LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXV (1995)

LIETUVIŲ LEKSIKOLOGIJOS TYRINĖJIMAI

Rita Šepetytė

ADVERBIALIZACE PÁDŮ PODSTATNÝCH JMEN A JEJICH PREZENTACE V „LITEVSKÉM SLOVNÍKU“

Adverbializace neboli příslovečňování se definuje jako „přechod jiných slovních druhů do kategorie příslovcí“ (LKM: 204); v nejnovějších pracích o morfologii litevštiny jako „funkční tvoření příslovcí“, kdy se „za určitých sémantických a funkčních okolností tvary různých slovních druhů a slovní spojení mění v příslovce“ (Paulauskienė 1994: 380—381). Adverbializaci pádů v litevštině podrobně zkoumal a popsal K. Ulvydas; tento jazykový jev se navíc běžně probírá v gramatikách. V lingvistických pracích tohoto typu se při pojednání o příslovečňování používají charakteristiky jako „ještě zcela nepřerušil spojení s podstatným jménem“, „přechodné stadium“, „nejvíce se blíží příslovcím“ (Ulvydas 1967: 7, 28, 30, Ulvydas 1959: 80) apod.

Při psaní „Litevského slovníku“ je nutné rozhodnout, zda pádu ponechat jeho status, nebo jej povýšit na úroveň lexikální jednotky a považovat jej za příslovce. Členění (seskupování) lexika do tříd (slovních druhů) je samozřejmě velmi složitý lingvistický problém. Příslovce situaci komplikují ještě tím, že nejde o formálně vymezenou lexikální třídu; sjednocuje je pouze kategoriální význam okolnosti děje, přesněji řečeno to, že příslovce charakterizují dynamický (sloveso) nebo statický (přídavné jméno) příznak věci. Vezmeme-li v úvahu, že ustálená slovní spojení, např. najednou, od základu, od počátku, jsou v LKŽ považována za příslovce, není jasné, proč se za příslovce nepovažuje spojení į šalį (mimochodem, v LKG příslovce místa), sémanticky odpovídající ilativu šalin, užívanému v těch nářečích, která nemají ilativ jako paradigmatický pád. Problém rozlišování slovních druhů řeší funkční gramatika; v jazykovém toku vůbec nevzniká. V tradičních gramatikách (např. LKM: 204), které slovní druhy vyjmenovávají, definují a ilustrují příklady, také není při probírání příslovečňování žádný větší problém. Potíže začínají při zařazování slov do takového registru, jakým je „Litevský slovník“, kde je třeba slovu přiřadit morfologickou značku slovního druhu.

Nejprve je třeba přehledně popsat, jak jsou adverbializované pády podstatných jmen prezentovány v LKŽ (1), dále to zhodnotit (2) a vyvodit určité závěry (3).

1. Jak již bylo zmíněno, lexikografové při popisu určitého podstatného jména velmi často narážejí na problém, zda sémanticky odtržený paradigmatický pád považovat za příslovce a uvést jej jako samostatné slovníkové heslo, nebo jej „vměstnat“ do příkladové části příslušného podstatného jména (někdy sice samostatně

142

vysvětlujíce specifika jeho užití). Nejsložitějšími pády jsou akuzativ, instrumentál a lokál jednotného čísla a instrumentál množného čísla. Existence tohoto problému je v LKŽ velmi zřetelná; pojetí toho či onoho pádu v něm často závisí na názoru autora nebo redaktora slovníku.

Tuto situaci lze vysvětlit tím, že lexikografové se v podstatě nemají o co opřít, tj. gramatiky litevštiny tradičně přesně nevymezují, která slova jsou „skutečná“ příslovce a která jsou pouze příslovečnělá nebo „příslovcům blízká“ jmenná skloňovaná slova. V první litevské gramatice se mezi příslovce místa řadí uvnitř, dole (PG: 506), mezi příslovce času někdy, večer, v noci (PG: 507); uvádí se v ní také, že „stejně jako dativ řeckých jmen často nabývá povahy příslovce, tak se ablativy jednotného i množného čísla mnoha jmen, a zejména ablativy instrumentálu, změnily v příslovce, např.: houfně a po houfech, jménem, odděleně, otevřeně...“ (PG: 508). Moderní gramatiky litevštiny, které některým pádům podstatných jmen přiznávají status příslovce, tvrdí, že „mezi jmény a příslovcem existovaly od samého počátku utváření tohoto slovního druhu přechodné jevy, existují dodnes (a budou nepochybně existovat i v budoucnu) — slova a konstrukce, v nichž lze již pozorovat oslabení jmennosti či slovesnosti, nelze však ještě konstatovat úplné příslovečnění, např.:... houfně (srov. PG: 508 — R.Š.), v kruhu, jako sloup..., na břehu,..., uprostřed..., vzadu, dole,..., v hromadě“ (LKG: 428). V nejnovější gramatice litevštiny se rozlišování příslovcí podle všeho ještě více komplikuje; píše se v ní, že „mezi jmény a příslovcem existovaly od samého počátku utváření tohoto slovního druhu přechodné případy, existují (a nepochybně budou existovat i v budoucnu) — konstrukce a slova, v nichž se vlastní příslovečný význam projeví jen tehdy, nejsou-li přítomna žádná rozvití, např.: z vidění, ráno, v kruhu, v houfu, bokem, bleskem. Jakmile se však takové konstrukce a slova užijí s rozvitími, nemůže být o jejich příslovečnosti řeč, např.: od časného rána, ve velkém houfu, pravým bokem“ (DLKG: 411). Tyto dva dlouhé citáty jsou uvedeny proto, aby ukázaly, že litevské gramatiky neargumentují rozlišování pádů podstatných jmen jako příslovcí (např. proč rozvití ruší „vlastní příslovečný význam“?). Je tedy pochopitelné, že autoři a redaktoři slovníku často podle vlastního uvážení zařazují (nebo nezařazují) určité pády podstatných jmen do třídy příslovcí.

Například takzvaný časový akuzativ, který sémanticky vypadl z paradigmatu, uvádí LKŽ systematicky jako příklad u podstatného jména: např. ve dne, považované v LKG za příslovce času (LKG: 458), je v LKŽ uvedeno v hesle podstatného jména den jako prostý příklad (Někdo má lehký den, někdo noc a někdo nikdy Žr). Jednou také není v LKŽ uvedeno jako samostatné heslo, zatímco analogické jednou je v LKG zmíněno mezi příslovci času (LKG: 455) a v LKŽ je rovněž uvedeno jako samostatné heslo se značkou adv. Dole není v LKŽ vyčleněno jako příslovce; stranou (a stranou) je uvedeno jako příslovce (zřejmě tak budou zpracována i uvnitř, uprostřed, nahoře). Z prohlídky vydaných svazků LKŽ je patrné, že v jeho nejnovějších svazcích se projevuje snaha důsledněji oddělovat pády, které sémanticky „vypadly z paradigmatu“, a uvádět je jako samostatná hesla coby

143

adverbia. Ani v nich však není přílišná důslednost. Obvykle se vyčleňují ty pády, které označují čas nebo místo, např.: pavakarė adv. „před večerem“ (srov. heslo pavakarė subst. 1. „čas kolem večera, před setměním“); pavakariais adv. „k večeru, před večerem“; pagiriomis „za svítání“; šalyje „blízko, vedle“; šalinis „ze stran, z boků“; kairėn „na levou stranu“; kartais „někdy, tu a tam“; prieblanda „za soumraku“; prieblandžiu „tamtéž“; priebrėkšmiu, priebrėkšmiais „za rozbřesku, za soumraku“; priekin „dál ve směru pohybu, dopředu“; priešryčiu „těsně před ránem“; šonais „vedle“; šonan „stranou, dál“; tamsėje „ve večerním či nočním čase, po setmění“; tarpais 1 „na místech, v úsecích, tu a tam“ a tarpais 2 „někdy, občas, tu a tam“; daiktais „na některých místech“; amžiais 1 „po celou dobu, velmi dlouho“ oran 1 „ven“; lauke „na vnější straně“ atd. Jako příslovce byl vyčleněn i ten či onen pád s významem způsobu, např.: drauge 1 „v jedné skupině, společně, ne odděleně“; mainais „výměnou, směnou“; skyrium „zvlášť“; choru „všichni společně, souladně“; balsu „hlasitě, více hlasy“; raštu „písemně“; šuoliais „skoky, přískoky, tryskem“; risčia „rychlým, krátkým krokem (běžet, jet na koni, jet vozem)“ atd.

2.1. Při hodnocení uvádění adverbializovaných pádů podstatných jmen v LKŽ je třeba nejprve zdůraznit nesoulad mezi tímto slovníkem a LKG. Velký nesoulad mezi LKG a svazky 1–8 LKŽ lze vysvětlit tím, že v době vydávání těchto svazků slovníku ještě LKG nebyla vytištěna (1971). Od 9. svazku LKŽ se tento nesoulad zmenšuje, přesto však přetrvává. Například v LKŽ nejsou jako samostatná hesla vyčleněna slova uváděná v LKG jako příslovce (pagrioviais, patakiais — LKG: 443, senybėj, senybėse — LKG: 455, pradžioje — LKG: 456, popiečiu, prievakarėj — LKG: 458, prieblandelėj, prietemelėj, prietemeliais, prietemelytėj — LKG: 459, šešiose — LKG: 436), ani jako přechodné případy (paavyzdžiais, pabalais, padebesiais, padirviais, pakluonėm, pakampėm atd.).

2.2. Aniž bychom zpochybňovali vymezení příslovcí v „Lietuvių kalbos gramatika“, nesoulad mezi ní a slovníkem je poněkud šokující. Pokud však lexikografové údaje LKG kriticky hodnotí, bylo by žádoucí znát přesnější kritéria pro vyčleňování adverbializovaných pádů v LKŽ. Bylo by vhodné zachovat určitou soustavu. Právě ta v LKŽ i v tomto ohledu chybí.

2.3. Lze předpokládat, že LKŽ navazuje na lexikografickou tradici. Například ve slovníku F. W. Haacka (Haack 1730) jsou jako příslovce vyčleněna: drauge adv., iš vidaus, iš viršaus, lauke adv. loci, laukan adv. loci, priešais (bez označení), rytmečiais adv. temp., rytą metą adv. temp., šalin adv. loc., vakarais adv. temp., vargu adv. dubit. Ve slovníku Pil. Ruigia (Ruhig 1747) jsou kromě těchto výrazů vyčleněny také: apačioj adv., kartais (bez označení), čėsu adv., rytmetyj adv. V LKŽ nejsou jako samostatná hesla uvedena pouze apačioj, rytmečiais a rytmetyj (mám na mysli vydané svazky). Ve slovníku G. H. F. Nesselmanna (Nesselmann 1851) jsou jako samostatná hesla vyčleněna laukan, priešais (bez označení), čėsu,

¹ LKG mezi přechodnými formami instrumentálu plurálu uvádí také pabobais, ačkoli nejde o tvar pádu — paradigma podstatného jména *pabobys totiž vůbec neexistuje.

144

drauge, greta, lauke (původní podoba laukia), šalia, šalimis, šalin s označením adv., lauke s označením adv. a vysvětlením „eig. locat. von laukas“; tvary apačioj, kartais, risčia, rytmečiais, suoliais, tarpais, prysokiais jsou uvedeny v heslech příslušných podstatných jmen; spojení iš vidaus, iš viršaus, iš pradžios rovněž v heslech příslušných podstatných jmen. Ve slovníku označovaném v LKŽ zkratkou NdŽ jsou jako příslovce vyčleněna drauge, greta, laukan, oran; priešais, šalia, šalį, šalim, šalimis, šalin, šoriais, tarpais, iš karto, iš pradžios (pravopis originálu — R.Š.); truputį je odděleno jako 2. význam podstatného jména truputis. V LKŽ jsou jako příslovce uvedeny tvary kruopą, kuliais, šuoliais, choru, laiku, mainais, metu, nakčia, paryčiais, pavakare, risčia, raštu, šonais, zatímco v NdŽ nejsou ilustrativními příklady příslušných podstatných jmen. Nebylo by tedy přesné tvrdit, že LKŽ dodržuje lexikografickou tradici. Mimochodem, tradice není zachována ani ve vydáních slovníku současného jazyka (DŽ¹, DŽ²), který, jak se zdá, vychází z LKŽ a jeho kartotéky: nejsou vyčleněna adv. choru, balsu (uvádí se pouze příslovečný význam instrumentálu singuláru), laiku (vyčleněno v DŽ²), iš karto, iš pradžių, paryčiais, pavakare, raštu atd.

2.4. Lze tedy říci, že LKŽ rozvíjí lexikografickou tradici, tj. do třídy slov — příslovcí — se zařazuje stále více pádových tvarů ve srovnání s předchozími litevskými slovníky. Do očí však bije nedůslednost systému — není jasné, proč se pády některých podstatných jmen považují za příslovce, zatímco pády jiných, sémanticky obdobných, nikoli. Ukážu to na několika příkladech. Tvar pašalėje je vyčleněn jako příslovce ve významu „vedle, blízko“, zatímco nuošalėje je uveden jako adverbializovaný význam 2. podstatného jména nuošalis; priešakyje a priekyje nejsou vyčleněny v samostatných heslech, avšak z nějakého důvodu je vyčleněn tvar prieky (ačkoli časový význam je vlastní i podstatnému jménu priekis). Je vyčleněn tvar priekin, nikoli však obdobný priešakin („Jis žengia priešakin“). Je vyčleněno příslovce daiktais („Upė daiktais išdžiūvusi K“); patrně se tak naloží i s vietomis, avšak obdobné plotais („Rugiai plotais išplikę K“) se nevyčleňuje. Příslovce šoriais je podle údajů LKŽ vykládáno jako „místy, v nárazech“ a „v pruzích, pruhovaně“, avšak ani gūsiais, ani ruožais se za příslovce nepovažují. Nuorudeniu „na začátku podzimu, na podzim“ je vyčleněno; apyrudeniu (Apyrudeniu numirė Grž) je uvedeno v hesle podstatného jména; aptemiais je označeno jako adv., apytamsiais jako subst. atd.

2.5. Je třeba poznamenat, že v LKŽ se za příslovce nejčastěji považují pády s časovým a místním významem; patrně se předpokládá, že se nejspíše vymykají paradigmatu. Pády s významem způsobu (instrumentál singuláru i plurálu) jsou v tomto ohledu značně „znevýhodněny“. Důsledně se vyčleňují pouze slova označující způsob pohybu — risčia, šuoliais; patrně bude vyčleněno i žingine. Ostatní pády podstatných jmen s významem způsobu (s výjimkou několika případů — choru, balsu, mainais apod.) nejsou uváděny v samostatných heslech — jde o tvary ratu (srov. Paulauskienė 1994: 378), būriu, apskritimu, srove, jėga, lašais, vamzdžiu, tūta, glėbiais, gniužulais atd. Není tendence vyčleňovat ani akuzativ s významem množství (s výjimkou kruopą), tj. tvary kąsnį, krūvą, kupetą atd.

2.6. Jak je patrné z LKŽ, lexikografům působí problémy deminutivní

145

zařazování podstatných jmen, která se obvykle uvádějí v heslovém článku základového slova, v jeho dokladovém materiálu, mezi příslovce. Například adv. kruopą je doloženo odvozeninami kruopelę, kruopelytę. V pozdějších svazcích slovníku se uznává, že přípony -elis, -ė, -ytis, -ė a podobně jsou přece jen slovotvornými formanty podstatných jmen; pádové tvary deminutivních odvozenin, které se chápou jako příslovce, jsou uváděny v samostatných heslech, např.: adv. riščia ir ristėlė, ristutė, adv. šuoliais, šuoliu ir šuoleliais, šuoleliu (ale není zde šuoliukais), adv. tarpais ir tarpėliais, tarpučiais, tarpukais. Ani tento systém se však nedodržuje důsledně, např. šalele je uvedeno v hesle šalis.

3.0. Po přehledu některých zvláštností uvádění adverbializovaných pádových tvarů podstatných jmen v LKŽ bych rád(a) vyvodil(a) několik závěrů.

3.1. Především, LKŽ je sestavován bez jasných kritérií (nebo se jich nedrží důsledně), podle nichž by se určovalo, které pády kterých slov považovat za příslovce, kdy je pád sémanticky izolován (Ulvydas 1967: 7) a kdy jeho koncovka „ztrácí funkci ukazatele pádu“ (Ulvydas 1959: 84).

To, že jeden pád podstatného jména je ve větě podmětem, jiný předmětem a třetí příslovečným určením, ještě neznamená, že některý z nich je sémanticky izolován (dena prašvito; aš mėgstu dieną, nekenčiu nakties; dieną dirbu). U podstatných jmen s časovým sémen může lokál, instrumentál a akuzativ vyjadřovat časové určení, u těch s místním sémen místní určení a u těch se sémen způsobu a množství určení způsobu. Jde o paradigmatické pádové významy; v gramatikách se přece uvádí akuzativ časový (Jablonskis 1928: 73—74; LKG I: 197), instrumentál časový (Jablonskis 1928: 81—83 — doklady: nakčia, protarpiais, gaidgyste atd.; LKG I: 201 — doklad kartais (sic!)), instrumentál cesty (místa) (Jablonskis 1928: 79—81 — doklady: tarpais, daiktais, ruožtais atd.; LKG I: 203), instrumentál způsobu (Jablonskis 1928: 86—88 — doklady: balsu, šuoliais, kuliais; LKG I: 203—204), časový inessiv a časový illativ (LKG I: 206, 208). Užívání takových tvarů bez přívlastek (což se uvádí jako jeden z hlavních ukazatelů „příslovečňování“ (Ulvydas 1963: 8; LKM: 204; DLKG: 411)) podle mého názoru není dostatečným argumentem pro to, abychom je považovali za příslovce; naopak, možnost užívat je s přívlastky ukazuje, že jde pouze o pádový tvar, nikoli o lexém. Například spojení didokais šuoliais je v LKŽ uvedeno v hesle podstatného jména šuolis, zatímco šuoliais je vyčleněno jako samostatné příslovce; tarpučiais je vyčleněno jako příslovce (Tarpučiais geriau, kai negeria. Jrb), kdežto spojení s obdobným (časovým) významem — (Tokiais tarpučiais užeina lyt Jrb) — je uvedeno jako doklad významu podstatného jména tarpas. Zřejmě jde pouze o komplikování struktury slovníku. Příslovce, která jsou formálně pouze pádovými tvary, zpravidla nemohou mít žádné přívlastky, např.: retkarčiais, priešokiais (podstatné jméno priešokis je zřejmě pouze zpětně utvořeno), pašokom a podobně. To, že akuzativy vyjadřující množství, jako trupuči, kruopą, kasnelį, valandėlę a podobně patří do skloňovacího paradigmatu, dokládá i to, že při užití se záporem přecházejí do genitivu (palauk trupučio, nelauksiu nė trupučio), tj. chovají se jako běžné paradigmatické pády.

3.2. Označení adv. by se mělo uvádět až po důkladném zvážení, zda daný pád skutečně vypadl z paradigmatu, nebo zda jej ještě nelze „přiřadit“ k ostatním pádům podstatného jména

146

podstatných jmen. Jako uživatelka litevštiny jsem slovo kartais² hledala v hesle podstatného jména kartas (obě slova spojuje časový význam), zatímco slovo kartu jsem hledala na jiném místě slovníku. Jie sustojo greta (gretomis) — význam způsobu (greta znamená způsob rozmístění věcí; podobné by bylo sustojo eile, eilėmis, eina vorele a podobně); těmito spojeními by mohlo být ilustrováno podstatné jméno greta. Ve větě Aš atsisėdau, o ji atsistojo greta by greta bylo příslovcem (místní význam).

3.3. Většinu nedůsledností při uvádění adverbializovaných tvarů by přesto bylo třeba omluvit tím, že v tomto ohledu chybí teoretický základ — v gramatikách není dostatečně zdůvodněno „substantivní a příslovečné ustrnutí“ pádů podstatných jmen.

LITERATŪRA

DLKG — Dabartinės lietuvių kalbos gramatika, Vilnius, 1994.

DŽ¹ — Dabartinės lietuvių kalbos žodynas, Vilnius, 1972.

DŽ² — Dabartinės lietuvių kalbos žodynas, Vilnius, 1993.

Haack F. W. 1730 — Vocabularium Litthuanico-Germanicum et Germanico-Littvanicum, Halle.

Jablonskis J. 1928: Rygiškių Jono. Linksniai ir prielinksniai, Kaunas.

LKG — Lietuvių kalbos gramatika 2, Morfologija, Vilnius, 1971.

LKGI — Lietuvių kalbos gramatika 1, Fonetika ir morfologija, Vilnius, 1965.

LKM — Jakaitienė E., Laigonaitė A., Paulauskienė A. Lietuvių kalbos morfologija, Vilnius, 1976.

LKŽ — Lietuvių kalbos žodynas 3—15, Vilnius, 1956 — 1991; II leid. 1—2, 1968—1969.

NdŽ — Lietuvių rašomosios kalbos žodynas. Lietuviškai-vokiška dalis 1—5. Sudarė H. Niedermnas, A. Sennas, F. Brendris, A. Saly s, Heidelberg, 1932—1968.

Neselmann G. H. F. 1851 — Wörterbuch der Littauischen Sprache, Königsberg.

Paulauskienė A. 1994: Lietuvių kalbos morfologija, Vilnius.

PG — Pirmoji lietuvių kalbos gramatika, Vilnius, 1957.

Ruhig P. 1747 — Littauisch-Deutsches und Deutsch-Littauisches Lexicon..., Königsberg.

Ulvy das K. 1959: Dėl vienaskaitos galininko prieveiksmėjimo dabartinėje lietuvių kalboje. — Lietuvių kalbotyros klausimai 2, 75—89.

Ulvy das K. 1967: Vienaskaitos vietininkų prieveiksmėjimo klausimu.— Lietuvių kalbotyros klausimai 9, 6—42.

ADVERBIALIZATION OF SOME SUBSTANTIVAL FORMS AND THEIR PRESENTATION IN THE DICTIONARY OF THE LITHUANIAN LANGUAGE

Summary

The article deals with the lexicographical problem of adverbialization. The author presumes that only those substantival forms which cannot be related to declensional paradigm of corresponding substantive, must be given separate entries in the dictionary as adverbs. The possibility of having attributes (bego šuoliais — bėgo dideliais šuoliais) and the usual transformation that takes place in negative sentences (davė truputį — nedavė nė trupučio) show that spoken forms belong to the class of nouns and not to the one of adverbs.

² Beje, J. Jablonskis šį žodį pateikia kaip laiko įnagininko iliustraciją: Kartais ir vilkai moka pasirodyti meiliūs (Jablonskis 1928: 81).

147