… jsou uváděny pod třetím (odtud „getrai“) a čtvrtým významem v LKŽ; srov. Daukantův slovník Pólkamasze, pùsauklės (sv. 2. s. 474) — franc. demiguêtres; Nagolenica, aukle. arba karejwio czebatas (sv. 2. s. 22) — franc. cuissard „holenní část zbroje chránící nohu“); stejně tak Daukantovu větu z „Būdas“ wytóro sau stajbius witnonomis tejpat joudomis auklėmis nu kótkšnių lig pat kėlių (s. 40). Srovnat lze také heslo v Daukantových poznámkách k slovníku F. Nesselmanna (Nesselmann). Aukle, pl. aukles f. (Lietuvių kalbotyros klausimai, 1961. sv. 4. s. 313), kde S. Daukantas opravil pouze Nesselmanna uvedený tvar Auklys, význam však neměnil; Nesselmann uvádí tento význam: blau und schwarz gestreifte wollene Bänder, welche die Frauen statt der Strümpfe um ihre Waden wickeln „modře a černě pruhované pásy, které si ženy místo punčoch ovíjejí kolem lýtek“.

Daukantovu auklėmis tedy nelze přisuzovat význam „boty“.

ETYMOLOGICKÝ SLOVNÍK LOTYŠTINY

V roce 1992 vydalo rižské nakladatelství „Avots“ dvousvazkový etymologický slovník lotyštiny, který připravil Konstantīns Karulis (Latviešu etimoloģijas vārdnīca. I. A-O. II. P-Ž. Rīga „Avots“). Vědeckým redaktorem slovníku byl petrohradský lingvista Nikolajs Andrejevs. Recenzenty byli Vilňan Simas Karaliūnas a Moskvan Vladimirs Toporovs. Dílo bylo mimo jiné v roce 1993 obhájeno v Rize také jako doktorská disertace.

Je samozřejmé, že jde o mimořádnou událost v baltské jazykovědě: na takové dílo už dlouho čekali nejen lotyšští, ale i litevští lingvisté a vůbec také baltisté z jiných zemí. Dosud nejlepším zdrojem etymologických údajů o lotyštině byly poznámky Jānise Endzelīnse v lotyšském slovníku Kārļa Mīlenbacha a v jeho dodatcích (Latviešu valodas vārdnīca. Red., pap., turpinājis J. Endzelins. I—IV. Rīga, 1923—1932; Endzelins J., Hauzenberga E. Papildinājumi un labojumi K. Mūlenbacha Latviešu valodas vārdnīcai. I-II. Rīga, 1934—1946). Stručný etymologický slovníček lotyštiny vydal Nikolajs Lapiņš (Latviešu vārdu etimoloģija. I—III. Rīga,1967—1975). Ví se, že v sedmdesátých letech 19. století se chystal psát etymologický slovník lotyštiny také autor první vědecké gramatiky lotyšského jazyka, lotyšský lingvista německého původu a pastor v Dobele Augusts Bīlenšteins (Bielenstein, 1827—1907). Před druhou světovou válkou se významný lotyšský nakladatel Ansis Gulbis rozhodl vydat etymologický slovník. K provedení této práce J. Endzelīns dokonce doporučil lingvistu Žāni Graudu (1896—1971). V posledních desetiletích se v oblasti lotyšské etymologie snad nejúspěšněji věnoval práci Benjamin Jēgers (Jegers), absolvent rižské a göttingenské univerzity, který později přednášel ve Švédsku a ve Spojených státech amerických. Tento lingvista, jenž si většinu obživy vydělával germanistikou, však bohužel neměl možnost věnovat se výhradně studiu etymologie lotyštiny. Velmi dobrou oporou pro autora etymologického slovníku lotyštiny je samozřejmě také „Etymologický slovník litevštiny“ E. Fraenkela (Litauisches etymologisches Wörterbuch. Heidelberg-Göttingen, 1955—1965).

Lidé méně obeznámení s lotyšskou kulturou mohou být poněkud překvapeni

186

osobností autora slovníku, který je zde představován. Konstantīns Karulis (nar. 1915) studoval v letech 1932—1942 práva na Lotyšské univerzitě. Už od roku 1931 publikoval články v populárních lotyšských novinách a časopisech té doby. Nedávno jsme v lotyšském tisku četli jeho zajímavé vzpomínky na vír politického života v Berlíně v předvečer druhé světové války, které napsal jako lotyšský novinář. V roce 1934 vydal K. Karulis svou první knihu. Během druhé světové války učil. V roce 1944 byl mobilizován do proslulé Lotyšské legie. Léta 1945—1947 strávil na Dálném východě... Po návratu do Rigy dokončil právnickou fakultu Lotyšské univerzity. Na Akademii věd pracoval jako právní poradce. Na různých kurzech vyučoval stenografii. V letech 1957—1964 působil v Ústavu jazyka a literatury Lotyšské akademie věd. V roce 1959 obhájil kandidátskou disertaci z dějin lotyšské stenografie. V letech 1964—1975 pracoval v Ústřední knihovně Lotyšské akademie věd. Vydal několik knih, z nichž zvláště stojí za zmínku „Lotyšská kniha v průběhu staletí“ (Latviešu grāmata gadsimtu gaitā. Riga, 1967) a „Jānis Reiters a jeho překlad“ (Jānis Reiters un viņa tulkojums. Riga, 1986). Spolu s dalšími připravil slovník spisovného lotyšského jazyka (Latviešu valodas vārdnīca. Riga, 1987). Hodně psal o dějinách lotyštiny, stenografii a bibliografii a publikoval recenze lingvistických prací. V posledních několika desetiletích však věnoval většinu času přípravě svého etymologického slovníku. Je vlastně asi poněkud zvláštní, že se v dnešní době úzké specializace právník a novinář pustil do takové práce. Mimochodem, lze připomenout, že autorem jednoho z nejrozsáhlejších etymologických slovníků angličtiny (A Comprehensive Etymological Dictionary of the English Language. I—II. Amsterdam. London. New York, 1966—1967) je také ne germanista, nýbrž odborník na semitské jazyky a literaturu, významný židovský duchovní Ernest Klein.

Při hodnocení jakékoli práce je samozřejmě třeba hledět především na to, jak byla napsána, nikoli na to, kdo ji napsal. Doufejme, že lotyšští lingvisté K. Karulisův slovník podrobně zhodnotí. Pro odborníky na litevský jazyk, zejména na jeho dějiny, je však toto dílo také velmi užitečné. Především shrnuje a kriticky hodnotí dosavadní výsledky v této oblasti baltské jazykovědy. Silnou stránkou díla jsou snad dějiny slov. Je velmi důležité, že v mnoha případech slovník objasňuje, kdo vytvořil to či ono lotyšské slovo (velmi často se zde setkáváme se jmény J. Alunāna a A. Kronvaldse) a kde bylo poprvé použito. Uvádí také rozsáhlou etymologickou literaturu. K. Karulis své vlastní výklady ve slovníku označil zvláštním znakem. Tyto výklady mohou vzbuzovat pochybnosti. Etymologie je však oblast jazykovědy, v níž je pochybností vždy mnoho.

Na konci slovníku je rovněž otištěna rozsáhlá studie „Indoevropské jazyky a etymologie“, která pojednává o problémech, jako jsou indoevropská jazyková rodina, pravlast Indoevropanů, vztahy mezi baltskými a slovanskými jazyky, pravěké dějiny Baltů, indoevropský prajazyk, fonetický systém indoevropských jazyků a jeho změny v lotyštině, úkoly a metody etymologie, dějiny etymologického výzkumu lotyštiny aj. Autor zřejmě chtěl touto studií své dílo zpřístupnit nejen lingvistům, ale i širšímu okruhu čtenářů, lidem, které jejich mateřský jazyk alespoň trochu zajímá.

Dílo Konstantīnse Karulise je prvním etymologickým slovníkem lotyšského jazy-

187

ník, který je v mnoha ohledech zajímavý a užitečný i pro badatele litevského jazyka. Vždyť shrnuje výzkum lotyšské slovní zásoby za mnoho desetiletí; dokonce i nedostatky či chyby tohoto slovníku budou podnětem k dalšímu bádání.

Algirdas Sabaliauskas

LOTYŠSKÁ LINGVISTICKÁ DÍLA V AUSTRÁLII

Fennell T. G. The First Latvian Grammar J. G. Rehehusen’s ”Manuductio ad linguam lettonicam...”. Faksimile s překladem opatřeným poznámkami a komentářem. Latvian Tertiary Committee. Melbourne 1982. — 369 s. Seventeenth Century Latvian Grammatical Fragments. Text, překlad a komentář. Latvian Tertiary Committee. Melbourne 1982. — 322 s. Georg Dreszell’s Gantz kurtze Anleitung zur Lettischen Sprache. Text, překlad, komentář, konkordance. Latvian Tertiary Committee. Melbourne 1984. — 452 s.

Australský lingvista Trevor G. Fennell, který se v dětství stýkal s dětmi lotyšských emigrantů, pravděpodobně nikdy nepomyslel na to, že toto přátelství ze školních lavic a první aktivní lekce lotyštiny určí jeho budoucí vědeckou kariéru. Lze patrně tvrdit, že v celé historii lotyšské lingvistiky nenajdeme lingvistu z žádné jiné země, který by v oblasti lotyštiny vykonal tolik práce jako T. G. Fennell. Stačí připomenout jeho třídílnou učebnici lotyštiny ”A Grammar of Modern Latvian” (Vol. 1—3, The Hague-Paris-New York, 1980. 1370 p.), kterou připravil spolu s lotyšským emigrantem Henrikem Gelsenem¹, a množství článků věnovaných otázkám dějin lotyšského jazyka. Zvláště mnoho však T. G. Fennell lotyšské lingvistice prospěl publikováním a zkoumáním starých památek lotyšského jazyka. Rádi bychom zde představili tři takové publikace.

V první knize je publikována první gramatika lotyšského jazyka, vydaná v roce 1644 — ”Manuductio ad linguam lettonicam” Johana Georga Rehehusena, která je podle T. G. Fennella ”navzdory všem nedostatkům velmi zajímavá pro vědce, kteří se zabývají vznikem a vývojem gramatické teorie lotyšského jazyka”. Tato publikace je velmi důležitá, protože je dosud znám pouze jediný dochovaný exemplář originálu, který je uložen v knihovně univerzity v Uppsale. Je pravda, že v roce 1901 vydal tuto gramatiku Augustas Bylenšteins. Připravil ji však podle příslušných opisů a samozřejmě se nemohl vyhnout určitým nedostatkům. Tentokrát je publikován faksimilní text gramatiky spolu s anglickým překladem. Následuje velmi podrobný komentář a rejstřík všech lotyšských slov. Hesla jsou v něm uvedena v současném lotyšském pravopisu (podstatná jména v nominativu, slovesa v infinitivu). Jsou také přeložena do angličtiny a jsou v něm zaznamenány jejich tvary (uvádí se původní pravopis). Takový rejstřík bude jednou velmi užitečný budoucímu historickému slovníku lotyšského jazyka

¹ Plg. Blinkeną A. Latviešu gramatika cittautiešu skatījumā. — ZA Vēstis, 1982, 4. P. 135—137; Schmalstieg W. R. (Rec.) — General Linguistics, 1982. V. 22, No. 2. P. 139—142.

188