ACTA LINGUISTICA LITHUANICA

XLVIII (2003), 119–136

Shoda adjektiva a problém adjektivního tvaru středního rodu^*

Loreta Semėnienė

Litevský jazykový institut, Vilnius

Článek se zabývá tvary, které jsou v litevské gramatice tradičně popisovány jako „neutrální“ tvary adjektiva. Tento problém je posuzován v souvislosti s širší otázkou rodové shody adjektiv. Zatímco v tradiční litevské gramatice je shoda chápána jako jeden z typů syntaktického vztahu, zde je popisována jako formální ukazatel syntaktického vztahu. Je zavedeno rozlišení mezi rodem řídícího členu a rodem cílového členu (jak je formuloval Corbett). Rodový systém se liší u (a) substantivizovaných adjektiv, která se rozlišují podle životnosti a neživotnosti, přičemž u životných se dále rozlišuje rod mužský a ženský (tvary popisované jako neutrální jsou ve skutečnosti označeny jako neživotné), a (b) nesubstantivizovaných adjektiv, jejichž rodové tvary jsou určovány shodou. U těchto adjektiv se rozlišují tři cílové rody; neutrální tvar se užívá ve shodě s neživotnými substantivizovanými adjektivy a neživotnými zájmeny jako řídícími členy shody, ale také jako výchozí tvar shody v případech, kdy je pozice řídícího členu obsazena slovem, které není označeno pro rod. Litevský rodový systém lze tedy popsat jako systém se třemi cílovými rody a třemi rody řídících členů, ačkoli neutrální řídící členy jsou poměrně vzácné.

0. ÚVODNÍ POZNÁMKY

0.1. V litevské lingvistice bylo navrženo několik pojetí takzvaných tradičních tvarů adjektivního neutrálního rodu¹. Někteří autoři (Ulvydas, red., 1965: 478; Jakaitienė, Laigonaitė, Paulauskienė 1976: 64; Valeckienė 1984; Tekorienė 1990; Paulauskienė 1994: 211; Ambrazas, red., 1994: 168; Ambrazas, ed., 1997: 134 aj.) řadí takové adjektivní tvary mezi adjektiva, jiní (Kazlauskas 1968: 324, Girdenis, Žulys 1973: 208, Paulauskienė 1983: 209) je považují za příslovce, další za samostatnou kategorii (Musteikis 1972: 241–249). V současnosti neexistuje všeobecně ustálené a přijímané pojetí tradičně nazývaných tvarů adjektivního neutrálního rodu a diskutuje se o jejich místě v gramatické klasifikaci slov.

^*Za cenné připomínky a pomoc při přípravě článku děkuji prof. Axelii Holvoetovi. Autorka děkuje také prof. G. G. Corbettovi, s nímž konzultovala některé teoretické problémy popisu rodového systému adjektiva v litevštině. Hlavní tvrzení článku byla projednána na teoretickém semináři, který uspořádalo gramatické oddělení Litevského jazykového institutu 17. prosince 2002.

¹ Terjes Mathiasseno (1996: 62) nuomone, sinchroniniu požiūriu tokias formas geriau tiktų vadinti nekaitomomis formomis.

120 |

LORETA SEMĖNIENĖ

1. POJETÍ TVARŮ ADJEKTIVNÍHO NEUTRÁLNÍHO RODU V LITEVSKÝCH GRAMATIKÁCH

1.1. Jak se uvádí v akademické Litevské gramatice (Ulvydas, red., 1965: 478), Gramatice současné litevštiny (Ambrazas, red., 1994: 168) a v litevské gramatice napsané anglicky Lithuanian Grammar (Ambrazas, ed., 1997: 134) (autorkou kapitoly o adjektivu je Adelė Valeckienė), litevská adjektiva mají tři rodové tvary: mužský, ženský a neutrální². Tvary adjektivního neutrálního rodu jsou v uvedených gramatikách stavěny do protikladu k tvarům mužského a ženského rodu podle jejich syntaktických funkcí a povahy významu.

Mezi tvary adjektivního neutrálního rodu a tvary mužského a ženského rodu se vytyčuje opozice zobecněné / nezobecněné vlastnosti. V Gramatice současné litevštiny (Ambrazas, red., 1994: 169) se uvádí, že na rozdíl od adjektivních tvarů mužského a ženského rodu, které označují vlastnost spojenou s určitým předmětem, tvary adjektivního neutrálního rodu se obvykle nespojují s podstatnými jmény a vyjadřují vlastnost zobecněně. V akademické Litevské gramatice (Ulvydas, red., 1965: 526) se však uvádí, že adjektiva neutrálního rodu vyjadřují vlastnost odtrženou od předmětu, přesněji řečeno jev podobný tomu, který se vyjadřuje adjektivními substantivy s abstraktním významem. Tvary adjektivního neutrálního rodu na rozdíl od tvarů mužského a ženského rodu ve větě vystupují jako příslovečná určení.

2. POJETÍ TVARŮ STŘEDNÍHO RODU ADJEKTIV V JEDNOTLIVÝCH MONOGRAFIÍCH

2.0. Střední rod adjektiv se ke kategorii rodu adjektiv řadí také v monografiích Adelė Valeckienė (1984) a Daliji Tekorienė (1990)³.

2.1. Valeckienė ve své monografii Gramatický systém litevského jazyka (1984: 175, 185–186) uvádí, že adjektiva středního rodu patří k adjektivům jako formy kategorie rodu, ale protože v litevštině neexistují substantiva středního rodu, shodují se se zájmeny středního rodu. Autorka rovněž poznamenává, že do systému kategorie stupně adjektiva patří nejen formy mužského a ženského rodu, ale také formy středního rodu.

Formy mužského a ženského rodu spolu s formami středního rodu pokrývají celý systém rodové flexe adjektiv. Protože nemají atributivní funkci

² Pasirodžius pirmam Lietuvių kalbos gramatikos tomui, Jonas Kazlauskas (1965: 175) suabejojo būdvardžio bevardės giminės formų traktuotės loginiu adekvatumu. Jo teigimu, jei būdvardžio giminė priklauso nuo daiktavardžio giminės, o lietuvių kalboje nėra bevardės giminės daiktavardžių, tai apibūdinti bevardės giminės formą kaip būdvardžio bevardę giminę, vadinasi, daryti loginę klaidą – arba būdvardžio apibrėžime, kur sakoma, kad lietuvių kalbos būdvardis derinamas su daiktavardžiu gimine, skaičiumi ir linksniu, arba neteisingai suprantant bevardės giminės formą.

³ Střední rod zastával také Vytautas Sirtautas v článku „O kategorii rodu adjektiv“ (1968: 135–137). Autor poznamenává, že adjektiva středního rodu mohou být v některých případech samostatná, tj. řídit substantiva (trumpa dienos), v jiných případech pak závislá, tj. tvořit predikativní spojení (bet ne tai įdomu).

BŪDVARDŽIO DERINIMAS IR GIMINĖ

121

jejich, tyto formy jsou v kategorii rodu adjektiv periferní a jejich fungování je omezené. Formy středního rodu adjektiv tvoří opozici vůči formám mužského a ženského rodu, mají rys shody a lze je transformovat na formy mužského a ženského rodu bez rozdílu ve významu (srov. Ambrazas, Sližienė, Valeckienė 1974: 178). Autorka dochází k závěru, že formy mužského a ženského rodu pokrývají celý systém rodové flexe adjektiv pouze společně s formami středního rodu (Valeckienė 1984: 186–187; viz také 1998: 244–248).

2.2. Tekorienė ve snaze dokázat, že formy středního rodu adjektiv patří do kategorie rodu adjektiv, ve své monografii Adjektiva středního rodu (1990) rozšiřuje definici adjektiva, jakou podobně uvádí mnoho gramatik a učebnic (adjektivum je samostatný slovní druh tvořený slovy vyjadřujícími vlastnost, která se skloňuje podle rodu, čísla a pádu (Ambrazas, red., 1994: 167)). Autorka do definice adjektiva zahrnuje slova vyjadřující nejen atributivní, ale i predikativní rys. Uvádí se, že „adjektiva jsou slova užívaná jako přívlastek a jmenná část přísudku, která mají kategoriální význam vlastnosti. Všechna adjektiva mají formy mužského a ženského rodu, které se skloňují podle pádu a čísla a shodují se se substantivem. Některá kvalitativní adjektiva mají také nesklonnou formu středního rodu, užívanou jako jmenná část přísudku, když je podmět vyjádřen jmennými slovy bez rodového významu nebo když zcela chybí a není vyjádřen“ (Tekorienė 1990: 67–68). Formy středního rodu adjektiv jsou tedy stejně jako formy mužského a ženského rodu zařazeny do téže třídy slov vyjadřujících predikativní rys. Podle autorky (Tekorienė 1990: 67) mají formy středního rodu adjektiv nerodový význam a lze je stavět do protikladu k formám mužského a ženského rodu adjektiv podle společného sémantického rysu rodový–nerodový.

Tačiau reikėtų sutikti su Aldona Paulauskiene (1994: 219), kad šitaip išplėtus būdvardžio sąvoką neįmanoma nustatyti ribų tarp būdvardžio ir kitų kalbos dalių, galinčių eiti tariniu ir taip pat, kaip ir būdvardžio bevardės giminės tipo formos, žymėti subjektui būdingą būseną, plg.: Man reikia. Man gera. Man garbė. Kyla klausimas – argi šie visi predikatai yra būdvardžiai? Todėl tradicinėje morfologijoje, skiriančioje kelias požymį reiškiančias kalbos dalis, Paulauskienės manymu, būdvardžio apibrėžimo negalima plėsti. O neišplėtus apibrėžimo sunku būdvardžio bevardės giminės formas laikyti būdvardžiais, nes jos nelinksniuojamos ir neina derinamuoju pažyminiu, vadinasi, neturi būdingiausių šios kalbos dalies ypatybių⁴.

3. POJETÍ TVARŮ STŘEDNÍHO RODU ADJEKTIV V UČEBNICÍCH MORFOLOGIE LITEVŠTINY

3.1. Formy středního rodu adjektiv chápou poněkud odlišně Evalda Jakaitienė, Adelė Laigonaitė a Aldona Paulauskienė v Morfologii litevštiny (1976: 63–

⁴ Paulauskienė (1994: 217–219) kritikuoja ne tik Tekorienės, bet ir Valeckienės būdvardžio bevardės giminės formų sampratą.

122 |

LORETA SEMĖNIENĖ

64). Autorky poznamenávají („Oddíl o přídavných jménech“ napsala Adelė Laigonaitė), že takové formy přídavných jmen v neutru by se měly nazývat rodově nerozlišenými formami přídavných jmen a že vůbec neoznačují vlastnost věci, nýbrž pouze určitý abstraktní stav⁵. Uvádí se také, že postavení tvarů přídavných jmen v neutru v systému ostatních tvarů přídavných jmen je velmi zvláštní, neboť netvoří žádnou gramatickou opozici vůči přídavným jménům v mužském a ženském rodě. Proto není žádný důvod zařazovat tyto tvary přídavných jmen do kategorie rodu⁶. Právě proto může být podle autorek zařazení tvarů přídavných jmen v neutru mezi přídavná jména z hlediska současné litevštiny pouze podmíněné (srov. Michelini 1988: 53–58).

3.2. Tvary přídavných jmen v neutru považuje za rodově nerozlišené také Paulauskienė v díle Lietuvių kalbos morfologijoje (1994: 211–217; viz také Paulauskienė 2001: 138–139). Rodově nerozlišené tvary přídavných jmen, stejně jako tvary stupňované a zájmenné, jsou podle autorky vnitřními gramatickými kategoriemi přídavného jména, které nazývá neskladebnými kategoriemi přídavného jména, tj. kategoriemi, jež nemají protějšky v systému gramatických kategorií podstatného jména. Tyto neskladebné kategorie přídavného jména jsou stavěny do protikladu ke skladebným kategoriím přídavného jména (pádu, čísla a rodu), jejichž povaha je syntaktická a které odrážejí vztah přídavného jména k podstatnému jménu.

Paulauskienės (1994: 208–209) teigimu, kiek skaičių turi daiktavardis, tiek skaičių rodo ir būdvardis. Tai, kas pasakyta apie būdvardžio skaičių, tinka ir linksniui, ir trečiajai derinamajai kategorijai – giminei. Vadinasi, jei yra dvi daiktavardžio giminės, turi būti ir dvi derinamojo žodžio – būdvardžio – giminės. Autorės žodžiais tariant (Paulauskienė 1994: 210), niekaip teoriškai nepaaiškintas daiktavardžio ir būdvardžio giminių nesutikimas ir niekaip nepaaiškinta, kodėl grynai derinamoji kategorija turėtų priklausyti nuo būdvardžio reikšmės. Juk matom, kad kitos dvi derinamosios kategorijos (linksnis ir skaičius) visiškai nepriklauso nuo to, ką reiškia būdvardis. Nuo būdvardžio reikšmės nepriklauso vyriškoji ir moteriškoji giminė. O gal ta forma dabar jokios giminės nežymi? Gal ji negimininė? – klausia Paulauskienė Lietuvių kalbos morfologijoje.

4. JINÁ POJETÍ TVARŮ PŘÍDAVNÝCH JMEN V NEUTRU

4.0. Kritického hodnocení se dočkala i další pojetí tradičně označovaných tvarů přídavných jmen v neutru.

4.1. Jedno z pojetí tvarů přídavných jmen v neutru tvrdí, že jelikož se tvary přídavných jmen v neutru, stejně jako příslovce, tvoří neméně pravidelně od týchž kvalitativních přídavných jmen, mají rovněž stejný tvar komparativu a

⁵ Šią sampratą kritikavo Valeckienė (1984: 183–187), Tekorienė (1990: 15).

⁶ Tokios pat nuomonės laikosi ir Tatjana Bulygina (1970: 35–36). Autorė, aptardama lietuvių kalbos būdvardžius, teigia, kad būdvardžio bevardės giminės formos nesudaro priešpriešos kitoms būdvardžio (vyriškosios ir moteriškosios giminės) formoms nei pagal giminę, nei pagal skaičių, nei pagal linksnį. Tokios būdvardžio formos yra tikras kokybinių vyriškosios giminės būdvardžių kamienas. Skirti būdvardžio bevardės giminės formas prie būdvardžių (vyriškosios ir moteriškosios giminės) yra tiek pat pagrindo, kiek ir kokybinius prieveiksmius, turinčius tų pačių būdvardžių kamieną.

BŪDVARDŽIO DERINIMAS IR GIMINĖ

123

obvykle mohou být užívány v predikativních spojeních, lze je proto považovat za příslovce (Kazlauskas 1968: 324; Girdenis, Žulys 1973: 208; Paulauskienė 1983: 209)⁷. Tvary přídavných jmen v neutru řadil mezi příslovce také Danielius Kleinas, autor „První litevské mluvnice“ (Balčikonis, red., 1957: 432, 538).

4.2. Kazys Musteikis (1972: 241–249) navrhoval považovat tvary přídavných jmen v neutru za samostatný slovní druh – slova kategorie stavu. Podle autora přešla neutrální přídavná jména poté, co v litevštině zanikla podstatná jména v neutru, do jiného slovního druhu, do kategorie stavu, a význam vlastnosti byl nahrazen abstraktním významem stavu⁸. Musteikis (1972: 249) dochází k závěru, že vyčlenění kategorie stavu jako samostatného slovního druhu je zcela objektivní, neboť se vyčleňuje (stejně jako každý slovní druh) na základě rozdílů ve významu, morfologických rysech a syntaktických funkcích.

4.3. Jak je patrné, všechna zde stručně zmíněná pojetí tvarů přídavných jmen v neutru se setkala s kritikou a dosud se žádné z nich neustálilo ani nebylo všeobecně přijato.

5. POJETÍ SHODY

5.1. Při opětovném pojednání o tvarech adjektiva středního rodu je důležitá samotná kategorie rodu a syntaktické vztahy adjektiva ke slovům, která určují jeho rodový tvar.

5.1.1. Kategorie rodu je dvojí povahy: zahrnuje jak slova s inherentní kategorií rodu (substantiva), tak slova s neinentní kategorií rodu (adjektiva).

Substantiva s inherentní kategorií rodu se především ve svých prototypických realizacích rozlišují na dva sémantické rody – mužský a ženský (vyras, tėvas, brolis, gaidys vs. moteris, motina, sesuo, višta apod.). Rod takových substantiv je motivovaný. Sémantický rod těchto substantiv se obvykle shoduje s morfologickým rodem substantiva⁹. Tato substantiva tvoří určitou opozici vůči substantivům s asemantickým rodem, tedy těm, jejichž rod je nemotivovaný. Nemotivovaný rod mají substantiva označující předměty. Taková substantiva se řadí k jednomu či druhému rodu podle morfologických rodových znaků. Na druhou stranu inherentní kategorie rodu substantiva prostřednictvím syntaktických vztahů určuje morfologické rodové znaky jiných slov.

Na rozdíl od rodu substantiva je rod adjektiva jeho neinentní kategorií¹⁰, určovanou shodou s jiným slovem. Systém rodových tvarů adjektiva kromě shody se

⁷ Pastarąją sampratą kritikavo Valeckienė (1984: 187–188).

⁸ Šiai sampratai prieštaravo Kazlauskas (1965: 176), akademinės Lietuvių kalbos gramatikos pirmo tomo autoriai (Ul vydas, red., 1965: 35–37), Ambrazas, Sl žienė, Valeckienė (1974: 180), Valeckienė (1984: 188–199), Paulauskienė (1994: 214–215).

⁹ Daiktavardžio semantinė ir morfologinė giminė suprantama kaip Artūro Judženčio (2002: 39–49) straipsnyje. Minėtame straipsnyje taip pat plačiau žr. apie daiktavardžio semantinės ir morfologinės giminės nesutapimus.

¹⁰ S výjimkou adjektiv užívaných substantivně, která mají inherentní kategorii rodu.

124 |

LORETA SEMĖNIENĖ

substantivem (nebo jiným slovem užívaným substantivně), které určuje výběr tvarů adjektiva mužského a ženského rodu, např.: namas dar nėra senas, diena graži, zahrnuje také třetí tvar – střední rod –, užívaný tehdy, když není přítomno substantivum, s nímž by se mohl shodovat, např. skaityti – įdomu apod.

5.1.2. Při pojednání o tvarech adjektiva středního rodu se často tvrdí, že ve větách, v nichž se užívají, je syntaktický vztah jiný než v případě užití tvarů adjektiva mužského a ženského rodu. Zastává se názor, že tvary adjektiva středního rodu se neshodují¹¹, nýbrž přimykají¹² (Mathiassen 1996: 68–69; Ulvydas, red., 1965: 478; srov. Labutis 1998: 41). Tvrzení, že ve větách jako skaityti – įdomu jde o vztah přimykání, se opírá o to, že infinitiv je nesklonný, nemá rodový tvar, tj. v tradičním pojetí nemá nejcharakterističtější morfologické znaky shody jakožto jednoho z typů syntaktických vztahů (rod, číslo, pád). Zdá se, že právě proto, že tvary adjektiva středního rodu nepodléhají shodě, bylo navrhováno, aby se vůbec nezahrnovaly do kategorie rodu adjektiva (Paulauskienė 1983: 209, 1989: 178–196; Bulygina 1970: 35–36; srov. Jakaitienė, Laigonaitė, Paulauskienė 1976: 63).

Ve skutečnosti je jak mezi adjektivy mužského a ženského rodu a substantivy, tak mezi adjektivy středního rodu a slovy, s nimiž jsou spojována, tentýž syntaktický vztah. Rozdíl vyplývá z morfologických vlastností slov spojených syntaktickým vztahem. Jinými slovy, shoda tvaru jednoho slova s jiným slovem odráží syntaktický vztah mezi těmito slovy, ale sama není jedním z typů syntaktických vztahů (jako je tomu u řízenosti a přimykání). Shoda je pouze formálním ukazatelem syntaktického vztahu mezi dvěma slovy, vyjádřeným morfologickými vlastnostmi těchto slov.

Z uvedeného by mělo být zřejmé, že na rozdíl od dosavadní litevské jazykovědy je shoda v tomto článku chápána jako morfosyntaktický jev. Shoda (angl. agreement) je výběr určitých sémantických či formálních ukazatelů jednoho slova na základě formálních ukazatelů jiného slova (Steele 1978: 610)¹³.

Na základě definice shody jako morfosyntaktického jevu je tedy vedle substantiv mužského a ženského rodu, která určují výběr odpovídajících tvarů adjektiva mužského a ženského rodu, třeba uznat třetí typ řídícího členu (infinitiv apod.), který určuje výběr predikativního tvaru adjektiva středního rodu. Tento tvar adjektiva musíme definovat jako rodový tvar, kte-

¹¹ V pracích litevské jazykovědy je shoda obvykle charakterizována buď jako připojovací vztah, v němž závislé slovo přejímá tvary slova, které je k němu připojilo (Balkevičius 1963: 28; Sirtaūtas, Greda 1988: 38), nebo jako vztah, v němž se tvary závislého slova (srov. derinamasis žodis (Tekorienė 1990: 62)) přizpůsobují (Ulvydas, Ambrazas, Valeckienė red., 1976: 11), jsou přizpůsobovány (Gaivenis, Keinys 1990: 47), upravovány (Labutis 1998: 31) či vybírány (Ambrazas, red., 1994: 480) podle řídícího slova (srov. derinimo pamatinis žodis (Tekorienė 1990: 62)). V litevské jazykovědě je tedy shoda chápána jako jeden z typů syntaktických vztahů vedle řízenosti a přimykání. Podrobněji o pojetích shody v litevské syntaxi a jejím rozsahu viz Vaskelaitė (1996: 66–86).

¹² Samotné přimykání je v základních gramatikách litevštiny definováno různě (srov. Ambrazas, red., 1994: 481–482; Ulvydas, Ambrazas, Valeckienė, red., 1976: 12–17).

¹³ Susan Steele derinimo apibrėžimu remiamasi G. G. Corbetto (1991: 105, 1999: 105) darbuose (plg. Moravcsik 1978: 333; Lehfeldt 1980: 259; Corbett 1986: 996). Corbettas (1991: 225–226) atskirai dar skiria semantinį ir sintaksinį (gramatinį) derinimą.

BŪDVARDŽIO DERINIMAS IR GIMINĖ

| 125

protože patří do téže morfologické kategorie rodu jako tvary přídavných jmen mužského a ženského rodu.

Slovo, jehož tvar určuje vztahy shody, se v lingvistické literatuře nazývá řídící člen shody (angl. agreement controller, agreement trigger) (Corbett 1986: 996, 1999: 103). Slovo, jehož tvar je určován vztahy shody, se nazývá závislý člen shody¹⁴ (angl. agreement target) (Corbett 1986: 996, 1999: 103). Slova, jejichž rod určuje shoda, se nazývají rody řídících členů (angl. controller genders). Slova, jejichž rod je určován shodou s rody řídících členů, se nazývají rody závislých členů (angl. target genders) (Corbett 1999: 150–151).

Při pojednání o kategorii rodu a shodě je důležité rozlišovat slova, jejichž tvary mohou shodu určovat, a slova, jejichž tvary jsou shodou určovány.

5.2. Řídícími členy shody v litevštině mohou být podstatná jména, zájmenná podstatná jména a adjektivní podstatná jména (viz také níže).

U samostatně užívaných zájmen, která zastávají pozici řídícího členu shody, např.: tas, ta, šitas, šita apod., se rozlišuje sémantická opozice živý / neživý.

1 SCHÉMA. SYSTÉM RODU ZÁJMEN

Sémantická opozice živý / neživý se rozlišuje také u adjektivních podstatných jmen (viz níže).

Mezi závislé členy shody v litevštině patří přídavná jména, adjektivní participia, adjektivní zájmena, některé číslovky, číslovková zájmena, sloveso aj. (srov. Corbett 1991: 106–115). Jak je patrné, počet závislých členů shody v litevštině je větší než počet řídících členů shody (srov. Corbett 1991: 159; Tekorienė 1986: 45; Moravcsik 1978: 363–364).

5.3. V tomto článku bude podrobněji pojednáno o vztahu adjektivních podstatných jmen zastávajících pozici řídícího členu shody k jejich závislým členům a o vztahu přídavných jmen jako závislých členů shody k jejich řídícím členům.

¹⁴ Za návrh litevských termínů – derinimo valdiklis, derinimo gaviklis – děkuji dr. Artūru Judžencisovi.

126 |

LORETA SEMĖNIENĖ

6. ADJEKTIVUM (MUŽSKÉHO, ŽENSKÉHO A STŘEDNÍHO RODU) V POZICI ŘÍDÍCÍHO ČLENU SHODY

6.0. Jak již bylo uvedeno, u substantivních zájmen tas, ta, tai, šitas, šita apod. v pozici řídícího členu shody se rozlišuje sémantická opozice živé / neživé (viz také Valeckienė 1984: 43–47, 137–142; 222 a násl.), kterou tvoří dva členy. Maskulinní a femininní tvary substantivních zájmen nejčastěji označují živé entity (osobu, živočicha nebo jejich skupinu), které jsou v předchozím kontextu vyjádřeny substantivy, zatímco střední tvary uvedených zájmen obvykle označují neživé entity (věc či jev), které jsou vyjádřeny výrazy, samostatnými větnými členy nebo širším kontextem v předchozí části textu, např.:

(1) Detektiv hlídající podezřelého odstoupil od stromu. Ten se odtrhl od plotu, onen od zdi domu KT.

(2) Tatínek chápavě reagoval na tento zármutek své dcerušky: – A víš, jaká holčička je krásná? Ta, která se usmívá, nemračí se, je něžná a zdvořilá, dobře se učí, hezky píše a pomáhá mamince loupat brambory a každý den utírá prach z nábytku KT.

(3) Hle, Izolina vzlykla, ale reagoval jsem na to lhostejně, jako bych reagoval na kalné vody, které se na chvíli objevily v tom potůčku KT.

6.1. Při pojednání o substantivních adjektivech v pozici řídícího členu shody (ať už v mužském a ženském, nebo ve středním rodě) lze rovněž hovořit o sémantické opozici živé / neživé, kterou tvoří dva členy. Substantivně užívané maskulinní a femininní tvary adjektiva, které zpravidla označují živou entitu (osobu nebo živočicha či jejich skupinu), stojí v opozici vůči středním tvarům adjektiva, které nejčastěji označují neživou entitu (věc či jev) (srov. zájmena 6.0) (viz také Valeckienė 1984: 97–101, 1998: 247), např.:

(4) Chodec už tu nemá kam šlápnout, nemluvě o tom, že dýchá vzduch páchnoucí spáleným benzínem a nečištěným olejem. Ale i chodci jsou pěkní nešikové, statečně se proplétají mezi těmi auty a riskují život KT.

(5) Cizinka se pomalu převlékala, odkládala svá zavazadla k lavici a usedla, jako by váhala KT.

(6) Jím to mléčné i zelené. GRZ. LKŽ IX 919.

(7) Vždycky jsem se mýlil, když jsem o lidech smýšlel buď špatně, nebo dobře KT.

Substantivní adjektiva označující neživou entitu lze téměř ve všech pádech užívat souběžně jak v mužském tvaru adjektiva – jakožto tvaru nepříznakového členu –, tak ve středním tvaru adjektiva, např.:

(8) Dobré je slyšet zdaleka, ale špatné ještě dál bk.

(9) V tomto případě se zdá, že velké zlo slouží k ustanovení většího dobra nebo k odstranění většího zla. Konečně morální zlo je hřích nebo ohavnost KT.

BŪDVARdŽIO DERINIMAS IR GIMINĖ

127

(10) Avšak navzdory své obrovské moci jsou a budou komunikační prostředky pouze prostředky, tedy nástroji, které lze použít k dobrému nebo zlému KT.

(11) Neunavme se při konání dobra, – vyzýval na závěr kardinál V. Sladkevičius KT.

(12) To neznamená, že se k němu rozběhne a prohlásí: „To jsem já, Canderi, s dobrým i zlým!“ KT.

Srov.:

(13) Zlo není věčné KT.

(14) Víte, já vám přeji nejen nic zlého, ale naopak dobro KT.

(15) Závist přerostla v obavy, motolice se stala zlým znamením... KT

(16) Při poslouchání takových nesmyslů o tom, co považuji za svaté, jako by mě někdo bodal. ŠRAG SD 21.

V případech, kdy adjektiva užitá substantivně lze chápat jak jako živá, tak jako neživá, A. Valeckienė (1984: 141) navrhuje, aby se při označování neživé věci raději užívaly tvary adjektiva v neutru, např.:

(17) Dobra si nikdo nevšímá, zla – všichni KT.

Srov.:

(18) Tři trpaslíci, tři mudrci rozhodovali každý spor: zlé trestali, dobré chválili KT.

6.1.1. Z hlediska syntaxe substantivně užitý tvar adjektiva mužského rodu v pozici řídícího členu shody (podmětu) určuje mužský rod adjektiva v pozici závislého členu shody (viz věta 4). Totéž platí i pro tvary adjektiva v neutru v pozici řídícího členu. Jejich tvar určuje podobu závislého členu shody (viz věta 13). Jinými slovy, tvar adjektiva mužského rodu nebo neutra v pozici závislého členu se syntakticky, tj. podle morfologických rysů rodu, shoduje s odpovídajícím substantivně užitým tvarem adjektiva mužského rodu, ženského rodu nebo neutra v pozici řídícího členu shody. Substantivně užité tvary adjektiva v neutru mohou stejně jako substantivně užité tvary adjektiva mužského a ženského rodu (viz věta 9) mít shodné přívlastečné členy – substantivně užitá adjektiva či zájmena a trpná příčestí v neutru (srov. Paulauskienė 2001: 138; Valeckienė 1984: 99), např.:

(19) Tuto součinnost je třeba všestranně rozvíjet, připomínaje si její dlouhověké kořeny a pamatuje na vše dobré¹⁵ a odmítaje lest a zlo, které se vyskytly v našich dějinách, abychom ruku v ruce s nadějí vstoupili do třetího tisíciletí KT.

¹⁵Věty jako ta předchozí lze interpretovat dvojím způsobem. Jak tvar adjektiva v neutru, tak předřazený tvar zájmena v neutru lze chápat jako řídící člen shody, např.: Vždyť vše vznešené, nové a dobré vzplálo v něčí fantazii KT: Čím se mám odvděčit Pánu za všechno dobré, co mi učinil? KT. Pravděpodobně by však bylo možné tvrdit, že hlavním slovem slovního spojení vše dobré je dobré, neboť srov. všichni lidé, ale nikoli *vše dobrého, na rozdíl od spojení něco nového (srov. něco nové), kde je hlavním slovem zájmeno něco.

128 |

LORETA SEMĖNIENĖ

(20) A nové, jak známo, je zapomenuté staré KT.

(21) Často se ukazuje, že všechno, co je nové, je dobře zapomenuté staré KT.

6.2. Shrneme-li, lze říci, že substantivní adjektiva (jak mužského a ženského, tak středního rodu), která zaujímají pozici řídícího členu shody, určují podobu svých závislých členů shody.

7. ADJEKTIVA MUŽSKÉHO A ŽENSKÉHO RODU V POZICI ZÁVISLÉHO ČLENU SHODY

7.1. Při samostatném pojednání o shodě tvarů adjektiv mužského a ženského rodu, které zaujímají pozici závislého členu shody, s jejich řídícími členy – substantivy a zájmennými výrazy užívanými jako substantiva –, lze rozlišit následující případy shody v rodě¹⁶: 1) má-li substantivum tvar morfologického mužského rodu, pak i adjektivum „kopíruje“ shodové rysy substantiva mužského rodu (tj. rod, číslo, pád) (angl. agreement features) a nabývá tvaru mužského rodu. Je-li substantivum morfologického ženského rodu, nabývá i adjektivum tvaru ženského rodu (viz také Judžentis 2002: 42–45; srov. Sirtautas 1978: 66), např.:

(22) Tadukas však chce, aby si ho prohlíželi déle: jeho loď je nejen krásná, ale i velká... KT.

(23) Jaro 1944 bylo teplé, krásné a rané KT.

(24) Nepohnula se, a tak jí museli strčit květinu mezi prsty: – Čerstvá, krásná [květina], vezměte si ji domů... KT.

(25) Byl krásný, slunečný den KT.

(26) A když jsem se oblékl do žákovských šatů, všechny zakdákaly jako slepice: opravdový muž, opravdový gymnazista, krásný chlapec! KT.

(27) Všichni chválí Aistė – je to nadaná a pilná dívka KT;

2) má-li substantivum morfologický ženský rod, ale označuje osobu mužského pohlaví, adjektivum se substantivem souhlasí podle sémantiky a nabývá tvaru mužského rodu (viz také Judžentis 2002: 42–43), např.:

(28) Strýc je vždy hodný, proto se Vaišniukas snažil plnit všechna jeho přání KT.

(29) Tatínek byl zdrženlivější, konzervativnější a uměl své myšlenky formulovat přísně KT.

(30) Vaidila, skutečný vaidila, je nyní šedovlasý varhaník Jonas Gregoravičius KT;

3) označuje-li substantivum osoby obou pohlaví (angl. double gender nouns) na základě negativních vlastností, je morfologicky mužského nebo ženského rodu; adjektivum se s ním pak shoduje sémanticky a odpovídajícím způsobem nabývá buď tvaru mužského, nebo ženského rodu (srov. Sirtautas, Grenda 1988: 39; Tekorienė 1986: 45, 1990: 63–64), např.:

¹⁶Shoda adjektiv s řídícím členem v čísle a pádu nebude v tomto článku podrobněji rozebírána.

BŪDVARDŽIO DERINIMAS IR GIMINĖ

129

(31) Stařec lamentoval nad zničenou pověstí, ostudou na konci kariéry apod. „Tak přemýšlej, uvažuj, ty starý troubo! Jak bys mohl zachránit svou pověst?!“ pomyslel jsem si se zatnutými zuby KT.

(32) Vešel jsem do toho salonu – a oslepl jsem: byl tam šedovlasý trouba, kterého nebylo možné odehnat ani fazolemi, a teď mu jen září černé chlupy, v uších má mlýnská kola – nepoznáš ho KT.

(33) Jsem plachý, ale když získám odvahu, stávám se drzým, opravdovým drzounem KŠ VŽV 274;

Je třeba poznamenat, že někdy může být adjektivum se substantivem označujícím osoby obou pohlaví shodné jak syntakticky, tak sémanticky, např.:

(34) Kostas je přece jen největší rod KT.

(35) Mám totiž peníze, takže jsem i milý rod... KT;

4) pokud je nesklonné substantivum na základě konvence rodu mužského nebo ženského morfologického rodu, pak také příslušné adjektivum nabývá tvarů buď mužského, nebo ženského rodu (viz Judžentis 2002: 44; srov. Labutis 1998: 32–33), např.:

(36) Karminas si konečně oddechl, už ho omrzel nesmyslný rozhovor KT.

(37) Tady jsme se konečně setkali s Irinou Alberti-Ilovajskou, tady, v útulném foyer, a probíhal náš nenáhlý rozhovor o všem možném KT.

Ačkoli podle užívání současného jazyka existují případy, kdy se shoda neřídí konvenčním morfologickým rodem substantiva, např.:

(38) Prostorné třípatrové foyer se velmi dobře hodí pro výstavy KT.

Srov.:

(39) V prvním patře bude prostorný vestibul, kavárna pro studenty, knihkupectví atd. KT.

(40) Těsný je i hala, kolem níž jsou seskupeny pokoje KT.

Je třeba věnovat pozornost takovým případům shody, kdy se rodový tvar adjektiva shoduje s morfologickými rysy „skrytého“ (angl. reluctant) řídícího členu¹⁷ (rodu, čísla) (srov. Sirtautas 1978: 58), např.:

(41) Většina koní byla mlad, málo přiježděná – těm, kteří přes zimu nepracovali, byla přidělena pouze polovina krmné dávky KT.

(42) Většina z nich [žen] bývala vděčná, cítila se šťastná, jako by jim otevřel nový podivuhodný svět, ale žít v něm nechtěl, byl pro něj příliš těsný KT.

(43) Na druhou stranu většina lidí je nejen zdravá, ale také dostatečně talentovaná, aby při dostatku podnětů a iniciativy mohla a dokázala ve společnosti žít dostatečně dobře KT;

¹⁷ Skrytí řídící členové (angl. reluctant controller) jsou ti, jejichž morfologické rysy nejsou vyjádřeny ve vnější struktuře, ale právě s nimi se shoduje řízený člen (Corbett 1986: 1007)

130 |

LORETA SEMĖNIENĖ

5) pokud jsou v pozici řídícího členu osobní zájmena (já, ty a podobně), pak se s nimi přídavné jméno shoduje sémanticky, tj. přihlíží se k pohlaví referentu označovaného zájmenem (srov. Tekorienė 1990: 63–64), např.:

(44) A já jí nezůstala dlužná, odpověděla Zuza, a oba se současně veřejně políbili, aniž je k tomu vyzval družba, což se v dějinách vesnice Šilai po celé věky ještě nestalo KT.

(45) Jsem velmi plachý, takže za mě zajdi a pozvi oba rodiče na svatbu Julytė jako svatební hosty KT.

(46) Takže jsi snad byla blízká tomu starému čaroději? Zuza dlouho mlčela, než našla odpověď, která byla naprosto nečekaná: – Byla jsem KT.

(47) Potřebujeme tě živého, tati, jsi pro nás důležitý KT.

(48) Zuza zvedla hlavu a rozplakala se: – Katarséli, proč jsi byl ve snu tak hodný a teď tak krutý? KT;

6) pokud jsou v pozici řídícího členu osobní zájmena skloňovaná podle rodu on, ona, pak se s nimi přídavné jméno shoduje syntakticky, tj. podle morfologických rysů zájmena, např.:

(49) Starci se v očích objevily slzy. Byl vyzývavě pyšný a patetický KT.

(50) Když jsem se vrátila, sotva jsem pletla nohama, zkontrolovala jsem zásuvku a s úlevou si oddechla: byla prázdná KT.

(51) Se Zuzou to budeš mít těžké. Je hodná, ale náladová KT.

(52) Anupras vzal Kristininu ruku. Byla studená jako led KT.

(53) Někdo na motocyklu, jiný na traktůrku rachotí po kořeny poseté lesní cestě a dokončuje vykuřování ducha Vinčuka, kterým je podle něj už plný Labanorský hvozd, a proto je nepřemožitelný, nesmrtelný... KT;

7) jsou-li v pozici řídícího členu rodově neměnná neurčitá zájmena označující neurčitou osobu nebo živou bytost, např.: kas, niekas, kažkas, kažin kas apod., přídavné jméno se s nimi shoduje syntakticky (srov. Ulvydas, Ambrazas, Valec-kienė, red., 1976: 11–12), tj. podle morfologických rysů zájmena (viz také dále), např.:

(54) Kdo může být zbabělý, bázlivý? KT.

(55) Už někdo lstivý přiložil ruku k dílu, zranil duši KT.

(56) A nemyslete si, že vám někdo něco dluží, chovejte se tak, jako byste sami byli dlužníky KT.

(57) Se slzami v očích se dívala na zetě a tehdy ho napadlo, že jejich lesy a poli chodí někdo cizí, vzdálený a strašlivý, nikdo ho dosud neviděl, nikde se s ním nesetkal, ale je přímo tady, zastavuje se na každém statku KT.

(58) Nikdo nemůže za to, že svět je takový, jaký může být. Nikdo nemůže za to, že je Nanisovi právě teď tak zle KT.

(59) Neplač, drahá, nikdo nestojí za tvé slzy KT.

BŪDVARDŽIO DERINIMAS IR GIMINĖ

131

7.2. Shrneme-li vztah tvarů přídavného jména v mužském a ženském rodě, které se vyskytují v pozici příjemce shody, k jejich řídícím členům, lze říci, že se obvykle shodují syntakticky nebo sémanticky.

8. ADJEKTIVA STŘEDNÍHO RODU V POZICI ŘÍDÍCÍHO ČLENU SHODY

8.0. Vzhledem k tomu, že tvary adjektiva mužského a ženského rodu se se svými řídícími členy shodují buď syntakticky, nebo sémanticky, lze předpokládat, že se s nimi nějakým způsobem shodují také tvary adjektiva středního rodu stojící v pozici řízeného členu shody.

8.1. V pozici řídícího členu u tvarů adjektiva středního rodu se kromě tvaru adjektiva středního rodu (viz 6.1.1.) mohou vyskytovat: podstatné jméno (přesněji řečeno nominativ nebo genitiv podstatného jména), některá zájmena, infinitiv slovesa, vedlejší věta souvětí, polovětné konstrukce, nulový podmět, např.:

(60) Mně nezáleží na penězích, mně záleží na pravdě... Dv BD 65.

(61) K tomu [představit si] bylo zapotřebí hlubokého soustředění a velkého úsilí vůle vynaložit M-Pt AŠ 188.

(62) To může být nebezpečné pro jeho život LR 2000 06 24.

(63) Je neklidno nahmatat v sobě to všechno M-Pt AŠ 427.

(64) Už bylo patrné, že svítá KT.

(65) Starému knězi je líto když vidí, jak lidé, kteří v neděli přijali v kostele svátosti, vhazují do volební urny lístek pro samozvance KT.

(66) Čisto, prázdno, dva mlčící človíčci možná v bílých postelích, čtou noviny, zírají do stropu nebo spí KT.

(67) Jemu [Liudovi] bylo tak dobře a klidně s vlastním smutkem M-Pt AŠ 73.

8.2. Při konkrétnějším pojednání o shodě tvarů adjektiva středního rodu s uvedenými slovními tvary, které se nacházejí v pozici řídícího členu, lze rozlišit následující případy shody:

1) je-li v pozici řídícího členu adjektivum nebo zájmeno středního rodu, pak se tvar adjektiva středního rodu shoduje podle morfologických rysů, tj. syntakticky (Balkevičius 1963: 129; Sirtautas 1978: 67; Ambrazas, red., 1994: 168; Ambrazas, ed., 1997: 135–137; Valeckienė 1998: 248; srov. Ulvydas, red., 1965: 478, 526), např.:

(68) To může být nebezpečné pro jeho život LR 2000 06 24.

(69) Všechno je velmi chutné KT.

(70) To všechno je skvělé KT.

(71) Jedno je jisté: tašyk jį se vyděsil Ildefonsa... KT;

2) když řídící člen shody nemá morfologický rod (infinitiv slovesa, vedlejší věta souvětí, polovětné konstrukce, nulový podmět), potom

132 |

LORETA SEMĖNIENĖ

forma přídavného jména ve středním rodě se s řídícím členem shoduje jako implicitní¹⁸ (angl. default) forma, např.:

(72) Errare humanum est – chybovat je lidské KT¹⁹.

(73) Je absurdní, že i dnes je vršek Krále Sᒪᶜ Rₘ 225.

(74) Touha je měřítkem možností citu: „Díváš se, posloucháš... a je ti dobře, a příjemně, a šťastně, a teskní se ti po čemsi...“ KT;

3) jak již bylo uvedeno, v případech, kdy se v pozici řídícího členu nachází podstatné jméno mužského nebo ženského morfologického rodu, v pozici závislého členu shody se obvykle očekává přídavné jméno odpovídajícího rodu (viz 7.). Když se pak v pozici závislého členu shody nachází forma přídavného jména ve středním rodě, hovoří se o shodě ve středním rodě a o sémantických rozdílech podstatného jména v pozici řídícího členu. Jinými slovy, když je podstatné jméno některého morfologického rodu ve shodě s přídavným jménem ve středním rodě, podstatné jméno neoznačuje konkrétní věc, ale zastupuje propozicionální argument (Corbett 1991: 216–218; viz také Moravcsik 1978: 337–338, 342; srov. Valeckienė 1998: 248; Tekorienė 1987: 170, 1990: 43–44; Ulvydas, Ambrazas, Valeckienė, red., 1976: 372; Jablonskis 1957: 465), např.:

(75) Ale Giedře děti nezajímají Kš ŽK 198.

V poslední větě forma přídavného jména ve středním rodě charakterizuje určitou předpokládanou činnost, tj. věnovat se dětem, mluvit o nich apod. není zajímavé; tato činnost souvisí s věcí označenou podstatným jménem v množném čísle nominativu.

Podstatné jméno označující propozicionální argument se může nacházet také v pozici závislého členu shody a být ve shodě s tvarem zájmena ve středním rodě, ačkoli se v takových případech obvykle očekává shoda s formou přídavného jména ve středním rodě, např.:

(76) Giliuosiuose būties pagrinduose nebėra nerimo. Ten visa – amžinai giedra tyla KT;

4) když se v pozici řídícího členu shody nacházejí nesklonná zájmena neurčitá, která označují neurčitou věc nebo jev, např.: kas, niekas, kažkas, kažin kas apod., shoduje se s nimi forma přídavného jména ve středním rodě (srov. Mathiassen 1996: 232; Tekorienė 1986: 45) (srov. 7.1. (7)), např.:

(77) Všechno, co je lidské, mi není cizí KT.

(78) Děti nemají moc rády jídlo, které je zdravé, ale to, co je zároveň chutné i zdravé – je drahé KT.

(79) Zatím ještě nic nebylo jasné, ale myšlenky začaly vířit v mozku KT.

¹⁸Za navržený český ekvivalent anglického termínu děkuji dr. Artūru Judžentovi.

¹⁹ Srov. takové věty, v nichž je v pozici řídícího členu infinitiv a s ním spojená příslovečná konstrukce, např.: Basam vaikščiot po rugieną dagu SNT. LKŽ II 212; Noternye basam stovėti dilgu RŠ. LKŽ II 552.

BŪDVARDŽIO DERINIMAS IR GIMINĖ

133

(80) Znamená to, že jde o něco velmi vážného, pokud je porušováno toto tabu novodobého životního stylu? KT.

(81) Ale vysvětlovala jsem jí, že události v nemocnici v Samaří jsou pro nás všechny jen malou radostí, nejsou ničím neobyčejným, protože Pán stvořil chirurgy, aby byli jeho pomocníky na Zemi KT.

(82) Doktor a Ona si pomysleli, že se mnou určitě něco není v pořádkušpatně a touž sanitkou mě odvezli na psychiatrii KT.

9. OBECNÉ ZÁVĚRY

9.1. Přídavné jméno má jako řídící člen shody i jako příjemce shody tři rodové tvary – mužský, ženský a střední.

9.2. Při pojednání o shodě litevských přídavných jmen s řídícími členy je třeba rozlišovat řídící členy shody, které mají jeden či více morfologických rodů, a neprototypické řídící členy shody, které morfologický rod nemají. K prvním patří podstatné jméno, zájmenné substantivum a adjektivní substantivum. Neprototypickými řídícími členy shody jsou infinitiv slovesa, vedlejší věta souvětí, polovětné konstrukce a nulový podmět.

9.3. Na základě kritéria shody lze rozlišit tyto případy shody přídavného jména (mužského, ženského a středního rodu) s řídícím členem: a) přídavná jména mužského a ženského rodu se syntakticky nebo sémanticky shodují s podstatnými jmény v morfologickém mužském nebo ženském rodě, s odpovídajícími tvary zájmenných substantiv a s tvary adjektivních substantiv mužského a ženského rodu; b) přídavná jména středního rodu se syntakticky shodují s tvary zájmen a adjektivních substantiv středního rodu. S neprototypickými řídícími členy (infinitivem, vedlejší větou souvětí, nulovým podmětem apod.) se tvary přídavných jmen středního rodu shodují jako tvary implicitní.

2. SCHÉMA. SHODA PŘÍDAVNÉHO JMÉNA S ŘÍDÍCÍMI ČLENY

134 |

LORETA SEMĖNIENĖ

9.4. S ohledem na syntaktickou pozici adjektiva ve větě se především rozlišují nesubstantivní a substantivní adjektiva; první z nich by se podle syntaktického kritéria shody dále dělila na mužské a ženské tvary adjektiva a na tvary středního rodu, které se z hlediska shody navzájem liší svými řídícími členy; druhá, tj. substantivní adjektiva, by se dále dělila do dvou skupin podle sémantického živý / neživý protikladu.

SCHÉMA 3. SYSTÉM RODU ADJEKTIVA (PODLE SYNTAKTICKÉ POZICE)

ŠALTINIAI

bk – bendrinė kalba.

Dv BD – Liudas Dovydėnas. Broliai Domeikos, 1996.

Kš ŽK – Raimondas Kašauskas. Žaliuojančios kalvos, 1982.

KŠ VŽV – Raimondas Kašauskas. Visi žemės vaikai, 1995.

KT – Kauno Vytauto Didžiojo universiteto Kompiuterinės lingvistikos centro dabartinės lietuvių kalbos tekstynas.

LKŽ_{II, IX} – Lietuvių kalbos žodynas, 1969, 1973.

LR – Lietuvos rytas.

M-Pt AŠ – Vincas Mykolaitis-Putinas. Altorių šešėly, 1979.

Slc R^III – Mykolas Sluckis. Raštai, t. 3. 1989.

ŠRAG SD – Šatrijos Ragana. Sename dvare, 1969.

LITERATŪRA

AMBRAZAS, V., red., 1994: Dabartinės lietuvių kalbos gramatika, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

AMBRAZAS, V., ed., 1997: Lithuanian Grammar, Vilnius: Baltos lankos.

AMBRAZAS, V., SLIŽIENĖ, N., VALECKIENĖ, A. 1974: Keletas svarstytinų lietuvių kalbos morfologijos klausimų. Baltistica 10 (2), 177–186.

BALČIKONIS, J., red., 1957: Pirmoji lietuvių kalbos gramatika, Vilnius: Politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

BŪDvardžio derinimas ir giminė

135

Balkevičius, J. 1963: Dabartinės lietuvių kalbos sintaksė, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

Balkevičius, J. 1998: Lietuvių kalbos predikatinių konstrukcijų sintaksė, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Bulygina, T. V. 1970: Морфологическая структура слова в современном литовском литературном языке (в его письменной форме). Жирмунский, В. М., Артюнова, Н. Д., ред., Морфологическая структура слова в индоевропейских языках, Москва: Наука, 7–71.

Corbett, G. G. 1986: Agreement: a partial specification, based on Slavonic data. Linguistics 24 (6), 995–1023.

Corbett, G. G. 1991: Gender, Cambridge: Cambridge University Press.

Corbett, G. G. 1999: Introduction. Folia Linguistica 33 (2), 103–107.

Gaivenis, K., Keinys, S. 1990: Kalbotyros terminų žodynas, Kaunas: Šviesa.

Girdenis, A., Žulys, V. 1973: [rec.] Lietuvių kalbos gramatika, 1965, t. 1; 1971, t. 2. Baltistica 9 (2), 203–214.

Jablonskis, J. 1957: Rinktiniai raštai 1, sudarė J. Palionis, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

Jakaitienė, E., Laigonaitė, A., Paulauskienė, A. 1976: Lietuvių kalbos morfologija, Vilnius: Mokslas.

Judžentis, A. 2002: Naujac žvilgsnis į lietuvių kalbos daiktavardžių giminės kategoriją. Acta Linguistica Lithuanica 46, 39–47.

Kazlauskas, J. 1965: [rec.] Mokslinė lietuvių kalbos gramatika. Pergalė 10, 172–176.

Kazlauskas, J. 1968: [rec.] Lietuvių kalba tarybiniais metais. Baltistica 4 (2), 322–327.

Labutis, V. 1998: Lietuvių kalbos sintaksė, Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla.

Lehfeldt, W. 1980: Управление, согласование, примыкание в русском языке. Russian Linguistics 4 (3), 249–267.

Mathiassen, T. 1996: A Short Grammar of Lithuanian, Slavica Publishers, Inc.

Michelini, G. 1988: „Bevardė giminė“ lietuvių kalboje. Kalbotyra 39 (1), 53–59.

Moravcsik, E. A. 1978: Agreement. Greenberg J. H., ed., Universals of human Language 4. Syntax, Stanford: Stanford University Press, 333–374.

Mustეikis, K. 1972: Сопоставительная морфология русского и литовского языков, Vilnius: Mintis.

Paulauskienė, A. 1983: Lietuvių kalbos morfologijos apybraiža, Kaunas: Šviesa.

Paulauskienė, A. 1989: Gramatinės lietuvių kalbos vardžodžių kategorijos, Vilnius: Mokslas.

Paulauskienė, A. 1994: Lietuvių kalbos morfologija: Paskaitos lituanistams, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

Paulauskienė, A. 2001: Lietuvių kalbos kultūra, Kaunas: Technologija.

Sirtautas, V. 1968: Dėl būdvardžio giminės kategorijos. Kalbotyra 19, 135–137.

Sirtautas, V. 1978: Pagrindinių sakinio dalių derinimas, Vilnius: Lietuvos TSR aukštojo ir specialiojo vidurinio mokslo ministerijos Leidybinių redakcinė taryba.

Sirtautas, V., Grenda, Č. 1988: Lietuvių kalbos sintaksė, Vilnius: Mokslas.

Steele, S. 1978: Word order variation. Greenberg J. H., ed., Universals of human Language 4. Syntax, Stanford: Stanford University Press, 585–623.

Tekorienė, D. 1986: Derinimas. Mūsų kalba 5, 43–46.

Tekorienė, D. 1987: Pagrindiniai sakinių modeliai su predikatinėmis negimininėmis būdvardžio formomis. Lietuvių kalbotyros klausimai 26, 165–170.

Tekorienė, D. 1990: Bevardės giminės būdvardžiai, Vilnius: Mokslas.

Ul vydas, K., red., 1965: Lietuvių kalbos gramatika 1, Vilnius: Mintis.

Ul vydas, K., Ambrazas, V., Valeckienė, A., red. 1976: Lietuvių kalbos gramatika 3, Vilnius: Mokslas.

Valeckienė, A. 1984: Lietuvių kalbos gramatinė sistema. Giminės kategorija, Vilnius: Mokslas.

136 |

LORETA SEMĖNIENĖ

VALECKIENĖ, A. 1998: Funkcinė lietuvių kalbos gramatika, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

VASKELAITĖ, R. 1996: Žodžių ryšių problemos lietuvių kalbos sintaksėje (magistro darbo rankraštis), Vilnius: Vilniaus universitetas.

LKŽ I–xx – Lietuvių kalbos žodynas 1–2, Vilnius: Mintis, 1968–1969; 3–6: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 1956, 1957, 1959, 1962; 7–9: Mintis, 1966, 1970, 1973; 10–15: Mokslas, 1976, 1978, 1981, 1984, 1986, 1991, 16–17: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 1995, 1996; 18: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 1997; 19: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 1999; 20: Lietuvių kalbos instituto leidykla, 2002.

Loreta Semėnienė Lietuvių kalbos institutas P. Vileišio g. 5, 2055 Vilnius, Lietuva [email protected]

Gauta 2003 03 25