ir) kaip ir kažin, kažin ar, neva, rasi, tarytum, tarsi, tartum. Mnohé z nich se formálně shodují se srovnávacími spojkami (lyg, kaip ir, tarytum, tartum), od posledně uvedených se však liší odstínem významu, který dodávají: vždy vyjadřují nejistotu, pochybnost o tom, co se srovnává. Např.:

On snad ani neví rš; K d o v í, z d a to ví Kp; M o ž n á to ani neví Skp; Místo je jakoby známé Skp; J a k o b y se mu chtělo spát Plk; S n a d také do našeho okna zasvitne slunce PP.

Ve větách s tázací intonací získávají některé z těchto částic tázací význam (kažin (ar), gal, rasi, tarsi, viz §12 b).

2. Částice vyjadřující druh věty

3.4. Tyto částice vyjadřují druh věty z hlediska mluvčího (oznamovací, tázací, rozkazovací věty), nebo označují hranice vět, jejich začátek v textu. Podle konkrétních významů, které větám dodávají, se tyto částice dělí do 4 skupin.

a) Potvrzovací, s nimiž se tvoří oznamovací věty: kladné nebo záporné. V kladných větách se užívají kladné částice, v záporných pak záporné.

Kladné: taip, tagi. Potvrzují to, co se ve větě tvrdí, např.: Jste Polák? — A n o, Polák Vien. Tyto částice často zastupují celé věty a fungují jako jejich ekvivalenty. Dochází k tomu proto, že vlastní větné členy, z kontextu zřejmé, se již nevyslovují, vypouštějí se, a kladné částice, které potvrzují význam těchto členů, přebírají jejich funkci — zastupují celou větu, např.:

— Dočkala se toho, co si přála, jedlička? — A n o! (dočkala se) Balč; — Mluví se tak veřejně? — T a k t e d y (mluví) Marc.

Záporné ne, nė, nebe, nei. Jejich užití je širší než u kladných částic. Částice ne potvrzuje zápor věty a stejně jako částice tai, často zastupuje větu a funguje jako její ekvivalent (když se skutečný větný člen, pochopitelný z kontextu, vypustí), např.: — Nepřišel? — zeptala se matka. — N e (nevrátil se), — odpověděla Marytė LzP.

Kromě toho se částice ne, stejně jako další záporné částice, užívají před jednotlivými slovy a skupinami slov k popření jejich významu jako modifikační částice. Vyskytují se pak v záporných i kladných větách, protože často nesouvisí se záporem věty, např.:

Vždyť n e máš deset synů, ale jen jednoho... Krev; N e dnes, n e včera, nýbrž za dávných časů byl král BsRR; Už nejednou Brisiův čich klame Bil; Na obloze ani nejmenší bílý mráček Bil.

Záporné částice ne, nebe mají také často slovotvornou funkci — vystupují jako předpony a mění kladný význam slova na záporný, např.: pracuje — nepracuje, už nepracuje, štěstí — neštěstí, velký — nevelký, mladý — ne mladý, neživý, mnoho — nemnoho, už ne mnoho.

47

b) Tázací: ar, argi, ar ne, ar taip, be, bene, gal(gi), gal ne, ką, kažin, kažin ar, ko, negi, nejau(gi), rasi, tarsi. Tyto částice pomáhají tvořit otázku, tj. tvoří se jimi tázací věty. Částice tvořící otázku obvykle stojí na začátku věty nebo větného členu, který se vyslovuje tázací intonací, např.:

Říká pravdu? Myk-Put; Že by otec z něčeho káral? Žem; Jdi dovnitř, že nás sežerou? Krėv.

Částice gal(gi), kažin, kažin ar, rasi, tarsi si vedle tázací funkce zachovávají i význam nejistoty, např.:

Tak snad čekáte hosty? Paukšt; Zda kráva chce pít? Grz; Copak nedostanu mladšího? Žem.

Srov. příslušné částice, které mají pouze význam nejistoty a vyslovují se bez tázací intonace, §3.3 d.

Částice (ar)ne, (ar)taip, (ar)ką, gal ne, vyslovované s tázací intonací na konci věty, zesilují otázku, na kterou se očekává kladná odpověď, např.:

Večer nebyl špatný, že? Saj; Půjdeš domů, co? rš.

Tázací částice argi, negi, nejaugi, gal, kažin (poslední dvě vyjadřují zároveň i nejistotu), stejně jako potvrzovací, plní funkci větného ekvivalentu, jsou-li ze souvislosti zřejmé skutečné větné členy, např.:

Říká se, že odjel. — Vážně? (Že by? Copak? Snad?) (odjel) rš.

Částice ar, argi, bene, užívané ve větách bez tázací intonace, dávají větě opačný význam: tvrzení mění v zápor a naopak — zápor v tvrzení, např.:

To je ale jeden pes s ocasem! Jabl (ne jeden); To snad chápe! rš (nechápe).

c) Pobídkové, které dávají větě (spolu s jinými prostředky) pobídkový význam. Podle různých významových odstínů lze tyto částice rozdělit do dvou skupin: přací: kad, te, tegu(l), a vybízecí: šė, te, tekėt, nagi, např.:

Jen aby ti něco zlého neudělal! Sruog; Ať nám pán zaplatí za práci Myk-Put;

No tak, vezmi si Lnk; Ty lenochu, jen si (vezmi) vejce! PP; Tak povídej, jak to tam bylo rš.

Pobídkové částice tegu(l), nagi mohou také fungovat jako větné nebo větněčlenské ekvivalenty, např.: Když se mu to líbí — tak ať si (dělá, bere, jde) Simon.

d) Uvozovací: na, nu, tai. Tyto částice označují začátek věty i delšího myšlenkově souvislého úseku textu. Užívají se především v hovorové řeči a v krásné literatuře, která ji zachycuje. Kromě uvedených uvozovacích částic jsou časté jejich kombinace ze dvou či více částic nebo z částic a jim blízkých příslovcí: na(nu) ir, na jau, na tai, na čia gi, na jau ir, na tai ir, na tai dabar, na tai jau, na ar tai jau, na čia tai jau, na jau dabar tai, tai dabar, tai ir, tai jau, tai šit(štai), tai tik, tai va, tai visgi, tai čia ir, tai jau čia, tai štai ir, čia tai jau, taigi tatai, va jau, va jau ir, va tai jau. Tyto částice dosud nebyly do klasifikace částic zařazeny. Jejich funkce je však stejná — uvozovací. Uvozovací částice a jejich

48

komplexy pomáhají členit text na části, jednotlivé věty, a zároveň spojují textové jednotky (věty) v celek. Zdá se, že se jimi snáze začíná nová myšlenka, věta či promluva v dialogu, když někoho oslovujeme nebo na otázky odpovídáme nekategoricky. Např.:

N a, matko, zase jsme spolu přežili rok LzP; — Já první! — zabručel vlk. — N a, ty! — souhlasila liška Piet; T a k tedy na zdraví, švagře (po naplnění sklenic)! Sruog; — T a k se dnes ani nechystáš na procházku? — Povídám, že ne. — T a k sbohem Paukšt; Neposlouchal. N a v i c onemocněl Simon; N a č i a t a k t o už přeháníš Myk-Put; N a t e ď už ten pán neví, co dělat Slan; T a k je dobře, že jsem se k Akmenukasovi nedostal Piet; — Ale chmel tak voní. — T a k už voní Paukšt; T a k ž e tedy žvaním a žvaním Žem.

Stejně jako jiné větné částice užívají i počáteční částice jako větné ekvivalenty, je-li výpověď z kontextu zřejmá a nechceme ji opakovat. Např.:

— A už! Sama bych byla podojila... — N a u ž! (byla bys podojila). Ani ty na to nestačíš, ani nic ŠRag; — Nějaký člověk se opilý vrací domů, a nejspíš Jurgėla. — T a k už! — nejistě přisvědčila Elzė (Jurgėla se opravdu vrací) Piet.

Počáteční částice se užívají také spolu s potvrzovacími a tázacími částicemi, které fungují jako větné ekvivalenty. Např.:

— Takže na jaře příštího roku je gymnázium hotové. — T a k a n o Paukšt; — Nevrátíš se zpátky? — zeptal se Jurgis. — T a k n e! — odsekl bratr Piet; — A nechcete lhát? — T a k u ž a s i n e Paukšt; T a k c o? Slyšel jsem, že otec už se chystá odvézt tě do semináře? rš.

3. Expresivní částice

3.5. Některé z těchto částic zdůrazňují význam slov, jejich skupin i vět a jejich intenzitu, zatímco jiné jim dodávají emocionální zabarvení.

a) Zdůrazňovací: gi, ir, juk, kad, kaip, tai, tik, štai, šit, va, např.:

A l e t o l e t o s t á l e byla hrozně dlouhá Vaižg; J u k se nestalo nic zlého Bil; Nedokážu pochopit, proč mě včely nemají rády. V ž d y ť mě včera jedna zase bodla! Myk-Put; T o jsou pohádky, t o jsou pomluvy — odkud se berou Slan; T a k se kůň napravil (stal se lepším) Skp; Že ti nadává, ž e ti nadává kvůli lesu!.. Žem; Jeden ho chytil vidlemi, a jak s ním začal třást! BsRP; Děti jen tančily a jen běhaly Balč.

Tyto částice mají v jiném kontextu také jiné významy (šit, štai, va — ukazovací, tai — počáteční, tik — vymezovací, kad — pobídková, kaip — srovnávací vyjadřující nejistotu).

b) Emocionální: o, oi, vai, vei, egi, ogi, ugi, např.:

Ó běda, i jejich panenky... neomaleně křičí Don; Kdo tě, děvče, naučil tak pěkně tkát? — Ó, vždyť sama Slan.

Tyto částice se blíží citoslovcům.

4. Zobrazovací a napodobovací částice

3.6. Tuto skupinu částic by tvořila citoslovce. Z hlediska diferenciační funkce ve větě se zobrazovací a napodobovací slova neliší od ostatních částic: nejsou větnými členy a svým způsobem modifikují a zdůrazňují děje vyjadřované slovesy, před nimiž ve větě obvykle stojí, a zřetelněji vystihují

49

obrazy a zvuky, které tato slova vyvolávají. Tato slova tedy, stejně jako ostatní částice, přenášejí svůj sémantický náboj na významy jiných slov (sloves), aby jim dodala odstín. Jediný rozdíl mezi zobrazovacími a napodobovacími slovy a ostatními částicemi spočívá v tom, že obvykle stojí u sloves, tj. mají vymezené užití. Na druhou stranu lze právě tímto užitím vysvětlit jejich specifický zobrazovací a napodobovací význam: zdůrazňují a vyzdvihují právě povahu děje vyjádřeného slovesy.

Pojednávaná slova se nejčastěji pojí se slovesy, která označují dynamické (chůze, házení, padání) a náhlé děje, a také děje spojené se zvuky vydávanými zvířaty, přírodními jevy a různými zařízeními. Uvedená slova stojící před těmito slovesy zvýrazňují a upřesňují obrazy a zvuky vyvolané ději. Např.:

V i r r r pohnula se myš do nory Vvr; D ž ž začala téci voda Rm; Tak, děvčata, teď v e u e zazpívejte! Val; D ž i n n n... d z... d z i n n n — sotva zazněl telefon Vien.

Slova tohoto druhu se často používají dvakrát či třikrát, aby zesílila a zvýraznila dojem ze zobrazovaných a napodobovaných zvuků či obrazů, např.:

K u r n i k u r n i běží pejsek Št; Srdce pořád d u k t d u k t bije Rd; D a n d a n d a n zvoní zvon Kp; Otec s příbuznými b r i n k t b r i n k t házel peníze na talíř Val; G u r k š t g u r k š t jsme se dobře najedli Val.

Ostatní částice (zpravidla modifikační) se také opakují kvůli zesílení významu: ještě ještě, už už, jen jen, sotva sotva, např.:

J e n j e n se vyhoupne na postel a dlouho nespí Bil; Vždyť ona je sotva sotva připravila Simon.

Někdy se opakovaná slova liší jednotlivými hláskami, a to se stejným cílem — jasněji vyjádřit napodobované zvuky a obrazy, např.:

D ž i u n d z a p! — zahučela kulka Vien; Motor jen ž l e k t p l e k š t a pokazil se Mlt; D ž i n g t b r i n k t a s pánem jsme si to vyřídili LzP.

Poměrně často se vedle slovíček tohoto druhu vyskytují ještě další částice: a, že aj. — aby se zdůraznila náhlost a intenzita děje, např.:

Žáby p a d r u m s t p a d r u m s t a skočily do vody Skr; T a r r r hrom k a ž zaduněl Ds; Lidé se zimou schoulení k u i s k u i s k u i s k a ž utíkají Kair.

Zobrazovací a napodobovací slovíčka se někdy zvukovou podobou shodují se slovesy, která modifikují a zdůrazňují, nebo se jim podobají. V takových případech tato slovíčka tato slovesa téměř zastupují. Např.:

Děti k u r n y k u r n y a odcupitaly Užp; B r a z d u b r a z-d u někdo za zdí zaburácel Rm; Č i u ž ž jak štěbetá Grž; K u k u k u kdáká ježek Ds.

Při zobrazování a napodobování dějů vyjadřovaných slovesem tato slovíčka často zastupují samotná slovesa a fungují jako jejich ekvivalenty. Sloveso se v takových případech vyrozumívá z kontextu, zatímco slovíčka tohoto typu zaujímají pozici predikátu (srov. odpovídající funkci popisných částic §3.4). Např.:

50

Jen babapt (bumtbelėjo) hned dva jablka na zem Grž; Loktem dukst (bodl) do boku Gs; Dědek drak (ošlehal) bábu holí přes hlavu Prng; Kdoví kdo za chalupou brazdu brazdu (brazda) Srv.

Někdy se citoslovce, stejně jako citové částice nebo některé částice, užívají v pozici jmen jako jejich náhrada. V takových případech mají tato slova dodatečný stylistický odstín, např.:

Zdá se mi, že je to kešt Skr; Teď už budeš mít se svou pastvinou šabast Kal; Dělal a dělal, až nadělal šnipšt An; Tam je i děvče šakarma-kar KlvrŽ. Srov. citoslovce: Je to člověk — to je ajajai: těžko najít jiného takového LK’; Pro chytrou dívku je tu sousto oioi oioi... Žem; částici: Ty boty — ale (mizerné) hovor.

3.7. Jak ukazuje zkoumaný materiál, citoslovce se svou diferenciační funkcí ve větě — nasměrováním svého lexikálního náboje k zabarvení děje vyjádřeného slovesem — v podstatě neliší od ostatních částic a je třeba je považovat za jejich podskupinu, nikoli za samostatný specifický slovní druh litevštiny. Z hlediska sémantiky mají tato slova rysy modifikačních i expresivních částic: svým způsobem modifikují a zároveň podtrhují povahu děje vyjádřeného určitými slovesy — napodobují a znázorňují obraz a zvuk, které daný děj vyvolává. Proto by bylo nejvhodnější pojednat o těchto slovech v gramatikách v rámci částic jako o jejich samostatné podskupině.

4. Podobně jako citoslovce by bylo možné k částicím přiřadit také takzvaná příslovce s formantem -e. Jde o zafixované slovesné tvary, které se užívají pouze u sloves téhož kořene: bėgte bėgo, meste metė, klykte klykė, srov. znázorňující a napodobovací částice: bumt bumt bumsejo (viz §3.6). Stejně jako znázorňující a napodobovací částice ani tato slova nevystupují jako samostatný větný člen; obvykle nevyjadřují okolnost děje, nýbrž pouze zesilují a svým způsobem zabarvují povahu děje vyjádřeného slovesem a ukazují jeho intenzitu.

Stařena se velmi zaradovala, že syn už zapomněl na své výstřelky Krėv; Králův statek si přímo žádá, aby mu byla věnována větší pozornost než ostatním Simon; Muži jako by knězi slíbili, ale ani v nejmenším nemysleli na to, že pojedou pro lékaře Krėv.

Určitý kontext někdy jako by těmto slovům přisuzoval příslovečný význam, např.:

Díry nezalepím, skrz naskrz se protrhám Kp; Ach, kolik toho tam asi nanosila Žem.

Z hlediska své diferenciační funkce ve větě tedy tato slova rovněž patří do třídy částic (bylo by možné je zařadit mezi expresivní zdůrazňovací částice, viz §3.5a). Nejsou příliš produktivní; protože se stále užívají u sloves téhož kořene, mají sklon k ustrnutí.

Slova s příponou -tinai, užívaná se slovesy různých kořenů a plnící funkci příslovečného určení, je třeba považovat za příslovce, např.: Koupil desku na splátky hovor. Naproti tomu slova utvořená tímto způsobem, která se pojí se slovesy téhož kořene, nemají příslovečnou, nýbrž zdůrazňovací funkci částic, např.:

Tehdy jeho rodiče naléhavě prosili, aby jel s nimi Simon; Teď leží a leží (už nevstává) Pc.

51

5. Pokud se citoslovce napodobující zvuky a příslušné adverbiální výrazy zařadí mezi částice, jejich třída se poněkud rozšíří, to však nezmění hlavní kritérium vyčleňování částice — její diferenciační funkci ve větě. Naopak částice získá větší vymezenost mezi ostatními třídami neohebných slov (spojky, předložky, citoslovce), které se vyčleňují podle diferenciačních funkcí téže úrovně (syntaktického plánu). V gramatikách litevského jazyka by tak již nezůstaly „specifické“ slovní druhy, které se v gramatikách jiných indoevropských jazyků nevyčleňují.

Literatūra

1. Flämig W. Zur grammatischen Klassifizierung des Wortbestandes im Deutschen. — In: Linguistische Studien/ Herausgeg. von G.Helbig. Leipzig, 1977, S. 39-52.

2. Fries Ch.C. The Structure of English. London, 1951.

3. Harris Z.S. Co-occurrence and Transformation in Linguistic Structure. — In: The Structure of Language/ Ed. J.A.Fodor, J.J.Katz. New Jersey, 1964, p. 155-210.

4. Helbig G. Zu einigen Problemen der Wortartklassifizierung im Deutschen. — In: Linguistische Studien. Leipzig, 1977, S. 90-118.

5. [Jablonskis J.] P.Kriaušaitis ir Rygiškių Jonas. Lietuvių kalbos gramatika. V., 1918.

6. [Jablonskis J.] Rygiškių Jono Lietuvių kalbos gramatika. 2 leid. K.-V., 1922.

7. Jablonskis J. Rinktiniai raštai / Sudarė J.Palionis. T. 1. V., 1957.

8. Jakaitienė E., Laigonaitė A., Paulauskienė A. Lietuvių kalbos morfologija. V., 1976.

9. Jašinskaitė I. Lietuvių kalbos ištiktukai. V., 1975.

10. Labutis V. Dabartinės lietuvių kalbos dalelytės (kand. dis.). V., 1965.

11. Lyons J. Introduction to Theoretical Linguistics. Cambridge, 1968.

12. LKG — Lietuvių kalbos gramatika / Vyr. red. K.Ulvydas. T. 2. V., 1971.

13. Miežinis M. Lietuviszka gramatika. Tilžė, 1886.

14. Schleicher A. Littauische Grammatik. Prag, 1856.

15. Valeckienė A. Lietuvių kalbos gramatinė sistema. Giminės kategorija. V., 1984.

16. Žiugžda J. Lietuvių kalbos gramatika. Kaunas, 1961.

17. Гля — Грамматика литовского языка/ Гл. ред.В.Амбразас. В., 1985.

18. Кубрякова Е.С. Части речи в ономасиологическом освещении. Москва, 1978.

19. Кузнецов П.С. О принципах изучения грамматики. Москва, 1961.

20. Мухин А.М. Части речи и синтаксические единицы. — В кн.: Вопросы теории частей речи. Ленинград, 1968.

21. Панков М.В. О частях речи в русском языке. — Науч. докл. высш. шк. Филол. науки. №4. 1960, с. 3-14.

22. Пешковский А.М. Русский синтаксис в научном освещении. Москва, 1956.

23. Савченко А.Н. Части речи как грамматические и лексико- грамматические классы слов в индоевропейских языках. — В кн.: Вопросы теории частей речи. Ленинград, 1968, с. 185- 190.

24. Стеблин-Каменский М.И. К вопросу о частях речи. — Вестн. Ленинградск. ун-та. Сер. обществ. наук. №6. 1954, с. 147- 157.

25. Щерба Л.В. Языковая система и речевая деятельность. Ленинград, 1974.

52

THE STATUS OF THE ONOMATOPOEIC INTERJECTIONS IN THE SYSTEM OF THE WORD-CLASSES

Summary

In the most latest grammars of the Lithuanian language onomatopoeic interjections (strýkt, pókšt) are considered to be a separate word-class. The author analyses the functions of the onomatopoeic interjections and concludes that these words have no status of the separate word-class. They form one of the semantic groups in the word-class of the particles.

The so-called ”būdiniai” (bėgtė bėgo) with the formant -te can be enclosed into the word-class of the particles too. They express no adverbial modifiers, but emphasize the action, expressed by the verb.

53