ACTA LINGUISTICA LITHUANICA

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XLII (2000)

Rasუolė VLADARSKIENĖ

Vytauto Didžiojo universitetas, Kaunas

O FUNKČNÍCH STYLECH A REGISTRECH

Vznik jedné z větví lingvistické stylistiky – funkční stylistiky – byl podmíněn myšlenkami představitelů Pražské lingvistické školy o zkoumání funkcí jazyka a jejich vztahu k nelingvistickým faktorům. Pro tuto teorii byly významné úvahy B. Havránka, že spisovný jazyk lze rozdělit na funkční jazyky, které se liší nejen výrazovými prostředky, ale i strukturální organizací (Gavranek 1967: 435). Tyto myšlenky a funkční stylistika se rozvíjely ve střední a východní Evropě (u ruských, slovenských, českých, německých, polských a bulharských lingvistů). Funkční styly podrobně zkoumali zejména ruští lingvisté.

Funkční stylistika vymezuje styly podle znaků, na jejichž základě se tyto jazykové varianty odlišují od celku spisovného jazyka. Při vymezování funkčního stylu se nejčastěji zdůrazňuje oblast komunikační činnosti (někdy spojovaná s formami společenského vědomí) nebo řečová situace (spojovaná se stereotypní sociální situací), jejichž cíle a úkoly určují výběr jazykových prostředků.

Jiní lingvisté při vymezování funkčních stylů považují za nejdůležitější nikoli oblast komunikace nebo řečovou situaci, nýbrž základní jazykové funkce. Principu funkcí se drželi i lingvisté Pražské školy (Gavranek 1967: 436), z čehož vznikl také termín funkční styl. Ruská lingvistka I. Arnoldová se domnívá, že tento termín je velmi výstižný, neboť specifika každého stylu určují zvláštnosti jazykových funkcí v určité oblasti komunikace (Arnold 1990: 247). K. Župerka naproti tomu považuje za hlavní kritéria, podle nichž se funkční styly vymezují a rozdělují, kritéria komunikační (Župerka 1985: 57).

Litevští lingvisté při vymezování funkčních stylů spojili tyto dva přístupy, které si v zásadě neodporují. V litevské stylistice jako první formuloval definici funkčního stylu J. Pikčilingis: „Styl je historicky utvořená větev, neboli varianta celonárodního jazyka, jejíž vlastnosti a specifika jsou určeny oblastí užívání jazyka a vykonávanou funkcí“ (Pikčilingis 1971: 6). Podobně funkční styl definoval také K. Župerka, avšak ke dvěma hlavním činitelům, které funkční styl určují – oblasti užívání jazyka a funkcím –, přidal ještě obsah jazyka (Župerka 1997: 78–79). Stručná definice zdůrazňující jeden hlavní znak je uvedena ve „Slovníku lingvistických termínů“: „Funkční styl je jazyková varianta užívaná v určité oblasti lidské činnosti“ (Gaivenis, Keinys 1990: 67).

O tom, zda funkční styl náleží jazyku, nebo řeči, se vedlo mnoho vášnivých diskusí (podrobněji viz Bitinienė 1983: 5–7). Někteří lingvisté se pokoušeli v jazyce rozpoznat funk-

132

…tickou diferenciaci založil na práci Ch. Ballyho, který tvrdil, že v jazyce existují neutrální prvky a prvky s dodatečným stylistickým odstínem, označovaným jako sociální odstín (Bally 1921: 9). Například M. Kožina založila rozlišování funkčních stylů na stylisticky příznakových jazykových jednotkách (Kožina 1973: 194). Tento přístup byl kritizován, protože v jazyce je poměrně málo stylisticky příznakových jednotek a navíc „texty zařazované do jednoho či druhého funkčního stylu se většinou skládají z jednotek, které se široce užívají i v jiných funkčních stylech a nejsou specifickým znakem žádného jednotlivého stylu“ (Dolinin 1987: 77). Jiní lingvisté tvrdí, že funkční styly vznikají při výběru výrazových prostředků v procesu řeči a že náležejí pouze k řeči. Byly činěny pokusy tyto přístupy sblížit a vymezit jazykový styl jako vědecky uchopenou systémovou kategorii a řečový styl jako konkrétní realizaci této kategorie v komunikačním procesu (Gal'perin 1980: 13).

Nejdůležitějšími znaky charakterizujícími funkční styl jsou extralingvistické faktory, konkrétní komunikační zaměření, stylistické rysy a lingvistické znaky (podrobněji viz Bitinienė 1983: 8–13).

Soubor extralingvistických faktorů je poměrně složitý; shoda panuje pouze ohledně hlavních extralingvistických faktorů. M. Kožina je rozdělila na základní, které určují rozlišovací rysy funkčních stylů, a vedlejší, na nichž závisí diferenciace funkčního stylu (Kožina 1983: 68). Soubor faktorů determinujících styl se pokusila vymezit A. Vasiljeva. Podle vlastního schématu lingvistka pojednala o pěti funkčních stylech a každý z nich charakterizovala na základě dvanácti extralingvistických faktorů: oblasti užívání jazyka, typů činnosti, typu myšlení, komunikačních úkolů, statusu mluvčího, statusu adresáta, způsobů kontaktu, míry přípravy obsahu a formy řeči, základní formy vyjádření řeči, formy organizace komunikace, typu komunikační atmosféry, povahy a významu obsahu standardních situací (Vasil'eva 1986: 4–5).

Podobné extralingvistické faktory uvádějí i další lingvisté (Fleischer, Michel 1975: 238; Kožina 1983: 68). To, které faktory jsou považovány za nejdůležitější, závisí na výkladu fenoménu funkčního stylu. Nejčastěji se hovoří o týchž věcech a uvádějí se tytéž faktory, pouze z mírně odlišného hlediska. Obvykle se rozlišují dva přístupy k extralingvistickým faktorům a jejich vlivu na funkční styl.

První přístup, který vychází z prací G. Vinokura a V. Vinogradova, se podmíněně nazývá komunikačně-poznávací. Zastánci tohoto přístupu se domnívají, že nejdůležitějším faktorem určujícím funkční styl je forma společenského vědomí a její účel ve společnosti (Kožina 1982: 29). Forma společenského vědomí je spojena s příslušnou oblastí komunikace a druhem činnosti. Jejich úkoly a cíle určují specifika funkčního stylu, neboť na nich závisí principy výběru a užívání jazykových prostředků (Möller 1980: 14). Úkoly a cíle oblasti komunikace určuje nejen forma společenského vědomí, ale také typ myšlení, který je pro ni charakteristický, typ sdělovaného obsahu a řečová situace. Všechny tyto extralingvistické faktory spolu úzce souvisejí a jsou na sobě závislé. Tvoří extralingvistický základ funkčního stylu. To, jaké jednotky se užívají v určité oblasti komuni-

133

kace, závisí na principu komunikační účelnosti: z jazykového systému se vybírají ty jazykové jednotky, které se nejlépe hodí k vyjádření specifik komunikace v dané oblasti (Kožina 1983: 48). Například hlavním úkolem odborného stylu je přesně a argumentačně předat intelektuální obsah — při výběru jazykových prostředků se k tomu přihlíží.

Zastánci druhého přístupu chápou funkční styl jako sociálněpsychologický jev. Jejich výklad funkčního stylu vychází ze sociologie a sociální psychologie. Důležitým pojmem je zde sociální role, tj. ustálené způsoby, jak se v určité situaci má člověk chovat a jednat. Protože sociální role existují pouze v komunikaci, jsou zároveň i rolemi řečovými (Karaliūnas 1997: 89). Funkční styl se chápe jako zobecněné řečové žánry, které souvisejí se zobecněnými sociálními rolemi, například vědce, politika, administrátora či novináře (Dolinin 1987: 74). Funkční styly jsou tedy jazykové normy, které si společnost dobře osvojila, a samotný mluvčí ví, jaké jazykové chování se od něj očekává. Chce-li, aby jeho projev dosáhl svého cíle, tj. měl požadovaný účinek na adresáta, musí jednat (a mluvit) tak, jak to vyžaduje společnost nebo konkrétní sociální skupina. Má-li se interakce sociálních rolí podrobněji analyzovat, je třeba vycházet z teorie přenosu informací, na jejíchž principech je založen model jazykové komunikace (podrobněji viz Karaliūnas 1997: 99–107). Schémat komunikačních aktů existuje několik. Mezi jejich nejdůležitější prvky patří mluvčí, kanál, sdělení, komunikační kód a adresát (Sanders 1973: 69–70). Tyto charakteristiky jsou hlavními faktory určujícími výrazovou podobu sdělení (tj. jazykové prostředky), a tedy i hlavními faktory determinujícími styl. Zvláště důležitá je sociální role účastníků komunikace, protože zahrnuje i další vnější komunikační souřadnice (tj. extralingvistické faktory): oblast komunikace, její dominantní funkci, způsob komunikace a vztahy mezi účastníky (Dolinin 1982: 72–74). Zástupci obou přístupů tedy fakticky rozlišují tytéž extralingvistické faktory. Tradiční funkční styly se od řečových žánrů liší pouze mírou zobecnění a je třeba je chápat jako třídy řečových žánrů se společnými rysy oblasti a povahy činnosti (Dolinin 1982: 75).

Obvykle se tvrdí, že specifika funkčního stylu určují komunikační úkoly — text se vytváří takovými jazykovými prostředky, které nejlépe odpovídají informaci, jež má být předána. Funkční styly odrážejí nejen specifika komunikační činnosti, ale také tradiční představu o tomto druhu činnosti, která se ustálila v konkrétní společnosti (Dolinin 1987: 75). S tím, jak se mění společenský pohled na určitou oblast činnosti, mění se i prostředky volené k tvorbě textů v této oblasti. Například počátky litevského administrativního stylu v Malé Litvě dokládají, že tehdejší společnost pokládala za nezbytné uctívat panovníka: pro příkazy bylo typické „uvádění všech panovníkových titulů, k nimž se přidávaly různé pompézní přívlastky“ (Palionis 1995: 96). Texty téže oblasti v různých kulturách se mohou v některých stylistických rysech lišit. Například odborný styl francouzštiny je emocionálnější a osobněj-

134

než než v litevštině nebo ruštině. K. Dolinin vysvětluje tento fakt nejen tradicí. Domnívá se, že samotná tradice se zachovává tak dlouho, dokud odpovídá nějaké společenské potřebě (Dolin in 1982: 73).

Další diskutovanou otázkou funkční stylistiky je nomenklatura a klasifikace stylů. Diskuse často vznikají proto, že tytéž jevy jsou interpretovány různě. Existovaly nejrůznější klasifikace stylů (viz Župerka 1985: 55–60; Fleischer, Michel 1975: 61).

Termín funkční styl naznačuje, že klasifikace by se měla opírat o jazykové funkce. Tak postupoval také B. Havránek, který na základě čtyř funkcí rozlišil čtyři jazyky (styly): komunikativní funkci – hovorový jazyk; praktickou odbornou funkci – odborný jazyk; teoretickou odbornou funkci – vědecký jazyk; estetickou funkci – jazyk krásné literatury. J. Mistrik hodnotí první tři funkce jako aspekty jediné funkce – předávání informací (Mistrik 1985: 25). Kritizována byla také klasifikace V. Vinogradova, který rozlišil pět funkčních stylů (hovorový, administrativní, vědecký, publicistický a beletristický) na základě tří jazykových funkcí (komunikace, sdělování a působení), protože funkčních stylů bylo vymezeno více než jazykových funkcí. Lingvisté vycházeli z funkcí řečového aktu a uplatňovali přitom teorie K. Bühlera a R. Jakobsona (viz Bitinienė 1983: 13–14). Funkční princip klasifikace byl kritizován proto, že jeden styl může plnit více než jednu funkci (Kožina 1982: 28; Solganik 1982: 43).

Jiný směr klasifikace vychází z faktorů, které určují styly. Lze rozlišit dvě skupiny klasifikací založených na extralingvistických faktorech. První skupinu tvoří klasifikace funkčních stylů podle forem společenského vědomí. M. Kožina, která tuto klasifikaci zdůvodnila, tvrdila, že funkční styly je logické rozlišovat s ohledem na formy společenského vědomí (věda, politika, právo, umění), jimž odpovídají určité druhy činnosti a oblasti komunikace (Kožina 1983: 67–68). Hovorový styl však nemá odpovídající formu společenského vědomí. Existují klasifikace vytvořené podle druhů činnosti nebo oblastí komunikace, aniž by se zdůrazňovala jejich souvislost s formami společenského vědomí (Vasil'eva 1986: 4). Druhou skupinu tvoří rozlišování jazykových variet podle sociálních rolí mluvčích a sociokulturního kontextu (Dolin in 1987: 74). Podle K. Dolinina jsou funkční styly zobecněnými řečovými žánry, které odrážejí sociální role; jejich přesný počet není stanoven a může jich být pět nebo sedm (jako v tradičních klasifikacích), ale i více.

Stoupenci Pražské lingvistické školy se domnívají, že funkční styly lze rozdělovat s ohledem na objektivní a subjektivní faktory, které na ně působí. Objektivní faktory ovlivňují vědecký a administrativní styl, subjektivní faktory hovorový a umělecký styl a objektivní i subjektivní faktory publicistický, rétorický a esejistický styl (Mistrik 1985: 423).

Litevská stylistika nemá vlastní klasifikaci stylů. Badatelé litevské stylistiky vycházeli ze zkušeností lingvistů z jiných zemí. J. Pikčilingis rozlišoval funkční styly podle oblastí společenské činnosti, stejně jako ruští lingvisté (Pikčilingis 1971: 276–277). K. Župerka rozděloval funkční styly dichotomickým principem a vycházel ze slova-

135

kų stilistika ir atsižvelgdamas į visuomeninės veiklos rūšis (Župerka 1983: 99; 1997: 79).

Je zajímavé, že při použití různých kritérií se rozlišují v podstatě tytéž funkční styly. Rozlišují se intuitivně a každý vědec pak jejich extralingvistický základ vysvětluje po svém (Vasiljeva 1986: 4).

J. Skrebnev kritizoval všechny klasifikace funkčních stylů a tvrdil, že „tradiční styly“ ve skutečnosti neexistují: existují pouze individuální klasifikace stylů – styly rozlišované V. Vinogradovem, styly postulované I. R. Galperinem, E. S. Riezelem, J. S. Stepanovem atd. (Skrebnev 1975: 48–49). Badatel litevské stylistiky K. Župerka nepovažuje vzniklou situaci za problematickou: „klasifikace založená na jediném principu neumožňuje podrobně pojednat o složitém jevu stylu; jsou zapotřebí různé klasifikace stylů“ (Župerka 1987: 195).

S funkční stylistikou souvisí teorie registrů, která vznikla v anglické textové lingvistice a má mnoho společného se sociálněpsychologickým pojetím funkčních stylů. Podle K. Župerky je k popisu stylistické rozmanitosti fungování jazyka s přihlédnutím k mnoha faktorům řečového aktu třeba tyto styly dále podrobněji členit (Župerka 1995: 8).

Termín registr se často používá pro označení jakékoli jazykové variety, a proto bývá někdy kritizován. D. Crystal navrhuje označovat tímto termínem pouze ty jazykové (řečové) variety, které se rozlišují podle sociálních situací (např. vědecké a náboženské registry) (Crystal 1990: 260). Angličtí lingvisté tedy používají termín registr, když hovoří o řeči v různých oblastech komunikace, zatímco termín styl vyhrazují pouze pro krásnou literaturu, která se za samostatný registr nepovažuje.

V různých situacích se používá různá řeč. Výběr řeči neurčuje samotná probíraná skutečnost ani přání ji popsat, nýbrž to, že se v určité konkrétní situaci používá určitá řeč, tj. jazyková varieta definovaná jako registr (Halliday ir kt. 1964: 87). V řečové situaci se člověk chová tak, jak to vyžadují sociální role, které rovněž ovlivňují výběr vhodného registru (často se tak děje nevědomě). Pokud zvolený registr neodpovídá řečové situaci, dochází ke stylistickým chybám, které jsou zvláště časté při mluvení v cizím jazyce (Sanders 1977: 139).

Registry se od sebe liší různými výrazovými prostředky – syntaktickými, lexikálními a fonologickými (např. anglický církevní jazyk se od ostatních registrů liší pouze pro něj charakteristickou kvalitou hlasu). Příslušnost k určitému registru neukazuje jednotlivá jazyková jednotka, nýbrž kombinace několika jednotek; v jazyce jsou také jednotky univerzální povahy, které se používají v různých registrech (Halliday ir kt. 1964: 88). Podobná tvrzení o funkčních stylech formulovali lingvisté východní a střední Evropy: tytéž jazykové jednotky lze používat v různých funkčních stylech, jejich kombinace jsou však charakteristické pouze pro jednotlivé styly. Klasifikace funkčních stylů a registrů se liší; registry se člení mnohem podrobněji.

Existují dvě hlavní klasifikace registrů, které se liší počtem faktorů, v zásadě si však neodporují – druhá klasifikace rozšiřuje první.

136

Jednou z nich je klasifikace podle tří faktorů, které ovlivňují volbu registru:

1) oblast řeči – oblast společenské činnosti, v níž se řeč užívá; podle tohoto faktoru se rozlišují registry politiky, technických věd a osobních vztahů;

2) forma řeči – způsob řečové činnosti, především rozdíl mezi mluveným a psaným jazykem; mohou existovat například mluvené a psané registry politiky;

3) kvalita řeči – vztah mezi účastníky řečového aktu, nejčastěji vymezený protikladem důvěrnosti a formálnosti; registr osobních vztahů lze podle tohoto faktoru rozdělit na přátelský, zdvořilý nebo důvěrný (Halliday ir kt. 1964: 87; Crystal 1990: 187, 196, 260–261).

Druhou klasifikaci sestavila R. Hasan na základě výzkumů M. A. K. Hallidaye a dalších lingvistů (J. Ellis, J. Ure). Uvedla pět faktorů, podle nichž se registry klasifikují:

1) předmět řeči,

2) typ řečové situace,

3) role účastníků řeči,

4) povaha řeči,

5) forma řeči (Hasan 1975: 215–221).

Předmět řeči se charakterizuje jako téma, o němž se hovoří. Tvoří obsah řeči. Předmět řeči částečně určuje volbu lexika – například lexikum typické pro rozhovor o sopkách se bude lišit od lexika při hovoru o hudební skladbě.

Typ řečové situace charakterizuje cíl interakce mezi účastníky řeči, kvůli němuž se řeč užívá. S předmětem řeči souvisejí možné typy situací. Zde jsou dva příklady, v nichž je předmět řeči stejný – šperky –, zatímco typy situace se liší: odborné ocenění (1) a prodej (2). V souladu s tím se užívají různé registry:

1. Prsten je vyroben ze zlata o ryzosti 585⁰, hmotnost zlata činí 2 g, kámen je drahokam III. třídy. Hodnota prstenu je 300 Lt.

2. To je nádherný šperk. Prsten je velmi pěkně zpracovaný. Kámen se ve dne nádherně třpytí, a ještě víc v elektrickém světle. Bude se skvěle hodit k večerním šatům. Zkuste si ho. Vidíte, padne vám přesně na ruku.

Role účastníků řeči jsou sociální role lidí, kteří spolu komunikují a užívají jazyk – otec, syn, učitel, prodavač atd. V každém konkrétním případě se mluvčí bude chovat podle role, kterou zastává, a bude volit takové jazykové prostředky, které této roli odpovídají. Role účastníků řečového aktu do značné míry závisejí také na typu situace. Například v pedagogické situaci jsou sociálními rolemi učitel a žák. Pokud učitelka ve třídě komunikuje se žákyní, která je zároveň její dcerou, jejich vztah bude odpovídat rolím učitelky a žákyně, nikoli matky a dcery. Důležitá je také vzdálenost ve vzájemných vztazích účastníků řeči, kterou vyjadřuje atmosféra komunikace. Ta hodnotí

137

podle vztahu oficiality a důvěrnosti. Tato vlastnost je zvláště výrazná v registrech osobních vztahů. Role účastníků rozhovoru a odstup v jejich vztazích ovlivňují výběr lexikálních a syntaktických prostředků registru.

Charakter promluvy může souviset s již probranými třemi faktory. Například v prodejní situaci, kdy je tématem rozhovoru nákup a role účastníků jsou prodávající a kupující, bude mít promluva přesvědčovací charakter, zatímco rozkazovací charakter je nemožný. Prodávající lichotí, ale nerozkazuje. V situaci vysvětlování hypotézy bude mít promluva vysvětlující, nikoli prosebný charakter. Lze předvídat charakteristické strukturální rysy textů různých charakterů promluvy, například v přesvědčovacím textu jsou zřetelné příčinné vztahy.

Forma promluvy souvisí s komunikačním kanálem a může být psaná nebo mluvená. Není však přímo závislá na materiální formě přenosu sdělení. Například stenografické záznamy parlamentních schůzí, vydávané v samostatných publikacích, nejsou příkladem psané formy, přestože jsou prezentovány písemně. A k mluvené formě nepatří zprávy čtené v televizi nebo rozhlase. Důležitější tedy není způsob přenosu sdělení, ale charakteristiky jeho jazykových prostředků – ty jsou rozlišovacím znakem registrů. Například když na ulici oslovíme cizince, který mluví krásnou litevštinou, pocítíme, že mluví „jinak“ – správně, ale používá rysy psaného jazyka, protože jazyk ještě neovládá natolik, aby vnímal rozdíly mezi registry. Forma promluvy ovlivňuje výběr syntaktických prostředků – v mluveném jazyce je mnoho elips a neúplných vět, protože informace se nepřenášejí pouze slovně; současně se užívají i neverbální formy komunikace – gesta, mimika – a význam mají také okolnosti promluvy.

Každý z uvedených pěti faktorů ovlivňuje výběr jazykových prostředků v průběhu promluvy (tak se volí příslušný registr), a proto se při změně kteréhokoli z nich mění i registr. Počet registrů není stanoven, protože nejsou přesně vyčísleny varianty každého jednotlivého faktoru, s výjimkou forem promluvy, které jsou dvě. Mimochodem, ačkoli by teoreticky mohly existovat nejrůznější kombinace faktorů, nelze tvrdit, že spolu nijak nesouvisejí; například pokud je předmětem promluvy jazykověda, je málo pravděpodobné, že by její charakter byl lichotivý nebo provokativní. Nejdůležitějšími faktory jsou tedy předmět promluvy a typ situace; ty částečně určují vliv ostatních faktorů.

Z uvedených charakteristik funkčních stylů a registrů vyplývá, že tyto lingvistické teorie hodnotí některé jevy promluvy podobně a podobné jsou i faktory, podle nichž se rozlišují funkční styly a registry. Funkční styly definované K. Dolininem jsou registrům obzvláště blízké. Teorie registrů se sice opírá o sémantiku textu, a proto ji nelze ztotožňovat s funkční stylistikou; její výzkumný záběr je širší. Tyto teorie však lze úspěšně kombinovat při zkoumání neadministrativních stylů (zejména běžných), což by umožnilo podrobněji odhalit zákonitosti promluvy v určitých oblastech komunikace.

Obdrženo 1999 02 24

138

LITERATŪRA

Arnol'd I. 1990: Stilistika sovremennogo anglijskogo jazyka, Moskva: Prosveščenie.

Bally Ch. 1921: Traité de stylistique française 1, Heidelberg: Carl Winters Universitätsbuchhandlung.

Bitinienė A. 1983: Mokslinis stilius, Vilnius: LTSR aukšt. ir spec. vid. mokslo m-ja.

Crystal D. 1990: A dictionary of linguistics and phonetics, Oxford and Cambridge: Blackwell.

Dolinin K. 1982: Stil’ v obščesemotičeskoj perspektive. – Osnovnye ponjatija i kategorii lingvostilistiki, Perm’, 71–79.

Dolinin K. 1987: Stilistika francuzskogo jazyka, Leningrad: Prosveščenie.

Fleischer W., Michel G. 1975: Stilistik der deutschen Gegenwartssprache, Leipzig: Bibliogr. Inst.

Gaivenis K., Keinys S. 1990: Kalbotyros terminų žodynas, Kaunas: Šviesa.

Gal’perin I. 1980: Problemy lingvostilistiki. – Novoe v zarubežnoj lingvistike 9: Lingvostilistika, Moskva, 5–34.

Gavranek B. 1967: O funkcional’nom rassloenii literaturnogo jazyka. – Pražskij lingvističeskij kružok, Moskva, 433–443.

Halliday M. A. K. ir kt. 1964: Halliday M. A. K., Mc Intosh A., Strevens D. D. The Linguistic Sciences and Language Teaching, London: Longmans.

Hasan R. 1975: Code, Register und sozialer Dialekt. – Sprachliche Kode und soziale Kontrolle, Düsseldorf: Pädagogischer Verlag Schwann, 191–235.

Karaliūnas S. 1997: Kalba ir visuomenė, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

Kožina M. 1973: O rečevoj sistemnosti funkcional’nogo stilja. – Sbornik naučnych trudov Moskovskogo pedagogičeskogo instituta inostrannych jazykov 73, Moskva, 192–196.

Kožina M. 1982: Jazyk i stil’ v funkcional’nom aspekte. – Osnovnye ponjatija i kategorii lingvostilistiki, Perm’, 15–34.

Kožina M. 1983: Stilistika russkogo jazyka, Moskva: Prosveščenie.

Mistrik J. 1985: Štylistika, Bratislava.

Möller G. 1980: Praktische Stillehre, Leipzig: Bibliogr. Inst.

Palionis J. 1995: Lietuvių rašomosios kalbos istorija, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

Pikčilingis J. 1971¹: Kas yra stilius, Vilnius: Vaga.

Pikčilingis J. 1971²: Lietuvių kalbos stilistika 1, Vilnius: Mintis.

Sanders W. 1973: Linguistische Stiltheorie, Göttingen: Vandenhoeck und Ruprecht.

Sanders W. 1977: Linguistische Stilistik, Göttingen: Vandenhoeck und Ruprecht.

Skrebnev J. 1975: Očerki teorii stilistiki, Gor’kij.

Slovar’ 1990: Lingvističeskij ènciklopedičeskij slovar’, Moskva: Sovetskaja ènciklopedija.

Solganik G. 1982: K probleme klassifikacii funkcional’nych stilej na intralingvističeskoj osnove. – Osnovnye ponjatija i kategorii lingvostilistiki, Perm’, 43–52.

Vasil’jeva A. 1986: O celostnom komplekse stileopredeljajuščich faktorov na urovne makrostilej. – Funkcional’naja stilistika: teorija stilej i ich jazykovaja realizacija, Perm’, 4–11.

Vinogradov V. 1963: Stilistika. Teorija poètičeskoj reči. Poètika, Moskva: Izdatel’stvo AN SSSR.

Župerka K. 1983: Lietuvių kalbos stilistika, Vilnius: Mokslas.

Župerka K. 1985: Kiek stilių lietuvių kalboje. – Mokymo ir auklėjimo klausimai 17, 55–60.

Župerka K. 1987: Stilių normų atspindys metakalbiniuose komentaruose. – Lietuvių kalbotyros klausimai 26, 194–199.

Župerka K. 1995: Kalbos priemonių konkurencija kaip lietuvių kalbos stilistikos objektas, Šiauliai: Šiaulių pedagoginis institutas.

Župerka K. 1997: Stilistika, Šiauliai: Šiaulių universitetas.

139

ON FUNCTIONAL STYLES AND REGISTERS

Summary

The paper reviews the main theories of functional styles and registers. On the basis of the extralinguistic factors defining a functional style, a distinction is made between two of its treatments. Following the first one, the main factor deciding the type of functional style is the form of social consciousness and its role in a society; it is related to the type of activities or area of communication. Adherents of the second treatment take a functional style as a social and psychological phenomenon.

There is a variety of classifications of functional styles. Some of them are motivated on the basis of the language functions, whereas the others are based on the decisive factors of the style. Therefore, different criteria lead to the distinction of the same functional styles – scientific, administrative, publicistic, colloquial (everyday), artistic (belles-lettres). The variety of styles is important for us in order to be able to exhaustively define the complicated phenomenon of style. The register theory, which evolved in English text linguistics, like the theory of functional styles, dwells on the usage of different language varieties in different social situations. The theories of functional styles and registers could be combined when studying non-artistic styles, especially everyday, or colloquial, style.

140