LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXVIII (1997)

Milda LUČINSKIENĖ

NĚKTERÉ RYSY NORMOVÁNÍ MORFOLOGIE V EVANGELIÍCH Z ROKU 1858

Jednou z nejčastěji vydávaných a upravovaných náboženských knih byla až do 20. století „Ewangelie polskie i litewskie“. V 17. století ji Jonas Jaknavičius přeložil do interdialektu východních Aukštaitů. Později vyšla několikrát znovu, ale její jazykový základ zůstal stejný až do roku 1705, kdy byla přepsána interdialektem střední spisovné litevštiny (Zinkevičius 1988: 268–2690). V 18. století se její jazyk změnil jen málo. Ve vydání evangelií z roku 1858, nazvaném „Ewangelje polskie i žmudzkie na niedziele i wszystkie święta całego roku“, byly archaičtější jazykové podoby nahrazovány novějšími, příznačnými pro tehdejší nářečí středních Aukštaitů.

V tomto článku přehledně představíme několik důležitějších morfologických rysů. Vydání evangelií z roku 1858 bylo porovnáno s vydáním z roku 1856 (systematicky byla prohlédnuta třetina těchto textů: 1856 – s. 4–98, 244–253, 1858 – s. 7–136).

Z pozorovaných oprav je nejpočetnější skupina úprav dativu množného čísla jmen (114 výskytů). Dále je třeba zmínit změny postpozičních lokálů (62 výskytů) a atematických sloves (17 výskytů).

1. Koncovka dativu množného čísla jmen -mis se důsledně mění na -ms (mis → ms 108 výskytů) a -mus se mění na -ms (mus → ms, např.: iemis → iems (47 výskytů), įumis → įums (45 výskytů), mum is → mums (6 výskytů), tiemis → tiems (3 výskyty), židamis → židams (1 výskyt), iemus → iems (2 výskyty), žmonemus → žmoniems (1 výskyt).

Z příkladů je patrné, že nejčastěji se měnily zájmenné tvary. Delší zájmenné koncovky se ve vydání evangelií z roku 1856 zachovaly mnohem lépe, ačkoli jejich výrazné zkracování bylo patrné již v 17. století: již tehdy vedle tvarů s -mus (nacházejí se ve všech známých písemných památkách z 16.–17. století) existovaly i vedlejší zkrácené tvary s -ms (Palionis 1967: 117–118; Zinkevičius 1980: 193). Z gramatik D. Kleina a dalších litevských písemností té doby lze usuzovat, že toto zkracování probíhalo rychleji u podstatných jmen a o něco pomaleji u přídavných jmen a zájmen. To se odráží i v evangeliích z roku 1856, kde si zájmena častěji zachovala delší koncovku. Naproti tomu podstatná jména ji zde měla velmi zřídka. Redaktor evangelií z roku 1858 považoval koncovku -mus u zájmen i podstatných jmen za archaismus. Tyto staré tvary jednotného čísla dativu se již nevyskytují ani v současných nářečích (Zinkevičius 1966: 232–233, 303).

V jazykovědné literatuře se nejčastěji uvádí koncovka -mus a méně často -mis

88

trumpėjimas. Jau Pr. Skardžius (1930: 117), palyginęs Evangelijų ir Universiteto kalbą, pastebėjo, kad ir Universitete, ir Evangelijose dgs. naudininkas dažniausiai turėjo galūnę -mis, rečiau -ms ir -mus. Panaši situacija buvo ir 1856 m. Evangelijose, o 1858 m. leidimo redaktorius vengė formų ir su -mis, ir su -mus.

Koncovka -mis je stará úplná koncovka instrumentálu množného čísla, která se začala užívat také ve významu dativu množného čísla (Kazlauskas 1968: 166–170). V Atlasu litevského jazyka (Lietuvių 1991: 80, mapa č. 75) se uvádí, že formy dativu množného čísla shodné s formami instrumentálu množného čísla mumìs, jumìs se vyskytují v některém západoaukštaitském nářečí (v okolí Kėdainiů a Kaunasu). Jsou doloženy také v některých textech 16.–17. století založených na středoaukštaitském nářečí (např. v Postile Morkūna, v textech M. Daukši a M. Petkevičiuse), stejně jako v anonymní gramatice z roku 1737 (Universitetas 1981: 73–74) a v textech A. Tatarėho, který pocházel z Grįškabūdisu. Je však třeba poznamenat, že v anonymní gramatice se vedle -mis uvádí již také zkrácená koncovka -ms (kalbomìs, kalboms).

V Evangelijích z roku 1856 by tedy forma dativu mn. č. -mis mohla ukazovat na nářeční rys zachovaný od dávných dob. Je však jasné, že v polovině 19. století vnímal redaktor jako archaismy jak formy s -mus, tak formy s -mis. Prosazování nových koncovek tak bylo poměrně důsledné a jednotné.

2. V Evangelijích z roku 1858 se usiluje o upuštění od starých postpozičních lokálových pádů.

Iliativ se velmi často nahrazuje předložkovým spojením s akuzativem (34 případů) a zřídka genitivem, např.:

awinicion → ing awiniczia (1 případ), namosna → ing namus (2 případy), piedosna → ing piedus (1 případ), weidon → in weidą (1 případ), garbien → ing garbę (1 případ), szonan → ing szoną (2 případy), winiczion → ing winiczia (4 případy), erszkiecziosna → tarp erkiecziu (1 případ), Jerycho → prie Jericho (1 případ).

Četné úpravy iliativu ukazují, že tento pád v aukštaitském nářečí v polovině 19. století již ustupoval. V textech 16.–17. století byl rozšířený (Palionis 1967: 121), ale v Universitetas (1981) je mnohem méně častý. Dnes se iliativ jako živý pád zachoval pouze ve východních a jižních aukštaitských nářečích, zatímco jinde jej nejčastěji nahrazuje předložka į s akuzativem (Lietuvių 1991: 54–55, 76, mapa č. 48).

Aliativ se nejčastěji nahrazoval předložkovým spojením s akuzativem a genitivem (20 případů), dativem a lokálem, např.:

Diewop → pas Diewą (1 případ), grabop → pas grabą (3 případy), Tiewop → pas Tiewą(ą) (6 případů), iop → pas jį (1 případ), Kaifosiump → nuog Kajifosziaus (1 případ), Diewop → Diewuje (1 případ), Jezusop → Jezuj (1 případ), minium[p] → miniomis (1 případ), musump → mumise (1 případ).

Z příkladů je patrné, že v Evangelijích z roku 1858 byl nejvíce upravován aliativ jednotného čísla (opraveny byly pouze 3 příklady aliativu množného čísla: jusump, minium[p], musump), který se lépe zachoval v předchozím vydání Evangelijí.

89

Lietuvių kalbos atlase (Lietuvių 1991: 55–56, žemėl. Nr. 48) nurodoma, kad kaip linksnis vns. aliatyvas vartojamas pačiame pietrytiniame lietuvių kalbos ploto pakraštyje – Dieveniškių apylinkių ir Gervėčių, Lazūnų, Žietelos šnektose. Kitose tarmėse vns. aliatyvas dabar vartojamas retai ir užfiksuota tik aliatyvo kilmės prielinksnių. Tuo tarpu dgs. aliatyvas šiandien jau iš viso išnykęs (Laigonaitė 1957: 31–32).

Byly nalezeny tři příklady redakčních úprav adesivu: manimp → maniej(e) (2×), sawimp → pas sawe (1×).

Ve starých písemných památkách existovalo několik typů adesivních podob zájmen bez rozlišení rodu: a) manip, tavip, savip a b) manimp, tavimp, savimp. V Evangelijosech z roku 1856 se užívá druhá varianta. Ačkoli adesiv jmen se z našich písemných památek začal vytrácet poměrně brzy (již v XVII. století), podoby adesivu osobních zájmen se zachovaly mnohem déle (Zinkevičius 1982: 25). To se odráží i v Evangelijosech z roku 1856, zatímco ve vydání z roku 1858 se již žádné podoby adesivu nevyskytují. Téměř chybějí také v současných nářečích, s výjimkou jihovýchodního okraje litevského jazykového území v okolí Žietely, Lazūnů a Gervėčių; jinde se místo nich systematicky užívají předložkové konstrukce (Lietuvių 1991: 55–56, 77–78).

Zde uvedené příklady ukazují, že na počátku XIX. století byly postpoziční lokály v nářečí středních Aukštaitů značně na ústupu, redaktor Evangelijose z roku 1858 je chápal jako archaismy, a proto je nahrazoval jinými podobami, které byly typičtější pro tehdejší hovorový jazyk.

3. Nahrazení podoby eimi podobou einu (7×) by ukazovalo na ústup atematických tvarů. Byla však zaznamenána i úprava jiného typu: podoba esmu byla změněna na esmi (10×). J. Senkus (1958: 82) napsal: „Tvary přítomného času slovesa būti jsou v oblasti kapských a zanavských nářečí poměrně rozmanité, totiž: aš esu, esu (esmu), esmi ir būnu, buvu.“ Podoba esmi je vzácná a vyskytuje se v řeči starších lidí v okrese Ukmergė v okolí Šešiků, v okrese Panevėžys v okolí Raguva, Karšakiškis a v okolí Maišiagaly, Kybartů a Naujosios Ūty, také ve folkloru. Podoba esmu (vzniklá připojením tematické koncovky u k souhlásce m atematické koncovky) je rozšířena o něco více, především v nářečí východních Aukštaitů (Lietuvių 1991: 82, mapa č. 78).

Nahrazení podoby esmu podobou esmi, starou a již ustupující, možná ukazuje na nářeční rysy redaktora Evangelijose z roku 1858, ačkoli jeho nářečí zatím nelze lokalizovat.

Téměř všechny zde uvedené změny spojuje tendence normovat a modernizovat, tj. vědomě text sjednocovat a zřejmě přizpůsobovat Evangelijose tehdejšímu hovorovému jazyku.

Na titulních stranách Evangelijose z let 1856 a 1858 je uvedeno, že byly schváleny Motiejusem Valančiusem (Mathias Wolonczewski). To snad dovoluje opatrně vyslovit domněnku, že se na opravách, redakční úpravě nebo sestavení těchto textů podílel tento klasik naší literatury či jeho spolupracovníci. Zde je třeba poznamenat, že v polovině XIX. století se kolem M. Valančiuse shromažďovali vzdělanci připravení vytvářet spisovnou litevštinu,

90

tiesa, daugiausia žemaičių tarmės pagrindu (Subačius 1993: 8 tt ir lit.). Tad Evangelijų redagavimas buvo reikšmingas tuometiniam lietuvių kalbos norminimo procesui.

LITERATŪRA

Ewanielie na niedziele i wszystkie święta w języku polskim i litewskim, przedrukowane Wilno, 1856.

Ewangelje polskie i żmudzkie na niedziele i wszystkie święta całego roku, Wilno, 1858.

Kazlauskas J. 1968: Lietuvių kalbos istorinė gramatika, Vilnius: Mintis.

Laigonaitė A. 1957: Pašalio vietininkai dabartinėje lietuvių kalboje. – Kai kurie lietuvių kalbos gramatikos klausimai, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 21–39.

Lietuvių 1991: Lietuvių kalbos atlasas 3, Vilnius: Mokslas.

Palionis J. 1967: Lietuvių literatūrinė kalba XVI–XVII a. Vilnius: Mintis.

Senkus J. 1958: Kai kurios kapsų ir zanavykų tarmių veiksmažodžių ypatybės. – Lietuvos TSR mokslų akademijos darbai. Ser A, 2(5).

Skardžius Pr. 1930: Dėl „Universitas linguarum Litvaniae“ autoriaus. – Archivum Pholologicum 1.

Subačius G. 1993: Simono Daukanto Didysis lenkų-lietuvių kalbų žodynas. – Simono Daukanto raštai. Didysis lenkų-lietuvių kalbų žodynas 1. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 8–54.

Universitas 1981: Anoniminė 1737 m. gramatika: Universitas Linguarum Litvaniae. Vilnius: Mokslas.

Zinkevičius Z. 1966: Lietuvių dialektologija, Vilnius: Mintis.

Zinkevičius Z. 1980: Lietuvių kalbos istorinė gramatika 1, Vilnius: Mokslas.

Zinkevičius Z. 1982: Lietuvių kalbos postpoziciniai vietininkai. – Baltistica 1988: 18(1), 21–38.

Zinkevičius Z. 1988: Lietuvių kalbos istorija 3: Senųjų raštų kalba, Vilnius: Mokslas.

EINIGE ZÜGE DER NORMIERUNG DER MORPHOLOGIE IN DEN „EVANGELIEN“ AUS DEM JAHRE 1858

Zusammenfassung

„Ewangelie polskie i litewskie“ („Polnische und litauische Evangelien“) gehören zu den Büchern religiösen Gehalts, die im 19. Jahrh. am häufigsten neu herausgegeben wurden mit Verbesserungen. Der Vergleich der Ausgaben dieser „Evangelien“ von 1856 und 1858 erlaubt auffallende Besonderheiten in den morphologischen Verbesserungen festzustellen, die auf einen sprachlichen Modernisierungsprozeß hinweisen:

1. Die Flexionsendungen des Dativs Plur. -mis und -mus werden durch -ms ersetzt (-mis → -ms und -mus → -ms)(108X), vgl.: židamis → židams, žmonemus → žmoniems.

2. Der Illativ, Allativ und Adessiv werden durch präpositionale Konstruktionen ersetzt (34X), vgl.: namosna → ing namus, grabop → pas grabą, sawimp → pas sawe.

3. Auch die athematischen Verben werden verbessert (17X), vgl.: eumi → einu und esmu → esmi (in dem Ersatz von esmu durch die ältere schon aus dem Gebrauch schwindende Form esmi spiegelt sich vielleicht der Dialekt des Redakteurs wider, der jedoch vorläufig schwer zu lokalisieren ist).

91

Die Verbesserungen in den Neuausgaben weisen auf die Bestrebungen hin, den schon im Laufe 200 Jahren in mehreren Ausgaben erschienenen Text der Umgangssprache anzupassen. Die Verbesserungen in der Anordnung des Textes und der Sprache zeugen davon, daß man sich des Prozesses der Entwicklung einer Sprachnorm bewußt ist.

92