ACTA LINGUISTICA LITHUANICA LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XLII (2000)

Přehledy. Recenze. Poznámky. Opinions. Reviews. Observations Überblick. Rezensionen. Anmerkungen

A. Valeckienė. Funkcinė lietuvių kalbos gramatika, Vilnius, 1998: Lietuvių kalbos institutas, 415 p.

Jazykovědce i všechny filology potěšila publikace „Funkční gramatika litevštiny“ Adély Valeckienė, dlouholeté hlavní vědecké pracovnice Ústavu litevského jazyka, habilitované doktorky. Jde o teoretickou práci shrnující výzkum gramatiky litevštiny za mnoho desetiletí, která novým lingvistickým pohledem pojednává o syntaktické a morfologické struktuře našeho jazyka a hodnotí ji, přičemž výborně kombinuje tradiční i nové metody lingvistické analýzy. Taková práce samozřejmě nemohla vzniknout ve vzduchoprázdnu; mohla ji připravit pouze autorka s obrovskými vědeckými zkušenostmi. Z pera A. Valeckienė pochází již rozsáhlá studie „Užívání pronominálních adjektiv v současné litevštině“, vydaná v roce 1957¹, původní monografie o kategorii rodu² i řada článků v litevských a zahraničních lingvistických publikacích. Je jednou z hlavních autorek všech čtyř akademických gramatik litevštiny a sestavovatelkou, redaktorkou či členkou redakčních kolektivů řady jazykovědných publikací. Její funkční gramatika je tedy shrnutím úvah a výzkumu složitých gramatických problémů.

Funkční gramatiku tvoří předmluva, úvod a tři rozsáhlé kapitoly: „Rovina věty“, „Rovina skupiny a slova“ a „Rovina morfému“. Může vyvstat otázka, proč autorka nezačíná od nejmenší významové jazykové jednotky – morfému –, nýbrž od základní jednotky, totiž věty, která je nejdůležitější komunikační jednotkou. Je to však autorčino rozhodnutí. Pro čtenáře je důležité, že toto uspořádání výkladu nepůsobí potíže a že mezi všemi třemi základními rovinami jazykového systému existuje odůvodněná logická souvislost.

V úvodu autorka velmi stručně, ale jasně a srozumitelně vykládá základní pojmy funkční gramatiky a nejdůležitější termíny, takže jim snadno porozumí i čtenář, který nemá nejvyšší úroveň lingvistické průpravy.

¹ Viz Literatūra ir kalba 2, Vilnius: Lietuvos TSR mokslų akademijos lietuvių kalbos ir literatūros institutas, 1957, 161–328.

² V a l e c k i e n ė A. 1984: Lietuvių kalbos gramatinė sistema: Giminės kategorija, Vilnius: Lietuvos TSR mokslų akademijos Lietuvių kalbos ir literatūros institutas, Lietuvos TSR mokslų akademijos Centrinė biblioteka.

209

Při pojednání o rovině věty věnuje lingvistka zvláštní pozornost hlavním funkcím jednoduché věty – obsahové, interakční a textové – a důkladně odhaluje gramatické formy, které je realizují.

Protože jedním z nejdůležitějších prvků věty v našem jazyce je sloveso, stručně se pojednává o slovesné tranzitivitě, charakterizují se formální znaky tranzitivních a intranzitivních sloves i jimi vyjadřované procesy a systematizují se sémantické funkce slovesných průvodců. Sémantika je oblastí, v níž je obzvláště obtížné vyhnout se subjektivitě při hodnocení interpretovaných jevů. Je třeba říci, že autorka gramatiky se díky svým rozsáhlým zkušenostem s analýzou gramatických jevů s tímto úkolem vypořádává bezchybně. Její tvrzení v zásadě nevyvolávají žádné větší pochybnosti. Při jemném rozlišování funkcí se však tu a tam zdá, že hranice mezi nimi nejsou zcela jasné. To lze říci například o hranicích funkcí percipienta a experienta (s. 48) a o některých výkladech a ilustracích rozdílů mezi funkcí instrumentu v bodech a) a b) (s. 50–51). Na druhou stranu se tu a tam zdá, že toto rozlišování poněkud chybí. Například při pojednání o časové funkci (s. 60) se vysvětluje, že akuzativ, dativ, instrumentál a lokál označují časový úsek, období či časový interval děje a stavu (ani zde není jasné, jaký je rozdíl mezi časem označovaným těmito slovy). Akuzativ, instrumentál a lokál – ano. Dativ má však jiný význam: ve větách Duoną taupyk rytojui, ne darbą; Nakčiai pasitelkę daugiau bobelių dativ skutečně nevyjadřuje čas děje, nýbrž čas, pro který je určen výsledek děje. Totéž lze říci o čase označovaném dativem i u příkladů na s. 61. Jak už však bylo zmíněno, míst, která vzbuzují podobné pochybnosti, je opravdu málo. To svědčí o tom, že autorka gramatiky se v otázkách sémantiky dobře orientuje a jemně je rozlišuje.

V gramatice se strukturální typy vět klasifikují na základě syntagmatických a sémantických vztahů mezi slovy. Podle těchto vztahů se pojednává o dvou základních typech vět: osobních a neosobních, které se dále dělí na podtypy. V zásadě se zde uvádějí tytéž podtypy, které jsou popsány v akademických i jiných syntaxích. Autorka se však nespokojuje pouze s předložením výsledků předchozího výzkumu, nýbrž stručně charakterizuje jejich strukturní rysy: které prvky je tvoří, jaké jsou jejich funkce a jaké může být pořadí strukturních prvků. Při výkladu interakční funkce se zvláštní pozornost věnuje větnému způsobu (modalitě). Větný způsob je zde spojován s komunikační funkcí, a proto je chápán poněkud jinak, než bývá obvyklé při pojednání o kategorii slovesného způsobu. Vedle obvyklých způsobů oznamovacího, rozkazovacího, podmiňovacího a nepřímého se proto rozlišuje také způsob tázací, který je neoddělitelně spjat s tázací intonací a představuje hlavní rozlišovací znak tázacích vět. Takové rozšíření pojmu způsobu nevyvolává pochybnosti, je dostatečně odůvodněné a přijatelné. Mimochodem, tázací způsob se od ostatních způsobů, které mají jasně vymezené morfologické formy, liší tím, že prostředky jeho vyjádření jsou částice, tázací zájmena a tázací příslovce. Podle těchto

210

Výrazové prostředky tázací věty se dělí do dvou skupin: 1) otázky zjišťovací a 2) otázky doplňovací. Nové je také zjištění, že kořen tázacích slov – zájmen a příslovcí – ve všech doplňovacích otázkách tvoří souhláska k, nebo těmito souhláskami kořen začíná. Bylo zdůrazněno, že role způsobů ve větném rámci není stejná: oznamovací, rozkazovací a tázací způsob souvisejí s jazykovým aktem, zatímco podmiňovací a nepřímý způsob se od ostatních způsobů liší pouze modálními odstíny a nevytvářejí nové druhy vět.

Při výkladu textové funkce autorka v gramatice litevského jazyka poprvé podrobně pojednává o pojmech tématu a rématu. Zvláště obsáhle vysvětluje, co je réma, jakou roli má ve větě, co ji tvoří v oznamovacích a tázacích větách, jak se vyjadřuje morfologicky a která přídavná slova ji pomáhají vyjádřit. To vše je ilustrováno důmyslně vybranými větami, které napomáhají názornému pochopení podstaty problému. Porozumění značně rozšířenému pojetí tématu usnadňují promyšleně sestavená schémata zahrnující složená témata různých typů vět.

Pododdíl o souvětí je v této gramatice velmi kondenzovaný a opírá se o kapitoly o souvětích v akademických gramatikách, jejichž jednou z autorek je autorka recenzované gramatiky. V zásadě se zde postupuje podle týchž principů klasifikace souvětí jako v „Dabartinės lietuvių kalbos gramatikoje“ (V., 1994, 1996, 1997) a v „Lithuanian Grammar“ (V., 1997). Ačkoli jsou typy a podtypy souvětí probrány velmi stručně, přesto jsou představeny nové rysy jejich stavby, které v dřívějších gramatikách uvedeny nebyly. To svědčí o tom, jak hluboce se autorka zabývala různými problémy souvětí a jak dokáže odhalovat dosud nezkoumané rysy větné struktury a sémantiky. Sporné se zdá vyčlenění páté podskupiny souřadných souvětí – vět s připojovacím vztahem – vedle obvyklých souvětí slučovacích, srovnávacích, odporovacích, vylučovacích a důsledkových. Je pravda, že věty s připojovacím vztahem autorka sama vyčlenila a pojednala již v dřívějších akademických gramatikách litevštiny,³ jejich vyčlenění se však neopírá o jediné kritérium – spojky, jak bylo obvyklé při dělení souřadných souvětí do čtyř podskupin –, nýbrž také o další kritéria týkající se zvláštností stavby a sémantiky větných členů.

Ve druhé části gramatiky nazvané „Skupiny a hodnost slova“ se na tzv. slovní druhy a slovní spojení nahlíží nově. I v této části se snoubí tradice s novátorstvím. Podle toho, co tvoří jádro skupiny, se rozlišují tři druhy skupin: jmenná, slovesná a příslovečná. Jádro jmenné skupiny tvoří podstatné jméno, a proto jsou dále popsány syntagmatické funkce podstatných jmen.

³ Grammatika litovskogo jazyka, Vilnius: Institut litovskogo jazyka i literatury, 1985, 715–716; Dabartinės lietuvių kalbos gramatika, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 1994, 720; Lithuanian Grammar, Vilnius: Institute of the Lithuanian Language, 1997, 768–769.

211

Zvláštní pozornost se věnuje výkladu hlavních kategorií jmen – čísla, rodu a pádu – a specifických kategorií – stupně a určenosti. Ty jsou úzce spojeny s jejich sémantickou funkcí i s funkcemi, které plní v syntagmatické stavbě věty. Dosud jsme v žádné akademické gramatice ani v žádném jiném díle o litevštině neměli tak podrobnou analýzu a shrnutí kategorie čísla u podstatných jmen, číslovek a zájmen a zvláštností jejího formálního vyjádření. Teoretická tvrzení jsou všude podložena výstižně zvolenými příklady.

Za jádro jmenné skupiny se považuje podstatné jméno. Slova na něm závislá se dělí do dvou skupin: modifikující slova a kvalifikátory.

Za modifikující slova se považují přídavná jména a příčestí, v určitých případech také číslovky a zájmena. S podstatným jménem se shodují. Gramatické vlastnosti a syntagmatické funkce modifikujících slov jsou vyloženy jasně. Velká pozornost je věnována klasifikaci zájmen podle syntagmatické a sémantické funkce. Poslední klasifikace je ve srovnání s dřívějšími značně zpřesněna a zdá se být ze všech dosavadních klasifikací nejpřesvědčivější a nejpřijatelnější.

Kvalifikátory se nazývají různé pádové tvary podstatných jmen, případně jejich pády s předložkami, někdy také neohebná slova, která bývají s podstatným jménem zpravidla spojena vazbou, méně často přimykáním. Je popsáno jejich postavení vzhledem k řídícímu podstatnému jménu. Stejně stručně jsou vyloženy stavba a funkce slovesných a příslovečných skupin.

Popis slovních skupin v této gramatice syntetizuje předchozí výzkum slovních spojení a podává souhrnný obraz jejich gramatické stavby a funkcí. Mnoho nových myšlenek a výstižných postřehů nacházíme o spojkách, částicích i citoslovcích, která nejsou stavebními prvky věty ani skupiny, ale plní ve větě důležité sémantické funkce a blíží se morfémům. Zajímavé je, že pojem částice je značně rozšířen: vedle slov, která se jako částice uvádějí již v gramatikách, se sem řadí také zvukomalebná slova a příslovečné výrazy způsobu. Čtenáře navyklého na tradiční gramatické stereotypy může takový přístup zpočátku šokovat, autorčiny argumenty jsou však dostatečně přesvědčivé pro nové hodnocení těchto slov a jejich zařazení mezi částice – zvukomalebná slova a příslovečné výrazy způsobu se svou funkcí od tradičních částic ve skutečnosti příliš neliší. Jiná věc je jejich morfematická stavba. Vezmeme-li však v úvahu, že i tradiční částice mají různou stavbu a původ, jejich doplnění o zvukomalebná slova a příslovečné výrazy způsobu by nemělo představovat vážnou překážku – důležité je překonat setrvačné myšlení.

V části „Skupiny a hodnost slova“ se pojednává také o několikanásobných a vysvětlujících větných prvcích i o prvcích izolovaných. Jde o tradičně označované několikanásobné větné členy, vsuvky a oslovení. V našich gramatikách nebylo jejich zařazení jasně ustáleno, a proto by jejich představení v části „Skupiny a hodnost slova“ pojednávané gramatiky nemělo vyvolávat vážné pochybnosti.

Důležitým rysem paradigmatického plánu slov ve jmenné skupině je kategorie rodu. Autorka se tímto problémem již zabývala z více hledisek a více než jednou

212

během desetiletí v mnoha svých předchozích pracích, proto v této gramatice lze říci, že předkládá syntézu výzkumu této kategorie.

Kategorie jmenného slova v litevštině je specifická, protože podstatná jména mají dva rody, zatímco přídavná jména, participia a část číslovek i zájmen mají rody tři. Mužský a ženský rod podstatných jmen se určuje podle syntagmatického, formálního a sémantického kritéria. Tato kritéria nebyla dříve jasně rozlišována ani tak důsledně probírána jako v recenzované gramatice, ačkoli se k nim intuitivně přihlíželo. Zde jsou poprvé systematizovány slovotvorné přípony podstatných jmen mužského a ženského rodu, která mají týž lexikální kmen a označují osoby podle pohlaví; jsou také soupisně uvedeny slovotvorné přípony podstatných jmen s touž koncovkou, takzvaných podstatných jmen společného rodu označujících osoby, a popsány slovotvorné významy těchto podstatných jmen.

Gramatika oprávněně dále upevňuje a zdůvodňuje tradiční názor, že tři rodové tvary mají přídavná jména, participia a některá zájmena i jednotlivé číslovky. Jelikož se bezrodé tvary uvedených slovních tříd již oddělily od tvarů mužského rodu nejen v současné litevštině, ale bezrodá podstatná jména se nevyskytují ani ve starých památkách našeho jazyka, nejsou tyto tvary dnes již s ničím shodné a užívají se pouze substantivně. Proto se jim někdy v naší literatuře nepřiznává status kategorie rodu, aniž se však jasně uvádí, jaké místo by měly zaujímat při systematizaci jazykových prvků a jakým termínem je označovat. Autorka funkční gramatiky jim na základě mnohaletého výzkumu zcela oprávněně přiznává status kategorie rodu.

Podstata kategorie pádu je vyložena stručně, ale informativně. Při výkladu funkcí pádů podstatných jmen autorka tvořivě uplatňuje názor významného polského lingvisty J. Kuryłowicze.

Jedním z nejdůležitějších strukturních prvků litevské věty je sloveso. Ve všech gramatikách se jeho gramatickým vlastnostem věnuje nejvíce prostoru. V recenzované gramatice se tato slovní třída a její kategorie probírají, řekli bychom, poměrně lakonicky, avšak každé tvrzení je velmi informativní, obsažné a shrnuje předchozí výzkum slovesa jak jiných lingvistů, tak samotné autorky. Zde nelze zvlášť nezmínit tabulku 12 (s. 283–284), která názorně ukazuje funkční vztahy mezi činnými a trpnými tvary slovesa; snadno jim porozumí i čtenář, který se příliš nezabývá teoretickými tvrzeními.

Třetí část knihy „Řád morfémů“ je věnována problému morfémů, tedy tvořivých prvků litevského slova. Podrobně jsou zde charakterizovány druhy morfémů, podáno jejich třídění, popsáno jejich rozmístění ve slově, vysvětlen pojem kmene, druhy kmenů atd.

V gramatice jsou poprvé podrobně soupisně zachyceny a prozkoumány poziční, slovotvorné a systémové varianty morfémů a pojednáno o tom, co podmiňuje jejich vznik

213

a jaké je jejich rozložení. To je významný přínos nejen pro teorii gramatiky. Podrobný popis všech těchto variant je velmi potřebný také pro jazykovou praxi.

Po dočtení poslední stránky „Funkční gramatiky litevštiny“ musíme říci, že jde o zásadní popis gramatického systému litevštiny, který shrnuje nejen výzkum gramatiky samotné autorky, ale i mnoha dalších lingvistů a otevírá prostor k rozvíjení nově nastolených problémů. Bez této práce se neobejdou nejen profesionální lingvisté, ale ani učitelé litevštiny, studenti filologie a zkušenější uživatelé spisovné litevštiny.

Gramatika, kterou vkusně a atraktivně vydal Institut pro vědecké a encyklopedické publikace z prostředků Státní komise pro litevský jazyk při Sejmu Litevské republiky, významně obohacuje pokladnici litevské lingvistiky.

Albertas Ružė

Vilniaus universiteto Kauno humanitarinis fakultetas

NOVÉ PRÁCE FRANCOUZSKÉHO VĚDCE O LITEVŠTINĚ

Daniel P e t i t

Présentation de la langue lituanienne. – Lalies.

Actes des sessions de linguistique et de littérature 19, Paris, 1999, 7–22.

Phonologie du Lituanien. Système vocalique et accentuation. – Op. cit., 23–42.

Jmenná morfologie litevštiny. Systém deklinací a vyjadřování gramatického rodu. – Op. cit., 43–74.

Slovesná morfologie litevštiny. Diateze a pasivní rod. – Op. cit., 75–111.

Litevská syntax. Syntax participií. – Op. cit., 113–135.

O litevském Sámbaris: IE kořen *bher- ve východní baltštině. – Bulletin de la Société de Linguistique de Paris 93(1998), fasc. 1, 229–288.

Výzkum litevštiny má ve Francii od dob Ferdinanda de Saussura, Antoina Meilleta a Roberta Gauthiota dlouhou tradici; později v ní pokračovali Raymond Schmittlein, Paul Garde, Jean Haudry a další jazykovědci, kteří psali o litevštině a využívali její data v komparativních a typologických studiích. V posledních desetiletích však výzkum litevštiny ve Francii poněkud zeslábl, neboť v Polsku, Itálii, Německu a dalších zemích vznikala nová centra baltských studií. Proto vzbudil velký zájem

214