LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXV (1995)

LIETUVIŲ LEKSIKOLOGIJOS TYRINĖJIMAI

Klementina VOSYLYTĖ

STYLISTICKÁ CHARAKTERISTIKA SLOV V „LITEVSKÉM SLOVNÍKU“

§1. Stylistickou klasifikaci lexika ve slovnících obvykle označují určité stylistické kvalifikátory. Stylistický kvalifikátor vymezuje stylistickou kvalitu slova nebo jeho významu. Těmito prostředky však nelze vždy přesně vystihnout stylistickou modalitu slova. To je problém všech slovníků. S tímto problémem se potýkají i sestavovatelé a redaktoři LKŽ. Na to, že základy třídění stylisticky konotovaného lexika se v LKŽ velmi různí, že stylisticky charakterizována jsou jen některá slova a že stylistické kvalifikátory používané lexikografy jsou velmi rozptýlené a nejednotné, upozornil J.Pikčilingis (1975:10—11). Cílem tohoto článku je přehledně představit systém stylistických kvalifikátorů v LKŽ, poukázat na jeho nedostatky a nejednotnost v užívání kvalifikátorů.

V otázkách stylistické klasifikace lexika neexistuje zcela jednotný názor ani v teoretických pracích o lingvistické stylistice, ani v lexikografických dílech. Příčiny těchto neshod rozebírá E.Petriščeva ve své knize věnované stylistické analýze ruských slov (Петрищева 1984:3—14). V nejobecnějších otázkách stylistické klasifikace lexika obvykle zásadní neshody nejsou. Autorka tohoto článku vychází především ze stylistického rozvrstvení slovní zásoby litevského stylistika J.Pikčilingise (Pikčilingis 1975:8—22). Všichni stylistikové uznávají, že některá slova jsou stylisticky neutrální a jiná stylisticky konotovaná (příznaková). Stylisticky neutrální jsou slova, která nemají emocionální, obrazné ani jiné stylistické odstíny charakteristické pro hovorový či knižní jazyk. Stylisticky konotované lexikum věci, jevy či vlastnosti nejen pojmenovává, ale také charakterizuje a poskytuje doplňující stylistické informace. Stylisticky konotované slovo se nazývá konotát a tvoří opozici k denotátu, tj. slovu, které nemá žádný stylistický odstín. Stylistickou konotaci slova tvoří funkční a emocionální i expresivní konotace. V závislosti na oblasti užívání slova a podmínkách jeho fungování se ve slovnících obvykle označují slova s příznakem hovorovosti a slova s příznakem knižnosti.

§2. Nejprve se podívejme, jak LKŽ uvádí slova konotovaná z hlediska hovorového jazyka. Kvalifikátor šnek. je v instrukcích LKŽ vysvětlen takto: „hovorové slovo, jeho význam, výraz s výrazným odstínem uvolněného, neomezeného, někdy posměšného, poněkud hrubého jazyka“ (LKŽ instrukcija 1980:35). Především není jasné, zda se za hovorová slova považují slova lidová (nářeční), slova obecně hovorového jazyka, nebo obojí. Kromě toho nesporné tvrzení, že pro hovorová slova je více než pro knižní

180

lexikum charakteristická expresivita, emocionalita, výrazovost a hodnotící prvek, se nezdá být dostatečným kritériem pro vymezení hovorového stylu. Expresivita, emocionalita, posměšný či hrubý odstín patří do sféry emocionální a expresivní konotace slov. V instrukcích LKŽ jsou jako příklady kvalifikátoru šnek. uvedena tato slova: išverstաբambis, -ė, bebekas a knabė ve 2. významu ‚nos‘. Bohužel je ve vlastním slovníku tento kvalifikátor připojen pouze ke 2. významu slova knabė, zatímco išverstաբambis, -ė a bebekas jsou uvedena bez jakýchkoli stylistických kvalifikátorů. V témže odstavci instrukcí je poznámka, která zcela odporuje tomu, co je uvedeno výše v instrukcích a právě citováno. Zde je tato poznámka: „Protože většinu Slovníku tvoří slova, významy a výrazy lidového hovorového jazyka, z nichž mnohé mají určitý odstín volnosti vzhledem k normám spisovného jazyka, označují se ve snaze nepřetěžovat Slovník kvalifikátorem šnek. pouze slova charakteristická pro styl spisovného hovorového jazyka“ (LKŽ instrukcija 1980:35). Zde se tedy již rozlišují slova lidového hovorového jazyka a obecně hovorového jazyka. Stanovisko, že kvalifikátorem šnek. mají být označována pouze slova charakteristická pro styl obecně hovorového jazyka, by se hodilo jen pro slovník obecného jazyka. O tom, jak se kvalifikátor šnek. uplatňuje v samotném LKŽ, si lze udělat představu z uvedených příkladů. Označují se jím například tato slova: rabantuoti, atsirabantuoti, įsirabantuoti, nusirabantuoti, užsirabantuoti, rabanuotis, įsirabanuoti, rabazdinti, rabazduotis, parsirabazduoti, susirabazduoti, rabždintis, rabiza, ale tento kvalifikátor chybí u slov stejného či podobného významu a užívací oblasti: išsirabантinti, rabeti, rabinti, rabuotis, atsirabuzdinti. Za hovorová se považují slova: raira, raireti, rairone, rairuoti, rairūnas, -ė, 1 rairuoti, zatímco slova z obdobné užívací oblasti, jako jsou 2 rairokas, -ė, 2 rairuoti, rarokas, rareti, rarinti, raruoti, se za hovorová nepovažují. Příslovce repečkomis a slovesa repečkoti, repečkuoti, riūtinti mají kvalifikátor šnek.; u sloves rėplioti, rėplinėti je tento kvalifikátor uveden pouze u 3. významu; slovesa roblinėti, roblinti, robloti a příslovce roblomis nemají žádný stylistický kvalifikátor, zatímco rioglinti, rioglioti, roglinti, roglinėti jsou označena pouze kvalifikátorem menk., takže jsou stylisticky charakterizována zcela jiného hlediska. Slova ryžintis, ryžtauti, ryžius, ryžutis jsou označena šnek., zatímco ryzmenė, 1 ir 2 ryzuoti bez kvalifikátoru. Slovesa rumžti, runtinti, runtyti jsou v LKŽ uvedena s kvalifikátorem šnek., zatímco sloveso podobného významu a užití ruobti a podstatné jméno runtulis jsou bez stylistických kvalifikátorů. Za hovorová se považují také tato slovesa nebo jejich významy: ruopštinėtis, riūtėti, riūtinti, riūtuoti, sliūkinėti, sliūkinti (sliūkoti — bez kvalifikátoru šnek.), smurgsoti, 2 smurgti (ve stejném významu smursti — bez stylistického kvalifikátoru), snapinėti, snarpsoti, snopsoti, sominėti, 1 sominti (2 sominti, somti — bez kvalifikátoru), stenėti 3., 4. a 5. význam, stybinti, stybrinti, stimpluoti, stingčioti, 1 styrinti, striūginti, striūblinėti, striūlinti, sygnuoti, šamantinėti, šam共atyti, šamatuoti, šanatyti, 2 šapuoti, 1 šarpuoti (šapenti, šapėti — bez kvalifikátoru šnek.), šlamšnoti, šlamšti ve 4. a 5. významu (proč nejsou ostatní označeny šnek.?), šlapakčioti, šlerkinėti (šlepsėti, šlepšinėti — bez kvalifikátoru šnek.), šlerkuoti, šlerpinti, šlerpoti, šlerpti, šlerpinti, šlervoti, šlevedrineti, šlevedruoti, šlevendroti (šliominti — pouze s kvalifikátorem menk.), a také podstatná jména: 1 šešpėlis ve 7. významu (proč nejsou ostatní označeny šnek.?), 1 šakaras, šakarna,

181

šakarnudel is, -ė, šlerkius (šlernius — be šnek., o šlerva — tik niek.), šlerkos, šlervokas, šlevendra. Jsou to snad slova obecné hovorové češtiny? Prameny a údaj o místě užívání ukazují, že jde obvykle o slova lidové mluvy (nářečí).

Srovnejme slova, která jsou v LKŽ uvedena bez jakýchkoli stylistických příznaků: sniaukroti, snūstinė­ti, spogčioti, sryguoti, stab arinti, stiրմoti, stripuliuoti, striubuliuoti, stulpčiuoti, stupuliuoti, stursinėti, suinitys, susikuitėlis, -ė, susikumpėlis, -ė, susilaižėlis, -ė, susineržėlis, -ė, susisukėlis, -ė, susitupėlis, -ė, sutrius, -ė, sužlibėlis, -ė, svaimėti, šalameikis, šalataika, šapnagis 1., 2. a 3. význam, šatragonas, šemeklinėti, šemeklis, šemelioti, šemeliotis, šemerioti, šemintinėti, šemšioti, šinkyti, škabalda, škabarda, škervinti, škiobrinti, šlaitinėti, šlamštauti, šlamštokas, -ė, šlapad r aila, šleivakojis, -ė, šleivioti, šleivoti, šleivys, -ė, šleketuoti, šlepenti, šlepsėti, šlioti, šlitiniuoti, šlytinti, šliudrinėti, šliūkštinti a podobně. Z hlediska funkční konotace se tato slova zřejmě neliší od slov označených příznakem hovor. Obojí mají výrazné emocionální i expresivní nebo obrazné odstíny (bohužel v LKŽ často neoznačené). Většina z nich se však užívá v lidové mluvě, nikoli v obecné hovorové češtině. Nabízí se tedy závěr, že označování slov či jejich významů příznakem hovor. v LKŽ je velmi subjektivní a nedůsledné, a proto je třeba je upravit jak v pokynech, tak v praktické slovníkářské práci.

Kromě příznaku hovor. se v LKŽ užívají také příznaky dial., dz., r., suv. a ž. Pokyny stanoví jejich užívání pro označování nepravidelných nářečních fonetických a morfologických podob a také některých nářečních významů (pokyny k LKŽ 1980:29—30), jinými slovy pro označování fonetických, slovotvorných a sémantických dialektismů. Nářeční slova se podle pokynů těmito příznaky neoznačují; nářečí, v němž se užívají, dokládají jejich prameny nebo údaj o místě užívání. Pokyny uvádějí také několik příkladů užití zmíněných příznaků: kap (dial.), gydrus, -i (ž.), gamin kla (ž.), antjoti (ž.), prigauti 3. význam (dial.). Slova gydrus, -i a gaminkla jsou však v LKŽ označena příznakem dial., nikoli ž. Po důkladnějším prolistování LKŽ lze najít i další slova označená příznaky dial., dz., r., suv. nebo ž. Například příznak dial. je uveden u slov: klėbys, lėzas, u slovesa esti ve 2. významu, ale z nějakého důvodu chybí u slov skinstas, šaltenis, šašėlis, šešėli, šiulma, surusvas, -a, sužalias, -ia a mnoha dalších slovotvorných, fonetických a sémantických dialektismů. Tyto příznaky se navíc nevztahují k původu slov, ale označují funkční styl. Příznak dial. (nebo příznak konkrétního nářečí) u dialektismů uvedených ve slovnících obecného jazyka by bylo možné chápat také jako původový. Na příznaky hovor. a dial., dz., r., suv., ž. je třeba pohlížet jako na vztah mezi centrem a periferií konotace (nebo mezi rodem a druhem). Definice pojmů označovaných příznaky hovor. a dial. je tedy třeba zpřesnit, neboť takové nedůslednosti v pokynech se odrážejí v praktické práci na LKŽ.

V LKŽ se užívá i více příznaků označujících hovorový styl: flk. (kromě gavėnas a 2 kanapinis ve 3. významu, u nichž pokyny uvádějí tento příznak, jsou jím označena také slova rait ojėlis, suvedėlis aj.), který ukazuje, že slovo nebo jeho význam se užívá pouze ve folkloru, a dále příznaky, jež konkrétně označují,

182

ve kterém žánru folkloru se slovo nebo jeho význam užívá, např. d. (tímto příznakem jsou označena např. rultupis, spurgouėlis, spurgonėlis), ms. (jím jsou označena slova z hádanek, např. rangė 2. význam, šakotynas, šalbažeda, šarangė, šarankaitė, šašė), ps. aj. Užívání těchto příznaků v LKŽ by zřejmě nemělo být terčem větší kritiky. I zde se však objevují nedůslednosti. Například podstatná jména spurgouėlis a spurgonėlis mají příznak d., zatímco raitulėlis, raituonėlis, raitutėlis, sūpuzė, supuonėlis, -ė jsou uvedena bez jakéhokoli příznaku.

Za periferii hovorové konotace je třeba považovat také slova dětské řeči, která jsou v LKŽ označována příznakem vk. V pokynech je tento příznak z nějakého důvodu zařazen mezi příznaky označující emocionální a expresivní odstín slova, jeho významu nebo výrazu (pokyny k LKŽ 1980: 38).

§3. Slova s knižním zabarvením se v LKŽ označují příznakem kng. Tento příznak je v pokynech k LKŽ vysvětlen takto: ”knižní slovo, jeho význam nebo výraz, který se v jazyce více neujal a je mu často cizí svou slovotvorbou nebo významem” (pokyny k LKŽ 1980: 35). Podobně se uvádí i v úvodu k LKŽ: ”knižní, kalkové slovo, jeho význam, výraz, který se více neujal a má v spisovném jazyce jiné ekvivalenty” (LKŽ I, XIII). Na základě těchto vysvětlení by slova raštynyčia, rykė ’stát, království’, rykys, -ė ’král, panovník’, saupažintė, saupažintis, slygiūnas a slykūnas ’drak’, šalaujis, -ė ’cizinec’, širdgilingas, -a, širdgilus, -i apod. měla být označena příznakem kng., neboť všechna jsou knižní, v jazyce se příliš neujala a mají ekvivalenty v obecném jazyce. V LKŽ není snadné najít slovo označené příznakem kng., protože v celém svazku se jich vyskytuje jen několik. V lingvistických pracích o stylistice se za knižní lexikum běžně považují oficiální výrazy, kancelářismy, odborná slova a termíny, které se obvykle užívají v úředních textech, publicistice, novinových zprávách, odborné literatuře z oblasti vědy, umění, techniky apod., tj. slova, která jsou svým původem a oblastí užití knižní.

Příznak kng. a příznaky agr., anat., astr., biol., bot., chem. apod. mají i v tomto případě vztah centra a periferie konotace. V pokynech k LKŽ se tento vztah nezohledňuje, protože příznak kng. je uveden mezi příznaky označujícími příslušnost slova k určité stylistické vrstvě jazykového lexika, zatímco příznaky vědeckých termínů jsou zařazeny do jiného paragrafu, samostatně. Zdá se, že termíny nejsou považovány za knižní lexikum. Přes nedůslednosti v pokynech se příznaky vědeckých termínů užívají poměrně důsledně a systematicky.

§4. Stylistická charakteristika slov ve slovnících by měla záviset na konkrétním typu slovníku a jeho cílech. Například I. Šmeljova se domnívá, že ve výkladovém slovníku spisovného jazyka není třeba označovat knižní lexikum, protože je v kontextu knižních stylů neutrální; nezbytné jsou však příznaky u slov hovorové vrstvy, která se v knižním stylu a krásné literatuře obvykle užívají jako stylistické prostředky (Шмелева 1974:182—186). LKŽ zahrnuje slova užívaná ve všech funkčních stylech jazyka, tj. slova shromážděná z nářečí, z krásné, odborné, politické a jiné literatury, z periodického tisku, ze sbírek folkloru, ze všech významnějších slovníků litevského jazyka a z důležitějších starých písemných památek. Protože hovorového a knižního lexika je v LKŽ nejvíce a, jak se uvádí v pokynech a v úvodu,

183

Nechceme-li slovník přetěžovat značkami, nestálo by za to upustit od značek pro centrum hovorové a knižní konotace hovor. a kniž. a označovat pouze slova na jejich periferii, jejichž stylistická povaha vyvolává nejméně pochybností a nejasností?

§5. K označení emocionální a expresivní konotace se v seznamu zkratek a v instrukci LKŽ uvádějí tyto značky: euf., fam., iron., žert., nadáv., zdrob., hanl., pejor., vulg. (že je mezi těmito značkami v instrukci uvedena také značka vk., jsme již zmínili). Při listování v LKŽ nejprve upoutá, že stylisticky konotovaná slova se obvykle charakterizují z hlediska jediné konotace — buď pouze funkční, nebo pouze emocionální a expresivní — ačkoli se v jednom slově poměrně často střetávají obě konotace. Již bylo zmíněno, že emocionální a expresivní odstíny jsou typičtější pro slova hovorového stylu. Slovo by tedy mohlo mít značku hovor. i hanl., pejor. nebo jinou. LKŽ obvykle označuje slovo pouze jako hovorové, nebo pouze jako hanlivé, pejorativní, vulgární apod. Upozorní také, že slova s velmi podobnými nebo zcela stejnými emocionálními a expresivními odstíny mají někdy značku hanl., jindy pejor., a poměrně často žádnou značku, např.: rukšna je označeno hanl., zatímco rukata, rukena, rukna, rukšla ve 4. významu nemají stylistickou značku; rukšmyžoti je označeno pejor., zatímco rukšmyžė, rukšpūžė značku nemají; rupėčka ve 2. významu a rupkė ve 2. významu jsou pejor., zatímco rupūžė ve 2. významu (o člověku) nemá žádnou značku; šašius, -ė má značku hanl., šašna nemá žádnou stylistickou značku a šašnys je v 1. významu označeno hanl., ve 3. významu pejor.; šatrakojis, -ė a šatramazgis, -ė jsou označena hanl., zatímco šatrausis značku nemá; šavalką má značku hanl., zatímco šavedrala není stylisticky hodnoceno; suburbėlis, -ė, subuvėlis, -ė, sučiūrėlis, -ė, surūkėlis, -ė, susiunkelnis, -ė a sušutėlis, -ė jsou označena hanl., susidrėbėlis, -ė pejor., zatímco sudrebtuvos, sudribėlis, -ė, sudriskėlis, -ė, sudubėlis, -ė, sudžiūtrietis, -ė, sugniaužėlis, -ė, sugrubnagis, -ė, sugrubelėlis, -ė, suverukšlis, -ė, suirelis, -ė, sukepėlis, -ė, sukliopklyvis, -ė, sukriošėlis, -ė, surūgėlis, -ė, suskretėlis, -ė a susuktanosis, -ė nemají žádné stylistické značky; šunadvokatauti, šunadvokatis, šunagalys, -ė a šungalis, -ė, 1 šunakis, -ė, šunalakis, -ė, šunapentis, -ė, šunbalis, šunbernis, šunbranktis, šunbrolis, šunburniauti, 1 šunburnis, -ė ve 2. a 3. významu, šundaktaris, -ė, šundvaris, šuneika, šuniamalkė, šunmilčiauti, šunmokslis a šunpalaikis v 1. významu jsou označena hanl.; šunagarys, -ė, 2 šunakaklis, -ė, šunaponis a šunponis, 1 šunbiza, 3 šungalvis, -ė ve 2. významu, šunmeistris, šunmurza, šunpalaikis ve 2. významu, šunpautis, -ė, šunprūšis, -ė, šunrajys, -ė, šunskumpis, -ė, šunsnukis, -ė ve 2. významu, šunsparnis, -ė, šunšaipa, šunuodegiauti, šunuodegiautojas, -a a šunuodegis, -ė ve 2. a 3. významu jsou označena pejor.; 2 šunakis, -ė, šunbajoris, -ė, šunbarzdė, 3 šungalvis, -ė ve 3. významu, šuniadantis, -ė, šuniašlektis, -ė, šunmilčiai, šunpranašis, -ė a šunsnukiuoti jsou uváděna jako stylisticky neutrální slova, tj. bez jakýchkoli stylistických značek.

Z uvedených příkladů je patrné, že slova nebo jejich významy s hanlivým či pejorativním odstínem jsou v LKŽ stylisticky charakterizovány nedůsledně a značky hanl. a pejor. se užívají bez jasnějších kritérií. Aby se předešlo nejasnostem a nedůslednostem, zřejmě by bylo vhodné tato slova a jejich významy označovat pouze jedinou značkou hanl. a značku pejor. zcela vypustit.

184

V instrukci LKŽ se výklady stylistických značek iron. a žert. téměř neliší, ačkoli jsou formulovány různými slovy. Značka iron. je vyložena takto: „ironické, obsahující ironii, výsměšný odstín, slovo, jeho význam, rčení“ (LKŽ instrukcija 1980: 37), zatímco značka žert. — „slovo, jeho význam nebo rčení, kterému se smějeme nebo které se říká žertovně“ (LKŽ instrukcija 1980:38). V seznamu zkratek LKŽ je značka žert. vyložena podobně: „slovo, jeho význam nebo rčení, kterému se smějeme nebo které se říká žertovně“. Obě značky tedy mají označovat slova, jejich významy nebo rčení s výsměšným či posměšným odstínem. Kromě toho LKŽ i „Dabartinės lietuvių kalbos žodyne“ (1993) uvádějí pouze sloveso

juoktis, t. y. bez předpony je u tohoto slovesa uvedena pouze zvratná forma. Značku žert. by tedy nebylo vhodné vykládat slovy „smání (se), směšně“. Výklad značky žert. by byl, zdá se, přesnější a jasnější například takto: slovo, jeho význam nebo rčení vyslovené žertem či v žertu.

Slova, jejich významy nebo rčení užívaná familiárně či důvěrně se v seznamu zkratek LKŽ a v instrukci LKŽ (1980: 37) navrhuje označovat značkou fam. Takovou značku však v LKŽ není snadné najít. Je tedy třeba buď od této značky upustit, nebo ji zavést a užívat. Touto značkou by se mohly označovat například i takové významy slov nebo jejich odstíny: mama „manželka, žena (tak muž říká své ženě, která má děti)“, tėvas „manžel ženy, muž“ apod.

K emocionální a expresivní konotaci patří také obrazná slovní zásoba, pro jejíž označení nemá LKŽ zvláštní značku, např. stypčioti, stypinėti, stupinti, styplinėti, styplinti (1 styrinti — má značku hovor.). Obrazná informace a obrazné odstíny těchto slov se vyjadřují synonymem s obdobnou stylistickou konotací nebo příslušným popisným výkladem. Jako příklady obrazné slovní zásoby by mohla posloužit také například slovesa šlepen­ti, šlepsėti, šlitiniuoti, šlytynti, dále zvukomalebná slovesa apod. Zvláštní stylistickou značkou se neoznačují ani zvukomalebná slova a citoslovce, která plní výhradně emocionální a expresivní funkci.

LITERATŪRA

LKŽ — Lietuvių kalbos žodynas 3—15, Vilnius, 1956—1991; II leid. 1—2, 1968—1969.

LKŽ instrukcija — Lietuvių kalbos žodyno instrukcija, Vilnius: Lietuvos TSR MA Centrinės bibliotekos rotaprintas, 1980.

P i k č i l i n g i s J. 1975: Lietuvių kalbos stilistika 2, Vilnius: Mokslas.

П е т р и щ е в а Е.Ф. 1984: Стилистически окрашенная лексика русского языка, Москва: Наука.

Ш м е л е в а И.Н. 1974: Принципы стилистической характеристики слова в общем словаре литературного языка (на русском материале). — Всесоюзная научная конференция по теоретическим вопросам языкознания (11—16 ноября 1974 г.). Тезисы докладов секционных заседаний, Москва, 182—186.

STILISTISCHE KENNZEICHNUNG DES WORTSCHATZES IM ”WÖRTERBUCH DER LITAUISCHEN SPRACHE”

Zusammenfassung

Im Aufsatz wird das System der Angaben zum Stil im ”Wörterbuch der litauischen Sprache” untersucht. Abgesondert wird die Kennzeichnung des Wortschatzes

185

vom Standpunkt der funktionellen stilistischen und expressiven emotionellen Konnotation aus betrachtet.

Manche funktionellen Angaben zum Stil (z. B. šnek. ”umgangssprachlich”) und die Angaben zur Kennzeichnung des Wortschatzes mit einer emotionellen Färbung (z. B. menk. ”abwertend” und niek. ”verächtlich” werden im ”Wörterbuch der litauischen Sprache” sehr subjektiv und inkonsequent verwendet.

186