LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XL (1998)

Vilija SAKALAUSKIENĖ

Ústav litevského jazyka, Vilnius

Moc SEMANTIKA A JEJÍ VYJADŘENÍ V LITEVŠTINĚ

1.0. Každé slovo náleží k nějakému lexikálnímu mikrosystému, který vyjadřuje část skutečnosti. Může jít o skupiny slov odrážející velmi širokou oblast existence materiálního světa. Slovo náleží k určité lexikální skupině, která má určitý rámec regulující sémantickou strukturu slova a jeho významové členění. Abychom určili místo slova v lexikálně-sémantickém systému, etymologicky je identifikovali a stanovili jeho ekvivalenty v příbuzných jazycích, lze zkoumaná slova popsat metodou sémantických polí (Karaliūnas 1987: 19). Klasifikace lexika do sémantických polí je velmi vhodnou metodou zkoumání sémantiky slov (Jakaitienė 1980: 29). Termín sémantické pole (něm. semantisches Feld, angl. semantic field, rus. семантическое поле) je v jazykovědě chápán velmi nejednotně. V tomto případě se přidržujeme jeho nejběžnější definice: sémantické pole tvoří slova, která spojuje alespoň jeden společný významový rys (Karaulov 1976: 23–34; Jakaitienė 1980: 29; Gudavičius 1983: 285). „Tento rys je nejčastěji extralingvistický: společná věcná oblast, společný účel či funkce, kterou plní skutečnosti označované těmito slovy“ (Jakaitienė 1980: 29). J. Karaulov zastává názor, že stačí alespoň jeden společný významový rys, společná asociace vyvolaná slovy, aby bylo možné považovat slova za členy téhož sémantického pole (Karaulov 1976: 64). Takto chápané sémantické pole tvoří slova, která nenáležejí k témuž slovnímu druhu, nýbrž k různým slovním druhům (Jakaitienė 1980: 30). Slova zkoumaného sémantického pole rovněž náležejí k různým slovním druhům, všechna však mají společný významový rys, společný strukturní prvek slova – základní morfém.

2.0. Sémantický rys „moc, vedení, vládnutí“ mají v litevštině deriváty kořene vald-, veld- (srov. ide. *val- ‚být silný‘) (Pokorny 1959: 11–12). V germánských, baltských a slovanských jazycích jsou deriváty tohoto kořene rozšířeny o dentální souhlásku d- (-dh-) (něm. -t- walten): góts. waldan, rus. владеть, stsl. володеть, lot. vàldìti, pr. weldiśnan „vládnout“ atd.

V litevštině tvoří pojmy vyjadřované deriváty kořene vald-, veld- sémantický model „moc – subjekt moci / objekt moci – místo uplatňování moci“.

79

2.1. Pojem moci se vyjadřuje slovesy označujícími činnosti související se získáním a držením moci: valdyti „mít moc, vládnout“, veldėti „získat, mít jako vlastnictví, zmocnit se“. Vedle slov zděděných z dávné minulosti se vyskytují také novější deriváty. Protože vznikala řada nových slov pro vyjádření pojmů z oblasti morálky, etiky, ekonomiky a feudálních vztahů, nacházíme vedle nich také novotvary označující pojmy ze společenských vztahů, např.: valdauti „vládnout, panovat“, valdėti „mít užitek, užívat“, valdinėti iter. k valdyti, valdinti „dbát na pořádek, vést, spravovat“, valdoti „vládnout, panovat“, veldinti „srov. veldėti“ atd. U novotvořených sloves se často užívaly přípony -auti, -oti: valdovauti „panovat“, valdoti, valdžioti. Takových novotvarů je hojně v písemnostech 16.–17. století: Ir stojos paskui to, jog pamušė Dovydas filistinus ir pavaldavo juos LKŽ XVII 1026 (Ch Krn 19, 1)¹; Pripildykit žemę valdokit ją, ir viešpataukit and žuvį marių LKŽ XVII 1042 (Ch1 Moz1, 28). Ir pavaldota yra ta žemė po veidu Viešpaties LKŽ XVII 1042 (Ch1 Krn22, 18). Karaliau mačnaus, mus valdžiok LKŽ XVII 1047 (Mž 274–275). Ižg tavęs išeis vadas, kuris valdžios žmonimis LKŽ XVII 1047 (DP 58). Viešpatavo ir valdžiojo kaip dvasiškuose, teip svietiškuose daiktuose LKŽ XVII 1047 (DP 26).

V písemnostech M. Mažvydase, K. Daukšy, S. B. Chilinského a K. Sirvydase se užívají slovesa s kořenem vald- valdyti, valdžioti, méně často valdauti (jeho prefixový derivát pavaldauti je doložen v Bibli S. B. Chilinského). V písemnostech J. Bretkūnase nejsou sloveso valdyti ani jeho deriváty doloženy; vyskytuje se pouze veldėti a jeho deriváty (paveldėjimas BB 1 Moz 15, 3; išveldėti BB Jer 48, 1; BB Teis 3, 13; paveldėti BB 1 Mak 1, 9). Slova Valdyti a veldėti jsou častá v písemnostech S. Daukantase a S. Stanevičiuse. V nářečích se užívá především valdyti a jeho prefixálních derivátů. Ve východolitevských aukštaitských nářečích se poměrně často vyskytují hybridní tvary: valdžiavóti LKŽ XVII 1046 (Čb, Žž, Ds, Trgn, Slč, Klt, Ut, Slm), valdžiūti LKŽ XVII 1047 (Dglš, Švnč, Tvr, Str, Prng).

2. 2. Pojem moci se vyjadřuje také deverby sloves valdyti: valdžia (Skardžius 1996: 68; Urbutis 1978: 285; PLKG 1957: 163), valdymas. V písemnostech M. Mažvydase je doložena deverbalní abstraktní forma s příponou -ymas: Vis est jo valdinme LKŽ XVII 27 (Mž 270), v písemnostech K. Daukšy a S. B. Chilinského derivát s koncovkou -(i)a valdžia. Ostatní deriváty valdystė, valdonystė „moc, panování, postavení vládce“ se užívají v písemnostech a tisku 19. století (S. Dauk. Kel 1881, 62, LT II 479), valdonýbė „moc, panování“ (doloženo v „Litevskoněmeckém slovníku“ A. Kuršaitise), valdymė „moc“ (doloženo ve Varniai), veldėnė „panování, vládnutí“ (doloženo ve slovníku A. Krauzė).

¹ Ilustrační příklady jsou převzaty z „Litevského slovníku“ a jeho lístkového archivu.

80

Po probrání slov této skupiny se ukazuje jeden rys sémantiky moci – abstraktnost.

3.0. Do skupiny slov sémantického pole moci patří ta slova, která označují na jedné straně nositele moci (subjekt moci) a na druhé osobu podřízenou nositeli moci (objekt moci).

Subjekt moci (nositel) je vyjadřován slovy: valdovas, valdõnas, val- džionis, valdžiotojas, valdžiūnas, valdytojas, valdininkas, veldėtojas aj. Pojmenování nositele moci jsou tvořena různými příponami. Tyto odvozeniny se v litevském písemném jazyce objevily v různých dobách. Kromě lidové litevské slovní zásoby tvořily určitou vrstvu slovní zásoby litevského písemného jazyka 16.–17. století různé neologismy vytvořené tehdejšími autory. Více či méně neologismů nacházíme i v pozdějších textech té doby.

V textech 16.–17. století jsou doloženy odvozeniny s příponami -tojas, -onas, -onis, -ovas. Příponou -tojas se většinou tvoří podstatná jména od sekundárních sloves, jejichž infinitivní kmeny končí na -o-, -ė-, -y- aj. (Skardžius 1996: 87). Valdýtojas (:valdýti) „ten, kdo vládne, panuje, pán“ se užívá v Bibli S. B. Chilinského: Žinote, jog tie, kurius vertais sant išmano, kad būtų valdytojais žmonių, valdžią turi and jų LKŽ XVII 1040 (Ch Mr 10, 42); v Postile J. Bretkūna: ...didis dangaus ir žemės valdytojas LKŽ XVII 1040 (BP I 420). V nářečích a folkloru se užívá ve významu „ten, kdo dbá na pořádek, řídí“: Tevas buvo an savo ūkio valdytojas LKŽ XVII 1040 (Grv). Ir atejo gaspadorius, tų namelių valdytojus LKŽ XVII 1040 (Kpč). V 16.–17. století bylo litevských administrativních a právních termínů celkově málo; kancelářské a právní texty se překládaly z německých nebo polských předloh a překladatelé ponechávali jejich terminologii. V některých překladech mocenských nařízení se však vyskytovaly také litevské termíny tohoto druhu. Například v nařízení polského a litevského krále Vladislava IV. z 22. 4. 1639 bylo použito valdžiotojas „úředník“ (Palionis 1995: 97). V Bibli J. Bretkūna je doložena další odvozenina, veldėtojas „vládce“: Kaip tatai kananitaì ir visi veldėtojai žemės girdės, tada anys mus apstos LKŽ XVIII 605 (BB Joz 7, 9). Tento termín je doložen ve slovníku K. Sirvyda a v „Punktai Sakymų“: Miestavaldis, miesto val- džitojas LKŽ XVII 1047 (SD 21). Kokias yra valdžiotojas miesto, tokie ir kurie gyvena jampi LKŽ XVII 1047 (SP I 124).

Odvozeniny s příponou -onas jsou doloženy ve slovníku K. Sirvyda (valdõnas „podda- ny“), v „Punktai Sakymų“ a ve slovnících P. Ruigia, G. Milka a A. Krauzėho. K. Būga toto slovo vykládá dvojím způsobem. Tvrdí, že valdõnas: 1) mohlo vzniknout z praindoevropské přípony *-on-; 2) může pocházet ze slovesného kmene valdā- a přípony -na- (nominativ -nas). Kromě toho existuje sloveso valdóti, ukr. volodati (Būga 1959: 372). Valdõnas „vládce, majitel“ se vyskytuje ve folkloru: Mano motušė – gaspadinėlė, namelių valdónėlė LKŽ XVII 1041 (JD 275); Kelkis, kelkis, bernužėli, ūbo lauko artojėli, jautelių valdónėli LKŽ

81

XVII 1041 (BsO 270); Ai, kur dejai brolelį, žirgelio valdonėlį? LKŽ XVII 11042 (LB 137).

Odvozeniny s příponou -ona (valdona „vládkyně“) se vyskytují ve folkloru: O aš mergaitė, tu kvietkų valdona LKŽ XVII 1041 (Sln); Išėjo panenkaitė, viso dvaro valdonaite, be rūtelių vainikėlio, be aukselio žiedužėlio LKŽ XVII 1041 (Vs).

Vedle odvozenin s příponou -onas se užívá odvozenina s příponou -onis, valdžionis (valdžia, valdioti) „vládce, správce“, která se objevila v textech 19. století, když vzrostl zájem o minulost Litvy a její dějiny. Valdžionis je jedním z neologismů užívaných S. Daukantem.

V textech S. Daukanta nacházíme i další odvozeniny s příponami, které označují subjekt moci: valdžiūnas „vládce“. Ve folkloru se vyskytuje valdūnas: Ko žirgelis smūtnas ir jo valdūnėlis? LKŽ XVII 1043 (Lzd), doložené ve slovníku M. Niedermanna. Odvozeniny s příponou -ūnas jsou doloženy v pruských jazykových památkách, např. waldins „Erbe“ (Mažiulis 1997: 217), a v lotyštině valdūons „správce“.

V nářečích a folkloru jsou rozšířenější valdaunīkas (-ūkas) „správce, vládce“ LKŽ XVII 1026 (Ūd, Lzd, Al, Kpč), valdžiaunīnikas LKŽ XVII 1029 (Prl), valdininkas „státní úředník“ (Sb, Žr, Pnd, Všk, Mžš, Pns, Brt, Btg, Jrb). Poslední neologismus se objevil spolu s jazykovou činností J. Jablonského na konci 19. století. J. Jablonskis nahradil uredininką v tehdejším spisovném jazyce výrazem valdininkui a důsledně jej odlišoval od valdovą „člověk, který vládne a ovládá rozsáhlou oblast obývanou lidmi“ (Skardžius 1996: 601).

Jen málo pojmenování osob se tvoří příponou -ovas, avšak, jak se uvádí v „Lietuvių kalbos gramatika“, nová slova se jí tvoří dodnes: ieškovas, skaitovas, vadovas, žiūrovas (Paulauskienė 1994: 76). Valdōvas „ten, kdo vládne, panuje, pán“ je odvozenina od slovesa valdyti a přípony -ovas, srov. slov. voldati > ukr. володати (Skardžius 1996: 387). V nejstarších pramenech (Mažvyda, Daukši) se ve významu „vládce“ užívá staré dvoukmenové slovo zděděné z praindoevropštiny – viešpat(i)s „владыка, государь“, u pozdějších autorů ve významu „bůh“. Valdōvas se v nářečích a folkloru vyskytuje ve významu „správce“, „majitel“; ve významu „pán“ je doloženo v „Clavis Germanico-Lithuana“, ve slovníku G. H. F. Nesselmana a v dalších pozdějších slovnících.

Dalším způsobem vzniku nových slov je přejímání slov z jiných jazyků. Do zkoumané skupiny slov patří valdīmieras „vládce“ (přejímka z ruštiny Володимир), doložená ve slovnících E. Fraenkela a M. Niedermanna, valdimieras ve slovníku A. Kuršaitise a v textech autorů 19. století D. Pošky, S. Daukanta, S. Stanevičiuse a M. Valančiuse, především v žemaitských nářečích. Ve „Šiaulės rytų dūnininkų žodyne“ a v „Dainos“ A. Jušky se vyskytuje ve významu „správce, ochránce“: Nėra mūsų ūktverio, tų namų valdimiero LKŽ XVII 1028 (JD 629). Vaikas be valdymiero negalia būti, pasiunta DūnŽ. K. Būga tvrdí, že toto litevské pojmenování vládce nebylo ničím jiným než Володимир Великий. Tento

82

Jméno se k Litevcům mohlo dostat přes Jatvingy a Litevci se o něm mohli dozvědět ještě za Vladimirova života (Būga 1958: 343).

3.2. Do sémantického pole subjektu moci patří také paveldėtojas „nový vlastník, správce dědictví“, veldėjas „dědic“, veldėtojas. Nejstarší z nich je v písemnostech a slovnících doloženo paveldėtojas (R, MŽ, Q, N, K). V současné litevštině se stejně jako v lotyštině tvoří většina podstatných jmen s příponou -ėjas od základních sloves. Od sekundárních sloves se odvozeniny s tímto významem obvykle tvoří pouze s příponou -tojas. Podstatná jména s příponou -ėjas utvořená od sekundárních sloves lze nalézt v jazyce písní (Skardžius 1996: 84). Veldėjas se užívá v písemnostech S. Daukantase a M. Valančiuse, veldėtojis je doloženo ve slovníku Fr. Kuršaitise.

4.0. Objekt moci se vyjadřuje slovy označujícími vlastnictví (osobu, majetek). Ve feudální společnosti byli nevolníci považováni za majetek, vlastnictví, a dědili se. Ve starých písemných památkách nacházíme doložený sociální termín veld amas, který v 15.–16. století označoval člověka podřízeného moci jiného člověka; takovým člověkem byl nesvobodný rolník náležející velkoknížeti, který ho za různé zásluhy daroval svým zasloužilým úředníkům – šlechticům nebo biskupským statkům. Spolu s veldamas se předával nejen jednotlivec, ale i půda, kterou obdělával, jeho dobytek a další majetek. Sociální termín veld amas, který z litevštiny vymizel již koncem 17. století, je doložen v písemnostech M. Mažvydase, B. Vilentase, J. Bretkūnase a K. Daukši. V katechismu M. Mažvydase a postile K. Daukši se vedle veldamo užívá paduonis, paduotieji (Paduotieji alba veldamai MŽ 32). V litevských písemnostech 16. století byla tato slova synonymní a rozdíl v jejich obsahu se již stíral. Veldamas se vyskytuje pouze v textech pojednávajících o litevsky osídlených územích Litevského velkoknížectví. Nejstarší listina, v níž je veld amas zmíněn, pochází z druhé poloviny 15. století (1454–1470); z 18. století byla nalezena pouze jedna (z roku 1719) (Lingis 1970: 295). Původ sociálního termínu veld amas je nepochybný – jde o příčestí trpné přítomného času slovesa veldėti (Būga 1959: 668).

Jako označení poddaného se v písemných pramenech 16.–17. století užíval také další derivát se stejným kořenem valdōnas „podřízená osoba, úředník“, doložený v písemnostech K. Sirvydase: Nes kokie yra vyresnieji, tokie esti ir jų vald onai LKŽ XVII 1041 (SP I 124). Vyskytuje se v lidové slovesnosti i v pozdějších slovnících D. Sutkevičiuse, G. H. F. Nesselmanna a dalších.

Do sémantické skupiny objektu moci patří neologismus: valdinys „podřízená osoba“, doložený v písemnostech M. Valančiuse a J. Jablonského a ve slovnících E. Fraenkela, J. Rytera, A. Kuršaitise a A. Lalyse. Valdinys je odvozenina slovesa valdyti a přípony -inys (-inė); odvozenina s předponou od téhož základu je pavaldinys. Další odvozeniny: valdžionis „podřízená osoba, úředník“ (Valdžionys buvo palinksminti dideliai meilingu žodžiu ciesoriaus miuso (M. Valanč) LKŽ XVII 1046; valdijietis „občan, úředník“, doložený ve slovníku A. Kuršaitise; valdytinis „podřízená oso-

83

ba“, užívané v biblickém překladu J. Skvireckase. Toto slovo uvádí také LKŽ XVII 1040. V odvozeninách tohoto typu se věc obvykle charakterizuje podle vnějšího (někým jiným vykonávaného nebo zpravidla již vykonaného) působení, které je na ni zaměřeno. Pravděpodobně vzniklo analogicky podle odvozeniny statytinis „osoba jmenovaná do nějaké funkce, závislá na tom, kdo ji jmenoval, a vykonávající jeho pokyny“. Část takových odvozenin se nejčastěji tvoří od příčestí trpných minulého času. V současnosti by však bylo správnější nahlížet na tvoření všech odvozenin tohoto typu jinak, totiž vyčlenit příponu -tinis, -ė, která se připojuje ke kmeni infinitivu slovesa (nejčastěji tranzitivního) (DLKG 1996: 107).

S posilováním feudálního zřízení a státní moci se utvářela pojmenování obyvatel podle jejich společenského postavení. Žmogumi se začal označovat zemědělec s rodinou, který žil ze svého hospodářství a plnil povinnosti. Toto označení odpovídalo dnešnímu pojmu rolníka. V hospodářských a právních listinách se lidé dělili na obyvatele okresu a panství (Jurginis 1962: 20). Valstietis „kdo se živí zemědělskou prací, zemědělec“, „člověk z okresu či panství“ je zjevný neologismus, který najdeme až počínaje písemnostmi V. Kudirk y a J. Jablonského. Rolníci byli nejpočetnější společenskou vrstvou 15.–16. století; neměli žádná politická práva, ve státě měli pouze povinnosti a nic od něj nedostávali. Někteří rolníci byli svobodní, jiní připoutaní k půdě a další byli otroci. V 16. století se však všichni sjednotili a všichni se stali nevolníky (Šapoka 1989: 239). Ve státních aktech i starých písemnostech označoval určitou kategorii rolníků výraz žmogus (Jurginis, cit. dílo), kaimynas (Lingis 1970: 297). K. Daukša v postile překládá polské poddany slovem kaimynu, zatímco v Katechismu K. Daukši, opraveném anonymním autorem v roce 1605, bylo slovo kaimynas nahrazeno výrazem valstinin ku (Lingis 1970: 299): Ir teigi daryt šeimynai ir valstinyk amus savo įsakysime LKŽ XVIII 68 (AK 65).

V raných polských dokumentech se užívaly v zásadě tytéž litevské výpůjčky jako ve slovanské kancelářské řeči Litvy. Valstininkas, respektive valstinykas „poddaný, rolník“, je doloženo roku 1546; polsky wolsnik (Zinkevičius 1988: 122), užívá se také v tisku 19. století („Aušra“).

Další označení rolníka souvisí se vznikem okresů: valsčionis „rolník, obyvatel okresu“ (srov. polské włos cianin). Po zániku zemských knížat v Litvě se změnila správa země. Vzor ruských zemí vedl k tomu, že se zemědělské obce začaly nazývat okresy a jejich obyvatelé valsčionis (Jurginis 1962: 17).

5.0. Objekt moci – majetek – se vyjadřuje několika slovy s kořenem vald-, veld-. Všechna jsou novotvary: valdà „spravovaný nemovitý majetek“ je právní termín, který se v tomto významu užívá v právních písemnostech dodnes. Jednoduchá struktura ukazuje, že valdà je odvozenina slovesa valdyti a koncovky -a; veldė „dědictví, odkaz“ je odvozenina slovesa veldėti a koncovky -ė. Starší odvozenina veldenija „dědičný statek, usedlost“ je doložena v Bibli J. Bretkūnase. Uvádí tento údaj také E. Fraenkel, jeho vznik však není jasný. E. Fraenkel tvrdí, že veldenija (veldėti) vzniklo z valadenija, které je doloženo u J. Bretkū-

84

také v Biblii (BB 4 Moz 18, 28). Pr. Skardžius poslední výraz považuje za výpůjčku (srov. bělorus. владенье) (Skardžius 1931: 234).

6.0. Další skupina probíraných slov obsahuje sém „území“. Území jako administrativní jednotka se označuje odvozenými slovy: valščius, valdyba, valdā, valdā-mystė, valdystė, valstis, valdānija, valdonija.

V nejstarších vládních dekretech se objevují specifické právní termíny. Mezi mnoha takovými termíny je doloženo valščius. Valščius se zmiňuje již koncem 14. století v popisech křižáckých cest do Litvy. Valščius tvořilo několik polních obcí a šlechtických vesnic. Existovaly také velmi malé valščiusy, ležící kolem vesnic a hradů velkoknížete. Členové společenství valščius (dříve zmínění valsčionys) byli zpočátku svobodnými rolníky. Když se valsčionys změnili v nevolníky, začalo se označení valščius používat také pro statky velkých feudálů. Valščius – „administrativně-územní jednotka“, „spravované území, dominium“. E. Fraenkel v „Etimologiniame lietuvių kalbos žodyne“ na základě názoru Pr. Skardžiuse, že valščius < vald-tjus, uvádí, že toto slovo patří do skupiny slov příbuzných s valdyti a v žádném případě nejde o výpůjčku (Fraenkel 1965: 1192). Valščius ve významu spravovaného území se užívá v dílech J. Bretkūnase: Ir jų gyvenimas (valščius) buvo nuog Meso iki Sefar kalno LKŽ XVIII 64 (BB 1 Moz 10, 30); Suprato jį iš Herodo valščiaus esantį LKŽ XVIII 65 (BP I 378). Ve stejném významu se valščius užívá v dílech K. Sirvydase: Kaip tadū grūdan garstyčios nė vienas daiktas negal indėtis didis, neinkraujuas maišai pinigų, neintilpsta aukšti namai, senys, plačios žemės, valščius, dvarai, turmės ir kiti tos žemės niekai LKŽ XVIII 65 (SP I 301); v dílech S. Daukantase: Kožnas sau ponas galėjo savo valščiuoje žemės barą kam norint dovenoti LKŽ XVIII 65. V nářečích se valščius rozšířilo ve významu „územní jednotka“: Dabar vadina apylinke, o pirma vadinos valsčius LKŽ XVIII 65 (Trk); Aš esu tame pačiame valsčiuoje gimusi i augusi LKŽ XVIII 65 (Šts); Valsčiaus gyventojai duoda medžiagą, o tie (meistrai) ateina ir padaro tiltus LKŽ XVIII 65 (Kur); Smalnų parapija ir valsčius LKŽ XVIII 65 (Smal).

Další termín označující administrativní jednotku je valstis „valsčius, kraj, okres“. K. Būga se domnívá, že valstis je baltského původu a že při úplné shodě podoby litevského slova s podobami v lotyštině a slovanských jazycích mělo jít nikoli o valščius, nýbrž o valstis, srov. lot. vālsts, sl. volstь, rus. волость (Būga 1958: 492). Slovo valstis se však v nářečích nerozšířilo; je doloženo v textech a tisku z konce 19. a počátku 20. století, LKŽ XVIII 68 (G 119, Arch IV 579, M, LC 1888).

Valdanija „spravovaný kraj, oblast, dominium“ je doloženo ve slovnících P. Ruigyse a G. Milkuse: Pilės valdžia, valdanija LKŽ XVII 1026 (R 85); Valdanijos, valsčiaus privezdejimas, aprūpinimas, nuvaikščiojimas LKŽ XVII 1026 (R 18).

Valdonija ve významu „sídlo panovníka, místo pobytu“ uvádějí E. Fraenkelis, Fr. Kuršaitis a J. Ryteris. Je utvořeno nejspíše od valdonas a přípony -ija, která má místní význam. S touto příponou se většina odvozenin tvoří z podstatných jmen označujících osoby a pojmenovává území, která tyto osoby spravují nebo…

85

žiūrimas vietas, administracinius vienetus (DLKG 1996: 135). Šios priesagos vediniai tam tikram sambūriui ar kieno valdomai teritorijai pavadinti varijuoja su priesagos -ystė vediniais valdamystė ir valdystė.

Valdamystė „spravovaný kraj, oblast, dominium“ je doloženo v překladu „Margarita Theologica“ od S. Vaišnorase: Tėvonystėp ir valdamystėp sūnaus savo yra sutverta LKŽ XVII 1026 (MT 166). Místní názvy s touto příponou se tvoří z podstatných jmen označujících osoby a pojmenovávají území krajů spravovaných těmito osobami (DLKG 1996: 136). Valdystė „stát, spravované území“ je doloženo v textech 19. století (S. Daukantase, V. Pietarise) a v tisku (A 1883, 224, A 1885, 76).

Valda „spravovaný kraj“ je koncovková odvozenina od slovesa valdyti, označující místo děje; v tomto významu se užívá v dílech S. Daukantase. Valda odpovídá latinskému dominium a odvozenému výrazu domena. Ve středověku se tímto názvem označovala feudální území.

7.0. Souhrnně lze říci, že slova zkoumaného sémantického pole tvoří několik mikropolí neboli lexikálně-sémantických skupin: 1) činnosti spojené se získáním a držením moci; 2) držitel moci (subjekt); 3) činitelé podřízení držiteli moci (objekt); 4) místo uplatňování moci (území).

Z předloženého materiálu vyplývá, že významy slov a jejich vývoj úzce souvisejí se společenským životem.

Přijato 1998 05 12

LITERATŪRA

B ū g a K. 1958, 1959: Rinktiniai raštai 1, 2, Vilnius: Valstybinė polit. ir moksl. lit. leidykla.

D L K G 1996: Dabartinės lietuvių kalbos gramatika, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

G u d a v i č i u s A. 1983: Leksikos sisteminių požymių ir stilistinių kategorijų ryšys. – Мокини стилиаус угдымас. Kaunas: Šviesa.

J a b l o n s k i s J. 1959: Rinktiniai raštai 2, Vilnius: Valstybinė polit. ir moksl. lit. leidykla.

J a b l o n s k i s K. 1941: Lietuviški žodžiai senosios Lietuvos raštinių kalboje 1, Kaunas: Spindulys.

J a k a i t i e n ė E. 1980: Lietuvių kalbos leksikologija, Vilnius: Mokslas.

J a k a i t i e n ė E. 1988: Leksinė semantika, Vilnius: Mokslas.

J u r g i n i s J. 1962: Baudžiavos įsigalėjimas Lietuvoje, Vilnius: Valstybinė polit. ir moksl. lit. leidykla.

K a r a l i ū n a s S. 1987: Baltų kalbų struktūrų bendrybės ir jų kilmė, Vilnius: Mokslas.

K a r a u l o v 1976: Караулов Ю. Н. Общая и русская идеография, Москва: Наука.

L i n g i s J. 1970: Išnykė ir pasikeitę socialinės reikšmės žodžiai lietuvių kalboje. – Donum Balticum, Stockholm.

LKŽ 1996: Lietuvių kalbos žodynas 17, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

LKŽ 1997: Lietuvių kalbos žodynas 18, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

M a ž i u l i s V. 1997: Prūsų kalbos etimologijos žodynas 4, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

86

Palionis J. 1995: Lietuvių rašomosios kalbos istorija, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

Paulauskienė A. 1994: Lietuvių kalbos morfologija, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

PLKG 1957: Pirmoji lietuvių kalbos gramatika, Vilnius: Valstybinė polit. ir moksl. lit. leidykla.

Pokorny J. 1959: Indogermanisches etymologisches Wörterbuch I, Bern und München: Francke Verlag.

Sabaliauskas A. 1966: Lietuvių kalbos leksikos raida. – Lietuvių kalbos leksikos raida, Vilnius: Mintis.

Sabaliauskas A. 1990: Lietuvių kalbos leksika, Vilnius: Mokslas.

Skardžius Pr. 1996: Rinktiniai raštai 1: Lietuvių kalbos žodžių daryba, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijos leidykla.

Šapoka A. 1989: Lietuvos istorija, Vilnius: Mokslas.

Urbutis V. 1978: Žodžių darybos teorija, Vilnius: Mokslas.

DIE SEMANTIK DES SUBSTANTIVS valdžia UND IHR AUSDRUCK IM LITAUISCHEN

Zusammenfassung

Ein Wort gehört einer lexikalischen Gruppe an, die sich auf die semantische Struktur des Wortes auswirkt, auf die Einteilung seiner Bedeutungen Einfluß ausübt. Die Methode des semantischen Feldes, die in der linguistischen Literatur unterschiedlich aufgefaßt wird, ist verbreitet. Aus dieser Sicht gehören die Ableitungen mit der Wurzel vald-, veld-, die eine gemeinsame semantische Komponente haben, zu einem semantischen Feld, vgl.: valdžia, vadovavimas, valdymas. Die von ihnen bezeichneten Begriffe bilden ein semantisches Modell, vgl.: valdžia – das regierende Subjekt/das regierte Objekt – der Ort, wo das Regieren ausgeübt wird.

Begriffe, die zur Bezeichnung sozialer Beziehungen dienen, sind häufig durch Neubildungen mit verschiedenen Suffixen ausgedrückt. In verschiedenen Dialekten, in den Schriftdenkmälern des 16. – 17. Jahrhunderts, in der Presse des 19. Jahrhunderts liegen Ableitungen von der Wurzel vald-, veld- vor.

Der größte Teil der Ableitungen von vald-, veld- hat Entsprechungen in anderen baltischen Sprachen sowie in den slawischen und germanischen.

Eine der wichtigsten Aufgaben der modernen Lexikologie ist die Untersuchung der Ableitungen aus der Sicht der Wortbildung und Semantik.

87