ACTA LINGUISTICA LITHUANICA

XLV (2001), 39–61

Sociolingvistický pohled na antroponymii východní Litvy v 16.–17. století

Laima Grumadienė

Litevský jazykový ústav, Vilnius

Na základě analýzy osobních jmen zaznamenaných v soudních knihách Linkmenys (východní Litva) z let 1554 a 1636 se předpokládá, že přinejmenším od 16. století mohl na území dnešní Litvy působit mechanismus rusínizace podobný pozdějšímu procesu polonizace. Rusínština, mluvená podoba jazyka knížecí kanceláře, se mohla mezi šlechtou šířit jako symbol společenského postavení. Tento proces mohl ovlivnit také část rolnictva. Skutečnost, že zkrácené podoby křestních jmen se mohou vyskytovat jak v litevské, tak ve slovanské podobě, ukazuje, že se musely používat obě; nelze to připsat písařskému úzu. To znamená, že v 16. století mohla existovat ohniska litevsko-rusínské dvojjazyčnosti daleko na sever od litevsko-rusínské jazykové hranice. Pokud tomu tak bylo, je třeba přehodnotit náš pohled na mechanismus pronikání (části) slavismů do východolitevských nářečí: mohly se do nich dostat spolu s novými prvky každodenního života, pod vlivem písemné tradice (zejména církevněslovanské) nebo v důsledku šíření dvojjazyčnosti od 16. století.

1. K SOCIOLINGVISTICKÉ SITUACI

Při pojednávání o fonetických změnách litevského jazyka či jednotlivých jeho nářečí, zejména východních, ke kterým došlo před několika staletími, se všeobecně uznává, že „velmi úzké a dávné kontakty s východními Slovany a všemožné míšení nemohly neovlivnit vývoj litevštiny“ (Zinkevičius 1987: 68). Vznik značné části lexikálních slavismů se obvykle vysvětluje interakcí kultur a rozvojem civilizace, tedy pojmenováváním NOVÝCH skutečností přejatými nebo doslovně přeloženými slovy. V takových případech nejsou nezbytné mimořádně úzké a intenzivní kontakty; výpůjčky se mohou šířit prostřednictvím zprostředkovatelů: „[…] Litevci se před dobou Mindaugase již do jisté míry seznámili s křesťanstvím, zřejmě především prostřednictvím východoslovanských sousedů: znali a užívali křesťanské termíny a názvy křesťanských svátků převzaté od východních Slovanů a některá křesťanská osobní jména jim nebyla cizí. To vše Litevci nejspíše získali přirozeným stykem s křesťanskými sousedy, obchodováním s nimi a výměnou kulturních hodnot, protože o misionářské činnosti v tehdejší Litvě nemáme přímé doklady“ (Zinkevičius 2000: 14). Je známo, že pro přejímání slov při intenzivních kontaktech je příznačné také to, že se přejímají nebo cizími nahrazují slova, která už daný jazyk měl, a že slovo získává další význam, který ve vlastním jazyce dříve nemělo a který byl převzat odjinud, přestože pro daný význam existuje vedle něj jiné (domácí) slovo; vedle běžného, přirozeného přejímání tedy probíhá i přejímání nadbytečné.

40 |

LAIMA GRUMADIENĖ

Takovým výpůjčkám se při tvorbě velkého Slovníku litevského jazyka právě vyhýbali. Kdybychom se z něj pokusili sestavit slovníky jednotlivých nářečí či mluvených variet a porovnali je s těmi několika málo již existujícími, nejprve bychom postrádali právě výpůjčky výše popsaného typu. Výzkum slavismů v nářečích a jejich chronologie (k literatuře k této otázce a vlastním postřehům viz Kardelis 1999) však rozhodně nevyvrací hypotézu, že část lexikálních slavismů mohla do některých nářečí dnešních jižních a východních aukštaitů (především Vilniusanů a Utenanů) proniknout již dávno, a to nejen jako kulturní výpůjčky, tedy spolu s novými nebo nově interpretovanými reáliemi. V nářečích se totiž vyskytuje část starých slavismů, které jednoduše vytlačily nepochybně užívaná domácí slova (v pojmenovacích systémech a podsystémech, sémantických i gramatických, zejí jakési „mezery“, jež slavismy zaplňují). Jde tedy o typické projevy dvojjazyčnosti a intenzivních kontaktů. Slavismy užívané soustavně a dlouhodobě se obrušovaly a měnily, a proto je obtížné zjistit, kdy se objevily (srov. Urbutis 1992, 1993); lze však předpokládat, že některé z nich mohly proniknout i v 16.–17. století. Nemáme žádné doklady mluvených variet čistých východolitevských nářečí z tohoto období, zatímco v písemné podobě takzvané východní varianty spisovného jazyka, založené na utvářejícím se vilniuském interdialektu, se odráží vyšší, tedy spisovná úroveň jazyka, která byla sama ovlivněna slovanskými jazyky (a nejen jimi) také v důsledku kontaktu se zdrojovými jazyky, z nichž byla značná část těchto textů přeložena. Určitým, byť s velkými výhradami, dokladem jazykového úzu jsou různé seznamy obyvatel a místních jmen pořizované správními a církevními institucemi.

Je zřejmé, že vztahy mezi litevštinou a gudštinou¹ jsou velmi staré. Zde je chci pojednat na základě údajů z pramenů z poloviny 16. a počátku 17. století. Novější myšlenkou by bylo, že tehdejší mluvená gudština mohla mít značný vliv na dnešní východolitevská nářečí, zejména na jejich slovní zásobu, a to prostřednictvím přímých kontaktů s nejnižší společenskou vrstvou obyvatelstva – rolníky – a případné aktivní dvojjazyčnosti v některých místech v daném období, A TO NEJEN NA SAMÉM VÝCHODNÍM OKRAJI ETNICKÉ LITVY (Zinkevičius 1987: 112) (srov. Vidugiris 1983: 53), NÝBRŽ V MNOHEM ŠIRŠÍM PÁSU SMĚREM NA ZÁPAD. Zde uvedený předpoklad lze formulovat i umírněněji: pokud by fakta potvrdila, že na území dnešní východní Litvy v 16.–17. století (třeba jen v jednotlivých lokalitách) skutečně docházelo k intenzivním kontaktům a dvojjazyčnosti mezi litevštinou a gudštinou, pak snad i část

¹ V současné litevské jazykovědě se běžněji užívá termín běloruský, obvykle se však spojuje s názvem současného státu Bělorusko a jeho obyvatel; zde se však při pojednávání o problémech poloviny 16. až počátku 17. století patrně hodí také etnonymum gudové, které má v litevštině rovněž dlouhou tradici, a jejich jazyk označovat jako gudština (srov. Gudavičius 1999: 436). Litevci nazývali gudy obyvatele Litevského velkoknížectví, kteří mluvili slovanským jazykem a žili v části takzvané Černé, Bílé a Červené Rusi. Rusové, tedy Moskvité z Moskevského velkoknížectví, je nazývali jednoduše Litvinové, rus. литвины; oni sami se nazývali Rusy, rus. русские (Čekmonas 1988: 42), a pokud se chápali jako poddaní Litevského velkoknížectví, jednoduše Litviny. Je třeba zavést v litevské jazykovědě nezvyklou zkratku gu. – gudština. V prameni z roku 1554, který zde zkoumáme, se mimochodem uvádí Gudiškių dvůr (dworu jego Gudziśzek In₁₅₅₄ 121), což ukazuje, že ostatní nebyli gudové; nacházejí se zde osobní jména etnonymického původu: Szczepan Gudelis In₁₅₅₄ 84; Jezioru Tanu miedzy polu Mosią Nareykowicz, ktore zowią Gudziskiego In₁₅₅₄ 123; Janielis z Mosiem bratem Melancy, ludzi gudziskie In₁₅₅₄ 122, ačkoli poslední dva příklady mohou označovat příslušnost ke dvoru Gudiškės. Existuje ještě jedno osobní jméno etnonymického původu – Andrzey Tatarzyn In₁₅₅₄ 86; jméno Lach In₁₅₅₄ 104 robi lze spojovat jak s etnonymem, tak se zkrácenou podobou jména Alexej nebo Ilja, srov. Б II, 24, 71. Je třeba připomenout úvahy J. Ochmanského (1996: 66–7) o možné chronologii a historii vzniku takových označení.

XVI–XVII a. Rytų Lietuvos antroponimija | 41

vznik slavismů v nářečích by bylo možné vysvětlit právě jimi, tj. v jednotlivých případech jej klást do dřívější doby? Pátrání po takových slavismech je už zcela jiné téma. Zde jde o to zjistit, zda existují důkazy, že se tehdy mohly vytvořit okolnosti umožňující vznik bilingvismu. Je třeba dodat, že nikdo také nepopírá vzájemné působení litevštiny a běloruštiny (podrobněji viz Zinkevičius 1987: 54–75), obvykle se však hovoří buď o aktivních kontaktech v pozdější době, tj. poté, co se po moru a válkách, které na počátku XVIII. století zpustošily Litvu, do vylidněných východních a jihovýchodních okrajových oblastí dnešní Litvy přistěhoval již větší počet Bělorusů, nebo o velmi dávné době. Zde bychom se na základě antroponymických údajů chtěli pokusit prokázat, že v některých lokalitách dnešní východní Litvy mohly aktivní kontakty s Bělorusy probíhat i v polovině XVI. století a na počátku XVII. století.

O tom, že na počátku XVII. století žilo ve Vilniusu mnoho Bělorusů, psal Zinkevičius (1977: 6–7), zkoumal však dokument katolické církve, takže zůstala neprozkoumána osobní jména pravoslavných, kteří tam jednoduše nemohli být zahrnuti (a alespoň část Bělorusů, stejně jako Litevců, tehdy pravděpodobně pravoslavná byla, neboť jen ve Vilniusu stálo 9 cerkví). A vůbec, mnoho tehdejších Bělorusů, kteří se ostatně poměrně nedávno (XIV–XV století) stali národem s vlastním jazykem, vyvinutým ze západoruských nářečí, žilo v Litevském velkoknížectví a tvořilo značnou část tehdejších obyvatel Vilniuského vojvodství. Neexistují údaje o tom, zda všichni již přijali křest z Byzance (pravoslaví bylo zavedeno v roce 988); předpokládá se, že tehdy vedla západní hranice pravoslaví po linii Polock–Minsk–Hrodno (Zinkevičius 2000: 13). Někteří Bělorusové, stejně jako pravoslavní Litevci, mohli později přestoupit ke katolictví. O pravoslavných žijících tehdy v odlehlejších místech se ví jen málo, přesto je však zřejmé, že žili, byť někde v malém počtu, na celém území dnešní Litvy, zejména na panstvích šlechticů (Gudavičius 1999: 68, 96, 358, 436–439, 452 a další). A samozřejmě, čím více na východ, tím více jich bylo. Nebylo by však vhodné klást mezi Bělorusy a pravoslavné rovnítko: že tomu tak později nebylo, je zřejmé, stejně jako tomu tak není ani dnes; vždyť katolická území dnes sousedí s pravoslavnými přibližně tamtéž, kde se nacházela hlavní etnická území obývaná Litevci a Bělorusy. Mimochodem, část obyvatel tohoto pohraničí, počínaje XIV. stoletím, přešla k unii (Gudavičius 1999: 318–321). Podezření na vliv pravoslaví vyvolává přítomnost kanonických pravoslavných jmen, jejich zkrácených podob a příjmení, která se z nich později vyvinula. Podle Zinkevičiuse (1977: 89) „Jelikož se tehdy při křtu poměrně přísně dodržovaly formy katolických kanonických křestních jmen (psané latinsky nebo polsky), mohly se jejich východoslovanské varianty dostat do dokumentů jen náhodou, a to právě ty, které tehdy lidé (katolíci) běžně užívali.“ Mimochodem, na téže straně autor uvádí 57 zkrácených podob křestních jmen východoslovanského původu, které se zachovaly v patronymikách na počátku XVII. století, neboť ta nepodléhala normování. Maciejauskienė při rozboru jmen zapsaných v pramenech XVI. století z téměř celého území dnešní Litvy poznamenává, že ne všechna byla tehdy stejně oblíbená, a mezi taková uvádí například: Асмафей, Ярмола, Калукстъ, Климентъ, Прокопъ, Владиславъ a další (1979: 86); rovněž upozorňuje, že z přibližně 10 000 prohlédnutých dobových záznamů lze vyčlenit 70 různých křestních jmen s nejrůznějšími zkrácenými podobami, zatímco jména tohoto typu je téměř nemají. Část těchto jmen pochází z pravoslavné nomenklatury nebo ze staroslovanských jmen. Není však zcela jasné, zda se v XVI. století rozšířila i mezi katolíky bez většího rozlišování.

42 |

LAIMA GRUMADIENĖ

Maciejauskienė (1991: 230) taip pat pažymi, kad „Reti XVI a. slaviškos bei germaniškos kilmės asmenvardžiai greičiausiai rodo lietuvių pavardžių atsiradimą skolinimo keliu. Be to, kai kurie iš slavų kalbų kilę antroponimai gali būti vertinami ir kaip lietuviškų asmenvardžių slavinimo rezultatas“. Bet pavardžių skolinimo sąvoka dabartinės Rytų Lietuvos teritorijoje komplikuotusi, jeigu būtų priimta prielaida, kad tame pačiame pavardžių formavimosi procese dalyvavo tiek lietuviai, tiek ir gudai, tiek vieniems, tiek kitiems buvo tiesiog prisegamos patroniminės -evič, -ovič priesagos, nes tokia buvo bendra Lietuvos Didžiosios Kunigaikštijos nuostata, kai oficialioji jos kalba iki 1696 m. buvo slavų kanceliarinė (šios nuostatos neatsisakyta ir vėliau). Taigi ir gudų arba sugudėjusių lietuvių, Lietuvos Didžiosios Kunigaikštijos gyventojų, pavardės galėjo tapti sunkiai beatidaloma ir todėl tik sąlygiškai vadintina skolinta lietuvių antroponimijos dalimi.

Nomenklatura křesťanských jmen se v různých zemích liší, ačkoli její jádro je z velké části společné. V Litvě se od konce XVI. století začala v kalendářích zapisovat jména světců v den jejich úmrtí a postupně se ustálila nomenklatura velmi podobná polské (Kuzavinis, Savukynas 1994: 36–40). Sotva lze z toho usuzovat, že se předtím nedodržovala přísnější pravidla. Otevřenou otázkou tedy zůstává, zda se výrazně početnější vrstva slovanských jmen, a odpovídajících pozdějších příjmení odvozených z pravoslavných kanonických či staroslovanských jmen, na území dnešní východní Litvy v polovině XVI. až na počátku XVII. století ve srovnání s celou Litvou (což nevyvrací ani Zinkevičiusův výzkum příjmení obyvatel Vilniusu z počátku XVII. století (1977)) vytvořila proto, že zde žilo více lidí spojených s pravoslavím (Bělorusů či Litevců – to zatím není známo), nebo z jiných důvodů. Článek vychází z předpokladu, že lidé užívající tehdy typické slovanské zkrácené podoby jmen, zejména odvozené ze staroslovanských dvousložkových a kanonických pravoslavných jmen, pravděpodobně hovořili nelitevsky nebo byli alespoň bilingvní.

O užívání mluvených jazyků v dané době vyvstává obecně řada otázek. Zinkevičius (1987: 144–146), který patrně nejpodrobněji popsal jazykovou situaci a užívání jazyků na území dnešní Litvy v polovině XVI. až na počátku XVII. století, uvádí doklady, že se tehdy mluvená litevština užívala ve veřejném životě nejen mezi prostým lidem, ale i mezi šlechtou, avšak vedle polštiny a ruštiny. Zanedlouho zůstala litevština pouze jazykem prostého lidu. Polština, která přišla s katolictvím a dvorem velkoknížete a šířila se prostřednictvím škol a písařů, se postupně stávala stále prestižnější a rozšiřovala se. Ruština, která se do té doby šířila jako (starý) slovanský kancelářský jazyk a ve věcech pravoslaví také jako staroslověnština, začala od počátku XVI. století v Litevském velkoknížectví označovat výhradně běloruštinu (Gudavičius 1999: 436–439). Ze směsi slovanského kancelářského jazyka užívaného v oficiálních písemnostech, na který působila také staroslověnština, a západoruských nářečí, z nichž se vyvinula běloruština, výrazně ovlivněné rovněž litevštinou, se již utvořila poměrně jednotná interdialektální písemná jazyková varianta. Ovlivnil ji také jazyk užívaný v kancelářích polocko-smolenské a volyňsko-kyjevské oblasti; z tohoto jazyka se již muselo překládat do tehdejší moskevštiny. Tímto jazykem se vedla kancelářská písemná agenda a byly do něj přeloženy i napsány náboženská, právní a světská literatura (připomeňme roli P. Skoriny a jeho tiskárny založené ve Vilniusu v roce 1525). Takový jazyk, kterému se říká také stará běloruština (viz Čekmonas 1988: 44–45), již nepochybně

XVI–XVII a. Rytų Lietuvos antroponimija | 43

měla nejen písemnou, ale i mluvenou podobu; znala ji také polonizovaná litevská šlechta a magnáti, stejně jako úředníci a písaři. Někteří z nich byli jednojazyční, jiní nepochybně dvojjazyční. Obvykle se tvrdí, že se prostřednictvím dvorů šířila polština a projevoval se její vliv. V 16. století (a i dříve) však mohl prostřednictvím dvorů působit také běloruský jazyk – pokud byl jazykem pánů, musel mít vliv i na pojmenování. Tímto způsobem by bylo možné částečně vysvětlit, proč se poměrně daleko na západ od Vilniusu objevila příjmení urozených (nebo bohatých) lidí založená na běloruských zkrácených podobách křestních jmen, neboť ne všichni museli být přistěhovalci z východních slovanských zemí. Lze tedy opatrně vyslovit myšlenku, která dosud nebyla přinejmenším v litevské jazykovědě jasně formulována: že na území dnešní Litvy mohl v 16. století (snad i dříve) probíhat podobný mechanismus jako při pozdější polonizaci (a polonizování) – běloruštění (a bělorusení): jako prestižní jazyk se prostřednictvím dvorů mohl šířit běloruský jazyk, který šlechta užívala jako mluvenou slovanskou podobu kancelářského jazyka². Údaje v tomto článku jsou bohužel příliš skrovné, než aby takovou hypotézu podpořily. Třetí podobou běloruského jazyka byla nářečí; prostí rolníci žijící v oblasti Vilniusu, kteří jimi mluvili, se ocitli na periferii a nikdy si neuvědomili svou příslušnost ke společné běloruské oblasti, a proto se dodnes označují – neuznávajíce jiné pojmenování – termínem, který odpovídal jejich postavení ve 14.–16. století: PROSTÁ ŘEČ, PROSTĚ MLUVÍCÍ (bělorusky no-procmy). Takový termín užívaný ve středověku i v jiných evropských zemích vedle označení místních lidí, gu-мутэйцы, které zastupuje etnonymum, předpokládá srovnání s jinou, prestižnější podobou téhož jazyka, kterou snad užívali páni. Je třeba zdůraznit, že šlo o mluvenou jazykovou podobu, neboť většina rolníků byla jistě negramotná. Trojvrstevný běloruský jazyk působil na litevštinu trojím způsobem. Na východní litevská nářečí mohla mít největší vliv běloruská nářečí v době, kdy jejich mluvčí přicházeli do přímého kontaktu. I přejímky tehdy mohly být jiného druhu než jen četná pojmenování nových či přejmenovaných reálií, zejména těch spojených s náboženstvím, která přišla přes východní Slovany (ti si je často sami vypůjčili z jiných jazyků; podrobněji viz Zinkevičius 1987: 68–75).

Zde je zkoumána část dochovaných kopií inventáře vilniuského tijūnija z roku 1554 – volostí Nemenčinė a Linkmenys –, tedy soupisu vesnic a obyvatel, připraveného a vydaného roku 1934 péčí Konstantinase Jablonskise (rukopis bohužel zmizel na počátku 20. století³), která se týká volosti Linkmenys (strany 83–131), a část rukopisného inventáře z roku 1636 o 43 listech (86 stranách), uloženého v knihovně Vilniuské univerzity (IN₁₆₃₆),

² Čekmonas se zmiňuje o mluvené podobě slovanského kancelářského jazyka, avšak myšlenku, že se užívala na území etnické Litvy, dále nerozvíjí: „Staroběloruština byla především hlavním státním jazykem V. L. k. (Velkoknížectví litevského – L. G.); v tomto jazyce byla sepsána většina právních dokumentů (i na území etnické Litvy). Vzhledem k této funkci se staroběloruština nazývá také kancelářským jazykem V. L. k. (nebo jazykem úředních písemností). Plnila však mnohem více funkcí. Starobělorusky MLUVILO (zvýraznění moje – L. G.) mnoho představitelů feudální aristokracie – pravoslavných i katolíků; psaly se v ní kroniky a teologická pojednání a byly do ní přeloženy literární texty“ (1988: 44, překlad můj – L. G.). Autor tamtéž připomíná také Tatary žijící ve Velkoknížectví litevském a jejich náboženskou literaturu – kitabūs –, psanou od počátku 17. století bělorusky, avšak arabským písmem. Přirozeně se tu nabízí otázka: s kým tedy bělorusky komunikovali, ne-li se sousedy? (Viz také Kričinskis 1993: 196 a násl.; Potasčenko, ed., 2001: 78–79 a násl.)

³ Podrobnější přehled historie všech přepisů podává K. Jablonskis ve své knize (IN₁₅₅₄: 30–31).

44 |

LAIMA GRUMADIENĖ

rovněž se týká volosti Linkmenys (strany 15–31v). Při objasňování vývoje antroponymie východní Litvy jsou údaje o původu jmen uváděny především podle Lietuvių pavardžių žodyno (LPŽ), neboť jde o výsledek rozsáhlé kolektivní práce; pouze tehdy, když je třeba údaje doplnit nebo doložit odlišný názor, využívají se další prameny, nejčastěji práce M. Biryly (Б_I, Б_II).

2. INVENTÁŘ VOLosti LINKMENYS Z ROKU 1554

V polovině 16. století, přesněji od roku 1543 (Zinkevičius 1987: 137), se správní dokumenty Velkoknížectví litevského začaly psát také polsky; do té doby převládal slovanský kancelářský jazyk. Jedním z prvních inventářů psaných polsky je právě zde zkoumaný inventář volostí vilniuského tijūnija – Nemenčinė a Linkmenys. Lze předpokládat, že ten, kdo tento inventář sepisoval⁴, ještě nemusel mít dostatečné jazykové dovednosti a mohl být ovlivněn i slovanským kancelářským jazykem. Pravda, záměna abeced nebyla zaznamenána, ale mohla být odstraněna při přepisu originálu nebo starších opisů ve 20. století, protože originál se téměř celý ztratil. Polština písaře není bez nedostatků: pravidla nejsou jednotná, užívání tvrdého l značně kolísá a nedodržuje se vždy ani důslednost v zápisu dalších diakritických znamének. Proto je zde text uveden přesně tak, jak je zapsán v originále, přesněji v opisech. Podíváme-li se na osobní jména zapsaná polsky v prameni z roku 1554, která v té době sestávala buď pouze z křestního jména, nebo z křestního jména a druhého členu osobního pojmenování – často ještě nešlo o skutečné příjmení, nýbrž prostě o patronymikum, tj. osobní jméno vytvořené pomocí patronymické přípony z kteréhokoli (ne nutně prvního) členu otcova pojmenování (někteří autoři, např. Vanagas a Zinkevičius, užívají termín OTČEVSKÉ JMÉNO, dnes je však běžnější termín PATRONYMUM, viz Maciejauskienė 1991: 16), případně o jiné osobní označení bez patronymické přípony či o přízvisko –, lze předpokládat, že obyvatelé tehdy hovořili nejméně dvěma jazyky, litevsky a bělorusky. Jako jeden z pramenů dokládajících tuto skutečnost lze zvolit dokumenty s antroponymickými údaji. Mohou ji prozrazovat litevské a slovanské křestní jméno i stará slovanská jména, zvláště jejich zkrácené nebo zdrobnělé podoby. Už sama skutečnost, že se užívají zkrácené podoby a z nich utvořená patronymika, svědčí o litevském i slovanském úzu; nejde pouze o pojmenování vnucená zapisovateli. Zapisovatel mohl něco pozměnit, například vynechat koncovku⁵, uvést polský přepis osobního jména, například Szczepan I₁₅₅₄ 84, Andrzej I₁₅₅₄ 123, přeložit je, připojit slovanskou patronymickou příponu -evič nebo -ovič aj., sotva však měnil kořen zkrácené podoby jména, ledaže by jej nahradil úplnou podobou jména. Badatelé upozorňují, že v inventářích panství a dalších správních či právních dokumentech se úzus mohl odrážet autentičtěji než v církevních matrikách (Zinkevičius 1977: 67); zapisováni do nich byli nejen katolíci. Bělorusky mluvící obyvatelé Velkoknížectví litevského se podíleli na témže pro-

⁴ Na titulním listu inventáře je napsáno: „[…]niżej mianowanych przez mię, Jerzyka Zacharyaszewicza, dzierżawcę zoslienskiego […]“ I₁₅₅₄ 31 (tedy ze Zasli, nikoli místní člověk).

⁵ Tentýž člověk je na téže straně inventáře Linkmenys zapsán dvěma způsoby: Petrelis Urbanowicz a Petrel Urbanowicz I₁₅₅₄ 107.

XVI–XVII a. Rytų Lietuvos antroponimija

45

v procesu písemného zaznamenávání jmen (formování litevských příjmení začalo dříve a probíhalo jinak) se stejně jako u litevsky mluvících, tj. již dříve, začala projevovat a v té době zejména sílit tendence „připojovat“ slovanské patronymické přípony -evič, -ovič při evidenci obyvatel; vliv na ni mělo užívání slovanských úředních jazyků. Tento proces se poněkud lišil od obdobného procesu ve většině Litevského velkoknížectví, protože tam dovolovali připojovat takové přípony pouze u urozenějších, zatímco příslušníci nižšího stavu dostávali kratší přípony -ev, -ov (Zinkevičius 1987: 134).

V tomto článku se předpokládá, že slovanské zkrácené podoby jmen si do zkoumaných lokalit přinesli (nebo je získali, aniž by kamkoli odcházeli) lidé, kteří tam tehdy žili a mluvili pouze bělorusky (nebo také bělorusky), neboť v litevském prostředí takové zkrácené podoby patrně ani nemohly vzniknout. Je třeba upozornit na poznámku Zinkevičiuse (1977: 81; srov. také 82–88): „Na základě patronymik v zápisech můžeme rekonstruovat značný počet podob křestních jmen užívaných Litevci v 16.–17. století, jejichž původcem nebyla slovanská kanonická křestní jména, nýbrž jejich lidové varianty. Některé z těchto podob si mohli vytvořit sami Litevci z kanonických jmen, především ty, jejichž protějšky v sousedních slovanských jazycích nenacházíme.“

Nelze přehlížet ani skutečnost, že zkoumaný soupis je dokumentem volokové reformy, která probíhala v letech 1547–1566 na pozemcích litevského velkoknížete. Z tohoto dokumentu z roku 1554 vyplývá, že pozemky Linkmenųského újezdu, které patřily litevskému velkoknížeti⁶, byly vyměřeny před dvěma či třemi lety a rolníci z vesnic původně tvořených 2–4 dýmníky byli přesídleni do větších vesnic, neboť se především usilovalo o účelné uspořádání pozemků panského dvora (podrobněji o průběhu volokové reformy viz Ochmanskis 1996: 188 a násl.). Tento pramen o přistěhování rolníků ze vzdálenějších míst nehovoří, třebaže poznámka pol. nowik „novousedlík“ u některých osobních jmen a samozřejmě také název vesnice Nowosady In₁₅₅₄ 87 svědčí o určitém odcizení od místního prostředí. Osobní jména osob označených jako nowik se ostatně ničím výrazněji neliší od ostatních.

V litevské historické antroponymii není zvykem spojovat míru litevskosti či slovanskosti zápisů (stejně jako germánskosti) se skutečným užíváním jazyků v dané době, ačkoli původ jména či jeho zkrácené podoby se zkoumá⁷. Je to pochopitelné, protože po mnoho staletí vznikaly zápisy v nelitevštině, většinou také nikoli rukou litevských písařů či církevních služebníků, často se záměrem slavizovat nebo germanizovat. Ze sociolingvistického hlediska by však snad bylo možné zkoumat, odkud se například v polovině 16. století v lokalitách dnešní východní Litvy, které byly nepochybně obydleny Litevci⁸, vzaly zkrácené podoby křesťanských jmen užívané v mluveném jazyce, které se netvoří litevským způsobem.

⁶ Na titulním listu zkoumaného soupisu je zapsáno: „Rejestr dworow jego k. mości ciwunstwa Wilenskiego [...]“ In₁₅₅₄ 31.

⁷ Nejpřesněji popsal původ křesťanských jmen v Litvě a chronologii jejich výskytu J. Dumčius (1957), otázkou však, JAK se tato jména šířila, se nezabýval.

⁸ Některé místní názvy přetrvávají i po změně jazyka obyvatel; že v uvedených lokalitách někdy žili Litevci, dokládají například i tyto místní názvy: Sioto Mewranskie In₁₅₅₄ 89, Sioto Minducze In₁₅₅₄ 103, od sianożęci Czuyszek y Kudrolanek In₁₅₅₄ 96, Jeziora Strawinoicia In₁₅₅₄ 132, za rzeką Wirynta In₁₅₅₄ 105, Jezioro Żusklinis In₁₅₅₄ 130, W tey ziemi Ligotowkach In₁₅₅₄ 99, niwa, ktorą zowią Wierzmieli In₁₅₅₄ 123 a další.

46 |

LAIMA GRUMADIENĖ

Je třeba upozornit na to, že část slovanských jmen nebo jejich zkrácených podob a osobních jmen od nich utvořených pomocí slovanských patronymických přípon -evič, -ovič (jiné nebyly nalezeny), doložených v inventáři panství Linkmenai z roku 1554, v pracích M. Biryly⁹ (Б₁, БⅡ) pro písemnictví Litevského velkoknížectví v 16.–18. století, v dalších dokumentech té doby z území dnešního Běloruska a/nebo v úzu dnešních obyvatel Běloruska, jsou stará výhradně pravoslavná kanonická jména (zkr. st.) nebo jejich zkrácené podoby, např.: Dosis, Dosia (Gen.) žонка In₁₅₅₄ 116, 127: gu. Дасⁱ⁰: st. Дасий¹¹ Б₁ 60; БⅡ 140 nebo st. Феодосий _БⅡ 124; Micewicz In₁₅₅₄ 114: gu. Міц: st. Димитрий _БⅡ 169; Micowicz In₁₅₅₄ 114: gu. Міц: st. Димитрий _Б₁ 62; Procewicz In₁₅₅₄ 93: gu. Проц: st. Прокоп, Протас _БⅡ 243; Szerg-ut-owicz¹² In₁₅₅₄ 108: gu. Сяргуля, Сяргуня, Серусь: st. Сергей _БⅡ 115; s litevskou zdrobňující příponou -ut- lze snad opatrně vyslovit domněnku také o Sopowicz sopa¹³ In₁₅₅₄ 120:? srov. gu. Сафончык, Сахончык, Сапончык: gu. Сафон, Сахон, Сапон: st. Софония, Софоний _Б₁ 153; БⅡ 209, 138 aj. Jméno Niestoya (Nom.) In₁₅₅₄ 119 lze spojovat se st. Нестор _БⅡ 98.

Je zřejmé, že většina slovanských kanonických jmen má protějšky také v souborech křestních jmen jiných zemí, zejména Polska; navíc se časem měnila i v slovanském užívání nebo se shodovala s katolickými jmény, například Feliksas, Martynas, Motiejus, Petras, Silvestras, Simonas a další. Některá proto nelze přesně zařadit do jedné či druhé skupiny; obvykle se tak činí pouze na základě hláskových korespondencí, například: f a t (st. Феодор, Фома a pol. Teodor, Tomasz), n a m (st. Николай a pol. Mikołaj), l a v (st. Лаврентий a pol. Wawrzyniec), v a b (st. Василий a pol. Bazyli) nebo jiné.

Proto se zkrácená podoba Chwiecko In₁₅₅₄ 104 zdá být spíše odvozena z běl. Хведзька: běl. 16.–18. století Хведор: st. Феодор, nikoli z pol. Teodor _БⅡ 123; Josys In₁₅₅₄ 87: běl. 16.–18. století Ецун: st. Иосиф, nikoli pol. Józef (všechny zkrácené podoby se z) БⅡ 76; Matewicz In₁₅₅₄ 108: běl. Mam: st. Матфей, nikoli pol. Maciej _Б₁ 118, stejně jako Matulewicz In₁₅₅₄ 117; Mosis In₁₅₅₄ 110, Moysis In₁₅₅₄ 104, s Mosiem (Instr.) In₁₅₅₄ 122, s Moyszeм (Instr.) In₁₅₅₄ 103, Mosiewicz In₁₅₅₄ 110: běl. 16.–18. století Мосей, Моцей: st. Моисей, nikoli pol. Maś: pol. Mateusz _БⅡ 85, LPŽⅡ 172, ledaže v případě Masiem (Instr.) In₁₅₅₄ 89; Pieczulis

⁹ Záměrně bylo zvoleno srovnání především s běloruskou antroponymií, protože úkolem bylo nalézt souvislosti právě s ní, ačkoli protějšky bychom mohli najít i v dalších slovanských jazycích. Nelze zapomínat, že ani seznamy M. Biryly, byť velmi bohaté, nejsou vyčerpávající. Byla zohledněna skutečnost, že z východu se šířila pravoslavná jména, zatímco přes Poláky katolická.

¹⁰ To, že je zde zapsáno a namísto slovanského o, může být také adaptací samohlásky o ve východoslovanských jazycích, v tomto případě v běloruštině, na samohlásku a v litevštině (zpravidla polodlouhou) (podrobněji viz Kardelis 1999: 39 a násl.). Je třeba také poznamenat, že běloruské protějšky se zde většinou uvádějí pouze ze dvou pramenů M. Biryly; některé jméno či zkrácená podoba v nich nemusí být doloženy, a tehdy se uvádí nejbližší podobný tvar, který má analogie v tehdejších dokladech (pokud byl nalezen v pramenech písemně zachycených na území dnešního Běloruska v 16.–18. století, uvádí se římskými číslicemi století; není-li uveden odkaz, jde o příklad ze současného úzu).

¹¹ Přepis je zde i dále uveden v pravopisu pramene, z něhož se cituje.

¹² Také pro současná západní běloruská nářečí je typická výslovnost přechodných hlásek, zejména měkkých, mezi s a š, c a č, z a ž; Sz- zde proto může zachycovat takovou výslovnost.

¹³ Viz poznámku 10.

¹⁴ Tato podoba není doložena v pracích M. Biryly, viz však jeho poznámku o tendenci v 16.–18. století měnit či vypouštět konec jména se s, slovanská koncovka -uń, např. běl. Іса(а): st. Исаия _БⅡ 158. Tak či onak se však od tohoto jména tvořila i patronymika: Bolulis Niestajewicz In₁₅₅₄ 112 s Stanisławem bratem; Piotr Niestajewicz In₁₅₅₄ 112.

XVI–XVII a. Rytų Lietuvos antroponimija | 47

In₁₅₅₄ 97, Pieczul¹⁵ In₁₅₅₄ 108 (s litevskou zdrobňovací příponou -ul⁻): bělorus. Пеш, Пецюля: st. Петр БⅠ 137, БⅡ 101, nikoli od pol. Piotr, protože Poláci takovou zkrácenou podobu nemají. Pro východní Slovany je typičtější také zkrácená podoba ve jméně Michnowicz In₁₅₅₄ 83, odvozená od jména st. Михаил, pol. Michał БⅡ 232, užívaného všemi Slovany.

Název vsi Sioto Miksztewiczow (Gen.) In₁₅₅₄ 113 od zkrácené podoby Miksžta: st. Николай, bělorus. Миколай v 16.–18. století, pol. Mikołay БⅠ 129, БⅡ 88¹⁶ se v opisech střídá s podobou Niksztewiczow (jak tomu bylo v originále, není známo); ta je zase odvoditelná od východoslovanského Николай. V jiných případech se vyskytují podoby s M-: z Mikszą (Instr.) In₁₅₅₄ 101; z Mi­xą (Instr.) In₁₅₅₄ 116; Mixtowicz In₁₅₅₄ 123.

Příkladem východoslovanského úzu hlásek (a písmen) l a v (pol. ł a w) je jejich výskyt pouze v dlouhé podobě jména (a odpovídajících patronymikách) Ławryn In₁₅₅₄ 96; z Ławry­nem (Instr.) In₁₅₅₄ 87: bělorus. Лаврин v 16.–18. století: st. Лаврентий, avšak v 16.–18. století se vyskytovalo také bělorus. Ваврын, spojované s pol. Wawrzyniec БⅡ 82.

Užívání frikativního h místo g je typické pro Bělorusy; vedle zkrácené podoby Gryciem (Instr.) In₁₅₅₄ 88; z Gryczem¹⁷ (Instr.) In₁₅₅₄ 117, 118 jsou v prameni také podoby Hryc In₁₅₅₄ 86, 102 nebo Hrycz In₁₅₅₄ 84; z Hryczem (Instr.) In₁₅₅₄ 98 (ačkoli i v polských pramenech je uváděna podoba s h, srov.: bělorus. Грыц, pol. Hryć: st. Григорий, pol. Grzegorz БⅡ 107; LPŽⅠ 709). Je zřejmé, že v této pozici se h střídalo s g; podoby s g navíc mohou odrážet i litevskou výslovnost. S běloruským frikativním h souvisí také zápis dlouhé podoby jména Hryhora In₁₅₅₄ 102, stejně jako Bohdan In₁₅₅₄ 84, jeho zkrácené podoby Bohdiusz In₁₅₅₄ 96 či podoby Bohdziewicz In₁₅₅₄ 97, v níž se vyskytuje patronymická přípona -ewicz. Průkaznějším dokladem by mohl být výskyt frikativního h ve jméně Ihnatowicz In₁₅₅₄ 118: st. Игнатий, pol. Ignacy БⅡ 70.

Běloruský úzus dokládá také souhlásková skupina ltr, několikrát zapsaná v osobním jméně Batromiey In₁₅₅₄ 119 (v 16.–18. století se užívala kan. Балатромей: pol. Bartłomiej БⅡ 132), avšak v pojednávaném prameni se vedle něj vyskytují také Barttomiey In₁₅₅₄ 96, Barth­omȯiey In₁₅₅₄ 129. Ve zkrácených podobách tohoto jména Bartko¹⁸ In₁₅₅₄ 83, Bortko In₁₅₅₄ 111 se zachovala souhlásková skupina rt(l).

Někdy nelze podle fonetických korespondencí ověřit, zda podoba pochází z běloruštiny, nebo z polštiny, např.: Daniewicz In₁₅₅₄ 115, z Daniulem In₁₅₅₄ 110 souvisí jak s bělorus. Данило, Данько v 16.–18. století: st. Даниил, tak s pol. Daniel БⅡ 57, 202; Macko In₁₅₅₄ 83; Macieyko In₁₅₅₄ 99; z Maciulem (Instr.) In₁₅₅₄ 97; z Maczulem¹⁹ (Instr.) In₁₅₅₄ 100: bělorus. Мац, Матцей v 16.–18. století: st. Матфей a pol. Maciej БⅡ 88; Mosis Mielewicz In₁₅₅₄ 119: bělorus. Мель: st. Емельян a pol. Melko: pol. Emilian БⅡ 62. Zkrácená podoba Misius In₁₅₅₄ 88: bělorus. Мись v 16.–18. století: st. Михаил se shoduje s pol. Miś: pol. Michał, protože má společnou staroslovanskou zdrobňovací příponu -s БⅡ 92, 235.

Bělorusové v 16.–18. století i Poláci mají zkrácenou podobu bělorus. Яша: st. Иаков, pol. Jaksza: pol. Jakub БⅡ 129. V prameni z Linkmenų se vyskytují tři podobné, ale nikoli totožné podoby této zkrá-

¹⁵ Viz poznámku 12.

¹⁶ Uvádí se zde podrobný přehled interpretací výslovnosti jmen začínajících na N- a M- ve slovanských jazycích; užívání posledního zvuku se přitom nespojuje pouze s polštinou.

¹⁷ Viz poznámku 12.

¹⁸ M. Biryla uvádí příklady pouze s o – Bortko (I₁ 37), proto opět viz poznámku 10.

¹⁹ Viz poznámku 12.

48 |

LAIMA GRUMADIENĖ

Zápisy: Janulis Jurgiewicz z Jaxte(m (INSTR.) IN₁₅₅₄ 103 [Jurgiewiczem; ludzi dzisienskich Jkazkta (GEN.) IN₁₅₅₄ 122 y Stanka Rostaniewiczow ir Jakszta IN₁₅₅₄ 112 Piotraszkiewicz z Howienem Mikołajewiczem. Vanagas (1974: 115–116) spojoval jakšt-, jokšt- s něm. Jaxt: Jacobus, které se sem snad dostalo přes Lotyše; rovněž si všiml, že odvozeniny osobních jmen od tohoto kořene se slovanskými příponami téměř neexistují a vyskytují se v oblasti blíže Lotyšům nebo v Zaniemensku, tj. tam, kde docházelo ke kontaktům s Němci. M. Biryla uvádí jako slovanskou pouze zkrácenou podobu jména Jokūbas bez -t-. Původ této zkrácené podoby jména Jokūbas s -t- v linkmenském prameni je tedy obtížné vysvětlit. Jako podobný dublet uvádí Vanagas běloruská jména Mikša a Mikšta, která jsou ostatně obě zaznamenána právě v soupisu Linkmenai z roku 1554: z Mikszą synem IN₁₅₅₄ 101, ale název vsi Miksztewiczow (Niksżtewiczow) (GEN.) IN₁₅₅₄ 113. Vyskytují se také podoby Mixta IN₁₅₅₄ 123, Mixtowicz IN₁₅₅₄ 123.

Možných je také několik etymologií jmen, protože někdy není jasné, od kterého jména je zkrácená podoba utvořena, např.: Juchno IN₁₅₅₄ 88: bělor. XVI. stol. Юхно, pol. Juchno: st. Евфимий, ale může pocházet také z pol. Jurij БII 232, LPŽII 852; Milewicz IN₁₅₅₄ 103: bělor. Миль: st. Милай nebo Емельян, ale také pol. Emilian БII 61, 141, 244; Pacz IN₁₅₅₄ 118: bělor. Пац: st. Игнатий БII 168, může však jít později také o zkrácenou podobu bulh. Па(ц): Павел, užívanou v běloruštině LPŽII 358; rovněž např. With IN₁₅₅₄ 96 lze především odvozovat ze st. Bum pol. With, nelze však vyloučit ani souvislost se st. Виталий, pol. Witalis, nebo kan. Виктор, pol. Wiktor БII 48–50, stejně jako s litev. Vytautas.

Dvě jména jako by se v litevštině zakonzervovala – Grigas a Jurgis. Přišla z řečtiny přes sousední Slovany, kteří je sami později značně pozměnili. V soupisu Linkmenai se vyskytují Grygis (Grygul) IN₁₅₅₄ 118; Gryg IN₁₅₅₄ 109; Grygalewicz IN₁₅₅₄ 108: bělor. XVI.–XVIII. stol. Григор: st. Григорий, srov. pol. Grzegorz БII 108. Zkrácené podoby Jurgis IN₁₅₅₄ 92; Jurgielis IN₁₅₅₄ 94; Jurgiel IN₁₅₅₄ 89; z Jurguciem (INSTR.) IN₁₅₅₄ 96: st. sl. Jurgъ, Jurgij (Kuzavinis, Savukynas 1994: 215). Grigas a Jurgis jsou tedy velmi starobylé podoby, nelze však s jistotou tvrdit, z které strany se sem dostaly. Zkrácená podoba téhož jména obsažená v osobním jméně Jurewicz IN₁₅₅₄ 117 se v běloruštině užívala v XVI.–XVIII. stol. také jako Юр, Юри; je typičtější pro východní Slovany a pochází ze st. Юрий БII 129, 140.

Existují nesporně jména společná Bělorusům i Polákům, pravoslavným i katolíkům, u nichž běloruský původ zkrácených podob nevyvolává pochybnosti, např.: Alechnowicz IN₁₅₅₄ 89; z Olechnem (INSTR.) IN₁₅₅₄ 108: bělor. XVI. stol. Олехно: kan. Александр, pol. Aleksand(e)r БII 20, 233; Lesis (Lesius) IN₁₅₅₄ 119: bělor. Лесь: kan. Александр, pol. Aleksand(e)r БII 22; Pieleyko IN₁₅₅₄ 83: bělor. Пилецка: st. Филипп БII 197 a Puszkiewicz (Puskiewicz) IN₁₅₅₄ 115: z kontaminované podoby bělor. Пусь-, Пусик: bělor. Пятрусь: st. Петр БII 101, srov. pol. Piotr aj. (ostatní odvozeniny tohoto jména, jimiž byli pojmenováni pouze dva lidé, rozhodně nejsou běloruské: Petrelis IN₁₅₅₄ 107, Petrel IN₁₅₅₄ 107, Petrek IN₁₅₅₄ 108, dlouhá podoba jména Piotr IN₁₅₅₄ 108; pro Poláky je typičtější Piotraszkiewicz IN₁₅₅₄ 112).

Z jmen a zkrácených podob typičtějších pro Poláky stojí za zmínku Domaszewicz IN₁₅₅₄ 103: bělor. XVI.–XVIII. stol. Дамаш: st. Дамиан, Доментиан, pol. Damasz: pol. Damijan БII 248; Heliasz IN₁₅₅₄ 112: pol. Eliasz, přičemž zkrácená běloruská podoba Гелиаш, odvozená od pol. Eliasz, pochází ze st. sl. Илья БII 71; Joc IN₁₅₅₄ 115; Jocz IN₁₅₅₄ 90: pol. Jakub LPŽII 782; Szczepanowicz IN₁₅₅₄ 117: pol. Stefan. Některé zkrácené podoby či samotná jména společná pravoslavným i katolíkům se v XVI.–XVIII. století užívala na velmi rozsáhlých územích a často měla polskou podobu. Například Лука, Лукиан mají své polské protějšky Łukasz,

XVI–XVII a. RYTŲ LIETUVOS ANTROPONIMIJA

49

Łucjan (Łukasz je forma považovaná za polskou a užívaná v obou jazycích BII 84); nachází se i v linkmenském prameni – Łukasz IN₁₅₅₄ 116. Podobně je tomu u Szymko IN₁₅₅₄ 97: pol. Szymon (srov. se st. Cumeon) BII 114; T(h)omasz: Tomasz IN₁₅₅₄ 110; Thomasz IN₁₅₅₄ 114; z Tomkiem (INSTR.) IN₁₅₅₄ 100; Tomaszko IN₁₅₅₄ 122: pol. Tomasz (srov. se st. Фома BII 121).

M. Biryla jméno Jan (pravoslavným protějškem je Иоанн) a jeho zkrácené podoby přísně nespojuje pouze s polským křestním jménem; uvádí, že Jan a jeho zkrácené podoby se široce užívaly také v běloruštině XVI.–XVIII. století (BII 64–69). V prameni, který zde zkoumáme, se vyskytuje pouze Jan a jeho zkrácené podoby: Jan IN₁₅₅₄ 100; Janielis IN₁₅₅₄ 110; Janiel IN₁₅₅₄ 95; Janulis IN₁₅₅₄ 99; Janu(j)lis IN₁₅₅₄ 93; Janiul IN₁₅₅₄ 95; Jankus IN₁₅₅₄ 119 (Jankiewicz IN₁₅₅₄ 112; Jankowicz IN₁₅₅₄ 84); Januszko IN₁₅₅₄ 115; dále Jasis IN₁₅₅₄ 92; Jasius IN₁₅₅₄ 94; Jasz²⁰ IN₁₅₅₄ 90.

Část jmen a jejich zkrácených podob lze odvodit od starobylých slovanských dvousložkových jmen (zkratka st. sl.), např. Богдан, Болеслав, Радислав, Станислав, Вячеслав, Войтех aj. Někdy se podobají (nebo jimi skutečně jsou) kalkům z řečtiny či jiných jazyků, jejichž varianty byly polatinštěny; např. st. sl. Богдан srov. s lat. Theodotus, st. Феодом ‘daný Bohem’ (mimochodem, BII 38 uvádí, že toto jméno bylo v XVI.–XVII. století stále považováno za pohanské). Pramen zaznamenává Bohdan IN₁₅₅₄ 87, jeho zkrácené podoby Bohdiusz IN₁₅₅₄ 96, Baniul IN₁₅₅₄ 112, Boniulis IN₁₅₅₄ 116 (poslední dvě mohou být také zkrácenými podobami jména Bonifác) a patronymikum Bohdziewicz IN₁₅₅₄ 97. Například Радислав zůstal nekanonizovaným jménem, ale v prameni, který zkoumáme, se našla zkrácená podoba Rodzius IN₁₅₅₄ 96; formy s patronymickou příponou Radziewicz IN₁₅₅₄ 106 a Radoszewicz IN₁₅₅₄ 96 lze stejně tak spojovat s jiným pravoslavným jménem Родион BII 105, 170, 230, zatímco Rotkiewicz IN₁₅₅₄ 112 snad může souviset i se st. sl. Радислав nebo s Kondrat, společným jménem staroslovanským i polským LPŽII 580. Pramen zaznamenává zkrácenou podobu Woytko IN₁₅₅₄ 92; jeho dlouhá forma z Woyciechem (INSTR.) se užívala v XVI.–XVIII. století také v běloruštině, jinak je však toto jméno oblíbenější mezi Poláky (BII 51). Existují starobylá slovanská dvousložková jména kanonizovaná pouze katolíky, např. st. sl. Болеслав – pol. Bolesław, avšak až od XIX. století (BII 38); pramen obsahuje zkrácenou podobu tohoto jména Bolulis IN₁₅₅₄ 112: bělor. Болесь, Боліс, Бол-юс. V soupisu panství Linkmenys je patrně nejrozšířenějším staroslovanským jménem Станислав a jeho zkrácené podoby s kmeny Stan- a Stas-²¹ (BII 112), z něhož se později stalo výhradně katolické jméno – pol. Stanisław, litev. Stanislovas.

Dvě osobní jména jsou velmi problematická, ale patrně lze hledat, jak to činí Zinkevičius (1977: 49), souvislost Szczęśny IN₁₅₅₄ 110 se st. sl. Вячеслав, které se v polštině změnilo na Więcestaw; Maczuda IN₁₅₅₄ 128 lze spojovat se zkrácenou podobou jména Motiejus rozšířenou o staré slovanské přípony (srov. BII 241, 243).

Po rozboru původu jmen v prameni z roku 1554 se tedy ukazuje jejich různorodost a také to, že se zde vyskytovala pravoslavná i stará slovanská dvousložková jména nebo jejich zkrácené podoby. Samostatně se za-

20 Viz poznámku 12.

21 Je uvedeno 18krát v dlouhé podobě Stanisław IN₁₅₅₄ 83, 84 a násl., Stanisław IN₁₅₅₄ 112, 118 a násl., Stanisławiem (INSTR.) IN₁₅₅₄ 88, 95, 96, 112, 115, Stanisławowi (NOM. PL.) IN₁₅₅₄ 128, a také v četných zkrácených podobách: Stas IN₁₅₅₄ 86, 87, 97, 108, Stasia (GEN.) IN₁₅₅₄ 121, Staszem (INSTR.) IN₁₅₅₄ 88, 96, 103, 111, 112, 118, Staś IN₁₅₅₄ 83, 84, 92, 94, 128, Stasis IN₁₅₅₄ 92, 100, 110, 113, Stasius IN₁₅₅₄ 95, Stasko IN₁₅₅₄ 120, Stasiel IN₁₅₅₄ 101, 122, Stasielem (INSTR.) IN₁₅₅₄ 121, Staszel IN₁₅₅₄ 101, 120, Stanis IN₁₅₅₄ 110, 112, 113, 114, Stanko IN₁₅₅₄ 106, 110, 113, 115, 116, Stanka IN₁₅₅₄ 122, Staniulis IN₁₅₅₄ 97, 103, 105, 106, Staniul IN₁₅₅₄ 92, 110, 115, z Staniułem (INSTR.) IN₁₅₅₄ 88, 100, 115, 118, Staniel IN₁₅₅₄ 98, 103.

50 |

LAIMA GRUMADIENĖ

…tvoření osobních jmen. Litevské tvoření dokládají litevské přípony a koncovky. Poslední ukazatel není spolehlivý, protože při zapisování osobních jmen se koncovky často jednoduše vypouštěly. Dále jsou za litevské považovány ty podoby křestních jmen, které mají litevské přípony, obvykle zdrobňující -el-, -ul-, a koncovky (-is, -us), ačkoli základem samotných osobních jmen bývá většinou běloruská zkrácená podoba (a jen někdy polská), např.: Bolulis In₁₅₅₄ 112 Niestajewicz z Stanisławem bratem²²; Boniulis In₁₅₅₄ 118 Piotrowicz z Grygiem bratem; Janielis In₁₅₅₄ 95 Witkowicz (Woytkowicz) z Janem²³ bratem; Janiulis In₁₅₅₄ 93 Procewicz; Janulis In₁₅₅₄ 104 Goyżewicz z Janem bratem; Jurgielis In₁₅₅₄ 113 Pietraszewicz; Pieczulis In₁₅₅₄ 117 Szczepanowicz z Piotrem synem; Petrelis In₁₅₅₄ 107 Urbanowicz; Staniulis In₁₅₅₄ 97 Misiewicz; Woyciech (Woyciulis) In₁₅₅₄ 108 Andrzejewicz z Walentym synem.

Zkrácené podoby s litevskými zdrobňujícími příponami bývají v tomto prameni, jak je obvyklé, často zapisovány bez koncovek, např.: Baniul In₁₅₅₄ 112 Piotrowicz; Grygis (Grygul) In₁₅₅₄ 118 Minciewicz; Janiel In₁₅₅₄ 84 Juniewicz z syniem; Janiul In₁₅₅₄ 95 Misiewicz; Janul In₁₅₅₄ 117 Kuniszkis z Bartłomiejem Marcinowiczem; Jurgiel In₁₅₅₄ 109 Konratowicz; Matel In₁₅₅₄ 98 Piktewicz z Piotrem bratem; Pieczul In₁₅₅₄ 108 Mateykowicz z Tomaszem bratem; Pietrel In₁₅₅₄ 119 Stani ewicz z Maciejem bratem; Staniel In₁₅₅₄ 103 Bernatowicz z Stasiem Mielewiczem; Staniul In₁₅₅₄ 115 Woytkowicz z Batromiejem bratem; Staśiel In₁₅₅₄ 122 Piotrowicz przysiężny z Woyciechem synem; Staszel In₁₅₅₄ 120 Piotraszewicz. Pouze 4 z nich nejsou v inventáři uvedeny a zároveň mají koncovky: Baniul, Grygul, Matel a Stašiel (Staszel). Podoby dvou jmen jsou doloženy pouze v instrumentálu: Marcin Ambrożewicz z Jurguciem In₁₅₅₄ 96 Stanowicz(em); Pieczulis Radoszewicz z Maczułem In₁₅₅₄ 100 Bohdanowicz(em).

Existují podoby bez litevských zdrobňujících přípon, avšak s litevskými koncovkami -is, -us, např.: Dosis In₁₅₅₄ 116 Woytkowicz z Niewiastą Janową; Grygis (Grygul) In₁₅₅₄ 118 Mincewicz; Janis In₁₅₅₄ 103 Butkiewicz, Jasis In₁₅₅₄ 92 Piotrowicz; Jasius In₁₅₅₄ 92, Staś Goyzetowicz; Josys In₁₅₅₄ 87 Piotrowicz z Pawłem synem; Jurgis In₁₅₅₄ 88 Klimontowicz; Lesis In₁₅₅₄ 92 Jankowicz; Misius In₁₅₅₄ 88 Janowicz; Mosis In₁₅₅₄ 112 Januszkowicz; Rodzius In₁₅₅₄ 96 Staniewicz z synem swym; Stanis In₁₅₅₄ 110 Janowicz z Szczepanem Pawłowicz(em); Stasis In₁₅₅₄ 100 Piotrowicz; Misius, Stasius In₁₅₅₄ 95 Symonowicz.

Zkrácených podob bez litevských slovotvorných prvků je mnoho. Rozmanitost zkrácených podob považovaných za běloruské není velká: Bohdiusz In₁₅₅₄ 96 Migowicz; Chwiecko In₁₅₅₄ 104 Masiłowicz; Bohdan Stankowicz z Olechneм (INSTR.) In₁₅₅₄ 108 bratem; Pacz In₁₅₅₄ 118 Staniewicz z Piotrem synem; Pielęyko In₁₅₅₄ 83 Auxinowicz.

O něco více je zkrácených podob společných běloruštině i polštině. V inventáři zapsané bez litevských slovotvorných prvků: Bortko (Boreytko) In₁₅₅₄ 111 Woytkowicz; Stanisław Staniewicz z Grygiem (Grycem) (snad G- svědčí právě o litevském užití?) In₁₅₅₄ 88 Kasperowiczem; Hryc In₁₅₅₄ 102 Zagierdowicz z Piotrem synem; Hrycz In₁₅₅₄ 84 Maciejewicz; Juchno In₁₅₅₄ 88 Rutkowicz (Rackowicz); Macieyko In₁₅₅₄

22 Při pojednání o tvoření osobních jmen se zde i dále uvádějí výpisy v kontextu, takže jsou někdy vyjmenováni i členové rodiny. Bylo zkoumáno, zda existuje souvislost mezi jmény otce a synů nebo bratrů, například zda budou-li litevskou podobou jména označeni jedni, budou tak označeni i ostatní; není tomu však tak.

23 Oba bratři mají stejné jméno; je snad proto u jednoho z nich uvedena zdrobnělá podoba?

XVI–XVII a. Rytų Lietuvos antroponimija | 51

99 s Marcinem Giernewiczym; Macko In₁₅₅₄ 83 Rymszewicz; Miś In₁₅₅₄ 96 Radoszewicz; Stanko In₁₅₅₄ 113 Talminowicz; Staś In₁₅₅₄ 83 Niekraszewicz; Stasko In₁₅₅₄ 120 Bohdanowicz.

Některé zkrácené podoby bez litevských slovotvorných prvků je třeba považovat za polské, M. Biryla však uvádí údaje o rozšíření téměř všech z nich v 16.–18. století výrazně východně či jihovýchodně od Vilniusu. Společné mají to, že jde o zkrácené podoby katolických křestních jmen, která mají protějšky v kanonické nomenklatuře pravoslavných jmen, anebo o stará slovanská dvousložková jména; proto se zkrácené podoby z různých období mohou podobat, či dokonce shodovat: Heliasz In₁₅₅₄ 112 Rotkiewicz; Janek In₁₅₅₄ 119 Łukaszewicz; Januszko In₁₅₅₄ 113 Jakubowicz; Greycius Stankowicz z Jasiem (Instr.) In₁₅₅₄ 89, Stasiem, synmi swemi; Jasz In₁₅₅₄ 90 Jocewicz; Jerzy In₁₅₅₄ 104 robi; Joc In₁₅₅₄ 115 Jakubowicz; Jocz In₁₅₅₄ 90 Maciewicz; Łukasz In₁₅₅₄ 116 MuraleWicz z Urbanem bratem; Petrek In₁₅₅₄ 108 Wraszowicz; Szymko In₁₅₅₄ 97 Bohdanowicz; Tomasz In₁₅₅₄ 110 [Juteykowicz] z Misiem, synem swym; Tomaszko In₁₅₅₄ 122 Pawłowicz, człowiek pana wojewoda bielskiego; Woytko In₁₅₅₄ 92 Daugutowicz.

Plné podoby jmen se zapisují bez koncovek, zde je však situace zcela jiná, protože z 24 pouze 3 – Bohdan, Hregorya (Gen.), Niestoia – nepatří k obvyklé polské nomenklatuře křestních jmen: Bohdan In₁₅₅₄ 101 Pietkiewicz z Marcinem synem; Od ziem Hrehorya In₁₅₅₄ 101 Pukienia; snad také Niestoia In₁₅₅₄ 119 Govlewicz.

Jak již bylo zmíněno, z fonetického hlediska patří do běloruské oblasti Baltromiej In₁₅₅₄ 88 Tomaszewicz; Ławryn In₁₅₅₄ 96 Radoszewicz z Marcinem synem. M. Biryla uvádí, že With je v pramenech 16. století doloženo jako plná podoba jména, nikoli pouze jako zkrácená podoba (B₁₁ 148), a nachází se i v inventáři Linkmenů: With In₁₅₅₄ 96 Lesiewicz (Liesewicz) z Szczepanem synem.

Zbývající plné podoby jmen jsou zapsány tak, jak se užívají v nomenklatuře polských katolických křestních jmen, nelze však vyloučit, že některé z nich zapisovatel „opravil“, tím spíše, že taková praxe nepochybně existovala: Adam In₁₅₅₄ 105 Bernatowicz z Maciejem synem; Ambrożey In₁₅₅₄ 120 Staskowicz; Ambroży In₁₅₅₄ 97 Staniulewicz z Andrzejem synem; Andrzej In₁₅₅₄ 123 Mixtowicz; Symon Taleykowicz z Bartłomiejem (Instr.) In₁₅₅₄ 99 Leszowie; Mażej (Błażej) Micowicz In₁₅₅₄ 114; Jakub In₁₅₅₄ 113 Talminowicz z Raginowa; Jan In₁₅₅₄ 96 Mikołajewicz z Piotrem pasynkiem; Kasper In₁₅₅₄ 96 Stankowicz; Maciej In₁₅₅₄ 83 Marcinowicz; Marcin In₁₅₅₄ 96 Ambrożewicz z Jurguciem Stanowicz(em); Mikołay In₁₅₅₄ 96 Ławrynowicz z Stanisławem synem; Paweł In₁₅₅₄ 84 Andrzejewicz; Piotr In₁₅₅₄ 87 Juriewicz z Maciejem Pawłowiczem; Symon In₁₅₅₄ 85, Piotr Michnowiczy (Michowiczy); Szczepan In₁₅₅₄ 100 Juchnowicz z Marcinem bratem; Stanisław In₁₅₅₄ 108 Grygalewicz z Subaczem Szergutowiczem; Urban In₁₅₅₄ 115 Janowicz z Staniulem Maciejewiczem; Woyciech (Woyciulis) Andrzejewicz z Walentym In₁₅₅₄ 108 synem; Wenstaw In₁₅₅₄ 120 Mikołajewicz.

V 16. století se příjmení teprve utvářela, a proto nelze vždy přesně říci, kdy se druhá složka označení osoby již mohla stát příjmením. Dále jsou probírána osobní jména z analyzovaného linkmenského pramene, jejichž základem jsou podoby křestních jmen s patronymickými příponami.

Osobních jmen odvozených od zkrácených podob s litevskými slovotvornými prvky je velmi málo: [Jurgis] (Jurgi) Janielowicz In₁₅₅₄ 116; z Marcinem Jurgielewicz(em) In₁₅₅₄ 112;

52 |

LAIMA GRUMADIENĖ

Urban Jurgielowicz In₁₅₅₄ 108 z Janem synem; Maciej Maczulewicz In₁₅₅₄ 96; Janel Matulewicz z synmi dwiema In₁₅₅₄ 117; Paweł Pieczulewicz In₁₅₅₄ 117; z Subaczem Szergutowiczem (Instr.) In₁₅₅₄ 108; Stasis Stanielewicz In₁₅₅₄ 110; Łukasz Stasulewicz In₁₅₅₄ 122. Možná je jedno osobní jméno utvořeno ze jména (s koncovkou -is) Jurgis, ale snad také ze slovanské zkrácené podoby Jurgi: Janulis Jurgiewicz z Jaxtem [Jurg]iewiczem In₁₅₅₄ 103.

Většina osobních jmen s patronymickými příponami je utvořena ze zkrácených podob bez litevských slovotvorných prvků. Část těchto zkrácených podob, jak již bylo pojednáno, lze považovat za běloruské, např.: Andrzej Alechnowicz In₁₅₅₄ 89; Narusz (Narucz) Lesiewicz In₁₅₅₄ 114 z Jakubem Juchnowicz(em); Symon Michnowicz In₁₅₅₄ 83; Stanis Micewicz In₁₅₅₄ 114 z Marcinem bratem; Mažey (Błażey) Micowicz In₁₅₅₄ 114; Bohdan Pietkewicz In₁₅₅₄ 101; Janulis Procewicz In₁₅₅₄ 93; Urban Puszkiewicz (Puskiewicz) In₁₅₅₄ 115; Staniulis Radziewicz In₁₅₅₄ 106; Heliasz Rotkiewicz In₁₅₅₄ 112; Juchno Sopowicz sopa In₁₅₅₄ 120.

Za běloruské je patrně třeba považovat také osobní jméno Juciewicz In₁₅₅₄ 88 (srov. LPŽ¹ 849), ačkoli taková zkrácená podoba není doložena ani v pracích M. Biryła. Lze předpokládat, že původ osobního jména Minczewicz pravděpodobně souvisí s hydronymem či oikonymy²⁴, ale opatrně lze vyslovit domněnku, že existovala také stará zkrácená podoba Muha, Минай, srov. Мунчук БII 92, 224.

Byla nalezena osobní jména odvozená ze zkrácených podob společných Bělorusům a Polákům: Piotr Daniewicz In₁₅₅₄ 115; Stanisław Juchnowicz In₁₅₅₄ 88; Goczutis Jurewicz In₁₅₅₄ 117; Jocz Maciewicz In₁₅₅₄ 90; Jan Mackiewicz In₁₅₅₄ 88; Piotr Mateykowicz In₁₅₅₄ 108 z Łukaszem; Mosis Mielewicz In₁₅₅₄ 119; Jan Milewicz In₁₅₅₄ 103; Janiul Misiewicz In₁₅₅₄ 95; Andrzej Mixtowicz In₁₅₅₄ 123; Lesis (Lesius) Mosiewicz In₁₅₅₄ 119; Jurgielis Pietraszewicz In₁₅₅₄ 112; Jakszta Piotraszkiewicz In₁₅₅₄ 112; Kasper Stankowicz In₁₅₅₄ 96; Ambrozey Staskowicz In₁₅₅₄ 120; Bortko (Boreytko) Woytkowicz In₁₅₅₄ 111.

Osobních jmen odvozených z typických polských zkrácených podob je málo: Piotr Domaszewicz In₁₅₅₄ 103; Stanis Jankiewicz In₁₅₅₄ 112; Bohdan Jankowicz In₁₅₅₄ 84; Mikołay Januszkowicz In₁₅₅₄ 88.

Část osobních jmen s patronymickými příponami je utvořena z dlouhých podob jmen: Stanisław Adamowicz In₁₅₅₄ 108 z Maciejem a Janem synmi; Juchno Ambrożewicz In₁₅₅₄ 93; Stasko Bohdanowicz In₁₅₅₄ 120; Stanisław Grygalewicz In₁₅₅₄ 108; Maciej Ihnatowicz In₁₅₅₄ 118; Staniulis Jakubowicz In₁₅₅₄ 103; Piotr Janowicz In₁₅₅₄ 88; Jurgis Klimontowicz In₁₅₅₄ 88; z Jurgielem Konratowicz(em) In₁₅₅₄ 108; Jakub Ławrynowicz In₁₅₅₄ 83; Marcin Maciejewicz In₁₅₅₄ 84; Pawet Matewicz In₁₅₅₄ 108, z Misiem, wnukiem swym; Maciej Marcinowicz In₁₅₅₄ 83; Andrzej Mikołajewicz In₁₅₅₄ 88; Stas Pawłowicz In₁₅₅₄ 108 z synmi trzema; Jasis Piotrowicz In₁₅₅₄ 92; Maciej Rakowicz In₁₅₅₄ 96 z Jakubem pasynkiem; Maciej Szczepanowicz In₁₅₅₄ 117 z synmi dwiema; Piotr Symonowicz In₁₅₅₄ 92; Janiel Stanisławowicz In₁₅₅₄ 95; Maciey, Jakub Urbanowiczy In₁₅₅₄ 92.

Ačkoli v inventáři valského obvodu Linkmenys z roku 1554 převažují křestní osobní jména, vyskytují se i jiná. Ta nebyla předmětem výzkumu této studie, proto zde není podávána jejich podrobnější charakteristika. Jen aby nevznikl mylný dojem, že se tam užívala pouze určitá osobní jména, stručně zmíníme i další.

Existuje několik starých baltských dvoukmených jmen, např.: Dawiat In₁₅₅₄ 111; Narbutha (Gen.) In₁₅₅₄ 128; Tharwid In₁₅₅₄ 101 a další; jejich zkrácených podob, stejně jako odvozenin s patronymickými

24 V těchto krajích se dosud nacházejí vesnice Minčia a Minčiakampis a rozkládá se zde les Minčia. Vanagas (1981: 216–217) odvozuje název řeky Minčia v kraji Salakas z litevských slov minti nebo mentė.

XVI–XVII a. Rytų Lietuvos antroponimija | 53

s příponami, např.: Butrymowicz In₁₅₅₄ 105; Mongierdowiczow (Gen. Pl.) In₁₅₅₄ 120; Nargielowicz In₁₅₅₄ 117; Talminowicz In₁₅₅₄ 113; Tarwidowiczem (Instr.) In₁₅₅₄ 101 a další.

Litevských antroponym apelativního původu je málo, např.: Botus In₁₅₅₄ 106; Goylis In₁₅₅₄ 83; Grevius In₁₅₅₄ 89; Goyzutis In₁₅₅₄ 110; Kuniszkis In₁₅₅₄ 117; Oszkinis In₁₅₅₄ 85; Pozeymis²⁵ In₁₅₅₄ 113; Pukienia (Gen.) In₁₅₅₄ 101 a další. Více je takových antroponym, jejichž část může být také zkrácenými podobami starých baltských dvousložkových jmen, se slovanskými patronymickými příponami -evič, -ovič, např.: Budrewicz In₁₅₅₄ 115; Daugutowicz In₁₅₅₄ 92; Doylewicz In₁₅₅₄ 88; Goyżewicz In₁₅₅₄ 104; Greycewicz In₁₅₅₄ 103; Kieylowicz In₁₅₅₄ 111; Pikłewicz In₁₅₅₄ 98; Rymeyszewicz In₁₅₅₄ 105; Rymoszewicz In₁₅₅₄ 96; Rymszowicz In₁₅₅₄ 85; Rostaniewiczow (Gen. Pl.) In₁₅₅₄ 122; Rukszewicz In₁₅₅₄ 94; Szyleykowicz In₁₅₅₄ 89; Taleykowicz In₁₅₅₄ 99; Wayszniewicz In₁₅₅₄ 106 a další.

Po přehledu osobních jmen v inventáři panství Linkmenai z roku 1554 bylo zjištěno:

1) převažují osobní jména křestního původu; malá část křestních jmen či jejich zkrácených podob jsou také pravoslavná nebo staroslovanská jména, většinou však jde o jména společná katolíkům i pravoslavným;

2) značná část zkrácených podob křestních jmen je typická pro běloruštinu nebo jde o starobylé slovanské zkrácené podoby, které byly v 16. století rozšířené v běloruštině, polštině i dalších slovanských jazycích;

3) jména křestního původu mají dva druhy litevských slovotvorných prvků: zdrobňovací přípony -el-, -ut- a koncovky -is, -us, které se nezapisují vždy. Přípony se zachovávají v osobních jménech s patronymickými příponami, litevské patronymické přípony však nebyly zjištěny: užívaly se pouze slovanské -evič, -ovič;

4) není žádná souvislost mezi jednotlivými členy vícesložkového (zpravidla dvousložkového) pojmenování týchž osob litevského původu nebo s litevskými slovotvornými prvky a členy slovanského původu a/nebo slovotvorby; totéž platí i pro pojmenování členů téže rodiny; osobní jména obyvatel jednotlivých vesnic se od sebe neliší.

3. INVENTÁŘ PANSTVÍ LINKMENAI Z ROKU 1636

Rukopis inventáře panství Linkmenai, sepsaný téměř o sto let později (přesněji o 82 let), tedy roku 1636, se dochoval dodnes. Srovnání osobních jmen křestního původu v něm s obdobnými jmény z inventáře téhož panství z roku 1554 umožňuje ověřit předpoklady o možném běloruském vlivu v oblasti Linkmenai v 16.–17. století.

Rukopis napsala jedna osoba²⁶, polsky; jedno příjmení je zapsáno cyrilicí: Іоцевич In₁₆₃₆ 16v. Stejně jako v inventáři z roku 1554 jsou znalosti polského pravopisu nedostatečné. Častěji se zde osobní jména zapisují malým písmenem, inventář z roku 1554 však mohl být v tomto ohledu při opakovaném opisování několikrát upravován. Používá se více diakritických znamének, např.: ÿ se dvěma tečkami nahoře, ù, ỳ s jednou tečkou nahoře, ý, á s čárkou, ý se stříškou, ō, ū, ñ, ȳ, ž s vodorovnou čárkou nahoře, ẹ s tečkou nahoře a další. Pravopis se v článku podrobněji nezkoumá; v příkladech se pouze usiluje o jeho co nejautentičtější zachycení.

²⁵ Zmiňuje se řeka Žeimena (mimochodem, ve všech případech je psána s počátečním Z-): w rzekę Zeymianę; a rzeką Zeymioną In₁₅₅₄ 132.

²⁶ Na titulním listu je uvedeno: „[...] przez mię Gerzega Kazimirza Jawgiela“.

54 |

LAIMA GRUMADIENĖ

Osobní jména z inventáře z roku 1636 se značně liší od těch z předchozího inventáře (1554). Především jsou rozmanitější, častěji jsou odvozena z litevských apelativ a mají rozmanitější slovotvorné prvky, protože se v nich objevují odvozeniny s litevskými patronymickými příponami. Jelikož ze všech osobních jmen v inventáři z roku 1554 byla prohlédnuta pouze ta, v nichž převažovala křestní jména, budou z téhož hlediska porovnána také osobní jména z roku 1636 z Linkmenaiského okrsku.

Nových křestních jmen z hlediska původu je málo; všechny novinky souvisejí se slovotvorbou. Možná se staré slovanské dvousložkové jméno Гоццислав skrývá v osobním jménu Gasiewicz In₁₆₃₆ 16v, LPŽ₂ I 628.

Existují běloruské zkrácené podoby, které lze odvozovat od velmi starých pravoslavných jmen, lze je však vykládat i jinak, např. maknienas In₁₆₃₆ 26v; makniunas In₁₆₃₆ 26: bělor., ukr. Махно: staroruské Епимах БII 232, může však souviset také s pol. Maciej LPŽII 139 i s lit. maknys ‚kdo při mluvení breptá, koktá‘ (tamtéž). Opatrně lze zkusit hledat zkrácenou podobu staroruského Мамон také v osobním jménu Mamenas In₁₆₃₆ 27, srov. БII 151. Podobně lze uvažovat o původu osobního jména Palanis In₁₆₃₆ 25v: základem mohly být snad zkrácené podoby pravoslavných křestních jmen Аполлон, Инполит nebo Полин, jimž odpovídají běloruské podoby Паланец БII 242, Поля БII 76, Пол БI 137 a podobné podoby, možný je však i jiný výklad původu. Není přesně známo, od kterého křestního jména je odvozena zkrácená podoba tvořící základ osobního jména Jodka In₁₆₃₆ 30v: možná jde o Евдоким БI 64, ale také o některé jiné jméno. Allik In₁₆₃₆ 19 lze odvozovat od kanonického jména Олег БII 19, ale také od pol. Aleksander (tamtéž), kanonických jmen Алексий БII 24, Илья БII 71 nebo Орест БII 37.

Zkratka bělorus. Baca, která se na základě In₁₆₃₆ 16v změnila v wasowicz, pochází z běloruské podoby křestního jména Василий, nikoli z polského ekvivalentu Bazyli БII 43. Totéž platí i pro zkratku bělorus. Ильяш: Илия БII 71, nalezenou v inventáři Linkmenů z roku 1636: Iliasz In₁₆₃₆ 26 je třeba připsat běloruskému užití, protože polským ekvivalentem je Eliasz БII 71. Ačkoli Poláci i Bělorusové mají ekvivalenty jména Leontijaus, Leono, osobní jméno łowczyś In₁₆₃₆ 26v je třeba odvozovat právě z běloruské zkratky, srov. Лейчанок, Лейчьк БI 107, БII 209. Rovněž jméno Pilkiūnas In₁₆₃₆ 29 je třeba odvozovat z běloruské zkratky Пилька: ст. Филипп, pol. Filip БII 103, ačkoli nelze vyloučit ani souvislost s litevským pilkas.

Poměrně nejistá, avšak možná je souvislost jména Wolan In₁₆₃₆ 17 s běloruským Вален: Валентин БII 42, 168, případně s Валерий LPŽII 1154. Mimochodem, s tímto posledním jménem lze zkusit spojit wiralunas In₁₆₃₆ 29v (s litevskými zdrobňovacími a patronymickou příponou), neboť Bělorusové měli jeho kontaminovanou zkrácenou podobu Вир БII 41.

Ekvivalentem téhož křestního jména v polštině a běloruštině jsou Gasper In₁₆₃₆ 19 a Kasper In₁₆₃₆ 18v (viz БI 95). Totéž platí pro variantu Bernardo Bernat In₁₆₃₆ 16v, neboť pol. Biennat, Barnat, bělorus. Бернат БI 34; stejně tak nářeční podoba Leonardo: pol. Lenart, bělorus. Ленарт БI 107, srov. Lenart In₁₆₃₆ 19.

Osobní jméno Damišzys In₁₆₃₆ 28v je odvozeno jak z polské, tak z běloruské zkrácené podoby Damasz, Дамаш: Доментиан, Дамиан БII 248; podobně bělor. Гяніц a pol. Genus od jména Eugenijus LPŽI 652, pokud bychom z nich odvozovali osobní jméno Gienalis In₁₆₃₆ 29, neboť může mít i apelativní původ. K podobnému případu došlo i u zkrácené podoby pol. Milosz: pol. Emilian, bělor. Милош: staroruské Милий БII 141, 248, obsažené v osobním jménu miloszunas In₁₆₃₆ 27. V obou jazycích se užívá zkrácená podoba křestního jména, pol. Klemens, bělor. Климент(ий) Klim, Клим БI 98, БII 81, srov. Klimas In₁₆₃₆ 30v.

XVI–XVII a. Rytų Lietuvos antroponimija

55

Dlouhá podoba jména Krzyszto(ph) In₁₆₃₆ 26v je polský zápis jména Kristupo, ačkoli, mimochodem, také Bělorusové zaznamenali Криштоф Б₁ 104. Blažis In₁₆₃₆ 22 je rovněž polské křestní jméno (LPŽ₁ 274).

Taková jsou nová jména nebo jejich zkrácené podoby zmíněné v inventáři z roku 1636, která se nevyskytovala v inventáři panství Linkmenys z roku 1554, snad s výjimkou odkazu na Valentingą. Jiná jména nebo jejich zkrácené podoby se již v prameni z roku 1554 vyskytovaly, zde jsou však dále uvedeny dosud nezmíněné zápisy, zkrácené podoby nebo odvozeniny od nich.

V prameni z roku 1554 se vyskytoval pouze polský zápis jména Andriejaus, Andrzej, zatímco zde je východoslovanská podoba Andrey In₁₆₃₆ 21, stejně jako její zkrácená podoba se slovanskou příponou, která se shoduje s litevskou koncovkou – Andrus In₁₆₃₆ 27, Б₁₁ 31.

Další dlouhou podobou již zmíněného jména je Walęty In₁₆₃₆ 16v: je zapsána trochu jinak, tj. místo -en- se píše -ę-, zaznamenána je však také její litevská nářeční výslovnost s -in-: Walint In₁₆₃₆ 16v. Pramen ze 17. století uvádí také zkrácené podoby tohoto jména: slovanskou se zdrobňovací příponou shodnou s litevskou koncovkou – Walis In₁₆₃₆ 19 – a Waluk In₁₆₃₆ 18v se slovanskou příponou -uk-.

Už zmíněná jména mají i nové zkrácené podoby. Většina z nich má zkrácené podoby typičtější pro Poláky, např.: Brazulis In₁₆₃₆ 29: pol. Brozik, Brożek: pol. Ambroży LPŽ₁ 302; Czep In₁₆₃₆ 25v; Czepolis In₁₆₃₆ 28v: pol. Czep: pol. Szczepan LPŽ₁ 411; mitenas In₁₆₃₆ 22, srov. pol. Mita: Dywmit LPŽ₁₁ 258, ale také srov. bělor. Mimko: Димитрий Б₁ 61; Piotrokal In₁₆₃₆ 16v, ale srov. pol. Piotrat: pol. Piotr, bělor. Пятрок: staroruské Петр Б₁₁ 101; Szym In₁₆₃₆ 16v: pol. Szym: pol. Szymon LPŽ₁₁ 930; Tumas In₁₆₃₆ 31, srov. pol. Tomasz, staroruské Фома Б₁₁ 121.

Některé zkrácené podoby mají ekvivalenty jak v běloruštině, tak v polštině, např.: Alexa In₁₆₃₆ 29v: pol. Aleks, staroruské Алексей LPŽ₁ 80; Jakutys In₁₆₃₆ 27v: pol. Jak: pol. Jakub, bělor. Як, Якуma: staroruské Яков Б₁₁ 129, 241; Joszko In₁₆₃₆ 16v, srov. pol. Jeszo: pol. Jan, bělor. Яша: staroruské Иаков LPŽ₁ 820; Jurka In₁₆₃₆ 26v; Jurko In₁₆₃₆ 22v: pol. Jurka, bělor. Юрка: staroruské Юрий LPŽ₁ 870; Marcel In₁₆₃₆ 16v, srov. bělor. 16. století Марцин, pol. Marcin Б₁₁ 87; Stakun In₁₆₃₆ 22v, srov. pol. Stach: pol. Stanisław, bělor. Стах: Станислав Б₁₁ 110; wąsowicz In₁₆₃₆ 17, srov. odvození od staroruského Иоанн Б₁ 83 (k dalším etymologiím viz LPŽ₁₁ 1159).

Některé zkrácené podoby jsou však typičtější pro Bělorusy, ačkoli nelze vyloučit ani souvislost s Poláky, např.: Czasiuk Czasenas In₁₆₃₆ 22 – bělor. Часок: staroslovanské Вячеслав Б₁₁ 51; maciuta In₁₆₃₆ 16v: bělor. Мацума: staroruské Матфей, Мацей; pol. Mac: pol. Maciej Б₁₁ 240; stepsalis In₁₆₃₆ 28v může mít jako základ pol. Stefan nebo staroruské Стефан, zkrácenou podobu Steps se starobylou slovanskou zdrobňovací příponou -s, srov. Б₁₁ 112, 235.

Z hlediska slovotvorby jsou osobní jména odvozená od křestních jmen poměrně rozmanitá. Několik osobních jmen bez patronymických přípon má litevské zdrobňovací přípony -el-, -ul- i litevské koncovky: Czepulis In₁₆₃₆ 22 Szymkunas; Borkunas Janelis In₁₆₃₆ 29v; Matulis In₁₆₃₆ 22 niekiszkis; Mikialis In₁₆₃₆ 20 maszkiozna; Stasulis niekisakis In₁₆₃₆ 22. V předchozím prameni (1554) se nevyskytly případy, kdy by zkrácené podoby křestních jmen byly druhou částí označení osoby; v inventáři z roku 1636 se však takové případy objevují. U některých jsou obě části označení odvozeny od křestních jmen, např.: Jurgis Jakutys In₁₆₃₆ 27v; Iliasz matulis In₁₆₃₆ 26; Czepolis stepsalis In₁₆₃₆ 28v; u některých však může být první část apelativního původu, např.: Duda woyčiulis In₁₆₃₆ 21; Kuta matulis In₁₆₃₆ 22 a další.

O něco více je osobních jmen, která mají pouze zdrobňovací přípony — kromě již zmíněných také -uk-, -ut- (u Petrokal může jít o -el-, ze zápisu to však není zřejmé) — a jsou zapsána bez koncovek: Czasiuk

56 |

LAIMA GRUMADIENĖ

IN₁₆₃₆ 22 Czasenas; Januk IN₁₆₃₆ 21v Alksnianis; Jasul IN₁₆₃₆ 22v maciucenas; Jasiuk IN₁₆₃₆ 28 mikszan; Marcel Piotrokal IN₁₆₃₆ 16v; Matul IN₁₆₃₆ 22v Baltromieikis; Piatru IN₁₆₃₆ 22v Gaýžas; Stasiuk IN₁₆₃₆ 20 Stýmberelis; Stasul IN₁₆₃₆ 29v Berziulenas; Waluk IN₁₆₃₆ 18v Lepeta. Dvě takové formy jsou druhými členy osobního pojmenování: Ławryn Staniul IN₁₆₃₆ 16v; Marcel Piotrokal IN₁₆₃₆ 16v.

Existují také zkrácené formy s litevskými koncovkami, které se někdy staly i dlouhými podobami křestních jmen, např.: Baltrus IN₁₆₃₆ 27 molerunas; Jurgis Bernat IN₁₆₃₆ 16v; Szymaś IN₁₆₃₆ 27 Żýmonas, a také: Błażis IN₁₆₃₆ 18v Dwakinis; Czepas IN₁₆₃₆ 29v Czepulenas; Damusžys IN₁₆₃₆ 28v nowik; Jasus IN₁₆₃₆ 21 Grugalus; Klimas IN₁₆₃₆ 30v Baczenas; Tumas IN₁₆₃₆ 31 milenis. Jurgis je jednou zaznamenáno také jako druhý člen osobního pojmenování – Woÿciech Jurgis IN₁₆₃₆ 26. Dlouhými formami jména se staly také Grýg IN₁₆₃₆ 16v Krzywopust; Grig IN₁₆₃₆ 28v wizelis. Dvě zkrácené formy lze interpretovat dvojím způsobem, protože litevské koncovky se shodují se slovanskými příponami: Andrus IN₁₆₃₆ 27, B₁ 31 milūnas; Walis IN₁₆₃₆ 19, B₁ 36 Allik.

Na rozdíl od inventáře z roku 1554 není mnoho zkrácených forem bez jakýchkoli litevských slovotvorných prvků: Alexa IN₁₆₃₆ 29v Kiautenas; Czep IN₁₆₃₆ 25v Palanis; Iliasz IN₁₆₃₆ 26 matulis; Jodka IN₁₆₃₆ 30v Blażenas; Jurka IN₁₆₃₆ 26v Kimbar; Jurko IN₁₆₃₆ 22v Stakun; Luksza IN₁₆₃₆ 16v Kulewicz; Szym Joszko IN₁₆₃₆ 16v; Tomasz IN₁₆₃₆ 27 milošzunas. Jedna zkrácená forma se stala dlouhou podobou v polštině: Jerze IN₁₆₃₆ 18v woÿciech; Jerzi IN₁₆₃₆ 22 kudenas.

Jsou zaznamenána osobní jména křestního původu bez patronymických přípon, která se stala druhými členy osobního pojmenování. Takovým příkladem jsou spíše formy s koncovkami podobnými litevským (snad kvůli způsobu zápisu) než skutečně litevskými, např.: Piotr Joczes IN₁₆₃₆ 19; Kowal tołczyś IN₁₆₃₆ 26; Mikołay: Woÿciech maciuta IN₁₆₃₆ 16v; Rodzios IN₁₆₃₆ 21v, a také formy bez litevských koncovek, např.: Walis Allik IN₁₆₃₆ 19; Szym Joszko IN₁₆₃₆ 16v; Jasiuk mikszan IN₁₆₃₆ 28; Kasper Tomasz IN₁₆₃₆ 18v.

Mnoho dlouhých forem jmen. Tři z nich nejsou polské, ačkoli mají odpovídající podoby: Andreÿ IN₁₆₃₆ 21 Ławnik; Baltromiei IN₁₆₃₆ 18v Niemonìun; Ławryn IN₁₆₃₆ 16v Staniul. Jedna forma jména byla foneticky pozměněna – Czapan IN₁₆₃₆ 30v Jušenas (místo očekávaného polského Szcz-). Jedna – Lenart IN₁₆₃₆ 19 Iaszkėnas – je nářeční variantou jména Leonardo, užívanou jak v běloruštině, tak v polštině (viz B₁ 107, LPŽ II 55). Jedno katolické jméno je zaznamenáno s litevskou koncovkou: Karolis IN₁₆₃₆ 29v Bezdenas; Karulis IN₁₆₃₆ 21v Karpis, jiné má litevskou zdrobňovací příponu – steponalis IN₁₆₃₆ 28v. Zbývající jsou obvyklá polská křestní jména, některá užívaná také v běloruštině: Adam IN₁₆₃₆ 21v Balinski; Ambrożey IN₁₆₃₆ 26v masenas; Błażey IN₁₆₃₆ 22v mtenas; Gasper IN₁₆₃₆ 19 Jakubowicz; Jakub IN₁₆₃₆ 19 Ambrozieiewicz; Jan IN₁₆₃₆ 16v Gasiewicz; Kasper IN₁₆₃₆ 18v Tomasz; Krzyszto ph IN₁₆₃₆ 26v Plenius; Marcin IN₁₆₃₆ 26 Podwoński; Mikołay IN₁₆₃₆ 21v Rodzios; Paweł IN₁₆₃₆ 22 Żesinas; Piotr IN₁₆₃₆ 17v Gaużutys; Stanisław IN₁₆₃₆ 16v woÿskun; Stephan IN₁₆₃₆ 16w Ioceвич; Szyman IN₁₆₃₆ 16v lach; Urban IN₁₆₃₆ 19v miteÿkis; Wałęty IN₁₆₃₆ 16v kowal; Walint IN₁₆₃₆ 16v kulewicz; Woÿciech IN₁₆₃₆ 16v maciuta; Wolan IN₁₆₃₆ 17 Kulewicz. Dlouhé formy mohou být také druhými členy osobního pojmenování, a to jak s litevskou koncovkou, např.: Aszkinis Ambr as as IN₁₆₃₆ 22; Rukas Czapanas IN₁₆₃₆ 31, Jasus Grygalus IN₁₆₃₆ 21, tak bez koncovky – Jurgis Bernat IN₁₆₃₆ 16v; Swidren Krýsz toph IN₁₆₃₆ 22; Jerze woÿciech IN₁₆₃₆ 16v.

Ženská jména se zpravidla neuvádějí, pouze to, čí je daná žena vdovou, např.: Wdowa Stasio-wa IN₁₆₃₆ 16v. Dva zápisy obsahují ženská jména, která jsou zjevně slovanská: Aksania Batt-

XVI–XVII a. Rytų Lietuvos antroponimija | 57

romiejowa In₁₆₃₆ 22, Milowa Uliana In₁₆₃₆ 29. Tato podoba jména (bez J-) se později rozšířila ve východní a jihovýchodní Litvě (Kuzavin is, Savukynas 1994: 213).

Nejpočetnější jsou druhé členy osobního pojmenování, které mají patronymické přípony. Rozdíl spočívá v tom, že se v prameni z roku 1636 objevují odvozeniny křestních jmen s litevskými patronymickými příponami -ėn-, -ūn- a jedna odvozenina s -yn-. Vyskytuje se složenina vytvořená ze zkrácené formy s litevskou zdrobňovací příponou -ok- a podstatného jména žentas: Grig mikszakzentis In₁₆₃₆ 29.

Osobních jmen s několika litevskými příponami (zdrobňovací a patronymickou) není příliš mnoho; tato jména mají navíc litevské koncovky: Poszenas Andrulenas In₁₆₃₆ 29; Czepas Czepulenas In₁₆₃₆ 29v; Jasul maciulenas In₁₆₃₆ 22v; Adam Pečiulenas In₁₆₃₆ 29v, takové osobní jméno se vyskytuje i bez koncovky – Ławryn Staniulin²⁷ In₁₆₃₆ 17. Byla nalezena dvě osobní jména s litevskou zdrobňovací a slovanskou patronymickou příponou (v prameni z roku 1554 jich bylo více): Szym Czepulewicz In₁₆₃₆ 19; Januk manulewicz In₁₆₃₆ 22.

Naproti tomu je poměrně početná skupina osobních jmen, jejichž základem se staly zkrácené formy křestních jmen bez litevských zdrobňovacích přípon, avšak s litevskými patronymickými příponami (zde se přidává také -ait-), např. zaznamenaná s koncovkami: Andrey Blažėnas In₁₆₃₆ 25; Borkunas In₁₆₃₆ 29v Janelis; Czasiuk Czasenas In₁₆₃₆ 22; Szym Domaszunas In₁₆₃₆ 30v (Lat 100); Sžyman Gryčiunas In₁₆₃₆ 21v; Jurgis Jakavītis In₁₆₃₆ 27; Jan Jaczunas In₁₆₃₆ 26; Lenart Jas zkenas In₁₆₃₆ 19; Jan Jociunas In₁₆₃₆ 21; Czapan Jušėnas In₁₆₃₆ 30v; Kržysz-toph maknienas In1636 26v; marcin makniunas In1636 26v; Sžyman marczenas In1636 29; Walulis masenas In1636 26v; Tomasz miłoszunas In1636 27; Blažis miten as In1636 22; Jan Sžymkienas In1636 21; Czepulis Sžymkunas In1636 22, přičemž oba členy pojmenování jednoho člověka mají patronymickou příponu – Poczenas In1636 29 Andrulenas. Osobní jména tohoto typu se vyskytují také bez litevských koncovek: Bogdžun nowik In1636 22; Marcin Domaszun In1636 19v; Jan Jaciun In1636 26v; Wojciech maňčiun In1636 18v; Jurko Stakun In1636 22v; Adam Stasun In1636 22v. Přípona jednoho osobního jména odvozeného ze zkrácené formy, -in-, není patronymická – Stanisław Sžymkinis In1636 21; lze se snad domnívat, že i kořen jiného osobního jména s nepatronymickou²⁸ příponou -išk- je křestního původu – Ambrožey miližkis In1636 28v.

Na rozdíl od inventáře z roku 1554 existuje několik osobních jmen odvozených ze zkrácených forem bez litevských slovotvorných prvků, avšak se slovanskými patronymickými příponami; jsou zaznamenána bez koncovek: Jan Gasiewicz In1636 16v; Stephan Joweyu In1636 16v; Marcin Łukaszewicz In1636 18v; Grýg wasowicz In1636 16v; Grýg wąsowicz In1636 17; Jan wołtkiewicz In1636 24v.

Osobní jména odvozená od dlouhých forem jmen s litevskými patronymickými příponami jsou pouze dvě – Krzysztoph Karalunas In1636 24v; Andrus martynenas In1636 29v; u dalšího je přípona nepatronymická – Matul Baltromieikis In1636 22v. Zůstalo jen velmi málo osobních jmen se slovanskými patronymickými příponami; jsou bez koncovek: Jan Alekseiewicz In1636 21v; Jakub Ambrozieiewicz In1636 19; Gasper Jakubowicz In1636 19; Stanisław Jozephowicz In1636 24v; Krzysztop marcinowicz In1636 19.

²⁷ Tatáž osoba jako Ławryn Staniul In1636 16v.

²⁸ Maciejauskienė (1991: 227–228) teigia priesagą -išk- turėjus patroniminę reikšmę, ypač kai asmenvardžiai buvo daromi iš krikšto vardų.

58 |

LAIMA GRUMADIENĖ

Celkově jsou osobní jména z inventáře z roku 1636 nesrovnatelně litevštější než z roku 1554, což dokládá i hojnost osobních jmen odvozených od litevských apelativ. Stejně jako v přehledu inventáře z roku 1554 nejsou předmětem výzkumu; některá z nich lze pouze zmínit, např. bez litevských patronymických přípon: Urban Auksla IN₁₆₃₆ 24; Jan Dewelis IN₁₆₃₆ 19; Piat­ruc Gaižas IN₁₆₃₆ 22v; Karulis Karpis IN₁₆₃₆ 21v; Waluk Lepeta IN₁₆₃₆ 18v; Jan Pilwialis IN₁₆₃₆ 29v; Piotr ragialis IN₁₆₃₆ 19; Stasiuk Stymbirelis IN₁₆₃₆ 20; Jan Szakalis IN₁₆₃₆ 24v; Mikotay wilkas IN₁₆₃₆ 27; Grig wizelis IN₁₆₃₆ 28v; Pawel Žešinas IN₁₆₃₆ 22; Grýg Žýburys IN₁₆₃₆ 20v a další. Vyskytují se i složeniny, např.: Matulis Dzwiniakis IN₁₆₃₆ 24v; Stasulis niekisakis IN₁₆₃₆ 22 a další. Několik osobních jmen má nelitevské patronymické přípony, např.: Blažis Dwak inis IN₁₆₃₆ 18v; Jan Gaužutenis IN₁₆₃₆ 17v; Piotr Goyžut IN₁₆₃₆ 24; Jan kupietis IN₁₆₃₆ 28; Matulis niekizskis IN₁₆₃₆ 22 a další.

Zda tato osobní jména již patronymické přípony ztratila, nebo je nikdy neměla, lze těžko říci: v celé Litvě je hojnost takových osobních jmen typická pro starší prameny ze 16. století (srov. Maciejauskienė 1991: 151 a násl.; 225), to však nelze říci o prameni z Linkmenai z roku 1554.

Značná část osobních jmen litevského apelativního původu s patronymickými příponami -ėn-, -on-, -ūn- je zapsána s koncovkami, např.: Januk Alksnianis IN₁₆₃₆ 21v; Stasiul Beržulenas IN₁₆₃₆ 29v; Jurgis Beždenas IN₁₆₃₆ 29v; Pawel Dikienas IN₁₆₃₆ 28; Pawel Dýkunas²⁹ IN₁₆₃₆ 28; Jasus Kauten as³⁰ IN₁₆₃₆ 29v; Alexa Kiautenas IN₁₆₃₆ 29v; Piotr Kupre-nas IN₁₆₃₆ 26; Marcin Purienenas IN₁₆₃₆ 29; Jan Rukszenas IN₁₆₃₆ 20v; Marcin Sžykszniūnas IN₁₆₃₆ 29; grig wizatanis IN₁₆₃₆ 28v; Piotr Žýtenas IN₁₆₃₆ 25; Žýtenas marcin IN₁₆₃₆ 25 a další. Některá taková osobní jména jsou bez koncovek, např.: Jan Szakutan IN₁₆₃₆ 24; Sžym Stulgian IN₁₆₃₆ 28 a další. Jen velmi málo z nich má slovanské patronymické přípony, např.: Marcin Gribewicz IN₁₆₃₆ 16v; Jan Rugaýszewicz IN₁₆₃₆ 16v; Jurgis stemborowicz IN₁₆₃₆ 19v a další.

Několik málo starých baltských dvoukmenových osobních jmen, např.: Jurka Kimbar IN₁₆₃₆ 26v; Stanisław minat IN₁₆₃₆ 22v; Jan woýsznaras IN₁₆₃₆ 22; Sžýmas Žýmonas IN₁₆₃₆ 27 a další.

Úvahy o možném střídání jazyků či bilingvismu vyvolávají také zápisy přezdívek a osobních jmen z nich utvořených pomocí litevských patronymických přípon, např.: vedle Ławryn kalwis IN₁₆₃₆ 25 je Wałety kowal IN₁₆₃₆ 16v; vedle Battro-mieý kotwenas IN₁₆₆₃ 21 je Kawatenas IN₁₆₆₃ 24v, tj. litevské kalvis a slovanské kowal, zde však mohl podobu ovlivnit i zapisovatel. Skutečnost, že se vyskytují osobní jména s etnonymem gudas, potvrzuje předpoklad větší či menší jazykové heterogenity, např.: Gudas Sawicki IN₁₆₃₆ 26, Jurgis Gudunas IN₁₆₃₆ 21v.

Teprve v prameni z roku 1636 se objevila osobní jména s příponou -ski, která je typičtější pro polštinu než pro běloruštinu, např.: Adam Balinski IN₁₆₃₆ 21v; matul Dirwanski, tenze Dýrwinski IN₁₆₃₆ 24v; Woýciech Grzybowski IN₁₆₃₆ 19v; Urban Łapaczinski IN₁₆₃₆ 30v; Marcin Podwoýski IN₁₆₃₆ 26; Adam Pokulewski IN₁₆₃₆ 26; Gudas Sawicki IN₁₆₃₆ 26; Woýciech Sopkowski IN₁₆₃₆ 21v; Swiderski IN₁₆₃₆ 16v; Andreý zawacki IN₁₆₃₆ 21, přičemž jeden zápis svědčí o určitém stupni adaptace, neboť má koncovku: Ambrozeý Kilbowskis IN₁₆₃₆ 28v.

29 Zde Dikienas a Dýkunas označují tutéž osobu; to by umožňovalo předpokládat, že se v 17. století v okolí Linkmenai mohly litevské patronymické přípony -ėn- a -ūn- užívat střídavě.

30 Ve stejné vesnici žil také Kiaulėnas, proto je zřejmě i zde základem apelativního příjmení slovo kiaulė.

XVI–XVII a. Rytų Lietuvos antroponimija | 59

Shrneme-li přehled osobních jmen křestního původu v inventáři panství Linkmenys z roku 1636, lze konstatovat:

1) ačkoli zde, stejně jako v inventáři z roku 1554, převažují osobní jména křestního původu a jen malá část z nich jsou křestní jména nebo jejich zkrácené podoby odvozené z pravoslavných či staroslovanských jmen, většinou jde o jména společná katolíkům i křesťanům. Pramen z roku 1663 obsahuje více osobních jmen souvisejících s litevskou apelativní slovní zásobou;

2) některé zkrácené podoby křestních jmen jsou typické pro běloruštinu, případně jde o společné starobylé slovanské zkrácené podoby, které byly v 17. století rozšířeny v běloruštině i polštině (a dalších slovanských jazycích), mnohé z nich však obsahují litevské slovotvorné prvky;

3) jména křestního původu obsahují dva druhy litevských slovotvorných prvků: zdrobňovací přípony -el-, -uk-, -ul-, -ut- a koncovky -is, -us, které se ne vždy zapisují. Tyto přípony se zachovávají v osobních jménech s patronymickými příponami; objevuje se značné množství osobních jmen s litevskými patronymickými příponami -ėn-, -ūn- a dalšími, zatímco slovanské přípony -evič, -ovič, hojně užívané v prameni z roku 1554, se stávají méně častými. Objevují se osobní jména s polskou patronymickou příponou -ski;

4) nebyla zjištěna závislost mezi členy vícesložkového (obvykle dvousložkového) pojmenování téže osoby litevského původu nebo s litevskými slovotvornými prvky a členy slovanského původu a/nebo tvořenými slovanskými prostředky; totéž platí pro pojmenování členů téže rodiny; osobní jména obyvatel jednotlivých vesnic se nijak neodlišují.

4. MÍSTO ZÁVĚRŮ

Prozkoumaná osobní jména křestního původu z inventářů panství Linkmenys z let 1554 a 1636 se poněkud odlišují od dalších osobních jmen té doby zaznamenaných na území dnešní Litvy. To platí především o prameni ze 16. století: je výrazně slovansky orientovaný, obsahuje jen málo národních jmen typických pro jiné prameny té doby, podoby křesťanských jmen jsou jen málo přizpůsobeny litevskému slovotvornému systému, nejsou v něm osobní jména s litevskými patronymickými příponami a užívají se především slovanské, zejména běloruské, zkrácené podoby jmen, některé z nich nepocházejí z katolického jmenného fondu (srov. Maciejauskienė 1991: 33 a další). Osobní jména v inventáři z roku 1636 jsou z hlediska slovotvorby výrazně litevštější; hojně se užívají nejen litevské zdrobňovací přípony, ale také řada osobních jmen s litevskými patronymickými příponami, a osobní jména se slovanskými patronymickými příponami se tak užívají méně často. Z hlediska původu se osobní jména v prameni ze 17. století podobají těm v prameni ze 16. století, objevuje se však poněkud více podob jmen odvozených buď pouze z polských dlouhých forem jmen, nebo společných Polákům a Bělorusům.

Opatrně lze vyslovit předpoklad, že v 16. století mohl v oblasti Linkmenys působit vliv běloruštiny, který v 17. století již značně zeslábl. Běloruské zkrácené podoby křesťanských jmen se často mohly šířit také přímým kontaktem se sousedy, kteří nemluvili litevsky.

60 |

LAIMA GRUMADIENĖ

Z K R A T K Y

B₁ – M. V. BIRYLA, Беларуская антрапанімія 1. Уласныя імёны, імёны-мянушкі, імёны па бацьку, прозвішчы. Мінск: Навука і тэхніка, 1966.

B₁₁ – M. V. BIRYLA, Беларуская антрапанімія 3. Структура уласных мужчынскіх імён. Мінск: Навука і тэхніка, 1982.

bulg. – bulharština

GEN. – genitivus (2. pád)

gu. – běloruština

IN₁₅₅₄ – inventář vilniuského tijūnija z 4. prosince 1554 – volostů Nemenčinė a Linkmenys. K. JABLONSKIS, ed., Istorijos archyvas (XVI a.), Kaunas, 1934, 30–131.

IN₁₆₃₆ - Inwentarz Wszystkiego Ciwuństwa Wilenskiego ýy Miasteczek powierzonych Niemenczyńskiej Łyngmanskiej ýy kończąžyna Woytówstwa Przez ýy Poddanych z ich (…) przez mię Gęzega Kazimirza Jawgiela Dworzai (…) 1636. VUBRS, F 14.

INSTR. – instrumentalis (7. pád)

kan. – kanonický

le. – polština

lie. – litevština

LPŽ_I, LPŽ_II – A. VANAGAS, ed., Lietuvių pavardžių žodynas (A-K), sv. 1; Lietuvių pavardžių žodynas (L-Ž), sv. 2, Vilnius: Mokslas, 1985, 1989.

lo. – latina

NOM. – nominativus (1. pád)

PL. – pluralis (množné číslo)

staroslověnský

pravoslavný

ukrajinský

německý

LITERATŪRA

ČEKMONAS, V. 1988: Введение в славянскую филологию, Vilnius: Mokslas.

DUMČIUS, J. 1957: Antikiniai vardai lietuvių liaudies kalboje. Vilniaus valstybinio V. Kapsuko universiteto Istorijos-filologijos fakulteto mokslo darbai 3, 178–183.

GUDAVIČIUS, E. 1999: Lietuvos istorija 1. Nuo seniausių laikų iki 1569 metų, Vilnius: Akademinio skautų sąjūdžio Vydūno fondas Čikagoje, Lietuvos rašytojų sąjungos leidykla.

KARDELIS, V. 1999: Fonetinės slavizmų ypatybės ir jų raida rytinėse lietuvių šnektose. Daktaro disertacija, Vilnius: Vilniaus universitetas.

KRIČINSKIS, S. 1993: Lietuvos totoriai. Istorinės ir etnografinės monografijos bandymas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

KUZAVINIS, K., SAVUKYNAS, B. 1994: Lietuvių vardų kilmės žodynas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

MACIEJAUSKIENĖ, V. 1979: XVI a. lietuvių vardai. Kalbos kultūra 36, 84–89.

MACIEJAUSKIENĖ, V. 1991: Lietuvių pavardžių susidarymas, Vilnius: Mokslas.

MACIEJAUSKIENĖ, V. 2001: Dėl lietuvių pavardžių vertinimo darybos požiūriu. Acta linguistica Lithuanica 44, 167–188.

OCHMANSKIS, J. 1996: Senojį Lietuva, Vilnius: Mintis.

XVI–XVII a. RYTŲ LIETUVOS ANTROPONIMIJA

61

Potašenko, G., red., 2001: Lietuvos tautinės mažumos. Kultūros paveldas, Vilnius: Kronta.

Urbutis, V. 1992: Senosios lietuvių kalbos slavizmai. Baltistica 27 (1), 4–14.

Urbutis, V. 1993: Senųjų slavizmų kilmės įvairovė. Baltistica 28 (1), 91–101.

Vanagas, A. 1974: Pavardės iš hebrajiškos kilmės vardų. Savukynas, B., red., Žodžiai ir žmonės, Vilnius: Mintis, 87–152.

Vanagas, A. 1981: Lietuvių hidronimų etimologijos žodynas, Vilnius: Mokslas.

Vidugiris, A. 1983: Dėl kalbų kontaktavimo pietryčių Lietuvoje. Lietuvių kalbotyros klausimai 23, 46–60.

Zinkevičius, Z. 1977: Lietuvių antroponimika. Vilniaus lietuvių asmenvardžiai XVII a. pradžioje, Vilnius: Mintis.

Zinkevičius, Z. 1987: Lietuvių kalbos istorija 2. Iki pirmųjų raštų, Vilnius: Mokslas.

Zinkevičius, Z. 2000: Lietuvių potėriai, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Laima Gr umadienė

Gauta 2001 12 12

Lietuvių kalbos institutas

Antakalnio g. 6, 2055 Vilnius, Lietuva

[email protected]