LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXVI (1996) LIETUVIŲ KALBA: TYRĖJAI IR TYRIMAI

Nijolė ČEPIENĖ

SOUHLÁSKY s A š, s A z, s A c, š A ž, š A č, z A ž A c A č V GERMANISMECH Z NĚMČINY

Ve starých litevských písemných památkách a nářečích se vyskytují varianty germanismů se souhláskami s ir š, s ir z, s ir c, š ir ž, š ir č, z ir ž bei c ir č. Již bylo napsáno, že německá souhláska š se změnila v litevské hlásky š ir s, německé z > v litevské z a s, německé c > v litevské c a č, zatímco jiné varianty uvedeny nejsou (Giriūnienė 27–29).

Varianty s s a š. Časté jsou varianty se souhláskami s a š, zejména před p, t, např.: spýkerė ”javų sandėlis, kletis” (v písemných památkách východních Prus od 16. století), spýkeris (Prk) a spýkerė (v písemných památkách východních Prus od 16. století, Rsn, Plšk), špykerė, špýkerė, špýkeris (v západní a jihozápadní Litvě), srov. střn. spîker ”t.p.” (MndW), prus. něm. špiker ”t.p.” (Alm(PrW)); stūndas ”valanda” (v písemných památkách východních Prus od 17. století, JV 518, Kdl), stūnda (od 18. století, Šlu, Vlky) a stūndas (JV 16), štūnda (Prk), srov. střn. stunde ”t.p.” (Sehwers 126), prus. něm. stund ”t.p.”, novohoch. Stunde ”t.p.”, stakìėtas ir stakìėtas ”tvoros statinis; lentelių tvora” (rozšířeno v severní, západní a jihozápadní Litvě, srov. střn. stacket ”lentelė”, kuolų tvora; prus. něm. Stakėt ”lazda tvorai, lentelių tvora” (Fr II 360), novohoch. Staké ”statinė tvora”. I v týchž pramenech (Bretkūnova Bible, písně A. Jušky) mohou zapsaná slova obsahovat jak s, tak š.

Výpůjčky s hláskami s a š na začátku slova se vyskytují také před jinými souhláskami, např. před v, l, m, n: svėlis ”slenkstis” (N, K, NdŽ) a švėlis/švėlys ”sienojas, rąstas” (v písemných památkách východních Prus od 18. století, Pgg, Lkš, Jrb), švėliai (Br, Lkš, Snt), srov. střhn. swelle (Kluge 691), prus. něm. švėl ”slenkstis, pamato sija, rąstas”; svėbelis ”degtukas” je rozšířeno u Žemaitů (Dr, Krtn, Žd, Mžk, Kl) a švėbelis (LB 166, KŽ, Plk, Smln, Vn, Prk), švėbelis (NdŽ), švėbelis (Mrj, Brt, Grdž, Vdžg), srov. střhn. swēbel ”siera” (Kluge 691), prus. něm. šwebel ”degtukas”; slėdes ”rogės rąstams vežti” (J) a šlėdes (S.Dauk, Šlu, Klp, Skd, Pln), srov. střn. slēde ”t.p.” (Sehwers 110), východopr. něm. šlēde ”t.p.”; smēra ”ratų tepalas” (N, /K/, KŽ) a šmėras (Q, KŽ, Vv, Mrj, Krs), šmėrė (Dr, Pš, Krš, Vkš), srov. střn. smēr ”t.p.” (Sehwers 112), prus. něm. šmẽr ”t.p.” (Alm(PrW)).

Vyvstává tedy otázka, zda se německá souhláska š změnila v litevské hlásky š ir s. Německá slova, která jsou uvedena vedle výpůjček jako jejich předlohy, již umožňují o tomto tvrzení pochybovat.

156

Německá souhláska s před l, m, n, w se od 13.–14. století začala měnit v hlásku š. Tento proces, který začal v jižním Německu, později probíhal ve středním Německu, zatímco na rozsáhlém území německých dolnoněmeckých nářečí zůstalo s nezměněno (Paul I 348, Lasch § 333). Podle H. Paula proběhla změna počátečního s před všemi souhláskami současně; v pravopisu se zachovalo pouze sp a st, a to jen z grafických důvodů, protože tyto skupiny byly časté také v latině (Paul I 348). V němčině východních Prus se ve 20. století místo západogermánského počátečního s před souhláskami vyslovovalo š (Mitzka 161—162, Natau 39). V práci K. Alminauskase, která využívá rukopisný slovník W. Ziesemera „Preussisches Wörterbuch“, jsou však uvedena slova se souhláskami š a s, srov. špíl a spíl „trn“, špunt a spunt „špunt do sudu“. Ve východních Prusích se mluvilo převážně dolnoněmecky. Střední němčina byla pouze „ostrovem“, ale zároveň byla pruským spisovným jazykem. Výpůjčky se s tedy pravděpodobně pocházejí z německých dolnoněmeckých nářečí a jsou starší — německé š se v litevštině nezměnilo v s. Později, v 16.–17. století a zejména v 18. století, se slova pod vlivem hornoněmčiny přizpůsobovala hornoněmčině, především v pravopisu. V 18. století se v důsledku přílivu většího počtu přistěhovalců z hornoněmecké jazykové oblasti objevilo více slov se souhláskou š. V nářečích se však zachovalo i s.

Ve výpůjčkách se zachovala stará německá souhlásková skupina sk, např.: skỹvis „talíř“ (N, K, TP 1880, 42, LC 1879, 38, Rsn, Kin, Prk, Krg, Klp), skỹvas (Prk, Klp), skỹvė (K, Rtr, NdŽ, KŽ), srov. střn. schîw „t.p.” (ME IV 50); skiñdelis/ skindelys „tříska, šindel“ (východopruské litevské slovníky od 17. století, Adm,Skp, Grž, Krč, Vb, Vkš, Gr, Kdl), skiñdulis (R II 94, MŽ II 123, N, K, NdŽ, KŽ), skiñdelius (SD63, N, K, Ndž, Sut, I, KŽ), srov. střn. schindele „t.p.” (ME IV 41); skiñkis „špatné, slabé pivo, kvas“ (Lex 74a, C II 412, Q 442, R II 305, MŽ II 409, N, LsB 285, K, K.Donel, Jn), srov. střn. schenkebēr „pivo, které se daruje“ (Mnd W); skutulė „dřevěná nádoba s víkem na máslo, tvaroh apod.“ (K, NdŽ, S.Dauk., KŽ), skutulas (NdŽ, Kos 210 (Šl), KŽ), srov. střn. schuttel „t.p.”, stněm. scutala (Alm); skãpas „skříň“ (N, /K/, KŽ, Klp), skãpis (Klp, Kin), skãpė (BzF 169, KŽ, Šlu, Klp, Sg, Prk,), srov. střn. schap(-pp-) „t.p.“ (Sehwers 106). Existují však i pozdější slova téhož významu s hláskou š, např.: šiñdelis (K I 274, LC 1887, 21), škutulė (Mžš).

Starší německá hlásková skupina sk se v horní němčině přibližně od 12.–13. století změnila v hlásku sch /š/. V písemných památkách střední dolní němčiny se kolem roku 1500 vedle sch /š/ užívá také sk. Na konci 16. století G. Rollenhagen v publikaci „Niederdeutsches Jahrbuch“ vytýkal Vestfálcům, že nedokážou vyslovit hlásku š. Z toho se vyvozuje, že v Magdeburku a Braniborsku se hláska š vyslovovala již v 16. století a shodovala se s hláskou horní němčiny. Toto š bylo neznělou palatální hláskou, znějící světleji než s. V některých dolnoněmeckých nářečích se počáteční sk dosud zachovalo (Lasch § 334).

Uvedené údaje ukazují, že v němčině existovaly souběžné varianty se souhláskami s a š. Litevské výpůjčky s hláskami s a š pocházejí z různých německých nářečí. Výpůjčky se s před souhláskami pocházely převážně

157

z německých dolnoněmeckých dialektů a jsou starší, zatímco podoby se š pocházejí z německých hornoněmeckých dialektů nebo z nářečních slov s nářečními hláskovými rysy upravenými podle hornoněmecké výslovnosti a jsou novější.

Varianty se s a z. V litevštině existují varianty se souhláskami s a z na začátku slova před samohláskou, např.: supà „polévka“, sùpe (R II 347, MŽ II 464, N, KŽ) a zupà (K), zùpe (v žemaitských dialektech), srov. novohornoněmecké Suppe „tamtéž“; sàksas „obyvatel Saska“ (N, K, NdŽ, Rtr) a zàksas (B 1032, K), srov. novohornoněmecké Sachse „tamtéž“.

V průské němčině se v této pozici vyslovovaly také souhlásky s a z, srov. salwī, zalwīj botan. „šalvěj“; sip, zip „mýdlo“ (Alm(PrW)). Západogermánská souhláska s byla neznělá, avšak s uprostřed dolnoněmeckých slov se před znělou souhláskou změnilo ve znělou. Dnes je zčásti znělé také na začátku slova před samohláskou (Lasch § 329). Slova se s by tedy mohla být starší a pocházet z dolnoněmeckých dialektů. V jižních a středních německých dialektech však znělost souhlásek nebyla charakteristická (Paul I 343). Lze proto tvrdit, že výpůjčky se s a z pocházely patrně z různých německých dialektů, tedy že německé z se nezměnilo v litevské s.

Varianty se s a c. V písemných pramenech i dialektech se vyskytují varianty germanismů se souhláskami s a c, např.: dýselis/dyselỹs „ukazatel, oj“ (v litevských slovnících z Východního Pruska od 17. století, v dialektech západní horní litevštiny a žemaitštiny) a dýcelis (BzF, KŽ), dycelė (Šlu), dycelė (Prk, Plik, Klp, Šlu), dicelė (Klp), srov. středodolnoněmecké dïssel „tamtéž“ (Sehwers 27), východopruské dolnoněmecké dīsel (Mitzka 162); syrupas „cukerný roztok“ (Q), sirupas (NdŽ, Adm) a cỹrupas (Grg, Šts), cýrupas (K), srov. středodolnoněmecké sirup, sirop (Sehwers Lw), novohornoněmecké Sirup „tamtéž“ a pruské německé Zīrop „tamtéž“ (Fr 495); svìkis „čep, zátka sudu“ (S.Dauk., J, KŽ, Yl, Lc, Mžk, Prk, Štk) a cvìkis (KŽ, Jnš, Grž, Krš), čvikis (Šl), srov. středodolnoněmecké swìck (ck) (Sehwers 128) a východopruské dolnoněmecké zwicke (Alm(PrW)).

Jak tedy ukazují příklady, výpůjčky s hláskami s a c pocházely patrně z různých německých dialektů: podoby se s z dolnoněmeckých, zatímco podoby s c z hornoněmeckých dialektů pruské němčiny.

Varianty se š a ž. Existují výpůjčky se souhláskami š a ž, např.: šiùrštas „zástěra“ (Bb 1 Moz 3, 7, MŽ, N, K, KŽ, Jms), zdrob. šiùrštelis (RD 12, KlvD 249) a také široce rozšířené žiùrštas, srov. pruské německé šoršt, šėršt „tamtéž“ (Alm(PrW)); šveñgelis „název součásti koňského postroje“ (Klp, Šlu) a žveñgelis (Vgr, Akm, Žml), srov. novohornoněmecké Schwengel „zařízení, které se houpe, chvěje či otáčí“, středodolnoněmecké swęngel, nizozemské zwengel (Kluge 692). Také v pruské němčině existovala slova s hláskami š a ž, srov. brùša, brużo „běsnit, hlučet, šumět“ (PrW 845); pruská dolnoněmecká brõšor, brāžer (Klp), Bratscher „žvanil, chvastoun“ (PrW 766).

Varianty se š a č. Byly zaznamenány také výpůjčky s hláskami š a č, např.: šėrė „křídlo kolovrátku“ (v litevských slovnících z Východního Pruska od 18. století, užívá se v dialektech (Klp, Krtn, Pln, Dr, Kal, Šlu, Ms, Skd, Šl, Tl/…/) a čėrė (Klp), srov. východopruské dolnoněmecké šėre „tamtéž“ (Alm(PrW)); šarpúoti „brousit, špičatit“ (N, K, NdŽ, KŽ, J, Klp) a čer·pyti „špičatit“ (J), srov. novohornoněmecké schärfen „tamtéž“; srov. výše uvedené pruské dolnoněmecké brõšor a Bratscher.

158

Protože se v pruské němčině vyskytovaly varianty se souhláskami š a ž, š a č, mohly výpůjčky s těmito hláskami proniknout do litevštiny z dialektů pruské němčiny.

Varianty se z a ž. Vyskytují se varianty se souhláskami z a ž, např.: žak(a)s „pytel“ (PVG 239 (1765), B 543) a žal(a)s¹ (v litevských písemných památkách z Východního Pruska od 18. století, Klp, Šlu.), srov. novohornoněmecké Sack „tamtéž“; žógas „pila“ (B 136, R, MŽ, N, K, NdŽ, KŽ), zóga (B 1033, N, NdŽ, KŽ) a žiȯgas (Q, R, MŽ, KŽ, Graž, Dbč, Gdl, Lzd, Mrk, Pjv), žiȯga (KŽ), srov. pruské německé żoge „tamtéž“ (Alm(PrW)), středodolnoněmecké sage (ME IV 695). Souhlásky z a ž se mohou vyskytovat také uprostřed slova, např. kézas „sýr, tvaroh“ (Lex 53, Q 292, B 880) a kéžas (v litevských písemných památkách z Východního Pruska od 18. století, J, Kv, Snt, Skr, Bt, Ar), srov. východopruské dolnoněmecké kéz „sýr“ (Mitzka 129), pruské německé kėš „tamtéž“ (Alm(PrW)).

S na konci slova v podstatných a přídavných jménech po samohlásce se v pruské němčině vyslovovalo jako sykavka (Fr II 240–241). Ve staré zdvojené souhlásce a na starém konci slova vyslovovali východopruští dolnoněmečtí mluvčí neznělou hlásku, zatímco na novém konci slova obvykle hlásku znělou; srov. uas „ulice“, róž „růže“ (Mitzka 162). V pruské němčině existovala slova se souhláskami z a ž nejen na konci, ale i na začátku slova, např.: briz, briž „bríza, silný poryv větru“ (PrW 807), żok, żok „polobotka“, żėle, żėle „řemen (v postroji), ohlávka“ (Alm(PrW)). O existenci hlásky ž v dialektu východopruských dolnoněmeckých mluvčích svědčí také příklady uvedené v pracích W. Mitzky a O. Natau, ačkoli znělé ž se v germánských slovech vyskytovalo zřídka, převážně ve výpůjčkách. W. Mitzkovi nebyl původ hlásky ž v dialektu východopruských dolnoněmeckých mluvčích jasný. Pochyboval, zda tato hláska vznikla ze západogermánského sk nebo s, anebo zda se objevila vlivem litevštiny, polštiny či francouzštiny. Vzhledem k tomu, že ve východopruské němčině existovala slova se souhláskami z a ž, mohly litevské výpůjčky s těmito hláskami pocházet z dialektů pruské němčiny.

Varianty s c a č. Byly zaznamenány také výpůjčky s hláskami c a č, např.: akciżė „nepřímá daň z zboží“ (PVG 188), akciżas (Kp) a akčyžė (C 1175, B 43, MŽ 2, PVG 112, A 1884, 190, N, K), akčyžia (K I 37, PVG 341), srov. pruské německé Akzise „daň, zejména z piva, medoviny a jiných nápojů“ (PrW 104); čiekis/čiekis „znamení; skvrna“ (Kel 1881, 183, Mrj, Vdžg, Rdm, Žgč), „nástroj k označování něčeho“ (PVG 446, Mrj) a čėkis/čiekis „znamení“ (v litevských písemných památkách z Východního Pruska od 17. století, BsP III 117), „nástroj k označování něčeho“ (od 18. století), srov. pruské německé zėxen „znamení“ (Alm(PrW)); hybridní čimernink(a)s „tesař“ (v litevských slovnících z Východního Pruska od 17. století) a čimerninkas (C 1054, R II 413, MŽ II 71, N, K, KŽ), srov. novohornoněmecké Zimmerer, Zimmermann „tamtéž“ (Alm).

Ve slovnících W. Ziesemera a H. Frischbiera jsou zaznamenána německá slova se souhláskami c a č, např.: Pritsche a pritze „lůžka, lehátka“, pratsch a pratz citoslovce „náhle“ (PrW 771), Brudergrucz „kaše pro bratry řádu“ (PrW), srov. novohornoněmecké Grütze; Zetschke a Tschezke zool. „konopka (pták) Fringilla can-

¹ Kromě toho je zaznamenána ještě výpůjčka s počátečním š: šākas LB 185 (Grl), KŽ.

159

nabina” (Fr II 414, 492). V jazyce řádu německých rytířů se vyskytovala slova s cz /č/ místo n.v.a. z /c/, např.: herrengrocze, -pelcz, -smalcz (Ziesemer 115). Němci ve Východním Prusku tedy již vyslovovali hlásku č místo c, proto se německé c nejspíše nezměnilo v litevské č.

Jelikož se v německých dialektech, zejména ve východopruských, vyskytovaly varianty slov se souhláskami s a š, s a z, s a c, š a ž, š a č, z a ž i c a č, předpokládá se, že litevské výpůjčky s těmito hláskami mohly pocházet z německých nářečí.

ZKRATKY LITERATURY A PRAMENŮ

Alm - A l m i n a u s k i s K. Die Germanismen des Litauischen. Teil I: Die deutschen Lehnwörter im Litauischen, K: Knihkupectví sv. Kazimíra, 1934.

Giriūnienė — G i r i ū n i e n ė S. Fonetická adaptace německých výpůjček v litevských písemných pramenech 16.–18. století ve Východním Prusku. II. Konsonantismus. — Kalbotyra 29(4), 26–31, 1978.

Kluge — K l u g e F. Etymologisches Wörterbuch der deutschen Sprache. 17. vydání, Berlin: Walter de Gruyter. & CO, 1957.

Lasch — L a s c h A. Mittelniederdeutsche Grammatik, Halle: Verlag von Max Niemeyer, 1914.

ME - M ū l e n b a c h a K. Latviešu valodas vārdnīca. Redigoval, doplnil a dokončil J. Endzelīns, Rīgā: Kultūras fonda izdevums, 1929–1932.

Mitzka — M i t z k a W. Ostpreussisches Niederdeutsch nördlich vom Ermland, Marburg: N. G. Elwert’sche Verlagsbuchhandlung, 1919.

MndW — S c h i l l e r K., L ü b b e n A. Mittelniederdeutsches Wörterbuch, Münster in Westf.: Aschendorffsche Verlagsbuchhandlung, 1931.

Natau — N a t a u O. Mundart und Siedelung im nordöstlichen Ostpreußen, Königsberg; Berlin: Ost-Europa-Verlag, 1937.

Paul — P a u l H. Deutsche Grammatik 1, Halle (Saale): VEB Max Niemeyer Verlag, 1956.

PrW — Z i e s e m e r W. Preußisches Wörterbuch, Königsberg: Gräfe und Unzer, 1935–1944. (PrW) — W. Ziesemerio ”Preußisches Wörterbuch” rankraštis, kuriuo pasinaudojo K. Alminauskas.

PVG — Rozkazy a oběžníky pruských úřadů určené litevským rolníkům. Sestavil P. Pakarklis, V.: Státní nakladatelství politické a odborné literatury, 1960.

Schwers — S e h w e r s J. Die deutschen Lehnwörter im Lettischen, Zürich: Buchdruckerei Berichthaus, 1918.

Schwers — S e h w e r s J. Jazykově-kulturněhistorická zkoumání především německého vlivu v lotyštině, Berlín: Kommissionsverlag Otto Harrassowitz Wiesbaden, 1953.

n.nl. — nová nizozemština. n.v.a. — nová horní němčina. Pr. — Prusko. Rt. — Východní. v.v.a. — střední horní němčina. v.v.ž. — střední dolní němčina. v.ž. — dolní němčina. Ostatní zkratky jsou stejné jako ve velkém Slovníku litevského jazyka.

160

_{SOUHLÁSKY s A š, s A z, s A c, š A ž, š A č, z A ž, c A č V PŘEJATÝCH SLOVECH Z NĚMČINY}

Shrnutí

Ve starých litevských textech a nářečích se vyskytují varianty germanismů se souhláskami s a š, s a z, s a c, š a ž, š a č, z a ž, c a č, např.: spýkėre und špýkėre „Speicher“; sãksas und zãksas „Sachse“; dýselis (dyselys) und dýcelis, -ė „Deichsel“; šiūrstas und žiūrstas „Schürze“; šėrė ir čėrė „nůžky na kolovratu“; žākas und žākas „Sack“; cėkis (ciekis) und čėkis (čiekis) „znamení; zařízení na kreslení“.

Přejatá slova se s pocházejí většinou z dolnoněmeckých nářečí a jsou starší, zatímco slova se š pocházejí z hornoněmeckých nářečí nebo jde o dolnoněmecká slova, která byla přizpůsobena hornoněmecké výslovnosti, a jsou mladší. V přejatých slovech se zachovalo staré německé souhláskové spojení sk, které se později změnilo na š, např.: skāpas, -ė „skříň“; skūndėlis, -ys „střešní šindel“; skūpys, -as, -ė „talíř“; skūnžis „špatné, slabé pivo“; skutūlė, -ulas „kazeta“. Litevské varianty s výše uvedenými souhláskami by mohly pocházet z německých základních slov, neboť v německých nářečích, zejména ve Východním Prusku, existovaly varianty týchž lexémů s uvedenými souhláskami.

161