LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXVII (1997)

LEKSIKOGRAFIJOS IR LEKSIKOLOGIJOS PROBLEMOS

Danutė SABALIAUSKAITĖ-LIUTKEVIČIENĖ

NÁZVY SUKNÍ V LITEVŠTINĚ

Sukně – „ženský oděv sahající od pasu dolů“. Společný indoevropský název této reálie neexistuje, protože i samotná reálie se objevila mnohem později. Například v klasickém řeckém a římském oděvu sukně ještě není (Buck 1949: 423). Sukně jako samostatný oděv zřejmě v Evropě v X.–XII. století ještě neexistovala (Adomonis 1976: 94). Její funkci patrně plnil určitý nesešitý oděv složený z několika dílů látky, které držela zástěra a pás. Údaje o tomto oděvu, byť velmi skrovné, pocházejí již ze VI. století (Volkaitė-Kulikauskienė 1970: 129–130; At Pr 23). Někteří se domnívají, že k takové sukni byl přišit živůtek (Adomonis 1976: 94). Takový nesešitý oděv s halenou tvořil ženský kroj nejen v Litvě, ale také v Estonsku a Lotyšsku. Mimochodem, nejdéle tento oděv přetrval v Estonsku – ještě v první polovině XIX. století tam byl rozšířen. V Litvě vymizel mnohem dříve, přechod od tohoto oděvu k sešívané sukni však probíhal v různých částech Litvy v odlišnou dobu. O tomto procesu máme velmi málo údajů, lze však na základě ikonografického materiálu a inventárních knih tvrdit, že v XVI. století již v Litvě převládala sešívaná sukně (At Pr 22–23). Ve Východním Prusku se tento nesešitý oděv udržel déle, nosil se ještě v XVII.–XVIII. století (Brand 1702: 96–97; Lepner 1744: 67–68; Mastonytė 1967: 9).

Není zcela jasné, jak se tento oděv (nebo sukně) nazýval. Podle některých autorů se mohl nazývat margine. Dnes toto označení znamená prostě pestrobarevnou sukni. Přijmeme-li předpoklad, že taková „nesešitá sukně“ byla ve Východním Prusku skutečně rozšířená ještě v XVIII. století, je docela možné, že právě ji měl na mysli K. Donelaitis, když v „Ročních dobách“ psal: „O mergaitės krosytų marginių nekenčia/... O nenaudėlės mergaitės su kedeláčiais... pasirodyt jau nesigėdi“ (Vd 351, 353). Zachycuje se zde snad přechod od nesešívané k sešívané sukni? Ať tak či onak, v XIX. století byla sukně jednou z nejdůležitějších součástí ženského kroje. Vzhledem k tomu, že se často nenosila jen jedna sukně, nýbrž několik přes sebe, a že se vyskytovaly v různých barvách, s různými vzory apod., má tato reálie v litevštině řadu názvů.

Hlavním názvem tohoto oděvu je slovo spisovného jazyka sijōnas (existují také varianty sejōnas, sėjonas, sajōnas). Jde o běloruský přejatý výraz, srov. starobělorus. саянь „silná spodní sukně; domácí vlněná sukně“ (Fraenkel 1955–1965: 756; Skardžius 1931: 195; Palionis 1967: 280; Zinkevičius III 137; Sabaliauskas 1990: 250), srov. také běloruské nářeční съян, съян (DABM 933, 934, 937, 938). Toto slovo užívají i některé další slovanské jazyky, srov. pol. sajan „úzká pánská halena; určitý

88

široký dámský oděv“, rus. саян „sarafán, dlouhá sukně“. Do slovanských jazyků se dostalo z italštiny, srov. it. saione: saio „vojenská bunda“, dále souvisí s lat. sagum „krátký vojenský plášť“ (Brückner 1927: 479; Borejzszo 1990: 176; Fasmer III 567). Tato výpůjčka existuje také v lotyštině, srov. lot. sijāns „sukně“ (At Pr 12 ž.). Jde nejspíše o litevský výpůjční výraz, protože je doložen pouze v lotyšském pohraničí u Litvy.

Pravopisná varianta sejōnas, která se v litevštině nejspíše objevila vedle varianty sajōnas, je doložena již v XVII. století (SD (1)71, (3)152 – ve významu letního pláště; Skardžius 1931: 195.) Sijōnas se začíná zaznamenávat o něco později, v textech z konce XVIII. až počátku XIX. století (D. Pošk; P). Všechny tři varianty se vyskytují v XIX. století ve slovnících a sbírkách folkloru (Sut; N; Kos 90; J; JV 988). Dnes se ustálila varianta sijōnas. Toto označení, dříve užívané především v Žemaitsku a Užnemunė, začíná vytlačovat názvy rozšířené v jiných litevských nářečích, např. andarōkas (LKA I 193; DūnŽ 531; DrskŽ 324; LKŽ XII 17, 317, 538).

NÁZVY LITEVSKÉHO PŮVODU

Lze říci, že jediným neutrálním názvem litevského původu, který označuje sukni obecně, je apsagalas: apsėgti. Toto slovo se užívá jen zřídka, vyskytuje se spíše v pozdějších textech (V. Krėv; Vaižg; A. Vien; LKŽ I₂ 256). Dalším víceméně neutrálním označením je skraidōnas. Bylo by však příliš odvážné s jistotou tvrdit, že nemá žádný další sémantický či stylistický příznak, protože chybějí údaje – slovo se vyskytuje pouze ve slovníku A. Jušky (LKŽ XII 1031). Lze o něm říci jen tolik, že jde nejspíše o slovo litevského původu, související s litevskými výrazy skraistė, skraidyti.

Ostatní názvy jsou již sémanticky konotované, mají nějaký další význam. Podmíněně je lze rozdělit do dvou podskupin: na názvy označující účel sukně a na názvy popisující její vzhled (barvu, tvar či materiál, z něhož je ušita). Do první podskupiny patří slova označující spodní sukni.

apatinė, apatinis, apatinūkas, apatinīinkas, apatinīkas: apatinis, -ė. Lexém apatinė je poprvé doložena roku 1644 (SP II 177). Jedna či druhá z těchto variant se užívá v některých nářečích, přesně vymezit oblast jejich užití je však obtížné (LKŽ I₂ 185). V poslední době se prosazují slova spisovného jazyka apatinis a apatinūkas. Neoznačují ani tak spodní sukni, jako spíše určitý druh spodního ženského oděvu (DŽ₃ 18).

padūrkai: padūrkas „spodní okraj sukně“, padūrti „přidat, přišít“ (Būga II 391). Jde o staré slovo doložené v textech ze XVII.–XIX. století (Lex 100; C II 826; R 267; K II 276; Kos 223; LKŽ IX 62). V tomto významu se již neužívá. Obvyklý význam je „spodní okraj sukně“. Ten si slovo zachovává i dnes.

pāsagalas, pasagūtė, pasagà, pāsegalas, pasegamōji, pasegūtė, pāseginė

89

pasegtinė, pásegas, pasegtinis „tamtéž“: pasėgti. Užívá se u utenišských mluvčích a v severní části vilnišského nářečí, vyskytuje se v psaném jazyce (Blv; LzP; NdŽ; LKŽ IX 442, 461).

pavilkinys, pāv ilkinis, pāvilkinė: pavilkti. Užívá se v Žemaitsku, je doloženo ve slovnících 20. století (NdŽ; DūnŽ 252; LKŽ IX 696; DŽ₃ 531). V psaném jazyce 20. století se pavilkinys někdy užívá ve významu „ruský oděv bez rukávů pro muže“.

prisisegalas: prisisegti Užívá se v rodunském nářečí litevštiny v Bělorusku (LKŽ X 759).

Do druhé podskupiny patří tyto názvy:

aptr auk t inis „sukně stažená v pase na provázku“: aptr auk ti. Tento význam je vzácný (LKŽ I₂ 274). Někdy se tak označuje i aptr auk ti kožešina.

drobinukas „plátěná sukně“: drobinis, -ė. Vyskytuje se na některých místech východní Litvy (ESK).

išilginė „sukně s podélnými pruhy“, išilginis „takový oděv, sukně s živůtkem, ušitá z jednoho kusu“: iš ilgas. Doloženo v písemných pramenech (K II 133; M. Valanč; Š; LKŽ IV 187, 188).

keršėtis „sukně tohoto druhu“: keršas. Vyskytuje se v Žemaitsku (LKŽ V 623).

klòstinė „dlouhá starobylá sukně“: klõstė. Vzácné (Srv; LKŽ VI 149).

marg inė “raštuotas sijonas; sijonas”: márgas (Skardžius 1943: 265; Buck 1949: 423). Šį žodį randame jau 1601 ir 1606 m. Lietuvos Didžiosios Kunigaikštystės tekstuose, plg. morgenia, marginia “margas audeklas, sijonas” (Jablonskis 1941: 128, 360; Zinkevičius III 120–121). Taigi bent jau tuo metu pavadinimas, matyt, buvo vartojamas ir Didžiojoje Lietuvoje. Mažosios Lietuvos tarmėse XVIII–XX a. jis buvo paplitęs gana plačiai (Brand 1902: 95; K. Donel; MŽ 158; Glagau 1970: 235; Kapeleris 1970: 347; LB 39; KlyD 373; K I 461, 462; II 133). Ši leksema XIX a. pasitaikydavo ir šiaurės rytų Žemaičiuose, tačiau čia dažniau reiškė pečių apdangalą (At Pr 163). Dabar tarmėse žodis retai tevartojamas, sijono reikšme aptinkamas tik kai kuriose Žemaičių vietose (LKŽ VII 853; Janavičienė 1992: 77). Užfiksuotas jis ir Dabartinės lietuvių kalbos žodyne (DŽ₃ 382). Tačiau apskritai įprastesnė jo reikšmė yra “margas audeklas”, plg. dar liet. margėnis “raštuotas, languotas audeklas”, margienis “prastas naminis spalvotas audeklas”, marginys “margas naminis marškonis audeklas”.

Podle některých pramenů byl takový lexém (výpůjčka z litevštiny) na konci 19. století znám i na některých místech Lotyšska, tam však stejně jako nejčastěji v Žemaitsku označoval určitý přehoz přes ramena (At Pr 22). Mimochodem také v estonštině označovalo totéž slovo nezřídka jak přehoz přes ramena, tak výše zmíněnou nesešitou sukni (At Pr 23).

Z litevštiny přešlo toto slovo do některých polských a běloruských nářečí, srov. pol. marginja „látka z lněných vláken smíšených s vlnou a bavlnou“ (Urbutis 1992: 65; Laučiūtė 1982: 80), bělorus.маргень „kostkovaná látka“ (SBG III 32). Tento litevský prvek se užíval také v německých nářečích Východního Pruska, srov. něm. Marg inne

90

„pestrá sukně“, někdy se však nesprávně spojuje přímo s litevským margas, a nikoli s litevským margine (Bielfeldt 1970: 49; Skardžius 1972: 92).

pašlavinis „sukně s takovými příčnými pruhy“: pašluoti. Vzácné slovo (LKŽ IX 574).

puškuotis, puškuotinis „sukně z nařasené látky“: puškuotas, puškas. Zaznamenáno v okolí Plungė (LKŽ X 1116).

rainys, rainėlė, rainiukas „pruhovaná sukně“: rainas. Nachází se v textech některých spisovatelů 19.–20. století (Blv; A. Vien). Užívá se v panevėžyském nářečí, vyskytuje se i na některých dalších místech Litvy (LKŽ XI 55, 56; ESK).

rėžinis „tlustá hrubá sukně“: rėžis. Zaznamenáno v okolí Uteny (LKŽ XI 507).

ruožinėlis, ruožuotinis „pruhovaná sukně“: ruožas. Vyskytuje se v některých oblastech Litvy (LKŽ XI 982, 983).

skersė, skersinaitė, skersinis, skersinukas „sukně s příčnými pruhy“. Užívají je Žemaité, některá západo- a jihovýchodoaukštaitská nářečí; vyskytují se v textech 20. století a jde o slovo spisovného jazyka (NdŽ; V. Krėv; Mastonytė 1964: 145; LKŽ XII 825, 827; DŽ₃ 701).

smulkinukas „sukně s drobným vzorem“: smùlkus. Zaznamenáno v okolí Rietavasu (LKŽ XIII 221).

šimtākloštis, šimtākloštė „řasený ženský oděv (obvykle sukně nebo kabátek)“: šìmtas+klõštė. Vzácné (LKŽ XIV 815).

SLAVISMY

POLONISMY

čemõras „široká sukně nošená starými ženami“, srov. pol. czamara „dlouhý svrchní oděv pro muže“ (LKŽ II₂ 67). Poměrně vzácné slovo, v tomto významu zaznamenané v okolí Jurbarku. Toto pojmenování existuje i v běloruštině, srov. чамарка „dlouhý svrchní oděv z sukna“.

Do polštiny se slovo dostalo v 16. století přes italštinu, srov. it. cimarra, it. nář. aciamarra „dlouhý oděv; kožich“, nebo přes španělštinu, srov. šp. chamarra (stará šp. çamarra) „kožich“, z arabštiny, srov. arab. sammur „kožich; kožešina“ (Borejszo 1990: 134; Bartkiewicz 1974: 150; Fasmer IV 330).

V litevštině je mnohem častější pojmenování tohoto kořene čemãrka „takový svrchní oděv“ (Guzevičiūtė 1991: 4, 17, 18; LKŽ II₂ 66).

pasamõnai „každodenní, obyčejná sukně nebo prostě oděv“, srov. pol. pasamon „lem, obruba šatů“ (Fraenkel 1955–1965: 543; LKŽ IX 453). V litevštině jsou běžnější významy „spodní okraj dlouhé sukně či oděvu; lemy sukně“. Do polštiny se slovo dostalo v 16. století z italštiny, srov. it. passamano „tamtéž“ (Brückner 1927: 338; Borejszo 1990: 166). V litevštině se ve významu „sukně“ užívá na některých místech jižní a jihozápadní Litvy a také v Punsku (LKŽ IX 453).

žerstùkas, žerstùkas „sukně“. Původ není zcela jasný. Nejspíše se dostalo přes

91

polštinu, srov. pol. szorstuch „zástěra“, szarstuch „šátek; zástěra“. Do polštiny se slovo dostalo z němčiny, srov. střhn. schurztuoch „zástěra; takový oděv; svrchní oděv; halenka“ (Brückner 1927: 541, 552; Borejszo 1990: 181). Německé podoby jsou složeny ze dvou slov: Schurz „zástěra“ + Tuch „šátek, hadr“ (Grimm XV 2070).

Pojmenování je poměrně vzácné, vyskytuje se na některých místech jižní, jihozápadní a východní Litvy (LKA I 115 ž., 193; LKŽ K; LEB 344; Mastonytė 1961: 179). V litevštině se mnohem častěji užívají slova těchto kořenů, přejatá z němčiny nebo polštiny a mající význam „zástěra“, srov. šiurštokas, šiurčiukas, žiurštokas, žiurstokas, šerštukas, šeštukas (Alminauskis I 127, 150; LKŽ XIV 667, 698, 967). V písemných pramenech jsou jako samostatné varianty doloženy již od 16.–17. století (šiurčiukas – BB1Moz 3, 7; šeštukas – SD(3) 437).

BĚLORUSISMY

kabačikas „nošená, obnošená sukně“, srov. bělor. каба́цік: кабат „(teplá) vesta“. Slovo je rozšířeno i v dalších slovanských jazycích, srov. pol. kabat „taková přiléhavá halenka; kabátec“, rus. кабат, čes. kabát aj. V některých z nich bylo známo již v 10.–11. století, srov. stsl. кабатъ „takový dlouhý zapínací oděv“ (Niderle 1956: 230). Do běloruštiny se slovo nejspíše dostalo z polštiny (ESBM IV 9; SBG II 352). Poláci je v 15. století převzali z maďarštiny, srov. maď. kabát „surdut“. Další původ slova je značně nejasný. Podobná pojmenování existují v perštině, arabštině, řečtině, turkických a dalších jazycích (Sławski II 9; Borejszo 1990: 145; Fasmer II 150; Machek 1968: 233).

V tomto významu je v litevštině vzácné (Škn; LKŽ V 3). Častěji se užívají také ze slovanských jazyků převzatá kabačius, kabačikas, kabačiukas, kabačikas „šaty bez rukávů“, kóbotas, kabòtas „teplý dámský oděv bez rukávů; vesta“ (LKŽ V 3, 26; VI 281).

kvalbonūtis (hybridní) „sukně se záhyby“, srov. litev. kvalbónas „na oděvy (obvykle sukně či zástěry) našité ozdobné řasení, záhyby“, srov. bělor. хвальбо́на „řasený lem, volán“. Poměrně vzácné pojmenování (Ggr; LKŽ VI 1039).

kvaldėtis (hybridní) „taková skládaná sukně“, srov. litev. kvaldà „záhyb“, bělor. хвалда „tamtéž“. Vzácné slovo (Šts; LKŽ VI 1039).

spadnyčia, spadninčia, spadničia, spadnyca, sparnyčia, spanyčia „sukně (obvykle z kupované látky); spodní sukně“. Nejpravděpodobněji pochází z běloruštiny, srov. bělor. спадніца, спаніца „sukně“ (LKA I 193). Některé varianty mohly občas proniknout také z polštiny, srov. pol. spódnica, spodnica „tamtéž“. Polské pojmenování vzniklo z pol. spodni „spodní“: spod<pod „pod“ (Brückner 1927: 424–425; Buck 1949: 423).

V litevských písemných pramenech se toto slovo objevilo až ve 20. století (NS 130; NdŽ). Užívá se převážně ve východních nářečích, ale vyskytuje se také v jižní a západní Litvě (LKA I 115 ž.; LzŽ 242; DrskŽ 340; LKŽ XIII 307, 332).

92

šimtakvōldis, šimtakvōldė (hybridní) „skládaný dámský oděv, obvykle sukně nebo kabátek, stokrát skládaný“: šimtakvōldis, -ė „s mnoha záhyby“ < šimtas + kvōldas „záhyb“, srov. bělor. хвацда „tamtéž“. Vzácné slovo, vyskytuje se v jazyce 20. století (LKŽ XIV 815). V litevštině se užívají také podobné hybridní výrazy šimtakvōldė „skládaný kabátek“, šimtakvōldė „dámská sermega“ (LKŽ XIV 815).

NEURČITÁ SLOVANSKÁ SLOVA

andarōkas, anderōkas, andarēkas, anderēkas „sukně“, srov. pol. andarak „tamtéž“, bělorus. андарак, андерак „domácí pruhovaná nebo kostkovaná sukně“ (Fraenkel 1955–1965: 10; LKA I 193). Slovo se užívá také v některých dalších slovanských jazycích, srov. rus. андарак, андрак „vlněná sukně; spodní sukně“, ukr. андарак „sukně“, bulh. андарак „tamtéž“. Původ není zcela jasný, ale do slovanských jazyků se nejspíše dostalo z němčiny, srov. něm. Unterrock „spodní sukně“ < unter „pod“ + Rock „sukně“ (Fasmer I 78; ÈSBM I 112–113; Karłowicz I 35). Tento název si vypůjčili také Estonci, srov. undruk, undrok, undrek „sukně“ (At Pr 12 ž.). V litevských písemných pramenech se slovo začalo zaznamenávat teprve v 19. století (JD 107). Do litevštiny se však muselo dostat podstatně dříve, neboť jde o jeden z nejrozšířenějších názvů sukně v Litvě, vedle výrazu sijōnas užívaného v Žemaitsku a v Užnemunė (LKŽ I₂ 134, 135; LKA I 115 ž., 193; LzŽ 21; DrskŽ 15; Dub 196). Dnes andarōką vytlačuje z užívání spisovný výraz sijōnas. S výrazem andarōkas nejspíše souvisejí také místní názvy Andarōkinė, Andarōkinės tiltas (Būga III 454).

V litevském jazykovém prostředí vznikly také odvozeniny tohoto názvu se stylistickým zabarvením, srov. andarēkšlis, andarōkšlis „stará, nekvalitní sukně“. Tato slova se vyskytují také v litevských nářečích v Bělorusku (LKŽ I₂ 134).

indarōkas „sukně“, srov. pol. indarak, bělorus. nář. ин дерак „tamtéž“ (LKA I 193; Fraenkel 1955–1965: 10; Būga III 454). Do slovanských jazyků se nejspíše dostalo z němčiny, srov. něm. Unterrock „spodní sukně“ (Brückner 1927: 92; Borejszo 1990: 143–144; Bartkiewicz 1974: 174; ÈSBM I 112–113).

V litevštině jde o mnohem vzácnější variantu než andarōkas (J; JR 67; LKA I 193; LKŽ IV 105). Viz také andarōkas.

jupikas, jupikis „sukně“, pajupa (hydron.) „spodní sukně“, srov. litev. jupà „takový svrchní oděv“, jūpkis „dámské sako“, které zase souvisejí s pol. jupa, jupka, st bělorus. юпа „starodávný ženský oděv; bunda“, юпка „sukně“. Název se do slovanských jazyků dostal z němčiny, srov. něm. Joppe, Juppe „sako, vesta“. Němci si tento název oděvu vypůjčili kolem roku 1200 ze staré italštiny, srov. ital. giuppa „sako; spodní oděv“, která jej převzala z arabštiny, srov. arab. gubba „svrchní oděv s dlouhými rukávy; spodní bavlněný oděv“ (Brückner 1927: 209; Sławski I 591; Fasmer IV 525; Kluge 1957: 333; Pfeifer 599–600). Je pozoruhodné, že totéž arabské slovo bylo také původním zdrojem litev. šūbà, žipōnas.

Takto označují sukni jižní žemaitští z okolí Raseiniai (LKŽ IV 430; LKA I 193).

93

Varianta pajupa je doložena ve starých písemných pramenech (C II 323; B; [K]; LKŽ IX 136).

šeliopas „sukně“, srov. rus. салоп, bělorus. салоп, pol. salopa „takový svrchní ženský oděv, plášť“. Slovo se do slovanských jazyků dostalo ze západní Evropy, srov. franc. salope, něm. Saloppe „dámský plášť“ (Fasmer III 550; Kartowicz VI 12; Kluge 1957: 621–622; Dauzat 1954: 17).

Jde o vzácný název, který se vyskytuje ve východní Litvě (LKŽ XII 354). V litevštině se častěji užívají výrazy salõpas, saliõpas, sėliopas „teplý dlouhý dámský plášť; plášť“ (LKŽ XII 81, 82, 354).

sukenka, sukienka “sijonas”, plg. lenk. sukienka: suknia “suknelė” (Borejszo 1990: 180), brus. сукенка: сукня “t.p.”.

Užívá se v okolí Druskininkai a v některých litevských nářečích v Bělorusku (DrskŽ 355; LKA I 193). Viz také suknelė.

suknelė (hybridní), suknia „sukně“, srov. bělorus. сукня „vlněná sukně; šaty“ (LKA I 193), pol. suknia „šaty; určitý druh skládané sukně“ (Fraenkel 1955–1965: 938). Toto slovo mají také další slovanské jazyky, srov. rus. сукня „šaty“, čes. sukne „sukně“ aj. Jde o slovo slovanského původu, související s rus. сукно, pol. sukno „sukno“, která zase souvisejí se slovesem *sъkati, srov. rus. сукать „kroutit, stáčet“, pol. sukać „otáčet se“ (Fasmer III 799; Brückner 1927: 525; Buck 1949: 423).

Ve významu „sukně“ se tento výraz užívá pouze u jižních aukštaitů (DrskŽ 355; Mastonytė 1961: 178; LKA I 193; LKŽ XIV 77).

GERMANISMY

kedelýs, kėdilis „sukně, spodní sukně“, srov. dolnoněm. keddel, východopruské něm. kėdel „krátký kabát; sukně“ (Alminauskis I 64; Būga II 296; Fraenkel 1955–1965: 234). Jde o nářeční podobu něm. Kittel „(pracovní) plášť; halenka; sako“. Do evropských jazyků se toto slovo dostalo z arabštiny, srov. arab. qutn, qutun „bavlna“; do němčiny proniklo ve 12. století (Kluge 1957: 371; Pfeifer 658; Klein 848). Objevily se pokusy vysvětlovat toto slovo na základě germánských nebo obecně indoevropských jazykových údajů (Vries 1971: 317).

V litevštině je kedelýs poprvé doloženo v 17. století (Lex 54 (ve významu ‚sako‘); Pr LXVII 19). Nachází se v pozdějších slovnících Malé Litvy a folklorních sbírkách, objevuje se v dílech K. Donelaitise (B; R 384; MŽ 516; K; N; KŽ; Jrk 12; KlvD 35; KlpD 19; Kabelka 1964: 109). Dokládá je také slovník A. Jušky a jeho folklorní sbírky (J; JD 258; JV 1022).

Toto označení užívají západní Žemajťané, horští Litevci z Klaipėdské oblasti a část západních horňáků kaunaského nářečí (LKA I 115 ž., 193; At Pr 12 ž.; LKŽ V 480, 482).

Z němčiny si toto slovo vypůjčili také Lotyši, srov. lotyš. ķedele, ķedelis „sukně“, kuronští obyvatelé Kurské kosy, srov. kuron. ķedile „totéž“, i Poláci, srov. pol. kiedel „halenka“ (Sehwers 1953: 62, 232; ME II 359; Pietsch 1982: 78; Sławski

94

II 179–180).

V litevštině se užívají i další názvy pocházející z téhož zdroje, srov. kedelės „sako“, kitelis, kitlius „sako vojenského střihu; plátěné sako“ (LKŽ V 480, 904, 905).

nyderis „spodní (sukně)“, srov. něm. nieder „dolů“. Dokládá se v okolí Kuršėnai (DūnŽ 513).

rūkis, rūkšinis, rāikis, rāikinis „sukně z koudelí; spodní sukně“, srov. něm. Rock „sukně“ (Alminauskis I 113; Fraenkel 1955–1965: 746). Podle K. Būgy se výpůjčka dostala do litevštiny prostřednictvím kuronštiny (Būga II 304), pravděpodobněji však byla převzata přímo z němčiny. V některých východopruských německých nářečích se totiž po o vyslovovala přechodná hláska ə[j]. Proto je třeba rūkis odvozovat z východopruského roək „sukně“ (Čepienė 1994: 160). Původ německého Rock je poměrně nejasný. Někteří lingvisté se je pokoušejí spojovat se staroirským rucht „tunika, vlněný spodní mužský oděv“, jiní se domnívají, že jde o slovo germánského původu (Kluge 1957: 604; Pfeifer 1133).

Toto označení sukně se užívá na některých místech Žemaitska a nachází se v několika slovnících z konce 19. až 20. století (J rūkšinis ve významu ‚nekvalitní oděv‘; KŽ; LKŽ XI 51, 911; LKA I 115 ž., 193).

šiuršė „spodní sukně“, srov. něm. Schurze, východopruské něm. šorz, šertš „zástěra“ (Alminauskis I 150; Fraenkel 1955–1965: 1316). Jde o nářeční podoby něm. Schurz, Schürze. Označení je germánského původu a souvisí s angl. shirt „košile“, short „krátký“ (Kluge 1957: 685). Původní význam slova shirt byl „krátký oděv“ (Klein 1436).

Vyskytuje se v litevském písemném jazyce (Kos 159; NdŽ; LKŽ XIV 966). Slovo se užívá také ve významu ‚zástěra‘.

šlėbė „sukně“, srov. něm. nář. schlabbe „dětská zástěrka, bryndák“ (LKŽ XIV 1031–1032; Frischbier II 277). Jde o slovo německého původu, srov. něm. schlabbern „srkat, mlaskat při jídle“ (Grimm XV 229, 230).

Ve významu ‚sukně‘ je velmi vzácné (LKŽ XIV 1032). Může také označovat dlouhý vrchní oděv s rukávy, který se obléká přes hlavu a nosí jej ženy nebo děti, krátký vrchní oděv bez rukávů (obvykle teplý, kožešinový), vestu, sako nebo šaty bez rukávů.

šliūcas „sukně s bočním rozparkem“, srov. něm. Schlitz „rozparek na sukni“ (Frischbier II 287; LKŽ XIV1087). Slovo germánského původu (Kluge 1957: 659).

V litevštině jde o velmi vzácnou výpůjčku.

NEJASNÉHO PŮVODU POJMENOVÁNÍ

liūčius, liūčas, ličas „obnošená, nekvalitní sukně“. E. Fraenkel odvozuje toto slovo z němčiny, srov. něm. Litze „stuha, lem“ (Fraenkel 1955–1965: 363). Možná by bylo možné slovo spojovat s pol. łyczak „pytlovina“.

V litevských písemných pramenech se toto slovo objevilo až ve XX. století; vyskytuje se v oblasti mezi Rokiškisem, Kupiškisem, Panevėžysem, Pakruojisem, Radviliškisem, Raseiniai a Kėdainiai (LKŽ VII

95

400, 597; LKA I 115 ž., 193).

Jak vidíme, bylo nalezeno asi 40 pojmenování sukně (do tohoto počtu se nezahrnují varianty). Přibližně polovina z nich vznikla v litevštině. Pojmenování litevského původu však nejsou příliš častá. Dokonce i hlavní název tohoto oděvu je bělorusismus – sijonas. Druhý nejrozšířenější název je rovněž slavismus – andarōkas. Téměř všechna pojmenování litevského původu jsou sémanticky konotována (s výjimkou āpsagalas a možná skraidōnas). Pět z nich označuje spodní sukni, 14 popisuje vzhled sukně (barvu, materiál, z něhož je ušita). Je třeba poznamenat, že tato pojmenování mají zpravidla přesně vymezený význam.

Tři pojmenování litevského původu jsou doložena již v XVII. století – jsou to apatinė, padūrkai ir marginė. Další se v písemném jazyce objevují později – v XIX.–XX. století. Sedm pojmenování uvádí Slovník současné litevštiny (1993): apatinis (apatinukas), āpsagalas, padūrkas, pašagalas, pavilkinys, marginė, skersė (mimochodem, ne všechna zde znamenají sukni). Pochybuji, že se všechna užívají v hovorovém jazyce.

Do litevštiny přešlo z jiných jazyků 22 pojmenování sukně. Některá jsou v litevských nářečích poměrně rozšířená, jiná jsou vzácnější. Jejich význam často není tak přesně vymezený jako u slov domácího původu, srov. žerstūkas, žerstūkas „sukně“; šerštukas, šerštukas„zástěra; kožená zástěra; nekvalitní zástěra“, šiuršė „spodní sukně; zástěra“, šlebė „sukně; dlouhý svrchní oděv pro ženy či děti s rukávy, oblékaný přes hlavu; krátký svrchní oděv bez rukávů, vesta, kabátek; šaty, šaty bez rukávů“ a další. Nejvíce výpůjček přišlo do litevštiny ze slovanských jazyků (počítají se zde i hybridy) – 15 (6 bělorusismů, 3 polonismy, 6 blíže neurčených slavismů). Bylo nalezeno 6 germanismů. Ve spisovném jazyce se užívají dvě pojmenování cizího původu: slavismy sijōnas ir suknia (suknėlė), ale pouze první ve významu „sukně“. V písemnostech XVII. století jsou doloženy dvě výpůjčky: sijōnas (přesněji forma sejōnas) a germanismus kedelýs.

LITERATURA A PRAMENY

A d o m o n i s T. 1976: Lietuvių išeiginiai drabužiai IX–XVI amžiuje. – Menotyra, 6.

A l m i n a u s k i s K. I: Die Germanismen des Litauischen. Die Deutschen Lehnwörter im Litauischen 1, Kaunas, [1934].

At Pr – Историко-этнографический атлас Прибалтики. Одежда, Рига: Зинатне, 1986.

B – Lexicon Germanico-Lithvanicum et Lithvanico-Germanicum, darinnen... von I a c o b o B r o d o v s k i j. (Rukopisný německo-litevský slovník, dva svazky, asi z roku 1740.)

B a r t k i e w i c z M. 1974: Odzież i wnętrza domów mieszczańskich w Polsce w drugiej połowie XVI i w XVII wieku, Wrocław... etc.: Zakład narodowy imienia Ossolińskich Wydawnictwo Polskiej Akademii Nauk.

BB – Biblia tatái esti wissas Schwentas Raschtas Lietuvischkai perguldtas per J a n ą B r e t k u n ą. Lietuwos Plebona Karaliauczuiie. (Rukopis z roku 1590.)

Bdr - J a b l o n s k i s I. Vesnice Budriai, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 1993.

B i e l f e l d t H. H. 1970: Die baltischen Lehnwörter und Reliktwörter im Deutschen. – Domum Balticum, Stockholm.

Blv – Jonas B a l v o č i u s – G e r u t i s (1842–1915), jeho spisy.

B o r e j s z o M. 1990: Nazwy ubiorów w języku polskim do roku 1600, Poznań: Wydawnictwo

96

Naukowe UAM.

B r a n d J. A. 1702: Raysen durch Marck Brandenburg, Preussen, Churland, Liefland, Plesscovien, Gross-Naugardien, Tweerien un Moscovien, Wesel.

B r ü c k n e r A. 1927: Słownik etymologiczny języka polskiego, Kraków: Wiedza Powszechna.

B u c k C. D. 1949: A Dictionary of Selected Synonyms in the Principal Indo-European Languages, Chicago: The University of Chicago Press.

B ū g a K. I–III: Rinktiniai raštai 1–3, Vilnius: Státní nakladatelství politické a odborné literatury, 1958–1961.

C I–II – Clavis Germanico – Lithvana. (Dvou svazkový rukopis z někdejšího königsberského archivu, sepsaný v letech 1673–1701.)

Č e p i e n ė N. 1994: Dvibalsio ui kilmė skoliniuose iš vokiečių kalbos. – Lietuvių kalbotyros klausimai 34.

DABM – Дыялекталагічны атлас беларускай мовы, Minsk: Nakladatelství Akademie věd BSSR, 1963.

D a u z a t A. 1954: Dictionnaire étymologique de la langue française, Paris: Librairie Larousse.

K. Donel – C h r i s t i a n D o n a l i t i u s. Litauische Dichtungen... vydal G. H. F. N e s s e l m a n n, Königsberg, 1869.

DrskŽ – N a k t i e n ė G., P a u l a u s k i e n ė A., V i t k a u s k a s V. Druskininkų tarmės žodynas, Vilnius: Mokslas, 1988.

Dub – K u l i k a u s k i e n ė V., M a s t o n y t ė M. Oděvy mužů a žen. – Dubingiai, Vilnius: Vaga, 1971, 187–200.

DunŽ – V i t k a u s k a s V. Šiaurės rytų dzūnininkų šnektų žodynas, Vilnius: Mokslas, 1976.

Dy – S t r a v i n s k i e n ė A. Oděvy. – Dieveniškės, Vilnius: Vaga, 1968, 146–158.

DŽ₃ – Dabartinės lietuvių kalbos žodynas, Vilnius: Nakladatelství vědy a encyklopedií, 1993.

EŠBM I–IV – Этымалагічны слоўнік беларускай мовы 1–4, Minsk: Nauka i technika, 1978–1988.

ESK – kartotéka etnografického oddělení Historického ústavu.

F a s m e r I–IV: Фасмер М. Этимологический словарь русского языка 1–4, Moskva: Progress, 1964–1973.

F r a e n k e l E. 1955–1965. Litauisches etymologisches Wörterbuch 1–2, Heidelberg-Göttingen: Carl Winter Universitätsverlag.

F r i s c h b i e r H. I–II: Preussisches Wörterbuch 1–2, východopruské a západopruské provincialismy v abecedním pořadí, Berlín: Nakladatelství Th. Chr. Fr. Enslina, 1882–1883.

G l a g a u O. 1970: Život a povaha Litevských Prusů. – Lietuvininkai, Vilnius: Vaga, 228–255, 446–447.

G r i m m XV: Grimm J., Grimm W. Deutsches Wörterbuch 15, Mnichov: Deutscher Taschenbuch Verlag, 1984.

G u z e v i č i ū t ė R. 1991: Kostým litevské šlechty v kontextu celoevropské kultury (1830–1963). – Lituanistica 4(8), 3–18.

J – Litevský slovník A. Juškeviče s výkladem slov v ruštině a polštině I (1), Petrohrad, 1897; (2), Petrohrad, 1904; (3) [2(1)], Petrohrad, 1922.

J a b l o n s k i s K. 1941: Lietuviški žodžiai senosios Lietuvos raštinių kalboje 1, Tekstai, Kaunas: Lietuvos istorijos draugija.

J a n a v i č i e n ė J. 1992: Žemaičių Naumiesčio lietuvininkai, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

JD – Litevské písně zapsané A n t á n e m J u š k é v i č e m 1–3, Kazaň, 1880–1882. (Číslice označují čísla písní)

JR – Svatební obřad litevských Vėluńyčių sepsal A n t á n a s J u š k é v i č i u s, Kazaň, 1870.

JV – Litevské svatební písně, zapsané A n t á n e m J u š k é v i č e m a vydané J ó n a s e m J u š k é v i č i u s e m, Petropylė, 1883. (Číslice označují čísla písní).

K, [K] – Litevsko-německý slovník od F r i e d r i c h a K u r s c h a t a, Halle, 1883 ([] se uvádí u slov, o jejichž správnosti Kuršaitis pochybuje).

97

K I–II – K u r s c h a t F. Německo-litevský slovník od F r i e d r i c h a K u r s c h a t a, 1, 2, Halle: Verlag der Buchhandlung des Waisenhauses, 1870, 1874.

K a b e l k a J. 1964: Kristijono Donelaičio raštų leksika, Vilnius: Mintis.

K a p e l e r i s K. 1970: Kaip senieji lietuvininkai gyveno. – Lietuvininkai, Vilnius: Vaga, 339–436.

K a r ł o w i c z I–VIII: K a r ł o w i c z J., K r y ń s k y A., N i e d ź w i e d ź k i W. Slovník polského jazyka 1–8, Varšava, 1900–1927.

K l e i n E. A Comprehensive Etymological Dictionary of the English Language, Amsterdam, London, New York: Elsevier Publishing Company, 1966–1967.

KlpD – Písně klaipėdských žen. Sebral J o n a s P a k a l n i š k i s. Vydal A. Bruožis, Vilnius, 1908. (Číslice označují čísla písní).

K l u g e F. 1957: Etymologisches Wörterbuch der deutschen Sprache, Berlin: Walter de Gruyter & Co.

KlvD – Písně pruských Litevců. Sebral... V i l u s K a l v a i t i s, Tilsit, 1905.

Kos – Litvanica czyli wiadomości o Litwie zebrane przez... A m b r o ż e g o K o s s a r z e w s k i e g o. (Rukopis. Autor žil přibližně v letech 1820–1880.)

V. Krėv – V i n c a s K r ė v ė – M i c k e v i č i u s (1882–1954), jeho spisy.

KŽ – K u r š a i t i s A. Litevsko-německý slovník... 1–4, Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 1968–973.

L a u č i ū t ė J. 1982: Лаучюте Ю. Словарь балтизмов в славянских языках, Ленинград: Наука.

LB – Litevské lidové písně a pohádky z pruské a ruské Litvy, sebrali A. L e s k i e n a K. B r u g m a n n, Štrasburk: Verlag von Karl. J. Trübner, 1882.

LEB – Nástin litevské etnografie, Vilnius: Státní nakladatelství politické a odborné literatury, 1964.

L e p n e r T. 1744: Der Preusche Littauer, Danzig.

Lex – Lexicon Lithuanicum. Parengė V. D r o t v i n a s, Vilnius: Mokslas, 1987. (Rankraštinis XVII a. Vokiečių-lietuvių kalbų žodynas.)

LKA I – Atlas litevského jazyka 1, Vilnius: Mokslas, 1977.

LKŽ I–II – Slovník litevského jazyka 1–2, Vilnius: Mintis, 1968–1969.

LKŽ III–XVI – Slovník litevského jazyka 3–6, Vilnius: Státní nakladatelství politické a vědecké literatury 1956, 1957, 1959, 1962; 7–9: Mintis, 1966, 1970, 1973; 10–15: Mokslas, 1976, 1978, 1981, 1984, 1986, 1991; 16: Nakladatelství vědy a encyklopedií, 1995.

LKŽ K – kartotéka „Slovníku litevského jazyka“.

LzP – L a z d y n ų P e l ė d a (Sofija Pšibiliauskienė (1867–1926) a Marija Lastauskienė (1872–1957), jejich spisy.

LžŽ – P e t r a u s k a s J., V i d u g i r i s A. Slovník lazūnského nářečí, Vilnius: Mokslas, 1985.

M a c h e k V. 1968: Etymologický slovník českého, Praha: Academia.

M a s t o n y t ė M. 1961: Dzūkijos moterų drabužiai XIX a. antrojoje pusėje – XX a. pradžioje. – Iš lietuvių kultūros istorijos 3, 173–189.

M a s t o n y t ė M. 1964: Oděv žen v Žemaitsku v 19. století – na počátku 20. století. – Z dějin litevské kultury 4, 141–155.

M a s t o n y t ė M. 1967: Мастоните М. Литовская народная женская одежда в XIX – начале XX веков (автореферат на соискание ученой степени кандидата филологических наук), Вильнюс.

ME I–IV – K. M ü l e n b a c h a Slovník lotyšského jazyka. Redigoval, doplnil a pokračoval J. E n d z e l ī n s 1–4, Riga: vydání Kulturního fondu, 1923–1932.

MŽ – Litevské-německý a německo-litevský slovník... od C h r i s t i a n G o t t l i e b M i e l c k e... Královec: tiskem a nákladem dvorní tiskárny Hartungových, 1800.

N – Slovník litevského jazyka od G. H. F. N e s s e l m a n n a, Královec: nakladatelství bratrů Vorrträgerových, 1851; N s číslem písně – Litevské lidové písně shromáždil,

98

kriticky zpracoval a metrickým překladem opatřil G. H. F. Nesselmann, Berlín: Ferd. Dümmlers Verlagsbuchhandlung, 1853.

NdŽ I–V – Niedermann M., Senn A., Brender F., Salys A. Slovník litevského spisovného jazyka 1–5, litevsko-německá část, Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag, 1932–1968.

Niederle L. 1956: Нидерле Л. Славянские древности, Москва: Издательство иностранной литературы.

NS – Litevské písně a zpěvy v severovýchodní Litvě, které shromáždili Dr. A. R. Niemi a duchovní A. Sabaliauskas. (Annales Academiae scientiarum Fennicae. Ser. B, 6 (1911). (Číslice označují čísla písní.)

P – Jurgis Pabrėža (1771–1849), jeho spisy.

Palionis J. 1967: Lietuvių literatūrinė kalba XVI–XVII a., Vilnius: Mintis.

Pfeifer – Etymologisches Wörterbuch der Deutschen... přepracoval a doplnil Wolfgang Pfeifer, Berlín: Akademie Verlag, 1993.

Pietsch R. 1982: Fischerleben auf der Kurischen Nehrung, Berlin: Verlag Ulrich Camen.

D. Pošk – Dionizas Poška (1745–1830). Lenkiškai-lietuviškas žodynas ir kiti jo raštai.

PrL XVII – rukopis z 17. století z Východního Pruska, neznámého autora, 40 listů.

R – Littauisch-Deutsches und Deutsch-Littauisches Lexicon... sestavil Philipp Ruhig... Královec: tiskem a nákladem I. H. Hartunga, 1747 (s odkazem na část I a stránku, je-li slovo převzato mimo abecední pořadí). R s uvedením stránky – Deutsch-Littauisches Lexicon.

Sabaliauskas A. 1990: Lietuvių kalbos leksika, Vilnius: Mokslas.

SBG I–V – Слоўнік беларускіх гаворак паўночна-заходняй Беларусі і яе пагранічча 1–5, Minsk: Navuka i technika, 1979–1986.

SD – Dictionarium trium lingvarum... In Stud ios ae Iuventutis, Avctore... Constantino Szyrwid... Vilnae... (SD(1) první vydání slovníku (asi 1620), SD(3) třetí vydání slovníku (1642).)

Sehwers J. 1953: Sprachlich-kulturhistorische Untersuchungen vornehmlich über den deutschen Einfluss im Lettischen, Berlin: In Kommission bei Otto Harrassowitz Wiesbaden.

Skardžius P. 1931: Die slavischen Lehnwörter im Alt litauischen. – Tauta ir žodis 7, 1–252.

Skardžius P. 1972: (rec.) Donum Balticum. – Aidai 1.

Sławski F. I–V: Słownik etymologiczny języka polskiego 1–5, Krakov: nákladem Towarzystwa Miłośników Języka polskiego, 1952–1985.

SP I–II – Syrwids Punktai sakimų (Punktkay kazu) 1, 1629; 2, 1644... od Dr. Franz Spechta. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 1929.

Sut – Žodini̇kas Letuwiszkay – Lotiniszkay – Lenkiszkas... Sepsal kněz Dominikas Sutkiewicze, dominikán, pravý Litevec, s velkým úsilím (1848). (Rukopis.)

Š – Lietuvių ir rusų kalbų žodynas. Sudarė D-ras J. Šlapelis, Vilnius, 1921. (Tuo pat ženklu žymimi žodžiai, paimti iš kitų J. Šlapelio (1976–1941) žodynų, ir taip pat gauti iš jo lapeliuose užrašyti žodžiai, jei nenurodytas šaltinis.)

Urbutis V. 1992: Senosios lietuvių kalbos slavizmai. – Baltistica 27(1), 4–15.

Vaižg – Vaizgantas (Juozas Tumas; 1869–1933), jeho spisy.

M. Valanč – Motiejus Valančius (1801–1875), jo raštai.

Vd – Vasaros darbai. – K. Donelaitis. Raštai. Vilnius: Vaga, 1977.

A. Vien – Antanas Vienuolis – Žukauskas (1882–1957), jo raštai.

Volkaitė-Kulikauskienė R. 1970: Drabužiai. – Lietuviai IX–XII amžiais, Vilnius: Mintis, 129–139.

Vries J. de 1971: Nederlands etymologisch Woordenboek. Leiden.

Zinkevicius Z. III: Dějiny litevského jazyka 3, Vilnius: Mokslas, 1988.

99

NÁZVY SUKNÍ V LITEVŠTINĚ

Shrnutí

Tento článek se zabývá lexikálně-sémantickou podskupinou názvů sukní. V litevštině jich lze najít přibližně 40 (hláskových variant je ještě více). Polovina z nich je litevského původu. Používají se však poměrně zřídka: i obecný název tohoto kusu oděvu je výpůjčka z běloruštiny – sijõnas „sukně“. Používá se po celé Litvě. Poprvé byl zaznamenán v 17. století (jeho varianta sejõnas).

Jediným neutrálním názvem litevského původu je āpsagalas. Ostatní názvy lze rozdělit buď podle vzhledu daného oděvu (klōstinė „plisovaná sukně“, rainys „pestrá sukně“), nebo podle účelu (apatinė, pavilkinys „spodní sukně“). V písemném jazyce 17. století se objevily tři názvy litevského původu (apatinė, padūkai „spodní sukně“, marginė „pestrá sukně“). Ve spisovné litevštině se používá sedm názvů, byť poměrně zřídka.

Pro uvedený předmět neexistuje společný indoevropský název. Proto je v litevštině tolik výpůjček. Mimochodem, stejná situace je i v jiných jazycích.

Výpůjčky se rozdělují podle jazyka, z něhož pocházejí. 15 výpůjček pochází ze slovanských jazyků (sijõnas, andarōkas, šeliopas atd.), 6 z němčiny (kedelỹs, rùikis, šlėbė atd.). Některé z nich byly do litevštiny přejaty poměrně dávno (sijõnas, kedelỹs – v 17. století), většina se však dnes používá zřídka. Jsou známy pouze v některých litevských nářečích nebo se vyskytují v některých písemných pramenech. Ve spisovné litevštině se používají pouze dvě výpůjčky – obecný název sijõnas a suknia (suknėlė). Druhý název však má ve spisovné litevštině pouze význam „šaty“.

100